Možné funkce „Perunovy sekery“

V tomto článku se zaměříme na raně středověké miniatury seker, tzv. „Perunovy sekery“, kterým je v současné době ze strany reenactorů a novopohanů přikládána velká pozornost. Pokusíme se v hrubých obrysech nastínit nejstěžejnější práce, ze kterých je možné čerpat, a následně se podíváme na možnou funkci, která jistě vyvolá kontroverzi.

Hned v úvodu je třeba říci, že přinejmenším v období 9.–12. století se miniaturní sekery používaly od Irsko po Rusko a nejsou vázané na slovanská území, jak se často soudí. Je zřejmé, že se kopírovaly běžné domácí typy seker, a pokud v určité zemi najdeme miniaturu o tvaru, který nekopíruje lokální sekery, můžeme spekulovat o pohybu zboží či lidí. Obecně se nejčastěji vyrábějí ze slitiny mědi („bronzu“), jantaru, stříbra, železa, slitin cínu, olova a kosti. Označení „Perunova sekera“ je, jak bude řečeno, založeno na interpretaci ze 60. let 20. století, která již neodpovídá současnému diskurzu, a tak se budeme přidržovat označení „miniatura sekery“.

Výzkum miniaturních seker má za sebou zhruba stoletý vývoj, který na problematiku přinesl rozmanité názory. Celý problém provází nedostatečná katalogizace a nespolupráce východoevropských, skandinávských a západoevropských badatelů, což zapříčinilo oddělených vznik katalogů, které se navzájem nereflektují. V současné chvíli nejlepším soupisem miniatur východoevropských seker představují katalogy sestavené P. Kucyperou, P. Prankem a S. Wadylem (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010Kucypera – Pranke – Wadyl 2011) a čítají 154 exemplářů z období 10.–13. století. Skandinávské a západoevropské miniatury seker shromáždil Bo Jensen (Jensen 2010) do katalogu, který čítá 44 kusů. Od doby sestavení katalogů zveřejněno mnoho nových nálezů, z nichž některé byly uvedeny na těchto webových stránkách (Vlasatý 2018a; Vlasatý 2018b).

Rozšíření miniatur seker v západní, severní a východní Evropě.
Jensen 2010: 44; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 33, Mapa 3.

Miniatury východoevropských seker, které nás budou provázat zbytek tohoto článku, lze rozdělit do následujících skupin (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 11–26, 29):

  • miniatury Makarovova typu I (74 kusů), datované do období přelomu 10./11. století – konec 12. století
  • miniatury blízké Makarovova typu I (21 kusů), datované do období od pol. 11. století – přelom 12./13. století
  • miniatury Makarovova typu II (30 kusů), datované do období od začátku 11. století – 1. pol. 12. století
  • minuatury netypických tvarů (29 kusů)

Funkce

Velká skupina předmětů, jako je tato, vzbudila v řadě badatelů zájem o interpretaci. Výkladů již nyní existuje celá řada, a mezi ty nejčastěji zmiňované patří následující:

  • amulety v tom smyslu, že byly diskrétně nošeny svými majiteli (Jensen 2010: 43–45; Koktvedgaard Zeitzen 1997: 3, 17; Beck – Jahnkuhn 1973: 567–568)
  • předměty spojené s hromovládným božstvem (Darkevič 1961Kulakov 1993)
  • dary chlapcům při postřižinách (Paulsen 1939: 159; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 261)
  • předměty spojené s členy staroruské družiny (Makarov 1992: 48–51; Wołoszyn 2006: 591–593)
  • předměty spojené s kultem sv. Olava (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 116)
  • dětské hračky (Shetelig 1912aPaulsen 1939: 159; Nadolski 1953: 390)

O funkci jakožto závěsných přívěsků nelze v případě některých miniatur pochybovat, neboť jsou opatřeny kroužky či celými řetízky – toto je však případ pouze tří miniatur (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: 36). Je zřejmé, že tuto funkci měly i další sekerky, které mají velmi malý rozměr a drobné očko. Přívěsky ve tvaru sekerek v Evropě známe již od antiky (např. Tejral 1982: 131). Nejméně v jednom případě je raně středověká miniatura sekery zavěšena na drobné oděvní sponě (Paulsen 1956: Abb. 98g) – toto je zajímavý detail ve vztahu k oděvní sponě z Daugmale, jejíž součástí je sekerkovitý útvar (Paulsen 1956: Abb. 99d). Nejméně dvě sekery bez oček, pocházející z ženských hrobů, byly nalezeny na hrudích společně s dalšími amulety a korálky, které tvořily náhrdelníky.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. VII:9, VIII:3, XIV:6; Paulsen 1956: Abb. 98g.

Spojení s hromovládným božstvem, nejčastěji Perunem, se ve velké míře zakládá na ornamentu, který můžeme na miniaturách nalézt. Tato interpretace je přesto problematická a nalezne i své kritiky, kteří varují před opatrností (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 43). Dekorace ve své podstatě pouze naznačuje, že miniatury mohly být ozdobami, o čemž mnohdy svědčí také vybraný materiál. Nejednou se zdá, že dekorace pouze kopíruje ornament užívaný na skutečných sekerách.

Skutečné sekery (vrchní řada) v porovnání s miniaturami, 10.–12. století.
Atgāzis 1998; Paulsen 1956; Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.
Větší rozlišení zde.

Věrnost předlohám jde však mnohem dál než jen k dekoraci. Břit těchto miniatur má výraznou ostrost, podobně jako u skutečných seker. Nejméně v deseti (tedy zhruba v 7%) případech byly miniatury opatřeny dřevěnými topůrky, z nichž se zachovaly pouze fragmenty (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: kat. 13, 21, 48, 51, 57, 65, 120, 124, 135, 152). Další dva nálezy, pocházející z detektorové činnosti v Bělorusku a Ukrajině, byly publikovány Koršunem (Koršun 2012: kat. D-6, D-44). Jeden detektorový nález je v současnosti na prodej na portálu eBay (eBay 2019), další na portálech Mešok (Mešok 2019) a Violity (Violity 2019). Tři sporné detektorové kusy můžeme nalézt na serveru Arkaim (Arkaim 2019). Nejméně v jednom případě byla hlava sekerky pojištěna železným klínem (Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: kat. 21, tabl. III: 3). Jeví se jako pravděpodobné, že větší množství sekerek bylo opatřeno topůrky, která se ale nedochovala do dnešních dnů.

Fragmenty dřevěných topůrek.
Kucypera – Pranke – Wadyl 2010: Tabl. II:1, III:3, IV:8, V:1,6, VI:3, XI:1,5, XIV:3; Koršun 2012: 152, 160, kat. D-6, D-44; eBay 2019; Mešok 2019; Violity 2019Arkaim 2019.

Nadpoloviční většina miniatur byla nalezena v hradištích, v podhradí či v osadách. Poměrně velké množství pochází z bezkontextových situací. Je důležité uvést, že 11 miniatur pochází z hrobů. V pěti případech jde o hroby mužů, ve dvou případech o hroby žen. Celkem sedm hrobů jsou hroby dětí. Nejčastější pozice uložení je oblast pravého boku, nohou a v případě žen také hrudi (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 30).

Miniatury sekerek nalezené v hrobech.
Kucypera – Pranke – Wadyl 2011.

Na základě přítomnosti topůrek se autoři nejnovějšího katalogu domnívají, že se takové předměty nehodily k zavěšení na krk a spíše byly umístěny za opasek (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 37). V případě dětských hrobů zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když se budeme domnívat, že miniatura v hrobu slouží jako symbolický milodar nahrazující skutečnou sekeru. Miniaturní sekerky s topůrky můžeme nalézt i v jiných částech Evropy – některé sekerky byly určené k zavěšení, jiné postrádají jakýkoli otvor a byly spíše vhodné k uschování do brašny.

Miniaturní sekery s topůrky.
Zleva: železná sekerka z Estonska (zdroj Edvards Puciriuss), mastková forma z Ribe (zdroj The Northern Emporium project), jantarové sekerky z Ribe (nálezy z let 2018 a 1990/1, zdroj The Northern Emporium project), bronzová sekerka z Haithabu (Elsner 2004: 79), bronzová sekerka z Mülheimu (Koch 1970), bronzová sekerka z Menzlinu (Schoknecht 1977).

Jak si můžeme povšimnout, výše uvedené sekerky tvoří velmi nesourodou skupinu – jsou vyrobeny z různých materiálů, různým způsobem a jejich vzhled se liší. Východoevropské sekerky naproti tvoří poměrně ucelené skupiny a variují pouze v detailech. Pokud vezmeme v potaz detektorové nálezy, máme zde co dělat se stovkami miniatur a můžeme mluvit o množstevně, časově a geograficky rozšířeném fenoménu. Představa, že velká část těchto sekerek sloužila jako symbolické milodary nebo jako přívěšky, nemá oporu v hrobových situacích, ve kterých se nenachází ani desetina všech oficiálně zkoumaných exemplářů. K výše zmíněných interpretacím bychom proto rádi přidaly několik dalších, které by mohly pomoci rozklíčovat komplexní význam těchto miniatur.


Další navržené interpretace autora

Rozšířenost napříč východní Evropou v průběhu několika staletí je varovným ukazatelem, že se mohlo jednat o populární předmět s praktickou a dekorativní funkcí. Tuto četnost se kromě využití jako přívěsku a symbolickými milodary snažíme vyložit třemi dodatečnými interpretacemi.

Výběr oděvních spon a jehlic ze západní, severní a východní Evropy.
Tvorba grafiky: Tomáš Cajthaml, grafikacajthaml.cz.

 

Oděvní jehlice
Miniatury seker s topůrky lze srovnat se třiceti kostěnými a pěti bronzovými oděvními / vlasovými jehlicemi ze západní a severní Evropy. Pojďme se nyní podívat na tyto analogie podrobněji. V Nizozemsku máme přes 20 nálezů kostěných jehlic ve tvaru sekery (Roes 1963: 67–69, Pl. LIV: 1–9). Ze Spojeného království je známo nejméně 6 dalších raně středověkých kostěných jehlic (MacGregor 1985: 118, Fig. 64). V německém Haithabu byly nalezeny další tři kostěné jehlice (Schwarz-Mackensen 1976: 27, Abb. 7: 2–3; Schietzel 2014: 355). Jeden exemplář je znám z dánského Århusu (Roesdahl et al. 2014: 285).

Kostěné jehlice ve tvaru seker.
Roes 1963: Pl. LIV: 1–9; MacGregor 1985: Fig. 64: 15–17, 22; Schwarz-Mackensen 1976: Abb. 7: 2–3.

Kovové varianty sekerkovitých jehlic nejsou tak četné, ale přesto existují. Jeden kus byl objeven v dánském Aggersborgu (Roesdahl et al. 2014: 283–285). V Dánsku nalezneme ještě jednu jehlici, která byla objevena v Avnsøgårdu (Pedersen 2014: 239, Fig. 7.5). Třetí nález představuje sekerka z irského Islandbridge (Harrison – Ó Floinn 2014: 157–158, III. 90). Čtvrtý pochází z norské lokality Svingesæter (Shetelig 1912b: 206, Fig. 482). Pátá sekerka byla nalezena v norském Bjålandu (Petersen 1951: 338, Fig. 184).

Kovové jehlice ve tvaru seker.
Roesdahl et al. 2014: 283; Pedersen 2014: Fig. 7.5; Harrison – Ó Floinn 2014: 158, III. 90; Shetelig 1912b: Fig. 482; Petersen 1951: Fig. 184.

Přestože kvůli nekompletnosti východoevropských miniatur s topůrky nemáme žádné solidní důkazy, existuje řada argumentů hovořících ve prospěch této interpretace.

  • takřka 40 analogií z tehdejší Evropy a užívání sekerkovitých výstupků či zavěšených miniatur na některých oděvních sponách východní Evropy
  • praktičnost a příhodná konstrukce, která se experimentálně osvědčila
  • estetický odznak ukazující společenský status
  • velikostně a materiálově nevybočují z raně středověkých oděvních spon s dlouhou jehlicí
  • předpolí vytvořené četným užíváním skandinávských spon s kroužkem a spon s korouhvičkou ve východní Evropě (Chvoščinskaja 2004; Schmidt 2005)
  • specificky zlámaná topůrka těsně pod hlavou sekerky
  • pozice v hrobech na pravém boku nevylučuje použití jako oděvní spony, neboť řada severo- a východoevropských spon byla nošena tímto způsobem (Thunmark-Nylén 1984: 11, Abb. 2.3; Lehtosalo-Hilander 2000: 206–207; Stepanova 2009: Rys. 19, 194) a celá sekerka z Nikolskoje III byla „ovinuta tkaninou“ (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: 88, kat. 56).

Experiment: bronzový odlitek sekery (výroba: Drakkaria) namontovaný na dřevěné jehlici, která fixuje oděv. Vyzkoušeli jsme různé způsoby upevnění řemínku, nejvíce se nám osvědčila pevná fixace na dvou bodech jehlice.

Tuto teorii jsme předložili Pawlu Kucyperovi, autoru katalogu východoevropských miniaturních sekerek, který ji komentoval následujícími slovy: „Nemohu tuto možnost vyvrátit. Nápad porovnat miniatury s tehdejšími jehlicemi je zajímavý, ale není možné tento koncept více rozpracovat.“ Musíme proto počkat na další nálezy, které pomohou potvrdit nebo vyvrátit tuto interpretaci.


Rekonstrukce pouzdra ze Šlesviku. Výroba: Stephan Meinhardt.

 

Klínek fixující pouzdro k sekeře
Ačkoli je to vzhledem k nálezovým situacím nepravděpodobné, není vyloučeno, že by některé miniatury s topůrkem nemohly sloužit jako klínky fixující pouzdra k sekerám. Z raně středověké Evropy známe pouze jeden takový klínek, a sice z Haithabu (HbH.432.002; Westphal 2007: 55, Taf. 30:3), který se vkládal do pouzdra z vnitřní strany směrem od sekery, avšak existují i další pouzdra, která naznačují použití klínku. Je to zejména pouzdro z Novgorodu, na jehož jazykovitých výběžcích nalezneme otvory, které korespondují s otvory na východoevropských sekerách (Kainov – Singh 2016). Můžeme tedy předpokládat, že otvory nacházené na břitech seker sloužily k jednoduchému způsobu upevnění pouzdra, které bylo přikolíčkováno zboku, a takové uniformní řešení by vyžadovalo velké množství klínků, jež by vysvětlovalo rozšíření v čase a prostoru. Tvar hlav miniatur je příhodný pro tento účel. Navíc, jak ukazuje pouzdro ze Šlesviku, dekorované rytinami dvou seker, že v dobové mentalitě nebylo přitěžující, pokud by pouzdro bylo zdobeno další sekerou (Saggau 2006: 264; Abb. 44:13, Abb. 45). V minulosti bylo naznačeno, že i miniatury mohly být opatřeny pouzdry, které by byly připevněny k sekerkám pomocí dírky (Makarov 1992: 37; Panasiewicz – Wołoszyn 2002: 251), toto se však prozatím nepotvrdilo.

Raně středověká pouzdra seker s navrženými způsoby fixace.
Westphal 2007: Taf. 30:3; Kainov – Singh 2016: Rys. 2.
Tvorba grafiky: Tomáš Cajthaml, grafikacajthaml.cz.

 

Votivní dar při kolonizaci
V 11. století jsme svědky výrazné přeměny staroruské sídlištní soustavy směrem do dříve nekolonizovaných oblastí. Stará sídla zanikají a vzniká hustá síť malých měst a vesnic v podhradí, která se pod vlivem nově nabitého ekonomického a politického potenciálu osamostatňuje a snaží vymanit zpod kyjevského jařma (Kotyčev 2016: 246–248). Epocha, která se někdy nazývá jako „doba malých měst“ (эпоха малых городов), kopíruje používání miniaturních seker ve východní Evropě.

Z jiných částí Evropy víme, že raném středověku sekera jakožto nástroj lidské práce hrála důležitou symbolickou úlohu při kultivaci země, a nebylo nezvyklé, že pokud se osidlovala nová země, záborci na ní rozdělali oheň nebo do ní zakopali sekeru, aby do ní symbolicky vnesli řád (Starý – Kozák 2010: 44–45). Zakopané sekery navíc již od pozdního neolitu sloužily k vymezení hranic statků, které chránily před narušením (Rønne 2008). Připomeňme si, že většina seker byla nalezena v okolí malých měst, pevností a v osadách. Fenomén miniaturních seker ve východní Evropě tak může souviset s vnitřní kolonizací a změnou sídelní struktury 11.–13. století.


Závěr

V této práci jsme se zaměřili na přiblížení fenoménu miniaturních východoevropských seker českému čtenáři. Velký prostor jsme věnovali diskutování pravděpodobné funkce. Naším předpokladem je, že geografické a časové rozšíření může svědčit o praktickém použití. Předpokládáme následující funkce:

  1. ženské náhrdelníky, oděvní spony
  2. symbolický milodar v hrobu dítěte
  3. votivní uložení do země

Tyto funkce mohou naznačovat, že miniatury v životě majitele měly poměrně důležité významy:

  • vymezení kulturní prostoru, vnášení řádu do chaotického prostředí
  • přinášení zdaru (zachování dobré zdravotní i mentální kondice a ochrana před nebezpečím)
  • dekorace
  • zastoupení sekery skutečné

Zde tento článek završíme. Děkujeme Vám za strávený čas a budeme se těšit na případné ohlasy.


Bibliografie

Publikované články, knihy

Atgāzis 1998 = Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Doktorská práce, Latvijas Universitāte, Riga.

Beck – Jahnkuhn 1973 = Beck, H. – Jahnkuhn, H. (1973). Axtkult. In: Hoops, J. (red.). Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, B. 1, 562–568.

Darkevič 1961 = Даркевич, В. Л. (1961). Топор как символ Перуна в древнерусском язычестве // Советская археология, № 4, 91–102.

Elsner 2004 = Elsner, Hildegard (2004). Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster.

Harrison – Ó Floinn 2014 = Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Chvoščinskaja 2004 = Хвощинская, Н.В. (2004). Некоторые аспекты изучения кольцевидных булавок на территории Древней Руси // Славяне и финно-угры. Контактные зоны и взаимодействие культур. Доклады российско-финляндского симпозиума по вопросам археологии и истории (7-10 октября 2004 г., Пушкинские Горы), СПб., 130-140.

Jensen 2010 = Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Kainov – Singh 2016 = Каинов С.Ю. – Сингх В.К. (2016). Деревянный чехол топора с Троицкого раскопа // Новгород и Новгородская земля. Вып. 30, 196–203.

Koch 1970 = Koch, Robert (1970). Waffenförmige Anhänger aus merowingerzeitlichen Frauengräbern. In: Jahrbuch des Römisch-germanischen Zentralmuseums Mainz 17, 285-293

Koktvedgaard Zeitzen 1997 = Koktvedgaard Zeitzen, Miriam (1997). Amulets and Amulet Use in Viking Age Denmark. In: Acta Archaeologica 68, 1–74.

Koršun 2012 = Коршун В.Е. (2012). Языческие привески Древней Руси X–XIV веков. Выпуск I: Обереги, Москва : Группа ИскателИ.

Kotyčev 2016 = Котышев, Дмитрий (2016). Русская земля в X-XII вв.: центр и периферия // Древняя Русь: во времени, в личностях, в идеях, Т. 5, 233-252.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2010 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2010). Wczesno-średniowieczne miniaturowe toporki metalowe z Europy Środkowo-Wschodniej i Północnej. Korpus zabytków. In: P. Kucypera, S. Wadyl (eds.). Życie codzienne przez pryzmat rzeczy, t. 1, Toruń, s. 103–176.

Kucypera – Pranke – Wadyl 2011 = Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2011). Wczesnośredniowieczne toporki miniaturowe, Toruń.

Kulakov 1993 = Кулаков В.И. (1993). Культовое оружие балтов и славян X-XII вв. // Slavia Antiqua, t. XXXIII, 115–130.

Lehtosalo-Hilander 2000 = Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (2000). Luistari: A History of Weapons and Ornaments: Luistari IV, Helsinki.

MacGregor 1985 = MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

Makarov 1992 = Макаров Н.А. (1992). Древнерусские амулеты-топорики // Российская археология, №2, 41–56.

Nadolski 1953 = Nadolski, Andrzej (1953).Miniaturowy toporek z grodziska w Tumie pod Łęczycą. In: Przegląd
Archeologiczny, t. 9, 389–391.

Panasiewicz – Wołoszyn 2002 = Panasiewicz, W. – Wołoszyn, M. (2002). Staroruskie miniaturowe toporki z Gródka, pow. Hrubieszów. In: Archeologia Polski, t. 47:1–2, 245–286.

Paulsen 1939 = Paulsen, Peter (1939). Axt Und Kreuz bei den Nordgermanen, Berlin.

Paulsen 1956 = Paulsen, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

Pedersen 2014 = Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Petersen 1951 = Petersen, Jan (1951). Vikingetidens redskaper. Skrifter utgitt av Det Norske videnskapsakademi i Oslo 2, Oslo.

Roes 1963 = Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl et al. 2014 = Roesdahl, E. – Sindbæk, S. M. – Pedersen, A. – Wilson, D. M. (ed.) (2014). Aggersborg : The Viking-Age settlement and fortress, Højbjerg.

Rønne 2008 = Rønne, Ola (2008). Langhus, økser, gårder og grenser under senneolitikum. In: Konstantinos Childis – Julie Lund – Christopher Prescott (eds.), Facets of Archeology: Essays in Honour of Lotte Hedeager on her 60th Birthday, Oslo, 577-584.

Saggau 2006 = Saggau, H. E. (2006). Gehauene und geschnitzte Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig. In: Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig (Ausgrabungen in Schleswig. Berichte und Studien 17), Neumünster: 199–304.

Shetelig 1912a = Shetelig, Haakon (1912). En miniatyrøks av bronse fra vikingetiden. In: Bergens Museums Årkbok, 13, 3–18.

Shetelig 1912b = Shetelig, Haakon (1912). Vestlandske graver fra jernalderen, Bergen.

Schietzel 2014 = Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Schoknecht 1977 = Schoknecht, Ulrich (1977). Menzlin. Ein frühgeschichtlicher Handelsplatz an der Peene. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte der Bezirke Rostock, Schwerin und Neubrandenburg 10, Berlin.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Schwarz-Mackensen 1976 = Schwarz-Mackensen, Gesine (1976). Die Knochennadeln von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 9, Neumünster.

Starý – Kozák 2010 = Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno, 31–58.

Stepanova 2009 = Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Tejral 1982 = Tejral, Jaroslav (1982). Morava na sklonku antiky, Praha.

Thunmark-Nylén 1984 = Thunmark-Nylén, Lena (1984). Ringnadeln. In: Arwidsson, Greta (ed.) Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 5–14.

Westphal 2007 = Westphal, Florian (2007). Die Holzfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 11), Neumünster.

Wołoszyn 2006 = Wołoszyn, Marcin (2006). Ze studiów nad obecnością ruską i skandynawską na ziemiach polskich w X–XII wieku. In: M. Dworaczyk et al. (red.). Świat Słowian Wczesnego Średniowiecza, Szczecin–Wrocław, 595–614.

 

Online zdroje

Arkaim 2019 = „Амулеты и обереги“. In: Arkaim [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: http://arkaim.co/gallery/category/88-amulety-i-oberegi/

eBay 2019 = „Bronze Axe amulet pendant 51mm. 800-1300AD. Viking“. In: eBay [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: https://www.ebay.com/itm/Bronze-Axe-amulet-pendant-51mm-800-1300AD-Viking/223315384736?hash=item33fea259a0:g:6fsAAOSwRK9b1i–

Mešok 2019 = „Амулет топорик с остатаками древка Редкость!“. In: Мешок [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: https://meshok.net/item/78088655_%D0%90%D0%BC%D1%83%D0%BB%D0%B5%D1%82_%D1%82%D0%BE%D0%BF%D0%BE%D1%80%D0%B8%D0%BA_%D1%81_%D0%BE%D1%81%D1%82%D0%B0%D1%82%D0%B0%D0%BA%D0%B0%D0%BC%D0%B8_%D0%B4%D1%80%D0%B5%D0%B2%D0%BA%D0%B0_%D0%A0%D0%B5%D0%B4%D0%BA%D0%BE%D1%81%D1%82%D1%8C

Violity 2019 = „Амулет-топорик с частью топорища“. In: Violity [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné z:
http://arc.violity.com/amulet-toporik-s-chastyu-toporicsha-29739585

Vlasatý 2018a = Vlasatý , Tomáš (2018). „Z manažera archeologem“ : Dokumentace detektorového nálezu středověkých šperků. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/z-manazera-archeologem/

Vlasatý 2018b = Vlasatý , Tomáš (2018). Interní soutěž skupiny Herjan. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2019-03-12]. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/interni-soutez-skupiny-herjan/

Původ symbolu „vegvísir“

Po úspěšném článku o původu symbolu „kolovrat“ jsem byl osloven, abych vytvořil obdobný článek o symbolu, který mezi zájemci o severskou problematiku proslul jako „vegvísir“ (doslova Ukazatel cesty). V tomto případě je situace daleko jednodušší než v případě jiných symbolů. V následujícím krátkém článku si ukážeme, jaké významy se dnes symbolu přičítají a jaký je jeho skutečný původ.

Vývoj zobrazování symbolu „vegvísir“ od 19. století dodnes.
Zdroj: Foster 2013 – 2015.

Moderní užití symbolu „vegvísir“

Symbol „vegvísir“ je oblíbený mezi novopohany, hudebníky, šermíři a zejména fanoušky televizních seriálů a jiné masové produkce týkající se doby vikinské. Chybět nesmí na oblečení, často jej můžeme spatřit jako přívěšek nebo jako tetování. Šermíři jej navíc často malují na štíty nebo je vyšívají na své kostýmy. Mezi touto velmi nesourodou skupinou lidí se má zato, že „vegvísir“ je „germánský a vikinský starodávný magický runový symbol, který sloužil jako kompas a který měl za úkol chránit vikinské bojovníky při mořeplavbách a zajišťovat pomoc a ochranu bohů“. Takovouto interpretaci však nalezneme pouze v populární literatuře a v červené knihovně vytvořené v posledních třiceti letech.


Tetovaný „vegvísir“. http://nextluxury.com/.

 

Původ symbolu „vegvísir“

Symbol, který takto nazýváme, se nachází ve třech islandských grimoárech z 19. století. První a nejznámější z nich, tzv. rukopis Huld (signatura ÍB 383 4to), byl sepsán Geirem Vigfússonem (1813-1880) v Akureyri roku 1860. Rukopis sestávající z 27 papírových listů obsahuje 30 magických značek. „Vegvísir“ je vyobrazen na stránce 60 (27r) a mezi symboly má číslo XXVII a XXIX. Je doprovázen dalším, blíže nespecifikovaným znakem a marginálií v tomto znění (Foster 2015: 10):

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.

Má-li člověk s sebou tento znak, neztratí se v bouřích ni v nečasu, i když je v neznámu.

 

Mezi další velmi podobné symboly, které bychom nalezli v rukopisu Huld, patří „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XXI) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXVIII).

Druhý grimoár se označuje jako „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver) a zachoval se v rukopisu se signaturou Lbs 2917 a 4to. Autorem je Olgeir Geirsson (1842-1880), který jej sepsal v letech 1868-1869 opět v Akureyri. Rukopis sestává z 58 stran, „vegvísir“ je znázorněn na straně 27 jako znak č. 27. Doplňuje jej text částečně psaný latinkou, částečně runami:

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

Má-li člověk s sebou tento znak, sotva se ztratí v bouři nebo zemře podchlazením a najde cestu z neznáma.

 

I v tomto rukopisu nalezneme podobné symboly „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XIX) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXIX).

Třetím grimoárem je další „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver), tentokráte z rukopisu se signaturou Lbs 4627 8vo. Není znám autor, místo ani přesné datum vzniku, ale je jisté, že rukopis pochází z 19. století a že vznikl v oblasti Eyjafjordu, tedy opět poblíž Akureyri. Rukopis sestává z 32 stran a „vegvísir“ je nakreslen na straně 17v. V tomto rukopisu najdeme více podobných symbolů, než jen „Šalomounův sigil“ a „Znak proti zloději“. Text, který se k symbolu „vegvísir“ vztahuje, je v tomto rukopisu unikátní a zde přiložený přepis je vůbec první od objevu rukopisu roku 1993. Z textu je patrné, že funkčnost symbolu byla podmíněna upřímnou křesťanskou vírou:

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.

Aby se člověk neztratil : pod svou levou rukou měj tento znak, který se jmenuje ‚Vegvísir’. Pokud v něj věříš, poslouží ti – pokud věříš Bohu ve jméně Ježíše – význam toho znaku je v těchto slovech, takže nezahyneš. Dej mi Bůh štěstí a požehnání ve jméně Ježíšově.“

 

Symboly z rukopisů ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo (17v).

Na Island se „vegvísir“ společně s jinými symboly dostal zřejmě z Anglie, kde můžeme nalézt hvězdovité symboly již v 15. století, například v tzv. „Šalamounově testamentu“ (Harley MS 5596, 31r). Původní symboly měly svůj význam v rámci okultní křesťanské mystiky. Detailnější výzkum by mohl potvrdit používání sigilové magie i ve starším období.

První literaturou, do které byla islandská verze symbolu zahrnuta i s překladem do němčiny, je zřejmě článek Ólafa Davíðssona o islandských magických znameních a knihách z roku 1903 (Davíðsson 1903: 278, Pl. V). Podruhé se symbol dostal do literatury roku 1940 s Eggertsonovou knihou o magii (Eggertson 1940: sloupec 49; Eggertson 2015: 126). Často se soudí, že „vegvísir“ je vyobrazen také v „Knize zaklínadel“ (Galdrabók), ale není to pravda. Tato mystifikace vznikla až na konci 80. let 20. století, kdy Stephen Flowers publikoval svoji práci The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, v níž se sice „vegvísir“ objevuje (str. 88), ale pouze ve vedlejší kapitole věnované jiným islandským grimoárům. Proč je však symbol dnes tak populární?

Věříme, že velký podíl na propagaci tohoto symbolu měl právě autor Stephen Flowers, který své dílo horlivě prosadil na začínajícím internetu, a to zejména v době, kdy se formoval zájem o staroseverskou látku a vznikala reenactmentová uskupení. Zájemci z těchto řad, spíše z nedostatku lepších podkladů než záměrně, využili nejlépe dostupnou knihu se symboly, které v sobě díky islandskému původu měly punc autentičnosti. Se sílící popularitou se symbolu chopily jak internetové obchody cílící na tento segment trhu, tak obchody pro turisty na Islandu (viz turismus na Islandu), které „vegvísir“ z komerčních důvodů dosud inzerují jako původní vikinský symbol. Dalším významným propagátorem tohoto symbolu byla islandská zpěvačka Björk, která si jej nechala vytetovat roku 1982 a od 90. let jej v rozhovorech popisovala jako „prastarý vikinský symbol, který si námořníci malovali uhlem na čelo, aby nalezli správnou cestu“ (gudmundsdottirbjork.blogspot.com). „Vegvísir“ se tímto dostal do portfolií tatérů, a ve chvíli, kdy se oba zmíněné vlivy protnuly, se symbol stal jedním z nejčastěji tetovaných motivů v komunitě novopohanů, posluchačů hudby, šermířů a jiných zájemců o starý Sever.

Je nutné zmínit, že v současné době se nejčastěji užívají kruhové varianty, někdy doprovázené runovovou abecedou. Původní verze však mají čtvercový nebo přibližně čtvercový tvar a nejsou doprovázeny runami.

Závěr a poděkování

Symbol zvaný „vegvísir“ je islandskou zlidovělou výpůjčkou z kontinentální okultní magie „Šalamounova testamentu“. Je starý zhruba 160 let a jeho výskyt se omezuje na 2. polovinu 19. století v islandském Akureyri. V lidové islandské tradici nemáme žádné jiné stopy nežli tří rukopisů, které ze sebe navzájem vycházejí. V žádném případě se nejedná o symbol používaný v době vikinské a kvůli rozdílu osmi set let by s tímto obdobím neměl být spojovaný. Islandský „vegvísir“ má čtvercový tvar, zatímco jeho kruhové varianty vznikly až ve 20. století. Současná popularita souvisí s rozvojem internetu a silné propagaci v online médiu, které je snadno dostupné současným uživatelům tohoto symbolu.

Poděkování si zaslouží přátelé, kteří mne inspirovali k sepsání, stejně jako lidé, kteří významným způsobem pomohly radou. Tímto děkuji Václavu Maňhovi za prvotní nápad, Marianne Guckelsberger za korekce islandského textu a Renému Diekenovi za upozornění na anglické prameny.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, s. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Dostupné z: http://users.on.net/~starbase/galdrastafir/vegvisir.htm

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Dostupné z: https://www.academia.edu/13008560/Huld_Manuscript_of_Galdrastafir_Witchcraft_Magic_Symbols_and_Runes_-_English_Translation