Druhy dřeva na rukojetích mečů

V rámci internetových diskuzí jsem byl dotázán, zda nedisponuji materiály, které by popisovaly druhy dřev použité na rukojetích mečů z 9.-11. století. Když jsem se probíral archeologickými materiály, s překvapením jsem zjistil, že tento detail je jen zřídkakdy zmiňován a chybí v monografiích. Proto jsem se rozhodl popsat 18 rukojetí z vymezeného období, u nichž byl proveden rozbor.


Úvod do problému

Přistoupíme-li k mečům vymezeného období jako celku, v první řadě nás zaručeně překvapí nízké množství analyzovaných dřevěných rukojetí v porovnání s ohromným množstvím několika tisíc mečů, které máme k dispozici.

Na této skutečnosti se podílí několik faktorů. Dobře zachovaných rukojetí, u kterých by bylo možné provádět analýzy, je obecně málo a obvykle se pojí s meči nalezenými ve vodě nebo dobře zakonzervovaných hrobech. Velké množství takových mečů bylo objeveno před více než 50 lety, kdy nebylo standardem meče publikovat detailním způsobem s analýzami, a v průběhu času organické komponenty často zdegradovaly tak, že je není možné v současné chvíli zkoumat. Specifickým případem jsou mikulčické meče, jejichž organické části podlehly ohni při požáru depozitu roku 2007. Některé dobře zachované rukojeti, které jsou stále kryté kovovou, textilní nebo koženou omotávkou, nejsou analyzované proto, aby nedošlo k poškození omotávky. Zásadním důvodem je však obecný nezájem o analýzy organických částí mečů, který mnohdy bohužel přetrvává do dnešních dob.

Absence analýz použitých dřevin v monografiích (např. Androščuk 2014; Geibig 1991; Košta – Hošek 2014) znamená, že doposud nebyl proveden žádný seriózní pokus shrnout problematiku. Níže přiložený katalog je tak zřejmě nejrozsáhlejším počinem, který může být průběžně doplňován o nové nálezy.


Prozkoumané rukojeti

 

Cirkovljan-Diven, Chorvatsko

Meč náležící k Petersenovu typu K, nalezený na dně Drávy. Rukojeť, která patří mezi nejlépe zachované organické rukojeti sledovaného období, je vyrobena z jednoho kusu, je soudkovitého tvaru, oválného průřezu a byla omotána 2 cm širokou lněnou stuhou.

Materiál rukojeti: buk.
Zdroj: Bilogrivić 2009: 132-3.

Meč z Cirkovljan-Diven. Bilogrivić 2009: T. III: 3.

Lednica, Polsko

Meč s paraořechovou hlavicí (MPP/A/31/33/84), přináležící k typu α var. 1 dle Nadolského a typu X.A/B.1 dle Oakeshotta, byl objeven na dně Lednického ostrova. Rukojeť byla vyrobena ze čtyř dílů přiložených na boky řapu, které byly hustě omotány proužkem kůže.

Materiál: všechny čtyři díly rukojeti jsou vyrobeny z javoru.
Zdroj: Stępnik 2011: 71.

Meč z Lednice. Stępnik 2011: Fot. 1, 2.

Lednica, Polsko

Meč Petersenova typu H (MPP/A/74/3/94), nalezený na dně Lednického ostrova, má rukojeť vyrobenou ze čtyř dílů přiložených na boky řapu. Díly k sobě doléhají a nenesou známky omotávky, což může naznačovat použití lepidla.

Materiál: širší díly jsou vyrobeny z tisu, boční díly jsou vyrobeny z javoru.
Zdroj: Stępnik 2011: 71-2.

Meč z Lednice. Stępnik 2011: Fot. 3, 4.

Giecz, Polsko

Meč typu Mannheim či H, nalezený v souvislosti s bývalým mostem, má na jedné straně řapu zachovaný kus dřeva, který lze analyzovat. Konstrukce rukojeti není známa, omotávka není patrná.

Materiál zachovaného dílu: dřevo listnatého stromu.
Zdroj: Stępnik 2011: 73.

Meč z Giecze. Stępnik 2011: Fot. 5, 6.


Donnybrook, Irsko

Meč typu D nalezený v mohyle měl rukojeť opatřenou kovovými objímkami, díky kterým se zachoval kus analyzovatelného dřeva.

Materiál: dřevo jehličnatého stromu.
Zdroj: Hall 1978: 79.

Meč z Donnybrooku. Hall 1978: Fig. 4.

Haithabu, Německo

Alfred Geibig ve svém detailním zpracování mečů z přístavu v Haithabu uvádí, že u pěti mečů bylo možné určit, jaký druh dřeva byl použit na výrobu rukojeti. Rukojeti jsou fragmentární a jejich konstrukce, tvar ani průřez nelze určit.

Materiál rukojeti meče č. 1 (typ Mannheim): javor. Pochva vyrobena z dubu.
Materiál rukojeti meče č. 2 (Petersenův typ H): olše. Pochva vyrobena z buku.
Materiál rukojeti meče č. 3 (Petersenův typ H?): vrba. Pochva vyrobena z olše.
Materiál rukojeti meče č. 5 (Petersenův typ N): olše. Pochva vyrobena z buku.
Materiál rukojeti meče č. 12 (typ nejednoznačný): vrba.
Zdroj: Geibig 1999: 40.


Hegge Østre, Norsko

Meč typu L nalezený v mohyle (T16054) má výjimečně dobře zachovanou rukojeť opatřenou stříbrnými objímkami.

Materiál: z vizuálu rukojeti je patrné, že použitou dřevinou byla karelská bříza.
Zdroj: Unimus 2020a.

Meč z Hegge Østre. Unimus 2020a.


Hoven, Norsko

Meč typu L nalezený v mohyle (T8257) má výjimečně dobře zachovanou rukojeť opatřenou stříbrnými objímkami.

Materiál: z vizuálu rukojeti je patrné, že použitou dřevinou byla karelská bříza, stejně jako u meče z Hegge Østre.
Zdroj: Unimus 2020b.

Meč z Hovenu. Unimus 2020b.

Gulli, Norsko

Meč typu M nalezený v hrobu (C53315) má dobře zachovanou rukojeť oválného průřezu, která byla velmi pravděpodobně omotána.

Materiál: lípa. Stejný materiál byl použit na výrobu pochvy a topůrka sekery ze téhož hrobu.
Zdroj: Gjerpe 2005: 40-1.

Meč z Gulli. Gjerpe 2005: Figur 22.


Gulli, Norsko

Meč typu L nalezený v hrobu (C53660) má dobře zachovanou rukojeť opatřenou kovovými objímkami.

Materiál: dub. Stejný materiál byl použit na výrobu pochvy, topůrka sekery, rukojeti nože, truhly, kladiva a některých dalších kusů nářadí z téhož hrobu.
Zdroj: Gjerpe 2005: 62.

Meč z Gulli. Gjerpe 2005: Figur 39.


Klepp, Norsko

Meč neurčitého typu nalezený v hrobu (S12274) má částečně zachovanou rukojeť oválného průřezu.

Materiál: s největší pravděpodobností bříza. Stejný materiál byl pravděpodobně použit na výrobu rukojeti nože z téhož hrobu.
Zdroj: Unimus 2020c.

Meč z Kleppu. Unimus 2020c.


Tjora, Norsko

Meč typu H nalezený v hrobu (S5460) má částečně zachovanou rukojeť.

Materiál: dřevo listnatého stromu.
Zdroj: Unimus 2020d.


Dalen, Norsko

Meč typu H náhodně nalezený při orbě (T20736) má částečně zachovanou rukojeť.

Materiál: dřevo listnatého stromu.
Zdroj: Unimus 2020e.

Meč z Dalenu. Unimus 2020e.


Repton, Velká Británie

Meč typu M nalezený v hrobu č. 511 má částečně zachovanou rukojeť oválného průřezu, která byla ovinuta pruhem textilu.

Materiál: jehličnaté dřevo.
Zdroj: Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49.

Meč z Reptonu. Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: Fig. 5.7.


Závěr

Dřevěné rukojeti mečů byly vyráběny různými metodami, v různých tvarech a také z různých materiálů. Informace obsažené v katalogu nám umožňují tvrdit, že rukojeti byly zpravidla vyráběny z místních dostupných dřevin. Nicméně bychom rádi upozornili na čtyři zajímavé skutečnosti z katalogu vyplývající.

Rukojeti jsou častěji vyráběné z listnatých dřevin. Javor, buk a dub jsou známé pro svoji pevnost i odolnost a v raném středověku byly často používány pro výrobu násad a rukojetí. Volba lípy, vrby nebo jehličnanů ukazuje nedostatek těchto materiálů nebo jiné preference při konstrukci rukojetí.

Zajímavým úkazem je použití dvou materiálů v případě meče typu H z polské Lednice. Toto řešení pravděpodobně nemá žádný praktický ani estetický rozměr a mohlo mít určitou symboliku pro nositele (Stępnik 2011: 79).

Přestože většina dřevěných rukojetí byla překryta textilním nebo koženým řemínkem, dva norské meče typu L ukazují, že byl záměrně zvolen esteticky působivý materiál, který nebyl nijak omotáván.

Posledním zajímavým bodem je shoda či neshoda materiálu rukojeti s materiálem pochvy. V případě mečů z Haithabu zkoumané rukojeti materiálově neodpovídají pochvám, avšak v případě hrobů z Gulli je patrné, že stejné materiály byly použity takřka všechny dřevěné výrobky obsažené v hrobech. Tato skutečnost může být podmíněná nedostupností jiných druhů dřevin, ale možná také praktickým zacházením s materiálem. Myšlenka, která operuje výrobou všech nástrojových a zbraňových rukojetí v jeden okamžik – ať už před smrtí nebo po smrti člověka uloženého v hrobu – , je velmi lákavá.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, 38–51.

Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K / Type K Carolingian Swords. In: Opuscula archaeologica 33, 125–82.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Gjerpe, Lars Erik (2005). Gravene: en kort gjennomgang. In: Gjerpe, Lars Erik (ed.). Gravfeltet på Gulli. E18-prosjektet Vestfold. Bind I. Varia 60, 24-104.

Farrar, R. A. – Hall, R. A.(1978). A Viking-age Grave at Donnybrook, Co. Dublin. Medieval Archaeology, 22(1), 64–83

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Stępnik, Tomasz (2011). Drewniane okładziny rękojeści mieczy. In: Wyrwa, A. M. – Sankiewicz, P. – Pudło, P. (2011). Miecze średniowieczne z Ostrowa Lednickiego i Giecza, Dziekanowice – Lednica, 71-79.

Unimus (2020a). T16054. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=180869&museumsnr=T16054&f=html

Unimus (2020b). T8257. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=8897&museumsnr=T8257&f=html

Unimus (2020c). S12274. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z: http://www.unimus.no/artefacts/am/search/?oid=34514&museumsnr=S12274&f=html

Unimus (2020d). S5460. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/am/search/?oid=19688&museumsnr=S5460&f=html

Unimus (2020e). T20736. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=37376&museumsnr=T20736&f=html

Meč s pochvou ze sbírky Gay

Nové hodnocení jedné staré zbraně

V 19. století byl u Paříže na dně Seiny nalezen meč z 9. století, který byl vybaven výjimečně dobře zachovanou pochvou a kováním. Celek, který v literatuře není příliš dobře známý, je zásadním nálezem pro pochopení širších souvislostí ohledně nástupu nových progresivních typů mečů, konstruování pochev a užívání karolinských kování.


Sbírka Gay a její osud

Meč s pochvou, který je předmětem tohoto článku, náleží do skupiny militárii, které za svého života sebral francouzský architekt, vášnivý badatel, člen Francouzské společnosti pro starožitnosti a sběratel Victor Gay (1820-1887). Celoživotní zájem tohoto badatele o středověkou a renesanční látku vyvrcholil v sepsání monumentální, více než osmisetstránkové práce Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance (Archeologický glosář středověku a renesance) publikované v roce 1887, v níž uvedl řadu předmětů ze své sbírky.

Po Gayově smrti se umělecká složka sbírky přestěhovala do Národního muzea Louvre (publikována byla v Migeon 1909), zatímco “kusy méně vhodné pro Louvre byly vydraženy, včetně rozsáhlé sbírky zbraní, kterou v té době koupil pařížský obchodník se zbraněmi” (Post 1911: 76). K dražbě sbírky, která čítala zhruba 170 předmětů včetně 40 mečů, 45 dýk, 30 tyčových a střelných zbraní, 18 ostruh, 2 děl a 3 helem, došlo roku 1909 v aukčním domě Bacherreau. S významnou pomocí císaře Viléma II., který o sbírku projevil zájem a neváhal za ni zaplatit 30000 marek, se novým majitelem stala berlínská zbrojnice Zeughaus, jejíž fondy byly sbírkou významně rozšířeny. Sbírka byla do zbrojnice přivezena roku 1911, kdy byla publikována Paulem Postem.

Začleněním do muzejních fondů byla původní Gayova sbírka roztříštěna. Po druhé světové válce byly exponáty z Zeughausu převedeny pod Museum für Deutsche Geschichte (MfDG), po sjednocení Německa pak pod Deutsches Historisches Museum (DHM). Lze předpokládat, že významná část původní sbírky bude uložena právě v DHM, jak dokládají zápisy vzniklé nedlouho před sloučením obou muzeí (Müller 1986). Nejméně jeden meč z původní sbírky se nyní nachází ve zbrojnici Royal Armouries v Leedsu (Royal Armouries 2020). Současná lokace ani stav meče, kterým se budeme dále zabývat, není znám, ale lze očekávat, že pokud exemplář přežil turbulentní 20. století, pak především jeho organická složka bude významně poškozena. Zbigniew Robak mi v osobní konverzaci sdělil, že nález zřejmě nepřežil druhou světovou válku.


Publikované informace

Nakolik je nám známo, set nebo jeho části byly publikovány celkem jedenáctkrát. Nejstarší publikování nálezu představuje původní Gayova práce z roku 1887, kde je meč kresebně vyobrazen s popiskem:

„[…] damaškové čepele odpovídající následujícímu připojenému obrázku. Jde o vyobrazení předmětu, který zanechali děsiví Normané z Fríska na dně Seiny roku 885 během své invaze a obsazení Paříže. Druhý kus, pocházející ze stejného zdroje, ale kompletnější a doprovázený zlatnickou prací, nedovoluje pochyb o jejich společném původu. […]“ (Gay 1887: 22-3)

Příklad s jistým datem nás přivádí do posledních let 9. století. Z řady mečů pocházejících z obléhání Paříže roku 885 jsme vybrali kus […] s pozlaceným stříbrným kováním […], na kterém je patrný styl, který není ani francouzský, ani dánský, nýbrž fríský […].“ (Gay 1887: 641)

 „Rok 885. Fríský meč s pochvou, rukojetí a opaskovým průvlakem ze dřeva. [Kování] je ze stříbra se zlatými částmi.“ (Gay 1887: 642)

Kresebné znázornění meče podle Gay 1887: 642.

Druhé a nejméně důležité publikování nálezu představuje Paul Post v roce 1911, který přibližuje předměty přijímané do zbrojnice Zeughaus. Jeho publikace přináší jedinou známou fotografii společně s obsáhlejším popisem:

Zřejmě nejzajímavějším kusem v celé sbírce je raně románský meč nalezený u Paříže spolu s dobře zachovanou pochvou […]. Těžce zkorodovaná a poškozená čepel nese známky svářkového damasku, což není v raném středověku neobvyklé. Na jílci s půlkruhovou hlavicí je stále zachovaná dřevěná rukojeť s podélně směřovanými léty. Dřevěná pochva se zbytky někdejšího textilního potahu je rozpadlá na dvě separátní, mírně prohnuté poloviny, které tvořily přední a zadní stěnu pochvy. Na obou stěnách pochvy se v pravidelných odstupech zhruba 6 cm nacházejí tenké, paralelní brázdy, které naznačují, kudy původně vedly řemínky spojující obě poloviny pochvy. Na středové části horního konce vnější strany pochvy se nachází motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty. Tento je pravděpodobně zbytkem systému upevnění mečového pásu. Společně s mečem bylo nalezeno opaskové kování […] s nepříliš detailní rostlinnou ornamentikou, která vystupuje z pozlaceného pozadí. Toto kování představuje problém pro datování zbraně. Podle dostupných informací kování náleží do raného křesťanského období, do blízkosti Tassilova poháru. Polokruhová hlavice oproti tomu jen těžko umožňuje takto ranou dataci a směřuje do 11.-12. století […]. Toto koliduje s původním Gayovým návrhem, že meč s kováním náleží k sobě. Gayova hypotéza, že meč s kováním patřil frískému Normanovi obléhajícímu Paříž roku 885, musí být do velké míry zpochybněna.“ (Post 1911: 77-80)

Fotografie meče podle Wamers 1981: Abb. 11.1a.

Pochva pařížského nálezu se dvakrát objevila i v pracích Alfreda Geibiga:

V této souvislosti lze zmínit tři mečové pochvy z francouzské Paříže a nizozemského Stiensu, které směřují ke stejnému závěru. Všechny tři pochvy sestávají z dvou dřevěných polovin s pozůstatky textilního potahu. U pařížského nálezu se na přední straně, v blízkosti ústí pochvy, nachází zachovaný ‚motýlkovitý výstupek ze dřeva s podélně jdoucími léty, který Post […] interpretuje jako možný zbytek systému upevnění mečového pásu‘. Těsně pod ní lze pozorovat stopy druhého, avšak odlomeného bloku o obdobné základně.(Geibig 1991: 107)

Dřevěné pozůstatky různých vzorů a velikostí, které pravděpodobně pocházejí ze systému zavěšení pochvy, lze nalézt také u exemplářů z Paříže, Stiensu a Schortensu.“ (Geibig 1999: 43)

Zřejmě největší pozornost byla věnována kování, které bylo celkem sedmkrát zahrnuto do rozborů karolinského kování (Arbman 1937: 173; Fraenkel-Schoorl 1978: 358, Kat.-Nr. 13; Lennartsson 1997/1998: 565, Kat.-Nr. 48, Taf. 10.8; Robak 2013: Tab. XCII.9; Wamers 1981: 109, Abb. 11.1; Werner 1969: 501, Pl. 26c; Zimmermann 1923: 64-5). Za doslovnou citaci stojí dva níže uvedené texty, které zmiňují rozměry a popis dekorace:

Čelní strana je lemována dvěma paralelně jdoucími, vyvýšenými liniemi. Vnější má perličkový okraj, vnitřní má středový zářez vyložený niellem. Uvnitř se nachází pole zdobené vzorem připomínajícím šlahouhy, které vyrůstající ze středů dvou květin. Některé šlahouny jsou zakončeny shluky hroznů, které zdobí niellové tečky. Všechny šlahouny jsou vyloženy niellovými linkami.“ (Fraenkel-Schoorl 1978: 358)

Odlévané oválné kování, pozlacené stříbro vyložené niellem. Původně připevněno třemi nýty umístěnými na kruhových ploškách. Dva nýty byly umístěny na delších stranách, poněkud stranou od středové osy kování, a třetí bylo umístěno na přední straně. Zachoval se pouze jeden nýt, zdobený perličkovou dekorací. Délka 5,8 cm, šířka 3,5 cm. […] Náhodný nález umístěný na dřevěné pochvě uchovávající damaskový meč, který je atypický pro karolinské období.“ (Lennartsson 1997/1998: 565)


Detailnější kresebné zpracování kování podle Wamers 1981: Abb. 11.1b.


Přehodnocení meče a pochvy

Vyhodnocení meče z Gayovy sbírky má smysl nejen proto, že jde o kromobyčejně zajímavý a dobře zachovaný exemplář, ale také proto, že může pomoci nastolit nové otázky související s počátkem nového trendu karolinských mečů v období 9.-10. století. Popis by proto měl být pečlivý a měl by se věnovat všem třem složkám – meči, pochvě a kování. Tuto posloupnost zvolíme pro následující část této kapitoly.

Meč

Přes svou strohost jsme z publikovaných informací schopni vyčíst základní údaje o původním vzhledu a okolnostech nálezu. Meč s čepelí ze svářkového damasku a zachovanou dřevěnou rukojetí byl uložen v dřevěné pochvě, která byla opatřena dřevěným průvlakem a pozlaceným stříbrným kováním, které bylo stále připevněno k pochvě. Tento set byl, společně s nejméně jedním dalším mečem, objeven na dně řeky Seiny u Paříže. Post na jiném místě uvádí, že délka nálezu činí 720 mm.

Komentáře Gaye i Posta jsou zatíženy skutečností, že vznikly před zveřejněním Petersenovy typologie (Petersen 1919). Z toho důvodu bylo na meč nahlíženo jako na románský výrobek 11.-12. století, který je neslučitelný s karolinským kováním. Tuto informaci přejímá také Wamers a Lennartsson. Fotografie zveřejněná Postem ukazuje, že podstava jílce je opatřena nýtem, na základě čehož lze usuzovat dvoudílnou konstrukci hlavice. Při znalosti tohoto významného konstrukčního rysu lze meč přiřadit k Petersenovu typu N (Petersen 1919: 125-6) či Geibigovu typu 8 (Geibig 1991: 48-50). O mečích tohoto typu se soudí, že vznikly ve Franské říši v 9. století a v západní a střední Evropě byly v užívání až do začátku 10. století (Košta – Hošek 2014: 248-9). Nástup mečů typu N přímo souvisí s typem X (analogický tvar s jednodílnou hlavicí) a byl iniciován srážkami kavalérních útvarů vnitřně rozpolcené Franské říše 2. čtvrtiny 9. století, o čemž svědčí větší délka zbraně (obvykle 90-101 cm), kvalitněji konstruovaná čepel a protažená záštita (obvykle v délce 9-13 cm). Přestože Gayův text předkládal z dnešního pohledu úsměvně přehnané interpretace, ve své podstatě byl přesnější než Post, který pokládal komponenty nálezu za neslučitelné. Přesnější určení jílce v rámci Geibigovy kombinační typologie není bez dodatečných informací možné. Dobře zachovaná rukojeť se na původním Gayově nákresu jeví soudkovitá, avšak z fotky vyplývá, že se od záštity po hlavici plynule zužuje. Z důvodu rozpadu je na fotkách opatřena párem drátů, které ji přidržují. Celková délka jílce, soudě dle analogií, mohla být zhruba 14-16 cm.

Významně poškozená čepel umožňuje pouze krátký komentář. Koroze postihla zejména oblast žlábků a břitu. Žlábek se zdá zasahovat až k záštitě a byl vyplněn svářkovým damaskem, jehož zákrut se zdá být ZS nebo ZSZ. Soudě na základě analogií kompletních mečů lze předpokládat, že z čepele chybí zhruba koncových 20-25 cm, které zřejmě byly částečně odlomeny s koncovým dílem pochvy, částečně při vyjímání zbraně z pochvy.


Schéma jílce Geibigova typu 8. Geibig 1991: Abb. 9.

Schéma výroby dvoudílné hlavice Petersenova typu N a způsob fixace nýtů pomocí strusky. Košta – Hošek 2014: Fig. 148.

 

Pochva

Dobře zachovaná pochva je v raném středověku opravdovou vzácností a není pochyb, že pochva ze sbírky Gay je jednou z těch nejlépe zachovaných. Hodnota této pochvy spočívá především ve faktu, že jde o jednu z mála pochev, kterou lze vztáhnout k franské ikonografii. Je nesmírná škoda, že se z popisů dozvídáme tak žalostně málo informací. Je jasné, že základ tvořily dvě desky, jak je v raném středověku standardem. Post nás dále informuje o textilním potahu, otlačcích v pochvě a průvlaku, avšak nespecifikuje, zda byl průvlak a omoty umístěny pod potahem či na něm, a tak se tohoto úkolu musíme zhostit nyní, přičemž musíme vycházet jak z Postovy fotografie, analogických nálezů, dobové ikonografie a praktických znalostí výroby pochvy.

Organické průvlaky raně středověkých pochev se zdají být vždy umístěny pod potahy. Svědčí o tom nálezy kožených potahů z anglosaské Anglie a Dublinu, na nichž jsou patrné otlačky původních průvlaků (Cameron 2007: Fig. 46; Mould et al. 2003: 3355-3366), tak i dřevěný průvlak z Haithabu (Geibig 1999: 43-4, Taf. 17) a franská ikonografie, zejména Stuttgartský žaltář, fol. 105r a 158v. Některé pochvy svědčí o pevné fixaci dřevěného průvlaku na stěnu jádra (Ypey 1964: Taf. 1-3) či o vytvoření otvoru přímo ve stěně jádra (Mould et al. 2003: 3355). Vně potahu se zdají být umístěny pouze kovové průvlaky (Arwidsson 1977: Abb. 60-64; Eldjárn 2016: 326, 328; Kalousek 1971: 111-2, Obr. 174.2; Tomsons 2012: 88, 30. Att.), a proto se zdá, že jejich ukládání pod potah má jistou souvislost k menší pevností materiálu. Zřejmě bylo žádoucí, aby byl při případném prasknutí organického průvlaku mečový pás stále připevněn k pochvě, i když jen potahem. Z tohoto důvodu se zdá pravděpodobné, že nález z Gayovy sbírky nebyl výjimkou a potah kompletně či do značné míry překrýval průvlak, a to i navzdory tomu, že z Gayovy kresby by se mohlo zdát, že otlaček umístěný nejblíže záštitě vede pod průvlakem, což by při správnosti zakreslení mohlo znamenat, že průvlak byl umístěn vně potahu. Při prozkoumání fotografie se však zdá, že kresba v tomto detailu není korektní – otlaček se totiž nachází na úrovni nožky průvlaku, která je poměrně nízká a je pravděpodobné, že původní řemínek, po němž zbyl otisk, částečně sloužil k fixaci průvlaku zvnějšku a nebyl zaveden pod průvlak. Zajímavostí je, že průvlak je na fotografiích poničený, a to v nejvýše položené části, která je současně nejužším bodem motýlkovitého průvlaku. Průvlak je přibližně stejně dlouhý jako rukojeť, tedy zhruba 10 cm.

Schéma ukazující tvary průvlaků na základě otisků v kůži, společně s naznačenými prořezy. Mould et al. 2003: 3363, Fig. 1688.

Písemné informace ani fotografie nesvědčí o použití jiného než-li textilního potahu, zřejmě lněného. Kožený potah není zmíněn a při stupni zachování lze tvrdit, že dost možná nebyl použit. Není známo, zda byla použita pouze jedna vrstva textilu, anebo vrstev bylo více. Vzhledem k použití textilu a otlačkům po omotech je zřejmé, že pochva ze sbírky Gay reprezentuje typ elitního vybavení, který se objevuje ve franské ikonografii 9. století, zejména v Stuttgartském žaltáři (820-830), Utrechtském žaltáři (820-835) a Vivien Bible (845-846). Téměř každá pochva vyobrazená v těchto dvou ikonografických pramenech má následující dva rysy: jednobarevný bílý či šedý potah a omoty, který jsou ve vrchních dvou třetinách řídké, v závěrečné třetině velmi husté. Husté omotání konců pochev, které slouží k zesílení nejnamáhanější části, známe u mečů a mečových komponentů z 9.-10. století z Německa (Geibig 1991: 104–105), Velké Británie (Paterson et al. 2014: 94-6), Norska (Vlasatý 2018) a Ruska (Kainov 2012: 46–54). Námi zkoumaná pochva postrádá špici, která velmi pravděpodobně byla zesílena stejným způsobem, je však jedinou archeologicky zaznamenanou pochvou, která dokazuje omoty ve vrchních dvou třetinách.

Jak udává Post, otlačky omotů mají rozestup zhruba 6 cm, a z nákresu lze usuzovat, že na dochované části pochvy bylo omotů nejméně 7. Absence řemínků a otlačky v pozůstatcích dřevotextilního kompozitu naznačují, že omoty byly připevněny vně potahu, kde mohly snadněji podlehnout zkáze. Jejich původní podobu neznáme; zřejmě šlo o drobné kožené řemínky, jejichž přesný způsob uvázání nám uniká. Na původním Gayově nákresu mají omoty podobu jednoduchých linek, avšak z Postovy fotografie se zdá, že tyto linky mohly být ve spodní části předmětu vypleteny do křížů, podobně jak je tomu v ikonografii. Ve světle tohoto objevu se zdá, že smyslem těchto řemínků bylo držet pochvu pohromadě, poskytovat ji dodatečnou ochranu, přidržovat průvlak a zajišťovat boční (spodní) řemen proti sklouznutí. Na jediné známé fotografii se nadto nacházejí dva moderní úchyty, a sice drát na úrovni středu průvlaku a řemínek ve vzdálenosti 1/5 od současného konce pochvy; tyto úchyty zabraňovaly pochvě v rozpadu.

Bohužel nemůžeme říci žádné bližší informace na téma výstelky a možného lepení či barvení potahu.

Západoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

 

Systém upevnění mečového pásu

Kování nalezené společně s mečem je výjimečné a umožňuje bližší zařazení celku, který je jinak datovatelný do období 2. třetiny 9. století až do počátku 10. století. Hned v úvodu je potřeba předestřít, že hodnota nálezu spočítá také v tom, že meč byl nalezen spolu s kováním. Karolinská mečová kování se s meči nacházejí velmi vzácně a jsou nacházeny výlučně mimo Franskou říši, kde se v 9.-10. století již nepohřbívalo s milodary. Nálezy proto pocházejí ze zemí, které nejsou integrální součástí říše – na území České Republiky, Slovenska, Chorvatska, Velké Británie (Wachowski 1992: 25, Tab. 4), Švédska (Androščuk 2014: 110-2) a Rakouska (Robak 2013 II: 66).

Kování lze hodnotit na základě tvaru a dekorace. Tvar odpovídá jedné z variant oválného kování, které uvádí Wachowski (1992: 22, Ric. 11) a které je součástí jeho typu II.2, jehož těžiště používání klade do 2. poloviny 9. století (Wachowski 1992: 19-22, Ric. 14). V Ungermanově revizi Wachowského lze kování přiřadit k typu A, které označuje všechny soubory s trojlístkovým kováním, jež lze podle autora zařadit zhruba do poloviny 9. století (Ungerman 2015: 259, 261). Robak (2013: 114-6; 2018: 155) kování přiřazuje k asymetrickým oválným kováním a považuje jej nejstarší typ karolinského mečového kování (typ I), které se společně s trojlístkovým kováním začalo používat na přelomu 1. a 2. čtvrtiny 9. století a následně se v průběhu 2. třetiny 9. století vyvinulo ve stříškovité kování (typ II).

Rostlinná výzdoba užitá na karolinských kování je rys typický pro 9. století (Košta – Lutovský 2014: 120-1; Wachowski 1992: 91-95; Westermann–Angerhausen 2006). Vynikající prací pro bližší datování představuje práce Moniky Lennartsson, která dotyčné kování řadí do fáze STG IV, která v absolutním datování odpovídá zhruba 2. čtvrtině 9. století (1997/1998: 494). V osobní konverzaci Robak kování řadí do počátku 2. třetiny 9. století (osobní diskuze se Zbigniewem Robakem). Kování tedy lze s největší pravděpodobností řadit před polovinu 9. století, do doby vzniku uvedených ikonografických pramenů.

Je samozřejmě sporné, zda původní Gayova kresba, která kování umisťuje na bok pochvy několik centimetrů pod úroveň průvlaku, pravdivě zobrazuje původní pozici. Na dostupné fotce je místo, které Gay zvolil, oválně otlačené, a proto předpokládáme, že kování se na tomto místě skutečně nacházelo. Jiné otlačky pocházející z dalších kování nelze u pochvy detekovat. Přesto je potřeba chápat následující popis spíše za návrh. Pokud je pozice kování korektní, bylo jistě nanýtováno na separátním pásu, který tvořil oko, jež bylo navlečeno zespoda na pochvu (viz Robak 2018: Fig. 10-11) a následně zřejmě zajištěno omoty proti sklouzávání do nežádoucí pozice. Ke kování byl připevněn řemen, který byl na opačné straně přinýtován k nedochovanému trojlístkovému kování. Smyslem kování na pochvě bylo vytvořit druhý fixační bod a tudíž držet pochvu ve správném úhlu. Absence dalšího kování umístěného na úrovni průvlaku naznačuje, že řemen, který vycházel z druhého ramena trojlístkového kování směrem k pochvě, byl jednoduše provlečen skrze průvlak a zřejmě zakončen přezkou. Zbývající rameno trojlístkového kování sloužilo k připevnění řemenu, na němž mohlo být připojeno nákončí.

Blízkými analogiemi popsaného systému představují pochvy vyobrazené na stranách 22r, 47v, 58v, 158v a 165r Stuttgartského žaltáře (WLB Cod.bibl.fol.23), vytvořeného ve 20. letech 9. století. Pochvy vyobrazené na těchto stranách jsou opatřeny dvěma viditelnými řemeny, přičemž jeden prochází skrze viditelný průvlak na přední část pasu a napíná vrchní část pochvy dopředu, druhý obkružuje pochvu v těsné blízkosti průvlaku a fixuje nižší část pochvy. Oba řemeny se setkávají v jednom bodě v trojlískovém nákončí, které je skryto v záhybech oděvu na zádech nositele. Pochvy se pojí s meči, jejichž hlavice je příliš schématická na to, aby se dala určit, ale jedná se o typ K, Mannheim nebo podobný typ (Bilogrivić 2009: 147-8). Jedinou odlišností pařížského nálezu oproti vyobrazeným pochvám je použití kování na bočním řemenu.

Nejbližší analogií je pak zřejmě meč s pochvou, který je vyobrazený na straně 80r Utrechtského žaltáře (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), který byl vytvořen snad v 20. či 30. letech 9. století. Pochva je znázorněna obdobným způsobem jako výše popsané, ačkoli poněkud schematičtěji. Meč, se kterým se pochva pojí, má polokruhovou hlavici, velmi podobnou typu X / N.

Stuttgartský žaltář (WLB Cod.bibl.fol.23), 47v, 58v, 158v a 165r.
Zdroj: Stuttgarter Psalter 2020.

Utrechtský žaltář (Utrecht, Universiteitsbibliotheek, MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), 80r.
Zdroj: The Utrecht Psalter 2020; Robak 2013: Rys. 24.


Kresebná rekonstrukce

Pro lepší pochopení navrženého vzhledu jsme oslovili dva umělce, aby znázornili meč v pochvě. První ilustraci vytvořila malířka Klára Sedlo. Představuje meč v mírném pohledu, pod úhlem, který je k vidění na iluminacích.

Druhé zpracování vytvořil grafik Tomáš Cajthaml, který meč znázornil v horizontální poloze. K meči připojil navržené schéma upevnění řemene s kováním na pochvu.


Závěr

Pařížský nález ze sbírky Gay je výjimečný a jeho hodnota může být shrnuta následujícími body:

  • Set meče s pochvou může vytvářet dobrý odrazový můstek pro dataci nejstarších mečů typů X a N, které představují revoluci ve výrobě zbraní raného středověku. Nevíme, zda mladší mečový set neaplikoval starší kování, avšak pochva a řemení stylisticky odpovídají 2. čtvrtině 9. století. Budeme-li pokládat výjev z Utrechtského žaltáře za výjev meče s polokruhovou hlavicí, není důvod neuvažovat o stejné dataci pro celý set. O existenci typu N před polovinou 9. století se donedávna pouze spekulovalo; Jiří Košta roku 2014 doslova řekl: “První výskyt mečů typu N lze hypoteticky datovat před polovinu 9. století” (Košta – Hošek 2014: 249). Revizní průzkum meče typu N z moravských Kostic rovněž poukázal na datování před polovinu 9. století (Košta et al. 2019: 212-3).
  • Dobře zachovaná pochva vykazuje významné podobnosti s pochvami vyobrazenými v ikonografii 9. století. Nález potvrzuje, že ikonografie je v tomto ohledu věrohodným pramenem, který lze využít při teoretizování nad původním vzhledem.
  • Set meče z pochvou s karolinským kováním z území Franské říše je mimořádný úkaz, ke kterému se obtížně hledá paralela.
  • Dobře zachovaný průvlak mečové pochvy je v raném středověku vzácností.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Poděkování

Při vzniku tohoto článku se mi dostalo pomoci, která by měla být náležitě uvedena. Tímto proto děkuji Aleksandře Ščedrině, která mne na nález upozornila a probrala se mnou řadu detailů. Mé díky si zaslouží Jiří Košta, jehož poznámky ve mne vzbudily zájem k napsání článku a byl to on, kdo mne vybavil potřebnou literaturou. Rád bych vyjádřil své poděkování vůči Šimonovi Ungermanovi a Zbigniewovi Robakovi, kteří se mnou ochotně probrali kování. Na posledním, čestném místě, chci poděkovat malířce Kláře Sedlo a grafikovi Tomášovi Cajthamlovi, jejichž ilustrace vdechly nálezu nový život.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Arbman, Holger (1937). Sweden und das Karolingische Reich. Studien zu den Handelsverbindung des 9. Jahrhunderts, Stockholm.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.

Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K. In: Opusc. archaeol. 33, 125–182.

Cameron, Esther A. (2007). Scabbards and Sheaths from Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations, 1962-81. Ser. B, vol 8, Dublin.

Fraenkel-Schoorl, Neeke (1978). Carolingian Jewellery with Plant Ornament. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 28, 345-397.

Gay, Victor (1887). Glossaire archéologique du Moyen Age et de la Renaissance, I-II, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7-68.

Kalousek, František (1971). Břeclav – Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Košta, Jiří – Lutovský, Michal (2014). Raně středověký knížecí hrob z Kolína. Early medieval princely burial from Kolín, Praha.

Košta, J. – Hošek, J. – Dresler, P. – Macháček, J. – Přichystalová, R. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavi a okolí – nová revize. In: Památky archeologické 110, 173–235.

Eldjárn, Kristján (2016). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Lennartsson, Monika (1997/98). Karolingische Metallarbeiten mit Pflanzenornamentik. In: Offa 54/55, 431–619.

Migeon, Gaston (1909). Collection Victor Gay aux Musées Nationaux, Paris.

Mould, Q. – Carlisle, I – Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Müller, Heinrich (1986). Alte Hieb- und Stichwaffen Sonderausstellung des Museums für Deutsche Geschichte, Berlin.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Post, Paul (1911). Zeughaus. Die Sammlung Gay. In: Amtliche Berichte aus den Königlichen Kunstsammlungen, 33. Jahrg., Nr. 3, 75-88.

Robak, Zbigniew (2013). Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII-X wiek. I-II część, Nitra.

Robak, Zbigniew (2018). The Sword and Sword-belt in Carolingian Times. The Warrior Burial 23 from Závada Reconsidered. In: Študijné zvesti 64, 149 – 177.

Royal Armouries (2020). Zeughaus, Berlin (ex V. Gay) Sword. In: Royal Armouries Collections [online]. [2020-05-30]. Dostupné z: https://collections.royalarmouries.org/archive/rac-archive-111512.html.

Stuttgarter Psalter (2020). Stuttgarter Psalter – Cod.bibl.fol.23. In: Württembergische Landesbibliothek Stuttgart. Dostupné z: http://digital.wlb-stuttgart.de/sammlungen/sammlungsliste/werksansicht/?no_cache=1&tx_dlf%5Bid%5D=1343&tx_dlf%5Bpage%5D=1.

Tomsons, Artūrs (2012). Divasmeņu zobeni Latvijas arheoloģiskajā materiālā 9.-13.gs., Rīga.

Ungerman, Šimon (2015). Mečové pásy z 9.–10. století v západní a střední Evropě: typologie, chronologie, provenience a symbolika. In: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk, Nitra.

The Utrecht Psalter (2020). The Utrecht Psalter. In: Universiteitsbibliotheek Utrecht. Dostupné z: http://objects.library.uu.nl/reader/index.php?obj=1874-284427&lan=en&_ga=2.55421096.2044017784.1591011297-1601072519.1591011297#page//11/51/45/11514575807329943918974580038627186786.jpg/mode/1up

Ypey, Jaap (1964). Vroeg-middeleeuwse zwaarden uit Nederlandse verzamelingen. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 14, 89-96.

Vlasatý, Tomáš (2018). Omotání norských mečových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/omotani-norskych-mecovych-pochev/

Wachowski, Krzysztof (1992). Kultura karolińska a Słowiańszczyzna Zachodnia, Wrocław.

Wamers, Egon (1981). Ein karolingischer Prunkbeschlag aus dem Römisch-Germanischen Museum, Köln. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 9, 91-128.

Werner, Joachim (1969). Sporn von Bacharach und Seeheimer Schmuckstück: Bemerkungen zu zwei Denkmälern des 9.Jahrhunderts vom Mittelrhein. In: Siedlung, Burg und Stadt. Studien zu ihren Anfängen, 498-506

Westermann–Angerhausen, Hiltrud (2006). The Carolingian objects. In: S. H. Fuglesang – D. M. Wilson (Eds.). The Hoen Hoard. A Viking gold treasure of the ninth century, Oslo, 103–118.

Zimmermann, E. H. (1923). Kunstgewerbe des frühen Mittelalters : auf Grundlage des nachgelassenen Materials Alois Riegls, Wien.

Dva zajímavé velkomoravské meče

Velkomoravské období představuje, co se týče mečů, epochu, kdy se na našem území objevují velmi kvalitní meče typu X a Y, které dlouhou čepelí s navařenými břity, dlouhou záštitou a jednodílnou hlavicí předbíhají svojí dobu takřka o jedno století. Jejich nárůst je nepochybně spjat s jezdeckou elitou, která tyto meče preferovala z důvodu lepší funkčnosti při kavalérním boji. Více informací k tomuto fenoménu poskytuje Jiří Košta (např. Košta – Hošek 2014; rozhovor s Jiřím Koštou).

Oproti této progresivní skupině mečů jistě existuje skupina, která si udržuje tradiční konstrukci s kratší čepelí, krátkou záštitou a vícedílnou hlavicí. V tomto článku se zaměříme na dva meče, které zapadají přesně do této skupiny, a vykazují poměrně netypický prvek – organické komponenty jílce.


Popis

Dva meče pocházející z Olomouce – Nemilan a Starého Města mají konstrukci, jež spočívá v osazení dvoubřité čepele – v případě nemilanského nálezu velmi kvalitní čepele s nápisem – pomocí dřevěných jílcových komponentů, které byly potaženy kovovým plechem (Hošek et al. 2019: ID No 164 a 226). Záštita takového typu meče byla poměrně krátká a příliš nepřesahovala šířku čepele. Plech, který překrýval dřevěný oválný bloček, mohl být zdobený, jak ukazuje příklad ze Starého Města, který byl tausován mosazí.

Nejzajímavějším zjištěním posledního výzkumu jsou detailní pozorování konců řapů, které ukazují, že se na nich nacházejí otvory a fragmenty dřeva. Podle všeho byla ke konci řapu skrze otvor přikolíčkována dřevěná hlavice, jejíž podobu neznáme, a proto nemůžeme žádný s mečů typologicky zařadit. Kolíčky byly zřejmě také dřevěné, jelikož v otvorech se nenachází kovové fragmenty. S jistou mírou jistoty můžeme odhadovat, že původní hlavice mohla být jedno či dvojdílná, přičemž podstava byla podobně masivní záštita a koruna nabývala pyramidového tvaru anebo byla členěna do tří laloků. Datování nemilanského meče směřuje do 9. či začátku 10. století (Hošek et al. 2019: 195), zatímco staroměstský meč je datován do období od 2. pol. 8. do 1. pol. 9. století (Hošek et al. 2019: 245).

Analogie, které by kombinovaly tvar a použité materiály, z tehdejší Evropy chybí. Podobně masivní oválné záštity zdobené tausií, jaké vidíme u staroměstského exempláře, bychom v sousedním Německu mohli najít u mečů z 8.-9. století (Geibig 1991; Westphal 2002). Jistou analogií mohou být také meče, které mají jílce vyrobeny z parohu či kosti a které byly v období 9.-10. století známy ve velké části Evropy (Skandinávie, Anglie, Polsko, Česká republika a Maďarsko); zpravidla kopírovaly standardní typy mečů (Vlasatý 2017). Kombinaci kovu a dřeva použitou u jílcových komponentů lze najít u mečů z období stěhování národů až do 7. století (např. Davidson 1962: Fig. 49-53), ze kterých meče 8.-10. století formálně vycházejí, avšak časový odstup znemožňuje jakékoli bližší propojení obou skupin. Otvor na konci řapu je rys, který můžeme najít na alanské šavli z katakomby 52 z Dmitrijevského hradiště, pocházející z 9.-10. století (Pletneva 1989: 73).


Meč z hrobu 116/51 ze Starého Města – Na Valách. Hrubý 1955: Obr. 27.2.


Meč z Olomouce – Nemilan

Meč z Olomouce – Nemilan byl nalezen při archeologických vykopávkách roku 1999 v hrobu mladého dospělého muže, který dále obsahoval nůž, dvě vědra a vajíčka (Hošek et al. 2019: 195-6, ID No 164). Meč není možné typologicky zařadit, chronologicky spadá do 9. – začátku 10. století. V dnešní době tvoří meč pouze čepel s fragmenty jílce a pochvy. Délka meče v tomto stavu je 936 mm a váha 852 g. Čepel, která je dlouhá 800 mm, široká 63,4 mm a tlustá 5-3 mm, se skládá z ocelového jádra a navařenými ocelovými břity. Na aversu čepele se nachází nápis IVLFBERHTI, na reversu mřížka – oba prvky byly provedeny z damaskových prutů. Žlábek je v nejširším místě široký 32,5 mm a končí 80 mm od hrotu. Řap je dlouhý 136 mm. Rukojeť, která byla 100 mm dlouhá a řap je v těchto místech 42-20 mm široký a cca 5 mm tlustý, je stále částečně pokryta dřevěnými fragmenty. Záštita byla tvořena organickým materiálem, byla cca 15 mm tlustá a její pozice byla v době otevření hrobu stále patrná. Hlavice byla rovněž tvořena organickým materiálem, jehož fragmenty se zachovaly. Ve vzdálenosti 20 mm od konce řapu se nachází přikorodovaný pozůstatek plechu o tloušťce cca 2 mm, který pokrýval organickou hlavici. Hlavice byla k řapu připevněna pomocí kolíčku, který byl prostrčen otvorem na konci řapu. Fragmenty pochvy se skládají ze dřeva, které bylo vystláno třemi druhy keprové textilie. Dnes je meč uložen v Archeologickém centru v Olomouci pod registračním číslem 22/99-841-1.

Meč z Olomouce – Nemilan. Hošek et al. 2019: 195.


Meč z hrobu 116/51 ze Starého Města

Meč ze Starého Města byl nalezen při archeologických vykopávkách roku 1951 v hrobu muže v pokročilé věku, který dále obsahoval ostruhy, dva nože a vědro (Hošek et al. 2019: 245-6, ID No 226). Meč není možné typologicky zařadit, chronologicky spadá do období od poloviny 8. – do poloviny 9. století. V dnešní době tvoří meč pouze čepel se záštitou, fragmenty jílce a pochvy. Délka meče v tomto stavu je 872 mm a váha 728 g. Čepel, která je dlouhá 727,5 mm, široká 62 mm a tlustá 5-4 mm, nebyla metalurgicky zkoumána, ale rentgen potvrdil, že oblast žlábku se skládá z panelů ze stáčeného damasku a že 18 mm pod záštitou se nachází kruh o šíři 14,5 mm, jehož interpretace je nejistá. Žlábek je v nejširším místě široký 30 mm, probíhá celou délkou zachované čepele a zužuje se na 20 mm. Řap je dlouhý 114,5 mm. Rukojeť, která byla 92,5 mm dlouhá a řap je v těchto místech 32-22 mm široký a 6 mm tlustý, je stále částečně pokryta dřevěnými fragmenty. Velmi krátká a vysoká záštita oválného tvaru byla tvořena dřevěným základem, který byl kolem dokola potažen železným plechem. Tento plech byl tausován drátem o složení 73,9% Cu, 25,7% Zn, 0,4% Sn tak, aby vynikl vzor větévky či rybí kosti. Vrchní strana záštity byla pokryta plechem ze slitiny mědi. Délka záštity je 75 mm, výška 34-30 mm, původní tloušťka cca 31 mm. Hlavice byla rovněž tvořena organickým materiálem, jehož fragmenty se zachovaly. Hlavice byla usazena ve vzdálenosti 22 mm od konce řapu, kde se trn zužuje. Lze předpokládat, že hlavice byla k řapu připevněna pomocí kolíčku, který byl prostrčen otvorem umístěným 16,5 mm od konce řapu, a že hlavice byla pokryta plechem. Fragmenty pochvy se skládají ze dřeva, které bylo potaženo několika vrstvami textilu a kůže. Meč byl v minulosti špatně zrekonstruován a konzervován, je proto ve velmi špatném stavu. Dnes je meč uložen v Moravském zemském muzeu v Brně pod registračním číslem 116/51.

Meč z hrobu 116/51 ze Starého Města – Na Valách. Hošek et al. 2019: 245.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Davidson, Hilda R. Ellis (1962). The Sword in Anglo-Saxon England. Its Archaeology and Literature, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Hošek, Jiří – Košta, Jiří – Žákovský, Petr (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context, Praha – Brno.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město: Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“, Praha.

Pletneva 1989 = Плетнева, С. А. (1989). На славнно-хазареком пограничье (Дмитриевский археологический комплекс), Москва.

Vlasatý, Tomáš (2017). Meče s organickým jílcem. Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/, citováno: 15. 2. 2020.

Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, Oldenburg.

Řemeslníci #3 – Craftsmen #3

Vítám Vás u v pořadí třetího dílu série o řemeslnících! Tentokrát se zaměříme na výrobu mečů a představíme si svět mého přítele Jana Motyčky, který se již řadu let věnuje výrobě výborných zbraní pod jménem Elgur.


Welcome to the third part of the Craftsmen series! This time we will focus on the production of swords and present the world of my friend Jan Motyčka, who has been dedicated to producing excellent weapons for many years.

Jan o sobě říká následující: “Jsem mečířem na plný úvazek. Toto řemeslo mě pohltilo. Líbí se mi na něm, že pro jeho zvládnutí musíte absorbovat plno jiných řemesel, minimálně v jejich základní formě, jako je kovářství, brusičství, tesařství, šperkařství, sedlářství, slévárenství atd. Je stále co objevovat, stále co se učit. Nejbližší je mi období raného středověku. Řemeslný um a cit pro estetiku tehdejších řemeslníků mi učaroval a obdivuji, co dokázali s daleko menšími prostředky a nástroji, než máme dnes. V mém hledáčku není jen tvorba dle nálezů, ale také tvorba vlastní, kde se snažím uplatnit svou lásku k symbolice.”


Jan says the following: “I am a full-time swordmaker and I am engulfed in this craft. I like the fact that a person has to absorb a lot of other crafts to master it, at least in their basic form, such as smithing, grinding, carpentry, jewelery, saddlery, foundry, etc. There is still much to discover and much to learn. The period I can relate myself the best is the early Middle Ages, the craftsmanship and aesthetics of the period craftsmen fascinated me. I admire what they accomplished with far less resources and tools than we have today. I do not only recreate weapons based on finds, but I also create also my own works, where I try to exercise my passion for symbolism.”

Janovy meče můžete shlédnout na jeho webové stránce www.sword-elgur.com nebo na Facebookové stránce Swordmakery Elgur. Jako vlastník meče od Jana mohu potvrdit, že jsem se nikdy nesetkal s mečířem, který by pracoval s takovým smyslem pro detail, láskou ke svému řemeslu a úctou k zákazníkovi. Jan je rovněž skvělým konzultantem, který svému zákazníkovi vždy ochotně poradí a meč mu vyrobí na míru. K mečům může vyrobit i pochvy.


Jan’s swords can be viewed on his website www.sword-elgur.com or on Facebook page Swordmaker Elgur. As an owner of a sword made by Jan, I can confirm that I have never met a swordmaker who would work with such a sense for detail, love for his craft and respect for the customer. Jan is also a great consultant who is always willing to advise his customer and make a custom made sword. Jan can make accurate scabbards too.
Meč Petersenova typu M.

Petersen type M sword.

Meč Petersenova typu X.


Petersen type X sword.

Meč Petersenova typu H.

Petersen type H sword.

Meč Petersenova typu Z.

Petersen type Z sword.
Příklad tausované záštity. 

An example of inlayed cross-guard.

Příklady dalších prací.


Examples of other works.

Zde výběr zakončíme. Pokud Vás Janovy práce zaujaly, jsem si jist, že velmi rád zodpoví Vaše dotazy. Lze jej zkontaktovat přes jeho osobní web, jeho Facebookovou stránku nebo po emailu ElGur@sword-elgur.com.

Here we finish the selection. If you are interested in Jan’s products, I am sure that he will be happy to answer your questions. He can be contacted via www.sword-elgur.comSwordmaker Elgur Facebook page or email ElGur@sword-elgur.com.

 

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309) a rovněž u jednoho meče typu K (S4262). Meče typu D, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985). Meč typu K s kovovou rukojetí je raritním úkazem a svědčí o kopírování starší předlohy.

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.