Omotání norských mečových pochev

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat některými pochvami norských mečů z doby vikinské, konkrétně pochvami, které jsou omotané textilními nebo koženými pásky.

Pochvy hustě omotané pásky tvoří v raně středověké výzbroji poměrně výrazný milník. Lze je zaznamenat na mečích z území České republiky, Německa, Velké Británie, Ruska a Norska (Geibig 1991: 104–105; Kainov 2012: 46–54; osobní diskuze s Jiřím Koštou), a to zejména v 9. a 10. století. Zároveň jsou vyobrazeny v západoevropské ikonografii, která archeologický materiál skvěle doplňuje a naznačuje, že se jednalo o velmi ceněné předměty (Geibig 1991: 108–110, Abb. 29). Husté omotání bylo provedeno na těch částech pochev, které byly mechanicky nejvíce namáhány, tedy zpravidla na špicích, kde nahrazovaly nebo doplňovaly nákončí. V takovém případě byly pásky z textilu nebo kůže široké zhruba 8 mm. Odstup jednotlivých omotů byl zhruba 2 mm, a tak na jednom místě mohly být až 4 sklady; v některých případech byly pásky předem přehnuty a omotávány s okrajem, takže na jednom místě mohlo být ve čtyřech skladech až 8 vrstev textilu. Délka omotání variovala: pásky byly u archeologicky dochovaných kusů omotány nejméně osmnáctkrát, zatímco nejdelší omotání čítá více než 50 skladů (Geibig 1991: 105). Pokud by byly sklady lepeny klihem, aby se neuvolňovaly – což lze archeologicky podložit snad jen u nálezu z Gnězdova (Kainov 2012: 53) – pak by šlo o mimořádně dobrou ochranu vůči mechanickému poškození.

omotani
Konstrukce pochvy. Geibig 1991: Abb. 28.
1 – schéma hustého omotání kolem korpusu; 2 – profil textilních pásků s okrajem; 3 – profil jednoduchých textilních pásků; 4 – skladba pochvy : kůže s chlupem – dřevo – textil.

omotani_ikonografieZápadoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

V následujícím výčtu si shrneme norské nálezy, které mohou této úpravě odpovídat. Problematikou se již před sto lety zabýval Theodor Petersen, bratr známého mečového experta Jana Petersena (Petersen 1918). Ve svém článku Petersen popsal dva norské nálezy, a sice T5084 a T11631. Jeho výčet obohatíme o dva další exempláře. Zdrojem nám bude katalog Unimus.


C8267, Sæveli

Původní zápis:

„V pochvě ležící dvoubřitý železný meč z mladší doby železné. Poničený u hrotu a spodní záštity, takže hrot a vrchní záštita jsou odpadlé a hlavice chybí úplně. Celý těžce zrezlý. Pochva sestávala ze dřeva s vnějším potahem, z něhož jsou na některých místech patrné stopy. Potah sestával z omotání úzkými koženými řemínky. Mezi pochvou a spodní záštitou se nachází úzký prázdný prostor, původně zřejmě zaplněný ústím pochvy. Délka čepele 81 cm. Rozteč záštit 9,7 cm. Záštity jsou úzké, mírně zahnuté, o délkách 13 a 9,2 cm.“

Komentář:
Meč byl nalezen v mohyle č. 58 na lokalitě Sæveli, která současně obsahovala sekeru, kopí, nůž a brousek. Hrob proto může být zařazen do doby vikinské. Vzhledem ke staršímu datu objevu a absenci fotografie není možné meč typologicky zařadit; vzhledem ke zmínce o tenkých prohnutých záštitách se jako pravděpodobné jeví typy L a Q, avšak typ L se z důvodu dlouhé záštity nezdá být favoritem (Aksdal 2017: Tabell 1). Podobu omotání neznáme; mohlo být provedeno hustě způsobem, který jsme výše uvedli, nebo zde můžeme být svědky omotání, které bylo součástí systému zavěšení (jako v případě hrobu č. 15 ve Valsgärde, viz Androščuk 2014: 110–111), případně omotání do kříže nebo podobně. Sama zmínka o omotání úzkým řemínkem na více místech však zní dostatečně přesvědčivě.

T5084, Kvam

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvoubřitého meče, jmenovitě kus s masivní spodní záštitou a velkou zaoblenou hlavicí a sedmnácticentimetrovým kusem čepele a čtyři na sebe navazující kusy čepele o celkové délce 46 cm a šířce 6,5 cm. Výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla zevnitř vystlána nevyčiněnou kůží a zvnějšku potažena plátnem. Zbytky dřevěného obložení jsou rovněž na rukojeti.“

Komentář:
Meč byl nalezen společně s pěti štítovými puklicemi, sekerou, hroty kopí, šípy a nářadím zřejmě na místě bývalé mohyly. Datace do doby vikinské je nesporná. Typ meče není znám, popis by odpovídal na celou řadu typů, například typ D, E, S nebo T. Konstrukce zahrnující nevyčiněnou kůži je v Norsku zajímavá (analogie v meči T12199 z Eikrem), neboť se často předpokládá, že skandinávské pochvy byly vystlány textilem a že kůže s chlupem použitá jako výstelka je západoevropský prvek (Cameron 2000: 59). Jak Petersen (1918: 167-168), tak Geibig (1991: 105) mluví v souvislosti s pochvou z Kvamu o výjimečně dobře zachovalém omotání provedeném úzkým textilním páskem. Následující ilustrace toto potvrzuje; můžeme na ní napočítat několik desítek omotů. Petersen (1918: 168) zmiňuje, že dřevěný korpus pochvy byl pod omoty potažen textilem a že omoty mají okraj, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku.

T5084Fragmenty meče T5084 z Kvamu. Katalog Unimus.

kvamDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 2.

T11631, Rypdal

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvojbřitého meče, těžce zrezivělého. Záštity jsou rovné. Hlavice, která se nezdá být připojena k vrchní záštitě, je zaoblena a připomíná typ Rygh 505 [Petersenův typ L]. Na jílci nejsou patrné stopy dekorace. Dřevěné obložení rukojeti je zachované a okolo dřeva spočívá těsné, dvojité omotání řemínkem. Podobně se zachovaly výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla vystlána a potažena textilem. Okolo pochvy byl rovněž hustě ovinut 8–9 mm široký pásek, zřejmě kožený. Podobné omotání, avšak z tenkého tkaného pásku, lze spatřit na kusu meče z Kvamu (T5084). Vůči pochvě je pásek omotán spíše šikmo. Celková délka meče je 96 cm.“

Komentář:
Meč z Rypdalu byl nalezen v mohyle společně s kopím, sekerou, štítovou puklicí, nožem, srpem a brousky v létě roku 1916. Podle Aksdala (2017: Tabell 3), který meč určil jako variantu IV Petersenova typ L, lze hrob datovat do let 750–850. Meče typu L původně pocházejí z území dnešní Velké Británie a v Norsku docházelo k jejich napodobování, přičemž varianta IV je má nejvíce ukazatelů poukazujících na lokální norskou produkci. Z textu jasně nevyplývá, zda meč hlavici měl (a postupem času o ni přišel), nebo zda autor pokládal za hlavici vrchní záštitu, Aksdal (2017) však meč řadí mezi meče, které hlavici nemají. Co se týče omotání, autoři se shodují, že je provedeno koženým řemínkem a že je velmi dobře zachované. Důležitým poznatkem je také fakt, že podle Petersena (1918: 166-167) byla řemínkem omotána celá délka pochvy.

T11631Fragmenty meče T11631 z Rypdalu. Katalog Unimus.

rypdalDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 1.

T14309, Trælnes

Původní zápis:

„Rukojeť a několik fragmentů čepele dvojbřitého meče typu Rygh 506, Petersenův typ D. Hlavice chybí. Rukojeť má bronzové obložení a je překrásně zdobena […]. Délka 13,5 cm, délka záštit 10,3 a 8,8 cm. K čepeli, která se zdá být damašková, jsou přirezlé pozůstatky dřevěné pochvy, která je při krajích uchycena ohnutým tenkým želeným plátem. Po celé pochvě jsou vidět známky omotání páskem.“

Komentář:
Meč z Trælnesu byl nalezen roku 1930 v mohyle, která obsahovala pozůstatky člunu, koňského postroje a sekery. Sekera umožňuje datovat hrob do 10. století (Sjøvold 1974: 11–12). Co se týče omotání, bohužel jsme nebyli schopni zjistit více podrobností k materiálu, jelikož veškeří badatelé se zaměřili pouze na rukojeť a nikoli na fragmenty čepele. Autorem výše uvedeného textu je Theodor Petersen, který jej napsal 12 let po vydání výše zmíněného článku, a proto lze jeho vyhodnocení pokládat za poměrně spolehlivé a založené na předchozích zkušenostech. Fotografie, kterou přikládáme níže, žádné dodatečné informace nepřináší.

T14309Fragmenty meče T14309 z Trælnesu. Katalog Unimus.


Závěr

Uvedli jsme čtyři mečů, u nichž je potažení úzkými pásky prokázané nebo velmi pravděpodobné. Rádi bychom na konec této práce shrnuli společné body těchto kusů a pokusili se o výklad.

  • Meče jsou vždy dvoubřité.
  • Vždy se nacházejí v kontextu bohatě vybavených mohyl.
  • Nejméně jeden kus může pocházet z Anglie, a pokud ne, je pravděpodobné, že se jedná o imitovaný kus.
  • Nejméně v jednom případě je pochva vystlána pro Skandinávii netradičním způsobem.
  • Husté kožené omotání je známo pouze z Norska, avšak může být lokální variantou předlohy omotané textilem.

O čem to svědčí?
Meče, jejichž pochvy byly hustě omotány pásky, jsou i v norském, na meče bohatém prostředí relativní vzácnost. Můžeme je nalézt zejména ve středním Norsku ve velmi nákladných hrobech. Vlastník tímto v Norsku zřejmě netradičním předmětem záměrně vysílal jasné gesto přináležitosti k vysoce postavené sociální skupině, jež měla vazby se vzdáleným zahraničím. Pochvy mohly být dovezeny společně s meči, případně mohly být lokálně kopírovány spolu s meči. O tom, že omotané pochvy měly své zastoupení ve Skandinávii, hovoří i to, že se objevuje na výšivce z Osebergu, tedy v honosné ikonografii.

osebergDetail výšivky z Osebergu, který znázorňuje omotanou pochvu.
Petersen 1918: Fig. 4.

Vizuální rekonstrukce muže ze středního Norska.
Hjardar – Vike 2011: 47.

Bibliografie

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68.

Petersen, Theodor (1918). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Rozhovor s Jiřím Koštou

Mgr. Jiří Košta.

Dnes jsem měl možnost setkat se s Jiřím Koštou, předním českým odborníkem na problematiku raně středověkých mečů. Diskuze, která mezi námi proběhla, ve mě vzbudila zájem o tvorbu speciálních článků zaměřených na rozhovory s odborníky, řemeslníky a obecně zajímavými lidmi. Tento článek bude prvním z nich.

Mgr. Jiří Košta je kurátorem sbírky raného středověku v Národním muzeu v Praze. Zabývá se archeologií raně středověké Evropy, studiem kultury společenských elit, středověkých militarií, skla a metod edukace a prezentace pravěkých a raně středověkých dějin. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 2004 nastoupil na doktorské studium, oboru archeologie pravěká a raně středověká, kde zpracovává disertační práci na téma „Raně středověké meče a hrobové celky s meči z České republiky v celoevropském kontextu“. Spolu se svými kolegy (např. Ing. Jiřím Hoškem) vydal řadu odborných článků k raně středověkým mečům (jejich seznam můžete nalézt zde). V současné době s kolegy připravuje práce o raně a vrcholně středověkým mečích, které budou obsahovat první katalog českých mečů z těchto období.

S Jiřím jsme debatovali o řadě témat. Ústředním tématem byla jeho nová kniha „Early Medieval Swords from Mikulčice“, jejíž podepsaný výtisk jsem zdarma obdržel. Část naší konverzace se zabývala českou archeologií, financováním odborné literatury a jejím prezentováním u nás i v zahraničí. Kupříkladu o Velké Moravě se v cizině, zejména pak v USA, ví velmi málo, protože se produkuje nedostatečné množství literatury ve světových jazycích. Zároveň je složité nalézt dobré překladatele odborného textu do anglického jazyka a na vznik nových knih kolikrát nejsou peníze.

„Existují dva druhy badatelů,“ říká Jiří Košta, „takoví, kteří sedí na nálezech a poté produkují poměrně zajímavé práce, ale mají tu nevýhodu, že nemají šanci samotní prozkoumat celá pohřebiště v jejich úplnosti. A pak jsou ti, kteří pracují v týmech složených z více generací, například tým profesora Macháčka v Brně.“ V těchto týmech pracují pedagogové spolu s žáky, kteří představují levnou a spolehlivou pracovní sílu, a vzájemně se obohacují. Konkrétně archeologie v Brně má s tímto přístupem dlouhé zkušenosti a tento přístup je podle Košty velmi pokrokový.

Řeč byla také o odborných publikacích týkajících se raně středověkých mečů. Každý, kdo se věnuje raně středověkým mečům, by tak neměl opomenout práce Jana Petersena (De Norske Vikingesverd, Norsko), Fedira Androščuka (Viking Swords, Švédsko), Iana Pierce (Swords Of The Viking Age), Sergeje Kainova (např. Swords from Gnёzdovo, Rusko), Vytauta Kazakevičia (Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Litva), Alfreda Geibiga (Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter, Německo), Andrzeje Nadolského (Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku, Polsko), Jaapa Ypeye (např. Six Iron Swords from the Netherlands, Nizozemí) nebo Gorana Bilogriviće (např. Carolingian Swords from Croatia – New Thoughts on an Old Topic, Chorvatsko) a dalších. Práce Jiřího Košty a Jiřího Hoška jsou samozřejmostí.

westphal

Konstrukce jílců v 7. (1), 8. (2), 8./9. (3) a 10. století (4). Převzato z Westphal, H. (2002). Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühinittelalterlichen Waffen, Oldenburg, 169, Textfigur 3.

Diskuze se ubírala také chronologicko-typologicko-terminologickým směrem. Kromě toho, že mi Jiří Košta odpověděl na dotaz, jak se do češtiny nejkorektněji překládá upper hilt (podstava, báze), mi názorně vysvětlil, že v různých zemích mohou být tytéž meče rozdílně datovány, v nejextrémnějších případech i o několik století. Důležité je zmínit, že datace jsou vědci uměle vytvořené a že se mnohdy řídí nejstarším nebo nejmladším výskytem jednotlivých typů. Jiří proto zastává názor, že by se měl hledat konsenzus a mělo by se přihlížet ke specifikům jednotlivých zemí; například ve Franské říši ustává ukládání do hrobů někdy na začátku 9. století, zatímco ve Švédsku lze převážně od 10. století sledovat v některých hrobech s meči uložené mince. Obecně platí, že datace pomocí mincí (terminus post quem) je složitá a ne vždy průkazná, protože mezi výrobou předmětu, jeho používáním a následným uložením do hrobu může uběhnout klidně i 50 a více let. Jiří Košta dodává, že typy mečů představují trendy, avšak samozřejmě můžeme najít takové meče, které se trendům vymykají.

Co mě z debaty s Jiřím nejvíce obohatilo byl jeho pohled na historické pozadí vzniku nových typů raně středověkých mečů v 9. století. Jiří Košta říká, že starší, merovejské meče mají kratší a širší čepel a relativně krátkou příčku (a někdy i z organických materiálů), někdy až do té míry, že přesahuje šířku čepele pouze o centimetr na každé straně. To se mělo změnit v 9. století, kdy Karel Veliký založil kavalérní útvary, a to především proto, aby byl schopný přesunout velké množství lidí z celé říše na jedno místo, a tak ji efektivně bránit. V těchto jezdeckých útvarech pak lze spatřovat prazáklad těžké jízdy, kterou známe z pozdějšího středověku. Důležité je však to, že ještě za života Karla Velikého sváděla říše boje se Sasy, Slovany, Araby – tedy etniky s jinou výzbrojí, proti které franská výzbroj fungovala. Problém nastal za občanských válek za vlády Ludvíka Pobožného v druhé čtvrtině 9. století, kdy proti sobě stanula tatáž výzbroj. A právě v tomto okamžiku – říká Jiří Košta – se mohl vyvinout nový typ meče, který lze definovat pomocí delší a užší čepele, jednokusové hlavice, lepšího vyvážení a delší, pevnější příčky. Zatímco některé skandinávské meče zachovávají archaičtější tvary (mají kratší a širší čepele s kratší příčky) ještě v 11. století, což musí souviset s faktem, že Seveřané bojovali opěšale, tak franské meče 9. století byly skvěle přizpůsobené jízdnímu boji. Delší čepel umožňovala lepší dosah a delší záštita chránila ruku – lze totiž předpokládat, že na rozdíl od opěšalých Seveřanů, kteří se bránili štítem a útočili mečem, karolinští jezdci kryli údery i meči, jelikož pohyb štítu je na koňském hřbetu omezený. Hojnější zastoupení kavalérního boje naznačuje také fakt, že se v iluminacích začínají objevovat kopí založená do podpaží namísto držená v dlani s palcem mířícím od hrotu.

Early Medieval Swords from Mikulčice, kniha, na které se Jiří Košta spolupodílel.

Dále mi Jiří vysvětloval závěry své práce „Early Medieval Swords from Mikulčice“. Na mečích z Mikulčic je prý zajímavé hlavně to, že mezi nimi můžeme najít početnou skupinu („skupina d“), která má nezvykle dlouhé čepele. Alfred Geibig totiž ve své práci „Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter“ řekl, že se před polovinou 10. století neobjevují čepele, které jsou delší než 830 mm, ale v Mikulčičích, které lze datovat zánikem Velkomoravské říše do 9. století nebo začátku 10. století, se objevuje hned šest mečů (5 mečů typu X a jeden meč typu N), jejichž čepele jsou delší než 830 mm a široké v rozmezí 45–60 mm (čepele jsou tedy velmi dlouhé a úzké až středně široké). Po celé 20. století přitom převládal názor, že typ X lze datovat do 10. století, zatímco Jiří Košta se snaží poukázat, že lze nalézt i exempláře datované do 9. století. Jelikož nevíme, co se dělo na Velké Moravě těsně po jejím zániku, tak nemůžeme vyloučit ani (méně pravděpodobnou) možnost, že se uvedené meče typu X používaly v 10. století, kdy byly uloženy do hrobů.

Jiří Košta na mě působí dojmem nesmírně vzdělaného a skromného člověka, který rád prezentuje výsledky svého bádání všem zájemcům o raný středověk. Jeho závěry, jež posouvají hranice poznání na poli raně středověkých mečů, jej řadí mezi špičky evropské archeologie. Z jeho pracovny jsem odcházel obohacen novými poznatky a podepsanou knihou. Proto bych chtěl Jiřímu Koštovi co nejsrdečněji poděkovat, stejně jako Mgr. Ľubomíru Novákovi, který mne pozval do Národního muzea a zprostředkoval naše setkání, a všem čtenářům, který článek zaujal, doporučuji Jiřího zkontaktovat (jiri_kosta@nm.cz) nebo si přečíst jeho literaturu.