Soukromý meč s dřevěným jílcem

V červenci roku 2018 jsem při sepisování článku o mečích opětovně navštívil stránky asociace Hurstwic (http://www.hurstwic.org/). Článek o vikinských mečích byl oproti starší verzi, kterou jsem pamatoval, rozšířen o nové obrázky. Jedním z nových obrázků byl nekvalitní záběr meče s dřevěnou rukojetí, který byl popsán jako tkací meč z doby vikinské. Byv zvyklý na tkací meče provedené z kosti nebo dřeva, rozhodl jsem se napsat autorovi článku, panu Williamu Shortovi, zda by mi mohl poskytnout více informací o tomto artefaktu, který vykazoval podobnost s meči, které mají organický jílec a kterých z raného středověku známe hned několik.

Pan Short zmínil, že se jedná o nález umístěný v soukromé sbírce. Byl natolik hodný, že mou zprávu vyřídil sběrateli, který se mi vzápětí ozval. Majitel, který je pan Dr. Lee Jones (http://vikingsword.com), meč zakoupil zhruba před dvaceti lety na eBay. Jedinou informaci, kterou má o původu meče, je ta, že se před prodejem nacházel v nizozemských starožitnictvích. Pan Jones věří, že nález pochází z kontinentální Evropy. Majitele samého velmi zajímá, co za předmět vlastní, a proto byl naprosto nápomocný a nález pro účely tohoto projektu zdokumentoval.

celkovy-pohled-a celkovy-pohled-bCelkový pohled na předmět. © Dr. Lee Jones.

Celková délka předmětu je 38.8 cm. Čepel, která je vyrobena metodou svářkového damašku, je zlomená a značně orezlá. Jádro zřejmě tvoří tři stáčené pruty a (dost možná nepravidelný) vzor rybí kosti, které utvářely, je na některých místech žlábku stále viditelný, ačkoli není možné rekonstruovat původní podobu. Ocelové břity na obou stranách čepele zkorodované jádro přečnívají. V současné chvíli je čepel 22,4 cm dlouhá, 3,66–3,84 cm široká a 3,6 mm tlustá. Po konzultaci s expertem Fedirem Androščukem ji lze označit za produkt doby vikinské. Majitel čepel dává do souvislosti s čepelemi z doby stěhování národů, u kterých v některých případech absentuje jílec, jež byl zřejmě organický.

blade-a1 blade-b1 blade-b2Detaily čepele. © Dr. Lee Jones.

Co činí meč nejzajímavější je použití dřevěného jílce, v čemž spočívá jeho unikátnost. Jílec, který je 16,4 cm dlouhý, je zkonstruován ze tří částí – rukojeti, záštity a hlavice. Rukojeť je dlouhá lehce pod 9 cm a zdá se být tvořena dvěma polovinami o celkovém oválném průřezu. Tloušťka rukojeti variuje od 1,72 cm u záštity po 1,51 cm u hlavice; šířka rukojeti je nemálo větší. Záštita je z čelního pohledu symetrická a nabývá rozměrů 6,86 cm × 2,59 cm × 2,45–2,59 cm. Mincovní hlavice, která má průměr 4,78–5,40 cm, měla uprostřed výstupky, které směrem k okrajům snižovaly. Tento výstupek je na lépe zachované straně dosud viditelný. Tloušťka hlavice v současném stavu je 2,61 cm. Nutno podotknout, že na vrchní straně hlavice není viditelný roznýtovaný řap, což může být dáno také korozí. Vlákna dřeva použitého na rukojeti jdou souběžně s řapem, v případě záštity jsou vlákna umístěna kolmo na osu meče a v případě hlavice jsou vlákna orientována ve směru nejmenšího rozměru, tedy kolmo na rukojeť při bočním pohledu. Fedir Androščuk se domnívá, že starší čepel byla dodatečně osazena jílcem, který v případě hlavice kopíroval kusy 12.–13. století. Bližší datování ovšem není možné. Relativně dobré zachování jílce je dáno jak zřejmě pozdějším vznikem, tak uchováním v příhodném prostředí – například vodě.

hilt-b hilt-ahilt-cDetaily jílce. © Dr. Lee Jones.

Interpretace artefaktu jako tkacího meče se zakládá na vizuální podobnosti s tkacími meči raného středověku, respektive absenci jakékoli podobného meče s dřevěnými komponenty. Jak jsme naznačili v článku o mečích s kostěnými a parohovými jílci (http://sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/), organické komponenty nutně neznamenají nefunkčnost, jelikož na symbolické úrovni je meč zcela funkční. Lze předpokládat, že do situací vyžadující bojové nasazení meče se majitel dostával zřídka, pokud vůbec, a tak dlouhodobá výdrž meče v extrémních podmínkách nemusela být hlavním kritériem. Jelikož se jedná o levnější verzi kovové varianty, mohlo jít například o zástupný meč užitý při pohřbu. Stejně tak se mohlo jednat o rozbitý meč, který bylo potřeba rychle opravit za pomoci dostupných materiálů. Konečnou odpověď již nikdy nezískáme.

Majitel naznačuje, že by v budoucnu chtěl podniknout XRF analýzu dřeva a současně rozbor čepele neinvazivní metodou, aby se dozvěděl více o materiálu a dataci. Rozhodně budeme s nadšením sledovat, jaké zajímavé výsledky analýza přinese! Tímto bych všem zúčastněným chtěl hluboce poděkovat, že byly ochotni se se mnou dát do řeči a odpovědět na mé všetečné dotazy.

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.

O použití slov „viking“, „vikinský“

Při odkazování na aktivity raně středověkých Skandinávců 8.–11. století se běžně užívají slova jako „vikingové“ nebo „vikinský“. V tomto příspěvku se pokusím ukázat, že jde o poněkud zavádějící označení, která se někdy používají z důvodu úspory času a prostoru a z absence lepšího označení, zatímco jindy se z neznalosti používají zcela mylně.

Začnu poněkud obecněji. České slovo viking, které se zásadně používá s malým v a adjektivum zní vikinský (nikoli vikingský), je převzato ze staroseverského víkingr. Termín víkingr označuje člověka, který se vydává na víking („nájezd“, ženského rodu; ze slova vík, „zátoka“), sezónní nájezd podél pobřeží. Slovo víking se obvykle pojí se slovesy vara („být“) a leggja („ležet“) – vara í víking („být na víkingu“), leggja í víking („ležet/dlít na víkingu“).

Pojem víkingr mělo zcela jistě mnoho zabarvení, protože někdy je použito v záporném, jindy v neutrálním nebo někdy dokonce oslavném kontextu. Zjevně dost záleželo na sociálním statutu víkinga a také na pleněné oblasti. Vyhoštěné psance, kteří se shlukovali do bratrstev a za mysy číhali na obchodní lodě, neměl nikdo v lásce, jejich skutky byly odsuzované a králové se všemožně snažili jejich konání zabránit vysíláním úderných jednotek. Svobodní muži, kupříkladu z Islandu, kteří by se rozhodli vyplenit dánské pobřeží, by zcela jistě upadli v nelibost dánského krále, ale před domácím publikem by získali věhlas. Zejména panovníci jsou oslavováni pro své vikinské aktivity, v čem musíme spatřovat projev propagandy. Jak jsem ukázal ve svém článku „Dobrodruh a pecivál“, společnost doby vikinské tíhla k oslavě zahraničních výprav, při nichž se projevovala statečnost, prokazovala se fyzická síla a získávaly se peníze. Touto optikou je potřeba pohlížet i na tento problém. Jak jinak bychom si mohli vykládat slova sedmiletého Egila Skallagrímssona, který, když mu jeho matka po prvním zabití v dětské hře řekla, že z něj bude dobrý víkingr, složil slavnou strofu „Þat mælti mín móðir“, pojednávající o jeho budoucích vikinských aktivitách a zabíjení protivníků; strofu, kterou se dodnes učí islandské děti (video níže)?

Možnost našeho bádání je ztížena tím, že prameny jsou poměrně různé povahy. Některé prameny mluví o vikinzích jako lidech na okraji společnosti, krvelačných nebo bojem ostřílených vyhnancích a záporácích, a jakmile se v textu objeví, obvykle to znamená varování. Někdy se dozvídáme poměrně bizarní informace, jako například:

„V Norsku žil proslulý muž jménem Ǫlvi Dítě a byl velikým víkingem. Dostalo se mu přídomku Dítě, protože nedovolil vrhnout děti na hroty kopí, jak to víkingové dělávali.“

(Kniha o záboru země)

Jiné ságy podávají realističtější pohled, se kterým se osobně ztotožňuji více, a sice vikingové jako sezónní nájezdníci, kteří se na vrcholu svých fyzických sil vydávají do zámoří, aby shromáždili cennosti a věhlas, a zimu tráví na svých statcích daleko od místa nájezdu:

„Úlf byl muž tak velký a silný, že neměl sobě rovného, a za mládí dlel na víkingu a plenil. (…) A když skončili s pleněním, (…) [oženil se a] odešel na své statky. Úlf byl muž bohatý na země a hotové peníze, přijal úřad zemana, tak jako jeho mužští předkové, a stal se mocným mužem.“

(Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 1)

Celkově vzato jde o to, do jaké míry byli vikinské aktivity průvodním jevem staroseverské společnosti a nakolik byli akceptované. Dříve jsem zastával názor, že vikinské nájezdy byly podnikány zejména psanci a že byly odsuzované společností. V posledním roce jsem svůj názor přehodnotil. Rozhodně neexistuje jednoduchá odpověď:

Vikinské nájezdy jasně ukazují několik soudobých trendů. Například souvisí s absencí efektivně fungujících armád – králové byli obklopeni svými dobře vyzbrojenými družinami, ale jejich přesun vyžadoval čas. I nájezd několika málo lodí byl v době, kdy už 60 mužů čítalo vojsko, velkým problémem, se kterým si místní předáci nemohli poradit, a museli vyčkat příjezdu autority s dostatečnou silou. Nájezdy fungující metodou bleskové války tak skončily mnohem dříve, než na ně mohl někdo zareagovat, a proto byly tak účinné a tehdejší lidé v nich viděli možnost zaručeného výdělku. To, že takové nájezdy byly možné jen díky kvalitním lodím, je známou skutečností. Nájezdy dále odráží tehdejší soudnictví. Právo bylo omezeno geograficky, respektive na populaci obývající jisté území. Našemu myšlení, které je uvyklé Interpolu, se vzpírá myšlenka, že někdo vykoná trestný čin v zahraničí, vrátí se domů a zůstane nepotrestaný nebo bude dokonce oslavován. Tehdejšímu člověku ale toto přišlo jako samozřejmost – právo platí pouze tam, kde je někdo ochotný ho vymáhat. V praxi to znamená, že tehdejší Nor mohl odplout do Irska, vyrabovat zlato, ukořistit pěkné Irky a vrátit se do Norska, protože irské autority (tehdy zaměstnané bojem o moc v samotném Irsku), jej těžko mohly stíhat – teoreticky by to mohly udělat jen dvěma způsoby, a sice se pomstít, anebo přijet k norskému soudu a vymáhat odškodnění, což jsou oboje dost neuvěřitelné představy. Neexistovala žádná moc, která by nájezdníkům nakazovala ve smyslu „Nesmíš plenit v zahraničí“. A představa morálních apelů typu „Není to trochu nefér, krást lidem jejich cennosti?“ je naivní. V první řadě, svědomí je až křesťanský výdobytek a staroseverská společnost založená na kultuře cti a hanby by se na takové apely koukala dosti nevěřícně. Logicky by následovala odpověď ve stylu „Já ho férově získal.“ Stejně nerozumné by bylo si myslet, že víkingové tvořili nějakou sounáležitou uniformní masu, která systematicky napadala země v okolí Skandinávie, právě naopak. Norští vikingové plenili v Dánsku, dánští vikingové plenili ve Švédsku a tak dále. Potíž mohla nastat jenom tehdy, když svobodný muž – nájezdník chtěl přepadnout statky někoho, kdo měl dost peněz nebo moc vymáhat pomstu nebo náhradu, případně přepadl někoho ze stejné země. Věřím, že různý kontext v pramenech (záporný, neutrální, kladný) reflektuje, zda jde o výčet skutků člověka, který se proslavil skutky v cizině, nebo jde o popis nájezdu na domácí půdu – každý nájezd tak má dvě odezvy, kladnou v domácím prostředí a zápornou ve vypleněné zemi. Již zmíněný Egil Skallagrímsson, se vydal z Islandu do Kuronska, po cestě plenil, následně obchodoval, poté zase plenil a na zpáteční cestě vyplenil město Lund, jednoduše proto, že ho hnala vidina finančního zisku a neexistovala žádná moc, která by mu zabránila v jeho získání. Tím se dostáváme k tomu, že vikinská výprava šla ruku v ruce s obchodem – do značné míry byly plenitby jen další konsekvencí obchodu a naopak. Obchod je živnost nestálá, a ve chvíli, kdy se nezdaří, je nájezd první logické východisko, jak z dané situace vytěžit aspoň nějaké peníze, které zaplatí posádku, jídlo a třeba i chod domova; stejně tak je třeba nashromážděný lup a otroky někde směnit za mnohem skladnější a univerzálnější měnu – stříbro -, nejspíše v obchodním městě. Značná část nájezdníků nebyla jen tupými piráty ve smyslu dnešních somálských pirátů (ačkoli takoví jistě existovali rovněž), nýbrž byli finančně gramotnými obchodníky a zároveň zkušenými bojovníky – v jedné ruce drželi váhy a v druhé kopí. S tím také souvisí fakt, že většina takových nájezdníků určitě nebyla nízkého původu, a nebyli hnáni hladem a podobně. Tedy alespoň ne hladem fyzickým. Finanční gramotnosti se člověk musel někde naučit, nejspíše na dobře prosperujícím statku, a totéž se týká bojového vybavení, které si nemohl dovolit každý a ne každý s ním uměl zacházet. Opuštění domova v tomto období znamená odchod z lidu, do něhož se člověk narodil, a také ztrátu statusu, který si člověk pracně budoval, takže statek musel být zajištěn rodem nájezdníka po celou dobu jeho nepřítomnosti. Představuji si to tak, že vůdce výpravy a vlastník lodi (která je sama o sobě velkým bohatstvím) shromáždil posádku mladíků z lepších rodin v kraji, u kterých byla naděje, že budou dostatečně vybavení, zasvěcení do boje a mořeplavby, inteligentní a disciplinovaní. Pro mladíky výprava představovala možnost, jak poměrně rychle zbohatnout, proslavit se a podívat se do zahraničí, což byla ceněná zkušenost. Ačkoli principy nájezdných výprav, a sice prokazování statečnosti, fyzické síly a vydělávání peněz, byly vlastní celé společnosti, vikingové představovali pouze určité procento populace, zatímco většinovou společnost tvořili statkáři. Proto je zcestné, když hovoříme o vikinské společnosti, vikinské mytologii nebo vikinském válečnictví, protože se dopouštíme synekdochy a zaměňujeme část za celek. Je to jako říct „pirátská společnost“, „pirátská mytologie“ nebo „pirátské válečnictví“. Nejzřetelněji je to vidět na faktu, že vikingové ani nemuseli být Seveřané; známe také skotské nebo estonské vikingy. Slovo víkingr tedy neoznačuje etnicitu nebo příslušnost k určitému národu, nýbrž určitou činnost nebo profesi. Právě proto je třeba psát české slovo viking s malým v. Pro většinovou populaci Skandinávie používáme pojem „staří Seveřané“, zatímco ona sama sebe zvala buďto Seveřany, nebo se nazývala pomocí přináležitosti k protonárodu (Dán, Nor, Švéd) nebo kmeni (Skåňan, Rogalanďan, Gotlanďan atd.). Laicky řečeno: ne každý Seveřan byl viking, a ne každý viking byl Seveřan.

Ještě je potřeba se zmínit o době, kdy se můžeme bavit o vikinských nájezdech. Tradiční datace doby vikinské je 793–1066. Za počátek doby vikinské pokládá rok 793 u příležitosti vyplenění Lindisfarne, ale pravda je taková, že první severské lodě do Anglie připluly plenit již roku 789. Tendence k rozpínavosti však měli Skandinávci dříve. Za doby vendelské docházelo k expanzi do Pobaltí. První nájezd, který je mi známý, byl podniknut roku 515 do dnešní Francie. Proto je poněkud nerozumné spojovat dobu vikinskou s nájezdy, byť v období let 793–1066 dochází k jejich kulminaci. Daleko spíše za počátek doby vikinské můžeme označit jazykové a kulturní změny ve Skandinávii, které proběhly v 2. polovině 8. století a které Skandinávii oddělily od zbytku germánského obyvatelstva a které byly dovršeny kolem roku 800. Totéž platí i o konci doby vikinské, za který lze pokládat velmi postupné přijímání křesťanských inovací a budování centralizovaných států. Dobu vikinskou tak spíše můžeme řadit do let 800–1100, přičemž jde o umělé mezníky, díky kterým může moderní člověk tuto dobu lépe uchopit.

Nyní se pojďme podívat, jakým způsobem s pojmy „viking“ a „vikinský“ pracuje mezi různými skupinami obyvatel.

Většinová populace České republiky chápe pojem „vikingové“ ve smyslu „nájezdníci, příslušníci severských kmenů“. Takového interpretaci se nemůžeme divit, jelikož je založena na pramenech západní provenience, zatímco severské prameny, které poskytují ucelenější obrázek, jsou málokdy brány v potaz. V některých případech je slovo „viking“ použito jako označení pro nezvykle zarostlého a barbarsky vypadajícího muže. Není pochyb o tom, že na celém světě, tedy včetně země, která nemá zkušenost s vikinskými nájezdy, dochází k řadě stereotypů. Doba vikinská, vikingové a termíny jako „vikinský“ fungují jako zástupné pojmy, do nichž si lidé vkládají vlastní představy a tužby. 

Obecné povědomí nejvíce ovlivňuje televize a internet a obsah těchto médií. Jako příklad si můžeme uvést píseň, kterou na serveru Youtube nalezneme pod názvem „icelandic vikings battle song“. Pokud se začneme pídit po zdroji této libé melodie, zjistíme, že se jedná o cover na středověkou švédskou baladu o dvou sestrách (De två systrarna), který vytvořila skupina In Extremo. Tudíž píseň není ani islandská, ani válečná, ani se nikterak nepojí s dobou vikinskou. Co nás musí překvapit nejvíce je ale fakt, že si tuto píseň pustilo již na tři čtvrtě milionu posluchačů. A podobných případů můžeme najít desítky a stovky.

Mým dalším oblíbeným příkladem je „11th century Rus boot“, která koluje na Pinterestu a kterou shlédne každý zájemce o dobovou obuv, která zadá relevantní heslo do vyhledávače Google. Každý poctivý reenactor však musí poznat, že měřítko použité u fotky pochází ze švédského historického muzea, a při troše snahy se lze dopátrat, že bota pochází ze 14. století.

Stejné jednání vykazují i poučení laikové, kteří pod pojmem „vikingové“ chápou uniformní skandinávské kmeny, které obývali Skandinávii výhradně v letech 793–1066. Nepřipouštějí si fakt, že se doba vikinská rodila v kulturní a jazykové změně a expanzi do pobaltského a severomořského prostoru v 7. a 8. století a byla završena dlouhodobým kulturním přerodem do křesťanské společnosti a pomalým ustáváním nájezdů, které trvaly až hluboko do středověku, a namísto toho píší články s překvapujícími nadpisy typu „Viking Age Started Earlier than Previously Thought, Archaeologists Say“. Konkrétně tento článek reflektuje obchod se sobím parožím mezi Norskem a Dánskem na počátku 8. století, ale hovoří o něm jako o „důkazu, že vikingové navštívili Ribe, nejstarší skandinávské město, ještě před svým nechvalně známým pleněním“. Další příklad jsem uvedl ve článku „Paraziti v době vikinské“, který je reakcí na článek „Did marauding Vikings have such a bad attitude because they suffered from chronic WORMS?“. U těchto poučených laiků často dochází k chybné interpretaci odborných studií.

Řada odborníků, zejména skandinávských a anglických, používá pojem „vikinský“ ve smyslu „vztahující se k letům 800–1100“, což jim ve světle tohoto článku nelze vytýkat. Za hranou však stojí obvyklý pojem „vikingové“ užitý ve smyslu „všichni obyvatelé vikinské Skandinávie“. Další generalizace se v odborné literatuře dopouští například ti badatelé, kteří zkoumají „vikinské“ meče. Tento přídomek si raně středověké meče vysloužily pouze proto, že k jejich prvnímu detailnímu zmapování byly užity norské meče doby vikinské. Pojem „vikinský“ v tomto ohledu nabývá smyslu „vyrobený v době vikinské“.

Fascinace dobou vikinskou se za poslední století stala světovou záležitostí a promítá se do chápání laiků i odborníků. Obecně lze říci, že pojmů „viking“ a „vikinský“ se rozhodně nadužívá, a to kvůli zjednodušení nebo neznalosti. V mnoha ohledech korektnější by byly pojmy „starý Seveřan“ a „staroseverský“, ačkoli ty se mohou ve svých nejextrémnějších smyslech mohou vztahovat na období let 500–1500. Zatímco v českých odbornějších kruzích se pomalu začíná používat termín „starý Seveřan“, v zahraničí kulminuje použití generalizujícího slova „viking“, v lepším případě „Viking Age“. V případech pojmů „viking“ a „vikinský“ jde o nesmírná zjednodušení, díky nimž lze tuto historickou epochu a její obyvatele co nejsnadněji pojmenovat. V jiném případě by byl potřeba obsáhlý komentář či výklad, pro který se nedostává prostoru. Kvůli absenci takového výkladu se však dostáváme do slepé uličky, jež nám neumožňuje plně vstoupit do myšlenkového světa starých Skandinávců.

Inspiromat #3, žena z Birky

Třetí díl inspiromatu bude opět věnován bohatému ženskému kostýmu z Birky. Tentokráte se podíváme na kostým ruské reenactorky Lidie Gubarevové.

Lidia svůj kostým koncipuje do 1. poloviny 10. století v Birce. Většinu její výbavy tvoří repliky z hrobu Bj 965, který se pomocí mince datuje do období po roce 913. Lidia přesto svůj kostým nepokládá na úplně ideální rekonstrukci oděvu z Birky, protože mezi doplňky má i repliky předmětů, které se nenalezly v Birce. Lidie mi také sdělila, že svůj kostým právě předělává a šije nový kaftan a svrchní šaty, a současně se mi omlouvala, že rekonstruuje tři období zároveň a nezná zpaměti všechna čísla hrobů.

Na fotografiích můžeme spatřit hned tři spodní šaty, které mají střih jednoduché tuniky. První z nich (modré) jsou vyrobeny ze stoprocentní vlny utkané ve vazbě diamantového kepru. Jsou barveny indigem a lemovány hedvábným keprem, jehož osnova je barvena řešetlákem a útek indigem. Na hedvábném lemování u krku lze spatřit dva karetkové pásy vyrobené ze stříbra a hedvábí, které mají předlohu v karetce z hrobu Bj 965. Druhé spodní šaty (žluté) jsou vyrobené z polychromovaného hedvábí a jsou lemovány modrým hedvábím. Také na tomto lemování lze nalézt karetkový pás. Třetí spodní šaty (zelené) jsou ušité z jednoduchého lnu a jsou olemovány hedvábím, které je barveno mořenou se sodou.

Svrchní šaty (zástěra, hangerock) jsou lichoběžníkového střihu a jsou ze 100% vlněného kepru barveného indigem. Přes tyto šaty Lidie nosí rudočervený kaftan, který je ušitý ze 100% vlny utkané ve vazbě čtyřvazný kepr. Barvivem je mořena; útek je trochu tmavší než osnova. Kaftan je olemován sasánidským hedvábím s motivy medailonů se lvy a fénixi. Druhý kaftan, žlutý, je lněný, podšitý hedvábím, obšitý polychromovaným hedvábím a bobří kožešinou.

Oválné brože jsou replikami nálezů, které byly nalezeny v několika hrobech z Birky včetně Bj 965. Všechny ostatní spony, náhrdelníky a přívěšky, ušní lžička či jehelníček jsou replikami nálezů z Birky. Výjimku tvoří fríský hřeben s pouzdrem a kříže, které mají předlohu v nálezech z ostrova Rujány. Kostým doplňuje šátek s uzlem, který je interpretací “uzle”, který je vyobrazen na postavách valkýr.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Lidii Gubarevové.


I would like to thank Lidia Gubareva for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

Inspiromat #2, muž z Birky

Ve druhém dílu inspiromatu zůstaneme v Birce, ale tentokrát se zaměříme na mužský kostým. Z tohoto důvodu jsem oslovil mého ruského kamaráda Konstantina Širjajeva, který mi ochotně poskytl své fotografie i s popisem.

Kostým se zakládá na nálezech z Birky, především na hrobu Bj 644, ale užívá výpůjček i z okolních regionů. Jedná se o kostým bohatého válečníka kolem poloviny 10. století. Konstantin o svém kostýmu říká, že nebude nikdy hotový, a hodlá jej stále zlepšovat.

Obrázek č. 1:
Na hlavě můžeme spatřit polokruhovou čtyřdílnou vlněnou čapku (typu B) barvenou dubovou kůrou. Po obvodu je na ní našit hedvábný lem barvený přírodním indigem. Konstantin je dále oděn do lněné košile barvené přírodním indigem. Košile je po obvodu lemována vzorovaným hedvábím. Košile je přepásána replikou opasku z Posádky v Birce. Na opasku je zavěšený nůž v kožené pochvě a replika tašvice z Eperjeske 3. Analogický nález tašvice byl nalezen v hrobu Bj 644. Víko brašny tvoří pozlacený stříbrný plát. Na nohou si můžeme povšimnout širokých lněných kalhot (påsbyxor), jejichž střih se zakládá na nálezech z Haithabu a Thorsbergu, vlněných ovinek a kožených bot typu 8 z Haithabu.

Obrázek č. 2:
Na hlavě můžeme spatřit kónickou čapku (typu A) s plsťovým základem, na němž je našito vzorované hedvábí. Čapka je ozdobena stříbrným vrcholkem a lemováním z bobří kůže. Dále si můžeme všimnout červené vlněné tuniky, jejíž střih se zakládá na nálezech z Bernuthsfeldu a Guddalu. Tunika je zdobená vzorovaným hedvábím a stříbrnou výšivkou a je přepásána replikou opasku z hrobu Bj 1074. Přes tuniku je sepnut modrý obdélníkový vlněný plášť, který je podšit a který je lemován bobří kůží. Spona použitá k sepnutí pláště je replikou z hrobu Bj 644. Toto poněkud netradiční nošení pláště je založeno na jednom ze čtení Ibn Fadlanovy Risaly a na interpretaci finských nálezů. Konstantin v ruce drží repliku bojové sekery z hrobu Bj 644. Přes dříve popsané lněné kalhoty má natažené červené vlněné nohavice připnuté replikami bronzových háčků z hrobu Bj 905.

Obrázek č. 3:
Kostým na tomto obrázku je stejný jako na obrázku č. 1. Výjimku tvoří vlněný kaftan, který je zdoben vzorovaným hedvábím a 12 bronzovými knoflíky. Konstantin dodává, že hedvábí na tomto kaftanu je jedinou textilií na jeho kostýmu, která je strojově barvená, a hodlá proto ušít nový kaftan. U pasu si můžeme povšimnout repliky saxu z hrobu Bj 644 (Konstantin dodává, že toto je stará verze saxu a nyní pracuje na novější).

Obrázek č. 4:
Bitevní verze kostýmu. Na hlavě se nachází přilba, která je inspirována fragmentem přilby z Tjele. U pasu si můžeme povšimnout meče typu H ve dřevěné pochvě. Na zádech spočívá dřevěný štít, jehož přední strana je potažena kůží. Ruce jsou chráněny palčáky, které jsou vyrobeny z kůže a plsti (levý palčák je pouze vlněný).

Obrázek č. 5:
Další fotka bojového kostýmu, tentokrát s normanskou přilbou. V souladu s Ibn Fadlanovou zprávou bojovník disponuje sekerou, mečem a saxem. Můžeme si povšimnout nižších bot a také faktu, že ovinky jsou zafixovány zdobnými tkanicemi.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Konstantinu Širjajevovi.


I would like to thank Konstantin Shiryaev for granting me permission to use his photographs and for detailed description of his costume. 

Inspiromat #1, žena z Birky

Tímto příspěvkem odstartuji blok článků, které budou zaměřené na konkrétní rekonstrukce. Cílem této série příspěvků bude inspirovat (nejen) české reenactory.

Začneme u mé běloruské známé Julie Kovalevské, která jako první ochotně poskytla své fotky a popis svého kostýmu. Julia svým kostýmem reprezentuje bohatou ženu z Birky ve 2. polovině 10. století. Svůj pokus pokládá za pokus o rekonstrukci.

Kostým se skládá ze lněných spodních šatů (na fotkách můžeme spatřit hned tři – bílé, modré nebo světle fialové), které jsou u krku sepnuty replikou brože z hrobu Bj 642. Julia přes tyto spodní šaty nosí modrou vlněnou zástěru (hangerock) utkanou ve vazbě diamant. Tato zástěra je podél švů zdobené dekorativními vlněnými šňůrkami. Na lněných poutkách jsou připevněné oválné brože typu P55, které byly objeveny v hrobech Bj 865, 959 a 960. Přes svrchní šaty Julia nosí zelený vlněný kaftan s diamantovou vazbou, který je podšitý lnem a který spíná replikou trojlístkové spony z hrobu Bj 954. Na některých fotkách si můžeme všimnout kožešinové vesty, která nemá žádné podklady a pochází výlučně z Juliiny fantazie. Nejsvrchnější vrstvu tvoří tmavě zelený vlněný přehoz, který je utkán ve složité diamantové vazbě. Na hlavě si můžeme povšimnou vlněné (diamantové a lnem podšité) kápě či vlněných či hedvábných čepců zakončených vlněnými/lněnými šňůrkami.

Mezi doplňky patří kostěný hřeben s pouzdrem (který nemá předlohu v materiálu z Birky) a nůž, které jsou zavěšené na brožích. Na krku a mezi brožemi lze spatřit množství stříbrných, zlatých a skleněných korálků, které mají předlohu v různých nálezech. Na samostatném řemínku pak nosí repliku kříže z hrobu Bj 660.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Julii Kovalevské.


I would like to thank Julia Kovalevskaja for granting me permission to use her photographs and for detailed description of her costume. 

Boj v době vikinské

Tento článek byl vytvořen na základě přednášky, kterou jsem prezentoval pro skupinu Marobud. Některé body (zejména bod 3) jsem již dříve zpracoval do článkové podoby, a proto čtenáře odkazuji na svůj článek o zbraních. Čtenáři rovněž doporučuji titul HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

1. ÚVOD, PRAMENY

Před tím, než se dostaneme k popisu a rozboru samotného boje, bych chtěl říct, že všechno, co v tomto článku napíši, je mojí hypotézou založenou na bojové zkušenosti a intuitivním způsobu boje. Budete-li mít výhrady, nezdráhejte se mi napsat a kritizovat. Své výsledky se chystám porovnat s dnešním způsobem boje na historických akcích.

Začněme nejprve s teorií a úvodem do problematiky. Musíme se podívat na druhy pramenů, jejich možnosti a limity:

  1. archeologické nálezy (meče, štíty, zbroje)
  2. písemné prameny (ságy, básně, středověké kroniky)
  3. ikonografický materiál (rytiny)

Ad1)  Jedná se reálně používané bojové vybavení, které je v našem případě rozhodující, protože díky nim známe rozměry a metody. Na základě tohoto arzenálu můžeme stanovit typologie a přibližné procentuální zastoupení zbraní v době vikinské. Můžeme také sledovat, jak byly zbraně opotřebovány. Jinak se ale nevyjadřují k metodám boje.

Ad2) Písemné prameny můžeme rozdělit na dva typy, skandinávské (ságy, runové nápisy, skaldská a edická poezie) a mimoskandinávské (zejména arabské zprávy a středověké kroniky, které se však zpravidla k boji nevyjadřují a obsahují kusé informace). Písemné prameny jsou velmi důležité. Ságy představují nejdůležitější pramen, protože popisují i způsob boje, taktiku a další detaily. Jsou ale pozdního vzniku a musíme k nim přistupovat opatrně a nevěřit všemu. Je dobré, pokud lze obsah ságy potvrdit nějakým jiným pramenem, například skaldskými básněmi.

Ad3) Jedná se kupříkladu o obrazové kameny a rytiny. Tento typ materiálu je cenný, protože zobrazuje bojové postavení, ale může mít mnoho interpretací a ani datační metody nejsou příliš spolehlivé.

2. TEORETICKÁ ČÁST

Je třeba se vyjádřit ke společnosti tehdejší doby a vztahu ke zbraním vůbec. Fakt, že se zbraní nalezlo tolik, svědčí o kladném vztahu společnosti ke zbraním. Společnost byla bojová, což znamená, že každý svobodný muž musel nosit z vlastního zájmu zbraň. Vlastník zbraní demonstroval své suverénní postavení. Arabský vyslanec Ibn Fadlan napsal o Seveřanech, které potkal kolem roku 922 na Volze, že u sebe neustále nosí tři druhy zbraní:

Každý muž má sekeru, meč a nůž a vždy je nosí u sebe. Meče jsou široké, rýhované a franského původu.

Také jiný Arab, Ibn Rustah, nám zanechal o Seveřanech zajímavou pasáž, ve které se dotýká používá zbraní:

Nikdo z nich nechodí močit sám, nýbrž je obklopen třemi svými společníky, kteří ho chrání mezi sebou. Každý z těch tří má svůj vlastní meč z důvodu nedostatku bezpečí a zrádného chování, které mezi nimi panuje, protože jakmile má člověk byť sebemenší bohatství, jeho vlastní bratr a bratrův přítel po něm zatouží, začnou mu usilovat o život a oloupí ho.

Ibn Rustah správně vystihl podstatu staroseverského myšlení vážícího se ke zbraním. Osud je nejasný a nikdo si nemůže být jist, co ho na cestách potká. Proto je třeba mít zbraň neustále nablízku, jak stojí ve Výrocích Vysokého (38):

Muž by se neměl na volném poli hnout od svých zbraní víc než na krok, protože není jisté, jak moc je třeba člověku při putování kopí.

Je třeba si také uvědomit, v jakém kontextu zbraně nacházíme. Zbraně tvoří pohřební výbavy mužských hrobů a zjevně je majitelé měli nosit i v posmrtném životě. Zbraň se stává atributem muže, který ji nosí celý pozemský i posmrtný život. A nejen muže jakožto jednotlivce. V literatuře máme zprávy o rodových zbraních, které se dědily (dokonce ve formě úlomků) mezi generacemi. Zbraně neměly pouze praktickou, bojovou funkci, nýbrž se jich užívalo při nejrůznějších rituálech a jejich pozdvižením a bušením se například potvrzovaly výroky soudů. Zbraně tedy byly spojeny se zákonem a určitě měly i náboženský přesah, protože jsou s nimi spojování bohové, nejčastěji pak dvojice Óðin/kopí. Nosily se také miniaturní amulety mečů a kopí. Důležitost zbraní se také zrcadlí v desítkách synonym, které se pro meče, sekery a kopí dochovaly.

Používání různých zbraní kopírovalo vrstvy společnosti. Je logické, že nejvyšší vrstvy společnosti používaly nejkvalitnější zbraně, tedy meče, zatímco nižší používaly sekery a kopí. V té souvislosti je třeba říci, jakou podobu mělo v té době vojsko. Vojsko sestávalo ze dvou oddělených jednotek – družiny (profesionálové; stsk. drótthirð) a branné hotovosti (leiðangr). Vlastní družinu měl každý muž, který se nějak politicky angažoval, tedy hersové, jarlové a král. Aspoň takový stav se objevoval od 9. století v Norsku:

Každý jarl měl pod sebou čtyři nebo více hersů, z nichž každý měl roční příjem dvacet marek. Každý jarl měl na vlastní náklady přivést královu vojsku šedesát válečníků, zatímco každý hersi bojovníků dvacet.“ (Sága o Haraldu Krásnovlasém, kap. 6)

Norsko bylo v tomto období rozděleno zřejmě do 14 krajů (fylki). Můžeme tedy podle ságové literatury odhadnout, že počet vycvičených bojovníků (bez královy osobní družiny) čítal přibližně 2000 (v 10. století mělo Norsko asi 80000-200000 obyvatel). Takové bylo množství mužů, kteří mohli být kvalitněji vyzbrojeni. Pro srovnání – český kníže Boleslav I. měl v druhé polovině 10. století armádu čítající 3000-3500 a Čechy obývalo přibližně 300000 lidí. Je jen otázkou, kolik mužů mohl tvořit leiðangr, pravděpodobně to byl několikanásobný počet mužů (3-5×?). Tato branná hotovost byla vyzbrojena především kopími a sekerami, a proto ságy pokaždé hovoří o lesu kopí narychlo svolaných bojovníků.

V praxi to tedy vypadalo třeba následovně. Vzal jsem jeden ságový příklad, který se zřejmě skutečně odehrál, abych názorně demonstroval to, co jsem právě napsal: Roku 986 připlula k norskému pobřeží dánská flotila jómských vikingů a začala plenit. Jakmile se to dozvěděl tehdejší panovník jarl Hákon, svolal z důvodu obrany země leiðang – tedy vysílá své syny a vazaly, aby shromáždili vojsko z okolních krajů. Stanovuje místo, kde se celá armáda setká, a na ono místo vyráží se svou družinou. Tímto způsobem zaplní 180 lodí, vojsko tedy mohlo čítat do 8000 mužů.

Zastávám názor, že v době vikinské panoval velký rozdíl mezi profesionálními a příležitostnými bojovníky. Stejně jako dnes bylo potřeba, aby elitní vojska byla vyzbrojená a secvičená. Profesionálové byli selektivně vybraní k tomu, aby nejlépe vykonávali svou profesi – byli vysocí a silní. Jejich pán, který je platil, se mohl spolehnout, že se mu investice do nich vyplatí. Naopak příležitostné bojovníky je typické, že pro záchranu svého života v boji hodně improvizovali. Helgi, hrdina Ságy o lidech z Vápnafjordu, se během boje ovázal kamenem, takže ho protivník nemohl zasáhnout do břicha. Obdobně jeden z bojovníků Hákona Dobrého v bitvě vyřízl do kůže díru, kterou prostrčil hlavu, což mu zachránilo život. Vyzbrojit své družiníky si mohl dovolit jen opravdu mocný král a obecně toto vyzbrojování začíná až v 11. století, kdy jsou království natolik centralizovaná, že z nich plynou větší zisky a králové si to mohou dovolit. Družina se profesionalizuje, začíná jezdit na koních a stává se z ní klasické vojsko vrcholného středověku.

Obecně lze říci, že si dokážeme udělat dobrý obrázek o boji v oblasti Islandu a Norska. Docházím k předpokladu, že v celé tehdejší západní Evropě se používaly velmi podobné metody boje s rozdílnosti v taktice, zvyklostech a složení armády (např. franská armáda měla početnější jízdu, používala kroužkové košile apod). Nemůžeme v této souvislosti mluvit o šermu; šerm je systematicky vyučovaný boj chladnou zbraní a o učení boje v tomto období máme jen málo dokladů. Byly nalezeny dřevěné meče (které možná sloužily ke tkaní), které naznačují, že určitá forma výuky mohla probíhat. Také eddická Píseň o Rígovi definuje jarla jako muže, který cvičí s kombinací meč/štít, oštěp a luk:

Vyrůstal jarl               v jasné síni,
oštěpem vrhal,           ohýbal luk,
ostřil šípy,                    cvičil psy v štvaní,
na koni jezdil,              kryl se štítem,
mával mečem,            útoky mařil,
závodil v plavání,      zápasil v boji.

(Píseň o Rígovi 35, 10. století)

Již od mládí se učil krýt se štítem a bojovat zbraněmi.“ (Sága o pobratimech, kap. 2)

Každý muž byl k boji dobře mentálně připraven – od mládí slyšel o hrdinech, o vstupu do Valhally a podobně. V praxi to znamenalo, že takový muž v boji neustupoval, čímž prokazoval svojí statečností (drengskap), morální správnost a budoval si pověst. Udatnost statečného muže (drengr) ale neodpovídala jeho bojovým dovednostem, pouze jeho odhodlání. Jak se ale bojové dovednosti projevovaly?

3. PRAKTICKÁ ČÁST

Boj tehdejší doby probíhal intuitivně, což jinak řečeno znamená nepřítele co možná nejdříve zabít. Nebylo primárním cílem zasadit nepříteli co nejvíce lehkých ran, ale zasadit mu smrtelnou ránu dříve, než ji zasadí on. Krylo se pouze štítem, kryty zbraní se až na výjimky nepoužívaly (a pokud ano, tak určitě ne pevné kryty, které by zničily čepel/ratiště/topor). Štít byl jedinou překážkou, která nositele dělila od smrti, a proto ho využíval do doby, kdy se úplně rozštípal. Skaldské básně jasně deklarují, že správný je ten boj, ve kterém se štípou štíty.

Boj byl proto daleko defenzivnější než dnes. V dnešním boji chceme překonat štít a zasáhnout odkrytou část nepřítele, ať je jakákoli (případně pouze povolené zásahové plochy). Dá se však říci, že tehdejší člověk měl vlastně dva cíle – nejprve zničit štít, kterým se protivník úporně bránil, a pak až zabít jeho nositele.

Cílem tedy nebylo zabít nepřítele technicky, nýbrž silou. Všichni hrdinové ság, kteří jsou definováni jako dobří bojovníci, vynikají zároveň obrovskou silou. Pokud je muž v sáze označen za silného, pak je také znamenitým bojovníkem.

Nyní tam přišel Ljót se svými lidmi a chystal se k souboji. Měl štít a meč. Ljót byl muž velmi veliký a silný.“ (Sága o Egilovi Skallagrímssonovi, kap. 64)

Bylo-li cílem zasadit protivníkovi co nejsilnější ránu, je logické, že se používaly opravdu velké nápřahy, při kterých pracuje rameno, paže a předloktí. Zápěstí, které dokáže rychle změnit směr rány, se nepoužívalo, protože rána vedená zápěstím či v poslední chvíli změněná není schopná zranit muže ve zbroji.

V ságách se často dočteme o useknutých končetinách. Je to logické, protože nebývaly kryté a rána na ně dokázala spolehlivě vyřadit nepřítele z boje. To znamená, že se užívaly jak horní, tak spodní seky, ale to pouze v případě, že na takový výpad byl dostatek prostoru. V těsné formaci je mnohem účinnější horní seky, případně kratší zbraň nebo kopí. Zájemce odkazuji na zajímavý projekt skupiny Hurstwic, který mapuje používání zbraní v rodových ságách, včetně nejčastějších zásahových ploch.

výšivkaBoj leváka a praváka není dobře zachycen. V pramenech se téměř neobjevuje, ale např. na výšivce z Bayeux můžeme leváky zahlédnout. Na základě toho byly vysloveny teorie, že anglosasští huskarlové byli vycvičeni k boji oběma rukama podle aktuální situace.

 

  • BOJ MEČEM
    Meč byl kulometem doby vikinské, protože lepší zbraň neexistovala. Největší meč doby vikinské pochází z Ruska a je 125 cm dlouhý. Meče nesloužily ke krytu, ačkoli existují zprávy o tom, že se jimi bojovníci kryli v nouzi. Mimo seku se jimi velmi často bodalo. Naostřené čepele umožňovaly i řez, ačkoli o něm příliš neslyšíme. Je doloženo, že meče se během bojů lámaly a docházelo k jejich opotřebení. Byly nalezeny svařené a jinak deformované čepele. Ze ság se dozvídáme o zničení čepelí i jílců. Dochované čepele jsou dnes tak zkorodované, že na nich zářezy nemůžeme jasně ukázat, ale byly nalezeny kosti, na kterých je patrný sek čepelí se zářezy. V ságách se dočítáme o zářezech, které byly tak velké, že se do nich vešel článek prstu (Sága o lidech z Vatnsdalu, kap. 39). Ve skaldských básních se meče dávají do souvislosti s brousky, což značí, že se často brousily, snad před každou bitvou. Když meč dosloužil, mohl být překován na jinou zbraň (viz Sága o Gíslim, kap. 11). Meče se mohly používat v kombinaci s jinými zbraněmi. Z básní skalda Egila Skallagrímssona víme, že se na rukojeť meče upevňoval řemínek, který umožňoval, aby měl básník meč pověšený na ruce mezitím, co právě bojoval kopím.


  • BOJ KOPÍM
    Kopí bylo nejčastější severskou zbraní a typickou zbraní leiðangu. Sloužilo jak k bodání, tak k sekání. Mohlo docházet k hákování štítů křidélky. Vržené kopí dokázalo zranit i skrz štít; případně štít tak ztěžkl, že ho nositel musel zahodit. Hrot mohl být odseknut mečem. Nýtek mohl být vyndán, aby nemohlo být opětovně použito k hodu. Ságy naznačují, že největší nevýhoda kopí byla ta, že bylo vidět z dálky. Výhodou naopak byl obrovský dosah, ale špatná mobilita v případě nepodařeného útoku – proto se muselo používat v kombinaci s další zbraní. Ratiště mohlo být vyztuženo tak, aby nebylo jednoduché ho přeseknout. Velká důležitost se přikládala vrhnutí kopí do šiku nepřátel před tím, než se strany setkali v boji na blízko (Sága o lidech z Eyru, kap. 44 × Vědmina věštba, 24: 1-4); z letu oštěpu se zřejmě věštil výsledek bitvy.


  • BOJ SEKEROU
    Sekera byla po kopí druhá nejrozšířenější zbraň, protože se současně jedná o pracovní nástroj. Její velkou výhodou je, že lépe proráží všechny druhy zbrojí, protože sílu úderu koncentruje do velmi malé plochy. Toporo se v ságách občas používalo ke krytí a vyztužovalo se kůži/železem. Používaly se i obouruční (dnes tzv. danaxy); délka topora je předmětem diskuzí, jsou názory, že výšivka z Bayeux zobrazuje sekery zvětšené a že by topora měla být metr dlouhá. Mimo seku se používalo hákování štítů a rána tupou stranou, zvláště když útočník nechtěl protivníka zabít; fungovala také dobře jako donucovací prostředek. Hlava mohla odletět z topora. V krajních situacích se sekera házela.

 

4. FORMACE

ŠTÍTOVÁ HRADBA
Podobu štítové hradby neboli skjaldborgu není třeba zdůrazňovat, jedná se o formaci mužů, jejichž štíty se navzájem překrývají. Prameny tento důležitý detail explicitně nezmiňují, třebaže nejstarší zmínka, která štítovou hradbu popisuje (cca 900), opisuje štít jako most štítové hradby – tedy něco, co stmeluje či spojuje štítovou hradbu dohromady. Název borg (pevnost) naznačuje uzavřenost této formace, je tedy možné, že šlo o kruhovou formaci. Doktor Starý označuje v komentáři jednoho překladu skjaldborg takto: „Muži se štíty sestaveni kolem vojevůdců a významných mužů s úkolem chránit je.“ (dodatek post scriptum: Štítová hradba musela pružně reagovat na aktuální bojovou situaci; při obraně se uzavřela, ale při útoku mohla být klidně roztažená. Bylo důležité, aby nebyl ohrožen život velitele.)


Štítová hradba ve skaldské poezii:
Jak mohu poskytnout platbu za dobrý most bitevní zdi“ (Þjódólf af Hvini, 1: 1-2, rok cca 900)

Králové červeně zbarvovali jasné štítové hradby urozenou krví“ (Eyvind skáldaspillir Finnsson: Hákonarmál, 6: 6-8; rok 961)

Dobře si pamatuji, koho statečný vládce lodí umisťoval do čela štítové hradby“ (Þórmóð Kolbrúnarskáld Bersason: Lausavísur, 4: 5-8; rok 1026)

Pátečního rána lidé [posádka lodi] rychle nesli štítovou hradbu z lodí“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Þorfinnsdrápa, 12: 5-6, rok 1065)

Králova štítová hradba padla a meče zpívaly nad mrtvolami“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Haraldsdrápa, 3: 5-8; rok 1067)


Co jsme schopni vyčíst z těchto zpráv? Že se mnohdy jedná o defenzivní formaci, ve které se panovník přímo nenachází, ačkoli se do boje může také zapojit – hradba chrání panovníka před nepřáteli. Hradba je tvořena pouze družiníky, tedy nejzdatnějšími válečníky. Každý muž si byl vědom, že síla hradby tkvěla v její neprostupnosti, a pokud by padla, čekala by je smrt. Síla nespočívá na jednotlivcích, ale na kolektivu, který je nucen se navzájem chránit.

img736

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 70.

Štítová hradba se v obdobném provedení vytvářela na lodích, kde je ohraničený tvar více než zřejmý – nikdo se nesmí dostat dovnitř, a proto je třeba chránit každou píď. Překvapivě zjišťujeme, že hradba byla mobilní a mohla být přesouvána z lodě na pobřeží (nebo jde o možnou metaforu?). S tím také souhlasí následující ukázka: „Celé rozzuřené vojsko [krále] vystoupilo z [lodi] pod [štíty]“ (Bragi skáld Boddason: Ragnarsdrápa, 11: 5-8; cca rok 850).

Zastávám názor, že štítová hradba mohla být i uzavřená, a chci své tvrzení obhájit následující citací:

img737

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 76.

Král Harald sešikoval své vojsko do dlouhé a husté formace. Křídla ohnul dozadu tak, že se potkala a vytvořila široký a hustý kruh, na všech stranách rovnoměrný. Štíty se navzájem překrývaly. Královský doprovod byl uprostřed kruhu u praporce.“ (Sága o Haraldu Krutém, kap. 89)

V tomto případě netvoří hradbu družina, nýbrž celé vojsko. Důležité je ale centrální postavení krále (organizátora) a praporce. Obdobné zprávy nacházíme také ve skaldské poezii: „Praporec Þrœndů postupoval uprostřed jejich šiku“ (Sigvat Þórðarson: Erfidrápa Óláfs helga, 11: 1-4; rok 1040). Uprostřed šiku se nacházeli vyjma krále a praporečníka také například skaldové:

Vypravuje se, že když král Óláf šikoval své vojsko, vybral nejsilnější a nejodvažnější muže a seřadil je před sebe, aby mu byli hradbou. Potom k sobě zavolal své skaldy a vyzval je, aby vstoupili k němu za hradbu. ‚Budete zde, abyste na vlastni oči viděli všechno, co se stane. Potom se nebudete musit nikoho ptát, ale sami z vlastní zkušenosti budete vyprávět a zpívat o těchto událostech.’“ (Sága o Óláfovi Svatém, kap. 206) V této ukázce je použito spojení „za hradbu“, ale v originálu nacházíme „í skjaldborgina“ – čili „do pevnosti štítů“, což opět značí uzavřenost.

Ať už byla štítová hradba liniová nebo kruhová formace, je na čase položit si otázku, jak vlastně probíhal boj v takové formaci. Při boji s meči a sekerami se musely používat výhradně horní seky na hlavu a ramena, což lze porovnat s vyobrazeními na obrazových kamenech a s úryvkem v básni: „V šiku jsme postupovali vpřed, bez brní, pod tmavými čepelemi“ (Harald harðráði Sigurðarson: Lausavísur, 13: 1-4; rok 1066).

img740

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 79.

Je potřeba také připomenout, že štítové hradby nejčastěji bojovaly proti sobě, zatímco leiðangy bojovaly spolu – byla to otázka cti a slávy. Stejnou úlohu hrály také praporce, které byly panovníkovým symbolem. Cílem každého útočníka bylo praporec srazit a tak si vydobýt slávu a umenšit slávu panovníka. Praporce se často svěřovaly důležitým osobám a jejich třímání bylo považováno za čest.

img743

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 82.

PRASEČÍ ŠIK (KLÍN)
Staroseversky svínfylking, či též hamall nebo rani. V pramenech se neobjevuje často. Je však jisté, že tato formace pocházela již od Římanů a Germáni ji okopírovali. Klín byl opět tvořen družiníky a jednalo se o útočnou formaci. Síla však nespočívala ve zbraních, ale v rychlosti, štítech a útoku koncentrovaném na jedno místo. Zdá se, že klín byl začleněn do celé formace a netvořil samostatný útvar.

Nejstarší dobovou zmínku jsem našel k roku 1055: „Dva náčelníci se zúčastnili jednoho [nájezdu], na kterém velel Eilíf; sešikovali se do klínu“ (Arnór jarlaskáld Þórðarson: Runhent, 1: 1-4, rok 1055).

V ságách se také objevuje zřídka, a to pouze v královských ságách, nebo ságách o dávnověku:

Hring seřadil své vojsko do prasečího šiku tak, že šik vypadal na pohled mohutnější kvůli tomu, že vepředu byl prasečí rypák.“ (Zlomek o některých dávných králích, kap. 8)

Sešikoval vojsko do takového šiku, který byl vepředu úzký a vzadu široký. Lidé tomu říkají šikování do prasečího šiku.“ (Sága o Mágovi, kap. 167)

Sešikoval vojsko do takového šiku, že v čele formace byl klín, a všichni ostatní utvořili štítovou hradbu.“ (Sága o Knýtlinzích, kap. 76)

DALŠÍ FORMACE
O dalších formacích nás informuje Sága o Hákonu Dobrém (kap. 24):

img738

Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 77.

Poté Egil požádal krále Hákona, aby mu dal deset mužů s deseti praporci, a král tak učinil. Posléze se Egil odebral se svými muži pod hřeben hory, zatímco Hákon odešel se svým vojskem na rovné prostranství, kde postavil vlastní praporec, sešikoval vojsko a pravil: Postavíme dlouhou řadu [fylking; formaci], aby nás nemohli obklíčit, přestože mají víc lidí. A tak se také stalo a seběhla se velká a tvrdá bitva. A Egil postavil praporce a rozestavěl své muže tak, aby stáli při samém vrcholku hřebenu a měli mezi sebou rozestupy. Muži poslechli a šli k vrcholku, jako by chtěli vpadnout do zad vojsku Eiríkových synů. Ti, kteří stáli na kraji šiku Eiríkových synů, spatřili, že se s velkou rychlostí blíží mnoho vlajek, které vyčnívají zpoza hřebenu, a mysleli, že je doprovází velké vojsko, které jim chce vpadnout do zad a postavit se mezi ně a jejich lodě. Hlasitě zavolali a řekli všem, co se děje. Celé vojsko se dalo a útěk, a když to viděli králové, tak utekli také. Král Hákon v tu chvíli tvrdě zaútočil dopředu a pronásledoval prchající a mnoho jich zabil.

Z úryvku můžeme také vidět, že docházelo k obkličování řad. Do bitev se táhlo s více praporci a hlavně – vládcové jsou strategicky vynalézaví a jejich lstivost byla považována za kladnou. O povelech v době vikinské nemáme žádné zprávy.
SOUBOJE
Zatím jsme popisovali bitvy – v Norsku mohli mít i několik tisíc lidí, na Islandu desítky lidí (největší byla zřejmě bitva na Vřesovišti). Ve zjevném kontrastu oproti tomu stojí souboje. Existovalo několik typů, ale nás zajímá především jeden – hólmganga.

Hólmganga, což v překladu znamená „jít na ostrůvek“, je velice starý typ souboje, který má svůj předobraz také v mytologii (Þór × Hrungni). Původně se skutečně mohl odehrávat na ostrůvcích, třebaže v době vikinské byly ostrůvky symbolicky nahrazovány. Zabití při takovém souboji se nepovažovalo za vraždu a neústilo k soudní při. Mnoho dovedných bojovníků hólmgangu využívalo k legální loupeži. Měla velmi striktní pravidla, která si bojovníci společně určili – například bojování stejnou zbraní. Vyzvaný člověk se musel dostavit do určitého počtu dnů na jisté místo; neučinil-li tak, ztratil svojí čest a stal se níðingr. Bylo obvyklé, se před bojem obětoval dobytek. Bojovalo se v ohradě vyrobené z lískových prutů a obvykle se bojovalo do první krve. Vyobrazení soubojů máme dochována na některých obrazových kamenech či si můžeme přečíst jedinečná svědectví v básních skaldů Egila, Kormáka a Gísliho.

Boj je v současné době hlavní náplní historické rekonstrukce. Jelikož jejím cílem není reálné zabíjení, nelze boj rekonstruovat v jeho původní podobě. Přístup k historickému šermu se také liší v každé zemi, v některých je tvrdší, v jiných zase měkčí. V současné době je naší prioritou zejména bezpečnost a dokonalá kontrola nad zbraní, což je v rozporu s rekonstruovanou předlohou a což je také důvod, proč boj a dobovost nejde příliš dohromady. Tím rozhodně neříkám, že současný boj je špatný; jde jen o nevyřešitelný rozdíl mezi historií a její rekonstrukcí pramenící z faktu, že se jedná o zájmovou aktivitu.