Typologie amuletů Þórových kladiv

V tomto přehledovém článku představíme typologii amuletů Þórových kladiv, jak byla prezentována Jörnem Staeckerem roku 1999. Jak bylo řečeno v článcích „Přátelství s bohem“ a „Ryji runy léčby“, v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho zástupných symbolů apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Co činilo Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“, kterou známe z dobových písemných pramenů, ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům, což dokládá také Norská runová báseň, kde je obr označen jako původce ženských nemocí. Amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení, které mělo ochraňovat, přinášet štěstí, léčit, zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107).

Amulety kladiv se obvykle rozdělují do dvou základních kategorií – samostatná kladiva (loose hammers) a kladiva na železných náhrdelnících (Thor’s hammer-rings). V této práci se budeme věnovat samostatnými kladivy. Jensen (2010) ve svém katalogu shromáždil celkem 237 nálezů. Přes 100 z nich bylo nalezeno v sídlištním kontextu, přes 60 pochází z hrobů, zhruba 40 bylo uloženo v depotech a zhruba 35 z nich bylo nalezeno náhodně. Staecker rozdělil samostatná kladiva na základě prostých kritérií do tří hlavních typů:

1. Prostá kladiva

Jednoduchá, nezdobená kladiva vyrobená ze železa, jantaru, bronzu, olova či stříbra.

  • 1.1 Železná kladiva
    Jak dokládá četnost těchto kladiv (Jensen eviduje okolo 130 kusů), jednalo se o velmi populární model, který lze datovat do 9. a 10. století. Některé kusy jsou opatřeny kruhem na zavěšení.

kladiva-typ1.1Rozšíření kladiv typu 1.1. Staecker 1999: Karte 41.

kladivo-aggersborgkladivo-hasta
Kladiva z Aggersborgu (vlevo) a Hästy (vpravo).
Staecker 1999: Abb. 111; katalog SHM ve Stockholmu.

  • 1.2 Jantarová kladiva
    Tento typ kladiv, který se zdá být rozšířený kolem Baltského moře, se nachází zhruba v patnácti exemplářích. Lze jej zařadit do 10. století.

kladiva-typ1.2Rozšíření kladiv typu 1.2. Staecker 1999: Karte 42.

kladivo-wolinkladivo-nordby
Kladiva z Wolinu (vlevo) a Nordby (vpravo).
Stanisławski 2013: Rys. 43f; Staecker 1999: Abb. 112.

  • 1.3 Kladiva odlitá z bronzu
    Bronzové exempláře jsou rozprostřené ve velkém geografickém i časovém rozptylu. Celkem zhruba 15 zástupců pochází z období 8.-10. století. Jsou známé také odlévací formy.

kladiva-typ1.3Rozšíření kladiv typu 1.3. Staecker 1999: Karte 43.

kladivo-birka kladivo-haithabu
Kladiva z Birky (vlevo) a Haithabu (vpravo).
Arbman 1940: Taf. 104:6; Staecker 1999: Abb. 113.

  • 1.4 Kladiva odlitá z olova
    Nakolik je nám známo, existuje zhruba deset kusů, které zapadají do tohoto podtypu. Nepocházejí z doby mladší než 11. století.

kladiva-typ1.4Rozšíření kladiv typu 1.4. Staecker 1999: Karte 44.

  • 1.5 Kladiva odlitá ze stříbra
    Stříbrné odlitky byly, jak ještě uvidíme, velmi populární. Jörn Staecker eviduje 18 nálezů, zatímco Bo Jensen ve svém katalogu zmiňuje zhruba 30 kusů. Největší zastoupení mají nezdobená kladiva v depotech, ojediněle se vyskytují také v hrobech. Datována jsou do 9.-11. století.

kladiva-typ1.5Rozšíření kladiv typu 1.5. Staecker 1999: Karte 45.

kladivo-upplandkladivo-stens-prestgard
Kladiva z Låby (vlevo) a Stens prestgård (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 624; Staecker 1999: Abb. 114.

 

2. Zdobená kladiva

Zpravidla stříbrná kladiva, odlitá či zhotovená z plechu, která jsou ozdobená. Zdobení je dosaženo odlitím, ražením, granulací či filigránem.

  • 2.1 Stříbrná kladiva s ražbou
    • 2.1.1 Kladiva s ražbou
      Raznicemi ozdobené amulety se zdají být další populární kategorií. Staecker shromáždil 15 nálezů, zatímco Jensenův katalog čítá 19 položek. O dalším, novějším nálezu, jsme referovali ve článku „Amulet kladiva z Flekstadu“. Téměř všechny kladiva pocházejí z depotů nebo náhodných nálezů. Zdá se, že datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.1.1Rozšíření kladiv typu 2.1.1. Staecker 1999: Karte 46.

kladivo-hallandkladivo-tagemosen
Kladiva z Slottsmöllanu (vlevo) a Tågemosenu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 626; Staecker 1999: Abb. 115.

    • 2.1.2 Kladiva s ražbou ve tvaru kříže
      U prozatím šesti kladiv je klasická ražba doplněna o motiv kříže, v jednom případě i tří křížů. Nakolik je nám známo, všechny pocházejí z depotů, které jsou datované do konce 10. století a 11. století. 

kladiva-typ2.1.2Rozšíření kladiv typu 2.1.2. Staecker 1999: Karte 47.

kladivo-haithabu2
Kladivo z Haithabu. Staecker 1999: Abb. 116.

  • 2.2 Kladiva s rostlinnými motivy
    Speciální kategorií jsou kladiva s florálními ornamenty, kterých evidujeme 5 kusů. Dekorace je, zdá se, dosaženo odlitím. Čtyři kusy známe z depotů, zatímco jen jeden pochází z hrobu. Datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.2Rozšíření kladiv typu 2.2. Staecker 1999: Karte 48.

kladivo-palstorpkladivo-mickels
Kladiva z Pålstorpu (vlevo) a Mickelsu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 627; Staecker 1999: Abb. 117.

  • 2.3 Kladiva zhotovená z tenkého plechu
    Stříbrná kladiva, která jsou zhotovena z tenkého plechu, patří k těm nejzdobenějším a tudíž dnes nejpopulárnějším a nejčastěji napodobovaným. Čtyři kusy, které jsou nám známé, jsou pozlacené či zdobené filigránem a granulací. Některé kusy mají nápadné podobnosti s přívěsky typu Hiddensee. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ2.3Rozšíření kladiv typu 2.3. Staecker 1999: Karte 49.

kladivo-skane
Kladivo ze Skåne. Katalog SHM ve Stockholmu.


kladivo-bredsatra
Kladivo z Bredsätry. Staecker 1999: Abb. 118.

 

3. Větší počet kladiv zavěšených na jednom kruhu

Do tohoto typu náleží všechna kladiva, která jsou na kruh zavěšena ve více než jednom kusu. Staecker eviduje 9 kusů, zatímco Jensen shromáždil kolem patnácti exemplářů. Jsou známé především z hrobů, kde musely plnit speciální funkci, podobně jako kladiva na železných náhrdelnících. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ3Rozšíření kladiv typu 3. Staecker 1999: Karte 50.

kladivo-hilda
Amulet z Hildy (vlevo). Katalog Unimus.


kladivo-thumby

Kladiva z Thumby-Bienebek. Staecker 1999: Abb. 119.

 

Bibliografie

Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné na adrese: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng. In: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Montelius, Oskar (1874). Sveriges forntid. Försök till framställning af den svenska fornforskningens resultat, Text: 1. Stenäldern. 2. Jernäldern, Stockholm.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Stanisławski, Błażej M. (2013). Jómswikingowie z Wolina-Jómsborga. Studium archeologiczne przenikania kultury skandynawskiej na ziemie polskie, Wrocław.

Průměrná výška starých Seveřanů

Věnováno Sedlu.
Sú var mær hǫnnurst á Miðgarði.


“Nikdy jsem neviděl dokonalejší postavy než-li jejich – jsou [vysocí] jako palmy.”
Ibn Fadlan: Risala, § 80

Staré Skandinávce žijící v době vikinské a ve středověku si často představujeme jako vysoké, sveřepé jedince. Loď plná dvoumetrových, větrem zocelených válečníků je sice estetická a impresivní idea, ale před jakýmkoli konečným soudem bychom si měli položit otázku, zda je náš předpoklad správný a zda je v souladu s dobovými prameny. A není lepšího pramene než kostí.

vyska

Kromě toho, že lze fakticky změřit kompletní skelety, existuje řada metod a formulí pro rekonstrukci neúplných koster. Tou nejpoužívanější je při rekonstrukci skandinávských koster metoda Trotterové a Gleserové, ale rovněž lze narazit na metodu Pearsonovu, Manouvrierovu či Sjovøldovu. Je nutno podotknout, že jedna univerzální metoda, která by byla naprosto přesná pro všechny země světa, obě pohlaví, všechny sociální statuty a veškeré extrémy, v současnosti neexistuje. Získané údaje je tedy vždy nutno brát s jistou rezervou – procentuální odchylkou.

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Přestože zkoumané soubory nejsou příliš rozsáhlé a až na Dánsko jsou spíše roztříštěné, jistou výpovědní hodnotu mají a umožňují srovnání. Na základě získaných dat lze říci, že průměrná mužská výška v době vikinské a středověku se pohybuje mezi 168-173 cm, zatímco průměrná ženská výška mezi 156-161 cm. Tyto průměrné hodnoty jsou srovnatelné s národy, které obývaly území dnešní Británie, Francie či České republiky, zatímco raně středověká populace například v Polsku se zdá být poněkud nižší. Ženské průměrné výšky dosahují cca 92-93% mužské průměrné výšky, což v praxi znamená, že rozdíl mezi průměrnými výškami obvykle nečiní více než 10-15 cm. Hodnoty, které nedosahují 158 cm (muži) / 146 cm (ženy) nebo naopak přesahují 183 cm (muži) / 171 cm (ženy), považujeme za mimořádné. Extrémní hodnoty jsou pak 151-204 cm (muži) a 125-181 cm (ženy).

Z dat vyplývá, že během doby železné došlo v celé Evropě k růstu průměrné výšky, což bylo završeno stěhováním národů. Během doby vikinské se růst zastavil, či naopak – výška populace mírně poklesla. V některých částech Skandinávie výška během středověku mírně vzrostla (Dánsko, Norsko, Švédsko), jinde zůstala víceméně konstantní či se možná mírně snižovala (Island, Grónsko). V 17.-18. století se skandinávská populace výškově propadla zhruba o 5 cm, a od poloviny 19. století postupně vzrůstá, zejména v období posledních sta let, kdy byl pokořen stav výšky z doby železné. Současný výškový průměr obyvatel ČR činí 180,1 cm (muži) a 168,5 cm (ženy). Zrychlený růst se v odborné literatuře nazývá sekulární akcelerace či sekulární trend a souvisí se změnou výživy, se snížením výskytu tradičních dětských nemocí, s míšením etnik a s celkovou změnou životního stylu. Mezi nejdůležitější vlivy, které rozhodují o výšce, patří samozřejmě genetika, ale také kvalita a dostatek výživy, nedostatečná či nadměrná zátěž, zdravotní péče či hygiena – obecně se však soudí, že podíl dědičnosti na výšce je zhruba 90% (Brothwell 1981: 100). Toto je důležité pro pochopení extrémního celosvětového růstu v posledních desetiletích, ale také dlouhotrvajícího výškového rozdílu mezi středověkými městy a venkovem, který činil zhruba 4 cm (Boldsen 1995: 82, Table 4.1). Velmi zjednodušeně lze říci, že lidé s vyšším sociálním statutem byly statisticky vyšší i po fyzické stránce – což může dokládat například hrob FII z dánského Stengade, který je interpretovaný jako hrob pána (193 cm) a jeho otroka (174 cm). Studium moderních konfliktů potvrdilo, že branci narození v době války jsou nižší než branci narození v době míru (Kjellström 2010: 182).

Pokud je řeč o bojovnících, je možné předpokládat, že do válečných uskupení vstupovali muži, kteří prošli do užšího výběru. V praxi tak mohli být nadprůměrně vysocí či silní. Ačkoli lodní posádka pohřbená na Ridgeway Hill byla průměrně vysoká (Loe – Webb 2014: 84-85), výškový průměr mužů z Reptonu, kteří byli součástí velkého dánského vojska v 2. polovině 9. století, činil 176,1 cm. Elitní vojenské jednotky velmožů a králů mohly mít ještě přísnější standard. Nakolik můžeme z proporcí soudit, výšivka z Bayeux a další ikonografické materiály často vyobrazují velmi vysoké, spíše vychrtlé bojovníky s dlouhými končetinami. Jako nejbližší analogii uvedeme římské vojsko, do kterého vstupovali v ideálním případě pouze muži dosahující minimální výšky 165 cm a do výběrových jednotek byl stanoven minimální standard rovný 173 cm (Roth 1999: 9-10). V tomto světle, i když s dávkou zveličení, může být psána výše zmíněná Risala či následující zmínka:

vyska_vla

Autor článku (192 cm) s příklady extrémních seker dosahujících ca. 35 cm a 125 cm.

Praví se, že mezi Seveřany byli v bitvě pobíjeni takoví, jaké mezi Franky nebylo možno nikdy spatřit, zejména co do jejich krásy a velikosti jejich těl.

Fuldské anály 884

Nejen, že je studium výšky sebeobohacující, pomáhá pochopit zdravotní stav populace a dlouhotrvající tendence ve velkém množství lidí, ale může být přínosné také při komparaci s velikostí užívaných předmětů. Pokud se budeme bavit výlučně o militáriích, je evidentní, že byly vyráběny poměrově na míry jedince. Štíty se tak pohybují v rozmezí cca 70-95 cm, zatímco meče zpravidla ve škále 70-100 cm, ačkoli můžeme najít i monumentální kus délkou 125 cm. Obvod hlavy či rozměry dlaní se zdají být jen málo závislé na výšce postavy, a nakolik můžeme soudit z vlastního výzkumu, rozdíly mezi současným stavem a stavem před tisíci lety jsou minimální.

 

Dánsko

V porovnání s ostatními skandinávskými zeměmi jsou dánské kostry nejlépe zmapované. Pia Bennike (1985: Table 5) stanovila, že výškový průměr mužů doby vikinské v Dánsku činil 171,2 cm, zatímco průměrná žena byla vysoká 158,8 cm. Do následující tabulky jsme nezahrnuly ojedinělé nálezy, jako výše zmíněný hrob FII ze Stengade nebo hrob č. 4 z Fyrkatu, ve kterém odpočívala “věštkyně” vysoká okolo 170 cm (Roesdahl 1977: 192).

vyska_dansko2

Vývoj průměrné výšky v Dánsku od pravěku po moderní dobu. Převzato z Bennike 1997.

vyska_dansko


Švédsko

Pokud jde o materiál z doby vikinské, nebyli jme schopni dohledat mnoho materiálu. Nakolik můžeme číst kusá data, mohlo by se zdát, že švédská populace jako celek stála na horní hranici (či dokonce za ní) soudobého skandinávského průměru, ale ke konečnému verdiktu bude třeba více informací. Do tabulky nebyly zahrnuty dvě kostry, jejichž výšku známe jen orientačně. První z nich je žena pohřbená v hrobu Bj 581 v Birce, která mohla být vysoká kolem 170 c, zatímco druhá, nalezená v lokalitě Borgvallen, patřila muži, který byl vysoký kolem 165 cm (Gustin et al. 2018: 36). Středověký materiál ze Švédska je již velmi dobře zdokumentován, ačkoli je potřeba mít na zřeteli, že několik lokalit se nachází na původně dánském území.

vyska_svedsko


Norsko

Následující tabulka je z nedostatku přesných dat prosta údajů o době vikinské. Přesto si můžeme uvést několik odhadů, které učinil Per Holck u materiálu z Kaupangu: jedna žena dosahovala výšky 155-160 cm, další žena měřila zhruba 160 cm, zatímco jeden muž měřil 160 cm, další zhruba 160-165 cm, třetí 160-185 cm, čtvrtý 170-180 cm a dva muži dosahovali 180 cm (Seeberg 1995: 140). Zapomenout nesmíme ani na hrbáče nezjištěného pohlaví, který měřil zhruba 110 cm. Holck také zjistil, že kostra z gokstadské mohyly ze začátku 10. století patřila robustnímu muži, který měřil kolem 181 cm (Holck 2009).

Středověké kostry jsou zásluhou analýz Pera Holcka a Berit Sellevoldové, kteří popsali ohromné kostelní a klášterní soubory, velmi dobře zdokumentované.

vyska_norsko

Island a Grónsko

Ostrovní situace je svou izolací na drsné evropské periferii specifická. Vzhledem k tomu, že většina mužských kolonistů pocházela z Norska, nejsou podobné hodnoty překvapivé. Ač by se mohlo zdát anebo bychom mohli předpokládat, že postupem času docházelo ke snižování výšky, islandská populace měla z dlouhodobé perspektivy konstantní výšku až do propadu v 18. století. V případě Grónska prozatím neexistuje jiný přesvědčivý důkaz kromě postupného zmenšování lebky (Lynnerup 1998: 72-73).

vyska_island

vyska_gronsko

Další země

Mezi komparativní materiál jsme zvolili Velkou Británii, Českou republiku a Polsko. Jak již však bylo řečeno, národy obývající dnešní Británii, Francii či Českou republiku dosahovaly hodnot, který byly výše stanoveny pro Skandinávii, zatímco populace v Polsku byla o několik centimetrů nižší.

vyska_britanie

výška - čr

Průměrné výšky lidí obývajících území dnešní České republiky. Převzato z Jandová 2014: 109, Graf 6.

vyska_polsko

Na závěr si můžeme uvést tabulku s minimálními a maximálními naměřenými hodnotami na daných lokalitách.

vyska_maxmin


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Ibn Fadlan: Risala Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel.  James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Bennike, Pia (1985). Paleopathology of Danish skeletons, Copenhagen.

Bennike, Pia (1994). An anthropological study of the skeletal remains of Vikings from Langeland. In: O.Grøn, A. H. Krag, P. Bennike (eds.). Vikingetidsgravpladser på Langeland, Rudkøbing: 168–183.

Bennike, Pia (1997). Death in the Mesolithic. Two old men from Korsør Nor. In: L. Pedersen, A. Fischer, B. Aaby (eds.), The Danish Storebælt since the Ice Age – man, sea and forest, Copenhagen, 99–105.

Boldsen, Jesper L. (1995). The Place of Plasticity in the Study of the Secular Trend for Male Stature: An Analysis of Danish Biological Population History. In: C. G. N. Mascie-Taylor, Barry Bogin (eds). Human Variability and Plasticity, Cambridge: 75-90.

Brothwell, Don R. (1981). Digging Up Bones: The Excavation, Treatment and Study of Human Skeletal Remains, London.

Gustin, Ingrid et al. (2018). Isotopes and human burials at Viking Age Birka and the Mälaren region, east central Sweden. In: Journal of Anthropological Archaeology, 49, Lund: 19–38.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Jandová, Petra (2014). Pohlavní dimorfismus kostry obyvatel Čech a Moravy v laténském období. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Diplomová práce.

Kjellström, Anna (2010). Type specific features and identification of war graves – the physical remains as source material after battle. In: Holmquist Olausson, L. – Olausson, M. (eds). The martial society. Aspects of warriors, fortifications and social change, Stockholm: 179-190.

Loe, Louise – Webb, Helen (2014). The infra-cranial skeletons. In: Loe, Louise et al. (eds.). ‘Given to the Ground’: A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford: 81-126.

Lynnerup, Niels (1998). The Greenland Norse : A biological-anthropological study, Copenhagen.

Nielsen, H. A. (1915). Fortsatte Bidrag til vort Oldtidsfolks Anthropologi. De sidste 6-7 Aars Skeletfund fra Stenaldersgrave og saerligt de sidste 10-12 Aars Skeletfund fra Jernaldersgrave. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 5: 275-370.

Roesdahl, Else (1977). Fyrkat : en jysk vikingeborg. Bind 2, Oldsagerne og gravpladsen, København.

Roth, Jonathan P. (1999). The Logistics of the Roman Army at War: 264 B.C. – A.D. 235, Leiden.

Sellevold, Berit Jansen (1996). Middelalderens mennesker: Om knokler som kunnskapskilde. In: Rindal, Magnus (ed.). Studier i kilder til vikingtid og nordisk middelalder, Oslo: 183ff.

Sellevold, B. J., Hansen, U.L., Jørgensen, J.B. (1984). Iron Age Man in Denmark, Copenhagen.

Seeberg, Elisabeth (1995). Summaries. In: Ch. Blindheim, B. Heyerdahl-Larsen (eds.). Kaupang-Funnene. Bind 2, Gravplassene i Bikjholbergene / Lamøya ; Undersøkelsene 1950-1957 / Del A. Gravskikk, Oslo: 135-142.

Steffensen, Jon (1958). Stature as a criterion of the nutritional level of Viking Age Icelanders. In: Kristján Eldjárn (Ed.) Árbók Hins íslenska fornleifafélags, Reykjavík : Hið íslenska fornleifafélag, 39-51.

Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials. In the end, I would like to thank to Marled Mader (http://textileflaeche.blogspot.de) for her pictures of reconstructed textiles that helped the Czechoslovakian Early Medieval community.

Lov sobů na Lendbreenu

Pozice Lendbreenu v Norsku.

Třebaže oteplování naší planety sebou nese mnoho negativních dopadů, archeologii poskytla tato globální hrozba přinejmenším jednu drobnou satisfakci – a sice možnost zkoumat nálezy, které byly ukryty pod ledem. Z toho důvodu svévolně vzniklo odvětví archeologie, jež hledá, vyprošťuje a konzervuje právě takové objekty ukryté pod ledovci, takzvaná glaciální archeologie. A ačkoli je toto odvětví prozatím v plenkách, slaví ohromné úspěchy. Může za to především perfektní stav artefaktů, které jsou pomocí médií prezentovány širšímu publiku. Nejznámějším objevem na tomto poli je bezesporu tzv. Ötzi, prehistorický muž nalezený roku 1991 v Tyrolských Alpách. Vzhledem k zaměření tohoto projektu se však budeme zabývat jiným příkladem.

Již zhruba 10 let v Norsku funguje projekt Secrets of The Ice (“Tajemtví ledu”), který formou pěších průzkumů zkoumá vybrané lokality, zveřejňuje nálezy a varuje před efekty oteplování, které může ledovce do roku 2100 nenávratně vymazat z mapy. Výsledky projektu jsou dechberoucí a dosahují značné popularity, o čemž svědčí desítky tisíc fanoušků na sociálních sítích. Jednou z lokalit, kterou Secrets of The Ice zkoumá, je ledovec Lendbreen, rozkládající se mezi komunami Lom a Skjåk v národním parku Breheimen. Lendbreen je vhodným lovištěm sobů, kteří odnepaměti lákali lovce, a cestu přes ledovec také volili lidé, kteří nechtěli obcházet hory skrze údolí, což činí zacházku přinejmenším 15 km. Nejstarším dokladem lidské návštěvy je 3300 let starý luk, avšak je dosti možné, že se objeví i starší, jelikož zatím tají svrchní vrstvy, datovatelné do doby železné a středověku. Ledovec se zdá být kontinuálně navštěvován po staletí, a tak není divu, že někdy došlo ke ztrátě nebo úmyslnému odhození rozbitých či nepotřebných předmětů. Nejpozoruhodnější je možný doklad tábora s loveckým vybavením a předměty denní potřeby.

Dřevěná kvedlačka z Lendbreenu. Radiokarbonová datace ukázala, že je okolo tisíce let stará. Fotku pořídila Vivian Wangen z Kulturně historického muzea v Oslu.

Vlněný palčák datovaný do doby vikinské.

Lovecký tábor se nacházel v závětrné rozsedlině poblíž ledovce v nadmořské výšce ca. 1900 m. n. m., přibližně na prostoru 70×70 m. Jelikož se na místě nalezl stanový kolík, předpokládá se, že lovci na místě pobývali několik dní a nocovali, namísto každodenního sestupu do údolí (zhruba 8-10 km). Průměrná roční teplota na Lendbreenu za posledních sto let činí 0,8°C, přičemž průměrné hodnoty v létě činí 10°C a v zimě -8°C. Mezi květnem a říjnem se průměrné teploty pohybují v kladných číslech, a v noci spadne ukazatel teploměru jen zřídkakdy pod -5°C. Na ledovci však vane konstantní vítr o rychlosti kolem 5 km/h. I v současné době je okolí ledovce pokryto sněhem po více než polovinu roku. Lidé, kteří se z různých důvodů vydávali na ledovec, tudíž museli být řádně vybaveni na pobyt v chladu a pro pohyb na ledu. Dokládá to vlněné oblečení, např. kompletní tunika datovaná k roku 300 n. l., velký kus modře obarvené látky z 10. století, vlněná rukavice či kompletní kožená bota, která na vnější straně není zbavena chlupu. Fragmentů takto vyrobené obuvi bylo na Lendbreenu objeveno více. K transportu osob se mohlo využívat lyží, sněžnic, maček či cestovních holí, z nichž některé byly vyryty runovými nápisy. Nález koňské čelisti, koňského trusu, středověké podkovy a součástí postroje svědčí o tom, že lovci a cestující vystoupali na ledovec s koňmi, kteří mohli táhnout náklad (vybavení, potraviny a úlovky) na hřbetu anebo na saních, jejichž fragment je rovněž znám. Nálezy fragmentů saní jsou známy i z jiných norských ledovců.

Kompletní kožešinová bota s řemínkem v nálezovém stavu. Autorkou fotky je Vivian Wangen.

Mezi nejběžněji nacházené lovecké vybavení patří stovky nálezů strašáků. Jedná se o asi metr dlouhé tyče, které mají pod horním koncem zářez pro provázek či řemínek. Na těchto byly zavěšení obdélníkové tlouky z tenkého dřeva. Takto zkonstruovaný nástroj pod náporem větru vytváří zvuk, kterého se sobi obávají. Lovci proto strašáky rozmisťovali v liniích, což zvířata navádělo přímo k místu, kde číhali lovci. Tato technika je dobře známa ze sámského prostředí, kde se používala ještě v 18. století. Samotný lov probíhal pomocí luků a kopí/oštěpů, a to zejména v létě, kdy se sobi stahují na ledovec, aby se ochladili a zbavili otravného hmyzu. Nálezy kompletních či téměř kompletních šípů, a to včetně omotávek a letek, jsou na Lendbreenu a v jiných horských oblastech Norska poměrně běžnými nálezy. Raritním předmětem je však kompletní kopí/oštěp, nalezené roku 1974.

Kopí datované do druhé poloviny 9. století (C34256). Železný hrot je 455 mm dlouhý a je nasazený na březovém ratišti s délkou 1950 mm. 80 mm ratiště bylo zasazeno do tulejky a pojištěno z jedné strany ohnutým hřebem. Šířka ratiště v místě ústí tulejky činí 25 mm, konec ratiště je tlustý pouze 10 mm. Za foto a popis děkuji Vegardu Vikemu.

Malý nožík z Lendbreenu, zhruba tisíc let starý. Rukojeť je vyrobena z břízy. Celková délka činí kolem 15 cm.  Fotografii pořídil Espen Fintad z opplandské rady.

Mezi další pozoruhodné nálezy z Lendbreenu patří také dřevěná kvedlačka, která svědčí o vaření na cestách, kompletní nožík s dřevěnou rukojetí, dřevěná jehlice, množství šitých fragmentů z kůže a březové kůry a dřevěné lopaty. Na jiných norských horách byly nalezeny mnohem větší nože, které mohly sloužit k porcování masa. Toto je samozřejmě pouze výčet, který však demonstruje šíři používaných předmětů.

Kvalita a četnost ledovcových nálezů ukazují, jak velký potenciál se skrývá v tomto odvětví, které může poodhalit denní životy pradávných lidí, kteří se vydávali do hor. Přejeme všem archeologům ze Secrets of The Ice, jakož i dobrovolným pomocníkům, mnoho úspěchů!


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

O použití slov „viking“, „vikinský“

Při odkazování na aktivity raně středověkých Skandinávců 8.–11. století se běžně užívají slova jako „vikingové“ nebo „vikinský“. V tomto příspěvku se pokusím ukázat, že jde o poněkud zavádějící označení, která se někdy používají z důvodu úspory času a prostoru a z absence lepšího označení, zatímco jindy se z neznalosti používají zcela mylně.

Začnu poněkud obecněji. České slovo viking, které se zásadně používá s malým v a adjektivum zní vikinský (nikoli vikingský), je převzato ze staroseverského víkingr. Termín víkingr označuje člověka, který se vydává na víking („nájezd“, ženského rodu; ze slova vík, „zátoka“), sezónní nájezd podél pobřeží. Slovo víking se obvykle pojí se slovesy vara („být“) a leggja („ležet“) – vara í víking („být na víkingu“), leggja í víking („ležet/dlít na víkingu“).

Pojem víkingr mělo zcela jistě mnoho zabarvení, protože někdy je použito v záporném, jindy v neutrálním nebo někdy dokonce oslavném kontextu. Zjevně dost záleželo na sociálním statutu víkinga a také na pleněné oblasti. Vyhoštěné psance, kteří se shlukovali do bratrstev a za mysy číhali na obchodní lodě, neměl nikdo v lásce, jejich skutky byly odsuzované a králové se všemožně snažili jejich konání zabránit vysíláním úderných jednotek. Svobodní muži, kupříkladu z Islandu, kteří by se rozhodli vyplenit dánské pobřeží, by zcela jistě upadli v nelibost dánského krále, ale před domácím publikem by získali věhlas. Zejména panovníci jsou oslavováni pro své vikinské aktivity, v čem musíme spatřovat projev propagandy. Jak jsem ukázal ve svém článku „Dobrodruh a pecivál“, společnost doby vikinské tíhla k oslavě zahraničních výprav, při nichž se projevovala statečnost, prokazovala se fyzická síla a získávaly se peníze. Touto optikou je potřeba pohlížet i na tento problém. Jak jinak bychom si mohli vykládat slova sedmiletého Egila Skallagrímssona, který, když mu jeho matka po prvním zabití v dětské hře řekla, že z něj bude dobrý víkingr, složil slavnou strofu „Þat mælti mín móðir“, pojednávající o jeho budoucích vikinských aktivitách a zabíjení protivníků; strofu, kterou se dodnes učí islandské děti (video níže)?

Možnost našeho bádání je ztížena tím, že prameny jsou poměrně různé povahy. Některé prameny mluví o vikinzích jako lidech na okraji společnosti, krvelačných nebo bojem ostřílených vyhnancích a záporácích, a jakmile se v textu objeví, obvykle to znamená varování. Někdy se dozvídáme poměrně bizarní informace, jako například:

„V Norsku žil proslulý muž jménem Ǫlvi Dítě a byl velikým víkingem. Dostalo se mu přídomku Dítě, protože nedovolil vrhnout děti na hroty kopí, jak to víkingové dělávali.“

(Kniha o záboru země)

Jiné ságy podávají realističtější pohled, se kterým se osobně ztotožňuji více, a sice vikingové jako sezónní nájezdníci, kteří se na vrcholu svých fyzických sil vydávají do zámoří, aby shromáždili cennosti a věhlas, a zimu tráví na svých statcích daleko od místa nájezdu:

„Úlf byl muž tak velký a silný, že neměl sobě rovného, a za mládí dlel na víkingu a plenil. (…) A když skončili s pleněním, (…) [oženil se a] odešel na své statky. Úlf byl muž bohatý na země a hotové peníze, přijal úřad zemana, tak jako jeho mužští předkové, a stal se mocným mužem.“

(Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 1)

Celkově vzato jde o to, do jaké míry byli vikinské aktivity průvodním jevem staroseverské společnosti a nakolik byli akceptované. Dříve jsem zastával názor, že vikinské nájezdy byly podnikány zejména psanci a že byly odsuzované společností. V posledním roce jsem svůj názor přehodnotil. Rozhodně neexistuje jednoduchá odpověď:

Vikinské nájezdy jasně ukazují několik soudobých trendů. Například souvisí s absencí efektivně fungujících armád – králové byli obklopeni svými dobře vyzbrojenými družinami, ale jejich přesun vyžadoval čas. I nájezd několika málo lodí byl v době, kdy už 60 mužů čítalo vojsko, velkým problémem, se kterým si místní předáci nemohli poradit, a museli vyčkat příjezdu autority s dostatečnou silou. Nájezdy fungující metodou bleskové války tak skončily mnohem dříve, než na ně mohl někdo zareagovat, a proto byly tak účinné a tehdejší lidé v nich viděli možnost zaručeného výdělku. To, že takové nájezdy byly možné jen díky kvalitním lodím, je známou skutečností. Nájezdy dále odráží tehdejší soudnictví. Právo bylo omezeno geograficky, respektive na populaci obývající jisté území. Našemu myšlení, které je uvyklé Interpolu, se vzpírá myšlenka, že někdo vykoná trestný čin v zahraničí, vrátí se domů a zůstane nepotrestaný nebo bude dokonce oslavován. Tehdejšímu člověku ale toto přišlo jako samozřejmost – právo platí pouze tam, kde je někdo ochotný ho vymáhat. V praxi to znamená, že tehdejší Nor mohl odplout do Irska, vyrabovat zlato, ukořistit pěkné Irky a vrátit se do Norska, protože irské autority (tehdy zaměstnané bojem o moc v samotném Irsku), jej těžko mohly stíhat – teoreticky by to mohly udělat jen dvěma způsoby, a sice se pomstít, anebo přijet k norskému soudu a vymáhat odškodnění, což jsou oboje dost neuvěřitelné představy. Neexistovala žádná moc, která by nájezdníkům nakazovala ve smyslu „Nesmíš plenit v zahraničí“. A představa morálních apelů typu „Není to trochu nefér, krást lidem jejich cennosti?“ je naivní. V první řadě, svědomí je až křesťanský výdobytek a staroseverská společnost založená na kultuře cti a hanby by se na takové apely koukala dosti nevěřícně. Logicky by následovala odpověď ve stylu „Já ho férově získal.“ Stejně nerozumné by bylo si myslet, že víkingové tvořili nějakou sounáležitou uniformní masu, která systematicky napadala země v okolí Skandinávie, právě naopak. Norští vikingové plenili v Dánsku, dánští vikingové plenili ve Švédsku a tak dále. Potíž mohla nastat jenom tehdy, když svobodný muž – nájezdník chtěl přepadnout statky někoho, kdo měl dost peněz nebo moc vymáhat pomstu nebo náhradu, případně přepadl někoho ze stejné země. Věřím, že různý kontext v pramenech (záporný, neutrální, kladný) reflektuje, zda jde o výčet skutků člověka, který se proslavil skutky v cizině, nebo jde o popis nájezdu na domácí půdu – každý nájezd tak má dvě odezvy, kladnou v domácím prostředí a zápornou ve vypleněné zemi. Již zmíněný Egil Skallagrímsson, se vydal z Islandu do Kuronska, po cestě plenil, následně obchodoval, poté zase plenil a na zpáteční cestě vyplenil město Lund, jednoduše proto, že ho hnala vidina finančního zisku a neexistovala žádná moc, která by mu zabránila v jeho získání. Tím se dostáváme k tomu, že vikinská výprava šla ruku v ruce s obchodem – do značné míry byly plenitby jen další konsekvencí obchodu a naopak. Obchod je živnost nestálá, a ve chvíli, kdy se nezdaří, je nájezd první logické východisko, jak z dané situace vytěžit aspoň nějaké peníze, které zaplatí posádku, jídlo a třeba i chod domova; stejně tak je třeba nashromážděný lup a otroky někde směnit za mnohem skladnější a univerzálnější měnu – stříbro -, nejspíše v obchodním městě. Značná část nájezdníků nebyla jen tupými piráty ve smyslu dnešních somálských pirátů (ačkoli takoví jistě existovali rovněž), nýbrž byli finančně gramotnými obchodníky a zároveň zkušenými bojovníky – v jedné ruce drželi váhy a v druhé kopí. S tím také souvisí fakt, že většina takových nájezdníků určitě nebyla nízkého původu, a nebyli hnáni hladem a podobně. Tedy alespoň ne hladem fyzickým. Finanční gramotnosti se člověk musel někde naučit, nejspíše na dobře prosperujícím statku, a totéž se týká bojového vybavení, které si nemohl dovolit každý a ne každý s ním uměl zacházet. Opuštění domova v tomto období znamená odchod z lidu, do něhož se člověk narodil, a také ztrátu statusu, který si člověk pracně budoval, takže statek musel být zajištěn rodem nájezdníka po celou dobu jeho nepřítomnosti. Představuji si to tak, že vůdce výpravy a vlastník lodi (která je sama o sobě velkým bohatstvím) shromáždil posádku mladíků z lepších rodin v kraji, u kterých byla naděje, že budou dostatečně vybavení, zasvěcení do boje a mořeplavby, inteligentní a disciplinovaní. Pro mladíky výprava představovala možnost, jak poměrně rychle zbohatnout, proslavit se a podívat se do zahraničí, což byla ceněná zkušenost. Ačkoli principy nájezdných výprav, a sice prokazování statečnosti, fyzické síly a vydělávání peněz, byly vlastní celé společnosti, vikingové představovali pouze určité procento populace, zatímco většinovou společnost tvořili statkáři. Proto je zcestné, když hovoříme o vikinské společnosti, vikinské mytologii nebo vikinském válečnictví, protože se dopouštíme synekdochy a zaměňujeme část za celek. Je to jako říct „pirátská společnost“, „pirátská mytologie“ nebo „pirátské válečnictví“. Nejzřetelněji je to vidět na faktu, že vikingové ani nemuseli být Seveřané; známe také skotské nebo estonské vikingy. Slovo víkingr tedy neoznačuje etnicitu nebo příslušnost k určitému národu, nýbrž určitou činnost nebo profesi. Právě proto je třeba psát české slovo viking s malým v. Pro většinovou populaci Skandinávie používáme pojem „staří Seveřané“, zatímco ona sama sebe zvala buďto Seveřany, nebo se nazývala pomocí přináležitosti k protonárodu (Dán, Nor, Švéd) nebo kmeni (Skåňan, Rogalanďan, Gotlanďan atd.). Laicky řečeno: ne každý Seveřan byl viking, a ne každý viking byl Seveřan.

Ještě je potřeba se zmínit o době, kdy se můžeme bavit o vikinských nájezdech. Tradiční datace doby vikinské je 793–1066. Za počátek doby vikinské pokládá rok 793 u příležitosti vyplenění Lindisfarne, ale pravda je taková, že první severské lodě do Anglie připluly plenit již roku 789. Tendence k rozpínavosti však měli Skandinávci dříve. Za doby vendelské docházelo k expanzi do Pobaltí. První nájezd, který je mi známý, byl podniknut roku 515 do dnešní Francie. Proto je poněkud nerozumné spojovat dobu vikinskou s nájezdy, byť v období let 793–1066 dochází k jejich kulminaci. Daleko spíše za počátek doby vikinské můžeme označit jazykové a kulturní změny ve Skandinávii, které proběhly v 2. polovině 8. století a které Skandinávii oddělily od zbytku germánského obyvatelstva a které byly dovršeny kolem roku 800. Totéž platí i o konci doby vikinské, za který lze pokládat velmi postupné přijímání křesťanských inovací a budování centralizovaných států. Dobu vikinskou tak spíše můžeme řadit do let 800–1100, přičemž jde o umělé mezníky, díky kterým může moderní člověk tuto dobu lépe uchopit.

Nyní se pojďme podívat, jakým způsobem s pojmy „viking“ a „vikinský“ pracuje mezi různými skupinami obyvatel.

Většinová populace České republiky chápe pojem „vikingové“ ve smyslu „nájezdníci, příslušníci severských kmenů“. Takového interpretaci se nemůžeme divit, jelikož je založena na pramenech západní provenience, zatímco severské prameny, které poskytují ucelenější obrázek, jsou málokdy brány v potaz. V některých případech je slovo „viking“ použito jako označení pro nezvykle zarostlého a barbarsky vypadajícího muže. Není pochyb o tom, že na celém světě, tedy včetně země, která nemá zkušenost s vikinskými nájezdy, dochází k řadě stereotypů. Doba vikinská, vikingové a termíny jako „vikinský“ fungují jako zástupné pojmy, do nichž si lidé vkládají vlastní představy a tužby. 

Obecné povědomí nejvíce ovlivňuje televize a internet a obsah těchto médií. Jako příklad si můžeme uvést píseň, kterou na serveru Youtube nalezneme pod názvem „icelandic vikings battle song“. Pokud se začneme pídit po zdroji této libé melodie, zjistíme, že se jedná o cover na středověkou švédskou baladu o dvou sestrách (De två systrarna), který vytvořila skupina In Extremo. Tudíž píseň není ani islandská, ani válečná, ani se nikterak nepojí s dobou vikinskou. Co nás musí překvapit nejvíce je ale fakt, že si tuto píseň pustilo již na tři čtvrtě milionu posluchačů. A podobných případů můžeme najít desítky a stovky.

Mým dalším oblíbeným příkladem je „11th century Rus boot“, která koluje na Pinterestu a kterou shlédne každý zájemce o dobovou obuv, která zadá relevantní heslo do vyhledávače Google. Každý poctivý reenactor však musí poznat, že měřítko použité u fotky pochází ze švédského historického muzea, a při troše snahy se lze dopátrat, že bota pochází ze 14. století.

Stejné jednání vykazují i poučení laikové, kteří pod pojmem „vikingové“ chápou uniformní skandinávské kmeny, které obývali Skandinávii výhradně v letech 793–1066. Nepřipouštějí si fakt, že se doba vikinská rodila v kulturní a jazykové změně a expanzi do pobaltského a severomořského prostoru v 7. a 8. století a byla završena dlouhodobým kulturním přerodem do křesťanské společnosti a pomalým ustáváním nájezdů, které trvaly až hluboko do středověku, a namísto toho píší články s překvapujícími nadpisy typu „Viking Age Started Earlier than Previously Thought, Archaeologists Say“. Konkrétně tento článek reflektuje obchod se sobím parožím mezi Norskem a Dánskem na počátku 8. století, ale hovoří o něm jako o „důkazu, že vikingové navštívili Ribe, nejstarší skandinávské město, ještě před svým nechvalně známým pleněním“. Další příklad jsem uvedl ve článku „Paraziti v době vikinské“, který je reakcí na článek „Did marauding Vikings have such a bad attitude because they suffered from chronic WORMS?“. U těchto poučených laiků často dochází k chybné interpretaci odborných studií.

Řada odborníků, zejména skandinávských a anglických, používá pojem „vikinský“ ve smyslu „vztahující se k letům 800–1100“, což jim ve světle tohoto článku nelze vytýkat. Za hranou však stojí obvyklý pojem „vikingové“ užitý ve smyslu „všichni obyvatelé vikinské Skandinávie“. Další generalizace se v odborné literatuře dopouští například ti badatelé, kteří zkoumají „vikinské“ meče. Tento přídomek si raně středověké meče vysloužily pouze proto, že k jejich prvnímu detailnímu zmapování byly užity norské meče doby vikinské. Pojem „vikinský“ v tomto ohledu nabývá smyslu „vyrobený v době vikinské“.

Fascinace dobou vikinskou se za poslední století stala světovou záležitostí a promítá se do chápání laiků i odborníků. Obecně lze říci, že pojmů „viking“ a „vikinský“ se rozhodně nadužívá, a to kvůli zjednodušení nebo neznalosti. V mnoha ohledech korektnější by byly pojmy „starý Seveřan“ a „staroseverský“, ačkoli ty se mohou ve svých nejextrémnějších smyslech mohou vztahovat na období let 500–1500. Zatímco v českých odbornějších kruzích se pomalu začíná používat termín „starý Seveřan“, v zahraničí kulminuje použití generalizujícího slova „viking“, v lepším případě „Viking Age“. V případech pojmů „viking“ a „vikinský“ jde o nesmírná zjednodušení, díky nimž lze tuto historickou epochu a její obyvatele co nejsnadněji pojmenovat. V jiném případě by byl potřeba obsáhlý komentář či výklad, pro který se nedostává prostoru. Kvůli absenci takového výkladu se však dostáváme do slepé uličky, jež nám neumožňuje plně vstoupit do myšlenkového světa starých Skandinávců.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Sekery z Birky

Bj750

Dřevorubecká sekera Petersenova typu F nalezená v hrobu Bj 750. Převzato z Arbman 1940: Taf. 14:2.

Po dlouhé a náročné práci mohu čtenářům představit svůj nejnovější článek „Sekeru s sebou“: katalog seker z Birky, komentář a srovnání. Tato práce si klade za cíl popsat, jakým způsobem byly sekery chápány a používány, zmapovat všechny dosud nalezené sekery z Birky, typologicky je zařadit, v případě zahraničních seker správně určit provenienci, a srovnat soubor z Birky se sekerami z okolních zemí.

Článek jsem doplnil mnoha odkazy na obrázky a citacemi z dobových básní. Kromě toho navrhuji řadu metodologických úprav, které by pomohly zlepšit následující bádání.

Doufám, že se Vám práce bude líbit!


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Scabbard Chapes From Viking Age Norway

I would like to present my catalogue of scabbard chapes used in Viking Age Norway. The catalogue is based on Grieg’s, Paulsen’s and Androshchuk’s lists and an unpublished detector find. The catalogue is not complete and is supplemeted by a map, a graph and tables. Please, let me know if you find what I missed. Thank you.

The catalogue can be downloaded or seen on this link:

gjermundbu_nakonci

The chape found in Gjermundbu mound (C27317b).


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

„Přátelství s bohem“

Amulety doby vikinské a jejich symbolika

English summary:
The article, “Friendship With the God,” is about amulets of the Viking Age and their symbolism. The main point revolves around the Viking Age statues, hlutir and heillir, which are known from the Old Norse written sources, and their function. In the light of other mentions from Old Norse sources, it is shown that the statues were considered to be “pocket friends”. These are the only visible traces of deep friendship between Old Norse man and his patron, Þórr, Freyr and Óðinn. This “friendship” was based on gifts (offerings) from the man’s side, and fulfilling the wishes and protecting man from the god’s side. The second part of the article is about the connection of the man-god relationship and what was called luck/fate (good future in modern language). Many words used for fate have the meaning “luck”, as well as terms hlutir and heillir are connected to fate and luck. In the Old Norse point of view, the luck was a specific element that could be received by sacrificing (gift giving) to the god. The article ends with the point that Old Norse people were pragmatic, and trusted to strong gods that brought them luck (good future) and fulfilled their wishes. As a result, Kristr became the popular god during the time.


„Člověk doby vikinské by netvrdil, že na bohy a další bytosti věří více než na kopce a moře. Tyto věci pro něj byly samozřejmé, vycházely z jeho znalostí, a nečinil rozdíl mezi hmotným a duchovním.“
Neil Price 2013: 166.

Amulet kladiva z norského Verdalu. Převzato z fotoportálu Unimus.

Ochrannými předměty a přívěsky doby vikinské se dlouhodobě zabývám a snažím se upozorňovat na jejich špatné používání v současném reenactmentu. Většina mužských reenactorů například používá pouze Þórova kladiva, která nejsou zhotovená podle předloh a kterým přisuzují různé významy – ve většině případů jde o symbol přináležitosti k jisté subkultuře (metal, Ásatrú, historický šerm), v jiných případech jde o osobní talisman (mužská síla, odkaz předků nebo estetická kvalita kladiva jako šperku). Přitom moderní bádání ukázalo, že počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107) a že kladiva hrála až do novověku úlohu svatebního symbolu přinášejícího plodnost v loži, případně symbolu zdraví, štěstí a prosperujícího potomstva (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). Právě na tomto můžeme demonstrovat základní problém spojený s amulety a talismany – a totiž fakt, že na artefakty nahlížíme optikou dnešního člověka a že při prvním pohledu vidíme pouze dochovanou hmotnou kulturu, jejíchž duchovní přesah nám bez hlubší analýzy uniká. Musíme tak dát za pravdu Leszku Gardełovi, když ve své knize o amuletech píše: „Ačkoli [historické festivaly a rekonstrukce obecně jsou] vzrušujícími podniky, aktuální veřejná a akademická posedlost vikingy může současně vést (a vede) k řadě problémů a rozporů, které způsobují dramatické zkomolení našeho pojetí minulosti.“ (Gardeła 2014: 18)


Hned v úvodu musíme říct, toto téma je opředeno mnoha problémy. Je například velmi složité vymezit, co vlastně lze označovat za amulet či talisman. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se jedná o takový předmět, který byl navzdory všemu zdobení „vytvořen pro magické účely a který lze nosit u sebe“ (Zeiten 1997: 5). Třebaže předměty, které by mohly být amulety, jsou nacházeny majoritně ve funerálních výbavách (hroby: 650, poklady: 217, sídlištní nálezy: 296, náhodné nálezy: 196; viz Jensen 2010: 94–138), v drtivé většině případů nelze říci vůbec nic ke vztahu majitele a předmětu a způsobu, jakým byl předmět nošen. Zajímavým zjištěním by mohl být fakt, že ženské hroby obsahují téměř čtyřikrát více amuletů než hroby mužské (149 : 36; Jensen 2010: 107) a že mezi nejčastější způsoby nošení mohlo patřit zavěšení na krk (samostatně nebo jako součást náhrdelníku), nošení v brašně, zavěšení na opasek nebo všití na textil nebo mezi dva kusy textilu (Jensen 2010: 5). Dalším problémem je to, že náš pojem „amulet/talisman“ nepopisuje magické předměty z doby vikinské dostatečně výstižně – „‚amulet’ není nejlepším označením miniaturních symbolů doby vikinské, a přesto jde o termín zakotvený v tradici a žádný lepší neexistuje“ (Jensen 2010: 8).

Leszek Gardeła, který napsal zřejmě jednu z nejpřehlednějších a nejucelenějších knih o amuletech doby vikinské (Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, 2014), vymezuje celkem 21 typů skandinávských amuletů – miniatur (str. 54–55):

  • zvířata
  • antropomorfní postavy a miniatury částí těla (paže, nohy)
  • amulety přírodního původu (fosilie, kosti, kameny, zvířecí zuby, drápy, byliny)
  • některé korálky
  • pouzdra
  • medvědí packy z hlíny
  • kříže
  • lunice
  • masky
  • kotvy
  • misky
  • trůny
  • hůlky
  • nářadí
  • zbraně
  • kola
  • některé prsteny
  • runové amulety
  • sekeromlaty z doby kamenné
  • Þórova kladiva
  • železná Þórova kladiva s náhrdelníky

V tomto příspěvku bych se chtěl detailněji věnovat antropomorfním postavám, konkrétně trojrozměrným mužským figurkám, a to zejména kvůli jejich důležitosti, na níž poukazuje shoda archeologických nálezů a literárních zmínek. Věřím, že právě na tomto typu magických předmětů lze nejnázorněji ukázat důvod vlastnictví amuletů.

hraci_kostka

Hrací figurka s obličejem nalezená roku 1805 v norském Asaku. Převzato z Undset 1878: 31, Fig. 25.

V archeologickém materiálu jsou takové miniaturní sošky či „idoly“ poněkud vzácné a jsou zaměnitelné s hracími figurkami nebo závažími (Jensen 2010: 9; Perkins 2001: 89). O jejich kultické funkci se dlouhodobě spekuluje. Můžeme vymezit různé typy a materiály. Já bych se chtěl zaměřit na ty sošky, u nichž můžeme nalézt shodu s písemnými prameny, což zahrnuje většinu trojrozměrných mužských figurek.

Čtyři figurky (Baldursheimur, Černihov, Eyrarland a Lund), které sdílí velmi podobné atributy, byly přesvědčivě interpretovány jako sošky boha Þóra (viz Perkins 2001: 101–127). O tom, že se nejedná o pouhé anonymní postavy, svědčí typické rysy spojované s Þórem a jeho popsanými vyobrazeními (mocný vous, trůn, výrazné kulaté oči, široký opasek či třímané nebo vyryté kladivo na zadní straně jedné z figurek). Figurka ze švédského Rällinge byla interpretována jako soška boha plodnosti Freye, zejména kvůli jeho erektovanému údu (Perkins 2001: 97). Obdobně je jednooká figurka ze švédského Lindby označována jako soška boha Óðina (Perkins 2001: 100). Výška všech šesti sošek se pohybuje mezi 3,5–7 cm a váha do 150 gramů (Perkins 2001: 125).

 

Ve staroseverských pramenech se takovéto figurky označují jako hlutir nebo heillir. Před hlubší analýzou se podívejme, jakým způsobem se o nich píše:

Poté král vzal dobré váhy, které vlastnil. Byly vyrobeny z čistého stříbra a byly celé pozlacené. K nim patřila také dvě závaží, jedno ze zlata, jedno ze stříbra. Obě závaží měla lidskou podobu a nazývaly se hlutir, a byly to vskutku věci, které lidé chtěli vlastnit.
(Sága o jómských vikinzích, kap. 31)

Ingimund se nikde necítil doma, a proto ho král Harald přinutil, aby odplul vyhledat své štěstí na Island. Ingimund odvětil, že to zrovna není to, co by si přál, a poslal na Island dva Finy ve zvířecí podobě, aby nalezli jeho hlutr, kterým byl Frey vyrobený ze stříbra. Finové se vrátili a pravili, že hlutr nalezli, ale nemohli jej uchopit […].
(Kniha o záboru země, kap. 179 [verze S])

Jednoho dne se přihodilo, že se král otázal, kde je Hallfreð. Kálf odpověděl: ‚Zřejmě se stále přidržuje svého zvyku, že potají obětuje, a nosí v brašně Þórovu podobiznu vyrobenou z [mrožího] klu. Tolik mu věříš, pane, a stále sis ho neprověřil.’ Král si nechal Hallfreða zavolat, aby odpověděl na otázku, a Hallfreð přišel. Král se ho zeptal: ‚Je pravda, co se o tobě říká, že nosíš Þórovu podobiznu ve váčku a obětuješ?’ ‚Není to pravda, pane,’ odpověděl Hallfreð, ‚prohledej můj váček. I kdybych chtěl, nemohl bych vykonat žádnou lest, protože jsem o tomto obvinění neměl potuchy.’ Žádná taková věc [hlutr], která by byla podobna Kálfovu popisu, se v jeho majetku nenašla.
(Sága o Hallfreðovi, kap. 6 [verze z Möðruvallabóku])

Povrchním čtením se můžeme dozvědět, že předmět nazývaný hlutr náležel do osobního vlastnictví, byl podobný závaží, vyznačoval se lidským vzezřením a že byl zřejmě velmi populární. Vyráběl se z různých materiálů (stříbro, mrožovina) a bylo možné jej uschovat brašně (púss) nebo peněžence/váčku (pungr). Fakt, že zmíněné hluty mají podobu bohů Þóra a Freye, nás bezpečně opravňuje spojit archeologicky dochované sošky s literárními zápisy.

Tím se dostáváme k otázce, jaký vztah měl starý Seveřan k bohům. Starý Seveřan pochopitelně věřil v existenci celého božského panteonu, ale pouze jednomu bohu „důvěřoval“ (trúa; doslova „věřit“), stejně jako Hrafnkel v Sáze o Hrafnkelovi, knězi Freyově (kap. 2), který „nemiloval jiného boha kromě Freye“. Takového božského patrona měl nejspíše každý průměrně věřící jednotlivec či rod, ačkoli škála přístupů k víře byla zřejmě širší a hraničila posedlostí/oddaností (např. berserkové, vědmy) na jedné straně a ateismem na straně druhé (viz Kniha o záboru země, kap. 12 [verze S]: „Žil muž jménem Hall Bezbožný a byl synem Helgiho Bezbožného. Ani jeden nechtěl obětovat a oba věřili ve svou vlastní moc.“). Nejčastěji se pro označení patrona používá označení fulltrúi („důvěrník“), vinr („přítel“) nebo ástvinr („nejdražší přítel“). Při bližším čtení ság se můžeme dozvědět, že nejoblíbenějšími patrony byli Þór, Frey a Óðin, přičemž tato triáda byla podle Adama Brémského (kniha IV, kap. XXVI) vypodobněna také v uppsalské svatyni. Zatímco Þór a Frey z pramenů vyvstávají jako patroni široké masy (obyčejného lidu, statkářů a námořníků) a stavěly se jim svatyně (které bohové zpětně ochraňovali), Óðin mohl být spíše patronem elit, válečníků a nepříliš početné inteligence (např. básníků). O popularitě této triády, zejména pak Þóra, vypovídají také dochovaná vlastní jména – např. Þorstein, Freyvið a Óðindísa – nebo četnost amuletů kladiv. Snaha zajistit dítěti štěstí udělením jména obsahující jméno Þór byla ve Skandinávii běžná i po době vikinské, což je zřejmé například u islandského biskupa a světce Þorláka Þórhallssona z 12. století.

K pochopení širších souvislostí se můžeme podívat, jakým způsobem staří Seveřané o vztahu k patronům referovali. Jako první zvolím případ takzvaných „trůních sloupů“ (ǫndvegissúlur/setstokkar), což byly vyřezávané sloupy stojící nejblíže čestných sedadel v síních. Pevně věřím, že vlastnictví těchto sloupů a nakládání s nimi lze nejlépe porovnat s vlastnictvím trojrozměrných figurek.

Umělecké ztvárnění záborce s vyplavenými trůními sloupky. Autor: Anders Kvåle Rue.

Hrólf Ǫrnólfsson ze Ságy o lidech z Eyru (zejm. kap. 3 a 4) byl natolik horlivým milovníkem Þóra a strážcem jeho svatyně, že přijal jméno Þórólf Mostrarskegg, a když se později odebral na Island: „vrhl přes palubu své trůní sloupky, které stávaly ve svatyni. Na jednom z nich byl vyřezán Þór. Þórólf pronesl, že se usadí na Islandu tam, kam se Þórovi zachce připlout k zemi.“ V jiné (a starší) verzi stejného příběhu z Knihy o záboru země (kap. 85 [verze S]) je Þórólf Mostrarskegg „velkým obětníkem“ (blótmaðr mikill), který „věřil v Þóra“ (trúði á Þór) a který „vybídl, aby Þór připlul k zemi tam, kde chce, aby se Þórólf zabydlel, a slíbil, že celou svou zemi zasvětí Þórovi a pojmenuje ji po něm.“ Þórólfův případ nesmíme brát jako ojedinělý, neboť v Knize o záboru země se explicitně zmiňuje 5 dalších posádek, které vykonaly stejný zabírací rituál (Ingólf Árnason, Loðmund Starý, Þórð Bradáč Hrappsson, Hrollaug Rǫgnvaldarson, Hástein Atlason), přičemž v jednom dalším případě se dozvídáme, že záborec odmítl vykonat tento rituál (Hreiðar Vrána Ófeigsson). Tentýž rituál se zmiňuje také dvakrát v Sáze o lidech z Lososího údolí (sourozenci Bjǫrn Ketilsson a Auð Hloubavá Ketilsdóttir). Z těchto zmínek je očividné, že sloup s vyřezanou podobiznou nebyl ve staroseverském světonázoru pouze pasivním kusem dřeva, nýbrž božím zhmotněním, skrze které bůh mohl jednat. Je to Þór, který za součinnosti s osudem vybírá nové místo pro svého svěřence. Totéž lze spatřit i v případě Ingimundova hlutu Freye, který svému vlastníkovi určuje, kde se usadit (Sága o lidech z Vatnsdalu, kap. 12): „Frey chce patrně zanést svůj hlutr tam, kde si přeje, aby se mu postavilo čestné sídlo.“ Z úryvků je zřejmá také komunikace, lépe řečeno dohoda s bohem (v době, kdy neexistovaly smlouvy, byla dohoda / slib posvátnou garancí) – Þórólf se svěřuje do Þórovy ochrany, a svou část dohody dodrží: po přistání k zemi zabral nejbližší mys, pojmenoval jej Þórsnes, konal na něm význačný sněm, nejbližší řeku nazval Þórsár a postavil velkou svatyni, do níž umístil posvátné sloupy a ve které pořádal oběti. Sněmoviště a přilehlý kopec Helgafell byla údajně tak posvátná místa, že se na nich nesměla vykonávat potřeba, nesměla na nich být prolita krev a nesmělo se na ně hledět, pokud člověk nebyl umytý. V Knize o záboru země se navíc můžeme dočíst, že vrhnutí sloupů přes palubu bylo „starým zvykem“ (forn siðr; kap. 371 [verze S]); a věřím, že mnohem důležitější je zmínka o Ingólfovi, který „vrhl přes palubu své trůní sloupky pro štěstí [til heilla]“ (kap. 8  [verze S]). Jako pravděpodobné se zdá, že vrhnutí sloupů přes palubu vykonávaly movitější záborci, kteří v několika případech organizovali duchovní život ve svém původním kraji, spravovali svatyně a téže funkci hodlali zastávat i v nové domovině; viz Þórhadd Starý (Kniha o záboru země, kap. 297 [verze S]), který byl „knězem [hofgoði] v þrándheimské svatyni v Mæri. Zachtělo se mu odplout na Island a před plavbou strhl svatyni a vzal s sebou půdu a sloupy ze svatyně. A když připlul do Stǫdvarfjordu, uložil na celý fjord ‚mærskou svatost’ [Mærina-helgi] a nedovolil tam porazit jediné dobytče, třebaže bylo domácí.“ Zájemce o detailnější pohled na islandské záborové rituály odkazuji na Słupecki 1996.

img247

Antropomorfní dřevěná postava z Wolinu. Převzato z Gardeła 2014: 91, Fig. 3.32.

Jako další příklad jsem vybral prosbu Þorkela Vysokého ze Ságy o Víga-Glúmovi (kap. 9): „A než se Þorkel odebral z Þverá, zašel do Freyovy svatyně, přivedl k ní starého vola a pravil: ‚Frey je dlouho mým důvěrníkem [fulltrúi], dostal ode mne mnoho darů a skvěle je oplatil, a tak ti nyní daruji tohoto vola za to, aby Glúm nedobrovolně odešel z Þverárlandu, tak jako já. A ukaž znamení, zda jsi ho přijal či nikoli.’ Pak volka udeřil tak silně, že zařval a padl mrtev, což považoval za znamení dobrého přijetí.“ V tomto úryvku je patrnější, že přátelská dohoda mezi člověkem a bohem je založená na výměně darů. Þorkel se svým důvěrníkem Freyem mají pevné a dlouhodobé přátelství, které utužují po tradičním staroseverském způsobu (Výroky Vysokého: 41–42, 44):

„[…]
Kdo si dávají         a oplácejí dary,
těch přátelství dlouho potrvá.

Příteli svému        přítelem buď
a darem mu oplácej dar.
Posměch hleď         posměchem přebít
a faleš falší.
      […]
Víš-li o druhu,         jemuž věřit můžeš
a dobrého chceš od něho dosáhnout,
svěř mu svou mysl,    dar si s ním pokaždé vyměň
     a na návštěvu k němu choď.

Rovněž Egil Skallagrímsson ve své básni Ztráta synů (strofy 22–24) mluví o svém přátelství s Óðinem. Egil se snaží smířit se smrtí svých synů, kterou dává Óðinovi za vinu, a nakonec se upokojuje zjištěním, že od svého patrona získal básnický um i statečnou mysl, což jsou dary nesmírné hodnoty: „S pánem oštěpu jsem měl dobrý vztah, ve všem jsem mu pevně věřil, než se mnou přítel vozů, soudce vítězství, přetrhl přátelství. Viliho bratru neobětuji, protože nechci. Na druhou stranu, Mímiho přítel mi nabídl náhradu za škodu. Válce uvyklý odpůrce vlka mi dal bezvadné umění i mysl učinit z jasných nepřátel úskočné zbabělce.

Příklad Þorkela z předchozí ukázky nápadně připomíná zprávu, kterou zanechal arabský cestovatel ibn Faldan o ruských plavcích obětujících ve frekventované obchodní stanici (Risala, § 85):

Když lodě připlují k molu, každý z nich se vylodí s chlebem, masem, cibulí, mlékem a kvasem. Odebírá se k vysokému vzpřímenému kusu dřeva, který má lidský obličej a je obklopen malými postavami, což jsou dlouhé kusy dřeva zasazené v zemi. Když dojde k velké postavě, padne k zemi a říká: ‚Pane, přišel jsem z daleké země a mám s sebou tolik dívek ceněné na tolik a tolik za hlavu a soboly tolik sobolů ceněných tolik a tolik za kůži’. Pokračuje, dokud nevyjmenuje všechno své zboží, a poté praví: ‚A přinesl jsem tuto oběť,’ přičemž pokládá předměty, které přinesl, před postavu, a pokračuje: ‚Přeji si, abys mi poslal obchodníka s mnoha dináry a dirhemy, který ode mě koupí, co jen budu chtít, bez smlouvání o ceně, kterou stanovím.’ Poté odplouvá. Když má potíže s prodejem a musí zůstat mnoho dní, vrací se se druhou a třetí obětí. Když se jeho přání nesplní, přináší oběť každý den ke každé z postav a žádá je o přímluvu se slovy: ‚Toto jsou ženy, dcery a synové našeho pána.’ Obchází postupně každou postavu a vyptává se, prosí o přímluvu a pokorně se klaní. Někdy se mu pak podaří dobrý obchod a po rychlém prodeji říká: ‚Můj Pán splnil mé přání, musím se mu proto oplatit.’ Sežene určitý počet ovcí nebo krav a porazí je, část masa nechá na hostinu a zbytek hází před velký kus dřeva a malé okolo něj. Uvazuje kravské nebo ovčí hlavy na kus dřeva zabodnutý v zemi. V noci přicházejí psi a všechno snědí, ale původce toho všeho říká: ‚Můj pán je se mnou spokojen a snědl mou oběť.’

Shodné rituální praktiky – hostiny a věšení zvířat na kůly nebo stromy – jsou popsané i v jiných pramenech. Já zvolím pouze dva z nich:

Bylo starým obyčejem, že když všichni hospodáři konali oběť, sešli se tam, kde stála svatyně, a přinesli si s sebou všechny věci, které při slavnosti potřebovali. Na tuto slavnost si s sebou všichni lidé přinesli pivo. Pobíjely se tam všechny druhy dobytka a taktéž koně. Všechna prolitá krev se nazývala ‚hlaut’ a zachytávala se v ‚miskách na hlaut’ [hlautbollar]. Byly též vyrobeny ‚proutky na hlaut’ [hlautteinar], které sloužily jako postřikovače a jimiž se zbarvovaly celé oltáře, vnější i vnitřní zdi svatyně a taktéž lidé. Maso se však uvařilo na hostinu pro přítomné. Uprostřed svatyně na podlaze se nacházel oheň a nad ním byly zavěšeny kotlíky. Nad oheň se také zavěsili poháry a pořadatel hostiny, který byl náčelníkem, požehnal poháry a všechno obětní maso. A jako z prvního se pilo z poháru zasvěceného Óðinovi a připíjelo se na slávu a moc krále, ale poté se pilo z poháru zasvěceného Njǫrðovi a poháru zasvěceného Freyovi a připíjelo se na úrodu a mír. Poté podle zvyku mnoho lidí vypilo ‚nejlepší pohár’ [bragafull]. Hosté posléze také pili z pohárů za své zesnulé přátele, a takový pohár se nazýval vzpomínkový.
(Sága o Hákonu Dobrém, kap. 16)

Al-Tartuší [Ibrahim ibn Jakub] uvedl, že [ve Šlesviku / Haithabu] konají hostinu, na které se sházejí, aby velebili své božstvo, jedli a pili. Pokud někdo vykonává oběť, umístí do dveří svého domu kůl a oběť na něj pověsí, ať už je to kráva, beran, kozel nebo prase, aby lidé věděli, že obětoval ke slávě svého božstva.
(al-Qazwini: Athar al-bilad; ed. Samarra´i 1959: 191)

Ze všech těchto zmínek vystupuje důvěrný vztah mezi člověkem a bohem, který je založen na důvěře a pomoci. Trojrozměrné figurky jsou hmotným projevem tohoto vztahu. Lze se domnívat, že sošky měly jistou funkci při obětování, například mohly být namáčeny do krve nebo jim byly přinášeny dary. Starý Seveřan si tak mohl být jistý, že svého důvěrného přítele má stále na blízku a může se na něj kdykoli obrátit. Je příznačné, že jak s hluty, tak s trůními sloupů se pojí zájmeno svůj/svoje, což je jen dalším důkazem, že tyto předměty byly považovány za osobní vlastnictví. Jen těžko si lze představit, jak vážná mohla být ztráta nebo zničení takto intimního předmětu, který mohl být totéž co mobilní telefon pro moderního člověka.

Mastková forma na odlévání křížků a kladiv. Nalezená v dánském Trendgårdenu, 2. polovina 10. století,

Konečnou kapitolou, kterou bych chtěl v tomto článku nastínit, je otázka, nakolik obětování a přátelství s bohem souvisí se štěstím a osudem. Staří Seveřané byli, přinejmenším drtivá většina z nich, pragmatičtí a nelze si představit, že by slepě uctívali boha, který je nepodporoval. Krásným svědectvím může být zmínka o záborci Helgim Hubeném (Kniha o záboru země, kap. 218 [verze S]), který „byl velmi přelétavý ve víře: věřil v Krista, ale při plavbě na moři nebo v nesnázích se obracel na Þóra. Když pak Helgi spatřil Island, dotazoval se Þóra, kde by měl zabrat zemi, a odpověď mu nařídila plout na sever okolo země a nakázala mu, aby neodbočoval na západ ani na východ.“ Pro starého Seveřana bylo důležitým kritériem pro volbu boha to, že podporoval jeho věc, tedy jeho štěstí a osud. Pod štěstím/osudem si v tomto případě musíme představovat kombinaci jistot a aktuálních přání, například bezpečí, zdraví, finanční zajištění, příznivý vítr, vyhnání jisté osoby z kraje a podobně. V jednom z předchozích úryvků jsme mohli vidět, že záborec vrhl trůní sloupky přes palubu „pro štěstí“ – dnešním jazykem řečeno – pro dobrou budoucnost. Stejně tak v ságách často nacházíme „hledání štěstí na Islandu“. V ojedinělých případech nacházíme srovnávání Þóra a Krista, které spočívá právě v tom, který z bohů přináší více štěstí; viz Þórhall ze Ságy o Eiríkovi Zrzavém (kap. 8): „Rudovousáč se teď osvědčil jako lepší než tvůj Kristus. Toto jsem od něj dostal za báseň, kterou jsem složil o svém důvěrníku Þórovi. Málokdy mě zklamal.“ V souvislosti s Kristem a příchodu křesťanství do Skandinávie je třeba říci, že Kristus byl mnohdy “řazen vedle starých bohů […]. Lidé se mu zaslibovali v časech nemocí, válek a jiných světských obtíží, ale nedávali se poté automaticky křtít. Kristus byl volen jako jeden z možných fulltrúi, silný bůh, pomáhající ke světskému blahu.” (Bednaříková 2009: 101)

Můj kamarád Ondřej Vaverka měl v roce 2014 na semináři „Fate and Destiny in Old Norse Culture“ přednášku „Terminology of individual’s, family’s and world’s Fate in selected Old Norse sources“, jejímž výsledkem bylo, že staří Seveřané oplývali velkým arzenálem výrazů pro osud, z nichž velká část je shodná se výrazem „štěstí“. Pojmy hlutir a heillir, které se užívaly pro trojrozměrné figurky, patří mezi ně; a fakt, že doslovný překlad by mohl znít „losy“ a „štěstíčka“, již nemůže být překvapující. Chtěl bych rovněž poukázat na to, že v současné době slovo štěstí často nabývá významu vnitřního pocitu blaženosti a spokojenosti, což stojí proti staroseverskému štěstí, které je vnější okolností, souvisí s lepší budoucností a je možné si jej naklonit svým přičiněním. Proto věřím, že staroseverské štěstí mělo mnohem konkrétnější podobu, než naše abstraktní niterné štěstí. Staroseverské štěstí a vztah k podporujícímu bohu bych rád demonstroval citací ze zřejmě nejlepší vikinské beletrie, Zrzavého Orma (Bengtsson 1985: 24, 90):

Ale jsem přesvědčen, že jsi muž, jejž provází štěstí, a možná že přinášíš štěstí nám všem. Že ti štěstí přeje, to jsme již viděli třikrát; klopýtl jsi na kamenech ve chvíli, kdy proti tobě svištěly dva oštěpy; dále, nikdo z nás není vázán pomstou za Åla, kterého jsi zabil; a nakonec, nesrazil jsem tě, protože jsem chtěl získat veslaře místo něho. Proto soudím, že tvé štěstí je veliké a může nám být jen na prospěch […].’

‚Já jsem přesvědčen, že žádný z nás nemůže přesně vědět, jak mocný je který bůh a jak dalece nám může být na prospěch; a proto snad bude nejlépe, když nezanedbáme jednoho pro druhého. A tolik je jisto, že jeden z nich nám už na této plavbě tuze prospěl, a to je svatý Jakub; neboť jeho zvon dodává lodi pevnosti a s veslováním nám také pomohl. Proto na něj nesmíme zapomínat.’ Muži souhlasně přikyvovali, že dobře mluví, a tak obětovali maso a pivo Ægirovi, Alláhovi a svatému Jakubovi a hned měli větší odvahu.

graf

Graf pozitivních a negativních staroseverských slov spojených se štěstím/ osudem. Autor: Ondřej Vaverka.

Shrnutí a závěr

Na úvodu článku jsem ukázal, že bez detailního průzkumu archeologického a písemného materiálu není možné činit jakékoli závěry o nošení amuletů a jejich funkci. Následně jsem vypočetl všechny druhy magických předmětů, které byly používané ve vikinské Skandinávii. Speciálně jsme se zaměřili pouze na trojrozměrné mužské figurky, které byly přesvědčivě interpretovány jako sošky bohů Þóra, Freye a Óðina a které jsou mimochodem cenným materiálem k módě, kovolitectví a umění doby vikinské. Ve světle četných písemných zmínek, které se týkaly popisu kultu, jsem ukázal, že tyto sošky byly považovány za kapesní přátele a sloužily ke komunikaci se svými patrony/přáteli. Obsah této komunikace byl považován za důvěrný a měl podobu žádosti+příslibu nebo darů (ve formě obětin). Oproti tomu známe i kolektivní oběti spojené s hostinami, které měly důležitou sociální úlohu. Přátelství s bohem se však zcela jistě netýkalo pouze obětování, kterého si jakožto nejhlubšího projevu přátelství můžeme všímat v pramenech; věřím, že na přátelství nebo předurčení k přátelství mohou odkazovat i vlastní jména obsahující jména bohů.

Dalším a posledním bodem tohoto článku bylo konstatování, že rituální konání a přátelství s bohem do značné míry souvisí se snahou zajistit si lepší budoucnost, která se v staroseverském prostředí označuje jako osud / štěstí. Figurky jako jedny z mála hmotných památek nabízí skvělý vhled do staroseverské víry, vztahu jedince s bohem a vykreslují staré Seveřany jako pragmatické a přitom věřící, přátelské a štědré obchodníky na všech úrovních, jak fyzických, tak duchovních. „Vidím, že toto se přihodí každému, kdo nechce obětovat,“ pronáší první trvalý záborec Islandu Ingólf Árnason, velký obětník a přítel boha, nad mrtvolou svého pobratima Hjǫrleifa, který „nechtěl nikdy obětovat“ (Kniha o záboru země, kap. 7, 8 [verze S]). Právě v takovém světle, podle mého soudu, bychom měli vnímat jakékoli dochované rituální jednání, včetně nošení některých amuletů a jiných hmotných pozůstatků.

 

Bibliografie

Adam Brémský : Činy biskupů hamburského kostela, přel. L. Hrabová, Praha 2009.

al-Qazwini : Athar al-bilad; in: SAMARRA’I, Alauddin Ismail (1959). Arabic Sources on the Norse: English Translation and Notes Based on the Texts Edited by A. Seippel in ‘Rerum Normannicarum fontes Arabici’, Wisconsin (doktorská práce): 191–193.

Ibn Fadlan : Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel. J. E. Montgomery. Dostupné na adrese: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Egil Skallagrímsson : Ztráta synů = Egill Skallagrímsson, Sonatorrek, in: Den norsk-islandske skjaldedigtning: Forste bind B1 Rettet Tekst, ed. Finnur Jónsson, København 1912.

Snorri Sturluson : Sága o Hákonovi Dobrém = Saga Hákonar góða, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Kniha o záboru země = Landnámabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.

Sága o Eiríkovi Zrzavém = Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Hrafnkelovi, knězi Freyově = Hrafnkels saga Freysgoða, ed. Jón Jóhannesson, Austfirðinga sǫgur, Íslenzk fornrit XI, Reykjavík 1950. Do češtiny přeloženo jako: Saga o Hrafnkelovi knězi Freyově, přel. K. Vrátný, Praha 1920.

Sága o jomských vikinzích = Jómsvíkinga saga, ed. Ólafur Halldórsson, Reykjavík 1969.

Sága o lidech z Eyru = Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Laxdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit V, Reykjavík 1934. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Lososího údolí, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 187–319.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu, přel. E. Walter, Turnov 1929.

Sága o Víga-Glúmovi = Víga-Glúms saga, ed. Jónas Kristjansson, Eyfirðinga sǫgur, Íslenzk fornrit IX, Reykjavík 1956..

Výroky Vysokého = Hávamál. Do češtiny přeloženo jako: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 34–70.

Boudová 2012 = BOUDOVÁ, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné na adrese: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Bednaříková 2009 = BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila (2009). Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Kresťanstvo v časoch sv. Vojtecha. = Christianity during Period of St. Adalbert, Kraków: 85–103.

Bengtsson 1985 = BENGTSSON, Frans G. (1985). Zrzavý Orm, Praha.

Elgqvist 1934 = ELGQVIST, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng. In: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Gardeła 2014 = GARDEŁA, Leszek (2014). Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, Rzeszow.

Jensen 2010 = JENSEN, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Perkins 2001 = PERKINS, Richard (2001). Thor the Wind-Raiser and the Eyrarland Image, London. Dostupné na adrese: http://www.vsnrweb-publications.org.uk/Text%20Series/Thor_the_Windraiser/Thor.pdf.

Price 2013 = PRICE, Neil (2013). Belief and ritual. In: WILLIAMS, G. – PENTZ, P. – WEMHOFF, M. (eds) Vikings: Life and Legend, London: 162–195.

Słupecki 1996 = SŁUPECKI, Leszek Paweł (1996). ” … kastaði fyrir borð ǫndvegissúlur sínum“. Obrzęd zajmowania ziemi przez pierwszych osadników islandzkich. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, vol. 1, Wrocław: 89–95.

Undset 1878 = UNDSET, Ingvald (1878). Norske Oldsager i fremmede Museer : en oplysende Fortegnelse, Kristiania.

Zeiten 1997 = ZEITEN, Miriam K. (1997). Amulets and Amulet Use in Viking Age Denmark. In: Acta Archaeologica 68, 1–74.

Pouzdra na sekery – Axe sheaths

Kožené pouzdro na sekeře typu M. / A leather sheaths for a M-type axe.

Kožené pouzdro na sekeře typu M. / A leather sheaths for a M-type axe.

Sekery patří ve vikinském reenactmentu stále mezi oblíbené zbraně a nářadí. Často však na festivalech vídáme zbraně položené do trávy a odložené napospas rzi. Každý zálesák však musí potvrdit, že aby byla sekera stále ostrá a v dobrém stavu, je třeba nějaké pouzdro a zejména pečlivého majitele.

Pouzdra na sekery jsem dlouho hledal, ale kromě koženého pouzdra z dánského hradu Gurre Slot a koženého pouzdra z Novgorodu (oboje 14. století) jsem nebyl schopen nalézt žádnou informaci. Písemné prameny samozřejmě mlčí a pouzdra z organických materiálů se špatně zachovávají, a tak jsem měl za to, že se jedná o jednu z temných kapitol reenactmentu, kterou lze napodobit pouze na základě selského rozumu. Byl jsem proto zcela v šoku, když jsem náhodu narazil na informace o pouzdrech z Haithabu, Šlesviku, Dublinu, Vollu a Horstadu, Novgorodu a Sigtuny.

Rozhodl jsem se napsat článek pojednávající o těchto nálezech. Jan Zbránek, velitel skupiny Marobud (o němž jsme již psali ve 13. inspiromatu) vytvořil zdařilé repliky obou typů nalezených v Haithabu, které můžete spatřit níže spolu s dalšími pouzdry. Společně věříme, že tímto článkem zviditelníme potřebu ochrany seker a nutnost tohoto doplňku.

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.


Wooden Axe Sheaths

Axes are popular weapons and tools in Viking Age reenactment. However, their owners do not often care about them and we can see a lot of rusted axe heads during historical festivals. Every hiker knows that a sheath is necessary in order to keep the blade sharp and in good condition. Nevertheless, the best is, as always, a responsible owner.

I had been looking for axe sheaths for a very long time. All I had found was the leather sheath from the Danish castle Gurre Slot and the leather sheath from Novgorod (both from 14th century), but no Viking Age material. Written sources do not mention anything and sheaths from organic materials decayed – that was my way of thinking. I was shocked when I managed to find the information about sheaths from Haithabu, Schleswig, Dublin, Voll and Horstad, Novgorod and Sigtuna.

After all, I decided to write an article about these finds for you. My friend Jan Zbránek, the leader of the group Marobud (the article about him can be seen here) made really nice replicas of both types from Haithabu. You can see them below, together with several other sheaths. We hope in popularization of this essential axe addition.

The document can be seen or downloaded via this link:

 

sheath suspension axes

Navržené varianty upevnění dřevěných pouzder.  / Suggested variants of suspension of wooden sheaths.

Rekonstrukce / Reconstructions
sheaths

Nářadí Mische Meurina. / The collection of Misch Meurin.

Haithabu, typ 1 / Haithabu, type 1
Vyrobil Jan Zbránek / Made by Jan Zbránek.

Haithabu, typ 2 / Haithabu, type 2
Vyrobil Jan Zbránek / Made by Jan Zbránek.

Šlesvik, typ 1 / Schleswig, type 1
Vyrobil Stephan Meinhardt / Made by Stephan Meinhardt.

Sekera Petersenova typu E, Typ 1 / Petersen type E axe, type 1
Vyrobil Dominik Schörkl / Made by Dominik Schörkl.

Sekera s pouzdrem typu 1 / An axe with a sheath of the type 1
Vyrobil Martin Hrdlička / Made by Martin Hrdlička.

Sekera z Šestovice 61/2, typ 1 / The axe from Shestovitsa 61/2, type 1
Vyrobil Ferenc Tavasz. / Made by Ferenc Tavasz.

 Bradatice s pouzdrem typu 1 / A bearded axe with a sheath of the type 1
Vyrobil Erik Pankin / Made by Erik Panknin.

 

 Velkomoravské sekery s pouzdry typu 1 / Great Moravian axes with sheats of the type 1
Vyrobil Michal Bazovský / Made by Michal Bazovský.

 

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Veslování – řízení, zvyky a ochrana

Je mi ctí, že mohu čtenářům těchto stránek nabídnout jedinečný článek mého přítele a zkušeného námořníka Dalibora Grimma, který má název „Veslování – řízení, zvyky a ochrana“. Článek volně navazuje na příspěvek „Plavba na lodi: historie a současnost“ a svým experimentálním přístupem je určen pro badatele, reenactory (budoucí veslaře) i všechny zájemce o jedinečný svět historické mořeplavby.

Článek si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu: