Peněženka z dánského Iholmu

V březnu roku 2020 jsem byl upozorněn na zajímavý nález dánské peněženky z 11. století, který dosud stál v ústraní a kterému nebyla věnována větší pozornost. Tento krátký článek přinese základní informace k celému nálezu a dosavadní pokusy o rekonstrukce.


Okolnosti nálezu a jeho obsah

Jedné neděle roku 1853 se nejmenovaný pracovník cihelny z dánského Tåsinge vydal za doprovodu svých přátel na tehdy neobydlený ostrov Iholm, který leží v svendborském průlivu mezi ostrovy Fyn a Tåsinge. Při procházce svou holí ničil krtince, když tu v jednom z nich spatřil kovové odlesky. Krtinec rozryl a nalezl 15 mincí, které z obavy z neštěstí a nemoci opět zahrabal, umyl se a odjel domů. Nálezce se o objevu zmínil svému mistru cihláři, který se na ostrov vydal s jeho majitelem a místo, nacházející se uprostřed malého ostrova, důkladně ohledali v okruhu zhruba 4 metrů a do hloubky 1 metru. V hloubce 20-25 cm pod povrchem nalezli stříbrný poklad, který byl uchován v koženém pouzdře, a další stříbrné předměty byly objeveny v okruhu 30 cm. Poklad byl vyzvednut a předán Národnímu muzeu v Kodani (Grundtvig 1948: 170; Skovmand 1942: 90, Kat. č. 32).

Hlavní část pokladu sestávala z 475 mincí, přesněji 3 dánských, 1 norské, 17 švédských, 238 anglosaských, 10 nizozemských, 163 německých, 2 karolinských, 8 českých, 1 byzantské, 1 perské, 27 kufických a 2 polotovarů mincí (Erslev 1875: 119-120; Hauberg 1900: 165, Kat. č. 45; Malmer 1966: 269, Kat. č. 43). Duczko informuje, že součástí pokladu jsou dva přívěšky s vířivými motivy (Duczko 1989: 18). Kromě nich byly v pokladu nalezeny tři fragmenty náhrdelníků (Hårdh 1996: 48, 191), čtyři celé náramky a ingoty (Nationalmuseet 2020Trap 1923: 706). Roku 1989 bylo v okolí místa nálezu objeveno dalších 100 mincí a stříbrných úlomků (Nationalmuseet 2020), takže celkový počet čítá zhruba 590 kusů stříbra. Datace pokladu směřuje do 1. čtvrtiny 11. století, obvykle se hovoří o datování k roku 1010 (Nationalmuseet 2020; Trap 1957: 711). Katalogové číslo pokladu, který je částečně vystavený v kodaňském Národním muzeu (místnost 23), je C NM 13594-608, C. 1837. Místo nálezu bývá označeno také jako Yholm, Bregninge, Svendborg, Svendborgsund, Tåsinge či Taasinge.

Dostupná literatura se vždy věnovala numismatickým výpovědním možnostem (kromě výše zmíněných také Brøndsted 1938: 382; Galster 1980: 65; Rasmusson 1937: 125-6; Schive 1865: 13; Wahlstedt 1930: 23, 28), přičemž fragmenty kůže zůstaly literaturou takřka nepovšimnuty. Následující kapitola proto bude věnována popisu kožených fragmentů.


Pozůstatky peněženky a rekonstrukce

Není však všechno stříbro, co se třpytí! Peněženka, v níž se poklad nacházel, byla neméně cenným předmětem, a byla hodnou uložení pokladu. Tvoří ji dva kožené fragmenty, přičemž jeden je částí kapsy peněženky a druhý je našitou aplikací, která byla pozlacena zlatou fólií (Nationalmuseet 2020Mannering 2017):

  • fragment 1: kus kůže o rozměrech cca 6 × 4 cm, který tvoří cíp peněženky, přičemž strana, která je vystavena v muzeu jako pohledová, představuje její vnitřní kapsu skládací peněženky. Dvě boční strany tvořící cíp jsou opatřeny otvory, skrze které byl fragment přišit k druhé, nosné vrstvě. Vrchní část fragmentu a vrcholek cípu jsou odtrženy. Dominantou fragmentu pak je půlkruh otvorů, který sloužil k našití původně kruhové aplikace. Tato aplikace byla umístěna ve středu šířky předmětu, přičemž odsazení od bočních stran bylo menší, než-li odsazení od cípu. Zda peněženka měla jednu nebo dvě proti sobě stojící kapsy, není známo, ale obě varianty jsou možné. Peněženka v původním stavu zřejmě přesahovala šířku 6 cm, přičemž původní délku neznáme, avšak vzhledem ke stovkám kusů stříbra mohla nabývat poměrně velkých rozměrů. Nejbližší kontextovou i tvarovou analogií, která používá našívanou aplikaci, je nález z holandského Roswinkelu, datovaný do konce 9. století (Pleyte 1883Gräslund 1984: Abb. 16.2). Tuto skládací peněženku tvoří nosná vrstva, na kterou je našitá kapsa složená ze tří dílů a která je dozdobena našitou koženou aplikací, a sloužila k uložení pokladu – 144 stříbrných mincí a jedné zlaté mince, která byla uložena v malé dřevěné krabičce (osobní diskuze s Bertem Tessensem). Dalšími příklady skládacích peněženek je 24 peněženek z Birky (Gräslund 1984: 143-6), peněženka ze Sigtuny (Sigtuna Museum 2019), drobná čtyřdílná peněženka z norského Bringsverdu (C23116; Rolfsen 1981: 117) a drobná peněženka z norského hrobu Evebø z 5. století (B4590). Přítomnost cípu u nálezu z Iholmu nenasvědčuje tomu, že by nález přináležel k dvojdílným brašnám s integrální koženou průvlečkou, mezi které patří například nálezy z Elisenhofu (Grenander-Nyberg 1985: 234, 247, Taf. 76) a Hnězdna (vlastní pozorování). S velkou mírou pravděpodobnosti můžeme vyloučit i přináležitost k brašnám s kovovými komponenty.

 

  • fragment 2: kožená aplikace původně o kruhovém tvaru. Průměr této aplikace mohl být kolem 3-4 cm. Aplikace byla tvořena propletencem s obroučkou, přičemž na okraji obroučky se nacházejí otvory pro stehy. Pletenec byl zřejmě tvořen dvěma díly, které byly vůči sobě kolmé, přičemž jeden díl sestával z obroučky a pruhů propojující její obě strany, zatímco druhý měl volné konce, jež byly pruhy propleteny, zasunuty pod obroučku a prošity spolu s obroučkou. Přesná rekonstrukce propletence v tento okamžik není možná a je nutné počkat na detailní analýzu a publikování v tisku. Nicméně je možné nalézt podobné motivy na přívěšcích a textilních aplikacích ve vikinském Švédsku. Kožená aplikace byla pozlacena fólií, která je dodnes patrná. Nejbližší analogii této výzdobné metody můžeme nalézt v Birce, kde jsou všechny díly skládacích peněženek protkávané pozlacenými koženými proužky (Gräslund 1984: 143-6). Blízko nálezům z Birky stojí kožené víko brašny z franského hrobu č. 10 v Kolíně-Müngersdorfu, které je protkávané dráty ze slitiny mědi (Fremensdorf 1955: 93, 137, Taf. 92.1-2). Pozlacenou kůži je možné najít také na dřevěné pochvě nože bojovníka z Pražského hradu (Borkovský 1939-46: 127). Notker Koktavý zmiňuje, že Karel Veliký nosil pozlacené kožené boty (De Carolo Magno, přel. Thorpe, str. 132).

Zdroj: Mannering 2017.

Zdroj: Nationalmuseet 2020.

Zdroj: Fashioning the Viking Age 2019.


Peněženka z holandského Roswinkelu, která je nejbližší analogií. Zdroj: Gräslund 1984: Abb. 16.2.

Nakolik je nám známo, prozatím vznikly dva pokusy o rekonstrukci, které je záhodno zmínit. První z nich vznikl v dánské dílně Nichols Naturligvis. Jediné, co lze tomuto pokusu vytknout, je velikost aplikace, která oproti originálu zabírá velký prostor, a tvar spodní hrany, která by měla být hrotitější a zřejmě bez řemínku. Obecně vzato tento pokus kopíruje modely z Birky. Dílna velmi aktivně experimentuje s možnými vzhledy původního propletence, který je podle názoru dílny symetrický.

Pokus o rekonstrukci z dílny Nichols Naturligvis.

Druhý pokus vytvořila švédská reenactorka Veronica Wik, která asymetrickou aplikaci namontovala na měšec. Přínosem této rekonstukce je reflektování větší kapacity peněženky, která měla být schopna pojmout několik set kusů stříbra, a také větší odsazení aplikace od okraje, které se více shoduje s originálním nálezem. Ocenit musíme také zapojení mincí a tedy snahu o realistický koncept.

Pokus o rekonstrukci vytvořený Veronicou Wik.

Protože obě verze mají svoje nedostatky, s reenactorem a grafikem Tomášem Cajthamlem jsme připravili dva grafické návrhy, které dle našeho soudu nejlépe nastiňují původní vzhled artefaktu – peněženka je skládací, má pouze jeden řemínek, aplikace zaujímá správný poměr vůči zbytku a odsazení od okrajů respektuje originální kompozici. Předlohou nám byla peněženka z Roswinkelu, kterou považujeme na nejbližší tvarovou analogii. Vzhled aplikace byl převzat z pokusu o rekonstrukci Veroniky Wic, ačkoli jsme si vědomi, že ani jeden z navržených vzhledů není ideální.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Navržené kresebné rekonstrukce peněženky z Iholmu.
Vytvořil Tomáš Cajthaml.


Poděkování a závěr

Peněženka z Iholmu představuje vzácný exemplář, který doplňuje mozaiku měšců, vaků, brašen a peněženek známých z doby vikinské. Pokud jde o nákladnost zdobení, řadí se na přední příčky u tohoto typu nálezů. Jeho hodnota je také v tom, že naznačuje, že zlacení kůže byl rozšířenější fenomén, než se doposud předpokládalo. Jde také zřejmě o první peněženku známou z vikinského Dánska, což ocení především reenactoři zajímající se o tento region, kteří nyní mají možnost přihlédnout k tomuto artefaktu. Toto vše by mělo sloužit jako apel na pracovníky Národního muzea v Kodani, upozorňující na fakt, že peněženka stále nebyla publikována.

Závěrem si dovolím poděkovat dílně Nichols Naturligvis, která mne upozornila na tento nález. Mé díky si zaslouží také Veronica Wik. Na posledním, nejčestnějším místě, bych chtěl vzdát hold Tomášovi Cajthamlovi, který rychle a nezištně vytvořil skvělé grafiky, díky nimž tento artefakt mohou docenit lidé z celého světa.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Notker Kotkavý : De Carolo Magno. In: Two lives of Charlemagne: Einhard and Notker the Stammerer, přel. Lewis Thorpe, Harmondsworth 1967.

Borkovský, Ivan (1939-46). Hrob bojovníka z doby knížecí na Pražském hradě. In: Památky archeologické 42, 122-131.

Brøndsted, Johannes (1938). Danmarks oldtid, bind 3, København.

Duczko, Władysław (1989). Runde Silberblechanhänger mit punzierten Muster. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:3. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 8–18.

Erslev, Kristian (1875). Roskildes ældste Mønter. Studier til Dansk Mønthistorie. In: Aarbøger for nordisk Oldkyndighed og Historie, København, 117–187.

Fashioning the Viking Age 2019. Fragment of a leather purse from Yholm. In: Fashioning the Viking Age Project. Navštíveno 19.3.2020, dostupné z: https://www.instagram.com/p/BzFgHN9nr0a/.

Fremersdorf, Fritz (1955). Das fränkische Reihengräberfeld Köln-Müngersdorf, Berlin.

Galster, Georg (1980). Vikingetids møntfund fra Bornholm. In: Nordisk Numismatisk Årsskrift 1977–78, 5–246.

Gräslund, Anne-Sofie (1984). Beutel und Taschen. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 141-154.

Grenander-Nyberg, Gertrud (1985). Die Lederfunde aus der frühgeschichtlichen Wurt Elisenhof. In: Szabo, M. – Grenander-Nyberg, G.- Myrdal, J. (eds.). Die Holzfunde aus der frühgeschichtlichen Wurt Elisenhof. Elisenhof Band 5, Frankfurt – Bern – New York.

Grundtvig, Sven (1948). Danske folkesagn, 1839-83: samling. Danske stedsagn, København.

Hårdh, Birgitta (1996). Silver in the Viking Age: A Regional-Economic Study (Acta Archaeologica Lundensia, Series in 8° Nr. 25), Stockholm.

Hauberg, Peter Christian (1900). Myntforhold og udmyntninger i Danmark indtil 1146, København.

Malmer, Brita (1966). Nordiska mynt före år 1000 (Acta Archaeologica Lundensia, Series in 8° Nr. 4), Lund.

Mannering, Ulla (2017). Skattefundet fra øen Yholm. In: Nationalmuseet – Prehistory. Navštíveno 19.3.2020, dostupné z: https://www.facebook.com/DanmarksogMiddelhavslandenesOldtid/photos/a.1701340826604999/1746996435372771/?type=3.

Nationalmuseet (2020). Udsøgt læderpung med guldtryk. In: Nationalmuseet i København, navštíveno 19.3.2020, dostupné z: https://natmus.dk/historisk-viden/temaer/pels-i-oldtiden-og-antikken/pels-i-oldtiden/udsoegt-laederpung-med-guldtryk/.

Pleyte, Willem (1883). Nederlandsche Oudheden van de vroegste tijden tot op Karel den Groote, Leiden.

Rasmusson, Nils Ludvig (1937). Kring de västerländska mynten i Birka. In: Från stenålder till rokoko, studier tillägnade Otto Rydbeck, Lund, 113–135.

Rolfsen, Perry (1981). Den siste hedning på Agder. In: Viking, Vol. 44, 112–128.

Sigtuna Museum (2019). Veckans föremål. In: Sigtuna Museum & Art. Navštíveno 19.3.2020, dostupné z: https://www.facebook.com/sigtunamuseumandart.se/photos/a.424430047633243/1963497667059799/?type=3.

Schive, G. I. (1865). Norges Mynter i Middelalderen, samlede og beskrevne af G. I. Schive: Med Indledning af C. A. Holmboe, Christiania.

Skovmand, Roar (1942). De danske Skattefund fra Vikingetiden og den ældste Middelalder indtil omkring 1150. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie, København, 1-275.

Trap, Jens Peter (1923). Kongeriget Danmark, 4. Udgave, København.

Trap, Jens Peter (1957). Kongeriget Danmark, 5. Udgave : Odense og Svendborg Amt, København.

Wahlstedt, Axel (1930). Den svenska plåtmyntningens historia. In: Numismatiska meddelanden 25, 22-36.

Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Obr. 4: Raritní vyobrazení visícího nákončí v západoevropské ikonografii. Rukopis: Latin 1141, Fol. 14, 9. století.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 6: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 7: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 8: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 9: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 10: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 11: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 12: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 13: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 14: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.