Přilby typu „Černá mohyla“

nové nálezy a problém původu

 

Artem Georgievič Papakin, kandidát historických věd, asistent, Katedra dějin střední a východní Evropy, Kyjevská národní univerzita Tarase Ševčenka, artempapakin@gmail.com

Julia G. Bezkorovajnaja, vedoucí oddělení Středověké archeologie při Výzkumném oddělení pro zachování fondů, Národní muzeum historie Ukrajiny, slavianka_j@meta.ua

Vladimír Michailovič Prokopenko, Ph.D., výzkumný pracovník, Ústav bioorganických a petrochemikálií, Národní akademie věd Ukrajiny, velizariy@gmail.com

Překlad a dodatek Tomáš Vlasatý, na základě článku: Папакін, А. – Безкоровайна, Ю. – Прокопенко, В. (2017). Шоломи типу «Чорна Могила»: нові знахідки та проблема походження // Науковий вісник Національного музею історії України. Зб. наук. праць. Випуск 2 / Відп. ред. Б. К. Патриляк. – К., Левада, С. 45–56.


Anotace

Cílem článku je uvést do vědeckého okruhu dva dříve nepublikované segmenty přileb přináležících k typu „Černá mohyla“, které jsou uloženy v Národním muzeu historie Ukrajiny (НМИУ) a Národním muzeu vojenské historie Ukrajiny (НВИМУ). Při neexistenci archeologických kontextů není možné nálezy jednoznačně datovat, v článku jsou však předloženy analogie těchto obranných elementů. Na základě porovnání s jinými přilbami typu „Černá mohyla“ a jejich komponenty, jakož i distribuce přileb tohoto typu ve střední a východní Evropě v 9. až 10. století, se ve článku navrhuje, že byly vyrobeny v Chazarském chanátu a dováženy do Středního Dněpru nejpozději ve 2. pol. 10. století.


Summary
The article aims to bring into scientific use two previousely unpublished findings of helmets segments of “Čorna Mohyla” type, held in the National Museum of Ukrainian History and the National Military HistoricalMuseum of Ukraine. Due to the absence of archaeological context, dating of these findings clearly is impossible,therefore these subjects are compared to similar armour. By comparison with other helmets of “Čorna Mohyla” type and their parts, and consideration of possibilities of distribution of this type of helmets in Central andEastern Europe in the 9th and 10th Centuries, the assumptions about their production on the territory of the Khazar Khanate and imports to the Middle Dnieper region within the second quarter of the tenth century is made.

Přilba byla jednou z hlavních položek obranné výzbroje barbarské šlechty raného středověku. Ochrana hlavy, jejíž funkcí bylo chránit majitele během ozbrojeného střetu, byla ve svém vývoji oproti ostatním ochranným prvkům napřed. Kvůli svým vysokým nákladům nebyly raně středověké přilby masovými výrobky; obvykle byly bohatě zdobeny a svědčily o vysokém společenském postavení majitele. Přilby 10. – začátku 11. století jsou ve východní Evropě zastoupeny několika typy, z nichž nejčastější je „Černá mohyla“ [dále jen „ČM“, poznámka překladatele].1 Typ se vyznačuje následujícími rysy:

  1. konstrukce přilby sestává ze čtyř segmentů spojených nýty
  2. přilby mají na špici tulejku a po obvodu držáky na kroužkovou ochranu krku
  3. segmenty přileb jsou po celé ploše potaženy měděných plechem,2 někdy též pozlaceny a/nebo se mezi segmenty nacházejí měděné těsnící plechy
  4. na předním segmentu je část přileb ozdobena měděným/železným/postříbřeným diadémem ve tvaru trojzubce, a na bočních segmentech jsou nanýtovány čtyřboké rozety

U všech přileb tohoto typu přední a zadní segmenty překrývají boční segmenty. Přilby mají vajíčkovitý průřez a sferokonický tvar zvonu. Dlouhé hrany segmentů těchto přileb jsou nejčastěji zubaté, ale existují výjimky. Kromě toho mají některé přilby nevelké nánosky. Konstrukční varianty segmentů a ozdob u přileb typu „ČM“ nikdy neporušují kritéria, které jsme výše vymezily.

Není tomu dlouho, co Národní muzeum historie Ukrajiny (НМИУ) a Národní muzeum vojenské historie Ukrajiny (НВИМУ) do svých sbírek přijaly segmenty přileb typu “ČM”, které dosud nebyly publikovány a které bylo zapotřebí uvést do akademického prostředí (obr. 1).

Obr. 1.

Fragment přilby nacházející se ve sbírkách НМИУ (inv. č. ТКВ 17480) je reprezentován jedním segmentem, který je vyroben ze železa a potažen těsně přiléhajícím plechem ze slitiny mědi. Výška segmentu je 208 mm, šířka u užšího horního okraje 40 mm, šířka u širšího spodního okraje 157 mm. Segment je bezkontextový nález z Makarovského rajonu v Kyjevské oblasti. Železný základ i měděný potah byly ve špatném stavu (viz obr. 1), a tak byly převezeny do konzervátorských dílen, kde se segment dočkal konzervace pod dohledem J. Buta (viz obr. 2, obr. 4a). Konzervace odhalila pozůstatky zlacení (obr. 3).

Obr. 2.

Obr. 3.

Obr. 4.

Měděný plech o tloušťce přibližně 0,5 mm kopíruje tvar železného segmentu a jeho okraje jsou přehnuty přes hranu železného segmentu (obr. 3a). Na povrchu segmentu (pravděpodobně na místech překrytými dalšími segmenty přilby) zůstaly stopy zlacení. Na dlouhých hranách jsou rovnoměrně rozmístěny 4 otvory, zatímco na spodní hraně otvory 3; prostřední otvor na spodní hraně má větší průměr a oproti ostatním otvorům je umístěn výše. Stopy po nýtech jsou na levé straně segmentu dosud viditelné (obr. 3в). Ve horní části segmentu poblíž vrcholu se nachází jeden otvor (obr. 4a).

Měděný potah na sobě nese známky překrytí předním a zadním segmentem, držákem barmice a tulejkou, která byla k segmentu připevněna nožkou trojúhelníkového tvaru. Z povrchu segmentu nelze zjistit, zda přední a zadní prvky přilby měly zubatý okraj, který je charakteristický pro většinu přileb typu „ČM“. Pozoruhodným detailem je středový otvor u spodní hrany o průměru 4 mm (jiné otvory mají průměr 2 mm), který je 18 mm nad okrajem (jiné otvory mají odstup 8 mm od okraje); tento otvor se nachází nad linií, kterou vyznačuje pozlacený pruh, a byl tudíž viditelný. Podobný příklad nalezneme u přilby z Rajkoveckého hradiště, kde je otvor stále vyplněn nýtem. Tento otvor pravděpodobně souvisel k fixaci popruhu určeného k připevnění helmy na hlavu.

Obr. 5.

Fragment z НВИМУ (inv. č. 7122) rovněž představuje jeden boční segment (obr. 4b, obr. 5). Pochází z oblasti Kyjeva a do muzea byl převezen v roce 2005. Železná deska, která je pokryta měděným plechem, je vysoká 206 mm, u horní hrany široká 32 mm a u spodní hrany široká 164 mm. Měděný plech je ohnut přes hranu železného základu a končí ve vzdálenosti 5–11 mm od hrany; plech je poškozen. V horní části v pravém dolním rohu měděného plechu se nacházejí viditelné stopy zlacení. Podél dlouhé hrany segmentu jsou rovnoměrně rozloženy 4 díry o průměru 2 mm, mnohé z nich obsahují zbytky měděných nýtů. Nejvýše položené otvory na dlouhých hranách jsou dvojité, umístěné ve vzdálenosti 5 mm od sebe – tato metoda, která kombinuje dvojité a jednoduché otvory na téže helmě, není u jiných přileb typu „ČM“ znám. Tyto dvojité otvory mohou být známkou opravy přilby majitelem. Podél spodní hrany segmentu nacházíme tři otvory s pozůstatky nýtů, které zajišťovaly držák ochrany krku.

Obr. 6.

Na přední straně segmentu je upevněna železná plaketka ve tvaru diamantu, která nahrazuje typickou rozetu. K segmentu je připevněna pomocí čtyř nýtů ze slitiny mědi s hlavami o průměru 6 mm, které jsou umístěné v rozích plaketky. Délka stran této železné aplikace činí 56–60 mm. Pod plaketkou se nachází o něco větší měděná deštička ve tvaru kosočtverce (se stranami o délkách 66–69 mm), která je zdobena řadami kuliček (obr. 6). Upevnění pomocí čtyř nýtů v okrajích plaketky je u přileb typu „ČM“ jedinečné. Železné plaketky aplikované na boční segmenty se nacházejí na přilbě, která byla objevena v polských Szurpiłách.3

Nedostatek archeologického kontextu brání dataci obou těchto nálezů. Kromě těchto dvou vzorků je nyní známo 37 přileb a jejich fragmentů typu „ČM“ (viz tab. 1) [o dvou dalších píšeme v dodatku, který je součástí tohoto článku, a ještě jedna přilba byla objevena roku 2019 v běloruském Bobrujsku, poznámka překladatele]. V černihovských mohylách byly nalezeny celkem tři přilby: dvě v Černé mohyle, která mimo jiné4 obsahovala byzantskou minci z 60. let 10. století a meč Petersenova typu Z z konce 10. či začátku 11. století,5 zatímco třetí helma byla nalezena v mohyle „Gulbišče“,6 jež obsahovala meč Petersenova typu E, který byl užíván v 9.–10. století ve velké části Evropy (Švédsko, Norsko, Finsko, Rusko, Ukrajina, Estonsko, bývalé Prusko, Irsko, Polsko, Dánsko)7 a objekty nomádské kultury.8 Další helma byla nalezena ve hrobu z Mokroje (Dubenskij rajon, Rivnenska oblast), který byl datován přibližně k roku 10009 a obsahoval také hroty šípů a oštěpů.10 Přilba z Vladiměři (Volodymyr-Volynskyj) je náhodný nález přibližně datovaný A. Kirpičnikovem do 10.–11. století.11 Přilba z Rajkoveckého hradiště (vesnice Rajki, Berdičevský rajon, Žitomirská oblast), které padlo během mongolského obležení, byla vybavena drobným nánoskem. A. Kirpičnikov věřil, že tato přilba představuje upravený model, který by měl být datován do 12.–1. pol. 13 století,12 ačkoli na stejné lokalitě byl objeven meč Petersenova typu S, který je datován do let 970–1000.13 V Poltavském regionálním muzeu je uložena jedna přilba typu „ČM“, která bohužel dosud nebyla zveřejněna. Další poškozená přilba byla nalezena roku 2012 detektoráři na neznámé ukrajinské lokalitě. Stejný původ může mít kosočtvercová aplikace bočního segmentu, která byla pravděpodobně nalezena v okolí Černihovu.

Tři kusy přileb tohoto typu byly nalezeny také v Novgorodu. Ve výkopu Dubošin byly v roce 1978 nalezeny dvě části čelního segmentu společně s hrotem šípu. I když samotný výkop pochází z 2. čtvrtiny 12. století, podle S. Kainova byla přilba vyrobena v 10. století a následně používána po dlouhou dobu.14 V Trojickém 10. výkopu, ve vrstvě datované do let 1050–1070, byl objeven měděný diadém ve tvaru trojzubce a tulejka helmy.15

Tab. 1.

Z Velkopolského vojvodství, oblasti, kde se v 10. století zformoval Měškův stát, jsou známy čtyři helmy typu „ČM“.16 Jedná se o náhodné nálezy z lokalit Gorzuchy, Olszówka, Hedeč a Hnězdno.17 Jelikož žádný z těchto nálezů nemá známý archeologický kontext, vědci je datovali pouze na základě ruských a dalších analogií. Někteří vědci přisuzují jejich distribuci kampani Boleslava Chrabrého do Kyjeva roku 1018, což předpokládá datování těchto čtyř nálezů do 1. čtvrtiny 11. století.18

Dva exempláře přileb typu „ČM“ byly nalezeny v historickém Prusku. Jeden z nich pochází z pohřebního komplexu v Friedrichsbergu (poblíž dnešního Kaliningradu, Kaliningradská oblast), druhý z komplexu pohřebiště 3 v Ekritten (nynější Vetrovo, Kaliningradská oblast). Oba nálezy jsou datovány do 10.–11. století.19 Přilba uložená v Royal Armouries Museum v britském Leedsu patří do stejné skupiny – pochází z východního Pruska nebo Polska.20 Z jotvinském hradišti v Szurpiłách jsou známy tři plaketky bočních segmentů přileb typu „ČM“: jedna je ze zdobené mědi a pozlacená, druhá je kosočtvercová vyvedená v postříbřeném železe, třetí je kosočtvercová a ze železa s měděným nýtem.21 Podle Engela a Sobczaka mohly tyto elementy souviset s bitvou o hradiště, která se odehrála v půlce 11. století.22 Podle Jończyka a Gołębiowska-Tobiaszové byla měděná plaketka ze Szurpił vyrobena ve Volžském Bulharsku a do jotvinského kontextu se dostala pomocí obchodu s východem.23

Problémy původu, místa výroby a distribučních tras přileb typu „ČM“ ve střední a východní Evropě zůstávají nadále aktuální. Vědci předložili dvě hlavní „místní“ teorie o původu: v SSSR byly považovány za ruské,24 v Polsku za polské.25 V obou verzích se původ vysvětluje faktickým místem nálezu a počtem artefaktů, a dokonce došlo k „přetahování“ o nález z Mokroje.26 Objevily se také kompromisní teorie, které se snažily spojit obě odlišné teorie: „ruské“ přilby byly vyráběny v Rusku a „polské“ jsou jsou od Rusů ukořistěné, anebo je vyráběli ruští řemeslníci během kampaně Boleslava I. do Kyjeva. Teorie o ruském původu přileb typu „ČM“ nyní v polské historiografii dominuje.27 Důvody těchto „místních“ teorií v poválečném SSSR a Polsku jsou pochopitelné a jejich motivace můžeme jasně ilustrovat citací z díla z roku 1950:

Buržoazní vědci věřili, že zbraně ruských bojovníků pochází ze Skandinávie nebo z východu. Toto hledisko bylo obzvláště tvrdohlavě bráněno normanisty, kteří se všemi možnými způsoby snažili potlačit ruskou kulturu a prokázat importní původ hlavních typů zbraní v Rusku.28

Prvním pochyby o „staroruském“ původu přileb typu „ČM“ vyjádřil M. Gorelik, který věřil, že některé z přileb tohoto typu byly vyrobeny v Chazarském chanátu (přilba z mohyly „Gulbišče“), zatímco jiné jsou „staroruské a spíše nezávislé repliky, které, co se týče efektivity, předběhly stepní prototyp získaný z rukou Maďarů a Chazarů29 A. Kirpičnikov se hlásí k tradičnímu staroruskému původu přileb tohoto typu,30 ačkoli nepopírá možnost, že se kromě Ruska vyráběly také v severovýchodní oblasti Černého moře.31 Podle Kainova a Kamenského je „určování místa nebo míst výroby extrémně problematické“.32

Typologicky podobné helmy jsou známy z území Chazarského chanátu. Nejstarší z nich je přilba nalezená u pohřebiště ve Stolbišče (Bělgorodská oblast, Rusko), datovaná do 8. století.33 Tato přilba se obdobně skládá ze čtyř segmentů spojených nýty, ale liší se od nálezů z Černihova a Velkopolska přítomností nánosku a půlkruhovými výřezy na předním i zadním segmentu. Podobné půlkruhové výřezy se nacházejí na přilbách z Bežtinského mohylníku (Dagestán, Ruská federace; datována široce do 6.–9. století)34 a Krasnodarského kraje (bezkontextový nález).35 V 9.–10. století se mezi kočovníky rozmohly osmisegmentové přilby spojené nýty, které měly tulejku a držák barmice: jedná se o nálezy z lokalit Lagerevo, Žitimak (Baškortostán, Ruská federace) a Kazazovo (Krasnodarský kraj, Ruská federace).36 Roku 2012 detektoráři na jihu Chmelnycké oblasti nalezli další osmisegmentovou helmu, která navíc měla zoubkované okraje segmentů. Na základě dvou předchozích skupin přileb (nazvěme je kupříkladu typ Stolbišče a Lagerevo) lze předpokládat, že typ „ČM“ vznikl v nomádském prostředí v 9.–10. století.

Nejstarším nálezem typu „ČM“ je helma z maďarského hrobu z Manvelovky (Vasilkovský rajon, Dněpropetrovská oblast), který je datován do 9. století.37 Podle O. Komara je přilba jedním z mála artefaktů, které naznačují vliv saltovské kultury na maďarskou kulturu při pohybu Maďarů přes severní oblast Černého moře.38 Helma z Manvelovky má čtyřdílný zvon, zvlněné okraje segmentů a diadém ve tvaru trojzubce na předním segmentu.

Z jižního Uralu a Kubáně, tedy center typů Stolbišče a Lagerovo, pochází dva významné exempláře typu „ČM“ z 9.–11. století – přilby z lokalit Karnajevo (Baškortostán, Ruská federace)39 a Gelendžik (Krasnodarský kraj, Ruská federace). V Krasnodarském kraji byly objeveny ještě dvě přilby téhož typu (Moldovanovka a Djurso), které mají zvlněné hrany, jež se mírně liší od zvlněných hran jiných přileb tohoto typu. Všechny čtyři uvedené přilby se skládají ze čtyř segmentů, které v případě případě přilby z Gelendžiku byly doplněny o trojlístkové rozety a v případě přilby z Karnajeva se po rozetách dochovaly stopy. Detektorářské nálezy z Krasnodarského kraje svědčí o několika dalších přilbách.40 V soukromých sbírkách, které mohou mít detektorářskou činností souvislost, se nacházejí nejméně další dvě přilby, jejichž místo nálezu není známo.41 V roce 2015 byla v online aukci Timeline Auctions zadána do prodeje „vikinská pozlacená přilba ‘Zlatá horda’“, která, pokud nebyla falsem, byla ve poměrně dobrém stavu. Všechny čtyři segmenty byly zlacené a prostor mezi nimi byl utěsněn postříbřenými zdobenými plechy se zoubkovaným okrajem. Zachovány byly některé nýty. Výška bez chybějící tulejky byla 29 cm, hmotnost 1,4 kg [váha přilby z Hedče, která je v obdobném stavu, avšak o 7 cm nižší, s hůře zachovanými potahy segmentů a těsnících plechů mezi segmenty, je 818 gramů, poznámka překladatele].42 Vzhledem k tomu, že rozety na bočních segmentech jsou velmi podobné těm, které publikoval A. Kirpičnikov a které pocházejí z Krasnodarského kraje (také v soukromé sbírce) a ze Sarkelu,43 můžeme připustit, že přilba „Zlatá horda“ pochází také z nelegálních vykopávek na severním Kavkaze; název tomu ostatně také může nasvědčovat.

V době, kdy své práce publikovali Bocheński, Nadolski a Kirpičnikov, nebyla většina nálezů z nomádského prostředí známa. Poté, co Kirpičnikov zveřejnil svou fundamentální práci,44 se „staroruský“ původ přileb typu „ČM“ stal natolik „všeobecně uznávaným“45, že o něm moderní vědci nepochybují. Jak však můžeme vidět, helmy strukturálně podobné „ČM“ se začaly objevovat již v 8.–9. století na územích kontrolovaných Chazarským chanátem. Pozornost by proto měla být směřována na způsob jejich šíření do střední a východní Evropy, které mohlo souviset s migrací, obchodem nebo válkou.

Jednou z největších migrací této doby bylo přesídlení starých Maďarů z jižního Uralu do Panonie, které proběhlo v 9.–10. století. Jedním z archeologických nalezišť, která směřují k maďarskému původu, je pohřebiště s nejstarší přilbou typu „ČM“ – Manvelovka. Na konci 9. či na začátku 10. století tito kočovníci opouštějí ukrajinské stepi a stěhují se do Panonie. Na území Maďarska byly nalezeny dvě přilby stejného typu – jedna pochází z lokality Pécs46 a přesné umístění druhého nálezu není známo.47

Dalším způsobem, jak mohlo dojít k distribuci drahých helem, byl obchod. Doba, po kterou se přilby typu „ČM“ objevují, je charakteristická živým dálkovým obchodem v regionu střední a východní Evropy : v roce 750 se Abbásovci ujímají moci nad chalífátem a začíná razit stříbrné mince; v roce 759 je podepsán mír s Chazarským chanátem, což nastartovalo dálkový obchod.48 Mince, které nacházíme na Britských ostrovech, ve Skandinávii, na Islandu, v Německu, Polsku, Pobaltských republikách, Rusku, Bělorusku a na Ukrajině a které lze datovat do období mezi 2. pol. 8. století a 11. stoletím, jsou jasným dokladem tohoto obchodu. Hlavním zdrojem šíření arabského stříbra v severní a východní Evropě byla obchodní činnost Skandinávců. Všechny regiony, ve kterých se typ „ČM“ objevuje (s výjimkou Maďarska, kde se tyto přilby mohly objevit s přítomností Maďarů), se účastnily skandinávského obchodu s východem. Již od 2. pol. 8. století zakládají obchodníci-bojovníci, v arabských zdrojích známí jako „ar-Rusiyyah“, podél řeky Volhy řadu osad – Stará Ladoga, Rurikovo hradiště, Sarské hradiště, Timerevo, Petrovskoje a Michalovskoje.49 Na konci 8. století skandinávský obchod zahrnuje také polské Pomořansko.50 Ze skandinávských obchodních stanic Truso (Janów Pomorski) a Kaup (Wiskauten) známe mince s datováním do 8. století.51

V historii oběhu stříbrných mincí se rozlišují dvě krizová období: poslední čtvrtletí 9. století a druhá polovina 10. století.52 V období let 870–880 dochází vlivem „první stříbrné krizi“ k ukončení toku peněz ze Středního východu směrem na sever a Skandinávci začínají hledat nové obchodní cesty. Toto období se shoduje se založením nového obchodního centra na Dněpru – Kyjeva – a obnovením obchodu (a někdy též válečných kampaní) směrem do Byzance. V této době vzkvétají osady s bohatými archeologickými komplexy se skandinávským inventářem: Gnězdovo na horním Dněpru, Šestovica na dolním toku Desny (nedaleko Černihova), Černihov a Kyjev.53 Oblast distribuce arabských mincí se v 10. století rozšiřuje o pozemní trasu, která vede od Dněpru směrem na řeku Bug a Vislu.54 V tom okamžiku se na této výměně stříbra začíná podílet Velkopolsko, kde se zakopávání pokladů arabských mincí přesně shoduje se zakládáním nových opevnění (30. léta 10. století).55 Pokud jde o Prusko, v „období od 9. do poloviny 11. století se toto území stalo nedílnou součástí baltské kulturní komunity, ve které hrál skandinávský faktor rozhodující roli.56 V regionech zapojených do skandinávského obchodu s východem proto byly objeveny helmy typu „ČM“.

Kromě obchodu se přilby tohoto typu mohly do střední a východní Evropy dostat prostřednictvím vojenských tažení. Skandinávci nejenže obchodovali se zeměmi Východu, ale někdy (zejména v 909/910, 913/914, 943/944) na území ovládaná Chazarským chanátem pořádali vojenská tažení po vodě. „Druhá stříbrná krize“ v 2. polovině 50. let 10. století se překrývá se zvýšenou vojenskou činností Kyjeva a Gnězdova. Od 50. let 10. století se přísun stříbrných mincí zmenšuje a dálkový obchod Skandinávců začíná slábnout.57 Místní vládci se snaží kompenzovat nedostatek stříbra kontrolou nad okolními zeměmi a vnější vojenskou expanzí. Kroniky proto informují o konfliktu dněperských Rusů s Drevjany a uvalení daní na Novgorod. Brzy nato, v roce 968, se Svjatoslav vydává do Bulharska. 2. pol. 10. století se vyznačuje územní expanzí Měška I., který až do konce století rozšiřuje svou říši o Mazovsko, Sandoměř, Krakov, Slezsko, Západní Pomořansko a Kujavsko.58

Jednou z posledních skandinávských kampaní za kořistí byla výprava z let 968/969, kdy „ar-Rusiyyah“ zaútočili na Chazary a bulharská města na Volze a zničili je. Je důležité poznamenat, že během vykopávek zničené pevnosti Sarkel v Charaském chanátu byla nalezena kosočtvercová aplikace z bočního segmentu přilby typu „ČM“.59 Přestože historiografie věří, že tuto kampaň provedli pouze kyjevští varjagové vedeni Svjatoslavem, někteří vědci poznamenávají, že takový útok by, stejně jako u jiní rozsáhlých kampaní, vyžadoval velký počet účastníků,60 které Kyjevská Rus nemohla shromáždit. Dá se předpokládat, že za účelem takové vojenské kampaně byla shromážděna flotila ze vzdálenějších regionů, například východního Baltu, horní Volhy, Skandinávie či Velkopolska, které byly zahrnuty do výměny arabského stříbra. Po kampani 968/969 stříbro definitivně přestalo proudit na střední Dněpr a do Velkopolska a v pokladech arabské mince mizí po roce 1015. Toto období koreluje s koncem výroby přileb typu „ČM“, které se v ruských, polských a pruských kontextech přestávají objevovat v průběhu 11. století. Nutno podotknout, že na severním Kavkaze a sousedních územích se řada konstrukčních a dekorativních prvků přileb typu „ČM“ nadále používá až do 14. století. Je známo nejméně sedm přileb z oblasti Kubáně z období 12.–14. století, které se skládají ze čtyř segmentů a tulejky.61 V tomto regionu nadále objevujeme trojlístkové rozety a trubkovité tulejky, jak můžeme spatřit u přilby z pohřebiště Andrejevskaja Ščel (Krasnodarský kraj, Ruská federace) z 12. století.62 Železné přilby pokryté měděným plechem jsou známy ze severního Kavkazu (přilba z Verchnie-Jančenkov, Rostovská oblast, 11. století; dvě přilby z vesnic Esaulovskaja a Luganskaja, Rostovská oblast, 11.–13. století)63, z území Volžského Bulharska (Engels, Saratovská oblast, konec 12. – začátek 13. století)64 a z ukrajinských stepí (Babiči, Čerkaská oblast, 12.–1. pol. 13. století).65

Podle našeho názoru lze šíření většiny přileb typu „ČM“ ve střední a východní Evropě vysvětlit pomocí kočovných migrací a obchodní a vojenské činnosti Skandinávců. Zajímali se Skandinávci o orientální zbraně? Odpověď na tuto otázku je jednoznačná. Předměty východního původu včetně zbraní nejsou ve Skandinávii neobvyklé. Ve švédské Birce byla nalezena řada artefaktů bulharského, chazarského a maďarského původu, stejně jako zbraní s analogiemi v saltovské kultuře.66 Z Birky pochází fragmenty slavné lamelové zbroje, která pochází z 2. pol. 10. století a je zjevným dovozem z východu.67 Kombinace severoevropských a kočovných zbraní v jednom hrobu není neobvyklá ani ve východní Evropě, zejména v černihovských mohylách s přilbami.

Během počátečního působení Skandinávců ve střední a východní Evropě (8. století) se v Chazarském chanátu užívaly čtyřdílné nýtované přilby. V průběhu 9. století se přilby typu „ČM“ šířily na západ, pravděpodobně prostřednictvím Maďarů a jejich působení v oblasti Černého moře, zanechávají po sobě hrob s přilbou v Manvelovce a na začátku 10. století se natrvalo usazují v Maďarsku, kde byly nalezeny další dvě přilby tohoto typu. V polovině 10. století se typ dostává do místa působení Skandinávců a Slovanů. To umožňuje předpokládat, že přilby tohoto typu, jejichž prototypy jsou známy již v 8. století z chazarského kontextu a které se u Chazarů v 9. a 10. století dále používaly, byly vyrobeny v chanátu a do slovanských a pruských zemí se dostaly díky působení Skandinávců. Skandinávci, kteří obchodně obsluhovali prostor středního Dněpru, jižního Přiilmení a Volchova, Velkopolska a Pruska [a také Prahu, jak se dozvídáme od Ibn Jákoba, poznámka překladatele], obchodovali s Chazarským chanátem a účastnili se kořistných výprav, které se uskutečnily v 60. letech 10. století a které měly za následek rozpad chanátu. Tento pád mohl uvolnit do oběhu množství přileb, které se s novými majiteli ocitají v kontextech 10. a 11. století. Na základě tohoto předpokladu lze datovat fragmenty ze sbírek НМИУ a НВИМУ do 10. století, kdy byly vyrobeny v Chazarském chanátu a následně dovezeny obchodníky – válečníky do oblasti středního Dněpru.


Dodatek pro českého čtenáře

U práce tohoto rozsahu a významu je samozřejmé, že bude mít určité implikace i pro české prostředí. Jak již bylo naznačeno svrchu, Skandinávci pod jménem Rus jsou explicitně zmíněni jako obchodníci aktivní v Praze kolem roku 965. Nejen, že by jejich přítomnost dokázala uspokojivě vysvětlit původ zhruba jedné až dvou desítek předmětů z České republiky, u nichž se spekuluje o skandinávském původu, ale navíc jejich aktivita v českém prostoru mohla vyústit v dovozu natolik exotické militárie, jakou je chazarská přilba, tedy podobně jako v sousedním Polsku.

S velkou radostí mohu oznámit, že po detailním průzkumu lze tento předpoklad potvrdit. Fragment přilby, který byl nalezen na Kostelním kopci v Opavě – Jaktaři a který byl datován do 11. století, není ničím jiným než okrajem přilby typu „ČM“, jakkoli se předchozí komentátoři snažili hledat analogie spíše v jednodílných přilbách typu Olomouc nebo ve skandinávských přilbách.68


Fragment přilby z Opavy – Jaktaře.69

Fragment přilby z Jaktaře představuje jeden ze čtyř železných segmentů přilby. Vzhledem ke stavu zachování bohužel není možné určit, o který přesně šlo. Fragment je zhruba v půlce své výšky zlomen a rovněž na spodní hraně vykazuje značný defekt. Potažení měděným plechem není v současné chvíli patrné. Šířka spodní hrany přibližně odpovídá uvedeným analogiím. Po obvodu nejsou patrné nýty, což je možné přisoudit špatnému stavu zachování. Profil fragmentu odpovídá analogickým kusům. Na spodní hraně pohledové strany se nachází pásek, původně zřejmě nanýtovaný, zdobený sostřednými kruhy. Tento typ dekorace nemá mezi kusy uvedenými v Tab. 1 analogii, avšak Sergej Kainov nás upozornil na zajímavý detektorářský nález, který představuje blízkou paralelu.

Detektorářský nález ze Lvovské oblasti na Ukrajině se skládá ze čtyř segmentů přilby typu „ČM“. Jedná se o poměrně dobře zachované železné kusy, které jsou potaženy měděným pozlaceným plechem. Nakolik lze z fotografie poznat, prostor mezi překrývajícími se segmenty byl utěsněn zdobenými plechy se zoubkovaným okrajem. Tulejka absentuje, avšak nýty a otisky prozrazují, že měla nožky trojúhelníkového tvaru. Podél hran se objevuje řada dochovaných nýtů. Přední segment byl zdoben diadémem ve tvaru trojzubce, zatímco boční segmenty byly zdobeny kruhovými aplikacemi s jedním centrálním nýtem. Obvod celé přilby je lemován plechem, který má tvar soustředných, prolamovaných kruhů. Tento plech, která je dodatečně zdoben jamkami, byl nanýtován na okraj přilbice. Na spodním okraji, zřejmě těsně pod plechovou dekorací, se nacházel systém oček, kterými byl provečen drát, na němž byla navlečena ochrana krku. Podobný způsob lze spatřit u přilby z Pécse či Kazazova.

Detektorářský nález z Lvovské oblasti na Ukrajině.70


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Poznámkový aparát

1. Jméno „typ Černá mohyla“ do literatury zavedl A. Kirpičnikov ve své práci Русские шлемы X–XIII вв. (1958), v níž poprvé popsal přilby z eponymní mohyly u Černihovu. Později se přilby tohoto typu v literatuře objevují také jako Kirpičnikovův typ II, „černihovský typ“ a „velkopolský typ“.

2. Pokud v článku zmiňujeme materiál měď, máme na mysli slitinu mědi.

3. Engel, M. – Sobczak, C. (2015). W poszukiwaniu nekropoli Âtvâgov. Uwagi na temat znalezisk sepulkarnych z okresu wikińskiego w Szurpiłach. In: Kontny, Bartosz (ed.). Ubi tribus faucibus fluenta Vistulae fluminis ebibuntur: Jerzy Okulicz-Kozaryn in memoriam. Barbaricum, T. 11, Warszawa, s. 144–145; s. 133, Ryc. 3, 4; s. 142, Ryc. 11, 3.

4. Самоквасов, Д. Я. (1916). Могильные древности Северянской Черниговщины, М., С. 7–8, 20–25.

5. Андрощук, Ф. (2013). Мечи викингов, К., С. 80. Андрощук Ф. А. (2009). Мечи и некоторые проблемы хронологии эпохи викингов // Краеугольный камень. Археология, история, искусство, культура России и сопредельных стран / Ред. Е. Н. Носов, С. В. Белецкий. – Т. 1. – СПб., М., С. 86.

6. Самоквасов, Д. Я. (1916). Могильные древности Северянской Черниговщины, М., С. 36–50.

7. Андрощук, Ф. (2013). Мечи викингов, К., С. 51. [aktuální vymapování viz v článku The sword from Sarskoe Gorodishche, poznámka překladatele].

8. Комар А. В. (2012). Чернигов и Нижнее Подесенье // Русь в ІХ–Х веках: археологическая панорама / Отв. ред. Н. А. Макаров, М., Вологда: Древности Севера, С. 345. Duczko, W. (2007). Ruś Wikingów. Historia obecności Skandynawów we wczesnośredniowiecznej Europie Wschodniej, Warszawa: TRIO, s. 200.

9. Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX–XIII вв., Ленинград: Наука, № кат. 6.

10. Bocheński, Z. (1930). Polskie szyszaki wczesnośredniowieczne, Kraków, s. 8.

11. Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX–XIII вв., Ленинград: Наука, № кат. 8.

12. Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX–XIII вв., Ленинград: Наука, С. 26.

13. Андрощук, Ф. (2013). Мечи викингов, К., С. 70. Гончаров, В. К. (1950). Райковецкое городище, К.: Изд-во АН УССР, табл. ХІ, 1. Кирпичников, А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 1. Мечи и сабли IX–XIII вв., М., Ленинград: Наука, № кат. 32.

14. Каинов, С. Ю. – Каменский, А. Н. (2013). О неизвестной находке фрагмента шлема с Дубошина раскопа в Великом Новгороде // Новгород и Новгородская земля. История и археология. Вып. 27. – Великий Новгород, С. 179–180, 188.

15. Каинов, С. Ю. – Каменский, А. Н. (2013). О неизвестной находке фрагмента шлема с Дубошина раскопа в Великом Новгороде // Новгород и Новгородская земля. История и археология. Вып. 27. – Великий Новгород, С. 188. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 11.

16. Buko, A. (1999). Początki państwa polskiego: pytania – problemy – hipotezy // Światowit, Nr. 1 (42) / Fasc. B, s. 35–37.

17. Bocheński, Z. (1930). Polskie szyszaki wczesnośredniowieczne, Kraków, s. 6–7. Nadolski, A. (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź: Zakład im. Ossolińskich we Wrocławiu, s. 72.

18. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 21. Bogacki, M. (2009). Broń wojsk polskich w okresie średniowiecza, Zakrzewo: Replika, s. 92.

19. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 17. Кулаков, В. И. (1990). Древности пруссов VI–XIII вв., М.: Наука, С. 33, С. 121, табл. XXVII, 9. Кирпичников, А. Н. (1958). Русские шлемы X–XIII вв. // СА 1958, № 4, С. 56.

20. Beard, C. R. (1922). Ein Helm des 11. Jahrhunderts vom Schlachtfeld zu Walric // Zeitschrift für Historische Waffen- und Kostümkunde, B. 9, H. 6/7, Dresden, s. 217. Edge, D. – Paddock, J. M. (1991). Arms & Armor of the Medieval Knight. An Illustrated History of Weaponry in the Middle Ages, New York: Crescent Books, p. 18–19.

21. Sawicka, L. (2011). Szurpiły, st. 8 (“Mosiężysko”), woj. Podlaskie. Badania w latach 2008–2010. In: Światowit VIII (XLIX)/B (2009–2010), s. 266, Pl. 145, ryc. 3a. Engel, M. – Sobczak, C. (2015). W poszukiwaniu nekropoli Âtvâgov. Uwagi na temat znalezisk sepulkarnych z okresu wikińskiego w Szurpiłach. In: Kontny, Bartosz (ed.). Ubi tribus faucibus fluenta Vistulae fluminis ebibuntur: Jerzy Okulicz-Kozaryn in memoriam. Barbaricum, T. 11, Warszawa, s. 139, 143–145, s. 133, Ryc. 3, 4; S. 142, Ryc. 11, 3. L. Sawicka pokládala měděnou aplikaci za nerozeznaný předmět saltovo-majacké kultury. Předmět byl rozpoznán až v následující práci: Jończyk, L. – Gołębiowska-Tobiasz, A. (2015). Okucie rozetkowe z Szurpił. Import ze świata nomadów w sercu Jaćwieży // In: Kontny, Bartosz (ed.). Ubi tribus faucibus fluenta Vistulae fluminis ebibuntur: Jerzy Okulicz-Kozaryn in memoriam. Barbaricum, T. 11, Warszawa, s. 195–213.

22. Engel, M. – Sobczak, C. (2015). W poszukiwaniu nekropoli Âtvâgov. Uwagi na temat znalezisk sepulkarnych z okresu wikińskiego w Szurpiłach. In: Kontny, Bartosz (ed.). Ubi tribus faucibus fluenta Vistulae fluminis ebibuntur: Jerzy Okulicz-Kozaryn in memoriam. Barbaricum, T. 11, Warszawa, s. 149.

23. Jończyk, L. – Gołębiowska-Tobiasz, A. (2015). Okucie rozetkowe z Szurpił. Import ze świata nomadów w sercu Jaćwieży // In: Kontny, Bartosz (ed.). Ubi tribus faucibus fluenta Vistulae fluminis ebibuntur: Jerzy Okulicz-Kozaryn in memoriam. Barbaricum, T. 11, Warszawa, s. 206–209.

24. Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX–XIII вв., Ленинград: Наука, С. 26–27.

25. Bocheński, Z. (1930). Polskie szyszaki wczesnośredniowieczne, Kraków, s. 17. Nadolski, A. (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź: Zakład im. Ossolińskich we Wrocławiu, s. 75.

26. Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX–XIII вв., Ленинград: Наука, С. 75.

27. Żygulski Z. jun. (1975). Broń w dawnej Polsce na tle uzbrojenia Europy i Bliskiego Wschodu, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, s. 79–80. Bogacki, M. (2009). Broń wojsk polskich w okresie średniowiecza, Zakrzewo: Replika, s. 92. Engel, M. – Sobczak, C. (2015). W poszukiwaniu nekropoli Âtvâgov. Uwagi na temat znalezisk sepulkarnych z okresu wikińskiego w Szurpiłach. In: Kontny, Bartosz (ed.). Ubi tribus faucibus fluenta Vistulae fluminis ebibuntur: Jerzy Okulicz-Kozaryn in memoriam. Barbaricum, T. 11, Warszawa, s. 145.

28. Гончаров, В. К. (1950). Райковецкое городище, К.: Изд-во АН УССР, С. 89.

29. Горелик, М. В. (1993). Защитное вооружение степной зоны Евразии и примыкающих к ней территорий в I тыс. н. э. // Военное дело населения юга Сибири и Дальнего Востока, Новосибирск: Наука, С. 175.

30. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 21.

31. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 27.

32. Каинов, С. Ю. – Каменский, А. Н. (2013). О неизвестной находке фрагмента шлема с Дубошина раскопа в Великом Новгороде // Новгород и Новгородская земля. История и археология. Вып. 27. – Великий Новгород, С. 188, прим. 26.

33. Комар, О. В. – Сухобоков, О. В. (2005). Військова справа Хозарського каганату // Нариси з воєнної історії давньої України, К., С. 221.

34. Атаев, Д. М. (1961). Археологические исследования в Дидо // СА 1961, № 1, С. 228.

35. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 24.

36. Мажитов, Н. А. (1981). Курганы Южного Урала VIII–XII вв., М.: Наука, С. 78, 135.

37. Чурилова, Л. Н. (1986). Погребение с серебряной маской у села Манвеловки на Днепропетровщине // СА 1986, № 4, С. 262–263.

38. Комар, А. В. (2011). Древние мадьяры Этелькеза: перспективы исследований // АДІУ, Вип. 7. Мадяри у Середньому Подніпров’ї, С. 67, 68.

39. Мажитов, Н. А. (1981). Курганы Южного Урала VIII–XII вв., М.: Наука, С. 115.

40. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 26.

41. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 6–7, 27.

42. Viking Age ‘Golden Horde’ Gilded Helmet // Timeline Auctions. Antiquities – Arms and Armour [Online zdroj]. Dostupné z: http://www.timelineauctions.com/lot/age-golden-horde-golded-helmet/54753

43. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 26, С. 55, рис. 36, 36а. Каинов, С. Ю. (2016). Деталь шлема из раскопок Саркела – Белой Вежи // Археологические вести № 22, С. 130–134.

44. Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX–XIII вв., Ленинград: Наука, С. 91.

45. Кулаков, В. И. (1990). Древности пруссов VI–XIII вв., М.: Наука, С. 33.

46. Kalmár, J. (1971). Régi magyar fegiverek, Budapest, p. 263.

47. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 19.

48. Hedenstierna-Jonson, Ch. (2009). Rus’, Varangians and Birka Warriors. In: L. Holmquist Olausson – M. Olausson (eds). Aspects of warriors, fortifications and social change in Scandinavia, Stockholm, p. 159–160. Zhivkov, B. (2015). Khazaria in the Ninth and Tenth Centuries, Leiden, Boston: Brill, p. 147.

49. Толочко, А. (2015). Очерки начальной Руси, К., СПб.: Laurus, С. 159–161. Hedenstierna-Jonson, Ch. (2009). Rus’, Varangians and Birka Warriors. In: L. Holmquist Olausson – M. Olausson (eds). Aspects of warriors, fortifications and social change in Scandinavia, Stockholm, p. 160–162.

50. Buko, A. (2012). Between Wolin and Truso: the Southern part of the Baltic Rim at the time of Rise of the Polish State (an archaeological perspective). In: The Image of the Baltic. A Festschrift for Nils Blomkvist, Visby: Gotland University Press, p. 53.

51. Bogucki, M. (2007). Coin finds it the Viking-Age emporium at Janów Pomorski (Truso) and the “Prussian phenomenon”. In: M. Bogucki – S. Suchodolski (eds.). Money circulation in Antiquity, the Middle Ages and Modern Times. Time, range, intensity, Warsaw, Krakow, s. 96–103.

52. Zhivkov, B. (2015). Khazaria in the Ninth and Tenth Centuries, Leiden, Boston: Brill, p. 151.

53. Толочко, А. (2015). Очерки начальной Руси, К., СПб.: Laurus, С. 161–165. Hedenstierna-Jonson, Ch. (2009). Rus’, Varangians and Birka Warriors. In: L. Holmquist Olausson – M. Olausson (eds). Aspects of warriors, fortifications and social change in Scandinavia, Stockholm, p. 164–165.

54. Adamczyk, D. (2009). Między Kijowem a Gnieznem. Wybrane aspekty topografji i funkcji arabskiego srebra na ziemiach słowiańskich w X i na początku XI wieku. In: Średniowiecze polskie i powszechne, T. 1 (5), s. 68, 77.

55. Adamczyk, D. (2009). Między Kijowem a Gnieznem. Wybrane aspekty topografji i funkcji arabskiego srebra na ziemiach słowiańskich w X i na początku XI wieku. In: Średniowiecze polskie i powszechne, T. 1 (5), s. 67, 75. Wadyl, S. (2015). Czy X-wieczna fala napływu srebra do państwa wczesnopiastowskiego pochodziła z Pomorza Wschodniego? In: M. Franz – K. Kościelniak – Z. Pilarczyk (red.). Migracje. Podróże w dziejach. Starożytność i średniowiecze, Toruń: Adam Marszałek, s. 221.

56. Engel, M. (2015). Jaćwieskie ośrodki grodowe w IX–XIII wieku. Geneza, rozwój i upadek. In: Materiały do Archeologii Warmii i Mazur, T. 1, Pod red. S. Wadyla, M. Karczewskiego, M. Hoffmana, Warszawa, Białystok, s. 19.

57. Толочко, А. (2015). Очерки начальной Руси, К., СПб.: Laurus, С. 298.

58. Buko, A. (2012). Between Wolin and Truso: the Southern part of the Baltic Rim at the time of Rise of the Polish State (an archaeological perspective). In: The Image of the Baltic. A Festschrift for Nils Blomkvist, Visby: Gotland University Press, p. 61. Buko, A. (1999). Początki państwa polskiego: pytania – problemy – hipotezy // Światowit, Nr. 1 (42) / Fasc. B, s. 33–37.

59. Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, СПб.: ИПК “Вести”, С. 26. Каинов, С. Ю. (2016). Деталь шлема из раскопок Саркела – Белой Вежи // Археологические вести № 22, С. 130.

60. Толочко, А. (2015). Очерки начальной Руси, К., СПб.: Laurus, С. 310, 312–313. Hedenstierna-Jonson, Ch. (2009). Rus’, Varangians and Birka Warriors. In: L. Holmquist Olausson – M. Olausson (eds). Aspects of warriors, fortifications and social change in Scandinavia, Stockholm, p. 164.

61. Нарожный, Е. И. (2008). О некоторых типах средневековых шлемов с территории Северного Кавказа // Военная археология. Сб. мат-в семинара при Гос. историч. музее / Отв. ред. О. В. Двуреченский, М.: Квадрига, С. 46–49; с. 53, рис. 4, 1–3.

62. Новичихин, А. М. (2008). Воинский кенотаф с захоронением боевого коня на средневековом могильнике Андреевская щель // Военная археология. Сб. мат-в семинара при Гос. историч. музее / Отв. ред. О. В. Двуреченский, М.: Квадрига, С. 26–41.

63. Кирпичников, А. Н. (1962). Шлем ХІІ века из погребения кочевника (По материалам раскопок Кобяковской археологической экспедиции 1960 г.) // Археологические раскопки на Дону, Ростов-на-Дону, С. 139, рис. 2. Ильюков, Л. С. – Лабунько, Л. А. (2008). Два шлема из Новочеркасского музея истории Донского казачества // Военная археология. Сб. мат-в семинара при Гос. историч. музее / Отв. ред. О. В. Двуреченский, М.: Квадрига, С. 129–130; рис. 1, 1–2.

64. Коровкин, Д. С. (2011). Снаряжение всадника из погребения около города Энгельса в Саратовском Заволжье (новые данные) // Военная археология. Сб. тр. Проблемного Совета “Военная археология” при Гос. историч. музее. Вып. 2 / Отв. ред. О. В. Двуреченский, М.: Квадрига, С. 180–182; рис. 1–7.

65. Кирпичников, А. Н. (1958). Русские шлемы X–XIII вв. // СА 1958, № 4, С. 63; с. 64, рис. 8, 1, 1а. Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX–XIII вв., Ленинград: Наука, С. 28; табл. ХІ, 1, 1а.

66. Viz např. Arbman, H. (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm, Taf. 14, 9, 10. Амбросиани, Б. – Андрощук, Ф. (2006). Вооружение и восточные контакты Бирки // Русь на перехресті світів. Міжнародні впливи на формування Давньоруської держави. ІХ–ХІ ст. Матеріали міжнародного польового археологічного семінару (Чернігів – Шестовиця, 20–23 липня 2006 р.), Чернігів: Сіверянська думка, С. 7–8. Андрощук, Ф. О. (1999). Шведська Бірка та її контакти зі Сходом // Vita Antiqua, № 2, Київ, С. 201, 203, 39, 32–37. Pokud jde o předměty východního původu v jiných částech Švédska, viz: Hedenstierna-Jonson, Ch. (2012). Traces of Contacts: Magyar Material Culture in the Swedish Viking Age Context of Birka. In: T. Bendeguz (Hrsg.). Die Archäologie der frühen Ungarn. Chronologie, Technologie und Methodik, Mainz: Verlag der Römisch-Germanischen Zentralmuseums, p. 38–40.

67. Hedenstierna-Jonson, Ch. (2006). The Birka Warrior. The material culture of a martial society, Stockholm, p. 58.

68. Kouřil, P. (1994). Slovanské osídlení českého Slezska, Brno – Český Těšín, s. 43–46. Baarová, Z. – Frait, R. – Sovková, V. – Šlancarová, V. (2006). Obrazový katalog vybraných exponátů. In: Sága moravských přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, Olomouc – Brno, str. 243. Kouřil, P. – Gryc, J. (2018). Early Medieval Stronghold in Opava-Kylešovice and Its Importance for the Understanding of the Silesian Region in the Tenth–Eleventh Centuries. In: P. Kouřil – R. Procházka (eds.). Moravian and Silesian strongholds of the tenth and eleventh centuries in the context of Central Europe, Brno, p. 213, Fig. 28.

69. Kouřil, P. – Gryc, J. (2018). Early Medieval Stronghold in Opava-Kylešovice and Its Importance for the Understanding of the Silesian Region in the Tenth–Eleventh Centuries. In: P. Kouřil – R. Procházka (eds.). Moravian and Silesian strongholds of the tenth and eleventh centuries in the context of Central Europe, Brno, Fig. 28.

70. Za poskytnutí fotek srdečně děkuji Sergeji Kainovovi.

Přilba z Kyjeva

Čtenářům těchto stránek bych chtěl představit článek o prozatím posledním nezmapovaném nálezu přilby doby vikinské, a sice fragmentu z Kyjeva. Tento předmět, který je uložen v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065, dlouho unikal pozornosti badatelů, a proto je spíše málo znám. Obestírá jej několik otazníků, které si níže popíšeme. Článek si klade za cíl představit syntézu všech dosud vydaných zdrojů a detailnější popis umožňující rekonstrukci.

Umístění fragmentu v rámci stálé expozice. Národním muzeu historie Ukrajiny.
Autor: Ihor Dyrda.

Literatura

Nakolik je mi známo, fragment přilby se v literatuře poprvé objevuje na začátku 20. století, a to v monumentální sérii Podněperské starožitnosti (Древности Приднепровья), kterou vytvořili sběratel Bogdan I. Chanenko se svou ženou Barbarou. Přilba se zde uvádí tímto způsobem (Ханенко 1907: 43):

Č. 1133. Část železné přilby, kryjící oči a nos, pokrytá stříbrnými ploškami. Nalezeno v Kyjevu, pozemek Desetinného chrámu.

Kromě letmého popisu a místa nálezu katalog nabízí poměrně detailní fotografii (Ханенко 1907: Tab. XXXVI), která ukazuje dobře zachovalou dekoraci, což je pro nás důležité. Všechny mladší verze nejsou zdaleka tak kompletní.

kyjev_chanenkoFragment z Kyjeva podle Chanenka. Ханенко 1907: Tab. XXXVI.

Dalším autorem, který přilbu zmínil, byl Michail K. Karger. V jeho knize Starodávný Kyjev (Древний Киев) z roku 1958 můžeme nalézt následující (Каргер 1958: 200):

„Kromě přileb, nalezených ve výše zmíněných hrobech, je třeba uvést některé náhodné nálezy z území Kyjeva, pravděpodobně pocházející ze zničených hrobů. Mezi ně patří i maska přilby se stříbrnou a zlatou tausií, která byla nalezena na pozemku Desetinného chrámu (…).

kyjev_kargerFragment z Kyjeva podle Kargera. Каргер 1958: Tab. XXVI.

Fragment přilby z Kyjeva do své práce zahrnul i Anatolij N. Kirpičnikov, legendární ruský odborník na raně středověké militárie. Kirpičnikov fragment spojil se severskými přilbami typu Gjermundbu, přičemž jej explicitně označil za kus z 10. století. Doslova ve své práci píše (Кирпичников 1971: 24):

Je zřejmé, že k tomuto typu patří fragmenty dvou přilbových masek, a sice fragment z Lokrume na Gotlandu (2. polovina 10. století) s pleteným ornamentem (…) a fragment z pozemku Desetinného chrámu v Kyjevě se stříbrnou inkrustací geometrického vzoru.

kyjev-kirpicnikovBrýlové masky 10. století podle Kirpičnikova. Кирпичников 1971: Рис. 24.

Po pádu komunismu se o předmětu dozvěděli i na Západě, kam jej uvedl Dominic Tweedle. Tento britský badatel o fragmentu napsal, že je 14 cm dlouhý, nepublikovaný a uložený v Národním muzeu historie Ukrajiny v Kyjevu (Tweedle 1992: 1083). Na jiném místě Tweedle zmiňuje, že maska je zdobena tausií a že je velmi podobná fragmentu přilby z Tjele v tom ohledu, že se skládá z obočí a nánosku, na jehož konci se nachází ploška, která svědčí o přinýtování samostatných očnic (Tweedle 1992: 1125-6). I v tomto případě autor fragment přiřazuje ke skandinávským brýlovým přilbám. Jako zajímavost můžeme dodat, že podle Tweedleho byla maska objevena v hrobě společně s opaskem a skandinávskou sponou (Tweedle 1992: 1129), což se spíše jeví jako mylná informace.

kyjev-tweedleFragment z Kyjeva podle Tweedleho. Tweedle 1992: 1129, Fig. 526.

Nejaktuálnější a také nejdetailnější informace poskytuje katalog Skandinávské starožitnosti jižní Rusi (Скандинавские древности Южной Руси), vydaný Fedirem Androščukem a Vladimirem Zocenkem roku 2012. Jde o první zdroj, který se blíže vyjadřuje k rozměrům a váze. Autoři pokládají doposud uváděnou pozici za nepřesnou a dle jejich názoru fragment představuje spodní část masky, čemuž odpovídá popis. Ocitujme si nyní tento zdroj v úplnosti (Андрощук – Зоценко 2012: 73):

Obličejová část kompozitní přilby (bezkontextový nález, Desetinný chrám, Kyjev)

Obličejová část kompozitní přilby (maska chránící obličej), sestávající ze samostatně zhotovených částí [typ Gjermundbu]. Nánosník 112 × 10 mm, boční plošky 10–26 × 116 mm, pozůstatek okraje přilby 14 × 35 mm. Váha 24,0 g, ryzost [stříbra] 800. Masku tvoří úzký nánosek, ladně usazený ve středové části, ke kterému doléhá zploštělá spodní a konvexní horní část. Spodní část sestává ze dvou symetricky umístěných srpovitých plošek. Povrch nánosku a ochranných bočních plošek je pokryt stříbrnou fólií a dvěma okrajovými linkami, které jsou vyplněné šikmou intarzní páskou. Ve středu plošek ve spodní části masky jsou umístěny ornamentální figury, kopírující srpovitý tvar. Vrchní část představuje část přilby, na jejíž pravé straně se zachoval nýtek. Náhodný nález, který byl uchováván ve sbírce B. N. a B. I. Chanenkových. Informace  o okolnostech a přesném místě nálezu byly ztraceny.

Datace: 10. stol.
Místo uložení: Národní muzeum historie Ukrajiny (DRA 1065).
Literatura: Ханенко 1907: 43, Tab. XXXVI; Каргер 1958: 200, Tab. XXVI; Кирпичников 1971: 24, Рис. 24a.

kyjev-androscukFragment z Kyjeva podle Androščuka a Zocenka.
Андрощук – Зоценко 2012: Рис. 40.

Pokud bychom měli shrnout, co jsme schopni se dozvědět z literatury, pak můžeme říci, že fragment masky byl nalezen na pozemku Desetinného chrámu snad někdy na začátku 20. století. Dost možná pochází ze zničeného hrobu. Desetinný chrám (též Chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice) byl první kamenný kostel Kyjevské Rusi, který vznikl na popud knížete Vladimíra v letech 986996, což by korespondovalo s datací předmětu, který mohl být vyroben v 10. století (analogie jsou datovány do 2. poloviny tohoto století). Podle autorů maska přináleží ke skandinávskému typu přileb. Železný základ o rozměrech 126 × 116 mm je zdoben „tausovaným“ či „inkrustovaným“ stříbrem a zlatem. Obvodové linky tvoří kroucený drát. Celková dnešní hmotnost je 24 gramů. Názory na správné umístění masky nejsou jednoznačné, čemuž odpovídá i rozdílné vystavování v rámci výstav. Fragment byl dlouhou dobu součástí Chanenkovy sbírky, dnes je přilba vystavena v Národním muzeu historie Ukrajiny pod inventárním označením DRA 1065.

 

Umístění

Jak vyplývá z předchozí kapitoly, existují dvě protichůdné teorie na to, jakým způsobem byla maska na přilbě upevněna. Maska mohla být umístěna tak, že oblouky tvořily obočí, anebo obráceně, takže oblouky tvořily očnice. Obě teorie mají svoje příznivce, obě varianty jsou možné a nikdy nezazní konečný verdikt. Pojďme si nyní shrnout obě možnosti.

Rekonstrukce #4Varianta 1 (vlevo) a varianta 2 (vpravo). Autor: Tomáš Cajthaml, Makar Babenko.

Varianta 1 : fragment tvoří vrchní část masky
Jak jsme si mohli povšimnout, tato teorie je zavedenější a byla podporována řadou badatelů po více než sto let. Ještě roku 2006, kdy kyjevský fragment zkoumal slavný australský reenactor Peter Beatson, byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Třebaže je maska v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu, má v reenactmentu menší zastoupení. Je to způsobeno tím, že roku 2008 běloruský reenactor Makar Babenko vytvořil nákres varianty 2, která v současné době ve východní Evropě dominuje. Tento trend mohl ovlivnit i autory Androščuka a Zocenka, a tudíž i podobu vystavení v muzeu. Budeme-li zkoumat anatomii, tak můžeme říci, že tato varianta vyžaduje dodatečně nanýtované očnice. Maska by tedy byla musela být vícedílná, stejně jako u masky přilby z Tjele, což by sice znamenalo jednodušší výrobní proces železného základu, ale také nutnost dobře a esteticky snýtovat všechny části dohromady. Profil masky odpovídá oběma variantám. Vyklenutý tvar obočí má výraznou podobnost s přilbovou maskou z Lokrume. Také tloušťka 2-2,5 mm, kterých podle Petera Beatsona plech na obočí dosahuje, se podobá této gotlandské přilbě. Plech okolo zachovaného nýtu má tloušťku menší, okolo 2 mm, tedy méně pravděpodobněji umístěnou na obočí. Pod zlatými oblouky můžeme najít stupňovitý přechod s odsazením, což je konstrukční rys, který bychom pravděpodobněji čekaly právě u této varianty. Třebaže nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby, dochovaná dekorace kopírující a zvýrazňující obočí je pravděpodobnější u této varianty. Obočí přechází do násosku v oblouku, takže v celkovém důsledku je tato varianta podobnější maskám přileb z Gjermundbu, Lokrume a Tjele a nechává průzory menší, což může být praktické.

Varianta 2 : fragment tvoří spodní část masky
Tento způsob nazírání na masku je poměrně nový a lze jej datovat, jak jsme si řekli, zhruba k roku 2008, kdy se Makarovy ilustrace objevily na diskuzních fórech. Roku 2012 pak Androščuk a Zocenko vydávají svůj katalog, kde používají tuto variantu, což zřejmě ovlivnilo prezentaci v muzeu. Maska využívající tuto variantu je jednodílná a využívá čtyř nýtů, pomocí kterých je maska jednoduše připevněna na okraj přilby. Způsob upevnění na podklad je tedy u této varianty méně komplikovaný. Profil masky, jak bylo naznačeno, odpovídá i této variantě. Tvar masky je při této variantě symetrický, nemá však žádnou analogii mezi soudobými přilbami. Obočí přechází do násosku ve víceméně pravém úhlu, což není známo z žádné zachované přilby. Průzory jsou větší než u předchozí varianty. Odsazení i dekorace umístěné na spodní části masky jsou, při porovnání s výše uvedenými maskami, méně pravděpodobnější. Dekoraci na případném obočí nemůžeme vzhledem k rosetovému motivu uprostřed čela vyvrátit.

Vrchní část Spodní část
Archeologové a muzea Tuto ideu zastávali Chanenko, Karger, Kirpičnikov a Tweedle. Ještě před deseti lety byla maska v Národním muzeu historie Ukrajiny vystavena tímto způsobem. Tuto myšlenku zastává Androščuk a Zocenko. V současné chvíli je maska vystavena tímto způsobem.
Reenactment Maska je v této poloze použitelná a poskytuje dostatečnou ochranu. Tato poloha má v reenactmentu menší zastoupení. Maska je v této poloze použitelná. Tato poloha je v reenactmentu hojněji zastoupená.
Komplexnost Vzhledem k potřebě samostatných očnic by maska musela být vícedílná, což má analogii v přílbě z Tjele. Jednodušší výroba železného základu, komplikovanější kompletace. Průzory jsou menší. Jednodílná maska. Komplikovanější výroba železného základu, jednodušší aplikace. Průzory jsou větší.
Profil Profil odpovídá oběma variantám. Tvar a tloušťka obočí mají výraznou podobnost s přilbou z Lokrume. Profil odpovídá oběma variantám.
Odsazení (přechod do nánosku) Pravděpodobný konstrukční rys. Nepravděpodobný konstrukční rys.
Dekorace Nasvědčuje pozici na obočí. Méně pravděpodobná u této pozice, ačkoli nevíme, jakým způsobem byl zdoben zbytek přilby.
Celkový tvar Větší podobnost s maskami z Gjermundbu, Tjele a Lokrume. Absence komparativního materiálu

Pokud se máme přiklonit k jedné z variant, je to varianta 1, která lépe zapadá do dochovaného korpusu skandinávských helem. Takto zkonstruovaná maska splňuje anatomické i estetické nároky. Varianta 2 může být výsledkem reenactorské tendence vytvářet jednodílné masky, co nejvíce odpovídající přilbě z Gjermundbu (sám si vybavuji, že jsem před více než pěti lety nabádal své kolegy, aby nevytvářely vícedílné masky). Teprve až detailní průzkum ukázal, že původní masky mohly být i kompozitní. Varianta 2 současně může být odrazem nedůvěry v kompozitní masky, které z nováčkova úhlu pohledu nemusí obstát bitevní vřavu tak dobře, jako solidní jednokusová maska.

 

Postup výroby a dekorace

Vyzbrojeni těmito vědomostmi, radami reenactorů a detailními fotografiemi, se můžeme pokusit vyslovit několik závěrů a myšlenek k současné podobě a pravděpodobnému původnímu vzhledu.

Jak jsme již řekli, základ tvoří železná konstrukce. Nejmasivnější část tvoří nánosek, který je zhruba 5 mm tlustý. Z nánosku v obou směrech vybíhají plošky. Odpovídala-li maska variantě 1, byla spodní ploška jednoduchým, mírně prohnutým obdélníkem rozklepaným zhruba na tloušťku 2 mm. Srpovité obočí je tvořeno plechem nepatrně masivnějším. Celé obočí se zdá být profilované tak, že zadní (vnitřní) prostor je dutý. Tím bylo možné dosáhnout nízké váhy. Navíc si můžeme povšimnout, že linie nánosku, táhnoucí se celou maskou, tvoří exponovaný hřeben či zesilující profil. Obočí se zdá být mírně ohnuté tak, aby profil vynikal a aby bylo možné obočí dobře napasovat na okraj zakulacené přilby. Na obočí chybí jakékoli náznaky nýtů – je možné, že by byly zřetelné při pohledu na zadní stranu, zatímco na přední straně byly překryty dekorací. K podobě očnic se nelze vyjádřit, dá se však předpokládat, že byly uchyceny na spodní, rozšířené plošce a následně byly přichyceny k přilbě stejným nýtem, jako okraj obočí. Současný stav přilby naznačuje záměrné poničení a násilné vytržení z helmy, což je možný důvod prohnutí nánosku, absence očnic a nýtů na okrajích obočí.

lokrume15Příklad metody overlay při rekonstrukci masky z Lokrume.
Autor: Dmitrij Chramcov.

Zatímco výše zmínění autoři hovoří o „tausii“ či „inkrustaci“, je evidentní, že předmět je zdoben kombinací metod inlayoverlay. Na povrchu celého předmětu jsou pod úhlem vysekány drážky na způsob mřížky. Následně byla vyryta hlubší obvodová drážka, do které byl naklepán kroucený stříbrný drát, který má hustotu kroucení zhruba 10-12/cm. Do vzniklé mřížky byl vtepán tenký zlatý drát tak, aby tvořil motiv srpků a trojúhelníku. Zbývající prostor byl vyplněn tenkým stříbrným drátem. Důvodně se lze domnívat, že takto zdobené bylo celé obočí i nánosek s ploškou, kde však dekorace chybí a je nahrazena rosetou. Důkazem této metody je občasná prosvítající mřížka a zploštělé drátky, které odstávají od podkladu. Nutno podotknout, že tento způsob dekorace byl populární technikou užívanou při zdobení mečů, kopí, seker, třmenů a helem v 10. a 11. století.

kyjev-dekorace
V první fázi výzkumu nás zarazil křížovitý motiv, který můžeme nalézt uprostřed obočí a který se táhne dolů na nánosek. Původně se nám zdálo, že se jedná o záměrnou dekoraci provedenou v jiném kovu, ale poté jsme zkontrolovali současný stav se stavem v roce 1907, kde není nic podobného patrné – ba naopak, stříbrná plocha podivuhodně září. Kříž, který se tak zdánlivě vytváří, je spíše náhodný jev. Okolní stříbro je ztmavlé. Může jít o důsledek špatného zacházení či částečné konzervace. Můžeme si rovněž povšimnout, že přesně v tomto místě některé stříbro opadalo, což nám dává možnost sledovat, jak postupoval výrobce – nabíjel drátky tak, aby kopírovaly dlouhé rovné plochy, v tomto případě kroucený drát.

Na konci nánosku, uprostřed obdélníkové plošky, nacházíme čtyři málo zřetelné jamky, které jsou umístěny vůči sobě. Zde bych si rád vypůjčil myšlenku Makara Babenka, který předpokládá existenci ještě páté jamky, čímž by vznikla roseta. Předpokládanou rekonstrukci lze spatřit na předchozí grafice s variantami 1 a 2.

Třebaže část reenactorů považuje masku z Kyjeva za bizarně dlouhou, uvedená velikost svědčí spíše o tom, že dokonale kopírovala obličej majitele. Lze dobře předpokládat, že maska byla vyrobena na míru. Jelikož jde o nejnákladněji zdobenou přilbu skandinávského původu, majitel musel přináležet ke společenským špičkám. Maska vykazuje mistrovskou úroveň řemeslného zpracování, která se projevuje jak v anatomii, tak dekoraci. Díky ní je možné obdivovat ladnost i po více než tisíci letech.

Helmet from KyivNákres a rekonstrukce fragmentu z Kyjeva. Autor: Tomáš Cajthaml.

Poděkování

V prvé řadě bych chtěl poděkovat svému kolegovi a příteli Petru Kavanovi, že ve mne opětovně probudil zájem o tento předmět. Článek by nevznikl nebýt kromobyčejně šikovného Tomáše Cajthamla, který jej obohatil svými skvělými grafikami. Výrazně mi pomohly práce Makara Babenka, Petera Beatsona a Fedira Androščuka, na kterých jsem mohl stavět a za které jsem ohromně vděčný. Současně děkuji Ihoru Dyrdovi, který nezištně zašel do muzea a masku pro tento blog detailně nafotil. Mé poděkování v konečné řadě putuje Romanu Královi a Ždanu Zabaštovi, kteří se ochotně nabídli ke konzultaci.

kyjev_fedorovStaroruský bojovník. Autor: Oleg Fedorov.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Андрощук, Ф. O. – Зоценко, В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Москва.

Tweedle, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

Ханенко, В. И. (1907). Древности Приднепровья. Вып. VI, Киев.

Каргер, М. К. (1958). Древний Киев. Очерки по истории материальной культуры древнерусского города. Том 1, Москва – Ленинград.

Přilba z Lokrume

Když jsem nedávno napsal článek o vikinských přilbách a uvědomil jsem si, že jsem zatím neviděl zrekonstruovaný fragment z Lokrume, nečekal jsem, že se repliky dočkám tak rychle. Můj běloruský přítel Dmitrij Chramcov (známý též jako Truin Stenja), zručný kovář a šperkař, o jehož variaci přilby z Tjele jsem již dříve napsal, vyrobil dle mého názoru zajímavou rekonstrukci lokrumského fragmentu. Ale nejdřív se pojďme podívat na originál.

O fragmentu z Lokrume, který je dlouhodobě vystaven v muzeu ve Visby pod inventárním číslem GF B 1683, poprvé napsal časopis Fornvännen roku 1907:

„Fragment přilby (obočí a nánosník) ze železa potaženého stříbrným plechem, do něhož jsou niellem vyložené ornamenty. Předmět, který náleží Visby Fornsal a který byl nalezen v okrese Lokrume na Gotlandu, je jediným doposud nalezeným kusem přilby z doby vikinské a představuje zajímavou paralelu k o několik století starším přilbám z Vendelu. (Fornvännen 1907: 208, Obr. 8)

1

Převzato z Fornvännen 1907: 208, Obr. 8; Lindqvist 1925: 194, Obr. 97.

Roku 1925 o fragmentu napsal Sune Lindqvist ve svém pojednání o přilbách z doby vendelské (Lindqvist 1925: 192–194, Obr. 97). Doslova o něm napsal to, že je „ze železa a se vší pravděpodobností pochází z kontinentu, protože je dekorován tenkou stříbrnou vrstvou, což je umělecká technika, která se na Severu začala uplatňovat nejdříve v době vikinské“ (Lindqvist 1925: 192–193). Všímá si také faktu, že obočí není zakončeno koncovkami ve tvaru zvířecích hlav, jako je tomu například u obočí přilby z Broa (Lindqvist 1925: 194).

Při publikování nálezu z Gjermundbu na Lindqvista zareagoval Sigurd Grieg, který napsal:

V této souvislosti je zajímavé se také zmínit o tom, že z gotlandského Lokrume se zachoval fragment přilby z doby vikinské, o kterém spolu s dalšími přilbami mluví Lindquist.
Kousek se datuje do doby vikinské a jeho dekorace rovněž naznačuje, že náleží do této epochy. Skládá se z obočí a části nánosku. Tento fragment je pro nás nesmírně zajímavý, protože ornamenty vykazují podobnost s těmi, které se nacházejí na meči z Lipphener See (…).
Lindqvist předpokládá, že tento kus je vývozem z kontinentu, protože dekorace užívající potažení tenkou stříbrnou vrstvou nebyla na Severu do doby vikinské používána. Proti tomu se vyjádřil Gutorm Gjessing, který s naprostou pravdou řekl: ‚Podle našeho názoru lokrumský fragment nemůže být chápán jako předstupeň vendelských přileb, jak jej chápe Lindqvist (…). Technika potahování tenkou stříbrnou vrstvou spolu se zdobení niellem je z doby vikinské dobře známa a je nad vše jasné, že byla velmi populární při poměrně rozsáhlé výrobě zbraní na Gotlandu v mladší době vikinské (…).’“ (Grieg 1947: 44–45)

Grieg, citujíce Gjessinga, hledá analogie dekorace lokrumského fragmentu v 10. století, konkrétně u svatováclavské přilby a meče typu S z Lipphener See (Grieg 1947: 45).

lokrume_motiv

Rekonstrukce motivu. Vytvořil Jan Zbránek.

Když roku 1984 Elisabeth Munksgaardová napsala svůj článek o fragmentu z Tjele, pouze lokrumský fragment zmínila bez bližšího komentáře (Munksgaard 1984: 87). Totéž činí také Dominik Tweddle (Tweedle 1992: 1126), který pouze zmiňuje fakt, že fragment je zdobený a že není zakončen koncovkami ve tvaru zvířecích hlav.

Důležitou práci představuje Die Wikingerzeit Gotlands Leny Thunmark-Nylénové, která jako první přináší detailní fotografii, rozměry a komentář (WZG II: 264:1; III: 317; IV: 521–522):

Okres Lokrume, GF B 1683
Ochrana obočí pocházející z přilby; železo tausované stříbrem s vyrytým a niellovaným zdobením ve formě vzdušných splétaných pásek s poutky a proplétanými kruhy; délka 13,2 cm.“ (WZG IV: 521–522)

Obočí přilby, bez jakýchkoli informací o nálezové okolnosti, představuje jediný exemplář vikinské přilby z Gotlandu. Předmět je ze železa a je opatřen plošným tausováním, do něhož je na široké ploše proveden niellovaný páskový motiv. Na okolních plochách směrem k očím se nacházejí příčné pásky.“ (WZG III: 317)

Thunmark-Nylénová hledá analogie motivu na norských mečích, na jejichž základě dochází k závěru, že datace do doby vikinské je nezpochybnitelná (WZG III: 317, pozn. 75).

2

Převzato z WZG II: 264:1.

Mattias Frisk, který napsal kvalitní vysokoškolskou práci o severských přilbách z mladší doby železné (Frisk 2012), napsal o fragmentu z Lokrume prakticky totéž co Lindqvist:

Fragment se skládá z páru obočí a krátkého, odlomeného nánosku. Je ze železa a je potažen stříbrným plechem, který je vyložen plošným ornamentem (…).“ (Frisk 2012: 23)

Zatím poslední dílo, o kterém vím, že fragmentu z Lokrume věnuje větší pozornost, je kniha Vikinger i Krig od Kima Hjardara a Vegarda Vike (Hjardar – Vike 2011: 188, 190). Kromě toho, že uveřejňují rozdílnou velikost fragmentu (12,8 cm) a poměrně detailní fotografii, krátce komentují dekoraci a její dataci:

Druhým je bezkontextově nalezený nánosek z gotlandského Lokrume s ornamentem, jehož styl lze datovat do let 950–1000. (…) Nánosek z gotlandského Lokrume je vyroben ze železa, potažen stříbrem a vyložen plošným ornamentem a příčnými pásky z mědi.“ (Hjardar – Vike 2011: 188)

vikingerikrig190

Převzato z Hjardar – Vike 2011: 190.

Lze si povšimnout, že někteří badatelé zastávají rozdílné názory, pokud se týče popisu zdobných technik. Můžeme rozlišovat dvě stanoviska:

  • potažení / plátování stříbrem + vyložený niellovaný motiv (Fornvännen 1907; Lindqvist 1925; Grieg 1947; Frisk 2011; Hjardar – Vike 2011)
  • tausování stříbrem + vyložený niellovaný motivem (WZG IV: 521–522; WZG III: 317)

Když jsem tento fragment diskutoval s kovářem a šperkařem Petrem Floriánkem, bezesporu největším českým znalcem vikinského umění, vysvětlil mi, že dekorace může být vyrobena dvěma způsoby, a sice:

  • metodou inlay: na povrchu předmětu jsou vysekány drážky, které jsou vyplňovány kontrastním materiálem v určitém motivu. Drážky korespondují s motivem.
  • metodou overlay: na povrchu předmětu jsou pod úhlem vysekány drážky na způsob mřížky, do kterých je vtepáván drát v určitém motivu. Drážky nekorespondují s motivem.
lokrume_muzeum

Fragment vystavený v muzeu Visby Fornsal.

Podle Petra byly obě metody v době vikinské populární a lze je objevit na uměleckých dílech (zejména zbraních) z  2. poloviny 10. století, do které se fragment datuje. Metodu použití niella, kterou navrhuje valná část badatelů, Petr pokládá za méně pravděpodobnou, protože drážky, ze kterých je vypadaný motiv, jsou uniformní šířky, což by spíše nasvědčovalo použití drátu. Materiálem drátu mohla být měď, protože ta na povrchu drží hůře než stříbro a je náchylnější na vypadnutí. Příčných širokých pásků pak podle Petra dosti pravděpodobně nebylo dosaženo pomocí niella.

Je důležité zmínit fakt, že není známo, z jakého typu přilby fragment pocházel. Badatelé však k tíhnou z brýlové přilbě, což se na základě analogií (tvaru obočí na fragmentech přileb z Broa, Gjermundbu, Tjele a Kyjeva) zdá být uveřitelnější variantou. I rozměry masky jsou podobné rozměrům masek z brýlových přileb (šířka 12,8–13,2 cm a tloušťka, podle odhadu Petra Floriánka, kolem 3 mm). Samostatný nánosek bez očnic je znám pouze ze svatováclavské přilby, a přestože vše naznačuje, že obě masky byly vyrobeny na Gotlandu ve stejném období, tvarově se od sebe odlišují. To však neznamená, že bychom měli nánosek tvaru T ihned zavrhnout.

Replika, kterou vyrobil Dmitrij Chramcov a kterou Petr Floriánek i já považujeme za velmi kvalitní, používá metodu overlay – na některých níže přiložených fotkách si můžeme povšimnout vysekané mřížky, do které je vtepáván stříbrný a měděný drát. Maska je zevnitř dutá, stejně jako obočí přilby z Broa – přestože nám není známo, zda je dutý i původní nález. Maska je na zvon přichycena čtyřmi nýty, z nichž dva jsou zapuštěné v centrální části obočí a jsou zapájeny stříbrem, a tak nejsou na lícové straně vidět. Zbytek masky je dotvořen na základě masky z Kyjeva. Zvon přilby byl vyroben podle charakteristické konstrukce přilby z Gjermundbu.

 

Závěrem bych chtěl poděkovat Dmitrijovi Chramcovovi za možnost zveřejnit jeho fotografie a také Petru Floriánkovi, který si na mě udělal čas a podělil se se mnou o své zkušenosti a názory. Díky patří také Janu Zbránkovi, který ochotně vytvořil ilustraci s překresleným motivem.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie:
Fornvännen 1907 = Ur främmande samlingar 2. In: Fornvännen 2, Stockholm 1907, 205–208. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/5533/1907_205.pdf?sequence=1.

FRISK, Mattias (2012). Hjälmen under yngre järnåldern : härkomst, förekomst och bruk, Visby: Högskolan på Gotland [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:541128/FULLTEXT01.pdf.

GRIEG, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

LINDQVIST, Sune (1925). Vendelhjälmarnas ursprung. In: Fornvännen 20, Stockholm, 181–207. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/796/1925_181.pdf?sequence=1.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster, 85–89.

TWEDDLE, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

WZG II = Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

WZG III = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

WZG IV = Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Přilba z Tjele

Fragment přilby z Tjele. Fotograf: Arnold Mikkelsen, Nationalmuseet. Převzato ze stránek katalogu dánského národního muzea.

Roku 1850 nalezl mladý farmář v lese Lindum Storskov u dánského Tjele neobvyklý nález – velký soubor kovářských nástrojů. Díky místním orgánům se sada dostala do kodaňského muzea, kde byla analyzována. Nález byl publikován celkem třikrát, nejprve roku 1858 (Boye 1858), posléze roku 1939 (Ohlhaver 1939) a konečně roku 1984 (Munksgaard 1984). Teprve v posledním zmiňovaném zpracování byl zveřejněn ve své úplnosti.

Zvláště zajímavým artefaktem je fragment přilby, který byl původně považován za kování sedla. Elisabeth Munksgaardová však rozpoznala hodnotu fragmentu. I přesto se jedná o často přehlížený nález, který, pokud je mi známo, nikdy nebyl podroben detailní analýze a odborné rekonstrukci. To je také důvod, proč vznikl tento článek.

Munksgaardová podává několik důležitých informací:

Křídlovitý předmět není kováním sedla, ale obočím a nánoskem přilby, které jsou vyrobeny z železa a bronzu. (…) Bohužel nejsme schopni posoudit, jak přilba z Tjele vypadala. V nálezu nebyly objeveny stopy po kroužkovém pletivu nebo železných plátech, ze kterých by mohl být vyroben zbytek přilby. Nalezlo se však osm fragmentů tenkých železných pásků o šířce kolem 1 cm a o různé délce, které mohly sloužit ke spojení plátů.” (Munksgaard 1984: 87)

Munksgaardová se spíše než popisu fragmentu věnuje jeho srovnání s přilbou z Gjermundbu, kterou pokládá za nejbližší analogii. Z toho vyplývá, že fragment považuje za masku brýlové přilby s nízkým zvonem, který byl podle jejího názoru používán zhruba do roku 1000 (Munksgaard 1984: 88). Dataci upravuje Lundová (2006: 325, 339), která nález z Tjele zařazuje do období let cca 950–970. Myšlenku, že fragment pochází z brýlové přilby, explicitně zastává také Tweedle (1992: 1126), podle něhož lze předpokládat, že k jednokusové masce byly původně nanýtovány samostatné očnice. Tomu by nasvědčovala díra v rozšířené části nánosku.

Velikost masky není nikde explicitně uvedena, ale podle Munksgaardové a Tweedleho je pravděpodobná šířka 12 cm a výška 7 cm (Munksgaard 1984: 87, fig. 4; Tweedle 1992: 1128, fig. 561). Uprostřed obočí, přímo na úpatí nánosku, se nachází díra pro nýt. Na obočí se nachází minimálně jeden patrný bronzový pásek – tyto bronzové pásky musely být symetricky rozmístěné na obočí. Obočí tak muselo být hlavním distinktivním rysem; můžeme si povšimnout, že všechny dochované fragmenty masek vikinských přileb jsou zdobené rozličnými metodami.

Co se týče konstrukce, můžeme spekulovat o tom, že zvon mohl být vyroben ze čtyř plátů nanýtovaných na čtyři vyztužující žebra. Podobná žebra se musely nacházet i uvnitř helmy. Osm úzkých pásků, o nichž hovoří Munksgaardová, mohou představovat právě tyto výztuhy. Na spodním okraji kostry se mohl nacházet vodorovný zesilující široký pás, na nějž byla nanýtována zdobená maska.

Ač jde o pouhý fragment, význam tohoto nálezu nelze podceňovat. Rozšiřuje hranice našeho poznání, a tak můžeme udělat lepší obrázek o ochranném odění doby vikinské, jeho zdobení, tvůrcích i příjemcích. A to jak na úrovni vědeckého bádání, tak na úrovni historické rekonstrukce.

V nedávné době se dva mí přátelé pokusili o rekonstrukci přilby z Tjele. Je otázkou, nakolik je rekonstrukce možná, když zvon přilby není dochován a maska není kompletní. Na druhou stranu se domnívám, že jde o zdařilé pokusy, které vypadají uvěřitelně a které zároveň můžou rozšířit spektrum helem na našich bojištích.

Nejprve se podívejme na dílo Dmitrije Chramcova. Základem jeho pokusu byl typ zvonu, který se používá u přileb z vendelského období. Vzhledem k samostatně nanýtovaným očnicím se tato verze jeví jako možná, protože samostatné očnice jsou typické právě pro starší přilby. Použitá žebra jsou však širší než ta, o nichž píše Munksgaardová. Používá 7 bronzových pásků na obočí, celkově 14.

 

Druhý pokus tvoří přilba Konstantina Širjajeva, který umístil masku na rekonstrukci zvonu přilby z Gjermundbu. Opět jde o uvěřitelné řešení, které je podtrženo elegantním provedením. Používá 8 bronzových pásků na obočí, celkově tedy 16.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

BOYE, V. (1858). To fund af smedeværktøi fra den sidste hedenske tid i Danmark (Thiele-Fundet og Snoldelev-Fundet). In: Annaler for Nordisk Oldkyndighed og Historie, København: 191–200.

LUND, J. (2006). Vikingetidens værktøjskister i landskab og mytologi
(Viking Period tool chests in the landscape and in mythology). Fornvännen
101, Stockholm: 323–341.

MUNKSGAARD, E. (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster: 85–89.

OHLHAVER, H. (1939). Der germanische Schmied und sein Werkzeug. Hamburger Schriften zur Vorgeschichte und Germanischen Frühgeschichte, Band 2, Leipzig.

TWEDDLE, D. (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

Další fragment přilby z Birky?

Po sepsání článku o možných fragmentech východní přilby z Birky (“Fragmenty přilby z Birky?“) mne můj ruský přítel Pavel Voronin upozornil na další podezřelý fragment, který byl nalezen v oblasti tzv. Posádky (Garrison/Garnison; Bj 596). Pavel mi také poskytl své vlastní fotky, které pořídil ve Státním historickém muzeu (SHM) ve Stockholmu. To bylo téměř vše, co jsem byl schopen vyzvědět – Pavel si není vědom žádné literatury, která by se fragmentem zabývala, není mu známo katalogové číslo ani rok objevu či přesná pozice nálezu. V internetovém katalogu Státního historického muzea se tento předmět nachází pod katalogovým číslem 449257 (Bj 596: 46) a byl přidán do databáze Ny Björnem Gustafssonem 14. 11. 2006.

Fotky a popis

 

S vědomím toho, že předměty nelze popisovat na základě fotek, se pustíme do povrchního popisu, který však nemusí odpovídat realitě. Předmět, který je označen za “okrajové kování”, je vyrobený z “pozlaceného bronzu”. Na zadní straně předmětu si můžeme povšimnout měděnky.

Kvůli pokroucení nelze přesně určit jeho rozměry; délka se pohybuje kolem 90 mm a šířka kolem 13 mm (zuby nepočítaje). Ze spodního okraje vybíhá 13 patrných kolmých zubů o délce cca 5 mm a šířce 3 mm. Výřezy mezi zuby si udržují pravidelné rozestupy 3 mm. U horního okraje levé poloviny fragmentu se nachází nýtový otvor o průměru 3–4 mm. Boční strany fragmentu svědčí o násilném odtržení.

Fragment má zjevně vlnkovaný profil. Pozlacení se zachovalo v drážkách a nabízí se otázka, zda byla pozlacena celá čelní strana či nikoli. Zlacení zasahuje až na zuby. Vrcholky vlnek nemusely být pozlacené, ale stejně tak mohly být sedřeny a zbaveny pozlacení. Zdobení dnes každopádně působí dojmem tří zlatých pruhů.

Fragment přilby?

Další fotografie fragmentu. Převzato z katalogu Státního historického muzea (SHM), Ny Björn Gustafsson SHMM

Jakmile jsem spatřil fotky předmětu, okamžitě mě napadlo, že může jít o fragment přilby, konkrétně závěsu barmice. Takový nález by v kontextu síně válečníků jistě dával smysl. Ostatně, již dříve jsem referoval o dalších fragmentech přilby, které se nalezly na témže místě. S těmito fragmenty má diskutovaný předmět několik podobností – v obou případech jde o pozlacené bronzové pásky a nápadné jsou podobně široké nýtové otvory, které jsou rozmístěné daleko od sebe. Všechny předměty vykazují poškození bočních stran a naznačují odtržení. Přesto pokládám za nepravděpodobné, že by diskutovaný fragment pocházel z téže přilby, jako dříve popsané fragmenty. Domnívám se tak na základě různých konstrukčních rysů – dřívější fragmenty (šířka 1,9 cm) představují lemující pás na spodním okraji přilby, zatímco zde diskutovaný fragment (šírka cca 1,3 cm) mohl sloužit jako závěs barmice, který byl nanýtovaný na spodní okraj přilby. V tom případě se oba typy pásů musely překrývat, což vzhledem k jejich nákladnosti není pravděpodobné. Dřívější nálezy navíc nemají známky po nýtech na spodním okraji. Jedinou možností, jak by oba pásy mohly být na stejné přilbě, je ta, že by byly nanýtovány na přilbu samostatně a nepřekrývaly se. Podobný systém lze najít na přilbě z ukrajinské Nemie, na které je ozdobný pásek nanýtovaný nad závěsem barmice, který je však reprezentován otvory do zvonu přilby. Kombinaci obou typů fragmentů pokládám za nepravděpodobnou a jako pravděpodobnější se mi jeví možnost, že fragmenty pocházejí z různých přileb.

Přilby doby vikinské
Člověk by si mohl pokládat otázku, stojí-li za to zabývat se tisíc let starým a pokrouceným fragmentem, který může pocházet z přilby. Je potřeba připomenout, že je známo velmi málo archeologicky doložených přileb, které byly vyrobeny nebo se nalezly ve vikinské Skandinávie. Vynecháme-li již zmíněné fragmenty z Birky, jde především fragmenty masek (Tjele, Lokrume, Kyjev, Svatováclavská přilba) a vyobrazení přileb. Jedinou kompletní ověřenou přilbu představuje přilba z Gjermundbu. Dále je známa rytina ze Sigtuny, která zpodobňuje mužskou hlavu s kónickou přilbicí. Zatím neověřeným nálezem zůstává přilba z anglické řeky Tees, která je nápadně podobná přilbě z Gjermundbu. Dále se na internetových aukcích objevují přilby, ale jejich pravost nelze ověřit. K podrobnějším datům doporučuji přečíst článek „Grafnir hjálmar“.

Komparativní materiál – závěs barmice
Z toho vyplývá, že ve Skandinávii známe metodu zavěšení barmice pouze u přilby z Gjermundbu, a proto je třeba zkoumat tuto problematiku ze širší perspektivy. Dochování a interpretace zařízení sloužící k uchycení barmice je obecně problematické. V mnoha případech se po obvodu spodního okraje nacházejí otvory bez pozůstatků barmice, a jelikož díry jsou poměrně daleko od sebe, vyvstává komplikace. Za takových okolností není ani jisté, že otvory sloužily k uchycení ochrany krku, protože stejně dobře mohly sloužit k přinýtování výplně přilby či řemínků. To je například problém přileb z polských nalezišť Lednice (Ostrów Lednicki) a Orchowa (Jeziora Orchowskie), již zmíněné Nemie, Olomouci nebo norského Gjermundbu. U těchto přileb nemůžeme s absolutní jistotou tvrdit, zda otvory:

  • nesloužily k přinýtování výplně přilby nebo řemínků.
  • nesloužily k uchycení kroužků, na kterých byla pověšena barmice.
  • nesloužily k uchycení koženého pásku na vnitřní straně přilby, na kterém byla pověšena barmice nebo jiná ochrana krku.
  • nesloužily k uchycení horizontálně nasměrovaných oček, kterými byl provlečen drát, na němž byla zavěšena barmice.

Spodní okraj přilby z Gjermundbu; detail metody uchycení ochrany krku. Převzato z portálu Unimus.no; autor fotky Leif Pedersen.

Při posuzování výše zmíněných přileb se nesmíme dopustit generalizace. Měli bychom brát každý nález samostatně a zohlednit vzdálenost otvorů od spodního okraje přilby a další faktory. U přilby z Gjermundbu se otvory nacházejí dost blízko spodnímu okraji a ve dvou z nich se stále nacházejí kroužky, a proto se domnívám, že za tyto kroužky mohla být pověšena barmice (viz také např. Vike 2000: 8), třebaže byly vysloveny názory, že otvory se nacházejí daleko od sebe (2 cm), a tak v nich byl uchycen spíše kožený závěs vyztužený kovovými pásky (Munksgaard 1984: 87).

Zde diskutovaný předmět však může představovat sofistikovanější metodu, kterou nacházíme na několika evropských přilbách. Tato metoda spočívá v nanýtování samostatného plného pásu, kterým je provlečen drát, na který je pověšena barmice. Kroužky z pásku vystupují skrze zářezy na jeho spodním okraji. Tato metoda je časově i finančně náročná, ale je velmi efektivní a zároveň vzhledná. Můžeme rozdělovat dva podtypy této metody:

  • Rekonstrukce závěsu barmice na přilbě z Coppergate. Převzato z Tweddle 1992: 1000, Fig. 462.

    podtyp A: základ závěsu barmice představuje přehnutý plech, do kterého se vysekají či vystříhají zářezy. Obě části plechu se přinýtují ke spodnímu okraji přilby (na její obvodový pás) a do zářezů se postupně vkládají kroužky držící barmici a skrz ně se protahuje drát. Tuto metodu lze nalézt na přilbě z Coppergate (široký 10,3 mm), přilbách ze Stromovky, přilbě z Gnězdova a Bojné, svatováclavské přilbě a také na některých přilbách z doby vendelské (Valsgärde 7, 8, Vendel 12 a dost možná také Vallentuny). Závěs přilby z Coppergate je vyrobený z mosazi (Tweddle 1992: 960–965, 999–1003, 1052–1053), zatímco závěsy vendelských přileb jsou bronzové (Arwidsson 1977: 23, Abb. 24; Arwidsson 1954: 24, Abb. 10),  závěs svatováclavské přilby byl stříbrný a špatně zachované závěsy přileb ze Stromovky, Bojné z Gnězdova 1 jsou železné (viz článek „Přilba z Bojné (?)“).

  • Rekonstrukce závěsu barmice na nedávno objevené přilbě. Převzato z Kirpičnikov 2009: 35, Obr. 10.

    podtyp B: základ závěsu barmice je plech, jehož zuby jsou ohnuté dozadu a tvoří tunel, kterým je prostrčen drát, stejně jako u podtypu A. Tato metoda se objevuje u řady východních přileb typu „Černá mohyla“ 10.-11 století. Závěsy jsou vždy železné a nejčastěji postříbřené. To se například týká nedávno objevené přilby, o které referuje A. N. Kirpičnikov (Kirpičnikov 2009: 6–8) a která je uložena v galerii “Ruská komnata”. Její železný, postříbřený a rytinami ozdobený závěs barmice je široký 1,8 cm (Kirpičnikov 2009: 8).

metoda_1

Ilustrační náčrt metody plného pásu: podtypy A a B. Autor obrázku: Jan Zbránek.

Detail nanýtovaných oček. Převzato z: Arwidsson 1942: 28, Abb. 20.

Na stejné metodě jako podtypy A a B fungují průvlaky, které se objevují u dalších přileb z vendelského období (Vendel 1 a Valsgärde 6). Skrze tyto bronzové průvlaky, které jsou nanýtovány na spodní okraj přilby, je provlečen drát se zavěšenou barmicí (Arwidsson 1942: 28–9, Abb. 20). Svým způsobem jde o jednodušší alternativu výše zmíněných metod, které využívají plnou ochranu zavěšovacího zařízení. Podobnou metodu ve formě jednoduchých oček nalezneme také u zadní strany lícnic přilby z Coppergate:

coppargate_zaves2

Převzato z Tweddle 1992: 999, Fig. 431.

Přilba z Kazazova, podtyp A.

Jestliže jsme výše zmínili horizontálně nasměrovaná očka, pak bychom se měli zmínit například o přilbách z Pécse, Kazazova nebo Gorzuch. Na těchto východních přilbách (a jak jsme naznačili výše, možná také u některých kónických přileb) se objevuje další jednodušší metoda závěsu přilby – jednoduchá očka z drátu (v ruské terminologii tzv. ouška), kterými je protažen drát se zavěšenou barmicí. Opět můžeme rozlišovat mezi dvěma podtypy:

  • podtyp A: očka se nacházejí na zvonu přilby (např. přilba z Pécse, Kazazova, detektorářský nález z Lvovské oblasti).
  • podtyp B: očka se nacházejí na pásku, který je nanýtován na okraj přilby (např. přilba z Gorzuch).

Metoda používající očka, která se na přilbách objevila někdy na přelomu 10. a 11. století, však má své nevýhody. Vytváří překážku na vnější straně přilby, která má být co nejhladší, a rána do této překážky může vést ke rozhození, zranění a zároveň poškození závěsného zařízení. Současně tato metoda nepůsobí tak vzhledně, jako dříve zmiňované plné závěsy nebo průvlaky.

metoda_2

Ilustrační náčrt metody horizontálních oček: podtypy A a B. Autor obrázku: Jan Zbránek.

Pokud jde o fragment z Birky, mohl náležet k plným závěsům. Vzhledem k nekompletnosti však není možné určit, zda patřil k podtypu A nebo B. Sergej Kainov ze Státního historického muzea v Moskvě, s nímž jsem tento fragment konzultoval, mi sdělil, že s přihlédnutím k použitému materiálu (bronz) se domnívá, že fragment spíše náležel k podtypu A, ale přináležitost k podtypu B nelze vyloučit. Spojitost síně s východním kulturním okruhem byla potvrzena (Hedenstierna-Jonson 2006: 17–21), a tak se nabízejí obě možnosti. Detailní zkoumání závěsných zoubků, které jsou nyní narovnané či dokonce otočené na druhou stranu, by mohlo přinést odpověď na otázku, zda byl z fragmentu odtržen zadní/vnitřní díl (podtyp A), nebo fragment zadní/vnitřní díl pásu postrádal a zoubky byly jednoduše ohnuté (podtyp B).

Výpovědní hodnota fragmentu

Přestože nález by se mohl zdát bezvýznamný, v případě, že náležel k přilbě, by mohl mít vysokou výpovědní hodnotu. Tu se pokusím vyjádřit následovně:

  • V případě, že fragment představuje závěs přilby, obohacuje skandinávský materiál týkající se přileb, který se skládá především z masek a metodu závěsu naznačuje pouze v jednom případě (Gjermundbu, nepočítáme-li nepotvrzenou přilbu z Tees).
  • Fragment může prokazovat, že skandinávské přilby používaly efektivní zařízení k zavěšení barmice. Při rekonstrukci vikinských přileb se často přistupuje k metodě, která spočívá v navrtání velkého množství děr po obvodu. Barmice se poté jednoduše navleče. Srovnáním závěsných zařízení se ukazuje, že tento způsob nebyl používán, zřejmě proto, že vyžadoval značné úsilí. Plný závěs v porovnání vyžaduje zlomek nýtování, zpevňuje okraj přilby a poskytuje možnost zdobení.
  • Fragment připomíná, že přilby doby vikinské byly zdobené drahými kovy, jak se ukazuje i u ostatních fragmentů a v písemných pramenech. Kontext nálezu (síň) naznačuje bojový charakter, možná původní zdobená přilba tedy nemusela být pouhou maskou, nýbrž byla určena k boji, což dost možná souvisí s podobou fragmentu.
  • Jestliže bylo v článku o předchozích fragmentech řečeno, že zhruba 300 kroužků mohlo náležet k barmici (Ehlton 2003: 17), pak mohly náležet k tomuto fragmentu, stejně jako k předchozím fragmentům.

Poděkování

V prvé řadě bych chtěl poděkovat Pavlu Voroninovi, který poskytl fotografie a umožnil tak vznik článku. Dále bych chtěl poděkovat Sergeji Kainovovi za četné konzultace nejen fragmentu z Birky, ale také komparativního materiálu. Dík patří také Romanu Královi a Richardu Grünfeldovi za konzultaci. Současně bych chtěl vyjádřit svůj vděk Janu Zbránkovi, který se ochotně pustil do ilustrací.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Rekonstrukce přilby z Černé mohyly poblíž Černihovu na Ukrajině, 2. polovina 10. století. Převzato z Kirpičnikov 2009: 63, Obr. 46.

Zdroje

ARWIDSSON, Greta (1942). Valsgärde 6, Uppsala.

ARWIDSSON, Greta (1954). Valsgärde 8, Uppsala.

ARWIDSSON, Greta (1977). Valsgärde 7, Lund.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://www.themailresearchsociety.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

HEDENSTIERNA-JONSON, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Dostupné z: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

KALMRING, Sven (2014). A conical bronze boss and Hedeby´s Eastern connection. In: Fornvännen 109, Stockholm. Dostupné z: https://www.academia.edu/6845231/A_conical_bronze_boss_and_Hedebys_Eastern_connection.

Kirpičnikov 2009 = Кирпичников А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы, Sankt-Petěrburg. Dostupné z:
http://swordmaster.org/2011/06/13/rannesrednevekovye-zolochenye-shlemy.html.

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster: 85–89.

TWEDDLE, Dominic (1992) (ed.). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

VIKE, Vegard (2000). Ring weave : A metallographical analysis of ring mail material at the Oldsaksamlingen in Oslo, Oslo [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://folk.uio.no/vegardav/brynje/Ring_Weave_Vegard_Vike_2000_(translated_Ny_Bj%C3%B6rn_Gustafsson).pdf.

Přilby typu Stromovka/Gnězdovo, dostupné z: http://livinghistory.cz/node/421.

Přilby v raném středověku, dostupné z: http://www.curiavitkov.cz/valka21.html.

Rekonstrukce kónické “normanské” přilby z jednoho kusu dle nálezu z Olomouce – 11.–12. st., dostupné z: http://www.curiavitkov.cz/clanek20.html.

Fragmenty přilby z Birky?

Birka je díky zhruba dvěma tisícům hrobů známa mezi odbornou i laickou veřejností jako nejbohatší vikinské sídliště Skandinávie. Součástí komplexu je také tzv. Posádka, která je v literatuře označována jako Garrison/Garnison a která se nachází pod Pevností (Borg) poblíž severní brány (tzv. Královská brána). Jedná se o areál s velice drahými předměty, ve kterém sídlila vojenská posádka Birky. V Posádce se nacházela také síň a nejméně čtyři kovárny, které mohly mimo jiné sloužit k opravě válečného vybavení (Hedenstierna-Jonson 2006: 51). V tomto článku se budu zabývat pouze síní, respektive nálezy, které v ní byly odkryty.

birka sin

Síň s nálezy opaskového kování, bronzových spirál, lamel a kroužkového pletiva. Obrázek převzat z Holmquist Olausson – Kitzler Åhfeldt 2002: 15.

Se svými rozměry 19×9 m je síň největší budovou, která byla v Birce nalezena. Předpokládá se, že byla postavena ve 2. polovině 10. století (Hedenstierna-Jonson 2006: 52). Kolem roku 970 byla Birka z neznámých příčin opuštěna a síň vypálena, takže výbavu síně lze poměrně dobře datovat přibližně do období let 950-970, třebaže to neurčuje dobu její výroby. Posádka byla kvalitně vybavena, byly nalezeny pozůstatky mečů, saxů, seker, kopí a oštěpů, severských i východních luků, štítů, kroužkové a lamelové zbroje (Hedenstierna-Jonson 2006: 55).

fragmenty helmy

Rozmístění fragmentů kolem a uvnitř síně. Obrázek převzat z Holmquist Olausson – Petrovski 2007: 232; Fig. 2.

V nedávné literatuře (Holmquist Olausson – Kitzler Åhfeldt 2002; Holmquist Olausson – Petrovski 2007) se objevila zpráva, že v síni byly nalezeny kovové fragmenty, které s největší pravděpodobností pocházejí z přilby/přileb. Přes fragmentární charakter nálezů se jedná o cenný objev, protože z doby vikinské se dochovala pouze jedna kompletní přilba (Gjermundbu) a několik dalších fragmentů (Tjele, Lokrume, Kyjev). Celkově byly nalezeny tři fragmenty (popis na základě Bäckheden 2006: 10; Holmquist Olausson – Petrovski 2007: 232-233; Kalmring 2014: 2):

  • Fragment A, inventární označení F5247:
    Délka 7,3 cm; výška 1,9 cm; tloušťka menší než 1 mm, váha 4,2 g; výška oblouků 0,5 – 0,8 cm.
    Jedná se o plochý bronzový pás, na čelní straně pozlacený, mírně zakřivený, což pravděpodobně odráží zakřivení předmětu, na kterém bylo zdobení připevněno. Je zdobený ptáky (šesti kompletními a dvěma fragmentárními) a rostlinou. Ptáci jsou různé velikosti a jsou vytvořeni nezávisle na sobě. Podél spodního rovného a horního vroubkovaného okraje se táhne linie vyražených teček. Ptáci jsou rovněž vytvořeni vyraženými tečkami. Tečky na okrajích jsou nepatrně větší a mikroskopický rozbor ukázal, že byly použity dvě rozdílné raznice. Zdobení je fragmentární, poničené a opotřebené. Vroubky tvoří zakulacené obloučky, osm netknutých a jeden poničený. Na spodním okraji se nachází díra po nýtu o průměru 0,3 cm [Holmquist Olausson – Petrovski 2007 ale později udává, že má dvě, podobně jako fragment B].

    Q9p8DkUfzJY

    Přední strana fragmentu A.

    _qgDeBsmPW0

    Zadní strana fragmentu A.

    Z8Fbgc6J5aI

    Detail fragmentu A.

    Motiv na fragmentu A.

    Motiv na fragmentu A. Obrázek převzat z Holmquist Olausson – Petrovski 2007: 232; Fig. 3d.

  • Fragment B, inventární označení F12177:
    Délka 4,9 cm; výška 1,8 – 1,9 cm; tloušťka menší než 1 mm, váha 4,5 g; výška oblouků 0,2 – 0,3 cm.
    Jedná se o bronzový pás, na čelní straně pozlacený, ale většina pozlacení chybí. Pravá strana pásu je zesílena 0,4 cm širokým pásem přehnutým přes okraj. Dva stříbrné nýty s půlkulovými hlavami o průměru 0,5 cm jsou umístěny kousek od sebe. Na zadní straně jsou dříky nýtů rozklepány do průměru 0,4 cm. Levá strana pásu má míně zaoblený tvar. Fragment B je silně zkorodovaný, více než fragment A. Horní strana je vroubkovaná a tvoří řadu zakulacených obloučků, jejichž vnější tvary se zdají být opotřebené, stejně jako je tomu u levého okraje. Vyrývané linie jsou patrné na horním a spodním okraji zdobení a obsahují dekoraci ve formě stylizovaných rostlin. Uprostřed pásu, kde se nachází zelená koroze, jsou stopy dalšího vyrývaného ornamentu, který je viditelný za použití silného bočního světla a který představuje ptáka z profilu.

    ZSDTfx5S9hI

    Přední strana fragmentu B.

    Motiv na fragmentu A. Obrázek převzat z Holmquist Olausson - Petrovski 2007: 232; Fig. 3b-c.

    Přední strana fragmentu B a možná podoba motivu. Obrázek převzat z Holmquist Olausson – Petrovski 2007: 232; Fig. 3b,e.

  • Kónus, inventární označení F1241:
    Zdobení sestává z pocínovaného odlévaného bronzového kužele, výška 2,2 cm; průměr základny 2 cm, váha 10 g. Zploštělý vrcholek o průměru 0,8 cm je zdoben polokruhovitou kuličkou o průměru 0,3 cm. 0,4 cm pod vrcholkem se nacházejí tři ozdobné horizontální linie. Ze základny vybíhají tři polokruhové výběžky s dírami na nýty o průměru 0,2 cm, které naznačují, že kužel byl snýtován s jinými předměty. Dvě z těchto děr obsahují fragmenty železných nýtů.
    konus3
konus3

Obrázek převzat z Holmquist Olausson – Petrovski 2007: 232; Fig. 3c.

Vzhledem k bojovému kontextu, ve kterém byly fragmenty objeveny, se badatelé shodují, že šlo o zdobení přilby, ačkoli samozřejmě existují odpůrci této teorie. Přesto se nad fragmenty vznáší několik otázníků. Mezi nejpalčivější otázky patří, zda fragmenty patřily k jedné nebo více přilbám. Jak ukazuje výše uvedený obrázek, dva fragmenty se nacházejí uvnitř a jeden vně síně. Bylo by logické předpokládat, že fragmenty A a B, které nejspíš tvořily lem na spodním okraji, pocházely z jedné přilby, zatímco zdobený kónus z přilby druhé. Nálezová situace je však taková, že kónus se nacházel v síni spolu s fragmentem A, zatímco fragment B se nacházel vně síně poblíž kováren. I přes fakt, že motivy na fragmentech A a B jsou dekorovány jinou metodou (fragment A je vybíjený, zatímco fragment B je vyrývaný), je pravděpodobné, že byly původně vcelku, protože jsou vyrobené z totožné slitiny (Holmquist Olausson – Petrovski 2007: 233). Holmquist Olausson – Petrovski se snaží vysvětlit rozdíly ve kvalitě mezi fragmenty A a B tím, že lem mohl být částečně poškozený a při opravě se výrobce nového kusu pokoušel imitovat fragment B, jehož výzdoba je kvalitnější. Lze tedy teoreticky předpokládat, že přes poziční vztahy fragmentů byly všechny fragmenty A a B součástí jedné přilby, podobně jako u lamel nebo kroužků, které jsou rovněž rozmístěny v celé oblasti síně. Pokud se týče kónu, byl jsem upozorněn, že existují totožné nálezy z oblasti Irska, které jsou interpretovány jako miniaturní štítová umba. Kvůli těmto analogiím a tvaru, který není vhodný k nýtování na kulový povrch, nelze kónus hodnotit jako součást přilby – další argumenty budou předloženy v další části článku.

Další složitou otázkou je místo původu, což se obtížně hodnotí z pozice člověka, který se přilbami soustavně nezabývá a který nikdy nedržel v ruce jediný původní nález. Musíme zohlednit jak zahraniční vztahy Birky s okolním světem, tak konstrukční parametry fragmentů a také jejich výzdobu. Birka byla hojně navštěvovanou tranzitní stanicí, ve které se uskutečňoval dálkový obchod a která zajišťovala pohyb velké masy osob na dlouhé vzdálenosti, zejména do oblasti východní Evropy a Byzance. To je také důvodem kumulace artefaktů východní provenience, které jinak ze Skandinávie neznáme. Fragmenty přilby právě náleží mezi tyto artefakty, společně se zmíněnou lamelovou zbrojí či lučištnickým náčiním.

Jediný známý výjev Jaroslava Moudrého; pečeť.

Podle tří fragmentů jistě nelze posuzovat tvar přilby, který by sám o sobě jistě rozhodl o místě původu. V síni bylo nalezeno několik železných plátů (viz Bäckheden 2006), které teoreticky mohly náležet k přilbě, ale mohou být relativně snadno zaměněny například s kováním truhlic nebo puklicemi štítů, které se v síni nacházely rovněž. V úvahu přicházejí dvě kulturní oblasti, odkud mohla přilba pocházet, a sice Kyjevská Rus a Byzantská říše. Pokud se zaměříme na lem spodního okraje, můžeme nalézt analogie v kyjevských sferokónických přilbách, které Kirpičnikov označuje jako Typ II (Kirpičnikov 1971), tzv. černigovské přilby, které jsou zastoupeny nálezy z Gulbishe a z Černé Mohyly. Jejich společným rysem je užívání zhruba od poloviny 10. století, zvon vyrobený ze čtyř kusů, chybějící nánosek, kužel na vrcholku, mědí či bronzem potažený povrch zvonu, který může být dále zdobený charakteristickou dekorací v podobě čtverců uprostřed každého dílu. Nejvíce analogií vykazují přilby z Nemie (Typ I) a Gnězdova a Babiči (podtyp IIa), které mají buď kónus, nebo lem spodního okraje, případně obojí. Bronzový kónus je u ostatních kyjevských helem proděravělý, aby mohl nést chochol, což uzavřený kónus z Birky nedodržuje. Výše vyobrazená pečeť Jaroslava Moudrého (978 – 1054) sice vyobrazuje přilbu s podobným kónusem na vrcholu, ale vzhledem k analogiím z Haithabu a dánského Tissø (viz Kalmring 2014) je nutno znovu podpořit irskou provenienci předmětu. Dalším dokladem je fakt, že kónus z Birky má spodní straně pouze tři výběžky, pomocí kterých byl přinýtován na podklad; u kyjevských přileb je obvyklé, že kónusy mají výběžky čtyři. A poněkud zvláštně působí kónus z Haithabu, který nebyl na přilbu přinýtován, nýbrž nasazen pomocí šesti drobných nožek. Pátral jsem po analogickém materiálu z oblasti Kyjevské Rusi a Sergej Kainov ze Státního historického muzea v Moskvě mi sdělil, že právě kvůli výběžkům se nedomnívá, že by šlo o ozdoby přileb, protože se zdá, že byly nanýtovány na ploché předměty.

Nelze přesvědčivě tvrdit, ke kterému typu přilby fragmenty A a B náležely, ale co se týče tvaru, lze na základně komparativního materiálu soudit, že mohlo nejpravděpodobněji jít buď o kónickou přilbu bez nánosku (Kirpičnikovův Typ I), sferokónickou přilbu “černigovského typu” bez nánosku (Kirpičnikovův Typ II) nebo variantu sferokónické přilby (Kirpičnikovův Typ IIa). Alespoň na tomto se shoduje uváděná literatura. Možná se však chystá změna. Raffaele D’Amato, odborník na byzantské vojenství, nedávno vydal rozsáhlou studii o východořímských přilbách z období 6.-12. století, ve které poukazuje, že “použití téměř čistého zlata na pozlacování, nýty z čistého stříbra, výroba z kovu pocházejícího z jedné oblasti a zejména využití křesťanských dekoračních motivů, např. ptáků a rostlin, jsou dostatečnými důkazy k předpokladu, že předměty mají východořímský původ” (D’Amato 2015: 104). Osobně předpokládá, že nejlepším kandidátem na místo původu je Bulharsko (D’Amato 2015: 104; pozn. 77).

Jan Skylitzes, Přehledné dějiny, madridský rukopis MS Graecus Vitr. 26-2, fol. 26 v.; 12. stol.

Motivy vyobrazené na fragmentech A a B, totiž ptáci obklopující rostliny reprezentující symbol ráje, však podávají jasné svědectví o byzantském vlivu. Umírněnější studie (Holmquist Olausson – Petrovski 2007; Kalmring 2014) považují motivy za byzantské nebo ovlivněné byzantským uměním. Současně se snaží nalézt byzantské analogie ke kónickým přilbám s kužely. V soudobé Byzanci se používaly dva typy helem, nízké půlkulaté a kónické, které mohly mít kužel na vrcholku, jak ukazuje iluminace z madridského rukopisu Jana Skylitzese. Ukazují, že přilba mohla být jak kyjevského, tak byzantského původu.

Charlotte Hedenstierna-Jonson (Hedenstierna-Jonson 2006: 58 a 84) jde ale v teoriích dále. Nejenže píše, že fragmenty mohly být součástí sferokónické přilby/přileb typické pro oblast Kyjeva, ale domnívá se, že zdobení přes svůj viditelný byzantský vliv nebylo vyrobeno v byzantské dílně. Není žádnou záhadou, že Kyjevská Rus a Byzanc měly v 10. století blízké vztahy, a na několika předmětech z Kyjevské Rusi můžeme nalézt podobný motiv ptáků a rostliny. Přesto musíme tento názor brát s rezervou, protože fragmenty A a B tvořící lem spodního okraje byly vyrobeny nezávisle na přilbě; zbrojíř a zlatník nespolupracovali a lem byl vyroben zvlášť a následně nanýtován na přilbici, což byla běžná praxe například u mečů. To svádí k myšlenkám, že jednotlivé komponenty přilby nebyly vyráběny na témže místě.

vikingerikrig

Rekonstrukce člena posádky z Birky. Obrázek převzat z HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 347.

Celkově vzato jsou fragmenty A a B pokládány spíše za součást kyjevské přilby se silným byzantským vlivem, ačkoli jsme si ukázali, že je doprovází mnoho interpretačních problémů a že někteří badatelé se nedomnívají, že se jde o součást přilby. Lze předpokládat, že součástí přilby mohla být kroužková barmice. V oblasti síně bylo rozprostřeno na 300 kroužků, které mohly přináležet ke kroužkové zbroji nebo právě k barmici (Ehlton 2003: 17).

Rád bych zdůraznil, že diskuze k tomuto tématu je stále otevřená a že se kdokoli může zapojit. Budu se těšit na odezvu a vaše případné komentáře.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

BÄCKHEDEN, Anna (2006). Beslag eller buckla : En studie av platta järnfragment från hallhuset i Birkas Garnison, Stockholm [magisterská práce]. Online zde.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online zde.

D’AMATO, Raffaele. Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia, tom XI, red. Piotr N. Kotowicz, Kraków – Wrocław – Sanok 2015.

HEDENSTIERNA-JONSON, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Online zde.

HOLMQUIST OLAUSSON, Lena – KITZLER ÅHFELDT, Laila (2002). Krigarnas hus: arkeologisk undersökning av ett hallhus i Birkas Garnison : RAÄ 35, Björkö, Adelsö sn, Uppland 1998-2000, Stockholm.

HOLMQUIST OLAUSSON, Lena – PETROVSKI, Slavica (2007). Curious birds – two helmet (?) mounts with a christian motif from Birka’s Garrison. In: FRANSSON, Ulf (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 231-238.

KALMRING, Sven (2014). A conical bronze boss and Hedeby´s Eastern connection. In: Fornvännen 109, Stockholm. Online zde.

KIRPIČNIKOV, Anatolij N. (1971). Drevněrusskoje oružije.Vypusk tretij, Dospech, kompleks bojevych sredstv, 9-13 vv., Moskva.