Jak se spalo v minulosti

Příklad staroseverských postelí a lůžkovin

V reakci na množící se dotazy, jak raně středověcí lidé spali a jakých prostředků využívali ke kvalitnímu spánku, jsem se rozhodl sepsat průřezový článek, který by problematiku přiblížil českému čtenářovi. K bádání můžeme využít jak samotných archeologických nálezů, které se vztahují k velmi bohatým hrobům, tak písemných zmínek z rodových ság, které se zabývají i obyčejnými lidmi. Pokud tyto prameny zkombinujeme, získáme poměrně ucelený obrázek, který je – přes některé odlišnosti – v mnohém podobný stavu nedávnému.

Běžný člověk

V raně středověké Skandinávii lidé běžně spali nazí či odění do lněného spodního prádla (Short 2010: 115), což se zdá být praxí i na Kontinentu (Dětmar z Merseburku: Kronika, V:6). Písemné prameny nám rovněž jasně ukazují, že manželé spali spolu ve stejném loži, a pokud tak nečinili, značilo to problémy, které mohly být důvodem k rozvodu (např. Píseň o RígoviSága o Gíslim 9, 16, 17, 26). Lůžko se ve staroseverštině označovala jako beðr, hvílarekkja nebo sæng. Předpokládá se, že snídaně probíhala kolem sedmé hodiny ranní, kdy již všichni byli na nohou; z některý nepřímých poznámek z rodových ság se zdá, že o půlnoci se již běžně spalo.

Téměř žádný archeologicky zachycený domů nepočítal s přístavky pro jednotlivce či páry – takové uzavíratelné ložnice (lokrekkja, lokhvíla) jsou známy pouze u některých zachovaných halových budov (např. Stöng) a v ságové literatuře, kde jsou vyhrazeny prominentnímu páru hospodáře a hospodyně (Vidal 2013: 57-58). Většina obyvatelů domu spala podle dostupných možností na zemi u ohně či na zvýšeném dřevěném stupínku (set), na lavici (bekkr) či v podkroví (lopt), tedy ve veřejném prostoru (Foote – Wilson 1990: 160; Graham-Campbell 1980: 10; Short 2010: 91). Scénu dokreslovali kouř a tma. Nakolik dobře bylo možné dům vytopit, je otázka, ale určitě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že takováto víceméně improvizovaná lůžka sestávala nejspíše ze slamníku, jednoduchého polštáře, vlněných pokrývek či kožešin. Na statcích lze rovněž spekulovat o speciálních budovách, ve kterých spala čeleď (svefnhús), je nicméně nutné podotknout, že takové zmínky jsou vzácné a ve většině rodových ság spí čeleď na stupíncích umístěných na bocích síně (skáli). Zda lůžka mohla mít podobu mobilních dřevěných konstrukcí, které by se během dne kupříkladu uskladnily v podkroví, nevíme vůbec nic, a taková možnost se nezdá být příliš pravděpodobnou.

Kresebná rekonstrukce interiéru budovy v Haithabu. Flemming Bau.

skandinavsky_dumPlány některých typů skandinávských domů.
Nahoře: dům z Haithabu (Schietzel 1981: 45, Abb. 21).
Uprostřed: dům z Aggersborgu (Roesdahl – Sindbæk 2014: 55, Fig. 3.5).
Dole: dům ze Stöngu (Foote – Wilson 1990: 156).

Bohatý člověk

Když jsme popsali spíše improvizované spaní čeládky, můžeme se nyní podívat, jak se spalo pánům usedlostí a jejich vládcům. Pokud domy měly přistavované ložnice, jednalo se o velmi malé místnosti – pro ilustraci si můžeme uvést přístavek ze Stöng, který má zhruba 1,5 × 1,5 m (Short 2010: 91). Postele, které se zachovaly, nejsou o mnoho větší. V Osebergu byly pravděpodobně uloženy nejméně tři postele se zvířecími hlavami a nejméně tři méně masivní postele (Grieg 1928: 81-105), zatímco v Gokstadu byly nalezeny fragmenty pěti postelí, z nichž dvě jsou natolik kompletní, že je možné je zrekonstruovat (Nicolaysen 1882: 42).

Lokalita Materiál Celková délka Celková šířka Celková výška
Oseberg, velká postel buk 2,20 m (vnitřní délka 1,65 m 1,9 m (vnitřní šířka 1,77-1,80 m 1,59 m
Oseberg, 192 buk 1,78 m 1,12 m -
Oseberg, 234 buk 1,72 m 1,2 m -
Gokstad - 2,27 m 1,09 m 0,7 m
Gokstad - 1,43 m 1,10 m 0,75 m

posteleKopie postelí z Osebergu a Gokstadu. Grieg 1928: Fig. 40, 42, 43, 51.

Vnitřní prostory některých postelí jsou natolik krátké, že dávají vznik otázce, zda postele nebyly určeny ke spánku vsedě. Tomu by nasvědčovaly také malé rozměry ložnic a některé písemné zmínky (např. o skonání Unn v Sáze o lidech z Lososího údolí 7). Takováto poloha by zřejmě mohla souviset se zachováním majestátu i během spánku.

U dřevěných postelí bylo standardem, že byly měkčeny slamníkem (hálmr). Tak se v Sáze o Gíslim (26) můžeme dočíst, kterak Ref a jeho žena schovali Gísliho před pronásledovateli do slamníku ve své posteli poté, co z ní sundali lůžkoviny (fǫt). Tento standard samozřejmě velmi bohatým lidem nestačil, a tak byl slamník nahrazován luxusnější péřovou matrací (dýna). Dokládá to 31,268 kg peří nalezených v Osebergu (Vedeler 2014: 290), které zřejmě bylo bylo zašito do látky rostlinného původu; na fragmentech jsou dokonce viditelné známky proležení (Ingstad 2006: 227–229). S tímto jedinečným nálezem koresponduje Sága o lidech z Eyru (50), jež vypráví o Þórgunně, která si na Island ze zámoří přivezla truhlu s dovezeným ložním prádlem: “Když přijela na dvorec, ptala se, kde bude její lože, a když jí bylo určeno místo, odemkla truhlu a vyndala z ní ložní prádlo, bohatě vyšívané, a přes postel rozprostřela anglická prostěradla a hedvábné přikrývky. Vyndala též ložní nebesa se všemi závěsy. Byla to tak skvělá výbava, že nikdo předtím takovou neviděl.” Když se jí selka Þuríð, která ji tuto výbavu záviděla, optala na cenu, odvětila Þórgunna takto: “Nebudu kvůli tobě spát na slámě.

O pokrývkách (hvítill, kult, kǫgurr) a prostěradlech (blæja) nevíme téměř nic. Můžeme předpokládat, že byly vyráběny z různých materiálů a i zde byly rozdíly ve kvalitě. V Osebergu byla nalezena rovněž vlněná textilie, která mohla být pouzdrem uvnitř skrývajícím peří a mohla být pokrývkou (Ingstad 2006: 227–229). Z výše zmíněného úryvku o Þórgunně lze získat informace o hedvábných přikrývkách a prostěradlech z anglického lnu. Můžeme si dobře představit, že len byl pro výrobu prostěradel ideálním materiálem. Co se týče polštářů (hægindi), známe nejméně dva archeologické nálezy z 10. století a další, které jsou starší. Současně jsou polštáře zmíněné v rodových ságách. Oba polštáře, které máme k dispozici, jsou vyrobeny z vlny a vycpány ptačím peřím. Jeden z nich se zachoval v bohatém hrobu z Mammenu a má rozměry 78 × 28 cm (Østergård 1991: 136), druhý byl nalezen na severonorském Øksnesu, měří 30 × 30 × 4 cm a je vycpaný peřím kajky, kormorána a racka (Dove – Wickler 2016).

Analýzy použitého peří jsou prováděny velmi vzácné. Obecně se soudí, že peřím vycpané prádlo je známkou vysokého statutu. V současné chvíli znám pouze šest norských (Oseberg, Gokstad, Grønhaug, Haugen i Rolvsøy, Søndre Moksnes and Øksnes) a dvě dánské lokality (Mammen, Hvilehøj), ve kterých bylo nalezeno peří užité v ložním prádle, a některé z nich patří mezi ty nejvýznačnější hroby jaké známe. V literatuře se peří objevuje jako známka luxusu (Ingstad 2006: 227) – tak například vědma v Sáze o Eiríkovi Zrzavém (4) musí být usazena na polštář vycpaný slepičím peřím, Harald Krásnovlasý podle Písně o Haraldovi (6) v mládí nosí rukavice vycpané prachovým peřím a jeho žena je po smrti vystavena, “sedě na peří” [péřovém polštáři] (Sága o Haraldu Krásnovlasém 26). Současně se peří či výrobky je obsahující objevuje jako forma výběru daně a kořist (Plavby Óhthera a WulfstánaFoote – Wilson 1990: 160), z čehož usuzujeme, že šlo i o cenný obchodní artikl. Přesto byla kvalita peří odstupňována, a to hrubostí (brka [fiðri] × prachové peří [dúnn]), tak původem. Nejníže stálo peří husí a slepičí, výše pak mohlo stát peří mořských ptáků. Nejvýše stálo prachové peří kajky mořské (æðardúnn), které je dodnes nesmírně drahou komoditou, ceněnou pro své jedinečné výhřevné vlastnosti. Zdá se, že skandinávské hroby obsahující peří do jisté míry obsahují právě kajčí prachové peří.

Je důležité podotknout, že lůžku se přikládal velký význam. Bylo udržováno čisté, o což se mohlo starat jak služebnictvo, tak sama hospodyně.

Kresebná rekonstrukce postele z Osebergu. Flemming Bau.

Člověk na cestách

Pokud byl člověk na cestách, musel částečně slevit ze svých nároků, ale přesto počítal s kvalitním přenocováním. V první řadě byla cesta, nebyla-li dlouhá, naplánována tak, aby cestující neustále pobýval ve staveních. Platilo za obvyklé, že se host mohl dočkat jídla, pití, konverzace a následně místa na spaní. Běžní cestující mohli přespat ve stejné budově s čeládkou, nebo ve stodolách a čelednících. Egil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi při svých návštěvách Norska přespává v čeledníku (eldahús, kap. 43), ve kterém je dostatek slámy, a ve stodole společně s koňmi (kornhlaða, kap. 71). Ve městech bylo zřejmě možné si pronajmout celou budovu, do které by se vešla například posádka lodi (Sága o Þorsteinovi Bílém 4), podobně jako poutní domy na Kontinentě. Kam byly umisťováni vzácné návštěvy, nemůžeme sdělit, ale můžeme pokládat za jisté, že zejména bohatí statkáři byly na tyto eventuality připraveni.

Pokud se cestovalo lodí, bylo možné buďto pravidelně na noc zakotvit (dovolovala-li to povaha cesty, např. Sága o Egilu Skallagrímssonovi 49), nebo se spalo přímo na palubě. Na námořních cestách se spalo pod plachtou v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Bohatí majitelé lodí si na palubu mohly vzít rozkládací stany a postele, jak můžeme vidět na příkladech z Gokstadu a Osebergu.

Dostal-li se člověk do složité situace a musel přečkat v přírodě, použil veškeré dostupné prostředky. Bylo běžnou věcí, že pokud se cestovalo na určitá místa pravidelně (sněm), postavili se na místě kamenné základy (tzv. búðir), takže během návštěv bylo možné tuto stavbu zastřešit plachtou. Totéž se ukazuje i v případě, kdy lidé přišli o své domovy a museli narychlo improvizovat. Krátkodobější pobyty mohly vyřešit přirozené přístřešky, stany a plachty. Obyčejný člověk mohl na cestách využít spacáku, kožešiny, vlněného pláště, deky a podobně, nebo využil místních izolačních zdrojů. V Sáze o Njálovi (153) nalezneme pasáž, ve které ztroskotaná posádka sbírá mech, jímž se posléze přikrývá.


Bibliografie

Dětmar z Merseburku: Kronika. Překlad Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Píseň o Rígovi = Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181.

Plavby Óhthera a Wulfstána = Plavby Óhthera a Wulfstána. Přel. Klára Petříková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009, s. 540–545.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Eiríkovi Zrzavém Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o lidech z Eyru Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965.

Sága o Þorsteinovi Bílém = Þorsteins saga hvíta. Ed. Jón Jóhannesson. In: Íslenzk fornrit, 11. Austfirðinga sögur, Reykjavík 1950.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Dove, C. J. – Wickler, Stephan (2016). Identification of Bird Species Used to Make a Viking Age Feather Pillow. In. Arctic, Vol. 69/1, 29–36.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

Ingstad, A. S. (2006). Brukstekstilene. In: A. E. Christensen – M. Nockert (eds.). Oseberg-funnet. Bind IV: Tekstilene, Oslo, 185–276.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Roesdahl, Else – Sindbæk, Søren (2014). Terminology and general plans. Excavation. Documentation. In: Roesdahl, Else et al. Aggersborg. The Viking-Age settlement and fortress, Aarhus, s. 53-80.

Schietzel, Kurt (1981). Stand der siedlungsarchäologischen Forschung in Haithabu – Ergebnisse und Probleme. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 16, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Vedeler, Marianne (2014). The textile interior in the Oseberg burial chamber. In: Bergerbrant, Sophie – Fossøy, Sølvi Helene (ed.). A Stitch in Time: Essays in Honour of Lise Bender Jørgensen, Gothenburg: 281-299.

Vidal, Teva (2013). Houses and domestic life in the Viking Age and medieval period: material perspectives from sagas and archaeology, Nottingham: University of Nottingham.

Østergård, Else (1991). Textifragmenterne fra Mammengraven. In. Iversen, Mette et al. (1991). Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 123-138.

O použití slov „viking“, „vikinský“

Při odkazování na aktivity raně středověkých Skandinávců 8.–11. století se běžně užívají slova jako „vikingové“ nebo „vikinský“. V tomto příspěvku se pokusím ukázat, že jde o poněkud zavádějící označení, která se někdy používají z důvodu úspory času a prostoru a z absence lepšího označení, zatímco jindy se z neznalosti používají zcela mylně.

Začnu poněkud obecněji. České slovo viking, které se zásadně používá s malým v a adjektivum zní vikinský (nikoli vikingský), je převzato ze staroseverského víkingr. Termín víkingr označuje člověka, který se vydává na víking („nájezd“, ženského rodu; ze slova vík, „zátoka“), sezónní nájezd podél pobřeží. Slovo víking se obvykle pojí se slovesy vara („být“) a leggja („ležet“) – vara í víking („být na víkingu“), leggja í víking („ležet/dlít na víkingu“).

Pojem víkingr mělo zcela jistě mnoho zabarvení, protože někdy je použito v záporném, jindy v neutrálním nebo někdy dokonce oslavném kontextu. Zjevně dost záleželo na sociálním statutu víkinga a také na pleněné oblasti. Vyhoštěné psance, kteří se shlukovali do bratrstev a za mysy číhali na obchodní lodě, neměl nikdo v lásce, jejich skutky byly odsuzované a králové se všemožně snažili jejich konání zabránit vysíláním úderných jednotek. Svobodní muži, kupříkladu z Islandu, kteří by se rozhodli vyplenit dánské pobřeží, by zcela jistě upadli v nelibost dánského krále, ale před domácím publikem by získali věhlas. Zejména panovníci jsou oslavováni pro své vikinské aktivity, v čem musíme spatřovat projev propagandy. Jak jsem ukázal ve svém článku „Dobrodruh a pecivál“, společnost doby vikinské tíhla k oslavě zahraničních výprav, při nichž se projevovala statečnost, prokazovala se fyzická síla a získávaly se peníze. Touto optikou je potřeba pohlížet i na tento problém. Jak jinak bychom si mohli vykládat slova sedmiletého Egila Skallagrímssona, který, když mu jeho matka po prvním zabití v dětské hře řekla, že z něj bude dobrý víkingr, složil slavnou strofu „Þat mælti mín móðir“, pojednávající o jeho budoucích vikinských aktivitách a zabíjení protivníků; strofu, kterou se dodnes učí islandské děti (video níže)?

Možnost našeho bádání je ztížena tím, že prameny jsou poměrně různé povahy. Některé prameny mluví o vikinzích jako lidech na okraji společnosti, krvelačných nebo bojem ostřílených vyhnancích a záporácích, a jakmile se v textu objeví, obvykle to znamená varování. Někdy se dozvídáme poměrně bizarní informace, jako například:

„V Norsku žil proslulý muž jménem Ǫlvi Dítě a byl velikým víkingem. Dostalo se mu přídomku Dítě, protože nedovolil vrhnout děti na hroty kopí, jak to víkingové dělávali.“

(Kniha o záboru země)

Jiné ságy podávají realističtější pohled, se kterým se osobně ztotožňuji více, a sice vikingové jako sezónní nájezdníci, kteří se na vrcholu svých fyzických sil vydávají do zámoří, aby shromáždili cennosti a věhlas, a zimu tráví na svých statcích daleko od místa nájezdu:

„Úlf byl muž tak velký a silný, že neměl sobě rovného, a za mládí dlel na víkingu a plenil. (…) A když skončili s pleněním, (…) [oženil se a] odešel na své statky. Úlf byl muž bohatý na země a hotové peníze, přijal úřad zemana, tak jako jeho mužští předkové, a stal se mocným mužem.“

(Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 1)

Celkově vzato jde o to, do jaké míry byli vikinské aktivity průvodním jevem staroseverské společnosti a nakolik byli akceptované. Dříve jsem zastával názor, že vikinské nájezdy byly podnikány zejména psanci a že byly odsuzované společností. V posledním roce jsem svůj názor přehodnotil. Rozhodně neexistuje jednoduchá odpověď:

Vikinské nájezdy jasně ukazují několik soudobých trendů. Například souvisí s absencí efektivně fungujících armád – králové byli obklopeni svými dobře vyzbrojenými družinami, ale jejich přesun vyžadoval čas. I nájezd několika málo lodí byl v době, kdy už 60 mužů čítalo vojsko, velkým problémem, se kterým si místní předáci nemohli poradit, a museli vyčkat příjezdu autority s dostatečnou silou. Nájezdy fungující metodou bleskové války tak skončily mnohem dříve, než na ně mohl někdo zareagovat, a proto byly tak účinné a tehdejší lidé v nich viděli možnost zaručeného výdělku. To, že takové nájezdy byly možné jen díky kvalitním lodím, je známou skutečností. Nájezdy dále odráží tehdejší soudnictví. Právo bylo omezeno geograficky, respektive na populaci obývající jisté území. Našemu myšlení, které je uvyklé Interpolu, se vzpírá myšlenka, že někdo vykoná trestný čin v zahraničí, vrátí se domů a zůstane nepotrestaný nebo bude dokonce oslavován. Tehdejšímu člověku ale toto přišlo jako samozřejmost – právo platí pouze tam, kde je někdo ochotný ho vymáhat. V praxi to znamená, že tehdejší Nor mohl odplout do Irska, vyrabovat zlato, ukořistit pěkné Irky a vrátit se do Norska, protože irské autority (tehdy zaměstnané bojem o moc v samotném Irsku), jej těžko mohly stíhat – teoreticky by to mohly udělat jen dvěma způsoby, a sice se pomstít, anebo přijet k norskému soudu a vymáhat odškodnění, což jsou oboje dost neuvěřitelné představy. Neexistovala žádná moc, která by nájezdníkům nakazovala ve smyslu „Nesmíš plenit v zahraničí“. A představa morálních apelů typu „Není to trochu nefér, krást lidem jejich cennosti?“ je naivní. V první řadě, svědomí je až křesťanský výdobytek a staroseverská společnost založená na kultuře cti a hanby by se na takové apely koukala dosti nevěřícně. Logicky by následovala odpověď ve stylu „Já ho férově získal.“ Stejně nerozumné by bylo si myslet, že víkingové tvořili nějakou sounáležitou uniformní masu, která systematicky napadala země v okolí Skandinávie, právě naopak. Norští vikingové plenili v Dánsku, dánští vikingové plenili ve Švédsku a tak dále. Potíž mohla nastat jenom tehdy, když svobodný muž – nájezdník chtěl přepadnout statky někoho, kdo měl dost peněz nebo moc vymáhat pomstu nebo náhradu, případně přepadl někoho ze stejné země. Věřím, že různý kontext v pramenech (záporný, neutrální, kladný) reflektuje, zda jde o výčet skutků člověka, který se proslavil skutky v cizině, nebo jde o popis nájezdu na domácí půdu – každý nájezd tak má dvě odezvy, kladnou v domácím prostředí a zápornou ve vypleněné zemi. Již zmíněný Egil Skallagrímsson, se vydal z Islandu do Kuronska, po cestě plenil, následně obchodoval, poté zase plenil a na zpáteční cestě vyplenil město Lund, jednoduše proto, že ho hnala vidina finančního zisku a neexistovala žádná moc, která by mu zabránila v jeho získání. Tím se dostáváme k tomu, že vikinská výprava šla ruku v ruce s obchodem – do značné míry byly plenitby jen další konsekvencí obchodu a naopak. Obchod je živnost nestálá, a ve chvíli, kdy se nezdaří, je nájezd první logické východisko, jak z dané situace vytěžit aspoň nějaké peníze, které zaplatí posádku, jídlo a třeba i chod domova; stejně tak je třeba nashromážděný lup a otroky někde směnit za mnohem skladnější a univerzálnější měnu – stříbro -, nejspíše v obchodním městě. Značná část nájezdníků nebyla jen tupými piráty ve smyslu dnešních somálských pirátů (ačkoli takoví jistě existovali rovněž), nýbrž byli finančně gramotnými obchodníky a zároveň zkušenými bojovníky – v jedné ruce drželi váhy a v druhé kopí. S tím také souvisí fakt, že většina takových nájezdníků určitě nebyla nízkého původu, a nebyli hnáni hladem a podobně. Tedy alespoň ne hladem fyzickým. Finanční gramotnosti se člověk musel někde naučit, nejspíše na dobře prosperujícím statku, a totéž se týká bojového vybavení, které si nemohl dovolit každý a ne každý s ním uměl zacházet. Opuštění domova v tomto období znamená odchod z lidu, do něhož se člověk narodil, a také ztrátu statusu, který si člověk pracně budoval, takže statek musel být zajištěn rodem nájezdníka po celou dobu jeho nepřítomnosti. Představuji si to tak, že vůdce výpravy a vlastník lodi (která je sama o sobě velkým bohatstvím) shromáždil posádku mladíků z lepších rodin v kraji, u kterých byla naděje, že budou dostatečně vybavení, zasvěcení do boje a mořeplavby, inteligentní a disciplinovaní. Pro mladíky výprava představovala možnost, jak poměrně rychle zbohatnout, proslavit se a podívat se do zahraničí, což byla ceněná zkušenost. Ačkoli principy nájezdných výprav, a sice prokazování statečnosti, fyzické síly a vydělávání peněz, byly vlastní celé společnosti, vikingové představovali pouze určité procento populace, zatímco většinovou společnost tvořili statkáři. Proto je zcestné, když hovoříme o vikinské společnosti, vikinské mytologii nebo vikinském válečnictví, protože se dopouštíme synekdochy a zaměňujeme část za celek. Je to jako říct „pirátská společnost“, „pirátská mytologie“ nebo „pirátské válečnictví“. Nejzřetelněji je to vidět na faktu, že vikingové ani nemuseli být Seveřané; známe také skotské nebo estonské vikingy. Slovo víkingr tedy neoznačuje etnicitu nebo příslušnost k určitému národu, nýbrž určitou činnost nebo profesi. Právě proto je třeba psát české slovo viking s malým v. Pro většinovou populaci Skandinávie používáme pojem „staří Seveřané“, zatímco ona sama sebe zvala buďto Seveřany, nebo se nazývala pomocí přináležitosti k protonárodu (Dán, Nor, Švéd) nebo kmeni (Skåňan, Rogalanďan, Gotlanďan atd.). Laicky řečeno: ne každý Seveřan byl viking, a ne každý viking byl Seveřan.

Ještě je potřeba se zmínit o době, kdy se můžeme bavit o vikinských nájezdech. Tradiční datace doby vikinské je 793–1066. Za počátek doby vikinské pokládá rok 793 u příležitosti vyplenění Lindisfarne, ale pravda je taková, že první severské lodě do Anglie připluly plenit již roku 789. Tendence k rozpínavosti však měli Skandinávci dříve. Za doby vendelské docházelo k expanzi do Pobaltí. První nájezd, který je mi známý, byl podniknut roku 515 do dnešní Francie. Proto je poněkud nerozumné spojovat dobu vikinskou s nájezdy, byť v období let 793–1066 dochází k jejich kulminaci. Daleko spíše za počátek doby vikinské můžeme označit jazykové a kulturní změny ve Skandinávii, které proběhly v 2. polovině 8. století a které Skandinávii oddělily od zbytku germánského obyvatelstva a které byly dovršeny kolem roku 800. Totéž platí i o konci doby vikinské, za který lze pokládat velmi postupné přijímání křesťanských inovací a budování centralizovaných států. Dobu vikinskou tak spíše můžeme řadit do let 800–1100, přičemž jde o umělé mezníky, díky kterým může moderní člověk tuto dobu lépe uchopit.

Nyní se pojďme podívat, jakým způsobem s pojmy „viking“ a „vikinský“ pracuje mezi různými skupinami obyvatel.

Většinová populace České republiky chápe pojem „vikingové“ ve smyslu „nájezdníci, příslušníci severských kmenů“. Takového interpretaci se nemůžeme divit, jelikož je založena na pramenech západní provenience, zatímco severské prameny, které poskytují ucelenější obrázek, jsou málokdy brány v potaz. V některých případech je slovo „viking“ použito jako označení pro nezvykle zarostlého a barbarsky vypadajícího muže. Není pochyb o tom, že na celém světě, tedy včetně země, která nemá zkušenost s vikinskými nájezdy, dochází k řadě stereotypů. Doba vikinská, vikingové a termíny jako „vikinský“ fungují jako zástupné pojmy, do nichž si lidé vkládají vlastní představy a tužby. 

Obecné povědomí nejvíce ovlivňuje televize a internet a obsah těchto médií. Jako příklad si můžeme uvést píseň, kterou na serveru Youtube nalezneme pod názvem „icelandic vikings battle song“. Pokud se začneme pídit po zdroji této libé melodie, zjistíme, že se jedná o cover na středověkou švédskou baladu o dvou sestrách (De två systrarna), který vytvořila skupina In Extremo. Tudíž píseň není ani islandská, ani válečná, ani se nikterak nepojí s dobou vikinskou. Co nás musí překvapit nejvíce je ale fakt, že si tuto píseň pustilo již na tři čtvrtě milionu posluchačů. A podobných případů můžeme najít desítky a stovky.

Mým dalším oblíbeným příkladem je „11th century Rus boot“, která koluje na Pinterestu a kterou shlédne každý zájemce o dobovou obuv, která zadá relevantní heslo do vyhledávače Google. Každý poctivý reenactor však musí poznat, že měřítko použité u fotky pochází ze švédského historického muzea, a při troše snahy se lze dopátrat, že bota pochází ze 14. století.

Stejné jednání vykazují i poučení laikové, kteří pod pojmem „vikingové“ chápou uniformní skandinávské kmeny, které obývali Skandinávii výhradně v letech 793–1066. Nepřipouštějí si fakt, že se doba vikinská rodila v kulturní a jazykové změně a expanzi do pobaltského a severomořského prostoru v 7. a 8. století a byla završena dlouhodobým kulturním přerodem do křesťanské společnosti a pomalým ustáváním nájezdů, které trvaly až hluboko do středověku, a namísto toho píší články s překvapujícími nadpisy typu „Viking Age Started Earlier than Previously Thought, Archaeologists Say“. Konkrétně tento článek reflektuje obchod se sobím parožím mezi Norskem a Dánskem na počátku 8. století, ale hovoří o něm jako o „důkazu, že vikingové navštívili Ribe, nejstarší skandinávské město, ještě před svým nechvalně známým pleněním“. Další příklad jsem uvedl ve článku „Paraziti v době vikinské“, který je reakcí na článek „Did marauding Vikings have such a bad attitude because they suffered from chronic WORMS?“. U těchto poučených laiků často dochází k chybné interpretaci odborných studií.

Řada odborníků, zejména skandinávských a anglických, používá pojem „vikinský“ ve smyslu „vztahující se k letům 800–1100“, což jim ve světle tohoto článku nelze vytýkat. Za hranou však stojí obvyklý pojem „vikingové“ užitý ve smyslu „všichni obyvatelé vikinské Skandinávie“. Další generalizace se v odborné literatuře dopouští například ti badatelé, kteří zkoumají „vikinské“ meče. Tento přídomek si raně středověké meče vysloužily pouze proto, že k jejich prvnímu detailnímu zmapování byly užity norské meče doby vikinské. Pojem „vikinský“ v tomto ohledu nabývá smyslu „vyrobený v době vikinské“.

Fascinace dobou vikinskou se za poslední století stala světovou záležitostí a promítá se do chápání laiků i odborníků. Obecně lze říci, že pojmů „viking“ a „vikinský“ se rozhodně nadužívá, a to kvůli zjednodušení nebo neznalosti. V mnoha ohledech korektnější by byly pojmy „starý Seveřan“ a „staroseverský“, ačkoli ty se mohou ve svých nejextrémnějších smyslech mohou vztahovat na období let 500–1500. Zatímco v českých odbornějších kruzích se pomalu začíná používat termín „starý Seveřan“, v zahraničí kulminuje použití generalizujícího slova „viking“, v lepším případě „Viking Age“. V případech pojmů „viking“ a „vikinský“ jde o nesmírná zjednodušení, díky nimž lze tuto historickou epochu a její obyvatele co nejsnadněji pojmenovat. V jiném případě by byl potřeba obsáhlý komentář či výklad, pro který se nedostává prostoru. Kvůli absenci takového výkladu se však dostáváme do slepé uličky, jež nám neumožňuje plně vstoupit do myšlenkového světa starých Skandinávců.

„Na jídlo vydatné nezapomeň“

Jsem nesmírně poctěn, že mám tu čest nabídnout Vám zbrusu novou studii Zdeňka Kubíka „Na jídlo vydatné nezapomeň“, která volně navazuje na můj článek „Jídlo v mysli starých Seveřanů“. Zdeňkova studie je momentálně nejobsáhlejší prací, která se v češtině zabývá vikinským stravováním a která kromě analytické části obsahuje kuchařku.

Práci si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Vikinské přilby

PHTO0338.JPG

Ohelmený námořník na gotlandském obrazovém kameni Smiss Stenkyrka I. Za fotografii děkuji Daliboru Grimmovi.

Téma vikinských přileb patří mezi populární a přitom neprobádanou kapitolu raně středověkého vyzbrojení. O problematiku se dlouhodobě zabývám, o čemž svědčí také mé články o fragmentech přileb z Tjele („Přilba z Tjele“) a Birky („Fragmenty přilby z Birky?“, „Další fragment přilby z Birky?). Proto jsem se rozhodl sepsat ucelený článek, který by mapoval všechny doklady skandinávských přileb používaných během let 800–1100. Práci jsem pojmenoval „Grafnir hjálmar“ : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání a můžete si ji stáhnout prostřednictvím následujícího odkazu.

Jsem si vědom, že otázka přileb není zdaleka uzavřená, a jsem ochotný o jednotlivých bodech článku vést debatu.


For English-speakers

The article Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání („A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“) aims to summarize known sources concerned with early medieval Scandiniavian helmets. The article comments not only the shape of helmets, but also their ownership and symbolism.

Inspiromat #6, gotlandský obchodník

V šestém dílu inspiromatu si představíme kostým Radomíra Jelínka, známého slovenského reenactora. Radomír se snaží rekonstruovat gotlandského obchodníka na přelomu 10. a 11. století.

Na fotkách si můžeme povšimnou, že Radomír má na sobě hnědou tuniku z vlněné rybí kosti,  která je lemována vzorovaným geometrickým hedvábím. Tunika je přepásána opaskem, který je inspirovaný různými gotlandskými nálezy. Přezka, nákončí a opaskové lamely pochází z hrobů z Rone a Hense, zatímco závěsné pružiny pochází z Ense. Na opasku je zavěšená brašna zdobená mosazným plechem a hedvábím, peněženka podle nálezu z Birky (Radomír momentálně pracuje na nové podle nálezu z Barshalderu), brousek s barevnou mozaikou, křesadlo podle nálezu z Birky a hřeben podle nálezu z Eskelhemu. U krku Radomírovi visí damaškový nožík podle nálezu z Rone, který je zdoben stříbrem a mosazí. Dále můžeme vidět amulet kladiva na řetízku, který Radomír hodlá vyměnit za křížek. Přes tuniku je přehozen půlkruhový hnědý plášť z vlněné rybí kosti, který je sepnut sponou (Radomír má spony tří typů, které se zakládají na nálezech z Visby). Na hlavě se nachází vlněná čepice lemovaná kožešinou, která je zdobená hedvábnou výšivkou a replikou vrcholku čapky z Birky (čepice bude dále ozdobena pozamentovým ornamentem). Na rukou můžeme vidět pásové mosazné a stříbrné náramky zdobené raženou dekorací. Symbolem povolání jsou pak jednoduché váhy, které byly nalezeny hned na několika místech (Visby, Akeback, Oja).

Na nohou vidíme široké kalhoty vyrobené podle vyobrazení a nálezu z Haithabu. Kalhoty jsou barvené indigem a vratičem. Boty se dvěma knoflíky jsou replikami kusů z Dorestadu. Přes holeně jsou natažené bílé nålbindingované ponožky, na jejichž vrchní části se nachází tenká tkanice sepnutá malými (2 cm) sponkami.

Obchodnický kostým doplňují zbraně. Mezi ty patří ostrý damaškový meč (nedokončený) typu H s čepelí typu 3 (čepel je 80 cm dlouhá a 6 cm široká), ostrý damaškový sax (Radomír má dva, ale oba chce předělávat, a jeden z nich je replikou nálezu z Gotlandu), ostré damaškové kopí typu I s mosaznými příčkami (podle nálezu z Gotlandu) a palcát, který bude nahrazen autentičtější replikou.

Kromě něj chce Radomír v budoucnu vyrobit nový hedvábný potištěný kaftan, možná novou čepici, brašnu, peněženku, lukostřeleckou výbavu, závěs na meč s opaskem podle nálezů z Rone a Hense a mačky na boty.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Radomíru Jelínkovi.

Atgeirr – luštění vikinské halapartny

Atgeirr – solving the viking halberd”

Summary

This article comments the knowledge we have about Old Norse weapon called atgeirr (atgeir in modern Icelandic). Many experts and reenactors believe that atgeirr represents a weapon similar to a halberd or a bill. However, the thesis of Mr. McMullen, as well as my own research, points to the conclusion that there is high probability that atgeirr corresponds to spears of Petersen type D2, F, G, H or to winged spears. The haft of the spear could be slightly shorter than usual, so atgeirr could be used as a throwing weapon. Therefore, atgeirr was very suitable for naval battles.
This article aims to highlight that atgeirr is not a mythical weapon or a weapon which has not yet been found. Rather, we should examine spearheads between the found material and have a discussion on which types match up with literary references.


Když jsem si před mnoha lety četl překlady ság o Islanďanech, narazil jsem v nich na slovo “halapartna” a řekl jsem si, že musím zjistit více. Vyhledal jsem, že v původních textech se pod touto halapartnou nejčastěji skrývá zbraň, která nese název atgeirr. Tím jsem narazil na jednu z největších záhad vikinského boje, kterou se snažili rozluštit mnozí překladatelé i laikové z řad reenactorů.

V současné islandštině se výrazem atgeir skutečně označuje halapartna. To vedlo řadu odborníků (Ewart Oakeshott, William Short) k závěru, že atgeirr byl předstupněm halaparten, které vznikly ve 14. století ve Švýcarsku. Hlavním argument pro tento soud představovala ságová literatura, podle které se atgeirr (a jiné málo zmapované druhy tyčových zbraní, jako kesja nebo hǫggspjót) využíval k sekání a bodání zároveň. Přiznávám se, že jsem pod vlivem tohoto závěru dlouhou dobu zastával názor, že atgeirr mohl být podobný kůsám. Umírnění jazykové namísto toho zastávají názor, že existoval-li nějaký takový druh zbraně, nelze o jeho konstrukci říci více než to, že se jednalo o tyčovou zbraň.

Písemné prameny chápou atgeirr jako reálnou zbraň používanou od doby vikinské (poprvé se slovo atgeirr objevuje v poezii Egila Skallagrímssona v 10. století) až po 13./14. století. K severským písemným zmínkám je ale třeba přistupovat opatrně, protože mají různou relevanci a různý stupeň pravdivosti – například rodové ságy jsou ve vztahu k atgeirům příliš fantaskní (například atgeirr Gunnara z Hlíðarendi vydával před každým bojem zvuk), zatímco skaldské básně spolu Královským zrcadlem (Konungs skuggsjá) představují věrohodnější, leč méně detailní prameny. Zásadní informace může přinést etymologie slova atgeirr, kterou se dosud nikdo detailně nezabýval ve vztahu k rozšíření tohoto typu zbraně. Analogie totiž můžeme najít ve staré angličtině (ætgár, ætegár, ætgǽre), staré francouzštině (atgier, algier), staré fríštině (etgér), staré horní němčině (azgér) a střední horní němčině (atigér, azigér). Z tohoto důvodu se domnívám, že atgeirr spíše představuje kontinentální zbraň rozšířenou mezi germánskými národy. Také slovník Cleasby&Vigfússon (Cleasby–Vigfússon 1874: 30) se domnívá, že jde o “nepochybně zahraniční zbraň”, která je “zřídka zmíněná v ságách”.

Samo označení atgeirr doslova znamená “bojový oštěp” ve smyslu “oštěp na blízko”. Výzkum skupiny Hurstwic, který mapuje používání jednotlivých zbraní a zbrojí v rodových ságách, potvrzuje, že v 65% případů se atgeirr používá k bodání. O tom, že atgeirr mohl být druhem kopí či oštěpu, svědčí také Královské zrcadlo, které doslova říká: “Odlévaní ježci z olova a dobré atgeiry jsou rovněž dobré zbraně na lodi.” S tím koresponduje také zpráva o skvěle vybavené posádce královské lodi, kterou zaznamenal Florentius z Worcesteru ve své Kronice (rok 1040): “Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni. V levé ruce každý třímal štít, jehož puklice a nýty byly také pozlaceny, a v pravé ruce držel kopí, kterému se v anglickém jazyce říká atagar.”

Dosud se uvažovalo o atgeiru jako o nepříliš rozšířené skandinávské zbrani, která nemá oporu v archeologických nálezech. Sám se snažím poukázat na to, že se jednalo o tak rozšířenou zbraň, že by bylo podivné, kdyby se nenalézala mezi souborem nalezených zbraní. Stejný názor jsem objevil také v práci Kennetha J. McMullena “Góð vopn á sjó og landi: An examination of the atgeirr and kesja in Old Norse literature and Scandinavian archaeology“, která se stala podnětem pro sepsání tohoto článku a kterou doporučuji všem zájemcům o tento typ zbraně. McMullen (McMullen 2014: 2931) se domnívá, že atgeirr je specializovaný typ kopí s širokým a relativně tenkým hrotem (typu D2, F, G či H) na kratším ratišti, které umožňovalo použití jako vrhacího oštěpu:

“Ve výsledku lze o atgeiru říci to, že šlo o zbraň primárně určenou k bodání, která však v případě potřeby mohla být použita jako sečná zbraň. Na základě informací z Královského zrcadla, zkoumaných ság a iluminace na straně 9v rukopisu M 736 lze soudit, že zbraň byla ideální pro námořní boj – a možná byla k tomuto účelu výhradně určena.” (McMullen 2014: 31)

Časové i geografické rozšíření nahrává také kopím s křidélky, které jsou na některých iluminacích vyobrazeny v jedné ruce v kombinaci se štítem. Rodové ságy o svědčí o tom, že ačkoli jsou atgeiry vrhány (z výzkumu skupiny Hurstwic vyplývá, že jsou vrhány stejně často, jako je jimi sekáno), jedná se o primární (nikoli poboční) zbraně, což opět poukazuje spíše na kopí. Poměrně důležité je, že se o atgeiru začíná přemýšlet jako o reálné zbrani, ke které lze najít odpovídající archeologické nálezy. Pokládám také za důležité poznamenat, že z anglosaských glos je zřejmé, že pojem ætgár v průběhu století nabýval různých významů, “vrhacím oštěpem” počínaje a “velkým kopím” konče (Swanton 1966: 517–525).

O výsledné podobě této zbraně se však ještě bude muset diskutovat; v ideálním případě by mělo dojít na diskuzi filologů, kteří mohou z písemných pramenů získat cenné informace, archeologů a reenactorů, kteří mohou mezi objevenými hroty nalézt kusy odpovídající literárním předlohám a mohou je podrobit zkoušce v boji. Dost možná se v budoucnosti pokusím o teoretickou rekonstrukci, takže se máte nač těšit!

Použitá literatura / Bibliography:

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) – Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Staroislandské ságy. Přel. Ladislav Heger, Praha 1965.

Florentius z Worcesteru : Kronika – Florence of Worcester. The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations. Přel. Thomas Forester. London 1854.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania 1914.

Hurstwic. “Viking Age Arms and Armor Other Viking Weapons”. Online.

Hurstwic. “A Statistical Summary of Weapons Usage in Sagas of Icelanders”. Online.

McMULLEN, Kenneth J. Góð vopn á sjó og landi: An examination of the atgeirr and kesja in Old Norse literature and Scandinavian archaeology, Reykjavík 2014, Magisterská práce. Online.

OAKESHOTT, Ewart R. The Archaeology of Weapons: Arms and Armor from Prehistory to the Age of Chivalry, London 1960.

O’SULLIVAN, Angelika. Waffenbezeichnungen in althochdeutschen Glossen. Sprach- und kulturhistorische Analysen und Wörterbuch, Berlin 2013.

SWANTON, M. J. (1966). The spear in Anglo-Saxon times, Durham theses, Durham University. Available at Durham E-Theses Online: http://etheses.dur.ac.uk/10354/

VRIES, Jan de. Altnordisches etymologisches Wörterbuch, Leiden-Boston-Köln 2000.

Výstava “Vikingové a Baltové : severská sága”

Plakát výstavy.

Čtenáře těchto stránek bych chtěl seznámit s výstavou “Vikingové a Baltové : severská sága” (Викинги и Балты: Северная Сага), která probíhá od 7. února do 12. dubna v Národním historickém muzeu v běloruském Minsku.

Nejobsáhlejším článkem o této výstavě, který jsem byl schopen nalézt, je ten, který na svém webu publikoval jistý “maystra. Tento článek jsem se rozhodl zpracovat a doplnit vlastním komentářem.

Výstava je organizována ve spolupráci se skupinami True Varing (Minsk) a Naglfar (Vitebsk) a skládá se ze sérií nálezů, které se vztahují k životu Seveřanů a Baltů v raném středověku, zejména pak v době vikinské. Mimo rekonstrukcí oblečení, šperků, zbraní a domácích předmětů jsou vystaveny také exponáty z Národního muzea, včetně šperků a šípů z Prudníků (Пруднікі) a dekorovaných kostí z Maskaviči (Маскавічы).

Pro lepší přehled přikládáme mapu, na které jsou zvýrazněny pobaltské kmeny, hlavní archeologická naleziště, které jsou ve výstavě blíže popsány, a vodní toky, které zprostředkovávaly dopravu mezi Skandinávii, Pobaltím a územím dnešního Běloruska.


Latgalci (též Latgalové)
Východobaltský kmen, který dal název modernímu Lotyšsku. Latgalci obývali východní část dnešního Lotyšska a severní část Běloruska na pravém břehu řeky Daugavy. Na západě sousedili s Livonci, na jihu s Selovijci (též Sély) a Zemgaly, na východě s Kriviči a na severu s estonskými kmeny. V období 10.–12. století byla latgalská společnost na svém vrcholu a začala se rozpínat do livonského území.


Kurové (též Kuršové nebo Kuronci)
Patrně východobaltský kmen žijící na pobřeží Baltského moře, v oblasti Kuronska v západní části dnešní Litvy a Lotyšska. Kromě zemědělství a chovu dobytka se věnovali také rybolovu, lovu, řemeslu a obchodu. V 7.–8. století bojovali s expanzivními Švédy, kteří dokázali zabrat pás země kolem pobřeží. Na počátku doby vikinské byly švédské državy v Kuronsku dobyty a nejspíše došlo ke kurským výpadům do Švédska a Dánska. V období 8.–10. století se u nich kvůli transformaci primitivní společnosti objevily první feudální vztahy.

Livonci (též Livové)
Malé ugrofinské etnikum, které představuje původní obyvatele Livonska. V 9.–12. století žili v severní a západní části dnešního Lotyšska, v okolí Rižského zálivu. Kolem roku 1000 se vlivem asimilace s Kury a Latgalci jejich území značně zmenšilo. Věnovali se hlavně zemědělství, rybolovu, včelařství a obchodu.

Gotland
Baltský ostrov a samostatný administrativní a etnografický region Švédska. V době vikinské se největší gotlandské město Visby díky své výhodné pozici na křižovatce obchodních tras těšilo pověsti hlavní stanice v Baltském moři, která přetrvala až do pozdějšího středověku, kdy Visby spolupracovalo s hanzou. Gotland z těchto obchodů získával pohádkové bohatství.

Birka
Největší švédské obchodní centrum, které fungovalo v letech cca 750–970. Birka sloužila jako výchozí/konečná stanice na obchodní stezce spojující Skandinávii s arabským světem. To lze dosvědčit bohatými nálezy arabských mincí a předmětů. Na konci 10. století ztratila Birka na politické a ekonomické důležitosti a byla nahrazena Sigtunou. Viz články “Zánik Birky” a “Přednášky o Birce.

Kosti s runovými nápisy z hradiště Maskaviči
Hradiště Maskaviči (Braslavský rajón) bylo spolu s hradištěm Drysvjaty ve 12.–13. století hraniční pevností, která chránila severozápadní hranici Polockého knížectví proti Baltům. Mnoho nalezených artefaktů svědčí o obchodních vazbách a vysokém úrovni výroby. Zvláště zajímavé jsou unikátní kostěné fragmenty (celkem více než 100 kusů) s rytinami a runovými nápisy (více zde). Na 86 kostech se celkem nachází 165 runových znaků včetně magických textů a 27 rytin lidí a jiných motivů, např. šachovnicového vzoru.






Další rekonstrukce
Na výstavě můžete dále spatřit rekonstrukce zbraní, šperků a domácího vybavení.


Na závěr si můžete pustit video z výstavy:

 

Zdroje:

http://histmuseum.by/ru/exhibitions-events/exhibition-vikingi-i-balty/

http://maystra.livejournal.com/197803.html

http://tverbelarusklan.livejournal.com/134546.html

http://ingria-art.livejournal.com/653681.html

http://belapan.by/archive/2015/02/11/media_vikingi/

http://spadczyna.com/

Úvod do staroseverských podzbrojí

Na žádost mnoha reenactorů, kteří se zabývají raně středověkým bojem, jsem se spolu se svými kolegy Romanem Králem, Janem Zajícem, Janem Bělinou a dalšími rozhodl sepsat článek, který by poskytoval obsáhlý komentář k užívání podzbrojí a textilních zbrojí raného středověku. Vzhledem k tomu, že neexistuje jediný archeologický nález, jsme nuceni složitě spekulovat a vycházet z pochybných literárních zmínek, vyobrazení a zkušeností vyzkoušených na vlastní kůži. Článek budeme koncipovat jako výčet konstrukčních předpokladů, ze kterých každý zájemce může vycházet.

1) nutnost podzbroje

Výjev z výšivky z Bayeux, kolem roku 1077.

Je logické, že se kroužkové a případně i další zbroje používaly v kombinaci s podkladem. Kroužková brň, která byla nejrozšířenější kovovou zbrojí ve Skandinávii, poskytuje kvalitní ochranu vůči řezu a efektivně rozkládá ránu do prostoru. Ale v případě, že by byla nošena bez podzbroje, by rozloženou ránu absorbovalo přímo tělo a došlo by k jeho povrchové a vnitřní destrukci. Pro dobu vikinskou (a ostatně celý raný středověk) je příznačné, že podzbroj nikdy není přímo zmiňována jako součást bojové výbavy (gerðarherváðir, herklæði), do které prameny řadí zejména kovové vybavení. Totéž platí o dochovaných skandinávských vyobrazeních (viz např. zde, Archer 2013) – zbroje přiléhají těsně k tělu a není pod nimi patrný podklad, a to ani v případě, že muži svlékají padlé ze zbrojí. Podzbroje jakožto spodní vrstvy nebyly pro celkové vyznění uměleckého díla důležité, respektive zbroje byly důležitější nežli jejich doplňky (byť nezbytné). Existují však iluminace ze soudobé Evropy, ve kterých je podklad naznačen (viz např. Skodell 2008), a my se pokusíme ukázat, že mezi podzbrojemi napříč soudobou západní a severní Evropou existovaly paralely.

2) materiál podzbroje
Nejlepší ochranu proti rozložené ráně představuje vrstvený textil a kůže. V českém reenactmentu panuje tendence vyrábět i několik centimetrů silné prošívanice a vycpávanice, ale vědecké bádání (viz seznam u Archer 2014) spekuluje o dvou textilních vrstvách či kombinaci textilní a svrchní kožené vrstvy. Tomu by nasvědčovala i vyobrazení, ve kterých zbroje přiléhají přímo k tělu. Menší počet vrstev vlny (do tří) se nám také osvědčil v moderních bitvách – bojovník není omezen v pohybu a zároveň je obstojně chráněn (sekery a kopí jsou však problematické). Osvědčily se také nepříliš tlusté zplstnatělé textilie.

Ságy a další prameny včetně Knihy o družině (Hirðskrá) a Královského zrcadla (Konungs skuggsjá) zmiňují textilní zbroje treyja a panzer/panzari (Falk 1914: § 87 + § 90; 181182, 185186). Tyto pojmy se do staroseverštiny dostaly jako výpůjčky ze střední nízké němčiny a označují mnohavrstvé prošívanice a vycpávanice vrcholného a pozdního středověku (Hjardar – Vike 2011: 194196). Zbroje na způsob prošívanic, které jsou prošívané vertikálním nebo diamantovým vzorem, se ve vyobrazeních (např. výšivka z Bayeux) objevují až v 11. století a mohou souviset s celkovou profesionalizací armád, třebaže musíme konstatovat, že vyobrazení zbroje zjednodušují, a to až do té míry, že nečiní rozdíl mezi zbrojemi textilními, kroužkovými, šupinovými či lamelovými.

3) střih 

Dánové

Útok velkého dánského vojska podle rukopisu M.736, fol. 9v, cca rok 1130.

Otázka střihu je zřejmě nejsložitější ze všech, protože vyžaduje znalost soudobého odívání. Lze předpokládat, že střih nebyl zcela uniformní. Rovněž lze předpokládat postupný vývoj – zesilování jednotlivých částí a vrstvení většího množství látek, což vyžaduje jejich prošívání.

Nelze si nevšimnout, že většina ságových bojovníků bojuje prakticky beze zbroje, což si lze vyložit tak, že si kvalitní zbroje jednoduše nemohli dovolit. Někteří se před bojem dokonce oblékají do sváteční tuniky. Anglické iluminace z 10.12. století znázorňují řadu bojovníků oděných pouze do čapek a tunik. Stejně tak mohly funkci samostatně nošené textilní zbroje plnit přehybané nebo východní kaftany s knoflíky. Přijde mi logické předpokládat, že podzbroje byly prakticky totožné s těmito běžnými, civilními oděvy, a jejich ochranné funkce se dosahovalo jejich vrstvením. Co se týče střihu, jedná se o klasickou tuniku (kyrtill) : po kolena dlouhý oděv bez knoflíků nebo zapínání, s dlouhými rukávy a vsazenými klíny. Výstřih mohl být řešen klopou a stojáčkem pro ochranu krku, stejně jako v případě tunik ze Skjoldehamnu a Guddalu.

Add. MS 24199 fol. 18

Cotton Ms. Cleo. C VIII, fol. 18v, konec 10. stol.

Toto řešení přinejmenším naznačuje několik pramenů. Prvním z nich je iluminace anglosaské verze Prudentiovy Psychomachie (viz vpravo), která se datuje do konce 10. století. Na této iluminaci lze spatřit dva bojovníky – tanečníky v krátkých kroužkových košilích se zubatými okraji, zpod nichž vyčnívají tuniky, které dosahují kolen a zápěstí. Prakticky stejné řešení se objevuje v iluminacích několika rukopisů z období 10.11. století (viz např. scény z Knihy Makabejské ze St. GallenuZlatého evangeliáře z Echternachu či Života svatého Albína). S tím koresponduje i jeden literární pramen, a sice Sága o Magnúsovi Dobrém (kap. 29), ve které se praví, že „Král Magnús si sundal kroužkovou brň, pod níž měl navrchu rudou hedvábnou tuniku […].

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle Hjardar – Vike 2011: 155.

Tento krátký ságový úryvek nás nutí představovat si podzbroj jako více tunik poskládaných na sebe. Osobně jsem toto řešení používal a jeho praktičnost spatřuji v tom, že nositeli umožňuje libovolně přidávat/ubírat počet vrstev, čistit propocené tuniky samostatně a konečně používat samostatné tuniky i mimo bojový kontext. Hned dva norské nálezy – Skjoldehamn a Guddal – obsahovaly dvě tuniky, což je přesně počet, který se mi osvědčil jako ochrana vůči zimě i jako podzbroj nošená pod brní.

Rozhodně lze uvažovat také o tunikách sešitých k sobě. Podzbroj ze sešitých tunik je již speciálním válečným oděním, které jen stěží najde uplatnění v nebojové situaci. Často se argumentuje tím, že byzantské prameny popisují podzbroje podobné prošívanicím. Obzvlášť zajímavé svědectví podává Anonymní traktát o strategii ze 6. století:

Zbroj by neměla být nošena přímo na běžném oblečení, jak někteří dělají, aby snížili váhu zbroje, nýbrž na oděvu přinejmenším na prst tlustém. A to ze dvou důvodů. Když se tvrdý kov dotýká těla, nerozdírá ho, leč dokonale sedne a pohodlně spočívá na těle. Navíc zabraňuje nepřátelským střelám, aby zasáhly tělo […], protože drží [kovovou zbroj] dále od těla.“ (Anonymní byzantský traktát o strategii, §16)

Existenci takového jednokusového textilního odění ve Skandinávii dokládá prakticky až výraz treyja, což podle nás může svědčit o tom, že se podobný specializovaný oděv začal používat až v pozdějším období (11./12. století a dále), ale vzhledem k povaze našich pramenů nemůžeme zavrhnout ani tuto myšlenku. Nezbývá tedy nic jiného než připustit obě varianty, a sice brň oblékanou přes civilní šaty (několik tunik) a brň oblékanou přes speciální oděv. Tloušťka speciálního oděvu by se mohla pohybovat kolem 1 centimetru. Osobně bych se u takového oděvu ze sešitých tunik vyhnul důkladného prošívání, nýbrž bych tuniky sešil u lemů a pak bych na ně našil ozdobné pásky a lemovky z hedvábí, čímž bych docílil dekorativního vzhledu a prošití zároveň.

Skandinávská vyobrazení naznačují, že se délka podzbroje přizpůsobovala délce kroužkové zbroje. Prudentiova Psychomachie a další soudobé iluminace však ukazuje pravý opakAž na výjimky můžeme říci, že do počátku 11. století se ve skandinávském kulturním okruhu užívaly kratší brně, v délce do 70 cm, a s krátkým rukávem. Zároveň chyběly kroužkové komponenty, jako ochrana krku či nohou. V průběhu 11. století zaznamenáváme prodlužování zbrojí, které bylo způsobeno přejímáním kontinentálních zvyklostí a které vyvrcholilo používáním kroužkových kompletů.

Vyhraňujeme se vůči moderním „podzbrojím“, které jsou bez ladu a skladu sešity dohromady a připomínají spíše hadry nebo otrocké oblečení. Textilní zbroje – ať už byl jejich vzhled jakýkoli – musely být vkusné a musely odrážet status majitele. V dnešní době se až příliš hledí na praktickou stránku a „minimální koukatelná elegance“ je zanedbávána. Někteří reenactoři a organizátoři historických akcí s oblibou tvrdí, že podzbroje nejsou dochované, a proto je dnes možné používat a tolerovat prakticky jakoukoli textilní nebo koženou zbroj.

4) rekonstrukce
Zastáváme názor, že v reenactmentu je důležitá vizualizace. Můžeme se snažit o kvalitní článek, ale bez fotek rekonstrukcí nikdy neoslovíme cílovou skupinu. Proto přikládáme menší galerii fotek podzbrojí a zbrojí. Do budoucna doufáme, že se galerie bude rozšiřovat – pokud disponujete fotografií vhodné podzbroje, můžete nám ji samozřejmě poslat a my ji zveřejníme.

Společným jmenovatelem vyfocených podzbrojí je menší počet vrstev, délka dosahující maximálně po zápěstí a po kolena, absence zapínání a co nejméně prošívání.


Domníváme se, že otázka podzbrojí byla dosud přehlížena – na našich bojištích se pohybují bojovníci, který se svými tlustými či ahistorickými zbrojemi spíše připomínají maskota firmy Michelin. V zájmu posunu reenacmentu je třeba vést diskuzi, a proto jsme otevřeni názorům ostatních reenactorů a jsme ochotni o problematice podzbrojí dále debatovat.

Článek se již po pár dnech dočkal dobrého přijetí a dokonce vznikl doplněk o bojovém kabátci. Jeho autorem je Abe a můžete si jej přečíst zde. Za citování stojí autorova věta: „Můj názor je ten, že pro bojovníka na cestách je nepraktické tahat civilní oblečení a ještě navíc speciální bojovou ochranu, mnohem výhodnější je spojit oba požadavky do jednoho.


Zdroje a doporučené odkazy

Anonymní byzantský traktát o strategii (The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy). In: Three Byzantine Military Treatises, ed. a přel. George T. Dennis, Washington 1985: 1–135. Dostupné z: https://oniehlibraryofgreekliterature.files.wordpress.com/2015/09/three-byzantine-military-treatises-by-george-t-dennis.pdf.

Sága o Magnúsovi Dobrém – Sagan af Magnúsi góða. Dostupné z: http://www.heimskringla.no/wiki/Sagan_af_Magn%C3%BAsi_g%C3%B3%C3%B0a.

ARCHER, Gavin. Mail Shirts, in: The Viking Age Compendium, 2013. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Mail_Shirts.

ARCHER, Gavin. Jacks and Gambesons, in: The Viking Age Compendium, 2014. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Jacks_and_Gambesons. Viz bibliografii v závěru.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

SKODELL, Henry. Schutzausrüstung des 11. Jahrhunderts in Mitteleuropa, in: Reenactment.de, 2008. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.reenactment.de/reenactment_start/reenactment_startseite/diverses/kitguide/kitguide.html.

Relikvie z kostela Bussy-Saint-Martin – nejstarší dochovaná prošívanice – online.

Rekonstrukce prošívané zbroje na základě ikonografických podkladů z 13.st. – online.

Ochrana těla doby vikinské – online.

Praporce doby vikinské

Otázkou praporců jsme se zabývali již v předchozím článku Boj v době vikinské, ale byl jsem požádán, abych sepsal článek, který shrnuje dohromady všechny informace, které máme, aby bylo možné vytvořit co nejvěrohodnější rekonstrukci. Zároveň si řekneme také něco o symbolice staroseverských praporců.

JACOBSEN, Lis, - MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

JACOBSEN, Lis, – MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

Jsem si vědom pouze dvou vyobrazení vikinských praporců a několika literárních popisů (zájemce o literární popisy praporců odkazuji na tento článek). Současně existují archeologické nálezy několika spon ve tvaru praporců, které spíše odpovídají větrným lodním korouhvičkám a podle mého názoru sdílí některé podobnosti s praporci. Skaldské básně, které praporce často zmiňují, ukazují jasnou terminologii: praporec tvoří žerď (stǫng), na které je pověšená textilní vlajka (merki či ).

Začněme vyobrazeními. Tím nejjednodušším je rytina z runového kamene DR 96, který se datuje do pojellinské doby vikinské (950-1066). Výjev ukazuje jezdce na koni, který v levé ruce drží štít a v pravé třímá žerď praporce. Praporec má trojúhelníkový tvar a je bez motivu.

raven banner2Nejdůležitější výjev se nachází na mincích dublinského a northumbrijského krále Óláfa (kvárana) Sigtryggssona ze 1. poloviny 10. století. Na jedné minci nacházíme také žerď s trojúhelníkovým praporcem a třásněmi. Na praporci je vidět nedetailní silueta letícího havrana. Na jiné minci téhož panovníka se nachází pouze havran, a to ve velice kvalitním provedení. Havraní praporec je také vyobrazen na výšivce z Bayeux (konec 11. století) v rukou normanského jezdce.

Pokud se zaměříme na písemné prameny, zjistíme, že havraní praporec (staroseversky hrafnsmerki) je typickou standartou významných severských vládců. Popisy severských praporců jsou dochovány jak v islandských ságách, tak v anglosaských a normanských pramenech. Je patrné, že havraní praporce se používaly po celou dobu vikinskou, od 9. do 11. století, a že šlo o celoskandinávskou zvyklost.

Prameny věnují velkou pozornost praporci Ubby, syna Ragnara loðbróka, který roku 865 napadl Anglii a který padl roku 878 v bitvě u Cynwitu v Devonshire. Jeho praporec, který se nazývá “Havran”, popisují hned tři prameny:

Praporec na výšivce z Bayeux.

V zimě toho roku přistál bratr Ívara a Hálfdana v Devonshire ve ve Wessexu s 23 loděmi. Tam byl zabit s osmi sty muži a dalšími čtyřiceti z jeho vojska. Měli s sebou praporec, kterému říkali Havran. Anglosaská kronika 878

Říká se, že tři sestry Hingwara a Habby, dcery Lodbrokovi, utkaly praporec a připravily ho k používání za jedno poledne. Dále se říká, že pokud měli vyhrát bitvu, ve které následovali praporec, bylo možné vidět, že uprostřed praporce havran vesele třepotá křídly. Ale pokud měli prohrát, padl a ani se nepohnul. A to se vždycky osvědčilo.
Neotské anály

Ubba měl praporec Havran. Byl bratrem Iwara a byl pohřben vikingy v obrovské mohyle v Devonshiru, nazývané Ubbelawe.
Geoffrey Gaimar: Dějiny Angličanů

birka_korouhev

Šperk z Birky ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 5 (Fig. 4).

Další panovník, který podle pramenů vlastnil havraní praporec, je orknejský jarl Sigurð Tlustý. Na praporci však podle Ságy o orknejských jarlech (o praporci vypráví také Sága o Þórsteinu Síðu-Hallssonovi a Sága o Njálovi) ležela kletba, která stála Sigurða v bitvě u Clontarfu život:

“Teď si vezmi tento praporec, který jsem pro tebe vytvořila se všemi svými dovednostmi. Věřím, že přinese vítězství tomu, před nímž je nesen, ale smrt tomu, kdo ho nese.” Byl to skvělý praporec, velmi důmyslně vyšívaný postavou havrana. A když se třepotal ve větru, vypadalo to, že havran letí.
Sága o orknejských jarlech, kap. 11

Další havraní praporec měl dánský král Knút Veliký v bitvě u Ashingdonu (1016). Praporec je popisován takto:

Tento praporec byl utkán z nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí a nebyl na něm žádný obrázek ani postava. Ale v případě války se na něm objevoval havran, jako kdyby byl do něj vetkán.
Encomium Emmae

Ale pravděpodobně nejslavnější je příběh o praporci Haralda Krutého, který nesl jméno Landeyðan (“Pustošitel země”?) a který měl rovněž vyobrazovat havrana. Jak dokazují následující ukázky, Harald pod ním vždy zvítězil, a proto ho považoval za nejcennější část svého majetku (hodnotu naznačuje již fakt, že praporec měl často vlastní jméno).

aland_korouhev

Šperk z Åland ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 20 (Fig. 21).

Svein se Haralda zeptal, jaké části svého majetku si váží nejvíce. Odpověděl, že svého praporce Landeyðanu. Svein se zeptal, co na něm je tak pozoruhodného, že si ho natolik cení. Harald odpověděl, že se říká, že ten, před nímž je nesen, získá vítězství, řka, že se toto osvědčilo po dobu co ho vlastní. Svein pravil: “Uvěřím, že praporec má takovou vlastnost, pokud svedeš tři bitvy se svým příbuzným králem Magnúsem a ve všech zvítězíš.”
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 22

A když král Harald spatřil, že šik Angličanů sestupoval podél příkopu k nim, nechal zatroubit na válečné trubky a důrazně povzbuzoval vojsko. Nechal před sebou nést praporec Landeyðan a zaútočil tak tvrdě, že před ním vše ustoupilo.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 85

Král Harald tehdy odvětil: “Rád bych se řídil jiným plánem – posadíme tři naše nejlepší muže nejrychlejší koně a necháme je co nejrychleji jet, aby vyřídili vzkaz našim mužům, kteří rychle přijdou s pomocí – protože Angličané spíše dočkají nejtvrdšího boje, než my utrpíme porážku!” Poté jarl řekl, že se zařídí podle jeho plánu, stejně jako v jiných ohledech, a že také není ochotný prchnout. Nato nechal král Harald vztyčit svůj praporec Landeyðan. Muž, který nesl praporec, se jmenoval Frírek. Král Harald sešikoval své vojsko do dlouhé a husté formace. Křídla ohnul dozadu tak, že se potkala a vytvořila široký a hustý kruh, na všech stranách rovnoměrný. Štíty se navzájem překrývaly. Královský doprovod byl uprostřed kruhu u praporce. Ten tvořili vybraní bojovníci. Jarl Tósti byl se svými muži jinde a měl další praporec.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 88-89

Král Harald Sigurðarson byl zasažen šípem do krku. To byla jeho smrt. Padl a s ním všichni, kteří s ním postoupili dopředu, kromě těch, kteří se vzdali a kteří měli v držení praporec. Nato se spustil nejtěžší boj a pod královským praporcem kráčel jarl Tósti.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 92

Právě v tu chvíli dorazil z lodí Eystein orri s těmi muži, kteří ho následovali. Byli v plné zbroji. Eystein se zmocnil praporce krále Haralda Landeyðanu. Tu se střetli potřetí a nejostřeji. Padlo mnoho Angličanů a nebyli daleko od útěku. Tomuto střetu se říká Orrahríð.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 93

detsky_vlajkonos

Dětský vlajkonoš.

Chtěl bych poukázat, že funkce vlajkonoše (staroseversky merkismaðr) byla velice čestná; panovník si vybíral různé vážené osobnosti ve svém okolí, které chtěl poctít. Po době vikinské se tato funkce institucionalizovala jako titul člena dvora. Zájemce, kteří by se chtěli dozvědět více o staroseverských vlajkonoších, odkazuji sem. V současné rekonstrukci je trend vybírat jako vlajkonoše lidi, kteří nemohou bojovat (neozbrojené, ženy či děti), tedy přesně naopak. Jako zajímavost mohu uvést, že jeden z vlajkonošů na výšivce z Bayeux třímá troubicí roh a je zároveň trubačem. Skaldské básně udávají, že vlajkonoši svěřenými praporci mávali; jakýkoli pohyb praporců v písemných pramenech značí válečný kontext.

Z ukázek si lze povšimnout, že praporec je symbol jednotlivých osobností nebo rodů, nikoli však skupin, jako v případě současné rekonstrukce. Tento fakt je o to patrnější, když je praporec nazván králova zástava (konungsmerki). Praporec sloužil jako orientační bod v bitvě, který vlastním jednotkám i nepřátelům oznamoval pozici panovníka. Pádem vlajky obvykle bitva končí – zejména proto, že se vlajkonoš permanentně nacházel poblíž panovníka a padl-li praporec, padl s největší pravděpodobností i vůdce. Jak však můžeme vidět na příkladu bitvy u Stamfordského mostu (1066), po pádu krále a jeho vlajkonoše se vlajky zmocňovali nižší, přeživší vůdci. Praporců bylo na bojišti více, v ságách má praporec každý jarl.

Padlý praporec na výšivce z Bayeux.

Vyobrazení severský praporců shodně ukazují jednoduchou žerď namísto ratiště s kopím, které je vyobrazeno pouze v jezdecké scéně na výšivce z Bayeux. Je to logické, protože kopí je účinná jezdecká zbraň. Seveřané však jízdní boj nepoužívali (nebo rozhodně ne v takové míře) a soustředili se na pozemní boj, přičemž vlajkonoš byl za štítovou hradbou (viz tento obrázek) a do boje příliš nezasahoval (pouze v případě, že byl ve vlastním ohrožení). Mince Óláfa Sigtryggssona ukazuje na vrcholu žerdi jistou ozdobnou koncovku připomínající kříž (nebo kopí s křidélky), zřejmě kovovou. Na druhou stranu je pravdou, že jeden ze staroseverských výrazů pro praporec – darraðr – může současně znamenat “kopí” a že i v soudobé evropské ikonografii pěšáci třímají trojúhelníkové praporce připevněné na kopí.

Větrná korouhev z norského Heggenu, 11. století.

Všechny vyobrazené praporce mají vždy tvar pravoúhlého trojúhelníku, což je možná dáno povahou materiálu (např. do kamene lze rýt pouze rovné linky). Výše zobrazený normanský praporec na výšivce z Bayeux se zdá být mírně zakřivený a lze předpokládat, že měl spíše čtvrtkruhový tvar. Jiný praporec na téže výšivce má ale opět trojúhelníkový tvar. Čtvrtkruhové jsou však severské větrné korouhve, které se připevňovaly na lodní stěžně nebo přídě. Při rekonstrukci jsou dnes častěji používány čtvrtkruhové tvary, ačkoli bych na základě zde uvedených nálezů upřednostňoval trojúhelníkový tvar.

Praporec skupiny Midgard.

Praporec skupiny Midgard.

Prameny se shodují, že královské praporce byly zhotovovány z těch nejnákladnějších materiálů a s tou největší pílí. Již jsme se dočetli, že praporec Knúta Velikého byl vyroben z “nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí“. Možná na základě toho se někteří vexilologové domnívají, že vikinské praporce měly bílé pole (viz SMITH, Whitney. The Flag Book of the United States, Morrow 1975: 11). Oba výše uvedené praporce na výšivce z Bayeux mají rovněž bílé pole a jsou obšité zlatým lemem. Také Magnús Dobrý měl podle skalda Arnóra jarlaskalda v boji zkrvavovat “jasné praporce” (frán merki). Skald Þorleik fagri popisuje zlatem vyšívané praporce (gullmerkð vé).

Na spodní straně praporců jsou vyobrazeny střapce. Ikonografie jich zobrazuje 4-9 (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux 4; Óláfova mince 5, spona ve tvaru praporce z Birky 6, spona ve tvaru praporce z Åland 8, praporec s motivem havrana na výšivce z Bayeux 9). Při rekonstrukci těchto střapců se často používají koňské žíně, přičemž minimálně na dvou vyobrazení (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux, spona ve tvaru praporce z Birky) existuje nápadná podobnost. Současně máme také obdélníkové a trojúhelníkové střapce, které musely vyrobeny z textilu.

Praporec kmenového svazu Styrke.

Krátce bych se chtěl popsat společné prvky vyobrazených havranů. Ti vždy směřují zobákem od žerdi. Zajímavé jsou literární popisy vyšívaných havranů, které se shodují s výjevem na minci Óláfa Sigtryggssona – je zdůrazněno, že havran je vyobrazen v letu. Na praporci nacházejícím se na výšivce z Bayeux havran stojí; existuje dokonce diskuze o tom, proč je na normanském praporci vyobrazen havran a jeden z možných výkladů zní, že je to kvůli severskému původu Normanů. Ryze staroseverské popisy a ikonografie jsou však zajedno v tom, že havran je vyobrazován v letu.

gunnar

Praporec skupiny Gunnar.

Havrani na mincích Óláfa Sigtryggssona jsou vyobrazeni v letu pod úhlem 45°. Každý detail těchto havranů je přizpůsoben tak, aby byl vytvořen dojem, že letí. Těla jsou znázorněna frontálním pohledem, křídla jsou roztažená, stejně tak ocasní pera. Hlavy jsou vyobrazeny z profilu. To mě přivádí k myšlence a upozornění, že pokud hodláte havrana rekonstruovat, nesmíte ho zapomenout přizpůsobit určitému uměleckému stylu, který je typický pro století, které rekonstruujete.

Havran v letu, který se vznáší na žerdi nad vojskem, perfektně zapadá mezi staroseverské popisy bitev. Marně bychom hledali oslavnou skaldskou báseň, ve které by nebyl zmíněn havran sytící se na padlých bojovnících. Havrani jsou současně atributem Óðina, a je proto zajímavé, že havraní praporce měli i křesťanští panovníci Knút Veliký a Harald Krutý. To znamená, že náboženský aspekt byl po christianizaci vytlačen, zatímco funkce havrana jako symbolu dravce hodujícího na mrtvolách přetrvala. Havraní praporec nepříteli věstil smrt na bojišti.

Praporec skupiny Hersir.

Praporec skupiny Hersir.

Lze předpokládat, že existovalo širší spektrum motivů na praporcích, ale havran byl zcela jistě nejčastější. Óláf Svatý měl údajně dračí praporec, což nápadně připomíná kontinentální dračí standartu, která je vyobrazena i na výšivce z Bayeux. Mezi další “bitevní zvířata” patřili medvědi a vlci, kteří se eventuálně mohli objevovat i praporcích. V době vendelské a snad i na počátku doby vikinské byli ve velké úctě chováni i kanci, jejichž malé postavy byly umisťováni na hřebeny přileb. Na staroseverských štítech se objevovali také jeleni a jestřábi.

 

Další doporučené odkazy:

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners_from_Literature

http://www.vikinganswerlady.com/banners.shtml

http://en.wikipedia.org/wiki/Raven_banner

Bibliografie literatury o době vikinské

Pro čtenáře těchto stránek jsem shromáždil českou odbornou literaturu, která se zabývá problematikou raného a vrcholného středověku ve Skandinávii. Seznam, který se povětšinou skládá z lingvistické či archeologické literatury, s určitostí není kompletní a budu vděčný, když se kdokoli ozve a doplní jej. Většinu z těchto prací mám k dispozici v PDF formátu a jsem ochotný se o ně s vážnými zájemci podělit.


MONOGRAFIE:

ARBMAN, Holger. Vikingové, Praha 1969.

BRØNSTED, Johannes. Vikingové – sága tří staletí, Praha 1967.

GRAHAM-CAMPBELL, James a kol. Svět vikingů. Kulturní atlas, Praha 1998.

KOŠNAR, Lubomír. Severní Evropa v raném středověku a vikinská expanze, Praha 1993.

 

DALŠÍ TÉMATICKÉ KNIHY A ČLÁNKY:

BAGGE, Sverre. Kralování svatého mučedníka. In: Co můj kostel má, nemůže kníže odníti, Praha 2011: 155-168.

BAKKE, Elisabeth – HROCH, Miroslav – KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Norska, Praha 2005.

BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Kresťanstvo v časoch sv. Vojtecha. = Christianity during Period of St. Adalbert, Kraków 2009: 85-103.

BERENDOVÁ, Nora (ed.). Christianizace a utváření křesťanské monarchie. Skandinávie, střední Evropa a Rus v období 10.-12. století, Praha 2013.

BUSCK, Steen – POULSEN, Henning. Dějiny Dánska, Praha 2007.

DOLEŽAL, Stanislav. Thúlé a Scandza u Jordana a souvislosti s Prokopiem. In: Listy filologické. Folia philologica, 134/3-4, Praha 2011: 285-307.

DOOVÁ, Lenka – POLÁCH, Vladimír P. Vikingové: verše, vendeta, wergeld. Pohled pramenů na řešení konfliktu ve středověké skandinávské společnosti. In: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně, Brno 2008: 13-30.

DOOVÁ, Lenka. „Odějme Tóra v nevěsty úbor!“ Aneb o genderových stereotypech severské společnosti v době Vikingské éry. In: Theatrum historiae, 5, Pardubice 2009: 201-214.

DOOVÁ, Lenka. Srovnání sociálně-právního postavení anglosaské a severské ženy v době vikingské éry (793-1066). In: Historica Olomucensia, 35, Olomouc 2009, 9-20.

Einar Olgeirsson. Z minulosti islandského lidu, Praha 1959.

EISNER, Jan. Kultura normanská a naše země. In. Cestami umění, Praha 1949: 36-44.

GUREVIČ, Aron Jakovlevič. Feudalismus před soudem historiků aneb O středověké „rolnické civilizaci“. In: Dějiny – teorie – kritika, č. 1, Praha 2008: 7-38. Online.

HØYSTAD, Ole Martin. Mám tuk u kořenů srdce – staroseverská antropologie. In: Historie srdce, Zlín 2011: 124-130. Online.

IVÁNKOVÁ, Markéta. Konflikt dvojí stylistiky v islandských ságách: litotes versus superlativ. In: Svět literatury: Časopis pro novodobé literatury 52, Praha 2015: 144-152. Online.

KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny severských literatur I – Středověk, Praha 1993.

KADEČKOVÁ, Helena. Island v století Sturlungů. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 18/1, Praha 1996: 26-31.

KADEČKOVÁ, Helena. Árni Magnússon aneb Historie záchrany islandských rukopisů. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 18/2, Praha 1996: 9-13.

KADEČKOVÁ, Helena. Islandské středověké zákony v tzv. Šedé huse. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 20/4, Praha 1998: 2-6.

KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu, Praha 2001.

KAN, Aleksandr Sergejevič. Dějiny skandinávských zemí, Praha 1983.

KOŠNAR, Lubomír. Severní Evropa v období vrcholného rozvoje a počátku rozpadu rodové patriarchální společnosti. In: Úvod do problematiky raného feudalismu I, Praha 1984: 111-131.

KOŠNAR, Lubomír. Severní Evropa v 9.-11. století (doba vikinská). In: Úvod do problematiky raného feudalismu II, Praha 1985: 51-71.

KOŠNAR, Lubomír. Ke vztahům mezi vikinským a západoslovanským prostředím. In: Varia archaeologica 5, Praha 1991: 25-84.

KOZÁK, Jan – RATAJOVÁ, Kateřina. Funkce mohyl podle staroseverských ság. In: Archeologické rozhledy, 60/1, Praha 2008: 3-35.

KOZÁK, Jan. Óðinn a medovina básnictví: Dva aspekty iniciačního procesu. In: Religio, 18/2, Brno 2010: 191-215. Online.

KOZÁK, Jan. Cesta do Útgardu: Struktura a motivy cesty do Jiného světa ve staroseverském mýtu a hrdinské epice, 2009. Nepublikováno tiskem, online.

KRÁLOVÁ, Kristýna. A po celou zimu byl klid : Analýza času jako narativní kategorie ve staroseverských ságách, Příbram 2014.

MICHALÍKOVÁ, Jana. Horizontalita a vertikalita ve staroseverských kosmologických představách. In: Religio, 20/1, Brno 2012: 73-92. Online.

MERHAUTOVÁ, Anežka. Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999), Praha 2000: 85-92.

PICKOVÁ, Dana. O počátcích státu Rusů. In: Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 18/11-12, 2007: 253-261.

PODOLSKÁ, Markéta. Brocéliande středověké Skandinávie. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 8, Praha 2014: 53-56. Online.

PODOLSKÁ, Markéta. Sága o Álim Flekovi. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2014: 10-13.

POLÁCH, Vladimír P. Několik poznámek k rané christianizaci Norska. In: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 11, Ostrava 2004: 123-136. Online.

POLÁCH, Vladimír P. Středověké Grónsko a Amerika – Vínland. In: Mediaevalia Historica Bohemica, 10, Praha 2005: 7-70.

POLÁCH, Vladimír P. Erik Zrzavý a jeho synové. Vikingové ve středověkém Grónsku. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 27/10, Praha 2005: 22-24. Online.

POLÁCH, Vladimír P. Ottar na dvoře Alfréda Velikého. Cesta tam (a zase zpátky?). In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 28/8, Praha 2006: 30-32. Online.

POLÁCH, Vladimír P. Theodoricus Monachus: čtení mezi řádky jedné norské kroniky. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Historica, 33, Olomouc 2007: 25-34.

POULÍK, Josef (ed.). Švédské zlaté poklady a umění Vikingů, Praha 1968.

STARÝ, Jiří. Umění opisu: Poznámky ke stylu staroseverské skaldské poesie. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 13/2, Praha 2002: 19-57.

STARÝ, Jiří. Co se přihází na hostinách: K podobě společného stolování na starém Severu. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 14/3, Praha 2003: 84-101.

STARÝ, Jiří. Pojem boha u starých Germánů. In: Bůh a bohové. Pojetí božství v náboženských tradicích světa. Sborník přednášek na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK, Praha 2004: 161-188.

STARÝ, Jiří. Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha 2004: 138-154.

STARÝ, Jiří. Otrok a pán, archeologie a literatura: hrob Stengade II (F II). In: Archeologické rozhledy, 57/4, Praha 2005: 750-786.

STARÝ, Jiří. Stromy a lidé: Severská kosmogonie a antropologie. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 16/4, Praha 2005: 168-182.

STARÝ, Jiří. Tuleni ve staré Skandinávii, 2005. Nepublikováno tiskem, online.

STARÝ, Jiří. Pravda, racionalita a tradice. K pojetí historie u Snorriho Sturlusona a Saxona Grammatika. In: Různost rozhovorů. Poezie – Filozofie – Věda, Praha 2006: 219-239.

STARÝ, Jiří. Příběh, který podivně začal … : Tristan a Isolda na starém Severu. In: Souvislosti. Revue pro literaturu a kulturu, 17/4, Praha 2006: 202-209.

STARÝ, Jiří. Sebevědomí básníka: O inspiraci a jejích projevech ve staroseverském básnictví. In: Původ poesie. Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách, Praha 2006: 149-178.

STARÝ, Jiří. Věštba a proroctví u starých Germánů. In: Věštění a prorokování v archaických kulturách, Praha 2006: 163-189.

STARÝ, Jiří. Duše ve starogermánském náboženství? In: Pojetí duše v náboženských tradicích světa, Praha 2007: 117-146.

STARÝ, Jiří. Sny starých Seveřanů. In: Spánek a sen v archaických kulturách, Praha 2008: 171-208.

STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 143-175.

STARÝ, Jiří. A potřísněn špínou, vkročil v hodovní síň …“ : Shakespearův Hamlet a staroseverský příběh o Amlódim. In: Rozrazil, 28, Brno 2009: 42-47.

STARÝ, Jiří. Jak dávní jarlové … : Mudrosloví a mravy starých Seveřanů. In: Mudrosloví v archaických kulturách, Praha 2009: 159-201.

STARÝ, Jiří. Nářek a triumf: Vztah ke smrti v poesii doby vikinské. In: Svět literatury, XIX, č. 39, Praha 2009: 65-87.

STARÝ, Jiří. O překládání staroseverské poezie. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2009: 2-6.

STARÝ, Jiří. Snový svět starých Seveřanů a jeho jinakost. In: Slovo a smysl (Word and Sense), 13, Praha 2010: 17-39.

STARÝ, Jiří. Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha 2010: 189-227.

STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem. In: Zákon a právo v archaických kulturách, Praha 2010: 295-344.

STARÝ, Jiří – KOZÁK, Jan. Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno 2010: 31-58. Online.

STARÝ, Jiří. Vesla, vlny a zlato : skaldské popisy námořních plaveb. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2011: 39-45.

STARÝ, Jiří. „A ten, kdo četl tuto ságu…“ : brak a staroseverské lživé ságy. In: Slovo a smysl (Word and Sense), 20, Praha 2013: 108-131.

STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013.

STARÝ, Jiří. Pohanské náboženství ve staroseverských krajových zákonících: Několik případových studií k době náboženského přechodu. In: Religio, 22/2, Brno 2014: 179-210. Online.

STEBLIN-KAMENSKIJ, Michail Ivanovič. Svět islandských ság, Praha 1975.

STEBLIN-KAMENSKIJ, Michail Ivanovič. Mýtus a jeho svět, Praha 1985.

VALTA, Vladimír. Zbraně v kultuře Vikingů. In: Zpravodaj Klubu vojenské historie ZO Svazarmu Praha 9, 20/2, Praha 1990: 37-55.

VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Praha 2001.

WALTER, Emil. Ke jménům Tunna a Gommon v českých legendách a kronikách. In. Studie, č. 7, Řím 1961. Online.

ZATOČIL, Leopold. Staroseverská píseň o hunské bitvě a její vztah k Slezsku. In: Slezský sborník, 44, Opava 1946: 30-34.