„Na jídlo vydatné nezapomeň“

Jsem nesmírně poctěn, že mám tu čest nabídnout Vám zbrusu novou studii Zdeňka Kubíka „Na jídlo vydatné nezapomeň“, která volně navazuje na můj článek „Jídlo v mysli starých Seveřanů“. Zdeňkova studie je momentálně nejobsáhlejší prací, která se v češtině zabývá vikinským stravováním a která kromě analytické části obsahuje kuchařku.

Práci si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Vikinské přilby

PHTO0338.JPG

Ohelmený námořník na gotlandském obrazovém kameni Smiss Stenkyrka I. Za fotografii děkuji Daliboru Grimmovi.

Téma vikinských přileb patří mezi populární a přitom neprobádanou kapitolu raně středověkého vyzbrojení. O problematiku se dlouhodobě zabývám, o čemž svědčí také mé články o fragmentech přileb z Tjele („Přilba z Tjele“) a Birky („Fragmenty přilby z Birky?“, „Další fragment přilby z Birky?). Proto jsem se rozhodl sepsat ucelený článek, který by mapoval všechny doklady skandinávských přileb používaných během let 800–1100. Práci jsem pojmenoval „Grafnir hjálmar“ : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání a můžete si ji stáhnout prostřednictvím následujícího odkazu.

Jsem si vědom, že otázka přileb není zdaleka uzavřená, a jsem ochotný o jednotlivých bodech článku vést debatu.


For English-speakers

The article Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání („A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“) aims to summarize known sources concerned with early medieval Scandiniavian helmets. The article comments not only the shape of helmets, but also their ownership and symbolism.

Inspiromat #6, gotlandský obchodník

V šestém dílu inspiromatu si představíme kostým Radomíra Jelínka, známého slovenského reenactora. Radomír se snaží rekonstruovat gotlandského obchodníka na přelomu 10. a 11. století.

Na fotkách si můžeme povšimnou, že Radomír má na sobě hnědou tuniku z vlněné rybí kosti,  která je lemována vzorovaným geometrickým hedvábím. Tunika je přepásána opaskem, který je inspirovaný různými gotlandskými nálezy. Přezka, nákončí a opaskové lamely pochází z hrobů z Rone a Hense, zatímco závěsné pružiny pochází z Ense. Na opasku je zavěšená brašna zdobená mosazným plechem a hedvábím, peněženka podle nálezu z Birky (Radomír momentálně pracuje na nové podle nálezu z Barshalderu), brousek s barevnou mozaikou, křesadlo podle nálezu z Birky a hřeben podle nálezu z Eskelhemu. U krku Radomírovi visí damaškový nožík podle nálezu z Rone, který je zdoben stříbrem a mosazí. Dále můžeme vidět amulet kladiva na řetízku, který Radomír hodlá vyměnit za křížek. Přes tuniku je přehozen půlkruhový hnědý plášť z vlněné rybí kosti, který je sepnut sponou (Radomír má spony tří typů, které se zakládají na nálezech z Visby). Na hlavě se nachází vlněná čepice lemovaná kožešinou, která je zdobená hedvábnou výšivkou a replikou vrcholku čapky z Birky (čepice bude dále ozdobena pozamentovým ornamentem). Na rukou můžeme vidět pásové mosazné a stříbrné náramky zdobené raženou dekorací. Symbolem povolání jsou pak jednoduché váhy, které byly nalezeny hned na několika místech (Visby, Akeback, Oja).

Na nohou vidíme široké kalhoty vyrobené podle vyobrazení a nálezu z Haithabu. Kalhoty jsou barvené indigem a vratičem. Boty se dvěma knoflíky jsou replikami kusů z Dorestadu. Přes holeně jsou natažené bílé nålbindingované ponožky, na jejichž vrchní části se nachází tenká tkanice sepnutá malými (2 cm) sponkami.

Obchodnický kostým doplňují zbraně. Mezi ty patří ostrý damaškový meč (nedokončený) typu H s čepelí typu 3 (čepel je 80 cm dlouhá a 6 cm široká), ostrý damaškový sax (Radomír má dva, ale oba chce předělávat, a jeden z nich je replikou nálezu z Gotlandu), ostré damaškové kopí typu I s mosaznými příčkami (podle nálezu z Gotlandu) a palcát, který bude nahrazen autentičtější replikou.

Kromě něj chce Radomír v budoucnu vyrobit nový hedvábný potištěný kaftan, možná novou čepici, brašnu, peněženku, lukostřeleckou výbavu, závěs na meč s opaskem podle nálezů z Rone a Hense a mačky na boty.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Radomíru Jelínkovi.

Atgeirr – luštění vikinské halapartny

Atgeirr – solving the viking halberd”

Summary

This article comments the knowledge we have about Old Norse weapon called atgeirr (atgeir in modern Icelandic). Many experts and reenactors believe that atgeirr represents a weapon similar to a halberd or a bill. However, the thesis of Mr. McMullen, as well as my own research, points to the conclusion that there is high probability that atgeirr corresponds to spears of Petersen type D2, F, G, H or to winged spears. The haft of the spear could be slightly shorter than usual, so atgeirr could be used as a throwing weapon. Therefore, atgeirr was very suitable for naval battles.
This article aims to highlight that atgeirr is not a mythical weapon or a weapon which has not yet been found. Rather, we should examine spearheads between the found material and have a discussion on which types match up with literary references.


Když jsem si před mnoha lety četl překlady ság o Islanďanech, narazil jsem v nich na slovo “halapartna” a řekl jsem si, že musím zjistit více. Vyhledal jsem, že v původních textech se pod touto halapartnou nejčastěji skrývá zbraň, která nese název atgeirr. Tím jsem narazil na jednu z největších záhad vikinského boje, kterou se snažili rozluštit mnozí překladatelé i laikové z řad reenactorů.

V současné islandštině se výrazem atgeir skutečně označuje halapartna. To vedlo řadu odborníků (Ewart Oakeshott, William Short) k závěru, že atgeirr byl předstupněm halaparten, které vznikly ve 14. století ve Švýcarsku. Hlavním argument pro tento soud představovala ságová literatura, podle které se atgeirr (a jiné málo zmapované druhy tyčových zbraní, jako kesja nebo hǫggspjót) využíval k sekání a bodání zároveň. Přiznávám se, že jsem pod vlivem tohoto závěru dlouhou dobu zastával názor, že atgeirr mohl být podobný kůsám. Umírnění jazykové namísto toho zastávají názor, že existoval-li nějaký takový druh zbraně, nelze o jeho konstrukci říci více než to, že se jednalo o tyčovou zbraň.

Písemné prameny chápou atgeirr jako reálnou zbraň používanou od doby vikinské (poprvé se slovo atgeirr objevuje v poezii Egila Skallagrímssona v 10. století) až po 13./14. století. K severským písemným zmínkám je ale třeba přistupovat opatrně, protože mají různou relevanci a různý stupeň pravdivosti – například rodové ságy jsou ve vztahu k atgeirům příliš fantaskní (například atgeirr Gunnara z Hlíðarendi vydával před každým bojem zvuk), zatímco skaldské básně spolu Královským zrcadlem (Konungs skuggsjá) představují věrohodnější, leč méně detailní prameny. Zásadní informace může přinést etymologie slova atgeirr, kterou se dosud nikdo detailně nezabýval ve vztahu k rozšíření tohoto typu zbraně. Analogie totiž můžeme najít ve staré angličtině (ætgár, ætegár, ætgǽre), staré francouzštině (atgier, algier), staré fríštině (etgér), staré horní němčině (azgér) a střední horní němčině (atigér, azigér). Z tohoto důvodu se domnívám, že atgeirr spíše představuje kontinentální zbraň rozšířenou mezi germánskými národy. Také slovník Cleasby&Vigfússon (Cleasby–Vigfússon 1874: 30) se domnívá, že jde o “nepochybně zahraniční zbraň”, která je “zřídka zmíněná v ságách”.

Samo označení atgeirr doslova znamená “bojový oštěp” ve smyslu “oštěp na blízko”. Výzkum skupiny Hurstwic, který mapuje používání jednotlivých zbraní a zbrojí v rodových ságách, potvrzuje, že v 65% případů se atgeirr používá k bodání. O tom, že atgeirr mohl být druhem kopí či oštěpu, svědčí také Královské zrcadlo, které doslova říká: “Odlévaní ježci z olova a dobré atgeiry jsou rovněž dobré zbraně na lodi.” S tím koresponduje také zpráva o skvěle vybavené posádce královské lodi, kterou zaznamenal Florentius z Worcesteru ve své Kronice (rok 1040): “Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni. V levé ruce každý třímal štít, jehož puklice a nýty byly také pozlaceny, a v pravé ruce držel kopí, kterému se v anglickém jazyce říká atagar.”

Dosud se uvažovalo o atgeiru jako o nepříliš rozšířené skandinávské zbrani, která nemá oporu v archeologických nálezech. Sám se snažím poukázat na to, že se jednalo o tak rozšířenou zbraň, že by bylo podivné, kdyby se nenalézala mezi souborem nalezených zbraní. Stejný názor jsem objevil také v práci Kennetha J. McMullena “Góð vopn á sjó og landi: An examination of the atgeirr and kesja in Old Norse literature and Scandinavian archaeology“, která se stala podnětem pro sepsání tohoto článku a kterou doporučuji všem zájemcům o tento typ zbraně. McMullen (McMullen 2014: 2931) se domnívá, že atgeirr je specializovaný typ kopí s širokým a relativně tenkým hrotem (typu D2, F, G či H) na kratším ratišti, které umožňovalo použití jako vrhacího oštěpu:

“Ve výsledku lze o atgeiru říci to, že šlo o zbraň primárně určenou k bodání, která však v případě potřeby mohla být použita jako sečná zbraň. Na základě informací z Královského zrcadla, zkoumaných ság a iluminace na straně 9v rukopisu M 736 lze soudit, že zbraň byla ideální pro námořní boj – a možná byla k tomuto účelu výhradně určena.” (McMullen 2014: 31)

Časové i geografické rozšíření nahrává také kopím s křidélky, které jsou na některých iluminacích vyobrazeny v jedné ruce v kombinaci se štítem. Rodové ságy o svědčí o tom, že ačkoli jsou atgeiry vrhány (z výzkumu skupiny Hurstwic vyplývá, že jsou vrhány stejně často, jako je jimi sekáno), jedná se o primární (nikoli poboční) zbraně, což opět poukazuje spíše na kopí. Poměrně důležité je, že se o atgeiru začíná přemýšlet jako o reálné zbrani, ke které lze najít odpovídající archeologické nálezy. Pokládám také za důležité poznamenat, že z anglosaských glos je zřejmé, že pojem ætgár v průběhu století nabýval různých významů, “vrhacím oštěpem” počínaje a “velkým kopím” konče (Swanton 1966: 517–525).

O výsledné podobě této zbraně se však ještě bude muset diskutovat; v ideálním případě by mělo dojít na diskuzi filologů, kteří mohou z písemných pramenů získat cenné informace, archeologů a reenactorů, kteří mohou mezi objevenými hroty nalézt kusy odpovídající literárním předlohám a mohou je podrobit zkoušce v boji. Dost možná se v budoucnosti pokusím o teoretickou rekonstrukci, takže se máte nač těšit!

Použitá literatura / Bibliography:

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) – Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Staroislandské ságy. Přel. Ladislav Heger, Praha 1965.

Florentius z Worcesteru : Kronika – Florence of Worcester. The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations. Přel. Thomas Forester. London 1854.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania 1914.

Hurstwic. “Viking Age Arms and Armor Other Viking Weapons”. Online.

Hurstwic. “A Statistical Summary of Weapons Usage in Sagas of Icelanders”. Online.

McMULLEN, Kenneth J. Góð vopn á sjó og landi: An examination of the atgeirr and kesja in Old Norse literature and Scandinavian archaeology, Reykjavík 2014, Magisterská práce. Online.

OAKESHOTT, Ewart R. The Archaeology of Weapons: Arms and Armor from Prehistory to the Age of Chivalry, London 1960.

O’SULLIVAN, Angelika. Waffenbezeichnungen in althochdeutschen Glossen. Sprach- und kulturhistorische Analysen und Wörterbuch, Berlin 2013.

SWANTON, M. J. (1966). The spear in Anglo-Saxon times, Durham theses, Durham University. Available at Durham E-Theses Online: http://etheses.dur.ac.uk/10354/

VRIES, Jan de. Altnordisches etymologisches Wörterbuch, Leiden-Boston-Köln 2000.

Výstava “Vikingové a Baltové : severská sága”

Plakát výstavy.

Čtenáře těchto stránek bych chtěl seznámit s výstavou “Vikingové a Baltové : severská sága” (Викинги и Балты: Северная Сага), která probíhá od 7. února do 12. dubna v Národním historickém muzeu v běloruském Minsku.

Nejobsáhlejším článkem o této výstavě, který jsem byl schopen nalézt, je ten, který na svém webu publikoval jistý “maystra. Tento článek jsem se rozhodl zpracovat a doplnit vlastním komentářem.

Výstava je organizována ve spolupráci se skupinami True Varing (Minsk) a Naglfar (Vitebsk) a skládá se ze sérií nálezů, které se vztahují k životu Seveřanů a Baltů v raném středověku, zejména pak v době vikinské. Mimo rekonstrukcí oblečení, šperků, zbraní a domácích předmětů jsou vystaveny také exponáty z Národního muzea, včetně šperků a šípů z Prudníků (Пруднікі) a dekorovaných kostí z Maskaviči (Маскавічы).

Pro lepší přehled přikládáme mapu, na které jsou zvýrazněny pobaltské kmeny, hlavní archeologická naleziště, které jsou ve výstavě blíže popsány, a vodní toky, které zprostředkovávaly dopravu mezi Skandinávii, Pobaltím a územím dnešního Běloruska.


Latgalci (též Latgalové)
Východobaltský kmen, který dal název modernímu Lotyšsku. Latgalci obývali východní část dnešního Lotyšska a severní část Běloruska na pravém břehu řeky Daugavy. Na západě sousedili s Livonci, na jihu s Selovijci (též Sély) a Zemgaly, na východě s Kriviči a na severu s estonskými kmeny. V období 10.–12. století byla latgalská společnost na svém vrcholu a začala se rozpínat do livonského území.


Kurové (též Kuršové nebo Kuronci)
Patrně východobaltský kmen žijící na pobřeží Baltského moře, v oblasti Kuronska v západní části dnešní Litvy a Lotyšska. Kromě zemědělství a chovu dobytka se věnovali také rybolovu, lovu, řemeslu a obchodu. V 7.–8. století bojovali s expanzivními Švédy, kteří dokázali zabrat pás země kolem pobřeží. Na počátku doby vikinské byly švédské državy v Kuronsku dobyty a nejspíše došlo ke kurským výpadům do Švédska a Dánska. V období 8.–10. století se u nich kvůli transformaci primitivní společnosti objevily první feudální vztahy.

Livonci (též Livové)
Malé ugrofinské etnikum, které představuje původní obyvatele Livonska. V 9.–12. století žili v severní a západní části dnešního Lotyšska, v okolí Rižského zálivu. Kolem roku 1000 se vlivem asimilace s Kury a Latgalci jejich území značně zmenšilo. Věnovali se hlavně zemědělství, rybolovu, včelařství a obchodu.

Gotland
Baltský ostrov a samostatný administrativní a etnografický region Švédska. V době vikinské se největší gotlandské město Visby díky své výhodné pozici na křižovatce obchodních tras těšilo pověsti hlavní stanice v Baltském moři, která přetrvala až do pozdějšího středověku, kdy Visby spolupracovalo s hanzou. Gotland z těchto obchodů získával pohádkové bohatství.

Birka
Největší švédské obchodní centrum, které fungovalo v letech cca 750–970. Birka sloužila jako výchozí/konečná stanice na obchodní stezce spojující Skandinávii s arabským světem. To lze dosvědčit bohatými nálezy arabských mincí a předmětů. Na konci 10. století ztratila Birka na politické a ekonomické důležitosti a byla nahrazena Sigtunou. Viz články “Zánik Birky” a “Přednášky o Birce.

Kosti s runovými nápisy z hradiště Maskaviči
Hradiště Maskaviči (Braslavský rajón) bylo spolu s hradištěm Drysvjaty ve 12.–13. století hraniční pevností, která chránila severozápadní hranici Polockého knížectví proti Baltům. Mnoho nalezených artefaktů svědčí o obchodních vazbách a vysokém úrovni výroby. Zvláště zajímavé jsou unikátní kostěné fragmenty (celkem více než 100 kusů) s rytinami a runovými nápisy (více zde). Na 86 kostech se celkem nachází 165 runových znaků včetně magických textů a 27 rytin lidí a jiných motivů, např. šachovnicového vzoru.






Další rekonstrukce
Na výstavě můžete dále spatřit rekonstrukce zbraní, šperků a domácího vybavení.


Na závěr si můžete pustit video z výstavy:

 

Zdroje:

http://histmuseum.by/ru/exhibitions-events/exhibition-vikingi-i-balty/

http://maystra.livejournal.com/197803.html

http://tverbelarusklan.livejournal.com/134546.html

http://ingria-art.livejournal.com/653681.html

http://belapan.by/archive/2015/02/11/media_vikingi/

http://spadczyna.com/

Úvod do staroseverských podzbrojí

Na žádost mnoha reenactorů, kteří se zabývají raně středověkým bojem, jsem se spolu se svými kolegy Romanem Králem, Janem Zajícem, Janem Bělinou a dalšími rozhodl sepsat článek, který by poskytoval obsáhlý komentář k užívání podzbrojí a textilních zbrojí raného středověku. Vzhledem k tomu, že neexistuje jediný archeologický nález, jsme nuceni složitě spekulovat a vycházet z pochybných literárních zmínek, vyobrazení a zkušeností vyzkoušených na vlastní kůži. Článek budeme koncipovat jako výčet konstrukčních předpokladů, ze kterých každý zájemce může vycházet.

1) nutnost podzbroje

Výjev z výšivky z Bayeux, kolem roku 1077.

Je logické, že se kroužkové a případně i další zbroje používaly v kombinaci s podkladem. Kroužková brň, která byla nejrozšířenější kovovou zbrojí ve Skandinávii, poskytuje kvalitní ochranu vůči řezu a efektivně rozkládá ránu do prostoru. Ale v případě, že by byla nošena bez podzbroje, by rozloženou ránu absorbovalo přímo tělo a došlo by k jeho povrchové a vnitřní destrukci. Pro dobu vikinskou (a ostatně celý raný středověk) je příznačné, že podzbroj nikdy není přímo zmiňována jako součást bojové výbavy (gerðarherváðir, herklæði), do které prameny řadí zejména kovové vybavení. Totéž platí o dochovaných skandinávských vyobrazeních (viz např. zde, Archer 2013) – zbroje přiléhají těsně k tělu a není pod nimi patrný podklad, a to ani v případě, že muži svlékají padlé ze zbrojí. Podzbroje jakožto spodní vrstvy nebyly pro celkové vyznění uměleckého díla důležité, respektive zbroje byly důležitější nežli jejich doplňky (byť nezbytné). Existují však iluminace ze soudobé Evropy, ve kterých je podklad naznačen (viz např. Skodell 2008), a my se pokusíme ukázat, že mezi podzbrojemi napříč soudobou západní a severní Evropou existovaly paralely.

2) materiál podzbroje
Nejlepší ochranu proti rozložené ráně představuje vrstvený textil a kůže. V českém reenactmentu panuje tendence vyrábět i několik centimetrů silné prošívanice a vycpávanice, ale vědecké bádání (viz seznam u Archer 2014) spekuluje o dvou textilních vrstvách či kombinaci textilní a svrchní kožené vrstvy. Tomu by nasvědčovala i vyobrazení, ve kterých zbroje přiléhají přímo k tělu. Menší počet vrstev vlny (do tří) se nám také osvědčil v moderních bitvách – bojovník není omezen v pohybu a zároveň je obstojně chráněn (sekery a kopí jsou však problematické). Osvědčily se také nepříliš tlusté zplstnatělé textilie.

Ságy a další prameny včetně Knihy o družině (Hirðskrá) a Královského zrcadla (Konungs skuggsjá) zmiňují textilní zbroje treyja a panzer/panzari (Falk 1914: § 87 + § 90; 181182, 185186). Tyto pojmy se do staroseverštiny dostaly jako výpůjčky ze střední nízké němčiny a označují mnohavrstvé prošívanice a vycpávanice vrcholného a pozdního středověku (Hjardar – Vike 2011: 194196). Zbroje na způsob prošívanic, které jsou prošívané vertikálním nebo diamantovým vzorem, se ve vyobrazeních (např. výšivka z Bayeux) objevují až v 11. století a mohou souviset s celkovou profesionalizací armád, třebaže musíme konstatovat, že vyobrazení zbroje zjednodušují, a to až do té míry, že nečiní rozdíl mezi zbrojemi textilními, kroužkovými, šupinovými či lamelovými.

3) střih 

Dánové

Útok velkého dánského vojska podle rukopisu M.736, fol. 9v, cca rok 1130.

Otázka střihu je zřejmě nejsložitější ze všech, protože vyžaduje znalost soudobého odívání. Lze předpokládat, že střih nebyl zcela uniformní. Rovněž lze předpokládat postupný vývoj – zesilování jednotlivých částí a vrstvení většího množství látek, což vyžaduje jejich prošívání.

Nelze si nevšimnout, že většina ságových bojovníků bojuje prakticky beze zbroje, což si lze vyložit tak, že si kvalitní zbroje jednoduše nemohli dovolit. Někteří se před bojem dokonce oblékají do sváteční tuniky. Anglické iluminace z 10.12. století znázorňují řadu bojovníků oděných pouze do čapek a tunik. Stejně tak mohly funkci samostatně nošené textilní zbroje plnit přehybané nebo východní kaftany s knoflíky. Přijde mi logické předpokládat, že podzbroje byly prakticky totožné s těmito běžnými, civilními oděvy, a jejich ochranné funkce se dosahovalo jejich vrstvením. Co se týče střihu, jedná se o klasickou tuniku (kyrtill) : po kolena dlouhý oděv bez knoflíků nebo zapínání, s dlouhými rukávy a vsazenými klíny. Výstřih mohl být řešen klopou a stojáčkem pro ochranu krku, stejně jako v případě tunik ze Skjoldehamnu a Guddalu.

Add. MS 24199 fol. 18

Cotton Ms. Cleo. C VIII, fol. 18v, konec 10. stol.

Toto řešení přinejmenším naznačuje několik pramenů. Prvním z nich je iluminace anglosaské verze Prudentiovy Psychomachie (viz vpravo), která se datuje do konce 10. století. Na této iluminaci lze spatřit dva bojovníky – tanečníky v krátkých kroužkových košilích se zubatými okraji, zpod nichž vyčnívají tuniky, které dosahují kolen a zápěstí. Prakticky stejné řešení se objevuje v iluminacích několika rukopisů z období 10.11. století (viz např. scény z Knihy Makabejské ze St. GallenuZlatého evangeliáře z Echternachu či Života svatého Albína). S tím koresponduje i jeden literární pramen, a sice Sága o Magnúsovi Dobrém (kap. 29), ve které se praví, že „Král Magnús si sundal kroužkovou brň, pod níž měl navrchu rudou hedvábnou tuniku […].

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle Hjardar – Vike 2011: 155.

Tento krátký ságový úryvek nás nutí představovat si podzbroj jako více tunik poskládaných na sebe. Osobně jsem toto řešení používal a jeho praktičnost spatřuji v tom, že nositeli umožňuje libovolně přidávat/ubírat počet vrstev, čistit propocené tuniky samostatně a konečně používat samostatné tuniky i mimo bojový kontext. Hned dva norské nálezy – Skjoldehamn a Guddal – obsahovaly dvě tuniky, což je přesně počet, který se mi osvědčil jako ochrana vůči zimě i jako podzbroj nošená pod brní.

Rozhodně lze uvažovat také o tunikách sešitých k sobě. Podzbroj ze sešitých tunik je již speciálním válečným oděním, které jen stěží najde uplatnění v nebojové situaci. Často se argumentuje tím, že byzantské prameny popisují podzbroje podobné prošívanicím. Obzvlášť zajímavé svědectví podává Anonymní traktát o strategii ze 6. století:

Zbroj by neměla být nošena přímo na běžném oblečení, jak někteří dělají, aby snížili váhu zbroje, nýbrž na oděvu přinejmenším na prst tlustém. A to ze dvou důvodů. Když se tvrdý kov dotýká těla, nerozdírá ho, leč dokonale sedne a pohodlně spočívá na těle. Navíc zabraňuje nepřátelským střelám, aby zasáhly tělo […], protože drží [kovovou zbroj] dále od těla.“ (Anonymní byzantský traktát o strategii, §16)

Existenci takového jednokusového textilního odění ve Skandinávii dokládá prakticky až výraz treyja, což podle nás může svědčit o tom, že se podobný specializovaný oděv začal používat až v pozdějším období (11./12. století a dále), ale vzhledem k povaze našich pramenů nemůžeme zavrhnout ani tuto myšlenku. Nezbývá tedy nic jiného než připustit obě varianty, a sice brň oblékanou přes civilní šaty (několik tunik) a brň oblékanou přes speciální oděv. Tloušťka speciálního oděvu by se mohla pohybovat kolem 1 centimetru. Osobně bych se u takového oděvu ze sešitých tunik vyhnul důkladného prošívání, nýbrž bych tuniky sešil u lemů a pak bych na ně našil ozdobné pásky a lemovky z hedvábí, čímž bych docílil dekorativního vzhledu a prošití zároveň.

Skandinávská vyobrazení naznačují, že se délka podzbroje přizpůsobovala délce kroužkové zbroje. Prudentiova Psychomachie a další soudobé iluminace však ukazuje pravý opakAž na výjimky můžeme říci, že do počátku 11. století se ve skandinávském kulturním okruhu užívaly kratší brně, v délce do 70 cm, a s krátkým rukávem. Zároveň chyběly kroužkové komponenty, jako ochrana krku či nohou. V průběhu 11. století zaznamenáváme prodlužování zbrojí, které bylo způsobeno přejímáním kontinentálních zvyklostí a které vyvrcholilo používáním kroužkových kompletů.

Vyhraňujeme se vůči moderním „podzbrojím“, které jsou bez ladu a skladu sešity dohromady a připomínají spíše hadry nebo otrocké oblečení. Textilní zbroje – ať už byl jejich vzhled jakýkoli – musely být vkusné a musely odrážet status majitele. V dnešní době se až příliš hledí na praktickou stránku a „minimální koukatelná elegance“ je zanedbávána. Někteří reenactoři a organizátoři historických akcí s oblibou tvrdí, že podzbroje nejsou dochované, a proto je dnes možné používat a tolerovat prakticky jakoukoli textilní nebo koženou zbroj.

4) rekonstrukce
Zastáváme názor, že v reenactmentu je důležitá vizualizace. Můžeme se snažit o kvalitní článek, ale bez fotek rekonstrukcí nikdy neoslovíme cílovou skupinu. Proto přikládáme menší galerii fotek podzbrojí a zbrojí. Do budoucna doufáme, že se galerie bude rozšiřovat – pokud disponujete fotografií vhodné podzbroje, můžete nám ji samozřejmě poslat a my ji zveřejníme.

Společným jmenovatelem vyfocených podzbrojí je menší počet vrstev, délka dosahující maximálně po zápěstí a po kolena, absence zapínání a co nejméně prošívání.


Domníváme se, že otázka podzbrojí byla dosud přehlížena – na našich bojištích se pohybují bojovníci, který se svými tlustými či ahistorickými zbrojemi spíše připomínají maskota firmy Michelin. V zájmu posunu reenacmentu je třeba vést diskuzi, a proto jsme otevřeni názorům ostatních reenactorů a jsme ochotni o problematice podzbrojí dále debatovat.

Článek se již po pár dnech dočkal dobrého přijetí a dokonce vznikl doplněk o bojovém kabátci. Jeho autorem je Abe a můžete si jej přečíst zde. Za citování stojí autorova věta: „Můj názor je ten, že pro bojovníka na cestách je nepraktické tahat civilní oblečení a ještě navíc speciální bojovou ochranu, mnohem výhodnější je spojit oba požadavky do jednoho.


Zdroje a doporučené odkazy

Anonymní byzantský traktát o strategii (The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy). In: Three Byzantine Military Treatises, ed. a přel. George T. Dennis, Washington 1985: 1–135. Dostupné z: https://oniehlibraryofgreekliterature.files.wordpress.com/2015/09/three-byzantine-military-treatises-by-george-t-dennis.pdf.

Sága o Magnúsovi Dobrém – Sagan af Magnúsi góða. Dostupné z: http://www.heimskringla.no/wiki/Sagan_af_Magn%C3%BAsi_g%C3%B3%C3%B0a.

ARCHER, Gavin. Mail Shirts, in: The Viking Age Compendium, 2013. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Mail_Shirts.

ARCHER, Gavin. Jacks and Gambesons, in: The Viking Age Compendium, 2014. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Jacks_and_Gambesons. Viz bibliografii v závěru.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

SKODELL, Henry. Schutzausrüstung des 11. Jahrhunderts in Mitteleuropa, in: Reenactment.de, 2008. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.reenactment.de/reenactment_start/reenactment_startseite/diverses/kitguide/kitguide.html.

Relikvie z kostela Bussy-Saint-Martin – nejstarší dochovaná prošívanice – online.

Rekonstrukce prošívané zbroje na základě ikonografických podkladů z 13.st. – online.

Ochrana těla doby vikinské – online.

Praporce doby vikinské

Otázkou praporců jsme se zabývali již v předchozím článku Boj v době vikinské, ale byl jsem požádán, abych sepsal článek, který shrnuje dohromady všechny informace, které máme, aby bylo možné vytvořit co nejvěrohodnější rekonstrukci. Zároveň si řekneme také něco o symbolice staroseverských praporců.

JACOBSEN, Lis, - MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

JACOBSEN, Lis, – MOLTKE, Erik. Danmarks runeindskrifter : Atlas, København 1941: 91 (výjev 248).

Jsem si vědom pouze dvou vyobrazení vikinských praporců a několika literárních popisů (zájemce o literární popisy praporců odkazuji na tento článek). Současně existují archeologické nálezy několika spon ve tvaru praporců, které spíše odpovídají větrným lodním korouhvičkám a podle mého názoru sdílí některé podobnosti s praporci. Skaldské básně, které praporce často zmiňují, ukazují jasnou terminologii: praporec tvoří žerď (stǫng), na které je pověšená textilní vlajka (merki či ).

Začněme vyobrazeními. Tím nejjednodušším je rytina z runového kamene DR 96, který se datuje do pojellinské doby vikinské (950-1066). Výjev ukazuje jezdce na koni, který v levé ruce drží štít a v pravé třímá žerď praporce. Praporec má trojúhelníkový tvar a je bez motivu.

raven banner2Nejdůležitější výjev se nachází na mincích dublinského a northumbrijského krále Óláfa (kvárana) Sigtryggssona ze 1. poloviny 10. století. Na jedné minci nacházíme také žerď s trojúhelníkovým praporcem a třásněmi. Na praporci je vidět nedetailní silueta letícího havrana. Na jiné minci téhož panovníka se nachází pouze havran, a to ve velice kvalitním provedení. Havraní praporec je také vyobrazen na výšivce z Bayeux (konec 11. století) v rukou normanského jezdce.

Pokud se zaměříme na písemné prameny, zjistíme, že havraní praporec (staroseversky hrafnsmerki) je typickou standartou významných severských vládců. Popisy severských praporců jsou dochovány jak v islandských ságách, tak v anglosaských a normanských pramenech. Je patrné, že havraní praporce se používaly po celou dobu vikinskou, od 9. do 11. století, a že šlo o celoskandinávskou zvyklost.

Prameny věnují velkou pozornost praporci Ubby, syna Ragnara loðbróka, který roku 865 napadl Anglii a který padl roku 878 v bitvě u Cynwitu v Devonshire. Jeho praporec, který se nazývá “Havran”, popisují hned tři prameny:

Praporec na výšivce z Bayeux.

V zimě toho roku přistál bratr Ívara a Hálfdana v Devonshire ve ve Wessexu s 23 loděmi. Tam byl zabit s osmi sty muži a dalšími čtyřiceti z jeho vojska. Měli s sebou praporec, kterému říkali Havran. Anglosaská kronika 878

Říká se, že tři sestry Hingwara a Habby, dcery Lodbrokovi, utkaly praporec a připravily ho k používání za jedno poledne. Dále se říká, že pokud měli vyhrát bitvu, ve které následovali praporec, bylo možné vidět, že uprostřed praporce havran vesele třepotá křídly. Ale pokud měli prohrát, padl a ani se nepohnul. A to se vždycky osvědčilo.
Neotské anály

Ubba měl praporec Havran. Byl bratrem Iwara a byl pohřben vikingy v obrovské mohyle v Devonshiru, nazývané Ubbelawe.
Geoffrey Gaimar: Dějiny Angličanů

birka_korouhev

Šperk z Birky ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 5 (Fig. 4).

Další panovník, který podle pramenů vlastnil havraní praporec, je orknejský jarl Sigurð Tlustý. Na praporci však podle Ságy o orknejských jarlech (o praporci vypráví také Sága o Þórsteinu Síðu-Hallssonovi a Sága o Njálovi) ležela kletba, která stála Sigurða v bitvě u Clontarfu život:

“Teď si vezmi tento praporec, který jsem pro tebe vytvořila se všemi svými dovednostmi. Věřím, že přinese vítězství tomu, před nímž je nesen, ale smrt tomu, kdo ho nese.” Byl to skvělý praporec, velmi důmyslně vyšívaný postavou havrana. A když se třepotal ve větru, vypadalo to, že havran letí.
Sága o orknejských jarlech, kap. 11

Další havraní praporec měl dánský král Knút Veliký v bitvě u Ashingdonu (1016). Praporec je popisován takto:

Tento praporec byl utkán z nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí a nebyl na něm žádný obrázek ani postava. Ale v případě války se na něm objevoval havran, jako kdyby byl do něj vetkán.
Encomium Emmae

Ale pravděpodobně nejslavnější je příběh o praporci Haralda Krutého, který nesl jméno Landeyðan (“Pustošitel země”?) a který měl rovněž vyobrazovat havrana. Jak dokazují následující ukázky, Harald pod ním vždy zvítězil, a proto ho považoval za nejcennější část svého majetku (hodnotu naznačuje již fakt, že praporec měl často vlastní jméno).

aland_korouhev

Šperk z Åland ve tvaru praporce či větrné korouhve. Převzato z SALIN, Bernhard. Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 11, 1921: 20 (Fig. 21).

Svein se Haralda zeptal, jaké části svého majetku si váží nejvíce. Odpověděl, že svého praporce Landeyðanu. Svein se zeptal, co na něm je tak pozoruhodného, že si ho natolik cení. Harald odpověděl, že se říká, že ten, před nímž je nesen, získá vítězství, řka, že se toto osvědčilo po dobu co ho vlastní. Svein pravil: “Uvěřím, že praporec má takovou vlastnost, pokud svedeš tři bitvy se svým příbuzným králem Magnúsem a ve všech zvítězíš.”
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 22

A když král Harald spatřil, že šik Angličanů sestupoval podél příkopu k nim, nechal zatroubit na válečné trubky a důrazně povzbuzoval vojsko. Nechal před sebou nést praporec Landeyðan a zaútočil tak tvrdě, že před ním vše ustoupilo.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 85

Král Harald tehdy odvětil: “Rád bych se řídil jiným plánem – posadíme tři naše nejlepší muže nejrychlejší koně a necháme je co nejrychleji jet, aby vyřídili vzkaz našim mužům, kteří rychle přijdou s pomocí – protože Angličané spíše dočkají nejtvrdšího boje, než my utrpíme porážku!” Poté jarl řekl, že se zařídí podle jeho plánu, stejně jako v jiných ohledech, a že také není ochotný prchnout. Nato nechal král Harald vztyčit svůj praporec Landeyðan. Muž, který nesl praporec, se jmenoval Frírek. Král Harald sešikoval své vojsko do dlouhé a husté formace. Křídla ohnul dozadu tak, že se potkala a vytvořila široký a hustý kruh, na všech stranách rovnoměrný. Štíty se navzájem překrývaly. Královský doprovod byl uprostřed kruhu u praporce. Ten tvořili vybraní bojovníci. Jarl Tósti byl se svými muži jinde a měl další praporec.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 88-89

Král Harald Sigurðarson byl zasažen šípem do krku. To byla jeho smrt. Padl a s ním všichni, kteří s ním postoupili dopředu, kromě těch, kteří se vzdali a kteří měli v držení praporec. Nato se spustil nejtěžší boj a pod královským praporcem kráčel jarl Tósti.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 92

Právě v tu chvíli dorazil z lodí Eystein orri s těmi muži, kteří ho následovali. Byli v plné zbroji. Eystein se zmocnil praporce krále Haralda Landeyðanu. Tu se střetli potřetí a nejostřeji. Padlo mnoho Angličanů a nebyli daleko od útěku. Tomuto střetu se říká Orrahríð.
Sága o Haraldu Sigurðarsonovi, kap. 93

detsky_vlajkonos

Dětský vlajkonoš.

Chtěl bych poukázat, že funkce vlajkonoše (staroseversky merkismaðr) byla velice čestná; panovník si vybíral různé vážené osobnosti ve svém okolí, které chtěl poctít. Po době vikinské se tato funkce institucionalizovala jako titul člena dvora. Zájemce, kteří by se chtěli dozvědět více o staroseverských vlajkonoších, odkazuji sem. V současné rekonstrukci je trend vybírat jako vlajkonoše lidi, kteří nemohou bojovat (neozbrojené, ženy či děti), tedy přesně naopak. Jako zajímavost mohu uvést, že jeden z vlajkonošů na výšivce z Bayeux třímá troubicí roh a je zároveň trubačem. Skaldské básně udávají, že vlajkonoši svěřenými praporci mávali; jakýkoli pohyb praporců v písemných pramenech značí válečný kontext.

Z ukázek si lze povšimnout, že praporec je symbol jednotlivých osobností nebo rodů, nikoli však skupin, jako v případě současné rekonstrukce. Tento fakt je o to patrnější, když je praporec nazván králova zástava (konungsmerki). Praporec sloužil jako orientační bod v bitvě, který vlastním jednotkám i nepřátelům oznamoval pozici panovníka. Pádem vlajky obvykle bitva končí – zejména proto, že se vlajkonoš permanentně nacházel poblíž panovníka a padl-li praporec, padl s největší pravděpodobností i vůdce. Jak však můžeme vidět na příkladu bitvy u Stamfordského mostu (1066), po pádu krále a jeho vlajkonoše se vlajky zmocňovali nižší, přeživší vůdci. Praporců bylo na bojišti více, v ságách má praporec každý jarl.

Padlý praporec na výšivce z Bayeux.

Vyobrazení severský praporců shodně ukazují jednoduchou žerď namísto ratiště s kopím, které je vyobrazeno pouze v jezdecké scéně na výšivce z Bayeux. Je to logické, protože kopí je účinná jezdecká zbraň. Seveřané však jízdní boj nepoužívali (nebo rozhodně ne v takové míře) a soustředili se na pozemní boj, přičemž vlajkonoš byl za štítovou hradbou (viz tento obrázek) a do boje příliš nezasahoval (pouze v případě, že byl ve vlastním ohrožení). Mince Óláfa Sigtryggssona ukazuje na vrcholu žerdi jistou ozdobnou koncovku připomínající kříž (nebo kopí s křidélky), zřejmě kovovou. Na druhou stranu je pravdou, že jeden ze staroseverských výrazů pro praporec – darraðr – může současně znamenat “kopí” a že i v soudobé evropské ikonografii pěšáci třímají trojúhelníkové praporce připevněné na kopí.

Větrná korouhev z norského Heggenu, 11. století.

Všechny vyobrazené praporce mají vždy tvar pravoúhlého trojúhelníku, což je možná dáno povahou materiálu (např. do kamene lze rýt pouze rovné linky). Výše zobrazený normanský praporec na výšivce z Bayeux se zdá být mírně zakřivený a lze předpokládat, že měl spíše čtvrtkruhový tvar. Jiný praporec na téže výšivce má ale opět trojúhelníkový tvar. Čtvrtkruhové jsou však severské větrné korouhve, které se připevňovaly na lodní stěžně nebo přídě. Při rekonstrukci jsou dnes častěji používány čtvrtkruhové tvary, ačkoli bych na základě zde uvedených nálezů upřednostňoval trojúhelníkový tvar.

Praporec skupiny Midgard.

Praporec skupiny Midgard.

Prameny se shodují, že královské praporce byly zhotovovány z těch nejnákladnějších materiálů a s tou největší pílí. Již jsme se dočetli, že praporec Knúta Velikého byl vyroben z “nejčistějšího a nejbělejšího hedvábí“. Možná na základě toho se někteří vexilologové domnívají, že vikinské praporce měly bílé pole (viz SMITH, Whitney. The Flag Book of the United States, Morrow 1975: 11). Oba výše uvedené praporce na výšivce z Bayeux mají rovněž bílé pole a jsou obšité zlatým lemem. Také Magnús Dobrý měl podle skalda Arnóra jarlaskalda v boji zkrvavovat “jasné praporce” (frán merki). Skald Þorleik fagri popisuje zlatem vyšívané praporce (gullmerkð vé).

Na spodní straně praporců jsou vyobrazeny střapce. Ikonografie jich zobrazuje 4-9 (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux 4; Óláfova mince 5, spona ve tvaru praporce z Birky 6, spona ve tvaru praporce z Åland 8, praporec s motivem havrana na výšivce z Bayeux 9). Při rekonstrukci těchto střapců se často používají koňské žíně, přičemž minimálně na dvou vyobrazení (praporec bez motivu na výšivce z Bayeux, spona ve tvaru praporce z Birky) existuje nápadná podobnost. Současně máme také obdélníkové a trojúhelníkové střapce, které musely vyrobeny z textilu.

Praporec kmenového svazu Styrke.

Krátce bych se chtěl popsat společné prvky vyobrazených havranů. Ti vždy směřují zobákem od žerdi. Zajímavé jsou literární popisy vyšívaných havranů, které se shodují s výjevem na minci Óláfa Sigtryggssona – je zdůrazněno, že havran je vyobrazen v letu. Na praporci nacházejícím se na výšivce z Bayeux havran stojí; existuje dokonce diskuze o tom, proč je na normanském praporci vyobrazen havran a jeden z možných výkladů zní, že je to kvůli severskému původu Normanů. Ryze staroseverské popisy a ikonografie jsou však zajedno v tom, že havran je vyobrazován v letu.

gunnar

Praporec skupiny Gunnar.

Havrani na mincích Óláfa Sigtryggssona jsou vyobrazeni v letu pod úhlem 45°. Každý detail těchto havranů je přizpůsoben tak, aby byl vytvořen dojem, že letí. Těla jsou znázorněna frontálním pohledem, křídla jsou roztažená, stejně tak ocasní pera. Hlavy jsou vyobrazeny z profilu. To mě přivádí k myšlence a upozornění, že pokud hodláte havrana rekonstruovat, nesmíte ho zapomenout přizpůsobit určitému uměleckému stylu, který je typický pro století, které rekonstruujete.

Havran v letu, který se vznáší na žerdi nad vojskem, perfektně zapadá mezi staroseverské popisy bitev. Marně bychom hledali oslavnou skaldskou báseň, ve které by nebyl zmíněn havran sytící se na padlých bojovnících. Havrani jsou současně atributem Óðina, a je proto zajímavé, že havraní praporce měli i křesťanští panovníci Knút Veliký a Harald Krutý. To znamená, že náboženský aspekt byl po christianizaci vytlačen, zatímco funkce havrana jako symbolu dravce hodujícího na mrtvolách přetrvala. Havraní praporec nepříteli věstil smrt na bojišti.

Praporec skupiny Hersir.

Praporec skupiny Hersir.

Lze předpokládat, že existovalo širší spektrum motivů na praporcích, ale havran byl zcela jistě nejčastější. Óláf Svatý měl údajně dračí praporec, což nápadně připomíná kontinentální dračí standartu, která je vyobrazena i na výšivce z Bayeux. Mezi další “bitevní zvířata” patřili medvědi a vlci, kteří se eventuálně mohli objevovat i praporcích. V době vendelské a snad i na počátku doby vikinské byli ve velké úctě chováni i kanci, jejichž malé postavy byly umisťováni na hřebeny přileb. Na staroseverských štítech se objevovali také jeleni a jestřábi.

 

Další doporučené odkazy:

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners

http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Banners_from_Literature

http://www.vikinganswerlady.com/banners.shtml

http://en.wikipedia.org/wiki/Raven_banner