Brašna s křížem z Kyjeva

Při běžném procházení literatury jsem narazil na pozůstatky brašny, která se jeví jako natolik netypická, že jsem se rozhodl tento nález zpracovat formou samostatného článku v naději, že se dočká větší popularity mezi reenactory.


Okolnosti nálezu a jeho obsah

V letech 1997-1999 podnikl Archeologický institut Akademie věd Ukrajiny (Інститут археології НАНУ) expedici v prostorách Chrámu svatého Michala v Kyjevě, která objevila pohřebiště z 10.-11. století. V tento okamžik nás bude zajímat pouze hrob, označený jako hrob 49 či A14 (Ivakin 2011: 34-35). Jednalo se o hrob mladé ženy ve věku 16-18 let, jejíž kostra byla částečně zachovaná. Hrobová komora o rozměrech 4 × 3,45 × 0,9 m, která byla zevnitř zesílena dřevěnými prkny, byla orientována na západ. Při stavbě kláštera ve 12. století došlo k částečnému poškození hrobu.

Inventář hrobu tvoří více než 70 kovových artefaktů (zlato, stříbro, bronz a železo), sklo a zbytky dřeva a tkanin. Na lebce byly zachovány zbytky čelenky se stříbrnou výšivkou (šířka 1,5 cm), napravo od ní se nacházel stříbrný plíšek ve tvaru diamantu. Kolem krku zemřelé byl napnut náhrdelník s 26 kusy šperků. Základem je 19 skleněných korálků a zlatý kroužek z drátu, přičemž uprostřed náhrdelníku se nacházely tři stříbrné zlacené přívěsky (průměr 2,4 cm), jejich povrch byl zdoben granulací. Blíže k okrajům náhrdelníku se nacházely dva další stříbrné a zlacené přívěsky – opasková kování s naletovanými oušky – které byly z vnější strany zdobeny květinovými ornamenty. Na hrudi zemřelé se nacházeli čtyři stříbrné šperky spojené mezi sebou řetízkem, kterým vévodila kulatá granulovaná brož typu Terslev (průměr 3,9 cm). U levého lokte ve výšce pasu byly nalezeny zbytky rozpadlého předmětu, s největší pravděpodobností brašny se dvěma stříbrnými křížky, která bude zkoumána separátně. Napravo od tohoto předmětu se nacházel nůž s rukojetí obtočenou stříbrným drátem. Napravo od kostry (ve vzdálenosti 0,7 m) byly umístěna dřevěná krabička s fragmenty železného kování a 27 skleněnými destičkami, jimiž byla krabička vyložena. V krabičce byly uloženy nůžky, pinzety, přezka ze slitiny mědi, miska ze slitiny mědi a skleněné korálky. V základech klášterního plotu byly nalezeny další dva korále, které zřejmě rovněž pocházejí z hrobu (Ivakin – Kozubovskij 1999: 5-6; Ivakin – Kozjuva 2003a: 40; Ivakin – Kozjuva 2003b: 96–99; Ivakin 2005: 288-289; Ivakin 2011: 34-35).

Křížky jsou ve staroruských hrobech objevovány takřka výlučně v elitních ženských hrobech z poloviny 10. století. Androščuk tuto skutečnost interpretuje tak, že pohřbené ženy náležely k zástupu kněžny Olgy, po jejíž boku se zúčastňovaly důležitých jednání s byzantskou stranou (Androshchuk 2013: 169-186). Tato jednání včetně jejích účastníků jsou listinami podložené, stejně jako skutečnost, že během mší byly rozdávány křížky, a není tak nemožné, že křížky nalezené v hrobech pocházejí právě z Byzance.

Schéma hrobu č. 49 / A14 z Chrámu svatého Michala v Kyjevě.
Androshchuk 2011: Fig. 7. Naznačená rekonstrukce je dle našeho soudu chybná.

Výběr nálezů z hrobu č. 49 / A14 z Chrámu svatého Michala v Kyjevě.
Ivakin 2011: Рис. 22, 26, 30-33, 35, 38.


Kresebná rekonstrukce výbavy pohřbené v hrobu č. 49 / A14 z Chrámu svatého Michala v Kyjevě.
Zdroj: Oleksii Malev.


Brašna

Předmět, který ležel u levého lokte v oblasti pasu, je zpravidla popisován jako brašna (Androshchuk 2011: 81Androščuk – Zocenko 2012: 92; Androshchuk 2013: 182), méně často pak jako dřevěná mísa (Ivakin 2011: 34-35) nebo relikviář (osobní rozhovor s Verou Viktorovnou Pavlovou). Při bližším prozkoumání organickým částí, a zejména při komparaci s dřevěnými nádobami s podobným typem dekorace (viz Vlasatý 2020a), musíme dát za pravdu Vsevolodu Ivakinovi, synu archeologa vedoucího expedici Hliba Ivakina, když se domnívá, že jde o pozůstatky brašny (osobní rozhovor se Vsevolodem Ivakinem). Teorii, která fragmenty považuje za pozůstatky knihy, není možné dle našeho názoru opřít o žádný analogický exemplář. Pozice u pasu může navíc svědčit o zavěšení na opasek. Proto budeme v následující části práce hovořit o brašně.

Stříbrná kování nalezená v souvislosti s brašnou předznamenávají pravděpodobný tvar a konstrukci. Popišme si je nyní popořadě:

  • kování ve tvaru křížku
    Součástí brašny bylo stříbrné kování ve tvaru křížku, odpovídající Staeckerovu typu 1.2.2 (Androščuk – Zocenko 2012: 92; Staecker 1999: 91-96). Kříž je po obvodu zdoben puncovanou dekorací. Rozměr kování činí 3 × 3 × 0,05 cm, přičemž ramena jsou široká 0,7-1,2 cm. Toto kování je na spodní straně opatřeno nožkami, které byly uchyceny do kůže, jejíž fragmenty jsou stále zachovány (jak lze spatřit v Androščuk – Zocenko 2012: 92). Lze předpokládat, že pozice tohoto kování na brašně byla centrální a že kování nebylo součástí zapínacího mechanismu. Vhodným místem takového kování mohl být střed víka. V prostoru brašny byl nalezen ještě jeden křížek, který je však opatřen očkem, a zřejmě se nacházel uvnitř brašny.


Kování ve tvaru kříže.
Zdroj: Androshchuk 2011: Fig. 7:21; Androščuk – Zocenko 2012: Fig. 58.

  • kování ve tvaru šipky
    Dalším kusem dekorace je stříbrné plechové kování ve tvaru šipky či malého nákončí. Rozměry jsou zhruba 2 × 0,9-1,2 cm, tedy velmi podobně, jako rameno křížku. Kování bylo k povrchu upevněno pomocí pěti hřebíčků. Uprostřed tohoto kování se nachází obdélný otvor o rozměru zhruba 1 × 0,2 cm. Lze předpokládat, že pozice kování byla v centrální linii pohledové strany, ve stejné úrovni, jako kování ve tvaru kříže a centrální svorka ve tvaru šipky, se kterými tvořilo estetický a funkční set. Kování ve tvaru šipky a centrální svorka ve tvaru šipky se takřka jistě podílely na systému zapínání; dle našeho soudu toto kování bylo umístěno na spodní části brašny těsně pod víkem, které ho částečně překrývalo. Hlavním smyslem tohoto kování je, že zpevňuje namáhanou část brašny.


Kování ve tvaru šipky.
Zdroj: Androshchuk 2011: Fig. 7.

  • centrální svorka ve tvaru šipky
    Třetím stříbrným kováním je největší svorka ve tvaru šipky, mající rozměr zhruba 1 × 0,9-1,2 cm, tedy podobnou šířku jako předchozí dvě kování. Uvnitř kování se nacházely organické fragmenty, zejména kůže, která byla jištěna dohromady pěti hřebíčky. Fragment zachované kůže je rovný, bez zakřivení. Lze předpokládat, že toto kování představovalo centrální ozdobu na okraji víka brašny, a bylo ve stejné linii, jako kování ve tvaru kříže a kování ve tvaru šipky. Je velmi pravděpodobné, že se toto kování podílelo na systému zapínání. Po zavření víka brašny centrální svorka zřejmě částečně překrývala kování ve tvaru šipky.


Centrální svorka ve tvaru šipky.
Zdroj: Androshchuk 2011: Fig. 7.

  • malé svorky ve tvaru šipek
    V prostoru brašny bylo objeveno 19 stříbrných fragmentů menších svorek, které mohly představovat zhruba 14 kompletních svorek. Tyto svorky, které mají nepravidelné rozměry kolem 0,7-1 × 0,7-1 cm, v sobě svírají organický materiál, kůži a textil, zřejmě pocházející z víka brašny, kde pravděpodobně lemovaly centrální svorku ve tvaru šipky. Fragment zachované kůže je rovný, bez zakřivení. Jeden z fragmentů kůže zachoval dvě svorky vedle sebe, což indikuje, že svorky neměly velké rozestupy.

Malé svorky ve tvaru šipek.
Zdroj: Androshchuk 2011: Fig. 7.

Zásadní informací, plynoucí z chemické analýzy organických zbytků, je fakt, že kůže byla barvená a že brašna sestávala z hedvábí – kůže je popsaná jako modrá či tmavá, zatímco hedvábí je byzantským samitem (Ivakin – Kozjuva 2003a: 42; Ivakin 2007: 189; Androshchuk 2011: 81). Barvená kůže z raného středověku je raritním úkazem, který je dán jak malým množstvím prováděných chemických analýz, tak i absencí v dobře zkoumaných souborech (např. Cameron 2000: 6; Mould et al. 2003: 3220). Jediné nám známé nálezy barvené kůže z raně středověké Evropy kromě Kavkazu jsou rudě barvené přebaly a pouzdra anglosaských evangeliářů – Svatocutbertský evangeliář (St Cuthbert Gospel) a Codex Bonifatianus I (Cameron 2000: 6). Návody na barvení kůže se objevují buď v doznívající antické tradici, která byla v raném středověku známa a nadále opisována, anebo v rukopisech od 12. století. Nejvýznamnějším zdrojem je v souvislosti s naší brašnou Naturalis Historia Plinia Staršího, které zmiňuje barvení rudou a černou. Černé barvy, která nás v tomto okamžiku nejvíce zajímá, se mělo dosahovat pomocí inkoustu (atramentum sutorium). Pro úplnost můžeme dodat, že Mappae clavicula uvádí různé návody na barvení kůže purpurovou, rudou a odstíny zelené a Stockholm papyrus uvádí způsob moření kůže pro ustálení barvy. Normanský rukopis British Library MS Cotton Titus D.XXIV z konce 12. století pak zmiňuje barvení rudou (Hunt 1995). Veteráni na poli historické rekonstrukce zmiňují barvení kůže do tmavých odstínů pomocí ořechových slupek, octa a železa, které je jednoduché a oproti dobovým postupům bezpečné.

Hedvábí se nalezlo v souvislosti se svorkami, a je tudíž pravděpodobné, že šlo o dekoraci víka, ať již svrchní nebo spodní strany, a nikoli obsah brašny. Hedvábí užité u kožené brašny můžeme považovat za výjimečný úkaz, jehož nejbližší analogii představuje hedvábná brašna z Moščevé Balky, jejíž přední strana je pošita koženými aplikacemi (Orfinskaja 2001: Рис. 2.21). Dalším možným nálezem je peněženka z Gokstadu (Vlasatý 2020b). Významný předpoklad, že staromaďarské a staroruské kožené brašny tarsoly aplikovaly hedvábí, nebylo možné prokázat, ale kombinaci hedvábí a kůže lze nalézt u bot, opasků, sedel a kaftanů (osobní diskuze s Jánosem Mestellerem). V Moščevé Balce byly také nalezena bota, která je rudě barvena a lemována hedvábím (Jerusalimskaja 2012: Il. 137). Pokud bychom rozšířili hledání mimo Evropu, zmínit můžeme brašnu uloženou v Čínském národním muzeu hedvábí, která je datována do 10.-12. století a která má víko podšité hedvábím a hedvábné jsou též lemy víka (China National Silk Museum 2017). Celohedvábné brašny byly používány v širokém pásu od Čínu po Kavkaz, přičemž ojedinělé nálezy známe i z Evropy (osobní diskuze s Jánosem Mestellerem). Obecně vzato lze akceptovat dvě možné varianty, a sice že víko bylo přetaženo hedvábím svrchu, anebo hedvábí bylo našito na spodní stranu víka. Je možné, že hedvábí zachované na svorkách pochází z úzkého pásku tvořícího lem.

Pokud informace, které jsme prozatím zmínili, poskládáme dohromady, vyvstanou nám dvě následující schématické varianty, které zohledňují jak způsob upevnění jednotlivých komponentů, tak tvar víka daný koženými fragmenty, počet komponentů a použité materiály.

Navržené kresebné rekonstrukce brašny z hrobu č. 49 / A14 z Kyjeva.
Vytvořil Tomáš Cajthaml.

U výše uvedených variant nenavrhujeme systém zapínání, který je diskutabilní. Z důvodu absence přezky v prostoru brašny (přezka byla nalezena v souvislosti s krabičkou na opačné straně hrobu) je evidentní, že brašna nebyla tímto způsobem zapínána. Typ brašny, která používá přezku, se navíc vyznačuje pouze nýtovanými kováními bez svorek, jak můžeme vidět například u tarsoly nalezené v hrobu A12 na témže pohřebišti (Ivakin 2011: Рис. 29; Makarov 2012: 323, Рис. 18). Výrazně vyšší podobnost nacházíme u dvou pozůstatků brašen ze pskovského hrobu 2; tento hrob, který je, pokud jde o inventář, skvělou analogií hrobu č. 49 / A14 z Kyjeva, obsahuje fragmenty dvou brašen, přičemž jedna se skládá ze sedmi svorek, druhá ze dvou svorek a jednoho středového kování (Jakovleva 2015: 70, Kat. 23, 26). Středové kování druhé zmíněné brašny je nápadně podobné našemu kování ve tvaru šipky, ale jelikož nemá prokazatelné párové kování, jeho pozice na brašně mohla mít více variant. Je nicméně vysoce pravděpodobné, že se podílelo na systému zapínání a že zpevňovalo namáhanou část brašny. Dalším zástupcem brašny, které mělo středové kování a zřejmě nemělo přezku, je brašna z irského Islandbridge (Harrison – Ó Floinn 2014: 178-180). Nálezy z Kyjeva, Pskova a Islandbridge se vyznačují kováním se středovým otvorem, kyjevský kus je nicméně unikátní ve vertikální pozici, která znemožňuje hledání paralel.

Navrhneme zde tři teoretické způsoby řešení zapínání, přičemž bychom rádi požádali reenactory, zda by tato řešení mohly vyzkoušet a podělit se s námi o své zkušenosti, které rádi budeme sdílet.

  1. varianta: ze spodní části víka, z prostoru centrální svorky ve tvaru šipky, vybíhal úzký proužek kůže, který procházel průvlečkou z velmi slabé kůže, která vycházela skrze kování ve tvaru šipky.
  2. varianta: z vnitřní strany brašny skrze kování ve tvaru šipky vystupují  dva konce řemínku, přičemž jeden je prostrčen skrze otvor v centrální svorce ve tvaru šipky a zavázán za druhý konec, který do té doby zůstává volný.
  3. varianta: z vnitřní strany brašny skrze kování ve tvaru šipky vystupuje jeden konce řemínku, který je provlečen skrze otvor v centrální svorce ve tvaru šipky a je na něm vytvořen uzlík.
  4. varianta: v nevyplněném prostoru v centrální svorce ve tvaru šipky se nachází řemínek, který oboustranně vychází ven, prochází koženým průvlakem v kování ve tvaru šipky a následně je zauzlován.

Brašna tarsoly z hrobu A12 z Kyjeva.
Ivakin 2011: Рис. 29; Makarov 2012: 323, Рис. 18


Nález sedmi svorek ze Pskova a jejich interpretace.
Jakovleva 2015: 70, Kat. 23; interpretaci provedl Makar Babenko.

Nález dvou svorek a středového kování ze Pskova a jejich interpretace.
Jakovleva 2015: 70, Kat. 26; interpretaci vytvořil Tomáš Cajthaml.


Poděkování a závěr

Brašna z Kyjeva je mimořádně cenným artefaktem, který nejenže rozšiřuje mozaiku měšců, vaků, brašen a peněženek známých z doby vikinské, ale naznačuje dosud nepoznané metody dekorace kůže a kombinování kůže s hedvábím, což se praxe, o kterém se v rámci evropského prostoru pouze spekulovalo. Pokud jde o nákladnost zdobení, řadí se na přední příčky u tohoto typu nálezů. Je o to cennější, že pochází z dobře zachyceného hrobového celku. Tento nález má velký potenciál ovlivnit reenactorskou komunitu, ale také pochopit christianizační procesy probíhající na Kyjevské Rusi.

Závěrem si dovolím poděkovat Romanu Královi z dílny Královo řemeslokterý i přes mé nekonečné dotazy nález intenzivně konzultoval. Mé díky si zaslouží také Vsevolod Ivakin a Oleksii Malev, bez kterých bych nemohl sehnat důležitou literaturu. Na posledním, nejčestnějším místě, bych chtěl vzdát hold Tomášovi Cajthamlovi, který rychle a nezištně vytvořil skvělé grafiky, díky nimž tento artefakt mohou docenit lidé z celého světa.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androshchuk, Fedir (2011). Symbols of Faith or Symbols of Status? Christian Objects in Tenth-Century Rus´. In: Garipzanov, I. – Tolochko, O. (eds.). Early Christianity on the Way from the Varangians to the Greeks, Kiev, 70-89.

Androshchuk, Fedir (2013). Vikings in the east: essays on contacts along the road to Byzantium (800 – 1100), Uppsala.

Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris, 2012.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hunt, Tony (1995). Early Anglo-Norman Receipts for Colours. In: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes, 58, 203-209

China National Silk Museum (2017). Embroidered leather bag with jin-silk and damask hems, Accession No. 3433. In: China National Silk Museum. Dostupné z: http://www.chinasilkmuseum.com/zggd/list_103.aspx

Ivakin 2005 = Ивакин Г.Ю. Погребения X — первой половины XI вв. из раскопок Михайловского Златоверхого монастыря (1997–1999) // Русь в IXXIV векахВзаимодействие Севера и Юга. М., 2005, стр. 287–303.

Ivakin, Hlib (2007). Excavations at St. Michael Golden Domes Monastery in Kiev. In: Aibabin, A. – Ivakin, H. (eds.). Kiev – Cherson – Constantinople, Kiev, Simferopol, and Paris: Ukrainian National Committee for Byzantine Studies, pp. 177–220.

Ivakin 2011 = Ивакин В. Г. Киевские погребения Х в. // Stratum plus № 5. 2011, стр. 1-44.

Ivakin – Kozjuva 2003a = Івакін Г., Козюба В. Нові поховання Х – ХІ ст. Верхнього Києва (з розкопок Архітектурно-археологічної експедиції 1997 – 1999 рр.)  // Дружинні старожитності Центрально-Східної Європи VІІІ–Х ст.: матеріали Міжнародного польового археологічного семінару, 17-20 липня 2003. Чернігів: Сіверянська думка, 2003, стр. 38–50.

Ivakin – Kozljuva 2003b = Івакін Г. Ю., Козюба В. К., Поляков С. Є.. Поховання Х—ХІ ст. В: Нікітенко Н. М. (відп. ред.). Нові дослідження давніх пам’яток Києва. Київ: Софія Київська, 2003, стр. 93—103

Ivakin – Kozubovskij 1997 = Івакін Г. Ю.; Козубовський Г. А.; Козюба В. К.; Поляков С. Є. Науковий звіт про архітектурно археологічні дослідження комплексу Михайлівського Золотоверхого монастиря в м. Києві у 1996—1997 рр. // НА ІА НАНУ, 1997/103.

Jakovleva 2015 = Яковлева, Е. А. Камерное погребение 1 // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., 2015, стр. 28–83.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А.А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Makarov et al 2012 = Русь в IX–X веках: археологическая панорама / Ин-т археологии РАН; отв. ред. Н. А. Макаров. – Москва; Вологда: Древности Севера, 2012.

Mould, Q., Carlisle, I, Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Orfinskaja 2001 = Орфинская, О. В. (2001). Текстиль VIII-IX вв. из коллекции Карачаево-Черкесского музея: технологические особенности в контексте культуры раннесредневековой Евразии, Москва.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Vlasatý, Tomáš (2020a). Lathed Tableware with Metal Brim. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/lathed-tableware-with-metal-brim/

Vlasatý, Tomáš (2020b). Přehodnocení peněženky z Gokstadu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/prehodnoceni-penezenky-z-gokstadu/

Řemeslníci #4 – Craftsmen #4

Vítám Vás u čtvrtého dílu série o řemeslnících! Tentokrát si představíme medailonek vynikajícího slovenského řemeslníka a šermíře Petera Kocúra, který se k reenactmentu dostal poté, co se zúčastnil archeologických vykopávek jako brigádník. V minulých letech se věnoval rekonstrukci vrcholně středověkého šlechtice, ale v tuto chvíli se zaměřuje na velkomoravské období.


Welcome to the fourth part of the Craftsman series! This time we present a work of an outstanding Slovak craftsman and swordsman Peter Kocúr, who got engaged in reenactment since he participated in archaeological excavations as a temporary worker. In recent years he devoted himself to the reconstruction of the High Medieval nobleman, but at the moment he focuses on the Great Moravian period.

Peter zdůrazňuje, že měl vždy rád historii, a proto se začal zapojovat do archeologických vykopávek jako pomocník. Pak už byla cesta k reenactmentu velmi rychlá. Před deseti a více lety však vybavení nebylo běžně dostupné k prodeji, a tak si začal vyrábět věci sám a tato výroba je pro něj velkou vášní dodnes. Řemeslo ho neživí, ale pokud kdokoli projeví zájem o cokoli z kovu, kůže nebo dřeva, Peter rád nabídne své služby. Jeho výrobky jsou čistě provedené a především praktické. Nejlepším způsobem, jak Petera kontaktovat, je přes jeho Facebookový profil.


Peter emphasizes that he has always liked history, and therefore he began to engage in archaeological excavations as a helper. Then the path to reenactment was very quick. However, the equipment was usually not available for sale ten years or more ago, so he began to make things himself, and this craft is a great passion for him to this day. The craft is not his main income, but if anyone is interested in anything of metal, leather or wood, Peter will gladly offer his services. His products are cleanly finished and very practical. The best way to contact Peter is through his Facebook profile.

Peter je jedním ze dvou československých výrobců kroužkových zbrojí. Jeho poznatky jsou fantastické a oči otevírající. Například zbroj, kterou vyrobil pro sebe má 4,5 kg při tloušťce drátu 1 mm, vnějším průměru 10 mm a celkovém obvodu 130 cm a délce 96 cm. Zbroj je lemována mosaznými kroužky a konzervována včelím voskem.


Peter is one of two Czechoslovak chainmail producers. His results are fantastic and eye-opening. For example, the mail he made for himself weighs 4.5 kg (9.92 lbs) at a wire thickness of 1 mm, an outer ring diameter of 10 mm and a total circumference of 130 cm and a length of 96 cm. The mail has brass rings at the borders and is conserved with beeswax.

Přilba, která Peter vyrobil podle nálezu z Bojné, je jednou z nejvěrnějších replik této přilby. Nutno poznamenat, že Peter občas vyrábí repliky do muzeí.


The helmet, which Peter made according to the find from Bojná, is one of the most faithful replicas of this helmet. It should be noted that Peter sometimes produces replicas for museums.

Stejně unikátní je i způsob, jakým Peter vyrábí štíty a který je založený na dlouhodobém experimentování. Štíty vyrábí ze dvou vrstev prken, které k sobě lepí klihem. Korpus je postupně ztenčovaný a potažený třemi vrstvami ručně tkaného lnu. Takto vyrobený štít má při průměru 86 cm váhu velmi příjemných 3,156 kg a je prakticky nezničitelný tupými zbraněmi.


The way Peter makes shields is equally unique and is based on long-term experimentation. The shields are made of two layers of planks, which are glued together. The wooden corpus is gradually tapered and covered with three layers of hand-woven linen. The shield produced in this way has a very pleasant weight of 3.156 kg (6.957 lbs) at a diameter of 86 cm and it is practically indestructible by blunt weapons.

Meč inspirovaný nálezem z dánského hradu Søborg. Datace 1100-1175, délka 1090 mm, váha 1,24 kg. Peter k mečům vyrábí také prvotřídní pochvy.


Sword inspired by the find from Søborg castle, Denmark, dated to 1100-1175. Length 1090 mm, weight 1,24 kg. Peter also produces first class scabbards for his swords.

Boty z Peterovy dílny.


Shoes from Peter’s workshop.


Studie překládaného damaškového nože s vkládaným ostřím a měděnou dekorací podle slovanských nálezů.


Study of folded pattern-welded knife with inserted blade and copper decoration according to Slavic findings.

Peter je aktivním šermířem, který často a intenzivně trénuje. Pro sebe i své kolegy vyrábí dřevěné tréninkové zbraně.


Peter is an active swordsman who often and intensively trains. He produces wooden training weapons for himself and his colleagues.

Toto byl pouze stručný výčet. Petera můžete kontaktovat i ohledně opasků, brašen, spon, tkacích stavů, dětských hraček, štítových puklic, lampiček a podobně. Pokud Vás Peterovy výrobky zaujaly, jsem si jist, že velmi rád zodpoví Vaše dotazy. Lze jej zkontaktovat přes jeho osobní Facebook.


This was just a brief overview. You can also contact Peter about belts, pouches, buckles and pins, weaving looms, children’s toys, shield bosses, lamps and so on. If you are interested in Peter’s products, I am sure that he will be happy to answer your questions. He can be contacted via his personal Facebook account.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Skandinávské spony s korouhvičkou

Při badatelské činnosti jsem se dlouhodobě setkával se zvláštním typem předmětů, které se označují jako miniaturní větrné korouhvičky (šv. miniatyrflöjel, miniflöjel, něm. Miniaturwetterfahne, angl. miniature weathervane). Po mnoha letech jsem se rozhodl, že tyto zajímavé artefakty zmapuji a poskytnu českému čtenáři s komentářem a odkazy na literaturu.


Popis nálezů

V současné chvíli je známo celkem osm poměrně uniformních miniaturních korouhviček ze sedmi lokalit. Na každou z nich se nyní detailněji podíváme.

  • Svarta jorden, Birka, Švédsko
    Na konci 19. století byla jedna korouhvička o délce 45 mm a šířce 35 mm nalezena v tzv. Černé zemi při vykopávkách prováděných archeologem Hjalmarem Stolpem (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). Korouhvička je vyrobena z bronzu, který je pozlacený (Lamm 2002: 36, Bild 4a). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 5208:188; online verze katalogu tohoto muzea udává ještě přítomnost žerdi (stång) o délce 85 mm.LiteraturaSalin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Sörling 2018Thunmark-Nylén 2006katalog SHM.

Korouhvička z Birky. Zdroj: Salin 1921: Fig. 4katalog SHM.

  • Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
    Patrně roku  1881 byl na pozemku ålandského hospodáře Roberta Mattssona v Tingsgårdenu nalezena mohyla, jejíž půda byla použita k úpravě terénu pozemku. Uvnitř mohyly byla nalezena snýtovaná dřevěná rakev s pozůstatky uhlí, kostí a železný předmět. Archeologický výzkum byl podniknut až létě roku 1903, a sice Björnem Cederhvarfem z Národního muzea z Helsinek, který nález zdokumentoval a převezl do helsinského muzea. Hospodářův syn v půdě z mohyly nalezl poničený bronzový předmět se stylizovaným zvěrným ornamentem – korouhvičku o délce 52 mm, výšce 37,5 mm a váze 17,6 gramů. Předmět je dodnes uložen ve Finském národním muzeu pod inventárním číslem 4282:13, v Ålandském muzeu lze spatřit jen zdařilou repliku (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).

    Literatura
    Salin 1921Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvička z Tingsgårdenu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

  • Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Švédsko
    Zřejmě roku 1971 byl u lokality Gropstad u Dala-Flody objeven silně poškozený kremační hrob, který sestával pouze ze dvou fragmentárních odlitků korouhviček (Frykberg 1977: 25-30). Oba jsou vyrobeny z bronzu a liší se od sebe tvarem, stupněm zachování a dekorací. Zatímco jeden nemá zachované úchyty pro žerď, má výraznější střapce a je zdoben stylem Borre, u druhého se úchyty pro žerď dochovaly, avšak nemá výrazné střapce – místo nich má otvory, za které mohly být střapce pověšeny – a je zdoben jednoduchými soustřednými kruhy. V současné době jsou korouhvičky uloženy v  Muzeu Dalarny ve městě Falun.LiteraturaFrykberg 1977Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.


Korouhvičky z Gropstadu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4e-f.

  • Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
    Další korouhvička byla nalezena při výzkumu vikinského tržiště poblíž Häffinds na východním břehu Gotlandu (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). Vykopávky tehdy vedl Göran Burenhult ze stockholmské univerzity a korouhvička byla nejzajímavějším nálezem jím vedených vykopávek. Je vyrobena z bronzu ve velikosti 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) či 54 × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). Váží 26 gramů (Lamm 2002: 39). Ve své době tato korouhvička vyvolala zájem zejména proto, že byla první, která se výrazně odlišovala od nálezů z Birky a Tingsgårdenu : má tři úchyty pro žerď, ráhno končí vyceněnou zvířecí hlavou a střapce jsou zašpičatělé.

    Literatura
    Brandt 1986Edgren 1988Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Häffinds. Zdroj: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

  • Söderby, Lovö, Uppland, Švédsko
    Tvarově zcela identická bronzová korouhvička byla nalezena na jaře roku 2002 při vykopávkách v Söderby, které vedl Bo Petré. Konkrétně byla nalezena v mimořádně zajímavém kremačním hrobu A 37 – zdá se, že hrob byl záměrně vyhlouben v mohyle z doby bronzové, a zemřelý, zřejmě muž, byl před žehem uložen na medvědí kožešinu se psy, koněm, truhlou, dlouhým nožem, oděvem zdobeným stříbrným pozamentem, dvěma orientálními stříbrnými mincemi z 9. století, hřebenem, brouskem, dvěma keramickými poháry a železným náhrdelníkem s přívěskem kladiva (Petré 2011: 60-61). Korouhvička má délku 48 mm, výšku 37 mm a váhu 19,9 gramů. Tři úchyty jsou vyplněny bronzovou tyčkou kruhového průřezu, která je na obou koncích ulomená (Lamm 2002: 39). Hrob je datován do 10. století (Lamm 2002: 39). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 36192 (F2).

    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006Petré 2011katalog SHM.

Korouhvička ze Söderby. Zdroj: katalog SHM.

  • Novoselki, Smolensk, Rusko
    Jan Peder Lamm, autor článků o miniaturních korouhvičkách, po objevu korouhvičky z Söderby obdržel zprávu od ruského archeologa Kirilla Michailova z Institutu IIMK Ruské akademie nauk zprávu o další korouhvičce, nalezené ve vesnici Novoselki ve smolenské oblasti. Součástí zprávy byla také kresba, kterou pan Michailov vytvořil během odkrytí roku 1996. Z ní je patrné, že jde o stejný typ, jako u korouhviček z Häffinds a Söderby, avšak místo tří úchytů u ní nacházíme pouze dva, opět vyplněné kovovou žerdí. Dr. Lamm uvedl (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61), že nález pochází z hrobu č. 4, což se ale po publikování nálezu E. A. Schmidtem roku 2005 ukázalo jako chybné. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) uvádí, že se korouhvička našla v hrobu č. 6, společně s hrotem kopí, nožem a keramickým pohárem. Korouhvičku znázorňuje s dlouhou jehlicí a kroužkem ve formě oděvní spony. Osobní rozhovory s archeologem Sergejem Kainovem, Kirillem Michailovem a šperkařem Vasilem Maiskym ukázaly, že Schmidtova kresba je rekonstrukcí a že korouhvička, která je nyní uložena ve Smolenském muzeu pod inv. č. 23656/1-9 bez středové části s kroužkem, je na kusy rozlámaná. Není však důvodu Schmidtově rekonstrukci nevěřit; pouze to znamená, že ne všechny části původního nálezu jsou vystaveny.


    Literatura
    Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Schmidt 2005Thunmark-Nylén 2006.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

Korouhvička z Novoselek. Zdroj: Vasilij “Gudred” Maiskij.


Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

  • Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Německo
    Na podzim roku 2002 se na zámku Schwerin konala Mezinárodní saské sympozium 2002 (Internationales Sachsensymposion 2002), na němž Dr. Lamm přednesl příspěvek o tehdy nových nálezech ze Söderby a Novoselek. Po konci příspěvku jej Friedrich Lüth upozornil, že podobný předmět byl nalezen také nedaleko místa konání, v obchodním centru Menzlin. Ještě téhož večera si jej pan Lamm prohlédl ve speciální vitríně v Menzlinu, do které se umisťují nové nálezy z lokality, a seznal, že se jedná o korouhvičku, která je velmi podobná nálezům z Birky a Tingsgårdenu (Lamm 2003). Korouhvička byla objevena zřejmě roku 1999 a byla publikována následujícího roku (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). Nakolik lze soudit z detailních fotografií, korouhvička je dlouhá zhruba 50 mm a vysoká 38 mm.

    Literatura
    Schirren 2000Ekberg 2002Lamm 2002Lamm 2003Lamm 2004Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Menzlinu. Zdroj: Lamm 2003: Abb. 1.

Nakolik můžeme vidět, vyčleňují se nám dva různé standardizované typy – “typ Birka” a “typ Häffinds” -, jakož i nestandardní, atypické kusy (Gropstad). V následující částech se podíváme na funkci těchto miniatur a symboliku větrných korouhviček ve staroseverském prostředí.

Mapa miniaturních korouhviček uvedených ve výčtu. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 2.


Funkce miniaturních korouhviček

Jan Peder Lamm v minulosti zastával tři názory na funkci miniaturních korouhviček. Podle něj mělo jít v první řadě o  statutový a umělecký předmět. Současně prosazoval názor, že se jednalo o součásti modelů lodí na způsob svícnů (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), které známe z norského kostelního prostředí 12.-13 století (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). Třetí funkcí předmětu bylo podle Lamma užití při navigaci, kde korouhvičky mohly pomoci k určování úhlové výšky nebeských těles. Tuto teorii před Lammem již rozvinuli Engström a Nykänen (Engström – Nykänen 1996), experti ji však označili za fantaskní a nepřesvědčivou (Christensen 1998).

Nakolik můžeme soudit, teorie o modelech lodí neplatí zdaleka pro všechny uvedené kusy. Kostelní svícny ve tvaru lodí jsou nejméně o dvě staletí mladší a párové korouhvičky známe pouze z Gropstadu. Přiklonit se můžeme spíše interpretaci, že miniaturní korouhvičky doby vikinské byly součástmi oděvních spon, jak to ukazuje korouhvička z Novoselek. Zdá se, že žerdě byly v místě nasouvání na úchyty ztenčené, na hrotu naopak rozšířené a zploštělé, pod korouhvičkou opatřeny očkem na připevnění šňůrky, jejíž fixování opisovalo osmičku kolem korouhvičky a hrotu nebo jednoduše pouze jehlu. Touto sponou bylo možné fixovat plášť. Uniformnost tvarů a vzhledu svědčí o možné centrální výrobě a distribuci, například formou darů.

Spony s korouhvičkou vyrobené Vasilem “Gudredem” Maiskym


Symbolika korouhviček

Literatura, která referovala o miniaturních korouhvičkách, si ve velké míře všímala symboliky, která byla korouhvím přisuzována. Z období let 1000-1300 známe nejméně pět skandinávských kompletních korouhví a několik jejich fragmentů – všechny jsou vyrobeny z pozlacené vysokoprocentní mědi (Blindheim 1983: 104-105). To je ve shodě s písemnými prameny, které pozlacené větrné korouhve – ve staroseverštině veðrviti – kladou na přídě válečných lodí významných osob (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). Korouhve na přídích můžeme nalézt také v ikonografii 11.-13. století, zatímco v ikonografii starší je můžeme nalézt i na stěžni (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Kromě toho se s motivem korouhvičky setkáváme u kovových aplikací koňských postrojů, přívěšků, a – jak jsme výše ukázali – oděvních spon, které jsou velmi věrnými miniaturami skutečných lodních korouhví.

Skandinávské větrné korouhve a jejich fragmenty, 1000-1300. 

Zleva nahoře: korouhev z Källunge, korouhev z Heggenu, korouhev ze Söderaly, korouhev z Tingelstadu, korouhev z Høyjordu, figurka koníka z korouhve z Lollandu. Zdroj: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Výběr korouhviček vyobrazených v ikonografii, 800-1300.

Zleva: kámen ze Sparlösy, kámen ze Stenkyrky, rytina z Bergenu, rytiny z kostelů v Borgundu, Urnesu a Kaupangeru. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Kování koňského postroje ve tvaru korouhvičky, Borre a Gnězdovo. 
Zdroj: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; katalog Unimus.

Norské kostelní svícny ve tvaru lodí s korouhvičkami, 11.-13. století.

Větrné korouhvičky se na přídích zřejmě začaly objevovat již v 11. století, kdy začaly nahrazovat dřevěné hlavy. Jejich funkce se však příliš neposunula – korouhvičky byly rovněž odjímatelné a zvířata na nich umístěná měla vystrašit chaotické agenty, kteří se skrývali na cestách. Současně však korouhev důstojně reprezentovala majitele lodě a vytvářela snadno čitelný symbol. Často se uvádí, že funkce korouhví se v průběhu následujících staletí změnila a korouhve se začaly užívat převážně na kostelech. Jak však názorně ukazuje Martin Blindheim (1983: 107-108), v norském zákonu o branné hotovosti se můžeme dočíst, že důležité součásti lodního vybavení bylo skladováno právě v kostelech, a zatímco ostatní vybavení jako plachty nebo lana zubu času neunikly, korouhve přečkaly a dostaly se do stálého vlastnictví kostelů. Spojitost kostelů a lodí v námořnicky orientované Skandinávii ukazují také kostelní svícny ve tvaru miniaturních lodí.

Přinejmenším v době vikinské byla korouhev chápána jako osobní vlastnictví majitele lodi a drahý symbolem odkazující na námořní aktivity. Takovéto vybavení si však nemohl dovolit každý majitel lodi – korouhvička byla zcela jistě omezena pouze na úzký okruh nejbohatších, kteří vlastnili velká a špičkově vybavená plavidla. Tradice užívání korouhví byla ve Skandinávii natolik zakotvená, že zásadním způsobem ovlivnila používání korouhví i v jiných částech Evropy – například ve Francii, přičemž francouzské slovo pro “korouhev” (girouette) vychází právě ze staroseverštiny (Lindgrén – Neumann 1984).


Bibliografie

Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Vlněné vesty z Haithabu

V průběhu své kariéry reenactora doby vikinské se pravidelně setkávám s otázkou, jak efektivně čelit zimě v chladnějších ročních obdobích. Reenactoři se obvykle uchýlí k plášťům či kabátům, zatímco jakékoli diskuze o vestách jsou většinou již v zárodku ukončeny jako nepodložené. Proto bych na tyto diskuze rád zareagoval následujícím příspěvkem, který se snaží zmapovat problematiku skandinávských vest doby vikinské.


Analýza

V Haithabu bylo nalezeno na dvě desítky potenciálních fragmentů, avšak pouze u osmi z nich se v současné době předpokládá (Hägg 2015: 57, Taf. 12), že mohly pocházet z vlněných vest (Hägg 1984a: 64–68, 183–185; Hägg 1984b: 177; Hägg 2002: 190–191; Hägg 2015: 57). Zde je jejich výčet:

Fragment H 5 (Hägg 1984a: Abb. 86:3, Tab. 12)
Zřejmě ramenní část vesty vyrobená z přírodně hnědé vlny v hrubém čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 24 cm, šířka 11,5–17,5 cm, tloušťka 0,6–0,7 cm. Na okraji je stále vidět slabé vykrojení a pozůstatky švů (Hägg 1984a: 64). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 22,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 (Hägg 1984a: Abb. 42–43, Tab. 12)
Velký kus ze spodního dílu vesty z přírodní hnědé vlny v poměrně jemném čtyřvazném kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: výška 15–18 cm, šířka 31–41 cm, tloušťka 0,4 cm. Díl tvarovaný tak, aby kopíroval bedra – je klenutá a směrem dolů se rozšiřuje. Evidentně dosahoval pouze boků. Svrchu je odtržený, na bočních stranách jsou známky švů a na spodní straně se nachází lem, který je dvakrát přehnutý a přišitý. Stehy jsou místy stále viditelné, na některých místech se odtrhly, zřejmě obnošením (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 42 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 7 z Haithabu. Spodní část zadního dílu vesty.
Hägg 1984a: Abb 42.

Fragment H 13 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem. Tloušťka látky je 0,3 cm. Barveno ořechem. Na jedné straně je látka odtržena, zatímco na druhé straně je klenutá, zřejmě se jedná o tu část oděvu, která sloužila k otevření. Na třetí straně nalezneme řadu děr po stezích, které se nacházejí v rozestupu 0,4–0,6 cm a v některých se zachovaly špatně zachovaná vlákna (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: 865–885 (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 30 (Hägg 1984a: Tab. 12) (určení nejisté)
Textilní fragment z poměrně hrubého čtyřvazného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka látky je 0,3 cm. Dvě strany tohoto fragmentu jsou klenuté, přičemž jedna má stále viditelné známky stříhání. Žádné známky obnošení. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru (Hägg 1984a: 65). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 5:2. Hustota: 28,5 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragmenty H 53A–B (Hägg 1984a: Abb. 44, 94:1, Tab. 18)
Dva kusy přední části vesty z hrubého lomeného kepru s jednostranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: celková výška cca 40 cm, šířka 15–28 cm, tloušťka 0,4 cm. Oba kusy byly původně spojeny švem, z něhož jsou zejména u fragmentu H 53B patrné pouze rozpadlé nitě. Fragmenty tvořily dvoudílný přední levý kus vesty, který sahal od ramene po pás. Okraje jsou narušené, ale původní střih je z nich stále patrný a na jednom místě fragmentu H 53A je zřejmé, že okraj byl původně zahnutý. Odsazení fragmentu vytvářelo otvor pro levou ruku (Hägg 1984a: 65–66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 2:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191).


Fragmenty H 53A–B z Haithabu. Levý díl přední části vesty.
Hägg 1984a: Abb. 44.

Fragment H 63 (Hägg 1984a: Abb. 86:2, Tab. 18) (určení nejisté)
Třístranný fragment z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranný vlasem, přírodní hnědá vlna. Tloušťka 0,6 cm. Zřejmě se jedná o kus vzniklý (nepovedenou?) výrobou na míru a souvisí s fragmentem H 5 (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 23 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 9.–konec 10. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 81 (určení nejisté)
Široký pás textilie z hrubého čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem, přírodní hnědá vlna. Rozměry: 24 × 8 cm, tloušťka 0,6 cm. Fragment je mírně klenutý a má ostře střižené hrany. Nese slabé známky sekundárního použití (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 8:3. Hustota: 22 vláken / 2 cm2 (Hägg 2002: 191). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).

Fragment H 85 (Hägg 1984a: Abb. 86:1, Tab. 12) (určení nejisté)
Barvený pás textilie z poměrně jemného čtyřvazného kepru s oboustranným vlasem. Rozměry: 30 × 9 cm, tloušťka 0,5 cm. Tři strany jsou střižené, jedna přehnutá a přišitá (Hägg 1984a: 66). Poměr osnovních vláken ku útkovým: 3:1. Hustota: 41 vláken / 2 cm2 (Hägg 1984a: 237, Tab. 12). Datace: konec 10.–pol. 11. století (Hägg 2015: 252, Tab. 49).


Syntéza

Materiál

Textilní korpus z Haithabu sestává zhruba z dvaceti fragmentů kepru (2/2, 2/1 a lomeného) a čtyř fragmentů plátna, které prošly valchovanou či zdrsněnou úpravou a lze je označit za loden (Hägg 1984a: 67). Osm fragmentů, u kterých je pravděpodobné, že byly součástmi vest, je vyrobeno ze čtyřvazného či lomeného kepru. Použitý kepr má neobvykle silné útkové nitě, které se skládají z kombinace jemnějších vláken a hrubších vláken, která jsou jednostranně či oboustranně zplstnatěna, a díky tomu dosahuje izolačních schopností (Hägg 2015: 57). Počet útkových nití je dvakrát či třikrát menší, než počet osnovních nití. Hustota činí 22–42 vláken / 2 cm2. Textilie je tlustá 0,3–0,7 cm, průměrně 0,5 cm. Takováto látka je vhodná pro oděvy o menším množství dílů, protože látka o této tloušťce se není schopna dobře řasit (Hägg 1984a: 184). Ve dvou případech jsou fragmenty barvené.

Střih

Předpokládá se, že vesta sestávala nejméně ze tří dílů – zadního dílu a dvou předních bočních dílů, které mohly být sešité ze dvou kusů. Oděv byl natěsno vypasován na tělo a dosahoval takřka po boky. Okraje oděvu byly klenuté a opatřeny lemem. U dochovaných kusů se nezdá, že by byly použity rukávy, neboť po nich nezbyly žádné fragmenty ani švy a otvory pro paže jsou velmi velké. Pokud toto přijmeme, otvory pro paže jsou dostatečně veliké na to, aby neomezovaly v žádném pohybu. Velikosti dochovaných fragmentů svědčí o vypasování na mužské tělo (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57).

Analogie

Vesty neznáme z žádného jiného raně středověkého naleziště. Pokud se však podíváme na soudobou ikonografii či do písemných pramenů, můžeme nalézt jisté podobnosti. Z ikonografie můžeme zmínit oseberskou tapisérii, vytvořenou na počátku 9. století v Norsku, která mimo jiné znázorňuje dvě postavy v oděvech dosahujících boků či stehen, a také obrazový kámen z gotlandského Lärbro, který vyobrazuje muže s krátkým oděvem, který však může být zastrčený do kalhot.

Ačkoli staroseverská literatura nezmiňuje vesty, uvádí pončovité plášťům podobné oděvy vyrobené z lodenu či zatkávané vlny (loð-ólpa, loð-kápa), které mohly mít kapuce a rukávy a sehrály podobnou funkci jako vesty (Falk 1919: 186–189; Baetke 2006: 390; Sauckel 2014: 13, 19, 152). V anglosaské literatuře nalezneme tytéž oděvy vyrobené z kožešin, lodenu či zatkávané vlny (rocc, crusene, heden, sciccels, loðaOwen-Crocker 2004: 77, 107). Nejzajímavější analogií je však zmínka o kožešinové vestě (thorax), kterou zaznamenal Einhard, kronikář Karla Velikého, v souvislosti o svém panovníkovi:

V zimě si chránil hruď a ramena vestou z vydří nebo hranostají kožešiny. Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra.“ (Život Karla Velikého 23)


Ikonografie vyobrazující krátké oděvy. 
Hägg 1984b
: Abb. 5.2; 
Hägg 2015: Abb. 21. 

Funkce

Archeoložka Inga Hägg z povahy samotného archeologického materiálu usuzuje, že vesty byly nošeny v chladném, vlhkém a větrném počasí (Hägg 1984a: 184; Hägg 2015: 57). Vesty chápe primárně jako pracovní venkovní oblečení (Hägg 2015: 57). Můžeme však předpokládat, že užití nalezly také v domech u náchylnějších členů domácností. Ze své povahy musely být kombinovány s dalšími typy oděvů – zejména tunikami a plášti.


Rekonstrukce

Doposud jsem měl možnost zhlédnout pouze dvě uvěřitelné rekonstrukce vest z Haithabu. První provedl Dominik Schörkl (skupina Mannschaft der Ormrinn Brands) – výsledná vesta je vyrobena z valchovaného vlněného plátna, které je 0,6 cm tlusté. Druhý zdařilý pokus vyrobila dílna Luta’s Linen Chest z 0,3 cm tlustého kepru, který obarvila ořechem.

Dominik Schörkl a jeho verze vesty z Haithabu. 
Zdroj: Mannschaft der Ormrinn Brands.

Barvená vesta vyrobená dílnou Luta’s Linen Chest.
Zdroj: Luta’s Linen Chest


Bibliografie

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Baetke 2006 = Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Falk 1919 = Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, mit besonderer Berücksichtigung der Terminologie. Videnskapsselskapets Skrifter, II. Hist.-filos. kl. 1918, 3, Kristiania.

Hägg 1984a = Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.

Hägg 1984b = Hägg, Inga (1984). Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Aspekte und Interpretation. In: Offa, Bd. 41, 177–188

Hägg 2002 = Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181–218.

Hägg 2015 = Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.

Owen-Crocker 2004 = Owen-Crocker, Gale R. (2004). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Sauckel, Anita (2014). Die literarische Funktion von Kleidung in den Íslendingasögur und Íslendingaþættir, Berlin.

Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Obr. 4: Raritní vyobrazení visícího nákončí v západoevropské ikonografii. Rukopis: Latin 1141, Fol. 14, 9. století.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 6: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 7: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 8: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 9: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 10: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 11: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 12: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 13: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 14: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials. In the end, I would like to thank to Marled Mader (http://textileflaeche.blogspot.de) for her pictures of reconstructed textiles that helped the Czechoslovakian Early Medieval community.

Inspiromat #16, The Birka Warrior

The 16th part of so-called “inspiromat” will be a little bit special because it is the first bilingual article I have written so far. We are going to meet impressive Swedish reenactor Fredrik Hellman, who kindly answered my questions.

HunnestadFredrik calls himself “a free Viking”, which means that he is not a member of any group. He has been participating  reenactment activities since 2003, including Swedish (Stallarholmen, Foteviken, Skeppen kommer, Gunnes gård, Ale, Birka), Norwegian (Gudvangen, Borre, Bronseplatsen, Sarpsborg, Lofoten), Danish (Trelleborg, Moesgaard), Polish (Wolin), Estonian (Saula winterfest), Finnish (Saltvik), Icelandic (Hafnafjördur), Russian (Ladoga, Rusborg) and Ukrainian (Kiev) historical festivals.

Fredrik describes his approach to reenactment in these words:

I try to find out more about what is historically correct instead of just looking at what others are doing. Overall, in Sweden there are a lot of people who think it is more important to have fun than being historically correct. For me, it is very important to try to be correct or at least to know what is right and what is wrong.

Fredrik represents a warrior from Birka in about 900 AD. His clothing consists of a linen shirts (one of them is replica of Byzantian tunic found in Manazan Caves), woolen baggy trousers based on Gotlandic picture stones, woolen overlapping caftans (a blue one and a yellow one) without buttons, woolen leg wrappings, two pairs of leather shoes based on Dorestad and Haithabu finds, woolen nålbinding socks and woolen hats (one of them has fur rim and bronze pointed tip based on Birka grave Bj 644. Fredrik adds that no part of costume is handwowen except leg wrappings, but he also says that this is something that really needs to be improved. The yellow caftan and leg wrappings are natural dyed.

27The costume is enriched with belts with bronze panels loosely based on finds from Gotland (Fredrik adds he needs new more authentic belts), pouch with bronze fittings based on Rösta find and bronze ring based on a find from Gotland. Antler comb with bronze handle based on find from Birka grave Bj 944 allows Fredrik to comb his impressive beard.

Fredrik’s weaponry covers a helmet with aventail based on the find from Gjermundbu (see the article „Grafnir hjálmar : A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“), a chainmail from riveted rings with round cross section (rings were found among the material from Birka), a two-handed winged spear of Petersen type G (Fredrik’s main weapon, see the article “Wings on Viking Age Spears“), two swords of Petersen types O and Z based on finds from Scotland and Dalarna, Sweden, a bow, javelins and a seax / battle knife with decorated sheat based on finds from Uppland, Sweden (see the article “Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland“). The war gear does not include limb protection and gambeson because of their absence in the material (see articles “Limb Protection : Then and Now” and “An Introduction to Old Norse Padding“). On the other hand, Fredrik use leather gloves on account of safety (see the article “War Mittens – Then and Now“).

Besides the fighting, Fredrik devotes to many othes period activities. He can start the fire with flintstone and steel, he cooks, plays self-made lyre (see the article “The Early Lyre in Scandinavia“) and owns a small Viking boat.

I thank Fredrik Hellman for his time and for his answers on my inquisitive questions. The Forlǫg Project wishes Fredrik good luck and interesting moments in his future reenactment career.


Šestnáctý díl inspiromatu bude poněkud speciální, protože se jedná o můj první bilingvní článek. V tomto dílu inspiromatu se seznámíme s působivým švédským reenactorem Fredrikem Hellmanem, který ochotně odpověděl na mé otázky.

26Fredrik sám sebe nazývá „svobodným vikingem“, protože není členem žádné skupiny. Reenactmentu se věnuje od roku 2003 a dosud navštívil řadu švédských (Stallarholmen, Foteviken, Skeppen kommer, Gunnes gård, Ale, Birka), norských (Gudvangen, Borre, Bronseplatsen, Sarpsborg, Lofoten), dánských (Trelleborg, Moesgaard), polských (Wolin), estonských (Saula winterfest), finských (Saltvik), islandských (Hafnafjördur), ruských (Ladoga, Rusborg) a ukrajinských (Kyjev) historických festivalů.

Fredrik svůj přístup k reenactmentu komentuje slovy:

Snažím se zjišťovat, co je historicky korektní, namísto toho, abych kopíroval ostatní. Celkově vzato je ve Švédsku hodně lidí, kteří si myslí, že je důležitější se bavit než být dobový. Pro mě je velmi důležité, abych byl dobový, nebo abych alespoň věděl, co je správně a co je špatně.

Fredrik představuje válečníka z Birky kolem roku 900. Jeho oblečení se skládá z lněných košilí (jedna z nich je replikou byzantské tuniky nalezené v manazanských jeskyních), vlněných širokých kalhot založených na gotlandských obrazových kamenech, vlněných přeložených kaftanů (modrého a žlutého) bez knoflíků, vlněných ovinek, dvou párů kožených bot založených na nálezech z Dorestadu a Haithabu, vlněných nålbindingových ponožek a vlněných čapek, z nichž jedna má kožešinový lem a bronzový kónus vyrobený na základě hrobu Bj 644 z Birky. Fredrik dodává, že žádná část kostýmu s výjimkou ovinek není z ručně tkané látky, a současně říká, že na tomto je potřeba zapracovat. Žlutý kaftan a ovinky jsou přírodně barvené.

25Kostým doplňují opasky s bronzovými panely, které se volně zakládají na gotlandských nálezech (Fredrik dodává, že potřebuje dobovější opasky), brašna s bronzovým kováním, která je replikou brašny ze švédské Rösty, a bronzový prsten podle nálezu z Gotlandu. Díky parohovému hřebenu s bronzovou střenkou, který se zakládá na nálezu z hrobu Bj 944 v Birce, si Fredrik může pročesávat svůj mocný vous.

Fredrikova výzbroj čítá přilbu se závěsem podle nálezu z norského Gjermundbu (viz článek „Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání“), kroužkovou košili z nýtovaných kroužků kruhového průřezu (podobné kroužky byly nalezené v Birce), obouruční kopí s křidélky Petersenova typu G (Fredrikova hlavní zbraň, viz článek „O křidélkách na vikinských kopích“), dva meče Petersenových typů O a Z, které se zakládají na nálezech ze Skotska a švédské Dalarny, luk, oštěpy a sax / bojový nůž se zdobenou pochvou podle nálezů ze švédského Upplandu (viz článek „Vikinské saxy z Upplandu a Västmanlandu“). Výzbroj nezahrnuje ochranu končetin a prošívanici, protože neexistují doklady jejich používání (viz články „Ochrana končetin: tehdy a dnes“ a „Úvod do staroseverských podzbrojí). Kvůli bezpečnosti Fredrik používá kožené rukavice (viz článek „Bojové rukavice – tehdy a dnes“).

Kromě boje se Fredrik věnuje řadě dalších dobových aktivit. Dokáže rozdělat oheň křesadlem a pazourkem, vaří, hraje na vlastnoručně vyrobenou lyru (viz článek „Lyry ve staré Skandinávii“) a vlastní vikinský člun.

Děkuji Fredriku Hellmanovi za jeho čas a za odpovědi na mé všetečné otázky. Projekt Forlǫg přeje Fredrikovi mnoho zdaru a zajímavých momentů v jeho budoucí reenactorské kariéře.

Inspiromat #6, gotlandský obchodník

V šestém dílu inspiromatu si představíme kostým Radomíra Jelínka, známého slovenského reenactora. Radomír se snaží rekonstruovat gotlandského obchodníka na přelomu 10. a 11. století.

Na fotkách si můžeme povšimnou, že Radomír má na sobě hnědou tuniku z vlněné rybí kosti,  která je lemována vzorovaným geometrickým hedvábím. Tunika je přepásána opaskem, který je inspirovaný různými gotlandskými nálezy. Přezka, nákončí a opaskové lamely pochází z hrobů z Rone a Hense, zatímco závěsné pružiny pochází z Ense. Na opasku je zavěšená brašna zdobená mosazným plechem a hedvábím, peněženka podle nálezu z Birky (Radomír momentálně pracuje na nové podle nálezu z Barshalderu), brousek s barevnou mozaikou, křesadlo podle nálezu z Birky a hřeben podle nálezu z Eskelhemu. U krku Radomírovi visí damaškový nožík podle nálezu z Rone, který je zdoben stříbrem a mosazí. Dále můžeme vidět amulet kladiva na řetízku, který Radomír hodlá vyměnit za křížek. Přes tuniku je přehozen půlkruhový hnědý plášť z vlněné rybí kosti, který je sepnut sponou (Radomír má spony tří typů, které se zakládají na nálezech z Visby). Na hlavě se nachází vlněná čepice lemovaná kožešinou, která je zdobená hedvábnou výšivkou a replikou vrcholku čapky z Birky (čepice bude dále ozdobena pozamentovým ornamentem). Na rukou můžeme vidět pásové mosazné a stříbrné náramky zdobené raženou dekorací. Symbolem povolání jsou pak jednoduché váhy, které byly nalezeny hned na několika místech (Visby, Akeback, Oja).

Na nohou vidíme široké kalhoty vyrobené podle vyobrazení a nálezu z Haithabu. Kalhoty jsou barvené indigem a vratičem. Boty se dvěma knoflíky jsou replikami kusů z Dorestadu. Přes holeně jsou natažené bílé nålbindingované ponožky, na jejichž vrchní části se nachází tenká tkanice sepnutá malými (2 cm) sponkami.

Obchodnický kostým doplňují zbraně. Mezi ty patří ostrý damaškový meč (nedokončený) typu H s čepelí typu 3 (čepel je 80 cm dlouhá a 6 cm široká), ostrý damaškový sax (Radomír má dva, ale oba chce předělávat, a jeden z nich je replikou nálezu z Gotlandu), ostré damaškové kopí typu I s mosaznými příčkami (podle nálezu z Gotlandu) a palcát, který bude nahrazen autentičtější replikou.

Kromě něj chce Radomír v budoucnu vyrobit nový hedvábný potištěný kaftan, možná novou čepici, brašnu, peněženku, lukostřeleckou výbavu, závěs na meč s opaskem podle nálezů z Rone a Hense a mačky na boty.


Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Radomíru Jelínkovi. Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Inspiromat #2, muž z Birky

Ve druhém dílu inspiromatu zůstaneme v Birce, ale tentokrát se zaměříme na mužský kostým. Z tohoto důvodu jsem oslovil mého ruského kamaráda Konstantina Širjajeva, který mi ochotně poskytl své fotografie i s popisem.

Kostým se zakládá na nálezech z Birky, především na hrobu Bj 644, ale užívá výpůjček i z okolních regionů. Jedná se o kostým bohatého válečníka kolem poloviny 10. století. Konstantin o svém kostýmu říká, že nebude nikdy hotový, a hodlá jej stále zlepšovat.

Obrázek č. 1:
Na hlavě můžeme spatřit polokruhovou čtyřdílnou vlněnou čapku (typu B) barvenou dubovou kůrou. Po obvodu je na ní našit hedvábný lem barvený přírodním indigem. Konstantin je dále oděn do lněné košile barvené přírodním indigem. Košile je po obvodu lemována vzorovaným hedvábím. Košile je přepásána replikou opasku z Posádky v Birce. Na opasku je zavěšený nůž v kožené pochvě a replika tašvice z Eperjeske 3. Analogický nález tašvice byl nalezen v hrobu Bj 644. Víko brašny tvoří pozlacený stříbrný plát. Na nohou si můžeme povšimnout širokých lněných kalhot (påsbyxor), jejichž střih se zakládá na nálezech z Haithabu a Thorsbergu, vlněných ovinek a kožených bot typu 8 z Haithabu.

Obrázek č. 2:
Na hlavě můžeme spatřit kónickou čapku (typu A) s plsťovým základem, na němž je našito vzorované hedvábí. Čapka je ozdobena stříbrným vrcholkem a lemováním z bobří kůže. Dále si můžeme všimnout červené vlněné tuniky, jejíž střih se zakládá na nálezech z Bernuthsfeldu a Guddalu. Tunika je zdobená vzorovaným hedvábím a stříbrnou výšivkou a je přepásána replikou opasku z hrobu Bj 1074. Přes tuniku je sepnut modrý obdélníkový vlněný plášť, který je podšit a který je lemován bobří kůží. Spona použitá k sepnutí pláště je replikou z hrobu Bj 644. Toto poněkud netradiční nošení pláště je založeno na jednom ze čtení Ibn Fadlanovy Risaly a na interpretaci finských nálezů. Konstantin v ruce drží repliku bojové sekery z hrobu Bj 644. Přes dříve popsané lněné kalhoty má natažené červené vlněné nohavice připnuté replikami bronzových háčků z hrobu Bj 905.

Obrázek č. 3:
Kostým na tomto obrázku je stejný jako na obrázku č. 1. Výjimku tvoří vlněný kaftan, který je zdoben vzorovaným hedvábím a 12 bronzovými knoflíky. Konstantin dodává, že hedvábí na tomto kaftanu je jedinou textilií na jeho kostýmu, která je strojově barvená, a hodlá proto ušít nový kaftan. U pasu si můžeme povšimnout repliky saxu z hrobu Bj 644 (Konstantin dodává, že toto je stará verze saxu a nyní pracuje na novější).

Obrázek č. 4:
Bitevní verze kostýmu. Na hlavě se nachází přilba, která je inspirována fragmentem přilby z Tjele. U pasu si můžeme povšimnout meče typu H ve dřevěné pochvě. Na zádech spočívá dřevěný štít, jehož přední strana je potažena kůží. Ruce jsou chráněny palčáky, které jsou vyrobeny z kůže a plsti (levý palčák je pouze vlněný).

Obrázek č. 5:
Další fotka bojového kostýmu, tentokrát s normanskou přilbou. V souladu s Ibn Fadlanovou zprávou bojovník disponuje sekerou, mečem a saxem. Můžeme si povšimnout nižších bot a také faktu, že ovinky jsou zafixovány zdobnými tkanicemi.

Za poskytnutí fotek a za detailní popis svého kostýmu děkuji Konstantinu Širjajevovi. Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Hlazení a žehlení oděvu

Deska z norského Lilleberge.

Poslední rok se detailněji zabývám dobovým textilem a snažím se prokázat, že dobové oděvy byly módní, zdobené a udržované. Tento můj zájem mě přivedl také k deskám z velrybí kosti a skleněným hladítkům, které jsou často interpretovány jako žehlicí prkna a žehličky.

Při pátrání na internetu jsem objevil aktuální práci Eva Isaksen Hvalbeinsplater fra yngre jernalder (“Desky z velrybí kosti z mladší doby železné”), která dle mého soudu výtečně shrnuje dosavadní bádání a shromažďuje celkově 40 norských (zejména z pobřeží západního a severního Norska) a 15 zahraničních desek.

Isaksen vymezuje čtyři období zkoumání desek:

  1. Období 1850-1900. Shromažďování materiálů
  2. Období 1900-1950. Teorie o funkci desek
  3. Období 1950-1990. Teorie žehlícího prkna
  4. Období od roku 1990. Důraz na symboliku
deska z velrybí kosti, Muzeum ve Stockholmu, Švédsko

Deska z Birky s atypickým skleněným hladítkem.

Již od konce 19. století se vedou spory, co přesně tyto desky reprezentují. Kromě žehlícího prkna se také diskutovalo o hřebenových stávcích nebo talířích (Petersen 1951: 336). Dnes mezi odborníky existuje shoda, že jde o žehlící prkna, ačkoli Isaksenová s teorií žehlícího prkna nesouhlasí a na základě zářezů na povrchu pěti desek zastává názor, že jde o talíře (Isaksen 2012: 100–105). Desky v hrobech podle ní reprezentují postavení hospodyně jakožto té, která připravuje a servíruje pokrmy (Isaksen 2012: 105–106). Žehlící funkci skleněných hladítek nezpochybňuje, ale poukazuje na to, že se spolu s deskami našly pouze ve dvou případech, a jde tedy spíše o samostatný nástroj než komplement k deskám (Isaksen 2012: 90–91).

Přestože řada argumentů Isaksenové dává smysl a je postavená na logickém základě (např. že porézní velrybí kosti obsahují tuk, který by špinil oblečení; že dekorace desek by trhala textil), s její prací se nemohu zcela ztotožnit. Drtivá většina desek byla objevena v ženských hrobech (Sjøvold 1974: 253), občas spolu s nástroji na zpracování textilu. Přesto známe jednu obdélníkovou a po okraji zdobenou desku z velrybí kosti (14 × 18 × 1,4 cm), která byla objevena v sídlištním kontextu Birky (SHM 5208:1611). Výroba textilu a péče o něj byla symbolem profese bohaté ženy, stejně jako v Písni o Rígovi (28–29):

(…) ale hospodyně    si hleděla rukou,
hladila lněný šat,       řasila rukávy.
Zdvihal se čepec,        na prsou byla spona,
spadal přehoz,             modře barvená košile;
obočí jasnější,             hruď světlejší,
krk bělejší,                    než čerstvý sníh.“

K zářezům na pěti deskách lze namítnout, že nevíme, jak byly způsobeny. Autorka sama potvrzuje, že zářezy mohly vzniknout nechtěně, během rituálů nebo během pohřbu (Isaksen 2012: 101). Dalších pět desek vykazuje v prostřední části stopy po hladítkách (Isaksen 2012: ibid.). Můžeme se tak spokojit se závěrem, že s jistotou nelze potvrdit ani jedno z navrhovaných řešení, protože můžeme najít stopy, které naznačují jak funkci žehlícího prkna, tak funkci talíře. Gale Owen-Crockerová (2004: 304) se domnívá, že desky hrály spíše jen symbolickou a kultovní funkci a v praxi nesloužily k žehlení.

hladítka York

Hladítka z Yorku (převzato z Rogers 1997: 1777, Fig. 827).

Desky z velrybí kosti i skleněná hladítka musíme považovat za pozoruhodné či výjimečné předměty. Jak již bylo řečeno, nejvíce desek bylo nalezeno v Norsku, kde mělo velrybářství jistou tradici. Skleněná hladítka musela být dovážena z kontinentu (Roesdahl – Wilson 2000: 242; Cat. n. 54). Byly nalezeny i kamenné varianty, ale o jejich funkčnosti Isaksenová pochybuje (Isaksen 2012: 90; Fig. 5.8.; naopak Owen-Crocker 2004: 304 tvrdí, že mohly být používány prostými obyvateli). Snažím se poukázat na to, že tyto nákladné předměty si mohly dovolit pouze bohatší ženy, zatímco nejpočetnější sedlácká vrstva musela mít nějakou alternativu. Žehlící prkno může být substituováno vyhlazeným dřevěným prknem (Gale Owen-Crocker 2004: 304) a žehličku ve formě březového hladítka můžeme nalézt například v oseberské mohyle. Kamenné a skleněné varianty mají však nespornou výhodu, že je lze nahřát, a tak lépe plní svůj úkol.

Otázku dobového žehlení můžeme shrnout následovně:

Ačkoli existují různé názory na funkci desek z velrybí kosti, archeologické nálezy potvrzují důkladnou péči bohatších vrstev o textil. Totéž potvrzuje Píseň o Rígovi, která popisuje typickou aristokratku, jež hladí svůj lněný oděv.

Pokud nepočítáme kostěné desky, jediným přesvědčivým argumentem zůstávají nálezy skleněných, kamenných a dřevěných hladítek. Anderssonová (2003: 127) spekuluje také o možném používání kostěných hladítek. Skleněná hladítka, která se v severní a západní Evropě poprvé objevují od 9. století a která se začala masivněji používat v 10. století, se hojně objevují ve Francii, Anglii, Norsku, Švédsku (Rogers 1997: 1777) i Dánsku (Schiezel 1998: 7476). Přestože se někteří autoři pokoušeli dokázat, že byly používány při finální fázi výroby lněné látky, podařilo se zjistit, že byly používány spíše k údržbě a rovnání textilu po vyprání, zejména pak švů (Rogers 1997: 1775). Norské kusy mají průměr 78,7 cm (Petersen 1951: 328), nálezy z Yorku 79 cm (Rogers 1997: 1775), nálezy z Haithabu 710 cm (Schiezel 1998: 75) a nálezy z Birky se blíží průměru 8 cm, ačkoli jeden atypický kus má rozměr 11,9 × 7,0 × 4,9 cm (Arwidsson 1984: 199). Z Norska je známo 28 skleněných hladítek (Petersen 1951: 328), z Yorku 41 fragmentů z 10.13. století (Rogers 1997: 1775), z Haithabu úctyhodných 103 kompletních nebo fragmentárních nálezů (Schiezel 1998: 74) a z Birky 8 kompletních nebo fragmentárních kusů (Arwidsson 1984: 199). Běžně se nacházejí v ženských hrobech nebo bezkontextovém prostředí. Byly používány až do novověku (přehled a bibliografie zde).

Stejnou funkci, tvar i rozměr měla také kamenná hladítka ve formě oblázků. Jejich okraje jsou vyhlazené. Kromě Norska a Yorku se jeden kus o průměru 6 cm nalezl také v orknejském Skaillu (Grieg 1940: 171). Zdá se, že se přestala používat v 10. století s masivnějším nástupem skleněných hladítek (Rogers 1997: 1779).

žehlička-oseberg

Dřevěné hladítko z Osebergu (převzato z Grieg 1928: 185, Fig. 115)

Pokud je mi známo, dřevěná hladítka jsou reprezentována jediným nálezem, a to březovým kusem z oseberské mohyly (začátek 9. století), jak již bylo řečeno. To je široké 6,5 cm, dlouhé 19,3 cm a vysoké 12 cm (Grieg 1928: 184).

Je vidět, že skleněná hladítka, která se objevila s nástupem draselného skla v 9. století, v 10. století vytlačila ostatní formy západoevropských a severoevropských hladítek. Přesto mi přijde nepravděpodobné předpokládat, že by tato nákladná dovozová hladítka vytlačila domácí produkci používanou většinovou populací. Za logičtější považuji předpoklad, že se dřevěná a oblázková hladítka jednoduše nedochovala. Rozhodně to však neznamená, že by o své oděvy pečovali pouze bohatí.


Tento článek věnuji Vandě Jakabové, která ve mně vzbudila hlubší zájem o dobové oblečení. Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Zdroje a doporučená literatura

Píseň o Rígovi (Rígsþula). Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181. Originál zde.

ANDERSSON, Eva. Tools for Textile Production from Birka and Hedeby. Birka Studies 8: Excavations in the Black Earth 1990-1995, Stockholm 2003.

ARWIDSSON, Greta. Glättsteine und Glättbretter. In: Birka II:1, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1984: 199-202.

GRIEG, Sigurd. Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo 1928.

GRIEG, Sigurd. Viking Antiquities in Great Britain and Ireland. Part 2, Oslo 1940.

HAEVERNICK, TH. E.  HABEREY, W. Glättsteine aus Glass. In: Jahrbuch des Römisch – Germanischen Museum Mainz 10, Mainz 1963: 130138.

ISAKSEN, Eva. Hvalbeinsplater fra yngre jernalder : en analyse av hvalbeinsplatenes kontekst og funksjon, Universitetet i Tromsø 2012. Dizertační práce. Online zde.

OWEN-CROCKER, Gale R. Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge 2004.

OWEN, O. A.  DALLAND, Magnar. Scar : a Viking age boat burial on Sanday, Orkney, East Linton 1999.

PETERSEN, Jan. Vikingetidens Redskaper, Oslo 1951.

ROGERS, P. W. Textile Production at 16–22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/11, York 1997.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla 2000.

SCHIEZEL, Kurt. Die Glasfunde von Haithabu, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32, Neumünster 1998.

SJØVOLD, Thorleif. The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø 1974.