Původ symbolu „vegvísir“

Po úspěšném článku o původu symbolu „kolovrat“ jsem byl osloven, abych vytvořil obdobný článek o symbolu, který mezi zájemci o severskou problematiku proslul jako „vegvísir“ (doslova Ukazatel cesty). V tomto případě je situace daleko jednodušší než v případě jiných symbolů. V následujícím krátkém článku si ukážeme, jaké významy se dnes symbolu přičítají a jaký je jeho skutečný původ.

Vývoj zobrazování symbolu „vegvísir“ od 19. století dodnes.
Zdroj: Foster 2013 – 2015.

Moderní užití symbolu „vegvísir“

Symbol „vegvísir“ je oblíbený mezi novopohany, hudebníky, šermíři a zejména fanoušky televizních seriálů a jiné masové produkce týkající se doby vikinské. Chybět nesmí na oblečení, často jej můžeme spatřit jako přívěšek nebo jako tetování. Šermíři jej navíc často malují na štíty nebo je vyšívají na své kostýmy. Mezi touto velmi nesourodou skupinou lidí se má zato, že „vegvísir“ je „germánský a vikinský starodávný magický runový symbol, který sloužil jako kompas a který měl za úkol chránit vikinské bojovníky při mořeplavbách a zajišťovat pomoc a ochranu bohů“. Takovouto interpretaci však nalezneme pouze v populární literatuře a v červené knihovně vytvořené v posledních třiceti letech.


Tetovaný „vegvísir“. http://nextluxury.com/.

 

Původ symbolu „vegvísir“

Symbol, který takto nazýváme, se nachází ve třech islandských grimoárech z 19. století. První a nejznámější z nich, tzv. rukopis Huld (signatura ÍB 383 4to), byl sepsán Geirem Vigfússonem (1813-1880) v Akureyri roku 1860. Rukopis sestávající z 27 papírových listů obsahuje 30 magických značek. „Vegvísir“ je vyobrazen na stránce 60 (27r) a mezi symboly má číslo XXVII a XXIX. Je doprovázen dalším, blíže nespecifikovaným znakem a marginálií v tomto znění (Foster 2015: 10):

Beri maður stafi þessa á sér villist maður ekki í hríðum né vondu veðri þó ókunnugur sé.

Má-li člověk s sebou tento znak, neztratí se v bouřích ni v nečasu, i když je v neznámu.

 

Mezi další velmi podobné symboly, které bychom nalezli v rukopisu Huld, patří „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XXI) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXVIII).

Druhý grimoár se označuje jako „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver) a zachoval se v rukopisu se signaturou Lbs 2917 a 4to. Autorem je Olgeir Geirsson (1842-1880), který jej sepsal v letech 1868-1869 opět v Akureyri. Rukopis sestává z 58 stran, „vegvísir“ je znázorněn na straně 27 jako znak č. 27. Doplňuje jej text částečně psaný latinkou, částečně runami:

Beri maður þennan staf á sér mun maður trauðla villast í hríð eða verða úti og eins rata ókunnugur.

Má-li člověk s sebou tento znak, sotva se ztratí v bouři nebo zemře podchlazením a najde cestu z neznáma.

 

I v tomto rukopisu nalezneme podobné symboly „Šalomounův sigil“ (Salómons Insigli; číslo XIX) a „Znak proti zloději“ (Þjófastafur; číslo XXIX).

Třetím grimoárem je další „Kniha zaříkávadel“ (Galdrakver), tentokráte z rukopisu se signaturou Lbs 4627 8vo. Není znám autor, místo ani přesné datum vzniku, ale je jisté, že rukopis pochází z 19. století a že vznikl v oblasti Eyjafjordu, tedy opět poblíž Akureyri. Rukopis sestává z 32 stran a „vegvísir“ je nakreslen na straně 17v. V tomto rukopisu najdeme více podobných symbolů, než jen „Šalomounův sigil“ a „Znak proti zloději“. Text, který se k symbolu „vegvísir“ vztahuje, je v tomto rukopisu unikátní a zde přiložený přepis je vůbec první od objevu rukopisu roku 1993. Z textu je patrné, že funkčnost symbolu byla podmíněna upřímnou křesťanskou vírou:

At maður villist ekki : geim þennan staf undir þinni vinstri hendi, hann heitir Vegvísir og mun hann duga þér, hefir þú trú á honum – ef guði villt trúa i Jesu nafni – þýðing þessa stafs er falinn i þessum orðum að þú ei i (…) forgangir. Guð gefi mér til lukku og blessunar i Jesu nafni.

Aby se člověk neztratil : pod svou levou rukou měj tento znak, který se jmenuje ‚Vegvísir’. Pokud v něj věříš, poslouží ti – pokud věříš Bohu ve jméně Ježíše – význam toho znaku je v těchto slovech, takže nezahyneš. Dej mi Bůh štěstí a požehnání ve jméně Ježíšově.“

 

Symboly z rukopisů ÍB 383 4to (27r), Lbs 2917 a 4to (27), Lbs 4627 8vo (17v).

Na Island se „vegvísir“ společně s jinými symboly dostal zřejmě z Anglie, kde můžeme nalézt hvězdovité symboly již v 15. století, například v tzv. „Šalamounově testamentu“ (Harley MS 5596, 31r). Původní symboly měly svůj význam v rámci okultní křesťanské mystiky. Detailnější výzkum by mohl potvrdit používání sigilové magie i ve starším období.

První literaturou, do které byla islandská verze symbol zahrnuta i s překladem do němčiny, je zřejmě článek Ólafa Davíðssona o islandských magických znameních a knihách z roku 1903 (Davíðsson 1903: 278, Pl. V). Podruhé se symbol dostal do literatury roku 1940 s Eggertsonovou knihou o magii (Eggertson 1940: sloupec 49; Eggertson 2015: 126). Často se soudí, že „vegvísir“ je vyobrazen také v „Knize zaklínadel“ (Galdrabók), ale není to pravda. Tato mystifikace vznikla až na konci 80. let 20. století, kdy Stephen Flowers publikoval svoji práci The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, v níž se sice „vegvísir“ objevuje (str. 88), ale pouze ve vedlejší kapitole věnované jiným islandským grimoárům. Proč je však symbol dnes tak populární?

Věříme, že velký podíl na propagaci tohoto symbolu měl právě autor Stephen Flowers, který své dílo horlivě prosadil na začínajícím internetu, a to zejména v době, kdy se formoval zájem o staroseverskou látku a vznikala reenactmentová uskupení. Zájemci z těchto řad, spíše z nedostatku lepších podkladů než záměrně, využili nejlépe dostupnou knihu se symboly, které v sobě díky islandskému původu měly punc autentičnosti. Se sílící popularitou se symbolu chopily jak internetové obchody cílící na tento segment trhu, tak obchody pro turisty na Islandu (viz turismus na Islandu), které „vegvísir“ z komerčních důvodů dosud inzerují jako původní vikinský symbol. Dalším významným propagátorem tohoto symbolu byla islandská zpěvačka Björk, která si jej nechala vytetovat roku 1982 a od 90. let jej v rozhovorech popisovala jako „prastarý vikinský symbol, který si námořníci malovali uhlem na čelo, aby nalezli správnou cestu“ (gudmundsdottirbjork.blogspot.com). „Vegvísir“ se tímto dostal do portfolií tatérů, a ve chvíli, kdy se oba zmíněné vlivy protnuly, se symbol stal jedním z nejčastěji tetovaných motivů v komunitě novopohanů, posluchačů hudby, šermířů a jiných zájemců o starý Sever.

Je nutné zmínit, že v současné době se nejčastěji užívají kruhové varianty, někdy doprovázené runovovou abecedou. Původní verze však mají čtvercový nebo přibližně čtvercový tvar a nejsou doprovázeny runami.

Závěr a poděkování

Symbol zvaný „vegvísir“ je islandskou zlidovělou výpůjčkou z kontinentální okultní magie „Šalamounova testamentu“. Je starý zhruba 160 let a jeho výskyt se omezuje na 2. polovinu 19. století v islandském Akureyri. V lidové islandské tradici nemáme žádné jiné stopy nežli tří rukopisů, které ze sebe navzájem vycházejí. V žádném případě se nejedná o symbol používaný v době vikinské a kvůli rozdílu osmi set let by s tímto obdobím neměl být spojovaný. Islandský „vegvísir“ má čtvercový tvar, zatímco jeho kruhové varianty vznikly až ve 20. století. Současná popularita souvisí s rozvojem internetu a silné propagaci v online médiu, které je snadno dostupné současným uživatelům tohoto symbolu.

Poděkování si zaslouží přátelé, kteří mne inspirovali k sepsání, stejně jako lidé, kteří významným způsobem pomohly radou. Tímto děkuji Václavu Maňhovi za prvotní nápad, Marianne Guckelsberger za korekce islandského textu a Renému Diekenovi za upozornění na anglické prameny.


Literatura

Davíðsson, Ólafur (1903). Isländische Zauberzeichen und Zauberbücher. In: Zeitschrift des Vereins für Volkskunde 13, s. 150-167, 267-279, pls. III-VIII.

Eggertson, Jochum M. (1940). Galdraskræða Skugga, Reykjavík : Jólagjöfin.

Eggertsson, Jochum M. (2015). Sorcerer’s Screed : The Icelandic Book of Magic Spells, Reykjavík : Lesstofan.

Flowers, Stephen (1989). The Galdrabók: An Icelandic Grimoire, York Beach, Me. : S. Weiser.

Foster, Justin (2013 – 2015). Vegvísir (Path Guide). In: Galdrastafir: Icelandic Magical Staves. Dostupné z: http://users.on.net/~starbase/galdrastafir/vegvisir.htm

Foster, Justin (2015). The Huld Manuscript – ÍB 383 4to : A modern transcription, decryption and translation. Dostupné z: https://www.academia.edu/13008560/Huld_Manuscript_of_Galdrastafir_Witchcraft_Magic_Symbols_and_Runes_-_English_Translation

Exkurz do staroseverského tetování

Před několika měsíci jsem se členy facebookové skupiny Doba vikinská diskutoval o podobě a funkci staroseverského tetování. Na základě této diskuze jsem napsal krátký článek, který Vám zde prezentuji.

Nakolik je mi známo, existují pouze dvě literární zmínky, které jsou pokládány za důkaz používání tetování. Je to za prvé Ibn Fadlanova Risala (cca 922), jejíž autor píše o Rusech s tmavým tetováním od prstů ke krku, které je prováděno hřebíkem a které má tvary stromů a postav. Za druhé je to zpráva o (nejspíše runových) nápisech na trupu Harolda Godwinssona, jehož tělo bylo díky nim rozpoznáno po bitvě u Hastingsu (1066). Náš historický a geografický záběr je tedy poměrně široký. A co hůře – žádná zpráva se nevztahuje přímo ke starých Seveřanům ve Skandinávii a obě spíše reflektují tetovací zvyklost platnou ve stejném období na rozličných místech.

Pokud bychom se pídili po ryze skandinávských zprávách, nejspíše by nám v očích nejvíce utkvěla Píseň o Sigrdrífě, jedna z eddických písní. V té se radí mužům, kteří chtějí předejít nevěře svých žen, aby vyryli runy na hřbet ruky. A je pouze na nás, jak tuto zprávu interpretujeme. V každém případě se (dle písemných zmínek) tetovaly nejčastěji končetiny a trup, a to ornamenty, figurami a nápisy. Za další sporný případ můžeme považovat zprávu Ibrahíma ibn Jákúba, který napsal o mužích z dánského města Hedeby, že mají „líčení, které nikdy nemizí“ (cca 965).

Ve skutečnosti však není podstatné, zda staří Seveřané měli tetování a jakou mělo povahu. Důležitější je otázka, z jakého důvodu tetování vznikalo. Nepopiratelně plnilo i dekorativní funkci, ale ta musela být upozaděna před funkcí symbolickou. Tetování mohlo být součástí přechodového rituálu dívka – žena (i některé archeologické nálezy z předvikinského Norska jsou považovány za výbavu používanou při rituálním tetování při vstupu dívky do světa žen), chlapec – muž, muž – bojovník (případně člen menšího společenství, jako obchodník, kterého potkal Ibn Faldan). Zcela jistě bylo spojeno s pohanským kultem, což by mohlo být doloženo na faktu, že roku 787 papež Hadrián tetování zakazuje.

Rada všem, kteří se chtějí vyzdobit „staroseverským“ tetováním: Máte-li zájem pořizovat si tetování, oprostěte se od povrchního myšlení. Tetování je dnes často historizující dekorační prvek, tehdy však bylo výsledkem silné víry či tradice. Proto má jeho rekonstrukce dvě roviny, a zavrhnete-li jednu, nemá smysl ani ta druhá. Co se týče motivu, doporučuji ho konzultovat s odborníkem na umění. Stejně tak runové nápisy, které se mohly používat (jak vidíme na Haroldově příkladu), by měly být použity správně (dobové runy, text ve staroseverštině). Nesmíme vynechat ani rozdílnost metod tehdejšího a moderního tetování – doporučuji opět zkontaktovat odborníka, který provádí tehdejší metodu. Shrnuto jednou větou: tetování si musíte zasloužit a jeho historičnost a provedení musíte konzultovat s více lidmi, kteří tématu rozumějí.

V případě zájmu o téma můžete navštívit tento článek, můžete se vyjádřit v komentářích nebo mi napište zprávu.

Tento článek si můžete stáhnout také v PDF:

Menší exkurz do staroseverského tetování

img755

Rekonstrukce Ibn Fadlanova popisu Rusa. Převzato z HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 355.