Méně známé aspekty vikinského štítu

Zdravím Vás, věrní přátelé historie a tohoto blogu, který rád poodhaluje zašlá tajemství a lesk minulosti!

Po odmlce se vracím s článkem, který prezentuje nejen můj dvouletý sběr informací ve skandinávském prostředí, ale také vnáší do českého jazyka mezinárodní diskurz o podobách štítů v době vikinské a ukazuje práci mých přátel z řad vrcholových reenactorů. Katalog, který tvoří stěžejní část článku, je vůbec jediným, který kdy byl v takovémto rozsahu zveřejněn.

Mezi reenactory a akademiky panuje obecná představa o štítu jako spotřebním zboží, které je určeno ke zničení, a jako takové je oproštěno od všech ozdob, čímž se odlišuje od štítů předchozích období. Tento předpoklad se ujal zejména z důvodu nedostatečného studování archeologického materiálu, polovičatých pokusů o rekonstrukci a nedostatečných experimentů. Detailní čtení originálních kusů, jejich věrná reprodukce a korektní používání nám však napoví přesný opak: i ty nejřadovější štíty byly mimořádně funkčními a náročnými výrobky, k jejichž zhotovení bylo třeba zvládnout tři řemesla na pokročilé úrovni. Chceme-li se popsat, jak vypadal běžný štít doby vikinské, můžeme se odrazit od experimentu, který v roce 2019 provedl dánský archeolog Rolf F. Warming ve spolupráci s Muzeem v Trelleborgu a Národním muzeem v Kodani (shrnutí zde):

Výroba kovových komponentů: cca 40 kg železné rudy bylo zaobstaráno v dánském Guldageru poblíž Esbjergu. Historickým zdrojem železné rudy byly bažiny a různé na rudu bohaté půdy. Hutník Jens Jørgen Olesen, pracující ve skanzenu Hjerl Hede, který má na svém kontě více než pět set úspěšných taveb, tavil rudu v hliněné peci pomocí ručních měchů po 4 hodiny, další hodinu zhruba zabralo, než byla výsledná houba vydolována z pece a rozdělena na dvě poloviny pomocí seker a palic. Houba vážila 4,5 kg a předpokládalo se, že po zkujnění kovářem bude získán ingot vážící 2-2,5 kg. Tento předpoklad se nepotvrdil – švédský kovář Tord Bergelin houbu skul a mnohokrát přehnul, aby získal ingot o váze 1,5 kg. Nutno podotknout, že kování prováděl na moderní kovadlině a dobová kovadlina a výheň by představovaly významné výzvy. Z ignotu byla vykována štítová puklice odpovídající typu R563, která odpovídala rozměrům puklice nalezené v dánském Trelleborgu. Ze zbytkového železa vykoval dánský kovář Jesper Jørgensen z Muzea vikinských lodí v Roskilde celkem 15 hřebíků o maximální délce 5,5 cm. 

Výroba kovových komponentů štítu od tavení železné rudy po hotové výrobky.
Projekt The Viking Shield uskutečněný Society for Combat Archaeology.

Příprava kůže. Základním kamenem úrazu každé dosavadní reprodukce byla nedostatečná úroveň poznání, zda byly štíty potaženy, případně čím a jak. Autor projektu proto musel ve spolupráci s odborníky prozkoumat nálezy skandinávských a baltských štítů z období let 300-1000 n. l., u kterých byl významný předpoklad, že budou zachovávat kůži. Výsledek byl jednoznačný: všechny tyto štíty byly z obou stran potaženy velmi tenkou vrstvou vyčiněné kůže. Ze sledovaného období známe také potažení textilem z anglického Cumwhittonu, tím se Rolf Warming ovšem nezabývá. Potažení lnem nebo surovou hovězí kůží zmiňuje také řemeslník Theophilus ve 12. století jako podřadné materiály v případě nedostatku surové koňské kůže, nutno však poznamenat, že se jedná již o mandlové štíty. Ve světle těchto zjištění se zdá, že ponechání štítu bez potažení nebylo praktikováno. Detaily Rolfových analýz budou publikovány v padesátistránkové studii, která bude zveřejněna v roce 2020 (Warming et al. v tisku). Kůží oboustranně potažené štíty jsou známé také z anglosaské Anglie (např. Bullock 2011).

U fragmentu štítu z hrobu č. 850 z Birky se podařilo zjistit, že obě strany štítu byly potaženy jehněčí kůží, zatímco samotný okraj překrývala vrstva kravské kůže sepnutá svorkami. U reprodukce byla proto zvolena stejná kombinace, 1-1,5 mm tlustá jehněčí kůže a 2 mm tlustá hovězina. Kůži vyčinil koželuh Karl Karlsson pomocí březového a borového třísla, a jak autor projektu dodává, rozdíl v činění má na funkčnost štítu zásadní vliv. Jehněčí kůže se zdá být v době vikinské poměrně populární, neboť anglosaský král Æthelstan ve svém zákoníku, datovaném do let 924-939, výslovně pod pokutou třiceti šilinků zakazuje, aby se štíty pokrývaly jehněčí kůží (Æthelstanův zákoník 16). Královo nařízení pravděpodobně cílí k posílení armády a jehněčí kůži, již zřejmě královo nařízení považuje za nedostatečnou, zřejmě měla nahradit hovězina. Skandinávcům pravděpodobně jehněčí kůže vyhovovala a měli ji dostatek. Je patrné, že velký kus kůže, který by mohl být použit na celou stranu štítu, byl nedostatkovým zbožím, a majitelé tento problém řešili použitím dvou dílů (viz kompletace). Tento aspekt byl u rekonstrukce dodržen.

Analýza dochovaných zbytků kůže posloužila jako návod k přípravě kůže pro rekonstrukci.
Projekt The Viking Shield uskutečněný Society for Combat Archaeology.

Výroba dřevěné desky a kompletace. Dřevěné korpusy štítů patří mezi poměrně dobře zdokumentované artefakty. Korpus byl vytvořen prkny, která byla naštípána z klád a následně zhoblována do hladka. Obecně se používaly jehličnaté dřeviny, zejména borovice a jedle, avšak zdá se, že i dub měl v Dánsku jistou tradici, která trvala od doby římské (Illerup Ådal) po dobu vikinskou (Flintinge Å, Mølleparken). Autor projektu se rozhodl využít obě varianty a dánskému řemeslníku Tomu Jersø, který byl pověřený výrobou a kompletací, zadal štít z norské borovice i dánského dubu. Počet prken v korpusu byl obvykle 6-8, u rekonstrukcí byl zvolen počet sedmi, stejně jako je tomu u štítu z Trelleborgu. Deska trelleborského štítu posloužila jako vzor i pro mírně oválný tvar s průměrem 89 cm a maximální tloušťku 0,8 cm. Průměr vikinských štítů odpovídaly zhruba polovině výšky nositele ± 6 cm. Desky byly na okrajích zúženy tak, aby kopírovaly originální proporce: desky všech 64 štítů z Gokstadu byly zúženy z 8-9 mm na 3-4 mm, přičemž 6-7 cm od hrany štítu desky měřily 5-6 mm a největší zúžení probíhalo od hranice posledních 2-3 cm a dále k okraji. Zúžení ústilo v lehčí a praktičtější výrobek, který měl větší váhu rozprostřenou okolo puklice, a tím pádem umožňoval snazší kontrolu. Zúžení současně mělo za cíl jednodušší zaseknutí zbraně do okraje, což byla žádoucí vlastnost, jelikož zbraň zůstala ve štítu vězet. Nutné však bylo okraje štítu zesílit kůží či kovovými svorkami, aby se prasklina nerozšiřovala zbytečně hluboko a štít mohl být co nejdéle funkční. Borová deska, kterou z pomalu rostoucí norské borovice připravil tesař Rene Lærke pomocí ručních nástrojů, vážila 2,4 kg. Jednotlivá prkna k sobě byla přilepena zaječím klihem podle Theophilova receptu z 12. století (Theophilus I:17).

Otvor pro ruku byl vytvořen na základě štítu z Trelleborgu a měl rozměry 9,1 × 10,5 cm, tedy přesně kopíroval pěst. Okraje otvoru byly obroušeny, jako tomu je u štítů z Gokstadu. Autor projektu Rolf Warming si u jednoho fragmentu z Gokstadu povšiml důležitého detailu: štít měl na zadní straně nepatrnou, zhruba 1 mm hlubokou a cca 2,5 cm širokou rýhu, která zřejmě souvisela s madlem, které do něj bylo nepatrně zapuštěno pro snadnější fixaci madla, ale také kvůli menšímu tlaku na madlo při používání. Madla byla obvykle vyráběna ze dřev listnatých stromů, pro rekonstrukci byl zvolen buk a jeho tvarování a usazení probíhalo pod výjimečným dohledem. Tvar madla je co možná nejpodobnější madlům gokstadských štítů, u kterých lze spatřit identické zkosení. Jak bylo předznamenáno v kapitole Příprava kůže, na každé z obou stran se instalovaly dva díly kůže, přičemž v linii spoje se v korpusu nacházela řada drobných otvorů, skrze které byly kůže přišity ke korpusu a navzájem k sobě. V případě štítu z Tirské bažiny se otvory nacházejí uprostřed na úrovni štítové puklice, v případě jednoho štítu z Gokstadu byla řada otvorů objevena mimo úroveň štítové puklice přibližně ve třech čtvrtinách délky štítu; tento detail byl u rekonstrukcí rovněž realizován.

Když byly prkna přilepena k sobě, otvor na ruku vysekán a zahlazen a rýha pro madlo zahloubena, štít byl z obou stran polepen tenkou vrstvou jehněčí kůže. Okraj byl přelepen pruhem hověziny a zafixován skrze otvory umístěné do okraje. Jak autor projektu Rolf Warming zdůrazňuje, důkladné prošívání okrajů kolem dokola nebylo u původních štítů zjištěno. Jak uvádí, otvory byly spíše vytvořeny na specifických místech a souvisely se sešíváním dílů kůže k sobě. Lepidlo, v tomto případě zaječí klih podle Theophilova receptu, je podle Rolfa dostatečně pevným přípravkem, aby kůži udržel na místě, a švy či případné kovové svorky mohou zajistit ještě lepší strukturální kohezi. Váha kompletního štítu s dubovým korpusem je 4,5 kg.

Následný experiment bojových vlastností ukázal, že kůže činěná tříslem dává štítu ohromnou pevnost vůči všem typům zbraní. Pokusy nejenže vyzdvihly nutnost aplikace kůže, ale také důležitost dobově připravovaných komponentů, jako je právě kůže.

Výroba korpusu a kompletace štítu.
Projekt The Viking Shield uskutečněný Society for Combat Archaeology.

Videa z výroby podobným způsobem můžete spatřit na kanálu Rolanda Warzechy:

Právě jsme popsali výrobu základního skandinávského štítu doby vikinské. Můžeme vidět, že za výrobou je ohromná příprava, postupy jsou voleny s nejvyšším ohledem na kvalitu materiálu a následné použití, což si žádá desítky hodin práce. Práce, kterou dnes kvůli ztrátě tradice vykonává šest zručných řemeslníků, v sobě všechnu obsáhl každý raně středověký statkář, který si právem zaslouží náš obdiv. Oproti štítu, jehož výrobu jsme právě popsali, můžeme však postavit ještě nákladnější a časově náročnější varianty – štíty, který byly zdobeny malbami, kovovými svorkami nebo okováním, umně tvarovanými puklicemi s kontrastním kovem a bohatě zdobeným madlem; štíty, které se vpravdě dají nazvat uměleckými díly a které stávaly se dary darů a kořistí mezi nejvyšší vrstvou společnosti.

Do následujícího katalogu zahrnu všechny nálezy, které by se daly z jistého úhlu pohledu označit za dekorativní. Zahrnuty budou všechny kovové komponenty štítů včetně dekorovaných puklic (nezdobené puklice vynecháváme), ale také řezby a malby související se štíty přináležící ke skandinávskému kulturnímu okruhu.

Nejběžnější formou kovových komponentů jsou svorky na okrajích štítů. Jak bylo naznačeno, svorky měly za úkol přidržovat kožený (např. Bj 850) nebo kovový okraj (Ness, Laxare, Tuna Alsike 4), ale jelikož se často objevují v malém počtu, nemůžeme vynechat možnost, že se jednalo o výspravky nebo způsob uchycení okraje v místech, kde končily pruhy kůží. Svorky jsou obvykle ze železa nebo slitiny mědi, řada svorek zejména z Birky je pocínována a svorka ze Scar se zdá být pozlacena. Některé svorky jsou dodatečně dekorovány postranními linkami, řadami vyražených teček nebo jamkami obkružujícími nýty. Nýty se na svorkách obvykle objevovaly dva, výjimečně tři.

Kromě standardních typů puklic, které běžně objevujeme v celém skandinávském kulturním okruhu (R562, R563, R564, R565), nacházíme poměrně velkou variabilitu tvarů a dekorací, která se projevuje na krempě puklice. Dekorace směřuje buď směrem od středu či do středu. Dekoraci směřující od středu můžeme rozdělit na krempu zubatou, kruhovou s lalůčky, šestibokou či šestibokou s cípy. S dekorací směřující do středu se setkáváme v Birce – krempa je obkroužena železným zubatým plechem, zubatým plechem ze slitiny mědi nebo cínovou aplikací. Dekorace se v některých případech týká ozdobných nýtů (Bj 467B, Vendel II, L’île de Groix).

Významné zjištění bylo učiněno ohledně rukojetí štítů. Ty můžeme dělit na dvě základní skupiny – madla s organickým základem a madla s kovovým základem. Madla s organickým základem mohou být zdobena rytinami a mohou být upevněná trojlítkovými úchyty ze slitiny mědi. Tato varianta musela být vzhledem k četnosti nálezů poměrně běžná. Madla s kovovým základem dělíme na dvě hlavní skupiny: madla upevněná trojlístkovými úchyty (Vendel II, Valsgärde 2, Haithabu) a madla s rozšířenými, zploštělými konci (Bj 726, Myklebostad, Rends, Gokstad). Základ obou těchto podtypů tvoří železná trubka s půlkruhovým průřezem, která je směrem ke koncům zužována. Na trubku jsou zpravidla nanesené dekorované pásky ze slitiny mědi, někdy též pozlacené, anebo je trubka tausována dráty nebo plošně plátována stříbrem. Konce těchto pásků jsou schované dovnitř trubky, načež je trubka vycpána dřevěnou výplní. V případě madla s trojlístkovými úchyty jsou konce svedené do ostrých špic, v případě madla s rozšířenými konci jsou konce rozšířené do veslům podobným plošek, které jsou nanýtovány pomocí dvou nýtů a následně přetaženy plechem ze slitiny mědi, který nýty maskuje. Madla s trojlístkovými úchyty jsou obecně velmi krátká, kolem 30-40 cm, zatímco madla s rozšířenými konci zpravidla kopírují celý průměr štítu. U obou typů madel se mohou vyskytovat očka, která jsou připevněna pomocí skob (například Bj 886). Tyto kovové komponenty lze poměrně dobře srovnat jak s madly předvikinských štítů, tak s madly štítů irského typu.

Štít s madlem, které má rozšířené a zploštělé konce. Obrázek je ilustrační, pozice prken a dodatečných výztuží je umístěna špatně. Rukojeť by měla být postavena kolmo proti směru prken. Katalog Unimus.

Předvikinská madla štítů z Německa a Švédska. Arrhenius 1983: Fig. 7, Fig. 10; Arwidsson 1977: Taf. 5-7.

Madlo štítu irského typu z Balladoole. Bersu – Wilson 1966: Fig. 5.

Z literárních zmínek a nepříliš početných archeologických důkazů se zdá, že řada štítů byla malována pigmenty. Jako populární se jeví červená, bílá a tmavě modrá barva. V katalogu potkáváme štíty, které jsou malovány na rudo (Ness), červeně, černě a bíle (Ballateare), bíle (Gnězdovo), červeně a modře (Tranås) a také tmavě modře, tyrkysově, bíle a rudě (Grimstrup). Z ikonografie (Archer 2020) víme, že oblíbené byly geometrické obrazce, linie, kruhy, ale také figuální malba. Figurální malba je explicitně zmíněna také v básních Haustlǫng Þjóðólfa z Hvinu a Ragnarsdrápa Bragiho Boddasona, které opěvovaly darované štíty pomalované mytologickými výjevy.

Malba musela být prováděna zkušeným umělcem zběhlým v získávání a nanášení pigmentů. Zejména v případě složitějších kompozic bylo žádoucí, aby umělec pracoval s podmalbou (která je u některých maleb patrná, nicméně není blíže specifikována), na kterou dále vrstvili barvu. Lze vysledovat, že umělci pracovali až s osmi pigmenty v rámci jedné malby. Pigmenty mohly být míchány, míchání však zahrnovalo další činnosti, jako zahřívání nebo přidávání pojidel. Rozbor maleb prokázal, že byl použit tepelně zpracovaný lněný olej. U některých maleb jsou viditelné tahy štětcem, které byly vyráběny z prasečích štětin. Červený pigment se zpravidla získával z rumělky (cinabarit, HgS), žlutý pigment z auripigmentu s pryskyřičným základem (sulfid arzenitý, As2S3), černého pigmentu bylo dosaženo kostním uhlím smíchaným s fosforem. Běloba byla olovnatá. Zelené bylo dosahováno pomocí měděnky.


KATALOG

Švédsko

Bj 45, Birka, Švédsko

Uprostřed žárové mohyly se nacházela spálená vrstva, jejímž obsahem byly dva štítové komponenty ze slitiny mědi (Arbman 1943: 16-17). Prvním byla svorka o velikosti 25 × 25 mm, která byla zdobena třemi řadami punců (Arbman 1940: Taf. 18.6). Druhým fragmentem je úchyt madla, který je zlomený v krčku, ale jeho analogickou kopii můžeme najít v hrobu Bj 850 (Arbman 1940: Taf. 19.7).

Fragmenty štítu ze slitiny mědi z hrobu Bj 45 v Birce, Arbman 1940: Taf. 18.6 a Taf. 19.7.

Bj 369A, Birka, Švédsko

V žárové mohyle se nacházela nádoba se spálenými ostatky, a mimo nádobu bylo mezi dalšími předměty nalezeno 6 železných svorek o velikosti 2,2-2,5 × 1,9-2,1 cm (Arbman 1940: Taf. 18.3; Arbman 1943: 104-5). Tloušťka svorek v místě pronýtování je 4 mm, což naznačuje tloušťku okraje štítové desky.

Železné svorky okraje štítu z hrobu Bj 369A v Birce, Arbman 1940: Taf. 18.3.

Bj 467B, Birka, Švédsko

V jednom ze dvou hrobů v dvojitém kostrovém hrobu 467 byl nalezen těžce poškozený fragment okraje puklice, který je obkroužen páskem ze slitiny mědi na způsob nálezu z hrobu 850 (Arbman 1943: 134, Abb. 80a). Fragment je opatřen nýtem, jež má hlavičku s perličkovým okrajem; hlavička je vyrobena z postříbřené slitiny mědi. Nejbližší analogii nýtu s perličkovým okrajem lze najít na puklici z hrobu Vendel II (Arbman 1943: 134, Abb. 80b). V hrobu 467B bylo dále nalezeno železné madlo pokryté plechem ze slitiny mědi, jehož dekorace je významně poničená. Konce madla byla připevněny úchyty, z nichž se dochoval pouze jeden, vyrobený ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.5). Greta Arwidsson (1986: 39) uvádí, že korpus štítu byl vyroben z tisu.

Fragment puklice štítu z hrobu Bj 467 v Birce a puklice s analogickým nýtem z hrobu Vendel II. Arbman 1943: 134, Abb. 80.


Úchyt ze slitiny mědi z hrobu 467B. Arbman 1940: Taf. 19.5.

Bj 504, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobě 504/536 byl nalezen fragment železného madla, které je ozdobeno dekorovanými pásky ze slitiny mědi a omotané kůží a textilem (Arbman 1943: 146-147, Abb. 92-93). Nejbližší analogii představuje madlo z hrobu Bj 736. S madlem může souviset také “železné pásové kování o šířce 1,9 cm a délce 21,5 cm” (Arbman 1943: 147). Greta Arwidsson (1986: 39) uvádí, že štít byl vyroben z javoru, ale jelikož se zachovalo pouze madlo, nabízí se možnost, že javorové dřevo pochází z výplně železného madla, nikoli z desky štítu, která byla v Birce obvykle vyrobena ze dřeva jehličnanů.

Železný fragment madla pobitý dekorativním páskem ze slitiny mědi a omotaný kůží a textilem, hrob Bj 504 v Birce. Arbman 1943: Abb. 92-93.

Bj 532, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobu 532 byl nalezen pár úchytů štítového madla (Arbman 1943: 163-164). Úchyty jsou dlouhé 4,4 cm a jsou vyrobeny ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.6). Jiné pozůstatky štítu v hrobu nebyly nalezeny.

Pár úchytů štítového madla z hrobu 532 v Birce. Katalog SHM a Arbman 1940: Taf. 19.6.

Bj 544, Birka, Švédsko

Železná puklice, průměru 14,2 cm a výšky 6 cm, nalezená v kostrovém hrobu 544 (Arbman 1940: Taf. 18.1), byla ozdobena unikátním způsobem – kolem celého okraje je zdobena cínovým plechem v přibližně hradbičkovém vzoru, který je nepravidelný a ve velké míře odpadaný (Arbman 1943: 170), avšak lze si povšimnout pravoúhlých odskoků a uspořádání do špic (Arwidsson 1986: 42).

Puklice zdobená cínovým plechem z hrobu Bj 544 v Birce.
Arbman 1940: Taf. 18.1, katalog SHM, rekonstrukce provedena skupinou Bílý Rys.

Bj 547, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobě 547 byly nalezeny dva fragmenty železného madla, které bylo potaženo tenkým plechem ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.10; Arbman 1943: 171-2). Plech je zdoben pravidelným pletencovým ornamentem. Další náznaky o uložení štítu se v daném hrobě nenalezly.


Fragment madla štítu z hrobu 547 v Birce. Arbman 1940: Taf. 19.10.

Bj 561, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobě 561 nalézáme štít, který byl položen na hlavu zemřelého tak, že se jeho střed nacházel přesně nad obličejem (Arbman 1943: 180-1). Ze štítu se do dnešního dne zachovala nezdobená puklice průměru 12-13 cm a zdobené madlo (Arbman 1940: Taf. 19.8). Madlo má železný základ, který je potažený dekorovanými pásky ze slitiny mědi nápadně podobnými těm z hrobu 736. Madlo bylo zakončeno rozšířenými plochými koncovkami, z nichž se zachovala pouze jedna; ta je lemována ozdobnou linkou a zřejmě byla pocínovaná (Arbman 1943: 181). Celková délka rukojeti v zachovaném stavu je 56 cm. Podle katalogu SHM se zachoval také jeden kus železné svorky.


Rozšířená plochá koncovka rukojeti z hrobu 561 v Birce. Arbman 1940: Taf. 19.8

 

Bj 573, Birka, Švédsko

V mužské části kostrového dvojhrobu 573 bylo nalezeno několik fragmentů štítu (Arbman 1943: 186). Je to zaprvé puklice s průměrem 16 cm a výškou 7,5 cm, která má okraj ozdoben drobnými zoubky (Arbman 1940: Taf. 17.9). Dalšími zaznamenanými fragmenty je zhruba 10 železných svorek, které již nejsou k dispozici. K dispozici rovněž není ani předmět se dvěma dolů směřovanými nýty, který byl zřejmě kovovým úchytem (Arbman 1943: 186).

Puklice zdobená zubatým okrajem z hrobu Bj 573 v Birce.
Arbman 1940: Taf. 17.9 a katalog SHM.

Bj 581, Birka, Švédsko

Mediálně propíraný hrob 581 obsahoval 2 nezdobené štítové puklice o průměrech 13,5 a 15,5 cm a výšce 6 cm (Arbman 1940: Taf. 16.5-6; Arbman 1943: 189). U jedné z puklic se díky ohnutým nýtům podařilo zjistit tloušťku desky, která je změřena na 5-6 mm (Arwidsson 1986: 40) či 8 mm (Arbman 1943: 189). U jedné z puklic – neznámo však které – byly nalezeny čtyři kovové svorky, zřejmě železné, které se do dnešního dne nedochovaly.

Bj 624, Birka, Švédsko

Podobně jako v předchozím případě, tak i v kostrovém válečnickém hrobě 624 byly umístěné dva štíty, z nichž se dochovaly poškozené, nezdobené puklice a dvě svorky (Arbman 1943: 205-6). Svorky, přestože nevlastním obrazovou dokumentaci, představují zajímavé nálezy, neboť se na nich nacházejí známky bílého kovu (Arwidsson 1986: 43). Pravděpodobně byly vyrobeny ze železného pásku a byl na ně nanesen cínový plech.

Bj 628, Birka, Švédsko

Další pár bohatě vystrojených štítů byl nalezen v kostrovém hrobu 628. Hned vedle hlavy zemřelého byly nalezeny pozůstatky přes sebe ležících štítů, obdobně jako u hrobu 736 (Arbman 1943: 208-9). Větší puklice o průměru 16 cm a výšce 5,5 cm měla okraj zdobený zubatým plechem ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 16.1, 17.7). Podle Grety Arwidsson (1986: 42) tento zubatý okraj maskuje upevňovací nýty. Menší puklice o průměru 14,8 cm nebyla zdobena (Arbman 1940: Taf. 16.2). Nejméně jeden štít byl opatřen madlem se železným základem, které bylo parciálně potaženo ornamentálně zdobenými plechy ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 17.11). Podle katalogu SHM byly dekorativní plechy ještě pozlaceny. Uvnitř železného základu se podle Grety Arwidsson (1986: 41) nacházela výplň z jalovcového dřeva o tloušťce 1,8 cm; Arwidsson na jiném místě (1986: 39) uvádí madlo z olšového dřeva, a je tak otázka, zda nedošlo k chybě, nebo zda nemá na mysli madlo druhého štítu. Nákresy a popisy nasvědčují (Arwidsson 1986: 41; Arbman 1943: Abb. 166), že madlo bylo zakončeno rozšířenou zploštělou koncovkou jako u madla z hrobu 736, avšak podle nákresu se zdá být výrazně širší. Vzhledem k absenci úchytu v zachovaném materiálu se mi jeho použití jeví jako méně pravděpodobné.

Celkem bylo v hrobě nalezeno 16 svorek ze železného plechu, které měly rozměry 2-2,5 × 3-3,5 cm (Arbman 1940: 18.8-9; Arbman 1943: 208). 14 svorek bylo nalezeno v řadě vedle sebe a tvořily okraj štítu, zbylé dvě byly nalezeny volné. Katalog SHM uvádí celkový počet svorek 17. Pod svorkami byly nalezeny fragmenty oboustranného potažení kůží (Arwidsson 1986: 40). Svorky jsou po okrajích lemované dvěma linkami a podle Grety Arwidsson (1986: 43) byly dále ozdobeny bílým kovem, patrně byly pocínovány. Celkový průměr štítu je odhadován na 95 cm, přičemž délka rukojeti na 75-85 cm (Arwidsson 1986: 41).

Dochované fragmenty štítu z hrobu 628 v Birce.
Arbman 1943: Abb. 166; katalog SHM; Arbman 1940: 18.9; Arbman 1940: Taf. 17.11.

Bj 643, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobu 643 byly nalezeny dva štíty, z nichž se dochovaly puklice a dvě železné svorky (Arbman 1943: 220-221). Puklice mají průměry 14-15 a 14 cm a výšky 7 a 6,5 cm. Svorky mají rozměry 2,7 × 2 cm.

Bj 644, Birka, Švédsko

V bohatě vybaveném kostrovém hrobu 644 se setkáváme se štítem, z něhož se se zachovala nezdobená puklice o průměru 15,5 cm a výšce 6 cm a dva kroužky na skobách (Arbman 1943: 221-226). Kroužky se skobami se nacházejí velmi blízko puklice v symetrické vzdálenosti od středu, takřka za samou hranicí krempy. Rukojeť byla pravděpodobně dřevěná a nedochovala se.


Pozůstatky štítu z hrobu 644 v Birce. Arbman 1943: Abb. 183.

Bj 727, Birka, Švédsko

Štít z kostrového hrobu 727 se skládal, podobně jako v předchozím případě, pouze z puklice o průměru 14 cm a výšce 5,6 cm a kroužků připevněných na skobách (Arbman 1943: 252-253). Stejně jako v případě hrobu 644, kroužky o průměru 2,8 cm se nacházejí velmi blízko puklice. Rukojeť byla pravděpodobně dřevěná a nedochovala se. Tloušťka rukojeti společně s korpusem nebyla větší než 3,5 cm, jak se ukazuje na základě délky nýtů. Greta Arwidsson (1986: 40) udává, že na štítě byly nalezeny fragmenty kůže z korpusového potahu.

Bj 731, Birka, Švédsko

K materiálu z kostrového hrobu 731 je omylem přiřazena puklice s průměrem 15,5 cm a výškou 6,5 cm (Arbman 1943: 253-255; Arwidsson 1986: 42). Na okraj této puklice je nanýtován železný pásek se zubatým okrajem (Arbman 1940: Taf. 17.8).


Okraj puklice mylně přiřazené k hrobu 731 z Birky. Arbman 1940: Taf. 17.8

Bj 736, Birka, Švédsko

Zřejmě nejlépe zachovanými štíty z Birky je pár, který byl nalezen v kostrovém hrobu 736. Podobně jako v hrobě 628 přes sebe ležely dva štíty, které se v literatuře označují jako “severní” a “jižní” (Arbman 1943: 259-261). Puklice, které mají průměry 15 a 14,5 cm a výšky 7 a 6,5 cm, jsou nezdobené (Arbman 1940: Taf. 15). Rukojeti jsou takřka kompletní – tvoří je železný základ, který je ozdoben dekorovanými pásky ze slitiny mědi a vyplněn dřevem (Arbman 1940: Taf. 19.9). Arwidsson (1986: 39) uvádí, že madla jsou vyrobena z topolového dřeva. Šířka madel je v nejužším místě 1,1 cm, v nejširším přes 2 cm. V jednom z madel se našel kroužek se svorkou, který byl připevněn způsobem, jako kroužek v hrobu 886. Délka madel odpovídá velmi přibližně 77-80 cm, což odpovídá maximálnímu průměru štítu. Okraje štítů byly kolem dokola nahusto posety železnými svorkami, kterých podle katalogu SHM bylo u severního štítu 54, u jižního štítu přes dvacet. Svorky jsou podle katalogu SHM pocínovány. Pod svorkami byly nalezeny fragmenty oboustranného potažení kůží (Arwidsson 1986: 40). Nezdá se, že by rozšířené koncovky madel byly současně snýtovány se svorkami – koncovky se svorkám spíše vyhýbají.

Kovové komponenty štítů z hrobu 736 v Birce.
Arbman 1940: Taf. 15; Arbman 1943: Abb. 210; katalog SHM; Arbman 1940: Taf. 19.9.

Detail madla štítu z Bj 736. Autor fotky: Viktor Brolund.

Bj 750, Birka, Švédsko

Neurčité kovové fragmenty s nejasnou funkcí v hrobu 750 mohou mít souvislost se štítem (Arbman 1943: 267-272). Bezpečně k němu dokážeme přiřadit puklici o průměru 16 cm a výšce 6 cm, a zřejmě také kroužek bez skoby o průměru 2,8 cm.

Bj 842, Birka, Švédsko

Kostrový hrob 842 ukrýval štít, z něhož se zachovala puklice o průměru 14 cm, kroužek o průměru 2,9 cm s pozůstatkem skoby a zhruba 45 okrajových svorek (Arbman 1940: Taf. 18.10; Arbman 1943: 314-316). Svorky jsou vyrobeny ze železa. Podle katalogu SHM se na svorkách nachází stopy bílého kovu, zřejmě cínu. Z kresebného nákresu hrobu je patrné, že svorky byly rozmístěny v jistém rozestupu.


Poůstatky štítu z hrobu 842 v Birce. Arbman 1943: Abb. 262; Arbman 1940: Taf. 18.10; katalog SHM.

Bj 850, Birka, Švédsko

Další štít v vysokou výpovědní hodnotou pochází z kostrového hrobu 850 (Arbman 1943: 323-5). Základ štítu tvořila deska, která byla vyrobena z jedle (Arwidsson 1986: 39). Jak zjistil Rolf Warming, deska byla oboustranně potažena tenkou jehněčí kůží o tloušťce cca 1-1,5 mm. Puklice, která měla průměr 13-14 cm a výšku 7,5 cm, měla okraj zdobený tenkým plíškem ze slitiny mědi, který byl k puklici přichycen pásky a nýtky ze stejného kovu (Arbman 1940: Taf. 18.2). Železné madlo, s největší pravděpodobností také vyplněné dřevěným jádrem, bylo nejméně 40 cm dlouhé, a na rozdíl od analogických kusů nebylo potaženo pásky ze slitiny mědi. Na koncích madla se nacházely úchyty ze slitiny mědi, z nichž jeden byl nalezen (Arbman 1940: Taf. 19.1). Přes okraj štítu byl přetažen pás vyčiněné hověziny s tloušťkou kolem 2 mm. Pás byl částečně uchycen třemi svorkami ze slitiny mědi o velikosti 2 × 2,2-2,6 cm (Arbman 1940: Taf. 18.4-5). Svorky jsou ozdobeny třemi řadami důlků.

Fragmenty zdobené puklice, svorky a úchytu madla z hrobu 850 z Birky. Viktor Brolund, Arbman 1940: Taf. 18.5 a 19.1.

Bj 872, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobu 872 se našla puklice, poblíž které se v přibližně symetrické vzdálenosti od středu nacházejí kroužky se skobami (Arbman 1943: 341-2). Velmi pravděpodobně se jedná o pozůstatky štítu, který byl opatřen dvěma závěsnými kroužky. Průměr kroužků 2,8 cm.

Schématický nákres fragmentů štítu z hrobu 872 v Birce. Arbman 1943: Abb. 286.

Bj 886, Birka, Švédsko

Mezi nálezy s důležitou výpovědní hodnotou rozhodně patří i štít z hrobu 886 (Arbman 1943: 344-6). Jak napovídá nález kůže na spodní straně puklice, štít byl potažen kůží (Arwidsson 1986: 40). Puklice měla průměr přibližně 15 cm a výšku 7 cm. U tohoto štítu budou zřejmě nejzajímavější fragmenty rukojeti, tvořené železným základem, do kterého jsou v pravidelných rozestupech zhruba 1,5 cm nanášeny stáčené dráty ze slitiny mědi tak, aby výsledný efekt vytvářel motiv rybí kosti (Arbman 1940: Taf. 19.13). Tyto shluky se skládají ze šesti nanesených drátů. Jeden z fragmentů rukojeti zaznamenává způsob uchycení kroužku – kroužek ze slitiny mědi je uchycen skobou, která je zavedena do otvoru v železném madle, kde je se nožky skoby rozcházejí. Skoba tak velmi pravděpodobně nebyla zavedena přímo do desky štítu. Způsob uchycení rukojeti ke štítu na koncích madla není znám, ale úchyt se nejeví jako pravděpodobná metoda. Na okraji štítů se zřejmě nacházelo menší množství svorek (cca 5), které se nezachovaly.

Pozůstatky štítu z hrobu 886 z Birky. Arbman 1943: 344-6; katalog SHM; Arbman 1940: Taf. 19.13.

Bj 914, Birka, Švédsko

V kremačním hrobě 914 byla nalezena silně poškozená puklice o průměru cca 12-13 cm a jedna železná svorka (Arbman 1943: 356-357).

Pozůstatky štítu z hrobu 914 v Birce. Arbman 1943: Abb. 307, 4-8.

Bj 942, Birka, Švédsko

V kostrovém hrobě 942 byly nalezeny pozůstatky štítu, které se skládaly z puklice o průměru caa 14 cm a železného madla (Arbman 1943: 364-5). Oba tyto předměty jsou ve velmi špatném stavu, avšak předpokládá se, že madlo bylo potažené pásky ze slitiny mědi. Jediný fragment, který se zachoval, je úchyt madla, který je vyroben ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.3).


Úchyt madla ze slitiny mědi, hrob 942 z Birky. Arbman 1940: Taf. 19.3.

Bj 944, Birka, Švédsko

Pozůstatky nákladnějšího štítu byly objeveny i v jednom z nejbohatších hrobů Birky, kostrového hrobu 944 (Arbman 1943: 368-371). Štít se skládal z nezdobené puklice o velikosti 13,5 × 15 cm, svorky ze slitiny mědi o rozměru 2 × 2,9 cm (Arbman 1940: Taf. 18.7) a úchytu madla ze slity mědi o rozměru 3 × 3,4 cm (Arbman 1940: Taf. 19.2). Úchyt má na spodní straně hlubokou prohlubeň (Arbman 1943: 368).

Fragmenty štítu z hrobu 944 z Birky. Katalog SHM.


Svorka nalezená v hrobu 944 v Birce. Arbman 1940: Taf. 18.7.

Bj 1098, Birka, Švédsko

Kostrový hrob 1098 ukrýval fragmenty, které jsou interpretovány jako pozůstatky štíty (Arbman 1943: 458-9). Vedle puklice s průměrem 15,5 cm a výškou 8,8 cm leželo kování podobné svorce, avšak neobvykle dlouhé. Podle nákresu hrobového celku (Arbman 1943: Abb. 428) se našlo vcelku v mírně prohnutém stavu a rozbito na fragmenty bylo až posléze. Katalog SHM ukazuje, že kování je lemováno dekorativními linkami. Hrob je vytvořen v zahloubené jámě o šířce 90 cm, což je horní limit velikosti štítu. Greta Arwidsson (1986: 40) udává, že na štítě byly nalezeny fragmenty kůže z korpusového potahu.

Fragmenty štítu nalezené v hrobu 1098 v Birce. Katalog SHM.

Bj 1151, Birka, Švédsko

Poslední hrobový nález z Birky představuje štít z hrobu 1151 (Arbman 1943: 474-476). Pod puklicí, která je fragmentární, byla nalezena kůže, což svědčí o potažení štítu kůží (Arwidsson 1986: 40). Madlo bylo tvořeno železným základem, který byl parciálně zdoben plastickými pásky ze slitiny mědi (Arbman 1940: Taf. 19.12). Pásky jsou dekorovány nestejně – jeden pásek je zdoben dvěma hlavami postavenými proti sobě, zatímco druhý pásek je dekorován geometrickým ornamentem. Madlo bylo k desce uchycenou pomocí úchytu ze slitiny mědi, který se v hrobu dle nálezu vyskytoval dvakrát (Arbman 1940: Taf. 19.4; Arbman 1943: Abb. 449). Rukojeť byla byla poměrně krátká, podobně jako u Valsgärde 2, a zřejmě byla omotána textilem, jako u Bj 504.

Fragmenty štítu z hrobu 1151 v Birce. Arbman 1940: Taf. 19.4,12; Arbman 1943: Abb. 449.

Černá země, Birka, Švédsko

Koncový fragment madla vyrobený ze železa byl nalezen v tzv. Černé zemi v Birce a je označen signaturou SHM 5208:253 (Sörling 2018: 31). Nápadně se podobá nálezu z hrobu Bj 561. Fragment je dlouhý 9,4 cm a je opatřen dvěma nýty. V Černé zemi byly pod vedením Fedira Androščuka také nalezeny tři formy na odlévání úchytů kovových úchytů (SHM 35000 : 71810-65) (Nosov et al 2017: 319).

Koncový fragment štítového madla z Černé země v Birce. SHM 5208:253. Katalog SHM.

Hodovní síň, Birka, Švédsko

Mezi jinými předměty, které byly nalezeny v hodovní síni v Birce a které souvisí s vojenstvím, byla nalezena řada fragmentů, které jsou interpretované jako pozůstatky štítů. Kromě puklic, které nejsou zdobené (např. Bäckheden 2006), byly nalezeny dva identické madlové úchyty ze slitiny mědi (Hedenstierna-Jonson 2006: 315) a neurčený počet kovových svorek – dvě uvádí Stjerna (2001: Fig:2) a další naznačuje Hackelberg (2007: Fig. 7). Archeologická situace v síni je velmi složitá, předměty byly zřejmě za dramatické situace poničeny a rozptýleny do prostoru celého komplexu síně. Očekává se, že se v síni vyskytoval více než jeden štít.


Jeden ze dvou úchytů nalezených v síni Birky. Hedenstierna-Jonson 2006: Fig. 3.

Svorky štítu nalezené v síni Birky. Stjerna 2001: Fig:2; Hackelberg 2007: Fig. 7.

Hrob II, Vendel, Gamla Uppsala, Švédsko

Vynikající představu o tom, jak vypadal štít s úchyty původním stavu, dává nález z hrobu Vendel II, respektive kresebné rekonstrukce provedené archeologem Hjalmarem Stolpem (Stolpe 1927: 18-19, Pl. XI). Štít tvořila puklice o průměru 15,25 a výšce 7,5 cm a byla opatřena šesti nýty, které měly hlavičku s perličkovým okrajem; hlavičky byly vyrobeny ze slitiny mědi. Nejbližší analogii této puklice nacházíme v hrobu Bj 467B. Skvěle zachované madlo bylo dlouhé 37 cm. Tvořil ho železný základ potažený na pěti místech zdobenými pásky ze slitiny mědi, které byly k základu a dřevěné výplni přinýtovány. Madlo bylo zužované do špic, které byly přichyceny úchyty ze slitiny mědi, z nichž jeden byl v hrobu objeven. Madlo má nejbližší analogii v madle, které bylo nalezeno v Helgö.

Komponenty štítu z hrobu Vendel II. Stolpe 1927: Pl. XI.


Nálezová situace štítu z hrobu Vendel II. Stolpe 1927: Pl. XI.

Hrob 2, Valsgärde, Gamla Uppsala, Švédsko

Hrob 2 ve Valsgärde vydal zajímavé, avšak špatně probádané pozůstatky štítu (Dyfverman 1929). Štít se skládal z nezdobené kovové puklice (Dyfverman 1929: Fig 37) a madla, které je stejného typu, jako u hrobů Bj 467B, Bj 942, Bj 1151 a Vendel II – základ tvoří železné jádro, které je souvisle potažené dekorovanými pásky ze slitiny mědi a které je na koncích připevněno úchyty, z nichž se dochoval pouze jeden (Dyfverman 1929: Fig 39). Úchyt je ze slitiny mědi a má figurální dekoraci, avšak hlavičky nýtů jsou popsány jako stříbrné. Madlo bylo zhruba 30 cm dlouhé (Arwidsson 1986: 43). Dyfverman informuje, že ke štítu přináležela také přezka (Dyfverman 1929: 178-9).

Pozůstatky štítu z hrobu Valsgärde 2. Dyfverman 1929: Fig 37 a 39.

Hroby 11 a 12, Valsgärde, Švédsko

Peter Beatson, který v 90. letech 20. století hojně spolupracovat s muzeem ve Staré Uppsale, jež stále využívá jeho kresby a zjištění, na svém blogu poznamenává několik s poznámek ke štítům z hrobů 11 a 12 z Valsgärde (Beatson 1995-2010). Tyto štíty zřejmě nikdy nebyly archeologicky prozkoumány a publikovány. Štít z hrobu 11 je podle Beatsona poničen a toto poničení je vyspraveno 13 tenkými pásky ze slitiny mědi. Pásky mají rozměry 15-30 × 6-7 mm a na štít byly připevněny hřebíčky. Štít z hrobu 12 měl okraj zesílený 19 železnými svorkami (Arwidsson 1986: 42), které byly umístěny s jistým rozestupem. Jejich rozměry jsou 3-3,5 × 2,3-2,5 cm.

Hrob 14, Valsgärde, Švédsko

Nově publikovaný hrob Valsgärde 14 obsahoval zajímavý nález štítu, který je dobře zdokumentován (Nordahl 2018). Korpus byl vyroben ze smrkových prken a pravděpodobně měl průměr kolem 1 metru. Potažení kůží nebylo zaznamenáno, ale je možné, že kožený potah byl připevněn malými hřebíčky, které byly nalezeny při konzervaci. Štítová puklice s průměrem 16,8 × 14,4 cm nebyla zdobená. Na okraji, který byl zúžen na 6 mm, se nacházely tři svorky z blíže neurčeného kovu. Štít byl opatřen dvěma kroužky na zavěšení. Zajímavost představují dvě přibližně trojúhelníková kování, která byla připevněna na přední straně v oblasti puklice – kování jsou prolamovaná, okénka mají diamantový tvar a kování bylo připevněno řadou drobných hřebíčků s kruhovými hlavičkami. Nejbližší paralelu těchto kování bychom našli u štítu z hrobu Valsgärde 7, který je zhruba o zhruba 200 let starší (Arwidsson 1977: Taf. 6-11), ale také kování vyobrazená ve franských iluminacích.

Prolamované kování z hrobu Valsgärde 14 (vlevo) v porovnání s kováním z Valsgärde 7. Nordahl 2018: Fig. 12; Arwidsson 1977: Taf. 6-10.

Valsgärde, Švédsko

Při detektorovém průzkumu Valsgärde v letech 1996 byl nalezen úchyt štítového madla, pravděpodobně ze slitiny mědi (Lindbom 1997: Fig. 5). Předmět má nálezové číslo 1010.

Fragment úchytu úchytu madla z Valsgärde. Lindbom 1997: Fig. 5.

Sandby a Klinta, Öland, Švédsko

Zajímavý úchyt štítu s délkou 3,5 cm byl nalezen v 19. století u vesnice Sandby na Ölandu (Digitální muzeum 2020). Roku 1885 byl vykoupen Kalmarským muzeem, v jehož držení nyní je (kat. č. KLM 174). Úchyt je vyroben ze slitiny mědi, zdá se však, že u něj byl aplikován kontrastní kov. Na Ölandu nacházíme ještě jeden pravděpodobný štítový fragment – ve spektakulárním žárovém dvojhrobu z Klinty bylo nalezeno kování ze slitiny mědi, které zřejmě pocházelo ze štítu (Beskow Sjöberg 1987: 104; Thunmark-Nylén 2006: 319).

Kovový úchyt z lokality Sandby na Ölandu. Digitalní muzeum 2020.

Vedby, Västerås, Švédsko

V hrobu ve Vedby (SHM 20671) byl kromě puklice s průměrem 16 cm a výškou 7,2 cm nalezen také úchyt ze slitiny mědi, ve kterém se nacházejí dva zachované nýtky.

Pozůstatky štítu z Vedby. Katalog SHM.

Söderby, Švédsko

V hrobě 41 v Söderby bylo nalezeno křížové kování, které je interpretováno jako úchyt štítového madla (Petré 2011: 66-68, 182). Úchyt má rozměr 27 × 29 mm a je vyrobený z pozlacené slitiny mědi. Stejně dobře se však může jednat o součást koňské ohlávky, které se v tomto tvaru běžně vyskytují. V hrobu byly nalezeny také železné svorky, které mohly pocházet z okraje štítu. V hrobu 20 byla nalezena přezka, která je interpretována jako přezka štítu (Petré 2011: 46-47, 147).

Kování interpretovaná jako pozůstatky štítu, hrob 41 v Söderby. Petré 2011: 182.


Přezka interpretována jako štítová, hrob 20 v Söderby. Petré 2011: 147.

Tranås, Švédsko

Roku 1948 byl ve skånské lokalitě Tranås neodborně otevřen hrob, který obsahoval kopí a pravděpodobné pozůstatky štítu (Pedersen 2014a: 98-99; Svanberg 2003: 297). Soudí se tak na základě 22 cm dlouhého železného fragmentu, který podle popisu odpovídá štítovému madlu, a pozůstatků červené a modré barvy, kteréžto zřejmě pocházely z výmalby štítu. V současné chvíli jsou artefakty v soukromé sbírce.

Helgö, Švédsko

Při archeologickém průzkumu ostrova Helgö bylo objeveno nejméně 5 kovových fragmentů štítů (Holmquist 1961: 119, Abb. 24, Taf. 38.11; Androščuk 2007: Fig. 2.8, Fig. 6.6-7). V první řadě jde o zhruba polovinu madla, které je velmi podobné madlu z hrobu Vendel II – tvoří jej železný základ, na který jsou v pěti místech naneseny dekorované pásky ze slitiny mědi, které byly z horní strany přinýtovány. Další fragment rukojeti je o poznání menší a tvoří ho ohnutý železný pásek (Holmquist 1961: Abb. 24.5). V hrobu A37 v pohřebišti 116 byl nalezen křížovitý úchyt štítového madla, který nemá žádnou bližší paralelu (Androščuk 2007: Fig. 6.6). V hrobu A31 na témže pohřebišti byl pak nalezen další úchyt společně se svorkou z okraje štítu (Androščuk 2007: Fig. 6.7).

Fragmenty štítů z Helgö. Holmquist 1961: Abb. 24.1; Androščuk 2007: Fig. 2.8, Fig. 6.6-7.

Hrob 30, Kvarnbacken, Ålandy, Švédsko

Dva úchyty štítového madla ze slitiny mědi byly nalezeny v hrobě 30 v ålandském hrobě Kvarnbacken (Kivikoski 1963: Taf. 7.22-23.). Bohužel žádné bližší podrobnosti nemáme k dispozici.

Ulvsta a Björke, Gästrikland, Švédsko

V těžce poničeném žárovém hrobu z Ulvsty (SHM 16220), který byl objeven roku 1914, pochází železná puklice a pár úchytů štítového madla ze slitiny mědi (Rydh 1918). Nejbližší analogií úchytu představuje úchyt z hrobu A31 na Helgö. Na spodní straně úchytů se nacházejí nýty, které mají délku 14 mm (Arwidsson 1986: 43). Podle Leny Thunmark-Nylén (2006: 319) byla v Björke nalezena jedna svorka pocházející ze štítu (Rydh 1918: Abb. 9).

Pozůstatky štítu z mohyly v Ulvstě. Katalog SHM.

Kråkberg, Dalarna, Švédsko

Greta Arwidsson (1986: 43) hodnotí fragmenty nalezené v silně poničeném žárovém hrobu z Kråkbergu (SHM 9789) jako pozůstatky železného základu štítového madla. Jelikož nevlastním základní literaturu, kterou o fragmentu pojednává (Serning 1966: 156, Taf. 24:5-6), nezbývá mi než důvěřovat Arwidsson. Pokud jde však o SHM 9789:4, jde s velkou pravděpodobností o bodku kopí, se kterou je konec madla poměrně snadno zaměnitelný.

Bäck a Ljungby, Småland, Švédsko

V žárovém hrobu 15 (SHM 20739) byly nalezeny celkem tři svorky ze železného plechu (Thunmark-Nylén 2006: 319). Mají na sobě patrné odsazení, vzniklé zřejmě koženým okrajem štítu. Další nález ze Smålandu může představovat železná svorka nalezená v žárovém hrobu ve Vassmolöse (SHM 23007; Thunmark-Nylén 2006: 319).

Železné svorky nalezené v lokalitě Bäck. Katalog SHM.

Železná svorky z lokality Vassmolöse. Katalog SHM.

Skopintull, Uppland, Švédsko

V primárním hrobě v lokalitě Skopintull na Adelsö (SHM 16171) se nacházela urna, na jejímž dně se nacházela ustřižená kadeř vlasů oříškově hnědé barvy a délky 30-35 cm, která byla zasypána popelem dvou osob, mnoha zvířat, šperku a jiných kovových předmětů. Mezi nimi bylo také 7 kompletních a 9 nekompletních železných svorek, které variují v rozměrech 2,2-2,5 × 1-2,1 cm (Rydh 1936: 120, Fig. 313). Zejména u některých je přináležitost k štítu díky charakteristickému odsazení očekávatelné.

Svorky nalezené na lokalitě Skopintull. Rydh 1936: Fig. 313.

Bönders, Gotland, SHM 6091

Na gotlandské lokalitě Bönders, v kontextu, který nenasvědčoval přítomnost hrobu, bylo roku 1877 nalezeno 23 svorek ze železného plechu (Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.5; Thunmark-Nylén 2000: 480-1). Svorky variují v rozměrech 2-2,1 × 2,2-2,4 cm. Nesou známku odsazení, které je charakteristické pro svorky, které kryly kožený okraj štítu (Thunmark-Nylén 2006: 319).

Svorky z lokality Bönders. Katalog SHM.

Hrob 13, Mangsarve, Gotland

Železná svorka interpretovaná jako svorka štítu, avšak bez odsazení svědčícího o koženém okraji, byla nalezena v hrobě 13 v lokalitě Mangsarve na Gotladu (Thunmark-Nylén 2000: 123; Thunmark-Nylén 2006: 319). Rozměry svorky jsou 2,2 × 2,3 cm.

Hrob 223, Ire, Gotland

V hrobu 223 v gotlandském Ire (SHM 20550:223) bylo objeveno zhruba 25 kompletních i částečných svorek ze železného plechu (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 174.13; Thunmark-Nylén 2000: 411). Nejlépe zachované svorky mají rozměry 2,5-2,6 × 1,9-2,1 cm, mají jasně viditelné odsazení svědčící o koženém okraji na štítě a jsou po okrajích zdobeny nařasením (Thunmark-Nylén 2006: 319).

Svorky nalezené v hrobu 223 v Ire. Thunmark-Nylén 1995: Abb. 174.13.

Hrob 7, Laxare, Gotland

Fragmenty štítu z hrobu 7 v Laxare (GF C 10038 Gr.7) jsou velmi pravděpodobně paralelou štítům z Tuna Alsike IV a Nessu. V hrobu bylo objeveno zahnuté, zhruba 22 cm dlouhé pravoúhlé železné kování, které velmi pravděpodobně představovalo okraj štítu (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 10.3; Thunmark-Nylén 2000: 63). Toto kování bylo zřejmě přidrženo šesti svorkami ze železného plechu o šířce 2,2 cm (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 10.4). Lena Thunmark-Nylén osobně vyzkoušela zahnuté kování založit do svorek, aby zjistila že přesně pasuje (Thunmark-Nylén 2006: 319). Thunmark-Nylén vypočítala, že štít by musel mít průměr 44-45 cm, což je pravděpodobně spodní limit, který můžeme vidět na gotlandských obrazových kamenech (Thunmark-Nylén 2006: 319).

Fragmenty štítu z hrobu 7 v Laxaxe. Thunmark-Nylén 1995: Abb. 10.3-4.

Hrob IV, Tuna Alsike, Švédsko

V hrobu Tuna Alsike IV bylo nalezeno kování, které je analogické tomu, jež bylo nalezeno v hrobu v Laxare (Arne 1934: 30, Taf. X.6). Má délku 16,1 cm a čtvercový průřez o straně 7 mm. Na základě analogie z Laxare by se mohlo jednat o okruží štítu, který měl obvod kolem 50 cm.

Možné okruží štítu z hrobu Tuna Alsike IV. Arne 1934: Taf. X.6.

Stånga, Gotland

V gotlandské lokalitě Stånga byl nalezen netypicky tvarovaný úchyt madla ze slitiny mědi (SHM 11902; Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.6). Krček tohoto úchytu je tvarovaný podobně, jako úchyt z Ulvsty.

Úchyt madla ze Stångy. Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.6 a katalog SHM.

Neznámá lokalita, Gotland

Přepěkně vymodelovaný úchyt ze slitiny mědi byl nalezen na neznámé gotlandské lokalitě (GF Dep. C 665; Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.7). Je křížovitého tvaru, přičemž boční ramena jsou zvlněná a připomínají křídla. Čtyři otvory jsou stylisticky nejbližší nálezu z Bj 532.

Úchyt madla z neznámého gotlandského naleziště. Thunmark-Nylén 1998: Abb. 263.7.

 

Norsko

Gokstad, Norsko

Nejbližší analogii koncovku rukojeti z hrobu Bj 736 představuje fragment nalezený v dobře známé mohyle v Gokstadu (C10455; Nicolaysen 1882: Pl. X.20). Fragment má délku 9,4 cm a v nejširším místě má šířku 2,3 cm. Železný základ je potažen velmi tenkým dekorativním plechem ze slitiny mědi, který je na řadě míst porušený a je možné vidět železný základ. Podle Kima Hjardara, který fragment osobně prozkoumal, je plech pouze ohnutý kolem železného základu a v podstatě maskuje nýty, které jsou pod ním ukryty. Anne Pedersen (2014a: 101) informuje, že fragment je pozlacený.

Zmínit musíme také fakt, že štíty z Gokstadu, které byly zmíněny v úvodu, měly být barveny žlutou a černou barvou (Nicolaysen 1882: 62-3). Fragmenty kožených potahů se sice nedochovaly, ale u několika fragmentů je možné si všimnout děrovaného okraje, a tak lze předpokládat, že štíty byly potažené způsobem popsaným v úvodu a následně pomalovány. Pomalování bylo provedeno tak, že černé a žluté štíty se na bocích lodí střídaly.


Fragment madla z Gokstadu v nákresu, fotce a rekonstrukci. Nicolaysen 1882: Pl. X.20 a katalog Unimus.

Myklebost, Norsko

Výborným exemplářem skvěle zachovaného madla, které je analogické k nálezu z Bj 736, je artefakt z mohyly v Myklebostadu (B5730), který je v literatuře i norském museálním katalogu Unimus dodnes veden jako “neznámý předmět” (Shetelig 1912: 186, Fig. 423). Madlo tvoří prohnutý železný základ, který je po celé své délce překryt pásky ze slitiny mědi. Vnitřek je pak, soudě dle fotek na katalogu Unimus, vyplněn dřevem. Celková délka předmětu je cca 70 cm, tedy velmi podobně, jako u Bj 736. Pásků, které jsou zdobené ornamentem analogickým k Bj 504 Bj 736 a Rensu a které mají šíři 2,5 cm, je na madle zhruba 28. Koncovky jsou dlouhé zhruba 6 cm a jsou opatřeny dvěma nýty, které v současném stavu mají obnažené hlavičky a vystupují z překrývajícího plechového ornamentu. Koncovky se zdají být záměrně vytržené ze štítu a ohnuté do pravého úhlu, což může být důvod poškození plechového překryvu nýtů. Prostřední, nejsilnější část, má tloušťku 2,5 cm, a postupně se zužuje na 1,5 cm. V mohyle se dále nalezly tři do sebe zasazené nezdobené puklice.

Kresebná rekonstrukce madla z Myklebostadu. Shetelig 1912: Fig. 423.

Současný stav zachování madla z Myklebostadu. Katalog Unimus.

Ness, Norsko

Archeologicky doposud nepublikovaný, avšak nesmírně zajímavý a přínosný nález, představují dva štíty nalezené v mohyle v norském Nesu (Ts12156). Hrob, který byl nalezen roku 2011, ukrýval tělo muže starého 50-60 let, jež bylo uloženo do lodi; loď byla obehnána palisádou (Arntzen 2015). Muž měl na hlavě karetkovanou čelenku a byl zabalen do vlněné deky zatížené desetikilovou kotvou. U stehna byla nalezena dvaceticentimetrová spona s kroužkem. S mužem byl na onen svět poslán kůň s udidlem, pozlacená přezka a nákončí, kotel, korálky, knoflík ze splétaného stříbrného drátu, šíp a závaží. U jeho nohou se pak nacházely dva štíty. Konzervátor Johan Arntzen v emailové konverzaci potvrdil, že štíty byly oboustranně potaženy kůží, která byla pomalovaná červenou barvou. Dále byly nalezeny dvě puklice, pravděpodobně nezdobené, a přinejmenším u jednoho štítu bylo nalezeno téměř kompletní madlo se železným jádrem, které bylo pobito kruhy zdobenými pásy plechu ze slitiny mědi. Pásky byly široké zhruba 2,5 cm. Arntzen explicitně napsal, že madlo se podobá tomu, které bylo nalezeno v hrobu Valsgärde 2. Je-li tomu tak, zřejmě nebylo nalezeno s kovovým úchytem. Okraj štítu byl – nakolik můžeme soudit z konzervátorových poznámek (v emailové diskuzi se k tomuto tématu nevyjádřil) – zdoben souvislou vrstvou tenkého a na některých místech zdobeného plechu ze slitiny mědi, který byl v pravidelných rozestupech přichycen svorkami ze stejného materiálu. Nýty v těchto svorkách byly železné. Nejbližší paralelou tohoto souvislého pásu je štít z Tuna Alsike IV a Laxare.

Dekorativní pásky aplikované na madle štítu z Nessu. Johan Arntzen.

Tři norské puklice

Z vikinského Norska se zachovaly celkem tři puklice, které mají zubatý okraj krempy, stejně jako štít z Bj 731. První z puklic pochází z naleziště Kolkjøn (C19723), má průměr 15,1 cm a výšku 5,7 cm a její zuby jsou poměrně hrubé (počet zubů 35). Druhá puklice pochází z lokality Mælum (C1927) a její zuby jsou drobné a husté (počet zubů cca 90). Třetí, velmi špatně zachovaná puklice byla nalezena v hrobu z Strandå (Ts964), má průměr 15,5 cm a zuby má podobně řídké, jako puklice z Kolkjøn.

Puklice z naleziště Kolkjøn (C19723). Katalog Unimus.

Puklice z lokality Mælum (C1927). Katalog Unimus.

Puklice z hrobu ze Strandå (Ts964). Katalog Unimus.

Dánsko

Rends, Dánsko

Luxusně provedený štít typu Bj 736 a Myklebostad byl nalezen také v dánské lokalitě Rends (Brøndsted 1936: 122-3; Pedersen 2014a: 100-1; Pedersen 2014b: 98-99, Pl. 44). Sestává z nezdobené puklice o průměru 16,5 cm a madla, které je tvořeno železným základem s dřevěnou výplní a charakteristickým potahem z ornamentálních pásků ze slitiny mědi. Madlo je rozpadlé do několika fragmentů, ale lze vyvodit celkový tvar a délku přibližně 70 cm. Potah na jedné koncovce není zachován a odhaluje nýty.

Pozůstatky štítu z dánského Rendsu. Pedersen 2014b: Pl. 44.

Hrob 1112, Lindholm Høje, Dánsko

Hrob 1112 v dámském Lindholm Høje ukrýval řadu kování, mezi kterými byla také železná svorka o rozměru 3,1 × 2,6 cm (Ramskou 1976: 38-9, Fig. 92). Svorka je opatřena třemi nýty a podle popisu je silná 1 cm. Peter Beatson tuto svorku roku 1994 osobně prozkoumal a objevil řadu, že nýty byly zvýrazněny obkružujícími punci (Beatson 1995-2010). Podle jeho zjištění byla svorka v nejužším místě silná 5 mm, což by mohlo odpovídat tloušťce okraje.

Svorka z hrobu 1112 v Lindholm Høje. Ramskou 1976: Fig. 92; Beatson 1995-2010.

Trelleborg, Dánsko

Štít z Trelleborgu je poměrně detailně popsán u úvodu tohoto článku, avšak nyní bychom se chtěli zaměřit na jeho rukojeť, která v úvodu popsána není. Rukojetí se intenzivně zabýval Rolf Warming (2019), který poznamenává, že rukojeť je v současné chvíli dlouhá cca 35 cm a má tloušťku 2,1 cm. Předpoklad, že rukojeť byla dlouhá, jako u štítů z Gokstadu nebo Tirské bažiny, se nepotvrdil – konce štítu byly musely být ulomeny poměrně symetricky, což není pravděpodobné. Na jednom konci lze spatřit hluboký zářez a zkosení, které Warming vysvětluje jako způsob, kterým bylo madlo ukotveno k desce, osobně se kloní ke kovovému úchytu. Opačná strana madla je podle Warminga mírně ulomená, a celkové madlo podle něj bylo dlouhé cca 39 cm. Střed madla je zdoben kolem dokola zdobeno pleteným ornamentem a cikcakovou linkou, v čemž musíme hledat analogie k dekoracím, které se objevují na kovových madlech doby vikinské.

Madlo trelleborského štítu. Dobat 2013: Fig. 166, Fig. 151.

Madlo trellebotského štítu z bočního pohledu. Jacob Nyborg Andreassen, SoCA.

Grimstrup, Dánsko

V jezdeckém hrobu v dánském Grimstrupu byl objeven jedinečný předmět – přes vrchní polovinu těla zemřelého byl položen objekt velikosti 90 × 90 cm ze dřeva a zřejmě také kůže, který byl pomalován tmavě modrou, tyrkysovou, bílou a rudou barvou v komplikovaných ornamentech připomínající propletená zvířecí těla (Stoumann 2009: 33-40). Vzhledem k absentujícím komponentům je předmět vykládán jako nedokončený štít, anebo jiná součást inventáře pohřební komory.

Nálezová situace malované vrstvy. Stoumann 2009: Fig. 18.

Detail malované vrstvy. Stoumann 2009: Fig. 19.

Detail malované vrstvy. Stoumann 2009: Fig. 20.

Havsmarken, Svendborg, Dánsko
V roce 2014 byl v Havsmarkenu nalezen úchyt ze slitiny mědi (NM C739117; Warming 2016). Úchyt právě prochází konzervací a nebyl zkokumentován. Jeho rozměry jsou 2,4 cm × 3,15 cm.

Rusko

Rurikovo hradiště, Rusko

Úchyt madla ze slitiny mědi byl nalezen také při vykopávkách v ruském Rurikovu hradišti roku 2011 (Nosov et al 2017: 138-9, Рис. 56). Nejbližší analogií tohoto kusu je úchyt z Bj 467B v Birce a hrob 3 ve Świelubie.

Úchyt madla z Rurikova hradiště. Nosov et al 2017: Рис. 56.24.

Stará Ladoga, Rusko

Sergej Kainov v jedné ze svých prací (2002: 6) uvedl, že ve Staré Ladoze byl nalezen kovový úchyt madla. Bohužel se nachází v soukromé sbírce a není blíže popsán.

Šnitkino, Rusko

Sergej Kainov v osobní komunikaci sdělil, že jeden úchyt madla byl nalezen detektorářem v lokalitě Šnitkino ve Tverské oblasti. Z digitálního modelu, který pořídil Vasilij Novikov, se zdá, že jde o unikátně tvarovaný úchyt pozlacené slitiny mědi (Novikov 2016). Tento prozatím není publikovaný tiskem.

Úchyt madla ze Šnitkina. Novikov 2016.

Gnězdovský soubor, Rusko

Sergej Kainov ve své monumentální dizertaci věnované militáriím nalezeným v gnězdovské aglomeraci perfektně popisuje problematiku štítů (Kainov 2019: 204-210), které byly do té doby shrnuty pouze Kirpičnikovem (Kirpičnikov 1971) a Rudzińskim (Rudziński 2009).

Jeden z nálezů byl učiněn ve Velké mohyle 20/41, která byla prozkoumána archeologem Sizovem. V této mohyle byl jeden ze dvou štítů s kovovými puklicemi doprovázen blíže nespecifikovaným množstvím železných svorek. Železné svorky v počtu 1-3 kusy byly dále nalezeny v celkem osmi gnězdovských mohylách, které neobsahovaly štítové puklice: C-74 (Sizov 1896-97), C-74 (Sergejev 1901), Dn-86 (Sergejev 1901), L-7, L-113, C-99, C-106, C-265 (moderní číslování). Absence štítových puklic naznačuje, že buď nebyly na štíty připevněny, anebo byly organické. Kromě těchto svorek známe ještě dva separátní nálezy svorek ze sídliště. Kainov všechny gnězdovské svorky popisuje jako jednoduché, přehnuté pásky ze železného plechu o šíři cca 2 cm, které jsou pronýtovány dvěma nýty.

Aby byl náš výčet úplný, je potřeba zmínit, že v roce 2017 byl v hrobu L-206, pracovně nazvaném Svjatogor, nalezen velkolepý štít s průměrem cca 85 cm (Novikov 2017a; Novikov 2017b). Dřevěná deska byla špatně zachována. Původní předpoklad, že byla potažena textilem, se nepotvrdil – textil zřejmě pocházel z oděvu zemřelého. Na štítu nebyly nalezeny známky koženého potahu, a to ani pod puklicí. Deska však nesla známky pomalování olovnatou bělobou. Puklice byla uchycena šesti nýty. Okraj štítu byl hustě poset zhruba šedesáti svorkami. Oproti původní ukvapené interpretaci, že na zadní straně se nacházel speciální způsob řemení, který sloužil k držení a přenášení štítu, se ukázalo, že štít byl vybaven standardním dřevěným držadlem. Tento nález teprve čeká na své oficiální zveřejnění, kterého se ujme Sergej Kainov, jenž nám zdvořile poskytl tyto informace.

Fragmenty štítů z Gnězdova. Kainov 2019: Рис. 75-6.

Fragmenty štítů z Přiladoží, Rusko

Brandenburg (1895) zmiňuje dva hrobové nálezy, které pocházejí ze štítů. První z nich pochází z hrobu 45 ze Ščukovščiny a skládá se ze železné puklice o průměru 15,6 a výšce 7,8 cm, která byla doprovázena blíže nespecifikovaným počtem pásků ze slitiny mědi (Brandenburg 1895: 107-8, Tabl. XIII.6; Kirpičnikov 1971: Kat. č. 1). Obdobný nález, avšak se železnými svorkami, pochází z hrobu 39 z lokality Kirilina (Brandenburg 1895: 119-120; Kirpičnikov 1971: Kat. č. 3).

Hrob 1, Michalovskoje, Rusko

V mohyle 1 v povolžské lokalitě Michalovskoje byly roku 1902 nalezeny pozůstatky štítu, které čítaly 15 železných svorek (Smirnov 1963: 61). Jejich bližší dokumentace bohužel chybí.

Ukrajina

Komorový hrob I, Kyjev, Ukrajina

V letech 1988-9 prozkoumal tým pod vedením archeologa Borovského elitní pohřebiště na ulici Velká Žitomirská v srdci raně středověkého Kyjeva a objevil velkolepě vypravený hrob, dnes v literatuře označovaný jako komorový hrob I. Tento hrob byl v minulosti vykraden, přesto obsahoval pozůstatky štítu, přilby, zdobené dřevěné nádoby, opasek a další předměty (Borovskij et al. 1989; Androščuk – Zocenko 2012: 81). Pozůstatky štítu sestávají z nezdobené puklice o průměru 12 cm a výšce 6 cm a mnoha železných svorek o profilu U a L, které s největší pravděpodobností souvisí s okrajem štítu. Uvnitř těchto svorek byly nalezeny dřevěné fragmenty, tvořené dvěma navzájem kolmými vrstvami, které zřejmě tvořily korpus kompozitního štítu. Bližší dokumentace však chybí. V hrobu byla nalezena další, postříbřená a pozlacená kování s palmetami, které mohly pocházet jak ze štítu, tak z přilby.

Štítová puklice z Kyjeva. Androščuk – Zocenko 2012: Fig. 46; Borovskij et al. 1989: Рис. 36.

Hrob 83, Šestovice, Ukrajina

V mohyle 83 (dříve IX) v Šestovici byla kromě mnoha dalších militárií objevena puklice a dvě železné svorky z okraje štítu (Blifeld 1952: 128, Tabl. II.6; Blifeld 1977: 75, 165).

Puklice a svorky z hrobu 83 v Šestovici. Blifeld 1952: Tabl. II.3,6.

Polsko

Świelubie a Kamień Pomorski, Polsko

Skandinávská tradice se projevila i v pěti situacích v polském přímoří. Čtyři nálezy byly nalezeny v hrobech mohylníku Świelubie (Łosiński 1966; Rudziński 2009). Hrob č. 3 obsahoval čtyři železné svorky (velikosti 26 × 21 × 8 mm) a jeden úchyt ze slitiny mědi, který je analogický s nálezy z Rurikova hradiště a Bj 467B (Rudziński 2009: 46, Rys. 5.2,14-17). V hrobu 6 byl nalezen další úchyt ze slitiny mědi (Rudziński 2009: 46, Rys. 5.3). V hrobu 21 bylo nalezena jedna svorka o rozměru 18 × 15 × 5 mm (Rudziński 2009: 46) a v hrobu 65 okolo deseti svorek (Rudziński 2009: 48). Pátý nález byl učiněn na stanovišti 4 při vykopávkách na lokalitě Kamień Pomorski, svorka však není blíže archeologicky popsána (Rudziński 2009: 48).

Fragmenty štítů ze čtyř mohyl z lokality Świelubie. Rudziński 2009: Rys. 5.

Německo

Haithabu, Německo

Tzv. Lodní komorový hrob z Haithabu obsahoval dvě nezdobené železné puklice a fragmenty madla, které je analogické k Vendel II a Valsgärde 2 (Müller-Wille 1976: 79-80, Abb. 44.4-6). Z těžce fragmentárního madla se zachovaly zejména zúžené koncovky, které svědčí o tom, že základ madla byl železný, dutý a vyplněný dřevem. Povrch madla byl plátovaný stříbrem. Na samých špicích byla madla zúžena na 0,9-1,2 cm, v nejširších místech je madlo široké 2,5 cm. Madla byla k desce připevněna úchyty ze slitiny mědi o rozměru 3,3 × 2,8 cm, z nichž se zachovalo pouze jedno. Nelze určit, která z dochovaných puklic náležela k rukojeti.

Madlo štítu z Lodního komorového hrobu z Haithabu. Müller-Wille 1976: Abb. 44.4-6.

Hrob 341, Nebel-Steenodde, Německo

V hrobu 341 v lokalitě Nebel-Steenodde byly kromě třmenů a meče typu H nalezeny pozůstatky štítu (Eisenschmidt 2004: 146). Štít byl vybaven karolinskou vysokou puklicí a několika železnými svorkami okraje. Vzhledem k provenienci této výbavy není možné stanovit, zda štít přináležel ke skandinávské hmotné kultuře, anebo byl vyroben jiném kulturním okruhu.

Velká Británie

Scar, Orkneje, Velká Británie

V lodním hrobu ze Scar na Orknejích bylo nalezeno kování z pozlacené slitiny mědi, které bylo interpretováno jako svorka z misky nebo štítu, přičemž druhá možnost je podle autora studie pravděpodobnější (Owen – Dalland 1999: 132, Fig. 91).

Ballateare, Isle of Man, Velká Británie

Ve význačném hrobu v Ballateare byly mimo jiných předmětů nalezeny pozůstatky štítu (Bersu – Wilson 1966: 58-61). Ty se skládaly z jednoduché železné puklice o průměru 15,4 cm a patnácti fragmentů dřeva a kůže, které svědčí o tom, že dřevěný korpus byl potažen kůží. A co více, kůže je pomalovaná ornamentem, který se podařilo zrekonstruovat: černé a bílé pole je od sebe odděleno čtyřmi bílými linkami, které jsou vyplněny červenými tečkami.

Pozůstatky štítu z hrobu v Ballateare. Bersu – Wilson 1966: Fig. 36; Hjardar – Vike 2011: 187.

 

Francie

Puklice z L’île de Groix, Francie

Skandinávský lodní pohřeb spektakulárních rozměrů, který byl objeven v bretaňském L’île de Groix, obsahoval 4 typy puklic, které nesou známky dekorativní úpravy (Müller-Wille 1978: 51, Abb. 4). Tři z těchto typů mají nýty uspořádány do skupin po třech, čtvrtý typ má krempu posázenou řadou drobných nýtků. Krempa má buďto kruhový tvar, kruhový tvar s lalůčky, šestiboký tvar nebo šestiboký tvar s cípy.

Nestandardní typy puklic z hrobu L’île de Groix. Müller-Wille 1978: Abb. 4.

 

Estonsko

Mullutu, Saaremaa, Estonsko

Přítel a reenactor Edvards Puciriuss mne upozornil na úchyt ze slitiny mědi, který je uložen pod katalogovým číslem SM 10863:24 v Muzeu Saaremaa. V tento moment dokážeme sdělit pouze to, že úchyt byl nalezen při předběžném průzkumu lokality Mullutu na ostrově Saaremaa, která zřejmě bude v budoucích letech dále prozkoumána. Spolu s úchytem byly nalezeny další nálezy různých datací. Jedná se o jediný podobný artefakt v Estonsku. Úchyt je dlouhý cca 37 mm, nejbližší analogiemi jsou úchyty z Bj 942 a Bj 1151, oproti analogiím má krček tohoto kusu výrazněji modelovanou hlavu, nad kterou se nachází velmi výrazný otvor pro nýt.


Úchyt ze Saaremaa. Fotku poskytla Marika Mägi.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


BIBLIOGRAFIE

Prameny

Theophilus, O rozličných dovednostech = Theophilus, On divers arts : the foremost medieval treatise on painting, glassmaking, and metalwork. Přel. John G Hawthorne, Cyril Stanley Smith, New York 1979.

Æthelstanův zákoníkThe Laws of King Athelstan. In: Medieval Sourcebook: The Anglo-Saxon Dooms, 560-975. Dostupné z: https://sourcebooks.fordham.edu/source/560-975dooms.asp#The%20Laws%20of%20King%20Athelstan

 

Literatura

Androščuk, Fedir (2007). Rural Vikings and Viking Helgö. In: Fransson U. et al (eds.). Cultural interaction between east and west. Archaeology, artefacts and human contacts in northern Europe. Stockholm studies in Archaeology 44, Stockholm, 153-163.

Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris, 2012.

Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

Archer, Gavin (2020). Round Shield Designs, in: The Viking Age Compendium [online]. [2020-01-14]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/wiki/Round_Shield_Designs.

Arrhenius, Birgit (1983). The Chronology of the Vendel Graves. In: Lamm J. P. – Nordström, H. (ed.). Vendel period studies: transactions of the Boat-Grave Symposium in Stockholm, February 2-3, 1981, Stockholm, 39-70.

Arne, T. J. (1934). Das Bootgräberfeld Von Tuna in Alsike, Uppland, Stockholm.

Arntzen, Johan E. (2015). Historia om en gravhaug fra vikingtid på Ness i Hamarøy. In: Ottar 305 – 2015/2, 28-33.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.

Arwidsson, Greta (1986). Schilde. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:2: Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 38–44.

Bäckheden, Anna (2006). Beslag eller buckla : En studie av platta järnfragment från hallhuset i Birkas Garnison, Stockholm [magisterská práce]. Dostupné z: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189477/FULLTEXT01.pdf

Beatson, Peter (1995–2010). The ‘Viking Shield’ from Archaeology. Dostupné z: http://members.ozemail.com.au/~chrisandpeter/shield/shield.html.

Bersu, Gerhard – Wilson, David M. (1966). Three Viking Graves in the Isle of Man. The Society for Medieval Archaeology Monograph Servies: No 1, London.

Beskow Sjöberg, Margareta (red) (1987). Ölands järnåldersgravfält Vol. 1, Alböke, Köpings, Räpplinge, Löts, Egby, Bredsätra och Gärdslösa socknar, Stockholm.

Blifeld 1952 = Блiфельд Д. I. (1952). Дослiдження в с. Шестовiцi // Археологiчнi пам’ятки УРСР,
Т. ІІІ., Киiв, 123–130.

Blifeld 1977 = Блiфельд Д. I. (1977). Давньоруськи пам’ятки Шестовицi, Киiв.

Brandenburg 1895 = Бранденбург Н.Е. (1895). Курганы Южного Приладожья. МАР. No 18,
Санкт-Петербург.

Borovskij et al. 1989 = Боровский Я.Е., Калюк А.П., Архипова Е.И. Археологические исследования в «Верхнем Киеве» в 1989 г. (ул. Большая Житомирская, 2; Стрелецкая, 4а, б) // НА ІА НАНУ. — 1989/28.

Brøndsted, Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.

Bullock, H. – Baldwin, A. – Hood, J. – Fern, Ch. – Cartwright, C. – Lang, J. – Wanget, Q. (2011). Evidence for shield construction from the early Anglo-Saxon cemetery site of Tranmer House, Bromeswell, Suffolk. Technical Research Bulletin Vol. 5, The British Museum.

Digitální muzeum 2020 = Kalmar läns museum, KLM 174. Dostupné z: https://digitaltmuseum.org/021025926938/beslag

Dobat, Andres S. (ed.) (2013). Kongens borge: Rapport over undersøgelserne 2007-2010. In: Jysk Arkæologisk Selskabs Skrifter 76, Århus.

Dyfverman, Magnus (1929). Båtgraven Nr. 2 vid Valsgärde, Gamla Uppsala. In: RIG – Kulturhistorisk tidskrift 12 Nr 3-4, 170–9.

Eisenschmidt, Silke (2004). Grabfunde des 8. bis 11. Jahrhunderts zwischen Kongeå und Eider: zur Bestattungssitte der Wikingerzeit im südlichen Altdänemark, Neumünster.

Hackelberg, Louise (2007). Terrass III i Birkas Garnison – i skuggan av Hallen och Smedjan, Stockholm [magisterská práce]. Dostupné z: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:198178/FULLTEXT01.pdf

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). Borre style metalwork in the material culture of the Birka warriors : an apotropaic symbol. In: Fornvännen 101:5, 312-322. Dostupné z: https://www.academia.edu/1429962/Borre_style_metalwork_in_the_material_culture_of_the_Birka_warriors_An_apotropaic_symbol

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Holmquist, Wilhelm (red.) (1961). Excavations at Helgö l. Report for 1954-1956, Stockholm.

Kainov 2002 = Каинов, С.Ю. (2002). Древнерусские щиты Х века // Цейгауз 2(18), 4-8. Dostupné z: https://www.academia.edu/1498691/%D0%9A%D0%B0%D0%B8%D0%BD%D0%BE%D0%B2_%D0%A1.%D0%AE._%D0%94%D1%80%D0%B5%D0%B2%D0%BD%D0%B5%D1%80%D1%83%D1%81%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B5_%D1%89%D0%B8%D1%82%D1%8B_%D0%A5_%D0%B2%D0%B5%D0%BA%D0%B0_%D0%A6%D0%B5%D0%B9%D0%B3%D0%B0%D1%83%D0%B7_2_18_2002

Kainov 2019 = Каинов, Сергей Юрьевич (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н.(1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Kivikoski, Ella (1963). Kvarnbacken. Ein Gräberfeld der jüngeren Eisenzeit auf Åland. Finnische Altertumsgesellschaft, Helsinki.

Lindbom, Peter (1997). Fynden från Valsgärde, säsongerna 1994-96. In: SIV-Svealand i vendel- och vikingatid. Rapport från utgrävningarna i Valsgärde, Uppsala.

Łosiński, Władysław (1966). Badania archeologiczne w Świelubiu i Bardach, pow. Kołobrzeg, w 1964 roku. In: Spraw. Arch. 18, s. 161-172.

Müller-Wille, Michael (1976) Das Bootkammergrab von Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 8), Neumünster.

Müller-Wille, Michael (1978). Das Schiffsgrab von der Île de Groix (Bretagne): ein Exkurs zum Bootkammergrab von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12, 48-84.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Nordahl, Else (2018). Valsgärde 14, Uppsala.

Nosov et al 2017 = Е.Н. Носов, А.В. Плохов, Н.В. Хвощинская. Рюриково городище. Новые этапы исследований, Санкт-Петербург 2017.

Novikov, Vasilij (2016). Пополнение виртуальных археологических коллекций. Дневник занятого археолога, dostupné z: https://gnezdovo.blogspot.com/2016/11/blog-post.html

Novikov, Vasilij (2017a). Полевой дневник 2017. Запись №6. Щит happens, или Сюрпризы Святогора. Дневник занятого археолога, dostupné z: https://gnezdovo.blogspot.com/2017/07/2017-6-happens.html

Novikov, Vasilij (2017b). Полевой дневник 2017 г. Запись №7. Последнии штрихи к портрету Святогора. Дневник занятого археолога, dostupné z: https://gnezdovo.blogspot.com/2017/07/2017-7.html

Owen, Olwyn – Dalland, Magnar (1999). Scar: a Viking boat burial on Sanday, Orkney, Tuckwell.

Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Pedersen, Anne (2014b). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.

Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Ramskou, Thorkild (1976). Lindholm Høje : Gravpladsen, Copenhagen.

Rydh, Hanna (1918). Tvä järnäldersgravfält. In: Meddelanden av Gestriklands Fornminnesförening 1918, 2-19.

Rydh, Hanna (1936). Förhistoriska undersökningar på Adelsö, Stockholm.

Rudziński, Paweł M. (2009). Tarcza we wczesnośredniowiecznej Polsce na tle europejskim : od plemienia do państwa. In: Acta Militaria Mediaevalia, t. 5, 21–78.

Serning, Inga (1966). Dalarnas järnålder, Stockholm.

Shetelig, Haakon (1912). Vestlandske graver fra jernalderen, Bergen.

Smirnov 1963 = Смирнов А.П. (1963). Ярославское Поволжье X-XI вв. по материалам Тимеревского, Михайловского и Петровского могильников, Москва.

Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stolpe, Hjalmar (1927). Le Nécropole de Vendel, Stockholm.

Stoumann, Ingrid (2009). Ryttergraven fra Grimstrup : og andre vikingetidsgrave ved Esbjerg, Ribe.

Svanberg, Fredrik (2003). Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1995). Die Wikingerzeit Gotlands I : Abbildungen der Grabfunde, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Warming, Rolf (2016). Shields and Martial Practices of the Viking Age: Shield Finds from Viking Age Denmark and the Functional Aspects of Round Shield Constructions. Nepublikovaná diplomová práce, University of Copenhagen.

Warming, Rolf (2019). The Handle of the Viking Age Shield from Trelleborg. Society for Combat Archaeology, Dostupné z: http://combatarchaeology.org/the-handle-of-the-viking-age-shield-from-trelleborg/

Warming, R. – Larsen, R. – Sommer, D. – Ørsted Brandt, L. – Pauli Jensen, X. (v tisku). Shields and Hide: On the Use of Hide in Germanic Shields of the Iron Age and Viking Age. In: Bericht RGK 97.

Kombinační typologie křidélek kopí

Když jsem před pěti lety napsal článek “O křidélkách na vikinských kopích“, netušil jsem, že se k problematice posléze vrátím a pod tíhou evidence své závěry opravím. Otázka křidélek je mezi bojujícími reenactory poměrně často probírána, zatímco odborníky je povšimnuta pouze okrajově. Obecně lze říci, že se jedná o časově i geograficky velmi rozšířený fenomén, který obklopuje řada mystifikací. Tento článek si klade za cíl popsat základní anatomii raně středověkých křidélek kopí a navrhnout jejich kategorizaci.


Jako křidélka nazýváme záměrně vytvořené velkoplošné výstupky připevněné na tulejku kopí, kde mohou plnit několik funkcí. V první řadě představují záštitu, která zvyšuje plochu tulejky a zabraňuje penetraci tulejky do těla zvířete či člověka. Zvýšení plochy tulejky bylo v raném středověku docíleno i dalšími způsoby, například instalací kuličky, kříže, řady nýtků či figurek zvířat. Křidélka jsou však tvarována i pro plnění dalších funkcí bojového charakteru – hákování, odklonu zbraní, krytům a podobně. Některá křidélka jsou zašpičatělá, a je možné jich tedy využít k prodloužení útočné části kopí při seku, anebo o ně mohly být výjimečně opřeny navazované čepelky, které přiléhaly k ostří hrotu a prodlužovaly tak útočnou plochu, jak tomu je u vídeňského Svatého kopí (Paulsen 1969). Křidélka jistě byla využita také ke snadnějšímu fixování pouzder. Jedná se zkrátka o praktický doplněk, který zvyšuje efektivitu zbraně a který použitím získal i symbolickou rovinu (Hjardar – Vike 2011: 177). Obvykle se kopí s křidélky dávají do souvislosti s lovem, k čemuž byla kopí tohoto typu určitě využívána od doby římské až do novověku (Fuglesang 1980: 136-140; Oehrl 2013: Příloha), nicméně je nepochybné, že přinejmenším v raném středověku našla uplatnění také ve válečných střetech, jak ukazuje četná ikonografie z tohoto období.

Viking spear sockets shapes
Raně středověké způsoby zvětšení plochy tulejky kopí : křidélka, kulička, kříž, řada nýtků a figurky zvířat.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

V tomto článku nás budou zajímat pouze křidélka, která jsou integrální součástí tulejky. Pomineme dřevěná křidélka, která mohla být navazována na ratiště, jako tomu bylo v období pozdního středověku a raného novověku. Materiálem křidélek byly v drtivé většině železné, raritně také neželezné kovy, zpravidla slitiny mědi. Křidélka z železných kovů jsou takřka vždy navařena, neželezná křidélka mohla být odlita spolu s tulejkou.

Archeologický materiál vykazuje v oblasti křidélek velkou škálu možností, která odpovídá lokálním trendům či dokonce přizpůsobování potřebám jednotlivce. Archeologické bádání (např. Solberg 1984Westphal 2002: 254-266) se soustředil pouze na standardní typy, které se objevují ve větších množstvích. Tento stav se níže pokusíme napravit definováním variujících prvků. S narůstající pozorností, která bude věnována křidélkům, bude přibývat i počet variant, které nejsou zahrnuty. Tímto prosíme čtenáře a uživatele našich schémat o shovívavost a budeme rádi za jakékoli podněty a upozornění na nedostatky. Pokud by se tento nástroj určování křidélek kopí prosadil, bude zapotřebí vyřešit především problém špatného stavu křidélek, který může znemožňovat nebo pozměňovat zařazení.

Popis částí křidélek, které jsou zmíněné v textu.
Grafika: Tomáš Cajthaml.


Prvek 1: usazení vrchní strany křidélek
Vyjadřuje se k orientaci usazení vrchní strany křidélek vůči ose kopí. Usazením nazýváme počáteční bod křidélek.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. usazení kolmé (usazení křidélek je kolmé vůči ose kopí)
B.
usazení přihnuté směrem k hrotu (úhel mezi osou kopí a usazením křidélka je menší než 90°)
C.
usazení přihnuté směrem k ratišti (úhel mezi osou kopí a usazením křidélka je větší než 90°)

Prvek 1: usazení vrchní strany křidélek.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 2: zakřivení vrchní strany vůči usazení
Vyjadřuje se ke vztahu vrchní strany křidélek vůči úhlu jejich usazení.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. žádné (vrchní strana křidélek probíhá v přímce od usazení po vrcholek)
B.
konkávní (vrchní strana křidélek má tendenci probíhat od usazení po vrcholek ve vyduté křivce)
C.
konvexní (vrchní strana křidélek má tendenci probíhat od usazení po vrcholek ve vypuklé křivce)

Prvek 2: zakřivení vrchní strany vůči usazení.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 3: usazení a zakřivení spodní strany
Vyjadřuje se k podobě náběhu na spodní straně křidélek z tulejky kopí.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. žádný náběh (spodní strana je kolmá vůči ose kopí)
B.
plynule konkávní náběh (spodní strana křidélek probíhá od usazení po vrcholek ve vyduté křivce)
C.
plynule konkávní náběh se schodem (spodní strana křidélek je odsazena schodem, někdy též zašpičatělým, následně probíhá po vrcholek ve vyduté křivce)
D.
přímý náběh (spodní strana křidélek probíhá od usazení po vrcholek v přímce a není kolmá vůči ose kopí)
E. plynule konvexní náběh (spodní strana křidélek probíhá od usazení po vrcholek ve vypuklé křivce)
F. plynule konkávní náběh s protaženými špicemi (vydutá spodní strana křidélek je protažena do dvou špicí přesahujících tulejku; mezi tyto nejsou počítány špice vytažené přímo z tulejky)
G. lomený náběh (spodní stranu křidélek tvoří dvě přímky, které se setkávají pod úhlem větším než 90°)

Prvek 3: usazení a zakřivení spodní strany.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 4: zakončení křidélek z čelního pohledu
Popisuje, jak vypadá vrchol křidélek při čelním pohledu.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. zašpičatělý vrcholek (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v zašpičatělém bodu)
B.
plochý vrcholek (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v přímé plošce)
C.
plochý vrcholek se zpětnými háčky (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v přímé plošce se zpětnými háčky)
D.
vrcholek s oddělenými zpětnými háčky (vrchní strana křidélek je zakončena křivkou anebo přímou ploškou, spodní strana křidélek je zakončena zpětnými háčky, a mezi těmito se nachází jamka)
E.
zaoblený vrcholek (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v zaobleném vrcholku)
F. zaoblený vrcholek se zpětnými háčky (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v zaobleném vrcholku se zpětnými háčky)
G.
vrcholek s kuličkou (vrchní a spodní strana křidélek jsou zakončeny kuličkou)
H.
vrcholek se zvířecí hlavou (vrchní a spodní strana křidélek jsou zakončeny zvířecí hlavou)

Prvek 4: zakončení křidélek z čelního pohledu.
Grafika: Tomáš Cajthaml.


Prvek 5: zakončení křidélek z bočního pohledu
Popisuje, jak vypadá vrchol křidélek při bočním pohledu.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. špice (vrcholek má z bočního pohledu ostrý, jednobodový profil)
B.
ostrá hrana (vrcholek má z bočního pohledu profil ostré či velmi úzké hrany do 3 mm)
C.
tupá hrana (vrcholek má z bočního pohledu tupou hranu)
D.
čtvercový či obdélníkový profil (vrcholek má z bočního pohledu profil ve tvaru širokého čtverce či obdélníku)
E.
kruhový či oválný profil (vrcholek má z bočního pohledu kruhový či oválný profil)
F. 
zvířecí hlava (vrcholek má z bočního pohledu vymodelovanou zvířecí hlavou)

Prvek 5: zakončení křidélek z bočního pohledu.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 6: profil křidélek při pohledu zespodu
Popisuje, jaký průřez má tulejka s křidélky při pohledu zespodu.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. nezužovaný, rovný (z tulejky vystupují rovná a nezužovaná křidélka, ať úzká či tlustá)
B. nezužovaný a s ohnutými vrcholky (z tulejky vystupují rovná a nezužovaná křidélka, jejíž vrcholky jsou ohnuty)
C. zužovaný do špice (z tulejky vystupují křidélka, která se zužují do špice)
D. zužovaný do tupé hrany na vrcholku (z tulejky vystupují křidélka, která se zužují do tupé hrany)
E. zužovaný ve vlnovce (z tulejky vystupují vlnitá křidélka, která se zužují)
F. zužovaný, před vrcholkem rozšířený do útvaru (z tulejky vystupují zužovaná křidélka, která se následně rozšiřují do útvaru, např. zvířecí hlavy, tvořícího vrcholek)
G. nezužovanýrovný, na vrcholku rozšířený do kuličky (z tulejky vystupují rovná a nezužovaná křidélka, jejíž vrcholky tvoří kuličky či podobné útvary)
H. schodovitý (z tulejky vystupují schodovitě zužovaná křidélka)
I. zužovaný a zahnutý (z tulejky vystupují křidélka zahnutá na jednu stranu, která se zužují)

Prvek 6: profil křidélek při pohledu zespodu
Grafika: Tomáš Cajthaml.


Nyní je na čase, abychom postoupili k praktické části, do které jsme prozatím zařadili 23 kusů raně středověkých kopí s křidélky. Zařazení křidélek bude probíhat podle kompletnějšího či zachovalejšího křidélka. Je možné se setkat s kopími, jejichž každé křidélko lze zařadit různě, jedná se však spíše o výjimky, neboť výrobci se většinou snažili dosáhnout symetrie.

1A.2A.3A.4B.5C.6A
Niederstotzingen, hrob 6, datované do 650-680. Westphal 2002: 246-247, kat. č. 3.3.8.

 

1A.2A.3B.4B.5C.6A
Walsum, hrob 6, datované do 2. čtvrt. 8. století. Westphal 2002: 242-243, kat. č. 3.3.4.

 

1A.2A.3B.4A.5A.6C
Hage, Norsko, Solberg typ VI 1B, spadající do let cca 750-850. Kat č. B11315.

 

1A.2A.3C.4B.5C.6A
Straume, Norsko, Solberg typ IX 1B, spadající do let cca 950-1050. Kat č. C24488.

 

1A.2A.3G.4B.5C.6A
Lutomiersk, datováno do 11. století. Nadolski 1954: Tab. XXVII:4.

 

1A.2A.3B.4B.5D.6B
Dugo Selo, Chorvatsko, datováno kolem roku 800. Demo 2010: Fig. 1.

 

1B.2C.3B.4E.5C.6I
Sahlenburg, hrob 68, datované do 750-800. Westphal 2002: 226-227, kat. č. 3.2.3.

 


1A.2C.3B.4E.5E.6D
Depot z lokality Karpniki. Jaworski 2005.

 

1C.2B.3B.4B.5C.6E
Franské kopí, Palatium, Ostrów Tumski, Poznaň. Výstava “Kiedy Poznan był grodem… Uzbrojenie“.

 

1C.2B.3C.4B.5C.6A
Franské kopí, Norsko, Solberg typ VI 2B, spadající do let cca 850-950. Kat č. C30253.

 

1B.2C.3C.4C.5B.6A
Velká Británie, datované do 9.-10. století. British Museum 2019.

 

1A.2A.3B.4C.5C.6A
Østre Toten, Norsko, Solberg typ VI 2B, spadající do let cca 850-950. Kat č. C20909.

 

1A.2A.3B.4G.5E.6G
Neckartenzlingen, datováno typologicky do 8. století. Westphal 2002: 248-250, kat. č. 3.3.11.

 

 1A.2B.3B.4B.5C.6I
Krefeld-Gellep, hrob 1782, datováno k roku 525. Reichmann 2013: 269, Fig. 3.

 

 1B.2C.3F.4B.5D.6A
Krefeld-Gellep, hrob 6352, datováno do 1. pol. 4. století. Reichmann 2013: 268, Fig. 2.

 

1B.2C.3C.4B.5B.6D
Frestedt, datované do druhé poloviny 8. století. Westphal 2002: 239-241, kat. č. 3.3.2.

 

1A.2B.3E.4A.5A.6C
Haugen, Norsko, kat. č. C21961. Datováno mezi roky 840-900.
Nørgård-Jørgensen 1999: 233-235, kat. č. 52:7, Pl. 27.

 

1A.2A.3D.4B.5B.6A
Stade, datované do 8. století. Westphal 2002: 228, kat. č. 3.2.5.

 

1C.2B.3B.4B.5A.6E
Hemeln, datované do druhé poloviny 8. století. Westphal 2002: 233, kat. č. 3.2.11.

 

1C.2B.3B.4B.5C.6A
Poznań-Luboń, Polsko. Kostrzewski 1947.

 

1A.2C.3C.4H.5C.6A
Farnhem, Anglie. Datováno do 11. století. Lang 1981: Pl. XV; Wardell 1849: Fig. 2.

 

1C.2C.3B.4H.5C.6A
Vesilahti-Suomela, Finsko. Kivikoski 1973: Taf. 134, Abb. 1182.

 

1C.2B.3E.4A.5A.6C
Perniö-Paarskylä, Finsko. Kivikoski 1973: Taf. 134, Abb. 1183.

 

1B.2C.3B.4H.5F.6F
Bargen, hrob 7, konec 7. století. Dauber 1955: Abb. 3B.


V závěru bychom měli určitě zmínit, že badatelé se dosud koukali na funkci křidélek pouze loveckou optikou, bez jakékoli praktické zkušenosti s prací kopím. Kvůli tomu byla problematika přehlížena a křidélkům se nedostalo systematičtějšího zpracování. To se nyní mění díky reenactorům, kteří si nechávají vyrábět přesné repliky a v některých případech se i snaží o rekonstrukci původních bojových technik.

Absence jakéhokoli serióznějšího pokusu o praktický výklad křidélek zaslepovala badatele i reenactory a znemožňovala představu o komplexnosti raně středověkého válečnictví. V první řadě je nyní obvyklým tvrzením, že kopí byla využívána za použití obou rukou. Pro některé masivnější či delší kusy toto samozřejmě platí, což ukazuje i ikonografie, avšak drtivá většina našich zdrojů směřuje k obsluhovatelnosti jednou rukou v kombinaci se štítem. Tato specifická kombinace, kterou lze najít v mnoha kulturách na světě, byla záměrně využívána v určité fázi střetu. Ikonografie ukazuje, že jednoručně svíraná kopí v pozemním boji byla třímána s palcem směrem od hrotu – toto může být praktické hned z pěti důvodů:

  • experimenty potvrdily větší průraznost
  • kopí cílí na obličej
  • možnost kopí rychle vrhnout
  • větší bezpečí palce
  • lepší schopnost “zabodnout” nepřátelské kopí směrem k zemi

Tloušťka dochovaných ratišť a tulejek ukazuje, že drtivá většina ratišť se pohybovala okolo tloušťky 20-30 mm a byly zužované. Tato tloušťka se experimentálně ukázala jako univerzální a kopí se štípaným ratištěm o tomto průměru je dostatečně flexibilní a pevné, aby dobře snášelo jednoruční a obouruční použití a současně i vrhání coby oštěpu. Celková váha kopí tak mohla být až na výjimky v rozmezí 0,5-1,5 kg.

Boj kopím na výšivce z Bayeux.

Příklady boje kopím s křidélky.
Vlevo: Corbijský žaltář (Amiens Bibliothèque municipale Ms. 18, fol. 123v), kolem roku 800 (Paulsen 1969: Fig.4:2). Vpravo: Zlatý kodex z Echternachu (Nuremberg, Germanisches Nationalmuseum, Hs. 156142, fol. 78), 1030-1050 (Fuglesang 1980: Pl. 110C).

Přijmeme-li tento fakt, může nás to posunout dále v některých myšlenkách. Při střetu, ve kterém měla kopí převahu – tedy zřejmě všechna evropská bojiště raného středověku – představují křidélka výhodu a nadstavbu, jež zajišťuje vyšší výkon. Máme na mysli především tři praktické skutečnosti:

  • existuje korelace mezi výškou křidélek, šířkou břitu a tloušťkou ratiště. Rozpětí křidélek je zásadně stejné nebo větší než šířka břitu – kopí s úzkým břitem mají zpravidla nízká křidélka, kopí s širším břitem mají zpravidla vyšší křidélka. Pro výraznou většinu franského, polského a chorvatského materiálu (a zřejmě i dalšího, pro které neexistují podklady) platí, že při vnějším průměru tulejky 25-36 mm je rozpětí křidélek 59-90 mm a výška křidélek 17-34 mm (Demo 2010Westphal 2002Sankiewicz – Wyrwa 2018: 208). Tento poměr svědčí o tom, že rozpětí křidélek není náhodné, nýbrž je záměrně voleno tak, aby bylo schopno zastavit hrot v případě penetrace. Zdá se nám pravděpodobné, že téměř všechna křidélka s výjimkou křidélek s prvkem 2C mohla dobře posloužit k “odbodávání” nepřátelských kopí směrem k zemi – v podstatě jde o zastavení protiútoku rychlým a přesně mířeným úderem křidélky do oblasti tulejky nebo ratiště. Zejména kopí s velmi vysokými křidélky nebo křidélky s prvky 1B a některá křidélka s prvky 2B naznačují, že jsou konstruována pro co nejlepší manipulaci s protivníkovým kopím, případně též další zbraní.

 

  • Dlouhou dobu se mezi reenactory spekuluje o hákování pomocí křidélek, ale nakolik víme, prozatím nikdo nepřinesl přesvědčivé důkazy. Zejména křidélka s prvky 2C, 3C, 4C, 4D, 4F jsou dobře uzpůsobena k hákování objektů. Můžeme si představit, že mezi hákované předměty mohl být okraj štítu a zbraň nepřítele. Zahákování může mít velký praktický význam. Je možné, že s hákováním souvisí také prvky 6B a 6I. V Sáze o Þórim Zlatém (Gull-Þóris saga, kap. 10) se nachází zmínka o pokusu hákovat štít kopím.

 

  • Třetí často diskutovanou otázku, zda je možné křidélka prakticky využít k sekání kopím, je možné podpořit. Zásah víceméně všemi typy křidélek bude mít pozitivní ničivý účinek. Mezi nejlépe vybavená kopí můžeme počítat ta, která mají prvky 4A, 4C, 4G, 5A, 5B, 5E, 6C, 6E, 6G.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Použitá a doporučená literatura

British Museum (2019). Spear-head, Museum number 1856,0701.1449. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=85949&partId=1&from=ad&fromDate=700&to=ad&toDate=1200&object=20259&page=2, navštíveno 1.6.2019.

Creutz, Kristina (2003). Tension and tradition: a study of late Iron Age spearheads around the Baltic Sea, Stockholm.

Dauber, Albrecht (1955). Ein fränkisches Grab mit Prunklanze aus Bargen, Ldkr. Sinsheim (Baden). In: Germania, Bd. 33 Nr. 4, 381-390.

Demo, Željko (2010). Ranosrednjovjekovno koplje s krilcima iz okolice Dugog Sela u svjetlu novih saznanja o ovoj vrsti oružja na motki. In: Archaeologia Adriatica, Vol. 4. No. 1., 61-84.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Jaworski, Krzysztof (2005). Grody w Sudetach (VIII.-X. w.), Wroclaw.

Kivikoski, Ella (1973). Die Eisenzeit Finnlands: Bildwerk und Text, Helsinki.

Kostrzewski, Józef (1947). Kultura prapolska, Poznań.

Kouřil, Pavel (2005). Frühmittelalterliche Kriegergräber mit Flügellanzen und Sporen des Typs Biskupija-Crkvina auf mährischen Nekropolen. In: Die Frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas : (mit einem speziellen Blick auf die großmährische Problematik) : Materialien der internationalen Fachkonferenz : Mikulčice, 25.-26.5.2004Brno, 67-99.

Kurasiński, Tomasz (2005). Waffen im Zeichenkreis. Über die in den Gräbern auf den Gebieten des frühmittelalterlichen Polen vorgefundenen Flügellanzenspitzen. In: Sprawozdania Archeologiczne, vol. 57, 165-213.

Lang, James T. (1981). A Viking Age Spear-Socket from York. In: Medieval Archaeology, 25, 1981: 157–160, Pl. XV.

Leppäaho, Jorma (1964). Späteisenzeitliche Waffen aus Finnland: Schwertinschriften und Waffenverzierungen des 9. – 12. Jahrhunderts ; ein Tafelwerk, Helsinki.

Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku, Łódź.

Nørgård Jørgensen, Anne (1999). Waffen & Gräber. Typologische und chronologische Studien zu skandinavischen Waffengräbern 520/30 bis 900 n.Chr., København.

Oehrl, Sigmund (2013). Bear hunting and its ideological context (as a background for the interpretation of bear claws and other remains of bears in Germanic graves of the 1st millennium AD). In: Grimm, O. – Schmölcke, U. (eds.). Hunting in Northern Europe until 1500 AD – Old Traditions and Regional Developments, Neumünster, 267-332.

Paulsen, Peter (1969). Flügellanzen: Zum archäologischen Horizont der Wiener Sancta lancea. In: Frühmittelalterliche Studien 3, 289—312.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Reichmann, Christoph (2013). Late ancient Germanic hunting in Gaul based on selected archaeological examples. In: Grimm, O. – Schmölcke, U. (eds.). Hunting in Northern Europe until 1500 AD – Old Traditions and Regional Developments, Neumünster, 267-276.

Ruttkay, Alexander (1975). Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei (I). In: Slovenská Archeológia XXIII / 1, Bratislava, 119-216.

Sankiewicz, Paweł – Wyrwa, Andrzej M. (2018). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica.

Solberg, Bergljot (1984). Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Universitetet i Bergen. Dizertační práce.

Wardell, J. (1849). Antiquities and Works of Art Exhibited. In: Archaeological Journal 6, 401–2.

Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen?: Untersuchungen an frühmittelalterlichen Waffen, Oldenburg.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Jakobssonovy principy jílců

Na revoluční práci Jana Petersena De Norske Vikingesverd (1919) navázala řada autorů, kteří se snažili Petersenovu typologii upravit, doplnit anebo nahradit vlastními schématy. Jedním z nich je Mikael Jakobsson, který ve své práci Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992) představil poněkud odlišný přístup. Na něj se nyní podíváme.

kniha

Práce Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Válečnická ideologie a typologie vikinských mečů], která je publikovanou doktorskou prací autora, je seriózním a velmi propracovaným počinem, jehož přínos spatřuji především v pokročilé analýze, která těží z dat shromážděných z velké části Evropy. Jeho cílem není přímo revidování Petersenových jílcových typů, se kterými v podstatě souhlasí, nýbrž se rozhodl pro vymezení velkých skupin jílců využívajících podobných konstrukčních rysů – tyto skupiny pak nazývá principy. Zatímco Petersen vyčlenil tři principy (skupina s vícelaločnou hlavicí, skupina se zjednodušenou hlavicí, skupina nezařaditelných typů), Jakobsson rozšiřuje dělení na 6, respektive 7.

  1. trojúhelníková hlavice
  2. trojlaločná hlavice
  3. pěti a více laločná hlavice
  4. absentující hlavice
  5. zahnutá záštita
  6. jednodílná hlavice
  7. nezařaditelné

principy

Princip 1 : trojúhelníková hlavice

Odpovídá Petersenovým základním typům A, B, C, H, I a speciálním typům 3, 6, 8 a 15. Meče užívající tohoto principu tvoří podstatnou část mečového materiálu – podle Jakobssona nejméně 884 kusů (48%). V Norsku tomuto principu odpovídá 529 kusů (60%), ve Švédsku 147 (17%), ve Finsku 81 (9%), v Dánsku 4 (0,5%), v západní Evropě 94 (11%) a ve východní Evropě 29 (3%). Svůj původ mají v kontinentálních mečích s pyramidovou hlavicí. Do Skandinávie se tento princip dostává v polovině či na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přetrvává zde do poloviny 10. století.

princip1-typyTypy mečů odpovídající principu 1.

princip1-rozsireniRozšíření principu 1 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 2 : trojlaločná hlavice

Zahrnuje varianty typu A, typ Mannheim, speciální typy 1 a 2, typ Mannheim/Speyer, typ D, speciální typy 14 a 6, typ L, starší varianta typu X, speciální typ 13, typ E, speciální typ 19, typy U, V, R, S, T a Z. Tento princip se uplatňuje u nejméně 492 mečů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 188 kusů (37%), ve Švédsku 58 (12%), ve Finsku 43 (9%), v Dánsku 18 (4%), v západní Evropě 75 (15%) a ve východní Evropě 110 (23%). Původ lze spatřovat v merovejských mečích, trojlaločná hlavice vychází z hlavice se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přiživen z Anglie v 9. století zde setrval až do začátku 11. století.

princip2-typyTypy mečů odpovídající principu 2.

princip1-rozsireni
Rozšíření principu 2 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 3 : pěti a více laločná hlavice

Zahrnuje typ K, O a pětilaločnou variantu typu S. Tento princip je nejméně početný – nejméně 88 mečů (5%) – a souvisí s principem 2. V Norsku tomuto principu odpovídá 44 kusů (49%), ve Švédsku 4 (5%), ve Finsku žádný, v Dánsku 1 (1%), v západní Evropě 26 (30%) a ve východní Evropě 13 (15%). Princip 3 vzešel, stejně jako princip 2, z merovejských mečů s hlavicí se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na počátku 9. století a přečkal do poloviny 10. století.

princip3-typyTypy mečů odpovídající principu 3.

princip3-rozsireni
Rozšíření principu 3 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 4 : absentující hlavice

Tento princip, vyznačující se vrchní záštitou, která nahrazuje hlavici, zahrnuje typy M, P, Q, Y, Æ a speciální typy 5, 17 a 18. Počet mečů užívajících tento princip je nejméně 712 (39%). Nutno podotknout, že typ M je vůbec nejpočetnějším typem mečů s nejméně 432 zástupci (17%). V Norsku principu 4 odpovídá 631 kusů (89%), ve Švédsku 23 (3%), ve Finsku 14 (2%), v Dánsku 2 (0,3%), v západní Evropě 28 (4%) a ve východní Evropě 14 (2%). Princip 4 se objevil v 9. století a vytratil se v průběhu 11. století.

princip4-typyTypy mečů odpovídající principu 4.

princip4-rozsireni
Rozšíření principu 4 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 5 : zahnutá záštita

Zahrnuje typ L, varianty typů O, K a X, typ Q, T, Y, Z, Æ, speciální typy 7, 14, 15, 16, 17, 18 a 19. Meče využívající princip 5 čítají nejméně 482 kusů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 312 kusů (71%), ve Švédsku 32 (7%), ve Finsku 23 (5%), v Dánsku maximálně 3 (1%), v západní Evropě 45 (10%) a ve východní Evropě 70 (6%). Princip 5 se uplatnil ve stejné době, jako princip 4, tedy v období od počátku 9. století až po 11. století.

princip5-typyTypy mečů odpovídající principu 5.

princip5-rozsireni
Rozšíření principu 5 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 6 : jednodílná hlavice

Princip, vyznačující se jednodílnou hlavicí a absentující vrchní záštitou, zahrnuje typy X a W. Mečů užívajících tohoto principu je nejméně 211 (11%). V Norsku principu 6 odpovídá 69 kusů (33%), ve Švédsku 25 (12%), ve Finsku 46 (22%), v Dánsku 8 (4%), v západní Evropě 51 (24%) a ve východní Evropě 12 (6%). Podle Jakobssona princip 6 nastoupil na konci 9. století nebo na počátku 10. století, avšak jak ukázal Jiří Košta na souboru mečů typu X z Mikulčic, tento princip mohl být ve střední Evropě etablovaný již v 9. století. Princip 6 se ukázal jako dominantní a podstatný pro následující středověké zbraně.

princip6-typyTypy mečů odpovídající principu 6.

princip6-rozsireni
Rozšíření principu 6 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Nezařaditelné

Z celkového množství 1900 zahrnutých mečů je 97% z nich zařaditelných k výše uvedeným principům. 3% procenta, kolem 60 mečů, však není možné zahrnout. Jedná se o typy F, G, N a speciální typy 4, 9, 10, 11, 12 a 20. Tyto typy stojí buď na pomezí dvou principů, anebo v podstatě tvoří svébytné principy.

nezaraditelneNezařaditelné typy.


Na úrovni jednotlivých typů můžeme spatřovat jistou evoluci, která přinesla zhruba každou generaci nový typ meče, avšak jak můžeme vidět, principy, tedy širší skupiny mečů užívající jisté definované rysy, byly standardně v užívání přes 100 let, a některé dokonce až 200–250 let, tedy 6–8 generací. Takto dlouhé užívání stejných postupů musí mít hlubší význam. Ten však zřejmě nesouvisí ani s rozdílnou chronologií (přinejmenším v 10. století byly všechny principy užívány souběžně), ani s různou geografickou lokací (byly užívány ve stejném prostředí), ani s rozdílnými praktickými vlastnostmi (u principu 1 neexistuje vazba typu jílce na typ čepele, a tak můžeme potkat tytéž typy s jednobřitými i dvojbřitými čepelemi). Jakobsson se tedy domnívá, že za popularitou šesti různých principů je něco jiného – různé strategie při reprodukci symbolické hodnoty vázané na fyzickou formu.

Symbolická hodnota mečů vzniká jejich vlastnictvím a užitím. Fakt, že mečové principy vznikaly v turbulentních dobách plných válek a že se meče velmi často nacházejí v hrobech, napovídá, že vlastníci mečů měli být chápáni jako suverénní a bojeschopní předáci. Meč je mnohovrstvým způsobem vyjádření samostatnosti a legitimní přináležitosti k vyšší společnosti (viz  Biografie meče). Tato hodnota se samozřejmě promítla do vzhledu meče, přičemž některé typy nebo celé principy byly k vyjádření takového poselství vhodnější než jiné. Jednotlivé principy v sobě mohou obnášet dnes již nepříliš patrná sdělení.

Tradičnější konstrukce (většina mečů principů 1, 2, 3) jsou tvořeny těžšími, zpravidla dekorovanými kusy s vícedílnými hlavicemi a krátkými záštitami, které se hodí pro opěšalý boj. Proti této konzervativní konstrukci, hluboce zakořeněné v předchozích generacích germánských zbraní, stojí lehčí, méně dekorované meče, mající jednoduché hlavice, delší záštity a meče obecně vhodnější pro jízdní boj (princip 6, zejména typ X). Jejich majitelé se mohli vlastnictvím hlásit ke kontinentální aristokracii a módě, kterou tamější elita prosazovala. Podobně tomu může být u principu 5, který však je, jak se zdá, anglosaského původu, a přinejmenším ve Skandinávii se jeho prvky úspěšně kopírovaly. Princip 4 mohl být vhodnější pro tu část populace, která se chtěla přihlásit k identitě vlastníků mečů, ale nemohla si dovolit dříve zmíněné principy – proto je také Petersenův typ M nejběžnější raně středověký meč (viz Meče Petersenova typu M).

Důležité je v neposlední řadě zmínit, že distribuce zbraní ve Skandinávii nebyla jednotná a zřejmě panovaly velké rozdíly mezi centry a periferiemi. V uzavřených společnostech, jako je Island nebo některé skandinávské regiony, byly zbraně rozšířené, ale meče byly drženy pouze nejbohatšími a pouze v malých počtech. V centrech, jako například ve středošvédském Upplandu (středošvédský, též společnost rozdělující model), byly zbraně drženy primárně v rukou válečnické nobility, a to zhruba v poměru až 14 Petersenových typů na 100 mečů. Zásadní je u tohoto modelu otázka přítomnosti a absence zbraní mezi širší populací. Oproti tomuto stojí model periférie, která je obývána nepříliš stratifikovanou populací, jež se snaží o demonstraci své moci. Tato demonstrace se projevuje kumulací velkého počtu zbraní (též společnost sjednocující model), jejichž zásadní rozdíl spočívá v četnosti a kvalitě. To můžeme vidět jak v četnosti mečů na norském území, které zahrnuje několik tisíc mečů, tak na skutečnosti, že poměr v na meče bohatých norských krajích činí 10–13 Petersenových typů na 100 mečů. Vakuum vzniklé absencí centrálního panovníka je zaplněno množstvím drobných předáků, kteří demonstrují svoji suverenitu vlastnictvím exkluzivního vybavení. Takový typ společnosti, která užívá více mečů, zachovává tento trend a pouští do oběhu ještě větší množství. Další důvody vzniku norského modelu lze vyložit dobře vyzbrojenou domobranou, ale i jinak. Všechny modely jsou podle Jakobssona ve skutečnosti odrazem téže reality.

Jakobssonova práce je sémiotických přístupem k materiální kultuře. Snaží se nastínit komplexní vztah mezi symbolem a kontextem, neuchyluje se pouze k jedinému vysvětlení. Na skupiny mečů se zaměřuje pohledem velkých dějin, na konkrétní meče hledí optikou malých dějin. Knize se ani po více než 25 letech nedostává tolik pozornosti, kolik by si díky svým užitečným analýzám a přílohám zasloužila. Přesto by Jakobssonům výzkum s časovým odstupem zasloužil revizi, která by potvrdila nebo vyvrátila jeho aktuálnost.

Tomáš Vlasatý
Slaný, 20.10.2018


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C9981, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309) a rovněž u jednoho meče typu K (S4262). Meče typu D, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985). Meč typu K s kovovou rukojetí je raritním úkazem a svědčí o kopírování starší předlohy.

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Pochvy jednobřitých mečů

Již nějakou dobu se pravidelně setkávám s dotazy, jak vypadaly pochvy raně středověkých jednobřitých mečů. Tyto otázky jsou legitimní a souvisí se zvýšeným zájmem o reálnou podobu raně středověké výzbroje, ale i s absencí literatury, která by se problémem zabývala. Moji pozornost si toto téma získalo ve chvíli, když si o něm skvělý mečíř a můj přítel Robert Môc vyžádal článek. Tento krátký přehled mu proto věnuji v naději, že se úroveň poznání zlepší.

Svým způsobem lze problém zredukovat na otázky, zda nějaké pochvy známe, jak byly konstruovány a zda byl tvar symetrický či asymetrický. Na tyto otázky lze zodpovědět názornými příklady, které tvoří skandinávské, skotské a baltské meče, jež si nyní ukážeme.

Skandinávie

Pochvy jednobřitých mečů jsou v Norsku vzácné. V ojedinělých případech se však na čepelích zachovaly organické fragmenty, které dovolují tvrdit, že materiály použité k jejich výrobě byly stejné, jako tomu bylo u pochev dvoubřitých mečů – tedy kombinace dřeva, kůže a/nebo textilu. V Norsku jsou známy dřevěné zbytky na jednobřitých mečích z doby stěhování národů (B 7639B 8197B 11059T 931T 2897T 3490T 8750T 9550T 13050T 13283T 13537, T 13591T 14295T 16270T 16278T 16535T 20383Ts 6373Ts 3480Ts 4572) i doby vikinské (B 5787B 7158B 7535B 7713B 8551B 10532B 10585B 10898B 11120C 54723S 4092, S 5484S 6873, S 11783, T 1250T 2903T 3226T 6814T 6907T 8282T 12712T 12998T 13449T 13482T 14502T 14720T 15228T 15471T 16991T 19967T 21998T 24399Ts 3525Ts 3639Ts 8462), přičemž T 6814 a T 8282 vykazují rovněž potažení kůží, T 12712 a T 14720 jsou potaženy textilem, Ts 3480 má skladbu dřevo – kůže – textil a Ts 3525 je poskládána v pořadí textil – kůže – tenké dřevo. Rovněž jeden švédský jednobřitý meč (GF C 10038) nese známky dřeva z pochvy (Androščuk 2014: 296).

Meč T 1250, nalezený v norské lokalitě Føinem, má na své téměř sedmdesáticentimetrové čepeli zachované velké zbytky pochvy, z nichž jasně vyplývá, že pochva nebyla symetrická a dokonale kopírovala čepel. Totéž naznačuje meč z lokality Nervik (T 13482). Pokud bychom jako nejbližší analogie přijali skandinávské pochvy krátkých i dlouhých nožů, vyráběné rovněž z kůže, dřeva a případně bronzu, pak bychom se měli spíše přiklonit k asymetrické variantě, vizuálně kopírující čepel (např. Olsén 1945; Stjerna 2007). Symetrickou variantu však nesmíme úplně vyloučit. Způsoby zavěšení jsou naprosto neznámé.

T1250Meč z Føinem (T 1250), Norsko. Zdroj: Unimus.

T13482Meč z Nerviku (T 13482), Norsko. Zdroj: Unimus.

Meč z Heiå (S 12450). Zdroj: Unimus.

pochva pochva_2 pochva_3Jednoduchá pochva jednobřitého meče. Výroba: Roman Král.

Skotsko

V lokalitě Westness na Orknejských ostrovech se zachovaly dva jednobřité meče s velmi dobře patrnými pochvami (Żabiński 2007: Figs. 7-10). Meče náleží k Petersenovu typu H, jsou datovány do let 800-950 a zjevně souvisí se skandinávským osídlením. První z nich, nalezený v hrobě č. 11, byl objeven v hrobě muže ve věku 45-55 let, který byl postřelen čtyřmi šípy. Hrob se skládal z kamenných desek a inventář kromě meče tvořil štít, kopí, sekera, šípy, křesadlo a brousek (Żabiński 2007: 45, Figs. 7-8). Pochva meče je asymetrická, kopíruje čepel a je potažena textilem. Zajímavým detailem je, že pochva se zdá mít průřez rovnoramenného lichoběžníku – na hřbetu meče je pochva širší, má rovněž plochý hřbet a směrem k ostří se zužuje.

Druhý meč byl objeven v hrobě č. 12, ve kterém byl pohřben muž ve věku 35-45 let (Żabiński 2007: 45, Figs. 9-10). Hrob se skládal z kamenných desek a obsahoval kromě meče také sekeru, šípy a srp. Zdá se, že pochva tohoto meče se zachovala bez potažení.

mec-skotsko2Meč z hrobu č. 11, nalezený ve Westnessu.
Żabiński 2007: 45, Figs. 7-8.

mec-skotskoMeč z hrobu č. 12, nalezený ve Westnessu.
Żabiński 2007: 45, Figs. 9-10.

Baltské země

Nejpozoruhodnější nálezy pochází z litevské Palangy, kde byly v hrobech objeveny dva meče, jejichž pochvy lze rekonstruovat. Nepublikovaný meč z hrobu č. 119 je poměrně krátký, připomínající na Baltu tak populární sekáče. Byl opatřený asymetrickou dřevěnou pochvou, která byla ozdobena bronzovým kováním s dvoubodovým úchytem (osobní diskuze s Evaldasem Babenskasem). Hrob 199 obsahoval úzký meč s anténovitou hlavicí, uložený v symetrické dřevěné pochvě, která je zdobená symetrickým kovovým nákončím (Kazakevičius 1996: 101, 6. pav.). Pochva je uchycena na dvou bodech řetízky, které byly svedeny do kruhového rozbočovače na opasku.

Rovněž baltské dlouhé nože a sekáče, které často délkově odpovídají kratším mečům, byly opatřeny asymetrickými pochvami, v nichž by bylo možné spatřovat analogie. Více informací se lze dozvědět v článku o baltských sekáčích.

palanga_119Krátký meč z hrobu 119 v Palanze. Zdroj: Evaldas Babenskas.

palanga_199Meč z hrobu 199 v Palanze. Zdroj: Kazakevičius 1996: 101, 6. pav.

Shrnutí

Pokud bychom měly tyto materiály shrnout, pak můžeme konstatovat, že pochvy jednobřitých mečů jsou známy, byť jsou v různých zemí různým způsobem zachovalé. V regionech bylo k výrobě užito tradičních materiálů a postupů, a tak skandinávské a skotské pochvy kombinovaly dřevěné jádro s koženou a/nebo textilní výstelkou či koženým a/nebo textilním potahem, zatímco baltské pochvy měly navíc bronzové kování. Obě baltské pochvy, které jsme si uvedli jako příklad, neměly kožený ani textilní potah. Použité dřevo bylo tenké, zhruba 4–6 mm. Průřez se zdá být lichoběžníkový nebo čočkovitý, stejně jako u pochev dvoubřitých mečů.

Skandinávské a skotské pochvy jednobřitých mečů se zdají být nesymetrické. Symetrickou pochvu nalezneme pouze v Litvě, a to u meče, který má oproti většině skandinávských exemplářů velmi úzkou čepel. Zatímco u baltských pochev známe systém zavěšení, u skandinávských pochev neevidujeme jediný doklad.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Olsén, Pär (1945). Die Saxe von Valsgärde. Valsgärdestudien 2, Uppsala/Stockholm.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Meče Petersenova typu W

V dalším článku o mečích bychom rádi představili doposud nepříliš známý Petersenův typ W. Nakolik víme, tento typ meče byl v České republice doposud rekonstruován pouze dvakrát. V následujícím článku tento zajímavý typ popíšeme, zmapujeme a odhalíme i jeho rekonstrukce.


Popis

Typ W označuje meč, jehož jílec má komponenty – tedy jednodílnou hlavici a záštitu – odlité z bronzu. Záštita je z čelního pohledu rovná, s mírně zaoblenými kratšími stranami. Jednodílná hlavice, na jejíž horní straně je roznýtován řap, má jednoduchý, půlkruhový tvar se zaoblenými hranami. Při pohledu shora je tvar obou komponentů čočkovitý, tj. ke krajům se zužující. Oba bronzové komponenty byly zhotovovány duté (viz rentgen), a to do té míry, že bronz tvoří tenkou, uvnitř dutou skořápku. Všechny známé kusy mají charakteristickou dekoraci bronzových komponentů; hlavice je sériemi linek členěna do čtyř polí, které jsou vyplněné cikcakovým vzorem. Tento vzor je dobře patrný i na záštitách; ve dvou případech je záštita zdobena soustřednými kroužky (Nedošivina 1991: 166). Dekorace se zdá být odlitá, ačkoli dělící a ohraničující linie mohly být dodatečně zvýrazněny. Některé kusy se projevují blyštivě zlatavou povrchovou úpravou. Členění hlavice navazuje na typ E a stojí velmi blízko mečům typu U, V a X. Datace spadá do 10. století. Norské kusy lze datovat do 1. poloviny 10. století (Petersen 1919: 157). Do tohoto období se datují také jiné meče s bronzovými komponenty, zejména Petersenův typ O, které byly ovlivněny stejným trendem. Ve východní Evropě lze typ W objevit v hrobech datovaných do 2. poloviny 10. století (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail bronzových komponentů meče typu W. Nález objevený roku 1816 na neznámé norské lokalitě (B998). Autor: Svein Skare, Unimus.

Jílec typu W je vždy součástí dvoubřitého meče. Meče tohoto typu mají poměrně uniformní rozměry. Kompletní meče jsou dlouhé 878–930 mm, přičemž délka čepele se vždy pohybuje kolem 745-760 mm. Čepele jsou široké 50–60 mm a jsou zanořené do připravených drážek na spodních stranách záštit. Čepele jsou obvykle bez nápisů, ačkoli meč z Timereva (hrob 100) má na čepeli jasně čitelné latinské písmeno C (Nedošivina 1991: 166). Záštity dosahují délky 80–100 mm, výšky 12–18 mm a tloušťky 17–22 mm. Dochované hlavice mají délku 58–67 mm, výšku 34–37 mm a tloušťku 19–21 mm (Androščuk 2014: 79–80 a vlastní pozorování). Rukojeti jsou dlouhé 85–105 mm, což odpovídá průměrným šířkám dlaní a svědčí o výrobě na míru. Byli jsme schopni nalézt pouze čtyři kusy se zachovanými rukojetěmi; ve třech případech je řap tvořící rukojeť obložen dřevěným základem, který je v případě meče z norského Breivoldu (T3107) dodatečně potažený plátnem a spirálovitě obtočený železným drátem. Čtvrtý případ, a sice meč z Kleppu (S2453), má rukojeť parohovou. Co se týče pochev, lze předpokládat, že nabývaly standardních podob. Meč z Kleppu má zachovanou dřevěnou pochvu s koženým potahem, zatímco meč z Timereva (hrob 100) je na kresebné rekonstrukci pokryt fragmenty dřevěné pochvy (Nedošivina 1991: Рис. I.I). Na konci meče ze Šestovice se zachovalo bronzové nákončí.

typ_W5Detail zachovalého jílce meče z Breivoldu (T3107).
Autor: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

Abychom názorně ilustrovali anatomii tohoto typu meče, ukážeme si čtyři dobře zachované příklady:

typ_W1Bikavėnai, Litva. Celková délka 930 mm, šířka čepele 50 mm, délka rukojeti 105 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 18 mm. Dřevěné kusy rukojeti. Foto a popis: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Švédsko (SHM 25370). Celková délka 878 mm, délka čepele 743 mm, šířka čepele 50–31 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 14 mm, tloušťka záštity 22 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 37 mm, tloušťka hlavice 20 mm, délka rukojeti 86 mm, šířka rukojeti 20–26 mm, celková váha 892 g. Foto a popis: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, hrob 42, Ukrajina. Celková délka 890 mm, celková délka jílce 145 mm, šířka čepele 60 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 17 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 35 mm. Hrot meče opatřen nákončím. Foto a popis: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

kleppKlepp (S2453), Norsko. Celková délka 899 mm, celková délka jílce 139 mm, délka čepele 760 mm, šířka čepele 58 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 12 mm, tloušťka záštity 21 mm, délka hlavice 59 mm, výška hlavice 36 mm, tloušťka hlavice 21 mm, délka rukojeti 91 mm. Autor: Unimus.


Rozšíření

Obecně vzato typ W nemá mezi evropskými meči příliš velké zastoupení – v současné době evidujeme 18 kusů. Distribuce je však zajímavá a zaslouží si pozornost. Není překvapivé, že nejvyšší počet známe z Norska. Zatímco Petersen znal 8 norských mečů typu W (Petersen 1919: 156), Hernæs jich zná již devět a tento počet se zdá být stále aktuální (Hernæs 1985). Pouze čtyři z nich mají částečně zachované čepele, zbytek tvoří jílcové komponenty. Ve Švédsku známe jeden meč a dva jílcové komponenty (Androščuk 2014: 79). Dva komponenty – jednu hlavici a jednu záštitu – známe z německého Šlesvicka (Geibig 1991: Tab. 164:4–5). Dva zástupce známe z Timereva v Rusku (hroby 100 a 287), kde nalezneme jeden kompletní meč a jeden fragment hlavice (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). Jeden kompletní meč známe z litevské lokality Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) a jeden meč z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 212).

Blízko k mečům typu W stojí několik hybridních kusů, které nezapadají do standardní typologie. Je to v první řadě fragment dvoudílné hlavice odlité z bronzu, který je zdoben typickou výzdobou typu W a který byl nalezen roku 2015 při sídlištním výkopu v moravském Pohansku (Košta et al. 2019: 215-6, Obr. 57-8). Dalším hybridním kusem je meč z lotyšského Bēnes Kaijukrogs, tvarově odpovídající typu H/I, který má komponenty odlité z bronzu s cikcakovým vzorem typickým pro typ W (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Třetím hybridním kusem je detektorářský nález jednodílné hlavice z Ukrajiny, která odpovídá typické hlavici typu W, avšak místo typického dekoru je ozdobena jamkovou dekorací typickou pro typ E (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Jako kusy stojící blízko typu W by se daly označit i tři lotyšské kusy, které vymapoval Artūrs Tomsons (2019: 70) – tvarově se jedná o kusy analogické s typem V, ale jsou odlité z bronzu a výzdobu mají analogickou s typy R-S. Je příznačné, že hybridní kusy kombinují prvky typů, které stojí velmi blízko sebe. Do celkového počtu nezahrnujeme také nálezy z Velké Británie (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), protože všechny tyto meče mají železné komponenty, takže nesplňují základní kritérium typu W.

Hybridní kus z Pohanska (Košta et al. 2019: Obr. 57-8).

Hybridní kus z lotyšského Bēnes Kaijukrogs (zdrojem je Sergej Kainov).

Hybridní kus z Ukrajiny (zdrojem fotografie je Sergej Kainov).

Z celkového počtu 18 kusů tvoří 8 meče či jejich fragmenty, zatímco zbývajících 10 představuje tvoří oddělené bronzové komponenty. Meče typu W byly nalezeny v 7 zemích, jsou tedy poměrně rozptýleny v porovnání s celkovými počty. Hlavní nálezovou oblastí je severní a východní Evropa, kde se meče nacházejí na významných lokalitách.

typ_W4Distribuce typu W podle Jakobssona (1992: 228).


Rekonstrukce

V této kapitole bychom chtěli představit pět zdařilých rekonstrukcí Petersenova typu W, které zhotovili různí evropští mečíři.

Šířka čepele 68–40 mm. Váha 1540 gramů, vyváženo 170 mm od záštity.
Výrobce: Tomáš Zela, 2017.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42. Váha 1200 gramů.
Výrobce: Dmitrij Chramcov, 2015.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42 v porovnání s originálem.
Výrobce: Wojtek Szanek, 2016.

bobrVýrobce: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.


Výrobce: Arma Epona.

Poděkování a věnování

Tato práce vznikla díky podnětu Tomáše Břenka ze skupiny Goryničové, který vlastní rekonstrukci vyrobenou Tomášem Zelou. Jelikož tento typ nebyl na českých bojištích dosud k vidění, vznikla potřeba poukázat na nálezy a jejich rozšíření. Poděkování si zaslouží každý vytrvalý zájemce, který se nenechal odradit vyčkáváním. Své zásluhy na článku má také Sergej Kainov, který poukázal na dva ruské nálezy, a Ferenc Tavasz, který mi vypomohl svými radami. Článek bych chtěl konečně věnovat svému příteli, mečíři Janu Motyčkovi a jeho potomkovi, který právě přichází na tento svět.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavia okolí – nová revize. In: Památky archeologické CX, 173-235.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Atgeirr – luštění vikinské halapartny

Atgeirr – solving the viking halberd”

Summary

This article comments the knowledge we have about Old Norse weapon called atgeirr (atgeir in modern Icelandic). Many experts and reenactors believe that atgeirr represents a weapon similar to a halberd or a bill. However, the thesis of Mr. McMullen, as well as my own research, points to the conclusion that there is high probability that atgeirr corresponds to spears of Petersen type D2, F, G, H or to winged spears. The haft of the spear could be slightly shorter than usual, so atgeirr could be used as a throwing weapon. Therefore, atgeirr was very suitable for naval battles.

This article aims to highlight that atgeirr is not a mythical weapon or a weapon which has not yet been found. Rather, we should examine spearheads between the found material and have a discussion on which types match up with literary references.


Když jsem si před mnoha lety četl překlady ság o Islanďanech, narazil jsem v nich na slovo “halapartna” a řekl jsem si, že musím zjistit více. Vyhledal jsem, že v původních textech se pod touto halapartnou nejčastěji skrývá zbraň, která nese název atgeirr. Tím jsem narazil na jednu z největších záhad vikinského boje, kterou se snažili rozluštit mnozí překladatelé i laikové z řad reenactorů.

V současné islandštině se výrazem atgeir skutečně označuje halapartna. To vedlo řadu odborníků (Ewart Oakeshott, William Short) k závěru, že atgeirr byl předstupněm halaparten, které vznikly ve 14. století ve Švýcarsku. Hlavním argument pro tento soud představovala ságová literatura, podle které se atgeirr (a jiné málo zmapované druhy tyčových zbraní, jako kesja nebo hǫggspjót) využíval k sekání a bodání zároveň. Přiznávám se, že jsem pod vlivem tohoto závěru dlouhou dobu zastával názor, že atgeirr mohl být podobný kůsám. Umírnění jazykové namísto toho zastávají názor, že existoval-li nějaký takový druh zbraně, nelze o jeho konstrukci říci více než to, že se jednalo o tyčovou zbraň.

Písemné prameny chápou atgeirr jako reálnou zbraň používanou od doby vikinské (poprvé se slovo atgeirr objevuje v poezii Egila Skallagrímssona v 10. století) až po 13./14. století. K severským písemným zmínkám je ale třeba přistupovat opatrně, protože mají různou relevanci a různý stupeň pravdivosti – například rodové ságy jsou ve vztahu k atgeirům příliš fantaskní (například atgeirr Gunnara z Hlíðarendi vydával před každým bojem zvuk), zatímco skaldské básně spolu Královským zrcadlem (Konungs skuggsjá) představují věrohodnější, leč méně detailní prameny. Zásadní informace může přinést etymologie slova atgeirr, kterou se dosud nikdo detailně nezabýval ve vztahu k rozšíření tohoto typu zbraně. Analogie totiž můžeme najít ve staré angličtině (ætgár, ætegár, ætgǽre), staré francouzštině (atgier, algier), staré fríštině (etgér), staré horní němčině (azgér) a střední horní němčině (atigér, azigér). Z tohoto důvodu se domnívám, že atgeirr spíše představuje kontinentální zbraň rozšířenou mezi germánskými národy. Také slovník Cleasby&Vigfússon (Cleasby–Vigfússon 1874: 30) se domnívá, že jde o “nepochybně zahraniční zbraň”, která je “zřídka zmíněná v ságách”.

Samo označení atgeirr doslova znamená “bojový oštěp” ve smyslu “oštěp na blízko”. Výzkum skupiny Hurstwic, který mapuje používání jednotlivých zbraní a zbrojí v rodových ságách, potvrzuje, že v 65% případů se atgeirr používá k bodání. O tom, že atgeirr mohl být druhem kopí či oštěpu, svědčí také Královské zrcadlo, které doslova říká: “Odlévaní ježci z olova a dobré atgeiry jsou rovněž dobré zbraně na lodi.” S tím koresponduje také zpráva o skvěle vybavené posádce královské lodi, kterou zaznamenal Florentius z Worcesteru ve své Kronice (rok 1040): “Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni. V levé ruce každý třímal štít, jehož puklice a nýty byly také pozlaceny, a v pravé ruce držel kopí, kterému se v anglickém jazyce říká atagar.”

Dosud se uvažovalo o atgeiru jako o nepříliš rozšířené skandinávské zbrani, která nemá oporu v archeologických nálezech. Sám se snažím poukázat na to, že se jednalo o tak rozšířenou zbraň, že by bylo podivné, kdyby se nenalézala mezi souborem nalezených zbraní. Stejný názor jsem objevil také v práci Kennetha J. McMullena “Góð vopn á sjó og landi: An examination of the atgeirr and kesja in Old Norse literature and Scandinavian archaeology“, která se stala podnětem pro sepsání tohoto článku a kterou doporučuji všem zájemcům o tento typ zbraně. McMullen (McMullen 2014: 2931) se domnívá, že atgeirr je specializovaný typ kopí s širokým a relativně tenkým hrotem (typu D2, F, G či H) na kratším ratišti, které umožňovalo použití jako vrhacího oštěpu:

Ve výsledku lze o atgeiru říci to, že šlo o zbraň primárně určenou k bodání, která však v případě potřeby mohla být použita jako sečná zbraň. Na základě informací z Královského zrcadla, zkoumaných ság a iluminace na straně 9v rukopisu M 736 lze soudit, že zbraň byla ideální pro námořní boj – a možná byla k tomuto účelu výhradně určena.” (McMullen 2014: 31)

Časové i geografické rozšíření nahrává také kopím s křidélky, které jsou na některých iluminacích vyobrazeny v jedné ruce v kombinaci se štítem. Rodové ságy o svědčí o tom, že ačkoli jsou atgeiry vrhány (z výzkumu skupiny Hurstwic vyplývá, že jsou vrhány stejně často, jako je jimi sekáno), jedná se o primární (nikoli poboční) zbraně, což opět poukazuje spíše na kopí. Poměrně důležité je, že se o atgeiru začíná přemýšlet jako o reálné zbrani, ke které lze najít odpovídající archeologické nálezy. Pokládám také za důležité poznamenat, že z anglosaských glos je zřejmé, že pojem ætgár v průběhu století nabýval různých významů, “vrhacím oštěpem” počínaje a “velkým kopím” konče (Swanton 1966: 517–525).

O výsledné podobě této zbraně se však ještě bude muset diskutovat; v ideálním případě by mělo dojít na diskuzi filologů, kteří mohou z písemných pramenů získat cenné informace, archeologů a reenactorů, kteří mohou mezi objevenými hroty nalézt kusy odpovídající literárním předlohám a mohou je podrobit zkoušce v boji. Dost možná se v budoucnosti pokusíme o teoretickou rekonstrukci, takže se máte nač těšit!


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) – Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Staroislandské ságy. Přel. Ladislav Heger, Praha 1965.

Florentius z Worcesteru : Kronika – Florence of Worcester. The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations. Přel. Thomas Forester. London 1854.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania 1914.

Hurstwic. “Viking Age Arms and Armor Other Viking Weapons”. Online.

Hurstwic. “A Statistical Summary of Weapons Usage in Sagas of Icelanders”. Online.

McMULLEN, Kenneth J. Góð vopn á sjó og landi: An examination of the atgeirr and kesja in Old Norse literature and Scandinavian archaeology, Reykjavík 2014, Magisterská práce. Online.

OAKESHOTT, Ewart R. The Archaeology of Weapons: Arms and Armor from Prehistory to the Age of Chivalry, London 1960.

O’SULLIVAN, Angelika. Waffenbezeichnungen in althochdeutschen Glossen. Sprach- und kulturhistorische Analysen und Wörterbuch, Berlin 2013.

SWANTON, M. J. (1966). The spear in Anglo-Saxon times, Durham theses, Durham University. Available at Durham E-Theses Online: http://etheses.dur.ac.uk/10354/

VRIES, Jan de. Altnordisches etymologisches Wörterbuch, Leiden-Boston-Köln 2000.

Franská výzbroj ve Skandinávii

Vikinské výpravy do oblasti Bretaně. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 315.

Při psaní článků se několik let průběžně setkávám s úryvky naznačujícími dovoz franského bojového vybavení do Skandinávie. Proto jsem se rozhodl tyto úryvky sebrat a okomentovat je. Na úvod je třeba ještě říci, že podobný článek již existuje (Valerie D. Hampton – Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom), ale domnívám se, že je příliš jednostranně zaměřený a že je potřeba nahlížet na franskou výzbroj optikou franských i staroseverských pramenů.

Do obchodu s militáriemi můžeme nahlížet díky hmotným pramenům – archeologickým nálezům. Ty jsou v tomto ohledu nejlepším zdrojem informací, protože umožňují zkoumat reálné bojové vybavení, jejich parametry a rozšíření. Na obchod se však můžeme zaměřit také pohledem písemných pramenů, kronik, královských nařízení a jiných zdrojů. My se v tomto článku budeme zabývat nejvíce skaldskými básněmi, které nejsou příliš detailní, a proto je budu doplňovat o strohé dodatky z jiných pramenů. Slibuji si, že ve výsledku tak vznikne poměrně informativní úvod, na kterém mohou stavět další, konkrétnější články.

Obecně můžeme říci, že ve skaldských básních jsme schopni označit za dovezenou výzbroj pouze tu, u níž je udáno místo původu. To se specifikuje dvěma způsoby – uvedením konkrétní oblasti (například přilba z Poitou), nebo jednoduchým odkazem na zemi původu (Valland, adj. valskr/valneskr). To v sobě nese značný interpretační problém:

  1. v úzkém slova smyslu se Vallandem označuje Bretaň či Normandie. Valland doslova znamená “Země cizinců“, což odkazuje na keltsky hovořící obyvatelstvo (stejnou etymologii můžeme nalézt v označení Wales). Toto naznačují také některé skaldské básně, v nichž se objevují “valští jarlové“ (valska jarlir) či “valský rytíř“ (valskr riddari) jakožto normanská hrabata. Shoduje se i ságová literatura: “Vilhjálm [Vilém] vládl ve Vallandu, který se poté nazýval Normandií.“
  2. označení Valland se může vztahovat k Francii obecně.
  3. ve volném slova smyslu se Vallandem označuje jakákoli země stojící za skandinávským horizontem, Valland nabývá významu cizina. Tuto interpretaci lze nalézt v eddických básních.

Z toho je patrné, že adjektiva valskr/valneskr nejsou příliš jednoznačná a je potřeba hledět na kontext a dataci pramene. Každý pramen má současně jinou výpovědní hodnotu a pod pojmem Valland si představuje něco jiného. Předpokládám, že ve skaldských básních adjektivum valskr označuje “cizokrajný“ ve smyslu “pocházející z frankofonní oblasti“ (což je zajímavé, protože pro Franka se používal výraz frakki). Přiznávám, že otázka etnicity může být mnohem komplikovanější, ale domnívám se, že vlastně není ani tak podstatná. Ač je význam adjektiva valskr poměrně vágní a může znamenat “franský“/”bretonský“, skaldové jím zřetelně označují pouze výjimečné předměty vysoké hodnoty: zcela jistě se váže k mečům a kopím vyrobeným metodou svářkového damašku a kónickým přilbám.


Meče

Valskr se ve skaldských básních nejčastěji pojí právě s meči:

  • Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) 8 (konec 9. století): “[Lodě] byly naloženy muži a bílými štíty, západními kopími a franskými meči. Berserkové řvali; bitva pro ně začala; úlfheðnové vyli a třásli železnými kopími.
  • Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur 6 (1015-1030): “Je pravda, že šestá bitva se odehrála tam, kde Óláf napadl londýnská mola [nebo též: londýnský most?]; statečný vladař nabídl Angličanům Yggův svár. Franské meče se zakusovaly a vikingové bránili tamější příkop; někteří muži měli boudy na planině Súðvirku.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Dychtivý vladař způsobil, že se na Ré konal mocný sněm Glamma; vládce zkrvavoval franské čepele u širokého Vestlandu.“
  • Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa 4 (kolem 1100): “Chrabrý vševládce nechal na východ od Elfu o sebe třeskat franskou čepel a štíty; moudrý vůdce zkrvavoval pole. Na zlato štědrý král pokračoval v boji, kde umírala vojska; gautský trup leží pod žlutým spárem šedého orla.“

Franské meče 9. století byly znatelně pevnější a ovladatelnější než jejich předchůdci (Hampton 2011: 44). Je tak hodné pozoru, že franské meče jsou poprvé zmíněné na konci 9. století. Také Ahmad ibn Fadlān kolem roku 922 píše, že Rusové (rozuměj Švédové) nosili rýhované franské meče, přičemž “rýhování” možná značí metodu svářkového damašku. S meči se muselo čile obchodovat již kolem poloviny 9. století, což reflektují franské kapituláře, z nichž nejznámější pochází z roku 864 a západofranský král Karel II. Holý v něm pod trestem smrti zakazuje obchod s válečným vybavením, které Seveřané používali proti franským jednotkám (překlad kapitulářů viz zde). Seveřané pochopitelně neměli na obchod a vlastnictví franských militárií monopol a archeologie ukazuje, že damaškové meče jsou rozmístěné po velké části Evropy; přesto můžeme Seveřany podezírat z toho, že na tomto obchodu měli zásadní podíl. Meče se musely rovněž stávat vyhledávanou kořistí během drancování.

Díky nově vydané publikaci Fedira Androščuka, která nese název Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, si můžeme udělat ucelený obrázek o fyzických parametrech prodávaných mečů, které jsou ve skaldské tvorbě nejspíše označovány jako valskr. V Androščukově knize lze najít kapitolu “Domácí a dovážené meče“ (str. 175-193), ve které popisuje, že se mnozí badatelé domnívají, že všechny meče vyrobené metodou svářkového damašku byly vyrobeny ve Franské říši, a automaticky je pokládají za velice cenné dovezené zbraně. Je jisté, že ve Skandinávii existovala vlastní produkce mečů, jejichž kvalita však byla na hony vzdálená kvalitám franských čepelí. Franské, arabské a perské prameny nezávisle na sobě dokládají, že se meče zkoušely testem ohybu. Nekvalitní čepel se ohnula nebo praskla, zatímco kvalitní se vrátila zpět do původního tvaru. Notker Koktavý píše (Gesta Caroli Magni 18):

Když mu severští králové poslali zlato a stříbro na důkaz své věrnosti a své meče jako známku své věčné podřízenosti a odevzdanosti, nařídil Ludvík Němec, aby peníze hodili na zem a všichni se nad nimi pohrdavě ušklíbli a podupali je jako kus hlíny. Na druhé straně nakázal, aby k němu na vznosný trůn přinesli meče, aby je mohl sám ozkoušet. Poslové toužili po tom, aby vůči nim nebyla vznesena žádná podezření ze zrady, a na vlastní nebezpečí podali císaři meče za hroty, jako služebníci podávají nože svým pánům. Ludvík vzal jeden z nich za jílec a pokoušel se jej ohnout od špice po rukojeť. Jeho ruce byly silnější než meč a čepel praskla. Jeden z poslů vytáhl svůj vlastní meč z pochvy a jako služebník jej podal Ludvíkovi, že ho může vyzkoušet. ‚Můj pane,’ řekl, ‚myslím, že tento meč shledáte tak ohebným a silným, jak si jen bude vaše vítězná ruka přát.’ Císař vzal meč … ohnul jej jako větvičku révy, od úplné špičky po jílec, a pak ho nechal pozvolna narovnat. Poslové v úžasu zírali jeden na druhého a mumlali mezi sebou: ‚Kdyby tak naši vůdcové pokládali zlato a stříbro za tak laciné a železo za tak drahocenné.‘

Typlogie a chronologie jílců.

Podle Androščuka lze franské čepele rozpoznat na základě čtyř kritérii: pomocí svářkového damašku, tvaru jílce, zdobení jílce a latinského nápisu na meči (např. ULFBERHT, INGELRIIMECIT, EOFRI, HARTOLFR, HILTIPREHT, který indikuje dílnu či výrobce). V současné době se poukazuje na fakt, že metodu svářkového damašku mohli ovládat i zruční skandinávští kováři a že ve Skandinávii mohlo docházet k úpravám původních kusů, kompletování jílců a čepelí, zdobení jílců a imitování franských mečů. Tyto imitované meče lze poměrně snadno odhalit, například nedokonalostmi latinských nápisů a nižší metalurgickou kvalitou (viz např. Williams 2009). Výzkum naznačuje, že jílce Petersenových typů A, B, D1, H/I, K, X, Y a jílce speciálních typů 1 a 2 se vyskytovaly nejen ve Skandinávii, ale také v jiných místech Evropy, a proto mohou být považovány za indikátor franského meče. Důležitá jsou také trojlístková opasková kování, která se používala na franských mečových pásech a která se ojediněle nacházejí ve Skandinávii.


Kopí

Podle některých studií Seveřané s franskými kopími běžně neobchodovali (Hampton 2011: 44), ale v článku “O křidélkách na vikinských kopích“ jsem jasně ukázal, že damašková kopí s křidélky, která se nalézají ve Skandinávii, náležela k franské výzbroji a u některých typu hlavic, zejména pak typů B/VI.1B (750-825/50) a D1/VI.3B (800-900), je franský původ vysoce pravděpodobný.

V básních 11. a 12. století se ojediněle objevují druhy cizokrajných kopí, které jsou označeny jako peita a frakka (Shetelig – Falk 1937: 388). Peita doslova znamená “kopí z Poitou“ (k Poitou více v následujícím bodě), zatímco frakka znamená “franské kopí“. Navíc výše zmíněná strofa Þorbjǫrna hornklofiho z konce 9. století zmiňuje “západní kopí“ (vigrar vestrænna), která zřejmě pocházela z Britských ostrovů.


Přilby

Skaldské básně v jednom případě zmiňují franskou (valskr) přilbu a ve dvou případech specifikují oblast původu: franské Poitou.

  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5 (kolem 1016): “Teite, viděl jsem, jak nám dvěma ve slavném zástupu mocného vládce padají přes ramena chladné brně; započal tvrdý lomoz mečů. A mé černé vlasy se za letu oštěpů schovaly pod franskou přilbu; soustolovníku, věděl jsem, že jsme takto připraveni na vojsko.
  • Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 15 (kolem 1016): “Óláfova družina vyhrála na květnou neděli tvrdou bitvu, a tak musím čekat na Velikonoce; nasadil jsem poitskou přilbu.“
  • Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa 9 (kolem 1047): “Později se přihodilo, že vládce vyslal velké loďstvo na jih podél pobřeží; tehdy lyže lodní vzpěry získala na rychlosti; Bizon vyrazil ze severu. [Král Magnús] kázal, aby se poitské přilby shromáždily na všech veslařských místech; muži se obávají oděvu Gjúkiho potomků; dubová loď vypadala s ruským kovem ohromně.“

Skaldové se opět snaží cizokrajnými přilbami navodit dojem vznešenosti a nákladnosti. Franské přilby musí v tomto případě označovat kónické přilby s nánoskem, které dnes nazýváme normanskými. Řeč je o drahocenných předmětech vyrobených z jednoho (či více) kusu. Je zajímavé, že franské přilby se ve skaldských básních objevují v 11. století, protože na Kontinentě se zcela jistě prosazují již v 10. století. Obecně se soudí, že kónické přilby nahradily domácí brýlové přilby kolem roku 1000 (Tweddle 1992: 1129).

Rekonstrukce dánského aristokrata kolem roku 970, reenactor Anders Kramer Vestergaard.

Pokládám za zajímavé, že básník Sigvat v zmíněných ukázkách nejprve říká, že “nasadil franskou přilbu“, a posléze dodává, že tato franská přilba pochází z Poitou. To znamená, že označení valskr se nevztahuje pouze k Normandii. Je pozoruhodné, že dvě básně z 11. století používají označení “přilba z Poitou“ – může jít samozřejmě motiv, který jeden skald převzal od druhého, ale zdá se mi pravděpodobnější, že západoevropské a severoevropské elity znaly Poitou jako oblast s mistrnými dílnami, které produkují nejlepší dostupné výrobky. Naznačuje to jak kopí peita, tak někteří kronikáři. John z Marmoutier v 2. polovině 12. století píše o Geoffroyovi V. z Anjou (1113–1151), že měl jasanové kopí a na hlavě poitskou přilbu (Hewitt 1855: 163).

Často se předpokládá, že helmy byly rozšířenější než brně, a to díky nižší ceně a kvůli faktu, že hlava vyčnívala zpoza štítu, a byla tak citlivou zásahovou plochou (Hjardar – Vike 2011: 187). Obávám se, že pro běžného muže raného středověku byla přilba stejný luxus jako kroužková brň. Anglosaská kronika zmiňuje k roku 1008 královský výnos, který stanovuje, že v každých osmi poplužích (hides; jedno popluží mělo zabezpečit jednu rodinu i s čeledí) musí být jedna kroužková zbroj a jedna helma – a bylo vypočítáno, že při takovém nařízení by anglické vojsko čítalo asi 9000 dobře vyzbrojených bojovníků (Lavelle 2010: 112). Jinými slovy anglosaský výnos nařizuje, aby na osm hospodářství připadala jedna kompletní výzbroj, což jasně ukazuje, že helmy byly poměrně drahé. A dovážené franské přilby byly podle všeho ještě dražší, protože pocházejí z vyhlášených dílen a náleží pouze královské družině: “Král Óláf [Svatý] měl na své lodi stovku mužů a všichni měli kroužkové zbroje a franské přilby.“ (Sága o Óláfu Svatém, kap. 49)

Vyobrazení kónických přileb (/čapek) ve Skandinávii: a) runový kámen z Ledbergu, b) rytina ze Sigtuny, c) soška z Rällinge, d) ušní lžička z Lundu. Převzato z: Tweddle 1992: 1131.


Brně

Brň z norského Gjermundbu, cca rok 970. Na zbroji se uplatňuje tradiční kontinentální metoda kombinace nýtovaných kroužků s vysekávanými kroužky.

Skaldské úryvky, které jsme si tu již ukázali (zejména pak Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5), kroužkové zbroje spojují výhradně s královským okruhem a naznačují, že se jednalo o výjimečně drahé vyzbrojení. Bohužel si nejsem vědom žádného severského literárního zápisu, který by naznačoval, že Seveřané používali franské brně. Ve skaldských básních je mezi řádky naznačen i proces výroby kroužkové zbroje a existují i práce, které se zabývají výrobou brní ve Skandinávii (např. Ehlton 2003). Nicméně kroužkových zbrojí bylo vzhledem k jejich ceně málo, a proto lze předpokládat, že když se naskytla příležitost zmocnit se franské brně, určitě jí bylo využito. To dokládá také již zmiňovaný kapitulář Karla II. Holého, ve kterém stojí: “Kvůli našim hříchům do naší těsné blízkosti dorazili Seveřané, kteří získávají výkupné z našich zbrojí, zbraní a koní, nebo jsou jim prodávány za mrzký peníz.

Brň, která se ve franských pramenech označuje jako brunia (srovnej se staroseverským brynja), byla povinnou součástí vyzbrojení nejbohatších královských vazalů a velitelů, kteří vlastnili 12 lánů půdy (mansi; celkově 120–216 hektarů půdy) – vlastník takových rozlehlých pozemků musel kromě brně vlastnit koně, přilbu, chrániče rukou, náholenice, štít, kopí, meč a sax (Bachrach 2001: 55). V domobraně sloužili všichni muži, kteří vlastnili více než 1 lán (manus, mezi 10–18 hektary půdy), a jejich základní výzbroj čítala pouze štít a sax, případně luk; bohatší statkáři mohli investovat do dalších prvků ochranné výzbroje (Bachrach 2001: 55).


Závěr

Vikinské výpravy do oblasti Franské říše. Převzato z Hjardar – Vike 2011: 301.

Skaldské básně zmiňují používání výjimečného bojového vybavení v rukou norských a dánsko-norských elitních bojovníků, a jsou tak v relativní shodě s písemnými prameny franské provenience a archeologickými nálezy. Zdá se, že nejčastější součástí franské výzbroje ve Skandinávii byl meč. Seveřané však získávali také kopí, brně a přilby. Způsob obstarávání tohoto bojového vybavení mohl nabírat nejrůznějších forem – od obchodu, darování, loupež až po získání v rámci výkupného. Díky těmto prostředkům války držely nejvyzbrojenější skandinávské vrstvy krok s kontinentálními trendy.


Pevně věřím, že jste si čtení článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Použité a doporučené zdroje

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Hrynhenda, Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 181–206.

Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 206–229.

Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.

Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur = Sigvatr Þórðarson : Víkingarvísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 533–556.

Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa = Þorkell hamarskáld – Magnússdrápa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 409–414.

Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

ANDROŠČUK, Fedir. Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm 2014.

BACHRACH, Bernard S. Early Carolingian Warfare: Prelude to Empire, Philadelphia 2001.

COUPLAND, Simon. Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century. In: Viator 21, 1990: 29–50. Online. Do češtiny přeloženo zde.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online.

HAMPTON, Valerie D. Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom. In: The Hilltop Review, vol. 4, iss. 2, 2011: 36–44. Online.

HEWITT, John. Ancient Armour and Weapons in Europe : from the Iron Period of the Northern Nations to the End of the Thirteenth Century, Oxford – London 1855. Online.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

LAVELLE, Ryan. Alfred’s Wars: Sources and Interpretations of Anglo-Saxon Warfare in the Viking Age, Woodbridge – Rochester 2010. Online.

PRICE, Neil S. The Vikings in Brittany, London 1989. Online.

SHETELIG, Haakon – FALK, Hjalmar. Scandinavian Archaeology, Oxford 1937.

TWEDDLE, Dominic. The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York 1992.

WILLIAMS, Alan. A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29, 2009: 121–184. Online.

Kroužkové zbroje v Evropě raného středověku – online.

Meče typu K s nápisem Hiltiprecht – online.

Brousky v době vikinské

A proto nechť se každý vystříhá toho, házet brouskem po podlaze, neboť Tórovi se přitom hýbá brus v hlavě.“

(Jazyk básnický 25. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 114)

Tento článek, který chci pojmout jako co nejstručnější shrnutí, je reakce na jiný můj článek (Železo a kámen v kosmologické perspektivě), který tvoří jakýsi religionistický úvod. Cílovou skupinou tohoto článku jsou zejména reenactoři, a proto se omezím na fakta a sem tam nějakou zajímavost. Již před několika lety jsem napsal stručný článek o brouscích a nutno dodat, že nedosahoval takových kvalit a byl poplatný mému věku. V tomto článku se pokusím opravit své chyby, poskytnout více cenných informací a obrázků.

Nejprve si povíme něco k historii severských brousků. Brousek (staroseversky brýni, heinbrýni) je ostřící kámen používaný k broušení či ostření (brýning) hran ocelových nástrojů, nářadí a zbraní. Ve Skandinávii se používal od doby železné a jedná se o jeden z nejčastějších nálezů. Před začátkem a na začátku doby vikinské se jako nejpoužívanější materiál na výrobu brousků používal tmavě šedý svor (Juel Hansen, 2009: 17), který pocházel z několika různých, neznámých skandinávských lokalit (ibid: 26). Změna měla nastat v 9. století, když se v norském Eidsbergu začal těžit světle šedý svor. Těžba v tamějších lomech zintenzivněla kolem roku 900 a díky příznivé geografické poloze se brousky vyvážely téměř do všech vikinských obchodních center (ibid: 17). Světle šedý svor přesto představuje asi jen 1/3 nebo 1/4 všech nalezených brousků a dominantním se stal až v po době vikinské, během skandinávského středověku (ibid: 17, 24).

Vikinský brousek může být definován velikostí, tvarem materiálem / hrubostí, což určuje jeho použitelnost. Podle velikosti se brousky rozdělují na:

Velmi malé menší než 10 cm
Malé okolo nebo přesně 10 cm
a užší než 1,5 cm
Střední okolo nebo nad 10 cm
a širší než 1,5 cm
Velké okolo nebo nad 15 cm a širší i tlustší než Střední
Velmi velké  nad 20 cm a tlustší než Velké

(Juel Hansen, 2009: 12)

Podle tvaru (ibid: 28) se pak brousky rozdělují na:

  1. Tyčkové střední brousky používané na ostření nožů, kos apod. Jde o nejčastější a nejrůznorodější skupinu nálezů.
  2. Menší závěsné brousky k osobnímu použití.
  3. Velké statické brousky na větší nástroje či meče.

K velkým brouskům bych chtěl dodat jednu zajímavost. Jeden z největších brousků, který je mi znám, pochází z anglosaské mohyly ze Sutton Hoo. Tento čtverhranný brousek je 58 cm dlouhý a 5 cm široký. Je interpretován jako žezlo (Słupecki, 2004: 238). Brousek se v roli královské insignie objevuje také v Sáze o Gautrekovi (kap. 9). Brousek se v rukou krále mění v politický nástroj; ostří zbraně jeho vojska, a tak je odznakem krále jakožto ochránce země a lidu. Mimo toho známe také norské brousky, které jsou až 70 cm dlouhé (Petersen, 1951: 254).

Váha brousků v islandském souboru nálezů variuje mezi 10 a 775 g, což je rozdíl mezi malými závěsnými brousky a největšími kusy. Průměrné brousky váží mezi 50-100 gramy a odhaduje se, že člověku mohly vydržet zhruba 5 let (Juel Hansen, 2009: 90).

Jako materiál se vyjma zmíněných svorů používal minoritně také pískovec. V Birce, jak bude řečeno, se používaly různé typy břidlic, které mají výtečnou štěpnost. Pískovcové brousky se mohly používat na hrubé broušení zničených břitů, zatímco jemnější břidlicové na ostření. Z toho vyplývá, že řemeslník mohl vlastnit vícero brousků najednou (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 109). A nesmíme zapomínat, že se objevovaly brousky dvou kvalit, 1) lepší, dovážené, 2) horší, místní.

A nyní se pojďme podrobněji zaměřit na nálezy. Dosud nejlépe jsou zpracovány soubory z obchodních center doby vikinské – z Birky, Haithabu a Kaupangu, a to sice v publikacích:

SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.

RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990

RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.

V Birce bylo nalezeno celkem 856 brousků, z toho 669 v tzv. Černé zemi (obývané zástavbě) a 187 v hrobech. 85 % brousků je z šedé až šedohnědé jílové břidlice, 8 % z pískovce, 5 % z pruhované břidlice, v jednom případě svor a kvarcit (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 103). Jílová břidlice mohla pocházet z oblasti dnešního Västmanlandu a Dalslandu, zatímco pískovec a pruhovaná břidlice dost možná pocházely z Helsingborgu nebo Lidköpingu (ibid: 103). Téměř polovina všech brousků se měla délku 5-10 cm (ibid: 103, 107). Většina brousků z pruhované břidlice byla čtyř- nebo šestihranná s velikostí 2-9 cm, byly provrtané a často opatřené stříbrným nebo bronzovým kruhem a je možné, že měly primárně symbolický význam a nosily se jako šperky (ibid: 107). V současných studiích o amuletech jsou opomíjeny, autoři se tudíž domnívají, že přívěšky postrádají amuletický charakter. Přívěšky brousků se nacházejí v mužských i ženských hrobem (Juel Hansen, 2009: 29) a je možné, že byly uschovávány v peněženkách nebo brašnách na opascích (Mainman – Rogers, 2000: 2497).

V Haithabu bylo nalezeno 10423 brousků, z nichž 71 % bylo vyrobeno z tmavě šedého svoru, 23 % ze světle šedého svoru a 7 % z jiných hornin (Juel Hansen, 2009: 34-35). Vzhledem k faktu, že nedisponuji kopií knihy Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu [pozdější oprava, knihou již disponuji], jsem nucen citovat jinou literaturu. Bylo zjištěno, že svorové brousky se do Haithabu importovaly od konce 8. století do první poloviny 11. století (Juel Hansen, 2009: 34).

Podobně nedisponuji knihou The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement [pozdější oprava, knihou již disponuji], přesto jsem byl schopen dohledat, že v Kaupangu bylo nalezeno 510 brousků; 65 % z nich tvoří tmavě šedý svor, 27 % světle šedý svor a 8 % jiné horniny (Juel Hansen, 2009: 36). Na severonorském Borgu se nalezlo 229 brousků; 88% z nich tvořil tmavě šedý svor, 2 % světle šedý svor a 10 % jiné horniny (ibid: 37). K problematice norských brousků se vyjadřuje také Jan Petersen v knize Vikingetidens redskaper. Tam se také můžeme dočíst, že do roku 1951 bylo známo 1052 norských brousků z mladší doby železné, z nichž 712 se nacházelo v mužských hrobech a 104 v ženských hrobech (Petersen, 1951: 251). 114 brousků z těchto 1052 bylo závěsných (ibid: 256).

V Yorku z období let 930/5 – c. 975 známe 126 brousků, z nichž 53 % tvoří světle šedý svor, 30 % tmavě šedý svor, 14 % pískovec a 3 % neznámé horniny (Juel Hansen, 2009: 39). Velice podobné, ne-li totožné, byly poměry až do poloviny 11. století (ibid. 39). Detailní seznam můžete nalézt v Mainman – Rogers, 2000: 2484-2498, 2614-2624.

Islandské brousky jsou nyní velice dobře zpracované (a to online) díky práci Juel Hansenové Whetstones from Viking Age Iceland.

Na závěr doplním ještě jednu zajímavost k používání. V Norsku byl objeven brousek pocházející zřejmě ze 6. století, který na sobě nese runový nápis. Nápis naznačuje, že brousek byl nošen v rohu u pasu:

Ať vodou z rohu        zvlhne brousek,
ať padne tráva,           ať leží píce.” (překlad Jiřího Starého)

Na začátku článku jsem slíbil obrázky nálezů. Pěkné obrázky brousků můžete nalézt v uvedené literatuře, nebo můžete navštívit následující odkazy:
Katalog norských muzeí
Katalog švédského národního muzea (heslo “bryn”, specifikace Tid: vikingatid, Bild: Med bilder)
Katalog britských muzeí

Budu rád za Vaše komentáře a jakékoli ohlasy i kritiku. Ačkoli se zdá, že brousky byly běžným vlastnictvím mužů i žen, nejsou dnes standardní součástí rekonstruovaných kostýmů. Proto ocením, pokud tento článek někoho inspiruje ke koupi tohoto nástroje. V současné době se dá pořídit na LH shopu nebo od některých prodejců na historických akcích.


Zdroje:

Jazyk básnický [Skáldskaparmál]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Sága o Gautrekovi [Gautreks saga], online.

JUEL HANSEN, Sigrid Cecilie. Whetstones from Viking Age Iceland: As part of the Trans-Atlantic trade in basic commodities, Reykjavík: Háskóli Íslands 2009, Magisterská práce. Online.

MAINMAN, A. J. – ROGERS, Nicola S. H. Craft, industry and everyday life: finds from Anglo-Scandinavian York, York 2000. Online (zadejte heslo “hone”).

PETERSEN Jan. Brynene. In: Vikingetidens redskaper, Oslo 1951: 251-256.

RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990.

RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.

SŁUPECKI, Leszek Paweł. The Scandinavian God Thor and His Ancient Roots. In: Quaestiones Medii Aevi Novae, 9, Warszawa 2004: 217-254.

SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.

Translate »