Atgeirr – luštění vikinské halapartny

Atgeirr – solving the viking halberd”

Summary

This article comments the knowledge we have about Old Norse weapon called atgeirr (atgeir in modern Icelandic). Many experts and reenactors believe that atgeirr represents a weapon similar to a halberd or a bill. However, the thesis of Mr. McMullen, as well as my own research, points to the conclusion that there is high probability that atgeirr corresponds to spears of Petersen type D2, F, G, H or to winged spears. The haft of the spear could be slightly shorter than usual, so atgeirr could be used as a throwing weapon. Therefore, atgeirr was very suitable for naval battles.
This article aims to highlight that atgeirr is not a mythical weapon or a weapon which has not yet been found. Rather, we should examine spearheads between the found material and have a discussion on which types match up with literary references.


Když jsem si před mnoha lety četl překlady ság o Islanďanech, narazil jsem v nich na slovo “halapartna” a řekl jsem si, že musím zjistit více. Vyhledal jsem, že v původních textech se pod touto halapartnou nejčastěji skrývá zbraň, která nese název atgeirr. Tím jsem narazil na jednu z největších záhad vikinského boje, kterou se snažili rozluštit mnozí překladatelé i laikové z řad reenactorů.

V současné islandštině se výrazem atgeir skutečně označuje halapartna. To vedlo řadu odborníků (Ewart Oakeshott, William Short) k závěru, že atgeirr byl předstupněm halaparten, které vznikly ve 14. století ve Švýcarsku. Hlavním argument pro tento soud představovala ságová literatura, podle které se atgeirr (a jiné málo zmapované druhy tyčových zbraní, jako kesja nebo hǫggspjót) využíval k sekání a bodání zároveň. Přiznávám se, že jsem pod vlivem tohoto závěru dlouhou dobu zastával názor, že atgeirr mohl být podobný kůsám. Umírnění jazykové namísto toho zastávají názor, že existoval-li nějaký takový druh zbraně, nelze o jeho konstrukci říci více než to, že se jednalo o tyčovou zbraň.

Písemné prameny chápou atgeirr jako reálnou zbraň používanou od doby vikinské (poprvé se slovo atgeirr objevuje v poezii Egila Skallagrímssona v 10. století) až po 13./14. století. K severským písemným zmínkám je ale třeba přistupovat opatrně, protože mají různou relevanci a různý stupeň pravdivosti – například rodové ságy jsou ve vztahu k atgeirům příliš fantaskní (například atgeirr Gunnara z Hlíðarendi vydával před každým bojem zvuk), zatímco skaldské básně spolu Královským zrcadlem (Konungs skuggsjá) představují věrohodnější, leč méně detailní prameny. Zásadní informace může přinést etymologie slova atgeirr, kterou se dosud nikdo detailně nezabýval ve vztahu k rozšíření tohoto typu zbraně. Analogie totiž můžeme najít ve staré angličtině (ætgár, ætegár, ætgǽre), staré francouzštině (atgier, algier), staré fríštině (etgér), staré horní němčině (azgér) a střední horní němčině (atigér, azigér). Z tohoto důvodu se domnívám, že atgeirr spíše představuje kontinentální zbraň rozšířenou mezi germánskými národy. Také slovník Cleasby&Vigfússon (Cleasby–Vigfússon 1874: 30) se domnívá, že jde o “nepochybně zahraniční zbraň”, která je “zřídka zmíněná v ságách”.

Samo označení atgeirr doslova znamená “bojový oštěp” ve smyslu “oštěp na blízko”. Výzkum skupiny Hurstwic, který mapuje používání jednotlivých zbraní a zbrojí v rodových ságách, potvrzuje, že v 65% případů se atgeirr používá k bodání. O tom, že atgeirr mohl být druhem kopí či oštěpu, svědčí také Královské zrcadlo, které doslova říká: “Odlévaní ježci z olova a dobré atgeiry jsou rovněž dobré zbraně na lodi.” S tím koresponduje také zpráva o skvěle vybavené posádce královské lodi, kterou zaznamenal Florentius z Worcesteru ve své Kronice (rok 1040): “Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni. V levé ruce každý třímal štít, jehož puklice a nýty byly také pozlaceny, a v pravé ruce držel kopí, kterému se v anglickém jazyce říká atagar.”

Dosud se uvažovalo o atgeiru jako o nepříliš rozšířené skandinávské zbrani, která nemá oporu v archeologických nálezech. Sám se snažím poukázat na to, že se jednalo o tak rozšířenou zbraň, že by bylo podivné, kdyby se nenalézala mezi souborem nalezených zbraní. Stejný názor jsem objevil také v práci Kennetha J. McMullena “Góð vopn á sjó og landi: An examination of the atgeirr and kesja in Old Norse literature and Scandinavian archaeology“, která se stala podnětem pro sepsání tohoto článku a kterou doporučuji všem zájemcům o tento typ zbraně. McMullen (McMullen 2014: 2931) se domnívá, že atgeirr je specializovaný typ kopí s širokým a relativně tenkým hrotem (typu D2, F, G či H) na kratším ratišti, které umožňovalo použití jako vrhacího oštěpu:

“Ve výsledku lze o atgeiru říci to, že šlo o zbraň primárně určenou k bodání, která však v případě potřeby mohla být použita jako sečná zbraň. Na základě informací z Královského zrcadla, zkoumaných ság a iluminace na straně 9v rukopisu M 736 lze soudit, že zbraň byla ideální pro námořní boj – a možná byla k tomuto účelu výhradně určena.” (McMullen 2014: 31)

Časové i geografické rozšíření nahrává také kopím s křidélky, které jsou na některých iluminacích vyobrazeny v jedné ruce v kombinaci se štítem. Rodové ságy o svědčí o tom, že ačkoli jsou atgeiry vrhány (z výzkumu skupiny Hurstwic vyplývá, že jsou vrhány stejně často, jako je jimi sekáno), jedná se o primární (nikoli poboční) zbraně, což opět poukazuje spíše na kopí. Poměrně důležité je, že se o atgeiru začíná přemýšlet jako o reálné zbrani, ke které lze najít odpovídající archeologické nálezy. Pokládám také za důležité poznamenat, že z anglosaských glos je zřejmé, že pojem ætgár v průběhu století nabýval různých významů, “vrhacím oštěpem” počínaje a “velkým kopím” konče (Swanton 1966: 517–525).

O výsledné podobě této zbraně se však ještě bude muset diskutovat; v ideálním případě by mělo dojít na diskuzi filologů, kteří mohou z písemných pramenů získat cenné informace, archeologů a reenactorů, kteří mohou mezi objevenými hroty nalézt kusy odpovídající literárním předlohám a mohou je podrobit zkoušce v boji. Dost možná se v budoucnosti pokusíme o teoretickou rekonstrukci, takže se máte nač těšit!


Použitá literatura / Bibliography:

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) – Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Staroislandské ságy. Přel. Ladislav Heger, Praha 1965.

Florentius z Worcesteru : Kronika – Florence of Worcester. The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations. Přel. Thomas Forester. London 1854.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania 1914.

Hurstwic. “Viking Age Arms and Armor Other Viking Weapons”. Online.

Hurstwic. “A Statistical Summary of Weapons Usage in Sagas of Icelanders”. Online.

McMULLEN, Kenneth J. Góð vopn á sjó og landi: An examination of the atgeirr and kesja in Old Norse literature and Scandinavian archaeology, Reykjavík 2014, Magisterská práce. Online.

OAKESHOTT, Ewart R. The Archaeology of Weapons: Arms and Armor from Prehistory to the Age of Chivalry, London 1960.

O’SULLIVAN, Angelika. Waffenbezeichnungen in althochdeutschen Glossen. Sprach- und kulturhistorische Analysen und Wörterbuch, Berlin 2013.

SWANTON, M. J. (1966). The spear in Anglo-Saxon times, Durham theses, Durham University. Available at Durham E-Theses Online: http://etheses.dur.ac.uk/10354/

VRIES, Jan de. Altnordisches etymologisches Wörterbuch, Leiden-Boston-Köln 2000.

Brousky v době vikinské

A proto nechť se každý vystříhá toho, házet brouskem po podlaze, neboť Tórovi se přitom hýbá brus v hlavě.“

(Jazyk básnický 25. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 114)

Tento článek, který chci pojmout jako co nejstručnější shrnutí, je reakce na jiný můj článek (Železo a kámen v kosmologické perspektivě), který tvoří jakýsi religionistický úvod. Cílovou skupinou tohoto článku jsou zejména reenactoři, a proto se omezím na fakta a sem tam nějakou zajímavost. Již před několika lety jsem napsal stručný článek o brouscích a nutno dodat, že nedosahoval takových kvalit a byl poplatný mému věku. V tomto článku se pokusím opravit své chyby, poskytnout více cenných informací a obrázků.

Nejprve si povíme něco k historii severských brousků. Brousek (staroseversky brýni, heinbrýni) je ostřící kámen používaný k broušení či ostření (brýning) hran ocelových nástrojů, nářadí a zbraní. Ve Skandinávii se používal od doby železné a jedná se o jeden z nejčastějších nálezů. Před začátkem a na začátku doby vikinské se jako nejpoužívanější materiál na výrobu brousků používal tmavě šedý svor (Juel Hansen, 2009: 17), který pocházel z několika různých, neznámých skandinávských lokalit (ibid: 26). Změna měla nastat v 9. století, když se v norském Eidsbergu začal těžit světle šedý svor. Těžba v tamějších lomech zintenzivněla kolem roku 900 a díky příznivé geografické poloze se brousky vyvážely téměř do všech vikinských obchodních center (ibid: 17). Světle šedý svor přesto představuje asi jen 1/3 nebo 1/4 všech nalezených brousků a dominantním se stal až v po době vikinské, během skandinávského středověku (ibid: 17, 24).

Vikinský brousek může být definován velikostí, tvarem materiálem / hrubostí, což určuje jeho použitelnost. Podle velikosti se brousky rozdělují na:

Velmi malé menší než 10 cm
Malé okolo nebo přesně 10 cm
a užší než 1,5 cm
Střední okolo nebo nad 10 cm
a širší než 1,5 cm
Velké okolo nebo nad 15 cm a širší i tlustší než Střední
Velmi velké  nad 20 cm a tlustší než Velké

(Juel Hansen, 2009: 12)

Podle tvaru (ibid: 28) se pak brousky rozdělují na:

  1. Tyčkové střední brousky používané na ostření nožů, kos apod. Jde o nejčastější a nejrůznorodější skupinu nálezů.
  2. Menší závěsné brousky k osobnímu použití.
  3. Velké statické brousky na větší nástroje či meče.

K velkým brouskům bych chtěl dodat jednu zajímavost. Jeden z největších brousků, který je mi znám, pochází z anglosaské mohyly ze Sutton Hoo. Tento čtverhranný brousek je 58 cm dlouhý a 5 cm široký. Je interpretován jako žezlo (Słupecki, 2004: 238). Brousek se v roli královské insignie objevuje také v Sáze o Gautrekovi (kap. 9). Brousek se v rukou krále mění v politický nástroj; ostří zbraně jeho vojska, a tak je odznakem krále jakožto ochránce země a lidu. Mimo toho známe také norské brousky, které jsou až 70 cm dlouhé (Petersen, 1951: 254).

Váha brousků v islandském souboru nálezů variuje mezi 10 a 775 g, což je rozdíl mezi malými závěsnými brousky a největšími kusy. Průměrné brousky váží mezi 50-100 gramy a odhaduje se, že člověku mohly vydržet zhruba 5 let (Juel Hansen, 2009: 90).

Jako materiál se vyjma zmíněných svorů používal minoritně také pískovec. V Birce, jak bude řečeno, se používaly různé typy břidlic, které mají výtečnou štěpnost. Pískovcové brousky se mohly používat na hrubé broušení zničených břitů, zatímco jemnější břidlicové na ostření. Z toho vyplývá, že řemeslník mohl vlastnit vícero brousků najednou (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 109). A nesmíme zapomínat, že se objevovaly brousky dvou kvalit, 1) lepší, dovážené, 2) horší, místní.

A nyní se pojďme podrobněji zaměřit na nálezy. Dosud nejlépe jsou zpracovány soubory z obchodních center doby vikinské – z Birky, Haithabu a Kaupangu, a to sice v publikacích:

SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.

RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990

RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.

V Birce bylo nalezeno celkem 856 brousků, z toho 669 v tzv. Černé zemi (obývané zástavbě) a 187 v hrobech. 85 % brousků je z šedé až šedohnědé jílové břidlice, 8 % z pískovce, 5 % z pruhované břidlice, v jednom případě svor a kvarcit (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 103). Jílová břidlice mohla pocházet z oblasti dnešního Västmanlandu a Dalslandu, zatímco pískovec a pruhovaná břidlice dost možná pocházely z Helsingborgu nebo Lidköpingu (ibid: 103). Téměř polovina všech brousků se měla délku 5-10 cm (ibid: 103, 107). Většina brousků z pruhované břidlice byla čtyř- nebo šestihranná s velikostí 2-9 cm, byly provrtané a často opatřené stříbrným nebo bronzovým kruhem a je možné, že měly primárně symbolický význam a nosily se jako šperky (ibid: 107). V současných studiích o amuletech jsou opomíjeny, autoři se tudíž domnívají, že přívěšky postrádají amuletický charakter. Přívěšky brousků se nacházejí v mužských i ženských hrobem (Juel Hansen, 2009: 29) a je možné, že byly uschovávány v peněženkách nebo brašnách na opascích (Mainman – Rogers, 2000: 2497).

V Haithabu bylo nalezeno 10423 brousků, z nichž 71 % bylo vyrobeno z tmavě šedého svoru, 23 % ze světle šedého svoru a 7 % z jiných hornin (Juel Hansen, 2009: 34-35). Vzhledem k faktu, že nedisponuji kopií knihy Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu [pozdější oprava, knihou již disponuji], jsem nucen citovat jinou literaturu. Bylo zjištěno, že svorové brousky se do Haithabu importovaly od konce 8. století do první poloviny 11. století (Juel Hansen, 2009: 34).

Podobně nedisponuji knihou The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement [pozdější oprava, knihou již disponuji], přesto jsem byl schopen dohledat, že v Kaupangu bylo nalezeno 510 brousků; 65 % z nich tvoří tmavě šedý svor, 27 % světle šedý svor a 8 % jiné horniny (Juel Hansen, 2009: 36). Na severonorském Borgu se nalezlo 229 brousků; 88% z nich tvořil tmavě šedý svor, 2 % světle šedý svor a 10 % jiné horniny (ibid: 37). K problematice norských brousků se vyjadřuje také Jan Petersen v knize Vikingetidens redskaper. Tam se také můžeme dočíst, že do roku 1951 bylo známo 1052 norských brousků z mladší doby železné, z nichž 712 se nacházelo v mužských hrobech a 104 v ženských hrobech (Petersen, 1951: 251). 114 brousků z těchto 1052 bylo závěsných (ibid: 256).

V Yorku z období let 930/5 – c. 975 známe 126 brousků, z nichž 53 % tvoří světle šedý svor, 30 % tmavě šedý svor, 14 % pískovec a 3 % neznámé horniny (Juel Hansen, 2009: 39). Velice podobné, ne-li totožné, byly poměry až do poloviny 11. století (ibid. 39). Detailní seznam můžete nalézt v Mainman – Rogers, 2000: 2484-2498, 2614-2624.

Islandské brousky jsou nyní velice dobře zpracované (a to online) díky práci Juel Hansenové Whetstones from Viking Age Iceland.

Na závěr doplním ještě jednu zajímavost k používání. V Norsku byl objeven brousek pocházející zřejmě ze 6. století, který na sobě nese runový nápis. Nápis naznačuje, že brousek byl nošen v rohu u pasu:

Ať vodou z rohu        zvlhne brousek,
ať padne tráva,           ať leží píce.” (překlad Jiřího Starého)

Na začátku článku jsem slíbil obrázky nálezů. Pěkné obrázky brousků můžete nalézt v uvedené literatuře, nebo můžete navštívit následující odkazy:
Katalog norských muzeí
Katalog švédského národního muzea (heslo “bryn”, specifikace Tid: vikingatid, Bild: Med bilder)
Katalog britských muzeí

Budu rád za Vaše komentáře a jakékoli ohlasy i kritiku. Ačkoli se zdá, že brousky byly běžným vlastnictvím mužů i žen, nejsou dnes standardní součástí rekonstruovaných kostýmů. Proto ocením, pokud tento článek někoho inspiruje ke koupi tohoto nástroje. V současné době se dá pořídit na LH shopu nebo od některých prodejců na historických akcích.


Zdroje:

Jazyk básnický [Skáldskaparmál]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Sága o Gautrekovi [Gautreks saga], online.

JUEL HANSEN, Sigrid Cecilie. Whetstones from Viking Age Iceland: As part of the Trans-Atlantic trade in basic commodities, Reykjavík: Háskóli Íslands 2009, Magisterská práce. Online.

MAINMAN, A. J. – ROGERS, Nicola S. H. Craft, industry and everyday life: finds from Anglo-Scandinavian York, York 2000. Online (zadejte heslo “hone”).

PETERSEN Jan. Brynene. In: Vikingetidens redskaper, Oslo 1951: 251-256.

RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990.

RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.

SŁUPECKI, Leszek Paweł. The Scandinavian God Thor and His Ancient Roots. In: Quaestiones Medii Aevi Novae, 9, Warszawa 2004: 217-254.

SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.