Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials.

 

Náramky a prsteny z Birky

Prsten z hrobu Bj 791, přetvořený na přívěšek.

Je mi potěšením zveřejnit tímto způsobem překlad mého přítele Samuela Grolicha ze slovenské skupiny Herjan. Dokument se týká náramků a prstenů nalezených ve švédském obchodním středisku Birce, a to včetně popisů jednotlivých typů předmětů a dalšího detailního komentáře. Samuelova část popisuje šperky nalezené v hrobech, kterou jsem doplnil o popis náramků a prstenů z tzv. Černé země. Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

Doufáme, že se Vám bude líbit!

„Přátelství s bohem“

Amulety doby vikinské a jejich symbolika

English summary:
The article, “Friendship With the God,” is about amulets of the Viking Age and their symbolism. The main point revolves around the Viking Age statues, hlutir and heillir, which are known from the Old Norse written sources, and their function. In the light of other mentions from Old Norse sources, it is shown that the statues were considered to be “pocket friends”. These are the only visible traces of deep friendship between Old Norse man and his patron, Þórr, Freyr and Óðinn. This “friendship” was based on gifts (offerings) from the man’s side, and fulfilling the wishes and protecting man from the god’s side. The second part of the article is about the connection of the man-god relationship and what was called luck/fate (good future in modern language). Many words used for fate have the meaning “luck”, as well as terms hlutir and heillir are connected to fate and luck. In the Old Norse point of view, the luck was a specific element that could be received by sacrificing (gift giving) to the god. The article ends with the point that Old Norse people were pragmatic, and trusted to strong gods that brought them luck (good future) and fulfilled their wishes. As a result, Kristr became the popular god during the time.


„Člověk doby vikinské by netvrdil, že na bohy a další bytosti věří více než na kopce a moře. Tyto věci pro něj byly samozřejmé, vycházely z jeho znalostí, a nečinil rozdíl mezi hmotným a duchovním.“
Neil Price 2013: 166.

Amulet kladiva z norského Verdalu. Převzato z fotoportálu Unimus.

Ochrannými předměty a přívěsky doby vikinské se dlouhodobě zabývám a snažím se upozorňovat na jejich špatné používání v současném reenactmentu. Většina mužských reenactorů například používá pouze Þórova kladiva, která nejsou zhotovená podle předloh a kterým přisuzují různé významy – ve většině případů jde o symbol přináležitosti k jisté subkultuře (metal, Ásatrú, historický šerm), v jiných případech jde o osobní talisman (mužská síla, odkaz předků nebo estetická kvalita kladiva jako šperku). Přitom moderní bádání ukázalo, že počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107) a že kladiva hrála až do novověku úlohu svatebního symbolu přinášejícího plodnost v loži, případně symbolu zdraví, štěstí a prosperujícího potomstva (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). Právě na tomto můžeme demonstrovat základní problém spojený s amulety a talismany – a totiž fakt, že na artefakty nahlížíme optikou dnešního člověka a že při prvním pohledu vidíme pouze dochovanou hmotnou kulturu, jejíchž duchovní přesah nám bez hlubší analýzy uniká. Musíme tak dát za pravdu Leszku Gardełovi, když ve své knize o amuletech píše: „Ačkoli [historické festivaly a rekonstrukce obecně jsou] vzrušujícími podniky, aktuální veřejná a akademická posedlost vikingy může současně vést (a vede) k řadě problémů a rozporů, které způsobují dramatické zkomolení našeho pojetí minulosti.“ (Gardeła 2014: 18)


Hned v úvodu musíme říct, toto téma je opředeno mnoha problémy. Je například velmi složité vymezit, co vlastně lze označovat za amulet či talisman. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se jedná o takový předmět, který byl navzdory všemu zdobení „vytvořen pro magické účely a který lze nosit u sebe“ (Zeiten 1997: 5). Třebaže předměty, které by mohly být amulety, jsou nacházeny majoritně ve funerálních výbavách (hroby: 650, poklady: 217, sídlištní nálezy: 296, náhodné nálezy: 196; viz Jensen 2010: 94–138), v drtivé většině případů nelze říci vůbec nic ke vztahu majitele a předmětu a způsobu, jakým byl předmět nošen. Zajímavým zjištěním by mohl být fakt, že ženské hroby obsahují téměř čtyřikrát více amuletů než hroby mužské (149 : 36; Jensen 2010: 107) a že mezi nejčastější způsoby nošení mohlo patřit zavěšení na krk (samostatně nebo jako součást náhrdelníku), nošení v brašně, zavěšení na opasek nebo všití na textil nebo mezi dva kusy textilu (Jensen 2010: 5). Dalším problémem je to, že náš pojem „amulet/talisman“ nepopisuje magické předměty z doby vikinské dostatečně výstižně – „‚amulet’ není nejlepším označením miniaturních symbolů doby vikinské, a přesto jde o termín zakotvený v tradici a žádný lepší neexistuje“ (Jensen 2010: 8).

Leszek Gardeła, který napsal zřejmě jednu z nejpřehlednějších a nejucelenějších knih o amuletech doby vikinské (Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, 2014), vymezuje celkem 21 typů skandinávských amuletů – miniatur (str. 54–55):

  • zvířata
  • antropomorfní postavy a miniatury částí těla (paže, nohy)
  • amulety přírodního původu (fosilie, kosti, kameny, zvířecí zuby, drápy, byliny)
  • některé korálky
  • pouzdra
  • medvědí packy z hlíny
  • kříže
  • lunice
  • masky
  • kotvy
  • misky
  • trůny
  • hůlky
  • nářadí
  • zbraně
  • kola
  • některé prsteny
  • runové amulety
  • sekeromlaty z doby kamenné
  • Þórova kladiva
  • železná Þórova kladiva s náhrdelníky

V tomto příspěvku bych se chtěl detailněji věnovat antropomorfním postavám, konkrétně trojrozměrným mužským figurkám, a to zejména kvůli jejich důležitosti, na níž poukazuje shoda archeologických nálezů a literárních zmínek. Věřím, že právě na tomto typu magických předmětů lze nejnázorněji ukázat důvod vlastnictví amuletů.

hraci_kostka

Hrací figurka s obličejem nalezená roku 1805 v norském Asaku. Převzato z Undset 1878: 31, Fig. 25.

V archeologickém materiálu jsou takové miniaturní sošky či „idoly“ poněkud vzácné a jsou zaměnitelné s hracími figurkami nebo závažími (Jensen 2010: 9; Perkins 2001: 89). O jejich kultické funkci se dlouhodobě spekuluje. Můžeme vymezit různé typy a materiály. Já bych se chtěl zaměřit na ty sošky, u nichž můžeme nalézt shodu s písemnými prameny, což zahrnuje většinu trojrozměrných mužských figurek.

Čtyři figurky (Baldursheimur, Černihov, Eyrarland a Lund), které sdílí velmi podobné atributy, byly přesvědčivě interpretovány jako sošky boha Þóra (viz Perkins 2001: 101–127). O tom, že se nejedná o pouhé anonymní postavy, svědčí typické rysy spojované s Þórem a jeho popsanými vyobrazeními (mocný vous, trůn, výrazné kulaté oči, široký opasek či třímané nebo vyryté kladivo na zadní straně jedné z figurek). Figurka ze švédského Rällinge byla interpretována jako soška boha plodnosti Freye, zejména kvůli jeho erektovanému údu (Perkins 2001: 97). Obdobně je jednooká figurka ze švédského Lindby označována jako soška boha Óðina (Perkins 2001: 100). Výška všech šesti sošek se pohybuje mezi 3,5–7 cm a váha do 150 gramů (Perkins 2001: 125).

 

Ve staroseverských pramenech se takovéto figurky označují jako hlutir nebo heillir. Před hlubší analýzou se podívejme, jakým způsobem se o nich píše:

Poté král vzal dobré váhy, které vlastnil. Byly vyrobeny z čistého stříbra a byly celé pozlacené. K nim patřila také dvě závaží, jedno ze zlata, jedno ze stříbra. Obě závaží měla lidskou podobu a nazývaly se hlutir, a byly to vskutku věci, které lidé chtěli vlastnit.
(Sága o jómských vikinzích, kap. 31)

Ingimund se nikde necítil doma, a proto ho král Harald přinutil, aby odplul vyhledat své štěstí na Island. Ingimund odvětil, že to zrovna není to, co by si přál, a poslal na Island dva Finy ve zvířecí podobě, aby nalezli jeho hlutr, kterým byl Frey vyrobený ze stříbra. Finové se vrátili a pravili, že hlutr nalezli, ale nemohli jej uchopit […].
(Kniha o záboru země, kap. 179 [verze S])

Jednoho dne se přihodilo, že se král otázal, kde je Hallfreð. Kálf odpověděl: ‚Zřejmě se stále přidržuje svého zvyku, že potají obětuje, a nosí v brašně Þórovu podobiznu vyrobenou z [mrožího] klu. Tolik mu věříš, pane, a stále sis ho neprověřil.’ Král si nechal Hallfreða zavolat, aby odpověděl na otázku, a Hallfreð přišel. Král se ho zeptal: ‚Je pravda, co se o tobě říká, že nosíš Þórovu podobiznu ve váčku a obětuješ?’ ‚Není to pravda, pane,’ odpověděl Hallfreð, ‚prohledej můj váček. I kdybych chtěl, nemohl bych vykonat žádnou lest, protože jsem o tomto obvinění neměl potuchy.’ Žádná taková věc [hlutr], která by byla podobna Kálfovu popisu, se v jeho majetku nenašla.
(Sága o Hallfreðovi, kap. 6 [verze z Möðruvallabóku])

Povrchním čtením se můžeme dozvědět, že předmět nazývaný hlutr náležel do osobního vlastnictví, byl podobný závaží, vyznačoval se lidským vzezřením a že byl zřejmě velmi populární. Vyráběl se z různých materiálů (stříbro, mrožovina) a bylo možné jej uschovat brašně (púss) nebo peněžence/váčku (pungr). Fakt, že zmíněné hluty mají podobu bohů Þóra a Freye, nás bezpečně opravňuje spojit archeologicky dochované sošky s literárními zápisy.

Tím se dostáváme k otázce, jaký vztah měl starý Seveřan k bohům. Starý Seveřan pochopitelně věřil v existenci celého božského panteonu, ale pouze jednomu bohu „důvěřoval“ (trúa; doslova „věřit“), stejně jako Hrafnkel v Sáze o Hrafnkelovi, knězi Freyově (kap. 2), který „nemiloval jiného boha kromě Freye“. Takového božského patrona měl nejspíše každý průměrně věřící jednotlivec či rod, ačkoli škála přístupů k víře byla zřejmě širší a hraničila posedlostí/oddaností (např. berserkové, vědmy) na jedné straně a ateismem na straně druhé (viz Kniha o záboru země, kap. 12 [verze S]: „Žil muž jménem Hall Bezbožný a byl synem Helgiho Bezbožného. Ani jeden nechtěl obětovat a oba věřili ve svou vlastní moc.“). Nejčastěji se pro označení patrona používá označení fulltrúi („důvěrník“), vinr („přítel“) nebo ástvinr („nejdražší přítel“). Při bližším čtení ság se můžeme dozvědět, že nejoblíbenějšími patrony byli Þór, Frey a Óðin, přičemž tato triáda byla podle Adama Brémského (kniha IV, kap. XXVI) vypodobněna také v uppsalské svatyni. Zatímco Þór a Frey z pramenů vyvstávají jako patroni široké masy (obyčejného lidu, statkářů a námořníků) a stavěly se jim svatyně (které bohové zpětně ochraňovali), Óðin mohl být spíše patronem elit, válečníků a nepříliš početné inteligence (např. básníků). O popularitě této triády, zejména pak Þóra, vypovídají také dochovaná vlastní jména – např. Þorstein, Freyvið a Óðindísa – nebo četnost amuletů kladiv. Snaha zajistit dítěti štěstí udělením jména obsahující jméno Þór byla ve Skandinávii běžná i po době vikinské, což je zřejmé například u islandského biskupa a světce Þorláka Þórhallssona z 12. století.

K pochopení širších souvislostí se můžeme podívat, jakým způsobem staří Seveřané o vztahu k patronům referovali. Jako první zvolím případ takzvaných „trůních sloupů“ (ǫndvegissúlur/setstokkar), což byly vyřezávané sloupy stojící nejblíže čestných sedadel v síních. Pevně věřím, že vlastnictví těchto sloupů a nakládání s nimi lze nejlépe porovnat s vlastnictvím trojrozměrných figurek.

Umělecké ztvárnění záborce s vyplavenými trůními sloupky. Autor: Anders Kvåle Rue.

Hrólf Ǫrnólfsson ze Ságy o lidech z Eyru (zejm. kap. 3 a 4) byl natolik horlivým milovníkem Þóra a strážcem jeho svatyně, že přijal jméno Þórólf Mostrarskegg, a když se později odebral na Island: „vrhl přes palubu své trůní sloupky, které stávaly ve svatyni. Na jednom z nich byl vyřezán Þór. Þórólf pronesl, že se usadí na Islandu tam, kam se Þórovi zachce připlout k zemi.“ V jiné (a starší) verzi stejného příběhu z Knihy o záboru země (kap. 85 [verze S]) je Þórólf Mostrarskegg „velkým obětníkem“ (blótmaðr mikill), který „věřil v Þóra“ (trúði á Þór) a který „vybídl, aby Þór připlul k zemi tam, kde chce, aby se Þórólf zabydlel, a slíbil, že celou svou zemi zasvětí Þórovi a pojmenuje ji po něm.“ Þórólfův případ nesmíme brát jako ojedinělý případ, neboť v Knize o záboru země se explicitně zmiňuje 5 dalších posádek, které vykonaly stejný zabírací rituál (Ingólf Árnason, Loðmund Starý, Þórð Bradáč Hrappsson, Hrollaug Rǫgnvaldarson, Hástein Atlason), přičemž v jednom dalším případě se dozvídáme, že záborec odmítl vykonat tento rituál (Hreiðar Vrána Ófeigsson). Tentýž rituál se zmiňuje také dvakrát v Sáze o lidech z Lososího údolí (sourozenci Bjǫrn Ketilsson a Auð Hloubavá Ketilsdóttir). Z těchto zmínek je očividné, že sloup s vyřezanou podobiznou nebyl ve staroseverském světonázoru pouze pasivním kusem dřeva, nýbrž božím zhmotněním, skrze které bůh mohl jednat. Je to Þór, který za součinnosti s osudem vybírá nové místo pro svého svěřence. Totéž lze spatřit i v případě Ingimundova hlutu Freye, který svému vlastníkovi určuje, kde se usadit (Sága o lidech z Vatnsdalu, kap. 12): „Frey chce patrně zanést svůj hlutr tam, kde si přeje, aby se mu postavilo čestné sídlo.“ Z úryvků je zřejmá také komunikace, lépe řečeno dohoda s bohem (v době, kdy neexistovaly smlouvy, byla dohoda / slib posvátnou garancí) – Þórólf se svěřuje do Þórovy ochrany, a svou část dohody dodrží: po přistání k zemi zabral nejbližší mys, pojmenoval jej Þórsnes, konal na něm význačný sněm, nejbližší řeku nazval Þórsár a postavil velkou svatyni, do níž umístil posvátné sloupy a ve které pořádal oběti. Sněmoviště a přilehlý kopec Helgafell byla údajně tak posvátná místa, že se na nich nesměla vykonávat potřeba, nesměla na nich být prolita krev a nesmělo se na ně hledět, pokud člověk nebyl umytý. V Knize o záboru země se navíc můžeme dočíst, že vrhnutí sloupů přes palubu bylo „starým zvykem“ (forn siðr; kap. 371 [verze S]); a věřím, že mnohem důležitější je zmínka o Ingólfovi, který „vrhl přes palubu své trůní sloupky pro štěstí [til heilla]“ (kap. 8  [verze S]). Jako pravděpodobné se zdá, že vrhnutí sloupů přes palubu vykonávaly movitější záborci, kteří v několika případech organizovali duchovní život ve svém původním kraji, spravovali svatyně a téže funkci hodlali zastávat i v nové domovině; viz Þórhadd Starý (Kniha o záboru země, kap. 297 [verze S]), který byl „knězem [hofgoði] v þrándheimské svatyni v Mæri. Zachtělo se mu odplout na Island a před plavbou strhl svatyni a vzal s sebou půdu a sloupy ze svatyně. A když připlul do Stǫdvarfjordu, uložil na celý fjord ‚mærskou svatost’ [Mærina-helgi] a nedovolil tam porazit jediné dobytče, třebaže bylo domácí.“ Zájemce o detailnější pohled na islandské záborové rituály odkazuji na Słupecki 1996.

img247

Antropomorfní dřevěná postava z Wolinu. Převzato z Gardeła 2014: 91, Fig. 3.32.

Jako další příklad jsem vybral prosbu Þorkela Vysokého ze Ságy o Víga-Glúmovi (kap. 9): „A než se Þorkel odebral z Þverá, zašel do Freyovy svatyně, přivedl k ní starého vola a pravil: ‚Frey je dlouho mým důvěrníkem [fulltrúi], dostal ode mne mnoho darů a skvěle je oplatil, a tak ti nyní daruji tohoto vola za to, aby Glúm nedobrovolně odešel z Þverárlandu, tak jako já. A ukaž znamení, zda jsi ho přijal či nikoli.’ Pak volka udeřil tak silně, že zařval a padl mrtev, což považoval za znamení dobrého přijetí.“ V tomto úryvku je patrnější, že přátelská dohoda mezi člověkem a bohem je založená na výměně darů. Þorkel se svým důvěrníkem Freyem mají pevné a dlouhodobé přátelství, které utužují po tradičním staroseverském způsobu (Výroky Vysokého: 41–42, 44):

„[…]
Kdo si dávají         a oplácejí dary,
těch přátelství dlouho potrvá.

Příteli svému        přítelem buď
a darem mu oplácej dar.
Posměch hleď         posměchem přebít
a faleš falší.
      […]
Víš-li o druhu,         jemuž věřit můžeš
a dobrého chceš od něho dosáhnout,
svěř mu svou mysl,    dar si s ním pokaždé vyměň
     a na návštěvu k němu choď.

Rovněž Egil Skallagrímsson ve své básni Ztráta synů (strofy 22–24) mluví o svém přátelství s Óðinem. Egil se snaží smířit se smrtí svých synů, kterou dává Óðinovi za vinu, a nakonec se upokojuje zjištěním, že od svého patrona získal básnický um i statečnou mysl, což jsou dary nesmírné hodnoty: „S pánem oštěpu jsem měl dobrý vztah, ve všem jsem mu pevně věřil, než se mnou přítel vozů, soudce vítězství, přetrhl přátelství. Viliho bratru neobětuji, protože nechci. Na druhou stranu, Mímiho přítel mi nabídl náhradu za škodu. Válce uvyklý odpůrce vlka mi dal bezvadné umění i mysl učinit z jasných nepřátel úskočné zbabělce.

Příklad Þorkela z předchozí ukázky nápadně připomíná zprávu, kterou zanechal arabský cestovatel ibn Faldan o ruských plavcích obětujících ve frekventované obchodní stanici (Risala, § 85):

Když lodě připlují k molu, každý z nich se vylodí s chlebem, masem, cibulí, mlékem a kvasem. Odebírá se k vysokému vzpřímenému kusu dřeva, který má lidský obličej a je obklopen malými postavami, což jsou dlouhé kusy dřeva zasazené v zemi. Když dojde k velké postavě, padne k zemi a říká: ‚Pane, přišel jsem z daleké země a mám s sebou tolik dívek ceněné na tolik a tolik za hlavu a soboly tolik sobolů ceněných tolik a tolik za kůži’. Pokračuje, dokud nevyjmenuje všechno své zboží, a poté praví: ‚A přinesl jsem tuto oběť,’ přičemž pokládá předměty, které přinesl, před postavu, a pokračuje: ‚Přeji si, abys mi poslal obchodníka s mnoha dináry a dirhemy, který ode mě koupí, co jen budu chtít, bez smlouvání o ceně, kterou stanovím.’ Poté odplouvá. Když má potíže s prodejem a musí zůstat mnoho dní, vrací se se druhou a třetí obětí. Když se jeho přání nesplní, přináší oběť každý den ke každé z postav a žádá je o přímluvu se slovy: ‚Toto jsou ženy, dcery a synové našeho pána.’ Obchází postupně každou postavu a vyptává se, prosí o přímluvu a pokorně se klaní. Někdy se mu pak podaří dobrý obchod a po rychlém prodeji říká: ‚Můj Pán splnil mé přání, musím se mu proto oplatit.’ Sežene určitý počet ovcí nebo krav a porazí je, část masa nechá na hostinu a zbytek hází před velký kus dřeva a malé okolo něj. Uvazuje kravské nebo ovčí hlavy na kus dřeva zabodnutý v zemi. V noci přicházejí psi a všechno snědí, ale původce toho všeho říká: ‚Můj pán je se mnou spokojen a snědl mou oběť.’

Shodné rituální praktiky – hostiny a věšení zvířat na kůly nebo stromy – jsou popsané i v jiných pramenech. Já zvolím pouze dva z nich:

Bylo starým obyčejem, že když všichni hospodáři konali oběť, sešli se tam, kde stála svatyně, a přinesli si s sebou všechny věci, které při slavnosti potřebovali. Na tuto slavnost si s sebou všichni lidé přinesli pivo. Pobíjely se tam všechny druhy dobytka a taktéž koně. Všechna prolitá krev se nazývala ‚hlaut’ a zachytávala se v ‚miskách na hlaut’ [hlautbollar]. Byly též vyrobeny ‚proutky na hlaut’ [hlautteinar], které sloužily jako postřikovače a jimiž se zbarvovaly celé oltáře, vnější i vnitřní zdi svatyně a taktéž lidé. Maso se však uvařilo na hostinu pro přítomné. Uprostřed svatyně na podlaze se nacházel oheň a nad ním byly zavěšeny kotlíky. Nad oheň se také zavěsili poháry a pořadatel hostiny, který byl náčelníkem, požehnal poháry a všechno obětní maso. A jako z prvního se pilo z poháru zasvěceného Óðinovi a připíjelo se na slávu a moc krále, ale poté se pilo z poháru zasvěceného Njǫrðovi a poháru zasvěceného Freyovi a připíjelo se na úrodu a mír. Poté podle zvyku mnoho lidí vypilo ‚nejlepší pohár’ [bragafull]. Hosté posléze také pili z pohárů za své zesnulé přátele, a takový pohár se nazýval vzpomínkový.
(Sága o Hákonu Dobrém, kap. 16)

Al-Tartuší [Ibrahim ibn Jakub] uvedl, že [ve Šlesviku / Haithabu] konají hostinu, na které se sházejí, aby velebili své božstvo, jedli a pili. Pokud někdo vykonává oběť, umístí do dveří svého domu kůl a oběť na něj pověsí, ať už je to kráva, beran, kozel nebo prase, aby lidé věděli, že obětoval ke slávě svého božstva.
(al-Qazwini: Athar al-bilad; ed. Samarra´i 1959: 191)

Ze všech těchto zmínek vystupuje důvěrný vztah mezi člověkem a bohem, který je založen na důvěře a pomoci. Trojrozměrné figurky jsou hmotným projevem tohoto vztahu. Lze se domnívat, že sošky měly jistou funkci při obětování, například mohly být namáčeny do krve nebo jim byly přinášeny dary. Starý Seveřan si tak mohl být jistý, že svého důvěrného přítele má stále na blízku a může se na něj kdykoli obrátit. Je příznačné, že jak s hluty, tak s trůními sloupů se pojí zájmeno svůj/svoje, což je jen dalším důkazem, že tyto předměty byly považovány za osobní vlastnictví. Jen těžko si lze představit, jak vážná mohla být ztráta nebo zničení takto intimního předmětu, který mohl být totéž co mobilní telefon pro moderního člověka.

Mastková forma na odlévání křížků a kladiv. Nalezená v dánském Trendgårdenu, 2. polovina 10. století,

Konečnou kapitolou, kterou bych chtěl v tomto článku nastínit, je otázka, nakolik obětování a přátelství s bohem souvisí se štěstím a osudem. Staří Seveřané byli, přinejmenším drtivá většina z nich, pragmatičtí a nelze si představit, že by slepě uctívali boha, který je nepodporoval. Krásným svědectvím může být zmínka o záborci Helgim Hubeném (Kniha o záboru země, kap. 218 [verze S]), který „byl velmi přelétavý ve víře: věřil v Krista, ale při plavbě na moři nebo v nesnázích se obracel na Þóra. Když pak Helgi spatřil Island, dotazoval se Þóra, kde by měl zabrat zemi, a odpověď mu nařídila plout na sever okolo země a nakázala mu, aby neodbočoval na západ ani na východ.“ Pro starého Seveřana bylo důležitým kritériem pro volbu boha to, že podporoval jeho věc, tedy jeho štěstí a osud. Pod štěstím/osudem si v tomto případě musíme představovat kombinaci jistot a aktuálních přání, například bezpečí, zdraví, finanční zajištění, příznivý vítr, vyhnání jisté osoby z kraje a podobně. V jednom z předchozích úryvků jsme mohli vidět, že záborec vrhl trůní sloupky přes palubu „pro štěstí“ – dnešním jazykem řečeno – pro dobrou budoucnost. Stejně tak v ságách často nacházíme „hledání štěstí na Islandu“. V ojedinělých případech nacházíme srovnávání Þóra a Krista, které spočívá právě v tom, který z bohů přináší více štěstí; viz Þórhall ze Ságy o Eiríkovi Zrzavém (kap. 8): „Rudovousáč se teď osvědčil jako lepší než tvůj Kristus. Toto jsem od něj dostal za báseň, kterou jsem složil o svém důvěrníku Þórovi. Málokdy mě zklamal.“ V souvislosti s Kristem a příchodu křesťanství do Skandinávie je třeba říci, že Kristus byl mnohdy “řazen vedle starých bohů […]. Lidé se mu zaslibovali v časech nemocí, válek a jiných světských obtíží, ale nedávali se poté automaticky křtít. Kristus byl volen jako jeden z možných fulltrúi, silný bůh, pomáhající ke světskému blahu.” (Bednaříková 2009: 101)

Můj kamarád Ondřej Vaverka měl v roce 2014 na semináři „Fate and Destiny in Old Norse Culture“ přednášku „Terminology of individual’s, family’s and world’s Fate in selected Old Norse sources“, jejímž výsledkem bylo, že staří Seveřané oplývali velkým arzenálem výrazů pro osud, z nichž velká část je shodná se výrazem „štěstí“. Pojmy hlutir a heillir, které se užívaly pro trojrozměrné figurky, patří mezi ně; a fakt, že doslovný překlad by mohl znít „losy“ a „štěstíčka“, již nemůže být překvapující. Chtěl bych rovněž poukázat na to, že v současné době slovo štěstí často nabývá významu vnitřního pocitu blaženosti a spokojenosti, což stojí proti staroseverskému štěstí, které je vnější okolností, souvisí s lepší budoucností a je možné si jej naklonit svým přičiněním. Proto věřím, že staroseverské štěstí mělo mnohem konkrétnější podobu, než naše abstraktní niterné štěstí. Staroseverské štěstí a vztah k podporujícímu bohu bych rád demonstroval citací ze zřejmě nejlepší vikinské beletrie, Zrzavého Orma (Bengtsson 1985: 24, 90):

Ale jsem přesvědčen, že jsi muž, jejž provází štěstí, a možná že přinášíš štěstí nám všem. Že ti štěstí přeje, to jsme již viděli třikrát; klopýtl jsi na kamenech ve chvíli, kdy proti tobě svištěly dva oštěpy; dále, nikdo z nás není vázán pomstou za Åla, kterého jsi zabil; a nakonec, nesrazil jsem tě, protože jsem chtěl získat veslaře místo něho. Proto soudím, že tvé štěstí je veliké a může nám být jen na prospěch […].’

‚Já jsem přesvědčen, že žádný z nás nemůže přesně vědět, jak mocný je který bůh a jak dalece nám může být na prospěch; a proto snad bude nejlépe, když nezanedbáme jednoho pro druhého. A tolik je jisto, že jeden z nich nám už na této plavbě tuze prospěl, a to je svatý Jakub; neboť jeho zvon dodává lodi pevnosti a s veslováním nám také pomohl. Proto na něj nesmíme zapomínat.’ Muži souhlasně přikyvovali, že dobře mluví, a tak obětovali maso a pivo Ægirovi, Alláhovi a svatému Jakubovi a hned měli větší odvahu.

graf

Graf pozitivních a negativních staroseverských slov spojených se štěstím/ osudem. Autor: Ondřej Vaverka.

Shrnutí a závěr

Na úvodu článku jsem ukázal, že bez detailního průzkumu archeologického a písemného materiálu není možné činit jakékoli závěry o nošení amuletů a jejich funkci. Následně jsem vypočetl všechny druhy magických předmětů, které byly používané ve vikinské Skandinávii. Speciálně jsme se zaměřili pouze na trojrozměrné mužské figurky, které byly přesvědčivě interpretovány jako sošky bohů Þóra, Freye a Óðina a které jsou mimochodem cenným materiálem k módě, kovolitectví a umění doby vikinské. Ve světle četných písemných zmínek, které se týkaly popisu kultu, jsem ukázal, že tyto sošky byly považovány za kapesní přátele a sloužily ke komunikaci se svými patrony/přáteli. Obsah této komunikace byl považován za důvěrný a měl podobu žádosti+příslibu nebo darů (ve formě obětin). Oproti tomu známe i kolektivní oběti spojené s hostinami, které měly důležitou sociální úlohu. Přátelství s bohem se však zcela jistě netýkalo pouze obětování, kterého si jakožto nejhlubšího projevu přátelství můžeme všímat v pramenech; věřím, že na přátelství nebo předurčení k přátelství mohou odkazovat i vlastní jména obsahující jména bohů.

Dalším a posledním bodem tohoto článku bylo konstatování, že rituální konání a přátelství s bohem do značné míry souvisí se snahou zajistit si lepší budoucnost, která se v staroseverském prostředí označuje jako osud / štěstí. Figurky jako jedny z mála hmotných památek nabízí skvělý vhled do staroseverské víry, vztahu jedince s bohem a vykreslují staré Seveřany jako pragmatické a přitom věřící, přátelské a štědré obchodníky na všech úrovních, jak fyzických, tak duchovních. „Vidím, že toto se přihodí každému, kdo nechce obětovat,“ pronáší první trvalý záborec Islandu Ingólf Árnason, velký obětník a přítel boha, nad mrtvolou svého pobratima Hjǫrleifa, který „nechtěl nikdy obětovat“ (Kniha o záboru země, kap. 7, 8 [verze S]). Právě v takovém světle, podle mého soudu, bychom měli vnímat jakékoli dochované rituální jednání, včetně nošení některých amuletů a jiných hmotných pozůstatků.

 

Bibliografie

Adam Brémský : Činy biskupů hamburského kostela, přel. L. Hrabová, Praha 2009.

al-Qazwini : Athar al-bilad; in: SAMARRA’I, Alauddin Ismail (1959). Arabic Sources on the Norse: English Translation and Notes Based on the Texts Edited by A. Seippel in ‘Rerum Normannicarum fontes Arabici’, Wisconsin (doktorská práce): 191–193.

Ibn Fadlan : Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel. J. E. Montgomery. Dostupné na adrese: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Egil Skallagrímsson : Ztráta synů = Egill Skallagrímsson, Sonatorrek, in: Den norsk-islandske skjaldedigtning: Forste bind B1 Rettet Tekst, ed. Finnur Jónsson, København 1912.

Snorri Sturluson : Sága o Hákonovi Dobrém = Saga Hákonar góða, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Kniha o záboru země = Landnámabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.

Sága o Eiríkovi Zrzavém = Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Hrafnkelovi, knězi Freyově = Hrafnkels saga Freysgoða, ed. Jón Jóhannesson, Austfirðinga sǫgur, Íslenzk fornrit XI, Reykjavík 1950. Do češtiny přeloženo jako: Saga o Hrafnkelovi knězi Freyově, přel. K. Vrátný, Praha 1920.

Sága o jomských vikinzích = Jómsvíkinga saga, ed. Ólafur Halldórsson, Reykjavík 1969.

Sága o lidech z Eyru = Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Laxdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit V, Reykjavík 1934. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Lososího údolí, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 187–319.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu, přel. E. Walter, Turnov 1929.

Sága o Víga-Glúmovi = Víga-Glúms saga, ed. Jónas Kristjansson, Eyfirðinga sǫgur, Íslenzk fornrit IX, Reykjavík 1956..

Výroky Vysokého = Hávamál. Do češtiny přeloženo jako: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 34–70.

Boudová 2012 = BOUDOVÁ, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné na adrese: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Bednaříková 2009 = BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila (2009). Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Kresťanstvo v časoch sv. Vojtecha. = Christianity during Period of St. Adalbert, Kraków: 85–103.

Bengtsson 1985 = BENGTSSON, Frans G. (1985). Zrzavý Orm, Praha.

Elgqvist 1934 = ELGQVIST, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng. In: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Gardeła 2014 = GARDEŁA, Leszek (2014). Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, Rzeszow.

Jensen 2010 = JENSEN, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Perkins 2001 = PERKINS, Richard (2001). Thor the Wind-Raiser and the Eyrarland Image, London. Dostupné na adrese: http://www.vsnrweb-publications.org.uk/Text%20Series/Thor_the_Windraiser/Thor.pdf.

Price 2013 = PRICE, Neil (2013). Belief and ritual. In: WILLIAMS, G. – PENTZ, P. – WEMHOFF, M. (eds) Vikings: Life and Legend, London: 162–195.

Słupecki 1996 = SŁUPECKI, Leszek Paweł (1996). ” … kastaði fyrir borð ǫndvegissúlur sínum“. Obrzęd zajmowania ziemi przez pierwszych osadników islandzkich. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, vol. 1, Wrocław: 89–95.

Undset 1878 = UNDSET, Ingvald (1878). Norske Oldsager i fremmede Museer : en oplysende Fortegnelse, Kristiania.

Zeiten 1997 = ZEITEN, Miriam K. (1997). Amulets and Amulet Use in Viking Age Denmark. In: Acta Archaeologica 68, 1–74.

Pouzdra na sekery – Axe sheaths

Sekery patří ve vikinském reenactmentu stále mezi oblíbené zbraně a nářadí. Často však na festivalech vídáme zbraně položené do trávy a odložené napospas rzi. Každý zálesák však musí potvrdit, že aby byla sekera stále ostrá a v dobrém stavu, je třeba nějaké pouzdro a zejména pečlivého majitele.

Pouzdra na sekery jsem dlouho hledal, ale kromě koženého pouzdra z dánského hradu Gurre Slot a koženého pouzdra z Novgorodu (oboje 14. století) jsem nebyl schopen nalézt žádnou informaci. Písemné prameny samozřejmě mlčí a pouzdra z organických materiálů se špatně zachovávají, a tak jsem měl za to, že se jedná o jednu z temných kapitol reenactmentu, kterou lze napodobit pouze na základě selského rozumu. Byl jsem proto zcela v šoku, když jsem náhodu narazil na informace o pouzdrech z Haithabu, Šlesviku, Dublinu, Vollu a Horstadu, Novgorodu a Sigtuny.

Rozhodl jsem se napsat článek pojednávající o těchto nálezech. Jan Zbránek, velitel skupiny Marobud (o němž jsme již psali ve 13. inspiromatu) vytvořil zdařilé repliky obou typů nalezených v Haithabu, které můžete spatřit níže spolu s dalšími pouzdry. Společně věříme, že tímto článkem zviditelníme potřebu ochrany seker a nutnost tohoto doplňku.

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 


Wooden Axe Sheaths

Axes are popular weapons and tools in Viking Age reenactment. However, their owners do not often care about them and we can see a lot of rusted axe heads during historical festivals. Every hiker knows that a sheath is necessary in order to keep the blade sharp and in good condition. Nevertheless, the best is, as always, a responsible owner.

I had been looking for axe sheaths for a very long time. All I had found was the leather sheath from the Danish castle Gurre Slot and the leather sheath from Novgorod (both from 14th century), but no Viking Age material. Written sources do not mention anything and sheaths from organic materials decayed – that was my way of thinking. I was shocked when I managed to find the information about sheaths from Haithabu, Schleswig, Dublin, Voll and Horstad, Novgorod and Sigtuna.

After all, I decided to write an article about these finds for you. My friend Jan Zbránek, the leader of the group Marobud (the article about him can be seen here) made really nice replicas of both types from Haithabu. You can see them below, together with several other sheaths. We hope in popularization of this essential axe addition.

The document can be seen or downloaded via this link:

 

 

 

sheath suspension axes

Navržené varianty upevnění dřevěných pouzder.  / Suggested variants of suspension of wooden sheaths.

Rekonstrukce / Reconstructions
sheaths

Nářadí Mische Meurina. / The collection of Misch Meurin.

Haithabu, typ 1 / Haithabu, type 1
Vyrobil Jan Zbránek / Made by Jan Zbránek.

Haithabu, typ 2 / Haithabu, type 2
Vyrobil Jan Zbránek / Made by Jan Zbránek.

Šlesvik, typ 1 / Schleswig, type 1
Vyrobil Stephan Meinhardt / Made by Stephan Meinhardt.

Sekera Petersenova typu E, Typ 1 / Petersen type E axe, type 1
Vyrobil Dominik Schörkl / Made by Dominik Schörkl.

Sekera s pouzdrem typu 1 / An axe with a sheath of the type 1
Vyrobil Martin Hrdlička / Made by Martin Hrdlička.

Sekera z Šestovice 61/2, typ 1 / The axe from Shestovitsa 61/2, type 1
Vyrobil Ferenc Tavasz. / Made by Ferenc Tavasz.

 Bradatice s pouzdrem typu 1 / A bearded axe with a sheath of the type 1
Vyrobil Erik Pankin / Made by Erik Panknin.

Vikinské přilby

PHTO0338.JPG

Ohelmený námořník na gotlandském obrazovém kameni Smiss Stenkyrka I. Za fotografii děkuji Daliboru Grimmovi.

Téma vikinských přileb patří mezi populární a přitom neprobádanou kapitolu raně středověkého vyzbrojení. O problematiku se dlouhodobě zabývám, o čemž svědčí také mé články o fragmentech přileb z Tjele („Přilba z Tjele“) a Birky („Fragmenty přilby z Birky?“, „Další fragment přilby z Birky?). Proto jsem se rozhodl sepsat ucelený článek, který by mapoval všechny doklady skandinávských přileb používaných během let 800–1100. Práci jsem pojmenoval „Grafnir hjálmar“ : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání a můžete si ji stáhnout prostřednictvím následujícího odkazu.

VLASATÝ, Tomáš (2015). „Grafnir hjálmar“ : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání.

Jsem si vědom, že otázka přileb není zdaleka uzavřená, a jsem ochotný o jednotlivých bodech článku vést debatu.


For English-speakers

The article Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání („A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“) aims to summarize known sources concerned with early medieval Scandiniavian helmets. The article comments not only the shape of helmets, but also their ownership and symbolism.

Ovinky nohou

Jakožto reenactor se pravidelně setkávám s problémem ovinek nohou. Je obvyklé, že se ovinky vyrábějí co možná nejlevněji – to znamená ustřižením několika proužků vlny, které se sešijí k sobě a obšijí, aby se nepáraly. Článek, který tímto prezentuji a který je překladem článku Petera Beatsona, ukazuje, že tento způsob není nejvhodnější, a názorným způsobem vypovídá o tom, jak vypadaly původní nálezy. V krátkosti jsou okomentovány rozměry, technické parametry, způsob fixace a rekonstrukce. Do článku jsou zahrnuty dobová vyobrazení a grafy, díky kterým si lze udělat dobrou představu o tom, jak dobové ovinky vypadaly a jak byly nošeny.

V případě, že by si někdo chtěl obstarat pár dobových ovinek, doporučuji obchůdky Ruční tkaní či Opo Ra. Jejich tvorbu můžete vidět zde:


Článek si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:
Ovinky nohou

Raně středověká šídla

V poslední době jsem v publikacích a na internetu náhodně narazil na několik raně středověkých šídel, které ve mně vzbudily zájem o sepsání kratšího článku. Ten bych chtěl věnovat všem řemeslně zaměřeným čtenářům těchto stránek. V tomto článku se nechci zabývat přehledovým zpracováním všech nástrojů, které máme k dispozici z raně středověké Evropy. Namísto toho chci postihnout základní charakteristiky a konstrukce s přihlédnutím ke skandinávskému materiálu.

Šídlo patří mezi nástroje, které se v průběhu dějin příliš nezměnily. Třebaže u dnešních šídel se používají jiné materiály, které jsou zpracovávány strojově, a šídla spíše směřují k všestrannosti (výměnná hlava), ve své podstatě jde stále o tentýž nástroj, s jehož pomocí lze manuálně děrovat materiál. Pokud jde o raně středověká šídla, usuzuje se, že mohla sloužit k děrování dřeva, kůže, kožešin a textilu (Petersen 1951: 232; Saggau 2000: 74). Stejně tak mohla být používána při rytí do kosti, parohu, jantaru a jiných materiálů. Šídla jsou běžně nacházena v mužských i ženských hrobech a na sídlištích.

typy_sidlaJehly raně středověkých šídel jsou poměrně uniformní, třebaže můžeme vymezit několik typů. První a nejběžnější typ představuje jehlu opatřenou dvěma hroty a rozšířenou středovou částí o čtvercovém nebo zploštělém průřez. Druhý a méně častý typ představuje nesymetrickou jehlu, jejíž řap je o poznání tenčí než hrot. Třetí typ lze spatřit v zahnutém šídlu. Šídla prvního typu běžně mají kruhový, oválný, pravoúhlý nebo diamantový průřez (diamantový průřez se perfektně hodí pro práci s kůží, protože ji netrhá) a mají zpravidla průměr 2–4 mm. Středová část o pravoúhlém nebo zploštělém průměru u dochovaných šídel těsně doléhá na rukojeť; zjevně fungovala jako zarážka, aby jehla nezajížděla hlouběji do dřeva. Kromě tvaru může variovat také délka jehel, která je rovněž uzpůsobena práci s konkrétním materiálem. Běžná délka se pohybuje mezi 45–140 mm (nejběžněji kolem 80–100 mm) a je závislá na metodě uchycení v rukojeti – některé jehly mají natolik dlouhý řap, že prochází celou rukojetí, zatímco řap jiných jehel zasahuje jen do určité části rukojeti. Jedno ze šídel z Birky (hrob Bj 924) je opatřeno závěsnou krytkou, která chránila hrot jehly.

typy_haithabu

Typy šídel z Haithabu. Převzato z Westphalen 2002: 101, Abb. 33.

Rukojeť, do níž byla jehla naražena, byla běžně vyráběna ze dřeva nebo parohu. Pro dobrou manipulaci byla ohlazena do kruhového nebo oválného průřezu. Délka rukojetí se běžně pohybuje do 100 mm, šířka kolem 30 mm. Rukojeti jsou obyčejně zužované směrem k hrotu, v některých případech jsou zužované směrem k opačnému konci. Některá šídla byla na konci rukojeti opatřena otvorem či kroužkem, který byl připevněn na ohnutý řap procházející rukojetí. Některé rukojeti, zejména parohové, jsou zdobené řezbou linií, vzorem “cikcak”, kruhovými motivy a uzly. Pouze u šídel z Dublinu a Birky lze spatřit plastické řezby. Některé dřevěné rukojeti šídel z Birky mají spodní okraje zpevněné třemi omotávkami ze stříbrného drátu (Bj 838) nebo dvěma bronzovými pásky (Bj 956).

 

Použitá literatura

AMBROSIANI, Kristina (1981). Viking Age combs, comb making and comb makers : in the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm.

ANDROŠČUK, Fedir – ZOCENKO, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

APALS, Jānis (2008). Araišu Arheoloģiskais Muzejparks. Ceļvedis, Riga : Latvijas Nicionālais Vēstures Muzejs.

ARBMAN, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

BIALEKOVÁ, Darina (1981). Dávne slovanské kováčstvo, Bratislava.

GRIEG, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

LANG, James T. et al (1988). Viking-age Decorated Wood: A Study of Its Ornament and Style, Dublin.

LUTOVSKÝ, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách,na Moravě a ve Slezsku, Praha.

OTTAWAY, Patrick (1992). Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London.

PETERSEN, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.

SAGGAU, Hilke Elisabeth (2000). Mittelalterliche Eisenfunde aus Schleswig, (Ausgrabungen in Schleswig 14), Neumünster.

WALLER, Jutta (1984). Nadeln/Pfrieme und Pinzetten. In: In: ARWIDSSON, Greta (ed.) Systematische Analysen der Gräberfunde. Birka II: 1, Stockholm, 183–190.

WESTPHALEN, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 10), Neumünster.

Saxy a bojové nože z východní Evropy

Kresebná rekonstrukce Olega Fedorova na základě výzkumu T. A. Puškiny v gnězdovském komplexu. Převzato z http://www.kulturologia.ru/files/u1834/ancient-russian-warrior-4.jpg.

Čtenáře těchto stránek bych rád upozornil, že jsem sepsal článek s názvem “Saxy a bojové nože východní Evropy“, ve kterém shromažďuji všechny známé informace o raně středověkých bojových nožích z území Ruska a Ukrajiny. Jelikož se jednalo o velice namáhavou práci, dospěl jsem k názoru, že článek zpoplatním, řekněme nejméně stokorunou (a v případě, že někdo bude ochoten dát více, budu jedině rád). Za tuto sumu obdržíte práci o 28 stranách, která obsahuje katalog staroruských saxů včetně rozměrů, fotek, nákresů a interpretace. Zároveň Vám na požádání pošlu všechny zdroje, jichž jsem používal, fotky v co nejkvalitnějším rozlišení a případně i obrázky moderních rekonstrukcí.

V případě zájmu mi můžete poslat e-mail na ceskyreenactment@gmail.com, nebo můžete napsat svůj e-mail do komentářů.


For English-speakers
I would like to inform the readers that I have finished the article “East European Seaxes and Fighting Knives” (the article is in Czech language). In the article, I collect all known pieces of information about early medieval fighting knives from Russia and Ukraine. I decided to impose a charge of minimum 5€ on the article (if anybody wants to grant more, I would be very grateful). In return for your money, you will get the article (28 pages) containing a catalog of Old Russian seaxes, their sizes, pictures, drawings and interpretation.

In case of your interest, please contact me at email ceskyreenactment@gmail.com or leave a comment below.


Post scriptum: Počet zájemců o zpoplatněnou verzi byl příliš nízký, a tak jsem po dlouhém zvažování došel k závěru, že práci zveřejním. Pokud by se někomu práce líbila a chtěl by podpořit projekt, může tak učinit kliknutím na rubriku Podpořte projekt.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:
Saxy a bojové nože východní Evropy

Hlazení a žehlení oděvu

Deska z norského Lilleberge.

Poslední rok se detailněji zabývám dobovým textilem a snažím se prokázat, že dobové oděvy byly módní, zdobené a udržované. Tento můj zájem mě přivedl také k deskám z velrybí kosti a skleněným hladítkům, které jsou často interpretovány jako žehlicí prkna a žehličky.

Při pátrání na internetu jsem objevil aktuální práci Eva Isaksen Hvalbeinsplater fra yngre jernalder (“Desky z velrybí kosti z mladší doby železné”), která dle mého soudu výtečně shrnuje dosavadní bádání a shromažďuje celkově 40 norských (zejména z pobřeží západního a severního Norska) a 15 zahraničních desek.

Isaksen vymezuje čtyři období zkoumání desek:

  1. Období 1850-1900. Shromažďování materiálů
  2. Období 1900-1950. Teorie o funkci desek
  3. Období 1950-1990. Teorie žehlícího prkna
  4. Období od roku 1990. Důraz na symboliku
deska z velrybí kosti, Muzeum ve Stockholmu, Švédsko

Deska z Birky s atypickým skleněným hladítkem.

Již od konce 19. století se vedou spory, co přesně tyto desky reprezentují. Kromě žehlícího prkna se také diskutovalo o hřebenových stávcích nebo talířích (Petersen 1951: 336). Dnes mezi odborníky existuje shoda, že jde o žehlící prkna, ačkoli Isaksenová s teorií žehlícího prkna nesouhlasí a na základě zářezů na povrchu pěti desek zastává názor, že jde o talíře (Isaksen 2012: 100–105). Desky v hrobech podle ní reprezentují postavení hospodyně jakožto té, která připravuje a servíruje pokrmy (Isaksen 2012: 105–106). Žehlící funkci skleněných hladítek nezpochybňuje, ale poukazuje na to, že se spolu s deskami našly pouze ve dvou případech, a jde tedy spíše o samostatný nástroj než komplement k deskám (Isaksen 2012: 90–91).

Přestože řada argumentů Isaksenové dává smysl a je postavená na logickém základě (např. že porézní velrybí kosti obsahují tuk, který by špinil oblečení; že dekorace desek by trhala textil), s její prací se nemohu zcela ztotožnit. Drtivá většina desek byla objevena v ženských hrobech (Sjøvold 1974: 253), občas spolu s nástroji na zpracování textilu. Přesto známe jednu obdélníkovou a po okraji zdobenou desku z velrybí kosti (14 × 18 × 1,4 cm), která byla objevena v sídlištním kontextu Birky (SHM 5208:1611). Výroba textilu a péče o něj byla symbolem profese bohaté ženy, stejně jako v Písni o Rígovi (28–29):

(…) ale hospodyně    si hleděla rukou,
hladila lněný šat,       řasila rukávy.
Zdvihal se čepec,        na prsou byla spona,
spadal přehoz,             modře barvená košile;
obočí jasnější,             hruď světlejší,
krk bělejší,                    než čerstvý sníh.“

K zářezům na pěti deskách lze namítnout, že nevíme, jak byly způsobeny. Autorka sama potvrzuje, že zářezy mohly vzniknout nechtěně, během rituálů nebo během pohřbu (Isaksen 2012: 101). Dalších pět desek vykazuje v prostřední části stopy po hladítkách (Isaksen 2012: ibid.). Můžeme se tak spokojit se závěrem, že s jistotou nelze potvrdit ani jedno z navrhovaných řešení, protože můžeme najít stopy, které naznačují jak funkci žehlícího prkna, tak funkci talíře. Gale Owen-Crockerová (2004: 304) se domnívá, že desky hrály spíše jen symbolickou a kultovní funkci a v praxi nesloužily k žehlení.

hladítka York

Hladítka z Yorku (převzato z Rogers 1997: 1777, Fig. 827).

Desky z velrybí kosti i skleněná hladítka musíme považovat za pozoruhodné či výjimečné předměty. Jak již bylo řečeno, nejvíce desek bylo nalezeno v Norsku, kde mělo velrybářství jistou tradici. Skleněná hladítka musela být dovážena z kontinentu (Roesdahl – Wilson 2000: 242; Cat. n. 54). Byly nalezeny i kamenné varianty, ale o jejich funkčnosti Isaksenová pochybuje (Isaksen 2012: 90; Fig. 5.8.; naopak Owen-Crocker 2004: 304 tvrdí, že mohly být používány prostými obyvateli). Snažím se poukázat na to, že tyto nákladné předměty si mohly dovolit pouze bohatší ženy, zatímco nejpočetnější sedlácká vrstva musela mít nějakou alternativu. Žehlící prkno může být substituováno vyhlazeným dřevěným prknem (Gale Owen-Crocker 2004: 304) a žehličku ve formě březového hladítka můžeme nalézt například v oseberské mohyle. Kamenné a skleněné varianty mají však nespornou výhodu, že je lze nahřát, a tak lépe plní svůj úkol.

Otázku dobového žehlení můžeme shrnout následovně:

Ačkoli existují různé názory na funkci desek z velrybí kosti, archeologické nálezy potvrzují důkladnou péči bohatších vrstev o textil. Totéž potvrzuje Píseň o Rígovi, která popisuje typickou aristokratku, jež hladí svůj lněný oděv.

Pokud nepočítáme kostěné desky, jediným přesvědčivým argumentem zůstávají nálezy skleněných, kamenných a dřevěných hladítek. Anderssonová (2003: 127) spekuluje také o možném používání kostěných hladítek. Skleněná hladítka, která se v severní a západní Evropě poprvé objevují od 9. století a která se začala masivněji používat v 10. století, se hojně objevují ve Francii, Anglii, Norsku, Švédsku (Rogers 1997: 1777) i Dánsku (Schiezel 1998: 7476). Přestože se někteří autoři pokoušeli dokázat, že byly používány při finální fázi výroby lněné látky, podařilo se zjistit, že byly používány spíše k údržbě a rovnání textilu po vyprání, zejména pak švů (Rogers 1997: 1775). Norské kusy mají průměr 78,7 cm (Petersen 1951: 328), nálezy z Yorku 79 cm (Rogers 1997: 1775), nálezy z Haithabu 710 cm (Schiezel 1998: 75) a nálezy z Birky se blíží průměru 8 cm, ačkoli jeden atypický kus má rozměr 11,9 × 7,0 × 4,9 cm (Arwidsson 1984: 199). Z Norska je známo 28 skleněných hladítek (Petersen 1951: 328), z Yorku 41 fragmentů z 10.13. století (Rogers 1997: 1775), z Haithabu úctyhodných 103 kompletních nebo fragmentárních nálezů (Schiezel 1998: 74) a z Birky 8 kompletních nebo fragmentárních kusů (Arwidsson 1984: 199). Běžně se nacházejí v ženských hrobech nebo bezkontextovém prostředí. Byly používány až do novověku (přehled a bibliografie zde).

Stejnou funkci, tvar i rozměr měla také kamenná hladítka ve formě oblázků. Jejich okraje jsou vyhlazené. Kromě Norska a Yorku se jeden kus o průměru 6 cm nalezl také v orknejském Skaillu (Grieg 1940: 171). Zdá se, že se přestala používat v 10. století s masivnějším nástupem skleněných hladítek (Rogers 1997: 1779).

žehlička-oseberg

Dřevěné hladítko z Osebergu (převzato z Grieg 1928: 185, Fig. 115)

Pokud je mi známo, dřevěná hladítka jsou reprezentována jediným nálezem, a to březovým kusem z oseberské mohyly (začátek 9. století), jak již bylo řečeno. To je široké 6,5 cm, dlouhé 19,3 cm a vysoké 12 cm (Grieg 1928: 184).

Je vidět, že skleněná hladítka, která se objevila s nástupem draselného skla v 9. století, v 10. století vytlačila ostatní formy západoevropských a severoevropských hladítek. Přesto mi přijde nepravděpodobné předpokládat, že by tato nákladná dovozová hladítka vytlačila domácí produkci používanou většinovou populací. Za logičtější považuji předpoklad, že se dřevěná a oblázková hladítka jednoduše nedochovala. Rozhodně to však neznamená, že by o své oděvy pečovali pouze bohatí.

Tento článek věnuji Vandě Jakabové, která ve mně vzbudila hlubší zájem o dobové oblečení.


Zdroje a doporučená literatura:

Píseň o Rígovi (Rígsþula). Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181. Originál zde.

ANDERSSON, Eva. Tools for Textile Production from Birka and Hedeby. Birka Studies 8: Excavations in the Black Earth 1990-1995, Stockholm 2003.

ARWIDSSON, Greta. Glättsteine und Glättbretter. In: Birka II:1, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1984: 199-202.

GRIEG, Sigurd. Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo 1928.

GRIEG, Sigurd. Viking Antiquities in Great Britain and Ireland. Part 2, Oslo 1940.

HAEVERNICK, TH. E.  HABEREY, W. Glättsteine aus Glass. In: Jahrbuch des Römisch – Germanischen Museum Mainz 10, Mainz 1963: 130138.

ISAKSEN, Eva. Hvalbeinsplater fra yngre jernalder : en analyse av hvalbeinsplatenes kontekst og funksjon, Universitetet i Tromsø 2012. Dizertační práce. Online zde.

OWEN-CROCKER, Gale R. Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge 2004.

OWEN, O. A.  DALLAND, Magnar. Scar : a Viking age boat burial on Sanday, Orkney, East Linton 1999.

PETERSEN, Jan. Vikingetidens Redskaper, Oslo 1951.

ROGERS, P. W. Textile Production at 16–22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/11, York 1997.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla 2000.

SCHIEZEL, Kurt. Die Glasfunde von Haithabu, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32, Neumünster 1998.

SJØVOLD, Thorleif. The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø 1974.

Úvod do staroseverských podzbrojí

Na žádost mnoha reenactorů, kteří se zabývají raně středověkým bojem, jsem se spolu se svými kolegy Romanem Králem, Janem Zajícem, Janem Bělinou a dalšími rozhodl sepsat článek, který by poskytoval obsáhlý komentář k užívání podzbrojí a textilních zbrojí raného středověku. Vzhledem k tomu, že neexistuje jediný archeologický nález, jsme nuceni složitě spekulovat a vycházet z pochybných literárních zmínek, vyobrazení a zkušeností vyzkoušených na vlastní kůži. Článek budeme koncipovat jako výčet konstrukčních předpokladů, ze kterých každý zájemce může vycházet.

1) nutnost podzbroje

Výjev z výšivky z Bayeux, kolem roku 1077.

Je logické, že se kroužkové a případně i další zbroje používaly v kombinaci s podkladem. Kroužková brň, která byla nejrozšířenější kovovou zbrojí ve Skandinávii, poskytuje kvalitní ochranu vůči řezu a efektivně rozkládá ránu do prostoru. Ale v případě, že by byla nošena bez podzbroje, by rozloženou ránu absorbovalo přímo tělo a došlo by k jeho povrchové a vnitřní destrukci. Pro dobu vikinskou (a ostatně celý raný středověk) je příznačné, že podzbroj nikdy není přímo zmiňována jako součást bojové výbavy (gerðarherváðir, herklæði), do které prameny řadí zejména kovové vybavení. Totéž platí o dochovaných skandinávských vyobrazeních (viz např. zde, Archer 2013) – zbroje přiléhají těsně k tělu a není pod nimi patrný podklad, a to ani v případě, že muži svlékají padlé ze zbrojí. Podzbroje jakožto spodní vrstvy nebyly pro celkové vyznění uměleckého díla důležité, respektive zbroje byly důležitější nežli jejich doplňky (byť nezbytné). Existují však iluminace ze soudobé Evropy, ve kterých je podklad naznačen (viz např. Skodell 2008), a my se pokusíme ukázat, že mezi podzbrojemi napříč soudobou západní a severní Evropou existovaly paralely.

2) materiál podzbroje
Nejlepší ochranu proti rozložené ráně představuje vrstvený textil a kůže. V českém reenactmentu panuje tendence vyrábět i několik centimetrů silné prošívanice a vycpávanice, ale vědecké bádání (viz seznam u Archer 2014) spekuluje o dvou textilních vrstvách či kombinaci textilní a svrchní kožené vrstvy. Tomu by nasvědčovala i vyobrazení, ve kterých zbroje přiléhají přímo k tělu. Menší počet vrstev vlny (do tří) se nám také osvědčil v moderních bitvách – bojovník není omezen v pohybu a zároveň je obstojně chráněn (sekery a kopí jsou však problematické). Osvědčily se také nepříliš tlusté zplstnatělé textilie.

Ságy a další prameny včetně Knihy o družině (Hirðskrá) a Královského zrcadla (Konungs skuggsjá) zmiňují textilní zbroje treyja a panzer/panzari (Falk 1914: § 87 + § 90; 181182, 185186). Tyto pojmy se do staroseverštiny dostaly jako výpůjčky ze střední nízké němčiny a označují mnohavrstvé prošívanice a vycpávanice vrcholného a pozdního středověku (Hjardar – Vike 2011: 194196). Zbroje na způsob prošívanic, které jsou prošívané vertikálním nebo diamantovým vzorem, se ve vyobrazeních (např. výšivka z Bayeux) objevují až v 11. století a mohou souviset s celkovou profesionalizací armád, třebaže musíme konstatovat, že vyobrazení zbroje zjednodušují, a to až do té míry, že nečiní rozdíl mezi zbrojemi textilními, kroužkovými, šupinovými či lamelovými.

3) střih 

Dánové

Útok velkého dánského vojska podle rukopisu M.736, fol. 9v, cca rok 1130.

Otázka střihu je zřejmě nejsložitější ze všech, protože vyžaduje znalost soudobého odívání. Lze předpokládat, že střih nebyl zcela uniformní. Rovněž lze předpokládat postupný vývoj – zesilování jednotlivých částí a vrstvení většího množství látek, což vyžaduje jejich prošívání.

Nelze si nevšimnout, že většina ságových bojovníků bojuje prakticky beze zbroje, což si lze vyložit tak, že si kvalitní zbroje jednoduše nemohli dovolit. Někteří se před bojem dokonce oblékají do sváteční tuniky. Anglické iluminace z 10.12. století znázorňují řadu bojovníků oděných pouze do čapek a tunik. Stejně tak mohly funkci samostatně nošené textilní zbroje plnit přehybané nebo východní kaftany s knoflíky. Přijde mi logické předpokládat, že podzbroje byly prakticky totožné s těmito běžnými, civilními oděvy, a jejich ochranné funkce se dosahovalo jejich vrstvením. Co se týče střihu, jedná se o klasickou tuniku (kyrtill) : po kolena dlouhý oděv bez knoflíků nebo zapínání, s dlouhými rukávy a vsazenými klíny. Výstřih mohl být řešen klopou a stojáčkem pro ochranu krku, stejně jako v případě tunik ze Skjoldehamnu a Guddalu.

Add. MS 24199 fol. 18

Cotton Ms. Cleo. C VIII, fol. 18v, konec 10. stol.

Toto řešení přinejmenším naznačuje několik pramenů. Prvním z nich je iluminace anglosaské verze Prudentiovy Psychomachie (viz vpravo), která se datuje do konce 10. století. Na této iluminaci lze spatřit dva bojovníky – tanečníky v krátkých kroužkových košilích se zubatými okraji, zpod nichž vyčnívají tuniky, které dosahují kolen a zápěstí. Prakticky stejné řešení se objevuje v iluminacích několika rukopisů z období 10.11. století (viz např. scény z Knihy Makabejské ze St. GallenuZlatého evangeliáře z Echternachu či Života svatého Albína). S tím koresponduje i jeden literární pramen, a sice Sága o Magnúsovi Dobrém (kap. 29), ve které se praví, že „Král Magnús si sundal kroužkovou brň, pod níž měl navrchu rudou hedvábnou tuniku […].

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle Hjardar – Vike 2011: 155.

Tento krátký ságový úryvek nás nutí představovat si podzbroj jako více tunik poskládaných na sebe. Osobně jsem toto řešení používal a jeho praktičnost spatřuji v tom, že nositeli umožňuje libovolně přidávat/ubírat počet vrstev, čistit propocené tuniky samostatně a konečně používat samostatné tuniky i mimo bojový kontext. Hned dva norské nálezy – Skjoldehamn a Guddal – obsahovaly dvě tuniky, což je přesně počet, který se mi osvědčil jako ochrana vůči zimě i jako podzbroj nošená pod brní.

Rozhodně lze uvažovat také o tunikách sešitých k sobě. Podzbroj ze sešitých tunik je již speciálním válečným oděním, které jen stěží najde uplatnění v nebojové situaci. Často se argumentuje tím, že byzantské prameny popisují podzbroje podobné prošívanicím. Obzvlášť zajímavé svědectví podává Anonymní traktát o strategii ze 6. století:

Zbroj by neměla být nošena přímo na běžném oblečení, jak někteří dělají, aby snížili váhu zbroje, nýbrž na oděvu přinejmenším na prst tlustém. A to ze dvou důvodů. Když se tvrdý kov dotýká těla, nerozdírá ho, leč dokonale sedne a pohodlně spočívá na těle. Navíc zabraňuje nepřátelským střelám, aby zasáhly tělo […], protože drží [kovovou zbroj] dále od těla.“ (Anonymní byzantský traktát o strategii, §16)

Existenci takového jednokusového textilního odění ve Skandinávii dokládá prakticky až výraz treyja, což podle nás může svědčit o tom, že se podobný specializovaný oděv začal používat až v pozdějším období (11./12. století a dále), ale vzhledem k povaze našich pramenů nemůžeme zavrhnout ani tuto myšlenku. Nezbývá tedy nic jiného než připustit obě varianty, a sice brň oblékanou přes civilní šaty (několik tunik) a brň oblékanou přes speciální oděv. Tloušťka speciálního oděvu by se mohla pohybovat kolem 1 centimetru. Osobně bych se u takového oděvu ze sešitých tunik vyhnul důkladného prošívání, nýbrž bych tuniky sešil u lemů a pak bych na ně našil ozdobné pásky a lemovky z hedvábí, čímž bych docílil dekorativního vzhledu a prošití zároveň.

Skandinávská vyobrazení naznačují, že se délka podzbroje přizpůsobovala délce kroužkové zbroje. Prudentiova Psychomachie a další soudobé iluminace však ukazuje pravý opakAž na výjimky můžeme říci, že do počátku 11. století se ve skandinávském kulturním okruhu užívaly kratší brně, v délce do 70 cm, a s krátkým rukávem. Zároveň chyběly kroužkové komponenty, jako ochrana krku či nohou. V průběhu 11. století zaznamenáváme prodlužování zbrojí, které bylo způsobeno přejímáním kontinentálních zvyklostí a které vyvrcholilo používáním kroužkových kompletů.

Vyhraňujeme se vůči moderním „podzbrojím“, které jsou bez ladu a skladu sešity dohromady a připomínají spíše hadry nebo otrocké oblečení. Textilní zbroje – ať už byl jejich vzhled jakýkoli – musely být vkusné a musely odrážet status majitele. V dnešní době se až příliš hledí na praktickou stránku a „minimální koukatelná elegance“ je zanedbávána. Někteří reenactoři a organizátoři historických akcí s oblibou tvrdí, že podzbroje nejsou dochované, a proto je dnes možné používat a tolerovat prakticky jakoukoli textilní nebo koženou zbroj.

4) rekonstrukce
Zastáváme názor, že v reenactmentu je důležitá vizualizace. Můžeme se snažit o kvalitní článek, ale bez fotek rekonstrukcí nikdy neoslovíme cílovou skupinu. Proto přikládáme menší galerii fotek podzbrojí a zbrojí. Do budoucna doufáme, že se galerie bude rozšiřovat – pokud disponujete fotografií vhodné podzbroje, můžete nám ji samozřejmě poslat a my ji zveřejníme.

Společným jmenovatelem vyfocených podzbrojí je menší počet vrstev, délka dosahující maximálně po zápěstí a po kolena, absence zapínání a co nejméně prošívání.


Domníváme se, že otázka podzbrojí byla dosud přehlížena – na našich bojištích se pohybují bojovníci, který se svými tlustými či ahistorickými zbrojemi spíše připomínají maskota firmy Michelin. V zájmu posunu reenacmentu je třeba vést diskuzi, a proto jsme otevřeni názorům ostatních reenactorů a jsme ochotni o problematice podzbrojí dále debatovat.

Článek se již po pár dnech dočkal dobrého přijetí a dokonce vznikl doplněk o bojovém kabátci. Jeho autorem je Abe a můžete si jej přečíst zde. Za citování stojí autorova věta: „Můj názor je ten, že pro bojovníka na cestách je nepraktické tahat civilní oblečení a ještě navíc speciální bojovou ochranu, mnohem výhodnější je spojit oba požadavky do jednoho.


Zdroje a doporučené odkazy

Anonymní byzantský traktát o strategii (The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy). In: Three Byzantine Military Treatises, ed. a přel. George T. Dennis, Washington 1985: 1–135. Dostupné z: https://oniehlibraryofgreekliterature.files.wordpress.com/2015/09/three-byzantine-military-treatises-by-george-t-dennis.pdf.

Sága o Magnúsovi Dobrém – Sagan af Magnúsi góða. Dostupné z: http://www.heimskringla.no/wiki/Sagan_af_Magn%C3%BAsi_g%C3%B3%C3%B0a.

ARCHER, Gavin. Mail Shirts, in: The Viking Age Compendium, 2013. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Mail_Shirts.

ARCHER, Gavin. Jacks and Gambesons, in: The Viking Age Compendium, 2014. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Jacks_and_Gambesons. Viz bibliografii v závěru.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.

SKODELL, Henry. Schutzausrüstung des 11. Jahrhunderts in Mitteleuropa, in: Reenactment.de, 2008. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.reenactment.de/reenactment_start/reenactment_startseite/diverses/kitguide/kitguide.html.

Relikvie z kostela Bussy-Saint-Martin – nejstarší dochovaná prošívanice – online.

Rekonstrukce prošívané zbroje na základě ikonografických podkladů z 13.st. – online.

Ochrana těla doby vikinské – online.