Jakobssonovy principy jílců

Na revoluční práci Jana Petersena De Norske Vikingesverd (1919) navázala řada autorů, kteří se snažili Petersenovu typologii upravit, doplnit anebo nahradit vlastními schématy. Jedním z nich je Mikael Jakobsson, který ve své práci Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi (Stockholm, 1992) představil poněkud odlišný přístup. Na něj se nyní podíváme.

kniha

Práce Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi [Válečnická ideologie a typologie vikinských mečů], která je publikovanou doktorskou prací autora, je seriózním a velmi propracovaným počinem, jehož přínos spatřuji především v pokročilé analýze, která těží z dat shromážděných z velké části Evropy. Jeho cílem není přímo revidování Petersenových jílcových typů, se kterými v podstatě souhlasí, nýbrž se rozhodl pro vymezení velkých skupin jílců využívajících podobných konstrukčních rysů – tyto skupiny pak nazývá principy. Zatímco Petersen vyčlenil tři principy (skupina s vícelaločnou hlavicí, skupina se zjednodušenou hlavicí, skupina nezařaditelných typů), Jakobsson rozšiřuje dělení na 6, respektive 7.

  1. trojúhelníková hlavice
  2. trojlaločná hlavice
  3. pěti a více laločná hlavice
  4. absentující hlavice
  5. zahnutá záštita
  6. jednodílná hlavice
  7. nezařaditelné

principy

Princip 1 : trojúhelníková hlavice

Odpovídá Petersenovým základním typům A, B, C, H, I a speciálním typům 3, 6, 8 a 15. Meče užívající tohoto principu tvoří podstatnou část mečového materiálu – podle Jakobssona nejméně 884 kusů (48%). V Norsku tomuto principu odpovídá 529 kusů (60%), ve Švédsku 147 (17%), ve Finsku 81 (9%), v Dánsku 4 (0,5%), v západní Evropě 94 (11%) a ve východní Evropě 29 (3%). Svůj původ mají v kontinentálních mečích s pyramidovou hlavicí. Do Skandinávie se tento princip dostává v polovině či na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přetrvává zde do poloviny 10. století.

princip1-typyTypy mečů odpovídající principu 1.

princip1-rozsireniRozšíření principu 1 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 2 : trojlaločná hlavice

Zahrnuje varianty typu A, typ Mannheim, speciální typy 1 a 2, typ Mannheim/Speyer, typ D, speciální typy 14 a 6, typ L, starší varianta typu X, speciální typ 13, typ E, speciální typ 19, typy U, V, R, S, T a Z. Tento princip se uplatňuje u nejméně 492 mečů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 188 kusů (37%), ve Švédsku 58 (12%), ve Finsku 43 (9%), v Dánsku 18 (4%), v západní Evropě 75 (15%) a ve východní Evropě 110 (23%). Původ lze spatřovat v merovejských mečích, trojlaločná hlavice vychází z hlavice se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na konci 8. století pod vlivem raně karolinských mečů a přiživen z Anglie v 9. století zde setrval až do začátku 11. století.

princip2-typyTypy mečů odpovídající principu 2.

princip1-rozsireni
Rozšíření principu 2 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 3 : pěti a více laločná hlavice

Zahrnuje typ K, O a pětilaločnou variantu typu S. Tento princip je nejméně početný – nejméně 88 mečů (5%) – a souvisí s principem 2. V Norsku tomuto principu odpovídá 44 kusů (49%), ve Švédsku 4 (5%), ve Finsku žádný, v Dánsku 1 (1%), v západní Evropě 26 (30%) a ve východní Evropě 13 (15%). Princip 3 vzešel, stejně jako princip 2, z merovejských mečů s hlavicí se zvířecími hlavami na bocích. Do Skandinávie se tento princip dostal na počátku 9. století a přečkal do poloviny 10. století.

princip3-typyTypy mečů odpovídající principu 3.

princip3-rozsireni
Rozšíření principu 3 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 4 : absentující hlavice

Tento princip, vyznačující se vrchní záštitou, která nahrazuje hlavici, zahrnuje typy M, P, Q, Y, Æ a speciální typy 5, 17 a 18. Počet mečů užívajících tento princip je nejméně 712 (39%). Nutno podotknout, že typ M je vůbec nejpočetnějším typem mečů s nejméně 432 zástupci (17%). V Norsku principu 4 odpovídá 631 kusů (89%), ve Švédsku 23 (3%), ve Finsku 14 (2%), v Dánsku 2 (0,3%), v západní Evropě 28 (4%) a ve východní Evropě 14 (2%). Princip 4 se objevil v 9. století a vytratil se v průběhu 11. století.

princip4-typyTypy mečů odpovídající principu 4.

princip4-rozsireni
Rozšíření principu 4 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 5 : zahnutá záštita

Zahrnuje typ L, varianty typů O, K a X, typ Q, T, Y, Z, Æ, speciální typy 7, 14, 15, 16, 17, 18 a 19. Meče využívající princip 5 čítají nejméně 482 kusů (26%). V Norsku tomuto principu odpovídá 312 kusů (71%), ve Švédsku 32 (7%), ve Finsku 23 (5%), v Dánsku maximálně 3 (1%), v západní Evropě 45 (10%) a ve východní Evropě 70 (6%). Princip 5 se uplatnil ve stejné době, jako princip 4, tedy v období od počátku 9. století až po 11. století.

princip5-typyTypy mečů odpovídající principu 5.

princip5-rozsireni
Rozšíření principu 5 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Princip 6 : jednodílná hlavice

Princip, vyznačující se jednodílnou hlavicí a absentující vrchní záštitou, zahrnuje typy X a W. Mečů užívajících tohoto principu je nejméně 211 (11%). V Norsku principu 6 odpovídá 69 kusů (33%), ve Švédsku 25 (12%), ve Finsku 46 (22%), v Dánsku 8 (4%), v západní Evropě 51 (24%) a ve východní Evropě 12 (6%). Podle Jakobssona princip 6 nastoupil na konci 9. století nebo na počátku 10. století, avšak jak ukázal Jiří Košta na souboru mečů typu X z Mikulčic, tento princip mohl být ve střední Evropě etablovaný již v 9. století. Princip 6 se ukázal jako dominantní a podstatný pro následující středověké zbraně.

princip6-typyTypy mečů odpovídající principu 6.

princip6-rozsireni
Rozšíření principu 6 s vyznačenými lokalitami nálezů.

Nezařaditelné

Z celkového množství 1900 zahrnutých mečů je 97% z nich zařaditelných k výše uvedeným principům. 3% procenta, kolem 60 mečů, však není možné zahrnout. Jedná se o typy F, G, N a speciální typy 4, 9, 10, 11, 12 a 20. Tyto typy stojí buď na pomezí dvou principů, anebo v podstatě tvoří svébytné principy.

nezaraditelneNezařaditelné typy.


Na úrovni jednotlivých typů můžeme spatřovat jistou evoluci, která přinesla zhruba každou generaci nový typ meče, avšak jak můžeme vidět, principy, tedy širší skupiny mečů užívající jisté definované rysy, byly standardně v užívání přes 100 let, a některé dokonce až 200–250 let, tedy 6–8 generací. Takto dlouhé užívání stejných postupů musí mít hlubší význam. Ten však zřejmě nesouvisí ani s rozdílnou chronologií (přinejmenším v 10. století byly všechny principy užívány souběžně), ani s různou geografickou lokací (byly užívány ve stejném prostředí), ani s rozdílnými praktickými vlastnostmi (u principu 1 neexistuje vazba typu jílce na typ čepele, a tak můžeme potkat tytéž typy s jednobřitými i dvojbřitými čepelemi). Jakobsson se tedy domnívá, že za popularitou šesti různých principů je něco jiného – různé strategie při reprodukci symbolické hodnoty vázané na fyzickou formu.

Symbolická hodnota mečů vzniká jejich vlastnictvím a užitím. Fakt, že mečové principy vznikaly v turbulentních dobách plných válek a že se meče velmi často nacházejí v hrobech, napovídá, že vlastníci mečů měli být chápáni jako suverénní a bojeschopní předáci. Meč je mnohovrstvým způsobem vyjádření samostatnosti a legitimní přináležitosti k vyšší společnosti (viz  Biografie meče). Tato hodnota se samozřejmě promítla do vzhledu meče, přičemž některé typy nebo celé principy byly k vyjádření takového poselství vhodnější než jiné. Jednotlivé principy v sobě mohou obnášet dnes již nepříliš patrná sdělení.

Tradičnější konstrukce (většina mečů principů 1, 2, 3) jsou tvořeny těžšími, zpravidla dekorovanými kusy s vícedílnými hlavicemi a krátkými záštitami, které se hodí pro opěšalý boj. Proti této konzervativní konstrukci, hluboce zakořeněné v předchozích generacích germánských zbraní, stojí lehčí, méně dekorované meče, mající jednoduché hlavice, delší záštity a meče obecně vhodnější pro jízdní boj (princip 6, zejména typ X). Jejich majitelé se mohli vlastnictvím hlásit ke kontinentální aristokracii a módě, kterou tamější elita prosazovala. Podobně tomu může být u principu 5, který však je, jak se zdá, anglosaského původu, a přinejmenším ve Skandinávii se jeho prvky úspěšně kopírovaly. Princip 4 mohl být vhodnější pro tu část populace, která se chtěla přihlásit k identitě vlastníků mečů, ale nemohla si dovolit dříve zmíněné principy – proto je také Petersenův typ M nejběžnější raně středověký meč (viz Meče Petersenova typu M).

Důležité je v neposlední řadě zmínit, že distribuce zbraní ve Skandinávii nebyla jednotná a zřejmě panovaly velké rozdíly mezi centry a periferiemi. V uzavřených společnostech, jako je Island nebo některé skandinávské regiony, byly zbraně rozšířené, ale meče byly drženy pouze nejbohatšími a pouze v malých počtech. V centrech, jako například ve středošvédském Upplandu (středošvédský, též společnost rozdělující model), byly zbraně drženy primárně v rukou válečnické nobility, a to zhruba v poměru až 14 Petersenových typů na 100 mečů. Zásadní je u tohoto modelu otázka přítomnosti a absence zbraní mezi širší populací. Oproti tomuto stojí model periférie, která je obývána nepříliš stratifikovanou populací, jež se snaží o demonstraci své moci. Tato demonstrace se projevuje kumulací velkého počtu zbraní (též společnost sjednocující model), jejichž zásadní rozdíl spočívá v četnosti a kvalitě. To můžeme vidět jak v četnosti mečů na norském území, které zahrnuje několik tisíc mečů, tak na skutečnosti, že poměr v na meče bohatých norských krajích činí 10–13 Petersenových typů na 100 mečů. Vakuum vzniklé absencí centrálního panovníka je zaplněno množstvím drobných předáků, kteří demonstrují svoji suverenitu vlastnictvím exkluzivního vybavení. Takový typ společnosti, která užívá více mečů, zachovává tento trend a pouští do oběhu ještě větší množství. Další důvody vzniku norského modelu lze vyložit dobře vyzbrojenou domobranou, ale i jinak. Všechny modely jsou podle Jakobssona ve skutečnosti odrazem téže reality.

Jakobssonova práce je sémiotických přístupem k materiální kultuře. Snaží se nastínit komplexní vztah mezi symbolem a kontextem, neuchyluje se pouze k jedinému vysvětlení. Na skupiny mečů se zaměřuje pohledem velkých dějin, na konkrétní meče hledí optikou malých dějin. Knize se ani po více než 25 letech nedostává tolik pozornosti, kolik by si díky svým užitečným analýzám a přílohám zasloužila. Přesto by Jakobssonům výzkum s časovým odstupem zasloužil revizi, která by potvrdila nebo vyvrátila jeho aktuálnost.

Tomáš Vlasatý
Slaný, 20.10.2018

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). Tyto meče, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Biografie meče

Mapování života meče ve středověku

Tento článek z hluboké úcty věnuji drahému příteli Janu Motyčkovi.

Prostředky vedení války v minulosti jsou nesmírně populárním tématem, které láká mnoho laiků i odborníků. Dramatické příběhy plné násilí jako lidé vyhledáváme, učíme se jimi a předáváme je dále. Tento modus se napříč historií příliš nezměnil, a tak se v kronikách či ságách setkáváme s pasážemi, které se zaobírají zbraněmi. Zpravidla se zbraně objevují jako součást ozbrojeného střetu, ale ne všech případech.

V první polovině roku 2018 jsem přečetl řadu raně a vrcholně středověkých kronik, ve kterých jsem si povšiml nápadné přítomnosti mečů mimo bojový kontext. Zmínky jsem začal třídit do kategorií, které bych zde rád v aktuální formě prezentoval. Výčet může být kýmkoli aktualizován; velmi ocením jakoukoli pomoc, rozšíření či zmínku, která bude náležitě ocitována.

Tento článek je zamýšlený jako pokud o seriózní a komplexní přístup k problematice, která je často idealizovaná. Zásadním poznatkem plynoucím z tohoto příspěvku je, že meče byly do jisté míry chápány jako živé předměty, které měly vlastní životy a příběhy. Jenom ve staroseverské literatuře známe přes 170 jmen mečů (Falk 1914: 4764), což poukazuje k témuž. Jistě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že v životě středověkého života hrála zbraň důležitou úlohu, prostupovala celým jeho životem a v mnoha případech identifikovala jeho sociální pozici. Konkrétně meč byl těsně spjat s nejdůležitějšími mužskými hodnotami – a sice rodovými vazbami, vazbami k jeho pánovi a ke králi. Byl něčím, s čím se majitel nikdy nerozloučil; byl nošen v královských síních, na sněmech i při práci na poli a v noci visel nad postelí. Není tak divu, že meč leckterého majitele mohl doprovázet až do záhrobí. Funkce meče tak není být pouze zbraní – řada mečů k tomuto účelu zřejmě ani použita nebyla.


Zrod a údržba meče

Výroba a testování
Aniž bychom chtěli generalizovat, počet mečů nás nutí k obecnějším soudům. Nejlepší informace ke zrodu meče poskytují samotné nálezy, kterých nalézáme tisíce. Zbraně se dle tvaru dělí na různé typy, které se v průběhu času konstantně měnily, byť určitou dobu setrvávaly v oběhu. Zcela jistě můžeme mluvit o rozšířené popularitě jednotlivých typů, což nasvědčuje módě a výrobě ve specializovaných dílnách. Pokud nápisy, jako např. ULFBERTH, označují dílny, pak byly některé dílny i po několik století. Ačkoli i dnes existují mečíři, kteří zvládají mnoho řemesel a tvoří kompletní meče, jistá část mečů, a to přinejmenším raně středověkých, svědčí o tom, že čepele a jílce byly vyráběny separátně jiným člověkem. Kvalitní mečíř měl zajisté výsadní postavení a měl mnoho zakázek. Meče byly vyráběny na objednávku dle konkrétních přání a rozměrů budoucího majitele.

Žádoucí kvalitou u nejlepších dostupných raně středověkých mečů bylo, aby bylo meč možné ohnout do oblouku bez trvalého poškození. O tomto informuje jak Notker Koktavý (Život Karla Velikého 18), tak arabští pozorovatelé (Ellis Davidson 1994: 116), kteří popisují tyto experimenty na mečích prováděné. Další ceněnou vlastností bylo ostří, které dokáže vydržet za extrémních podmínek. Sága o Haraldu Krásnovlasém (43) například říká: „Král Aðalstein dal Hákonovi meč, jehož záštita i rukojeť byly ze zlata, a čepel byla ještě lepší. Tento meč Hákon zasekl do žernovu až po středový otvor, a od té doby se meči říkalo Mlýnkoseč [Kvernbítr]. Byl to ten nejlepší meč, jaký kdy v Norsku byl.“ Ve staroseverském hrdinském cyklu se setkáváme se Sigurðem, který zkouší meč přeseknutím kovadliny, na němž byl ukut, a také tím, že mečem přesekl chomáč vlny plovoucí v řece (Sága o Vǫlsunzích 15). Meče byly rozhodně nesmírně ceněnou komoditou, kterou si mohli dovolit přinejmenším příslušníci lépe situovaných rodů. Vzhledem k této vysoké ceně není překvapivé, že se meče kradli, a to jak od živých (např. Sága o lidech z Lososího údolí 30), tak z hrobů (Kozák – Ratajová 2008). Některé zkoumané meče přesvědčivě ukázaly, že se jedná o nekvalitní napodobeniny mistrovských kusů (Williams 2009), zatímco jiné se zdají být spíše okrasné než-li zamýšlené pro dlouhodobé používání v boji (Fedrigo et al. 2017). Písemné prameny, zdá se, tento závěr podporují tím, že zmiňují jak kvalitní meče, tak meče, které se v boji často ohýbají (např. Sága o lidech z Eyru 44).

honzaVýroba meče typu H. Swordmakery Elgur.

Broušení, přechovávání a čištění 
O broušení nemáme mnoho písemných zpráv, a pokud máme nějaké, většinou se vztahují k přípravě k boji. Příkladem může být Dudonova zmínka „Někteří brusy ostří zbraně, meče a sekery“ (Dudo : Historie Normanů, ed. Lair 1865: 142). Nevíme, zda se k broušení mečů používaly různé druhy brusů, ale je to pravděpodobné – archeologicky potvrzené máme zejména pískovcové a svorové brusy a brousky o různých hrubostech. K hrubému ostření mohly dobře posloužit otočné brusy, které známe například z Haithabu (Resi 1990) a franských manuskriptů, k dobrušování mohly posloužit tyčkovité brousky. V některých anglosaských a vikinských hrobech jsou nacházeny dlouhé, masivní brousky, které v rukou panovníka mohly být insigniemi ochránce země a lidu (Słupecki 2004: 238).

Meče byly uchovávány v pochvách se dřevěným dvoudílným jádrem, které bylo potaženo kůží, kombinací kůže a textilu či vrstveným textilem. Mečový pás umožňoval pohodlné nošení u boku či přes rameno. Vnitřní prostor dřevěného jádra byl vystlán textilem či kožešinou, které zřejmě byly napouštěny olejem či voskem, takže meč byl impregnován a chráněn. Meč přesto čas od času vyžadoval péči puléře. Například Zákoník Alfréda Velikého (§19,3; Čermák 2009: 481) nás informuje, že pokud je meč svěřený do puléřovy úschovy, je nelegální jej použít ke zločinu: „Přijme-li puléř něčí meč, aby jej vypuléroval, nebo kovář něčí nástroj, nechť jej jeden i druhý vrátí zpět neposkvrněný [nepoužitý ke zločinu], tak jak jej přijal.“ Meč byl dobře čitelným znakem, který vypovídal o identitě svého pána (např. Sága o Gíslim 36), a byl-li jím spáchán zločin, podezření padlo na legitimního vlastníka, nikoli na dočasného přechovavatele. Meč byl vlastníkem nošen viditelně, a to dost možná tím způsobem, aby podtrhoval vlastníkovu mužnost. Byly nicméně i situace, kdy bylo kýžené, aby byly meče schované pod plášti: „Když vešli do síně, Hauk svým mužům nařídil, jak si mají počínat, zejména to, že ti, který vešli první, mají odcházet jako poslední, a že všichni mají u stolu utvořit řadu. Každý měl mít u levého boku meč, který měl být krytý pláštěm tak, aby meč nebyl vidět“ (Sága o Haraldu Krásnovlasém 42). V Sáze o Egilu Skallagrímssonovi (46) se hlavní hrdina uchyluje k útěku z ostrova, přičemž svou válečnou výstroj balí do pláště, jenž si váže do uzlíku kolem krku, aby měl volné ruce při plavání.

Pokud meč nevisel svému majiteli u pasu, mohl být pověšen na stěně u stolu (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 70) nebo nad postelí (Sága o lidech z Lososího údolí 30). Ve velmožských síních, které zřejmě sloužily současně jako zbrojnice, bylo zbraní mnoho (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 45; Sága o Óláfu Svatém 162). Při cestě na lodi byl meč uschovaný v truhle (Sága o lidech z Lososího údolí 76; Sága o Óláfu Tryggvasonovi 117).

utrechtOstření mečů na otočném brusu (vpravo) a pomocí tyčkového brousku (vlevo).
Utrechtský žaltář (MS Bibl. Rhenotraiectinae I Nr 32), fol. 35v, kolem roku 830.

Ve službě člověka mimo boj

Otázka majitele
Z toho co bylo a bude řečeno velmi jasně vyplývá, že meč náležel téměř výhradně do mužského vlastnictví. V některých jazycích, např. staré angličtině ale i češtině, se mužská linie rodu dává do souvislosti se zbraněmi nebo konkrétně meči. Meč je symbolem aktivní síly a boje o existenci a suverenitu. Mimoto lze meč zařadit mezi falické motivy, s čímž mohou souviset také některé názvy mečů; v některých pramenech se meč a falus dávají do přímé souvislosti (Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců I:7; Sága o Grettim 75) a ztráta meče se projevuje ztrátou sexuálního apetitu (McKinnell 1990: 23). Přinejmenším v raně středověké Skandinávii se zdá, že ženy byly naprosto vyloučeny z ozbrojených konfliktů – v Sáze o lidech z Lososího údolí (35) se praví, že meč nesmí být tasen v přítomnosti ženy, zatímco islandské právo ženy, které „kvůli své úchylnosti chopí do ruky zbraň“, nemilosrdně trestá (Starý 2010b: 203). Ve staroseverské kultuře se přesto setkáváme s meči třímanými ženami – přikročíme-li k rodovým ságám, které poskytují nejrealističtější obraz, ženy s meči zacházejí nepříliš obratně a pouze dočasně. Důvody jejich počínání si můžeme názorně demonstrovat: Freydís ze Ságy o Eiríku Zrzavém (11) zastrašuje Skrælingy mečem, který nalezla na bojišti a kterým se začne bít do prsou, což můžeme chápat jako sebeobranu. Þordís ze Ságy o Gíslim (36) chce pomstít svého bratra tím, že zabije jeho vraha mečem, který patřil jejímu bratrovi. Auð ze Ságy o lidech z Lososího údolí (35), o níž se praví, že nosí kalhoty s ovinkami a jezdí na koni, se mstí na svém manželovi, který se s ní rozvedl, tím, že jej zraňuje mečem.

Vidíme tedy, že za jistých specifických situací, které souvisely se sebeobranou, osobní či rodovou ctí, tedy v pro život dosti zásadních momentech, žena ignorovala nařízení a zbraň uchopila. Stejně nezvyklé jsou hroby staroseverských žen, ve kterých byly objeveny zbraně. Takových hrobů evidujeme pouze desítky a obvykle je provází interpretační problémy (např. Gardela 2013), lze si však představit, že přítomnost zbraní lze vysvětlit podobným způsobem. Co se týče mýtických a hrdinských štítonošek, jež se často používají při argumentaci, zastávám názor religionisty Jiřího Dyndy, že tyto postavy sloužily jako komutační testování hranice společenských klišé, které zkušebně převrací tradiční vzorce a umožňuje posluchačům kriticky nahlédnout do jejich společenského systému (Dynda 2016: 176). Jak bude níže řečeno, při různých oslavách a karnevalech mohlo docházet k témže situacím, při kterých mohlo být pro ženu akceptovatelné uchopit zbraň.

testTestování čepele ohybem. Dmitry Chramcov, Truin Stenja.

Dědictví
O tom, že se meče předávaly z generace na generaci, svědčí jak samotné artefakty, tak některé písemné prameny. Obecně lze říci, že některé meče se jeví jako děděné až po pět generací a některé i déle. Meče v tomto kontextu fungovaly jako emblémy legitimně nabitého dědictví (Geary 1994: 49).

Nejméně 3 norské meče naznačují, že byly předávány natolik dlouho, že byly v průběhu času aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Uvést musíme také meč z norského Viku (T921), který byl – ač to zní neuvěřitelně – od svého vzniku snad v 10. století předáván z generace na generaci, až byl roku 1872 předán archeologům z trondheimského muzea, v němž setrvává doposud.

Z písemných zdrojů můžeme jmenovat jak staroseverské, tak franské. V Sáze o lidech z Vatnsdalu (1727) se můžeme dočíst o meči, jež si „předávali z otců na syny a jmenoval se Rodový řap [Ættartangi]“; tento meč Ingimund v sáze získává lstí a po jeho smrti jej synové na veřejnosti nosí střídavě tak, že jeden s mečem navštěvuje závody a koňské štvanice, zatímco druhý meč nosí na podzimní sněmy a soudní zasedání. V Sáze o Grettim (17) Gretti přijímá meč Jǫkulsnaut, který se podle ságy dědil několik generací. Sága o Gíslim dává meč Šedobok (Grásíða), který je rovněž dědictvím, do souvislosti se vznikem i zánikem rodu hlavního hrdiny ságy. V Sáze o Hallfreðu Óttarsonovi (11) hlavní hrdina odkazuje meč svému synovi poté, co mu během námořní bitvy spadne trám na hlavu; všechno ostatní vybavení včetně helmy si však přeje vzít s sebou do rakve. V Knize o záboru země (Sturlubók 310) zase král Harald Krásnovlasý během své poslední hodinky odesílá svému příteli Hrollaugovi „meč, picí roh a zlatý kruh, který vážil pět uncí. Onen meč později vlastnil Kol, syn Halla ze Síðy.“ Naprostým vrcholem je meč Skǫfnung, pohřbený v dánské mohyle krále Hrólfa Tyčky v 6. století, který byl v 10. století z mohyly ukraden jistým Skeggim, který meč předal svému synu Eiðovi, který meč propůjčil svému příbuznému Þorkelovi, po jehož smrti meč zdědil Gelli, jenž procestoval velkou část Evropy a byl s mečem pohřben opět v dánském Roskilde (Kniha o záboru země : Hauksbók 140 ; Sága o lidech z Lososího údolí 5778). Tento příběh překoná snad jen meč Dragvandil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi : původně soubojový, velmi ostrý meč Ketila Mléčníka dědí jeho syn Grím, který meč daruje svému vzdálenému příbuznému Þórólfu Kveldúlfssonovi, který meč věnuje svému bratru Skallagrímovi, který jej věnuje svému synu Þórólfovi, jenž meč daruje velmoži Arinbjǫrnovi, který jej věnuje Egilu Skallagrímssonovi. Nejméně dva franští velmoži – Eccard z Maconu a Eberhard z Friuli – odkazují meče svých závětích (Coupland 1990Hampton 2011).

dedictviPředání meče dědici. Donatan Równonoc – Słowiańska Krew.

Spojení s novomanželským ložem a kolébkou
Lze vysledovat, že v některých případech meč provázel člověka již od jeho početí nebo narození. Od očitých svědků mi bylo řečeno, že se na Slovensku ještě ve 20. století dávaly pod novomanželské lože překřížené meče nebo nože za účelem zplození syna a ochrany novomanželů před zlými silami. Totéž se údajně opakovalo při porodu. Takové etnografické pozoruhodnosti lze dát souvislosti s relací Ibn Rusty, perského cestovatele, který zaznamenal podobný zvyk mezi raně středověkými Rusy: „Když se některý z nich stane otcem syna, jde k novorozenci s mečem, jejž mrští před dítě pravě: ‚Nezanechávám ti žádný majetek, máš jenom to, co si získáš tímto mečem.’“ (Brønsted 1967: 206).

Byl jsem schopen najít ještě jednu středověkou zmínku, která meč spojuje s novomanželským ložem. Aby byl sňatek uznán za právoplatný, muselo dojít k položení novomanželů do postele. Tento akt byl někdy pouze symbolický, protože manžel byl zastoupen jeho věrným mužem. Manžel si poskvrnění nevěsty nepřál, a tak mohl být, jako v případě sňatku Maxmiliána Habsburského s Annou Bretaňskou v roku 1490 v Rennes, položen mezi manželova zástupce a nevěstu obnažený meč, který garantoval neposkvrněnost manželky (Nodl 2014: 81).

Přechodový rituál pasování
Důležitou úlohu meče plnily při přechodovém rituálu pasování. Mladí muži, kteří byli připravování na válečnickou dráhu, obvykle kolem věku 1521 let obdrželi válečnický pás a meč, čímž se formálně zasvětili službě pánovi a církvi (Flori 2008: 184195). Příkladem nám mohou být uherský král Štěpán, který byl před korunovací opásán mečem (Šimon z Kézy : Činy Uhrů, ed. Veszprémy – Schaer 1999: 162163), či polský Boleslav III. Křivoústý, který v raném dětství na lovu kopím skolil kance a medvěda a byl ve čtrnácti letech způsobilý vést vojáky do bitvy, ač „nebyl opásaný mečem“. Zhruba kolem jeho 15. narozenin jej otec opásal mečem během hostiny a meče rozdal i jeho vrstevníkům (Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců II:18). Jak můžeme z Boleslavova příkladu vidět, meč mu byl udělen ve chvíli, kdy prokázal fyzické kvality na lovu i v boji, což se zdá být základním předpokladem válečnické iniciace (Schjødt 2008: 352355).

V jiných případech válečníci odložili své meče na oltář, odkud jej následně jako opásaní přijali. K pasování nových rytířů také obvykle docházelo během královské korunovace. Kupříkladu Zikmund Lucemburský během své korunovace pasoval tím způsobem, že svatováclavským mečem udeřil třikrát na levé rameno pasovaného (Žůrek 2014: 42).

Odměna a dar
Meč se do vlastnictví bojovníka mohl dostat jako odměna, dar nebo úplatek od pána. Ve staroseverském prostředí je takové získání zbraně mnohokrát explicitně zmíněno. Například norský skald Þórbjǫrn hornklofi popisuje básníky krále Haralda Krásnovlasého, kteří byli za svou službu odměněni zlatými prsteny, rudými plášti, malovanými štíty, meči s jílci obtočenými stříbrným drátem, kroužkovými brněmi, pozlacenými mečovými pásy, náramky a přilbami s rytinami (Havraní píseň 19). Islandský skald Þjóðólf Arnórsson v jedné ze svých strof praví, že během dělení kořisti získané v bitvě u Helganesu obdržel kompletní výzbroj, tedy kroužkovou brň, zbraně, štít a přilbu (Strofy o Magnúsovi Óláfssonovi v Dánsku 8). V neposlední řadě skald Hallfreð vandræðaskáld na konci 10. století pronesl strofu, za kterou obdržel již svůj čtvrtý meč (Lausavísa 11). Odměna či dar ve formě meče byl oboustranně výhodný obchod. Meč nositele nobilitoval, ale také zavazoval k službě v budoucnu. Vladaři věnovali značnou péči, aby jejich věrní skrze vybrané vybavení důstojně reprezentovali movitost svých pánů a v případě střetu mohli efektivně zakročit. Zdá se, že příslušníci elit si poměrně běžně dávali darem meče během politických setkání (Hampton 2011: 36), kde meče sloužily jako vyjádření klientského či vazalského systému: darující měl pozici svrchovaného a obdarovaný pozici podřízeného, převzetí meče bylo znamením služby (Falk 1914: 42). V Sáze o Haraldu Krásnovlasém (41) anglosaský král Æthelstan norskému panovníkovi posílá po poslu meč, jehož převzetí je interpretováno jako známka poddanství: „Posel ukázal jílec králi se slovy: ‚Zde je meč, který ti posílá král Aðalstein, a přeje si, abys jej přijal.’ Král jílec převzal, načež posel řekl: ‚Nyní jsi převzal meč podle králova přání, a tím, že jsi převzal jeho meč, ses stal jeho vazalem.’“ Rovněž v Sáze o Óláfu Svatém (62) je předání meče explicitně chápáno jako symbol vazalství.

Nejen, že se meč mohl stát darem, ale mohl být také prostředníkem při přijímání dalších darů. Podle Ságy o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 55) byl hlavní hrdina Egil natolik zarmoucen smrtí svého bratra Þórólfa, že pouze neklidně seděl, vytahoval meč napůl z pochvy a mračil se. Král Aðalstein, za něhož oba bratři bojovali, jeho znamení pochopil, sňal ze své ruky zlatý prsten (gullhringr), který navlékl na meč a namířil směrem k Egilovi. Ten tasil meč a převzal jím nabízený dar: „(…) a když takto seděli nějaký čas, vytáhl král meč z pochvy a sňal si s ruky zlatý kruh, veliký a dobrý, a nastrčil jej na hrot svého meče, vstal potom a sestoupil na podlahu a vztáhl meč s kruhem k Egilovi. Egil vstal a vytrhl meč a sestoupil na podlahu. I vstrčil meč do kruhu a přitáhl k sobě, pak si šel opět sednouti. Král usedl do vysokého křesla, a když Egil si usedl, natáhl si kruh na ruku, a tu se srovnala jeho obočí.

present-dar-sword-rusPředávání daru. © Белая Рысь.

Insignie bojovníků a královských úředníků
Popis bohatě oděného muže s mečem nalezneme středověkých kronikách běžně. Obvykle je veleben přepych a nádhera, která oslňovala – kupříkladu družiníci, kteří byli roku 1040 darováni Godwinu z Wessexu králem Harðaknútem, posledním dánským králem Anglie, jsou popsáni následovně: „Každý měl také kroužkovou zbroj, částečně pozlacenou přilbu, meč s pozlaceným jílcem u pasu a dánskou sekeru zdobenou zlatem a stříbrem pověšenou na levém rameni“ (Florentius z Worcesteru : Kronika). Podobných zpráv o reprezentativním vzhledu válečníků lze napříč historií nalézt mnoho. Ne vždy byl distributorem meče vladař – král Knút Veliký údajně do své výběrové jednotky Þingalið přijímal pouze bohaté muže z prestižních rodů, kteří před něj měli předstoupit se svými pozlacenými sekerami a jílci mečů: „A proto vydal a nechal svým poslem rozhlásit, že k milosrdnému králi s právem bližší spolupráce mohou přistoupit pouze ti, kteří krále pozdraví a okrášlí zástup bojovníků zářivou nádherou svých pozlacených seker a mečových jílců“ (Sven Aggesen : Táborový zákoník, § 1–2). Podobný zápis můžeme nalézt v Zákoníku z Gulaþingu (309), který popisuje standardní výzbroj norské domobrany následujícím slovy: „Muž nechť má širokou sekeru nebo meč, kopí a štít, který je přes celou šíři zpevněn třemi železnými pásy a který má rukojeť snýtovanou železnými nýty.

Meč mohl být znakem nejen válečníků, ale také panovnických úředníků. Příkladem nám může být staroruský mečnik, soudní vykonavatel, výběrčí a občasný diplomat, který na vybraný majetek umisťoval dřevěné kolky s nápisy a symbolem meče (viz Janin 2007: 266268).

kolekDřevěné kolky připevňované mečniky na kožešiny. Janin 2007: 267.

Přísaha
Jestliže zbraň natolik souvisela s osobní ctí, jak si představujeme, pak není překvapivé, že byly využívány při přísahách. Panovnická přísaha na meč (áþ-sweord) je zmíněna v Béowulfovi (verš 2064), zatímco Něstor (Pověst dávných let 944, Téra 2014: 78) cituje listinu z roku 944: „Nekřtění Rusové ať položí své štíty, své obnažené meče, kované pásy a další zbraně a ať přísahají na vše, co je zapsáno na této listině: nechť je každý, kdo by porušil svoji přísahu, zabit svou vlastní zbraní a ať je proklet Bohem i Perunem.“ Přísaha na meč je zmíněna v odpovědi papeže Mikuláše I. Bulharům z roku 866 (Dynda 2017: 2629). K tomu můžeme pouze dodat, že podle legendy Vlastislav, kníže Lučanů, před bitvou na Tursku pronesl: „A přísahám na jílec svého meče, který držím v ruce, že dám matkám přikládat k prsům štěňata místo jejich nemluvňat.“ (Kosmas: Kronika Čechů I:10).

meč-dominik (2)Meč zajištěný poutem míru. Dominik Schörkl.

Meč jako součást nastolovacího rituálu panovníka
Po dobu celého středověku byly meče, v některých případech také kopí, pevně spojeny s aktem formálního předání vlády a uvedení na trůn (Flori 2008: 185186). Meč v tomto případě plnil roli symbolu rytířských ctností a vojenské moci, spojený s povinností bránit poddané. Meč byl podobně jako další insignie zpravidla spojován s některým ze slavných předků na trůně; v českém prostředí se takto zachovaly dva raně středověké meče – svatoštěpánský a svatováclavský – které nikdy nebyly archeologizovány, a proto jsou nesmírně dobře zachované.

Předání vlády mělo tři části – volbuintronizaci (dosazení na trůn) a aklamaci (provolání slávy). Mečů se užívalo nejméně při posledních dvou částech. V pozdním středověku bylo běžné, že meč byl při intronizaci nošen vojenským hodnostářem ve slavnostním procesí do chrámu, kde jej arcibiskup předal králi. Královou povinností bylo meč přijmout, ale pak jej obětovat na oltář, odkud jej vykoupil jeden z přítomných pánů, který pak nosil obnažený meč po zbytek slavnosti před králem. V Uhrách a Polsku bylo v tomto období navíc obvyklé, že král mečem v určený moment máchnul třikrát na každou světovou stranu (Žůrek 2014: 4142). Dětmar z Merseburku zaznamenává moment, kterak si středověký člověk spojoval nekompletní nastolovací rituál (bez pomazání a požehnání) s nekompletním mečem (Dětmar z Merseburku : Kronika I:8). Provolání slávy panovníkovi se zbraněmi v rukou je zachyceno ve vrcholně středověkém Norsku, kde se tento akt jmenoval vápnatak (Sága o Sverrim 16).

trun
Panovník na trůně. Schietzel 2014: 574.

Nošení meče před pánem
Každý vysoce postavený šlechtic měl svého osobního služebníka, který se staral o pánovu výzbroj a při důležitých příležitostech nosil pánův meč – v latině se pro takový úřad používá výrazů armigerensifer či gladifer. V některých zemích se tento úřad oficiálně ustanovuje již v raném středověku, jinde, jako například v Norsku, se úřad nositele králova meče objevuje až ve 13. století (Falk 1914: 42). Jak jsme viděli v případě korunovace, nosičem královského meče se stával nejvyšší vojenský úředník – například při korunovaci krále Jiřího z Poděbrad roku 1458 nesl meč maršálek Jindřich z Lipé, společně s dalšími předními muži (Žůrek 2014: 29). Někdy se nosiči mečů stávali mladíci s významných rodin, kteří se službou měli zaučit do své budoucí kariéry – tak velmož Ansfrid, který byl mládí u císaře Oty I., dostal na výpravě do Říma za úkol stavět svůj překrásný stan hned vedle císařova a nosit císaři meč, aby ukázal, že si osvojil dvorské zvyky (Dětmar z Merseburku : Kronika IV:31).

Vrcholně středověký Gallus Anonymus nás informuje, že bylo považováno za krajně troufalé, pokud zrádce, který se dopustil zločinům proti koruně, předstoupil před panovníka s nosičem své zbraně – očividně meč v tomto kontextu vyjadřuje suverénní postavení (Gallus Anonymus : Kronika a činy polských knížat a vládců III:25).

Panovník s nosičem zbraně. Dveře katedrály v Hnězdnu, 12. století.

Královská insignie
Pokud panovník neužíval svého služebníka k přenášení zbraně, měl meč demonstrativně zavěšený u pasu. Einhard, kronikář Karla Velikého, o svém panovníkovi napsal: „Byl oděn do modrého pláště a vždy nosil meč, s jílcem a pásem ze zlata nebo stříbra. Občas také nosil ozdobený meč, ale to pouze na velkých slavnostech nebo při přijímání poslů z ciziny“ (Život Karla Velikého 23). V řadě vyobrazení středověkých panovníků jsou vladaři znázorněni s mečem v ruce na trůně – meč je obvykle položen na kolenou s jílcem na pravém koleni, nebo je ve vzpřímené poloze. I v tomto případě meč vyjadřuje panovníkovu funkci jakožto obránce lidu a vůdce svého zbrojního lidu. Mečová symbolika byla mezi elitou natolik populární, že si ji umisťovali do jmen (Vilém Dlouhý meč, Hjǫrleif) nebo do znaku, na mince (ražba krále Eiríka Krvavé sekery, slavníkovská ražba) a podobně.

Podobnost s vyobrazenými panovníky vykazuje jak Píseň o Grímnim, v níž král Geirrǫð sedí na trůnu a třímá meč zpola vytažený z pochvy, tak Píseň o Hákonovi (9) skalda Eyvinda Finnssona, jež zmiňuje padlé vojsko vedeno do Valhally mrtvými králi majícími tasené meče na kolenou: „Králové seděli s tasenými meči, zborcenými štíty a probodenými brněmi“. Tato představa může být založena jak na tradičním zobrazení krále, tak může souviset s umístěním během pohřebního rituálu, při kterém mohl být usazen na trůnu ve svém majestátu. S vyobrazeními dobře koresponduje i Kniha o družině (31), podle níž noví družiníci norského krále mají uchopit králův meč spočívající na jeho kolenou a posléze složit přísahu s biblí v ruce:

Když král přijímá družiníky, neměl by před sebou mít stůl. Král by měl mít na kolenou meč, korunovační meč, je-li korunován, kterýžto je překryt jeho paží. Nákončí pochvy má směřovat za něj a jílec má spočívat na jeho pravém koleni. (…) Ten, kdo se má stát družiníkem, nechť padne koleny na podlahu nebo na stupínek před krále a převezme pravou rukou jílec.

36633827_1730057513757050_6440239946375626752_nVilém Dobyvatel sedící na trůnu ve svém majestátu.
Výšivka z Bayeux, 11. století.

Užití na sněmech
Zbraně užívané na sněmech a jiných masových shromážděních nejlépe vypovídají o tom, že jejich vlastnictví byla u mužů naprostá samozřejmost. Již jsme výše zmínili vápnatak, což ve své podstatě zahrnuje jakékoli provolání slávy či souhlasu se zbraněmi v rukou. Tento germánský zvyk se v pramenech objevuje od 1. do 13. století: Tacitus napsal, že Germáni mají ve zvyku na sněmech „mávat a bít kopími“ a „schvalovat zbraněmi“ rozhodnutí soudu, zatímco Zemský zákoník Magnúse Hákonarsona z roku 1274 udává, že platná jsou ta ustanovení, která se na sněmu „odsouhlasí pozdvižením zbraní a jejich údery“ (Starý 2013: 53). V Sáze o Sverrim (20) je zmíněna situace, kdy lidé schvalují královu řeč zbraněmi na znamení podpory. Lze dobře předpokládat, že mezi těmito zbraněmi používanými k vápnataku byly i meče.

Sněm byl posvátným místem, na němž bylo vyhlášeno příměří. Příměří mělo panovat jak při cestě na sněm, tak i ze sněmu. Posvátnosti sněmu bylo mimo jiné dosahováno tzv. „mírovými pouty“ (friðbǫnd), tedy páskami, zřejmě poutajícími meč k pochvě, které zabraňovaly tasení meče v době konání sněmu (Starý 2010a: 321; Starý 2013: 133134). Některé skandinávské a baltské meče mají záštity s otvory nebo dokonce kroužky, zřejmě sloužícími tomuto účelu (Tomsons 2012: Fig. 3, Fig 7). Skvělý a dosti názorný literární popis je zachován v Sáze o Gíslim (27), z níž můžeme usuzovat, že byť jen dotknutí se cizí zbraně bylo považováno za přinejmenším podivné:

‚Je to asi nádherný skvost, ten meč, co držíš v ruce,’ pravil mladík. ‚Dovolíš, abych si ho prohlédl?’
‚Je to trochu divné přání,’ odpověděl Þorkel, ‚ale dovolím ti to,’ a podal mu meč. Mladík jej uchopil, ustoupil poněkud, uvolnil pásku, která zajišťovala zbraň po dobu sněmu, a tasil meč z pochvy.
‚To jsem ti nedovolil, abys meč vytáhl,’ okřikl ho Þorkel.

provolani
Provolání slávy veliteli. Przemek Zając, Wolin 2015.

Tance se zbraněmi
Ve středověké a novověké Evropě můžeme nalézt slavnosti, které lze asociovat s tzv. „karnevalovou kulturou“, která představuje speciální stav dočasného přerušení běžné každodennosti a převrácení společenských klišé. Součástí mohly být kostýmované průvody, tance a zpěvy, divadlo, nadměrná konzumace jídla a pití.

Řada skandinávských i kontinentálních vyobrazení z let 600900 vyobrazuje postavy ve zvířecích maskách, v taneční pozici a se zbraní v ruce. Výšivka z Osebergu (ca. 830) znázorňuje zřejmě pohřební průvod, jehož členové obou pohlaví jsou oděni do masek a svírají zbraně (Hougen 1940). Byzantský císař Konstantin VII. okolo roku 953 píše o „gótském tanci“, který se koná devátého dne Vánoc a při kterém se muži z jeho gardy odívají do kožešin a masek, aby tančili kruhové tance, zpívali a předváděli bitvu. Stropní fresky z kyjevského Chrámu svaté Sofie z 11. století kromě jiného znázorňují karneval včetně postav se zbraněmi a maskami (Gunnel 1995: 6676). Tance s meči jsou zachycené ve Skandinávii 14. a 15. století (Gunnel 1995: 130133). Zmínku z pera Lukáš z Velkého Koźmina máme také v Polsku 15. století: „Vzpomínám si, že jsem v době svého mládí v jakési kronice četl, že v Polsku bývaly modly, a tento obyčej se zachoval až do našich časů, když mladé dívky vykonávají tance s meči, jakoby prováděly oběť démonům a nikoli Bohu, a když muži tancují ozbrojeni kyji a meči, které sobě navzájem rozbíjejí.“ (Dynda 2017: 289). Novověké mečové tance lze zaznamenat ve větší části Evropy a do dnešních dob se zachovaly hlavně ve Velké Británii (např. Rapper Sword Dance a Highland Sword Dance), kde jsou předváděny při různých slavnostech, ale také v Chorvatsku (Moruška) a na Moravě. Tento slovácký tanec Pod šable provádějí chlapci a muži v tradičních krojích se dřevěnými meči během masopustu:

Insignie božstva
Meče se objevují v rukou nadpřirozených bytostí a božstev napříč celým středověkem nejen v Evropě. Jako příklad můžeme uvést sochu slovanského boha Svantovíta v Arkoně, která byla opatřena velikým postříbřeným mečem (Saxo Grammaticus : Činy Dánů 14.39.3 [Dynda 2017: 203]) nebo sochu boha Rugiaevita v Korenici (Saxo Grammaticus : Činy Dánů 14.39.39 [Dynda 2017: 229]): „Umělec mu poskytl také stejný počet mečů v pochvách, visících u jeho boku na jediném opasku; osmý drželo vytasený v pravé ruce. Ten byl do dlaně vložen velmi pevně a byl spojen železným hřebem, takže nebylo možné ho z ruky vyjmout , aniž by nebyl odříznut – čemuž také nakonec došlo.“ Na opasku postavy tzv. Zbručského idolu, potenciální slovanské modly z 10. století nebo velmi dobře provedeného falza z 19. století, je zavěšena šavle (Komar – Chamaiko 2011: 188189). S mečem je tradičně asociována řada biblických postav a křesťanských světců – meč v křesťanství plní symbol pravdy, čistoty, rovnosti, moci a síly, který odděluje dobro od zla. Meč sám o sobě má tvar kříže, čehož bylo zajisté rovněž využíváno.

jesis
Ježíš v Žaltáři Heřmana Durynského (HB II 24).

Meč užívaný při obětování
Pravidelné obětování zvířat a někdy též lidí je v pohanské Evropě více než dobře doloženo. Pro účely oběti byla vybírána silná zvířata, která až do oběti požívala výsad plynoucích z nedotknutelnosti. Ačkoli známa mnoho detailů, které pojí s ceremoniálními a rituálními porážkami, zbraně, kterými byly prováděny, nejsou prakticky nikdy zmíněny. Na obrazovém kameni z gotlandské Tängelgårdy se nachází scéna, v níž muž drží koně za uzdu a v druhé ruce třímá natažený meč. Bohužel jsem nebyl schopný dohledat jediný literární zdroj, který by zmiňoval meč jako nástroj, kterým byla oběť provedena.

obet
Možná obětní scéna na kameni z Tängelgårdy.

Miniatury a dřevěné meče
Archeologicky se dochovaly miniaturní odlitky a výkovky mečů – jenom ze Skandinávie jich známe 18 (Jensen 2010: 4549). Jejich funkce není známe – v některých případech se jeví jako amulety, jindy zase mohou být votivními dary. Známé jsou také dřevěné meče, které mohly být hračkami (např. Kolčin 1971: 52, Ris. 22) nebo pohřebními meči, jak bude řečeno později. Z několika dětských hrobů známe krátké meče do 50 cm, které se zdají být plnohodnotné (např. Peirce 2002: 86).

Ve své předchozí práci (Vlasatý 2018) jsem shromáždil několik desítek mečů, jejíchž jílce tvořily organické komponenty. Jsou známy rovněž známy meče, u kterých hlavní část záštity tvoří dřevo, které je potažené kovovou schránkou s dekorací. Navzdory některých kritickým přístupům se mi tyto zbraně jeví jako plnohodnotné, tedy mohly sloužit jako zbraně a symboly.

Bojový kontext

Význam meče jako zbraně v písemných zdrojích dominuje a je tak chápán do dnešního dne. Je důležité říci, že meč našel využití jen při některých typech ozbrojených střetů (duel, atentát) nebo v určitých fázích bitvy. Meči mohly disponovat jenom některé části armád; významný podíl mečů bychom našly ve středověkém jezdectvu; postupné změny v podobě raně středověkého meče podle všeho ukazuje k užití na koni, kde mohl meč s delší příčkou lépe ochraňovat ruku (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Z bojového hlediska se vždy setkáváme s tendencí meč neužívat ke krytu; v případě jednoručních mečů se ke krytu užíval štít, v případě dlouhých mečů se tzv. „křesalo“ či „vysazovalo“, ale ani v jednom případě nejde o pevný kryt provedený čepelí na čepel. Takový kryt by zbraň mohl nevratně poškodit, a tak jej lze předpokládat jen v nejkritičtější situaci. O čepelích, ve kterých jsou hluboké zuby, máme jak písemné záznamy (např. v Sáze o lidech z Vatnsdalu 39 se na meči vytvoří na prst hluboký zub po ráně do udidla), tak známe i meče, v nichž vězí kusy čepelí.

libusin_bojÚtok kopí. Libušín 2017.

Trénink, meč jako součást setu zbraní
Jak jsme mohli vidět výše, meče obvykle doplňovaly válečnou výstroj, spíše než by tvořily její jedinou část. Toto vyplývá ze struktury výuky boje, která začínala už v dětství bojem beze zbraní a pokračovala přes tyčové zbraně až k pokročilé práci s nejvznešenější zbraní, to jest mečem, o čemž kromě jiného vyplývá struktura pozdně středověkých a raně novověkých šermířských manuálů. Co se týče tréninku s mečem, Královské zrcadlo (37) doporučuje cvičit každý den, a to s nestandardně těžším vybavením: „K tomuto cvičení i nos těžké brnění, buďto brň nebo tlustou prošívanici, v rukou měj těžký meč a těžký štít či pukléř.“ Lze si dobře představit, že obstojné zvládnutí technik trvalo dlouhou dobu, i několik let, a Královské zrcadlo nadto radí, že pokud člověk zvládl výuku jednou rukou, může začít trénovat rukou druhou.

Dle všeho raně středověcí muži do válek nosili celý arzenál zbraní a nasazovali je podle potřeby. U Florentia z Worcesteru (Kronika 1040) nacházíme válečníky oděné do přileb, kroužkových zbrojí a vyzbrojené štíty, sekerami, oštěpy a meči. Ibn Fadlan (Risala §81) popisuje Rusy, kteří jsou vyzbrojeni sekerami, noži a meči. Ve všech typech pramenů k ranému středověku se setkáváme s častou kombinací tyčové zbraně a meče, což přirozeně vyplývá z povahy boje. Kopí v masových střetech hrálo obrovskou úlohu, zejména v jejich počátečních fázích. Královské zrcadlo (37) doporučuje: „Buď velmi opatrný, abys v bitevní řadě nikdy nezahazoval své kopí, pokud nemáš dvě, protože v pozemním šiku je jedno kopí užitečnější než dva meče.“ Že se nejedná pouze o teoretickou poučku z manuálu a jde spíše o běžnou praxi, nám ukazují zmínky pocházející z celé Evropy. Píseň o Hildebrantovi nebo Bitva u Maldonu popisují boj, se započíná vrháním oštěpů a následně dojde na tasení mečů. Gallus Anonymus (Kronika a činy polských knížat a vládců III:23) zachycuje moment, kdy se polští družiníci vrhají do boje, následující slovy: „Tehdy se polská mládež o překot vrhla na nepřítele, udeřila nejprve kopími a následně vytáhla meče.“ A v neposlední řadě Sága o Óláfu Svatém (226) uvádí až učebnicový průřez bitevním šikem: „Ti, co stáli v první řadě, sekali meči, a ti, kteří stáli hned za nimi, bodali oštěpy, a všichni ostatní vrhali kopí a stříleli z luku nebo házeli kamení a sekyry a jiné zbraně.

Podobnou kombinaci zbraně na dálku a na blízko zachytila Sága o Óláfu Tryggvasonovi (116): „Tehdy praskl luk vedví. Král Óláf se otázal: ‚Co to bouchlo?’ Einar odpověděl: ‚To Norsko ti, králi, vypadlo z rukou’. ‚Taková rána to zase nebyla,’ pravil král, ‚vezmi si můj luk a střílej!’ S těmi slovy mu hodil svůj luk. Einar vzal luk, a když hrot nedosáhl ani po lučiště, pravil: ‚Příliš slabý, příliš slabý je králův luk!’ Zahodil luk, chopil se štítu a meče a vrhnul se do boje.

libusin_treninkTrénink mečem a pukléřem. Roman Král.

Vytasení meče v afektu
Cvičení se zbraněmi mělo kromě zlepšování koordinace, získávání svalové paměti a utužování těla za následek rovněž získávání sebekontroly potřebné k adekvátnímu nasazení zbraně. Je třeba si uvědomit, že jakékoli veřejné tasení zbraně mělo právní konsekvence, stejně jako je tomu dnes. Toto odráží řada dobových zákoníků – Ruská pravda (§9; Téra 2015: 232) říká: „Vytasí-li někdo meč, ale nesekl, zaplatí jednu hřivnu.“ Zákoníky Štefana I. (Zákoník I : 16, Zákoník II : 15; Segeš – Šeďová 2011: 1923) analogicky praví: „Aby se mír v každém ohledu posilňoval a neporušoval, jednak mezi staršími a mladšími, ať jsou jakéhokoli právního postavení, úplně zakazujeme, aby někdo vytasil meč proti druhému s úmyslem ublížit mu. Kdyby se o to někdo nabádaný opovážlivostí pokusil, nechť je týmž mečem zabit“ a „Když někdo ze zlosti vytasí meč, nikoho však nezraní, nechť za vytasení meče zaplatí polovinu pokuty za vraždu.“ Další zmínky pocházejí ze Zákoníku Alfréda Velikého (§15, §38,1; Čermák 2009: 480–481): „Jestliže někdo bojuje nebo tasí zbraň před arcibiskupem, nechť se vyplatí sto padesáti šilink; dojde-li k tomu před dalším biskupem nebo hrabětem, nechť se vyplatí sto šilinky“, „Naruší-li někdo jednání veřejného sněmu tasením zbraně, nechť zaplatí za trest sto dvacet šilinků hraběti.“

Přes tyto těžké penalizace se setkáme s afektovaným tasením poměrně často, zejména v kontextu pomstění zločinu či nactiutrhání. Příkladem nám může být Sága o Njálovi (120):

Þorkel vyskočil pohněván a napřáhnuv meč zvolal: ‚Tento meč jsem dostal ve Švédsku a ubil jsem jím nejskvělejšího bojovníka a od té doby ještě mnoho jiných mužů. A jakmile se dostanu na tebe, probodnu tě jím za tvé urážky.’
Skarphéðin stál s napřaženou sekyrou a šklebě se pravil: ‚Tuto sekyru jsem držel v ruce, když jsem skočil dvanáct loktů přes řeku Markarfljót a zabil Þráina Sigfússona. Bylo tam osm mužů, ale nedostali mě. Nikdy jsem také nenamířil svou zbraň, aby se minula cílem.’
Po těchto slovech odstrčil své bratry a svého švagra Káriho, přistoupil k Þorkelovi a zahrozil: ‚Þorkele, vol jedno z dvojího: buď zastrč meč do pochvy a sedni si, anebo tě udeřím sekyrou do hlavy a rozetnu ti ji až k rameni.’ 
Þorkel se posadil a zastrčil meč. Něco podobného se mu nestalo ani předtím, ani potom.

Pod tento bod můžeme zahrnout také vyhrožování mečem. Kromě výše zmíněné citace jej můžeme nalézt například v souvislosti Boleslavem I., který svým mečem hrozí při stavbě Staré Boleslavi (Kosmas: Kronika Čechů I:19).

wojtek
Raně středověký bojovník se svým arzenálem.
Wojtek Szlagura.

Zesměšňující úder mečem
Nactiutrhání zesměšněním bylo považováno závažný přečin – v mnoha případech vážnější než opravdové zranění. Není proto divu, že zákony tvrdě penalizují údery zbraní naplocho, údery násadou, údery jílcem nebo údery meče v pochvě.

Jestliže někdo někoho udeří holí, žerdí, pěstí, číší, rohem nebo plochou stranou zbraně, pak zaplatí 12 hřiven.“
(Ruská pravda §3; Téra 2015: 231)

Jestliže někdo někoho udeří mečem, aniž by ho vyňal z pochvy , nebo rukojetí, pak zaplatí pokutu 12 hřiven.
(Ruská pravda §4; Téra 2015: 231)

Udeří-li muž jiného tyčí, žerdí, topůrkem sekery nebo ratištěm kopí, zaplatí mu polovinu pokuty.“
(Zákoník z Gulaþingu 195)

Souboj
Legální střet dvou mužů, kteří v uzavřené kolbišti poměřují síly, je dlouhotrvající evropskou tradicí. V různých prostředích vznikla diferenciovaná, byť lokálně standardizovaná pravidla, jak má být souboj prováděn. Společnými jmenovateli jsou izolovanost kolbiště, v raném středověku často situovaného na ostrůvky obklopené vodou (Bø 1969), a shodné vybavení, zpravidla meč a štít (např. Sága o Egilu Skallagrímsonovi 65; Sága o Kormákovi 10; Privilegium krále Bely IV. pro kolonisty Banské Bystrice [Segeš – Šeďová 2011: 125]), méně často dlouhé sekery nebo tyčové zbraně doprovázané meči zavěšenými na řemíncích kolem zápěstí. Obvykle se bojovalo do první krve, přesto souboje často končily smrtí. Co se týče mečů, mohly mít předepsanou délku (Sága o Kormákovi 10).

Zdroje tematizují zapůjčení meče k souboji či atentátu. Je to případ Ságy o Gíslim (1), kde si Gísli půjčuje meč Šedobok (Grásíða) od otroka Kola, který mu, protože nechce zbraň vrátit, zasazuje smrtelnou ránu. Anglosaské zákoníky zapůjčení zbraní trestají, a to participací na vyplacení poškozené strany:

Ten, kdo jinému poskytne zbraně ve sváru, při němž nikdo neutrpí újmu, zaplatí šest šilinků. Dojde-li k loupežnému přepadení na cestě, zaplatí ten, kdo je poskytl, jako odškodné šest šilinků. Dojde-li však k zabití, zaplatí dotyčný dvacet šilinků.“
(Æðelberhtův zákoník §18–20; Čermák 2009: 480)

„Půjčí-li někdo jinému zbraň, aby s ní někoho zabil, mohou, chtějí-li, zaplatit wergild společně. Jestliže se nespojí, zaplatí ten, který zbraň půjčil, třetinu wergildu a třetinu peněžitého trestu.“
(Zákoník Alfréda Velikého §19–19,1; Čermák 2009: 481)

„Půjčí-li někdo meč otroku jiného a ten uprchne, nechť ten, kdo mu jej půjčil, zaplatí třetinu [jeho ceny].“
(Inův zákoník §29; Čermák 2009: 495)

soubojSouboj. Roman Král a Petr Ospálek.

Táhnutí do boje
Tasený meč v rukou panovníka byl chápán jako úmysl táhnout do války. V jedné listině z roku 1165, kterou král Štěpán III. zbavuje obyvatele Bratislavského hradu a podhradí vojenské služby a povinnosti obrany hradu, se zmiňuje tento akt zmiňuje (Listina č. 88, Marsina 1971: 85). Podle legendy měl Vlastislav, kníže Lučanů, demonstrovat svou panovnickou moc tím, že po svých državách rozeslal meč, a každý, kdo jej převyšoval, měl jít na vojnu pod pohrůžkou smrti témže mečem (Kosmas: Kronika Čechů I:10). Rozesílání zbraně jakožto povolání do boje je známo také ze Skandinávie, kde byl rozesílán „válečný šíp“ (Falk 1914: 102).

S tímto souvisí také vytažený meč během motivační řeči před bojem. Podle legendy Vlastislav, kníže Lučanů, před bitvou na Tursku mával mečem a pronášel motivační řeč (Kosmas: Kronika Čechů I:10). Podobná situace nastává v Sáze o Óláfu Tryggvasonovi (13):

Harald Zlatý dorazil do Hálsu v Limafjordu a ihned Haraldu Šedoplášti navrhl bitvu. Ten, i když měl méně mužů, se hned odebral na pevninu, připravil se na bitvu a začal šikovat své lidi. A než byly sešikovaní, Harald své muže povzbudil a nechal tasit meče, sám se postavil do čelního šiku a sekal na obě strany.

Kapitulace
Jedním z možných konců boje bylo složení a odevzdání zbraní. Názornou ukázku nám zaznamenal Widukind z Corvey (Dějiny Sasů III:69), který popsal kapitulaci odbojného saského šlechtice Wichmanna Mladšího:

Dostal se do obklíčení mohutného davu, který na něj prudce zaútočil. Ač byl velmi unaven, pobil veliké množství lidí, pak ale pozvedl svůj meč a s těmito slovy ho předal nejvýznamnějšímu z protivníků: ‚Vezmi si tento meč a předej ho svému pánovi, aby ho měl v držení na znamení vítězství a poté ho předal svému příteli císaři (…)‘.

Kapitulace posádky pevnosti Plön s odevzdáním zbraní se zmiňuje v kronice Helmolda z Bosau zřejmě k roku 1075 (Helmold z Bosau: Kronika Slovanů I:25–26). Tatáž kronika (Kronika Slovanů I:64) uvádí obléhání pevnůstky Süsel roku 1147, při kterém 3000 útočících Slovanů nabídlo stovce bránících se Frísů život výměnou na složení zbraní, na což místní duchovní Gerlach odvětil „Budeme-li bez zbraní, nezbude nám nic než potupná smrt. Proto jim své meče, jejichž dobrovolné vydání žádají, napřed zabořte do morku kostí a pomstěte svou krev.“ Roku 1076 Boleslav II. Smělý dobyl Kyjev, přičemž při průchodu Zlatou branou vytasil meč a zasekl jej do brány (Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců I:7, I:23). Tento čin – proniknutí branou – je chápán jako pohanění prohrané strany a v prameni se dává do souvislosti se následným sexuálním pohaněním princezny, o kterou se Boleslav prve ucházel.

Válečná kořist, výkupné a obchodní artikl
Jestliže byly meče natolik drahé, jak jsme řekli, není s podivem, že se stávaly kořistí a předmětem prodeje. Přinejmenším v raném středověku byla válečná kořist sbírána na jedno centrální místo a následně přerozdělována způsobem, který jsme zmínili výše a který známe ze skaldských básní. Sběr zbraní na bojišti můžeme spatřit na výšivce z Bayeux. Meč jako kořist získaná na padlém válečníkovi se explicitně zmiňuje v Sáze o Gíslim (35). Anglosaská píseň Bitva u Maldonu, která popisuje boj se skandinávskými nájezdníky, je dobrým ukazatelem toho, jak velkým lákadlem byla anglosaská kořisti: „Tu plavec ve zbrani přiskočil k velmoži, toužil mu pobrat prsteny cenné, oděv a zbroj, i zlacený meč“ (Bitva u Maldonu 159–161). To je v dokonalé shodě s tím, co si myslíme o staroseverské společnosti, ve které byla velká část nezadaných mladých mužů motivovaných k riskantním podnikům, které by mohly zvýšit jejich bohatství a status, a tím zlepšit jejich pozici na sňatkovém trhu (Raffield et al. 2017).

Samotná distribuce raně středověkých mečů jasně naznačuje velké pohyby zbraní a zbraňových komponentů po Evropě, na němž mohl mít trh velkou zásluhu (Androščuk 2014: 175–193). Za vlády Karla Velikého ve Franské říši vzniklo několik kapitulárií regulující prodej bojového vybavení a koní cizincům, a to Capitulare Herstallense (779), Capitulare Mantuanum (781), Capitulare missorum in Theodonis villa (805) a Capitulare Bononiense (811) – za cizince v této době platili Slované, Avaři, Sasové, Bretoňci a Maurové. O několik desítek let později Karel II. Holý vydal Edictum Pistense, který zakazuje pod trestem smrti prodej vybavení a koní Seveřanům, který lze archeologicky dokázat (Coupland 1990). Jinak je obchod se zbraněmi zmíněn spíše vzácně. V Sáze o Eiríku Zrzavém (11) mají Skrælingové zájem na koupi mečů a oštěpů, ale severští pohlaváři prodej svým mužům zakáží. Sága o lidech z Vatnsdalu (17) zmiňuje Ingimundův zájem o koupi kvalitního meče. V Knize o záboru země (Sturlubók 152) je zmíněna směna meče a sekery za dva koně s černou hřívou. V rámci výměny musíme zmínit meče, které byly předány jako součást výkupného; v případě vykoupení arcibiskupa Rotlanda z Arles roku 869 byla zaplacena suma neuvěřitelných sto padesáti mečů (Coupland 1990).

sber_zbraniSběr zbraní na bojišti. Výšivka z Bayeux, 11. století.

Atentát
Meče byly oblíbenými zbraněmi používanými při atentátech. Atentáty bychom mohli najít snad v každé středověké kronice – vraždy významných osob byly důležitými událostmi hodnými zapamatování a zapsání. Běžně byly podnikány v nejméně střežených momentech – při hostinách, na toaletě, ve svatostánku nebo cestou do něj, v posteli, na lodi a podobně. Ochranka proto musela na tyto momenty reagovat zvýšenou obezřetností. Ibn Rusta zmiňuje, že Rusové se musí navzájem bránit při vykonávání potřeby, protože ohrožení ze strany konkurentů, kteří pasou po jejich penězích, bylo příliš vysoké (Brønsted 1967: 206). Obránci vysoce postaveného člověka neváhali svého pána a jeho rodinu bránit vlastním tělem, pokud předem nebyli podplaceni. Často setkáváme s tím, že atentátníci mají meče schované pod plášti až do poslední chvíle:

Theobald přistoupil blíže, jako by s ním chtěl mluvit, znenadání však vytáhl meč, který nesl skrytý pod pláštěm, a jedinou ranou mu uťal hlavu.
(Rodulfus Glaber : Pět knih dějin od roku Páně 900 do roku 1044, III:39)

Tato skutečnost byla lidem starajícím se o bezpečnost dobře známa. Královské zrcadlo obsahuje celou jednu kapitolu (31) pojednávající o tom, proč nepředstupovat před krále v plášti. Stěžejní pasáž můžeme citovat:

Je zvykem dobře vychovaných mužů vystupovat v přítomnosti mocipánů bez plášťů, a tomu, kdo tento zvyk nedodržuje, se říká buran. (…) Pokud se objeví před pohlavárem v plášti, dává jím muž najevo, že se považuje za rovného tomu, před koho předstupuje, protože přichází oděný do svého nejlepšího jako pán a chová se jako někdo, kdo nemusí sloužit. (…) V úvahu je třeba brát také to, což vyžaduje opatrnost, že králi mnozí lidé závidí, a pokud je jeho nepřítel zbrklý a statečný, mohl by předstoupit před krále se schovanými nástrahami a vražednými zbraněmi, pokud by měl plášť. Bez pláště se mu toto nebude konat jednoduše.

Kromobyčejně vypočítavě si počíná Þorbjǫrg ze Ságy o Hǫrðovi a lidech z Hólmu, která objednává vraha na svého muže, kterému záměrně poškozuje pochvu tak, aby meč z pochvy samovolně vypadl a manžel meč nemůže použít na cestách (39).

Sebevražda mečem
Motiv sebevraždy je v staroseverské literatuře velmi vzácný. Lidé takto jednají, aby si uchránili svoji pověst či aby vyjádřili svůj žal. Jako příklad nám může posloužit Haki ze Ságy o Hálfdanu Černém (5), který, poté co přišel o ruku, stavení, čeleď a nevěstu, „otočil jílec svého meče k zemi a nabodl se na hrot, takže jím meč projel naskrz.“ Další sebevraždu můžeme najít v Sáze o lidech z Vatnsdalu (23), kde Eyvind a Gaut nalehnou na své meče z žalu nad smrtí pobratima Ingimunda. Podle legendy zachované v Kosmově kronice (Kosmas: Kronika Čechů I:13) dává kníže proradnému Durynkovi na výběr mezi několika způsoby, jak si může přivodit smrt: „Buď po hlavě skočíš s vysoké skály, nebo se na některém stromě vlastní rukou oběsíš nebo zločinný život skončíš vlastním mečem.“ Sebevraždy mečem nalezneme i v hrdinském okruhu – páchá ji například Brynhild po Sigurðově smrti (Kratší píseň o Sigurðovi 47–48).

Vyloučit nemůžeme ani nehody, při kterých se majitel zbraně nebo člen jeho rodiny mohl smrtelně zranit. Mytologická Píseň o Grímnim končí nechtěnou sebevraždou, kdy Geirrǫð zakopne a nabodne se na vlastní meč.

Mučení a poprava mečem
Mučení prováděné mečem je zmíněno Helmoldem z Bosau v souvislosti se zabíjením slovanských duchovních na konci 10. století; kněžím měli být na hlavách vyřezány křížky, otevřeny lebky a se svázanýma rukama měli procházet krajem (Helmold z Bosau: Kronika Slovanů I:16).

Poprava mečem je z dobové perspektivy čestnou smrtí. Podstoupili ji někteří z mužů, jejichž kostry byly nalezeny v Ridgeway Hill v Anglii (Loe et al. 2014Woosnam-Savage – DeVries 2015: 37–38), což je v částečné shodě, co známe například ze Ságy o jómských vikinzích (36–37), kde jsou zajatí bojovníci jeden po druhém vyzpovídáni a posléze popraveni mečem. Chtěl-li popravčí před smrtí zajatce potupit, odepřel mu stětí mečem, stejně jako učinil Zikmund Lucemburský Janu Roháčovi z Dubé a zesměšnil ho hierarchicky uspořádanou šibenicí, na jejímž vrcholku byl právě Roháč (Borovský 2014: 386),

Zánik meče

Je příhodné, že zánik meče souvisí se smrtí svého nositele nebo významným pohnutím jeho mysli. V této závěrečné kapitole se pokusíme shrnout problematiku ničení zbraní a možná navrhneme přístupy, které dosud nebyly aplikovány.

Meč pohřbený spolu s člověkem
Meče nalézáme v řadě prehistorických i raně středověkých hrobů. Důvody pohřbení s konkrétní osobou mohly být různé. Ve staroseverských písemných pramenech se pohřbívání zbraní jeví jako zvyk, který je pozůstalými dodržován z důvodu naplnění formálních náležitostí bohatých hrobů, zachování prestiže a vzdání cti zemřelému. Hrob byl současně hrou se smysly, apeloval na zrak, sluch i čich a měl navozovat pocit, že je vše ve zdánlivém pořádku jako před úmrtím. Není pochyb o tom, že velká část zbraní pohřbených v hrobech patřila mezi osobní vlastnictví zemřelé osoby, vyloučit nemůžeme ani možnost, že umírající vyslovil přání být se svou zbraní pohřben. Zmínit můžeme čtyři zmínky o staroseverských pohřbech s válečnou výstrojí:

I zdvihl jeho mrtvolu, umyl ji a pak jí upravil, jak bylo zvykem. Vykopali tam hrob a uložili do něho Þórólfa se vší zbraní jeho a oděvem. Než se s ním rozloučil, natáhl mu Egil na obě ruce po zlatém náramku.“
(Sága o Egilu Skallagrímssonovi 55)

„Tam na kraji toho mysu dal Egil postavit mohylu. Do ní byl uložen Skallagrím a jeho kůň, zbraně a řemeslnické náčiní.“
(Sága o Egilu Skallagrímssonovi 55)

„Král Hákon byl tak velmi oplakáván, že nad jeho smrtí truchlili jak jeho přátelé, tak jeho nepřátelé, a říkali, že v Norsku již nebude takového krále. Jeho přátelé odnesli jeho tělo do Sæheimu v Severním Hǫrðalandu a navršili tam velkou mohylu, do níž položili krále s celou jeho výzbrojí a nejlepším ošacením, ale žádné další zboží. Nad jeho hrobem hovořili, jak mají pohané ve zvyku, a ukázali mu cestu do Valhally.
(Sága o Hákonu Dobrém 32)

„V hrobu vedle něj položil nápoj, ovoce a strunný hudební nástroj (…). Oděli ho do kalhot, nohavic, bot, tuniky a hedvábného kaftanu se zlatými knoflíky. Na hlavu mu položili hedvábnou čapku lemovanou sobolem. Vnesli jej do stanu na lodi, položili jej ke zbytku na deku a podepřeli jej polštáři. Přinesli nápoj, ovoce a byliny a rozmístili je kolem něj. Dále přinesli chléb, maso a cibule, které položili před něj, psa, kterého rozřízli vedví a kterého položili na palubu, a všechnu jeho výzbroj, kterou umístili vedle něj. Posléze přivedli dva koně, které hnali, dokud se nezačali potit, rozřezali je na kusy a jejich maso hodili na palubu. Pak přivlekli dvě krávy, které rovněž rozřezali na kusy a pohodili na palubu, a rovněž porazili kohouta a slepici.“
(Ibn Fadlan : Risala §89)

V několika případech si můžeme povšimnout tasených mečů, které byly během pohřebních průvodů nesené špicí dolů a následně byly pohřbeny spolu se zemřelým. Jedná se například obrazový kámen z gotlandské Tängelgårdy nebo o oseberskou tapisérii, ikonografický pramen z 9. století, který vyobrazuje postavu v rohaté přilbě, která třímá meč se špicí směrem k zemi (Hougen 1940). Tutéž skutečnost zaznamenávají kronikáři jak v případě pohřbu Karla IV. (Šmahel 1993Šmahel 2014: 146) a Ladislava Pohrobka (Šimek – Michálek Bartoš 1937: 121).

Velká část raně středověkých militárií nese známky záměrného a někdy poměrně pracného poškození – zlomení, ohnutí, srolování, poničení ostří, rozseknutí štítu či přilbice. Povaha deformace meče mohla dobře korespondovat s jeho kvalitou – některé bylo možné jednoduše ohnout, jiné byly náchylnější k prasknutí. Badatel Steven Blowney (Blowney 2016) spočítal, že zhruba 7,5 % norských mečů z doby vikinské, nalezených v hrobech i mimo ně, je ohnutých, přičemž nezahrnul jiné formy destrukce. Jak se zdá, jednalo se o rozšířenou tradici, kterou lze spatřovat v celé Evropě od pravěku až prakticky do novověku. Anglická badatelka Hilda Roderick Ellis Davidson (1998: 11) došla k závěru, že v některých případech lze pohlížet na znehodnocené zbraně jako na zdárné obětiny. Mnohem častěji – jak sama uznává – má však poškození zcela praktický rozměr – mělo zabránit vykradačům hrobů, aby se zmocnili rodového pokladu. Prakticky nikdo však dosud nepřemýšlel nad záměrným poškozením optikou hlubokého vztahu člověka k jeho zbrani; zbraň je osobní, případně rodinnou insignií, která nesmí padnout do ruky nepovolané osobě. Je tak příznačné, že mrtvý člověk je na onen svět vypraven „mrtvou“ zbraní, která může být k užitku pouze svému majiteli v záhrobí. V Písni o Rolandovi (2300–2354) Roland raději svůj meč Durandal rozbije o kámen, než by dopustil, aby se z něj stala kořist, což předznamenává jeho vlastní pád. Jistou souvislost můžeme hledat v artušovských legendy tematizující meč uvězněný v kameni a čekající na muže oprávněného vládnout. Zajímavou zmínku zachycují Staré letopisy české, podle nichž se na pohřbu Ladislava Pohrobka lámal meč, společně s jeho pečetí, majestátem, jablkem, berlou a praporcem, tedy veškeré oficiální insignie králova úřadu, které smrtí krále pozbyly svou platnost:

„A pak po těch mšéch královu pečet a majestát zlámali a zrušili; meče dlúho nemohli zlomiti, kterýž meč nesli před králem mrtvým ostrý, koncem k zemi sú jej sklonili; jablko také a berlu, to jest sceptrum, jsú zlámali, zrušili a dokonce ty věci zkazili. Ba i praporec s korúhvemi, vzev pan správce s erbem českým, obšed třikrát okolo hrobu, jest neodpustil, ale povrhl to na zemi i zedral.“
(Šimek – Michálek Bartoš 1937: 121)

Aby cenné korunovační meče nemusely být poškozeny, v některých případech byl meč nahrazen postříbřenou dřevěnou maketou, jako například při pohřbu Vladislava II. roku 1516 (Šmahel 2014: 128). V neposlední řadě přichází v úvahu také spojení vymření po meči; když roku 1521 Valentinem Hrbatým vymřela boční větev Přemyslovců, pozůstalí vymření reflektovali tím, že mu na rakev položili zlomený meč (Čapský 2014: 239). Meč zde vizualizuje vitalitu jednotlivce a rodu, který skrze jednotlivce žije, a pokud nežije majitel ani právoplatný dědic, meč pozbývá důvod existence. Nasnadě je otázka, zda i některé další meče, které máme v hrobech, neodrážejí tuto logiku.

Kresebná rekonstrukce vzniku oseberské mohyly. Ragnar L. Børsheim, Arkikon.

Obětování meče
Další způsob, jak mohl meč dospět ke svému konci, je skrze obětování. Za nejlépe zdokumentované můžeme pokládat obětiny ve vodě. Známe jak ohromné depoty čítající tisíce kusů záměrně rozbitých militárií (např. Alken Enge, Illerup Ådal, Kragehul Nydam, Vimose), vzniklé opakovanými deponacemi zřejmě po vyhraných bitvách (např. Ilkjær 2002), tak ojedinělé nálezy, které lze interpretovat i jako náhodné nebo bitevní ztráty. Obětinami ve vodě se ve velkém zabývá Julie Lundová (2003; 20042008), která interpretuje jako obětinu každý předmět, který byl uložen v bažinách, v ústích řek a přirozených přístavech, u bývalých mostů a brodů. Při realistickém pohledu na věc není možné podceňovat ani náhodné ztráty, ztráty během bojů a taktické znehodnocení výzbroje rovné dnešnímu zničení muničního skladu. Je však pravda, že obětování ve vodě mělo dlouhou tradici, která zřejmě stavěla na představě, že voda, stejně jako les, představuje okraj společnosti, ve kterém neplatí řád, a je tak místem plným nebezpečí a nadpřirozených sil (Lund 2008: 54; Ney 2007: 66). Do studánek se obětovalo, byť již ve formě drobných votivních darů, až do novověku, a dosud pokládáme za štěstí, pokud do studny, kašny či jezírka vhodíme minci.

Ze zdrojů známe obětování militárií a jejich ukládání ve svatostáncích. Například v Triglavově svatyni ve Štětíně „byly v souladu s dávný zvykem otců a podle zákona o desátku shromažďovány ukořistěné cennosti, zbraně nepřátel i cokoli, co získávali v námořních či pozemních bitvách. Také se zde nacházely zlaté a stříbrné poháry, z nichž mívali šlechtici a předáci ve zvyku věštit, hodovat a pít, a jež bývaly ve svátečních dnech vynášeny ze svatyně. Též zde uchovávali pozlacené a drahými kameny posázené veliké rohy divokých býků, vhodné buď k pití, nebo k vyluzování zvuků, a rovněž meče a dýky a mnohý nábytek, vzácný a na pohled krásný, to vše na ozdobu a k úctě svých bohů“ (Herbord : Dialog o životě biskupa Oty Bamberského II:32 [Dynda 2017: 153–154]). Válečná výstroj byla obětována i katolické církvi – např. tři zbrojnoši, kteří stáli stráž při pohřbu krále Karla Roberta, byly i se svou zbrojí a koňmi obětováni svatostánku (Dvořáková 2007: 62–63). Je však otázkou, zda uložení ve svatyni či kostelu bylo pro zbraně konečné – přinejmenším u Triglavovy svatyně tomu tak nebylo a předměty byly po jejím zničení rozdány.

Zahrabání meče do země
Pro úplnost musíme zmínit úmyslné uložení do země. Kosmas zmiňuje, kterak kníže Svatopluk před vstupem do kláštera zakopává svůj meč (Kosmas: Kronika Čechů I:13). Význam je zřejmý – válečník se vzdává toho, co definuje jeho postavení, a přijímá novou úlohu. V Béowulfovi (2244–2245, 2760–2763, 2767, 3047–3049) jsou zmíněné meče jako součásti depotu, uloženého před dávnými dobami do mohyly mužem, který přišel o zbytek rodu. Depot, skládající se picích pohárů a jiných nádob, starých a rezavých přileb, náramků, zlaté korouhve a drahocennými, prorezlými meči, si přivlastňuje drak, kterého hrdina Béowulf konfrontuje. Ač jsou meče nefunkční, vzhledem k jejich minulosti a starobylosti jsou považovány za cennosti.

destrukceNěkolik příkladů raně středověkých mečů se záměrnou destrukcí.

Zničení v boji
V boji mohlo poměrně snadno dojít k destrukci meče. V ságách máme zmíněné poničené, zubaté ostří (Sága o Óláfu Tryggvasonovi 117; Sáze o lidech z Vatnsdalu 39), čepele ohýbající se a narovnávané v boji (Sága o lidech z Eyru 44), lámající se čepele (Sága o bitvě na pláních 30; zlomení čepele o přilbu viz Sága o Þórim Zlatém 13) a meče lámající se u rukojeti (Kniha o záboru země [Sturlubók 152]; zlomení u rukojeti o štít viz Sága o Gunnlangovi Hadím Jazyku 11 a Sága o Njálovi 30).

Materiál byl cenný, a proto zlomila-li se zbraň, byl materiál recyklován. Na Islandu bylo nalezeno kopí/harpuna se zpětnými háky (krókaspjót), které má žlábek, a proto se předpokládá, že se jedná o překovaný meč (Eldjárn 2000: 344). K takové transformaci lze v Sáze o Gíslim (11) najít dobrou paralelu: „Þorgrím se vyznal dobře v kovářství. Vypravuje se, že oba Þorgrímové a Þorkel šli do kovárny a zavřeli se tam. Vzali pak úlomky z meče Grásíðy, které připadly Þorkelovi při rozdělení majetku bratří, a Þorgrím z nich zhotovil kopí. Ta práce jim trvala až do večera.

Ztráta
Ztrátu zbraně jsme zmínili již výše. Jako dobrý příklad ztraceného meče můžeme uvést meč z Lesji (C60900), který byl ztracen na ledovci a díky ledu zůstal v perfektním stavu (Vike 2017). Jako ztracené militárie související s útokem českého knížete Břetislava roku 1038 je interpretován ohromný soubor zbraní nalezený pod mosty vedoucími na Lednický ostrov v Polsku (Kola – Wilke 2000: 55–85). Interpretace operující s taktickým znehodnocením zbraní, které nikdo nemohl nést a současně nesměly padnout do rukou nepřítele, by v tomto ohledu mohlo být lepší řešení.

Bibliografie

Prameny

Béowulf = Béowulf. Přel. Jan Čermák, Praha 2003.

Bitva u Maldonu = Bitva u Maldonu. Přel. Helena Soukupová-Clarková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 285–299.

Dětmar z Merseburku : Kronika = Dětmar z Merseburku : Kronika. Přel. Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Dudo : Historie Normanů = Dudone Sancti Quintini : De moribus et actis primorum Normanniæ ducum. Ed. Jules Lair, Caen 1865.

Einhard : Život Karla Velikého = Eginhard : The Life of Charlemagne. Přel. A. J. Grant, Cambridge 1999.

Eyvind Finnsson : Píseň o Hákonovi = Eyvindr skáldaspillir Finnsson : Hákonarmál. In: SP 1: 171–195.

Florentius z Worcesteru : Kronika = The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations; comprising annals of English history, from the departure of the Romans to the reign of Edward I. Přel. Thomas Forester, London 1854.

Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců = Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců. Přel. Josef Förster, Praha 2009.

Hallfreðr vandræðaskáld : Lausavísa = Hallfrøðr Óttarsson vandræðaskáld : Lausavísur. In: Skj: 157–163.

Helmold z Bosau: Kronika Slovanů = Helmold z Bosau : Kronika Slovanů. Přel. Jan Zdichynec, Praha 2012.

Ibn Fadlan : Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah. Přel.  James E. Montgomery. In: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z:
https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Kniha o družině = Hirðskrá 1–37. A Translation with Notes. Přel. Lawrence Gerhard Berge, University of Wisconsin–Madison 1968.

Kniha o záboru země = Landnámabók I–III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.

Kosmas: Kronika Čechů = Kosmas : Kronika Čechů. Přel. Hrdina, K. – Bláhová, M. – Moravcová, M., Praha 2011.

Královské zrcadloSpeculum regale-Konungs skuggsjá. Ed. Keyser, R. – Munch, P. A. – Unger, C. R., Kristiania 1848.

Kratší píseň o Sigurðovi = Kratší píseň o Sigurðovi. In: Edda. Přel. a ed. Ladislav Heger, Helena Kadečková, Praha 2004: 335–352.

Něstor : Pověst dávných let = Téra, Michal (2014) (ed.). Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský, Červený Kostelec.

Notker Koktavý : Život Karla Velikého = Notkeri Balbuli Gesta Karoli Magni Imperatoris. Ed. H. F. Haefele. MGH, Scriptores rerum germanicarum, nova series XII, Berlin 1959.

Píseň o Grímnim = Píseň o Grímnim. In: Edda. Přel. a ed. Ladislav Heger, Helena Kadečková, Praha 2004: 85–97.

Píseň o Hildebrantovi = Das Hildebrandslied. Eds. Braune, W. – Ebbinghaus, E. A. In: Althochdeutsches Lesebuch (17th ed.), Tübingen 1994: 84–85.

Píseň o RolandoviPíseň o Rolandovi. Přel. Jiří Pelán, Praha 1986.

Rodulfus Glaber : Pět knih dějin od roku Páně 900 do roku 1044 = Rodulfus Glaber : Dějiny světa v čase milénia. Přel. Jana Zachová, Praha 2013.

Sága o bitvě na pláních = Heiðarvíga saga. In: Sigurður Nordal – Guðni Jónsson (ed.), Borgfirðinga sǫgur, Íslenzk fornrit III, Reykjavík 1938: 213–328.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957.

Sága o Gunnlaugovi Hadím jazykuSaga o Gunnlaugovi, Hadím jazyku. Přel. Emil Walter, Praha 1919.

Sága o Hákonu Dobrém = Saga Hákonar góða. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Hallfreðu Óttarsonovi = Hallfreðar saga. Ed. Bjarni Einarsson. Stofnun Árna Magnússonar á Íslandi, Rit 15. Reykjavík 1977.

Sága o Hálfdanu Černém = Saga Hálfdanar svarta. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Hǫrðovi a lidech z Hólmu = Harðar saga ok Hólmverja. In: Íslenzk fornrit, Bind 13. Ed. Þórhallur Vilmundarson – Bjarni Vilhjálmsson. Reykjavík 1991.

Sága o jómských vikinzích = Jómsvíkinga saga. Ed. Ólafur Halldórsson, Reykjavík 1969.

Sága o KormákoviKormáks saga. Trans. Lee M. Hollander. In: The Sagas of Kormák and the Sworn Brothers, Princeton 1949.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga. Ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu. Přel. E. Walter, Turnov 1929.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321–559.

Sága o Óláfu Svatém = Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

Sága o Óláfu Tryggvasonovi = Saga Ólafs Tryggvasonar. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o Sverrim = Sverris saga etter Cod. AM 327 4°. Ed. Gustav Indrebø. Kristiania 1920.

Sága o Vǫlsunzích = Sága o Völsunzích. In: Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku. Přel. Helena Kadečková, Veronika Dudková, Praha 2011: 31–122.

Sága o Þórim Zlatém = Gull-Þóris saga eller Þorskfirðinga saga. Ed. Kristian Kålund, København 1898.

Skj = Den norsk-islandske skjaldedigtning: Første bind B1 Rettet Tekst. Ed. Finnur Jónsson, København 1912.

SP 1 = Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035]. Ed. Diana Whaley, Turnhout 2012.

SP 2 = Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c.1035 to c.1300]. Ed. Kari Ellen Gade, Turnhout 2009.

Sven Aggesen : Táborový zákoník = Sven Aggesen : Law of the Retainers and of the Court. In: The Works of Sven Aggesen, Twelfth-Century Danish Historian. Přel. a ed. E. Christiansen, London 1992.

Šimon z Kézy : Činy Uhrů = De Kéza, Simonis : Gesta Hungarorum. Ed. a přel. László Veszprémy – Frank Schaer, Budapest 1999.

Widukind z Corvey : Dějiny Sasů = Widukind z Corvey : Dějiny Sasů. Přel. Jakub Izdný – Kateřina Spurná, Praha 2016.

Zákoník z Gulaþingu = Gulaþingslög. Ed. R. Keyser, P. A. Munch. In: Norges gamle Love indtil 1387 : Förste Bind, Christiania 1846: 1–111.

Þjóðólf Arnórsson : Strofy o Magnúsovi Óláfssonovi v Dánsku = Þjóðólfr Arnórsson : Stanzas about Magnus Óláfsson in Danaveldi. In: SP 2: 88–103.

Þorbjǫrn hornklofi: Havraní píseň = Þórbjǫrn hornklofi: Haraldskvæði / Hrafnsmál. In: SP 1: 91–117.

 

Literatura

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Borovský, Tomáš (2014). Svátky a slavnosti středověkého města. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.) Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 369–410.

Blowney, Steven (2016). Viking Period Swords: Norway. Dostupné z:
https://www.academia.edu/28987751/Viking_Period_Swords_Norway_Again_Fixed_

Brønsted, Johannes (1967). Vikingové – sága tří staletí, Praha.

Bø, Olav (1969). Hólmganga and Einvigi: Scandinavian Forms of the Duel. In: Medieval Scandinavia 2, 132–148.

Coupland, Simon (1990). Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century. In: Viator 21: 29–50.

Čapský, Martin (2014). Splendor silesiae. Rituály, ceremonie a festivity na dvorech slezských knížat. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 199–268.

Čermák, Jan (2009). Z právní prózy světské i církevní. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 442–523.

Dvořáková, Daniela (2007). Kôň a človek v stredoveku : K spolužitiu človeka a kôňa v Uhorskom kráľovstve, Budmerice.

Dynda, Jiří (2016). Svjatogor : Smrt a iniciace staroruského bohatýra, Červený Kostelec.

Dynda, Jiří (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, Praha.

Eldjárn, Kristján (2000). Kuml of haugfé, Reykjavík.

Ellis Davidson, Hilda (1994). The Sword in Anglo-Saxon England: Its Archaeology and Literature, Woodbridge.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Flori, Jean (2008). Rytíři a rytířství ve středověku, Praha.

Gardeła, Leszek (2013). ‘Warrior-women’ in Viking Age Scandinavia? A preliminary archaeological study. In: Analecta Archaeologica Ressoviensia 8, 273–340.

Geary, Patrick J. (1994). Living with the Dead in the Middle Ages, New York & London.

Gunnel, Terry (1995). The Origins of Drama in Scandinavia, Woodbridge – Rochester.

Hampton, Valerie D. (2011). Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom. In: The Hilltop Review, vol. 4, iss. 2: 36–44.

Hougen, Bjørn (1940). Osebergfunnets billedvev. In: Viking, vol 4, Oslo: 85–124.

Ilkjær, Jørgen (2002). Illerup Ådal: Archaeology as a Magic Mirror, Højbjerg.

Janin, Valentin Lavren (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.

Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Kola, Andrzej – Wilke, Gerard (2000). Mosty sprzed tysiąca lat : Archeologiczne badania podwodne przy rezydencji pierwszych Piastów na Ostrowie Lednickim, Toruń.

Komar – Chamaiko 2011 = Комар А., Хамайко Н. (2011). Збручский идол: памятник эпохи романтизма? In: Ruthenica, Том X, Київ: 166–217.

Kozák, Jan – Ratajová, Kateřina (2008). Funkce mohyl podle staroseverských ság. In: Archeologické rozhledy, 60/1, Praha: 3–35.

Kolčin 1971 = Колчин, Б.А. (1971). Новгородские древности. Резное дерево, Москва.

Loe, L. – Boyle, A. – Webb, H. – Score, D. (2014)  ‘Given to the Ground': A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford.

Lund, Julie (2003). Hændelser ved vand – en analyse af våbendeponeringer fra vikingetid på Sjælland og i Skåne. Institut for arkæologi og etnologi. Københavns Universitet. København.

Lund, Julie (2004). Våben i vand. Om deponeringer i vikingetiden. In: Kuml. Årbog for Jysk Arkæologisk Selskab, s. 197–220.

Lund, Julie (2008). Banks, Borders and Bodies of Water in a Viking Age Mentality. In: Journal of Wetland Archaeology 8: 53–72

Marsina, Richard (ed.) (1971). Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae I. 1. vyd. Bratislava.

McKinnell, John (1993). The Context of Vǫlundarkviða. In: Saga Book of the Viking Society for Northern Research 23, London: 1–27.

Ney, Agneta (2007). The edges of the Old Norse world-view. In: Andrén, Anders et al. (eds). Old Norse Religion in Long-Term Perspectives: Origins, Changes and Interactions – An International Conference in Lund, Sweden, June 3-7 2004, Lund: 63–67.

Nodl, Martin (2014). Královské svatby a rozvody. In: Martin Nodl – František Šmahel (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 67-120.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Raffield, B. – Price, N. – Collard, M. (2017). Male-biased operational sex ratios and the Viking phenomenon : an evolutionary anthropological perspective on Late Iron Age Scandinavian raiding. In: Evolution and Human Behavior, vol. 38, no.3, 315–324.

Resi, Heid Gjöstein (1990). Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster.

Segeš, Vladimír – Šeďová, Božena (2011). Pramene k vojenským dejinám Slovenska. I/2, 1000–1387, Bratislava.

Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Schjødt, Jens Peter (2008). Initiation between Two Worlds : Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion, Odense.

Słupecki, Leszek Paweł (2004). The Scandinavian God Thor and His Ancient Roots. In: Quaestiones Medii Aevi Novae, 9, Warszawa: 217–254.

Starý, Jiří (2010a). Zákonem nechť je budována zem. In: Zákon a právo v archaických kulturách, Praha: 295–344.

Starý, Jiří (2010b). Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha 2010: 189–227.

Starý, Jiří (2013). Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha.

Šimek, František – Michálek Bartoš, František (ed.) (1937). Staré letopisy české z Vratislavského rukopisu novočeským pravopisem, Praha.

Šmahel, František (1993). Smuteční ceremonie a rituály při pohřbu císaře Karla IV. In: Český časopis historický, 91, č. 3: 401–446.

Šmahel, František (2014). Poslední chvíle, pohřby a hroby českých králů. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 121–198.

Tomsons, Artūrs (2012). Symbolism of Medieval Swords from the Territory of Latvia during the 11th-13th Centuries. In: Acta Universitatis Lodziensis. Folia Archaeologica 29, Łódź: 145–161.

Téra, Michal (ed.) (2015). Svatí a hříšníci. Staroruská literatura 11.–12. století, Červený Kostelec.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo. Dostupné z:
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Vlasatý, Tomáš (2018). Meče s organickým jílcem. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z: sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/

Williams, Alan (2009). A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29: 121–184.

Woosnam-Savage, Robert C. – DeVries, Kelly (2015). Battle Trauma in Medieval Warfare: Wounds, Weapons and Armor. In: Tracy, Larissa – DeVries, Kelly (eds.). Wounds and Wound Repair in Medieval Culture, Leiden – Boston: 27–56.

Žůrek, Václav (2014). Korunovace českých králů a královen. In: Martin Nodl – František Šmahel (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha: 15–66.


Kotowiczova typologie seker

Zdravím pravidelné čtenáře i náhodné „kolemjdoucí“, kteří zavadili o tyto webové stránky.

Tentokrát bych Vás rád seznámil s velmi propracovanou typo-chronologií seker, která byla nedávno publikována Piotrem Kotowiczem v jeho otištěné diplomové práci „Early Medieval Axes from Territory of Poland“ (2018). Pravidelní čtenáři ví či si mohli povšimnout, že se tématu raně středověkých seker věnuji s velkým nadšením a mapováním skandinávských seker jsem strávil značné množství času. Během svého studia jsem se seznámil s Kotowiczovými pracemi (např. „Nie tylko żeleźca. O rzadziej postrzeganych elementach średniowiecznych toporów“, které mne uchvátily svou komplexností, citem pro detail a zaměřením na každodenní použití těchto předmětů. Panu Kotowiczovi, který spravuje sbírky muzea v polském Sanoku a podílí se na vydávání série Acta militaria mediaevalia, jsem tehdy napsal, dodnes jsme v kontaktu a vyměňujeme si materiály. S nadšením jsem uvítal, když publikoval svůj fenomenální korpus raně středověkých seker „Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich“ (2016), katalog více než devíti set raně středověkých seker z Polska. Na tuto práci navázal svou dizertační prací, která obsahuje jak předešlý katalog, tak velmi propracovanou typologii, se kterou Vás nyní seznámím.

toporyDvě stěžejní knihy Piotra Kotowicze z let 2014 a 2018.

Je nutno brát v potaz, že ačkoli někteří autoři sekerám věnovali velkou pozornost, prakticky žádný autor nevytvořil typologii, která by byla takto obsáhlá a do které by bylo možné libovolně přidávat nové varianty a nové typy. Přestože je typologie vytvořena pro polský soubor, v současné podobě je schopna do sebe zahrnout několik tisíc tvarů seker. Díky této univerzálnosti by stejný systém mohl být použit i na další oblasti raně středověké Evropy – do typologie lze již nyní bez problému zahrnout velké množství seker ze Skandinávie, Ruska nebo České republiky, náležící do typologií Petersena, Kirpičnikovova a Bartoškové. Další velkou výhodou je, že systém umožňuje hledání podobných forem jak vertikálně, tak horizontálně. Kotowicz každou formu, která se vyskytuje v polském souboru, opatřil detailním komentářem, což je další velmi užitečný nástroj pro hledání evropských paralel.

Kotowiczova klasifikace není ničím jiným než kombinací prvků tří úrovní. Typologické tabulky jsou v první řadě rozděleny na tři hlavní skupiny podle poměru šířky čepele k délce hlavy sekery. Pokud je tento poměr 0,01–0,49:1, mluvíme o skupině I (úzké sekery), skupina II (široké sekery) se vyznačuje poměrem 0,50–0,74:1 a skupina III (velmi široké sekery) mají poměr ≥1:1. Každá ze tří skupin má podskupinu A nebo B; A označuje symetrické čepele a B nesymetrické čepele. Dalším krokem je rozlišení mezi třinácti různými typy, které rozlišují různé tvary násadových částí z bočního pohledu:

typ 1: hlava sekery s rovnou násadovou částí
typ 2: hlava sekery s rovnou násadovou částí, která má na spodní přední části oka malý trn
typ 3: hlava sekery s násadovou částí opatřenou spodními trny
typ 4: hlava sekery s násadovou částí opatřenou vrchními trny
typ 5: hlava sekery s násadovou částí opatřenou trny na obou stranách
typ 6: hlava sekery se zakulacenou násadovou částí
typ 7: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka
typ 8: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka a malým trnem na spodní přední části oka
typ 9: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na vrchní straně oka a spodními trny
typ 10: hlava sekery s rozšířeným výčnělkem oka na spodní straně oka a vrchními trny
typ 11: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách, které zasahují do půlky násadové části
typ 12: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách
typ 13: hlava sekery s rozšířenými výčnělky oka na obou stranách a malými trny na obou předních stranách oka

Každý z typů do sebe zahrnuje 36 variant. Varianty rozlišují různě tvarované tlouky z vrchního a bočního pohledu v kombinaci s tvarem čepele z bočního pohledu:

Varianta 1: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 2: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 3: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 4: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 5: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel netvarovanou do brady
Varianta 6: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, z bočního pohledu rovný tlouk a čepel tvarovanou do brady
Varianta 7: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 8: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 9: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 10: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 11: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 12: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na spodní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 13: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 14: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 15: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 16: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 17: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 18: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na vrchní straně opatřený trnem (tzv. čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 19: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 20: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 21: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 22: sekera, která má z vrchního pohledu plochý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 23: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 24: sekera, která má z vrchního pohledu polygonální tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady
Varianta 25: sekera, která má z vrchního pohledu nepatrný kladívkovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 26: sekera, která má z vrchního pohledu nepatrný kladívkovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 27: sekera, která má z vrchního pohledu nezužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 28: sekera, která má z vrchního pohledu nezužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 29: sekera, která má z vrchního pohledu zužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 30: sekera, která má z vrchního pohledu zužovaný kladivovitý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 31: sekera, která má z vrchního pohledu úzký kladívkovitý tlouk a z bočního pohledu plochý tlouk, a s čepelí netvarovanou do brady
Varianta 32: sekera, která má z vrchního pohledu úzký kladívkovitý tlouk a z bočního pohledu plochý tlouk, a s čepelí tvarovanou do brady
Varianta 33: sekera, která má z kladivovitý tlouk s knoflíkovou koncovkou a čepel netvarovanou do brady
Varianta 34: sekera, která má z kladivovitý tlouk s knoflíkovou koncovkou a čepel tvarovanou do brady
Varianta 35: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený kladivovitý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel netvarovanou do brady
Varianta 36: sekera, která má z vrchního pohledu zaoblený kladivovitý tlouk, který je na obou stranách opatřený trny (tzv. oboustrannou čepičkou), a čepel tvarovanou do brady

Kotowicz navíc u každé varianty rozlišuje podvariantu a, která označuje bradu vybíhající z horního rohu čepele. Podle pana Kotowicze může mít tuto podvariantu každá varianta, a tak celkový počet kombinací v jeho typologii čítá 5616 (3×2×13×36×2). Sám Kotowicz byl schopný najít pouze 147 forem, které se objevují v polském souboru:

imgs174imgs175imgs176imgs177imgs178Kotowiczova klasifikace na příkladu polských seker.
Kotowicz 2018: 47–51, Fig. 10.

Je zatím otázka, jak se bude tomuto systému říkat, je však nesporné, že se jedná o nejserioznější počin na poli bádání seker, k jakému zatím došlo, a bylo by nesmírně užitečné, pokud by byl aplikován i na jiné soubory.

Literatura

Kotowicz, Piotr N. (2008). Nie tylko żeleźca. Uwagi na temat rzadziej postrzeganych elementów średniowiecznych toporów. In: Gruszka B. (red.). Ad Oderam fluviumKsięga pamiątkowa Edwarda Dąbrowskiego, Zielona Góra: s. 423–447.

Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Jak se spalo v minulosti

Příklad staroseverských postelí a lůžkovin

V reakci na množící se dotazy, jak raně středověcí lidé spali a jakých prostředků využívali ke kvalitnímu spánku, jsem se rozhodl sepsat průřezový článek, který by problematiku přiblížil českému čtenářovi. K bádání můžeme využít jak samotných archeologických nálezů, které se vztahují k velmi bohatým hrobům, tak písemných zmínek z rodových ság, které se zabývají i obyčejnými lidmi. Pokud tyto prameny zkombinujeme, získáme poměrně ucelený obrázek, který je – přes některé odlišnosti – v mnohém podobný stavu nedávnému.

Běžný člověk

V raně středověké Skandinávii lidé běžně spali nazí či odění do lněného spodního prádla (Short 2010: 115), což se zdá být praxí i na Kontinentu (Dětmar z Merseburku: Kronika, V:6). Písemné prameny nám rovněž jasně ukazují, že manželé spali spolu ve stejném loži, a pokud tak nečinili, značilo to problémy, které mohly být důvodem k rozvodu (např. Píseň o RígoviSága o Gíslim 9, 16, 17, 26). Lůžko se ve staroseverštině označovala jako beðr, hvílarekkja nebo sæng. Předpokládá se, že snídaně probíhala kolem sedmé hodiny ranní, kdy již všichni byli na nohou; z některý nepřímých poznámek z rodových ság se zdá, že o půlnoci se již běžně spalo.

Téměř žádný archeologicky zachycený domů nepočítal s přístavky pro jednotlivce či páry – takové uzavíratelné ložnice (lokrekkja, lokhvíla) jsou známy pouze u některých zachovaných halových budov (např. Stöng) a v ságové literatuře, kde jsou vyhrazeny prominentnímu páru hospodáře a hospodyně (Vidal 2013: 57-58). Většina obyvatelů domu spala podle dostupných možností na zemi u ohně či na zvýšeném dřevěném stupínku (set), na lavici (bekkr) či v podkroví (lopt), tedy ve veřejném prostoru (Foote – Wilson 1990: 160; Graham-Campbell 1980: 10; Short 2010: 91). Scénu dokreslovali kouř a tma. Nakolik dobře bylo možné dům vytopit, je otázka, ale určitě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že takováto víceméně improvizovaná lůžka sestávala nejspíše ze slamníku, jednoduchého polštáře, vlněných pokrývek či kožešin. Na statcích lze rovněž spekulovat o speciálních budovách, ve kterých spala čeleď (svefnhús), je nicméně nutné podotknout, že takové zmínky jsou vzácné a ve většině rodových ság spí čeleď na stupíncích umístěných na bocích síně (skáli). Zda lůžka mohla mít podobu mobilních dřevěných konstrukcí, které by se během dne kupříkladu uskladnily v podkroví, nevíme vůbec nic, a taková možnost se nezdá být příliš pravděpodobnou.

Kresebná rekonstrukce interiéru budovy v Haithabu. Flemming Bau.

skandinavsky_dumPlány některých typů skandinávských domů.
Nahoře: dům z Haithabu (Schietzel 1981: 45, Abb. 21).
Uprostřed: dům z Aggersborgu (Roesdahl – Sindbæk 2014: 55, Fig. 3.5).
Dole: dům ze Stöngu (Foote – Wilson 1990: 156).

Bohatý člověk

Když jsme popsali spíše improvizované spaní čeládky, můžeme se nyní podívat, jak se spalo pánům usedlostí a jejich vládcům. Pokud domy měly přistavované ložnice, jednalo se o velmi malé místnosti – pro ilustraci si můžeme uvést přístavek ze Stöng, který má zhruba 1,5 × 1,5 m (Short 2010: 91). Postele, které se zachovaly, nejsou o mnoho větší. V Osebergu byly pravděpodobně uloženy nejméně tři postele se zvířecími hlavami a nejméně tři méně masivní postele (Grieg 1928: 81-105), zatímco v Gokstadu byly nalezeny fragmenty pěti postelí, z nichž dvě jsou natolik kompletní, že je možné je zrekonstruovat (Nicolaysen 1882: 42).

Lokalita Materiál Celková délka Celková šířka Celková výška
Oseberg, velká postel buk 2,20 m (vnitřní délka 1,65 m 1,9 m (vnitřní šířka 1,77-1,80 m 1,59 m
Oseberg, 192 buk 1,78 m 1,12 m -
Oseberg, 234 buk 1,72 m 1,2 m -
Gokstad - 2,27 m 1,09 m 0,7 m
Gokstad - 1,43 m 1,10 m 0,75 m

posteleKopie postelí z Osebergu a Gokstadu. Grieg 1928: Fig. 40, 42, 43, 51.

Vnitřní prostory některých postelí jsou natolik krátké, že dávají vznik otázce, zda postele nebyly určeny ke spánku vsedě. Tomu by nasvědčovaly také malé rozměry ložnic a některé písemné zmínky (např. o skonání Unn v Sáze o lidech z Lososího údolí 7). Takováto poloha by zřejmě mohla souviset se zachováním majestátu i během spánku.

U dřevěných postelí bylo standardem, že byly měkčeny slamníkem (hálmr). Tak se v Sáze o Gíslim (26) můžeme dočíst, kterak Ref a jeho žena schovali Gísliho před pronásledovateli do slamníku ve své posteli poté, co z ní sundali lůžkoviny (fǫt). Tento standard samozřejmě velmi bohatým lidem nestačil, a tak byl slamník nahrazován luxusnější péřovou matrací (dýna). Dokládá to 31,268 kg peří nalezených v Osebergu (Vedeler 2014: 290), které zřejmě bylo bylo zašito do látky rostlinného původu; na fragmentech jsou dokonce viditelné známky proležení (Ingstad 2006: 227–229). S tímto jedinečným nálezem koresponduje Sága o lidech z Eyru (50), jež vypráví o Þórgunně, která si na Island ze zámoří přivezla truhlu s dovezeným ložním prádlem: “Když přijela na dvorec, ptala se, kde bude její lože, a když jí bylo určeno místo, odemkla truhlu a vyndala z ní ložní prádlo, bohatě vyšívané, a přes postel rozprostřela anglická prostěradla a hedvábné přikrývky. Vyndala též ložní nebesa se všemi závěsy. Byla to tak skvělá výbava, že nikdo předtím takovou neviděl.” Když se jí selka Þuríð, která ji tuto výbavu záviděla, optala na cenu, odvětila Þórgunna takto: “Nebudu kvůli tobě spát na slámě.

O pokrývkách (hvítill, kult, kǫgurr) a prostěradlech (blæja) nevíme téměř nic. Můžeme předpokládat, že byly vyráběny z různých materiálů a i zde byly rozdíly ve kvalitě. V Osebergu byla nalezena rovněž vlněná textilie, která mohla být pouzdrem uvnitř skrývajícím peří a mohla být pokrývkou (Ingstad 2006: 227–229). Z výše zmíněného úryvku o Þórgunně lze získat informace o hedvábných přikrývkách a prostěradlech z anglického lnu. Můžeme si dobře představit, že len byl pro výrobu prostěradel ideálním materiálem. Co se týče polštářů (hægindi), známe nejméně dva archeologické nálezy z 10. století a další, které jsou starší. Současně jsou polštáře zmíněné v rodových ságách. Oba polštáře, které máme k dispozici, jsou vyrobeny z vlny a vycpány ptačím peřím. Jeden z nich se zachoval v bohatém hrobu z Mammenu a má rozměry 78 × 28 cm (Østergård 1991: 136), druhý byl nalezen na severonorském Øksnesu, měří 30 × 30 × 4 cm a je vycpaný peřím kajky, kormorána a racka (Dove – Wickler 2016).

Analýzy použitého peří jsou prováděny velmi vzácné. Obecně se soudí, že peřím vycpané prádlo je známkou vysokého statutu. V současné chvíli znám pouze šest norských (Oseberg, Gokstad, Grønhaug, Haugen i Rolvsøy, Søndre Moksnes and Øksnes) a dvě dánské lokality (Mammen, Hvilehøj), ve kterých bylo nalezeno peří užité v ložním prádle, a některé z nich patří mezi ty nejvýznačnější hroby jaké známe. V literatuře se peří objevuje jako známka luxusu (Ingstad 2006: 227) – tak například vědma v Sáze o Eiríkovi Zrzavém (4) musí být usazena na polštář vycpaný slepičím peřím, Harald Krásnovlasý podle Písně o Haraldovi (6) v mládí nosí rukavice vycpané prachovým peřím a jeho žena je po smrti vystavena, “sedě na peří” [péřovém polštáři] (Sága o Haraldu Krásnovlasém 26). Současně se peří či výrobky je obsahující objevuje jako forma výběru daně a kořist (Plavby Óhthera a WulfstánaFoote – Wilson 1990: 160), z čehož usuzujeme, že šlo i o cenný obchodní artikl. Přesto byla kvalita peří odstupňována, a to hrubostí (brka [fiðri] × prachové peří [dúnn]), tak původem. Nejníže stálo peří husí a slepičí, výše pak mohlo stát peří mořských ptáků. Nejvýše stálo prachové peří kajky mořské (æðardúnn), které je dodnes nesmírně drahou komoditou, ceněnou pro své jedinečné výhřevné vlastnosti. Zdá se, že skandinávské hroby obsahující peří do jisté míry obsahují právě kajčí prachové peří.

Je důležité podotknout, že lůžku se přikládal velký význam. Bylo udržováno čisté, o což se mohlo starat jak služebnictvo, tak sama hospodyně.

Kresebná rekonstrukce postele z Osebergu. Flemming Bau.

Člověk na cestách

Pokud byl člověk na cestách, musel částečně slevit ze svých nároků, ale přesto počítal s kvalitním přenocováním. V první řadě byla cesta, nebyla-li dlouhá, naplánována tak, aby cestující neustále pobýval ve staveních. Platilo za obvyklé, že se host mohl dočkat jídla, pití, konverzace a následně místa na spaní. Běžní cestující mohli přespat ve stejné budově s čeládkou, nebo ve stodolách a čelednících. Egil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi při svých návštěvách Norska přespává v čeledníku (eldahús, kap. 43), ve kterém je dostatek slámy, a ve stodole společně s koňmi (kornhlaða, kap. 71). Ve městech bylo zřejmě možné si pronajmout celou budovu, do které by se vešla například posádka lodi (Sága o Þorsteinovi Bílém 4), podobně jako poutní domy na Kontinentě. Kam byly umisťováni vzácné návštěvy, nemůžeme sdělit, ale můžeme pokládat za jisté, že zejména bohatí statkáři byly na tyto eventuality připraveni.

Pokud se cestovalo lodí, bylo možné buďto pravidelně na noc zakotvit (dovolovala-li to povaha cesty, např. Sága o Egilu Skallagrímssonovi 49), nebo se spalo přímo na palubě. Na námořních cestách se spalo pod plachtou v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Bohatí majitelé lodí si na palubu mohly vzít rozkládací stany a postele, jak můžeme vidět na příkladech z Gokstadu a Osebergu.

Dostal-li se člověk do složité situace a musel přečkat v přírodě, použil veškeré dostupné prostředky. Bylo běžnou věcí, že pokud se cestovalo na určitá místa pravidelně (sněm), postavili se na místě kamenné základy (tzv. búðir), takže během návštěv bylo možné tuto stavbu zastřešit plachtou. Totéž se ukazuje i v případě, kdy lidé přišli o své domovy a museli narychlo improvizovat. Krátkodobější pobyty mohly vyřešit přirozené přístřešky, stany a plachty. Obyčejný člověk mohl na cestách využít spacáku, kožešiny, vlněného pláště, deky a podobně, nebo využil místních izolačních zdrojů. V Sáze o Njálovi (153) nalezneme pasáž, ve které ztroskotaná posádka sbírá mech, jímž se posléze přikrývá.


Bibliografie

Dětmar z Merseburku: Kronika. Překlad Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Píseň o Rígovi = Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181.

Plavby Óhthera a Wulfstána = Plavby Óhthera a Wulfstána. Přel. Klára Petříková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009, s. 540–545.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Eiríkovi Zrzavém Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o lidech z Eyru Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965.

Sága o Þorsteinovi Bílém = Þorsteins saga hvíta. Ed. Jón Jóhannesson. In: Íslenzk fornrit, 11. Austfirðinga sögur, Reykjavík 1950.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Dove, C. J. – Wickler, Stephan (2016). Identification of Bird Species Used to Make a Viking Age Feather Pillow. In. Arctic, Vol. 69/1, 29–36.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

Ingstad, A. S. (2006). Brukstekstilene. In: A. E. Christensen – M. Nockert (eds.). Oseberg-funnet. Bind IV: Tekstilene, Oslo, 185–276.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Roesdahl, Else – Sindbæk, Søren (2014). Terminology and general plans. Excavation. Documentation. In: Roesdahl, Else et al. Aggersborg. The Viking-Age settlement and fortress, Aarhus, s. 53-80.

Schietzel, Kurt (1981). Stand der siedlungsarchäologischen Forschung in Haithabu – Ergebnisse und Probleme. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 16, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Vedeler, Marianne (2014). The textile interior in the Oseberg burial chamber. In: Bergerbrant, Sophie – Fossøy, Sølvi Helene (ed.). A Stitch in Time: Essays in Honour of Lise Bender Jørgensen, Gothenburg: 281-299.

Vidal, Teva (2013). Houses and domestic life in the Viking Age and medieval period: material perspectives from sagas and archaeology, Nottingham: University of Nottingham.

Østergård, Else (1991). Textifragmenterne fra Mammengraven. In. Iversen, Mette et al. (1991). Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 123-138.

Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni dohledat, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 5,5–6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha u zjištěných, průměrně dlouhých kusů činí 1100–1200 gramů. Nejkratší kus, který se nám podařilo zjistit, váží 409 gramů a je dlouhý 47,7 cm, přičemž čepel je 38,5 cm dlouhá a 0,48 cm tlustá (Peirce 2002: 86). Tento meč, který měl být údajně nalezen v chlapeckém hrobu, se zdá být zmenšenou, avšak jinak plnohodnotnou verzí. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme šest relativně dobře zachovalých exemplářů, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C24244_ArgehovdMogen, Norsko (C24244). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený před rokem 1937. Celková délka 85 cm. Šířka čepele: 5,5 cm. Délka rukojeti 9,6 cm. Délka záštity 12,9 cm. Délka hlavice 8,3 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

parisNeznámá francouzská lokalita, zřejmě říční nález (Musée de l’Armée, Paris; J3). Skvěle zachovalý meč, nalezený před rokem 1890. Celková délka 90 cm. Délka čepele 75 cm. Šířka čepele 5,3 cm. Délka záštity: 10 cm. Délka rukojeti 12 cm. Foto: Peirce 2002: 86, Musée de l’Armée negativ K23710.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Podle Jiřího Košty z České republiky neznáme jediný nález meče typu M a jedná se o běžný mýtus hojně citovaný v literatuře (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge: 25–144.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Typologie amuletů Þórových kladiv

V tomto přehledovém článku představíme typologii amuletů Þórových kladiv, jak byla prezentována Jörnem Staeckerem roku 1999. Jak bylo řečeno v článcích „Přátelství s bohem“ a „Ryji runy léčby“, v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho zástupných symbolů apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Co činilo Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“, kterou známe z dobových písemných pramenů, ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům, což dokládá také Norská runová báseň, kde je obr označen jako původce ženských nemocí. Amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení, které mělo ochraňovat, přinášet štěstí, léčit, zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107).

Amulety kladiv se obvykle rozdělují do dvou základních kategorií – samostatná kladiva (loose hammers) a kladiva na železných náhrdelnících (Thor’s hammer-rings). V této práci se budeme věnovat samostatnými kladivy. Jensen (2010) ve svém katalogu shromáždil celkem 237 nálezů. Přes 100 z nich bylo nalezeno v sídlištním kontextu, přes 60 pochází z hrobů, zhruba 40 bylo uloženo v depotech a zhruba 35 z nich bylo nalezeno náhodně. Staecker rozdělil samostatná kladiva na základě prostých kritérií do tří hlavních typů:

1. Prostá kladiva

Jednoduchá, nezdobená kladiva vyrobená ze železa, jantaru, bronzu, olova či stříbra.

  • 1.1 Železná kladiva
    Jak dokládá četnost těchto kladiv (Jensen eviduje okolo 130 kusů), jednalo se o velmi populární model, který lze datovat do 9. a 10. století. Některé kusy jsou opatřeny kruhem na zavěšení.

kladiva-typ1.1Rozšíření kladiv typu 1.1. Staecker 1999: Karte 41.

kladivo-aggersborgkladivo-hasta
Kladiva z Aggersborgu (vlevo) a Hästy (vpravo).
Staecker 1999: Abb. 111; katalog SHM ve Stockholmu.

  • 1.2 Jantarová kladiva
    Tento typ kladiv, který se zdá být rozšířený kolem Baltského moře, se nachází zhruba v patnácti exemplářích. Lze jej zařadit do 10. století.

kladiva-typ1.2Rozšíření kladiv typu 1.2. Staecker 1999: Karte 42.

kladivo-wolinkladivo-nordby
Kladiva z Wolinu (vlevo) a Nordby (vpravo).
Stanisławski 2013: Rys. 43f; Staecker 1999: Abb. 112.

  • 1.3 Kladiva odlitá z bronzu
    Bronzové exempláře jsou rozprostřené ve velkém geografickém i časovém rozptylu. Celkem zhruba 15 zástupců pochází z období 8.-10. století. Jsou známé také odlévací formy.

kladiva-typ1.3Rozšíření kladiv typu 1.3. Staecker 1999: Karte 43.

kladivo-birka kladivo-haithabu
Kladiva z Birky (vlevo) a Haithabu (vpravo).
Arbman 1940: Taf. 104:6; Staecker 1999: Abb. 113.

  • 1.4 Kladiva odlitá z olova
    Nakolik je nám známo, existuje zhruba deset kusů, které zapadají do tohoto podtypu. Nepocházejí z doby mladší než 11. století.

kladiva-typ1.4Rozšíření kladiv typu 1.4. Staecker 1999: Karte 44.

  • 1.5 Kladiva odlitá ze stříbra
    Stříbrné odlitky byly, jak ještě uvidíme, velmi populární. Jörn Staecker eviduje 18 nálezů, zatímco Bo Jensen ve svém katalogu zmiňuje zhruba 30 kusů. Největší zastoupení mají nezdobená kladiva v depotech, ojediněle se vyskytují také v hrobech. Datována jsou do 9.-11. století.

kladiva-typ1.5Rozšíření kladiv typu 1.5. Staecker 1999: Karte 45.

kladivo-upplandkladivo-stens-prestgard
Kladiva z Låby (vlevo) a Stens prestgård (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 624; Staecker 1999: Abb. 114.

 

2. Zdobená kladiva

Zpravidla stříbrná kladiva, odlitá či zhotovená z plechu, která jsou ozdobená. Zdobení je dosaženo odlitím, ražením, granulací či filigránem.

  • 2.1 Stříbrná kladiva s ražbou 
    • 2.1.1 Kladiva s ražbou
      Raznicemi ozdobené amulety se zdají být další populární kategorií. Staecker shromáždil 15 nálezů, zatímco Jensenův katalog čítá 19 položek. O dalším, novějším nálezu, jsme referovali ve článku „Amulet kladiva z Flekstadu“. Téměř všechny kladiva pocházejí z depotů nebo náhodných nálezů. Zdá se, že datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.1.1Rozšíření kladiv typu 2.1.1. Staecker 1999: Karte 46.

kladivo-hallandkladivo-tagemosen
Kladiva z Slottsmöllanu (vlevo) a Tågemosenu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 626; Staecker 1999: Abb. 115.

    • 2.1.2 Kladiva s ražbou ve tvaru kříže
      U prozatím šesti kladiv je klasická ražba doplněna o motiv kříže, v jednom případě i tří křížů. Nakolik je nám známo, všechny pocházejí z depotů, které jsou datované do konce 10. století a 11. století. 

kladiva-typ2.1.2Rozšíření kladiv typu 2.1.2. Staecker 1999: Karte 47.

kladivo-haithabu2
Kladivo z Haithabu. Staecker 1999: Abb. 116.

  • 2.2 Kladiva s rostlinnými motivy
    Speciální kategorií jsou kladiva s florálními ornamenty, kterých evidujeme 5 kusů. Dekorace je, zdá se, dosaženo odlitím. Čtyři kusy známe z depotů, zatímco jen jeden pochází z hrobu. Datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.2Rozšíření kladiv typu 2.2. Staecker 1999: Karte 48.

kladivo-palstorpkladivo-mickels
Kladiva z Pålstorpu (vlevo) a Mickelsu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 627; Staecker 1999: Abb. 117.

  • 2.3 Kladiva zhotovená z tenkého plechu
    Stříbrná kladiva, která jsou zhotovena z tenkého plechu, patří k těm nejzdobenějším a tudíž dnes nejpopulárnějším a nejčastěji napodobovaným. Čtyři kusy, které jsou nám známé, jsou pozlacené či zdobené filigránem a granulací. Některé kusy mají nápadné podobnosti s přívěsky typu Hiddensee. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ2.3Rozšíření kladiv typu 2.3. Staecker 1999: Karte 49.

kladivo-skane
Kladivo ze Skåne. Katalog SHM ve Stockholmu.


kladivo-bredsatra
Kladivo z Bredsätry. Staecker 1999: Abb. 118.

 

3. Větší počet kladiv zavěšených na jednom kruhu

Do tohoto typu náleží všechna kladiva, která jsou na kruh zavěšena ve více než jednom kusu. Staecker eviduje 9 kusů, zatímco Jensen shromáždil kolem patnácti exemplářů. Jsou známé především z hrobů, kde musely plnit speciální funkci, podobně jako kladiva na železných náhrdelnících. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ3Rozšíření kladiv typu 3. Staecker 1999: Karte 50.

kladivo-hilda
Amulet z Hildy (vlevo). Katalog Unimus.


kladivo-thumby

Kladiva z Thumby-Bienebek. Staecker 1999: Abb. 119.

 

Bibliografie

Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné na adrese: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng. In: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Montelius, Oskar (1874). Sveriges forntid. Försök till framställning af den svenska fornforskningens resultat, Text: 1. Stenäldern. 2. Jernäldern, Stockholm.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Stanisławski, Błażej M. (2013). Jómswikingowie z Wolina-Jómsborga. Studium archeologiczne przenikania kultury skandynawskiej na ziemie polskie, Wrocław.

Zdobené miniatury štítů z Birky

Drahý čtenáři,

po krátké předvánoční odmlce se opět hlásíme s plodem spolupráce skupin Herjan a Marobud. Tentokrát jde o slovenský překlad studie Wladyslawa Duczka o štítových miniaturách z Birky. Práci jsme doplnili o aktuální informace a některé další zajímavé nálezy a paralely.

kruhové přívěšky

Některé varianty kruhových přívěsků z Birky. Arbman 1940: Taf. 97, 99.

Kruhové prívesky zo strieborného plechu s razenými vzormi” je práce, která se snaží ukázat na dosud příliš neobjevenou kapitolu rekonstrukce doby vikinské. Práci tímto věnujeme jako vánoční dárek všem milovníkům historie, reenactorům a čtenářům, kteří nás sledují po celou dobu naší existence. Přejeme Vám ničím nerušené strávení svátků a úspěšný rok plný zajímavých zjištění a zkušeností.

Studii si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials. In the end, I would like to thank to Marled Mader (http://textileflaeche.blogspot.de) for her pictures of reconstructed textiles that helped the Czechoslovakian Early Medieval community.

Náramky a prsteny z Birky

Prsten z hrobu Bj 791, přetvořený na přívěšek.

Je mi potěšením zveřejnit tímto způsobem překlad mého přítele Samuela Grolicha ze slovenské skupiny Herjan. Dokument se týká náramků a prstenů nalezených ve švédském obchodním středisku Birce, a to včetně popisů jednotlivých typů předmětů a dalšího detailního komentáře. Samuelova část popisuje šperky nalezené v hrobech, kterou jsem doplnil o popis náramků a prstenů z tzv. Černé země. Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

Doufáme, že se Vám bude líbit!