Meče Petersenova typu M

Jelikož řada vikinských mečů se vyznačuje dekorací, která kvalitní rekonstrukce značně prodražuje, byl jsem svými kolegy osloven, zda bych nemohl zveřejnit některé nezdobené kusy, které by bylo možné snadněji rekonstruovat. Moje volba padla na Petersenův typ M. Vzhledem k jednoduchosti má tento typ mezi skandinávskými meči četné zastoupení, a protože jde dnes o často přehlížený typ, rozhodně si zaslouží naši pozornost.

Popis

Typ M (též jako R. 489) označuje variantu meče, která tvoří stupeň mezi typem F a typem Q. Tento typ se vyznačuje jednoduchým jílcem, který připomíná tvar písmene I. Ostře řezaná záštita a hlavice jsou zpravidla rovné a stejně vysoké, ve výjimečných případech je záštita mírně zakřivená. Hlavice je tvořena prostou, záštitě podobnou příčkou (tzv. „horní záštita“), na které je roznýtován řap a která nikdy není rozšířena o korunu. Z čelní pohledové strany jsou záštita i hlavice obdélníkového tvaru. Boční strany jsou obvykle ploché, méně často zaoblené. Důležitým rysem typu M je nedekorovaný jílec. Čepele jsou obvykle dvoubřité (jednobřité varianty tvoří podle Petersena zhruba 15%) a prosté, ačkoli známe i několik málo norských a švédských čepelí, které byly vyrobeny metodou svářkového damašku (Androščuk 2014: 386–7; Petersen 1919: 118). Petersen poznamenává, že žádná norská čepel nenese nápis, což je podle našich informací stále aktuální. Na čepeli z finské Eury můžeme nalézt variantu nápisu ULFBERHT (Kazakevičius 1996: 39). Ač se jedná o meče s jednoduchým designem, jsou vyrobeny z kvalitních materiálů.

typM-framdalir
Meč z islandské lokality Framdalir. Androščuk 2014: 68, Fig. 23.

Meče typu M jsou obecně dlouhé do jednoho metru, obvykle kolem 80–90 cm. Nejdelší meč, který jsme byli schopni nalézt, měří 95 cm. Průměrná šířka skandinávských čepelí je kolem 6 cm, někdy dosahuje až k 6,5 cm. Celková váha činí u zjištěných kusů 1100–1200 gramů. Abychom nastínili anatomii tohoto zajímavé typu, vybrali jsme čtyři relativně dobře zachovalé exempláře, které detailněji popíšeme.

C59045_Dovre
Dovre, Norsko (C59045). Skvěle zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 89 cm. Délka čepele 77 cm. Šířka čepele 5,9 cm. Žlábek patrný od 12 cm od záštity po 6 cm od hrotu. Délka jílce 12 cm. Délka rukojeti 9,3 cm. Šířka rukojeti 3,4 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 9,4 cm × 1,1 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 7 cm × 1,3 × 2,2–2,3 cm. Váha 1141,1 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C58919_FlesbergÅsland, Norsko (C58919). Zachovalý meč uložený v hrobu, nalezený roku 2013. Celková délka 87 cm. Délka rukojeti 8,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 11,6 cm × 1,2 cm × 2,6 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,2 cm × 2,7 cm. Foto: Elin Christine Storbekk, Kulturně historické muzeum v Oslu.

C53462_TelemarkTelemark, Norsko (C53462). Částečně zkorodovaný meč, darovaný muzeu roku 2004. Celková délka 71 cm. Délka poškozené čepele 59,5 cm. Šířka čepele 5,8 cm. Délka rukojeti 9,7 cm. Délka a výška záštity 10,5 cm × 1 cm. Délka a výška hlavice 6,8 cm × 0,8 cm. Foto: Ellen C. Holte, Kulturně historické muzeum v Oslu.

T19391-rorosRøros, Norsko (T19391). Dobře zachovalý meč, nalezený roku 1973. Celková délka 90 cm. Délka čepele 78 cm. Šířka čepele 5,5 cm. Délka, výška a tloušťka záštity 12,2 cm × 1,3 cm × 2,3 cm. Délka, výška a tloušťka hlavice 8,1 cm × 1,3 cm × 2,1 cm. Foto: Ole Bjørn Pedersen, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Pozornost můžeme věnovat také organickým pozůstatkům nalezeným na mečích typu M. Obecně vzato lze říci, že řada mečů vykazuje jasné stopy dřevěného obložení rukojeti a dřevěné pochvy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Meč z hrobu č. 511 v anglickém Reptonu byl uložen v dřevěné pochvě, která byla vystlána ovčím rounem a potažena kůží (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49). Pochva byla opatřena závěsným systémem, ze kterého se zachovala pouze odlévaná přezka. Rukojeť byla vyrobena z měkkého dřeva, které bylo ovinuto pruhem textilu. Meč z islandského Öndverðarnesu (Kt 47) měl dřevěnou rukojeť omotanou tenkým, splétaným provázkem, a dřevěnou pochvu potaženou textilií (Eldjárn 2000: 326). U hrotu byly nalezeny pozůstatky koženého potahu pochvy, zatímco 3 cm pod záštitou se nacházely pozůstatky po průvleku mečového pásu. V dalším islandském hrobu, tentokrát z lokality Sílastaðir (Kt 98), byl uložen meč s jílcem obloženým dřevěnými střenkami, které byly zasunuté pod záštitu a které byly u hlavice omotané provázkem (Eldjárn 2000: 326). Pochva tohoto meče je dřevěná, zevnitř vystlaná textilem, navrchu lnem a kůží. Na několika místech jsou stále patrné profilované omoty okolo pochvy. 12 cm pod záštitou se nacházel kovový pásek, který nejspíše sloužil k uchycení mečového pásu. Pochva byla u hrotu opatřena koženým nákončím.

Organické komponenty se poměrně četně objevují rovněž u norských mečů typu M. Jeden z mečů z Kaupangu měl dřevěnou rukojeť obtočenou provázkem či řemínkem a dřevěnou pochvu potaženou kůží (Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: 61). Fragmenty dřevěných rukojetí a pochev současně byly nalezeny u mečů z Brekke (B10670), Hogstadu (C52343), Kolstadu (T12963), Størenu (Androščuk 2014: 76, Pl. 111) a Åslandu (C58919). U meče z Nedre Øksnavadu (S12274) byla nalezena dřevěná rukojeť a pochva potažená textilem. Meč z Eikrem (T12199), který zřejmě přináleží k typu M, měl smrkovou pochvu s díly přichycenými svorkami, která byla potažená kůží a textilem. Meč ze Soggebakke (T16395) byl opatřen dřevěnou pochvou. Na mečích z Hallem søndre (T13555), Havsteinu (T15297) a Holtanu (T16280) byly nalezeny fragmenty dřevěných rukojetí. Toto je pouze omezený výčet, který bylo možné nalézt během krátkého pátrání, přesto jde o nesmírně cenný materiál, díky kterému si můžeme udělat dobrou představu, jak vypadal typický meč typu M.

typM-ondverdarnestypM-kaupang

Meče z islandského Öndverðarnesu a norského Kaupangu.
Blindheim – Heyerdahl-Larsen 1995: Pl. 48; Eldjárn 2000: 326, 161. mynd.

Distribuce a datace

Pokud jde o rozšíření, zdá se, meče typu M jsou z velké části norskou doménou. Roku 1919 Petersen uvedl, že v celém Norsku známe nejméně 198 mečů typu M, z nichž nejméně 30 mělo jednobřitou čepel (Petersen 1919: 117–121). Za posledních 100 let však bylo objeveno nepřeberné množství nových nálezů, které každým rokem přibývají – kupříkladu ve Vestfoldu, který Petersen vůbec neuvádí, nyní již evidujeme 42 nálezů (Blindheim et al. 1999: 81). Nejvyšší koncentraci mečů typu M nalezneme ve východním Norsku a Sognsku, kde podle Pera Hernæse (1985) známe nejméně 375 mečů. Mikael Jakobsson (1992: 210) v Norsku eviduje 409 mečů. Současný počet bude zcela jistě ještě vyšší. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že typ M je spolu s typem H/I jedním z nejrozšířenějších typů norských mečů. V okolních zemích známé mečů nepoměrně méně. Ve Švédsku je v současné době známo 10 exemplářů (Androščuk 2014: 69), na Islandu nejméně 4 (Eldjárn 2000: 330), ve Velké Británii známe nejméně 4 kusy (Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49; Bjørn – Shetelig 1940: 18, 26), 4 ve Francii (Jakobsson 1992: 211), 2 v Dánsku (Pedersen 2014: 80), 3 ve Finsku, 1 v Irsku a 1 v Německu (Jakobsson 1992: 211; Kazakevičius 1996: 39). Vytautas Kazakevičius (1996: 39) udává nejméně 9 mečů typu M z baltských zemí, nejméně dva meče z Polska a dva z České republiky. Baltské meče jsou specifické – jsou kratší a mají jednobřitou užší čepel, a proto jsou interpretovány jako místní produkty. Lze tedy říci, že evidujeme něco přes 440 kusů, i když reálně již bude mnohem více.

Co se datování týče, Petersen soudí, že se první meče tohoto typu v Norsku objevují někdy v polovině 9. století a přetrvávají do začátku 10. století (Petersen 1919: 121). Nové nálezy z východního Norska, zejména z Kaupangu, ukázaly, že do hrobů byly ukládány v 1. polovině 10. století (Blindheim et al. 1999: 81). Dva švédské kusy, které lze datovat, pocházejí z 10. století (Androščuk 2014: 69), což platí i pro islandské meče (Eldjárn 2000: 330). Polské kusy lze datovat do 9. století (Kazakevičius 1996: 39). Meče typu M se tak objevují v širokém geografickém i chronologickém horizontu, a můžeme spekulovat o tom, zda podobnost není spíše náhodně způsobena jednoduchým designem.

typM
Rozšíření typu M ve východním Norsku a Songsku.
Podle Hernæse 1985; převzato z Blindheim et al. 1999: 81, Fig. 9.

Interpretace

Obecně vzato je meč jasně čitelným symbolem elitního postavení a moci. Je evidentní, že se staří Seveřané, stejně jako jiní lidé kdekoli na světě, porovnávali navzájem, např. dovednostmi a majetkem. Nezřídka se porovnávání zvrhlo v poměrně ostré dialogy, ve kterých se muži předháněli ve svých kvalitách (tzv. mannjafnaðr). Meče při tomto jistě napomáhaly jako prostředky demonstrace bohatství a přináležitosti k „vyšší společnosti“. Při dobrém pohledu nám klíčovou odpověď může dát Norsko, které bylo v 9. a 10. století multipolární a snahy rodů o centralizaci daly vzniknout společnosti, jež cítila silnou potřebu vyjádřit svou nezávislost či důležitost skrze kopírování elitního modelu – tedy vlastnictví mečů a jejich následné uložení do hrobů. Toto vedlo k tomu, že v Norsku nacházíme neskutečně obrovské množství mečů, které nemá obdoby. Společenské pnutí do určité míry zasáhlo všechny, ale jen někteří si mohli dovolit investovat nemalé jmění do exkluzivní zbraně. „Jednodušší“, avšak plnohodnotné meče typu M můžeme vnímat jako levnější alternativy, které svobodným, lépe situovaným sedlákůma jejich rodinám dávaly možnost vyzvednout svou identitu v době, kdy neexistovala jasně vymezená společenská hierarchie. To vysvětluje jejich vzhled i četnost, a to jak v mužských, tak i v ženských hrobech (Kjølen, C22541).

„Jílec meče tvoří jednoduché železné komponenty. Je to pragmatický meč, zřejmě nošený s pýchou, ale nikoli nejvyšší vrstvou společnosti. Tyto jednoduché a skromné meče se zdají být normou v hrobech z horských oblastí. Pravděpodobně byly vyrobeny nebo přinejmenším opatřeny jílcem v Norsku.“

Vegard Vike (2017)

Meče typu M se jeví jako užitkové zbraně, které však vlastníkům mohly sloužit k reprezentaci. Dva raritní norské meče – meč ze Strande (T1951) a meč z Lesji (C60900) – naznačují, že byly předávány nejméně 50 let a průběhu času byly aktualizovány, aby splňovaly nároky na módu, což lze vysledovat i u dalších vikinských mečů (Fedrigo et al. 2017: 425). Meč ze Strande má hlavici typu E, která byla dodatečně doplněna na řap s typologicky mladší záštitou typu M (Petersen 1919: 78, Fig. 66). Meč z Lesji tvoří čepel s řapem, na který byla namontována záštita z typologicky staršího meče typu C a hlavice typu M (Vike 2017). Nutno také dodat, že meč z Lesji byl objeven na ledovci, kde před více než 1000 lety nejspíše sloužil lovci sobů.

Lesja, Norsko (C60900). Skvěle zachovalý meč nalezený roku 2017 v ledovci. Záštita typu C, hlavice typu M. Celková délka 92,8 cm. Délka čepele 79,4 cm. Šířka čepele 6,2 cm. Tloušťka čepele 0,45 cm. Délka jílce 13,4 cm. Délka rukojeti 10,1 cm. Délka a výška záštity 7,5 cm × 1,7 cm. Váha 1203 g. Foto: Vegard Vike, Kulturně historické muzeum v Oslu.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, s. 38–51.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland, Part 4 : Viking Antiquities in England, Bergen.

Blindheim, Charlotte – Heyerdahl-Larsen, Birgit (1995). Kaupang-funnene, Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya. Undersøkelsene 1950–1957. Del A. Gravskikk, Oslo.

Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B. – Ingstad, Anne S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. UiO Museum of Cultural History, Oslo.
https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/15/sword_lesja.html

Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials.

 

Náramky a prsteny z Birky

Prsten z hrobu Bj 791, přetvořený na přívěšek.

Je mi potěšením zveřejnit tímto způsobem překlad mého přítele Samuela Grolicha ze slovenské skupiny Herjan. Dokument se týká náramků a prstenů nalezených ve švédském obchodním středisku Birce, a to včetně popisů jednotlivých typů předmětů a dalšího detailního komentáře. Samuelova část popisuje šperky nalezené v hrobech, kterou jsem doplnil o popis náramků a prstenů z tzv. Černé země. Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

Doufáme, že se Vám bude líbit!

„Přátelství s bohem“

Amulety doby vikinské a jejich symbolika

English summary:
The article, “Friendship With the God,” is about amulets of the Viking Age and their symbolism. The main point revolves around the Viking Age statues, hlutir and heillir, which are known from the Old Norse written sources, and their function. In the light of other mentions from Old Norse sources, it is shown that the statues were considered to be “pocket friends”. These are the only visible traces of deep friendship between Old Norse man and his patron, Þórr, Freyr and Óðinn. This “friendship” was based on gifts (offerings) from the man’s side, and fulfilling the wishes and protecting man from the god’s side. The second part of the article is about the connection of the man-god relationship and what was called luck/fate (good future in modern language). Many words used for fate have the meaning “luck”, as well as terms hlutir and heillir are connected to fate and luck. In the Old Norse point of view, the luck was a specific element that could be received by sacrificing (gift giving) to the god. The article ends with the point that Old Norse people were pragmatic, and trusted to strong gods that brought them luck (good future) and fulfilled their wishes. As a result, Kristr became the popular god during the time.


„Člověk doby vikinské by netvrdil, že na bohy a další bytosti věří více než na kopce a moře. Tyto věci pro něj byly samozřejmé, vycházely z jeho znalostí, a nečinil rozdíl mezi hmotným a duchovním.“
Neil Price 2013: 166.

Amulet kladiva z norského Verdalu. Převzato z fotoportálu Unimus.

Ochrannými předměty a přívěsky doby vikinské se dlouhodobě zabývám a snažím se upozorňovat na jejich špatné používání v současném reenactmentu. Většina mužských reenactorů například používá pouze Þórova kladiva, která nejsou zhotovená podle předloh a kterým přisuzují různé významy – ve většině případů jde o symbol přináležitosti k jisté subkultuře (metal, Ásatrú, historický šerm), v jiných případech jde o osobní talisman (mužská síla, odkaz předků nebo estetická kvalita kladiva jako šperku). Přitom moderní bádání ukázalo, že počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107) a že kladiva hrála až do novověku úlohu svatebního symbolu přinášejícího plodnost v loži, případně symbolu zdraví, štěstí a prosperujícího potomstva (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). Právě na tomto můžeme demonstrovat základní problém spojený s amulety a talismany – a totiž fakt, že na artefakty nahlížíme optikou dnešního člověka a že při prvním pohledu vidíme pouze dochovanou hmotnou kulturu, jejíchž duchovní přesah nám bez hlubší analýzy uniká. Musíme tak dát za pravdu Leszku Gardełovi, když ve své knize o amuletech píše: „Ačkoli [historické festivaly a rekonstrukce obecně jsou] vzrušujícími podniky, aktuální veřejná a akademická posedlost vikingy může současně vést (a vede) k řadě problémů a rozporů, které způsobují dramatické zkomolení našeho pojetí minulosti.“ (Gardeła 2014: 18)


Hned v úvodu musíme říct, toto téma je opředeno mnoha problémy. Je například velmi složité vymezit, co vlastně lze označovat za amulet či talisman. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se jedná o takový předmět, který byl navzdory všemu zdobení „vytvořen pro magické účely a který lze nosit u sebe“ (Zeiten 1997: 5). Třebaže předměty, které by mohly být amulety, jsou nacházeny majoritně ve funerálních výbavách (hroby: 650, poklady: 217, sídlištní nálezy: 296, náhodné nálezy: 196; viz Jensen 2010: 94–138), v drtivé většině případů nelze říci vůbec nic ke vztahu majitele a předmětu a způsobu, jakým byl předmět nošen. Zajímavým zjištěním by mohl být fakt, že ženské hroby obsahují téměř čtyřikrát více amuletů než hroby mužské (149 : 36; Jensen 2010: 107) a že mezi nejčastější způsoby nošení mohlo patřit zavěšení na krk (samostatně nebo jako součást náhrdelníku), nošení v brašně, zavěšení na opasek nebo všití na textil nebo mezi dva kusy textilu (Jensen 2010: 5). Dalším problémem je to, že náš pojem „amulet/talisman“ nepopisuje magické předměty z doby vikinské dostatečně výstižně – „‚amulet’ není nejlepším označením miniaturních symbolů doby vikinské, a přesto jde o termín zakotvený v tradici a žádný lepší neexistuje“ (Jensen 2010: 8).

Leszek Gardeła, který napsal zřejmě jednu z nejpřehlednějších a nejucelenějších knih o amuletech doby vikinské (Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, 2014), vymezuje celkem 21 typů skandinávských amuletů – miniatur (str. 54–55):

  • zvířata
  • antropomorfní postavy a miniatury částí těla (paže, nohy)
  • amulety přírodního původu (fosilie, kosti, kameny, zvířecí zuby, drápy, byliny)
  • některé korálky
  • pouzdra
  • medvědí packy z hlíny
  • kříže
  • lunice
  • masky
  • kotvy
  • misky
  • trůny
  • hůlky
  • nářadí
  • zbraně
  • kola
  • některé prsteny
  • runové amulety
  • sekeromlaty z doby kamenné
  • Þórova kladiva
  • železná Þórova kladiva s náhrdelníky

V tomto příspěvku bych se chtěl detailněji věnovat antropomorfním postavám, konkrétně trojrozměrným mužským figurkám, a to zejména kvůli jejich důležitosti, na níž poukazuje shoda archeologických nálezů a literárních zmínek. Věřím, že právě na tomto typu magických předmětů lze nejnázorněji ukázat důvod vlastnictví amuletů.

hraci_kostka

Hrací figurka s obličejem nalezená roku 1805 v norském Asaku. Převzato z Undset 1878: 31, Fig. 25.

V archeologickém materiálu jsou takové miniaturní sošky či „idoly“ poněkud vzácné a jsou zaměnitelné s hracími figurkami nebo závažími (Jensen 2010: 9; Perkins 2001: 89). O jejich kultické funkci se dlouhodobě spekuluje. Můžeme vymezit různé typy a materiály. Já bych se chtěl zaměřit na ty sošky, u nichž můžeme nalézt shodu s písemnými prameny, což zahrnuje většinu trojrozměrných mužských figurek.

Čtyři figurky (Baldursheimur, Černihov, Eyrarland a Lund), které sdílí velmi podobné atributy, byly přesvědčivě interpretovány jako sošky boha Þóra (viz Perkins 2001: 101–127). O tom, že se nejedná o pouhé anonymní postavy, svědčí typické rysy spojované s Þórem a jeho popsanými vyobrazeními (mocný vous, trůn, výrazné kulaté oči, široký opasek či třímané nebo vyryté kladivo na zadní straně jedné z figurek). Figurka ze švédského Rällinge byla interpretována jako soška boha plodnosti Freye, zejména kvůli jeho erektovanému údu (Perkins 2001: 97). Obdobně je jednooká figurka ze švédského Lindby označována jako soška boha Óðina (Perkins 2001: 100). Výška všech šesti sošek se pohybuje mezi 3,5–7 cm a váha do 150 gramů (Perkins 2001: 125).

 

Ve staroseverských pramenech se takovéto figurky označují jako hlutir nebo heillir. Před hlubší analýzou se podívejme, jakým způsobem se o nich píše:

Poté král vzal dobré váhy, které vlastnil. Byly vyrobeny z čistého stříbra a byly celé pozlacené. K nim patřila také dvě závaží, jedno ze zlata, jedno ze stříbra. Obě závaží měla lidskou podobu a nazývaly se hlutir, a byly to vskutku věci, které lidé chtěli vlastnit.
(Sága o jómských vikinzích, kap. 31)

Ingimund se nikde necítil doma, a proto ho král Harald přinutil, aby odplul vyhledat své štěstí na Island. Ingimund odvětil, že to zrovna není to, co by si přál, a poslal na Island dva Finy ve zvířecí podobě, aby nalezli jeho hlutr, kterým byl Frey vyrobený ze stříbra. Finové se vrátili a pravili, že hlutr nalezli, ale nemohli jej uchopit […].
(Kniha o záboru země, kap. 179 [verze S])

Jednoho dne se přihodilo, že se král otázal, kde je Hallfreð. Kálf odpověděl: ‚Zřejmě se stále přidržuje svého zvyku, že potají obětuje, a nosí v brašně Þórovu podobiznu vyrobenou z [mrožího] klu. Tolik mu věříš, pane, a stále sis ho neprověřil.’ Král si nechal Hallfreða zavolat, aby odpověděl na otázku, a Hallfreð přišel. Král se ho zeptal: ‚Je pravda, co se o tobě říká, že nosíš Þórovu podobiznu ve váčku a obětuješ?’ ‚Není to pravda, pane,’ odpověděl Hallfreð, ‚prohledej můj váček. I kdybych chtěl, nemohl bych vykonat žádnou lest, protože jsem o tomto obvinění neměl potuchy.’ Žádná taková věc [hlutr], která by byla podobna Kálfovu popisu, se v jeho majetku nenašla.
(Sága o Hallfreðovi, kap. 6 [verze z Möðruvallabóku])

Povrchním čtením se můžeme dozvědět, že předmět nazývaný hlutr náležel do osobního vlastnictví, byl podobný závaží, vyznačoval se lidským vzezřením a že byl zřejmě velmi populární. Vyráběl se z různých materiálů (stříbro, mrožovina) a bylo možné jej uschovat brašně (púss) nebo peněžence/váčku (pungr). Fakt, že zmíněné hluty mají podobu bohů Þóra a Freye, nás bezpečně opravňuje spojit archeologicky dochované sošky s literárními zápisy.

Tím se dostáváme k otázce, jaký vztah měl starý Seveřan k bohům. Starý Seveřan pochopitelně věřil v existenci celého božského panteonu, ale pouze jednomu bohu „důvěřoval“ (trúa; doslova „věřit“), stejně jako Hrafnkel v Sáze o Hrafnkelovi, knězi Freyově (kap. 2), který „nemiloval jiného boha kromě Freye“. Takového božského patrona měl nejspíše každý průměrně věřící jednotlivec či rod, ačkoli škála přístupů k víře byla zřejmě širší a hraničila posedlostí/oddaností (např. berserkové, vědmy) na jedné straně a ateismem na straně druhé (viz Kniha o záboru země, kap. 12 [verze S]: „Žil muž jménem Hall Bezbožný a byl synem Helgiho Bezbožného. Ani jeden nechtěl obětovat a oba věřili ve svou vlastní moc.“). Nejčastěji se pro označení patrona používá označení fulltrúi („důvěrník“), vinr („přítel“) nebo ástvinr („nejdražší přítel“). Při bližším čtení ság se můžeme dozvědět, že nejoblíbenějšími patrony byli Þór, Frey a Óðin, přičemž tato triáda byla podle Adama Brémského (kniha IV, kap. XXVI) vypodobněna také v uppsalské svatyni. Zatímco Þór a Frey z pramenů vyvstávají jako patroni široké masy (obyčejného lidu, statkářů a námořníků) a stavěly se jim svatyně (které bohové zpětně ochraňovali), Óðin mohl být spíše patronem elit, válečníků a nepříliš početné inteligence (např. básníků). O popularitě této triády, zejména pak Þóra, vypovídají také dochovaná vlastní jména – např. Þorstein, Freyvið a Óðindísa – nebo četnost amuletů kladiv. Snaha zajistit dítěti štěstí udělením jména obsahující jméno Þór byla ve Skandinávii běžná i po době vikinské, což je zřejmé například u islandského biskupa a světce Þorláka Þórhallssona z 12. století.

K pochopení širších souvislostí se můžeme podívat, jakým způsobem staří Seveřané o vztahu k patronům referovali. Jako první zvolím případ takzvaných „trůních sloupů“ (ǫndvegissúlur/setstokkar), což byly vyřezávané sloupy stojící nejblíže čestných sedadel v síních. Pevně věřím, že vlastnictví těchto sloupů a nakládání s nimi lze nejlépe porovnat s vlastnictvím trojrozměrných figurek.

Umělecké ztvárnění záborce s vyplavenými trůními sloupky. Autor: Anders Kvåle Rue.

Hrólf Ǫrnólfsson ze Ságy o lidech z Eyru (zejm. kap. 3 a 4) byl natolik horlivým milovníkem Þóra a strážcem jeho svatyně, že přijal jméno Þórólf Mostrarskegg, a když se později odebral na Island: „vrhl přes palubu své trůní sloupky, které stávaly ve svatyni. Na jednom z nich byl vyřezán Þór. Þórólf pronesl, že se usadí na Islandu tam, kam se Þórovi zachce připlout k zemi.“ V jiné (a starší) verzi stejného příběhu z Knihy o záboru země (kap. 85 [verze S]) je Þórólf Mostrarskegg „velkým obětníkem“ (blótmaðr mikill), který „věřil v Þóra“ (trúði á Þór) a který „vybídl, aby Þór připlul k zemi tam, kde chce, aby se Þórólf zabydlel, a slíbil, že celou svou zemi zasvětí Þórovi a pojmenuje ji po něm.“ Þórólfův případ nesmíme brát jako ojedinělý případ, neboť v Knize o záboru země se explicitně zmiňuje 5 dalších posádek, které vykonaly stejný zabírací rituál (Ingólf Árnason, Loðmund Starý, Þórð Bradáč Hrappsson, Hrollaug Rǫgnvaldarson, Hástein Atlason), přičemž v jednom dalším případě se dozvídáme, že záborec odmítl vykonat tento rituál (Hreiðar Vrána Ófeigsson). Tentýž rituál se zmiňuje také dvakrát v Sáze o lidech z Lososího údolí (sourozenci Bjǫrn Ketilsson a Auð Hloubavá Ketilsdóttir). Z těchto zmínek je očividné, že sloup s vyřezanou podobiznou nebyl ve staroseverském světonázoru pouze pasivním kusem dřeva, nýbrž božím zhmotněním, skrze které bůh mohl jednat. Je to Þór, který za součinnosti s osudem vybírá nové místo pro svého svěřence. Totéž lze spatřit i v případě Ingimundova hlutu Freye, který svému vlastníkovi určuje, kde se usadit (Sága o lidech z Vatnsdalu, kap. 12): „Frey chce patrně zanést svůj hlutr tam, kde si přeje, aby se mu postavilo čestné sídlo.“ Z úryvků je zřejmá také komunikace, lépe řečeno dohoda s bohem (v době, kdy neexistovaly smlouvy, byla dohoda / slib posvátnou garancí) – Þórólf se svěřuje do Þórovy ochrany, a svou část dohody dodrží: po přistání k zemi zabral nejbližší mys, pojmenoval jej Þórsnes, konal na něm význačný sněm, nejbližší řeku nazval Þórsár a postavil velkou svatyni, do níž umístil posvátné sloupy a ve které pořádal oběti. Sněmoviště a přilehlý kopec Helgafell byla údajně tak posvátná místa, že se na nich nesměla vykonávat potřeba, nesměla na nich být prolita krev a nesmělo se na ně hledět, pokud člověk nebyl umytý. V Knize o záboru země se navíc můžeme dočíst, že vrhnutí sloupů přes palubu bylo „starým zvykem“ (forn siðr; kap. 371 [verze S]); a věřím, že mnohem důležitější je zmínka o Ingólfovi, který „vrhl přes palubu své trůní sloupky pro štěstí [til heilla]“ (kap. 8  [verze S]). Jako pravděpodobné se zdá, že vrhnutí sloupů přes palubu vykonávaly movitější záborci, kteří v několika případech organizovali duchovní život ve svém původním kraji, spravovali svatyně a téže funkci hodlali zastávat i v nové domovině; viz Þórhadd Starý (Kniha o záboru země, kap. 297 [verze S]), který byl „knězem [hofgoði] v þrándheimské svatyni v Mæri. Zachtělo se mu odplout na Island a před plavbou strhl svatyni a vzal s sebou půdu a sloupy ze svatyně. A když připlul do Stǫdvarfjordu, uložil na celý fjord ‚mærskou svatost’ [Mærina-helgi] a nedovolil tam porazit jediné dobytče, třebaže bylo domácí.“ Zájemce o detailnější pohled na islandské záborové rituály odkazuji na Słupecki 1996.

img247

Antropomorfní dřevěná postava z Wolinu. Převzato z Gardeła 2014: 91, Fig. 3.32.

Jako další příklad jsem vybral prosbu Þorkela Vysokého ze Ságy o Víga-Glúmovi (kap. 9): „A než se Þorkel odebral z Þverá, zašel do Freyovy svatyně, přivedl k ní starého vola a pravil: ‚Frey je dlouho mým důvěrníkem [fulltrúi], dostal ode mne mnoho darů a skvěle je oplatil, a tak ti nyní daruji tohoto vola za to, aby Glúm nedobrovolně odešel z Þverárlandu, tak jako já. A ukaž znamení, zda jsi ho přijal či nikoli.’ Pak volka udeřil tak silně, že zařval a padl mrtev, což považoval za znamení dobrého přijetí.“ V tomto úryvku je patrnější, že přátelská dohoda mezi člověkem a bohem je založená na výměně darů. Þorkel se svým důvěrníkem Freyem mají pevné a dlouhodobé přátelství, které utužují po tradičním staroseverském způsobu (Výroky Vysokého: 41–42, 44):

„[…]
Kdo si dávají         a oplácejí dary,
těch přátelství dlouho potrvá.

Příteli svému        přítelem buď
a darem mu oplácej dar.
Posměch hleď         posměchem přebít
a faleš falší.
      […]
Víš-li o druhu,         jemuž věřit můžeš
a dobrého chceš od něho dosáhnout,
svěř mu svou mysl,    dar si s ním pokaždé vyměň
     a na návštěvu k němu choď.

Rovněž Egil Skallagrímsson ve své básni Ztráta synů (strofy 22–24) mluví o svém přátelství s Óðinem. Egil se snaží smířit se smrtí svých synů, kterou dává Óðinovi za vinu, a nakonec se upokojuje zjištěním, že od svého patrona získal básnický um i statečnou mysl, což jsou dary nesmírné hodnoty: „S pánem oštěpu jsem měl dobrý vztah, ve všem jsem mu pevně věřil, než se mnou přítel vozů, soudce vítězství, přetrhl přátelství. Viliho bratru neobětuji, protože nechci. Na druhou stranu, Mímiho přítel mi nabídl náhradu za škodu. Válce uvyklý odpůrce vlka mi dal bezvadné umění i mysl učinit z jasných nepřátel úskočné zbabělce.

Příklad Þorkela z předchozí ukázky nápadně připomíná zprávu, kterou zanechal arabský cestovatel ibn Faldan o ruských plavcích obětujících ve frekventované obchodní stanici (Risala, § 85):

Když lodě připlují k molu, každý z nich se vylodí s chlebem, masem, cibulí, mlékem a kvasem. Odebírá se k vysokému vzpřímenému kusu dřeva, který má lidský obličej a je obklopen malými postavami, což jsou dlouhé kusy dřeva zasazené v zemi. Když dojde k velké postavě, padne k zemi a říká: ‚Pane, přišel jsem z daleké země a mám s sebou tolik dívek ceněné na tolik a tolik za hlavu a soboly tolik sobolů ceněných tolik a tolik za kůži’. Pokračuje, dokud nevyjmenuje všechno své zboží, a poté praví: ‚A přinesl jsem tuto oběť,’ přičemž pokládá předměty, které přinesl, před postavu, a pokračuje: ‚Přeji si, abys mi poslal obchodníka s mnoha dináry a dirhemy, který ode mě koupí, co jen budu chtít, bez smlouvání o ceně, kterou stanovím.’ Poté odplouvá. Když má potíže s prodejem a musí zůstat mnoho dní, vrací se se druhou a třetí obětí. Když se jeho přání nesplní, přináší oběť každý den ke každé z postav a žádá je o přímluvu se slovy: ‚Toto jsou ženy, dcery a synové našeho pána.’ Obchází postupně každou postavu a vyptává se, prosí o přímluvu a pokorně se klaní. Někdy se mu pak podaří dobrý obchod a po rychlém prodeji říká: ‚Můj Pán splnil mé přání, musím se mu proto oplatit.’ Sežene určitý počet ovcí nebo krav a porazí je, část masa nechá na hostinu a zbytek hází před velký kus dřeva a malé okolo něj. Uvazuje kravské nebo ovčí hlavy na kus dřeva zabodnutý v zemi. V noci přicházejí psi a všechno snědí, ale původce toho všeho říká: ‚Můj pán je se mnou spokojen a snědl mou oběť.’

Shodné rituální praktiky – hostiny a věšení zvířat na kůly nebo stromy – jsou popsané i v jiných pramenech. Já zvolím pouze dva z nich:

Bylo starým obyčejem, že když všichni hospodáři konali oběť, sešli se tam, kde stála svatyně, a přinesli si s sebou všechny věci, které při slavnosti potřebovali. Na tuto slavnost si s sebou všichni lidé přinesli pivo. Pobíjely se tam všechny druhy dobytka a taktéž koně. Všechna prolitá krev se nazývala ‚hlaut’ a zachytávala se v ‚miskách na hlaut’ [hlautbollar]. Byly též vyrobeny ‚proutky na hlaut’ [hlautteinar], které sloužily jako postřikovače a jimiž se zbarvovaly celé oltáře, vnější i vnitřní zdi svatyně a taktéž lidé. Maso se však uvařilo na hostinu pro přítomné. Uprostřed svatyně na podlaze se nacházel oheň a nad ním byly zavěšeny kotlíky. Nad oheň se také zavěsili poháry a pořadatel hostiny, který byl náčelníkem, požehnal poháry a všechno obětní maso. A jako z prvního se pilo z poháru zasvěceného Óðinovi a připíjelo se na slávu a moc krále, ale poté se pilo z poháru zasvěceného Njǫrðovi a poháru zasvěceného Freyovi a připíjelo se na úrodu a mír. Poté podle zvyku mnoho lidí vypilo ‚nejlepší pohár’ [bragafull]. Hosté posléze také pili z pohárů za své zesnulé přátele, a takový pohár se nazýval vzpomínkový.
(Sága o Hákonu Dobrém, kap. 16)

Al-Tartuší [Ibrahim ibn Jakub] uvedl, že [ve Šlesviku / Haithabu] konají hostinu, na které se sházejí, aby velebili své božstvo, jedli a pili. Pokud někdo vykonává oběť, umístí do dveří svého domu kůl a oběť na něj pověsí, ať už je to kráva, beran, kozel nebo prase, aby lidé věděli, že obětoval ke slávě svého božstva.
(al-Qazwini: Athar al-bilad; ed. Samarra´i 1959: 191)

Ze všech těchto zmínek vystupuje důvěrný vztah mezi člověkem a bohem, který je založen na důvěře a pomoci. Trojrozměrné figurky jsou hmotným projevem tohoto vztahu. Lze se domnívat, že sošky měly jistou funkci při obětování, například mohly být namáčeny do krve nebo jim byly přinášeny dary. Starý Seveřan si tak mohl být jistý, že svého důvěrného přítele má stále na blízku a může se na něj kdykoli obrátit. Je příznačné, že jak s hluty, tak s trůními sloupů se pojí zájmeno svůj/svoje, což je jen dalším důkazem, že tyto předměty byly považovány za osobní vlastnictví. Jen těžko si lze představit, jak vážná mohla být ztráta nebo zničení takto intimního předmětu, který mohl být totéž co mobilní telefon pro moderního člověka.

Mastková forma na odlévání křížků a kladiv. Nalezená v dánském Trendgårdenu, 2. polovina 10. století,

Konečnou kapitolou, kterou bych chtěl v tomto článku nastínit, je otázka, nakolik obětování a přátelství s bohem souvisí se štěstím a osudem. Staří Seveřané byli, přinejmenším drtivá většina z nich, pragmatičtí a nelze si představit, že by slepě uctívali boha, který je nepodporoval. Krásným svědectvím může být zmínka o záborci Helgim Hubeném (Kniha o záboru země, kap. 218 [verze S]), který „byl velmi přelétavý ve víře: věřil v Krista, ale při plavbě na moři nebo v nesnázích se obracel na Þóra. Když pak Helgi spatřil Island, dotazoval se Þóra, kde by měl zabrat zemi, a odpověď mu nařídila plout na sever okolo země a nakázala mu, aby neodbočoval na západ ani na východ.“ Pro starého Seveřana bylo důležitým kritériem pro volbu boha to, že podporoval jeho věc, tedy jeho štěstí a osud. Pod štěstím/osudem si v tomto případě musíme představovat kombinaci jistot a aktuálních přání, například bezpečí, zdraví, finanční zajištění, příznivý vítr, vyhnání jisté osoby z kraje a podobně. V jednom z předchozích úryvků jsme mohli vidět, že záborec vrhl trůní sloupky přes palubu „pro štěstí“ – dnešním jazykem řečeno – pro dobrou budoucnost. Stejně tak v ságách často nacházíme „hledání štěstí na Islandu“. V ojedinělých případech nacházíme srovnávání Þóra a Krista, které spočívá právě v tom, který z bohů přináší více štěstí; viz Þórhall ze Ságy o Eiríkovi Zrzavém (kap. 8): „Rudovousáč se teď osvědčil jako lepší než tvůj Kristus. Toto jsem od něj dostal za báseň, kterou jsem složil o svém důvěrníku Þórovi. Málokdy mě zklamal.“ V souvislosti s Kristem a příchodu křesťanství do Skandinávie je třeba říci, že Kristus byl mnohdy “řazen vedle starých bohů […]. Lidé se mu zaslibovali v časech nemocí, válek a jiných světských obtíží, ale nedávali se poté automaticky křtít. Kristus byl volen jako jeden z možných fulltrúi, silný bůh, pomáhající ke světskému blahu.” (Bednaříková 2009: 101)

Můj kamarád Ondřej Vaverka měl v roce 2014 na semináři „Fate and Destiny in Old Norse Culture“ přednášku „Terminology of individual’s, family’s and world’s Fate in selected Old Norse sources“, jejímž výsledkem bylo, že staří Seveřané oplývali velkým arzenálem výrazů pro osud, z nichž velká část je shodná se výrazem „štěstí“. Pojmy hlutir a heillir, které se užívaly pro trojrozměrné figurky, patří mezi ně; a fakt, že doslovný překlad by mohl znít „losy“ a „štěstíčka“, již nemůže být překvapující. Chtěl bych rovněž poukázat na to, že v současné době slovo štěstí často nabývá významu vnitřního pocitu blaženosti a spokojenosti, což stojí proti staroseverskému štěstí, které je vnější okolností, souvisí s lepší budoucností a je možné si jej naklonit svým přičiněním. Proto věřím, že staroseverské štěstí mělo mnohem konkrétnější podobu, než naše abstraktní niterné štěstí. Staroseverské štěstí a vztah k podporujícímu bohu bych rád demonstroval citací ze zřejmě nejlepší vikinské beletrie, Zrzavého Orma (Bengtsson 1985: 24, 90):

Ale jsem přesvědčen, že jsi muž, jejž provází štěstí, a možná že přinášíš štěstí nám všem. Že ti štěstí přeje, to jsme již viděli třikrát; klopýtl jsi na kamenech ve chvíli, kdy proti tobě svištěly dva oštěpy; dále, nikdo z nás není vázán pomstou za Åla, kterého jsi zabil; a nakonec, nesrazil jsem tě, protože jsem chtěl získat veslaře místo něho. Proto soudím, že tvé štěstí je veliké a může nám být jen na prospěch […].’

‚Já jsem přesvědčen, že žádný z nás nemůže přesně vědět, jak mocný je který bůh a jak dalece nám může být na prospěch; a proto snad bude nejlépe, když nezanedbáme jednoho pro druhého. A tolik je jisto, že jeden z nich nám už na této plavbě tuze prospěl, a to je svatý Jakub; neboť jeho zvon dodává lodi pevnosti a s veslováním nám také pomohl. Proto na něj nesmíme zapomínat.’ Muži souhlasně přikyvovali, že dobře mluví, a tak obětovali maso a pivo Ægirovi, Alláhovi a svatému Jakubovi a hned měli větší odvahu.

graf

Graf pozitivních a negativních staroseverských slov spojených se štěstím/ osudem. Autor: Ondřej Vaverka.

Shrnutí a závěr

Na úvodu článku jsem ukázal, že bez detailního průzkumu archeologického a písemného materiálu není možné činit jakékoli závěry o nošení amuletů a jejich funkci. Následně jsem vypočetl všechny druhy magických předmětů, které byly používané ve vikinské Skandinávii. Speciálně jsme se zaměřili pouze na trojrozměrné mužské figurky, které byly přesvědčivě interpretovány jako sošky bohů Þóra, Freye a Óðina a které jsou mimochodem cenným materiálem k módě, kovolitectví a umění doby vikinské. Ve světle četných písemných zmínek, které se týkaly popisu kultu, jsem ukázal, že tyto sošky byly považovány za kapesní přátele a sloužily ke komunikaci se svými patrony/přáteli. Obsah této komunikace byl považován za důvěrný a měl podobu žádosti+příslibu nebo darů (ve formě obětin). Oproti tomu známe i kolektivní oběti spojené s hostinami, které měly důležitou sociální úlohu. Přátelství s bohem se však zcela jistě netýkalo pouze obětování, kterého si jakožto nejhlubšího projevu přátelství můžeme všímat v pramenech; věřím, že na přátelství nebo předurčení k přátelství mohou odkazovat i vlastní jména obsahující jména bohů.

Dalším a posledním bodem tohoto článku bylo konstatování, že rituální konání a přátelství s bohem do značné míry souvisí se snahou zajistit si lepší budoucnost, která se v staroseverském prostředí označuje jako osud / štěstí. Figurky jako jedny z mála hmotných památek nabízí skvělý vhled do staroseverské víry, vztahu jedince s bohem a vykreslují staré Seveřany jako pragmatické a přitom věřící, přátelské a štědré obchodníky na všech úrovních, jak fyzických, tak duchovních. „Vidím, že toto se přihodí každému, kdo nechce obětovat,“ pronáší první trvalý záborec Islandu Ingólf Árnason, velký obětník a přítel boha, nad mrtvolou svého pobratima Hjǫrleifa, který „nechtěl nikdy obětovat“ (Kniha o záboru země, kap. 7, 8 [verze S]). Právě v takovém světle, podle mého soudu, bychom měli vnímat jakékoli dochované rituální jednání, včetně nošení některých amuletů a jiných hmotných pozůstatků.

 

Bibliografie

Adam Brémský : Činy biskupů hamburského kostela, přel. L. Hrabová, Praha 2009.

al-Qazwini : Athar al-bilad; in: SAMARRA’I, Alauddin Ismail (1959). Arabic Sources on the Norse: English Translation and Notes Based on the Texts Edited by A. Seippel in ‘Rerum Normannicarum fontes Arabici’, Wisconsin (doktorská práce): 191–193.

Ibn Fadlan : Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel. J. E. Montgomery. Dostupné na adrese: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Egil Skallagrímsson : Ztráta synů = Egill Skallagrímsson, Sonatorrek, in: Den norsk-islandske skjaldedigtning: Forste bind B1 Rettet Tekst, ed. Finnur Jónsson, København 1912.

Snorri Sturluson : Sága o Hákonovi Dobrém = Saga Hákonar góða, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Kniha o záboru země = Landnámabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.

Sága o Eiríkovi Zrzavém = Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Hrafnkelovi, knězi Freyově = Hrafnkels saga Freysgoða, ed. Jón Jóhannesson, Austfirðinga sǫgur, Íslenzk fornrit XI, Reykjavík 1950. Do češtiny přeloženo jako: Saga o Hrafnkelovi knězi Freyově, přel. K. Vrátný, Praha 1920.

Sága o jomských vikinzích = Jómsvíkinga saga, ed. Ólafur Halldórsson, Reykjavík 1969.

Sága o lidech z Eyru = Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Laxdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit V, Reykjavík 1934. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Lososího údolí, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 187–319.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu, přel. E. Walter, Turnov 1929.

Sága o Víga-Glúmovi = Víga-Glúms saga, ed. Jónas Kristjansson, Eyfirðinga sǫgur, Íslenzk fornrit IX, Reykjavík 1956..

Výroky Vysokého = Hávamál. Do češtiny přeloženo jako: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 34–70.

Boudová 2012 = BOUDOVÁ, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné na adrese: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Bednaříková 2009 = BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila (2009). Ansgar a problémy misií na evropském severu. In: Kresťanstvo v časoch sv. Vojtecha. = Christianity during Period of St. Adalbert, Kraków: 85–103.

Bengtsson 1985 = BENGTSSON, Frans G. (1985). Zrzavý Orm, Praha.

Elgqvist 1934 = ELGQVIST, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng. In: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Gardeła 2014 = GARDEŁA, Leszek (2014). Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, Rzeszow.

Jensen 2010 = JENSEN, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Perkins 2001 = PERKINS, Richard (2001). Thor the Wind-Raiser and the Eyrarland Image, London. Dostupné na adrese: http://www.vsnrweb-publications.org.uk/Text%20Series/Thor_the_Windraiser/Thor.pdf.

Price 2013 = PRICE, Neil (2013). Belief and ritual. In: WILLIAMS, G. – PENTZ, P. – WEMHOFF, M. (eds) Vikings: Life and Legend, London: 162–195.

Słupecki 1996 = SŁUPECKI, Leszek Paweł (1996). ” … kastaði fyrir borð ǫndvegissúlur sínum“. Obrzęd zajmowania ziemi przez pierwszych osadników islandzkich. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, vol. 1, Wrocław: 89–95.

Undset 1878 = UNDSET, Ingvald (1878). Norske Oldsager i fremmede Museer : en oplysende Fortegnelse, Kristiania.

Zeiten 1997 = ZEITEN, Miriam K. (1997). Amulets and Amulet Use in Viking Age Denmark. In: Acta Archaeologica 68, 1–74.

„Na jídlo vydatné nezapomeň“

Jsem nesmírně poctěn, že mám tu čest nabídnout Vám zbrusu novou studii Zdeňka Kubíka „Na jídlo vydatné nezapomeň“, která volně navazuje na můj článek „Jídlo v mysli starých Seveřanů“. Zdeňkova studie je momentálně nejobsáhlejší prací, která se v češtině zabývá vikinským stravováním a která kromě analytické části obsahuje kuchařku.

Práci si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Pouzdra na sekery – Axe sheaths

Kožené pouzdro na sekeře typu M. / A leather sheaths for a M-type axe.

Kožené pouzdro na sekeře typu M. / A leather sheaths for a M-type axe.

Sekery patří ve vikinském reenactmentu stále mezi oblíbené zbraně a nářadí. Často však na festivalech vídáme zbraně položené do trávy a odložené napospas rzi. Každý zálesák však musí potvrdit, že aby byla sekera stále ostrá a v dobrém stavu, je třeba nějaké pouzdro a zejména pečlivého majitele.

Pouzdra na sekery jsem dlouho hledal, ale kromě koženého pouzdra z dánského hradu Gurre Slot a koženého pouzdra z Novgorodu (oboje 14. století) jsem nebyl schopen nalézt žádnou informaci. Písemné prameny samozřejmě mlčí a pouzdra z organických materiálů se špatně zachovávají, a tak jsem měl za to, že se jedná o jednu z temných kapitol reenactmentu, kterou lze napodobit pouze na základě selského rozumu. Byl jsem proto zcela v šoku, když jsem náhodu narazil na informace o pouzdrech z Haithabu, Šlesviku, Dublinu, Vollu a Horstadu, Novgorodu a Sigtuny.

Rozhodl jsem se napsat článek pojednávající o těchto nálezech. Jan Zbránek, velitel skupiny Marobud (o němž jsme již psali ve 13. inspiromatu) vytvořil zdařilé repliky obou typů nalezených v Haithabu, které můžete spatřit níže spolu s dalšími pouzdry. Společně věříme, že tímto článkem zviditelníme potřebu ochrany seker a nutnost tohoto doplňku.

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 


Wooden Axe Sheaths

Axes are popular weapons and tools in Viking Age reenactment. However, their owners do not often care about them and we can see a lot of rusted axe heads during historical festivals. Every hiker knows that a sheath is necessary in order to keep the blade sharp and in good condition. Nevertheless, the best is, as always, a responsible owner.

I had been looking for axe sheaths for a very long time. All I had found was the leather sheath from the Danish castle Gurre Slot and the leather sheath from Novgorod (both from 14th century), but no Viking Age material. Written sources do not mention anything and sheaths from organic materials decayed – that was my way of thinking. I was shocked when I managed to find the information about sheaths from Haithabu, Schleswig, Dublin, Voll and Horstad, Novgorod and Sigtuna.

After all, I decided to write an article about these finds for you. My friend Jan Zbránek, the leader of the group Marobud (the article about him can be seen here) made really nice replicas of both types from Haithabu. You can see them below, together with several other sheaths. We hope in popularization of this essential axe addition.

The document can be seen or downloaded via this link:

 

 

 

sheath suspension axes

Navržené varianty upevnění dřevěných pouzder.  / Suggested variants of suspension of wooden sheaths.

Rekonstrukce / Reconstructions
sheaths

Nářadí Mische Meurina. / The collection of Misch Meurin.

Haithabu, typ 1 / Haithabu, type 1
Vyrobil Jan Zbránek / Made by Jan Zbránek.

Haithabu, typ 2 / Haithabu, type 2
Vyrobil Jan Zbránek / Made by Jan Zbránek.

Šlesvik, typ 1 / Schleswig, type 1
Vyrobil Stephan Meinhardt / Made by Stephan Meinhardt.

Sekera Petersenova typu E, Typ 1 / Petersen type E axe, type 1
Vyrobil Dominik Schörkl / Made by Dominik Schörkl.

Sekera s pouzdrem typu 1 / An axe with a sheath of the type 1
Vyrobil Martin Hrdlička / Made by Martin Hrdlička.

Sekera z Šestovice 61/2, typ 1 / The axe from Shestovitsa 61/2, type 1
Vyrobil Ferenc Tavasz. / Made by Ferenc Tavasz.

 Bradatice s pouzdrem typu 1 / A bearded axe with a sheath of the type 1
Vyrobil Erik Pankin / Made by Erik Panknin.

 

 Velkomoravské sekery s pouzdry typu 1 / Great Moravian axes with sheats of the type 1
Vyrobil Michal Bazovský / Made by Michal Bazovský.

Vikinské přilby

PHTO0338.JPG

Ohelmený námořník na gotlandském obrazovém kameni Smiss Stenkyrka I. Za fotografii děkuji Daliboru Grimmovi.

Téma vikinských přileb patří mezi populární a přitom neprobádanou kapitolu raně středověkého vyzbrojení. O problematiku se dlouhodobě zabývám, o čemž svědčí také mé články o fragmentech přileb z Tjele („Přilba z Tjele“) a Birky („Fragmenty přilby z Birky?“, „Další fragment přilby z Birky?). Proto jsem se rozhodl sepsat ucelený článek, který by mapoval všechny doklady skandinávských přileb používaných během let 800–1100. Práci jsem pojmenoval „Grafnir hjálmar“ : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání a můžete si ji stáhnout prostřednictvím následujícího odkazu.

Jsem si vědom, že otázka přileb není zdaleka uzavřená, a jsem ochotný o jednotlivých bodech článku vést debatu.


For English-speakers

The article Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání („A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“) aims to summarize known sources concerned with early medieval Scandiniavian helmets. The article comments not only the shape of helmets, but also their ownership and symbolism.

Ovinky nohou

Jakožto reenactor se pravidelně setkávám s problémem ovinek nohou. Je obvyklé, že se ovinky vyrábějí co možná nejlevněji – to znamená ustřižením několika proužků vlny, které se sešijí k sobě a obšijí, aby se nepáraly. Článek, který tímto prezentuji a který je překladem článku Petera Beatsona, ukazuje, že tento způsob není nejvhodnější, a názorným způsobem vypovídá o tom, jak vypadaly původní nálezy. V krátkosti jsou okomentovány rozměry, technické parametry, způsob fixace a rekonstrukce. Do článku jsou zahrnuty dobová vyobrazení a grafy, díky kterým si lze udělat dobrou představu o tom, jak dobové ovinky vypadaly a jak byly nošeny.

V případě, že by si někdo chtěl obstarat pár dobových ovinek, doporučuji obchůdky Ruční tkaníOpo Ra a Vlčice – weaving and felting. Jejich tvorbu můžete vidět zde:


Článek si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Raně středověká šídla

V poslední době jsem v publikacích a na internetu náhodně narazil na několik raně středověkých šídel, které ve mně vzbudily zájem o sepsání kratšího článku. Ten bych chtěl věnovat všem řemeslně zaměřeným čtenářům těchto stránek. V tomto článku se nechci zabývat přehledovým zpracováním všech nástrojů, které máme k dispozici z raně středověké Evropy. Namísto toho chci postihnout základní charakteristiky a konstrukce s přihlédnutím ke skandinávskému materiálu.

Šídlo patří mezi nástroje, které se v průběhu dějin příliš nezměnily. Třebaže u dnešních šídel se používají jiné materiály, které jsou zpracovávány strojově, a šídla spíše směřují k všestrannosti (výměnná hlava), ve své podstatě jde stále o tentýž nástroj, s jehož pomocí lze manuálně děrovat materiál. Pokud jde o raně středověká šídla, usuzuje se, že mohla sloužit k děrování dřeva, kůže, kožešin a textilu (Petersen 1951: 232; Saggau 2000: 74). Stejně tak mohla být používána při rytí do kosti, parohu, jantaru a jiných materiálů. Šídla jsou běžně nacházena v mužských i ženských hrobech a na sídlištích.

typy_sidlaJehly raně středověkých šídel jsou poměrně uniformní, třebaže můžeme vymezit několik typů. První a nejběžnější typ představuje jehlu opatřenou dvěma hroty a rozšířenou středovou částí o čtvercovém nebo zploštělém průřez. Druhý a méně častý typ představuje nesymetrickou jehlu, jejíž řap je o poznání tenčí než hrot. Třetí typ lze spatřit v zahnutém šídlu. Šídla prvního typu běžně mají kruhový, oválný, pravoúhlý nebo diamantový průřez (diamantový průřez se perfektně hodí pro práci s kůží, protože ji netrhá) a mají zpravidla průměr 2–4 mm. Středová část o pravoúhlém nebo zploštělém průměru u dochovaných šídel těsně doléhá na rukojeť; zjevně fungovala jako zarážka, aby jehla nezajížděla hlouběji do dřeva. Kromě tvaru může variovat také délka jehel, která je rovněž uzpůsobena práci s konkrétním materiálem. Běžná délka se pohybuje mezi 45–140 mm (nejběžněji kolem 80–100 mm) a je závislá na metodě uchycení v rukojeti – některé jehly mají natolik dlouhý řap, že prochází celou rukojetí, zatímco řap jiných jehel zasahuje jen do určité části rukojeti. Jedno ze šídel z Birky (hrob Bj 924) je opatřeno závěsnou krytkou, která chránila hrot jehly.

typy_haithabu

Typy šídel z Haithabu. Převzato z Westphalen 2002: 101, Abb. 33.

Rukojeť, do níž byla jehla naražena, byla běžně vyráběna ze dřeva nebo parohu. Pro dobrou manipulaci byla ohlazena do kruhového nebo oválného průřezu. Délka rukojetí se běžně pohybuje do 100 mm, šířka kolem 30 mm. Rukojeti jsou obyčejně zužované směrem k hrotu, v některých případech jsou zužované směrem k opačnému konci. Některá šídla byla na konci rukojeti opatřena otvorem či kroužkem, který byl připevněn na ohnutý řap procházející rukojetí. Některé rukojeti, zejména parohové, jsou zdobené řezbou linií, vzorem “cikcak”, kruhovými motivy a uzly. Pouze u šídel z Dublinu a Birky lze spatřit plastické řezby. Některé dřevěné rukojeti šídel z Birky mají spodní okraje zpevněné třemi omotávkami ze stříbrného drátu (Bj 838) nebo dvěma bronzovými pásky (Bj 956).

 

Použitá literatura

AMBROSIANI, Kristina (1981). Viking Age combs, comb making and comb makers : in the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm.

ANDROŠČUK, Fedir – ZOCENKO, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

APALS, Jānis (2008). Araišu Arheoloģiskais Muzejparks. Ceļvedis, Riga : Latvijas Nicionālais Vēstures Muzejs.

ARBMAN, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

BIALEKOVÁ, Darina (1981). Dávne slovanské kováčstvo, Bratislava.

GRIEG, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

LANG, James T. et al (1988). Viking-age Decorated Wood: A Study of Its Ornament and Style, Dublin.

LUTOVSKÝ, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách,na Moravě a ve Slezsku, Praha.

OTTAWAY, Patrick (1992). Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London.

PETERSEN, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.

SAGGAU, Hilke Elisabeth (2000). Mittelalterliche Eisenfunde aus Schleswig, (Ausgrabungen in Schleswig 14), Neumünster.

WALLER, Jutta (1984). Nadeln/Pfrieme und Pinzetten. In: In: ARWIDSSON, Greta (ed.) Systematische Analysen der Gräberfunde. Birka II: 1, Stockholm, 183–190.

WESTPHALEN, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 10), Neumünster.

Saxy a bojové nože z východní Evropy

Kresebná rekonstrukce Olega Fedorova na základě výzkumu T. A. Puškiny v gnězdovském komplexu. Převzato z http://www.kulturologia.ru/files/u1834/ancient-russian-warrior-4.jpg.

Čtenáře těchto stránek bych rád upozornil, že jsem sepsal článek s názvem “Saxy a bojové nože východní Evropy“, ve kterém shromažďuji všechny známé informace o raně středověkých bojových nožích z území Ruska a Ukrajiny. Jelikož se jednalo o velice namáhavou práci, dospěl jsem k názoru, že článek zpoplatním, řekněme nejméně stokorunou (a v případě, že někdo bude ochoten dát více, budu jedině rád). Za tuto sumu obdržíte práci o 28 stranách, která obsahuje katalog staroruských saxů včetně rozměrů, fotek, nákresů a interpretace. Zároveň Vám na požádání pošlu všechny zdroje, jichž jsem používal, fotky v co nejkvalitnějším rozlišení a případně i obrázky moderních rekonstrukcí.

V případě zájmu mi můžete poslat e-mail na ceskyreenactment@gmail.com, nebo můžete napsat svůj e-mail do komentářů.


For English-speakers
I would like to inform the readers that I have finished the article “East European Seaxes and Fighting Knives” (the article is in Czech language). In the article, I collect all known pieces of information about early medieval fighting knives from Russia and Ukraine. I decided to impose a charge of minimum 5€ on the article (if anybody wants to grant more, I would be very grateful). In return for your money, you will get the article (28 pages) containing a catalog of Old Russian seaxes, their sizes, pictures, drawings and interpretation.

In case of your interest, please contact me at email ceskyreenactment@gmail.com or leave a comment below.


Post scriptum: Počet zájemců o zpoplatněnou verzi byl příliš nízký, a tak jsem po dlouhém zvažování došel k závěru, že práci zveřejním. Pokud by se někomu práce líbila a chtěl by podpořit projekt, může tak učinit kliknutím na rubriku Podpořte projekt.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:
Saxy a bojové nože východní Evropy