Zdobené miniatury štítů z Birky

Drahý čtenáři,

po krátké předvánoční odmlce se opět hlásíme s plodem spolupráce skupin Herjan a Marobud. Tentokrát jde o slovenský překlad studie Wladyslawa Duczka o štítových miniaturách z Birky. Práci jsme doplnili o aktuální informace a některé další zajímavé nálezy a paralely.

kruhové přívěšky

Některé varianty kruhových přívěsků z Birky. Arbman 1940: Taf. 97, 99.

Kruhové prívesky zo strieborného plechu s razenými vzormi” je práce, která se snaží ukázat na dosud příliš neobjevenou kapitolu rekonstrukce doby vikinské. Práci tímto věnujeme jako vánoční dárek všem milovníkům historie, reenactorům a čtenářům, kteří nás sledují po celou dobu naší existence. Přejeme Vám ničím nerušené strávení svátků a úspěšný rok plný zajímavých zjištění a zkušeností.

Studii si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Průměrná výška starých Seveřanů

Věnováno Sedlu.
Sú var mær hǫnnurst á Miðgarði.


“Nikdy jsem neviděl dokonalejší postavy než-li jejich – jsou [vysocí] jako palmy.”
Ibn Fadlan: Risala, § 80

Staré Skandinávce žijící v době vikinské a ve středověku si často představujeme jako vysoké, sveřepé jedince. Loď plná dvoumetrových, větrem zocelených válečníků je sice estetická a impresivní idea, ale před jakýmkoli konečným soudem bychom si měli položit otázku, zda je náš předpoklad správný a zda je v souladu s dobovými prameny. A není lepšího pramene než kostí.

vyska

Kromě toho, že lze fakticky změřit kompletní skelety, existuje řada metod a formulí pro rekonstrukci neúplných koster. Tou nejpoužívanější je při rekonstrukci skandinávských koster metoda Trotterové a Gleserové, ale rovněž lze narazit na metodu Pearsonovu, Manouvrierovu či Sjovøldovu. Je nutno podotknout, že jedna univerzální metoda, která by byla naprosto přesná pro všechny země světa, obě pohlaví, všechny sociální statuty a veškeré extrémy, v současnosti neexistuje. Získané údaje je tedy vždy nutno brát s jistou rezervou – procentuální odchylkou.

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Přestože zkoumané soubory nejsou příliš rozsáhlé a až na Dánsko jsou spíše roztříštěné, jistou výpovědní hodnotu mají a umožňují srovnání. Na základě získaných dat lze říci, že průměrná mužská výška v době vikinské a středověku se pohybuje mezi 168-173 cm, zatímco průměrná ženská výška mezi 156-161 cm. Tyto průměrné hodnoty jsou srovnatelné s národy, které obývaly území dnešní Británie, Francie či České republiky, zatímco raně středověká populace například v Polsku se zdá být poněkud nižší. Ženské průměrné výšky dosahují cca 92-93% mužské průměrné výšky, což v praxi znamená, že rozdíl mezi průměrnými výškami obvykle nečiní více než 10-15 cm. Hodnoty, které nedosahují 158 cm (muži) / 146 cm (ženy) nebo naopak přesahují 183 cm (muži) / 171 cm (ženy), považujeme za mimořádné. Extrémní hodnoty jsou pak 151-204 cm (muži) a 125-181 cm (ženy).

Z dat vyplývá, že během doby železné došlo v celé Evropě k růstu průměrné výšky, což bylo završeno stěhováním národů. Během doby vikinské se růst zastavil, či naopak – výška populace mírně poklesla. V některých částech Skandinávie výška během středověku mírně vzrostla (Dánsko, Norsko, Švédsko), jinde zůstala víceméně konstantní či se možná mírně snižovala (Island, Grónsko). V 17.-18. století se skandinávská populace výškově propadla zhruba o 5 cm, a od poloviny 19. století postupně vzrůstá, zejména v období posledních sta let, kdy byl pokořen stav výšky z doby železné. Současný výškový průměr obyvatel ČR činí 180,1 cm (muži) a 168,5 cm (ženy). Zrychlený růst se v odborné literatuře nazývá sekulární akcelerace či sekulární trend a souvisí se změnou výživy, se snížením výskytu tradičních dětských nemocí, s míšením etnik a s celkovou změnou životního stylu. Mezi nejdůležitější vlivy, které rozhodují o výšce, patří samozřejmě genetika, ale také kvalita a dostatek výživy, nedostatečná či nadměrná zátěž, zdravotní péče či hygiena – obecně se však soudí, že podíl dědičnosti na výšce je zhruba 90% (Brothwell 1981: 100). Toto je důležité pro pochopení extrémního celosvětového růstu v posledních desetiletích, ale také dlouhotrvajícího výškového rozdílu mezi středověkými městy a venkovem, který činil zhruba 4 cm (Boldsen 1995: 82, Table 4.1). Velmi zjednodušeně lze říci, že lidé s vyšším sociálním statutem byly statisticky vyšší i po fyzické stránce – což může dokládat například hrob FII z dánského Stengade, který je interpretovaný jako hrob pána (193 cm) a jeho otroka (174 cm). Studium moderních konfliktů potvrdilo, že branci narození v době války jsou nižší než branci narození v době míru (Kjellström 2010: 182).

Pokud je řeč o bojovnících, je možné předpokládat, že do válečných uskupení vstupovali muži, kteří prošli do užšího výběru. V praxi tak mohli být nadprůměrně vysocí či silní. Ačkoli lodní posádka pohřbená na Ridgeway Hill byla průměrně vysoká (Loe – Webb 2014: 84-85), výškový průměr mužů z Reptonu, kteří byli součástí velkého dánského vojska v 2. polovině 9. století, činil 176,1 cm. Elitní vojenské jednotky velmožů a králů mohly mít ještě přísnější standard. Nakolik můžeme z proporcí soudit, výšivka z Bayeux a další ikonografické materiály často vyobrazují velmi vysoké, spíše vychrtlé bojovníky s dlouhými končetinami. Jako nejbližší analogii uvedeme římské vojsko, do kterého vstupovali v ideálním případě pouze muži dosahující minimální výšky 165 cm a do výběrových jednotek byl stanoven minimální standard rovný 173 cm (Roth 1999: 9-10). V tomto světle, i když s dávkou zveličení, může být psána výše zmíněná Risala či následující zmínka:

vyska_vla

Autor článku (192 cm) s příklady extrémních seker dosahujících ca. 35 cm a 125 cm.

Praví se, že mezi Seveřany byli v bitvě pobíjeni takoví, jaké mezi Franky nebylo možno nikdy spatřit, zejména co do jejich krásy a velikosti jejich těl.

Fuldské anály 884

Nejen, že je studium výšky sebeobohacující, pomáhá pochopit zdravotní stav populace a dlouhotrvající tendence ve velkém množství lidí, ale může být přínosné také při komparaci s velikostí užívaných předmětů. Pokud se budeme bavit výlučně o militáriích, je evidentní, že byly vyráběny poměrově na míry jedince. Štíty se tak pohybují v rozmezí cca 70-95 cm, zatímco meče zpravidla ve škále 70-100 cm, ačkoli můžeme najít i monumentální kus délkou 125 cm. Obvod hlavy či rozměry dlaní se zdají být jen málo závislé na výšce postavy, a nakolik můžeme soudit z vlastního výzkumu, rozdíly mezi současným stavem a stavem před tisíci lety jsou minimální.

 

Dánsko

V porovnání s ostatními skandinávskými zeměmi jsou dánské kostry nejlépe zmapované. Pia Bennike (1985: Table 5) stanovila, že výškový průměr mužů doby vikinské v Dánsku činil 171,2 cm, zatímco průměrná žena byla vysoká 158,8 cm. Do následující tabulky jsme nezahrnuly ojedinělé nálezy, jako výše zmíněný hrob FII ze Stengade nebo hrob č. 4 z Fyrkatu, ve kterém odpočívala “věštkyně” vysoká okolo 170 cm (Roesdahl 1977: 192).

vyska_dansko2

Vývoj průměrné výšky v Dánsku od pravěku po moderní dobu. Převzato z Bennike 1997.

vyska_dansko


Švédsko

Pokud jde o materiál z doby vikinské, nebyli jme schopni dohledat mnoho materiálu. Nakolik můžeme číst kusá data, mohlo by se zdát, že švédská populace jako celek stála na horní hranici (či dokonce za ní) soudobého skandinávského průměru, ale ke konečnému verdiktu bude třeba více informací. Do tabulky nebyly zahrnuty dvě kostry, jejichž výšku známe jen orientačně. První z nich je žena pohřbená v hrobu Bj 581 v Birce, která mohla být vysoká kolem 170 c, zatímco druhá, nalezená v lokalitě Borgvallen, patřila muži, který byl vysoký kolem 165 cm (Gustin et al. 2018: 36). Středověký materiál ze Švédska je již velmi dobře zdokumentován, ačkoli je potřeba mít na zřeteli, že několik lokalit se nachází na původně dánském území.

vyska_svedsko


Norsko

Následující tabulka je z nedostatku přesných dat prosta údajů o době vikinské. Přesto si můžeme uvést několik odhadů, které učinil Per Holck u materiálu z Kaupangu: jedna žena dosahovala výšky 155-160 cm, další žena měřila zhruba 160 cm, zatímco jeden muž měřil 160 cm, další zhruba 160-165 cm, třetí 160-185 cm, čtvrtý 170-180 cm a dva muži dosahovali 180 cm (Seeberg 1995: 140). Zapomenout nesmíme ani na hrbáče nezjištěného pohlaví, který měřil zhruba 110 cm. Holck také zjistil, že kostra z gokstadské mohyly ze začátku 10. století patřila robustnímu muži, který měřil kolem 181 cm (Holck 2009).

Středověké kostry jsou zásluhou analýz Pera Holcka a Berit Sellevoldové, kteří popsali ohromné kostelní a klášterní soubory, velmi dobře zdokumentované.

vyska_norsko

Island a Grónsko

Ostrovní situace je svou izolací na drsné evropské periferii specifická. Vzhledem k tomu, že většina mužských kolonistů pocházela z Norska, nejsou podobné hodnoty překvapivé. Ač by se mohlo zdát anebo bychom mohli předpokládat, že postupem času docházelo ke snižování výšky, islandská populace měla z dlouhodobé perspektivy konstantní výšku až do propadu v 18. století. V případě Grónska prozatím neexistuje jiný přesvědčivý důkaz kromě postupného zmenšování lebky (Lynnerup 1998: 72-73).

vyska_island

vyska_gronsko

Další země

Mezi komparativní materiál jsme zvolili Velkou Británii, Českou republiku a Polsko. Jak již však bylo řečeno, národy obývající dnešní Británii, Francii či Českou republiku dosahovaly hodnot, který byly výše stanoveny pro Skandinávii, zatímco populace v Polsku byla o několik centimetrů nižší.

vyska_britanie

výška - čr

Průměrné výšky lidí obývajících území dnešní České republiky. Převzato z Jandová 2014: 109, Graf 6.

vyska_polsko

Na závěr si můžeme uvést tabulku s minimálními a maximálními naměřenými hodnotami na daných lokalitách.

vyska_maxmin


Bibliografie

Ibn Fadlan: Risala Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel.  James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Bennike, Pia (1985). Paleopathology of Danish skeletons, Copenhagen.

Bennike, Pia (1994). An anthropological study of the skeletal remains of Vikings from Langeland. In: O.Grøn, A. H. Krag, P. Bennike (eds.). Vikingetidsgravpladser på Langeland, Rudkøbing: 168–183.

Bennike, Pia (1997). Death in the Mesolithic. Two old men from Korsør Nor. In: L. Pedersen, A. Fischer, B. Aaby (eds.), The Danish Storebælt since the Ice Age – man, sea and forest, Copenhagen, 99–105.

Boldsen, Jesper L. (1995). The Place of Plasticity in the Study of the Secular Trend for Male Stature: An Analysis of Danish Biological Population History. In: C. G. N. Mascie-Taylor, Barry Bogin (eds). Human Variability and Plasticity, Cambridge: 75-90.

Brothwell, Don R. (1981). Digging Up Bones: The Excavation, Treatment and Study of Human Skeletal Remains, London.

Gustin, Ingrid et al. (2018). Isotopes and human burials at Viking Age Birka and the Mälaren region, east central Sweden. In: Journal of Anthropological Archaeology, 49, Lund: 19–38.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Jandová, Petra (2014). Pohlavní dimorfismus kostry obyvatel Čech a Moravy v laténském období. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Diplomová práce.

Kjellström, Anna (2010). Type specific features and identification of war graves – the physical remains as source material after battle. In: Holmquist Olausson, L. – Olausson, M. (eds). The martial society. Aspects of warriors, fortifications and social change, Stockholm: 179-190.

Loe, Louise – Webb, Helen (2014). The infra-cranial skeletons. In: Loe, Louise et al. (eds.). ‘Given to the Ground’: A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford: 81-126.

Lynnerup, Niels (1998). The Greenland Norse : A biological-anthropological study, Copenhagen.

Nielsen, H. A. (1915). Fortsatte Bidrag til vort Oldtidsfolks Anthropologi. De sidste 6-7 Aars Skeletfund fra Stenaldersgrave og saerligt de sidste 10-12 Aars Skeletfund fra Jernaldersgrave. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 5: 275-370.

Roesdahl, Else (1977). Fyrkat : en jysk vikingeborg. Bind 2, Oldsagerne og gravpladsen, København.

Roth, Jonathan P. (1999). The Logistics of the Roman Army at War: 264 B.C. – A.D. 235, Leiden.

Sellevold, Berit Jansen (1996). Middelalderens mennesker: Om knokler som kunnskapskilde. In: Rindal, Magnus (ed.). Studier i kilder til vikingtid og nordisk middelalder, Oslo: 183ff.

Sellevold, B. J., Hansen, U.L., Jørgensen, J.B. (1984). Iron Age Man in Denmark, Copenhagen.

Seeberg, Elisabeth (1995). Summaries. In: Ch. Blindheim, B. Heyerdahl-Larsen (eds.). Kaupang-Funnene. Bind 2, Gravplassene i Bikjholbergene / Lamøya ; Undersøkelsene 1950-1957 / Del A. Gravskikk, Oslo: 135-142.

Steffensen, Jon (1958). Stature as a criterion of the nutritional level of Viking Age Icelanders. In: Kristján Eldjárn (Ed.) Árbók Hins íslenska fornleifafélags, Reykjavík : Hið íslenska fornleifafélag, 39-51.

Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials. In the end, I would like to thank to Marled Mader (http://textileflaeche.blogspot.de) for her pictures of reconstructed textiles that helped the Czechoslovakian Early Medieval community.

Lov sobů na Lendbreenu

Pozice Lendbreenu v Norsku.

Třebaže oteplování naší planety sebou nese mnoho negativních dopadů, archeologii poskytla tato globální hrozba přinejmenším jednu drobnou satisfakci – a sice možnost zkoumat nálezy, které byly ukryty pod ledem. Z toho důvodu svévolně vzniklo odvětví archeologie, jež hledá, vyprošťuje a konzervuje právě takové objekty ukryté pod ledovci, takzvaná glaciální archeologie. A ačkoli je toto odvětví prozatím v plenkách, slaví ohromné úspěchy. Může za to především perfektní stav artefaktů, které jsou pomocí médií prezentovány širšímu publiku. Nejznámějším objevem na tomto poli je bezesporu tzv. Ötzi, prehistorický muž nalezený roku 1991 v Tyrolských Alpách. Vzhledem k zaměření tohoto projektu se však budeme zabývat jiným příkladem.

Již zhruba 10 let v Norsku funguje projekt Secrets of The Ice (“Tajemtví ledu”), který formou pěších průzkumů zkoumá vybrané lokality, zveřejňuje nálezy a varuje před efekty oteplování, které může ledovce do roku 2100 nenávratně vymazat z mapy. Výsledky projektu jsou dechberoucí a dosahují značné popularity, o čemž svědčí desítky tisíc fanoušků na sociálních sítích. Jednou z lokalit, kterou Secrets of The Ice zkoumá, je ledovec Lendbreen, rozkládající se mezi komunami Lom a Skjåk v národním parku Breheimen. Lendbreen je vhodným lovištěm sobů, kteří odnepaměti lákali lovce, a cestu přes ledovec také volili lidé, kteří nechtěli obcházet hory skrze údolí, což činí zacházku přinejmenším 15 km. Nejstarším dokladem lidské návštěvy je 3300 let starý luk, avšak je dosti možné, že se objeví i starší, jelikož zatím tají svrchní vrstvy, datovatelné do doby železné a středověku. Ledovec se zdá být kontinuálně navštěvován po staletí, a tak není divu, že někdy došlo ke ztrátě nebo úmyslnému odhození rozbitých či nepotřebných předmětů. Nejpozoruhodnější je možný doklad tábora s loveckým vybavením a předměty denní potřeby.

Dřevěná kvedlačka z Lendbreenu. Radiokarbonová datace ukázala, že je okolo tisíce let stará. Fotku pořídila Vivian Wangen z Kulturně historického muzea v Oslu.

Vlněný palčák datovaný do doby vikinské.

Lovecký tábor se nacházel v závětrné rozsedlině poblíž ledovce v nadmořské výšce ca. 1900 m. n. m., přibližně na prostoru 70×70 m. Jelikož se na místě nalezl stanový kolík, předpokládá se, že lovci na místě pobývali několik dní a nocovali, namísto každodenního sestupu do údolí (zhruba 8-10 km). Průměrná roční teplota na Lendbreenu za posledních sto let činí 0,8°C, přičemž průměrné hodnoty v létě činí 10°C a v zimě -8°C. Mezi květnem a říjnem se průměrné teploty pohybují v kladných číslech, a v noci spadne ukazatel teploměru jen zřídkakdy pod -5°C. Na ledovci však vane konstantní vítr o rychlosti kolem 5 km/h. I v současné době je okolí ledovce pokryto sněhem po více než polovinu roku. Lidé, kteří se z různých důvodů vydávali na ledovec, tudíž museli být řádně vybaveni na pobyt v chladu a pro pohyb na ledu. Dokládá to vlněné oblečení, např. kompletní tunika datovaná k roku 300 n. l., velký kus modře obarvené látky z 10. století, vlněná rukavice či kompletní kožená bota, která na vnější straně není zbavena chlupu. Fragmentů takto vyrobené obuvi bylo na Lendbreenu objeveno více. K transportu osob se mohlo využívat lyží, sněžnic, maček či cestovních holí, z nichž některé byly vyryty runovými nápisy. Nález koňské čelisti, koňského trusu, středověké podkovy a součástí postroje svědčí o tom, že lovci a cestující vystoupali na ledovec s koňmi, kteří mohli táhnout náklad (vybavení, potraviny a úlovky) na hřbetu anebo na saních, jejichž fragment je rovněž znám. Nálezy fragmentů saní jsou známy i z jiných norských ledovců.

Kompletní kožešinová bota s řemínkem v nálezovém stavu. Autorkou fotky je Vivian Wangen.

Mezi nejběžněji nacházené lovecké vybavení patří stovky nálezů strašáků. Jedná se o asi metr dlouhé tyče, které mají pod horním koncem zářez pro provázek či řemínek. Na těchto byly zavěšení obdélníkové tlouky z tenkého dřeva. Takto zkonstruovaný nástroj pod náporem větru vytváří zvuk, kterého se sobi obávají. Lovci proto strašáky rozmisťovali v liniích, což zvířata navádělo přímo k místu, kde číhali lovci. Tato technika je dobře známa ze sámského prostředí, kde se používala ještě v 18. století. Samotný lov probíhal pomocí luků a kopí/oštěpů, a to zejména v létě, kdy se sobi stahují na ledovec, aby se ochladili a zbavili otravného hmyzu. Nálezy kompletních či téměř kompletních šípů, a to včetně omotávek a letek, jsou na Lendbreenu a v jiných horských oblastech Norska poměrně běžnými nálezy. Raritním předmětem je však kompletní kopí/oštěp, nalezené roku 1974.

Kopí datované do druhé poloviny 9. století (C34256). Železný hrot je 455 mm dlouhý a je nasazený na březovém ratišti s délkou 1950 mm. 80 mm ratiště bylo zasazeno do tulejky a pojištěno z jedné strany ohnutým hřebem. Šířka ratiště v místě ústí tulejky činí 25 mm, konec ratiště je tlustý pouze 10 mm. Za foto a popis děkuji Vegardu Vikemu.

Malý nožík z Lendbreenu, zhruba tisíc let starý. Rukojeť je vyrobena z břízy. Celková délka činí kolem 15 cm.  Fotografii pořídil Espen Fintad z opplandské rady.

Mezi další pozoruhodné nálezy z Lendbreenu patří také dřevěná kvedlačka, která svědčí o vaření na cestách, kompletní nožík s dřevěnou rukojetí, dřevěná jehlice, množství šitých fragmentů z kůže a březové kůry a dřevěné lopaty. Na jiných norských horách byly nalezeny mnohem větší nože, které mohly sloužit k porcování masa. Toto je samozřejmě pouze výčet, který však demonstruje šíři používaných předmětů.

Kvalita a četnost ledovcových nálezů ukazují, jak velký potenciál se skrývá v tomto odvětví, které může poodhalit denní životy pradávných lidí, kteří se vydávali do hor. Přejeme všem archeologům ze Secrets of The Ice, jakož i dobrovolným pomocníkům, mnoho úspěchů!

Náramky a prsteny z Birky

Prsten z hrobu Bj 791, přetvořený na přívěšek.

Je mi potěšením zveřejnit tímto způsobem překlad mého přítele Samuela Grolicha ze slovenské skupiny Herjan. Dokument se týká náramků a prstenů nalezených ve švédském obchodním středisku Birce, a to včetně popisů jednotlivých typů předmětů a dalšího detailního komentáře. Samuelova část popisuje šperky nalezené v hrobech, kterou jsem doplnil o popis náramků a prstenů z tzv. Černé země. Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

Doufáme, že se Vám bude líbit!

Interview with Rolf F. Warming

A few notes on Viking Age Shields

rolf

Rolf F. Warming. Photo taken by Jacob Nyborg Andreassen, Combat Archaeology.

Rolf Fabricius Warming is Danish archaeologist, whose studies have preeminently been on the subject of combat and conflict in the past, ranging from Mesolithic violence to organized state formation in the early modern period. He holds an MA degree in Maritime Archaeology and is currently finalizing his dissertation project for another MA degree (in prehistoric archaeology), which is focused on Viking Age shields and martial practices. He has the rank of sergeant in the Royal Danish Army and is a master and the chief instructor of a martial arts system, teaching classes and seminars on a national and international level. He is the founder of Combat Archaeology, an organization committed to researching and interpreting material and issues on the subject of combat in the past.


How many shield fragments have we found in Viking Age Denmark?

At the time of writing, we have exactly 40 positively identified shield remains from Viking Age Denmark (including Schleswig and Scania). There are an additional 3 miscellaneous or missing artefacts which may represent other shield finds but too many uncertainties exist as to the nature of these finds at this point.

rolf_shields

An overview of shield fragments from Viking Age Denmark.

What does the average shield look like?

Nu scolo menn vapn sin syna sem mælt er i logum. scal maðr hava breiðöxe.
æða sverð. oc spiot. oc skiolld þann at versta koste er liggia scolo
iarnspengr 
þriar um þveran. oc mundriði seymdr með iarnsaumi.
Gulaþingsl
ǫg hin fornu

rolf_shields2

A scheme of  the shield construction. Made by Sergei Kainov and Oleg Fedorov.

It is difficult to offer a simple description of what the average shield would look like. The shield remains signal quite individualized designs, both in terms of constructional elements and dimensions, at least as far as shield bosses are concerned. Some shields were fitted out with more reinforcing or decorative fittings while other shields differed in terms of shield boss morphology and dimensions. Several shield types also appear to have been in use during the Viking Age. The flat round shield is the most well-known of these, but convex round shields also appear to have been used. It is possible, too, that some forms of kite shields could have been employed as early as the 10th century, although these shields are conventionally understood to appear around the time of the Bayeux Tapestry (c.1070) which contains the earliest depictions of such shields.

However, at the risk of losing scientific rigor, the following observations may be given to offer a basic description of features that may be said to characterize the majority of the common flat round shields. The vast majority of Viking Age shield finds are sparse in metal. Often the shields are only recognized by the surviving fragments of the shield boss, the metal centerpiece of the shield, which frequently constitutes the only metallic part of the shield. However, it is possible that shields constructed of purely organic material may have existed as well, judging from the nearly intact shield from Tira, Latvia, which is dated to the 9th century and was equipped with a wooden shield boss. The iron shield boss of Viking Age round shields was usually fastened to the board with 4-8 iron rivets over a somewhat circular hole. The shield board itself consisted of c. 6-8 softwood planks which had a thickness of no more than 1 cm in the center and tapered gently towards the edges of the shield. In cases which have allowed for an estimation of shield board diameters, the measurements have yielded a range between c. 75 and 90 cm. Typically, the wooden handle, which could consist of hardwood or some more rigid timber compared to the planks, appears to have spanned across the shield board and riveted onto here in multiple places. For the sake of economy and ensuring a lightweight construction, it was desirable to let two of the rivets from the shield boss flange pass through the handle. The shields were most likely equipped with a thin leather facing which was applied to the front of the shield board; assumedly, a similar leather facing could also be applied to the back of the shield. A rawhide edge could be stitched to the shield rim with a thread of some organic material, perhaps sinew or leather. Later round shields of the Medieval period appear to have been of a more robust construction and included, among other things, more reinforcements of iron, if we are to judge from the historical sources.

rolf_shields3

A version of the shield construction suggested by Kim Hjardar and Vegard Vike.

What about more expensive shields?

Baugs þá ek bifum fáða       bifkleif at Þorleifi.
Þjóðolfr hvinverski : Haustlǫng

rolf_shields4

Typology and chronology of some types of Scandinavian shield bosses. Made by Kim Hjardar and Vegard Vike.

In the case of more expensive round shields, the fastening of the rawhide edge could be further enforced by use of a few bronze or iron clamps. In a few exceptional finds from Valsgärde and Birka in Sweden, however, the clamps cover larger parts of the shield rim, even its full circumference, in which case it is more likely that they have served to reinforce the rim as a whole. Other more elaborate shields are fitted out with trefoil-shaped handle terminals of copper-alloy which have been decorated with human masks and animal heads. These appear to have fastened the handle more firmly to the shield board. The back of the long handle and grip could be reinforced with copper-alloy or iron fittings which are sometimes seen decorated with silver plating, ribbon lacing or braiding patterns and human masks. Occasionally, the entire grip or handle appears to have been constructed out of metal. In only exceptional cases is the flange of the shield boss given a more elaborate shape – such as a toothed flange, or the shield boss adorned with non-ferrous metal – such as thin bronze strips – which could be fastened around it’s flange or the wall. So, although some of these fittings are of a more elaborate kind, there is no evidence for superfluous or purely decorative fittings, which, by contrast, are known from the war booty sacrifices of preceding periods. The fittings, or that to which they are attached, all have a function and are largely for the purpose of providing additional strength. However, when using such elaborate fittings, the Viking Age Scandinavians do not appear to have shunned away from the opportunity to display excessive decorative elements. The human mask, animal heads as well as the ribbon lacing and braiding patterns appear to have been recurring themes. Both historical sources and microscopic traces of color also indicate that the shield boards themselves could be decorated, although this is, strictly speaking, not limited to expensive shields.

Weaponry has throughout history been given as gifts. And judging from both the archaeological record and historical sources, there is no doubt that also shields could be perceived as highly valued objects. The shields could be painted and further accentuated by beautiful decorations. Associating a high quality shield with mythology or ancestral achievements would of course render the shield an object of much admiration and a fitting gift.

Designs of shields based on pictorial evidence. Made by Marobud.

How could shields be used?

“Upp óxu þar      Jarli bornir,
hesta tǫmðu,       hlífar bendu,
skeyti skófu,      skelfðu aska.”
Rígsþula

Given the development and coexistence of different shield types and shield boss types as well as regional discrepancies in offensive weaponry preferences, it is clear that no single answer can be given as to how the shields were used. It is, in fact, even difficult to speak of a so-called “Viking fighting style”, as such! Instead, the material suggests that combative styles varied in the course of the Viking Age and across the various Scandinavian regions, expressing also influences from other cultures, such as the Carolingians. What also complicates matters is that the functional aspects of shields can be examined on many levels, including the operational, tactical and strategic levels of warfare. Nonetheless, it is evident that any inferences made into any functional aspects of shields must be grounded in knowledge about how the shield was used on an individual level.

Let us focus on the common flat round shield, which is commonly thought to characterize Viking Age combat, and how it was employed in the context of close quarter combat. Like the military combative systems and martial arts of the modern world, there probably existed various approaches to combat and even nuances of what some considered the same combative styles. Nonetheless, the construction of the flat round shields allows us to examine some of the main underlying principles that may have governed most combative uses of this shield. The flat round shield was a thin, lightweight shield which was held by the center grip, without any enarmes (i.e. straps that could fasten the shield more firmly to the forearm). This, along with the center hole (protected by the shield boss), which allowed the hand to grip the shield closer to its center of mass, and the circular shape of the shield greatly facilitated maneuverability. The fragility of the shield necessitated precisely such maneuverability since the shield-bearer would have to make use of the concept of deflection if he did not want the shield to break easily. Rather than a mere passive defense, the shield was used actively. This could be done with the shield held flat in front of one´s body or at an oblique angle with the rim facing roughly forwards. In both cases, however, practical experimentation with a sharp sword and round shield reconstruction indicates that there is a strong correlation between the degree of deflection and the extent to which the shield is actively thrusted forward. If this use of the shield did not contribute to the notorious aggressive behavior of the Vikings, it is at least very much in line with the bequeathed image of these light and aggressive infantrymen that assumedly reflect the nature of Scandinavian combatants throughout most of the Viking Age.

rolf-stit

Actively used shield. Reenactor Roman Král.

In short, what we have is a very actively used shield. In defensive situations the shield could be thrusted forward or maneuvered in a manner that would better deflect incoming attacks; in offensive situations, where the shield-bearer himself would attack, the shield could act as an offensive striking weapon that could be used to create openings for one’s axe or sword, particularly through powerful strikes with the shield rim. Assuming that round shield construction did not deviate to any extreme extent, the shields were employed by using these principles in both the context of single combat and in formation fighting; there is, to my knowledge, no supportive evidence of static shield use, even when speaking of such concepts as “shield-walls”. The case is different in the medieval period where more robust shields are used. Interestingly, there is also some evidence suggesting that this tradition of actively used shields continues beyond the Viking Age, now merging with some branches of the medieval sword and buckler tradition.


With all my respect and admiration, I would like to thank to Rolf Warming and his unique project Combat Archaeology for the interview. I hope you liked this article. In case of any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.

Norské saxy a bojové nože

Nůž z Osebergu.

Po článcích o bojových nožích z Haithabu, Švédska a Ruska mám tu čest představit přehled norských dlouhých nožů doby vikinské. Každý exemplář je opatřen krátkým popisem a pokud možno obrázkem. Kromě nožů jsou rozebrány také pochvy.

Článek je možné prohlédnout či stáhnout zde:

English summary

This article is a short summary of what we know about long knives in the Viking Age Norway. Two main sources were used – Petersen’s Vikingetidens Redskaper and UNIMUS catalogue. The result is only a representative number; the article is not complete.

In Norway, long knives were used until the 10th century. From 16 more or less preserved blades, 2 knives belong to the Merovingian type (ca. 100 years old by that time) and were deposited in 9th century graves. In the 9th century, Merovingian type was replaced with lighter, narrower and shorter knives. The typical knife used in Viking Age Norway had a straight blade with relatively uniform features:

  • 20–50 cm in length (ca. 10 cm long handle), 2–3 cm in width

  • in most cases, both blade and back are evenly straight; the blade tapers near the point

  • the wooden handle, sometimes with a bronze ferrule

Sheaths covered both blades and handles and were decorated sometimes. Sheaths show that Anglo-Saxon seaxes and Swedish scabbard knives were rarely used in Norway.

In 14 cases, knives were found in graves/mounds, eight times with a sword, seven times with an axehead, six times with a spearhead, sometimes with other tools. Graves belonged to women in at least two cases.

The function is difficult to guess. Merovingian type were probably deposited from symbolical reasons. Light long knives could serve as kitchen knives, hunting knives and weapons in case of need.

O použití slov „viking“, „vikinský“

Při odkazování na aktivity raně středověkých Skandinávců 8.–11. století se běžně užívají slova jako „vikingové“ nebo „vikinský“. V tomto příspěvku se pokusím ukázat, že jde o poněkud zavádějící označení, která se někdy používají z důvodu úspory času a prostoru a z absence lepšího označení, zatímco jindy se z neznalosti používají zcela mylně.

Začnu poněkud obecněji. České slovo viking, které se zásadně používá s malým v a adjektivum zní vikinský (nikoli vikingský), je převzato ze staroseverského víkingr. Termín víkingr označuje člověka, který se vydává na víking („nájezd“, ženského rodu; ze slova vík, „zátoka“), sezónní nájezd podél pobřeží. Slovo víking se obvykle pojí se slovesy vara („být“) a leggja („ležet“) – vara í víking („být na víkingu“), leggja í víking („ležet/dlít na víkingu“).

Pojem víkingr mělo zcela jistě mnoho zabarvení, protože někdy je použito v záporném, jindy v neutrálním nebo někdy dokonce oslavném kontextu. Zjevně dost záleželo na sociálním statutu víkinga a také na pleněné oblasti. Vyhoštěné psance, kteří se shlukovali do bratrstev a za mysy číhali na obchodní lodě, neměl nikdo v lásce, jejich skutky byly odsuzované a králové se všemožně snažili jejich konání zabránit vysíláním úderných jednotek. Svobodní muži, kupříkladu z Islandu, kteří by se rozhodli vyplenit dánské pobřeží, by zcela jistě upadli v nelibost dánského krále, ale před domácím publikem by získali věhlas. Zejména panovníci jsou oslavováni pro své vikinské aktivity, v čem musíme spatřovat projev propagandy. Jak jsem ukázal ve svém článku „Dobrodruh a pecivál“, společnost doby vikinské tíhla k oslavě zahraničních výprav, při nichž se projevovala statečnost, prokazovala se fyzická síla a získávaly se peníze. Touto optikou je potřeba pohlížet i na tento problém. Jak jinak bychom si mohli vykládat slova sedmiletého Egila Skallagrímssona, který, když mu jeho matka po prvním zabití v dětské hře řekla, že z něj bude dobrý víkingr, složil slavnou strofu „Þat mælti mín móðir“, pojednávající o jeho budoucích vikinských aktivitách a zabíjení protivníků; strofu, kterou se dodnes učí islandské děti (video níže)?

Možnost našeho bádání je ztížena tím, že prameny jsou poměrně různé povahy. Některé prameny mluví o vikinzích jako lidech na okraji společnosti, krvelačných nebo bojem ostřílených vyhnancích a záporácích, a jakmile se v textu objeví, obvykle to znamená varování. Někdy se dozvídáme poměrně bizarní informace, jako například:

„V Norsku žil proslulý muž jménem Ǫlvi Dítě a byl velikým víkingem. Dostalo se mu přídomku Dítě, protože nedovolil vrhnout děti na hroty kopí, jak to víkingové dělávali.“

(Kniha o záboru země)

Jiné ságy podávají realističtější pohled, se kterým se osobně ztotožňuji více, a sice vikingové jako sezónní nájezdníci, kteří se na vrcholu svých fyzických sil vydávají do zámoří, aby shromáždili cennosti a věhlas, a zimu tráví na svých statcích daleko od místa nájezdu:

„Úlf byl muž tak velký a silný, že neměl sobě rovného, a za mládí dlel na víkingu a plenil. (…) A když skončili s pleněním, (…) [oženil se a] odešel na své statky. Úlf byl muž bohatý na země a hotové peníze, přijal úřad zemana, tak jako jeho mužští předkové, a stal se mocným mužem.“

(Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 1)

Celkově vzato jde o to, do jaké míry byli vikinské aktivity průvodním jevem staroseverské společnosti a nakolik byli akceptované. Dříve jsem zastával názor, že vikinské nájezdy byly podnikány zejména psanci a že byly odsuzované společností. V posledním roce jsem svůj názor přehodnotil. Rozhodně neexistuje jednoduchá odpověď:

Vikinské nájezdy jasně ukazují několik soudobých trendů. Například souvisí s absencí efektivně fungujících armád – králové byli obklopeni svými dobře vyzbrojenými družinami, ale jejich přesun vyžadoval čas. I nájezd několika málo lodí byl v době, kdy už 60 mužů čítalo vojsko, velkým problémem, se kterým si místní předáci nemohli poradit, a museli vyčkat příjezdu autority s dostatečnou silou. Nájezdy fungující metodou bleskové války tak skončily mnohem dříve, než na ně mohl někdo zareagovat, a proto byly tak účinné a tehdejší lidé v nich viděli možnost zaručeného výdělku. To, že takové nájezdy byly možné jen díky kvalitním lodím, je známou skutečností. Nájezdy dále odráží tehdejší soudnictví. Právo bylo omezeno geograficky, respektive na populaci obývající jisté území. Našemu myšlení, které je uvyklé Interpolu, se vzpírá myšlenka, že někdo vykoná trestný čin v zahraničí, vrátí se domů a zůstane nepotrestaný nebo bude dokonce oslavován. Tehdejšímu člověku ale toto přišlo jako samozřejmost – právo platí pouze tam, kde je někdo ochotný ho vymáhat. V praxi to znamená, že tehdejší Nor mohl odplout do Irska, vyrabovat zlato, ukořistit pěkné Irky a vrátit se do Norska, protože irské autority (tehdy zaměstnané bojem o moc v samotném Irsku), jej těžko mohly stíhat – teoreticky by to mohly udělat jen dvěma způsoby, a sice se pomstít, anebo přijet k norskému soudu a vymáhat odškodnění, což jsou oboje dost neuvěřitelné představy. Neexistovala žádná moc, která by nájezdníkům nakazovala ve smyslu „Nesmíš plenit v zahraničí“. A představa morálních apelů typu „Není to trochu nefér, krást lidem jejich cennosti?“ je naivní. V první řadě, svědomí je až křesťanský výdobytek a staroseverská společnost založená na kultuře cti a hanby by se na takové apely koukala dosti nevěřícně. Logicky by následovala odpověď ve stylu „Já ho férově získal.“ Stejně nerozumné by bylo si myslet, že víkingové tvořili nějakou sounáležitou uniformní masu, která systematicky napadala země v okolí Skandinávie, právě naopak. Norští vikingové plenili v Dánsku, dánští vikingové plenili ve Švédsku a tak dále. Potíž mohla nastat jenom tehdy, když svobodný muž – nájezdník chtěl přepadnout statky někoho, kdo měl dost peněz nebo moc vymáhat pomstu nebo náhradu, případně přepadl někoho ze stejné země. Věřím, že různý kontext v pramenech (záporný, neutrální, kladný) reflektuje, zda jde o výčet skutků člověka, který se proslavil skutky v cizině, nebo jde o popis nájezdu na domácí půdu – každý nájezd tak má dvě odezvy, kladnou v domácím prostředí a zápornou ve vypleněné zemi. Již zmíněný Egil Skallagrímsson, se vydal z Islandu do Kuronska, po cestě plenil, následně obchodoval, poté zase plenil a na zpáteční cestě vyplenil město Lund, jednoduše proto, že ho hnala vidina finančního zisku a neexistovala žádná moc, která by mu zabránila v jeho získání. Tím se dostáváme k tomu, že vikinská výprava šla ruku v ruce s obchodem – do značné míry byly plenitby jen další konsekvencí obchodu a naopak. Obchod je živnost nestálá, a ve chvíli, kdy se nezdaří, je nájezd první logické východisko, jak z dané situace vytěžit aspoň nějaké peníze, které zaplatí posádku, jídlo a třeba i chod domova; stejně tak je třeba nashromážděný lup a otroky někde směnit za mnohem skladnější a univerzálnější měnu – stříbro -, nejspíše v obchodním městě. Značná část nájezdníků nebyla jen tupými piráty ve smyslu dnešních somálských pirátů (ačkoli takoví jistě existovali rovněž), nýbrž byli finančně gramotnými obchodníky a zároveň zkušenými bojovníky – v jedné ruce drželi váhy a v druhé kopí. S tím také souvisí fakt, že většina takových nájezdníků určitě nebyla nízkého původu, a nebyli hnáni hladem a podobně. Tedy alespoň ne hladem fyzickým. Finanční gramotnosti se člověk musel někde naučit, nejspíše na dobře prosperujícím statku, a totéž se týká bojového vybavení, které si nemohl dovolit každý a ne každý s ním uměl zacházet. Opuštění domova v tomto období znamená odchod z lidu, do něhož se člověk narodil, a také ztrátu statusu, který si člověk pracně budoval, takže statek musel být zajištěn rodem nájezdníka po celou dobu jeho nepřítomnosti. Představuji si to tak, že vůdce výpravy a vlastník lodi (která je sama o sobě velkým bohatstvím) shromáždil posádku mladíků z lepších rodin v kraji, u kterých byla naděje, že budou dostatečně vybavení, zasvěcení do boje a mořeplavby, inteligentní a disciplinovaní. Pro mladíky výprava představovala možnost, jak poměrně rychle zbohatnout, proslavit se a podívat se do zahraničí, což byla ceněná zkušenost. Ačkoli principy nájezdných výprav, a sice prokazování statečnosti, fyzické síly a vydělávání peněz, byly vlastní celé společnosti, vikingové představovali pouze určité procento populace, zatímco většinovou společnost tvořili statkáři. Proto je zcestné, když hovoříme o vikinské společnosti, vikinské mytologii nebo vikinském válečnictví, protože se dopouštíme synekdochy a zaměňujeme část za celek. Je to jako říct „pirátská společnost“, „pirátská mytologie“ nebo „pirátské válečnictví“. Nejzřetelněji je to vidět na faktu, že vikingové ani nemuseli být Seveřané; známe také skotské nebo estonské vikingy. Slovo víkingr tedy neoznačuje etnicitu nebo příslušnost k určitému národu, nýbrž určitou činnost nebo profesi. Právě proto je třeba psát české slovo viking s malým v. Pro většinovou populaci Skandinávie používáme pojem „staří Seveřané“, zatímco ona sama sebe zvala buďto Seveřany, nebo se nazývala pomocí přináležitosti k protonárodu (Dán, Nor, Švéd) nebo kmeni (Skåňan, Rogalanďan, Gotlanďan atd.). Laicky řečeno: ne každý Seveřan byl viking, a ne každý viking byl Seveřan.

Ještě je potřeba se zmínit o době, kdy se můžeme bavit o vikinských nájezdech. Tradiční datace doby vikinské je 793–1066. Za počátek doby vikinské pokládá rok 793 u příležitosti vyplenění Lindisfarne, ale pravda je taková, že první severské lodě do Anglie připluly plenit již roku 789. Tendence k rozpínavosti však měli Skandinávci dříve. Za doby vendelské docházelo k expanzi do Pobaltí. První nájezd, který je mi známý, byl podniknut roku 515 do dnešní Francie. Proto je poněkud nerozumné spojovat dobu vikinskou s nájezdy, byť v období let 793–1066 dochází k jejich kulminaci. Daleko spíše za počátek doby vikinské můžeme označit jazykové a kulturní změny ve Skandinávii, které proběhly v 2. polovině 8. století a které Skandinávii oddělily od zbytku germánského obyvatelstva a které byly dovršeny kolem roku 800. Totéž platí i o konci doby vikinské, za který lze pokládat velmi postupné přijímání křesťanských inovací a budování centralizovaných států. Dobu vikinskou tak spíše můžeme řadit do let 800–1100, přičemž jde o umělé mezníky, díky kterým může moderní člověk tuto dobu lépe uchopit.

Nyní se pojďme podívat, jakým způsobem s pojmy „viking“ a „vikinský“ pracuje mezi různými skupinami obyvatel.

Většinová populace České republiky chápe pojem „vikingové“ ve smyslu „nájezdníci, příslušníci severských kmenů“. Takového interpretaci se nemůžeme divit, jelikož je založena na pramenech západní provenience, zatímco severské prameny, které poskytují ucelenější obrázek, jsou málokdy brány v potaz. V některých případech je slovo „viking“ použito jako označení pro nezvykle zarostlého a barbarsky vypadajícího muže. Není pochyb o tom, že na celém světě, tedy včetně země, která nemá zkušenost s vikinskými nájezdy, dochází k řadě stereotypů. Doba vikinská, vikingové a termíny jako „vikinský“ fungují jako zástupné pojmy, do nichž si lidé vkládají vlastní představy a tužby. 

Obecné povědomí nejvíce ovlivňuje televize a internet a obsah těchto médií. Jako příklad si můžeme uvést píseň, kterou na serveru Youtube nalezneme pod názvem „icelandic vikings battle song“. Pokud se začneme pídit po zdroji této libé melodie, zjistíme, že se jedná o cover na středověkou švédskou baladu o dvou sestrách (De två systrarna), který vytvořila skupina In Extremo. Tudíž píseň není ani islandská, ani válečná, ani se nikterak nepojí s dobou vikinskou. Co nás musí překvapit nejvíce je ale fakt, že si tuto píseň pustilo již na tři čtvrtě milionu posluchačů. A podobných případů můžeme najít desítky a stovky.

Mým dalším oblíbeným příkladem je „11th century Rus boot“, která koluje na Pinterestu a kterou shlédne každý zájemce o dobovou obuv, která zadá relevantní heslo do vyhledávače Google. Každý poctivý reenactor však musí poznat, že měřítko použité u fotky pochází ze švédského historického muzea, a při troše snahy se lze dopátrat, že bota pochází ze 14. století.

Stejné jednání vykazují i poučení laikové, kteří pod pojmem „vikingové“ chápou uniformní skandinávské kmeny, které obývali Skandinávii výhradně v letech 793–1066. Nepřipouštějí si fakt, že se doba vikinská rodila v kulturní a jazykové změně a expanzi do pobaltského a severomořského prostoru v 7. a 8. století a byla završena dlouhodobým kulturním přerodem do křesťanské společnosti a pomalým ustáváním nájezdů, které trvaly až hluboko do středověku, a namísto toho píší články s překvapujícími nadpisy typu „Viking Age Started Earlier than Previously Thought, Archaeologists Say“. Konkrétně tento článek reflektuje obchod se sobím parožím mezi Norskem a Dánskem na počátku 8. století, ale hovoří o něm jako o „důkazu, že vikingové navštívili Ribe, nejstarší skandinávské město, ještě před svým nechvalně známým pleněním“. Další příklad jsem uvedl ve článku „Paraziti v době vikinské“, který je reakcí na článek „Did marauding Vikings have such a bad attitude because they suffered from chronic WORMS?“. U těchto poučených laiků často dochází k chybné interpretaci odborných studií.

Řada odborníků, zejména skandinávských a anglických, používá pojem „vikinský“ ve smyslu „vztahující se k letům 800–1100“, což jim ve světle tohoto článku nelze vytýkat. Za hranou však stojí obvyklý pojem „vikingové“ užitý ve smyslu „všichni obyvatelé vikinské Skandinávie“. Další generalizace se v odborné literatuře dopouští například ti badatelé, kteří zkoumají „vikinské“ meče. Tento přídomek si raně středověké meče vysloužily pouze proto, že k jejich prvnímu detailnímu zmapování byly užity norské meče doby vikinské. Pojem „vikinský“ v tomto ohledu nabývá smyslu „vyrobený v době vikinské“.

Fascinace dobou vikinskou se za poslední století stala světovou záležitostí a promítá se do chápání laiků i odborníků. Obecně lze říci, že pojmů „viking“ a „vikinský“ se rozhodně nadužívá, a to kvůli zjednodušení nebo neznalosti. V mnoha ohledech korektnější by byly pojmy „starý Seveřan“ a „staroseverský“, ačkoli ty se mohou ve svých nejextrémnějších smyslech mohou vztahovat na období let 500–1500. Zatímco v českých odbornějších kruzích se pomalu začíná používat termín „starý Seveřan“, v zahraničí kulminuje použití generalizujícího slova „viking“, v lepším případě „Viking Age“. V případech pojmů „viking“ a „vikinský“ jde o nesmírná zjednodušení, díky nimž lze tuto historickou epochu a její obyvatele co nejsnadněji pojmenovat. V jiném případě by byl potřeba obsáhlý komentář či výklad, pro který se nedostává prostoru. Kvůli absenci takového výkladu se však dostáváme do slepé uličky, jež nám neumožňuje plně vstoupit do myšlenkového světa starých Skandinávců.

Sekery z Birky

Bj750

Dřevorubecká sekera Petersenova typu F nalezená v hrobu Bj 750. Převzato z Arbman 1940: Taf. 14:2.

Po dlouhé a náročné práci mohu čtenářům představit svůj nejnovější článek „Sekeru s sebou“: katalog seker z Birky, komentář a srovnání. Tato práce si klade za cíl popsat, jakým způsobem byly sekery chápány a používány, zmapovat všechny dosud nalezené sekery z Birky, typologicky je zařadit, v případě zahraničních seker správně určit provenienci, a srovnat soubor z Birky se sekerami z okolních zemí.

Článek jsem doplnil mnoha odkazy na obrázky a citacemi z dobových básní. Kromě toho navrhuji řadu metodologických úprav, které by pomohly zlepšit následující bádání.

Doufám, že se Vám práce bude líbit!

Scabbard Chapes From Viking Age Norway

I would like to present my catalogue of scabbard chapes used in Viking Age Norway. The catalogue is based on Grieg’s, Paulsen’s and Androshchuk’s lists and an unpublished detector find. The catalogue is not complete and is supplemeted by a map, a graph and tables. Please, let me know if you find what I missed. Thank you.

The catalogue can be downloaded or seen on this link:

gjermundbu_nakonci

The chape found in Gjermundbu mound (C27317b).