Druhy dřeva na rukojetích mečů

V rámci internetových diskuzí jsem byl dotázán, zda nedisponuji materiály, které by popisovaly druhy dřev použité na rukojetích mečů z 9.-11. století. Když jsem se probíral archeologickými materiály, s překvapením jsem zjistil, že tento detail je jen zřídkakdy zmiňován a chybí v monografiích. Proto jsem se rozhodl popsat 18 rukojetí z vymezeného období, u nichž byl proveden rozbor.


Úvod do problému

Přistoupíme-li k mečům vymezeného období jako celku, v první řadě nás zaručeně překvapí nízké množství analyzovaných dřevěných rukojetí v porovnání s ohromným množstvím několika tisíc mečů, které máme k dispozici.

Na této skutečnosti se podílí několik faktorů. Dobře zachovaných rukojetí, u kterých by bylo možné provádět analýzy, je obecně málo a obvykle se pojí s meči nalezenými ve vodě nebo dobře zakonzervovaných hrobech. Velké množství takových mečů bylo objeveno před více než 50 lety, kdy nebylo standardem meče publikovat detailním způsobem s analýzami, a v průběhu času organické komponenty často zdegradovaly tak, že je není možné v současné chvíli zkoumat. Specifickým případem jsou mikulčické meče, jejichž organické části podlehly ohni při požáru depozitu roku 2007. Některé dobře zachované rukojeti, které jsou stále kryté kovovou, textilní nebo koženou omotávkou, nejsou analyzované proto, aby nedošlo k poškození omotávky. Zásadním důvodem je však obecný nezájem o analýzy organických částí mečů, který mnohdy bohužel přetrvává do dnešních dob.

Absence analýz použitých dřevin v monografiích (např. Androščuk 2014; Geibig 1991; Košta – Hošek 2014) znamená, že doposud nebyl proveden žádný seriózní pokus shrnout problematiku. Níže přiložený katalog je tak zřejmě nejrozsáhlejším počinem, který může být průběžně doplňován o nové nálezy.


Prozkoumané rukojeti

 

Cirkovljan-Diven, Chorvatsko

Meč náležící k Petersenovu typu K, nalezený na dně Drávy. Rukojeť, která patří mezi nejlépe zachované organické rukojeti sledovaného období, je vyrobena z jednoho kusu, je soudkovitého tvaru, oválného průřezu a byla omotána 2 cm širokou lněnou stuhou.

Materiál rukojeti: buk.
Zdroj: Bilogrivić 2009: 132-3.

Meč z Cirkovljan-Diven. Bilogrivić 2009: T. III: 3.

Lednica, Polsko

Meč s paraořechovou hlavicí (MPP/A/31/33/84), přináležící k typu α var. 1 dle Nadolského a typu X.A/B.1 dle Oakeshotta, byl objeven na dně Lednického ostrova. Rukojeť byla vyrobena ze čtyř dílů přiložených na boky řapu, které byly hustě omotány proužkem kůže.

Materiál: všechny čtyři díly rukojeti jsou vyrobeny z javoru.
Zdroj: Stępnik 2011: 71.

Meč z Lednice. Stępnik 2011: Fot. 1, 2.

Lednica, Polsko

Meč Petersenova typu H (MPP/A/74/3/94), nalezený na dně Lednického ostrova, má rukojeť vyrobenou ze čtyř dílů přiložených na boky řapu. Díly k sobě doléhají a nenesou známky omotávky, což může naznačovat použití lepidla.

Materiál: širší díly jsou vyrobeny z tisu, boční díly jsou vyrobeny z javoru.
Zdroj: Stępnik 2011: 71-2.

Meč z Lednice. Stępnik 2011: Fot. 3, 4.

Giecz, Polsko

Meč typu Mannheim či H, nalezený v souvislosti s bývalým mostem, má na jedné straně řapu zachovaný kus dřeva, který lze analyzovat. Konstrukce rukojeti není známa, omotávka není patrná.

Materiál zachovaného dílu: dřevo listnatého stromu.
Zdroj: Stępnik 2011: 73.

Meč z Giecze. Stępnik 2011: Fot. 5, 6.


Donnybrook, Irsko

Meč typu D nalezený v mohyle měl rukojeť opatřenou kovovými objímkami, díky kterým se zachoval kus analyzovatelného dřeva.

Materiál: dřevo jehličnatého stromu.
Zdroj: Hall 1978: 79.

Meč z Donnybrooku. Hall 1978: Fig. 4.

Haithabu, Německo

Alfred Geibig ve svém detailním zpracování mečů z přístavu v Haithabu uvádí, že u pěti mečů bylo možné určit, jaký druh dřeva byl použit na výrobu rukojeti. Rukojeti jsou fragmentární a jejich konstrukce, tvar ani průřez nelze určit.

Materiál rukojeti meče č. 1 (typ Mannheim): javor. Pochva vyrobena z dubu.
Materiál rukojeti meče č. 2 (Petersenův typ H): olše. Pochva vyrobena z buku.
Materiál rukojeti meče č. 3 (Petersenův typ H?): vrba. Pochva vyrobena z olše.
Materiál rukojeti meče č. 5 (Petersenův typ N): olše. Pochva vyrobena z buku.
Materiál rukojeti meče č. 12 (typ nejednoznačný): vrba.
Zdroj: Geibig 1999: 40.


Hegge Østre, Norsko

Meč typu L nalezený v mohyle (T16054) má výjimečně dobře zachovanou rukojeť opatřenou stříbrnými objímkami.

Materiál: z vizuálu rukojeti je patrné, že použitou dřevinou byla karelská bříza.
Zdroj: Unimus 2020a.

Meč z Hegge Østre. Unimus 2020a.


Hoven, Norsko

Meč typu L nalezený v mohyle (T8257) má výjimečně dobře zachovanou rukojeť opatřenou stříbrnými objímkami.

Materiál: z vizuálu rukojeti je patrné, že použitou dřevinou byla karelská bříza, stejně jako u meče z Hegge Østre.
Zdroj: Unimus 2020b.

Meč z Hovenu. Unimus 2020b.

Gulli, Norsko

Meč typu M nalezený v hrobu (C53315) má dobře zachovanou rukojeť oválného průřezu, která byla velmi pravděpodobně omotána.

Materiál: lípa. Stejný materiál byl použit na výrobu pochvy a topůrka sekery ze téhož hrobu.
Zdroj: Gjerpe 2005: 40-1.

Meč z Gulli. Gjerpe 2005: Figur 22.


Gulli, Norsko

Meč typu L nalezený v hrobu (C53660) má dobře zachovanou rukojeť opatřenou kovovými objímkami.

Materiál: dub. Stejný materiál byl použit na výrobu pochvy, topůrka sekery, rukojeti nože, truhly, kladiva a některých dalších kusů nářadí z téhož hrobu.
Zdroj: Gjerpe 2005: 62.

Meč z Gulli. Gjerpe 2005: Figur 39.


Klepp, Norsko

Meč neurčitého typu nalezený v hrobu (S12274) má částečně zachovanou rukojeť oválného průřezu.

Materiál: s největší pravděpodobností bříza. Stejný materiál byl pravděpodobně použit na výrobu rukojeti nože z téhož hrobu.
Zdroj: Unimus 2020c.

Meč z Kleppu. Unimus 2020c.


Tjora, Norsko

Meč typu H nalezený v hrobu (S5460) má částečně zachovanou rukojeť.

Materiál: dřevo listnatého stromu.
Zdroj: Unimus 2020d.


Dalen, Norsko

Meč typu H náhodně nalezený při orbě (T20736) má částečně zachovanou rukojeť.

Materiál: dřevo listnatého stromu.
Zdroj: Unimus 2020e.

Meč z Dalenu. Unimus 2020e.


Repton, Velká Británie

Meč typu M nalezený v hrobu č. 511 má částečně zachovanou rukojeť oválného průřezu, která byla ovinuta pruhem textilu.

Materiál: jehličnaté dřevo.
Zdroj: Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: 49.

Meč z Reptonu. Biddle – Kjølbye-Biddle 1992: Fig. 5.7.


Závěr

Dřevěné rukojeti mečů byly vyráběny různými metodami, v různých tvarech a také z různých materiálů. Informace obsažené v katalogu nám umožňují tvrdit, že rukojeti byly zpravidla vyráběny z místních dostupných dřevin. Nicméně bychom rádi upozornili na čtyři zajímavé skutečnosti z katalogu vyplývající.

Rukojeti jsou častěji vyráběné z listnatých dřevin. Javor, buk a dub jsou známé pro svoji pevnost i odolnost a v raném středověku byly často používány pro výrobu násad a rukojetí. Volba lípy, vrby nebo jehličnanů ukazuje nedostatek těchto materiálů nebo jiné preference při konstrukci rukojetí.

Zajímavým úkazem je použití dvou materiálů v případě meče typu H z polské Lednice. Toto řešení pravděpodobně nemá žádný praktický ani estetický rozměr a mohlo mít určitou symboliku pro nositele (Stępnik 2011: 79).

Přestože většina dřevěných rukojetí byla překryta textilním nebo koženým řemínkem, dva norské meče typu L ukazují, že byl záměrně zvolen esteticky působivý materiál, který nebyl nijak omotáván.

Posledním zajímavým bodem je shoda či neshoda materiálu rukojeti s materiálem pochvy. V případě mečů z Haithabu zkoumané rukojeti materiálově neodpovídají pochvám, avšak v případě hrobů z Gulli je patrné, že stejné materiály byly použity takřka všechny dřevěné výrobky obsažené v hrobech. Tato skutečnost může být podmíněná nedostupností jiných druhů dřevin, ale možná také praktickým zacházením s materiálem. Myšlenka, která operuje výrobou všech nástrojových a zbraňových rukojetí v jeden okamžik – ať už před smrtí nebo po smrti člověka uloženého v hrobu – , je velmi lákavá.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Biddle, Martin – Kjølbye-Biddle, Birthe (1992). Repton and the Vikings. In: Antiquity, Vol. 66, 38–51.

Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K / Type K Carolingian Swords. In: Opuscula archaeologica 33, 125–82.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Gjerpe, Lars Erik (2005). Gravene: en kort gjennomgang. In: Gjerpe, Lars Erik (ed.). Gravfeltet på Gulli. E18-prosjektet Vestfold. Bind I. Varia 60, 24-104.

Farrar, R. A. – Hall, R. A.(1978). A Viking-age Grave at Donnybrook, Co. Dublin. Medieval Archaeology, 22(1), 64–83

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno : Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

Stępnik, Tomasz (2011). Drewniane okładziny rękojeści mieczy. In: Wyrwa, A. M. – Sankiewicz, P. – Pudło, P. (2011). Miecze średniowieczne z Ostrowa Lednickiego i Giecza, Dziekanowice – Lednica, 71-79.

Unimus (2020a). T16054. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=180869&museumsnr=T16054&f=html

Unimus (2020b). T8257. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=8897&museumsnr=T8257&f=html

Unimus (2020c). S12274. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z: http://www.unimus.no/artefacts/am/search/?oid=34514&museumsnr=S12274&f=html

Unimus (2020d). S5460. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/am/search/?oid=19688&museumsnr=S5460&f=html

Unimus (2020e). T20736. In: Unimus [online]. [2020-06-09]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=37376&museumsnr=T20736&f=html

Řemeslníci #3 – Craftsmen #3

Vítám Vás u v pořadí třetího dílu série o řemeslnících! Tentokrát se zaměříme na výrobu mečů a představíme si svět mého přítele Jana Motyčky, který se již řadu let věnuje výrobě výborných zbraní pod jménem Elgur.


Welcome to the third part of the Craftsmen series! This time we will focus on the production of swords and present the world of my friend Jan Motyčka, who has been dedicated to producing excellent weapons for many years.

Jan o sobě říká následující: “Jsem mečířem na plný úvazek. Toto řemeslo mě pohltilo. Líbí se mi na něm, že pro jeho zvládnutí musíte absorbovat plno jiných řemesel, minimálně v jejich základní formě, jako je kovářství, brusičství, tesařství, šperkařství, sedlářství, slévárenství atd. Je stále co objevovat, stále co se učit. Nejbližší je mi období raného středověku. Řemeslný um a cit pro estetiku tehdejších řemeslníků mi učaroval a obdivuji, co dokázali s daleko menšími prostředky a nástroji, než máme dnes. V mém hledáčku není jen tvorba dle nálezů, ale také tvorba vlastní, kde se snažím uplatnit svou lásku k symbolice.”


Jan says the following: “I am a full-time swordmaker and I am engulfed in this craft. I like the fact that a person has to absorb a lot of other crafts to master it, at least in their basic form, such as smithing, grinding, carpentry, jewelery, saddlery, foundry, etc. There is still much to discover and much to learn. The period I can relate myself the best is the early Middle Ages, the craftsmanship and aesthetics of the period craftsmen fascinated me. I admire what they accomplished with far less resources and tools than we have today. I do not only recreate weapons based on finds, but I also create also my own works, where I try to exercise my passion for symbolism.”

Janovy meče můžete shlédnout na jeho webové stránce www.sword-elgur.com nebo na Facebookové stránce Swordmakery Elgur. Jako vlastník meče od Jana mohu potvrdit, že jsem se nikdy nesetkal s mečířem, který by pracoval s takovým smyslem pro detail, láskou ke svému řemeslu a úctou k zákazníkovi. Jan je rovněž skvělým konzultantem, který svému zákazníkovi vždy ochotně poradí a meč mu vyrobí na míru. K mečům může vyrobit i pochvy.


Jan’s swords can be viewed on his website www.sword-elgur.com or on Facebook page Swordmaker Elgur. As an owner of a sword made by Jan, I can confirm that I have never met a swordmaker who would work with such a sense for detail, love for his craft and respect for the customer. Jan is also a great consultant who is always willing to advise his customer and make a custom made sword. Jan can make accurate scabbards too.
Meč Petersenova typu M.

Petersen type M sword.

Meč Petersenova typu X.


Petersen type X sword.

Meč Petersenova typu H.

Petersen type H sword.

Meč Petersenova typu Z.

Petersen type Z sword.
Příklad tausované záštity. 

An example of inlayed cross-guard.

Příklady dalších prací.


Examples of other works.

Zde výběr zakončíme. Pokud Vás Janovy práce zaujaly, jsem si jist, že velmi rád zodpoví Vaše dotazy. Lze jej zkontaktovat přes jeho osobní web, jeho Facebookovou stránku nebo po emailu ElGur@sword-elgur.com.

Here we finish the selection. If you are interested in Jan’s products, I am sure that he will be happy to answer your questions. He can be contacted via www.sword-elgur.comSwordmaker Elgur Facebook page or email ElGur@sword-elgur.com.

 

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.

Pochvy jednobřitých mečů

Již nějakou dobu se pravidelně setkávám s dotazy, jak vypadaly pochvy raně středověkých jednobřitých mečů. Tyto otázky jsou legitimní a souvisí se zvýšeným zájmem o reálnou podobu raně středověké výzbroje, ale i s absencí literatury, která by se problémem zabývala. Moji pozornost si toto téma získalo ve chvíli, když si o něm skvělý mečíř a můj přítel Robert Môc vyžádal článek. Tento krátký přehled mu proto věnuji v naději, že se úroveň poznání zlepší.

Svým způsobem lze problém zredukovat na otázky, zda nějaké pochvy známe, jak byly konstruovány a zda byl tvar symetrický či asymetrický. Na tyto otázky lze zodpovědět názornými příklady, které tvoří skandinávské, skotské a baltské meče, jež si nyní ukážeme.

Skandinávie

Pochvy jednobřitých mečů jsou v Norsku vzácné. V ojedinělých případech se však na čepelích zachovaly organické fragmenty, které dovolují tvrdit, že materiály použité k jejich výrobě byly stejné, jako tomu bylo u pochev dvoubřitých mečů – tedy kombinace dřeva, kůže a/nebo textilu. V Norsku jsou známy dřevěné zbytky na jednobřitých mečích z doby stěhování národů (B 7639B 8197B 11059T 931T 2897T 3490T 8750T 9550T 13050T 13283T 13537, T 13591T 14295T 16270T 16278T 16535T 20383Ts 6373Ts 3480Ts 4572) i doby vikinské (B 5787B 7158B 7535B 7713B 8551B 10532B 10585B 10898B 11120C 54723S 4092, S 5484S 6873, S 11783, T 1250T 2903T 3226T 6814T 6907T 8282T 12712T 12998T 13449T 13482T 14502T 14720T 15228T 15471T 16991T 19967T 21998T 24399Ts 3525Ts 3639Ts 8462), přičemž T 6814 a T 8282 vykazují rovněž potažení kůží, T 12712 a T 14720 jsou potaženy textilem, Ts 3480 má skladbu dřevo – kůže – textil a Ts 3525 je poskládána v pořadí textil – kůže – tenké dřevo. Rovněž jeden švédský jednobřitý meč (GF C 10038) nese známky dřeva z pochvy (Androščuk 2014: 296).

Meč T 1250, nalezený v norské lokalitě Føinem, má na své téměř sedmdesáticentimetrové čepeli zachované velké zbytky pochvy, z nichž jasně vyplývá, že pochva nebyla symetrická a dokonale kopírovala čepel. Totéž naznačuje meč z lokality Nervik (T 13482). Pokud bychom jako nejbližší analogie přijali skandinávské pochvy krátkých i dlouhých nožů, vyráběné rovněž z kůže, dřeva a případně bronzu, pak bychom se měli spíše přiklonit k asymetrické variantě, vizuálně kopírující čepel (např. Olsén 1945; Stjerna 2007). Symetrickou variantu však nesmíme úplně vyloučit. Způsoby zavěšení jsou naprosto neznámé.

T1250Meč z Føinem (T 1250), Norsko. Zdroj: Unimus.

T13482Meč z Nerviku (T 13482), Norsko. Zdroj: Unimus.

Meč z Heiå (S 12450). Zdroj: Unimus.

pochva pochva_2 pochva_3Jednoduchá pochva jednobřitého meče. Výroba: Roman Král.

Skotsko

V lokalitě Westness na Orknejských ostrovech se zachovaly dva jednobřité meče s velmi dobře patrnými pochvami (Żabiński 2007: Figs. 7-10). Meče náleží k Petersenovu typu H, jsou datovány do let 800-950 a zjevně souvisí se skandinávským osídlením. První z nich, nalezený v hrobě č. 11, byl objeven v hrobě muže ve věku 45-55 let, který byl postřelen čtyřmi šípy. Hrob se skládal z kamenných desek a inventář kromě meče tvořil štít, kopí, sekera, šípy, křesadlo a brousek (Żabiński 2007: 45, Figs. 7-8). Pochva meče je asymetrická, kopíruje čepel a je potažena textilem. Zajímavým detailem je, že pochva se zdá mít průřez rovnoramenného lichoběžníku – na hřbetu meče je pochva širší, má rovněž plochý hřbet a směrem k ostří se zužuje.

Druhý meč byl objeven v hrobě č. 12, ve kterém byl pohřben muž ve věku 35-45 let (Żabiński 2007: 45, Figs. 9-10). Hrob se skládal z kamenných desek a obsahoval kromě meče také sekeru, šípy a srp. Zdá se, že pochva tohoto meče se zachovala bez potažení.

mec-skotsko2Meč z hrobu č. 11, nalezený ve Westnessu.
Żabiński 2007: 45, Figs. 7-8.

mec-skotskoMeč z hrobu č. 12, nalezený ve Westnessu.
Żabiński 2007: 45, Figs. 9-10.

Baltské země

Nejpozoruhodnější nálezy pochází z litevské Palangy, kde byly v hrobech objeveny dva meče, jejichž pochvy lze rekonstruovat. Nepublikovaný meč z hrobu č. 119 je poměrně krátký, připomínající na Baltu tak populární sekáče. Byl opatřený asymetrickou dřevěnou pochvou, která byla ozdobena bronzovým kováním s dvoubodovým úchytem (osobní diskuze s Evaldasem Babenskasem). Hrob 199 obsahoval úzký meč s anténovitou hlavicí, uložený v symetrické dřevěné pochvě, která je zdobená symetrickým kovovým nákončím (Kazakevičius 1996: 101, 6. pav.). Pochva je uchycena na dvou bodech řetízky, které byly svedeny do kruhového rozbočovače na opasku.

Rovněž baltské dlouhé nože a sekáče, které často délkově odpovídají kratším mečům, byly opatřeny asymetrickými pochvami, v nichž by bylo možné spatřovat analogie. Více informací se lze dozvědět v článku o baltských sekáčích.

palanga_119Krátký meč z hrobu 119 v Palanze. Zdroj: Evaldas Babenskas.

palanga_199Meč z hrobu 199 v Palanze. Zdroj: Kazakevičius 1996: 101, 6. pav.

Shrnutí

Pokud bychom měly tyto materiály shrnout, pak můžeme konstatovat, že pochvy jednobřitých mečů jsou známy, byť jsou v různých zemí různým způsobem zachovalé. V regionech bylo k výrobě užito tradičních materiálů a postupů, a tak skandinávské a skotské pochvy kombinovaly dřevěné jádro s koženou a/nebo textilní výstelkou či koženým a/nebo textilním potahem, zatímco baltské pochvy měly navíc bronzové kování. Obě baltské pochvy, které jsme si uvedli jako příklad, neměly kožený ani textilní potah. Použité dřevo bylo tenké, zhruba 4–6 mm. Průřez se zdá být lichoběžníkový nebo čočkovitý, stejně jako u pochev dvoubřitých mečů.

Skandinávské a skotské pochvy jednobřitých mečů se zdají být nesymetrické. Symetrickou pochvu nalezneme pouze v Litvě, a to u meče, který má oproti většině skandinávských exemplářů velmi úzkou čepel. Zatímco u baltských pochev známe systém zavěšení, u skandinávských pochev neevidujeme jediný doklad.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Olsén, Pär (1945). Die Saxe von Valsgärde. Valsgärdestudien 2, Uppsala/Stockholm.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Meče Petersenova typu W

V dalším článku o mečích bychom rádi představili doposud nepříliš známý Petersenův typ W. Nakolik víme, tento typ meče byl v České republice doposud rekonstruován pouze dvakrát. V následujícím článku tento zajímavý typ popíšeme, zmapujeme a odhalíme i jeho rekonstrukce.


Popis

Typ W označuje meč, jehož jílec má komponenty – tedy jednodílnou hlavici a záštitu – odlité z bronzu. Záštita je z čelního pohledu rovná, s mírně zaoblenými kratšími stranami. Jednodílná hlavice, na jejíž horní straně je roznýtován řap, má jednoduchý, půlkruhový tvar se zaoblenými hranami. Při pohledu shora je tvar obou komponentů čočkovitý, tj. ke krajům se zužující. Oba bronzové komponenty byly zhotovovány duté (viz rentgen), a to do té míry, že bronz tvoří tenkou, uvnitř dutou skořápku. Všechny známé bronzových komponenty přináležící k tomuto typu jsou dekorované; hlavice je sériemi linek členěna do čtyř polí, které jsou obvykle vyplněné cikcakovým vzorem. Tento vzor je dobře patrný i na záštitách; ve dvou případech je záštita zdobena soustřednými kroužky (Nedošivina 1991: 166). V jednom případě jsou komponenty zdobené masivními uzly provedenými ve stylu Borre (Brøgger 1921: Fig. 10). Dekorace se zdá být odlitá, ačkoli dělící a ohraničující linie mohly být dodatečně zvýrazněny. Některé kusy se projevují blyštivě zlatavou povrchovou úpravou. Členění hlavice navazuje na typ E a stojí velmi blízko mečům typu U, V a X. Datace spadá do 10. století. Norské kusy lze datovat do 1. poloviny 10. století (Petersen 1919: 157). Do tohoto období se datují také jiné meče s bronzovými komponenty, zejména Petersenův typ O, které byly ovlivněny stejným trendem. Ve východní Evropě lze typ W objevit v hrobech datovaných do 2. poloviny 10. století (Nedošivina 1991: 166).

typ_WDetail bronzových komponentů meče typu W. Nález objevený roku 1816 na neznámé norské lokalitě (B998). Autor: Svein Skare, Unimus.

Jílec typu W je vždy součástí dvoubřitého meče. Meče tohoto typu mají poměrně uniformní rozměry. Kompletní meče jsou dlouhé 878–930 mm, přičemž délka čepele se vždy pohybuje kolem 745-760 mm. Čepele jsou široké 50–60 mm a jsou zanořené do připravených drážek na spodních stranách záštit. Čepele jsou obvykle bez nápisů, ačkoli meč z Timereva (hrob 100) má na čepeli jasně čitelné latinské písmeno C (Nedošivina 1991: 166). Záštity dosahují délky 80–100 mm, výšky 12–18 mm a tloušťky 17–22 mm. Dochované hlavice mají délku 58–67 mm, výšku 34–37 mm a tloušťku 19–21 mm (Androščuk 2014: 79–80 a vlastní pozorování). Rukojeti jsou dlouhé 85–105 mm, což odpovídá průměrným šířkám dlaní a svědčí o výrobě na míru. Byli jsme schopni nalézt pouze čtyři kusy se zachovanými rukojetěmi; ve třech případech je řap tvořící rukojeť obložen dřevěným základem, který je v případě meče z norského Breivoldu (T3107) dodatečně potažený plátnem a spirálovitě obtočený železným drátem. Čtvrtý případ, a sice meč z Kleppu (S2453), má rukojeť parohovou. Co se týče pochev, lze předpokládat, že nabývaly standardních podob. Meč z Kleppu má zachovanou dřevěnou pochvu s koženým potahem, zatímco meč z Timereva (hrob 100) je na kresebné rekonstrukci pokryt fragmenty dřevěné pochvy (Nedošivina 1991: Рис. I.I). Na konci meče ze Šestovice se zachovalo bronzové nákončí.

typ_W5Detail zachovalého jílce meče z Breivoldu (T3107).
Autor: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.

Bronzové komponenty meče z norského Hundstadu (C16699). Délka záštity 90 mm, délka hlavice 66 mm. Oba komponenty jsou dekorovány motivy ve stylu Borre. Brøgger 1921: Fig. 10  

Abychom názorně ilustrovali anatomii tohoto typu meče, ukážeme si čtyři dobře zachované příklady:

typ_W1Bikavėnai, Litva. Celková délka 930 mm, šířka čepele 50 mm, délka rukojeti 105 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 18 mm. Dřevěné kusy rukojeti. Foto a popis: Kazakevičius 1996: 64–67.

typ_W2Östveda, Švédsko (SHM 25370). Celková délka 878 mm, délka čepele 743 mm, šířka čepele 50–31 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 14 mm, tloušťka záštity 22 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 37 mm, tloušťka hlavice 20 mm, délka rukojeti 86 mm, šířka rukojeti 20–26 mm, celková váha 892 g. Foto a popis: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.

typ_W3Šestovica, hrob 42, Ukrajina. Celková délka 890 mm, celková délka jílce 145 mm, šířka čepele 60 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 17 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 35 mm. Hrot meče opatřen nákončím. Foto a popis: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.

kleppKlepp (S2453), Norsko. Celková délka 899 mm, celková délka jílce 139 mm, délka čepele 760 mm, šířka čepele 58 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 12 mm, tloušťka záštity 21 mm, délka hlavice 59 mm, výška hlavice 36 mm, tloušťka hlavice 21 mm, délka rukojeti 91 mm. Autor: Unimus.


Rozšíření

Obecně vzato typ W nemá mezi evropskými meči příliš velké zastoupení – v současné době evidujeme 18 kusů. Distribuce je však zajímavá a zaslouží si pozornost. Není překvapivé, že nejvyšší počet známe z Norska. Zatímco Petersen znal 8 norských mečů typu W (Petersen 1919: 156), Hernæs jich zná již devět a tento počet se zdá být stále aktuální (Hernæs 1985). Pouze čtyři z nich mají částečně zachované čepele, zbytek tvoří jílcové komponenty. Ve Švédsku známe jeden meč a dva jílcové komponenty (Androščuk 2014: 79). Dva komponenty – jednu hlavici a jednu záštitu – známe z německého Šlesvicka (Geibig 1991: Tab. 164:4–5). Dva zástupce známe z Timereva v Rusku (hroby 100 a 287), kde nalezneme jeden kompletní meč a jeden fragment hlavice (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). Jeden kompletní meč známe z litevské lokality Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) a jeden meč z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 212).

Blízko k mečům typu W stojí několik hybridních kusů, které nezapadají do standardní typologie. Je to v první řadě fragment dvoudílné hlavice odlité z bronzu, který je zdoben typickou výzdobou typu W a který byl nalezen roku 2015 při sídlištním výkopu v moravském Pohansku (Košta et al. 2019: 215-6, Obr. 57-8). Dalším hybridním kusem je meč z lotyšského Bēnes Kaijukrogs, tvarově odpovídající typu H/I, který má komponenty odlité z bronzu s cikcakovým vzorem typickým pro typ W (Jērums 2012: 2. att). Třetím hybridním kusem je detektorářský nález jednodílné hlavice z Ukrajiny, která odpovídá typické hlavici typu W, avšak místo typického dekoru je ozdobena jamkovou dekorací typickou pro typ E (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Jako kusy stojící blízko typu W by se daly označit i tři lotyšské kusy, které vymapoval Artūrs Tomsons (2019: 70) – tvarově se jedná o kusy analogické s typem V, ale jsou odlité z bronzu a výzdobu mají analogickou s typy R-S. Je příznačné, že hybridní kusy kombinují prvky typů, které stojí velmi blízko sebe. Do celkového počtu nezahrnujeme také nálezy z Velké Británie (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), protože všechny tyto meče mají železné komponenty, takže nesplňují základní kritérium typu W.

Hybridní kus z Pohanska (Košta et al. 2019: Obr. 57-8).

Hybridní kus z lotyšského Bēnes Kaijukrogs (Jērums 2012: 2. att).

Hybridní kus z Ukrajiny (zdrojem fotografie je Sergej Kainov).

Z celkového počtu 18 kusů tvoří 8 meče či jejich fragmenty, zatímco zbývajících 10 představuje tvoří oddělené bronzové komponenty. Meče typu W byly nalezeny v 7 zemích, jsou tedy poměrně rozptýleny v porovnání s celkovými počty. Hlavní nálezovou oblastí je severní a východní Evropa, kde se meče nacházejí na významných lokalitách.

typ_W4Distribuce typu W podle Jakobssona (1992: 228).


Rekonstrukce

V této kapitole bychom chtěli představit pět zdařilých rekonstrukcí Petersenova typu W, které zhotovili různí evropští mečíři.

Šířka čepele 68–40 mm. Váha 1540 gramů, vyváženo 170 mm od záštity.
Výrobce: Tomáš Zela, 2017.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42. Váha 1200 gramů.
Výrobce: Dmitrij Chramcov, 2015.

Rekonstrukce meče ze Šestovice 42 v porovnání s originálem.
Výrobce: Wojtek Szanek, 2016.

bobrVýrobce: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.


Výrobce: Arma Epona.

Poděkování a věnování

Tato práce vznikla díky podnětu Tomáše Břenka ze skupiny Goryničové, který vlastní rekonstrukci vyrobenou Tomášem Zelou. Jelikož tento typ nebyl na českých bojištích dosud k vidění, vznikla potřeba poukázat na nálezy a jejich rozšíření. Poděkování si zaslouží každý vytrvalý zájemce, který se nenechal odradit vyčkáváním. Své zásluhy na článku má také Sergej Kainov, který poukázal na dva ruské nálezy, a Ferenc Tavasz, který mi vypomohl svými radami. Článek bych chtěl konečně věnovat svému příteli, mečíři Janu Motyčkovi a jeho potomkovi, který právě přichází na tento svět.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Brøgger, A. W. (1921). Rolvsøyætten : et arkeologisk bidrag til vikingetidens historie. In: Bergens Museums Aarbok 1920–21, Hist.antikv. Række 1, 3–42.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.

Jērums, Normunds (2012). Divasmeņu zobeni Zemgaļu apdzīvotajās teritorijās (5.–14. gs.). In: Arheoloģija un etnogrāfija XXVI, Rīga, 74-104.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavia okolí – nová revize. In: Památky archeologické CX, 173-235.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.

Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.

Meče s organickým jílcem

Pokud hovoříme o mečích, často si na základě naší zkušenosti či znalosti nálezů představíme kovové kusy s organickými, v drtivé většině dřevěnými rukojetěmi (zdá se, že se po pádu Západořímské říše parohové rukojeti objevují spíše sporadicky; viz MacGregor 1985: 165). Takto zkonstruovaný meč splňuje všechny nároky na bezpečnost a robustnost, která zajistí dlouhodobou funkčnost. Pokud odhlédneme od těchto standardních kusů, kterým by dnes velmi dobře odpovídaly různé značky luxusnějších telefonů, můžeme nalézt řadu mečů, které by šly označit jako netypické. V tomto přehledovém článku si klademe za cíl shrnout jednu z jejich kategorií, a sice meče s parohovými, slonovinovými a mrožovinovými záštitami a hlavicemi, ukázat jejich četné zastoupení v čase a prostoru a poukázat na možnosti při jejich rekonstrukci.

Ač jsme zvyklí na to, že organické materiály podléhají zkáze a že se v archeologickém materiálu obtížně detekují, v níže přiloženém katalogu jsme byli schopni shromáždit nejméně 28 nálezů z let 700–1100, které lze zařadit do této skupiny. Tento soubor a jeho analogie nás opravňují k tvrzení, že organické komponenty se u evropských mečů používaly přinejmenším v období let 100–1300. Obecně vzato je možné říci, že se všechny z nich snaží napodobovat tradiční kovové varianty, a to až do té míry, že věrně kopírují designové prvky, které u organických materiálů nemají žádný užitek. Některé například kopírují dvoudílné hlavice, třebaže samy jsou jednodílné. Organické komponenty samozřejmě vyvolávají otázku, zda meče jimi opatřené byly určeny ke stejným účelům, jako kovové varianty. Není nám znám kus, který by nesl známky poškození, a několik kusů dokonce působí dojmem nepodařených kusů, které byly vyhozené. Nakolik můžeme soudit, organické komponenty byly určitě součástí kovových mečů, a nelze tedy mluvit například o hračkách.

Jak je průběžně zmiňováno v řadě prací, mnoho mečů doby vikinské splňuje dekorativní spíše než mechanické vlastnosti, což reflektuje sociální změny tehdejší doby, kdy bylo důležité vlastnit tento element elitní kultury a symbol moci i postavení, i když byl k boji užit opravdu zřídka, pokud vůbec (viz Fedrigo et al 2017: 433 s názornými příklady). Schopnost organického materiálu odolat silným ranám se podceňuje (MacGregor 1985: 165), a jako takový navíc nabízí nové možnosti v oblasti zdobení, kompletace a finálních úprav, nemluvě o snížené váze celkového výrobku. Zohlednit bychom měli také skutečnost, že kost a paroh mohly být v mnoha případech snadněji dostupné materiály než kov (viz MacGregor 1985: 30–43). Na parohové varianty můžeme nahlížet jako na produkty, které zastupují celokovové meče, a aby plnily estetického ducha doby, výrobky podléhají obecných módním trendům. Andrew Halpin (2008: 160) poznamenává, že kostěné a parohové komponenty naznačují méně majetné majitele, zatímco Alfred Geibig (1992/1993: 225) přímo hovoří o improvizaci a nejpodřadnějších možných materiálech. Meče s komponenty bohatě zdobenými či z cennějších materiálů (slonovina, mrožovina) jsou poněkud odlišnou kapitolou, jelikož se zdají přináležet aristokracii, a svou exkluzivností se rovnají kovovým variantám, či je dokonce předbíhají. Toto nám prozrazují jak meče samotné, tak nejméně dva písemné zdroje, a sice Sága o lidech z Lososího údolí (kap. 29: „Byla to mocná a dobrá zbraň, jejíž jílec byl vyroben ze zubu. Nebylo na něm žádné stříbro. Čepel byla ostrá a neulpívala na ní rez.“) a Sága o Magnúsovi Bosém (kap. 26: „[Král] byl opásán mečem, který se jmenoval Leggbítr. Jílec měl z [mrožího] zubu a rukojeť byla omotána zlatem.“). Badatelé se s tímto ztotožňují; Tesch (2015: 27) přisuzuje zdobenou parohovou záštitu ze Sigtuny královské osobě a Kara (1988: 418) se domnívá, že polské nálezy patřily družiníkům nebo knížecím místodržícím. Podceňovat bychom, dle našeho soudu, neměli ani možnost využití těchto zbraní jako zástupných insignií při pohřebních rituálech, což naznačuje jak meč s parohovou záštitou z hrobu 248 z estonské lokality Siksälä (Laul – Valk 2007: 195–196), tak dřevěný postříbřený meč užitý při pohřbu Vladislava II. roku 1516 (Šmahel 2014: 128).

Než přikročíme k výčtu samému, rádi bychom se zmínili o problému rozlišení různých organických materiálu. V řadě případů lze materiál určit pouze z detailní fotografie, v několika případech jsme odkázáni pouze na archeologické zprávy. Je jistou praxí, že jsou materiály označeny vágně, například „roh“ nebo „kost“. Přesvědčivou analýzu musí provést fundovaný přírodovědec, a to formou zpravidla invazivní a tudíž trvale poškozující. To je důvod, proč se k analýzám mnohdy nepřistupuje, a používají se výše zmíněné zastřešující pojmy, pod kterými se může skrývat kost, roh, paroh, slonovina a mrožovina. Nakolik můžeme říci, většina kusů se zdá být vyrobena z parohu a kosti, výjimečně ze zuboviny.

 

Katalog

Zde předložený katalog je v současné době nejpropracovanějším seznamem předmětů, který k danému období existuje. Shromažďuje materiál z Anglie, České republiky, Dánska, Irska, Německa, Polska a Švédska, a to od největšího souboru k nejmenšímu. Ke každému předmětu se snažíme najít inventární číslo, typ, materiál, rozměry, nálezový kontext a další detaily.

Švédsko

Ve Švédsku byl nalezen největší soubor organických mečových komponentů, čítající 10 kusů. Hned šest jich bylo nalezeno v tzv. Černé zemi (Svarta jorden) v Birce, následují tři nálezy ze Sigtuny a jeden nález z Gotlandu. Tradice organických jílců má ve Švédsku hluboké kořeny; nález ze Stenhagenu na Ålandských ostrovech, který se vyznačuje organickou rukojetí a záštitou, se datuje do období stěhování národů (Lehtosalo-Hilander 1984: 343). Tato tradice se udržela až do středověku, jak ukazují dvě kostěné záštity a jedna hlavice z Lundu z 12.14. století (Bergman – Billberg 1976: Fig. 339, 340, 342). Švédské organické jílce byly precizně zpracovány Fedirem Andoščukem (2014).

  • Birka, SHM 5208:542. Koruna hlavice meče neznámého typu, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 10; Graham-Campbell 1980: 71, Cat. no. 252). Délka 5,9 cm, výška 1,7 cm, tloušťka 3 cm. Poblíž konců se nacházejí dva otvory, ze spodní strany zahloubené, které sloužily k přinýtování koruny k postavě hlavic. Na spodní straně, na místě, kde byl roznýtován řap na podstavě, lze spatřit jamku. Podél spodního okraje se nachází špatně viditelný cikcak motiv. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878).

Birka1Birka2 Birka3Birka, SHM 5208:542. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:543. Fragmentární hlavice meče typu C, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 11). Délka 8,5 cm, výška 4,3 cm, tloušťka 2,2 cm. Uvnitř byl nalezen kus železného řapu meče, který byl roznýtován na horním vrcholu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce dvou stop.

birka5 birka6Birka, SHM 5208:543. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:544. Záštita speciálního typu 1, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 12; Graham-Campbell 1980: 71, Cat. no. 253). Délka 9,4 cm, výška 2,1 cm, tloušťka 2,7 cm. Fasetovaná záštita je oválného tvaru a osmiúhelníkového průřezu. Otvor v záštitě se příliš nezužuje; na jedné straně je 4,8 cm dlouhý, na druhé straně dosahuje 5,2 cm (Graham-Campbell 1980: 71). Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878).

birka6
Birka, SHM 5208:544. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:545. Záštita neznámého typu, která je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 13). Délka 9,9 cm, výška 2,1 cm, tloušťka 2,7 cm. Katalog SHM udává délku 10,7 cm. Záštita vykazuje podobnost s SHM 5208:544, zdá se být rovněž fasetovaná, je oválného tvaru a zřejmě také osmiúhelníkového průřezu. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce pěti stop.


Birka, SHM 5208:545. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se)
.

  • Birka, SHM 5208:546. Záštita neznámého typu, zřejmě nehotový nebo poškozený výrobek, a to kvůli neuměle řezaným tvarům. Záštita je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Andoščuk 2014: Up 14). Délka 8,2 cm, výška 1,8 cm, tloušťka 2,9 cm. Katalog SHM udává délku 8,6 cm. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce tří a půl stop.


Birka, SHM 5208:546. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Birka, SHM 5208:547. Záštita zřejmě speciálního typu 1, zřejmě nehotový nebo poškozený výrobek, a to kvůli neuměle řezaným tvarům. Záštita je vyrobena z kosti (katalog SHM) či z parohu (Androščuk 2014: Up 15). Délka 10,2 cm, výška 1,5 cm, tloušťka 1,7 cm. Katalog SHM udává délku 10,4 cm, výšku 1,6 cm a maximální tloušťku 1,8 cm. Otvor v záštitě není vycentrovaný a kopíruje odsazení řapu pouze na jedné straně. Předmět byl nalezen během Stolpeho vykopávek (1871–1874 a 1878) v hloubce tří stop.

Birka, SHM 5208:547. Převzato z katalogu SHM (mis.historiska.se).

  • Sigtuna, SF 1965. Záštita meče typu Z, která je vyrobena z losího parohu (Androščuk 2014: Up 163; Tesch 2015: 14). Délka 10 cm, výška 2,4–3,7 cm, tloušťka 1,6–2,3 cm (Androščuk 2014: Up 163). Předmět byl nalezen roku 1939 v centru Sigtuny (blok Handelsmannen). Obě jeho strany jsou bohatě dekorovány řezbou v kombinaci stylů Mammen a Ringerike, což záštitu datuje k roku 1000 (Graham-Campbell 1980: 140). Na jedné straně tvoří motiv maska, zatímco na druhé straně pozorujeme stočeného draka. Oba tyto motivy mají ve Skandinávii četné paralely.

sigtuna
Sigtuna, SF 1965. Převzato z Graham-Campbell – Kidd 1980: 169, Fig. 98.

  • Sigtuna, 1976/1005. Záštita meče typu Z, která je vyrobena z losího parohu (Androščuk 2014: Up 164; Tesch 2015: 21). Třebaže nákres předmětu byl publikován (Douglas 1978: 63, Fig. 38:6), dlouhou dobu jsme nedisponovali žádným detailním popisem. V osobní diskuzi nám Fedir Androščuk dokonce sdělil, že záštitu nebyl schopen dohledat ve sbírkách sigtunského muzea, a tak obrázky a informace, které nám Anders Söderberg z výše zmíněného muzea zaslal, jsou prvními zveřejněnými detaily. Záštita je obecně mnohem jednodušších rysů než–li předchozí a známější záštita ze Sigtuny (Tesch 2015: 21). Jedno z ramen záštity je poškozeno; v současné podobě je záštita dlouhá 9,4 cm, zhruba 2 cm široká a ve středové části dosahuje tloušťky 1,7 cm. Otvor v záštitě, který je na spodní straně se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Artefakt byl nalezen roku 1976 při vykopávkách vedených Mariette Douglasovou v parku Humlegården. Vrstva, ve které byla záštita nalezena, je datována do 11. století (Androščuk 2014: Up 164). Jsme nesmírně zavázáni Andersovi Söderbergovi, který nám ochotně záštitu zdokumentoval.

sigtuna2 sigtuna3 sigtuna4 sigtuna5
Sigtuna, 1976/1005. Zdroj: Douglas 1978: 63, Fig. 38:6 a Anders Söderberg, Muzeum v Sigtuně.

  • Sigtuna. Na stejné lokalitě, avšak roku 1960, byla nalezena parohová hlavice Petersenova typu X. Tato prozatím nebyla publikována a její fotografie byla zveřejněna Muzeem v Sigtuně v rámci série Nález týdne. Muzeum se domnívá, že hlavice náleží k nezdobené záštitě, což se nezdá příliš pravděpodobné.

Hlavice ze Sigtuny. Zdroj: Muzeum v Sigtuně.

  • Gotland, SHM 10498. Záštita meče typu B (Androščuk 2014: Go 179) či typu C (Petri 2016: 188; Thunmark-Nylén 2000: 899), která je vyrobena z parohu (Androščuk 2014: Up 179). Jedná se o skvěle zachovalý a vymodelovaný set hlavice a záštity, který byl amatérsky nalezen na konci 19. století na neznámé lokalitě a prodán muzeu (Thunmark-Nylén 2000: 899). Hlavice má délku 5 cm, výšku 3,2 cm a tloušťku pouhých 0,5 cm. Záštita dosahuje délky 6,5 cm, výšky 2,1 cm a tloušťky 1,5–1,9 cm. Otvor pro čepel je dlouhý pouze 3,6 cm, což svědčí o velmi úzké, snad jednobřité čepeli. Na obou předmětech se nacházejí rytiny, které jsou na záštitě doplněny nečitelným runovým nápisem (G 353), jehož písmena jsou 6 mm vysoká. Nález lze datovat do 9. století (Petri 2016: 183).

Gotland
Gotland
Gotland, SHM 10498. Zdroj: Thunmark-Nylén 1998: Pl. 231:1 a z katalogu SHM.

 

Anglie

Druhý největší známý soubor byl nalezen v Anglii. Tento čítá šest kusů, pokud nepočítáme meč nalezený v Cumberlandu, jehož jílec je kompletně vyřezán z kravského rohu (MacGregor 1985: 166, Fig. 87f). Unikátnost tohoto nálezu ze 7. století je podtržena zlatými ozdobami, které jsou do organického jílce nabity. Organické jílce se v Anglii objevují od 1. století našeho letopočtu (MacGregor 1985: 165). Anglický materiál dobře zpracoval Arthur MacGregor (1980; 1985; 1999).

  • York, 1979.7.4752. Proslulá hlavice meče typu K (MacGregor et al. 1999: 1945), která je vyrobena z velrybí kosti. Předmět má délku 7,1 cm, výšku 4,1 cm a tloušťku 2,1 cm (Roesdahl 1981: 114). Vyznačuje se pětilaločnatou korunou a neobvykle zaoblenou podstavou. Celou hlavicí se táhne kruhový otvor. Hlavice byla nalezena ve vrstvě datované do 12. století, ale datace je odhadována na 9. či 10. století (MacGregor et al. 1999: 1945).

york
York, 1979.7.4752.
Zdroj: MacGregor et al. 1999: 1945, Fig. 905 a z webové stránky Jorvik Viking Center.

  • York, YM C560. Záštita neznámého typu meče, která je vyrobena z kosti (Roesdahl 1981: 114) či parohu (MacGregor 1985: 167; MacGregor et al. 1999: 1945; Waterman 1959: 72). Předmět má délku 8,6 cm, výšku 2 cm a tloušťku 1,8 cm (Roesdahl 1981: 114). Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Bližší datace ani typologické zařazení není možné; MacGregor (1980: 148) předmět zařadil do materiálu z 9.–12. století a přiklání se ke spodní hranici tohoto rozpětí, což z ní činí pozdně saský či vikinský artefakt (MacGregor 1985: 167). Záštita byla nalezena při vykopávkách na ulici Clifford Street (Waterman 1959: 72). Hlavice a záštita z Yorku jsou často vyobrazovány jako komponenty jednoho meče, ale nálezové situace svědčí o tom, že pocházejí ze dvou různých celků.

york2york3
York, YM C560. Převzato z Waterman 1959: 72, Fig. 5:3, www.historyofyork.org.uk a http://jjwargames.blogspot.com.

  • York, Anglian Fishergate 5612. Hlavice či podstava zřejmě speciálního typu 1, která je vyrobena z kosti (Rogers 1993: 1431). Předmět má délku 7,2 cm, výšku 0,85 cm a tloušťku 2,45 cm, je mírně vypouklý a jeho horní hrany jsou zbroušené. Otvor byl vytvořen navrtáním a následným spojením tří děr; je určen pro koncovou část řapu o obdélníkovém průřezu. Záštita byla nalezena při vykopávkách v Yorku na lokalitě 46–54 Fishergate v letech 1985/6. Datování proběhlo na základě kontextu i typologie a směřuje k první polovině 8. století (Rogers 1993: 1431).

york3
York, Anglian Fishergate 5612. Převzato z Rogers 1993: Cat. no. 5612.

  • Lakenheath Fen, Suffolk, kat. č. neznámé. Hlavice neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (MacGregor 1980: 149; 1999: 1945). Předmět je oválný a při čelním pohledu nabývá přibližně tvaru obdélníku. Boční stěny jsou zdobeny čtyřmi drážkami, které oddělují jednotlivá pole a tvoří plastický dojem. Ve středu se nachází otvor pro řap, který byl kruhového průřezu. Záštita nebyla publikována s detaily, a tak jsme museli rozměry vypočítat poměrově – délka činí zhruba 8,5 cm, výška 2,3 cm a tloušťka 2,5 cm. Datace bohužel není známa. Dnes je záštita uložena v Britském muzeu.

fen
Lakenheath Fen, Suffolk, kat. č. neznámé. Převzato z MacGregor 1980: Fig 52B.

  • Londýn, inv č. 4016. Hlavice neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (MacGregor et al. 1999: 1945) nebo kosti (osobní diskuze s Hazel Forsyth). Vyznačuje se řezbou skládající se z pletencového ornamentu. V literatuře jsou detaily o této hlavici prakticky neznámé (absenci referencí v osobní diskuzi potvrdil i britský badatel David Constantine), a tak jsou informace, které nám poskytla Hazel Forsyth z Londýnského muzea, jedinými zveřejněnými detaily. Podle této vědkyně je předmět 6,5 cm široký, 5 cm vysoký, 1,7 cm tlustý a váží 63,77 g. Uprostřed se nachází provrtaný otvor pro řap, který je v horní části užší než v části spodní. Předmět byl náhodně nalezen na pozemku Gooch and Cousens’ Warehouse v londýnské City v letech 1866–1910, přičemž byl uložen v Guildhall Museum, které se roku 1976 sjednotilo s Muzeem Londýna. Arthur MacGregor ji řadí do vikinského období (1985: 165–167; 1999: 1945), zatímco Hazel Forsyth o ní referuje jako o sasko-normanské a Fedir Androščuk v osobní diskuzi vyslovil pochybnost a předmět by spíše zařadil do pozdního středověku. Tímto velmi děkujeme Royi Stephensonovi a Hazel Forsyth, kurátorům Londýnského muzea, za promptní a precizní identifikaci a dokumentaci předmětu.

london
Londýn, inv. č. 4016. Převzato z MacGregor 1985: 166, Fig. 87i.

londýn2Londýn, inv. č. 4016. Fotografie: Hazel Forsyth, Muzeum Londýna.

  • Londýn, inv. č. ROP95[1318]<58> a ROP95[967]<9>. Parohová záštita a podstava, nalezené při vykopávkách Royal Opera House v roce 1996, konkrétně v objektu “stavba 38”, která je datovaná do “periody 6”, tedy do let 730-70, avšak stavba byla zřejmě užívána i v 9. století (Malcolm – Bowsher – Cowie 2003). Oba komponenty tak zřejmě náleží k jednomu meči, datovatelnému do 8. – 9. století. Záštita je 9,8 cm dlouhá, 2,4 cm vysoká a 1,3 cm, čočkovitého tvaru se zaoblenými hranami a je zdobena šesti vertikálními linkami. Zářez pro řap je obdélníkový a má rozměry 34 × 4 mm. Podstava, byť fragmentární, je v současné chvíli 7,5 cm dlouhá, 1,5 cm vysoká a zdobena čtyřmi horizontálními linkami, díky kterým byl přechod mezi podstavou a hlavicí méně patrný. Na tyto komponenty nás upozornil Vegard Vike, a jelikož jsou komponenty vystaveny ve výstavě Medieval London v rámci Londýnského muzea, zkontaktovali jsme vedoucího archivu Adama Corsiniho, který nám zaslal chybějící fotografii záštity a dodal literaturu.

Londýn, inv. č. ROP95[1318]<58>.
Výstava Medieval London, Londýnské muzeum. Zdroj: Adam Corsini.

Londýn, inv. č. ROP95[967]<9>.
Výstava Medieval London, Londýnské muzeum. Zdroj: Museum of London.

 

Polsko

Další země, která má poměrně vysoké zastoupení organických jílců, je náš severní soused. Polský materiál čítá rovněž pět kusů – jeden kompletní meč, tři hlavice a jednu záštitu, a to nepočítáme nákončí vyrobené z losího parohu, které bylo nalezeno v Kołobrzegu-Budzistowě a které pochází z 11. století (Kara 1988: 417, Rys. 5). Polský materiál byl výjimečně dobře zpracován Karou (1988) a Markem (2004). Osobně jsme jej navíc prodiskutovali s Leszkem Gardełou, Piotrem Kotowiczem a Michałem Bogackim, kteří nás ubezpečili o pravosti informací a úplnosti souboru.

  • Czersko Polskie, voj. Bydgoszcz, kat. č. 507. Meč komplikovaného typu, s jílcem vykonaným z parohu (Kara 1988). Starší autoři řadili meč ke skandinávskému typu T (např. Sarnowska 1955: 304), ale od tohoto se výraznější měrou odlišuje. Další generace přiřadila meč ke Kirpičnikovovu „místnímu typu A“ (Kara 1988; Kirpičnikov 1966: 36). Ačkoli tento ruský typ je tvarově opravdu podobnější, ornament spíše odpovídá jiným polským nálezům, a tak vznikla potřeba vytvořit „piastovský“ typ meče, který by zdůrazňoval místní výrobu, která samozřejmě mohla být ovlivněna skandinávskými i ruskými modely (Marek 2004: 32, Tab. 17). Meč byl vyloven před rokem 1938 z řeky Brdy a bohužel byl zničen během 2. světové války. Jednalo se o jeden z nejdelších polských mečů, který měl celkovou délku 99,3 cm; dvousečná čepel byla 82 cm dlouhá a 4 cm široká, s 1,2 cm širokým žlábkem, který dosahoval až do poloviny rukojeti. Záštita měla délku 12,2 cm, výšku 2,2 cm a tloušťku 1,6 cm. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – rozměr spodního otvoru činil 4×0,6 cm, rozměr horního otvoru byl 2,4×0,6 cm. Délka hlavice byla 7,2 cm, výška 5,4 cm a tloušťka 1,8 cm. Jílec byl bohatě dekorován pletencovým ornamentem, rostlinnými motivy, linkami, vlnovkami, kruhy a hvězdami. Meč je datován do 11. století, s větší pravděpodobností do jeho první poloviny (Kara 1988; Marek 2004: 32; Sarnowska 1955: 304).

czersk
czersk2Czersko Polskie, Bydgoszcz, kat. č. 507. Zdroj: Sarnowska 1955: Rys. 5a,b,c.

  • Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Hlavice „piastovského“ typu meče (Marek 2004: Tab. 17), která je vyrobena z parohu (Kara 1988). Hlavice má délku 6,8 cm, výšku 5,4 cm a tloušťku u základny 2,2 cm. Je opatřena kruhovým otvorem, který prochází celým předmětem. Povrch hlavice je členěn do několika polí, které jsou zdobeny rostlinnými motivy, kruhy a trojúhelníky. Artefakt byl nalezen roku 1961 v kulturní vrstvě, kterou lze datovat do období od 2. poloviny 11. století po 1. polovinu 12. století (Kara 1988).

czersk3
Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Zdroj: Kara 1988: Rys.4:3.

czersk4Czersk, voj. Varšava, IHKM PAN inv. č. 466/61. Autor: Dmitrij Chramcov.

  • Międzyrzecz Wielkopolski, voj. Gorzów Wielkopolski, IHKM PAN inv. č. R/42/58. Záštita „piastovského“ typu meče (Marek 2004: Tab. 17), která je vyrobena z parohu (Kara 1988). Je 12,5 cm dlouhá, 2,2 cm vysoká a 2,2 cm tlustá. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – velikost spodního otvoru je 5,5 × 0,8 cm, zatímco rozměry horního otvoru jsou 3,5 × 0,8 cm. Dekorace sestává z rostlinných a geometrických motivů včetně kruhů a trojúhelníků. Artefakt byl nalezen roku 1958 a je datován do 11. století, s větší pravděpodobností do jeho první poloviny (Kara 1988).

velkopolský
Międzyrzecz Wielkopolski, voj. Gorzów Wielkopolski, IHKM PAN inv. č. R/42/58.
Zdroj: Kara 1988: Rys.1.

  • Hnězdno, inv. č. 29/82. Hlavice meče typu R či S (Sawicki 1990: 234), která je vyrobena ze slonoviny (Kara 1988; Sawicki 1990: 234 a diskuze s Jamesem Barrettem, Leszkem Gardełou, Michałem Bogackim), ačkoli nebyla podrobena invazivní analýze. Hlavice je 7,5 cm dlouhá, 3,5 cm vysoká a 2,2 cm tlustá u podstavy. Je opatřena oválným otvorem o rozměru 0,8 × 1 cm, který prochází celým předmětem. V centrální části jedné strany se nachází pletencový ornament. Hlavice byla nalezena roku 1982 v lokalitě Góra Lecha na stanovišti 15d. Datace se různí; Kara (1988) ji považuje za produkt 11.–12. století, Sawicki (1990: 234) ji datuje ke konci 10. století a toto zařazení se reprodukuje doposud (osobní zjištění na výstavě Wikingowie w Polsce? v Hnězdně, 2017).

gnezdnoHnězdno, inv. č. 29/82. Zdroj: Sawicki 1990: Rys. 1; muzeumgniezno.pl.

  • Robity, okres Pasłęk, inv. č. neznámé. Hlavice meče neznámého typu, která je zhotovena z kosti (Trupinda 2004: 116). Délka předmětu činí 4,6 cm, výška 3,6 cm. Tloušťka nám není známa. Na spodní straně se nachází obdélníkový otvor pro řap. Povrch je zdoben řezbou propleteného kříže, který je lemován řadou teček. Naleziště Robity patří k raně středověkovému staropruskému osídlení. Předmět je datován do 10.–12. století (Trupinda 2004: 116) či do 11. století (Jagodzinski 2009: 181). V současné době je hlavice uložena v Krajském úřadu pro ochranu památek v Elblągu.

robityRobity, okres Pasłęk, inv. č. neznámé. Zdroj: Trupinda 2004: 116, Kat. č. 240.

 

Dánsko

Je evidentní, že také v Dánsku měly organické jílce dlouhou tradici, která sahá až po kostěné, dřevěné a slonovinové nálezy římského typu z Nydamu a Vimose (MacGregor 1985: 165). Do propasti mezi dobou římskou a dobou vikinskou zapadají dvě podstavy vyrobené z velrybí kosti, které byly nalezené v Lejre a které lze datovat do 7. století (Christensen 2015: Kat. nr. 222–223, Fig. 11.30; osobní diskuze s Fedirem Androščukem a Larsem Krants Larsenem). Na rozdíl od dobře zdokumentovaných nálezů z jiných zemí nás v Dánsku zarazí, že se organickými jílci doby vikinské nikdo systematicky nezabýval. Situaci jsme diskutovali s předním dánským odborníkem Sørenem Sindbækem, který nám nedokázal pomoci s mapováním dánského souboru. Můžeme tak pouze poukázat na několik zajímavých nálezů, které by měly být předmětem dalšího zkoumání. Meče s organickými jílci si v Dánsku udržely svou popularitu i po době vikinské, o čemž svědčí honosný meč uložený v kodaňském muzeu. Meč s inventárním číslem 9105, zřejmě vyrobený ve 12. či 13. století, má pravděpodobně mrožovinový jílec (Goldschmidt 1923: 142, Taf. XLIX).

kodaň21779291_610842592320844_2083266667_n
Meč uložený v kodaňském muzeu, inv. č. 9105.
Zdroj: MacGregor 1985: 166, Fig. 87g a Gvido Libmanis.

  • Køge Havn, NM 15556. Krásně modelovaná hlavice meče typu S, která je vyrobena z parohu (Androščuk 2014: 88) nebo kosti (katalog NM). Na základě obrázku, který nám poskytla Anne Pedersen z Národního muzea v Kodani, jsme vypočítali, že délka předmětu činí přibližně 9 cm a výška zhruba 5,7 cm. Hlavice byla uložena v Národním muzeu poté, co byla roku 1856 nalezena při čištění říčního dna v ústí řeky Køge Å (Lund 2004: 203 a diskuze s Anne Pedersen). Uložení ve vodě může mít kultické konotace (viz Lund 2003 a 2004). Hlavice vykazuje známky koroze, což svědčí o umístění na železném řapu (diskuze s Anne Pedersen). Nález lze datovat do 10. století (Petri 2016: 184). Tímto děkujeme Anně Pedersen a Muzeu v Køge za poskytnuté informace.

koge
Køge Havn, NM 15556. Převzato z Androščuk 2014: 87, Fig. 39.

koge2
Køge Havn, NM 15556. Fotografie: Anne Pedersen, Národní muzeum v Kodani.

  • Při zkoumání dánského materiálu jsme si všimli tří nápadných artefaktů z parohu, které připomínají záštity či podstavy. Podle obecně přijímané teorie jde o držadla vycházkových holí. Jde o nálezy z Kodaně, Klimu a Viborgu. Nález z Kodaně byl nalezen na konci 90. let 20. století při hloubení stanice metra Kongens Nytorv (Fabricius 1999: 176). Archeologové tehdy narazili na velmožský statek, který se datuje do nejstarší fáze města, tedy počátku 11. století. Záštitě či kladivu podobný parohový předmět o délce 14,5 cm a výšce 2,5 cm byl nalezen v odpadní jámě na tomto statku. Stěny objektu jsou zdobené propleteným ornamentem. Předmětem prochází kruhový otvor, kterým se odlišuje od ostatních artefaktů interpretovaných jako záštity. Kruhový otvor má také nález z Klimu, nalezený roku 1978. Tento 13 cm dlouhý, hrubě řezaný parohový kvádr je posetý rytinami (tři různé kříže, trikvetra, uzly, linie a zvířeti podobná silueta), které jej umožňují datovat do začátku 11. století (Liebgott 1978). Poslední nadějný kandidát, o kterém se zmíníme, byl nalezen ve Viborgu. Je datován také do 11. století a má rovněž dekorovaný povrch (Fabricius 1999: 176).

kodan
Kodaň, Kongens Nytorv. Držadlo hole nebo záštita.
Zdroj: Fabricius 1999: Fig. 96.

klimKlim. Držadlo hole nebo záštita. Zdroj: Liebgott 1978.

viborgViborg. Držadlo hole nebo záštita. Zdroj: Fabricius 1999: Fig. 97a.

 

Irsko

Nejstarší doklad používání organických jílců v Irsku se datuje do 3. století, kdy římský historik Solinus zanechává zprávu, že Irové „pěstují zálibu ve zdobení mečových jílců zuby velkých mořských zvířat“ (Riddler – Trzaska-Nartowski 2011: 121). První hmotný důkaz je o něco mladší – jedná se o záštitu z velrybí kosti, která se datuje do 5. nebo 6. století a která byla nalezena Collierstownu (Riddler – Trzaska-Nartowski 2009). Do námi vybraného období zapadají dva předměty z Dublinu, z nichž jeden je s určitostí záštitou meče. Není nám známo, že by se tradice organických jílců projevila i v irském středověku.

  • Dublin, DWP612. Záštita neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu (Halpin 2008: 160–162). Je zhruba 9,2 cm dlouhá, 1,2 cm vysoká a 1,3 cm tlustá ve středové části. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu – velikost spodního otvoru je 5,8 × 0,6 cm, zatímco rozměry horního otvoru jsou 3,2 × 0,6 cm. Záštita se k ramenům zužuje. Druhý dublinský parohový kus – DWP614 – má tvar, dekoraci i velikost záštity, ale otvor neodpovídá, stejně jako u dánských nálezů z Kodaně či Klimu. Halpin zastává názor, že mohlo jít záštitu či o držadlo (Halpin 2008: 162). Velikost tohoto předmětu je zhruba 8,2 cm × 1,3 cm × 1,7 cm, zatímco obdélníkový otvor má rozměry 1,3 × 0,7 cm. Oba předměty byly nalezeny při vykopávkách v letech 1962–1981.

dublin dublin3
Dublin, DWP612 a DWP614. Zdroj: Halpin 2008: 161, Fig. 62, Pl. XVII.

 

Německo

V první zveřejněné verzi tohoto článku nebyla tato podkapitola zahrnuta. Náš německý kolega Reiner Liebentraut nás dodatečně upozornil na nález z Hamburku, který představuje – nakolik je nám známo – jediný exemplář nalezený v Německu. Tento byl skvěle popsán v článku Ingo Petriho (2016).

  • Hamburk, inv. č. 1965:39. Podstava neznámého typu meče, která je vyrobena z parohu jelena lesního (Petri 2016: 181). Je 10,1 cm dlouhá, 2,4 cm vysoká a 2,1 cm tlustá. V centrální části objektu se nachází obdélníkový otvor, na spodní straně veliký 1,5 × 0,8 cm, na horní straně 1,4 × 0,7 cm, který je vyplněn těžce zkorodovaným kusem řapu, který byl roznýtován na horní straně. Předmět, který je zdobený řezbou, byl nalezen při vykopávkách na ulici Große Reichenstraße roku 1954 a s největší pravděpodobností lze datovat do 11. století (Petri 2016: 181).

hamburkhamburk2
Hamburk, inv. č. 1965:39. Zdroj: Petri 2016: Abb. 1-5.

 

Česká republika

Ač to může být s podivem, v Praze je uložen nejlépe dochovaný exemplář raně středověkého meče s organickým jílcem – svatoštěpánský meč. V bílinském hradišti pak byla dále objevena kostěná hlavice meče. Použití kosti u mečů má na území České Republiky rozhodně delší tradici, jak demonstrují nálezy kostěného obložení laténského meče ze Soběluk (Holodňák 2018: 255, Obr. 160)  unikátní bronzový meč s kostěnou rukojetí z Berouna-Závodí ze 4. století (Droberjar 2002: 16-17). Pro úplnost musíme zmínit nejméně dva velkomoravské meče, které měly dřevěné záštity (Vlasatý 2020).

  • Praha, inv. č. K 10. Tzv. svatoštěpánský meč, který odpovídá Petersenovu typu T. Navzdory často opakovanému tvrzení, že jílec je vyrobený ze slonoviny, se současní badatelé přiklánějí k parohu (diskuze s Jiřím Koštou a Jamesem Barrettem), přestože analýza nikdy nebyla vykonána. Jakožto relikvie nebyl nikdy archeologizován, a tak je s jistotou jeden z nejzachovalejších existujících raně středověkých mečů. K jeho výrobě došlo v letech 950–1025. Čepel nese damaškový nápis Ulfberht. Bohatá plastická dekorace ve stylu Mammen poukazuje na skandinávskou výrobní dílnu, kde mohla být čepel osazena. Neznámým způsobem se meč dostal do Maďarska, kde zřejmě sloužil ke korunovaci arpádovské dynastie, až se za pohnutých okolností ve 13. či 14. století ocitl v Praze, kde setrvává, až na občasná zapůjčení do Maďarska, dosud (Fodor 2004: 159). Celkově vzato jde o krátký meč s celkovou délkou 76 cm. Čepel je 61,3 cm dlouhá a 4,2 cm široká. Záštita je 9,5 cm dlouhá, 3,5 cm vysoká a 2 cm tlustá. Hlavice je dlouhá 6,1 cm, vysoká 3,9 cm a tlustá 2 cm. Rukojeť, která je obtočena několika druhy drátu, je dlouhá pouze 7,2 cm. Podle mínění Jiřího Košty mohla být hlavice dodána později, což jílec zkrátilo. Nutno také podotknout, že meč v současném perfektním stavu váží 403 gramů, což z něj činí nejlehčí nám známý meč raného středověku. Za detailní popis jsme nesmírně vděčni Jiřímu Koštovi, který poskytl data ze svého připravovaného katalogu.

svatoštěpánský mečsvatoštěpánský meč2svatoštěpánský meč3
Praha, inv. č. K 10. Svatoštěpánský meč.
Zdroj: Fodor 2004: Abb. 1, 2, 3.

  • Bílina. V hliněném splachu pod vrchní kamennou destrukcí na vnitřním svahu valu hradiště Bílina byla nalezena jednodílná kostěná paraořechová hlavice, velmi podobná níže zmíněnému nálezu z Maďarska (Váňa 1967: 460, Obr. 148.10). Uvnitř hlavice se nachází obdélníkový otvor, částečně stále vyplněný řapem meče. Váňa (1967: 460) vzhledem k objevu v nejmladší části valu řadí hlavici do 12. století, avšak původní meč mohl být starší, o čemž svědčí maďarská analogie.

Hlavice meče z Bíliny. Zdroj: Váňa 1967: Obr. 148.10.

Rusko a Ukrajina

V prostoru východní Evropy můžeme jmenoval pouze jeden exemplář a jeden kus, který je kandidátem.

  • Ternopilská oblast. V první polovině dubna roku 2020 byla na aukci Violity umístěna organická záštita objevená při nelegálním detektorovém výkopu v Ternopilské oblasti na Ukrajině (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Jedná se o náhodný nález v půdě. Velmi přibližné rozměry jsou 9,5 cm na délku, 2,5 cm na výšku a 2 cm tloušťky. Při čelním pohledu je záštita zaoblená, při vrchním pohledu je spíše obdélníková. Čelní strany záštity jsou zdobené kružidlovou dekorací, velmi podobně jako u DWP614 z Dublinu. Otvor v záštitě se zužuje a kopíruje odsazení řapu. Raritním rysem, který není možné spatřit u jiných záštit, a je zřejmě důvodem, proč byla záštita objevena detektorářem, jsou čtyři symetricky rozmístěné kovové nýty, které zřejmě zpevňovaly prasklinu patrnou na horní části předmětu. Datace této záštity není možná, stylisticky zapadá do námi vymezeného období.

Organická záštita z nelegálního ukrajinského výkopu.

  • Novgorod, НГМ КП 43204/468 А-190/468. Možným kandidátem mečového komponentu je kostěný či parohový předmět o délce 6,9 cm, výšce 1 cm a tloušťce 1,9 cm, který je uložen v Novgorodském muzeu. Tento předmět s vyleštěným povrchem byl nalezen při archeologických vykopávkách na Trojském výkopu XI-XII roku 1998, a může tak spadat do období 10.-13. století. Pokud by mělo jít o jílcový komponent, zřejmě by se jednalo o bázi hlavice, soudě dle celkové délky.

Organický předmět uložený v Novgorodském muzeu.
Převzato ze online katalogu Novgorodského muzea.

 

Maďarsko

V permanentní výstavě Hradního muzea Istvána Dobó v maďarském Egeru je vystaven kompletní dvoubřitý meč, který je nápadně podobný svatoštěpánskému meči. Zejména záštita, která je významně vysoká, je dobrou analogií. Hlavice, oproti svatoštěpánskému meči nečleněná, má hrotitější tvar. Podle oficiálních informací uvedených na webových stránkách muzea je meč opatřen jílcovými komponenty z kosti. Čepel nese známky koroze a rukojeť zcela chybí. Muzeum na naše prosby o více informací nereagovalo.


Meč vystavený v Hradním muzeu Istvána Dobó v Egeru, Maďarsko.
Zdroj: webové stránky muzea.

Norsko a Island

V zemi, ve které evidujeme největší počet raně středověkých zbraní, neznáme ani jeden příklad organického jílce (diskuze s Vegardem Vikem a Kimem Hjardarem), které absentují rovněž na Islandu. Výše zmíněné pasáže ze ság se však vztahují přesně k tomuto prostoru, a tak je možné, že se v něm organické jílce v omezené míře vyskytovaly a chybí jejich hmotné doklady.

 

Frísko

Co se týče organických jílců, z fríských mohyl odkrytých na terpech známe přinejmenším dvě záštity a jednu hlavici z doby římské (Roes 1963: 75, Pl. LVIII:3,4,5). Roesová nadto vyobrazuje dva blíže nepopsané předměty, které se nápadně podobají nálezům z Klimu a Dublinu (Roes 1963: Pl. LVIII:8,9).

 

Rekonstrukce

Prvotní inspirací k vytvoření tohoto článku byla rekonstrukce, kterou vyrobil ruský reenactor Alexandr Něsterov na začátku prosince 2017. Jedná se o meč zkonstruovaný na základě výše popsaných komponentů z Birky. Celková délka Alexandrova meče činí 86 cm. Čepel je 70 cm dlouhá, 5 cm široká a 5 mm tlustá. Na řap je nasunuta záštita, která je zhotovena z losího parohu. Záštita je dlouhá 9 cm, vysoká 2 cm a 2,6 cm tlustá. Zajímavým faktem, že bylo nutné čepel předehřát, aby bylo možné záštitu dobře napasovat. Rukojeť, která je dlouhá 10,5 cm, tvoří oválný bloček z jasanového dřeva. Řap je roznýtován na podstavě, která je 7 cm dlouhá, 1,9 cm vysoká a 3,2 cm tlustá. Na podstavu je pomocí dvou železných nýtů přinýtována koruna, jež je dlouhá 6,2 cm, vysoká 2,6 cm a tlustá 2,8 cm. Také hlavice je zhotovena z losího parohu. Celková váha meče je 950 gramů.

alexander1 alexander5alexander6

Nutno podotknout, že meč je tupý a určený k boji na současných bitvách. A jak se meč chová? Majitel je spokojený. Přestože není příliš obratný s parohem, meč je dle jeho vlastních slov velmi pohodlný, dobře sedí v ruce a je lehký. Alexandr nám sdělil, že po několika soubojích se záštita začala mírně kvedlat.

Často se na předměty, jako je tento meč, pohlíží optikou bezpečnosti – a pokud předmět není shledán dosti bezpečným, nedochází k jeho rekonstrukci. Raně středověcí lidé byli zejména lidé praktičtí, a pokud by po svých zbraních vyžadovali, aby poskytovaly ochranu ruky, nebyl by pro ně problém takové zbraně vyrobit. Krátké jílce, lehké štíty, absence rukavic a jiných ochranných prostředku svědčí o speciální práci, při které se bojovník více soustředí na práci se štítem (viz zde). Dochází k neustálé kontrole oponenta a ruka není přesouvána do exponovaných pozic, a tak je permanentně schována za předsunutým štítem, odkud jsou prováděny seky. Z tohoto důvodu není třeba pohlížet na organické mečové komponenty s despektem jen proto, že neposkytují dostatečnou ochranu.

alexander10alexander9alexander2

 

 

 

 

 

Poděkování

Článek by nevznikl bez pomoci řady badatelů a přátel, které jsem téměř měsíc obtěžoval všetečnými otázkami a prosbami o pomoc. Kromě Alexandra Něsterova, který dodal námět, je to zejména Fedir Androščuk (Univerzita ve Stockholmu), James Barrett (Univerzita v Cambridgi), Michał Bogacki (Muzeum počátku polského státu, Hnězdno), Matt Bunker, Sławomir CegowskiDavid Constantine, Adam Corsini (Londýnské muzeum), Hazel Forsyth (Londýnské muzeum), Leszek Gardeła (Univerzita v Rzeszówě), Lars Grundvad (Muzeum v Sønderskovu), Kim Hjardar, Dmitrij ChramcovKlaudia Karpińska (Univerzita v Rzeszówě), Tim Jorgensen, Sergej Kainov (Národní historické muzeum, Moskva), Jiří Košta (Národní muzeum, Praha), Piotr Kotowicz (Historické muzeum v Sanoku), Roman KrálLars Krants Larsen (Muzeum v Moesgårdu), Reiner Liebentraut, János MestellerMikko Moilanen (Univerzita v Turku), Anne Pedersen (Národní muzeum, Kodaň), Søren Sindbæk (Univerzita v Aarhusu), Roy Stephenson (Londýnské muzeum), David Swift, Anders Söderberg (Muzeum v Sigtuně) a Vegard Vike (Kulturně historické muzeum, Oslo). A na posledním místě, nejčestnějším, bych chtěl poděkovat Sedlu, že mi dodávala motivaci a sílu i v těch nejtěžších chvílích.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Sága o lidech z Lososího údolí = Laxdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit V, Reykjavík 1934. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Lososího údolí, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 187–319.

Sága o Magnúsovi Bosém = Magnús saga berfœtts, ed. Finnur Jónsson, Heimskringla : Nóregs konunga sǫgur, København 1911.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Bergman, Kjell – Billberg, Ingmar (1976). Vapen. In: Anders W. Mårtensson (ed.). Uppgråvt forflutet for PKbanken i Lund, Archaeologica Lundensia, VII, Lund, s. 179–186.

Douglas, Mariette (1978). Medeltidsstaden 6. Sigtuna, Stockholm.

Droberjar, Eduard (2002). Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě, Praha.

Fabricius, Hanne (1999). Københavns Topografiske Udvikling indtil 1300. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1998, København, 5–278.

Fedrigo, Anna et al. (2017). Extraction of archaeological information from metallic artefacts—A neutron diffraction study on Viking swords. In: Journal of Archaeological Science: Reports, 12, s. 425–436.

Fodor, István (2004). Das Schwert Stephans des Heiligen. In: Folia archeologica 51, Budapest, s. 159–174.

Geibig, Alfred (1992/1993). Der Hort eines Edelmetallschmiedes aus der frühslawischen Siedlung von Rostock-Dierkow. In: Offa 49/50, Neumünster, s. 215–227.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Graham-Campbell, James – Kidd, Dafydd (1980). The Vikings, London.

Halpin, Andrew (2008). Weapons and Warfare in Viking and Medieval Dublin. Medieval Dublin Excavations 1962–81: Ser.B Vol.09, Dublin.

Holodňák, Petr (2018). Zpracování kosti a parohu. In: J. Militký – J. Kysela – M. Tisucká (eds). Keltové : Čechy v 8. až 1. století před Kristem, Praha, 254-9.

Christensen, Tom (2015). Lejre bag myten. De arkæologiske udgravninger, Højbjerg.

Jagodzinski, Marek F. (2009). Zagadnienie obecnosci Skandynawów w rejonie ujscia Wisly we wczesnym sredniowieczu. In: Pruthenia, tom. 4, Olsztyn, s. 117–192.

Kara, Michał (1988). Wczesnośredniowieczny jelec z poroża z Międzyrzecza Wielkopolskiego, woj. gorzowskie, Archeologia Polski, t. 33, z. 2, s. 403–424.

Kirpičnikov, A. N. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Laul, Silvia – Valk, Heiki (2007). Siksälä. A Community at the Frontiers. Iron Age and. Medieval, CCC Papers 10, Tallinn–Tartu.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1984). Keski- ja myöhäisrautakausi. In: Laaksonen, E. – Pärssinen, E. (eds.) Suomen Historia 1, Espoo, 250–405.

Liebgott, N.-K. (1978). Ornamentalt tilbageblik. In: Skalk 1978/5: 10–15.

Lund, Julie (2003). Hændelser ved vand – en analyse af våbendeponeringer fra vikingetid på Sjælland og i Skåne. Institut for arkæologi og etnologi. Københavns Universitet. København.

Lund, Julie (2004). Våben i vand. Om deponeringer i vikingetiden. In: Kuml. Årbog for Jysk Arkæologisk Selskab, s. 197–220.

MacGregor, Arthur (1980). Skeletal materials: their structure, technology and utilisation c. A.D. 400–1200, Durham theses, Durham University.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Malcolm, Gordon – Bowsher, David – Cowie, Robert (2003). Middle Saxon London: excavations at the Royal Opera House 1989–99, London.

Marek, Lech (2004). Wczesnośredniowieczne miecze z Europy Środkowej i Wschodniej : dylematy archeologia i bronioznawcy, Wrocław.

Petri, Ingo (2016). Ein beinernes Schwertgefäßteil des 11. Jahrhunderts aus Hamburg-Zeuge eines Slawenüberfalls? In: Biermann, F. P. – Kersting, T. – Klammt, A. (Hrsg.). Die frühen Slawen – von der Expansion zu gentes und nationes, Teilband 2, Langenweissbach, s. 181–192

Riddler, Ian – Trzaska-Nartowski, Nicola (2011). Chanting upon a Dunghill: Working Skeletal Materials. In: M. C. Hyer – G. R. Owen-Crocker. The Material Culture of Daily Living in the Anglo-Saxon World, s. 116–41.

Riddler, Ian – Trzaska-Nartowski, Nicola (2009) Collierstown 1, Worked Antler and Bone Objects. In: O’ Hara, Robert. Report on the Archaeological Excavations at Collierstown, County Meath, Drogheda, s. 4–7.

Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl, Else (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Rogers, Nicola S. H. (1993). Anglian and Other Finds from 46-54 Fishergate, The Archaeology of York: The Small Finds 17/9, York.

Sarnowska, Wanda (1955). Miecze wczesnośredniowieczne w Polsce. In: Światowit, t.21, s. 276–323.

Sawicki, Tomasz (1990). Wczesnosredniowieczna nakladka glowicy miecza z Gniezna. In: Gniezno, tom. 3, s. 223–236.

Šmahel, František (2014). Poslední chvíle, pohřby a hroby českých králů. In: Nodl, M. – Šmahel, F. (eds.). Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Praha, s. 121–198.

Tesch, Sten (2015). Att parera eller paradera. Ett tusenårigt svärdshjalt från Sigtuna och dess europeiska sammanhang. In: Situne Dei 2015. Årsskrift för Sigtunaforskning och historisk arkeologi, Sigtuna, s. 14–27.

Trupinda, Janusz (red.) (2004). Pacifica terra: Prusowie – Słowianie – Wikingowie u ujścia Wisły: katalog wystawy, Malbork.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Váňa, Zdeněk (1967). Výzkum středního valu slovanského hradiště v Bílině (okr. Teplice). In: Archeologické rozhledy XIX, 4, 451-471.

Vlasatý, Tomáš (2020). Dva zajímavé velkomoravské meče. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: http://sagy.vikingove.cz/dva-zajimave-velkomoravske-mece/.

Waterman, Dudley M. (1959). Late Saxon, Viking, and Early Medieval Finds from York. In: Archaeologia 97, s. 59–105.

Rozhovor s Jiřím Koštou

Mgr. Jiří Košta.

Dnes jsem měl možnost setkat se s Jiřím Koštou, předním českým odborníkem na problematiku raně středověkých mečů. Diskuze, která mezi námi proběhla, ve mě vzbudila zájem o tvorbu speciálních článků zaměřených na rozhovory s odborníky, řemeslníky a obecně zajímavými lidmi. Tento článek bude prvním z nich.

Mgr. Jiří Košta je kurátorem sbírky raného středověku v Národním muzeu v Praze. Zabývá se archeologií raně středověké Evropy, studiem kultury společenských elit, středověkých militarií, skla a metod edukace a prezentace pravěkých a raně středověkých dějin. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 2004 nastoupil na doktorské studium, oboru archeologie pravěká a raně středověká, kde zpracovává disertační práci na téma „Raně středověké meče a hrobové celky s meči z České republiky v celoevropském kontextu“. Spolu se svými kolegy (např. Ing. Jiřím Hoškem) vydal řadu odborných článků k raně středověkým mečům (jejich seznam můžete nalézt zde). V současné době s kolegy připravuje práce o raně a vrcholně středověkým mečích, které budou obsahovat první katalog českých mečů z těchto období.

S Jiřím jsme debatovali o řadě témat. Ústředním tématem byla jeho nová kniha „Early Medieval Swords from Mikulčice“, jejíž podepsaný výtisk jsem zdarma obdržel. Část naší konverzace se zabývala českou archeologií, financováním odborné literatury a jejím prezentováním u nás i v zahraničí. Kupříkladu o Velké Moravě se v cizině, zejména pak v USA, ví velmi málo, protože se produkuje nedostatečné množství literatury ve světových jazycích. Zároveň je složité nalézt dobré překladatele odborného textu do anglického jazyka a na vznik nových knih kolikrát nejsou peníze.

„Existují dva druhy badatelů,“ říká Jiří Košta, „takoví, kteří sedí na nálezech a poté produkují poměrně zajímavé práce, ale mají tu nevýhodu, že nemají šanci samotní prozkoumat celá pohřebiště v jejich úplnosti. A pak jsou ti, kteří pracují v týmech složených z více generací, například tým profesora Macháčka v Brně.“ V těchto týmech pracují pedagogové spolu s žáky, kteří představují levnou a spolehlivou pracovní sílu, a vzájemně se obohacují. Konkrétně archeologie v Brně má s tímto přístupem dlouhé zkušenosti a tento přístup je podle Košty velmi pokrokový.

Řeč byla také o odborných publikacích týkajících se raně středověkých mečů. Každý, kdo se věnuje raně středověkým mečům, by tak neměl opomenout práce Jana Petersena (De Norske Vikingesverd, Norsko), Fedira Androščuka (Viking Swords, Švédsko), Iana Pierce (Swords Of The Viking Age), Sergeje Kainova (např. Swords from Gnёzdovo, Rusko), Vytauta Kazakevičia (Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Litva), Alfreda Geibiga (Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter, Německo), Andrzeje Nadolského (Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku, Polsko), Jaapa Ypeye (např. Six Iron Swords from the Netherlands, Nizozemí) nebo Gorana Bilogriviće (např. Carolingian Swords from Croatia – New Thoughts on an Old Topic, Chorvatsko) a dalších. Práce Jiřího Košty a Jiřího Hoška jsou samozřejmostí.

westphal

Konstrukce jílců v 7. (1), 8. (2), 8./9. (3) a 10. století (4). Převzato z Westphal, H. (2002). Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühinittelalterlichen Waffen, Oldenburg, 169, Textfigur 3.

Diskuze se ubírala také chronologicko-typologicko-terminologickým směrem. Kromě toho, že mi Jiří Košta odpověděl na dotaz, jak se do češtiny nejkorektněji překládá upper hilt (podstava, báze), mi názorně vysvětlil, že v různých zemích mohou být tytéž meče rozdílně datovány, v nejextrémnějších případech i o několik století. Důležité je zmínit, že datace jsou vědci uměle vytvořené a že se mnohdy řídí nejstarším nebo nejmladším výskytem jednotlivých typů. Jiří proto zastává názor, že by se měl hledat konsenzus a mělo by se přihlížet ke specifikům jednotlivých zemí; například ve Franské říši ustává ukládání do hrobů někdy na začátku 9. století, zatímco ve Švédsku lze převážně od 10. století sledovat v některých hrobech s meči uložené mince. Obecně platí, že datace pomocí mincí (terminus post quem) je složitá a ne vždy průkazná, protože mezi výrobou předmětu, jeho používáním a následným uložením do hrobu může uběhnout klidně i 50 a více let. Jiří Košta dodává, že typy mečů představují trendy, avšak samozřejmě můžeme najít takové meče, které se trendům vymykají.

Co mě z debaty s Jiřím nejvíce obohatilo byl jeho pohled na historické pozadí vzniku nových typů raně středověkých mečů v 9. století. Jiří Košta říká, že starší, merovejské meče mají kratší a širší čepel a relativně krátkou příčku (a někdy i z organických materiálů), někdy až do té míry, že přesahuje šířku čepele pouze o centimetr na každé straně. To se mělo změnit v 9. století, kdy Karel Veliký založil kavalérní útvary, a to především proto, aby byl schopný přesunout velké množství lidí z celé říše na jedno místo, a tak ji efektivně bránit. V těchto jezdeckých útvarech pak lze spatřovat prazáklad těžké jízdy, kterou známe z pozdějšího středověku. Důležité je však to, že ještě za života Karla Velikého sváděla říše boje se Sasy, Slovany, Araby – tedy etniky s jinou výzbrojí, proti které franská výzbroj fungovala. Problém nastal za občanských válek za vlády Ludvíka Pobožného v druhé čtvrtině 9. století, kdy proti sobě stanula tatáž výzbroj. A právě v tomto okamžiku – říká Jiří Košta – se mohl vyvinout nový typ meče, který lze definovat pomocí delší a užší čepele, jednokusové hlavice, lepšího vyvážení a delší, pevnější příčky. Zatímco některé skandinávské meče zachovávají archaičtější tvary (mají kratší a širší čepele s kratší příčky) ještě v 11. století, což musí souviset s faktem, že Seveřané bojovali opěšale, tak franské meče 9. století byly skvěle přizpůsobené jízdnímu boji. Delší čepel umožňovala lepší dosah a delší záštita chránila ruku – lze totiž předpokládat, že na rozdíl od opěšalých Seveřanů, kteří se bránili štítem a útočili mečem, karolinští jezdci kryli údery i meči, jelikož pohyb štítu je na koňském hřbetu omezený. Hojnější zastoupení kavalérního boje naznačuje také fakt, že se v iluminacích začínají objevovat kopí založená do podpaží namísto držená v dlani s palcem mířícím od hrotu.

Early Medieval Swords from Mikulčice, kniha, na které se Jiří Košta spolupodílel.

Dále mi Jiří vysvětloval závěry své práce „Early Medieval Swords from Mikulčice“. Na mečích z Mikulčic je prý zajímavé hlavně to, že mezi nimi můžeme najít početnou skupinu („skupina d“), která má nezvykle dlouhé čepele. Alfred Geibig totiž ve své práci „Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter“ řekl, že se před polovinou 10. století neobjevují čepele, které jsou delší než 830 mm, ale v Mikulčičích, které lze datovat zánikem Velkomoravské říše do 9. století nebo začátku 10. století, se objevuje hned šest mečů (5 mečů typu X a jeden meč typu N), jejichž čepele jsou delší než 830 mm a široké v rozmezí 45–60 mm (čepele jsou tedy velmi dlouhé a úzké až středně široké). Po celé 20. století přitom převládal názor, že typ X lze datovat do 10. století, zatímco Jiří Košta se snaží poukázat, že lze nalézt i exempláře datované do 9. století. Jelikož nevíme, co se dělo na Velké Moravě těsně po jejím zániku, tak nemůžeme vyloučit ani (méně pravděpodobnou) možnost, že se uvedené meče typu X používaly v 10. století, kdy byly uloženy do hrobů.

Jiří Košta na mě působí dojmem nesmírně vzdělaného a skromného člověka, který rád prezentuje výsledky svého bádání všem zájemcům o raný středověk. Jeho závěry, jež posouvají hranice poznání na poli raně středověkých mečů, jej řadí mezi špičky evropské archeologie. Z jeho pracovny jsem odcházel obohacen novými poznatky a podepsanou knihou. Proto bych chtěl Jiřímu Koštovi co nejsrdečněji poděkovat, stejně jako Mgr. Ľubomíru Novákovi, který mne pozval do Národního muzea a zprostředkoval naše setkání, a všem čtenářům, který článek zaujal, doporučuji Jiřího zkontaktovat (jiri_kosta@nm.cz) nebo si přečíst jeho literaturu.