Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Obr. 4: Raritní vyobrazení visícího nákončí v západoevropské ikonografii. Rukopis: Latin 1141, Fol. 14, 9. století.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 6: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 7: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 8: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 9: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 10: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 11: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 12: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 13: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 14: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Inspiromat #16, The Birka Warrior

The 16th part of so-called “inspiromat” will be a little bit special because it is the first bilingual article I have written so far. We are going to meet impressive Swedish reenactor Fredrik Hellman, who kindly answered my questions.

HunnestadFredrik calls himself “a free Viking”, which means that he is not a member of any group. He has been participating  reenactment activities since 2003, including Swedish (Stallarholmen, Foteviken, Skeppen kommer, Gunnes gård, Ale, Birka), Norwegian (Gudvangen, Borre, Bronseplatsen, Sarpsborg, Lofoten), Danish (Trelleborg, Moesgaard), Polish (Wolin), Estonian (Saula winterfest), Finnish (Saltvik), Icelandic (Hafnafjördur), Russian (Ladoga, Rusborg) and Ukrainian (Kiev) historical festivals.

Fredrik describes his approach to reenactment in these words:

I try to find out more about what is historically correct instead of just looking at what others are doing. Overall, in Sweden there are a lot of people who think it is more important to have fun than being historically correct. For me, it is very important to try to be correct or at least to know what is right and what is wrong.

Fredrik represents a warrior from Birka in about 900 AD. His clothing consists of a linen shirts (one of them is replica of Byzantian tunic found in Manazan Caves), woolen baggy trousers based on Gotlandic picture stones, woolen overlapping caftans (a blue one and a yellow one) without buttons, woolen leg wrappings, two pairs of leather shoes based on Dorestad and Haithabu finds, woolen nålbinding socks and woolen hats (one of them has fur rim and bronze pointed tip based on Birka grave Bj 644. Fredrik adds that no part of costume is handwowen except leg wrappings, but he also says that this is something that really needs to be improved. The yellow caftan and leg wrappings are natural dyed.

27The costume is enriched with belts with bronze panels loosely based on finds from Gotland (Fredrik adds he needs new more authentic belts), pouch with bronze fittings based on Rösta find and bronze ring based on a find from Gotland. Antler comb with bronze handle based on find from Birka grave Bj 944 allows Fredrik to comb his impressive beard.

Fredrik’s weaponry covers a helmet with aventail based on the find from Gjermundbu (see the article „Grafnir hjálmar : A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“), a chainmail from riveted rings with round cross section (rings were found among the material from Birka), a two-handed winged spear of Petersen type G (Fredrik’s main weapon, see the article “Wings on Viking Age Spears“), two swords of Petersen types O and Z based on finds from Scotland and Dalarna, Sweden, a bow, javelins and a seax / battle knife with decorated sheat based on finds from Uppland, Sweden (see the article “Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland“). The war gear does not include limb protection and gambeson because of their absence in the material (see articles “Limb Protection : Then and Now” and “An Introduction to Old Norse Padding“). On the other hand, Fredrik use leather gloves on account of safety (see the article “War Mittens – Then and Now“).

Besides the fighting, Fredrik devotes to many othes period activities. He can start the fire with flintstone and steel, he cooks, plays self-made lyre (see the article “The Early Lyre in Scandinavia“) and owns a small Viking boat.

I thank Fredrik Hellman for his time and for his answers on my inquisitive questions. The Forlǫg Project wishes Fredrik good luck and interesting moments in his future reenactment career.


Šestnáctý díl inspiromatu bude poněkud speciální, protože se jedná o můj první bilingvní článek. V tomto dílu inspiromatu se seznámíme s působivým švédským reenactorem Fredrikem Hellmanem, který ochotně odpověděl na mé otázky.

26Fredrik sám sebe nazývá „svobodným vikingem“, protože není členem žádné skupiny. Reenactmentu se věnuje od roku 2003 a dosud navštívil řadu švédských (Stallarholmen, Foteviken, Skeppen kommer, Gunnes gård, Ale, Birka), norských (Gudvangen, Borre, Bronseplatsen, Sarpsborg, Lofoten), dánských (Trelleborg, Moesgaard), polských (Wolin), estonských (Saula winterfest), finských (Saltvik), islandských (Hafnafjördur), ruských (Ladoga, Rusborg) a ukrajinských (Kyjev) historických festivalů.

Fredrik svůj přístup k reenactmentu komentuje slovy:

Snažím se zjišťovat, co je historicky korektní, namísto toho, abych kopíroval ostatní. Celkově vzato je ve Švédsku hodně lidí, kteří si myslí, že je důležitější se bavit než být dobový. Pro mě je velmi důležité, abych byl dobový, nebo abych alespoň věděl, co je správně a co je špatně.

Fredrik představuje válečníka z Birky kolem roku 900. Jeho oblečení se skládá z lněných košilí (jedna z nich je replikou byzantské tuniky nalezené v manazanských jeskyních), vlněných širokých kalhot založených na gotlandských obrazových kamenech, vlněných přeložených kaftanů (modrého a žlutého) bez knoflíků, vlněných ovinek, dvou párů kožených bot založených na nálezech z Dorestadu a Haithabu, vlněných nålbindingových ponožek a vlněných čapek, z nichž jedna má kožešinový lem a bronzový kónus vyrobený na základě hrobu Bj 644 z Birky. Fredrik dodává, že žádná část kostýmu s výjimkou ovinek není z ručně tkané látky, a současně říká, že na tomto je potřeba zapracovat. Žlutý kaftan a ovinky jsou přírodně barvené.

25Kostým doplňují opasky s bronzovými panely, které se volně zakládají na gotlandských nálezech (Fredrik dodává, že potřebuje dobovější opasky), brašna s bronzovým kováním, která je replikou brašny ze švédské Rösty, a bronzový prsten podle nálezu z Gotlandu. Díky parohovému hřebenu s bronzovou střenkou, který se zakládá na nálezu z hrobu Bj 944 v Birce, si Fredrik může pročesávat svůj mocný vous.

Fredrikova výzbroj čítá přilbu se závěsem podle nálezu z norského Gjermundbu (viz článek „Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání“), kroužkovou košili z nýtovaných kroužků kruhového průřezu (podobné kroužky byly nalezené v Birce), obouruční kopí s křidélky Petersenova typu G (Fredrikova hlavní zbraň, viz článek „O křidélkách na vikinských kopích“), dva meče Petersenových typů O a Z, které se zakládají na nálezech ze Skotska a švédské Dalarny, luk, oštěpy a sax / bojový nůž se zdobenou pochvou podle nálezů ze švédského Upplandu (viz článek „Vikinské saxy z Upplandu a Västmanlandu“). Výzbroj nezahrnuje ochranu končetin a prošívanici, protože neexistují doklady jejich používání (viz články „Ochrana končetin: tehdy a dnes“ a „Úvod do staroseverských podzbrojí). Kvůli bezpečnosti Fredrik používá kožené rukavice (viz článek „Bojové rukavice – tehdy a dnes“).

Kromě boje se Fredrik věnuje řadě dalších dobových aktivit. Dokáže rozdělat oheň křesadlem a pazourkem, vaří, hraje na vlastnoručně vyrobenou lyru (viz článek „Lyry ve staré Skandinávii“) a vlastní vikinský člun.

Děkuji Fredriku Hellmanovi za jeho čas a za odpovědi na mé všetečné otázky. Projekt Forlǫg přeje Fredrikovi mnoho zdaru a zajímavých momentů v jeho budoucí reenactorské kariéře.