Specifický typ moravského opasku

Zdravím Vás, přátelé i náhodní kolemjdoucí!

V tomto článku bych rád otevřel vskutku fascinující problematiku, na kterou se dva roky připravuji, a sice specifický typ opasku, který se používal, nakolik je mi známo, výlučně na velkomoravských lokalitách. Tento článek si klade za cíl popsání tohoto typu a jeho základní charakteristiky, uvedení nejdůležitějších nálezů a představení rekonstrukcí. V neposlední řadě se vyjádřím k symbolice takového opasku.


Popis

Typ opasku, který bych rád popsal, se vyznačuje tím, že přezka postrádá jazýček. Podle tohoto výrazného rysu lze tento typ opasku v archeologickém materiálu snadno identifikovat. Jazýček je pak suplován kováním ve tvaru ptáčka, jehož zvednutý krk se po protažení opírá o oblouk přezky a opasek zapíná. Toto kování nahrazuje také otvory v opasku. V následujícím rozboru prozkoumáme, jak byla kování umisťována na opasek a v jakých množstvích.

Kování samostatná
Kování je v daném místě opasku tvořeno pouze jedním ptáčkem, který vyplňuje šíři opasku. Kování bylo připevněno pomocí dvou (navrhuje Galuška ve své rekonstrukci; Galuška 2013: 63, Obr. 40) nebo tří nýtů (hrob 13 ve velmožském dvorci v Pohansku u Břeclavi; Kouřil 2014: 359), anebo pomocí dvou trnů (hroby 360 a 433 od 3. mikulčického kostela; Kouřil 2014: 355, 363), které tvořily spodní část odlitků. Tyto trny, které měly podobu plošky s otvory kolmými vůči celkové orientaci předmětu, byly protaženy kůží a kovovou vymezovací destičkou na vnitřní straně opasku a následně byly skrze otvory zajištěny drátem. Tato vymezovací destička se dochovala u kování z hrobu 433 od 3. mikulčického kostela (Kouřil 2014: 355). Zdá se, že drát bylo možné vyjmout a celé kování mohlo být poměrně jednoduše odstranitelné, což se mohlo hodit pro dodatečnou úpravu opasku.

Opaskové kování z hrobu 13 u velmožského dvorce v Pohansku u Břeclavi. Kouřil 2014: 359.

Opaskové kování z hrobu 360 od 3. mikulčického kostela; Kouřil 2014: 363.

Opaskové kování z hrobu 433 od 3. mikulčického kostela; Kouřil 2014: 355.

Rekonstrukce kování z hrobu 22 v Modré. Galuška 2013: 63, Obr. 40.
Ptáčci jsou do opasku zasunuti obráceně.

Kování složená
Kování je v daném místě opasku tvořeno dvěma ptáčky, kteří bok po boku vyplňují šíři opasku. Ptáčci byli buď rozděleni a představovali pár samostatných kování, anebo byli spojeni do jednoho odlitku. Příkladem rozdělených ptáčků může být kování z hrobu 156/49 ze Starého Města (Hrubý 1955: 194, 440, Obr. 36), které je připevněno dvěma nýty. Nelze vyloučit, že i některá samostatná kování s trny byla použita v páru, avšak není to příliš pravděpodobné. Spojení ptáčci byli buďto připevněni dvěma (detektorářský průzkum Mikulčic 2011) či čtyřmi nýty (hrob 390 od 3. mikulčického kostela; Kouřil 2014: 362), nebo měli tři (hrob 100 od 2. mikulčického kostela; Kouřil 2014: 366) nebo čtyři trny s otvory (hrob 50 od 6. mikulčického kostela, hrob 295 od 3. mikulčického kostela; Kouřil 2014: 362, 371). Na rozdíl od samostatných kování s trny se zdá, že složená kování s trny neměla vymezovací destičky, nýbrž byla zajištěna dráty, které byly napnuty mezi jednotlivými otvory (nejviditelnější v případě hrobu 50 od 6. mikulčického kostela; Poulík 1975: 100, Obr. 25). U jednoho z kování z hrobu 50 od 6. mikulčického kostela si můžeme všimnout, že drátky byly zřejmě propojeny jakýmsi páskem, jehož funkci v tuto chvíli nedokážeme odhadnout.

Opaskové kování z hrobu 390 od 3. mikulčického kostela; Kouřil 2014: 362.

Opaskové kování z hrobu 50 od 6. mikulčického kostela; Kouřil 2014: 364; Poulík 1975: 100, Obr. 25.

Opaskové kování z hrobu 100 od 2. mikulčického kostela; Kouřil 2014: 366; Poulík 1975: Tab. 37.

Kresebná rekonstrukce opasku z hrobu 156/49 ze Starého Města. Hrubý 1955: 199, Obr. 36.

Kování mohla být na opascích rozprostřena v několika řadách: máme doklady jedné řady (hrob 13 u velmožského dvorce v Pohansku; hrob 360 od 3. mikulčického kostela), dvou řad (hrob 156/49 ze Starého Města; hrob 50 od 6. mikulčického kostela) i tří řad (hrob 100 od 2. mikulčického kostela; hroby 295, 390 a 433 od 3. mikulčického kostela). Tato četnost vrhá světlo na další velkomoravské opasky a na raně středověké opasky jako celek. Potvrzuje se, že opasky byly dělány na míru a nebyly o moc delší, než činil obvod pasu nositele. Za zmínku také stojí, že u opasku z hrobu 156/49 ze Starého Města jsou kování umístěna v rozmezí 4-5 cm od sebe (Hrubý 1955: 194), což přibližně odpovídá rozmístění dírek na moderních opascích.

Co se týče materiálu, je potřeba zmínit, že kování je takřka vždy vyrobeno ze slitiny mědi, někdy též pozlacené (hrob 13 u velmožského dvorce v Pohansku; hrob 100 od 2. mikulčického kostela; hrob 295 od 3. mikulčického kostela; hrob 50 od 6. mikulčického kostela), a to i v případě, že ostatní komponenty opasku jsou ze stříbra. Důvodem je snad lepší pevnost slitiny mědi oproti stříbru, které by se snadněji ohýbalo. Lze snadno rozlišit kování, která jsou vyrobena z plechu (hrob 156/49 ze Starého Města) a která jsou odlévána (hrob 13 u velmožského dvorce v Pohansku; hrob 310/48 z Dolních Věstonic – Na Pískách; hrob 100 od 2. mikulčického kostela; hroby 295, 360, 390 a 433 od 3. mikulčického kostela; hrob 50 od 6. mikulčického kostela). Kusy z plechu jsou výrazně schématičtější, na rozdíl od odlitků, které představují poměrně věrné miniatury ptáků s propracovanými detaily (složená křídla). Je příznačné, že v sousedních zemích (nástupnických státních útvarech) – Čechách a piastovském Polsku – se objevují přejatá kování, která jsou vyrobena i z jiných materiálů – železo (Libice nad Cidlinou) a stříbro (Wolin).


Katalog

Hrob 100 od 2. mikulčického kostela

Opasek, který byl nalezen v hrobu č. 100 od 2. mikulčického kostela, se skládal ze osmi komponentů (Kouřil 2014: 366). Stříbrná přezka s rozměry 4,7 × 4,4 cm byla k opasku připevněna pomocí dvou nýtů. Stříbrné a částečně pozlacené nákončí s rozměrem 5,1 × 3,2 cm je oboustranně dekorováno, na rubové straně rytou postavou oranta. Nákončí bylo na opasek nanýtováno pěti zřejmě stříbrnými nýty. Tělo opasku bylo zdobeno třemi kováními ve tvaru ptáčků o rozměru 1,8 × 1,6 cm z pozlacené slitiny mědi. Tato kování byla připevněna pomocí tří trnů. Opasek byl dále ozdoben třemi pukličkami ze stejného materiálu o rozměru 2 × 1,5 cm, které byly připevněné nýtem. Velmi podobná puklička se zesíleným okrajem a nýtem uvnitř, podle popisu vyrobená z bronzového pozlaceného plechu, byla v Mikulčicích nalezena volně v terénu v roce 1967, ve čtverci K14; dost možná odpadla z podobného opasku. Celý hrob je datován do 9. století.

Kovové komponenty opasku z hrobu 100 od 2. mikulčického kostela. Kouřil 2014: 366.

Hrob 295 od 3. mikulčického kostela

Opasek, který byl nalezen v hrobu č. 295 od 3. mikulčického kostela, se skládal ze čtyř komponentů z pozlacené slitiny mědi (Kouřil 2014: 371). Přezka absentuje. Nákončí s rozměrem 3,5 × 2,3 cm je jednostranně dekorováno vrubořezem a zdá se být k opasku nanýtováno čtyřmi nýty. Tělo opasku bylo zdobeno třemi kováními ve tvaru ptáčků o rozměru 1,9 × 1,6 cm, 1,9 × 1 cm, 1,9 × 1 cm. Tato kování byla připevněna pomocí trnů. Inventární kresba zachycuje kromě nákončí a záponek také domnělý plíšek ze slitiny mědi, který měl pocházet z nákončí, ale pravděpodobněji představoval destičku, která přidržovala přezku. Celá souprava měla být uložena u levé lýtkové kosti, opasek byl na tělo zřejmě volně položen. Celý hrob je datován do 9. století.

Kovové komponenty opasku z hrobu 295 od 3. mikulčického kostela. Kouřil 2014: 371.

Hrob 360 od 3. mikulčického kostela

Opasek, který byl nalezen v hrobu č. 360 od 3. mikulčického kostela, se skládal ze tří komponentů (Kouřil 2014: 363). Přezka ze pozlacené slitiny mědi o rozměru 3,7 × 3,2 cm je na obroučce zdobena vlnovkou a k opasku byla připevněna pomocí dvou nýtů. Nákončí ze stejného materiálu s rozměrem 3,4 × 2,3 cm je jednostranně dekorováno vrubořezem a počet nýtů není znám. Tělo opasku bylo zdobeno jedním kováním ve tvaru ptáčka o rozměru 1,8 × 0,6 cm. Toto kování bylo připevněno pomocí dvou trnů. Celý hrob je datován do 9. století.

Kovové komponenty opasku z hrobu 390 od 3. mikulčického kostela. Kouřil 2014: 362.

Hrob 390 od 3. mikulčického kostela

Opasek, který byl nalezen v hrobu č. 390 od 3. mikulčického kostela, se skládal z pěti komponentů (Kouřil 2014: 362). Tento opasek bezesporu patří mezi jeden z nejhonosnějších opasků Velké Moravy. Stříbrná přezka o rozměru 6,3 × 3,5 cm je na obroučce zdobena linkami a chybí jí přidržovací destička, která byla původně nalezena, ale v průběhu času se rozpadla. Stříbrné nákončí s rozměrem 7,2 × 4,2 cm je na lícové straně zdobeno barevnými skly a antickou gemou, na rubové straně pak rytou postavou oranta. Počet nýtů na nákončí je zřejmě sedm. Tělo opasku bylo zdobeno třemi kováními ve tvaru ptáčků o rozměru 2,1 × 2,7 cm, provedených ze slitiny mědi. Toto kování bylo připevněno pomocí čtyř nýtů. Na spodní straně kování se nachází otisk textilu, a je tak velmi pravděpodobné, že opasek byl potažen látkou. Celý hrob je datován do 9. století.

Kovové komponenty opasku z hrobu 390 od 3. mikulčického kostela. Kouřil 2014: 362.

Hrob 433 od 3. mikulčického kostela

V hrobu 433 od 3. mikulčického kostela byla nalezena 3 kování ve tvaru ptáčka (Kouřil 2014: 355; Klanica et al. 2019: 241). Mikulčice. Die nekropole an der dreischiffigen basilika, Brno.). Kování je vyrobeno ze slitiny mědi a má rozměr 2,2 × 0,9 cm. K opasku byla připevněna pomocí dvou trnů, na které je navlečena kovová vymezovací destička a které byly zafixovány obtočeným drátem. V hrobu byla nalezena také přezka s trnem ze slitiny mědi a dvě stříbrná nákončí různých velikostí, není však jasné, zda tyto komponenty tvořily jeden nebo více setů (Ungerman 2002: 114-5).

Ptáčci z hrobu 433 od 3. mikulčického kostela. Kouřil 2014: 362.

Hrob 50 od 6. mikulčického kostela

Opasek, který byl nalezen v hrobu č. 50 od 6. mikulčického kostela, se skládal ze čtyř komponentů z pozlacené slitiny mědi (Kouřil 2014: 364). Přezka o rozměru 3,6 × 2,6 cm k opasku byla připevněna pomocí dvou nýtů. Nákončí s rozměrem 3 × 2,1 cm je jednostranně dekorováno vrubořezem a byla k opasku připevněna pomocí čtyř nýtů. Tělo opasku bylo zdobeno dvěma kováními ve tvaru ptáčků o rozměrech 2,3 × 2,7 cm a 2,2 × 2,5 cm. Toto kování bylo připevněno pomocí trnů, mezi kterými byl natažen drát a pásky (Poulík 1975: 100, Obr. 25). Celý hrob je datován do 9. století. Nutno podotknout, že přezka původně zřejmě měla jazýček, který se však nedochoval. Věříme, že přezka z tohoto hrobu, a velmi pravděpodobně také nákončí, byly franskými výrobky, které byly v domácích poměrech upraveny a doplněny o kování ve tvaru ptáčků. Svědčí o tom také to, že velmi podobný set s identickou přezkou, avšak bez ptáčků, byl nalezen v hrobu Bj 750 ve švédské Birce (Arbman 1940: Taf. 86.1).

Kovové komponenty opasku z hrobu 50 od 6. mikulčického kostela. Kouřil 2014: 364.

Detektorové nálezy z let 2010-2011, Mikulčice

Petr Luňák, který se zúčastnil detektorových průzkumů Mikulčic, nás upozornil, že roku 2010 byla nalezena dvě kování – jedno bylo identické, jako kování z hrobu 13 u velmožského dvorce v Pohansku, a druhé bylo totožné s kováním z 295 od 3. mikulčického kostela. O rok později pak bylo nalezeno kování složené ze dvou ptáčků ve stylu např. 295 od 3. mikulčického kostela, ale se vymykalo tím, že na vrchní straně skrze stylizovaná křidélka byly symetricky navrtány dva otvory, skrze které byl předmět přinýtován. Všechny tři nálezy byly vyrobeny ze slitiny mědi bez známky zlacení. Prozatím nejsou publikovány.

Hrob 156/49 ze Starého Města

Opasek z 156/49 je zhruba 7,5 cm široký. Jeho přezka je tvořena oválnou přezkou z prutu ze slitiny mědi, na které byla navlečena destička zřejmě ze stejného materiálu, jež byla pomocí tří nýtů připevněna ke kožené části opasku. Rozměry přezky jsou 8,7 × 4,6 cm. Kování ve tvaru ptáčka o délce 2,3 cm je na opasek umístěno ve dvou párech a je vyvedeno v blíže neurčeném kovu. Kování je k opasku připevněna pomocí dvou nýtů. Na opasku se nacházejí otvory, které mohly souviset s podélným prošíváním (Hrubý 1955: 440). Na konci opasku se nachází duté válečkovité nákončí o velikosti 7,7 × 1 cm, svinuté z příčně žebrovaného bronzového plechu. Zdá se, že žádný komponent tohoto opasku nebyl odléván (Hrubý 1955: 194, 440, Obr. 35.19, Obr. 36).

Kovové komponenty opasku z hrobu 156/49 ze Starého Města. Hrubý 1955: Tab.59.1-3.

Schématický nákres nákončí z hrobu 156/49 ze Starého Města. Hrubý 1955: Obr. 35.19.

Hrob 13 u velmožského dvorce v Pohansku

Opasek, který byl nalezen v hrobu č. 13 u velmožského dvorce v Břeclavi-Pohansku, se skládal ze tří komponentů z pozlacené slitiny mědi (Kouřil 2014: 359). Přezka s rozměry 4,3 × 4,3 cm je na obroučce zdobena soustřednými kroužky a byla připevněna pomocí tří nýtů k opasku. Kování ve tvaru ptáčka o rozměru 2,2 × 1,6 cm bylo připevněno pomocí tří nýtů na kožený opasek. Nákončí s rozměrem 3,8 × 2,6 cm je oboustranně dekorováno, na rubové straně rytým maskovitým dekorem. Nákončí bylo na opasek nanýtováno třemi nýty, mezi kterými se zřejmě nacházely ozdobné pukličky imitující nýty. Celý hrob je datován do 9. století.

Kovové komponenty opasku z hrobu 13 u velmožského dvorce v Pohansku. Kouřil 2014: 359.

Hrob 310/48, Dolní Věstonice – Na Pískách

V hrobu č. 310/48 v lokalitě Dolní Věstonice – Na Pískách bylo nalezeno kování ze slitiny mědi reprezentující dva ptáčky (Poulík 1948-50: 81, obr. 40, 164). Zdá se, že toto kování bylo druhotně použito, neboť leželo u lebky a pohřbený byl kolem pasu vybaven opaskem s prostou, železnou přezkou s trnem.

Bojná I – Valy

Nález záponky z pozlacené slitiny mědi o rozměru 2,8 × 1,8 × 1,3 cm byl Kouřilem publikován jako knižní kování (Kouřil 2014: 444), avšak Ungerman zastává názor, že teorie o knižních kováních není průkazná a předmět dobře zapadá mezi kování ve tvaru ptáčků (Ungerman 2015: Pozn. 21). Předmět byl na podklad připevněn třemi nýty. Datování zapadá do 9. století.

Kování ve tvaru ptáčka z Bojné I – Valy. Kouřil 2014: 444.

Hrob E229, Nitra – Šindolka

Nález záponky ze slitiny mědi o 2,6 × 1,7 byl Kouřilem publikován jako knižní kování (Kouřil 2014: 444), avšak Ungerman zastává názor, že teorie o knižních kováních není průkazná a předmět dobře zapadá mezi kování ve tvaru ptáčků (Ungerman 2015: Pozn. 21). Předmět byl na podklad připevněn třemi nýty. V hrobu E229, který se datuje do 10.-11. století, byl ptáček použit sekundárně jako šperk na náhrdelníku.

Kování ve tvaru ptáčka z hrobu E229 z lokality Nitra – Šindolka. Kouřil 2014: 444.

Libice nad Cidlinou

Z Libice nad Cidlinou pocházejí celkem tři nálezy, které svědčí o vlivu velkomoravské módy na české prostředí. Na první z nich nás upozornil Petr Luňák. Jedná se o železnou záponku ve tvaru ptáčka, která se podobá nálezu z Bojné I – Valy, s níž sdílí vysoce zvednutý krk a přinýtování pomocí tří nýtů. Nakolik je nám známo, nález není publikován a je vystaven v Národním muzeu.

Další dva nálezy ze slitiny mědi pocházejí z detektorových nálezů a budou vypublikovány Janem Maříkem. V tento okamžik můžeme pouze prozradit, že první kování bylo nalezeno roku 2012 a je takřka identické s nálezem z lokality Nitra – Šindolka, zatímco druhý nález byl objeven roku 2017 a je prakticky identický s nálezem z Pohanska.

Kování ve tvaru ptáčka z Libice nad Cidlinou. Foto: Petr Luňák.

Hrob 42, Ciepłe, Polsko

Skvělý doklad o užívání záponek ve tvaru ptáčků v piastovském Polsku představuje nález z hrobu 42 v Ciepłe (Wadyl 2019: 141-4, Tabl. 38-9). Záponky, které byly vyrobeny ze slitiny mědi, zde byly použity v párech při fixování vysoce zdobených a symbolikou přeplněných ostruh. Hrob je datován zhruba do začátku 11. století.

Kování ve tvaru ptáčků z hrobu 42 v Ciepłe. Wadyl 2019: Tabl. 38-9.

Wolin, Polsko

Stříbrné kování ve tvaru ptáčka bylo nalezeno také ve slavném přístavním emporiu Wolin (Janowski 2014: 32). Záponka není blíže popsána a čeká na další publikování. Je datována autorem práce do 10. století a jedná se o bezkontextový nález.

Kování ve tvaru ptáčka z Wolinu. Janowski 2014: 32.

Giecz, Polsko

Leszek Gardeła, který zpracovával tento typ kování v Polsku, nás upozornil, že Hedči bylo nalezeno ještě jedno bezkontextové kování. Bohužel nedisponujeme jeho fotografií, které příslušné instituce odmítají vydat.


Shrnutí

Typ opasku, který jsme právě popsali, se objevuje na nejvýznačnějších velkomoravských lokalitách na Moravě a Slovensku, zejména v Mikulčicích, odkud pochází celých 12 kusů (a další hroby, ve kterých se vzhledem k absenci jazýčku přítomnost předpokládá, např. hroby 240 a 248 od 3. kostela). Podle Ungermana se móda tohoto opasku šířila právě z Mikulčic (Ungerman 2002: 100). Jistý inspirační zdroj nejen ptačí symboliky, ale také četných dekorací opasků, pocházel z avarského prostředí (Nováková 2015: 27-30), avšak byl přetvořen do svébytného výzdobného stylu. Opasek se skládá z přezky, nákončí a kování, které jsou vytvarovány do podoby ptáka. Toto kování nahrazuje jazýček a otvory v opasku a je současně výraznou dekorací opasku. Kování bylo v drtivé většině vyráběno ze slitiny mědi, výjimečně ze železa. Kování byla původně na opasek nanýtována, anebo byla připevněna pomocí dvou trnů. Zdá se, že v případě trnových variant bylo možné kování jednoduše odmontovat a posunout podle potřeby. Celkově hodnoceno se jedná o luxusní typ opasku, od kterého existovaly jednodušší varianty. Jak zdůrazňuje Ungerman, opasky s kováním ve tvaru ptáčků se vyskytují „výhradně u luxusních pásů, skoro nikdy u prostých bronzových či železných garnitur“ (Ungerman 2002: 100). Datace tohoto typu opasku směřuje do 9. století a představuje „jakési originální řešení zapínání, které vzniklo v domácím prostředí“ (Ungerman 2002: 100-1). Jestliže však Ungerman dodává, že “po zániku Velké Moravy zase upadlo v zapomnění” (Ungerman 2002: 101), nemůžeme s tímto tvrzením ve světle nových nálezů souhlasit. Jeví se totiž jako zřejmé, že kování byla užívána v Čechách a výrazné popularity se dočkala také v piastovském Polsku během 10. století a doznívají ve století následujícím. Je příznačné, že formující se státy Čech a Polska navázaly z důvodu své legitimnosti na velkomoravskou tradici nejen v ohledu církevní organizace (např. Sommer – Třeštík – Žemlička 2013: 233), ale také užitím důležitých předmětů reprezentujících kulturu Velké Moravy.

Symbolika ptáčka, která je u těchto opasků demonstrována, se objevuje u řady předmětů vytvořených velkomoravskou a přemyslovskou kulturou. Kromě opasků se jedná o gombíky, rukojeti nožů, vědra, nákončí pochev, sekery, prsteny a dekorativní terčíky. Názor, že se „symbolika ptáčka obvykle vztahuje ke konkrétním zoologickým druhům, nikoliv k ptáčkům obecně“ (Nováková 2015: 30), je dle mého soudu založen na přílišné interpretaci schématických zoomorfních motivů a nemá oporu ve skutečnosti. Lze tvrdit, že pokud se ptáčci objevují bez lidské postavy nebo kořisti, zpravidla nepůsobí dojmem dravého ptáka, spíše vypadají jako holubice, polní a vodní ptactvo a případně pávi nebo bažanti, což se může při srovnání například se skandinávskou symbolikou, která je přeplněna dravci, jevit jako pozoruhodné.

Nenalezl jsem žádnou přesvědčivou práci, která by přistupovala k symbolice ptáčka komplexně a pokoušela se o výklad. Rozhodně šlo o symbol s pozitivním významem. Není nemožné, že ptáček byl na Velké Moravě zakomponován i do křesťanské symboliky, jak nasvědčují liturgické nádoby (Kouřil 2014: 434), nicméně se zdá, že jeho význam není svázán pouze s křesťanstvím. Je důležité zmínit, že se ptáček objevuje u vysoce kvalitních a hodnotných šperků a jiných předmětů, které souvisely s určitou společenskou vrstvou. Snad mohl mít jisté postavení v dynastickém mýtu nebo mýtu o stvoření. Další možný výklad lze spojovat s faktem, že člověk má významný předpoklad asociovat se se zvířetem, se kterým si je biobehaviorálně podobný (Batt 2009), mohl ptáček pro tuto vrstvu vyjadřovat odraz některých žádoucích kvalit. Studie zkoumající popularitu různých druhů zvířat z roku 2009 hodnotí ptáky vysoce pozitivně, což si autorka studie vykládá fyziologickou podobností savcům, častou sociální povahou, faktem že jsou dvojnozí a mají párové vazby s vysokou úrovní zapojení obou rodičů do výchovy mláďat (Batt 2009). Zapomínat bychom neměli další pozitivní kvality – volnost a ušlechtilost – které se zdají být do ikonografie nepřímo zahrnuty a které nejvyšší sociální skupině jistě připadaly atraktivní. Opasky samotné byly vnímány jako statutové předměty (Klanica 1970: 78), a umístění ptáčka na pohyblivou část opasku jistě vytvářelo silnou imaginativní symboliku, která miniatury zvířat „přiváděla k životu“. Zdá se, že v piastovském Polsku symbolika kování ve tvaru ptáčků byla zapojena do komplexních mytologických příběhů, které sloužily jako skupinová identifikace (Gardeła – Kajkowski – Söderberg 2019).

Mgr. Jiří Dynda ze Slovanského ústavu AV ČR poskytl následující konzultaci:

U výkladu symboliky ptáčků bych primárně uvažoval v křesťanských horizontech: zejm. holubice jako duch svatý – byť tedy nevím, jestli je to pro 9. a 10. století přijatelné. Ale přiznám se, že ta kování, kde se nacházejí dva ptáčci vedle sebe, mi asociovala kosmogonický Earth Diver myth, který byl mezi (pravda, jen jižními a východními) Slovany znám (např. apokryf o Tiberiadském moři ad. texty) a vystupují v něm většinou právě vodní ptáci, hohol nebo kachna. Je to hodně spekulativní, ale na druhou stranu by takové úvahy šly směrem, jak uvažuje např. Leszek Gardeła o ostruhách nebo Jiří Macháček o nákončích se žábou a hadem – že by tyto zdánlivě utilitární luxusní předměty mohly být nositeli nějakých předkřesťanských mytologických nebo kosmologických symbolik.

Výběr velkomoravských a přemyslovských předmětů se symbolikou ptáčka.

1 – plaketka opasku z hrobu č. 24/48 ze Starého Města (Hrubý 1955: Obr. 37); 2 – nákončí opasku z hrobu č. 190/50 ze Starého Města (Hrubý 1955: Obr. 35.13); 3 – terčík ze Starého Města (Galuška 2004: 99); 4 – gombík z hrobu č. 251/49 ze Starého Města (Hrubý 1955: Obr. 39.1); 5 – gombík z hrobu č. 282/49 ze Starého Města (Hrubý 1955: Obr. 39.3); 6 – gombík z Kačic (Kalina 2010: Tab. II); 7 – gombík z Budče (Bartošková 2014: Obr. 10.13); 8 – gombík z hrobu č. H84 v Lumbeho zahradě na Pražském hradě (Frolík – Smetánka 2014: 152); 9 – kostěné obložení z Budče (Bartošková 2014: Obr. 30); 10 – prsten z Levého Hradce (Tomková 2012: Obr. 179.3); 11 – sekera z Hořicka (Muzeum východních Čech v Hradci Králové 2020); 12 – dekorace liturgické nádoby z hrobu č. 300 od 3. mikulčického kostela (Kouřil 2014: 434).


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

Bartošková, Andrea (2014). Budeč: Významné mocenské centrum prvních Přemyslovců, Praha.

Batt, Sarah (2009). Human attitudes towards animals in relation to species similarity to humans: a multivariate approach. In: Bioscience Horizons: The International Journal of Student Research, Volume 2, Issue 2, June 2009, 180–190.

Frolík, Jan – Smetánka, Zdeněk (2014). Pohřebiště v Lumbeho zahradě na Pražském hradě. Díl I Katalog, Praha.

Galuška, Luděk (2004). Slované – doteky předků. O životě na Moravě v 6.-10. století, Brno.

Galuška, Luděk (2013). Hledání původu : Od avarských bronzů ke zlatu Velké Moravy, Brno.

Gardeła, L. – Kajkowski, K. – Söderberg, B. (2019). The Spur Goad from Skegrie in Scania, Sweden: Evidence of Elite Interaction Between Viking Age Scandinavians and Western Slavs. In: Fornvännen 114, 57-74.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město: Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“, Praha.

Janowski, Andrzej (2014). W wolińskim porcie … / In Wolin’s port …, Wolin.

Kalina, David (2010). Raně středověké gombíky z Čech, Praha : Univerzita Karlova v Praze [bakalářská práce].

Klanica, Zdeněk (1970). Symbolika velkomoravských ozdob. In: Sborník Národního muzea A, XXIV, č. 1–2, 73–79.

Klanica, Z. – Kavánková, B. – Kouřil, P. (2019). Mikulčice. Die nekropole an der dreischiffigen basilika, Brno.

Kouřil, Pavel (ed.) (2014). Velká Morava a počátky křesťanství, Brno : Archeologický ústav AV ČR.

Muzeum východních Čech v Hradci Králové (2020). Jak se konzervovala unikátní ptačí sekerka. Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Dostupné z: https://muzeumhk.cz/aktuality/748-jak-se-sanovala-unikatni-ptaci-sekerka.html

Nováková, Jana (2015). Avarské výzdobné motivy v době avarské a jejich transformace v době velkomoravské, Praha: Univerzita Karlova v Praze [bakalářská práce].

Poulík, Josef (1948-50). Jižní Morava – země dávných Slovanů, Brno.

Poulík, Josef (1975). Mikulčice – sídlo a pevnost knížat velkomoravských, Praha.

Sommer, P. – Třeštík, D. – Žemlička, J. (2013). Čechy a Morava. In: Berendová, Nora (ed.). Christianizace a utváření křesťanské monarchie. Skandinávie, střední Evropa a Rus v období 10.-12. století, Praha, 219–261.

Tomková, Kateřina (2012). Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů, Praha.

Ungerman, Šimon (2002). Konstrukce honosných velkomoravských opasků. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. M, Řada archeologická, Brno: Masarykova univerzita, roč. 7, č. 1, 93-121.

Ungerman, Šimon (2015). Mečové pásy z 9.–10. století v západní a střední Evropě (typologie, chronologie, provenience a symbolika). In: Bojná 2. Nové výsledky výzkumov včasnostredovekých hradísk, 251-279.

Klanica, Z. – Kavánová, B. – Kouřil, P. – Ungerman, Š. (2019). Mikulčice – Die Nekropole an der dreischiffigen Basilika. Studien zum Burgwall von Mikulčice (SBM) XII, Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno, v. v. i.

Wadyl, Sławomir (2019). Ciepłe. Elitarna nekropola wczesnośredniowieczna na Pomorzu Wschodnim, Gdańsk.

Délka raně středověkých opasků

V reenactmentu existují „pravdy“, které takřka nikdy nejsou zpochybňovány, i když by měly být. Říká se jim „reenactorismy“ a jedná se o sebepropagující mýty, kterých se dopouštějí nováčci i veteráni. V tomto článku se podíváme na jeden z nich, a sice na mýtus dlouhého opasku v raně středověké Evropě, a navážeme tím na práci německého reenactora Christophera Kunze.

Z dochovaného materiálu je zcela evidentní, že přístupů k nošení opasku v raném středověku existovala celá škála. Ty se odvíjely o kulturního prostředí a lokálního vývoje, sociálního postavení, pohlaví a využití. Předpoklad, že se užíval jednotný typ opasků o totožné šířce a délce je chybný. V následujícím článku se na popud začínajících reenactorů, kteří často vznášení dotazy ohledně délky opasků, pokusíme zmapovat délku kožených mužských opasků na základě ikonografie a nálezů v hrobových celcích.

Obr 1: Hrob č. 59 z pohřebiště Haithabu-Flachgräberfeld
Arents – Eisenschmidt 2010b: 308, Taf. 10.


Jednoduchý opasek s krátkým koncem (do cca 20 cm)

Tato forma se nejvíce podobá dnešním opaskům, které se vyrábějí zhruba o 15 cm delší, než kolik činí obvod pasu. Hned v sedmi hrobech ze švédské Birky (488, 750, 761, 918, 949, 1030, 1076) jsou od sebe přezky vzdáleny do 10 cm (Arbman 1943) a podobné pozice bychom mohli najít po celé Evropě – zmínit můžeme velkomoravské (např. Kalousek 1973: 33, Obr. 13) či dánské hroby (Arents – Eisenschmidt 2010b: 301, Taf. 3). V raně středověké, spíše schématické nežli detailní ikonografii, nenajdeme opasky s visícími nákončími. V malované ikonografii jsou opasky vidět zřídkakdy, protože se zdají být záměrně překryty nařasenými svrchními tunikami, což si můžeme vyložit jako módní prvek. Výsledný opasek vypadá jako úzká horizontální linka.

V jistém rozporu stojí některé hrobové pozice a dekorace nákončí, podle nichž jistá část raně středověkých opasků měla nákončí, které po provlečení přezkou viselo směrem dolů. Nejnázorněji to ukazují výjevy lidí a zvířat, které jsou na nákončích občas k vidění a které jsou umístěny na délku. V několika případech jsou na nákončích umístěny postavy nahých mužů, což by mohlo naznačovat, že visící konec opasku dosahoval genitálií, které symbolicky mohl zastupovat nebo zdůrazňovat (Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27). V níže přiloženém výčtu se pokusíme navrhnout několik způsobů, jak mohly být opasky vázány.

Obr. 2: Výběr malované ikonografie 9.-11. století, zobrazující opasek skrytý v záhybech tunik.
Zleva: British Lib. MS Arundel 60, 4r, 11. století; BNF Lat. 1, 423r, 9. století; British Lib. MS Stowe 944, 6r, 11. století; XIV.A.13, 29v, 11. století.

Obr. 3: Nákončí vyobrazující nahého muže.
Thomas 2000: Fig. 3.16, 3.27.


Obr. 4: Raritní vyobrazení visícího nákončí v západoevropské ikonografii. Rukopis: Latin 1141, Fol. 14, 9. století.

  • Volný konec
    Nejjednodušší formu představuje opasek, který nošený téměř na maximální délku. Konec je pak tak krátký, že nepřekáží při manuální činnosti, a jelikož kopíruje opasek, je možné jej schovat v nařasené tunice. Vyobrazení, které vyobrazují volné konce opasků, lze poměrně běžně sledovat ve 13. a 14. století. Z raně středověkého Lotyšska známe opasek, který měl na svém konci kovový kroužek, jenž byl zaháknut za jazýček přezky.

Obr. 5: Rekonstrukce opasků z let 400-700 z německého okresu Zollernalb.
Schmitt 2005: Abb. 15.

Obr. 6: Rekonstrukce opasků typu Haithabu.
Arents – Eisenschmidt 2010b: 140, Abb. 61.

  • Založení za opasek
    Dalším jednoduchým způsobem nošení opasku je ten, při kterém konec zakládáme za již utaženou část opasku. Přinejmenším jeden doklad tohoto nošení máme v anglosaské Anglii, kde evidujeme opasek, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za opasek (Watson 2006: 6-8). Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 7: Konec opasku, který byl po průchodu přezkou obrácen zpět a založen za již utažený opasek.
Shrublands Quarry, Watson 2006: Fig. 6.

  • Založení do průvlečky
    Kovové průvlečky opasků jsou v archeologickém materiálu velmi vzácné. Jedna taková byla nalezena v gokstadské mohyle (C10439) a je uzpůsobena tak, aby pojala kovové nákončí z téhož hrobu (Nicolaysen 1882: 49, Pl: X:11). Další průvlečka se předpokládá v hrobě č. 478 v Birce (Abrman 1943: 138) a tři další průvlečky z bronzového plechu se zřejmě našly v gotlandském Kopparviku (Toplak 2016: 126). Vzhledem k průvlečkám, které se obvykle objevují v souvislosti s ostruhami či podvazky, u nichž dosahují šíře 2-3 centimetrů (např. Andersen 1993: 48, 69; Thomas 2000: 268; Skre 2011: 72-74), lze předpokládat, že pokud by se kovové průvlečky více používaly u opasků, mohli bychom je lépe detekovat. Je možné, že v průběhu času zkorodovaly, že se méně často ukládaly do hrobů, že se používaly také organické průvlečky nebo že se objeví při detailnější rešerši. Obecně vzato lze předpokládat použití průvlečky zejména v případě, že že přezka nemá destičku – v opačném případě by destička při založení do průvlečky nebyla vidět.

Obr. 8: Rekonstrukce opasku z hrobu č. 478 v Birce.
Abrman 1943: 138, Abb. 83.

Obr. 9: Pokusná rekonstrukce opasku z hrobu č. 949 v Birce, aplikující koženou průvlečku.
Autor: Sippe Guntursson.

  • Probodnutí dvou dírek
    Jako poměrně elegantní se osvědčilo řešení, při kterém reenactor probodne dvě po sobě jdoucí dírky a založí opasek pod přezku. Všechny opaskové komponenty jsou tak viditelné. Toto řešení lze evidovat nejméně na dvou archeologických nálezech z Británie a Belgie z 6.-7. století (De Smaele et al. v tiskuWatson 2002: 3). Stejný systém známe z raně středověkého Lotyšska. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.

Obr. 10: Probodnutí dvou dírek, které umožňuje provlečení konce opasku za přezkou.
Autor: Erik Panknin.

  • Uchycení za řemínek
    Dalším estetickým, byť nepodloženým způsobem, jak upevnit opasek, je zavedení řemínku do opasku, který bude držet jazýček přezky, zatímco konec opasku pokračuje za přezku. Pro tento způsob nemáme žádnou evidenci. 

Obr. 11: Uchycení přezky pomocí řemínku, který je upevněný v opasku. Nepodložená hypotéza.
Autor: L’Atelier de Micky.

  • Založení do zdířky v přezce
    Ve východoevropském prostředí jsou velmi běžné přezky, které kromě klasické obroučky aplikují také obdélníkovou zdířku. Do tohoto otvoru mohl být založen konec opasku poté, co byl upevněn jazýčkem v obroučce, a mohl být svěšen směrem dolů. V případě nařasení tuniky a překrytí opasku není problém opasek srovnat do linky.


Obr. 12: Rekonstrukce opasku z berezoveckého mohylníku.
Степанова 2009: 250, рис. 18.

  • Uzel na opasku
    Nejběžnějším způsobem uvázání v reenactmentu je jednoznačně uzel, provedený následujícím způsobem: konec opasku je po průchodu přezkou zespodu zasunut pod opasek a následně zasunut do vzniklého oka. Tímto způsobem lze dosáhnout na opasku kolmice a toho, že lícová strana nákončí bude stále pohledová. Tento způsob úvazu, avšak s mnohem kratším opaskem, než jaký je v současném reenactmentu standardem, lze nalézt na území Francie z merovejské doby (France-Lanlord 1961) či v období 13. a 14. století.

Obr. 13: Rekonstrukce merovejského opasku z St. Quentin.
France-Lanlord 1961.


Kompozitní opasek s dlouhým koncem

Část východoevropských zdobených opasků raného středověku je tvořena komplexnějším způsobem, který se vyznačuje jedním či více delšími konci. V případě, že je konstruován tak, že má více konců, pak je jeden z nich – obvykle kratší – určen k fixaci pomocí přezky, zatímco další jsou buď přivěšené, nebo tvořené druhou vrstvou skládaného řemenu. Dlouhé konce těchto nákladných opasků jsou určeny k dvojitému omotání, založení do průvlečky či za opasek. Délka konců není standardizovaná, ale nejsme schopni najít opasek, který by svému majiteli po kompletním uvázání dosahoval níže než po rozkrok. Při hledání paralel si můžeme povšimnout, že takto poskládaný opasek má mnoho podobností se střapci koňských postrojů. Zřejmě zde máme co do činění s jezdeckými opasky nebo opasky z takové tradice vzešlými, které si uchovaly pozici předmětů bohatého statutu i poté, co byly převzaty sousedními, nekočovnými kulturami. Konečně je potřeba říci, že delší opasek sloužil zejména k tomu, aby mohl pojmout více dekorace a aby majiteli umožnil pružněji zacházet z délkou, tedy k praktickým a estetickým důvodům.

Obr. 14: Kompozitní opasky s dlouhými konci.
A, b – opasky z Gnězdova (Мурашева 2000: рис. 109, 113), c – opasky z Nových Zámků (Čilinská 1966: Abb. 19), d – opasek z Hemse (Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:9:3), e – rekonstrukce úvazu opasku z maďarské lokality Káros (Petkes – Sudár 2014).


Závěr

Téma délky opasků je v reenactmentu rozhodně kontroverzní, protože se dotýká každého mužského reenactora. Opasky jsou v některých případech nákladnou záležitostí a narážka, která je původně míněna jako konstruktivní kritika, jednoduše vyvolává negativní emoce. Ty však nejsou na místě, protože nošení dlouhého opasku se zřejmě nevyhnul žádný raně středověký reenactor. Tento reenactorismus, v praxi používaný po celém světě již přes 30 let, je dle našeho názoru způsobený těmito faktory:

  • neochota provést vlastní výzkum, což vede ke kopírování obecně přijímaného modelu
  • nedostatek zdrojů nebo jejich špatný výklad
  • snadno sehnatelné, levné, avšak historicky neodpovídající opasky nabízené na internetu ve standardní délce kolem 160 cm
  • neochota o problému mluvit ze strany organizátorů i účastníků

V tomto článku jsme si názorně ukázali, že historické opasky často nebyly opatřeny visícími konci, a že maximální vzdáleností, kam mohl konec dosahovat, byl zřejmě rozkrok, což může mít symbolický význam. Jakýkoli ze zmíněných způsobů uchycení by neměl být v nesouladu s prameny, které máme k dispozici, avšak jak jsme zmínili, délka a způsob nošení byl podrobený místní tradici, a tak se v západní Evropě preferovaly opasky decentně uschované, zatímco ve východní Evropě se bohatě zdobené opasky vystavovaly na odiv.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Andersen, A. W. (1993). Lejre-skibssættinger, vikingegrave, Gridehøj. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993: 7–142.

Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010a). Die Gräber von Haithabu, Band 1: Text, Literatur, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010b). Die Gräber von Haithabu, Band 2: Katalog, Listen, Tafeln, Beilagen, Die Ausgrabungen in Haithabu 15, Neumünster.

Čilinská, Zlata (1966). Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologia slovacca, Fontes, t. 7, Bratislava.

De Smaele, B. – Delaruelle, S. – Hertogs, S. – Scheltjens, S. – Thijs, C. – Van Doninck, J. – Verdegem, S. (v tisku). Merovingische begraving en middeleeuwse bewoning bij een bronstijd grafveld aan de Krommenhof in Beerse, AdAK rapport 17, Turnhout.

France-Lanlord, Albert (1961). Die Gürtelgarnitur von Saint-Quentin. In: Germania 39, 412-420;

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Мурашева, В.В. (2000). Древнерусские ременные наборные украшения (Х-XIII вв.), М.: Эдиториал УРСС.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Petkes, Zsolt – Sudár, Balázs (2014). A honfoglalók viselete – Magyar Őstörténet 1, Budapest.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis, Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg Band 80, Pirna. Dostupné z:
https://publications.ub.uni-mainz.de/theses/volltexte/2006/907/pdf/907.pdf

Skre, Dagfinn (2011). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang, Aarhus & Oslo.

Степанова, Ю.В. (2009). Древнерусский погребальный костюм Верхневолжья, Тверь, Тверской государственный университет.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Thunmark-Nylén, Lena(2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Toplak, Matthias (2016). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Kopparsvik auf Gotland : Studien zu neuen Konzepten sozialer Identitäten am Übergang zum christlichen Mittelalter, Tübingen : Eberhard Karls Universität Tübingen.

Watson, Jacqui (2002). Mineral Preserved Organic Material from St Stephen’s Lane and Buttermarket, Ipswich, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Watson, Jacqui (2006). The Identification of Organic Material Associated with Metalwork from the Anglo-Saxon Cemetery at Smythes Corner (Shrublands Quarry), Coddenham, Suffolk, Portsmouth : English Heritage, Centre for Archaeology.

Organické přezky a nákončí

Úvod

Reenactoři, kteří se snaží o rekonstrukci raného středověku, jsou často konfrontováni s faktem, že i v těch nejbohatších lokalitách ve zhruba polovině všech hrobů nemáme náznaky opaskových komponentů. Absence jakéhokoli opasku se týká jak bohatě vybavených, tak méně nákladných hrobů po celé Evropě. Je samozřejmě možné, že opasky nebyly ukládány do hrobů. Tento problém však může mít i jiná řešení.

Jak ukázal reenactor János Mesteller, od opasků raného středověku se očekávalo, že budou plnit spínací a závěsnou funkci, že umožní pohodlné a rychlé zavěšení předmětů na řemíncích skrze očka, náhodně vytvořená v opasku (Mesteller 2018). V době neexistence kapes je toto řešení logické. Opasek splňující tyto základní funkce nemusí být opatřen přezkou, jak ukazují sporé raně středověké nálezy i středověká ikonografie v případě bohatých, a tak je možné absenci opasků dílem přičítat zubu času, který opasky bez nákončí nemilosrdně pohltil.

S tímto názorem se naprosto ztotožňujeme, věříme však, že jistá část z těchto opasků mohla být opatřena komponenty – přezkami a nákončími vytvořenými z kosti, parohu a mrožoviny. Následující seznam mapuje nejméně 28 přezek a nejméně 17 nákončí datovaných do období 8.-12. století. Nejméně tři komponenty byly nalezeny v hrobech, což názorně ilustruje předpoklad, který jsme právě vznesli. Ve dvou případech bylo kostěné nákončí uloženo do hrobu s dalšími opaskovými komponenty vyrobenými z kovu, a tak lze předpokládat, že se organická nákončí vyskytovala i v některých hrobech, ve kterých nyní máme pouze přezky. V níže přiloženém článku se současně snažíme ilustrovat, že se tyto materiály, které se na první pohled nezdají jako ideální pro výrobu opasků, pro zhotovování opaskových komponentů využívaly velkou část evropské historie. V tomto článku se omezíme se pouze na přezky a nákončí, neboť jiné komponenty nelze potvrdit jinak než analogicky z období pozdního středověku / raného novověku (Musée de Cluny 2019).


Samostatné přezky

Přezky vyrobené z kosti, parohu, mrožoviny a slonoviny mají v evropské minulosti tradici od začátku římské doby po raný novověk (MacGregor 1985: 103-105; Gothic ivories 2019). Z období, kterým se zde zabýváme, pocházejí dva typy přezek – jednokusové (s integrálním jazýčkem či bez něj) a vícekusové s otočným jazýčkem a přezkovou destičkou. Přinejmenším v druhém případě organické varianty kopírovaly kovové varianty. Materiálem pro výrobu se stávala kost, paroh a mrožovina. Slonovina se užívala pro přezky s náboženskou tématikou (Werner 1977; Gothic ivories 2019). Přezky jsou běžně zdobené. Jako přezky mohly posloužit také jakékoli kruhové kostěné nebo parohové předměty s navrtaným vnitřkem, avšak nejsme schopni tuto funkci prokázat.

  • Nálezy z fríských terpů, Nizozemsko
    Na fríských terpech bylo nalezeno nejméně deset kostěných přezek či jejich fragmentů (Roes 1963: 77-79, Pl. LIX:4-10). Více než polovina z nich budí zdání, že se jedná o nehotové nebo nepovedené výrobky. Přezky jsou datovány do karolinského období (Roes 1963: 79; MacGregor 1985: 105). Některé z nich si nyní popíšeme.První přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:4), pocházející z Dongjum, je dlouhá 52 mm. Byla zhotovena pro tenký opasek který byl připevněn třemi nýtky. Přezka je jednodílná. Její jazýček, nyní chybějící, se otáčel na osičce, po níž zbyl zářez. Oválná obroučka je zdobena drobným výstupkem. Přezková destička je dekorována kružidlem a dvěma linkami vyplněnými příčnými čarami.Druhá přezka (Roes 1963: 77, Pl. LIX:5) se předchozí podobá, obroučka je však obdélníkového tvaru. Do otvoru pro opasek vybíhají dva výčnělky, které měly držet osičku a chránit jazýček. Ten chybí, ale na protější straně obroučky pro něj byl vytvořen trojúhelníkový zářez. Přezka nikdy nebyla dokončena, chybí otvory pro nýty a také osička s jazýčkem.Třetí přezka je jinačího tvaru (Roes 1963: 77, Pl. LIX:6). Skládá se z úzkého obdélníkového kusu, který je mírně prohnutý, takže lépe kopíruje pas. Přezka má dva otvory pro nýty. Otvor pro opasek je poměrně velký a kruhový. Vedle něj se nachází menší otvor, přičemž přepážka sloužila jako osička pro jazýček, který chybí. Jedná se o velmi praktický a funkční kus.Čtvrtý kus (Roes 1963: 78, Pl. LIX:7) je fragmentem elegantní přezky, z níž se zachoval kus obroučky. Ta je na okraji zdobena sériemi linek. Je opatřena trojúhelníkovým zářezem pro jazýček.Pátá přezka (Roes 1963: 77-78, Pl. LIX:8) je názornou ukázkou práce řemeslníka. Ten si připravil vhodný kus materiálu, vyřízl jej do správného tvaru, ořezal hrany budoucí obroučce a navrtal dva otvory nad sebou, které by – pokud by je propiloval – daly vzniknout otvoru obroučky. Před spojením otvorů, snad aby mohl předmět lépe uchytit bez obav o jeho poškození, řemeslník začal řezat klínovitý zářez pro opasek, když v tom přední strana praskla a řemeslník přezku vyhodil.Šestá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:9) je považována za dílo amatéra, který dílo začal zdobit dříve, než jej kompletně vymodeloval, a protože vzhled nebyl uspokojivý, přezka byla zahozena.Sedmá přezka (Roes 1963: 78, Pl. LIX:10) je široká 40 mm a tlustá 9 mm. Kvůli své masivnosti byla upevněna na úzký řemen. Přezka nikdy neměla jazýček, a řemen tak musel být po průchodu otvorem otočen a obmotán kolem zbytku opasku.

Kostěné přezky z fríských terpů. Roes 1963: Pl. LIX:4-10.

  • Ferwerd, Nizozemsko
    V leidenském muzeu je uložena obdélníková kostěná přezka z terpu Ferwerd (Roes 1963: 78, Fig. 27). Z jedné z kratších stran vybíhá ostrý trn sloužící k fixaci opasku. Přezky tohoto druhu jsou známy také ze středověku z více částí Evropy (Roes 1963: 78; MacGregor 1985: 105). Datace tohoto předmětu může být podobná, jako v případě předchozích fríských přezek.


Kostěné přezka z fríského terpu Ferwerd.
Roes 1963: 78, Fig. 27.

  • Alnwick Castle Museum, Velká Británie
    Ve sbírce vévody z Northumberlandu, která je uložena v muzeu Alnwick Castle Museum, se nacházejí dvě kostěné přezky bez provenience (Bruce 1880: 76, Cat. no. 300; MacGregor 1980: 178, Fig. 61a; MacGregor 1985: 105, Fig. 60e; Brown 1915: 293, Pl. LII:4). Zřejmě pocházejí z Anglie (MacGregor 1980: 178), stylisticky lze zařadit do námi vymezeného období. Obě jsou zdobeny kruhy vytvořenými kružidly. Jedno z nich má lichoběžníkovou obroučku s otvorem tvaru písmene T. Z boku se nachází otvor pro osičku, na který byl instalován jazýček. Na zadní straně je přezka snížena zářezem, avšak nenacházíme žádné otvory pro nýty. Přesný vzhled druhé přezky není znám, neboť se nenachází v literatuře.


Přezka ze sbírky muzea Alnwick Castle Museum.
Shora: MacGregor 1980: Fig. 61a; MacGregor 1985: Fig. 60e; Brown 1915: Pl. LII:4.

  • B.M. 1880,0802.167, Goodmanham, Velká Británie
    Patrně nejznámější přezku představuje kostěný nález z lokality Goodmanham v Yorkshiru (MacGregor 1980: 178, Fig. 61d; MacGregor 1985: 105, Fig. 60h; British Museum 2019b), který byl roku 1880 předán sirem Augustem Wollastonem Franksem do Britského muzea, kde se přezka nachází dosud pod inventárním číslem 1880,0802.167. Měří 80 × 29 mm (British Museum 2019b). Soudě podle ornamentu ve stylu Borre je možné ho datovat do 10. století. Jazýček ze slitiny mědi se stále nachází na osičce, která je vyryta přímo do kosti. Ze slitiny mědi jsou také 4 nýtky, které lemují obroučku. Na špici obroučky se nyní nachází jamka, která dříve mohla být rovněž vyplněna nýtkem. Uchycení k opasku je problematické. Z nákresů se zdá, že se mezi ornamentem nachází dva otvory, avšak na fotografii nejsou patrné (British Museum 2019b). Pokud by to tak bylo, druhá linie otvorů by se musela nacházet v poškozené části; k této variantě se zřejmě přiklání MacGregor (1985: 105). Alternativou je, že by kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, který se zdá být na samém konci přezkové destičky.

Přezka z lokality Goodmanham, B.M. 1880,0802.167.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61d; MacGregor 1985: Fig. 60h.

  • York, Velká Británie
    Další zajímavá přezka byla nalezena při vykopávkách na ulici Clifford Street v Yorku (MacGregor 1980: 179, Fig. 61f; MacGregor 1985: 105, Fig. 60i; Waterman 1959: 91, Fig. 19:6). Je vyřezána z jednoho kusu kosti a opatřena jazýčkem a osičkou ze stejného materiálu. Osička je vložena do otvoru, který je navrtán zboku. Na obroučce si u hrotu jazýčku můžeme povšimnout nepatrného zářezu, o který se měl jazýček opírat. Přezka je zdobena dvojitou cikcakovou mřížkou a propleteným uzlem, na základě kterého je možné přezku datovat do 10.-11. století. Zajímavý je systém uchycení – přezková destička přechází ve výčnělek, na jehož spodní straně se nachází háček, který byl zřejmě zaháknut do materiálu opasku.

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1985: Fig. 60i; Waterman 1959: Fig. 19:6.

  • Y.M. 1948.617, York, Velká Británie
    V téže lokalitě, při vykopávkách ulice Clifford Street v Yorku roku 1948, byla nalezena ještě jedna neméně důležitá přezka (MacGregor 1980: 179, Fig. 61e; MacGregor 1985: 105; Waterman 1959: 91, Fig. 19:7). Přezka je opět vyrobena z jednoho kusu a její rozměry jsou 4,8 × 2,7 × 0,7 cm. Hned vedle oválného otvoru se nachází menší otvor, přepážka tvořila osičku jazýčku, který chybí a jehož špice spočívala v trojúhelníkovém zářezu na obroučce. Přezka je příčně zdobena linkami. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky, zřejmě vyrobenými ze slitiny mědi (Waterman 1959: 91). Přezka je kuriózní tím, že je barvena jednolitou tmavě zelenou barvou o měděném základu. Ve středověku se této barvy u kostí dosahovalo pomocí roztoku octa, vitriolu a měděnky, anebo ponecháním v lázni z kozího mléka a měděnky v měděné nádobě uložené kvůli teplotě na několik dní do koňského hnoje (MacGregor 1985: 70).

Přezka z Yorku.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61eWaterman 1959: Fig. 19:7.

  • Y.M. sf.9797, York, Velká Británie
    V lokalitě Coppergate 16-22 v Yorku byl nalezen fragment přezky datovaný do 10. století (MacGregor 1999: 1942, no. 6799). Rozměr činí 24,6 × 13,5 × 6,4 mm (MacGregor 1999: 2012, no. 6799). Leštěný fragment pozůstává z kusu obroučky, na kterém můžeme vidět trojúhelníkový zářez, ve kterém spočívala špice jazýčku. Zbytek je dekorován nejspíše zvěrným ornamentem. Současné uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Přezka z Yorku, Y.M. sf.9797
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6799. 

  • Muzeum ve Winchesteru, Velká Británie
    Archeolog Adam Parsons nás upozornil na zajímavý fragment kostěné přezky, který je uložený v Winchester City Museum. V podstatě jde o přezkovou destičku, z níž vybíhá obdélník sloužící jako osička, k níž je připevněn kovový jazýček. Destička je bohatě dekorována zvěrným a florálním ornamentem a byla na opasek přinýtována čtyřmi nýty, po nichž zbyly otvory. Detailní záběry, které nám poskytl reenactor Matt Bunker, ukazují, že z obdélníku vybíhala rovněž nyní ulomená obroučka – celý komponent tak byl vytvořen z jednoho kusu.


Fragment přezky, muzeum ve Winchesteru.
Fotky pořídil Matt Bunker.

  • NM 04E1030:1307:1, Golden Lane, Irsko
    Velmi důležitým nálezem je kostěná přezka nalezená v ženském hrobě č. CXXIX na Golden Lane v Dublinu roku 2005 (Harrison – Ó Floinn 2014: 543, III. 332: 1307:1). Jedná se o jediný nález z tohoto hrobu, a jediný nám známý hrob obsahující přezku. Rozměry činí 61 × 22 mm. Konstrukce je jednodílná. Jazýček chybí a původně byl připevněn na integrální osičku. Přezka má známky nošení. Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn jedním železným nýtem. Přezka je zdobena linkami a kruhy vytvořenými kružidlem.


Přezka z Golden Lane, NM 04E1030:1307:1.
Harrison – Ó Floinn 2014: III. 332: 1307:1

  • NM E190:6273, Dublin, Irsko
    Při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu byla nalezena parohová přezka tvaru obdélníku či lichoběžníku. Nakolik je nám známo, tato přezka nebyla publikována, kromě občasných zmínek (Harrison – Ó Floinn 2014: 162). Je zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do linek a skupinek po třech. Jazýček je tvořen masivním parohovým kusem, který je připevněný na osičku. Uprostřed přezkové destičky se nachází jeden otvor pro uchycení pásku. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E190:6273.

Přezka z Dublinu, NM E190:6273.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E171, Dublin, Irsko
    Na téže lokalitě, na ulici Fishamble Street v Dublinu, byla nalezena ještě jedna kostěná přezka. Stejně jako předchozím případě nejsou známy žádné konkrétní detaily, a tak můžeme usuzovat pouze na základě fotek. Z těch je patrné to, že otvor v obroučce je poměrně úzký. Přezka má zachovaný kovový jazýček, který je prohnutý a zřejmě připevněný k osičce, která je integrální součástí kostěného kusu. Obroučka je dekorována rytbou. Přezková destička je tvořena třemi masivními výběžky tvaru písmene E. Systém uchycení nám není znám. V současné době je přezka vystavena v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E171.

Přezka z Dublinu, NM E171.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:11175, Dublin, Irsko
    Při dublinských vykopávkách v ulici Fishamble Street byl objeven ještě jeden parohový předmět interpretovaný jako přezka. Jedná se o poškozený výrobek. Je zdobený pletencovými ornamenty. Jedna strana má záměrně naznačené otvory pro nýty, zatímco druhá je odlomená právě za integrální osičkou, která oddělovala otvor od obroučky. Jazýček, který se otáčel směrem do otvoru, chybí. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:11175.

Přezka z Dublinu, NM E172:11175.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • B.M. 1831,1101.145, Lewis, Velká Británie
    Na počátku 19. století byl na ostrově Lewis ve Vnějších Hebridech nalezen jedinečný set šachových figurek z mrožoviny. V tomto setu byla nalezena také masivní mrožovinová přezka (MacGregor 1980: 178, Fig. 61c; MacGregor 1985: 105, Fig. 60g; British Museum 2019c). Rozměry této přezky jsou 63,41 × 29,3 × 10 mm (British Museum 2019c). Přezka se datuje, stejně jako zbytek setu, do období let 1150-1175. Jazýček je vyroben ze stejného materiálu a je připevněn na osičce z drátu ze slitiny mědi. Opasek byl připevněn na spodní stranu čtyřmi nýtky ze slitiny mědi. Vrchní strana je bohatě dekorována rytými florálními motivy, které jsou obklopeny mřížkami. V současné době je přezka uložena v Britském muzeu pod inventárním číslem 1831,1101.145.

Přezka z Lewis, B.M. 1831,1101.145.
Zleva: MacGregor 1980: Fig. 61c; MacGregor 1985: Fig. 60g; British Museum 2019c.

  • Uherský Brod, Česká republika
    Do vymezené datace může zapadat i kostěná přezka z moravského Uherského Brodu (Hrubý 1957: 162-164, Obr. 11:7). Tento sídlištní nález je datován do 12.-13. století a českých zemích má analogie ve 13. a 14. století. Je komplikovaně sestavená ze sedmi kusů, které jsou snýtovány železnými nýty. Celková délka činí 100 mm, délka destičky je zhruba 75 mm. Jazýček je připevněný na osičce, která není integrální součástí. Boky tvoří zvýšený rámeček. Přední strana je zdobena kružidlem a rovněž prořezáváním. Způsob uchycení není znám, neboť část přezky je ulomen.


Kostěná přezka z Uherského Brodu.
Hrubý 1957: Obr. 11:7.

  • Kangersuneq, Grónsko
    Přezka, která je podobná nálezu z Uherského Hradiště, byla nalezena v grónské “Západní osadě” skandinávského osídlení (Roesdahl 2015: 271, Fig. 5). Je možné, že i tato přezka spadá do námi vymezeného období. Přezka je dlouhá 10,3 cm a je zdobena obvodovými linkami. Její materiál je velrybí kost.

Přezka z velrybí kosti, nalezená v Grónsku. Roesdahl 2015: Fig. 5.

  • Budova Ø34, Qassiarsuq, Grónsko
    Do vymezeného časového období, zřejmě do konce 12. či 13. století, lze zařadit dvě přezky vyrobené z mrožoviny, které byly nalezené v budově Ø34 ve “Východní osadě” skandinávského osídlení v Grónsku (Roesdahl 2015). První z nich, zřejmě nedokončená, je dlouhá 44 mm a široká 28 mm. Druhá přezka, která je dokončená a poškozená, má rozměry 26 × 26 mm. Druhá přezka je zdobena po okraji a byla původně připevněna dvěma nýty, po kterých zbyly otvory.

Přezky z mrožoviny z Grónska. Roesdahl 2015: Fig. 1.

  • Neznámá lokalita, Dánsko
    Do 12. století rovněž zapadá masivní přezka z mrožoviny nalezená na neznámé dánské lokalitě (Roesdahl 2015: Fig. 3). Tato přezka je dlouhá 9,5 cm a k opasku byla připevněna pomocí tří nýtků. Jedinou dekoraci tvoří obvodová linka. Nejbližší analogii představuje přezka z Lewis.

Přezky z mrožoviny z Dánska. Roesdahl 2015: Fig. 3.

  • Gammel Brattingsborg, Dánsko
    Dataci do konce 12. století nasvědčuje také nález mrožovinové přezky z hradu Gammel Brattingsborg na dánském ostrovu Samsø (Roesdahl 2015: 271, Fig. 4). Přezka je poškozená; v současném stavu je 4 cm dlouhá a 2,05 cm široká. Zdá se být dekorována. Otvory po nýtech nejsou patrné.

Přezky z mrožoviny z Gammel Brattingsborgu.
Roesdahl 2015: Fig. 4.


Samostatná nákončí

MacGregor (MacGregor 1980: 179; 1985: 105) se domníval, že opasková nákončí zhotovená z kosti či parohu s největší pravděpodobností patřily k opaskům opatřeným přezkami ze stejného materiálu. Toto by dokládaly pozdější středověké a raně novověké slonovinové sety (např. Gothic ivories 2019Musée de Cluny 2019). Nejméně ve dvou případech však nákončí byla uložena společně s kovovými opaskovými komponenty. Nákončí jsou vyrobena z kosti, parohů a mrožoviny. Tvary a jejich způsob uchycení variuje, zpravidla však kopírují kovové varianty. Všechna nákončí jsou zdobená.

  • J.W.M. 67.1884, Leicester, Velká Británie
    Zřejmě nejznámější nákončí pochází z Leicesteru. Bylo objeveno roku 1864 při výkopu ulice Highcross Street v hloubce sedmi stop (Page et al. 1907: 228, Pl. 2: Fig. 2), zřejmě v místě popisném 25 (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Je vyrobeno z kosti (MacGregor 1980: 179; 1985: 105; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Jeho rozměr činí 56 × 30 mm (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133; Thomas 2000: Cat. no. 1125). Nákončí je jazykovitě tvarované a konvexního průřezu. Povrch je hladce vyleštěný a rytý symetrickými zvířecími hlavami a akantovými listy, které jsou umístěné do prostoru mezi linkou lemující okraj nákončí. Tento typ dekorace se připisuje anglosaskému umění s karolinskými vlivy (Brøndsted 1924: 159-160). Pravý horní roh je poškozený, nákončí je zhruba z 90% kompletní. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. Datace variuje mezi 9. stoletím (Brøndsted 1924: 159) a přelomem 10. a 11. století (Backhouse et al. 1984: Cat. no. 133). Nyní je nákončí uloženo v muzeu Jewry Wall Museum v Leicesteru pod inventárním číslem 67.1884.

Nákončí z Leicesteru, J.W.M. 67.1884.
Zleva: Page et al. 1907: Pl. 2: Fig. 2; MacGregor 1980: Fig. 61g; MacGregor 1985: Fig. 60m; Thomas 2000: Fig. 3. 24c.

  • M.O.L 3993, Londýn, Velká Británie
    Druhým nejznámějším nákončím je kus, který byl zřejmě nalezen v Londýně (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Nálezové okolnosti bohužel nejsou vůbec známy, avšak v literatuře se poprvé objevuje roku 1908 (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91, Pl. LII:14). Nejnovější literatura uvádí rozměry nákončí 51,8 × 25.9 mm (Thomas 2000: Cat. no. 1132), ačkoli starší uváděla velikost 54 × 25 mm (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Jako materiál se uvádí kost / slonovina (Thomas 2000: Cat. no. 1132) či mrožovina (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. Dekorace, sestávající ze zvířat a ptáků, kteří si čelí, se zdá být symetrická. Na zadní straně se nacházejí ryté značky včetně znaku × v obdélníku (Guildhall Museum 1908: 121, Cat. No. 91). Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází čtyři otvory pro nýty. Nákončí je možné datovat do stejné doby, jako nákončí z Leicesteru (MacGregor 1980: 179; 1985: 105). V době existence muzea Guildhall Museum bylo nákončí uloženo tam, po jeho transformaci je nákončí uloženo v Museum of London. Kontaktovali jsme jeho kurátorku Hazel Forsyth, která nám sdělila, že současné inventární číslo je 3993 a že bohužel nejsou známy okolnosti nálezu – mohlo se jednat o náhodný nález z konce 19. století. Podle této vědkyně jsou rozměry 55 × 27 mm.

Nákončí z Londýna, Guildhall Museum 122/91.
Zleva: Guildhall Museum 1908: Pl. LII:14; Page 1909: Fig. 22; MacGregor 1980: Fig. 61h; MacGregor 1985: Fig. 60k.

  • B.M. 1879,0520.1, Londýn, Velká Británie
    MacGregor ve svých pracích (1980: 180; 1985: 105) informuje o nepublikovaném kostěného nákončí, které je podobné předchozímu kusu z londýnské sbírky. Dle jeho slov je primitivně zdobeno rytým ornamentem a je uloženo v Britském muzeu. V online katalogu tohoto muzea je možné dohledat toto nákončí pod inventárním číslem 1879,0520.1 (British Museum 2019a). Ačkoli fotografie není k dispozici, lze se v katalogu dozvědět, že bylo zřejmě nalezeno v Irsku a roku 1879 bylo darováno Williamem Edkinsem Britskému muzeu. Současně se uvádí, že není dokončené, že nese známky propletenců, délku 45 mm a lze jej zařadit do období 9.-11. století. Sue Brunningová, kurátorka raně středověké sbírky Britského muzea, odpověděla na naši prosbu a vyfotila nákončí pro tento web. Z fotek je patrné, že přední strana nákončí byla zdobena rytými lemujícímu linkami, částečně vyplněnými dekorací. Zadní strana je rovná a nedekorovaná. Nákončí nenese žádné známky po upevnění na opasek.

Nákončí uložené v Londýně, B.M. 1879,0520.1.
Fotku pořídila Sue Brunningová, kurátorka Britského muzea.

  • Y.M. 1979.7.6833, York, Velká Británie
    Dalším výrazným nálezem je kompletní kostěné nákončí, které bylo nalezeno roku 1979 ve městě York při zkoumání lokality Coppergate 16-22 (Roesdahl 1981: 115, Cat. no. YAB44; MacGregor 1985: 105; MacGregor 1999: no. 6800). Rozměry činí 62 × 24 mm. Datováno je do začátku 10. století, uloženo však bylo v kontextu přelomu 10. a 11. století (MacGregor 1999: 1943). Je oboustranně vyryté : na jedné straně najdeme proplétaný ornament, na druhé straně motiv stylizované rostliny. Stejně jako v minulém případě, tak i toto nákončí má jazykovitý tvar a dekorace se soustřeďuje v rámci prostoru vymezeném obvodovou linkou. V horní části místo otvorů pro nýty nalezneme jeden oválný, vycentrovaný výřez, kterým byl zřejmě provlečen konec řemínku. Zadní strana je v oblasti otvoru zhruba do poloviny tloušťky vykrojená tak, aby mohla přijmout kožený pásek bez odsazení. Nyní je nákončí uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1979.7.6833.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1979.7.6833.
Zleva: MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6800; MacGregor 1985: Fig. 60l.

  • Y.M. 1980.7.8146, York, Velká Británie
    Méně známým, avšak neméně důležitým kusem je parohové nákončí nalezené tamtéž, tedy v Yorku při zkoumání lokality Coppergate 16-22 roku 1980 (Roesdahl 1981: 113, Cat. no. YAB20; MacGregor 1999: no. 7697). Se svými rozměry 115 × 13 mm je nejdelším nákončím z Yorku. Je klasifikované jako nedokončené. Tvar představuje stylizovanou zvířecí hlavu. Prostor pro dekoraci, lemovaný linkou, je vyplněn rytým pletencovým ornamentem, který stojí blízko anglosaskému stylu Trewhiddle. Nákončí tak lze datovat do 9. století, nalezeno bylo v kontextu konce 10. a začátku 11. století (MacGregor 1999: 1942-1943). Kožený pásek byl zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma železnými nýtky (Roesdahl 1981: 113). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1980.7.8146.

Nákončí z Yorku, Y.M. 1980.7.8146.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 7697.

  • Y.M. sf.2162, York, Velká Británie
    Ve stejné lokalitě, tedy Coppergate 16-22 v Yorku, byl v žumpě z 11.-12. století nalezen ještě fragment jednoho předmětu, interpretovaného jako kostěné nákončí (MacGregor 1999: no. 6801). Rozměr činí 38,5 × 15 (MacGregor 1999: 2012, no. 6801). Má obdélníkový průřez, zužuje se do nyní uraženého hrotu, a strana, kde bychom mohli očekávat uchycení opasku, je rovněž poškozená. Boční strany nesou známky řezání pilkou. Fragment je zdoben linkami a křížkovou výzdobou. Uskladnění můžeme očekávat v muzeu York Castle Museum, přesné inventární číslo však není známo.


Pravděpodobný fragment nákončí z Yorku.
MacGregor 1999: Fig. 902, no. 6801.

  • Y.M. 1981.12.sf63, York, Velká Británie
    Roku 1981 bylo v lokalitě 5 Rougier Street v Yorku nalezeno další, zřejmě nejpozoruhodnější nákončí (Moulden – Tweddle 1986: 30-31; Moulden et al. 1999: 262, no. 85, Fig. 82b; Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je vyrobeno z kosti a je zachované zhruba z 85%; pouze boky má poničené. Jeho rozměry jsou 62,8 × 19,2 mm. Přední strana je dekorována pěti příčnými poli s kružidlovým a schodovitým ornamentem, které jsou od sebe oddělené linkami. Hrot nákončí tvoří zvířecí hlava při pohledu zvrchu – můžeme vidět její obočí, nozdry a oči, které jsou vyložené bezbarvým emailem. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází dva otvory pro nýty. Po obou stranách nákončí se dále nacházelo 6 párů železných nýtů s dekorativní funkcí. Nákončí bylo nalezeno v kulturní jámě zapečetěné vrstvou z 11.-12. století a lze jej stylisticky datovat do 9. století (Moulden – Tweddle 1986: 30-31) či 10.-11. století (Thomas 2000: Cat. no. 1378). Nákončí je nyní uloženo v muzeu York Castle Museum v Yorku pod inventárním číslem 1981.12.sf63.


Nákončí z Yorku, Y.M. 1981.12.sf63.
Thomas 2000: Fig. 3. 34h.

  • Grosvenor Museum, Chester, Velká Británie
    Roku 1964 bylo při kopání silnic v ulici Watergate Street či White Friars v anglickém Chesteru nalezeno kostěné nákončí (Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13; Lloyd-Morgan 1994: 98, No. 1, Fig. 112; Thomas 2000: Cat. no. 1140). Je téměř kompletní. Jeho rozměry jsou 56,6 × 20,5 × 5 mm (Griffiths 1991: 260). Datace může být stejná, jako v případě nákončí z Leicesteru a Londýna. Tvar je jazykovitý. Zadní strana je plochá, zatímco přední je rytá hlubokým ornamentem, který sestává ze stylizace rostliny (bodláku?) a dvou čelících si zvířat. Na pohledové straně je nákončí sníženo zářezem, na kterém se nachází tři otvory pro nýty. V současné době je nákončí uloženo v muzeu Grosvenor Museum v Chesteru pod neznámým inventárním číslem.


Nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260, Cat. no. 13, Pl. 2:13.

  • Chester, Velká Británie
    Během vykopávek, které proběhly v letech 1975-8 v lokalitě Abbey Green v Chesteru, byla při přetínání cesty z pozdního saského období nalezena jáma, v níž se nacházel kostěný předmět podobný nákončí (Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14; Lloyd-Morgan 1994). Interpretaci předmětu podporuje tvar, rozměr 69 × 16,7 × 5,8 mm i dekorace, kterou na obou stranách tvoří dvě lemující linie, které na přední straně vyplňují ryté pletence. Pokud by se jednalo o nákončí, znamenalo by to, že bylo vyhozeno před dokončením. Mohlo se však jednat také o nehotový model sloužící k sériové výrobě odlévaných nákončí nebo o pokusný výrobek. Datace směřuje k 10. století. Umístění a katalogové číslo tohoto předmětu není známo.


Možné nákončí z Chesteru.
Griffiths 1991: 260-261, Cat. no. 14, Pl. 2:14.

  • NM E71:10172, Dublin, Irsko
    Další pravděpodobné kostěné nákončí bylo nalezeno při vykopávkách v ulici High Street v Dublinu (Lang – Caulfield 1988: Fig. 121). Ačkoli opět nemá otvory pro uchycení, jeho tvar a rozměry kolem 35 × 20 × 4 mm nasvědčují, že předmět mohl mít tuto funkci. Artefakt je vysoce leštěný a na obou stranách zdobený pletencovou rytinou. Uprostřed plochy se nachází jeden otvor. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současnosti je předmět vystaven v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E71:10172.


Možné nákončí z Dublinu, NM E71:10172.
Lang – Caulfield 1988: Fig. 121.

  • NM E43:2405, Dublin, Irsko
    V ulici High Street v Dublinu bylo nalezeno ještě jedno nákončí, vyrobené z parohu. Není publikované. Nakolik můžeme soudit z fotek, je zdobeno kruhy poskládanými do křížků. Nákončí je opatřena dvěma otvory pro nýty a spodní strana je zřejmě v oblasti otvorů snížena zářezem. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je nákončí vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E43:2405.

Nákončí z Dublinu, NM E43:2405.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • NM E172:1938, Dublin, Irsko
    Kostěné nákončí bylo nalezeno také při vykopávkách v ulici Fishamble Street v Dublinu. Nakolik je nám známo, toto nákončí nebylo publikováno. Pokud lze soudit z fotek, je zhruba 80 mm dlouhé a zdobené kružidlovou rytbou zasazenou do obdélníků vyplněných vyrytými perličkami. Hrot nákončí tvoří stylizovanou hlavu zvířete s ušima, očima a čumákem. Kožený pásek byl původně zaveden do klínovitého zářezu, ve kterém byl zajištěn dvěma nýtky. Přední strana držící opasek je však utržena v linii otvorů pro nýty. Předmět lze datovat do doby vikinské. V současné době je vystaveno v expozici Národního muzea v Dublinu pod inventárním číslem E172:1938.

Nákončí z Dublinu, NM E172:1938.
Foto: Daniel Pilař, Národní muzeum v Dublinu.

  • 594-358/82, Mikulčice, Česká republika
    Roku 1982 bylo v Mikulčicích nalezeno drobné nákončí vyrobené z parohu (Kavánová 1995: 234, 293, Kat. no. 689, Abb. XLVIII:3, Taf. 32:3). Jeho velikost je 30 × 16 × 8 mm. Je jazykovitého tvaru. Boční strany jsou zkosené, zatímco z prostředka vystupuje zvýšený profil, na kterém se nachází železný nýt. Všechny tři plochy vrchní strany nákoční jsou zdobené kružidlem. Uchycení na opasek mohlo být provedeno pouze ze spodní strany nákončí, jelikož se na nákončí nenachází žádný zářez.


Nákončí z Mikulčic, 594-358/82.
Kavánová 1995: Abb. XLVIII:3,

  • Lund, Švédsko
    Během výkopu na lokalitě Thulehuset v Lundu roku 1961 bylo nalezeno kostěné nákončí (Blomqvist 1963: 190-192, Fig. 205). Kvůli absenci této literatury můžeme pouze konstatovat, že je zdobeno nízkou reliéfní řezbou v uměleckém stylu Borre, díky čemuž může být datována stejně, jako přezka z Goodmanhamu (MacGregor 1980: 180; 1985: 105).

 

  • SHM 35000: F 23357, Birka, Švédsko
    Ze sídlištního kontextu Birky (Svarta jorden) pochází další, jen hrubě opracované a zřejmě nedodělané kostěné nákončí. Je jazykovitého tvaru, zhruba 60 mm dlouhé. Je zdobeno dvojtou cikcak páskou na šrafovaném pozadí. Museum je uloženo v Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem SHM 35000: F 23357.


Nákončí ze Svarta jorden, Birka.
Fotky pořídil Pavel Voronin.

  • Lindholm Høje, Dánsko
    Kromobyčejně zajímavý nález představuje kostěné nákončí, které bylo nalezeno v hrobu č. 1332 v dánské lokalitě Lindholm Høje (Ramskou 1976: 49-50, Fig. 149). Nákončí bylo nalezeno v pěti kusech, avšak dnes je díky konzervátorům vcelku. Rozměry činí 108 × 19 × 0,2-0,3 mm. Vrchní strana je pokryje dvěma řadami prstencového ornamentu, zatímco spodní strana je nezdobená. Oba konce jsou poškozené, a tak nevíme jak bylo nákončí upevněno. Velmi důležitou informací je fakt, že nákončí bylo nalezeno s pasující železnou přezkou. Nákončí tak může být odpovědí na otázku, proč řada hrobů byla vybavena pouze kovovými přezkami a nikoli nákončími.

Přezka a nákončí z hrobu č. 1332 v Lindholm Høje.
Nahoře: Ramskou 1976: Fig. 149, dole: fotografie Betra Tessense.

  • 64.6.78, Homokmégy-Halom, Maďarsko
    Další význačný nález kostěného nákončí uloženého do hrobu pochází z hrobu č. 7 z maďarské lokality Homokmégy-Halom, která byla objevena v letech 1951-1952 při dolování písku (Fodor 1996: 314, Fig. 2). Podle archeologa Flóriána Haranga lze hrob datovat do 10. století. Nákončí má rozměry 104,3×27,4 mm. Podle Fodora se jedná o unikátní nález v rámci Maďarska (Fodor 1996: 314). Je dekorováno kružidlovou výzdobou, mezi kterou se nacházejí ozdobné trojcípé zářezy. Nákončí bylo k opasku připevněno třemi železnými nýty – jedním na špici, dvěma v zadní části. Spodní strana není dekorována. Nákončí bylo původně připevněno na opasek, který obsahoval pozlacená stříbrná kování, a tak nemůže být řeč o tom, že by nákončí bylo levným výrobkem. Dnes je nákončí uloženo v muzeu Miski Károly Museum ve městě Kalosca pod inventárním číslem 64.6.78.


Nákončí z lokality Homokmégy-Halom, 64.6.78.
Zdroj: Fodor 1996: Fig. 2.


Závěr

Tento článek názorně ukázal, že opaskové komponenty vyrobené z organických materiálů mají v raném středověku své místo. Koncentrují se zejména v sídlištích v České republice, Irsku, Nizozemsku, Švédsku, Dánsku (Grónsku) a Velké Británii, ve kterých se zachovaly jako odpadové předměty, ale nejméně ve třech případech je evidujeme i v hrobech. Jedná se o nesourodou skupinu objektů, která vrhá zajímavé světlo na raně středověké oděvnictví, výrobní proces a kopírování oficiálního umění. V neposlední řadě může být odpovědí na otázku, proč v hrobech absentují kovové komponenty.


Poděkování

Tento článek by nevznikl bez pomoci celé řady lidí. Předně děkuji Monice Barákové, že ve mně opětovně probudila zájem o toto téma. Dále děkuji Davidu Constantinovi, který mne vybavil literaturou a velkou část výzkumu již provedl sám ve své práci o výrobě z kosti, parohu a rohu. Dík patří také Aremu Pedersenovi a Denisu Starcevovi, kteří mi rovněž dodali chybějící literaturu. Romanu Královi sem neskonale vděčný za upozornění na nález z Mikulčic. Bert Tessens má můj dík za upozornění na nález z Lindholm Høje. Nemenší uznání náleží Šuriku Morjakovovi, který mne upozornil na nález z Birky. Jsem zavázaný rovněž Flóriánu Harangovi, který mne nasměroval na maďarský nález. Poděkovat bych chtěl také Mattu Bunkerovi a Pavlu Voroninovi, kteří vytvořili velmi detailní fotografie nálezů ve winchesterském a stockholmském muzeu. Mé neskonalé díky si zaslouží Hazel Forsyth z Museum of London a Sue Brunning z Britského muzea, které mi poskytly interní informace o londýnských nákončích. Na posledním, čestném místě, bych chtěl zmínit archeologa Adama Parsonse, zručného výrobce, který se mnou ochotně konzultoval tento seznam.


Literatura

Backhouse, J. – Turner, D. H. – Webster, L. (1984). The Golden Age of Anglo-Saxon Art 966-1066, London.

Blomqvist, Ragnar (1963). Vardagsliv i lerhyddor. In: Blomqvist, Ragnar – Mårtensson, Anders W. Thulegrävningen 1961. Archaeologica Lundensia – Investigationes de antiqvitatibus urbis Lundae II, Lund, 136-212.

British Museum (2019a). Strap-end, Museum number 1879,0520.1. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67455&partId=1&searchText=bone+strap&page=1887&partId=1&searchText=1996,0604.1&page=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019b). Buckle, Museum number 1880,0802.167. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=67323&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

British Museum (2019c). Buckle, Museum number 1831,1101.145. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=6238&partId=1, navštíveno 5.1.2019.

Brown, G. Baldwin. (1915). The Arts in Early England, v. 3-4, New York, Dutton.

Bruce, J. Collingwood (1880). A Descriptive catalogue of antiquities, chiefly British, at Alnwick Castle, Newcastle-upon-Tyne.

Brøndsted, Johannes (1924). Early English Ornament : The Sources, Development, and Relations to Foreign Styles of Pre-Norman Ornamental Art in England, London – Copenhagen.

Fodor, István (1996). The Ancient Hungarians : exhibition catalogue, Budapest.

Gothic ivories (2019). Belt buckles and pendants. Elektronický zdroj: http://gothicivories.courtauld.ac.uk/search/results.html?n=1&qs=belt%20buckle, navštíveno 5.1.2019.

Griffiths, W. G. (1991). Anglo-Saxon England and the Irish Sea Region AD 800-1100, University of Durham.

Guildhall Museum (1908). Catalogue of the Collection of London Antiquities in the Guildhall Museum, London.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hrubý, Vilém (1957). Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. In: Památky archeologické 48, 118-217.

Kavánová, Blanka (1995). Knochen- und Geweihindustrie in Mikulčice. In: Studien zum Burgwall von Mikulčice I., Brno, 113-378.

Lang, James T., – Caulfield, Debbie (1988). Viking-age decorated wood: a study of its ornament and style, Dublin: Royal Irish Academy.

Lloyd-Morgan, Glenys (1994). Bone Artefacts. In: Ward, Simon et al. Excavations at Chester: Saxon Occupation within the Roman Fortress-sites excavated 1971-81, Chester, 98-9.

MacGregor, Arthur (1980). Skeletal materials: their structure, technology and utilisation c. A.D. 400–1200, Durham theses, Durham University.

MacGregor, Athur (1985). Bone, Antler, Ivory & Horn: The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period, London.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Mesteller, János (2018). Some points about the leather of the belts and suspensions in connection with historical reconstruction of the viking age. Elektronický zdroj: http://keletiszovetseg.hu/some-points-about-belts.html, navštíveno 5.1.2019.

Moulden, Joan – Tweddle, Dominic (1986). Anglo-Scandinavian Settlement South-west of the Ouse, The Archaeology of York, Anglo-Scandinavian York, 8/1, London.

Moulden, J. – Logan, E. – Tweddle, D. (1999). Catalogue of Anglian Sites. In: Addyman, P. V. (ed.). Anglian York: a survey of the evidence, The Archaeology of York, Anglian York, 7/2, York, 231-294.

Musée de Cluny (2019). Laine grise et boucle d’ivoire. Elektronický zdroj: https://www.photo.rmn.fr/C.aspx?VP3=SearchResult&IID=2C6NU0QEQY9E, navštíveno 5.1.2019.

Page, W. – Lee, J. M. – McKinley, R. A. (1907). The Victoria history of the county of Leicester. London : Constable.

Page, William (1909). The Victoria history of London, including London within the Bars, Westminster, & Southwark, London : Constable.

Ramskou, Thorkild (1976). Lindholm Høje : Gravpladsen, Copenhagen.

Roes, Anna (1963). Bone and Antler Objects from the Frisian Terp-mounds, Haarlem.

Roesdahl, Else (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Roesdahl, Else (2015). Fine Belt-Buckles of Walrus Ivory – also Made in Greenland. In: Baug, I – Larsen, J. – Samset Mygland, S (eds.). Nordic Middle Ages – Artefacts, Landscapes and Society. Essays in Honour of Ingvild Øye on her 70th Birthday, Bergen, 267-274.

Thomas, Gabor (2000). A Survey of Late Anglo-Saxon and Viking-Age Strap-Ends from Britain, University of London.

Waterman, Dudley M. (1959). Late Saxon, Viking, and Early Medieval Finds from York. In: Archaeologia 97, s. 59–105.

Werner, Joachim (1977). Zu den Knochenschnallen und Reliquiarschnallen des 6. Jahrhunderts. In: Werner, Joachim (Hrsg.). Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961-1968, Augsburg, 275-351.