Slovanský štít z hradiště Lenzen

V Praze se zhotovují sedla, uzdy a málo trvanlivé štíty užívané v jejich zemích.
Ibrahím ibn Jákub, 10. století

S radostí toužíme čtenářovi přednést čerstvé informace, které k nám dorazily od německých kolegů Erika Panknina a Reinera Liebentrauta, a sice detaily ohledně štítu, který byl nalezen v západoslovanském hradišti Lenzen (Braniborsko).

Před samotným popisem objektu je potřeba naznačit dosavadní stav poznání. Problematika absence štítů v archeologickém materiálu slovanském prostoru je badatelům i reenactorům dobře známa. Badatelé – můžeme zmínit Petra Luňáka (2007) a Pawła M. Rudzińského (2009) – shromáždili řadu literárních zmínek, ikonografie a artefaktů interpretovatelných jako štítové fragmenty, které svědčí o tom, že Slované štíty vyráběli a používali. Jelikož se bavíme o ohromném množství lidí, kteří žili na velkém území v různých stoletích, nelze se bavit o jednotném provedení štítů. Katalog, který sestavil Rudziński, jasně eviduje nejméně 37 kovových komponentů, zejména puklic, které poukazují na používání dovozových štítů. Toto množství je samozřejmě velmi malé, což si výše zmínění badatelé vykládají tak, že typický slovanský štít měl organickou konstrukci, a tak se jednoduše nedochoval.  Zatímco konstrukce zůstává neznámá, základní materiály bylo možné odhadnout – dřevo, kůže, lýko, proutí a podobně. Nutno podotknout, že reenactoři zpravidla používají kruhové štíty s kovovou puklicí.

mikulčiceHypotetická rekonstrukce velkomoravského štítu na základě držadla z Mikulčic.
Převzato z Luňák 2007: obr 42.

Že klíč leží u Polabských Slovanů z dnešního Německa, se někteří badatelé domnívají už delší dobu. Často je zmiňována možná dřevěná puklice z Groß Radenu (Schuldt 1985: 171–2), která mohla odpovídat dřevěné puklici usazené na štítu z Tirské bažiny (Lotyšsko) z 9. století. Konkrétně první štít z Tirské bažiny poukazuje na zajímavé užití organických materiálů – kromě dřevěné puklice je prkenný korpus z obou stran potažen nejspíše vyčiněnou kůží, přičemž prostor mezi deskou a kůží je na přední straně vycpán travou (osobní diskuze s Rolfem Warmringem). Na základě této nepříliš vzdálené analogie se nám podporuje předpoklad, že slovanské štíty mohly být vyrobeny z organických materiálů.

gross_radenMožná dřevěná puklice z Groß Radenu. Převzato z Schuldt 1985: 172.

Do tohoto rozpoložení nám vstupuje štít nalezený v domě č. 8 v Lenzenu, který spadá do sídlištního horizontu 7, datovaného do 2. poloviny 11. století (Kennecke 2015: 91–2). Štít není kompletní – jedná se o fragment kruhové či mírně oválné desky, která měří zhruba 70 cm v průměru. Deska je vyrobena z dvouvrstvé překližky, jejíž vrstvy k sobě byly přilepeny tak, že vlákna směřují kolmo od sebe. Takto laminované štíty byly známy z doby římské, ale doklad z raného středověku chyběl, pokud nepočítáme píseň Waltharius (10. století), která hovoří o třívrstvých a sedmivrstvých štítech (Dickinson – Härke 1992: 50). Nejbližší analogií je v tomto ohledu štít z Trondheimu, o kterém bude ještě řeč. Nález z Lenzenu je o to zajímavější, pokud si uvědomíme, že „dvouvrstvé překližky není možné dosáhnout bez velmi efektivního lepidla a lisovacího nářadí“ (Dickinson – Härke 1992: 50). Dalším výjimečným rysem je neobvykle vyztužený okraj. Plocha cca 10 cm od samého okraje je zaplněná nejméně šesti soustřednými kruhy čtvercových otvorů. V soustředných kruzích mezi otvory byly umístěny pruhy splétaného lýčí, které byly obšity rovněž lýkem. Tento konstrukční rys dobře koresponduje se skandinávskými štíty, jejichž zužované okraje byly občas vyztuženy kovovými objímkami, či s již zmíněnou travou použitou coby tlumící vrstvy. V centrální části nacházíme také šest měděných nýtů s železnými hlavičkami. Nýty jsou uspořádané do dvou trojúhelníků a poblíž jsou umístěné další dva čtvercové otvory. Předpokládá se, že nýty a otvory sloužily k uchycení madla. Analýza zaznamenala na čelní straně stopy červené barvy. Červenou barvu užitou na štítech lze prokázat také u skandinávských štítů a může indikovat nákladnější provedení. Puklice u štítu z Lenzenu absentuje a není vůbec jasné, zda byla použita. Dnes je štít uložený v Zemském archeologickém muzeu v Brandenburg an der Havel (Landesmuseum Brandenburg).

lenzen
Nákres štítu z Lenzenu. Převzato z Kennecke 2015: 92; Abb. 128.

lenzen
Fotografie štítu z Lenzenu. Fotografii poskytl Erik Panknin.

Konstrukce okraje štíty za použití trávy.
Převzato z https://asmund-pgd.blogspot.cz/.

Jako analogie štítu z Lenzenu můžeme uvést nálezy z pohřebiště Usadel (Mecklenburg-Strelitz). V tamějších hrobech 38, 100 a 119 byly nalezeny poměrně uniformní a jasně rozpoznatelné pozůstatky dřeva, kůže a nýtů, zatímco v hrobech 83, 94 a 120 byly nalezeny pouze fragmenty dřeva a nýtů a přináležitost ke štítům je problémová (Kennecke 2015: 92). Ve velkomoravském prostředí lze uvažovat nejméně o dvou štítech pohřbených v bohatých hrobech v lokalitě Staré Město – Na Valách (Luňák 2007: 3441), o kterých víme pouze to, že byly organické a obsahovaly dílčí kovové komponenty. Poměrně často hovoří o možném fragmentu štítu z Mikulčic, který je ovšem oficiálně interpretován jako dno sudu (Poláček et al. 2000: 252). Pokud opustíme slovanský prostor, můžeme zmínit také další překližkový štít nalezený roku 1973 v Trondheimu. Jedná se o oválný štít o rozměrech 1 m × 0,5 m, který je pokrytý kůží a který je datovaný do 10. až 11. století.

Překližkový oválný štít z Trondheimu. Fotografie pořídil Håkon Torstensen.

Věříme, že se nám podařilo otevřít novou kapitolu raně středověké výzbroje, která může pomoci při dalším bádání a rekonstrukci dob dávno minulých. V případě zájmu či poznámek se neváhejte ozvat!


Bibliografie

Dickinson, Tania – Härke, Heinrich (1992). Early Anglo-Saxon Shields, Society of Antiquaries Archaeologia 110, London.

Kennecke, Heike (2015). Burg Lenzen : Eine frühgeschichtliche Befestigung am westlichen Rand der slawischen Welt, Materialien zur Archäologie in Brandenburg 9, Rahden.

Luňák, Petr (2007). Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR. Bakalářská práce, Masarykova Univerzita, Brno.

Poláček, L. – Marek, O. – Skopal, R. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, L. (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, s. 177–302.

Rudziński, Paweł M. (2009). Tarcza we wczesnośredniowiecznej Polsce na tle europejskim : od plemienia do państwa. In: Acta Militaria Mediaevalia, t. 5 (2009), s. 21–78.

Schuldt, E. 1985: Gross Raden. Ein slawischer Tempelort des 9.–10. Jahrhundert in Mecklenburg, Schwerin.

Typologie amuletů Þórových kladiv

V tomto přehledovém článku představíme typologii amuletů Þórových kladiv, jak byla prezentována Jörnem Staeckerem roku 1999. Jak bylo řečeno v článcích „Přátelství s bohem“ a „Ryji runy léčby“, v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho zástupných symbolů apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Co činilo Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“, kterou známe z dobových písemných pramenů, ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům, což dokládá také Norská runová báseň, kde je obr označen jako původce ženských nemocí. Amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení, které mělo ochraňovat, přinášet štěstí, léčit, zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107).

Amulety kladiv se obvykle rozdělují do dvou základních kategorií – samostatná kladiva (loose hammers) a kladiva na železných náhrdelnících (Thor’s hammer-rings). V této práci se budeme věnovat samostatnými kladivy. Jensen (2010) ve svém katalogu shromáždil celkem 237 nálezů. Přes 100 z nich bylo nalezeno v sídlištním kontextu, přes 60 pochází z hrobů, zhruba 40 bylo uloženo v depotech a zhruba 35 z nich bylo nalezeno náhodně. Staecker rozdělil samostatná kladiva na základě prostých kritérií do tří hlavních typů:

1. Prostá kladiva

Jednoduchá, nezdobená kladiva vyrobená ze železa, jantaru, bronzu, olova či stříbra.

  • 1.1 Železná kladiva
    Jak dokládá četnost těchto kladiv (Jensen eviduje okolo 130 kusů), jednalo se o velmi populární model, který lze datovat do 9. a 10. století. Některé kusy jsou opatřeny kruhem na zavěšení.

kladiva-typ1.1Rozšíření kladiv typu 1.1. Staecker 1999: Karte 41.

kladivo-aggersborgkladivo-hasta
Kladiva z Aggersborgu (vlevo) a Hästy (vpravo).
Staecker 1999: Abb. 111; katalog SHM ve Stockholmu.

  • 1.2 Jantarová kladiva
    Tento typ kladiv, který se zdá být rozšířený kolem Baltského moře, se nachází zhruba v patnácti exemplářích. Lze jej zařadit do 10. století.

kladiva-typ1.2Rozšíření kladiv typu 1.2. Staecker 1999: Karte 42.

kladivo-wolinkladivo-nordby
Kladiva z Wolinu (vlevo) a Nordby (vpravo).
Stanisławski 2013: Rys. 43f; Staecker 1999: Abb. 112.

  • 1.3 Kladiva odlitá z bronzu
    Bronzové exempláře jsou rozprostřené ve velkém geografickém i časovém rozptylu. Celkem zhruba 15 zástupců pochází z období 8.-10. století. Jsou známé také odlévací formy.

kladiva-typ1.3Rozšíření kladiv typu 1.3. Staecker 1999: Karte 43.

kladivo-birka kladivo-haithabu
Kladiva z Birky (vlevo) a Haithabu (vpravo).
Arbman 1940: Taf. 104:6; Staecker 1999: Abb. 113.

  • 1.4 Kladiva odlitá z olova
    Nakolik je nám známo, existuje zhruba deset kusů, které zapadají do tohoto podtypu. Nepocházejí z doby mladší než 11. století.

kladiva-typ1.4Rozšíření kladiv typu 1.4. Staecker 1999: Karte 44.

  • 1.5 Kladiva odlitá ze stříbra
    Stříbrné odlitky byly, jak ještě uvidíme, velmi populární. Jörn Staecker eviduje 18 nálezů, zatímco Bo Jensen ve svém katalogu zmiňuje zhruba 30 kusů. Největší zastoupení mají nezdobená kladiva v depotech, ojediněle se vyskytují také v hrobech. Datována jsou do 9.-11. století.

kladiva-typ1.5Rozšíření kladiv typu 1.5. Staecker 1999: Karte 45.

kladivo-upplandkladivo-stens-prestgard
Kladiva z Låby (vlevo) a Stens prestgård (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 624; Staecker 1999: Abb. 114.

 

2. Zdobená kladiva

Zpravidla stříbrná kladiva, odlitá či zhotovená z plechu, která jsou ozdobená. Zdobení je dosaženo odlitím, ražením, granulací či filigránem.

  • 2.1 Stříbrná kladiva s ražbou
    • 2.1.1 Kladiva s ražbou
      Raznicemi ozdobené amulety se zdají být další populární kategorií. Staecker shromáždil 15 nálezů, zatímco Jensenův katalog čítá 19 položek. O dalším, novějším nálezu, jsme referovali ve článku „Amulet kladiva z Flekstadu“. Téměř všechny kladiva pocházejí z depotů nebo náhodných nálezů. Zdá se, že datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.1.1Rozšíření kladiv typu 2.1.1. Staecker 1999: Karte 46.

kladivo-hallandkladivo-tagemosen
Kladiva z Slottsmöllanu (vlevo) a Tågemosenu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 626; Staecker 1999: Abb. 115.

    • 2.1.2 Kladiva s ražbou ve tvaru kříže
      U prozatím šesti kladiv je klasická ražba doplněna o motiv kříže, v jednom případě i tří křížů. Nakolik je nám známo, všechny pocházejí z depotů, které jsou datované do konce 10. století a 11. století. 

kladiva-typ2.1.2Rozšíření kladiv typu 2.1.2. Staecker 1999: Karte 47.

kladivo-haithabu2
Kladivo z Haithabu. Staecker 1999: Abb. 116.

  • 2.2 Kladiva s rostlinnými motivy
    Speciální kategorií jsou kladiva s florálními ornamenty, kterých evidujeme 5 kusů. Dekorace je, zdá se, dosaženo odlitím. Čtyři kusy známe z depotů, zatímco jen jeden pochází z hrobu. Datace směřuje k 10. a 11. století.

kladiva-typ2.2Rozšíření kladiv typu 2.2. Staecker 1999: Karte 48.

kladivo-palstorpkladivo-mickels
Kladiva z Pålstorpu (vlevo) a Mickelsu (vpravo).
Montelius 1874: kat č. 627; Staecker 1999: Abb. 117.

  • 2.3 Kladiva zhotovená z tenkého plechu
    Stříbrná kladiva, která jsou zhotovena z tenkého plechu, patří k těm nejzdobenějším a tudíž dnes nejpopulárnějším a nejčastěji napodobovaným. Čtyři kusy, které jsou nám známé, jsou pozlacené či zdobené filigránem a granulací. Některé kusy mají nápadné podobnosti s přívěsky typu Hiddensee. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ2.3Rozšíření kladiv typu 2.3. Staecker 1999: Karte 49.

kladivo-skane
Kladivo ze Skåne. Katalog SHM ve Stockholmu.


kladivo-bredsatra
Kladivo z Bredsätry. Staecker 1999: Abb. 118.

 

3. Větší počet kladiv zavěšených na jednom kruhu

Do tohoto typu náleží všechna kladiva, která jsou na kruh zavěšena ve více než jednom kusu. Staecker eviduje 9 kusů, zatímco Jensen shromáždil kolem patnácti exemplářů. Jsou známé především z hrobů, kde musely plnit speciální funkci, podobně jako kladiva na železných náhrdelnících. Datace směřuje k 10. století.

kladiva-typ3Rozšíření kladiv typu 3. Staecker 1999: Karte 50.

kladivo-hilda
Amulet z Hildy (vlevo). Katalog Unimus.


kladivo-thumby

Kladiva z Thumby-Bienebek. Staecker 1999: Abb. 119.

 

Bibliografie

Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné na adrese: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng. In: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Montelius, Oskar (1874). Sveriges forntid. Försök till framställning af den svenska fornforskningens resultat, Text: 1. Stenäldern. 2. Jernäldern, Stockholm.

Staecker, Jörn (1999). Rex regum et dominus dominorum. Die wikingerzeitlichen Kreuz- und Kruzifixanhänger als Ausdruck der Mission in Altdänemark und Schweden, Stockholm.

Stanisławski, Błażej M. (2013). Jómswikingowie z Wolina-Jómsborga. Studium archeologiczne przenikania kultury skandynawskiej na ziemie polskie, Wrocław.

Průměrná výška starých Seveřanů

Věnováno Sedlu.
Sú var mær hǫnnurst á Miðgarði.


“Nikdy jsem neviděl dokonalejší postavy než-li jejich – jsou [vysocí] jako palmy.”
Ibn Fadlan: Risala, § 80

Staré Skandinávce žijící v době vikinské a ve středověku si často představujeme jako vysoké, sveřepé jedince. Loď plná dvoumetrových, větrem zocelených válečníků je sice estetická a impresivní idea, ale před jakýmkoli konečným soudem bychom si měli položit otázku, zda je náš předpoklad správný a zda je v souladu s dobovými prameny. A není lepšího pramene než kostí.

vyska

Kromě toho, že lze fakticky změřit kompletní skelety, existuje řada metod a formulí pro rekonstrukci neúplných koster. Tou nejpoužívanější je při rekonstrukci skandinávských koster metoda Trotterové a Gleserové, ale rovněž lze narazit na metodu Pearsonovu, Manouvrierovu či Sjovøldovu. Je nutno podotknout, že jedna univerzální metoda, která by byla naprosto přesná pro všechny země světa, obě pohlaví, všechny sociální statuty a veškeré extrémy, v současnosti neexistuje. Získané údaje je tedy vždy nutno brát s jistou rezervou – procentuální odchylkou.

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Reenactor Samuel Grolich (176 cm).

Přestože zkoumané soubory nejsou příliš rozsáhlé a až na Dánsko jsou spíše roztříštěné, jistou výpovědní hodnotu mají a umožňují srovnání. Na základě získaných dat lze říci, že průměrná mužská výška v době vikinské a středověku se pohybuje mezi 168-173 cm, zatímco průměrná ženská výška mezi 156-161 cm. Tyto průměrné hodnoty jsou srovnatelné s národy, které obývaly území dnešní Británie, Francie či České republiky, zatímco raně středověká populace například v Polsku se zdá být poněkud nižší. Ženské průměrné výšky dosahují cca 92-93% mužské průměrné výšky, což v praxi znamená, že rozdíl mezi průměrnými výškami obvykle nečiní více než 10-15 cm. Hodnoty, které nedosahují 158 cm (muži) / 146 cm (ženy) nebo naopak přesahují 183 cm (muži) / 171 cm (ženy), považujeme za mimořádné. Extrémní hodnoty jsou pak 151-204 cm (muži) a 125-181 cm (ženy).

Z dat vyplývá, že během doby železné došlo v celé Evropě k růstu průměrné výšky, což bylo završeno stěhováním národů. Během doby vikinské se růst zastavil, či naopak – výška populace mírně poklesla. V některých částech Skandinávie výška během středověku mírně vzrostla (Dánsko, Norsko, Švédsko), jinde zůstala víceméně konstantní či se možná mírně snižovala (Island, Grónsko). V 17.-18. století se skandinávská populace výškově propadla zhruba o 5 cm, a od poloviny 19. století postupně vzrůstá, zejména v období posledních sta let, kdy byl pokořen stav výšky z doby železné. Současný výškový průměr obyvatel ČR činí 180,1 cm (muži) a 168,5 cm (ženy). Zrychlený růst se v odborné literatuře nazývá sekulární akcelerace či sekulární trend a souvisí se změnou výživy, se snížením výskytu tradičních dětských nemocí, s míšením etnik a s celkovou změnou životního stylu. Mezi nejdůležitější vlivy, které rozhodují o výšce, patří samozřejmě genetika, ale také kvalita a dostatek výživy, nedostatečná či nadměrná zátěž, zdravotní péče či hygiena – obecně se však soudí, že podíl dědičnosti na výšce je zhruba 90% (Brothwell 1981: 100). Toto je důležité pro pochopení extrémního celosvětového růstu v posledních desetiletích, ale také dlouhotrvajícího výškového rozdílu mezi středověkými městy a venkovem, který činil zhruba 4 cm (Boldsen 1995: 82, Table 4.1). Velmi zjednodušeně lze říci, že lidé s vyšším sociálním statutem byly statisticky vyšší i po fyzické stránce – což může dokládat například hrob FII z dánského Stengade, který je interpretovaný jako hrob pána (193 cm) a jeho otroka (174 cm). Studium moderních konfliktů potvrdilo, že branci narození v době války jsou nižší než branci narození v době míru (Kjellström 2010: 182).

Pokud je řeč o bojovnících, je možné předpokládat, že do válečných uskupení vstupovali muži, kteří prošli do užšího výběru. V praxi tak mohli být nadprůměrně vysocí či silní. Ačkoli lodní posádka pohřbená na Ridgeway Hill byla průměrně vysoká (Loe – Webb 2014: 84-85), výškový průměr mužů z Reptonu, kteří byli součástí velkého dánského vojska v 2. polovině 9. století, činil 176,1 cm. Elitní vojenské jednotky velmožů a králů mohly mít ještě přísnější standard. Nakolik můžeme z proporcí soudit, výšivka z Bayeux a další ikonografické materiály často vyobrazují velmi vysoké, spíše vychrtlé bojovníky s dlouhými končetinami. Jako nejbližší analogii uvedeme římské vojsko, do kterého vstupovali v ideálním případě pouze muži dosahující minimální výšky 165 cm a do výběrových jednotek byl stanoven minimální standard rovný 173 cm (Roth 1999: 9-10). V tomto světle, i když s dávkou zveličení, může být psána výše zmíněná Risala či následující zmínka:

vyska_vla

Autor článku (192 cm) s příklady extrémních seker dosahujících ca. 35 cm a 125 cm.

Praví se, že mezi Seveřany byli v bitvě pobíjeni takoví, jaké mezi Franky nebylo možno nikdy spatřit, zejména co do jejich krásy a velikosti jejich těl.

Fuldské anály 884

Nejen, že je studium výšky sebeobohacující, pomáhá pochopit zdravotní stav populace a dlouhotrvající tendence ve velkém množství lidí, ale může být přínosné také při komparaci s velikostí užívaných předmětů. Pokud se budeme bavit výlučně o militáriích, je evidentní, že byly vyráběny poměrově na míry jedince. Štíty se tak pohybují v rozmezí cca 70-95 cm, zatímco meče zpravidla ve škále 70-100 cm, ačkoli můžeme najít i monumentální kus délkou 125 cm. Obvod hlavy či rozměry dlaní se zdají být jen málo závislé na výšce postavy, a nakolik můžeme soudit z vlastního výzkumu, rozdíly mezi současným stavem a stavem před tisíci lety jsou minimální.

 

Dánsko

V porovnání s ostatními skandinávskými zeměmi jsou dánské kostry nejlépe zmapované. Pia Bennike (1985: Table 5) stanovila, že výškový průměr mužů doby vikinské v Dánsku činil 171,2 cm, zatímco průměrná žena byla vysoká 158,8 cm. Do následující tabulky jsme nezahrnuly ojedinělé nálezy, jako výše zmíněný hrob FII ze Stengade nebo hrob č. 4 z Fyrkatu, ve kterém odpočívala “věštkyně” vysoká okolo 170 cm (Roesdahl 1977: 192).

vyska_dansko2

Vývoj průměrné výšky v Dánsku od pravěku po moderní dobu. Převzato z Bennike 1997.

vyska_dansko


Švédsko

Pokud jde o materiál z doby vikinské, nebyli jme schopni dohledat mnoho materiálu. Nakolik můžeme číst kusá data, mohlo by se zdát, že švédská populace jako celek stála na horní hranici (či dokonce za ní) soudobého skandinávského průměru, ale ke konečnému verdiktu bude třeba více informací. Do tabulky nebyly zahrnuty dvě kostry, jejichž výšku známe jen orientačně. První z nich je žena pohřbená v hrobu Bj 581 v Birce, která mohla být vysoká kolem 170 c, zatímco druhá, nalezená v lokalitě Borgvallen, patřila muži, který byl vysoký kolem 165 cm (Gustin et al. 2018: 36). Středověký materiál ze Švédska je již velmi dobře zdokumentován, ačkoli je potřeba mít na zřeteli, že několik lokalit se nachází na původně dánském území.

vyska_svedsko


Norsko

Následující tabulka je z nedostatku přesných dat prosta údajů o době vikinské. Přesto si můžeme uvést několik odhadů, které učinil Per Holck u materiálu z Kaupangu: jedna žena dosahovala výšky 155-160 cm, další žena měřila zhruba 160 cm, zatímco jeden muž měřil 160 cm, další zhruba 160-165 cm, třetí 160-185 cm, čtvrtý 170-180 cm a dva muži dosahovali 180 cm (Seeberg 1995: 140). Zapomenout nesmíme ani na hrbáče nezjištěného pohlaví, který měřil zhruba 110 cm. Holck také zjistil, že kostra z gokstadské mohyly ze začátku 10. století patřila robustnímu muži, který měřil kolem 181 cm (Holck 2009).

Středověké kostry jsou zásluhou analýz Pera Holcka a Berit Sellevoldové, kteří popsali ohromné kostelní a klášterní soubory, velmi dobře zdokumentované.

vyska_norsko

Island a Grónsko

Ostrovní situace je svou izolací na drsné evropské periferii specifická. Vzhledem k tomu, že většina mužských kolonistů pocházela z Norska, nejsou podobné hodnoty překvapivé. Ač by se mohlo zdát anebo bychom mohli předpokládat, že postupem času docházelo ke snižování výšky, islandská populace měla z dlouhodobé perspektivy konstantní výšku až do propadu v 18. století. V případě Grónska prozatím neexistuje jiný přesvědčivý důkaz kromě postupného zmenšování lebky (Lynnerup 1998: 72-73).

vyska_island

vyska_gronsko

Další země

Mezi komparativní materiál jsme zvolili Velkou Británii, Českou republiku a Polsko. Jak již však bylo řečeno, národy obývající dnešní Británii, Francii či Českou republiku dosahovaly hodnot, který byly výše stanoveny pro Skandinávii, zatímco populace v Polsku byla o několik centimetrů nižší.

vyska_britanie

výška - čr

Průměrné výšky lidí obývajících území dnešní České republiky. Převzato z Jandová 2014: 109, Graf 6.

vyska_polsko

Na závěr si můžeme uvést tabulku s minimálními a maximálními naměřenými hodnotami na daných lokalitách.

vyska_maxmin


Bibliografie

Ibn Fadlan: Risala Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel.  James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Bennike, Pia (1985). Paleopathology of Danish skeletons, Copenhagen.

Bennike, Pia (1994). An anthropological study of the skeletal remains of Vikings from Langeland. In: O.Grøn, A. H. Krag, P. Bennike (eds.). Vikingetidsgravpladser på Langeland, Rudkøbing: 168–183.

Bennike, Pia (1997). Death in the Mesolithic. Two old men from Korsør Nor. In: L. Pedersen, A. Fischer, B. Aaby (eds.), The Danish Storebælt since the Ice Age – man, sea and forest, Copenhagen, 99–105.

Boldsen, Jesper L. (1995). The Place of Plasticity in the Study of the Secular Trend for Male Stature: An Analysis of Danish Biological Population History. In: C. G. N. Mascie-Taylor, Barry Bogin (eds). Human Variability and Plasticity, Cambridge: 75-90.

Brothwell, Don R. (1981). Digging Up Bones: The Excavation, Treatment and Study of Human Skeletal Remains, London.

Gustin, Ingrid et al. (2018). Isotopes and human burials at Viking Age Birka and the Mälaren region, east central Sweden. In: Journal of Anthropological Archaeology, 49, Lund: 19–38.

Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.

Jandová, Petra (2014). Pohlavní dimorfismus kostry obyvatel Čech a Moravy v laténském období. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Diplomová práce.

Kjellström, Anna (2010). Type specific features and identification of war graves – the physical remains as source material after battle. In: Holmquist Olausson, L. – Olausson, M. (eds). The martial society. Aspects of warriors, fortifications and social change, Stockholm: 179-190.

Loe, Louise – Webb, Helen (2014). The infra-cranial skeletons. In: Loe, Louise et al. (eds.). ‘Given to the Ground’: A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford: 81-126.

Lynnerup, Niels (1998). The Greenland Norse : A biological-anthropological study, Copenhagen.

Nielsen, H. A. (1915). Fortsatte Bidrag til vort Oldtidsfolks Anthropologi. De sidste 6-7 Aars Skeletfund fra Stenaldersgrave og saerligt de sidste 10-12 Aars Skeletfund fra Jernaldersgrave. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 5: 275-370.

Roesdahl, Else (1977). Fyrkat : en jysk vikingeborg. Bind 2, Oldsagerne og gravpladsen, København.

Roth, Jonathan P. (1999). The Logistics of the Roman Army at War: 264 B.C. – A.D. 235, Leiden.

Sellevold, Berit Jansen (1996). Middelalderens mennesker: Om knokler som kunnskapskilde. In: Rindal, Magnus (ed.). Studier i kilder til vikingtid og nordisk middelalder, Oslo: 183ff.

Sellevold, B. J., Hansen, U.L., Jørgensen, J.B. (1984). Iron Age Man in Denmark, Copenhagen.

Seeberg, Elisabeth (1995). Summaries. In: Ch. Blindheim, B. Heyerdahl-Larsen (eds.). Kaupang-Funnene. Bind 2, Gravplassene i Bikjholbergene / Lamøya ; Undersøkelsene 1950-1957 / Del A. Gravskikk, Oslo: 135-142.

Steffensen, Jon (1958). Stature as a criterion of the nutritional level of Viking Age Icelanders. In: Kristján Eldjárn (Ed.) Árbók Hins íslenska fornleifafélags, Reykjavík : Hið íslenska fornleifafélag, 39-51.

Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials. In the end, I would like to thank to Marled Mader (http://textileflaeche.blogspot.de) for her pictures of reconstructed textiles that helped the Czechoslovakian Early Medieval community.

Lov sobů na Lendbreenu

Pozice Lendbreenu v Norsku.

Třebaže oteplování naší planety sebou nese mnoho negativních dopadů, archeologii poskytla tato globální hrozba přinejmenším jednu drobnou satisfakci – a sice možnost zkoumat nálezy, které byly ukryty pod ledem. Z toho důvodu svévolně vzniklo odvětví archeologie, jež hledá, vyprošťuje a konzervuje právě takové objekty ukryté pod ledovci, takzvaná glaciální archeologie. A ačkoli je toto odvětví prozatím v plenkách, slaví ohromné úspěchy. Může za to především perfektní stav artefaktů, které jsou pomocí médií prezentovány širšímu publiku. Nejznámějším objevem na tomto poli je bezesporu tzv. Ötzi, prehistorický muž nalezený roku 1991 v Tyrolských Alpách. Vzhledem k zaměření tohoto projektu se však budeme zabývat jiným příkladem.

Již zhruba 10 let v Norsku funguje projekt Secrets of The Ice (“Tajemtví ledu”), který formou pěších průzkumů zkoumá vybrané lokality, zveřejňuje nálezy a varuje před efekty oteplování, které může ledovce do roku 2100 nenávratně vymazat z mapy. Výsledky projektu jsou dechberoucí a dosahují značné popularity, o čemž svědčí desítky tisíc fanoušků na sociálních sítích. Jednou z lokalit, kterou Secrets of The Ice zkoumá, je ledovec Lendbreen, rozkládající se mezi komunami Lom a Skjåk v národním parku Breheimen. Lendbreen je vhodným lovištěm sobů, kteří odnepaměti lákali lovce, a cestu přes ledovec také volili lidé, kteří nechtěli obcházet hory skrze údolí, což činí zacházku přinejmenším 15 km. Nejstarším dokladem lidské návštěvy je 3300 let starý luk, avšak je dosti možné, že se objeví i starší, jelikož zatím tají svrchní vrstvy, datovatelné do doby železné a středověku. Ledovec se zdá být kontinuálně navštěvován po staletí, a tak není divu, že někdy došlo ke ztrátě nebo úmyslnému odhození rozbitých či nepotřebných předmětů. Nejpozoruhodnější je možný doklad tábora s loveckým vybavením a předměty denní potřeby.

Dřevěná kvedlačka z Lendbreenu. Radiokarbonová datace ukázala, že je okolo tisíce let stará. Fotku pořídila Vivian Wangen z Kulturně historického muzea v Oslu.

Vlněný palčák datovaný do doby vikinské.

Lovecký tábor se nacházel v závětrné rozsedlině poblíž ledovce v nadmořské výšce ca. 1900 m. n. m., přibližně na prostoru 70×70 m. Jelikož se na místě nalezl stanový kolík, předpokládá se, že lovci na místě pobývali několik dní a nocovali, namísto každodenního sestupu do údolí (zhruba 8-10 km). Průměrná roční teplota na Lendbreenu za posledních sto let činí 0,8°C, přičemž průměrné hodnoty v létě činí 10°C a v zimě -8°C. Mezi květnem a říjnem se průměrné teploty pohybují v kladných číslech, a v noci spadne ukazatel teploměru jen zřídkakdy pod -5°C. Na ledovci však vane konstantní vítr o rychlosti kolem 5 km/h. I v současné době je okolí ledovce pokryto sněhem po více než polovinu roku. Lidé, kteří se z různých důvodů vydávali na ledovec, tudíž museli být řádně vybaveni na pobyt v chladu a pro pohyb na ledu. Dokládá to vlněné oblečení, např. kompletní tunika datovaná k roku 300 n. l., velký kus modře obarvené látky z 10. století, vlněná rukavice či kompletní kožená bota, která na vnější straně není zbavena chlupu. Fragmentů takto vyrobené obuvi bylo na Lendbreenu objeveno více. K transportu osob se mohlo využívat lyží, sněžnic, maček či cestovních holí, z nichž některé byly vyryty runovými nápisy. Nález koňské čelisti, koňského trusu, středověké podkovy a součástí postroje svědčí o tom, že lovci a cestující vystoupali na ledovec s koňmi, kteří mohli táhnout náklad (vybavení, potraviny a úlovky) na hřbetu anebo na saních, jejichž fragment je rovněž znám. Nálezy fragmentů saní jsou známy i z jiných norských ledovců.

Kompletní kožešinová bota s řemínkem v nálezovém stavu. Autorkou fotky je Vivian Wangen.

Mezi nejběžněji nacházené lovecké vybavení patří stovky nálezů strašáků. Jedná se o asi metr dlouhé tyče, které mají pod horním koncem zářez pro provázek či řemínek. Na těchto byly zavěšení obdélníkové tlouky z tenkého dřeva. Takto zkonstruovaný nástroj pod náporem větru vytváří zvuk, kterého se sobi obávají. Lovci proto strašáky rozmisťovali v liniích, což zvířata navádělo přímo k místu, kde číhali lovci. Tato technika je dobře známa ze sámského prostředí, kde se používala ještě v 18. století. Samotný lov probíhal pomocí luků a kopí/oštěpů, a to zejména v létě, kdy se sobi stahují na ledovec, aby se ochladili a zbavili otravného hmyzu. Nálezy kompletních či téměř kompletních šípů, a to včetně omotávek a letek, jsou na Lendbreenu a v jiných horských oblastech Norska poměrně běžnými nálezy. Raritním předmětem je však kompletní kopí/oštěp, nalezené roku 1974.

Kopí datované do druhé poloviny 9. století (C34256). Železný hrot je 455 mm dlouhý a je nasazený na březovém ratišti s délkou 1950 mm. 80 mm ratiště bylo zasazeno do tulejky a pojištěno z jedné strany ohnutým hřebem. Šířka ratiště v místě ústí tulejky činí 25 mm, konec ratiště je tlustý pouze 10 mm. Za foto a popis děkuji Vegardu Vikemu.

Malý nožík z Lendbreenu, zhruba tisíc let starý. Rukojeť je vyrobena z břízy. Celková délka činí kolem 15 cm.  Fotografii pořídil Espen Fintad z opplandské rady.

Mezi další pozoruhodné nálezy z Lendbreenu patří také dřevěná kvedlačka, která svědčí o vaření na cestách, kompletní nožík s dřevěnou rukojetí, dřevěná jehlice, množství šitých fragmentů z kůže a březové kůry a dřevěné lopaty. Na jiných norských horách byly nalezeny mnohem větší nože, které mohly sloužit k porcování masa. Toto je samozřejmě pouze výčet, který však demonstruje šíři používaných předmětů.

Kvalita a četnost ledovcových nálezů ukazují, jak velký potenciál se skrývá v tomto odvětví, které může poodhalit denní životy pradávných lidí, kteří se vydávali do hor. Přejeme všem archeologům ze Secrets of The Ice, jakož i dobrovolným pomocníkům, mnoho úspěchů!

Náramky a prsteny z Birky

Prsten z hrobu Bj 791, přetvořený na přívěšek.

Je mi potěšením zveřejnit tímto způsobem překlad mého přítele Samuela Grolicha ze slovenské skupiny Herjan. Dokument se týká náramků a prstenů nalezených ve švédském obchodním středisku Birce, a to včetně popisů jednotlivých typů předmětů a dalšího detailního komentáře. Samuelova část popisuje šperky nalezené v hrobech, kterou jsem doplnil o popis náramků a prstenů z tzv. Černé země. Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

Doufáme, že se Vám bude líbit!

Interview with Rolf F. Warming

A few notes on Viking Age Shields

rolf

Rolf F. Warming. Photo taken by Jacob Nyborg Andreassen, Combat Archaeology.

Rolf Fabricius Warming is Danish archaeologist, whose studies have preeminently been on the subject of combat and conflict in the past, ranging from Mesolithic violence to organized state formation in the early modern period. He holds an MA degree in Maritime Archaeology and is currently finalizing his dissertation project for another MA degree (in prehistoric archaeology), which is focused on Viking Age shields and martial practices. He has the rank of sergeant in the Royal Danish Army and is a master and the chief instructor of a martial arts system, teaching classes and seminars on a national and international level. He is the founder of Combat Archaeology, an organization committed to researching and interpreting material and issues on the subject of combat in the past.


How many shield fragments have we found in Viking Age Denmark?

At the time of writing, we have exactly 40 positively identified shield remains from Viking Age Denmark (including Schleswig and Scania). There are an additional 3 miscellaneous or missing artefacts which may represent other shield finds but too many uncertainties exist as to the nature of these finds at this point.

rolf_shields

An overview of shield fragments from Viking Age Denmark.

What does the average shield look like?

Nu scolo menn vapn sin syna sem mælt er i logum. scal maðr hava breiðöxe.
æða sverð. oc spiot. oc skiolld þann at versta koste er liggia scolo
iarnspengr 
þriar um þveran. oc mundriði seymdr með iarnsaumi.
Gulaþingsl
ǫg hin fornu

rolf_shields2

A scheme of  the shield construction. Made by Sergei Kainov and Oleg Fedorov.

It is difficult to offer a simple description of what the average shield would look like. The shield remains signal quite individualized designs, both in terms of constructional elements and dimensions, at least as far as shield bosses are concerned. Some shields were fitted out with more reinforcing or decorative fittings while other shields differed in terms of shield boss morphology and dimensions. Several shield types also appear to have been in use during the Viking Age. The flat round shield is the most well-known of these, but convex round shields also appear to have been used. It is possible, too, that some forms of kite shields could have been employed as early as the 10th century, although these shields are conventionally understood to appear around the time of the Bayeux Tapestry (c.1070) which contains the earliest depictions of such shields.

However, at the risk of losing scientific rigor, the following observations may be given to offer a basic description of features that may be said to characterize the majority of the common flat round shields. The vast majority of Viking Age shield finds are sparse in metal. Often the shields are only recognized by the surviving fragments of the shield boss, the metal centerpiece of the shield, which frequently constitutes the only metallic part of the shield. However, it is possible that shields constructed of purely organic material may have existed as well, judging from the nearly intact shield from Tira, Latvia, which is dated to the 9th century and was equipped with a wooden shield boss. The iron shield boss of Viking Age round shields was usually fastened to the board with 4-8 iron rivets over a somewhat circular hole. The shield board itself consisted of c. 6-8 softwood planks which had a thickness of no more than 1 cm in the center and tapered gently towards the edges of the shield. In cases which have allowed for an estimation of shield board diameters, the measurements have yielded a range between c. 75 and 90 cm. Typically, the wooden handle, which could consist of hardwood or some more rigid timber compared to the planks, appears to have spanned across the shield board and riveted onto here in multiple places. For the sake of economy and ensuring a lightweight construction, it was desirable to let two of the rivets from the shield boss flange pass through the handle. The shields were most likely equipped with a thin leather facing which was applied to the front of the shield board; assumedly, a similar leather facing could also be applied to the back of the shield. A rawhide edge could be stitched to the shield rim with a thread of some organic material, perhaps sinew or leather. Later round shields of the Medieval period appear to have been of a more robust construction and included, among other things, more reinforcements of iron, if we are to judge from the historical sources.

rolf_shields3

A version of the shield construction suggested by Kim Hjardar and Vegard Vike.

What about more expensive shields?

Baugs þá ek bifum fáða       bifkleif at Þorleifi.
Þjóðolfr hvinverski : Haustlǫng

rolf_shields4

Typology and chronology of some types of Scandinavian shield bosses. Made by Kim Hjardar and Vegard Vike.

In the case of more expensive round shields, the fastening of the rawhide edge could be further enforced by use of a few bronze or iron clamps. In a few exceptional finds from Valsgärde and Birka in Sweden, however, the clamps cover larger parts of the shield rim, even its full circumference, in which case it is more likely that they have served to reinforce the rim as a whole. Other more elaborate shields are fitted out with trefoil-shaped handle terminals of copper-alloy which have been decorated with human masks and animal heads. These appear to have fastened the handle more firmly to the shield board. The back of the long handle and grip could be reinforced with copper-alloy or iron fittings which are sometimes seen decorated with silver plating, ribbon lacing or braiding patterns and human masks. Occasionally, the entire grip or handle appears to have been constructed out of metal. In only exceptional cases is the flange of the shield boss given a more elaborate shape – such as a toothed flange, or the shield boss adorned with non-ferrous metal – such as thin bronze strips – which could be fastened around it’s flange or the wall. So, although some of these fittings are of a more elaborate kind, there is no evidence for superfluous or purely decorative fittings, which, by contrast, are known from the war booty sacrifices of preceding periods. The fittings, or that to which they are attached, all have a function and are largely for the purpose of providing additional strength. However, when using such elaborate fittings, the Viking Age Scandinavians do not appear to have shunned away from the opportunity to display excessive decorative elements. The human mask, animal heads as well as the ribbon lacing and braiding patterns appear to have been recurring themes. Both historical sources and microscopic traces of color also indicate that the shield boards themselves could be decorated, although this is, strictly speaking, not limited to expensive shields.

Weaponry has throughout history been given as gifts. And judging from both the archaeological record and historical sources, there is no doubt that also shields could be perceived as highly valued objects. The shields could be painted and further accentuated by beautiful decorations. Associating a high quality shield with mythology or ancestral achievements would of course render the shield an object of much admiration and a fitting gift.

Designs of shields based on pictorial evidence. Made by Marobud.

How could shields be used?

“Upp óxu þar      Jarli bornir,
hesta tǫmðu,       hlífar bendu,
skeyti skófu,      skelfðu aska.”
Rígsþula

Given the development and coexistence of different shield types and shield boss types as well as regional discrepancies in offensive weaponry preferences, it is clear that no single answer can be given as to how the shields were used. It is, in fact, even difficult to speak of a so-called “Viking fighting style”, as such! Instead, the material suggests that combative styles varied in the course of the Viking Age and across the various Scandinavian regions, expressing also influences from other cultures, such as the Carolingians. What also complicates matters is that the functional aspects of shields can be examined on many levels, including the operational, tactical and strategic levels of warfare. Nonetheless, it is evident that any inferences made into any functional aspects of shields must be grounded in knowledge about how the shield was used on an individual level.

Let us focus on the common flat round shield, which is commonly thought to characterize Viking Age combat, and how it was employed in the context of close quarter combat. Like the military combative systems and martial arts of the modern world, there probably existed various approaches to combat and even nuances of what some considered the same combative styles. Nonetheless, the construction of the flat round shields allows us to examine some of the main underlying principles that may have governed most combative uses of this shield. The flat round shield was a thin, lightweight shield which was held by the center grip, without any enarmes (i.e. straps that could fasten the shield more firmly to the forearm). This, along with the center hole (protected by the shield boss), which allowed the hand to grip the shield closer to its center of mass, and the circular shape of the shield greatly facilitated maneuverability. The fragility of the shield necessitated precisely such maneuverability since the shield-bearer would have to make use of the concept of deflection if he did not want the shield to break easily. Rather than a mere passive defense, the shield was used actively. This could be done with the shield held flat in front of one´s body or at an oblique angle with the rim facing roughly forwards. In both cases, however, practical experimentation with a sharp sword and round shield reconstruction indicates that there is a strong correlation between the degree of deflection and the extent to which the shield is actively thrusted forward. If this use of the shield did not contribute to the notorious aggressive behavior of the Vikings, it is at least very much in line with the bequeathed image of these light and aggressive infantrymen that assumedly reflect the nature of Scandinavian combatants throughout most of the Viking Age.

rolf-stit

Actively used shield. Reenactor Roman Král.

In short, what we have is a very actively used shield. In defensive situations the shield could be thrusted forward or maneuvered in a manner that would better deflect incoming attacks; in offensive situations, where the shield-bearer himself would attack, the shield could act as an offensive striking weapon that could be used to create openings for one’s axe or sword, particularly through powerful strikes with the shield rim. Assuming that round shield construction did not deviate to any extreme extent, the shields were employed by using these principles in both the context of single combat and in formation fighting; there is, to my knowledge, no supportive evidence of static shield use, even when speaking of such concepts as “shield-walls”. The case is different in the medieval period where more robust shields are used. Interestingly, there is also some evidence suggesting that this tradition of actively used shields continues beyond the Viking Age, now merging with some branches of the medieval sword and buckler tradition.


With all my respect and admiration, I would like to thank to Rolf Warming and his unique project Combat Archaeology for the interview. I hope you liked this article. In case of any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.

„Stříhat a česat“

úprava vlasů a vousů ve vikinské Skandinávii

V tomto dlouho připravovaném článku se pokusím nastínit, jakým způsobem se ve Skandinávii doby vikinské přistupovalo k úpravě hlavového porostu. Jedná se o komplikovanou problematiku, kterou je možno zkoumat z nejrůznějších možných úhlů. Tento článek proto bude spíše shrnujícím úvodem a tokem mých myšlenek, který bude průběžně doplňován o nové poznatky a obrázky.

1. Jak k minulosti přistupovat?

Článek, který svým námětem nepochybně přiláká zástupce z řad reenactorů, musí začít popisem toho, jak ke zkoumání něčeho tak neuchopitelného, jako jsou tradice úpravy hlavy, máme přistupovat. V současnosti si totiž pod pojmem “viking” nejčastěji představujeme dva modely, a sice:

  1. neupraveného, špinavého, zarostlého válečníka
  2. válečníka s velmi dlouhými vlasy a vousy

Přeskočíme nesrovnalost, že laická představa o vlasech staroseverských žen je zřejmě odlišná, a přesuňme se v této úvaze dále. Výše zmíněné pohledy jsou způsobeny zejména dvěma faktory. Jedním z nich je běžný a nadčasový jev zvaný juvenoia, který spočívá v tom, že každá generace se cítí být vyspělejší než ta předchozí. Vědomě či nevědomky si tak říkáme, že naši předci byli méně nároční na hygienu, a tak vzniká přirozená tendence vyobrazovat středověk – a dobu vikinskou obzvlášť – jako dobu hrubosti, surovosti a jednoduchosti. Druhým faktorem je skutečnost, že velká část současná generace, pomineme-li její složitý vývoj za posledních 50 let, akceptuje myšlenku, že dlouhé vlasy jsou symbolem volnosti a vzdoru proti diktujícímu systému, řádu nebo společnosti. Do této množiny populace často patří posluchači tvrdé muziky, z nichž – podle mé zkušenosti – pochází nejvíce zájemců o dobu vikinskou. V této “vikinsko-metalové subkultuře” vzniká představa, že čím delší vlasy, tím drsněji, atraktivněji a autentičtěji daný jedinec vypadá.

Z těchto dvou hlavních důvodů – a samozřejmě mnoha dalších – dochází k idealizaci, díky které je stará látka stravitelná pro moderního člověka a může ho oslovit. Je však zcestné pokládat moderní archetyp vikinga, totiž metalistu s kladivem na krku a vlasy po pás, za dokonalý odraz staroseverské předlohy, k jejíž věrné rekonstrukci je třeba vynaložit čas a úsilí. Nemluvě o tom, že původní předloha by moderního zájemce nemusela zaujmout, protože nepůsobí dostatečně volnomyšlenkářsky nebo drsně. Proto bych tuto kapitolu zakončil tím, že rekonstrukce staroseverských účesů a zvyků při jejich tvorbě je možná, leč po jedinci vyžaduje, aby se oprostil od současné kultury a začal bádání úplně od začátku, s nepopsaným papírem. Tímto začneme i my.

2. Čistota a špína

Vhodný začátek spatřuji v poněkud obecnějším pojednání o hygienických nárocích doby vikinské. Náš pohled na hygienu doby vikinské je často ovlivněn spornou pasáží Ibn Fadlanovy Risaly. Ta kromě toho, že udává, že se Seveřané nemyjí po vykonání malé a velké potřeby a ani po souloži, zachycuje známý moment: otrokyni chodící mezi členy družiny s mísou, do níž muži smrkají a ve které si myjí hlavu. Tyto pasáže je třeba chápat z Fadlanovy perspektivy – v tehdejším islámském světě bylo běžnou praxí, že po každém použití tělesných funkcí následovala očista (Montgomery 2000: 7, pozn. 23). Je velmi pravděpodobné, že Fadlan, uvyklý tradici, že jednou použitá voda již nesmí být znovu využita, viděl v nádobě s vodou zdroj nečistoty, ačkoli voda byla vyměňována po každém použití.

Na tehdejší evropské poměry byly Skandinávci kromobyčejně čistotní. Bylo tradicí se v sobotu po večeři vydávat na kolektivní koupel (laug) k teplým pramenům (Cleasby–Vigfússon 1874: 49, 374, hesla bað, laug). Díky tomu je ve skandinávských jazycích sobota dodnes označována jako „koupací den“ (stsv. laugardagr; nor. a dán. lørdag, švéd. lördag). Tutéž informaci podává i s přídavkem anglický mnich a kronikář Jan z Wallingfordu ze 13. století:

„Podle zemského zvyku si [Dánové] každý den česali vlasy a koupali se o soboty, jakož si často pravidelně měnili oblečení a svá těla zdobili mnohými povrchnostmi. Tím ohrožovali počestnost vdaných žen a dokonce přesvědčovali vznešené dcery, aby se stávaly jejich souložnicemi.“

(Jan z Wallingfordu: Kronika, O utrpení svatého Eduarda, krále a mučedníka)

Koupání o soboty nepřímo potvrzuje tzv. Masakr na den sv. Brikcí (13. 11. 1002), kdy anglický král Æðelréd II. nechal z obavy o svůj trůn pobít všechny Dány ve svém království, včetně vysoce postavených a asimilovaných obyvatel. Při této příležitosti využil toho, že byla sobota a Dánové se koupali. Zda bylo při těchto koupelích využíváno bylin, jako například mydlice, není známo.

Kromě sobotní koupele můžeme říci, že běžný a průměrně čistotný starý Seveřan začínal svůj den kolem sedmé hodiny ranní hygienou, která sestávala z omytí rukou, obličeje a vlasů, učesáním a odstraněním nepříjemných vší:

„Každý den ráno přichází otrokyně s velkou nádobou plnou vody, kterou podává svému pánovi. Ten si ve vodě omývá ruce, obličej a vlasy, poté noří hřeben do vody a češe si vlasy, smrká a plive do nádoby.“
(Ibn Fadlan: Risala, §89)

Nadto lze prokázat mytí rukou před jídlem, přičemž v citaci ze Ságy o Njálovi si můžeme povšimnout, jak náročný je Flosi při výběru ručníku, když pohrdá děravou osuškou a použije lněný ubrus:

„Vody potřebuje,
kdo k jídlu přišel,
utěrky a uvítání (…).“
(Výroky Vysokého 4)

„Pak byly prostřeny stoly a Flosi a jeho lidé si omyli ruce. Flosi se podíval na ručník a viděl, že je plný děr a na jednom konci že je ho kus utrženo. Nechtěl se do něho utřít a odhodil jej na lavici. Utrhl pak kus ubrusu, utřel si do něho ruce a podal jej svým lidem. Pak se posadil za stůl a vybídl ostatní, aby jedli.“
(Sága o Njálovi 116)

umyvadla

Misky nalezené v elitních dánských hrobech. Převzato z Pedersen 2014b: 179, Map 16.

Omytí rukou, obličeje a vlasů a následné česání a sušení jsou zřejmě nejpodstatnějšími a nejčastěji zaznamenanými projevy hygieny. Pokud by se zdálo, že tyto literární zmínky mohou být fikcí a nemusí se vztahovat k žité realitě, můžeme se ještě zaměřit na archeologické nálezy. Na základě četnosti hřebenů v archeologickém materiálu se předpokládá, že parohový či kostěný hřeben (kambr), podobně jako nůž/břitvabrousek, pinzeta a ušní lžička, nebyl sdíleným předmětem celé komunity, nýbrž každý dospělý jedinec měl svůj vlastní, pověšený na opasku či uložený v brašně v koženém pouzdře (Ambrosiani 1981: 161; Arwill-Nordbladh 2016Ashby 2011). Archeologicky lze doložit několik malých stolků (ve staroseverštině označených jako skutill, borðskutill, trapiza), které zřejmě sloužily k odkládání misek s vodou při osobní hygieně (Voss 1991: 198–199; viz článek “Staroseverské stoly a stolky“). K osobní hygieně mohlo být užito hned několik druhů misek, ale nejpatrnější jsou zřejmě bronzové, které byly nalezeny v elitních hrobech obou pohlaví a které povětšinou pocházejí z Anglie či Irska: Pedersen (2014a: 136) eviduje až 35 bronzových misek z historického Dánska, zatímco Petersen (1951: 387) vytřídil 36 podobných misek z Norska. Z pochyb nás zaručeně musí vyvést fakt, že v některých miskách byly objeveny kusy lnu (lněných ručníků, Pedersen 2014a: 134) a že se na bronzové misce z norského Kaupangu, která se datuje do let 875–925, nachází runový nápis í mundlaugu (doslova “v nádobě na mytí rukou”; Stylegar 2007: 97–99). Dochází tudíž ke skvělé shodě mezi písemnými a hmotnými prameny.

Čistota nemá pouze praktický a estetický význam, ale někdy až rituální. Překvapit nás nemůže zvyk, podle nějž se zesnulým patřilo „nachystat koupel (…), omýt ruce a hlavu, učesat a osušit ji” (Píseň o Sigrdrífě 34). Stejně tak Snorri Sturluson zanechává poznámku „Dlužno proto připomenout pro výstrahu, že zemře-li člověk s neostříhanými nehty, rozmnoží stavivo lodi Naglfaru, kterou by bozi i lidé nejraději nikdy neviděli hotovou.” (Gylfiho oblouzení 51). Zajímavěji již působí neupravené vlasy a nemyté ruce, které jsou podle eddické poezie (Vědmina věštba 33, Baldrovy sny 11) známkou truchlících pozůstalých. Můžeme předpokládat, že zanedbávání každodenní očisty bylo průvodním jevem devítidenního pohřebního obřadu, a musí souviset s narušením řádu. Zármutek je tak vyjádřen změnou fyzického vzhledu. Něco podobného platí i u slibů – Harald Krásnovlasý měl údajně vykonat slib, že si neostříhá ani neučeše vlasy, dokud si nepodrobí celé Norsko, aby odhodláním svého ducha oslnil spanilou Ragnhild. Když se mu sjednocení povedlo, neměl prý vlasy “ostříhané a učesané po deset zim, a proto se mu přezdívalo lúfa [se scuchanými vlasy]” (Sága o Haraldu Krásnovlasém 23). O určité formě rituální čistoty můžeme uvažovat při čtení příběhů o Þórólfu Mostrarskeggu, který se svěřil do Þórovy ochrany, zabral na Islandu mys Þórsnes, kde konal na něm význačný sněm, a sněmoviště a přilehlý kopec Helgafell považoval za tak posvátná místa, že se na nich nesměla vykonávat potřeba, nesměla na nich být prolita krev a nesmělo se na ně hledět, pokud člověk nebyl umytý (Kniha o záboru země 85 [verze S]), Sága o lidech z Eyru 4).

3. Vlasy

Hlava je – kromě centra inteligence – tou částí těla, podle které se lidé rozeznávají. Lidské oko jí proto přirozeně věnuje nejvíce pozornosti, zatímco ostatní části těla jsou při rozeznání spíše vedlejší. Hlava hraje důležitou roli při určování etnické a sociální příslušnosti, záměrů, vlastností, stáří a (ne)sympatií. Vlasy a vousy byly a jsou klíčové zejména v otázce praktičnosti, módnostistáří a příslušnosti, a jejich úprava je zástupným vyjádřením kolektivních (tradice, móda) nebo individuálních hodnot.

Velmi dlouhé vlasy jsou nepraktické, protože ztěžují každodenní činnosti a jsou náročné na údržbu. Na těchto dvou důvodech například fungují současné armády, které potřebují uniformního vojáka, kterému nepolezou vlasy do očí a který v případě války nebude sužován a zdržován parazity. Tuto analogii však lze promítnout do doby vikinské pouze částečně. Je nutné podotknout, že vlasy mají svou cenu pouze tehdy, když jsou udržované. Neupravené vlasy slouží pouze k hanbě. Vlasy, o něž nebylo pečováno na denní bázi, byly znakem tuláků a žebráků, jako například tuláka Oddiho ze Ságy o pobratimech 23), který si vysloužil příjmí Veš (Lúsa-Oddi).

Vlasy se v dochovaném archeologickém materiálu objevují vzácně. Z období let 400-1000 existují pouze tři skandinávské hroby se zachovanými kadeřemi – ve všech případech byly vlasy ustřiženy a měly speciální funkci při pohřebním rituálu (Arwill-Nordbladh 2016). Nejzajímavějším příkladem je pak hrob ze Skopintullu (Švédsko, SHM 16171) z 10. století, kde byla kadeř vlasů oříškově hnědé barvy a délky 30-35 cm umístěna na dno urny společně s popelem dvou osob a mnoha zvířat. Pokud se podíváme do staroseverské literatury, můžeme si povšimnout, že se vlasům věnuje nápadný zájem. Vlasy spolu s vousy ve staroseverské obrazotvornosti představují hlavový porost (hǫfuðhár), který se liší od tělního porostu (líkhár) a který vyrůstá z hlavové pokožky (svǫrðr) jako stromy ze země. Mezi základní vlasová kritéria logicky patřily barva (hárslitr), kvalita (jemnost/hrubost, rovné/kudrnaté), hustota a účes (háralag, hárferðhárskurðr).

Seveřané evidentně znali celou škálu barev od zlaté (glóbjartr), přes zrzavou (rauðr), hnědou (jarpr) až černou (svartr); častěji však užívali pojmy jako “světlovlasý” (bjartr / fagr /hvítr / ljóss á hár) nebo “tmavovlasý” (dǫkkr / svartr á hár). Světlé vlasy, které se ve skaldské poezii asociují se sněhem, byly považovány za vznešenější, což se zrcadlí jak v etymologii (fagr je zároveň “světlý”, “krásný” i “jemný”), tak v literatuře, ve které jsou kladní hrdinové blonďatí a záporní hrdinové tmavovlasí. Šedé vlasy jsou označovány jako hæra (prošedivělé vlasy jako stokkit hár), přičemž se k nim pojí některá úsloví – například rčení “nečesat šediny” (kemba ekki hærur) se pojí s člověkem, který zemřel příliš brzo. Není mi znám jediný doklad barvení vlasů, ale zároveň jej nelze úplně vyvrátit.

Podobné škály bychom mohli hledat i v souvislosti s kvalitou a hustotou vlasů, třebaže nejsou v pramenech tak patrné. Žádoucí byly husté (mikill, þykkr) a současně jemné vlasy, na rozdíl od vlasů řídkých (þunn) a “drsných jako metla” (hárið er eins og þyrill):

„Poté dal jarl Rǫgnvald Haraldovi příjmí Krásnovlasý, a všichni, kteří jej viděli, pravili, že je to velmi trefné příjmí, protože měl vlasy husté a krásné.
(Sága o Haraldu Krásnovlasém 23)

„Měl vlasy husté a krásné [/jemné] jako hedvábí, ovázané kolem hlavy zlatou čelenkou.”
(Sága o svatém Óláfu 28)

Byly známy jak rovné (beinn), tak kudrnaté vlasy. Existuje řada výrazů pro kudrnaté vlasy. Nejčastěji se pojí s adjektivy hrǫkkr (viz termín “kudrnatý jako hobliny”, hrǫkkr sem lokarspánn) a kárr. Rovněž pojem  označuje kudrnaté nebo vlnité vlasy a souvisí s výrazem lóð (“chomáček vlny”). K pramínkům kudrnatých vlasů se vztahují také slova leppr/lokkr a sveipr.

V kultuře, která přikládala vlasům takový význam, není překvapivé, již samotný akt přípravy účesu byl jasně čitelným gestem. Stejně jako vyholené vlasy, tak i “příprava” vlasů (greiða hár/breyta hár) někoho jiného byla znakem podřízenosti. Dlouhé vlasy merovejským králům, kteří se označují také jako “dlouhovlasá dynastie”, propůjčovaly právo vládnout. Násilné ostříhání bylo chápáno jako zneuctění a bylo užíváno ke znemožnění vlády a k politické neschopnosti (viz Bartlett 1994). Z toho důvodu také merovejská a karolinská nařízení draze penalizují ostříhání dětských vlasů v klášterech bez souhlasu rodičů.

3.1. Mužské účesy

Mužské účesy lze považovat za relativně dobře zdokumentované, ačkoli jsou stále opředené mnoha otazníky. Jak bylo řečeno v úvodu, v současné době si pod typickým mužským účesem doby vikinské představujeme vlasy dosahující až po pás. Některé prameny, pokud bychom je nečetli kriticky, takovýto účes podporují, jako například Příběh o Hauku Hábrókovi (kap. 5):

„Král Harald byl nad ostatní muž krásnější a vznešenější. Měl vlasy tak jasné jako hedvábí nebo tepané zlato, které mu spadaly v kadeřích tak nízko, že si je mohl zastrčit za opasek (svá fagrt sem silki eðr barit gull, ok liðaðist í stórum lokkum, ok var svá sítt at hann mátti drepa undir belti sitt).”

U takových pramenů – kterých naštěstí není mnoho – je problém, že referují o době vzdálené několik století a že mají jiný cíl, než věrohodně zaznamenat veškeré historické peripetie. Autor výše zmíněného příběhu tak pouze předkládá důkaz, že král Harald Krásnovlasý měl opravdu majestátní vlasy a že byl hoden svého jména. Střízlivější prameny, a sice skaldská a eddická poezie a tehdejší umění, předkládají poněkud odlišnější a obsahově ne tak bohatý obrázek, nicméně stále vypovídající.

Zdaleka nejběžněji zmiňovaná úprava mužských vlasů se nazývá skǫr. Píseň o Rígovi (strofa 15) jej jmenuje jako typický účes mužů střední třídy (“nad čelem byl skǫr“), zatímco v jiných básnických dílech se jedná o účes boha Þóra a několika skaldů (např. Egila Skallagrímssona či Sigvata Þórðarsona). Skǫr doslova znamená “obruba, lem” (krátké vlasy lemující obličej?) a mohlo jít o škálu podobných účesů dosahujících uší až ramen. Pokud s touto úpravou vlasů spojíme některá vyobrazení, zjistíme, tento sestřih mohl být kombinován s pěšinkou (reik) či ofinou (brúsi / toppr), případně mohl být zčesán dozadu (aptr-kemba). O velmi podobném účesu referuje autor Královského zrcadla (§30) ze 13. století:

„Než předstoupíš před krále, ujisti se, že máš vlasy a vousy pečlivě upravené podle dvorní módy, když chceš, aby tě přijal ke dvoru. Když jsem byl u dvora já, byly módní krátké vlasy nedosahující ani ušních lalůčků a zčesané dolů tam, kam vlasy přirozeně spadaly. Ale později se začala zastřihávat ofina [toppr] nad obočím.

Výběr uměleckých děl z let 600–1300.

V případě vlasů “spadajících na ramena“, což se z výše zmíněných důvodů zdá být nákladnější forma úpravy hlavy, lze uvažovat o tom, že mohly být nošeny rozpuštěné nebo svázané do ohonu (skopt / skoft).

Výběr uměleckých děl z let 700–1100.

Mezi další úpravy hlavy lze počítat pleš (skalli) a nakrátko ostříhané vlasy (spé-skorinn). Často se setkávám s otázkami, zda staří Seveřané nosili nebo akceptovali vyholené hlavy nebo dredy. Dredy můžeme s ohledem na výše uvedené informace okamžitě zavrhnout. V případě vyholené hlavy se musím vyjádřit tak, že částečně (na způsob normanského účesu) nebo úplně vyholené vlasy byly v severském prostředí považovány za rys otroků (Foote – Wilson 1990: 76), i ve 12. století byly považovány za směšné (viz Rǫgnvaldr jarl Kali Kolsson : Lausavísa 4) a ještě nejméně do 14. století měli kněží problém s pravidelným holením tonzury:

„Kněží nesmějí chodit v roztrhaném oblečením (…) a mají si holit své kníry a vousy a stříhat temeno [krúna] jednou do měsíce.
(Grágás: Oddíl křesťanského práva, §6 [Grágás : Konungsbók, ed. Finsen, str. 21])

„Duchovní by si měli holit vousy a temena tak často, jak je třeba, a měli by mít tak krátký kruhový účes [hárskurð kringlóttan svo stuttann], aby byly vidět ušní lalůčky, nebo zaplatí marku [stříbra].” (Nařízení Eilífovo a Jónovo 36; Diplomatarium Islandicum II, str. 532)

Poněkud překvapivým zjištěním pro mne byl fakt, že mohla existoval “národní móda”. Jsme schopni zaznamenat něco, co bychom mohli nazývat “norským” a “dánským” účesem:

„[…] těla, vynesená mořem na pobřeží, mají být pohřbívána, mají-li po norsku ostříhané vlasy [hafa hárskurði norræna].
(Starší borgarþinský zákoník I: 9 [Norges gamle Love indtil 1387, str. 345])

„Také ti povím, bratře Edwarde, když ses mě na to zeptal, že jednáš nesprávně, když se zříkáš anglických způsobů, kterých se přidržovali tví otcové, a miluješ způsoby pohanů, kteří tě omezují na životě, a tímto dáváš najevo, že pohrdáš svým rodem i staršími, když je urážíš přečiny, že se odíváš do dánské módy s holým krkem a vlasy zaslepujícími oči.”
(Dopis bratru Edwardovi, rok cca 1000 [Bremmer 2007: 33]).

uces1

Goliáš z Eadwigova žaltáře, fol. 93r, 1012–1023.

Nevíme, v čem přesně spočíval rozdíl mezi “norskými účesy” a “dánským účesem” a zda se oba výrazy nevztahují k jednomu účesu. Osobně bych se přikláněl k tomu, že “po norsku ostříhané vlasy” do sebe zahrnují skandinávské účesy. Přinejmenším v případě “dánského účesu” je zmíněn holý krk a ofina, kterou popisuje i norské Královské zrcadlo. Byla vyslovena teorie, že dánský sestřih je možné spatřit v anglosaských iluminacích – je možné, že umělci 11. století záměrně zvýrazňovali zlé Goliáše tím, že je zobrazili jako typické Dány, tehdejší nepřátele anglosaské Anglie (Ewing 2006: 17). Stejným způsobem Saxo Grammaticus odlišuje účes Dánů od slovanských Rujánců ve 12. století:

„Ve svatyni stála ohromná modla […]. Vyholení vousů a zastřižení bylo ztvárněno tak, že by ses domníval, jako by umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. […] Její  kněz, jenž měl oproti běžné zvyklosti své země podivuhodně dlouhé vlasy i vousy […].
(Saxo Grammaticus, Činy Dánů, 14.39.3-4 [Dynda 2017: 201-204]).

Obecně vzato lze vysledovat větší množství mužských účesů, z nichž většina dosahovala po uši nebo po ramena. Nejsem si vědom jediného důkazu mužských vlasů dosahujících po prsa. Jednalo se o praktičtější módu, která nebyla nepodobná běžným účesům dnešní doby a která se všemožně snažila vyvarovat podobnosti se ženskými účesy. Při úvahách na účesy bychom neměli zapomínat, že každý člověk má odlišně tvarovaný obličej, takže každému sluší jiný účes, a že účes odrážel postavení. Zároveň bychom neměli vyřazovat roli tradičních, lokálních účesů. Nejsme schopni zaznamenat postřižiny, ačkoli vlasy mohly sehrát jistou úlohu při přechodu chlapce v muže – stejně jako franské capillatura a barbatoria. Je možné, že vlasy panovníků byly považovány za posvátné, a přinejmenším v případě Óláfa Svatého byla jeho svatost dokazována i takovým zázrakem, že na jeho lebce rostly vlasy (Sigvat Þórðarson: Posmrtná drápa na svatého Óláfa 23). Stojí za zmínku, že v elitních okruzích se vlasy spínaly hedvábnými čelenkami protkanými zlatými nebo stříbrnými nitěmi (silkihlaðgullhlað) – Einar Helgason ve své básni Vellekla (13) z 10. století opisuje norského vládce Hákona jako nositele hedvábné čelenky, zatímco v mohyle objevené v severonorském Nessu, která se datuje rovněž do 10. století, byla nalezena karetkovaná tkanice z hedvábí a stříbra připevněná na zadní straně lebky 50–60tiletého muže (Vedeler 2014: 42–43).

3.2. Ženské účesy
V dochované ikonografii a literárních zmínkách mají ženské vlasy poměrně uniformní délku, úpravu i barvu. Za nejhonosnější barvu je, stejně jako v případě mužských vlasů, pokládána blond zlatá, což má i mytologickou analogii v bohyni Sif a jejích zlatých vlasech. Délka vlasů dosahovala nejméně po prsa, nejdéle až po zem, v závislosti na postavení a denních činnostech:

„Když pak Hallbjǫrn osedlal koně, šel do ložnice, kde Hallgerð seděla na stupni a česala si vlasy, do kterých se mohla se mohla celá skrýt a které jí sahaly až po zem. Ze všech žen na Islandu měla ona a Hallgerð snúinbrók nejkrásnější vlasy.
(Kniha o záboru země 152 [verze S])

Je zajímavé, že stará severština používala pro ženské vlasy výraz haddr, což doslova znamená “dlouhé vlasy vyžadující česání”. Zjevně bylo nepřijatelné, aby si žena zkrátila vlasy na mužskou délku (skera sér skǫr) a měla současně statut svobodné osoby. Podobný stav zřejmě platil také v anglosaské Anglii:

„Oblékne-li si žena mužské šaty, ostříhá-li si vlasy na skǫr [tj. na mužskou délku] či kvůli své úchylnosti chopí do ruky zbraň, bude potrestána vyhnanstvím (…).
(Šedá husa [Grágás] K254 [Starý 2010: 203])

Dopustí-li se žena svobodného stavu – žena s dlouhými vlasy – něčeho zlého, zaplatí jako odškodné třicet šilinků.
(Æðelberhtův zákoník §73 [Čermák 2009: 492])

Při zkoumání vyobrazených ženských účesů i ságové literatury si můžeme povšimnout tří základních variant. První z nich jsou rozpuštěné vlasy (laust hár), které byly znakem neprovdaných dívek a panen. Další úpravou byly vlasy nošené ve v jednom nebo ve dvou copech (hárflétta; “hárið fléttask niðr á bringu” [vlasy v copáncích spadaly na prsa]).

 

Interpretace uzle: svázaný šátek.

Nejhonosnější úpravou byly vlasy nošené v uzlu. Tento účes se objevuje na mnoha desítkách sošek a rytin valkýr přinejmenším z období 8. do 10. století. Evidentně slouží jako identifikátor soudobého ideálu krásy. Pokud tato umělecká díla odrážejí skutečné účesy, pak musely být nošeny význačnými ženami při význačných událostech, například při hostinách. Byl vysloven i názor, že uzel ve skutečnosti představuje svázaný šátek, ale tuto teorii ve světle nejnovějších nálezů nelze akceptovat. Moje kamarádka, kolegyně Jana Břečková, tento účes otestovala, a povšimla si několika důležitých informací. Uzel je na uměleckých dílech uvázán na zátylku nebo temeni hlavy, v několika případech tvoří drdol. Nejsme schopni říci, jakým způsobem byl vázán – jeho schématičnost a uniformnost naznačuje jednoduchou konstrukci (viz zde). Na rozdíl od názorů, že tento účes lze považovat za honosný, protože byl časově náročný, jsme se shodli, že uzel lze vyrobit velmi rychle, ale vyžaduje velmi dlouhé vlasy, které by běžné pracující ženě překážely. Uzel vlasy velmi zkrátí, a pokud na soškách valkýr vidíme vlasy dosahující v uzlu pod pás, bez uzlu by tyto vlasy dosahovaly ke kolenům. Uzel sám od sebe příliš dlouho nevydrží a rychle se povoluje, a proto je potřeba jej fixovat, například jehlicí nebo stuhou (hárdregillhársíma). Z toho vyplývají dvě možné konstrukce uzlu: nejdřív svázat vlasy a následně dělat uzel × udělat uzel a následně svázat vlasy pod uzlem. Jana na závěr dodává, že podle jejího názoru je lepší vázat uzel z mírně uleželých vlasů.

Obecně vzato, písemné prameny nejsou v otázce ženských účesů příliš informativní, ale zase jsou v relativní shodě s ikonografickým materiálem, který v drtivé většině vyobrazuje ženy z profilu. Ženské účesy, přinejmenším honosný uzel, vykazují značnou uniformnost napříč časem i prostorem. Nevěsty a provdané ženy své vlasy navíc zakrývaly závoji, čelenkami, čepci a šátky, o kterých pojednává samostatný článek.

4. Vousy

Jestliže Hannah Probert (2014) v úvodu svého článku “Bigger is Better: Anglo-Saxons and their Beards” píše, že “pro Anglosasy mohl být vous stejným nebo větším ukazatelem mužnosti než genitálie“, pak můžeme s čistým svědomím prohlásit, že totéž platí i pro staré Seveřany. Ashby (2016) správně říká, že právo na vous souvisí se statutem a mužností, a současně poukazuje na fakt že ačkoli jsou vousy vyobrazené na četných figurkách a maskách zdrojem moci a síly, nemusí nutně odrážet dobovou módu. Ve Skandinávii, na rozdíl od anglosaské Anglie, nenalézáme kritiku nošení dlouhého vousu na způsob kárající dopisu mnicha Alcuina, který vytýká northumbrijskému králi Æthelredovi okázalou výzdobu vlasů a vousů šlechty, která byla potrestána božím zásahem – nájezdem na Lindisfarne (793):

„Popřemýšlej o oblečení, o úpravě účesu a o požitkářských návycích vládců i prostého lidu. Pohleď, jak úpravou vousů a vlasů napodobujeme pohanský způsob.
(Alcuin: Dopis Æthelredovi [Alcuin of York, přel. G. F. Browne, s. 130-1])

Vous musíme vnímat jako známku fyzicky vyspělého muže, jako sexuální znak, který souvisí s mužovou plodivou silou. Jako příklad si můžeme uvést islandské rčení “jsem tak starý, že si vidím na kníry” (jeg er nú svo gamall, sem á grönum má sjá). Vousy jsou kromě toho kromobyčejně praktické v chladnějším a/nebo větrnějším klimatu. Na bezvousé (skegglauss) dospělé muže staří Seveřané pohlíželi přinejmenším zvláštně, jak dokládá výběr pasáží o významném islandském právníku Njálovi, kterému nerostly vousy:

„[…] tvůj otec, bezvousý stařík [Njál]. Mnozí, kteří ho poprvé vidí, nepoznají, je-li to muž nebo žena.” (Sága o Njálovi 123)

‚Z čeledi jsme viděli jen jednoho, a ten vozil hnůj nahoru na louku.’
‚Proč právě tam?’
‚Říkal nám, že tam roste lepší seno než na jiných místech.’
‚I Njál dovede prohloupit,’ pravila Hallgerð, ‚přestože jinak na vše ví radu.’
‚Jak to myslíš?’ ptaly se ženy.
‚Řeknu vám hned: protože si nepohnojí svou bradu, aby byl jako jiní muži. A říkejme mu bezvousý stařík a jeho synům pohnojené brady. A ty, Sigmunde, udělej na to nějaký verš, ať ukážeš, že jsi básník.’
(Sága o Njálovi 44)

U starých Seveřanů můžeme zaznamenat tři hlavní úpravy vousů. První z nich je plnovous (skegg), druhá je bradka (barð) a třetí knír (ve staroseverštině vždy v plurálu, grǫn, kanpar). U některých vyobrazených knírů můžeme spekulovat o použití vosku. Chmýří se nazývalo  nebo hýungr. Vousy měly svou cenu pouze tehdy, když byly udržované a zastřihávané (skapat), stejně jako vousy sedláka v Písni o Rígovi (strofa 15) nebo vousy skulptur na oseberském vozíku. K udržování vousu mohlo být užíváno hřebenu, nůžek a břitev (hárknífr). Neexistuje jediný doklad korálků nošených ve vousech. Autor Královského zrcadla (§30) podává čtvrtou úpravu vousů – kotlety – které se dostaly do módy až po době vikinské:

A zatímco dříve bylo zvykem nosit krátký vous a malý knír [snǫggvan kamp], poté se začaly nosit kotlety [jaðarskegg] podle německé módy, a já pochybuji, že kdy přijde móda, která je vhodnější do boje.”

 

5. Vlasy a vousy v zákonech

Vlasy a vousy se v zákonících objevují za různých okolností, které jsou, podle mého názoru, důležité pro širší pochopení problematiky.

Z výše zmíněného citátu ze zákoníku Šedé husy je patrné, že délka vlasů byla nejen v době vikinské důležitým distinktivním rysem, který odděloval mužské pohlaví od ženského. Společnost vytvářela jasné hranice mezi mužským a ženským světem a jejich překročení, čili narušení normality, byť jen nošením účesu, oblečení nebo předmětů přináležící do sféry vlivu opačného pohlaví, bylo tvrdě trestáno jako projev úchylky.

Dalším důležitým zjištěním je míra, do jaké vlasy a vousy souvisí s osobní ctí. Modernímu člověku se může zdát až směšné, že dotek nebo poničení porostu – tedy něčeho, co může znovu bez problémů dorůst – bylo penalizováno přísněji, než trvalé ublížení na zdraví. Útok na pečlivě a dennodenně ošetřovaný sexuální symbol pochopitelně cílí na zesměšnění vzhledu jedince, což mělo dalekosáhlejší důsledky než zranění. Proto se ve staroseverských zákonících můžeme dozvědět, že:

Uchopíš někoho za vlasy jednou rukou, zaplatíš dvě unce. Uchopíš oběma, zaplatíš půl marky.
(Gotlandský zákoník 19: §26 [Samling af Sweriges Gamla Lagar, VII. band, str. 41])

Když se muž dotýká kníru jiného muže zhoubnou rukou, zaplatí plnou náhradu. Když se muž dotýká vlasů jiného a tahá za ně, zaplatí polovinu náhrady. Když dělá oboje a ještě ho mlátí, nazývá se to ‚zápolení’ [tuttan] a zaplatí mu plnou náhradu. Když muži zahodí své zbraně a vzájemně se tahají za vlasy, nazývá se to ‚přátelská rozepře’ [vingretta], a nikdo neplatí náhradu.
(Starší gulaþinský zákoník §195 [Norges gamle Love indtil 1387, str. 70])

Podobné zákony můžeme najít po celé soudobé Evropě. Vybral jsem ilustrační ukázky z anglosaské Anglie a Kyjevské Rusi:

O vousu. Kdo poškodí vous a zůstanou [po tomto činu] stopy a [na ulici] vyběhnou lidé, pak [zaplatí] knížeti pokutu 12 hřiven; když u toho nebudou lidé a nic nebude dokázáno, potom se pokuta neplatí.
(Ruská pravda §67 [Svatí a hříšníci, ed. a přel. M. Téra, str. 250])

Za tahání za vlasy budiž stanoveno odškodné ve výši padesát sceattas.
Æðelberhtův zákoník §73 [Čermák 2009: 480])

Spoutá-li někdo nevinného svobodného sedláka, nechť mu jako odškodné vyplatí deset šilinků.
Jestliže jej někdo ve snaze zneuctít zohyzdí tak, že mu ostříhá vlasy, nechť mu jako odškodné vyplatí deset šilinků.
Jestliže mu někdo ostříhá vlasy, aniž jej sváže, tak, že vypadá jako kněz, nechť mu jako odškodné vyplatí třicet šilinků.
Jestliže mu ostříhá vousy, nechť mu jako odškodné zaplatí dvacet šilinků.
Jestliže jej sváže a pak mu ostříhá vlasy tak, že vypadá jako kněz, nechť mu jako odškodné vyplatí šedesát šilinků.
(Kniha zákonů Alfréda Velikého §35 [Čermák 2009: 480])

Zmínit ještě můžeme Kroniku Dětmara z Merseburku, který uvádí, že polabský kmen Luticů stvrzoval mír kromě jiného ustřihnutím pramene vlasů, což byl znak podrobení:

„Ač jsou sami nevěřící a velmi nestálí, vyžadují od jiných stálost a velkou spolehlivost. Uzavření míru stvrzují ustřižením pramene vlasů z temene, předáním trávy a podáním pravice.”
(Dětmar z Merseburku, Kronika, VI:25 [Dynda 2017: 50])

Vlasy můžeme v zákonících najít i v souvislosti se zakázanými čarodějnickými amulety:

„Pokud se v povlečení a polštářích nalezne [důkaz] čarodějnictví, lidské vlasy, nehty, žabí nohy nebo jiné předměty, kterých je zapotřebí k čárům, nechť je vedena žaloba (…).“
(Starší borgarþinský zákoník II: §25 [Norges gamle Love indtil 1387, str. 362])

Další kontexty zmínek vlasů jsou různorodé. Jako příklad si můžeme uvést, že pokud byl člověk zasažen zbraní na tom místě, “které nekryly vlasy ani ošacení”, měl nárok na áljóseyrir, “náhradu za utrpění na vzhledu” (Zákoník sněmu ve Frostě III: §45). Vlasy se objevují nejméně ve dvou orálních formulích, hold eða hár (“maso a vlasy”; v souvislosti s pochovanými nebožtíky) a horn ok hár (“roh a vlasy”; v souvislosti s čarodějnicemi).

6. Ženské a mužské vlasy na zlatých fóliích

Cenným zdrojem informací jsou v mnohých ohledech tzv. “zlaté fólie” (guldgubber), které v tisícovkách nalézáme na sídlištích doby vendelské a vikinské. Jedná se o miniaturní plíšky ze zlata, které vyobrazují antropomorfní nebo zoomorfní postavy. V tomto článku zmíníme pouze ty, které se znázorňují páry. Jejich interpretace se různí, stejně jako jejich nálezové okolnosti. Zlaté fólie jsou jedinečným ikonografickým materiálem, na němž lze ukázat stereotypy staroseverského odívání.

Tyto fólie vždy vyobrazují honosně vystrojený pár, přičemž žena a muž si čelí – někdy na sebe pouze koukají, někdy si předávají větévku, jindy se objímají a často se líbají. Na základě těchto kritérii badatelé interpretují tento pár jako nejrůznější mýtické páry, např. Freye a Freyju, nebo častěji Freye a Gerðr. Tento druh fólií zcela jistě souvisel se šťastným domovem, harmonií a láskou, mohl tematizovat svatbu, nebo jednoduše poklidné soužití, což lze potvrdit tím, že některé fólie byly nalezeny v základových jámách síní. Postavy jsou vždy vyobrazeny velmi podobným způsobem; pokud to nesvědčí o podobné módě, přinejmenším je to důkazem o výrobním stereotypu. Postavy jsou oděny ve formálních šatech. Muži jsou oděni do tunik či kaftanů, kalhot, bot, někdy plášťů a náramků. Jejich vlasy dosahují uší či ramen a nejčastější úpravou vousů je plnovous a bradka, což může být způsobeno schématičností tohoto typu pramene. Ženské postavy jsou oděny do dlouhých šatů s vlečkou, někdy zástěry a přehozu. Jejich vzhled umocňují dlouhé vlasy svázané v uzlu a občasný náhrdelník nebo brož. Pouze ve výjimečných případech jsou mužské vlasy natolik dlouhé a ženské vlasy natolik krátké, že mezi jejich délkami není takřka rozdíl.

 

7. Historicky korektní účesy a úpravy vousů

 

7

Fredrik Hellman.

johan johansson

Johan Johansson.

1

Viktor Kralin.

roman-uces

Roman Král.

makar

Makar Babenko.

9

Pavel Voronin.

vasek

Václav Štursa.

3

Ingrid Aune Nilsen.

10

Natália Barboriaková.

 

Bibliografie

Ibn Fadlan: Risala Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel.  James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.

Kniha o záboru země = Landnámabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.

Sága o Njálovi = Njáls saga. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321–559. Původní text je dostupný z: http://www.snerpa.is/net/isl/njala.htm.

AMBROSIANI, Kristina (1981). Viking Age combs, comb making and comb makers : in the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm.

ARWILL-NORDBLADH, Elisabeth (2016). Viking Age Hair, Internet Archaeology 42. Dostupné z: http://intarch.ac.uk/journal/issue42/6/8.cfm.

ASHBY, S.P. (2011). An Atlas of Medieval Combs from Northern Europe, Internet Archaeology 30. Dostupné z: http://intarch.ac.uk/journal/issue30/ashby_index.html.

ASHBY, S.P. (2016). Grooming the Face in the Early Middle Ages, Internet Archaeology 42. Dostupné z: http://intarch.ac.uk/journal/issue42/6/9.cfm.

https://archive.org/stream/diplomatariumisl02kaupuoft#page/510/mode/2up

Robert Bartlett Symbolic Meanings of Hair in the Middle Ages. In: Transactions of the Royal Historical Society Vol. 4 (1994), pp. 43–60

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand (1874). An Icelandic-English dictionary, Toronto.

ČERMÁK, Jan (2009). Z právní prózy světské i církevní. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha.

DYNDA, Jiří (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, Praha.

PEDERSEN, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.

PEDERSEN, Anne (2014b). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.

PETERSEN, Jan (1951). Vikingetidens redskaper, Oslo.

STYLEGAR, Frans Arne (2007). The Kaupang Cemeteries Revisited. In: D. SKRE (ed.). The Kaupang excavations, vol. 1, Århus: 65–101. Online.

FOOTE, Peter – WILSON, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

EWING, Thor (2006). Viking Clothing, Stroud.

TÉRA, Michal (ed.) (2015). Svatí a hříšníci. Staroruská literatura 11.-12. století, Červený Kostelec.

VEDELER, Marianne (2014). Silk for the Vikings, Oxford–Philadelphia.

Alcuin of York, přel. G. F. Browne https://archive.org/details/alcuinofyorklect00browuof

O použití slov „viking“, „vikinský“

Při odkazování na aktivity raně středověkých Skandinávců 8.–11. století se běžně užívají slova jako „vikingové“ nebo „vikinský“. V tomto příspěvku se pokusím ukázat, že jde o poněkud zavádějící označení, která se někdy používají z důvodu úspory času a prostoru a z absence lepšího označení, zatímco jindy se z neznalosti používají zcela mylně.

Začnu poněkud obecněji. České slovo viking, které se zásadně používá s malým v a adjektivum zní vikinský (nikoli vikingský), je převzato ze staroseverského víkingr. Termín víkingr označuje člověka, který se vydává na víking („nájezd“, ženského rodu; ze slova vík, „zátoka“), sezónní nájezd podél pobřeží. Slovo víking se obvykle pojí se slovesy vara („být“) a leggja („ležet“) – vara í víking („být na víkingu“), leggja í víking („ležet/dlít na víkingu“).

Pojem víkingr mělo zcela jistě mnoho zabarvení, protože někdy je použito v záporném, jindy v neutrálním nebo někdy dokonce oslavném kontextu. Zjevně dost záleželo na sociálním statutu víkinga a také na pleněné oblasti. Vyhoštěné psance, kteří se shlukovali do bratrstev a za mysy číhali na obchodní lodě, neměl nikdo v lásce, jejich skutky byly odsuzované a králové se všemožně snažili jejich konání zabránit vysíláním úderných jednotek. Svobodní muži, kupříkladu z Islandu, kteří by se rozhodli vyplenit dánské pobřeží, by zcela jistě upadli v nelibost dánského krále, ale před domácím publikem by získali věhlas. Zejména panovníci jsou oslavováni pro své vikinské aktivity, v čem musíme spatřovat projev propagandy. Jak jsem ukázal ve svém článku „Dobrodruh a pecivál“, společnost doby vikinské tíhla k oslavě zahraničních výprav, při nichž se projevovala statečnost, prokazovala se fyzická síla a získávaly se peníze. Touto optikou je potřeba pohlížet i na tento problém. Jak jinak bychom si mohli vykládat slova sedmiletého Egila Skallagrímssona, který, když mu jeho matka po prvním zabití v dětské hře řekla, že z něj bude dobrý víkingr, složil slavnou strofu „Þat mælti mín móðir“, pojednávající o jeho budoucích vikinských aktivitách a zabíjení protivníků; strofu, kterou se dodnes učí islandské děti (video níže)?

Možnost našeho bádání je ztížena tím, že prameny jsou poměrně různé povahy. Některé prameny mluví o vikinzích jako lidech na okraji společnosti, krvelačných nebo bojem ostřílených vyhnancích a záporácích, a jakmile se v textu objeví, obvykle to znamená varování. Někdy se dozvídáme poměrně bizarní informace, jako například:

„V Norsku žil proslulý muž jménem Ǫlvi Dítě a byl velikým víkingem. Dostalo se mu přídomku Dítě, protože nedovolil vrhnout děti na hroty kopí, jak to víkingové dělávali.“

(Kniha o záboru země)

Jiné ságy podávají realističtější pohled, se kterým se osobně ztotožňuji více, a sice vikingové jako sezónní nájezdníci, kteří se na vrcholu svých fyzických sil vydávají do zámoří, aby shromáždili cennosti a věhlas, a zimu tráví na svých statcích daleko od místa nájezdu:

„Úlf byl muž tak velký a silný, že neměl sobě rovného, a za mládí dlel na víkingu a plenil. (…) A když skončili s pleněním, (…) [oženil se a] odešel na své statky. Úlf byl muž bohatý na země a hotové peníze, přijal úřad zemana, tak jako jeho mužští předkové, a stal se mocným mužem.“

(Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 1)

Celkově vzato jde o to, do jaké míry byli vikinské aktivity průvodním jevem staroseverské společnosti a nakolik byli akceptované. Dříve jsem zastával názor, že vikinské nájezdy byly podnikány zejména psanci a že byly odsuzované společností. V posledním roce jsem svůj názor přehodnotil. Rozhodně neexistuje jednoduchá odpověď:

Vikinské nájezdy jasně ukazují několik soudobých trendů. Například souvisí s absencí efektivně fungujících armád – králové byli obklopeni svými dobře vyzbrojenými družinami, ale jejich přesun vyžadoval čas. I nájezd několika málo lodí byl v době, kdy už 60 mužů čítalo vojsko, velkým problémem, se kterým si místní předáci nemohli poradit, a museli vyčkat příjezdu autority s dostatečnou silou. Nájezdy fungující metodou bleskové války tak skončily mnohem dříve, než na ně mohl někdo zareagovat, a proto byly tak účinné a tehdejší lidé v nich viděli možnost zaručeného výdělku. To, že takové nájezdy byly možné jen díky kvalitním lodím, je známou skutečností. Nájezdy dále odráží tehdejší soudnictví. Právo bylo omezeno geograficky, respektive na populaci obývající jisté území. Našemu myšlení, které je uvyklé Interpolu, se vzpírá myšlenka, že někdo vykoná trestný čin v zahraničí, vrátí se domů a zůstane nepotrestaný nebo bude dokonce oslavován. Tehdejšímu člověku ale toto přišlo jako samozřejmost – právo platí pouze tam, kde je někdo ochotný ho vymáhat. V praxi to znamená, že tehdejší Nor mohl odplout do Irska, vyrabovat zlato, ukořistit pěkné Irky a vrátit se do Norska, protože irské autority (tehdy zaměstnané bojem o moc v samotném Irsku), jej těžko mohly stíhat – teoreticky by to mohly udělat jen dvěma způsoby, a sice se pomstít, anebo přijet k norskému soudu a vymáhat odškodnění, což jsou oboje dost neuvěřitelné představy. Neexistovala žádná moc, která by nájezdníkům nakazovala ve smyslu „Nesmíš plenit v zahraničí“. A představa morálních apelů typu „Není to trochu nefér, krást lidem jejich cennosti?“ je naivní. V první řadě, svědomí je až křesťanský výdobytek a staroseverská společnost založená na kultuře cti a hanby by se na takové apely koukala dosti nevěřícně. Logicky by následovala odpověď ve stylu „Já ho férově získal.“ Stejně nerozumné by bylo si myslet, že víkingové tvořili nějakou sounáležitou uniformní masu, která systematicky napadala země v okolí Skandinávie, právě naopak. Norští vikingové plenili v Dánsku, dánští vikingové plenili ve Švédsku a tak dále. Potíž mohla nastat jenom tehdy, když svobodný muž – nájezdník chtěl přepadnout statky někoho, kdo měl dost peněz nebo moc vymáhat pomstu nebo náhradu, případně přepadl někoho ze stejné země. Věřím, že různý kontext v pramenech (záporný, neutrální, kladný) reflektuje, zda jde o výčet skutků člověka, který se proslavil skutky v cizině, nebo jde o popis nájezdu na domácí půdu – každý nájezd tak má dvě odezvy, kladnou v domácím prostředí a zápornou ve vypleněné zemi. Již zmíněný Egil Skallagrímsson, se vydal z Islandu do Kuronska, po cestě plenil, následně obchodoval, poté zase plenil a na zpáteční cestě vyplenil město Lund, jednoduše proto, že ho hnala vidina finančního zisku a neexistovala žádná moc, která by mu zabránila v jeho získání. Tím se dostáváme k tomu, že vikinská výprava šla ruku v ruce s obchodem – do značné míry byly plenitby jen další konsekvencí obchodu a naopak. Obchod je živnost nestálá, a ve chvíli, kdy se nezdaří, je nájezd první logické východisko, jak z dané situace vytěžit aspoň nějaké peníze, které zaplatí posádku, jídlo a třeba i chod domova; stejně tak je třeba nashromážděný lup a otroky někde směnit za mnohem skladnější a univerzálnější měnu – stříbro -, nejspíše v obchodním městě. Značná část nájezdníků nebyla jen tupými piráty ve smyslu dnešních somálských pirátů (ačkoli takoví jistě existovali rovněž), nýbrž byli finančně gramotnými obchodníky a zároveň zkušenými bojovníky – v jedné ruce drželi váhy a v druhé kopí. S tím také souvisí fakt, že většina takových nájezdníků určitě nebyla nízkého původu, a nebyli hnáni hladem a podobně. Tedy alespoň ne hladem fyzickým. Finanční gramotnosti se člověk musel někde naučit, nejspíše na dobře prosperujícím statku, a totéž se týká bojového vybavení, které si nemohl dovolit každý a ne každý s ním uměl zacházet. Opuštění domova v tomto období znamená odchod z lidu, do něhož se člověk narodil, a také ztrátu statusu, který si člověk pracně budoval, takže statek musel být zajištěn rodem nájezdníka po celou dobu jeho nepřítomnosti. Představuji si to tak, že vůdce výpravy a vlastník lodi (která je sama o sobě velkým bohatstvím) shromáždil posádku mladíků z lepších rodin v kraji, u kterých byla naděje, že budou dostatečně vybavení, zasvěcení do boje a mořeplavby, inteligentní a disciplinovaní. Pro mladíky výprava představovala možnost, jak poměrně rychle zbohatnout, proslavit se a podívat se do zahraničí, což byla ceněná zkušenost. Ačkoli principy nájezdných výprav, a sice prokazování statečnosti, fyzické síly a vydělávání peněz, byly vlastní celé společnosti, vikingové představovali pouze určité procento populace, zatímco většinovou společnost tvořili statkáři. Proto je zcestné, když hovoříme o vikinské společnosti, vikinské mytologii nebo vikinském válečnictví, protože se dopouštíme synekdochy a zaměňujeme část za celek. Je to jako říct „pirátská společnost“, „pirátská mytologie“ nebo „pirátské válečnictví“. Nejzřetelněji je to vidět na faktu, že vikingové ani nemuseli být Seveřané; známe také skotské nebo estonské vikingy. Slovo víkingr tedy neoznačuje etnicitu nebo příslušnost k určitému národu, nýbrž určitou činnost nebo profesi. Právě proto je třeba psát české slovo viking s malým v. Pro většinovou populaci Skandinávie používáme pojem „staří Seveřané“, zatímco ona sama sebe zvala buďto Seveřany, nebo se nazývala pomocí přináležitosti k protonárodu (Dán, Nor, Švéd) nebo kmeni (Skåňan, Rogalanďan, Gotlanďan atd.). Laicky řečeno: ne každý Seveřan byl viking, a ne každý viking byl Seveřan.

Ještě je potřeba se zmínit o době, kdy se můžeme bavit o vikinských nájezdech. Tradiční datace doby vikinské je 793–1066. Za počátek doby vikinské pokládá rok 793 u příležitosti vyplenění Lindisfarne, ale pravda je taková, že první severské lodě do Anglie připluly plenit již roku 789. Tendence k rozpínavosti však měli Skandinávci dříve. Za doby vendelské docházelo k expanzi do Pobaltí. První nájezd, který je mi známý, byl podniknut roku 515 do dnešní Francie. Proto je poněkud nerozumné spojovat dobu vikinskou s nájezdy, byť v období let 793–1066 dochází k jejich kulminaci. Daleko spíše za počátek doby vikinské můžeme označit jazykové a kulturní změny ve Skandinávii, které proběhly v 2. polovině 8. století a které Skandinávii oddělily od zbytku germánského obyvatelstva a které byly dovršeny kolem roku 800. Totéž platí i o konci doby vikinské, za který lze pokládat velmi postupné přijímání křesťanských inovací a budování centralizovaných států. Dobu vikinskou tak spíše můžeme řadit do let 800–1100, přičemž jde o umělé mezníky, díky kterým může moderní člověk tuto dobu lépe uchopit.

Nyní se pojďme podívat, jakým způsobem s pojmy „viking“ a „vikinský“ pracuje mezi různými skupinami obyvatel.

Většinová populace České republiky chápe pojem „vikingové“ ve smyslu „nájezdníci, příslušníci severských kmenů“. Takového interpretaci se nemůžeme divit, jelikož je založena na pramenech západní provenience, zatímco severské prameny, které poskytují ucelenější obrázek, jsou málokdy brány v potaz. V některých případech je slovo „viking“ použito jako označení pro nezvykle zarostlého a barbarsky vypadajícího muže. Není pochyb o tom, že na celém světě, tedy včetně země, která nemá zkušenost s vikinskými nájezdy, dochází k řadě stereotypů. Doba vikinská, vikingové a termíny jako „vikinský“ fungují jako zástupné pojmy, do nichž si lidé vkládají vlastní představy a tužby. 

Obecné povědomí nejvíce ovlivňuje televize a internet a obsah těchto médií. Jako příklad si můžeme uvést píseň, kterou na serveru Youtube nalezneme pod názvem „icelandic vikings battle song“. Pokud se začneme pídit po zdroji této libé melodie, zjistíme, že se jedná o cover na středověkou švédskou baladu o dvou sestrách (De två systrarna), který vytvořila skupina In Extremo. Tudíž píseň není ani islandská, ani válečná, ani se nikterak nepojí s dobou vikinskou. Co nás musí překvapit nejvíce je ale fakt, že si tuto píseň pustilo již na tři čtvrtě milionu posluchačů. A podobných případů můžeme najít desítky a stovky.

Mým dalším oblíbeným příkladem je „11th century Rus boot“, která koluje na Pinterestu a kterou shlédne každý zájemce o dobovou obuv, která zadá relevantní heslo do vyhledávače Google. Každý poctivý reenactor však musí poznat, že měřítko použité u fotky pochází ze švédského historického muzea, a při troše snahy se lze dopátrat, že bota pochází ze 14. století.

Stejné jednání vykazují i poučení laikové, kteří pod pojmem „vikingové“ chápou uniformní skandinávské kmeny, které obývali Skandinávii výhradně v letech 793–1066. Nepřipouštějí si fakt, že se doba vikinská rodila v kulturní a jazykové změně a expanzi do pobaltského a severomořského prostoru v 7. a 8. století a byla završena dlouhodobým kulturním přerodem do křesťanské společnosti a pomalým ustáváním nájezdů, které trvaly až hluboko do středověku, a namísto toho píší články s překvapujícími nadpisy typu „Viking Age Started Earlier than Previously Thought, Archaeologists Say“. Konkrétně tento článek reflektuje obchod se sobím parožím mezi Norskem a Dánskem na počátku 8. století, ale hovoří o něm jako o „důkazu, že vikingové navštívili Ribe, nejstarší skandinávské město, ještě před svým nechvalně známým pleněním“. Další příklad jsem uvedl ve článku „Paraziti v době vikinské“, který je reakcí na článek „Did marauding Vikings have such a bad attitude because they suffered from chronic WORMS?“. U těchto poučených laiků často dochází k chybné interpretaci odborných studií.

Řada odborníků, zejména skandinávských a anglických, používá pojem „vikinský“ ve smyslu „vztahující se k letům 800–1100“, což jim ve světle tohoto článku nelze vytýkat. Za hranou však stojí obvyklý pojem „vikingové“ užitý ve smyslu „všichni obyvatelé vikinské Skandinávie“. Další generalizace se v odborné literatuře dopouští například ti badatelé, kteří zkoumají „vikinské“ meče. Tento přídomek si raně středověké meče vysloužily pouze proto, že k jejich prvnímu detailnímu zmapování byly užity norské meče doby vikinské. Pojem „vikinský“ v tomto ohledu nabývá smyslu „vyrobený v době vikinské“.

Fascinace dobou vikinskou se za poslední století stala světovou záležitostí a promítá se do chápání laiků i odborníků. Obecně lze říci, že pojmů „viking“ a „vikinský“ se rozhodně nadužívá, a to kvůli zjednodušení nebo neznalosti. V mnoha ohledech korektnější by byly pojmy „starý Seveřan“ a „staroseverský“, ačkoli ty se mohou ve svých nejextrémnějších smyslech mohou vztahovat na období let 500–1500. Zatímco v českých odbornějších kruzích se pomalu začíná používat termín „starý Seveřan“, v zahraničí kulminuje použití generalizujícího slova „viking“, v lepším případě „Viking Age“. V případech pojmů „viking“ a „vikinský“ jde o nesmírná zjednodušení, díky nimž lze tuto historickou epochu a její obyvatele co nejsnadněji pojmenovat. V jiném případě by byl potřeba obsáhlý komentář či výklad, pro který se nedostává prostoru. Kvůli absenci takového výkladu se však dostáváme do slepé uličky, jež nám neumožňuje plně vstoupit do myšlenkového světa starých Skandinávců.

Sekery z Birky

Bj750

Dřevorubecká sekera Petersenova typu F nalezená v hrobu Bj 750. Převzato z Arbman 1940: Taf. 14:2.

Po dlouhé a náročné práci mohu čtenářům představit svůj nejnovější článek „Sekeru s sebou“: katalog seker z Birky, komentář a srovnání. Tato práce si klade za cíl popsat, jakým způsobem byly sekery chápány a používány, zmapovat všechny dosud nalezené sekery z Birky, typologicky je zařadit, v případě zahraničních seker správně určit provenienci, a srovnat soubor z Birky se sekerami z okolních zemí.

Článek jsem doplnil mnoha odkazy na obrázky a citacemi z dobových básní. Kromě toho navrhuji řadu metodologických úprav, které by pomohly zlepšit následující bádání.

Doufám, že se Vám práce bude líbit!