Kombinační typologie křidélek kopí

Když jsem před pěti lety napsal článek “O křidélkách na vikinských kopích“, netušil jsem, že se k problematice posléze vrátím a pod tíhou evidence své závěry opravím. Otázka křidélek je mezi bojujícími reenactory poměrně často probírána, zatímco odborníky je povšimnuta pouze okrajově. Obecně lze říci, že se jedná o časově i geograficky velmi rozšířený fenomén, který obklopuje řada mystifikací. Tento článek si klade za cíl popsat základní anatomii raně středověkých křidélek kopí a navrhnout jejich kategorizaci.


Jako křidélka nazýváme záměrně vytvořené velkoplošné výstupky připevněné na tulejku kopí, kde mohou plnit několik funkcí. V první řadě představují záštitu, která zvyšuje plochu tulejky a zabraňuje penetraci tulejky do těla zvířete či člověka. Zvýšení plochy tulejky bylo v raném středověku docíleno i dalšími způsoby, například instalací kuličky, kříže, řady nýtků či figurek zvířat. Křidélka jsou však tvarována i pro plnění dalších funkcí bojového charakteru – hákování, odklonu zbraní, krytům a podobně. Některá křidélka jsou zašpičatělá, a je možné jich tedy využít k prodloužení útočné části kopí při seku, anebo o ně mohly být výjimečně opřeny navazované čepelky, které přiléhaly k ostří hrotu a prodlužovaly tak útočnou plochu, jak tomu je u vídeňského Svatého kopí (Paulsen 1969). Křidélka jistě byla využita také ke snadnějšímu fixování pouzder. Jedná se zkrátka o praktický doplněk, který zvyšuje efektivitu zbraně a který použitím získal i symbolickou rovinu (Hjardar – Vike 2011: 177). Obvykle se kopí s křidélky dávají do souvislosti s lovem, k čemuž byla kopí tohoto typu určitě využívána od doby římské až do novověku (Fuglesang 1980: 136-140; Oehrl 2013: Příloha), nicméně je nepochybné, že přinejmenším v raném středověku našla uplatnění také ve válečných střetech, jak ukazuje četná ikonografie z tohoto období.

Viking spear sockets shapes
Raně středověké způsoby zvětšení plochy tulejky kopí : křidélka, kulička, kříž, řada nýtků a figurky zvířat.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

V tomto článku nás budou zajímat pouze křidélka, která jsou integrální součástí tulejky. Pomineme dřevěná křidélka, která mohla být navazována na ratiště, jako tomu bylo v období pozdního středověku a raného novověku. Materiálem křidélek byly v drtivé většině železné, raritně také neželezné kovy, zpravidla slitiny mědi. Křidélka z železných kovů jsou takřka vždy navařena, neželezná křidélka mohla být odlita spolu s tulejkou.

Archeologický materiál vykazuje v oblasti křidélek velkou škálu možností, která odpovídá lokálním trendům či dokonce přizpůsobování potřebám jednotlivce. Archeologické bádání (např. Solberg 1984Westphal 2002: 254-266) se soustředil pouze na standardní typy, které se objevují ve větších množstvích. Tento stav se níže pokusíme napravit definováním variujících prvků. S narůstající pozorností, která bude věnována křidélkům, bude přibývat i počet variant, které nejsou zahrnuty. Tímto prosíme čtenáře a uživatele našich schémat o shovívavost a budeme rádi za jakékoli podněty a upozornění na nedostatky. Pokud by se tento nástroj určování křidélek kopí prosadil, bude zapotřebí vyřešit především problém špatného stavu křidélek, který může znemožňovat nebo pozměňovat zařazení.

Popis částí křidélek, které jsou zmíněné v textu.
Grafika: Tomáš Cajthaml.


Prvek 1: usazení vrchní strany křidélek
Vyjadřuje se k orientaci usazení vrchní strany křidélek vůči ose kopí. Usazením nazýváme počáteční bod křidélek.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. usazení kolmé (usazení křidélek je kolmé vůči ose kopí)
B.
usazení přihnuté směrem k hrotu (úhel mezi osou kopí a usazením křidélka je menší než 90°)
C.
usazení přihnuté směrem k ratišti (úhel mezi osou kopí a usazením křidélka je větší než 90°)

Prvek 1: usazení vrchní strany křidélek.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 2: zakřivení vrchní strany vůči usazení
Vyjadřuje se ke vztahu vrchní strany křidélek vůči úhlu jejich usazení.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. žádné (vrchní strana křidélek probíhá v přímce od usazení po vrcholek)
B.
konkávní (vrchní strana křidélek má tendenci probíhat od usazení po vrcholek ve vyduté křivce)
C.
konvexní (vrchní strana křidélek má tendenci probíhat od usazení po vrcholek ve vypuklé křivce)

Prvek 2: zakřivení vrchní strany vůči usazení.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 3: usazení a zakřivení spodní strany
Vyjadřuje se k podobě náběhu na spodní straně křidélek z tulejky kopí.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. žádný náběh (spodní strana je kolmá vůči ose kopí)
B.
plynule konkávní náběh (spodní strana křidélek probíhá od usazení po vrcholek ve vyduté křivce)
C.
plynule konkávní náběh se schodem (spodní strana křidélek je odsazena schodem, někdy též zašpičatělým, následně probíhá po vrcholek ve vyduté křivce)
D.
přímý náběh (spodní strana křidélek probíhá od usazení po vrcholek v přímce a není kolmá vůči ose kopí)
E. plynule konvexní náběh (spodní strana křidélek probíhá od usazení po vrcholek ve vypuklé křivce)
F. plynule konkávní náběh s protaženými špicemi (vydutá spodní strana křidélek je protažena do dvou špicí přesahujících tulejku; mezi tyto nejsou počítány špice vytažené přímo z tulejky)
G. lomený náběh (spodní stranu křidélek tvoří dvě přímky, které se setkávají pod úhlem větším než 90°)

Prvek 3: usazení a zakřivení spodní strany.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 4: zakončení křidélek z čelního pohledu
Popisuje, jak vypadá vrchol křidélek při čelním pohledu.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. zašpičatělý vrcholek (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v zašpičatělém bodu)
B.
plochý vrcholek (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v přímé plošce)
C.
plochý vrcholek se zpětnými háčky (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v přímé plošce se zpětnými háčky)
D.
vrcholek s oddělenými zpětnými háčky (vrchní strana křidélek je zakončena křivkou anebo přímou ploškou, spodní strana křidélek je zakončena zpětnými háčky, a mezi těmito se nachází jamka)
E.
zaoblený vrcholek (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v zaobleném vrcholku)
F. zaoblený vrcholek se zpětnými háčky (vrchní a spodní strana křidélek se setkávají v zaobleném vrcholku se zpětnými háčky)
G.
vrcholek s kuličkou (vrchní a spodní strana křidélek jsou zakončeny kuličkou)
H.
vrcholek se zvířecí hlavou (vrchní a spodní strana křidélek jsou zakončeny zvířecí hlavou)

Prvek 4: zakončení křidélek z čelního pohledu.
Grafika: Tomáš Cajthaml.


Prvek 5: zakončení křidélek z bočního pohledu
Popisuje, jak vypadá vrchol křidélek při bočním pohledu.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. špice (vrcholek má z bočního pohledu ostrý, jednobodový profil)
B.
ostrá hrana (vrcholek má z bočního pohledu profil ostré či velmi úzké hrany do 3 mm)
C.
tupá hrana (vrcholek má z bočního pohledu tupou hranu)
D.
čtvercový či obdélníkový profil (vrcholek má z bočního pohledu profil ve tvaru širokého čtverce či obdélníku)
E.
kruhový či oválný profil (vrcholek má z bočního pohledu kruhový či oválný profil)
F. 
zvířecí hlava (vrcholek má z bočního pohledu vymodelovanou zvířecí hlavou)

Prvek 5: zakončení křidélek z bočního pohledu.
Grafika: Tomáš Cajthaml.

 

Prvek 6: profil křidélek při pohledu zespodu
Popisuje, jaký průřez má tulejka s křidélky při pohledu zespodu.

Podle tohoto dělíme dělíme na:

A. nezužovaný, rovný (z tulejky vystupují rovná a nezužovaná křidélka, ať úzká či tlustá)
B. nezužovaný a s ohnutými vrcholky (z tulejky vystupují rovná a nezužovaná křidélka, jejíž vrcholky jsou ohnuty)
C. zužovaný do špice (z tulejky vystupují křidélka, která se zužují do špice)
D. zužovaný do tupé hrany na vrcholku (z tulejky vystupují křidélka, která se zužují do tupé hrany)
E. zužovaný ve vlnovce (z tulejky vystupují vlnitá křidélka, která se zužují)
F. zužovaný, před vrcholkem rozšířený do útvaru (z tulejky vystupují zužovaná křidélka, která se následně rozšiřují do útvaru, např. zvířecí hlavy, tvořícího vrcholek)
G. nezužovanýrovný, na vrcholku rozšířený do kuličky (z tulejky vystupují rovná a nezužovaná křidélka, jejíž vrcholky tvoří kuličky či podobné útvary)
H. schodovitý (z tulejky vystupují schodovitě zužovaná křidélka)
I. zužovaný a zahnutý (z tulejky vystupují křidélka zahnutá na jednu stranu, která se zužují)

Prvek 6: profil křidélek při pohledu zespodu
Grafika: Tomáš Cajthaml.


Nyní je na čase, abychom postoupili k praktické části, do které jsme prozatím zařadili 23 kusů raně středověkých kopí s křidélky. Zařazení křidélek bude probíhat podle kompletnějšího či zachovalejšího křidélka. Je možné se setkat s kopími, jejichž každé křidélko lze zařadit různě, jedná se však spíše o výjimky, neboť výrobci se většinou snažili dosáhnout symetrie.

1A.2A.3A.4B.5C.6A
Niederstotzingen, hrob 6, datované do 650-680. Westphal 2002: 246-247, kat. č. 3.3.8.

 

1A.2A.3B.4B.5C.6A
Walsum, hrob 6, datované do 2. čtvrt. 8. století. Westphal 2002: 242-243, kat. č. 3.3.4.

 

1A.2A.3B.4A.5A.6C
Hage, Norsko, Solberg typ VI 1B, spadající do let cca 750-850. Kat č. B11315.

 

1A.2A.3C.4B.5C.6A
Straume, Norsko, Solberg typ IX 1B, spadající do let cca 950-1050. Kat č. C24488.

 

1A.2A.3G.4B.5C.6A
Lutomiersk, datováno do 11. století. Nadolski 1954: Tab. XXVII:4.

 

1A.2A.3B.4B.5D.6B
Dugo Selo, Chorvatsko, datováno kolem roku 800. Demo 2010: Fig. 1.

 

1B.2C.3B.4E.5C.6I
Sahlenburg, hrob 68, datované do 750-800. Westphal 2002: 226-227, kat. č. 3.2.3.

 

1C.2B.3B.4B.5C.6E
Franské kopí, Palatium, Ostrów Tumski, Poznaň. Výstava “Kiedy Poznan był grodem… Uzbrojenie“.

 

1C.2B.3C.4B.5C.6A
Kjorstad nedre, Norsko, Solberg typ VI 2B, spadající do let cca 850-950. Kat č. C30253.

 

1B.2C.3C.4C.5B.6A
Velká Británie, datované do 9.-10. století. British Museum 2019.

 

1A.2A.3B.4C.5C.6A
Østre Toten, Norsko, Solberg typ VI 2B, spadající do let cca 850-950. Kat č. C20909.

 

1A.2A.3B.4G.5E.6G
Neckartenzlingen, datováno typologicky do 8. století. Westphal 2002: 248-250, kat. č. 3.3.11.

 

 1A.2B.3B.4B.5C.6I
Krefeld-Gellep, hrob 1782, datováno k roku 525. Reichmann 2013: 269, Fig. 3.

 

 1B.2C.3F.4B.5D.6A
Krefeld-Gellep, hrob 6352, datováno do 1. pol. 4. století. Reichmann 2013: 268, Fig. 2.

 

1B.2C.3C.4B.5B.6D
Frestedt, datované do druhé poloviny 8. století. Westphal 2002: 239-241, kat. č. 3.3.2.

 

1A.2B.3E.4A.5A.6C
Haugen, Norsko, kat. č. C21961. Datováno mezi roky 840-900.
Nørgård-Jørgensen 1999: 233-235, kat. č. 52:7, Pl. 27.

 

1A.2A.3D.4B.5B.6A
Stade, datované do 8. století. Westphal 2002: 228, kat. č. 3.2.5.

 

1C.2B.3B.4B.5A.6E
Hemeln, datované do druhé poloviny 8. století. Westphal 2002: 233, kat. č. 3.2.11.

 

1C.2B.3B.4B.5C.6A
Poznań-Luboń, Polsko. Kostrzewski 1947.

 

1A.2C.3C.4H.5C.6A
Farnhem, Anglie. Datováno do 11. století. Lang 1981: Pl. XV; Wardell 1849: Fig. 2.

 

1C.2C.3B.4H.5C.6A
Vesilahti-Suomela, Finsko. Kivikoski 1973: Taf. 134, Abb. 1182.

 

1C.2B.3E.4A.5A.6C
Perniö-Paarskylä, Finsko. Kivikoski 1973: Taf. 134, Abb. 1183.

 

1B.2C.3B.4H.5F.6F
Bargen, hrob 7, konec 7. století. Dauber 1955: Abb. 3B.


V závěru bychom měli určitě zmínit, že badatelé se dosud koukali na funkci křidélek pouze loveckou optikou, bez jakékoli praktické zkušenosti s prací kopím. Kvůli tomu byla problematika přehlížena a křidélkům se nedostalo systematičtějšího zpracování. To se nyní mění díky reenactorům, kteří si nechávají vyrábět přesné repliky a v některých případech se i snaží o rekonstrukci původních bojových technik.

Absence jakéhokoli serióznějšího pokusu o praktický výklad křidélek zaslepovala badatele i reenactory a znemožňovala představu o komplexnosti raně středověkého válečnictví. V první řadě je nyní obvyklým tvrzením, že kopí byla využívána za použití obou rukou. Pro některé masivnější či delší kusy toto samozřejmě platí, což ukazuje i ikonografie, avšak drtivá většina našich zdrojů směřuje k obsluhovatelnosti jednou rukou v kombinaci se štítem. Tato specifická kombinace, kterou lze najít v mnoha kulturách na světě, byla záměrně využívána v určité fázi střetu. Ikonografie ukazuje, že jednoručně svíraná kopí v pozemním boji byla třímána s palcem směrem od hrotu – toto může být praktické hned ze čtyř důvodů:

  • experimenty potvrdily větší průraznost
  • možnost kopí rychle vrhnout
  • větší bezpečí palce
  • lepší schopnost “zabodnout” nepřátelské kopí směrem k zemi

Tloušťka dochovaných ratišť a tulejek ukazuje, že drtivá většina ratišť se pohybovala okolo tloušťky 20-30 mm a byly zužované. Tato tloušťka se experimentálně ukázala jako univerzální a kopí se štípaným ratištěm o tomto průměru je dostatečně flexibilní a pevné, aby dobře snášelo jednoruční a obouruční použití a současně i vrhání coby oštěpu. Celková váha kopí tak mohla být až na výjimky v rozmezí 0,5-1,5 kg.

Boj kopím na výšivce z Bayeux.

Příklady boje kopím s křidélky.
Vlevo: Corbijský žaltář (Amiens Bibliothèque municipale Ms. 18, fol. 123v), kolem roku 800 (Paulsen 1969: Fig.4:2). Vpravo: Zlatý kodex z Echternachu (Nuremberg, Germanisches Nationalmuseum, Hs. 156142, fol. 78), 1030-1050 (Fuglesang 1980: Pl. 110C).

Přijmeme-li tento fakt, může nás to posunout dále v některých myšlenkách. Při střetu, ve kterém měla kopí převahu – tedy zřejmě všechna evropská bojiště raného středověku – představují křidélka výhodu a nadstavbu, jež zajišťuje vyšší výkon. Máme na mysli především tři praktické skutečnosti:

  • existuje korelace mezi výškou křidélek, šířkou břitu a tloušťkou ratiště. Rozpětí křidélek je zásadně stejné nebo větší než šířka břitu – kopí s úzkým břitem mají zpravidla nízká křidélka, kopí s širším břitem mají zpravidla vyšší křidélka. Pro výraznou většinu franského, polského a chorvatského materiálu (a zřejmě i dalšího, pro které neexistují podklady) platí, že při vnějším průměru tulejky 25-36 mm je rozpětí křidélek 59-90 mm a výška křidélek 17-34 mm (Demo 2010Westphal 2002Sankiewicz – Wyrwa 2018: 208). Tento poměr svědčí o tom, že rozpětí křidélek není náhodné, nýbrž je záměrně voleno tak, aby bylo schopno zastavit hrot v případě penetrace. Zdá se nám pravděpodobné, že téměř všechna křidélka s výjimkou křidélek s prvkem 2C mohla dobře posloužit k “odbodávání” nepřátelských kopí směrem k zemi – v podstatě jde o zastavení protiútoku rychlým a přesně mířeným úderem křidélky do oblasti tulejky nebo ratiště. Zejména kopí s velmi vysokými křidélky nebo křidélky s prvky 1B a některá křidélka s prvky 2B naznačují, že jsou konstruována pro co nejlepší manipulaci s protivníkovým kopím, případně též další zbraní.

 

  • Dlouhou dobu se mezi reenactory spekuluje o hákování pomocí křidélek, ale nakolik víme, prozatím nikdo nepřinesl přesvědčivé důkazy. Zejména křidélka s prvky 2C, 3C, 4C, 4D, 4F jsou dobře uzpůsobena k hákování objektů. Můžeme si představit, že mezi hákované předměty mohl být okraj štítu a zbraň nepřítele. Zahákování může mít velký praktický význam. Je možné, že s hákováním souvisí také prvky 6B a 6I. V Sáze o Þórim Zlatém (Gull-Þóris saga, kap. 10) se nachází zmínka o pokusu hákovat štít kopím.

 

  • Třetí často diskutovanou otázku, zda je možné křidélka prakticky využít k sekání kopím, je možné podpořit. Zásah víceméně všemi typy křidélek bude mít pozitivní ničivý účinek. Mezi nejlépe vybavená kopí můžeme počítat ta, která mají prvky 4A, 4C, 4G, 5A, 5B, 5E, 6C, 6E, 6G.

Použitá a doporučená literatura

British Museum (2019). Spear-head, Museum number 1856,0701.1449. Elektronický zdroj: https://www.britishmuseum.org/research/collection_online/collection_object_details.aspx?objectId=85949&partId=1&from=ad&fromDate=700&to=ad&toDate=1200&object=20259&page=2, navštíveno 1.6.2019.

Creutz, Kristina (2003). Tension and tradition: a study of late Iron Age spearheads around the Baltic Sea, Stockholm.

Dauber, Albrecht (1955). Ein fränkisches Grab mit Prunklanze aus Bargen, Ldkr. Sinsheim (Baden). In: Germania, Bd. 33 Nr. 4, 381-390.

Demo, Željko (2010). Ranosrednjovjekovno koplje s krilcima iz okolice Dugog Sela u svjetlu novih saznanja o ovoj vrsti oružja na motki. In: Archaeologia Adriatica, Vol. 4. No. 1., 61-84.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kivikoski, Ella (1973). Die Eisenzeit Finnlands: Bildwerk und Text, Helsinki.

Kostrzewski, Józef (1947). Kultura prapolska, Poznań.

Kouřil, Pavel (2005). Frühmittelalterliche Kriegergräber mit Flügellanzen und Sporen des Typs Biskupija-Crkvina auf mährischen Nekropolen. In: Die Frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas : (mit einem speziellen Blick auf die großmährische Problematik) : Materialien der internationalen Fachkonferenz : Mikulčice, 25.-26.5.2004Brno, 67-99.

Kurasiński, Tomasz (2005). Waffen im Zeichenkreis. Über die in den Gräbern auf den Gebieten des frühmittelalterlichen Polen vorgefundenen Flügellanzenspitzen. In: Sprawozdania Archeologiczne, vol. 57, 165-213.

Lang, James T. (1981). A Viking Age Spear-Socket from York. In: Medieval Archaeology, 25, 1981: 157–160, Pl. XV.

Leppäaho, Jorma (1964). Späteisenzeitliche Waffen aus Finnland: Schwertinschriften und Waffenverzierungen des 9. – 12. Jahrhunderts ; ein Tafelwerk, Helsinki.

Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku, Łódź.

Nørgård Jørgensen, Anne (1999). Waffen & Gräber. Typologische und chronologische Studien zu skandinavischen Waffengräbern 520/30 bis 900 n.Chr., København.

Oehrl, Sigmund (2013) Bear hunting and its ideological context (as a background for the interpretation of bear claws and other remains of bears in Germanic graves of the 1st millennium AD). In: Grimm, O. – Schmölcke, U. (eds.). Hunting in Northern Europe until 1500 AD – Old Traditions and Regional Developments, Neumünster, 267-332.

Paulsen, Peter (1969). Flügellanzen: Zum archäologischen Horizont der Wiener Sancta lancea. In: Frühmittelalterliche Studien 3, 289—312.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Reichmann, Christoph (2013). Late ancient Germanic hunting in Gaul based on selected archaeological examples. In: Grimm, O. – Schmölcke, U. (eds.). Hunting in Northern Europe until 1500 AD – Old Traditions and Regional Developments, Neumünster, 267-276.

Ruttkay, Alexander (1975). Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei (I). In: Slovenská Archeológia XXIII / 1, Bratislava, 119-216.

Sankiewicz, Paweł – Wyrwa, Andrzej M. (2018). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica.

Solberg, Bergljot (1984). Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Universitetet i Bergen. Dizertační práce.

Wardell, J. (1849). Antiquities and Works of Art Exhibited. In: Archaeological Journal 6, 401–2.

Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen?: Untersuchungen an frühmittelalterlichen Waffen, Oldenburg.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

O křidélkách na vikinských kopích

Replika kopí s křidélky Petersenova typu C.

Za námět děkuji pobratimovi Erichovi, jehož znalosti lovu mi výrazně pomohly při psaní článku.


Jako reenactor se s replikami kopí s navařenými křidélky (také nazývanými karolinská kopí) setkávám po celou svou “historickou” kariéru a poslední dva roky jsem i hrdý majitel jednoho kusu této zajímavé zbraně.

Upravená Petersenov typologie. Převzato z HJARDAR, Kim; VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011: 175.

Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 175.

V souboru zbraní jde o poměrně častý nález. Jeho původ byl předmětem polemik, dnes se badatelé shodují, že jde o franský import (k problematice např. SOLBERG, Bergljot. Weapons Export from the Continent to the Nordic Countries in the Carolingian Period. In: Studien zur Sachsenforschung 7 [= Veröffentlichungen der urgeschichtlichen Sammlungen des Landesmuseums zu Hannover 39], Hildesheim 1991: 241–259).

Typologie Solbergové. Převzato z Svanberg, 2003: 160, Fig. 65.

Křidélky se z pohledu typologie zabývali tři badatelé. Prvním z nich je Jan Petersen, který ve své knize De Norske Vikingesverd přiřazuje křidélka k typům B, C a D1 a D2. Toto rozdělení upravuje Bergljot Solbergová ve své práci Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, která Petersenův typ B upravuje na VI.1B, typ C upravuje na VI.2B, podtyp D1 upravuje na VI.3B a podtyp D2 upravuje na IX.1B. K těmto podtypům udává i dataci: VI.1B (750-825/50), VI.2B (850-950), VI.3B (800-900), IX.1B (950-1050). Solbergová zjistila, že mnoho kopí typů VI.1B (81%) a VI.3B (88%) bylo vyrobeno metodou svářkového damašku. To a fakt, že tyto hroty byly nalezeny především v přímořských oblastech Norska, ji vedlo k tomu, aby je pokládala za franské importy. Naopak podtypy VI.2B a IX.1B mohou být skandinávského původu; přiznám se, že nevím, jestli jsou považovány za skandinávskou invenci, nebo spíše lokální kopie importovaných kusů.

Zmínit chci také práci Herberta Westphala Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, ve které autor prezentuje vývoj tvarů franských kopí s křidélky a vymezuje šest základních typů. Westphal také poukazuje, že použitý damašek je jiného typu, než je u franských kopí obvykle použit, z čehož vyvozuje závěr, že skandinávská kopí nejsou importy. To je však považováno za ukvapený závěr (viz zde, str. 130).

Westphalova typologie. Převzato z Westphal, 2002: 267.

Westphalova typologie. Převzato z Westphal, 2002: 267.

Dekorace a průměry kopí. Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 177.

Dekorace a profily kopí. Upravená Petersenova typologie. Převzato z Hjardar – Vike, 2011: 177.

Pokud vím, tak na českém internetu neexistuje článek, který by se komplexněji věnoval problematice kopí s křidélky. Některé weby určené pro reenactory popisují funkci křidélek několika větami. Například článek na  Curii Vítkov, která je bezpochyby nejlepší českou stránkou pro rekonstrukci raného a vrcholného středověku, funkci křidélek shrnuje takto: “nejspíš měla zabránit hrotu, proniknout příliš hluboko do těla a uvíznout v něm.” V článku, který jsem psal před půl rokem pro Marobud, jsem se naopak přiklonil k tomu, že “mohla sloužit k hákování štítů.” A občas je zmiňováno, že kopí s křidélky mohla sloužit k lovu. Sami badatelé v knihách přiznávají, že přesná funkce křidélek není známá.

Codex Aureus Epternacensis, folio 78, Německo, cca rok 1040

Ještě před sto lety se badatelé domnívali, že šlo o výlučně lovecké kopí. Hjalmar Falk ve své práci Altnordische Waffenkunde (s. 70-72) spojuje kopí s křidélky s kopím typu sviða, které se objevuje v literárních pramenech. Sviða (doslova “opálení”) zřejmě měla ratiště, které bylo ožehnuto a vytvrzeno v ohni. Podle Falka se sviða používala zejména k lovu, o čemž svědčí také výraz bjarnsviða (“sviða na medvědy”). Výraz króksviða (“sviða se zpětnými háky”) zase naznačuje, že ne všechna kopí typu sviða disponovala křidélky. Jestliže kopí s křidélky byla importovaná, pak je to logické, protože Seveřané museli mít vlastní, tuzemské zbraně určené k lovu. Sviða se v pramenech také často používá proti lidem. Ani to není překvapivé, protože mezi loveckým a bojovým kopím musel být minimální rozdíl; všechny zbraně vždy spěly k univerzalismu. Z toho důvodu můžeme také na iluminacích spatřit bojovníky, kteří používají kopí s křidélky proti lidem. Všechna kopí s křidélky se hodila k boji, ale ne všechna kopí bez křidélek se hodila k lovu.

Hrot kančího kopí, 15. století.

Jestliže se podíváme na pozdější kančí kopí (tzv. kančí péra, něm. Saufeder), můžeme nalézt mnoho analogií. Kančí kopí se používají od 15. století prakticky dodnes, ačkoli v České republice se k lovu nesmějí užívat. Byla speciálně určena na kance a v mírně upravené podobě i na medvědy (něm. Bärenspieß, srov. s bjarnsviða). Lov v době, kdy se nepoužíval střelný prach, vypadal tak, že lovci vypustili psi, kteří uštvali kance. V tu chvíli psi kořist drží v šachu a čekají na lovce, ale neútočí, protože by je kanec mohl rozpárat. Kanec má velice obrněnou hlavu, kterou kopím nelze probodnout, ale je zranitelný na bocích a na břiše. Když je kanec zasažen do boku kopím bez křidélek, nastává zápolení, při kterém se hrot může dostat ven z rány a zvíře se osvobodí. Když ale lovec zasáhne kořist kopím s křidélky, má dostatečnou oporu, aby mohl kance tlačit celou svou vahou a srazit ho k zemi. Musí mu ale pomáhat další lovec, protože lov je obecně riskantní podnik. V karolinské písni Karolus magnus et Leo papa se vypráví, že se Karel Veliký vydal sám na lov a bylo to pokládáno za nesmírné hrdinství – srovnej s legendou o Bivojovi. To je také důvod, proč byl lov kance přechodových rituálem dospívajících anglosaských (a možná též severských) chlapců (Thompson, 2004: 65). Existuje mnoho rad, jak správně zacházet s kančím kopím, a při detailnějším čtení zjistíme, že některé z nich se týkají i severských kopí. Doporučuje se jasanové ratiště o délce cca 2 metrů, které je ovázané řemínkem pro lepší úchop. V několika ságách je ratiště kopí v ságách “ovinuté kovovým pásem”, minimálně v jednom případě je to kopí typu sviða. Hrot musí být perfektně nabroušený, a proto se nosí v pouzdře.

“Ohnutá” křidélka.

V současné době se vyzdvihuje bojový aspekt kopí s křidélky, což je způsobeno zvýšeným zájmem reenactorů. Třebaže i některé nedávné práce zastávají názor, že kopí s křidélky je primárně lovecká zbraň (viz Lang, 1981: 158), myšlenka bojového účelu nesmí být přehlížena. Zaprvé proto, že kopí s křidélky je často vyobrazováno právě v bojovém kontextu (pozoruhodné je, že vždy v držení v jedné ruce), zatímco v loveckém kontextu pouze jednou (Middleton Cross A), zadruhé proto, že křidélka se chovají jako velmi užitečné záštity, které umožňují kontrolu nad vybavením oponenta, nemluvě o tom, že existují křidélka, která jsou ohnutá směrem k ratišti, a tudíž lépe uzpůsobena k hákování štítů nebo odklonu zbraní (viz např. C24288a), a zatřetí proto, že v ságách jsou lovecká kopí použita i v boji. Faktem zůstává, že křidélka nejsou zbroušená do špičky, což nám prozrazuje, že nebyla zamýšlena jako útočná část zbraně. Dovolte tedy můj článek zakončit citací z knihy Vikinger i krig, která shrnuje všechny praktické poznatky:

Téměř polovina franských hrotů kopí, které se importovaly do Skandinávie ve druhé polovině 8. století, má na tuleji křidélka. Ve druhé polovině 10. století se kopí s křidélky stále mohla vyskytovat, ale bylo jich velice málo. V boji mohly výčnělky na kopích fungovat jako záštity, které bránily v tom, aby se kopí dostalo zbytečně hluboko do rány. To usnadňovalo vytažení hrotu a umožňovalo další útok. Křidélka byla také vhodná na hákování a tlačení na okraj nepřítelova štítu nebo zbraně, aby byla rána co nejefektivnější. Původně kopí sloužilo na lov vysoké zvěře; po zasažení zvířete křidélka fungovala jako zpětné háky, které velkému a rozzuřenému zvířeti bránily postavit se na nohy a dostat se k lovci.

Křidélka na mnoha bojových kopích jsou kratší než na loveckých kopích, pokud možno stejně široká jako šířka listu. Kratší křidélka se mohla rovněž dostat do rány, což naznačuje možnost, že byla na bojových kopích ze symbolických důvodů, možná jako odkaz na to, jak vládnoucí třída mužně potlačuje dravá zvířata.”  (Hjardar – Vike, 2011: 177.)


Zdroje:

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig, Oslo 2011.

LANG, James T. A Viking Age Spear-Socket from York. In: Medieval Archaeology, 25, 1981: 157–160. Online.

PETERSEN, Jan. De Norske Vikingsverd, Kristiania 1919.

SOLBERG, Bergljot. Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Universitetet i Bergen 1984. Dizertační práce.

SVANBERG, Fredrik. Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm 2003.

THOMPSON, Logan. Ancient Weapons in Britain, Barsney 2004.

WESTPHAL, Herbert. Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, Oldenburg 2002.

ARCHER, Gavin; ARCHER, Louise.  Spearheads with attached wings or lugs – The Viking Age Compendium. [online]. [cit. 2014-07-17]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Spears#Spearheads_with_attached_wings_or_lugs