Ламеллярные доспехи эпохи викингов

Перевела Виктория Заблоцкая.

vikingerikrig

Реконструкция воина из Бирки. Источник: Hjardar – Vike 2011: 347.

Пластинчатая броня до сих пор является популярной темой для обсуждения как среди историков-экспертов, так и среди реконструкторов. Я и сам занимался этим вопросом. Мои исследования привели меня к малоизвестным находкам из Снексгярде, располагающемуся неподалёку от Висбю. Они не сохранились, однако были подробно описаны Нильсом Йоханом Экдалем (1799-1870), так называемым «первым исследователем Готланда”.

Находки из Снексгярде были открыты почти 200 лет назад, а потом утеряны; поэтому они практически неизвестны. Описывающая их литература труднодоступна нешведским исследователям. Вот всё, что мне удалось выяснить: в 1826 году, в поселении Снексгярде (Visby, Land Nord, SHM 484) были изучены четыре захоронения. Наибольшую ценность представляют могилы н.2 и 4 (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

Захоронение н.2: скелет, расположенный в направлении с юга нв север. Курган сферической формы, облицован камнями. Из предметов в захоронении были найдены: железный топор, пряжка, расположенная в районе пояса, две непрозрачные бусины на шее и “остатки доспехов на груди” (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

З ахоронение н.4: скелет, расположенный в направлении с востока на запад. Курган также сферической формы, высотой 0,9 м, с плоским верхом. Внутри кургана располагался известняковый гроб размерами приблизительно 3х3м(?). На правом плече умершего была найдена плащевая игла, на уровне пояса – пряжка. Также были обнаружены топор и “несколько пластинок брони” (några pansarfjäll) в области груди.

Судя по находкам из захоронений, можно сделать вывод, что мужчины были погребены вместе со своими доспехами. Конечно, нельзя быть полностью уверенным в том, к какому типу относилась данная броня, но больше всего она походит на ламеллярную, особенно из-за их внешнего сходства и упоминания пластинок (Thunmark-Nylén 2006: 318). Встаёт вопрос датировки. Лена Тунмарк-Нюлен упоминала оба доспеха в своих публикациях о Готланде эпохи викингов. Плащевые иглы и фрагменты ремней также указывают на период викингов. Однако самое главное – это топоры: согласно рисункам Экдаля, топор из захоронения н.2 относится к так называемым широким топорам, а находка из могилы н.4 имеет рукоять, декорированную латунью. Первый топор вероятнее всего относится к концу X-началу XI в., в то время как отделка рукоятей латунью – особенность скорее некоторых топоров начала XI века (Теймс, Лангейт и некоторые другие поселения, см. мою статью “Two-handed axes”). Будет логично предположить, что оба захоронения были совершены в одном веке, несмотря на то, что между формой и расположением могил существуют небольшие различия.

lamely_birka

Зал Гарнизона с отмеченными находками кольчужного полотна и ламеллярных пластин. Источник: Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Составлено Kjell Persson.

В Скандинавии до сих пор был известен только один образец, или, скорее, фрагменты ламеллярной брони. А именно доспех из Бирки (см., например, Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001; Stjerna 2004; Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 и др). Пластинки были разбросаны вокруг так называемого Гарнизона, и их количество достигало 720 штук (самый крупный фрагмент состоял из 12 деталей). Из них было возможно изучить лишь 267, и впоследствии они были разделены на 8 типов, каждый из которых, по-видимому, служил для защиты разных частей тела. Предположительно, доспех из Бирки служил для защиты груди, спины, живота, плеч и ног до колена (Stjerna 2004: 31). Он датирован началом X века (Stjerna 2004: 31). Учёные согласны с его происхождением с Ближнего или Среднего востока, а ближайший аналог – это доспех из Балык-Сука, (например, Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Стьерна (2007: 247) считает, что предназначение данной брони, а также некоторых других предметов было скорее символическим(«Доспехи использовались явно с иной целью, нежели военная или практическая»). Доусон (2013) частично не согласен с вышеприведённым классическим мнением, полагая, что частицы были неправильно интерпретированы, потому что из выделенных восьми только три типа могут считаться частицами брони, а их количества недостаточно для создания и половины нагрудника, и в итоге это привело его к выводу, что пластины из Бирки являются просто фрагментами обработанного металла. В свете находок из Снэксгярде, которые не были упомянуты в книге Доусона, я считаю это решение опрометчивым.

lamelovka_birka

Реконструкция доспеха из Бирки на основе доспеха из Балык-Сука. Источник: Hjardar – Vike 2011: 195.

Считается, что на территории Древней Руси было найдено достаточно большое количество ламеллярных доспехов. Однако это не так. Находок, датированных IX-XI веком, немного, например, доспехи из Гнёздова, из Сарского городища, Донецкого городища и Новгорода, и они, скорее всего, были импортированы с Востока, так же, как и доспех из Бирки (личная беседа с Сергеем Каиновым; см. Кирпичников 1971: 14-20). А вот предметов, датированных XI-XIII веками, на территории Руси было найдено гораздо больше – около 270 находок (см. Медведев 1959; Кирпичников 1971: 14-20), и необходимо отметить, что во второй половине XIII века количество кольчужных фрагментов превышало ламеллярные в, примерно, четыре раза, что говорит о том, что кольчуги были излюбленным способом защиты на Древней Руси (Кирпичников 1971: 15). Также, с высокой вероятностью, древнерусские ламеллярные доспехи были импортом из Византии, где они были распространены уже в Х веке благодаря их простому дизайну и низкой стоимости изготовления (Bugarski 2005: 171).

Заметка для реконструкторов.

В реконструкторском сообществе ламеллярный доспех стал очень популярен. На некоторых фестивалях он может составлять более 50% от всей брони. Основными аргументами в его пользу являются:

  • Низкая стоимость производства;
  • Более высокий уровень защиты;
  • Довольно быстрое производство;
  • Эстетичный внешний вид;

И хотя эти аргументы понятны, необходимо подчеркнуть, что ламеллярная броня никоим образом не подходит для воссоздания эпохи викингов. Аргументугументу, что этот тип брони использовался на территории Древней Руси, можно противопоставить тот факт, что даже во время наивысшего расцвета ламеллярной брони на Руси количество кольчужных доспехов было в четыре раза больше. Более того, пластинчатые доспехи зачастую импортными. А если мы придерживаемся основной идеи о том, что реконструкция должна основываться на воссоздании типичных объектов, то становится понятно, что ламеллярный доспех может использоваться только как часть реконструкции образа кочевников или византийских воинов. То же самое относится к кожаной пластинчатой броне.

Пример хорошей реконструкции ламеллярного доспеха. Виктор Кралин.

С другой стороны, находки из Бирки и Снэкгярде позволяют предположить, что этот тип брони может встречаться в восточной части Скандинавии. Прежде чем сделать вывод, мы должны принять во внимание, что Бирка и Готланд, как крупные центры торговли, являлись территориями, где было сильно влияние Восточной Европы и Византии. Это также является причиной , по которой там было найдено большое количество предметов восточного происхождения, неизвестных в остальной Скандинавии. В каком-то смысле было бы странно, если бы у нас не было этих находок, особенно относящихся к периоду их расцвета в Византии. Однако это не означает, что ламеллярные доспехи были распространены в данной области. Пластинчатые доспехи отстоят отдельно от военных традиций и принципов викингов, и доспехи этого типа иногда находили в Балтийском регионе до XIV века (Thordeman 1939: 268-269). То есть, кольчуга может считаться наиболее распространённой формой защиты в Скандинавии эпохи викингов, подтверждением чему является тот факт, что кольчужные фрагменты были найдены в самой Бирке (Ehlton 2003). Что касается производства ламеллярных доспехов на территории Скандинавии и Руси, нет никаких доказательств того, что это происходило, а потому можно считать это крайне маловероятным.

Когда ламеллярный доспех считается подходящим для реконструкции эпохи викингов?

  • Реконструктор воссоздаёт образ, основанный на находках в балтийском регионе или на Руси.
  • Ламеллярных доспехов используется ограниченное количество(1 на группу или 1 ламеллярная броня на 4 кольчужных доспеха).
  • Допускается использование только металлических пластинчатых доспехов, а не кожаных или обработанных лазером.
  • Он должен соответствовать находкам из Бирки (или Гнёздова, из Сарского городища, Донецкого городища или Новгорода), а не Висбю.
  • Доспех не может сочетаться с типично скандинавскими элементами, например, пряжками.

Броня должна соответствовать источнику и быть дополнена соответствующим снаряжением, например, русским шлемом. Так, если выбирать между двумя позициями: «да ламеллярным доспехам» или «нет ламеллярным доспехам», игнорируя вариант «да ламеллярным доспехам (без учета вышеупомянутых аргументов)», я выбираю вариант «Нет ламеллярным доспехам». А что думаете Вы?

Литература

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Lamellás vértek Skandináviában

Fordította Füle Dénes.

vikingerikrig

A birkai harcos rekonstrukciós rajza. Forrás: Hjardar – Vike 2011: 347.

A lamellás vértezet kérdése nagyon gyakori a szakértők és a hagyományőrzők körében is. Személy szerint gyakran találkoztam ezzel a problémával, ezért összegyűjtöttem néhány irodalmi anyagot. Kutatásaim rekonstruálatlan leletekhez vezettek,a gotlandi Snäckgärde-ből, ami nem messze helyezkedik Visby-től. Ezek a leletek nem maradtak fent, de a lelkészként praktizáló Nils Johan Ekdahlnak (1799–1870) hála a leírásuk még ma is fellelhető. Ezért nevezi őt az utókor az „első tudományos gotlandi archeológus”-nak.

Az egyetlen oka a leletek eltűnésének nem más,mint az idő. Majdhogynem kétszáz éve már, hogy meglelték őket. Ezidő alatt végleg eltűntek. Az irodalmi anyag ezen maradványokhoz nehezen hozzáférhető és szinte ismeretlen a tudósok számára, nem beleértve a svéd kutatókat. Csupán ennyit sikerült találnom: 1826-ban, négy darab csontvázat rejtő sírt tártak fel Snäckgärde-nél (Visby, Land Nord, SHM 484), és a legérdekesebb ezen négy sír közül a 2-es illetve a 4-es számú sírhely (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

A 2-es sír: Észak-Dél tájolású csontvázas,kerek sírhalom kövekkel körberakva. A tememetkezési melléklet egy vasfejsze, egy deréktájt elhelyezkedő gyűrű, két nem átlátszó gyöngy a nyaktájékon és “néhány páncéldarab a mellkason” alkotta (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

A 4-es sír: Kelet-Nyugati fekvésű szintén csontvázas, kerek sírhalom, 90 centiméter magas, süllyesztett tetővel. A halmon belül egy 3m × 3m (?) nagyságú mészkőkoporsó helyezkedett el. A halott jobb vállán egy kör alakú melltű volt fellelhető, míg deréktájt egy övről származó karikát jegyeztek le. További felszerelés egy fejsze és „néhány páncéltöredék” (några pansarfjäll) a mellkason.

A feltárt leletekre hivatkozva kijelenthetjük, hogy két férfit temettek el a fegyverzetükkel. Természetesen nem tudjuk kijelenteni pontosan milyen védőpáncélról van szó, de úgy tűnik lamellás, különképp ha az analógiákat és a töredfékek említését hozzuk fel bizonyítékul (Thunmark-Nylén 2006: 318). Az idő behatárolása sem egyszerű. Lena Thunmark-Nylén mindkét páncélt megemlítette a Viking kori Gotlandról szóló publikációiban. A tű és övmaradványok szintén a Viking időkre utalnak. Mégpedig, a legfontosabb árulkodó jelek, azok a fejszék–Ekhdal rajzai alapján a 2-es számú sírban található fegyver nem más, mint egy szélesfejű fejsze, míg a 4-es számú sírból származó szintén fejsze, melynek nyelét bronzzal díszítették. A 2. sír fejszéjét a késői 10. illetve a koria 11. századra datálhatjuk, míg a másik fejsze díszítőelemei a 11. században voltak elterjedtek (Thames, Langeid és egyéb helyek Gotlandon, lásd a további cikkemben: “Two-handed axes“). Logikus következtetésnek tűnik, hogy mindkét sírhely ugyanabban az évszázadban készült, bár fellelhető néhány apróbb különbség az elhelyezkedésükben és a felépítésükben.

lamely_birka

A birkai leletegyüttesnél talált láncszemek és lamellák. Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Kjell Persson által.

Skandináviában csak egy lamellásvértet (vagy inkább darabok) ismertek, Birkából (pl. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 és mások). A lamellák szétszórtan helyezkednek el az ún. Helyőrség résznél (Garrison/Garnison) és nagyjából 720 darab sorolható ide (a legnagyobb 12-ből állt). 267 lamella besorolható és 8 különböző típusra osztható, amik feladata a test különböző részeinek védelme lehetett. A feltételezés szerint a birkai páncél védelmet nyújtott a mellkasnak, hátnak, vállaknak, hasnak egészen a térdig lefelé (Stjerna 2004: 31). A vért a 10.század első felében készülhetett (Stjerna 2004: 31). A tudósok egyetértenek a nomád eredetében, mégpedig a Közel- vagy Távol-Keletről eredeztethető, s a legközelebbi párhuzam Balyk-Sooki felszereléssel vonható. (pl Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) szerint a páncél inkább szimbolikus erővel bírt, mintsem harcban használták volna („Ezen fegyverek rendeltetése bizonyára más volt,mint katonai vagy praktikai használat“). Dawson (2013) nézőpontja nem egyezik, s azt vallja, hogy a vért rosszul lett értelmezve, mivel csak a 8 típusból 3 alkalmas lamellának, és a valós lamellák száma nem elegendő a mellvért felére sem. Arra következtet, hogy a Birkából származó lamellák csupán újrahasznosított hulladékok. A snäckgärdei páncél fényében, amit Dawson könyve nem tartalmaz, ezt a kijelentést meggondolatlannak tartom.

lamelovka_birka

A rekonstruált birkai páncél a Balyk-Sook-ban található vértek alapján. Hjardar – Vike 2011: 195.

Az emberek gyakran hiszik azt, hogy sok lelet található a középkori Oroszország területéről. Valójában csak néhány maradt fent a 9.-11. századból és a birkaihoz hasonlóan ezeket is keleti importnak minősíthetjük (Sergei Kainov szóbeli közlése; lsd.: Kirpichnikov 1971: 14-20). Ezen korai időszakból a leletek Gnezdovo-ból és Novgorod-ból származnak. Az orosz anyag [11.-13. sz] sokkal több, 270 leletet tartalmaz. (lsd.: Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971: 14-20). Bár érdemes megjegyezni, hogy a 13. század második feléig a láncingtöredékek száma négyszer több mint a lamellás vértből származóé, ami arra utal,hogy a láncing volt a domináns páncélviselet az akkori Oroszországban (Kirpichnikov 1971: 15). Valószínűsíthető, hogy az középkori orosz Viking lamellásvért Bizáncból származtatható, ahol gyakori páncéltípus volt már a 10. században az olcsóbb előállításnak köszönhetően (Bugarski 2005: 171).

Megjegyzés a hagyományőrzőknek

A lamellás vért nagyon elterjedt az újrajátszók körében. Néhány rendezvényen akár a páncélok több mint felét is kitehetik.A főbb érvek a használata mellett:

  • Olcsó előállítási költség
  • Több védelem
  • Gyorsabb előállítás
  • Jó megjelenés

Míg ezek az érvek érthetők,ki kell emelni, hogy ezeknek a vérteknek nincs helye a viking hagyományőrzők körében. Az érvet, miszerint ezeket vérteket a ruszok használták, megdönthetjük egyetlen ténnyel: még a lamellás vértek legnagyobb elterjedése idején is is négyszer többen használtak láncinget. S ami a legfontosabb, a lamellás típusú vértezetet importálták. Ha megtartjuk azt az alapötletet, hogy az újrajátszó felszerelését átlalános dolgoknak kell alkotnia, akkor világossá válik, hogy ez a fajta páncél a bizánci- illetve a nomád karaktereknél kap szerepet. Hasonlóképp a bőrlamellás vértekhez.

Példa egy jól rekonstruált lamellásra. Viktor Kralin.

Másrészt a Birkából és Snäckgärdeből származó leletek bizonyítják, hogy ezen fajta felszerelések előfordulhattak Kelet-Skandináviában. Mielőtt levonnánk bármiféle következtetést, fontos megjegyezni, hogy Gotland és Birka erős befolyása alatt állt a Bizánci-birodalomnak és Kelet-Európának. Ez is bizonyítja a keletről származó tárgyi leletek felhalmozódását, amik egyébként nem ismertek Skandináviában. Bizonyos szempontból furcsa is lenne, hogy nem állnának rendelkezésre ezek a maradványok, amikor gyakoriak voltak Bizáncban. Ez azonban nem azt jelenti, hogy ez a fajta páncél gyakori volt ezen a területen. A lamellás vért elkülőnítendő az északi harcos hagyományoktól és az etipusú Balti területeken talált páncéloktól egészen a 14. századik (Thordeman 1939: 268269). A láncing tekinthető a leggyakrabban használt védőfelszerelésnek a viking korban, szintúgy mint a középkori Oroszországban. Ez az állítás azzal bizonyítható, hogy láncszemeket is találtak Birkában (Ehlton 2003)Tekintettel a lamellás előállítására skandináv és orosz területeken, nincs bizonyíték,ami alátámasztaná hogy ilyesmi megtörtént valaha is s az eféle elkészítés valószínűtlen.

Ha a lamelláris tolerálható a viking hagyományőrzésben, akkor:

  • a karakternek rusznak vagy Balti országból származónak kell lennie
  • limitálni kell a jelenlétét (egy csapatban egy lamellás, vagy 4 láncingesre jusson 1 lamellás)
  • csakis fém lamellák,a bőr és a lézerrel vágott nem elfogadott
  • a birkai, gnezdovoi vagy novgorodi leletekkel kell azonosnak lennie (nem pedig visbyből származóval)
  • nem kombinálható skandináv komponensekkel, pl. csatokkal.

A páncélnak úgy kell kinéznie,mint az eredetinek és ki kell egészülnie korhű felszereléssel, mint például a rusz típusú sisak. Ha az “Igen a lamellás vértekre” vagy “Nem a lamellás vértekre“ nézőpontokra osztjuk a vitát, ignorálva a “Igen a lamellásakra (kompromisszumokkal) lehetőséget“, én az ellenzők táborát erősítem. És mi a te véleményed?

Felhasznált irodalom

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Lamellenrüstungen der Wikingerzeit

Übersetzt von Johannes Bühling.

vikingerikrig

Rekonstruktion eines Kriegers aus Birka, entnommen aus Hjardar – Vike 2011: 347.

Das Thema Lamellenrüstungen ist unter Fachleuten und Reenactoren gleichermaßen diskutiert. Ich selbst habe mich bereits mehrmals mit diesem Thema auseinandergesetzt und Literatur gesammelt. Bei meinen Nachforschungen stieß ich auf praktisch unbekannte Funde aus Snäckgärde, das in der Nähe von Visby auf Gotland liegt. Die dortigen Funde existieren heute nicht mehr, aber wurden vom Priester Nils Johan Ekdahl (1799-1870), der auch „der erste wissenschaftliche Archäologe Gotlands“ genannt wurde, beschrieben.

Der Grund dafür, dass die Funde aus Snäckgärde unbekannt sind, ist, dass sie vor beinahe 200 Jahren entdeckt und mittlerweile verschollen sind. Die Literatur über sie ist kaum verfügbar und nicht-schwedischen Gelehrten zumeist gänzlich unbekannt. Alles, was ich finden konnte, war folgendes: Im Jahr 1826 wurden vier Gräber mit Skeletten an einem Ort namens Snäckgärde (Visby, Land Nord, SHM 484) untersucht. Am Interessantesten sind die Gräber Nummer 2 und 4 (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318).

Grab Nummer 2: Grab mit einem Skelett ausgerichtet in Süd-Nord-Ausrichtung, Sphärischer Hügel gesäumt mit Steinen. Die Grabbeigaben bestehen aus einer eisernen Axt, einem Ring nahe der Hüfte, zwei opaken Perlen im Halsbereich und „einigen Teilen einer Rüstung auf der Brust“ (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

Grab Nummer 4: Grab mit einem Skelett in Ost-West-Ausrichtung, sphärischer Hügel, 0,9 Meter hoch, mit eingefallener Spitze. Im Hügel war ein Sarg aus Kalkstein mit den Maßen 3m auf 3m (?). Eine Gewandnadel wurde an der rechten Schulter des Toten gefunden. Auf Hüfthöhe wurde ein Ring des Gürtels entdeckt. Weitere Ausrüstungsstücke waren eine Axt und „mehrere Schuppen einer Rüstung“ (några pansarfjäll), die auf der Brust gefunden wurden.

Aus den Überresten des Begräbnisses kann angenommen werden, dass beide Männer mitsamt ihrer Rüstungen in diese Grabhügel gelegt wurden. Natürlich können wir nicht sicher sagen, welche Art Rüstung es war, aber augenscheinlich scheint es sich um Lamellenrüstung gehandelt zu haben – besonders aufgrund der Analogien und der Erwähung von Schuppen (Thunmark-Nylén 2006: 318). Die Datierung gestaltet sich problematisch. Lena Thunmark-Nylén erwähnte beide Rüstungen in ihren Publikationen über das wikingerzeitliche Gotland. Die Broschen und Gürtelfragmente deuten ebenfalls auf die Wikingerzeit hin. Jedoch sind die Äxte am Wichtigsten – gemäß Ekhdals Zeichnungen handelt es sich bei der Axt aus Grab Nr. 2 um eine Breitaxt, während die Axt aus Grab Nr. 4 einen mit Messing verzierten Stiel hatte. Die Breitaxt könnte aufs Ende des 10. oder den beginn des 11. Jahrhunderts datiert werden, während ein mit Messing beschlagener Griff eine Eigenheit einiger Äxte des frühen 11. Jahrhunderts ist (Themse, Langeid und andere Orte auf Gotland, siehe hierzu meinen Artikel „Two-handed axes“). Es erscheint logisch anzunehmen, dass beide Gräber im selben Jahrhundert errichtet wurden, obwohl es einige kleine Unterschiede hinsichtlich Konstruktion und Ausrichtung der Gräber gibt.

lamely_birka

Die Halle von Birka mit den Funden von Kettenringen und Lamellen. Entnommen aus Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Von Kjell Persson.

In Skandinavien ist bis jetzt lediglich eine Analogie von Lamellenrüstungen (oder eher Fragmenten) bekannt – aus Birka (siehe z.B. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 u.a.). Die Lamellen waren weit über die sog. Garnison verteilt und alles in allem handelt es sich im 720 Stück (das Größte hiervon bestand aus 12 Lamellen). 267 Lamellen konnten analysiert und in 8 Typen unterteilt werden, die vermutlich dazu dienten, verschiedene Teile des Körpers zu schützen. Es wird angenommen, dass die Rüstung aus Birka Brust, Rücken, Schultern, Bauch und die Beine bis zu den Knien schützte (Stjerna 2004: 31). Die Rüstung wird auf die erste Hälfte des 10. Jahrhunderts datiert (Stjerna 2004: 31). Gelehrte stimmen überein, dass sie nomadischen Ursprungs ist und aus dem Nahen oder Mittleren Osten stammt und dass die größten Parallelen zu Balyk-Sook bestehen (z.B. Dawson 2002Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) vermutet, dass die Rüstung sowie andere herausragende Objekte nicht zum Kampf gefertigt wurden, sondern symbolischen Charakter hatten („Der Grund, diese Waffen zu besitzen, war sicherlich ein anderer als ein kriegerischer oder praktischer“). Dawson (2013) steht dem teilweise entgegen und behauptet, die Rüstung sei falsch interpretiert worden, da nur drei von acht Typen tatsächlich Lamellen hätten sein können und die Anzahl echter Lamellen nicht für einen halben Brustpanzer ausreiche. Seine Schlussfolgerung ist, dass die Lamellen aus Birka lediglich Stücke wiederverwerteter Schrott sind. Im Licht der Rüstungen von Snäckgärde, die nicht in Dawsons Buch enthalten sind, erachte ich diese Behauptung als vorschnell getroffen.

lamelovka_birka

Rekonstruktion einer Birka-Rüstung auf der Basis der Balyk-Sook-Rüstung. Entnommen aus Hjardar – Vike 2011: 195.

Viele denken oft, es gäbe viele Funde aus dem Gebiet des alten Russlands. Tatsächlich gibt es allerdings nur wenige Funde aus der Zeit des 9. bis 11. Jahrhunderts und wie die Beispiele aus Birka können auch diese als Importwaren aus dem Osten interpretiert werden (persönliche Unterhaltung mit Sergei Kainov; siehe Kirpichnikov 1971: 14-20). Aus diesem frühen Zeitraum stammen die Funde beispielsweise aus Novgorod. Das russische Material, das auf das 11. bis 13. Jahrhundert datiert werden, ist sehr viel ausgiebiger und umfasst über 270 Funde (siehe Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971: 14-20). Jedoch ist es wichtig, anzumerken, dass bis in die zweite Hälfte des 13. Jahrhunderts die Anzahl der Kettenpanzerfragmente um das vierfache höher ist als die Anzahl der Lamellenrüstungsfragmente. Dies deutet darauf hin, dass das Kettenhemd der vorherrschende Rüstungstyp im Gebiet des alten Russlands war (Kirpichnikov 1971: 15). Mit hoher Wahrscheinlichkeit stammte die alten russischen Lamellenrüstungen der Wikingerzeit aus Byzanz, wo sie aufgrund der einfacheren Konstruktion und der niedrigeren Kosten bereits im 10. Jahrhundert überwiegend auftraten (Bugarski 2005: 171).

Ein Hinweis für Reenactoren

Die Lamellenrüstung ist mittlerweile sehr beliebt unter Darstellern. Auf manchen Festivals und Veranstaltungen sind mehr als 50% der anzutreffenden Rüstungen Lamellenrüstungen. Die Hauptargumente für deren Benutzung sind:

  • niedrigere Produktionskosten
  • bessere Schutzwirkung
  • schneller herstellbar
  • sieht gut aus

Obwohl diese Argumente verständlich sind, muss betont werden, dass Lamellenrüstung in keinster Weise für das wikingerzeitliche Reenactment tauglich ist. Dem Argument, dass dieser Rüstungstyp von den Rus gebraucht wurde, kann mit dem Fakt begegnet werden, dass selbst zur Zeit der größten Ausbreitung von Lamellenrüstungen in Russland die Anzahl der Kettenrüstungen noch immer viermal höher war. Außerdem waren Lamellenrüstungen Importware. Wenn wir die grundlegende Idee beibehalten, dass Reenactment auf der Rekonstruktion typischer Objekte basieren sollte, dann muss klar sein, dass Lamellenrüstung nur für Byzantinisches und Nomaden-Reenactment verwendbar ist. Dasselbe gilt auch für Lamellenrüstungen aus Leder.

Ein Beispiel einer gut rekonstruierten Lamellenrüstung. Viktor Kralin.

Auf der anderen Seite deuten die Fragmente aus Birka und Snäckgärde darauf hin, dass dieser Rüstungstyp im ostskandinavischen Raum auftreten konnte. Bevor wir eine Schlussfolgerung treffen, müssen wir bedenken, dass Birka und Gotland Gebiete mit starkem osteuropäischem und byzantinischem Einfluss waren. Dies ist auch der Grund für die Häufung von Artefakten östlicher Herkunft, die anderweitig nicht aus Skandinavien bekannt sind. Es wäre seltsam, wenn wir diese Funde nicht hätten, besonders aus der Zeit, in der sie in Byzanz populär waren. Dies bedeutet jedoch nicht, dass Lamellenrüstungen in dieser Region häufig vorkamen. Lamellenrüstungen passen nicht zur nordischen Kriegertradition und Rüstungen dieser Art traten im Baltikum bis ins 14. Jahrhundert auf (Thordeman 1939: 268-269). Kettenrüstung kann sowohl im wikingerzeitlichen Skandinavien als auch im alten Russland als der vorherrschende Rüstungstyp erkannt werden. Diese Behauptung kann durch den Fakt verifiziert werden, dass auch in Birka selbst Kettenringe gefunden wurden (Ehlton 2003). Hinsichtlich der Produktion von Lamellenrüstungen im skandinavischen und russischen Gebiet gibt es keinen Beleg, der darauf hindeutet, dass die Rüstung dort produziert wurde. Daher ist eine solche Produktion höchst unwahrscheinlich.

Wenn Lamellenrüstung im wikingerzeitlichen Reenactment gedulded werden soll, dann

  • muss der Darsteller eine baltische oder Rus-Darstellung betreiben.
  • muss die Rüstung in begrenzter Anzahl verwendet werden (1 Lamellenrüstung pro Gruppe oder auf 4 Kettenhemden in der Gruppe).
  • sind nur Lamellen aus Metall erlaubt, nicht solche aus Leder oder sichtbar gelasterte.
  • müssen die Funde mit Birka (oder Novgorod) übereinstimmen, nicht mit Visby.
  • kann die Rüstung nicht mit skandinavischen Komponenten wie z.B. Schnallen kombiniert werden.

Die Rüstung muss wie das Original aussehen und muss durch passende Ausrüstung wie z.B. einen russischen Helm ergänzt werden. Wenn wir in einer Debatte zwischen den zwei Positionen „Ja zu Lamellenrüstungen“ und „Nein zu Lamellenrüstungen“ entscheiden müssten – ignorieren wir die Position „Ja zu Lamellenrüstungen (aber ohne die eben genannten Punkte in Betracht zu ziehen)“ einmal – dann wähle ich die Option „Nein zu Lamellenrüstungen“. Was ist eure Meinung?

Literatur

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

O Elmo de Gjermundbu

Esta é uma tradução autorizada de um artigo publicado por Tomáš Vlasatý, colega historiador e recriacionista histórico da República Tcheca, mentor do projeto Forlǫg e membro do grupo Marobud. Você pode apoiar o autor através de seu perfil no site Patreon.

Em 30 de março de 1943, a Universidade de Oldsaksamling, em Oslo, obteve informações de que um fazendeiro chamado Lars Gjermundbu havia encontrado e escavado um grande monte de terra perto de sua fazenda Gjermundbu na comuna de Ringerike, no condado de Buskerud, sul da Noruega. No mês seguinte o lugar foi examinado por arqueólogos (Sverre Marstrander e Charlotte Blindheim) e o resultado foi realmente fascinante.
gjerm1

Planta do monte. Retirada de Grieg 1947: Pl. I.

O monte tinha 25 metros de comprimento, 8 metros de largura no ponto mais largo, 1,8 metros de altura na parte central e era predominantemente formado por solo pedregoso; no entanto, o interior da parte central era pavimentado com pedras grandes. Na parte central, cerca de um metro abaixo da superfície e sob a camada de pedra, foi descoberta a primeira sepultura, denominada “Grav I”. A 8 metros de Grav I, na parte ocidental do monte, foi encontrada a segunda sepultura, denominada “Grav II”. Ambas as sepulturas representam enterros de cremações da segunda metade do século X e são catalogadas sob a marca C27317. Ambas as sepulturas foram documentadas por Sigurd Grieg em Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike em 1947.

Grav I consistia em dezenas de objetos ligados à propriedade pessoal e várias atividades, incluindo lutas, arquearia, equitação, jogos de lazer e culinária. Entre outros, os mais interessantes são os objetos únicos como a cota de malha e o elmo, que se tornaram muito famosos e são mencionados ou retratados em quaisquer publicações relevantes.
Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Possível reconstrução do equipamento que foi encontrado em Grav I, Gjermundbu. Tirado de Hjardar – Vike 2011: 155. O formato da coifa é o ponto fraco da reconstrução.

© 2016 Kulturhistorisk Museum, UiO.

O elmo é frequentemente descrito como “o único elmo completo da Era Viking que se tem conhecimento”. Infelizmente isso não é verdade por pelo menos duas razões. Em primeiro lugar, o elmo não é de modo algum completo – ele demonstra danos pesados e consiste em cerca de 10 fragmentos no estado em que se encontra atualmente, o que representa um quarto ou pouco mais de um terço do elmo. Para ser honesto, esses fragmentos do elmo são fixados sobre uma matriz de gesso que tem a forma aproximada do elmo original; alguns deles de maneira especulativa, podem até estar na posição errada. Membros negligentes da academia apresentam essa versão como uma reconstrução nos museus e nos livros, então essa tendência é copiada e reproduzida por recriacionistas e pelo público geral. Tenho de concordar com Elisabeth Munksgaard (Munksgaard 1984: 87), que escreveu: “O elmo de Gjermundbu não está bem preservado nem bem restaurado“.

gjermbu8

Uma antiga reconstrução do elmo, feita por Erling Færgestad. Retirada de Grieg 1947: Pl. VI.

Em segundo lugar, há publicações sobre fragmentos de pelo menos 5 outros elmos espalhados pela Escandinávia e também em áreas com forte influência escandinava (veja o artigo Elmos Escandinavos do Século X [em inglês]). Estou ciente de vários achados e interpretações não publicadas cujas autenticidades não podem ser comprovadas, especialmente os fragmentos de elmos encontrados em Tjele, na Dinamarca, que são muito próximos ao elmo de Gjermundbu, uma vez que consistem em uma máscara e oito faixas estreitas de metal de 1 cm de largura (veja o artigo O Elmo de Tjele [em tcheco]). Baseado nos fragmentos do elmo de Gjermundbu, nos fragmentos do elmo de Tjele e na máscara de Kyiv (o formato original do fragmento de Lokrume é desconhecido), podemos dizer que o tipo de elmo “spectacle helmet” (algo como elmo com máscara ocular em português) claramente evoluiu dos elmos da Era Vendel e foi o tipo predominante de elmo escandinavo até próximo de 1000 A.D., quando os elmos cônicos com nasais tornaram-se populares.

Para ser justo, o elmo de Gjermundbu é o único elmo do tipo “spectacle helmet” da Era Viking cuja construção é completamente conhecida. Vamos dar uma olhada nisso!

O esquema do elmo. Feito por Tomáš Vlasatý e Tomáš Cajthaml.

Meu colega Tomáš Cajthaml fez um esquema muito legal do elmo, de acordo com minhas instruções. O esquema é baseado na ilustração de Grieg, em fotos salvas no catálogo Unimus e em observações feitas pelo pesquisador Vegard Vike.

A cúpula do elmo é formada por quatro placas triangulares (azul escuro). Sob a abertura entre cada duas placas, há uma tira estreita que é rebitada à outra tira ligeiramente curvada situada acima dessa abertura entre cada duas placas (amarelo). Na direção nuca-testa, a tira é formada por uma única peça, que é estendida no meio (no topo do elmo) e forma a base para o espeto (azul claro). Existem duas tiras planas na direção lateral (verde). As placas triangulares são rebitadas em cada canto da tira nuca-testa. Uma tira larga, com a linha perfilada visível, é rebitada à borda da cúpula (vermelho; não se sabe como as extremidades desta parte de metal conectavam-se). Dois anéis estavam conectados na borda dessa tira larga, prováveis restos de uma coifa em malha de aço. Na parte dianteira, a máscara ocular é rebitada na tira larga.

© 2016 Kulturhistorisk museum, UiO.

Uma vez que todas as dimensões conhecidas foram exibidas no esquema, deixe-me acrescentar alguns fatos suplementares. Em primeiro lugar, as quatro tiras ligeiramente curvas são demonstradas de maneira um pouco diferente no esquema – as originais são mais curvas na parte central e se afilam perto das extremidades. Em segundo lugar, embora o espeto seja uma característica importante, estudos nos mostram que sua presença é mais uma questão de uso estético do que de uso prático. Sobre os anéis da possível coifa de malha, o espaçamento entre eles é de aproximadamente 2 cm. Também são muito grossos, ao contrário dos anéis da cota de malha. Provavelmente foram fechados apenas encostando as pontas (butted mail), uma vez que nenhum vestígio de rebite foi encontrado. Não se pode afirmar se eles de fato representam uma coifa, porém, caso tal afirmação seja positiva, o que parece é que a coifa estava pendurada em anéis ou em um fio que atravessava estes anéis (ver meu artigo sobre Dispositivos de Suspensão de Coifas Medievais [em tcheco]).

Falando sobre a máscara, os raios-x revelaram pelo menos 40 linhas que formam cílios, da mesma forma que a máscara do elmo de Lokrume (veja o artigo O Elmo de Lokrume [em inglês]). Apesar das tendências modernas, não foram encontrados vestígios de incrustações metálicas nem gotículas de metal derretido. Existe uma diferença significativa entre a espessura das placas e tiras e a espessura da máscara, mesmo esta demonstrando uma espessura irregular. Inicialmente, a superfície do elmo poderia ser polida, de acordo com Vegard Vike.

Eu acredito que estas notas podem ajudar as novas gerações mais acuradas de recriacionistas. Sem contar anéis, o elmo pode ser formado a partir de 14 peças e pelo menos 33 rebites. Tal construção é um pouco surpreendente e não tão sólida. Em minha opinião, este fato pode levantar a discussão entre recriacionistas sobre o elmo de Gjermundbu representar um elmo de guerra ou um elmo cerimonial/simbólico. Eu, particularmente, penso que não há necessidade de ver essas duas funções como funções separadas. Sou muito grato aos meus amigos Vegard Vike, ao jovem artista e recriacionista Tomáš Cajthaml e ao Samuel Collin-Latour. Espero que vocês gostem deste artigo. Em caso de qualquer pergunta ou observação, por favor contacte-me ou deixe um comentário. Se vocês quiserem saber mais e apoiar meu trabalho, por favor, financie meu projeto no Patreon.


Vestanspjǫr agradece ao amigo Tomáš Vlasatý pela oportunidade de trazermos este trabalho à língua portuguesa. A bibliografia utilizada pelo autor pode ser consultada no artigo original, no link abaixo.

Inspiromat #10, varjag

Jakožto velitel vojska nájezdníků na festivalu Wolin je jednou z nejdůležitějších postav evropské raně středověké bojové rekonstrukce. Těm, kteří měli možnost jej potkat, utkví v paměti nekompromisní pohled, náušnice, potetované tělo a svérázné vystupování. Na letošním ročníku „Wolinu“ jsem měl možnost vidět jeho odhodlání, kdy pobíhal za řadou a neustále pobízel a hnal nerozhodné bojovníky vpřed, až dosáhli vítězství, vyzvedli svého velitele na štít a provolali mu slávu. Nepopsatelná atmosféra. „S tím musím udělat inspiromat,“ pomyslel jsem si. V tomto jubilejním dílu inspiromatu se podíváme na živoucí legendu Maxima Makarova, takzvaného Maxe či Ragnara, zakladatele a velitele moskevské skupiny Stříbrný vlk (Серебряный волк, Silver Wolf).

Maxim představuje Švéda na dvoře ruského knížete a svůj kostým koncipuje do konce 10. a začátku 11. století. Se svou skupinou Stříbrný vlk se zaměřují zejména na období vlády Jaroslava Moudrého (1016–1054).

Jelikož Maxim neměl mnoho času, nejsem obeznámen se všemi detaily jeho kostýmu. Kostým vždy tvoří barvená košile a barvené kalhoty, podkolenky stažené podvazkem, nízká kožená obuv, kápě nebo honosný plášť. Jediné, co mi Maxim ke svému textilu sdělil, je to, že používá vlnu, vlnu a hedvábí, a že kombinuje švédské a ruské tradice. Výšivky na oděvech jsou provedené vlněnými a zlatými nitěmi. Košile je přepásána unikátní rekonstrukcí stříbrem zdobeného opasku nalezeného v ukrajinské Poltavě, na němž je zavěšen měšec, nůž a brašna typu tarsoly. Šperky (plášťové spony, náhrdelník, náramek) se podle Maxima zakládají na nálezech z Gotlandu.

Do bitev chodí s replikou přilby z Nemie, poměrně úzkou koženou prošívanicí nebo jenom koženou tunikou, kroužkovou zbrojí a kabátcem bez rukávů zapínaným na bronzové knoflíky. Podle fotek bojuje kopím a kombinací štítmeč (typu S?) a sekera.

Maxim se svým Stříbrným vlkem navštěvuje všechny ruské i mnohé „evropské“ historické festivaly. Kromě toho se věnuje dalším aktivitám, například pluje na replikách středověkých a novověkých lodí a věnuje se rekonstrukci napoleonských válek. Maxim je zkrátka ostřílený veterán s tak mohutnou aurou, že dokáže motivovat lidi k neuvěřitelným výkonům a získávat jejich respekt. Dokonale tak ztvárňuje to, co si představím, když se řekne varjag. Je jedním z nejlepších vůdců, jaké jsem měl tu čest potkat.

Oheň, požáry a žhářství

Před několika měsíci jsem sepsal článek, který jsem pojmenoval “Oheň, požáry a žhářství v době vikinské”. Šlo o aktuální výlev, který jsem skloubil se zmínkami z pramenů a který měl sloužit pouze mým potřebám. Vzhledem ke dvěma nedávným požárům (zde a zde) ve vikinských skanzenech jsem se rozhodl článek zveřejnit a odsoudit tak žhářství, ke kterému úmyslně dochází (účastníci wolinského festivalu jistě vědí své).

Nejen, že dotyčný spálením historických staveb porušuje zákon, ale ničí úsilí mnoha lidí a brání laické veřejnosti, aby se vzdělávala o minulosti. Zakládání požárů ve skanzenech nesmí být řešením dlouhodobých sporů, které by se měly řešit diplomaticky u kulatého stolu.

V některých případech (třeba v případě napadení dřeva) badatelé zapalují stavby záměrně a pod dohledem, přičemž zkoumají nejrůznější aspekty požáru. Jde o nezvyklou a přesto zajímavou metodu experimentální archeologie.

Článek si můžete stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:
Oheň, požáry a žhářství v době vikinské

Jómští vikingové v severním Polsku

Brána skanzenu ve Wolinu

Tématika jómských vikingů je ve středoevropských poměrech velmi populární, jelikož se mělo jednat o “nadpřirozeně silné” bojové bratrstvo sídlící v severopolském Wolinu. V této lokalitě dnes stojí skanzen a každoročně se zde pořádá slovansko-vikinský festival, který patří k největším na světě. Ale jak se k jómským vikingům staví vědecké bádání?

V posledních padesáti letech probíhaly ve Wolinu rozsáhlé archeologické práce, které vyvrátily přítomnost stálé skandinávské posádky a potvrdily pouze severské řemeslné dílny. To je v kontrastu s písemnými prameny, které naopak přítomnost vojenské posádky potvrzují. Jedná se tedy o tradiční spor archeologie a historie, přičemž jedni se domnívají, že jómští vikingové představují fiktivní vojenský útvar vymyšlený ve vrcholném středověku, který nemá oporu v archeologických nálezech (tento postoj u nás zaujímá například Lubomír Košnar), zatímco druzí se domnívají, že dánský král Harald zabral Wolin a dosadil na něj krátkodobou vojenskou posádkou. Umírnění jazykové se snaží najít kompromis a (zcela jistě oprávněně) tvrdí, že jómští vikingové představují posádky kruhových hradů, které nechal postavit Harald Modrozub kolem roku 980.

Nová generace badatelů v čele s Leszekem Pawełem Słupeckim a Jakubem Morawiecem se na základě velice detailního průzkumu písemných materiálů (viz Morawiecovu práci Wolin w średniowiecznej tradycji skandynawskiej) domnívá, že dánské osídlení je možné, ale pouze v období let 967-1007. Poukazují na fakt, že archeologové odmítají osídlení na základě “aktu založení” města; archeologové mají zcela jistě pravdu, že Wolin byl založen a opevněn dávno před možným skandinávským obsazením. Současní autoři proto tvrdí, že “aktem založení” je třeba chápat změnu politického zřízení a začlenění do dánské sféry vlivu. Autoři samotní vybízejí po hledání jakékoli spojitosti ústí Odry s Dánskem, které by jejich tvrzení podpořilo.

Byv ovlivněn touto koncepcí, rozhodl jsem se loni sepsat práci s názvem “Jómští vikingové v severním Polsku – realita a mýtus“, ve které se snažím nastínit politické ambice skandinávských vládců v 2. polovině 10. století. I kdyby má práce neměla vědeckou hodnotu, může českému čtenáři poskytnout relevantní překlady ság, ze kterých si může udělat vlastní názor. Přestože akceptuji názor archeologů o neexistenci reálných nálezů podporujících písemné prameny, četnost a různorodost literárních zmínek mě přesvědčila o možném dánském osídlení Wolinu. K těm nejpřesvědčivějším patří 4. strofa Hákonardrápy Tinda Hallkelssona, který popisuje, jak Norové zabíjejí meči Slovany, kteří by mohli reprezentovat nájemné slovanské jednotky pod dánským velením, které je zmíněno v 6. stofě.

Od napsání této práce uplynulo více než rok, během něhož jsem se osobně setkal s Jakubem Morawiecem a pasivně jsem se zúčastnil workshopu o jómských vikinzích, který rozšířil mé obzory. Proto jsem od některých názorů, které v práci prezentuji, již upustil. Zájemcům o téma jómských vikingů zároveň vzkazuji, že jsem otevřen diskuzím a že mám k dispozici množství zajímavé literatury k tématu.

Práci, na které jsem intenzivně pracoval přes dva měsíce, si můžete stáhnout zde:
Jómští vikingové v severním Polsku – realita a mýtus