Omotání norských mečových pochev

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat některými pochvami norských mečů z doby vikinské, konkrétně pochvami, které jsou omotané textilními nebo koženými pásky.

Pochvy hustě omotané pásky tvoří v raně středověké výzbroji poměrně výrazný milník. Lze je zaznamenat na mečích z území České republiky, Německa, Velké Británie, Ruska a Norska (Geibig 1991: 104–105; Kainov 2012: 46–54; osobní diskuze s Jiřím Koštou), a to zejména v 9. a 10. století. Zároveň jsou vyobrazeny v západoevropské ikonografii, která archeologický materiál skvěle doplňuje a naznačuje, že se jednalo o velmi ceněné předměty (Geibig 1991: 108–110, Abb. 29). Husté omotání bylo provedeno na těch částech pochev, které byly mechanicky nejvíce namáhány, tedy zpravidla na špicích, kde nahrazovaly nebo doplňovaly nákončí. V takovém případě byly pásky z textilu nebo kůže široké zhruba 8 mm. Odstup jednotlivých omotů byl zhruba 2 mm, a tak na jednom místě mohly být až 4 sklady; v některých případech byly pásky předem přehnuty a omotávány s okrajem, takže na jednom místě mohlo být ve čtyřech skladech až 8 vrstev textilu. Délka omotání variovala: pásky byly u archeologicky dochovaných kusů omotány nejméně osmnáctkrát, zatímco nejdelší omotání čítá více než 50 skladů (Geibig 1991: 105). Pokud by byly sklady lepeny klihem, aby se neuvolňovaly – což lze archeologicky podložit snad jen u nálezu z Gnězdova (Kainov 2012: 53) – pak by šlo o mimořádně dobrou ochranu vůči mechanickému poškození.

omotani
Konstrukce pochvy. Geibig 1991: Abb. 28.
1 – schéma hustého omotání kolem korpusu; 2 – profil textilních pásků s okrajem; 3 – profil jednoduchých textilních pásků; 4 – skladba pochvy : kůže s chlupem – dřevo – textil.

omotani_ikonografieZápadoevropská ikonografie vyobrazující omotané pochvy.
Geibig 1991: Abb. 29.

V následujícím výčtu si shrneme norské nálezy, které mohou této úpravě odpovídat. Problematikou se již před sto lety zabýval Theodor Petersen, bratr známého mečového experta Jana Petersena (Petersen 1918). Ve svém článku Petersen popsal dva norské nálezy, a sice T5084 a T11631. Jeho výčet obohatíme o dva další exempláře. Zdrojem nám bude katalog Unimus.


C8267, Sæveli

Původní zápis:

„V pochvě ležící dvoubřitý železný meč z mladší doby železné. Poničený u hrotu a spodní záštity, takže hrot a vrchní záštita jsou odpadlé a hlavice chybí úplně. Celý těžce zrezlý. Pochva sestávala ze dřeva s vnějším potahem, z něhož jsou na některých místech patrné stopy. Potah sestával z omotání úzkými koženými řemínky. Mezi pochvou a spodní záštitou se nachází úzký prázdný prostor, původně zřejmě zaplněný ústím pochvy. Délka čepele 81 cm. Rozteč záštit 9,7 cm. Záštity jsou úzké, mírně zahnuté, o délkách 13 a 9,2 cm.“

Komentář:
Meč byl nalezen v mohyle č. 58 na lokalitě Sæveli, která současně obsahovala sekeru, kopí, nůž a brousek. Hrob proto může být zařazen do doby vikinské. Vzhledem ke staršímu datu objevu a absenci fotografie není možné meč typologicky zařadit; vzhledem ke zmínce o tenkých prohnutých záštitách se jako pravděpodobné jeví typy L a Q, avšak typ L se z důvodu dlouhé záštity nezdá být favoritem (Aksdal 2017: Tabell 1). Podobu omotání neznáme; mohlo být provedeno hustě způsobem, který jsme výše uvedli, nebo zde můžeme být svědky omotání, které bylo součástí systému zavěšení (jako v případě hrobu č. 15 ve Valsgärde, viz Androščuk 2014: 110–111), případně omotání do kříže nebo podobně. Sama zmínka o omotání úzkým řemínkem na více místech však zní dostatečně přesvědčivě.

T5084, Kvam

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvoubřitého meče, jmenovitě kus s masivní spodní záštitou a velkou zaoblenou hlavicí a sedmnácticentimetrovým kusem čepele a čtyři na sebe navazující kusy čepele o celkové délce 46 cm a šířce 6,5 cm. Výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla zevnitř vystlána nevyčiněnou kůží a zvnějšku potažena plátnem. Zbytky dřevěného obložení jsou rovněž na rukojeti.“

Komentář:
Meč byl nalezen společně s pěti štítovými puklicemi, sekerou, hroty kopí, šípy a nářadím zřejmě na místě bývalé mohyly. Datace do doby vikinské je nesporná. Typ meče není znám, popis by odpovídal na celou řadu typů, například typ D, E, S nebo T. Konstrukce zahrnující nevyčiněnou kůži je v Norsku zajímavá (analogie v meči T12199 z Eikrem), neboť se často předpokládá, že skandinávské pochvy byly vystlány textilem a že kůže s chlupem použitá jako výstelka je západoevropský prvek (Cameron 2000: 59). Jak Petersen (1918: 167-168), tak Geibig (1991: 105) mluví v souvislosti s pochvou z Kvamu o výjimečně dobře zachovalém omotání provedeném úzkým textilním páskem. Následující ilustrace toto potvrzuje; můžeme na ní napočítat několik desítek omotů. Petersen (1918: 168) zmiňuje, že dřevěný korpus pochvy byl pod omoty potažen textilem a že omoty mají okraj, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku.

T5084Fragmenty meče T5084 z Kvamu. Katalog Unimus.

kvamDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 2.

T11631, Rypdal

Původní zápis:

„Pozůstatky železného dvojbřitého meče, těžce zrezivělého. Záštity jsou rovné. Hlavice, která se nezdá být připojena k vrchní záštitě, je zaoblena a připomíná typ Rygh 505 [Petersenův typ L]. Na jílci nejsou patrné stopy dekorace. Dřevěné obložení rukojeti je zachované a okolo dřeva spočívá těsné, dvojité omotání řemínkem. Podobně se zachovaly výrazné zbytky dřevěné pochvy, která byla vystlána a potažena textilem. Okolo pochvy byl rovněž hustě ovinut 8–9 mm široký pásek, zřejmě kožený. Podobné omotání, avšak z tenkého tkaného pásku, lze spatřit na kusu meče z Kvamu (T5084). Vůči pochvě je pásek omotán spíše šikmo. Celková délka meče je 96 cm.“

Komentář:
Meč z Rypdalu byl nalezen v mohyle společně s kopím, sekerou, štítovou puklicí, nožem, srpem a brousky v létě roku 1916. Podle Aksdala (2017: Tabell 3), který meč určil jako variantu IV Petersenova typ L, lze hrob datovat do let 750–850. Meče typu L původně pocházejí z území dnešní Velké Británie a v Norsku docházelo k jejich napodobování, přičemž varianta IV je má nejvíce ukazatelů poukazujících na lokální norskou produkci. Z textu jasně nevyplývá, zda meč hlavici měl (a postupem času o ni přišel), nebo zda autor pokládal za hlavici vrchní záštitu, Aksdal (2017) však meč řadí mezi meče, které hlavici nemají. Co se týče omotání, autoři se shodují, že je provedeno koženým řemínkem a že je velmi dobře zachované. Důležitým poznatkem je také fakt, že podle Petersena (1918: 166-167) byla řemínkem omotána celá délka pochvy.

T11631Fragmenty meče T11631 z Rypdalu. Katalog Unimus.

rypdalDetail omotání pochvy. Petersen 1918: Fig. 1.

T14309, Trælnes

Původní zápis:

„Rukojeť a několik fragmentů čepele dvojbřitého meče typu Rygh 506, Petersenův typ D. Hlavice chybí. Rukojeť má bronzové obložení a je překrásně zdobena […]. Délka 13,5 cm, délka záštit 10,3 a 8,8 cm. K čepeli, která se zdá být damašková, jsou přirezlé pozůstatky dřevěné pochvy, která je při krajích uchycena ohnutým tenkým želeným plátem. Po celé pochvě jsou vidět známky omotání páskem.“

Komentář:
Meč z Trælnesu byl nalezen roku 1930 v mohyle, která obsahovala pozůstatky člunu, koňského postroje a sekery. Sekera umožňuje datovat hrob do 10. století (Sjøvold 1974: 11–12). Co se týče omotání, bohužel jsme nebyli schopni zjistit více podrobností k materiálu, jelikož veškeří badatelé se zaměřili pouze na rukojeť a nikoli na fragmenty čepele. Autorem výše uvedeného textu je Theodor Petersen, který jej napsal 12 let po vydání výše zmíněného článku, a proto lze jeho vyhodnocení pokládat za poměrně spolehlivé a založené na předchozích zkušenostech. Fotografie, kterou přikládáme níže, žádné dodatečné informace nepřináší.

T14309Fragmenty meče T14309 z Trælnesu. Katalog Unimus.


Závěr

Uvedli jsme čtyři mečů, u nichž je potažení úzkými pásky prokázané nebo velmi pravděpodobné. Rádi bychom na konec této práce shrnuli společné body těchto kusů a pokusili se o výklad.

  • Meče jsou vždy dvoubřité.
  • Vždy se nacházejí v kontextu bohatě vybavených mohyl.
  • Nejméně jeden kus může pocházet z Anglie, a pokud ne, je pravděpodobné, že se jedná o imitovaný kus.
  • Nejméně v jednom případě je pochva vystlána pro Skandinávii netradičním způsobem.
  • Husté kožené omotání je známo pouze z Norska, avšak může být lokální variantou předlohy omotané textilem.

O čem to svědčí?
Meče, jejichž pochvy byly hustě omotány pásky, jsou i v norském, na meče bohatém prostředí relativní vzácnost. Můžeme je nalézt zejména ve středním Norsku ve velmi nákladných hrobech. Vlastník tímto v Norsku zřejmě netradičním předmětem záměrně vysílal jasné gesto přináležitosti k vysoce postavené sociální skupině, jež měla vazby se vzdáleným zahraničím. Pochvy mohly být dovezeny společně s meči, případně mohly být lokálně kopírovány spolu s meči. O tom, že omotané pochvy měly své zastoupení ve Skandinávii, hovoří i to, že se objevuje na výšivce z Osebergu, tedy v honosné ikonografii.

osebergDetail výšivky z Osebergu, který znázorňuje omotanou pochvu.
Petersen 1918: Fig. 4.

Vizuální rekonstrukce muže ze středního Norska.
Hjardar – Vike 2011: 47.

Bibliografie

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, pp. 7-68.

Petersen, Theodor (1918). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Tromsø.

Podoba rukojetí norských mečů

Při samostudiu mečů z raně středověkého Norska jsem si povšiml, že se u značné části exemplářů zachovaly organické zbytky rukojetí a pochev. Jelikož se tyto komponenty obvykle nezachovávají, považoval jsem za užitečné tyto materiály shromáždit v ucelených článcích pro obohacení mečových zájemců. V tomto článku se budeme zabývat rukojetěmi norských mečů z doby vikinské, nicméně se domníváme, že na norském materiálu lze ukázat všechny typy rukojetí používané v raně středověké Evropě.

Pro rychlé zopakování si na úvod řekneme, jak u těchto mečů vymezujeme jílec a rukojeť. Meč je složen z čepele a jílcových komponentů, které jsou namontovány na řap čepele. Jílcovými komponenty jsou spodní záštita (fremra hjaltit) a hlavice. Ta může být jednodílná nebo vícedílná. Jednodílnou hlavicí prochází řap, který je roznýtován na jejím vrcholu, zatímco vícedílná hlavice sestává z vrchní záštity (efra hjaltit) čili podstavy, na níž je rozklepán řap, a na ní je nanýtována koruna hlavice. Řap, který je mezi spodní záštitou a hlavicí odhalený, je prostorem pro rukojeť (meðalkafli). Nyní si názorně ukážeme, jakými způsoby byl řap obkládal, aby meč mohl být pohodlně a vkusně užíván.

Terminologie meče doby vikinské. Vytvořil Jan Zbránek a Tomáš Vlasatý.

Při poměrně důkladném pátrání na katalogu Unimus jsem byl schopen najít čtyři základní podoby rukojetí. Můžeme si povšimnout, že většina rukojetí je ergonomicky tvarována tak, že se rozšiřuje směrem ke spodní záštitě.

Dřevěná rukojeť
Řap, který byl obložen dřevěnou rukojetí o oválném průřezu, se zdá být vůbec nejběžnější variantou používanou v době vikinské, která měla velkou variabilitu. Rukojeť mohla mít podobu dvou shodných střenek, válečku s vypáleným otvorem anebo válečku se zářezem, který byl po nasazení na řap překryt úzkým proužkem dřeva. Zdá se, že materiálem vybíraným k výrobě střenek bylo dřevo z listnatých stromů (např. T16054 a T20736, ale také předvikinský B4590 má zřejmě březovou rukojeť). Profilování rukojetí, které by na povrchu zanechávalo vybouleniny kopírující prsty, nejsme na rozdíl od předvikinských období schopni doložit. Některé meče se zdají mít pouze dřevěnou rukojeť bez potažení, u jiných jsou dřevěné rukojeti omotány kůží, textilem anebo kovem, případně jejich kombinací.

  • Omotání kůží
    Máme doklady toho, že dřevěný základ byl omotán kůží ve formě řemínku (C57001) nebo proužku kůže (T14613). Ne vždy lze podobu přesně rekonstruovat, nejméně v jednom případě je omotávka provedena kůží nespecifikovaného tvaru (C23127, Ts2954). Identické omotání kůží lze zaznamenat i u švédských a islandských mečů.

  • Omotání textilem
    V některých případech detekujeme omotání šňůrkou (S3821), proužkem textilu (B5161) nebo textilem a železným drátem (T3107). Jistá část nálezů je omotána blíže nespecifikovaným textilem (S11782, T12962, T21998). Identické omotání textilem lze zaznamenat i u švédských mečů.

  • Omotání drátem
    Poměrně populární a velmi honosnou úpravou bylo omotání drátem ze stříbra, zlata nebo slitiny mědi (C5402, C22138, C23486, C58882, T19225), které se projevuje u typů S a Æ. Tato varianta je rovněž zmíněna v písemných pramenech (vaf), a to v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků (Falk 1914: 23). Jak si můžeme povšimnout, omotání bylo standardně prováděno pravidelným rozestoupením tenkých drátků a dvou párů stáčených drátů, které proti sobě měly obrácenou orientaci, čímž se dosáhlo motivu rybí kosti. U konců rukojeti jsou drátky obvykle zapleteny do prstenců ze silnějšího drátu. Dřevěná rukojeť pod drátem byly poměrně drobné – výsledná rukojeť působí subtilním dojmem, což vede některé k úvahám, zda se nejedná o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou).

  • Kovové objímky rukojeti
    Stejně oblíbené bylo použití bronzových odlévaných nebo plechových objímek na koncích dřevěných rukojetí (B1481, B11477, C1194, C1977, C5464, C8095, C11301, C16107, C18494, S5371, T8257, T16054, T20913). Odlévané objímky mají korunkovitý tvar a jazýčkovité výstupky často vyobrazují zvířecí nebo lidské hlavy. Tyto objímky jsou zřejmě zmíněné i v písemných pramenech pod názvem véttrim (Androščuk 2014: 31). Některé jílce mají jednoduché objímky rozprostřené na vnitřní ploše rukojeti (B878, B11477). 

rukojetiRůzné druhy rukojetí norských mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054.

rukojeti-svedsko
Švédské analogie. Převzato z Androščuk 2014: 104-105.

Parohová rukojeť
Nakolik je mi známo, v Norsku byl nalezen pouze jeden meč z doby vikinské (S2453), jehož rukojeť by byla obložena parohovými střenkami. Rukojeti vyrobené z tohoto materiálu jsou vzácné i v sousedním Švédsku, kde jsou známy pouze dva exempláře (Androščuk 2014: Jä 12; Holm 2015). V případě švédských mečů byly parohové střenky po bocích snýtované drobnými železnými nýtky.

rukojeti-paroh
Parohové rukojeti z Norska a Švédska.
S2453 (vlevo), SHM 12426 (vpravo).

Rukojeť omotaná slámou / lýkem
Podle katalogu Unimus byl na lokalitě Tussøy nalezen jednobřitý meč (Ts3639), jehož rukojeť byla omotána slámou či lýkem. Tato úprava se zdá být naprosto unikátní a neznám k ní žádné paralely. Vzhledem k nedostatečnému popisu a absenci fotografie nedokážeme říci žádné bližší informace.

Kovová rukojeť
Odlité nebo kované rukojeti se v Norsku uplatňují u některých mečů Petersenova typu D (např. B5774, C4072. C8095, C24887, T14309). Tyto meče, které patří mezi nejtěžší vikinské meče, spadají do 9. a první poloviny 10. století. Skládají se z trojlaločné, dvoudílné hlavice, záštity a zpravidla též kovové rukojeti. Kovové rukojeti jsou masivními odlitky nebo výkovky; na svém povrchu mají pole s geometrickou nebo zvěrnou výzdobou, přičemž níže položené plochy jsou zdobené slitinou mědi, výše položené stříbrem. Rukojeti jsou navíc v některých případech zdobené objímkami na vrcholech rukojetí (véttrim). Podle Petersena bylo roku 1919 známo 11 mečů tohoto typu v Norsku (Petersen 1919: 70-75), zatímco Hernæs roku 1985 evidoval již 16 exemlářů (Hernæs 1985).

rukojeti-kovoveMeče typu D s kovovými rukojetěmi.
B5774, C4072. C8095, C24887.

Bibliografie

Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.

Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Soukromý meč s dřevěným jílcem

V červenci roku 2018 jsem při sepisování článku o mečích opětovně navštívil stránky asociace Hurstwic (http://www.hurstwic.org/). Článek o vikinských mečích byl oproti starší verzi, kterou jsem pamatoval, rozšířen o nové obrázky. Jedním z nových obrázků byl nekvalitní záběr meče s dřevěnou rukojetí, který byl popsán jako tkací meč z doby vikinské. Byv zvyklý na tkací meče provedené z kosti nebo dřeva, rozhodl jsem se napsat autorovi článku, panu Williamu Shortovi, zda by mi mohl poskytnout více informací o tomto artefaktu, který vykazoval podobnost s meči, které mají organický jílec a kterých z raného středověku známe hned několik.

Pan Short zmínil, že se jedná o nález umístěný v soukromé sbírce. Byl natolik hodný, že mou zprávu vyřídil sběrateli, který se mi vzápětí ozval. Majitel, který je pan Dr. Lee Jones (http://vikingsword.com), meč zakoupil zhruba před dvaceti lety na eBay. Jedinou informaci, kterou má o původu meče, je ta, že se před prodejem nacházel v nizozemských starožitnictvích. Pan Jones věří, že nález pochází z kontinentální Evropy. Majitele samého velmi zajímá, co za předmět vlastní, a proto byl naprosto nápomocný a nález pro účely tohoto projektu zdokumentoval.

celkovy-pohled-a celkovy-pohled-bCelkový pohled na předmět. © Dr. Lee Jones.

Celková délka předmětu je 38.8 cm. Čepel, která je vyrobena metodou svářkového damašku, je zlomená a značně orezlá. Jádro zřejmě tvoří tři stáčené pruty a (dost možná nepravidelný) vzor rybí kosti, které utvářely, je na některých místech žlábku stále viditelný, ačkoli není možné rekonstruovat původní podobu. Ocelové břity na obou stranách čepele zkorodované jádro přečnívají. V současné chvíli je čepel 22,4 cm dlouhá, 3,66–3,84 cm široká a 3,6 mm tlustá. Po konzultaci s expertem Fedirem Androščukem ji lze označit za produkt doby vikinské. Majitel čepel dává do souvislosti s čepelemi z doby stěhování národů, u kterých v některých případech absentuje jílec, jež byl zřejmě organický.

blade-a1 blade-b1 blade-b2Detaily čepele. © Dr. Lee Jones.

Co činí meč nejzajímavější je použití dřevěného jílce, v čemž spočívá jeho unikátnost. Jílec, který je 16,4 cm dlouhý, je zkonstruován ze tří částí – rukojeti, záštity a hlavice. Rukojeť je dlouhá lehce pod 9 cm a zdá se být tvořena dvěma polovinami o celkovém oválném průřezu. Tloušťka rukojeti variuje od 1,72 cm u záštity po 1,51 cm u hlavice; šířka rukojeti je nemálo větší. Záštita je z čelního pohledu symetrická a nabývá rozměrů 6,86 cm × 2,59 cm × 2,45–2,59 cm. Mincovní hlavice, která má průměr 4,78–5,40 cm, měla uprostřed výstupky, které směrem k okrajům snižovaly. Tento výstupek je na lépe zachované straně dosud viditelný. Tloušťka hlavice v současném stavu je 2,61 cm. Nutno podotknout, že na vrchní straně hlavice není viditelný roznýtovaný řap, což může být dáno také korozí. Vlákna dřeva použitého na rukojeti jdou souběžně s řapem, v případě záštity jsou vlákna umístěna kolmo na osu meče a v případě hlavice jsou vlákna orientována ve směru nejmenšího rozměru, tedy kolmo na rukojeť při bočním pohledu. Fedir Androščuk se domnívá, že starší čepel byla dodatečně osazena jílcem, který v případě hlavice kopíroval kusy 12.–13. století. Bližší datování ovšem není možné. Relativně dobré zachování jílce je dáno jak zřejmě pozdějším vznikem, tak uchováním v příhodném prostředí – například vodě.

hilt-b hilt-ahilt-cDetaily jílce. © Dr. Lee Jones.

Interpretace artefaktu jako tkacího meče se zakládá na vizuální podobnosti s tkacími meči raného středověku, respektive absenci jakékoli podobného meče s dřevěnými komponenty. Jak jsme naznačili v článku o mečích s kostěnými a parohovými jílci (http://sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/), organické komponenty nutně neznamenají nefunkčnost, jelikož na symbolické úrovni je meč zcela funkční. Lze předpokládat, že do situací vyžadující bojové nasazení meče se majitel dostával zřídka, pokud vůbec, a tak dlouhodobá výdrž meče v extrémních podmínkách nemusela být hlavním kritériem. Jelikož se jedná o levnější verzi kovové varianty, mohlo jít například o zástupný meč užitý při pohřbu. Stejně tak se mohlo jednat o rozbitý meč, který bylo potřeba rychle opravit za pomoci dostupných materiálů. Konečnou odpověď již nikdy nezískáme.

Majitel naznačuje, že by v budoucnu chtěl podniknout XRF analýzu dřeva a současně rozbor čepele neinvazivní metodou, aby se dozvěděl více o materiálu a dataci. Rozhodně budeme s nadšením sledovat, jaké zajímavé výsledky analýza přinese! Tímto bych všem zúčastněným chtěl hluboce poděkovat, že byly ochotni se se mnou dát do řeči a odpovědět na mé všetečné dotazy.

With all my respect and appreciation, I would like to thank to Dr. Lee Jones for his time and permission to publish his documentation.

Jak se spalo v minulosti

Příklad staroseverských postelí a lůžkovin

V reakci na množící se dotazy, jak raně středověcí lidé spali a jakých prostředků využívali ke kvalitnímu spánku, jsem se rozhodl sepsat průřezový článek, který by problematiku přiblížil českému čtenářovi. K bádání můžeme využít jak samotných archeologických nálezů, které se vztahují k velmi bohatým hrobům, tak písemných zmínek z rodových ság, které se zabývají i obyčejnými lidmi. Pokud tyto prameny zkombinujeme, získáme poměrně ucelený obrázek, který je – přes některé odlišnosti – v mnohém podobný stavu nedávnému.

Běžný člověk

V raně středověké Skandinávii lidé běžně spali nazí či odění do lněného spodního prádla (Short 2010: 115), což se zdá být praxí i na Kontinentu (Dětmar z Merseburku: Kronika, V:6). Písemné prameny nám rovněž jasně ukazují, že manželé spali spolu ve stejném loži, a pokud tak nečinili, značilo to problémy, které mohly být důvodem k rozvodu (např. Píseň o RígoviSága o Gíslim 9, 16, 17, 26). Lůžko se ve staroseverštině označovala jako beðr, hvílarekkja nebo sæng. Předpokládá se, že snídaně probíhala kolem sedmé hodiny ranní, kdy již všichni byli na nohou; z některý nepřímých poznámek z rodových ság se zdá, že o půlnoci se již běžně spalo.

Téměř žádný archeologicky zachycený domů nepočítal s přístavky pro jednotlivce či páry – takové uzavíratelné ložnice (lokrekkja, lokhvíla) jsou známy pouze u některých zachovaných halových budov (např. Stöng) a v ságové literatuře, kde jsou vyhrazeny prominentnímu páru hospodáře a hospodyně (Vidal 2013: 57-58). Většina obyvatelů domu spala podle dostupných možností na zemi u ohně či na zvýšeném dřevěném stupínku (set), na lavici (bekkr) či v podkroví (lopt), tedy ve veřejném prostoru (Foote – Wilson 1990: 160; Graham-Campbell 1980: 10; Short 2010: 91). Scénu dokreslovali kouř a tma. Nakolik dobře bylo možné dům vytopit, je otázka, ale určitě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že takováto víceméně improvizovaná lůžka sestávala nejspíše ze slamníku, jednoduchého polštáře, vlněných pokrývek či kožešin. Na statcích lze rovněž spekulovat o speciálních budovách, ve kterých spala čeleď (svefnhús), je nicméně nutné podotknout, že takové zmínky jsou vzácné a ve většině rodových ság spí čeleď na stupíncích umístěných na bocích síně (skáli). Zda lůžka mohla mít podobu mobilních dřevěných konstrukcí, které by se během dne kupříkladu uskladnily v podkroví, nevíme vůbec nic, a taková možnost se nezdá být příliš pravděpodobnou.

Kresebná rekonstrukce interiéru budovy v Haithabu. Flemming Bau.

skandinavsky_dumPlány některých typů skandinávských domů.
Nahoře: dům z Haithabu (Schietzel 1981: 45, Abb. 21).
Uprostřed: dům z Aggersborgu (Roesdahl – Sindbæk 2014: 55, Fig. 3.5).
Dole: dům ze Stöngu (Foote – Wilson 1990: 156).

Bohatý člověk

Když jsme popsali spíše improvizované spaní čeládky, můžeme se nyní podívat, jak se spalo pánům usedlostí a jejich vládcům. Pokud domy měly přistavované ložnice, jednalo se o velmi malé místnosti – pro ilustraci si můžeme uvést přístavek ze Stöng, který má zhruba 1,5 × 1,5 m (Short 2010: 91). Postele, které se zachovaly, nejsou o mnoho větší. V Osebergu byly pravděpodobně uloženy nejméně tři postele se zvířecími hlavami a nejméně tři méně masivní postele (Grieg 1928: 81-105), zatímco v Gokstadu byly nalezeny fragmenty pěti postelí, z nichž dvě jsou natolik kompletní, že je možné je zrekonstruovat (Nicolaysen 1882: 42).

Lokalita Materiál Celková délka Celková šířka Celková výška
Oseberg, velká postel buk 2,20 m (vnitřní délka 1,65 m 1,9 m (vnitřní šířka 1,77-1,80 m 1,59 m
Oseberg, 192 buk 1,78 m 1,12 m -
Oseberg, 234 buk 1,72 m 1,2 m -
Gokstad - 2,27 m 1,09 m 0,7 m
Gokstad - 1,43 m 1,10 m 0,75 m

posteleKopie postelí z Osebergu a Gokstadu. Grieg 1928: Fig. 40, 42, 43, 51.

Vnitřní prostory některých postelí jsou natolik krátké, že dávají vznik otázce, zda postele nebyly určeny ke spánku vsedě. Tomu by nasvědčovaly také malé rozměry ložnic a některé písemné zmínky (např. o skonání Unn v Sáze o lidech z Lososího údolí 7). Takováto poloha by zřejmě mohla souviset se zachováním majestátu i během spánku.

U dřevěných postelí bylo standardem, že byly měkčeny slamníkem (hálmr). Tak se v Sáze o Gíslim (26) můžeme dočíst, kterak Ref a jeho žena schovali Gísliho před pronásledovateli do slamníku ve své posteli poté, co z ní sundali lůžkoviny (fǫt). Tento standard samozřejmě velmi bohatým lidem nestačil, a tak byl slamník nahrazován luxusnější péřovou matrací (dýna). Dokládá to 31,268 kg peří nalezených v Osebergu (Vedeler 2014: 290), které zřejmě bylo bylo zašito do látky rostlinného původu; na fragmentech jsou dokonce viditelné známky proležení (Ingstad 2006: 227–229). S tímto jedinečným nálezem koresponduje Sága o lidech z Eyru (50), jež vypráví o Þórgunně, která si na Island ze zámoří přivezla truhlu s dovezeným ložním prádlem: “Když přijela na dvorec, ptala se, kde bude její lože, a když jí bylo určeno místo, odemkla truhlu a vyndala z ní ložní prádlo, bohatě vyšívané, a přes postel rozprostřela anglická prostěradla a hedvábné přikrývky. Vyndala též ložní nebesa se všemi závěsy. Byla to tak skvělá výbava, že nikdo předtím takovou neviděl.” Když se jí selka Þuríð, která ji tuto výbavu záviděla, optala na cenu, odvětila Þórgunna takto: “Nebudu kvůli tobě spát na slámě.

O pokrývkách (hvítill, kult, kǫgurr) a prostěradlech (blæja) nevíme téměř nic. Můžeme předpokládat, že byly vyráběny z různých materiálů a i zde byly rozdíly ve kvalitě. V Osebergu byla nalezena rovněž vlněná textilie, která mohla být pouzdrem uvnitř skrývajícím peří a mohla být pokrývkou (Ingstad 2006: 227–229). Z výše zmíněného úryvku o Þórgunně lze získat informace o hedvábných přikrývkách a prostěradlech z anglického lnu. Můžeme si dobře představit, že len byl pro výrobu prostěradel ideálním materiálem. Co se týče polštářů (hægindi), známe nejméně dva archeologické nálezy z 10. století a další, které jsou starší. Současně jsou polštáře zmíněné v rodových ságách. Oba polštáře, které máme k dispozici, jsou vyrobeny z vlny a vycpány ptačím peřím. Jeden z nich se zachoval v bohatém hrobu z Mammenu a má rozměry 78 × 28 cm (Østergård 1991: 136), druhý byl nalezen na severonorském Øksnesu, měří 30 × 30 × 4 cm a je vycpaný peřím kajky, kormorána a racka (Dove – Wickler 2016).

Analýzy použitého peří jsou prováděny velmi vzácné. Obecně se soudí, že peřím vycpané prádlo je známkou vysokého statutu. V současné chvíli znám pouze šest norských (Oseberg, Gokstad, Grønhaug, Haugen i Rolvsøy, Søndre Moksnes and Øksnes) a dvě dánské lokality (Mammen, Hvilehøj), ve kterých bylo nalezeno peří užité v ložním prádle, a některé z nich patří mezi ty nejvýznačnější hroby jaké známe. V literatuře se peří objevuje jako známka luxusu (Ingstad 2006: 227) – tak například vědma v Sáze o Eiríkovi Zrzavém (4) musí být usazena na polštář vycpaný slepičím peřím, Harald Krásnovlasý podle Písně o Haraldovi (6) v mládí nosí rukavice vycpané prachovým peřím a jeho žena je po smrti vystavena, “sedě na peří” [péřovém polštáři] (Sága o Haraldu Krásnovlasém 26). Současně se peří či výrobky je obsahující objevuje jako forma výběru daně a kořist (Plavby Óhthera a WulfstánaFoote – Wilson 1990: 160), z čehož usuzujeme, že šlo i o cenný obchodní artikl. Přesto byla kvalita peří odstupňována, a to hrubostí (brka [fiðri] × prachové peří [dúnn]), tak původem. Nejníže stálo peří husí a slepičí, výše pak mohlo stát peří mořských ptáků. Nejvýše stálo prachové peří kajky mořské (æðardúnn), které je dodnes nesmírně drahou komoditou, ceněnou pro své jedinečné výhřevné vlastnosti. Zdá se, že skandinávské hroby obsahující peří do jisté míry obsahují právě kajčí prachové peří.

Je důležité podotknout, že lůžku se přikládal velký význam. Bylo udržováno čisté, o což se mohlo starat jak služebnictvo, tak sama hospodyně.

Kresebná rekonstrukce postele z Osebergu. Flemming Bau.

Člověk na cestách

Pokud byl člověk na cestách, musel částečně slevit ze svých nároků, ale přesto počítal s kvalitním přenocováním. V první řadě byla cesta, nebyla-li dlouhá, naplánována tak, aby cestující neustále pobýval ve staveních. Platilo za obvyklé, že se host mohl dočkat jídla, pití, konverzace a následně místa na spaní. Běžní cestující mohli přespat ve stejné budově s čeládkou, nebo ve stodolách a čelednících. Egil ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi při svých návštěvách Norska přespává v čeledníku (eldahús, kap. 43), ve kterém je dostatek slámy, a ve stodole společně s koňmi (kornhlaða, kap. 71). Ve městech bylo zřejmě možné si pronajmout celou budovu, do které by se vešla například posádka lodi (Sága o Þorsteinovi Bílém 4), podobně jako poutní domy na Kontinentě. Kam byly umisťováni vzácné návštěvy, nemůžeme sdělit, ale můžeme pokládat za jisté, že zejména bohatí statkáři byly na tyto eventuality připraveni.

Pokud se cestovalo lodí, bylo možné buďto pravidelně na noc zakotvit (dovolovala-li to povaha cesty, např. Sága o Egilu Skallagrímssonovi 49), nebo se spalo přímo na palubě. Na námořních cestách se spalo pod plachtou v kožených spacácích (húðfat); kupříkladu v Knize o záboru země spí jistý hoch na lodi v tulení kůži. Bohatí majitelé lodí si na palubu mohly vzít rozkládací stany a postele, jak můžeme vidět na příkladech z Gokstadu a Osebergu.

Dostal-li se člověk do složité situace a musel přečkat v přírodě, použil veškeré dostupné prostředky. Bylo běžnou věcí, že pokud se cestovalo na určitá místa pravidelně (sněm), postavili se na místě kamenné základy (tzv. búðir), takže během návštěv bylo možné tuto stavbu zastřešit plachtou. Totéž se ukazuje i v případě, kdy lidé přišli o své domovy a museli narychlo improvizovat. Krátkodobější pobyty mohly vyřešit přirozené přístřešky, stany a plachty. Obyčejný člověk mohl na cestách využít spacáku, kožešiny, vlněného pláště, deky a podobně, nebo využil místních izolačních zdrojů. V Sáze o Njálovi (153) nalezneme pasáž, ve které ztroskotaná posádka sbírá mech, jímž se posléze přikrývá.


Bibliografie

Dětmar z Merseburku: Kronika. Překlad Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal, Praha 2008.

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Píseň o Rígovi = Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169–181.

Plavby Óhthera a Wulfstána = Plavby Óhthera a Wulfstána. Přel. Klára Petříková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009, s. 540–545.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Eiríkovi Zrzavém Eiríks saga rauða, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o Eiríkovi Zrzavém , přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965, 15–34.

Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185.

Sága o Haraldu Krásnovlasém = Haralds saga hins hárfagra. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o lidech z Eyru Eyrbyggja saga, ed. Einar Ól. Sveinsson & Matthías Þórðarson, Íslenzk fornrit IV, Reykjavík 1935. Do češtiny přeloženo jako: Sága o lidech z Eyru, přel. L. Heger, in: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, s. 213–362.

Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965.

Sága o Þorsteinovi Bílém = Þorsteins saga hvíta. Ed. Jón Jóhannesson. In: Íslenzk fornrit, 11. Austfirðinga sögur, Reykjavík 1950.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

Dove, C. J. – Wickler, Stephan (2016). Identification of Bird Species Used to Make a Viking Age Feather Pillow. In. Arctic, Vol. 69/1, 29–36.

Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

Ingstad, A. S. (2006). Brukstekstilene. In: A. E. Christensen – M. Nockert (eds.). Oseberg-funnet. Bind IV: Tekstilene, Oslo, 185–276.

Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.

Roesdahl, Else – Sindbæk, Søren (2014). Terminology and general plans. Excavation. Documentation. In: Roesdahl, Else et al. Aggersborg. The Viking-Age settlement and fortress, Aarhus, s. 53-80.

Schietzel, Kurt (1981). Stand der siedlungsarchäologischen Forschung in Haithabu – Ergebnisse und Probleme. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 16, Neumünster.

Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson.

Vedeler, Marianne (2014). The textile interior in the Oseberg burial chamber. In: Bergerbrant, Sophie – Fossøy, Sølvi Helene (ed.). A Stitch in Time: Essays in Honour of Lise Bender Jørgensen, Gothenburg: 281-299.

Vidal, Teva (2013). Houses and domestic life in the Viking Age and medieval period: material perspectives from sagas and archaeology, Nottingham: University of Nottingham.

Østergård, Else (1991). Textifragmenterne fra Mammengraven. In. Iversen, Mette et al. (1991). Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 123-138.

The Helmet from Bojná (?)

Dear reader, this article represents something special for me. It describes the helmet from the 9th or 10th century that was found in Slovakia. Moreover, analogies are also mentioned. The type of the helmet that I call “Prague-Bojná-Gnezdovo” is described in English for the first time. I spent almost four years gaining the information.

bojná3

Bojná helmet

The article can be downloaded by the following button. I hope you will enjoy reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund me via Patreon or Paypal (ceskyreenactment@gmail.com). Thank you!

Ламеллярные доспехи эпохи викингов

Перевела Виктория Заблоцкая.

vikingerikrig

Реконструкция воина из Бирки. Источник: Hjardar – Vike 2011: 347.

Пластинчатая броня до сих пор является популярной темой для обсуждения как среди историков-экспертов, так и среди реконструкторов. Я и сам занимался этим вопросом. Мои исследования привели меня к малоизвестным находкам из Снексгярде, располагающемуся неподалёку от Висбю. Они не сохранились, однако были подробно описаны Нильсом Йоханом Экдалем (1799-1870), так называемым «первым исследователем Готланда”.

Находки из Снексгярде были открыты почти 200 лет назад, а потом утеряны; поэтому они практически неизвестны. Описывающая их литература труднодоступна нешведским исследователям. Вот всё, что мне удалось выяснить: в 1826 году, в поселении Снексгярде (Visby, Land Nord, SHM 484) были изучены четыре захоронения. Наибольшую ценность представляют могилы н.2 и 4 (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

Захоронение н.2: скелет, расположенный в направлении с юга нв север. Курган сферической формы, облицован камнями. Из предметов в захоронении были найдены: железный топор, пряжка, расположенная в районе пояса, две непрозрачные бусины на шее и “остатки доспехов на груди” (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

З ахоронение н.4: скелет, расположенный в направлении с востока на запад. Курган также сферической формы, высотой 0,9 м, с плоским верхом. Внутри кургана располагался известняковый гроб размерами приблизительно 3х3м(?). На правом плече умершего была найдена плащевая игла, на уровне пояса – пряжка. Также были обнаружены топор и “несколько пластинок брони” (några pansarfjäll) в области груди.

Судя по находкам из захоронений, можно сделать вывод, что мужчины были погребены вместе со своими доспехами. Конечно, нельзя быть полностью уверенным в том, к какому типу относилась данная броня, но больше всего она походит на ламеллярную, особенно из-за их внешнего сходства и упоминания пластинок (Thunmark-Nylén 2006: 318). Встаёт вопрос датировки. Лена Тунмарк-Нюлен упоминала оба доспеха в своих публикациях о Готланде эпохи викингов. Плащевые иглы и фрагменты ремней также указывают на период викингов. Однако самое главное – это топоры: согласно рисункам Экдаля, топор из захоронения н.2 относится к так называемым широким топорам, а находка из могилы н.4 имеет рукоять, декорированную латунью. Первый топор вероятнее всего относится к концу X-началу XI в., в то время как отделка рукоятей латунью – особенность скорее некоторых топоров начала XI века (Теймс, Лангейт и некоторые другие поселения, см. мою статью “Two-handed axes”). Будет логично предположить, что оба захоронения были совершены в одном веке, несмотря на то, что между формой и расположением могил существуют небольшие различия.

lamely_birka

Зал Гарнизона с отмеченными находками кольчужного полотна и ламеллярных пластин. Источник: Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Составлено Kjell Persson.

В Скандинавии до сих пор был известен только один образец, или, скорее, фрагменты ламеллярной брони. А именно доспех из Бирки (см., например, Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001; Stjerna 2004; Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 и др). Пластинки были разбросаны вокруг так называемого Гарнизона, и их количество достигало 720 штук (самый крупный фрагмент состоял из 12 деталей). Из них было возможно изучить лишь 267, и впоследствии они были разделены на 8 типов, каждый из которых, по-видимому, служил для защиты разных частей тела. Предположительно, доспех из Бирки служил для защиты груди, спины, живота, плеч и ног до колена (Stjerna 2004: 31). Он датирован началом X века (Stjerna 2004: 31). Учёные согласны с его происхождением с Ближнего или Среднего востока, а ближайший аналог – это доспех из Балык-Сука, (например, Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Стьерна (2007: 247) считает, что предназначение данной брони, а также некоторых других предметов было скорее символическим(«Доспехи использовались явно с иной целью, нежели военная или практическая»). Доусон (2013) частично не согласен с вышеприведённым классическим мнением, полагая, что частицы были неправильно интерпретированы, потому что из выделенных восьми только три типа могут считаться частицами брони, а их количества недостаточно для создания и половины нагрудника, и в итоге это привело его к выводу, что пластины из Бирки являются просто фрагментами обработанного металла. В свете находок из Снэксгярде, которые не были упомянуты в книге Доусона, я считаю это решение опрометчивым.

lamelovka_birka

Реконструкция доспеха из Бирки на основе доспеха из Балык-Сука. Источник: Hjardar – Vike 2011: 195.

Считается, что на территории Древней Руси было найдено достаточно большое количество ламеллярных доспехов. Однако это не так. Находок, датированных IX-XI веком, немного, например, доспехи из Гнёздова, из Сарского городища, Донецкого городища и Новгорода, и они, скорее всего, были импортированы с Востока, так же, как и доспех из Бирки (личная беседа с Сергеем Каиновым; см. Кирпичников 1971: 14-20). А вот предметов, датированных XI-XIII веками, на территории Руси было найдено гораздо больше – около 270 находок (см. Медведев 1959; Кирпичников 1971: 14-20), и необходимо отметить, что во второй половине XIII века количество кольчужных фрагментов превышало ламеллярные в, примерно, четыре раза, что говорит о том, что кольчуги были излюбленным способом защиты на Древней Руси (Кирпичников 1971: 15). Также, с высокой вероятностью, древнерусские ламеллярные доспехи были импортом из Византии, где они были распространены уже в Х веке благодаря их простому дизайну и низкой стоимости изготовления (Bugarski 2005: 171).

Заметка для реконструкторов.

В реконструкторском сообществе ламеллярный доспех стал очень популярен. На некоторых фестивалях он может составлять более 50% от всей брони. Основными аргументами в его пользу являются:

  • Низкая стоимость производства;
  • Более высокий уровень защиты;
  • Довольно быстрое производство;
  • Эстетичный внешний вид;

И хотя эти аргументы понятны, необходимо подчеркнуть, что ламеллярная броня никоим образом не подходит для воссоздания эпохи викингов. Аргументугументу, что этот тип брони использовался на территории Древней Руси, можно противопоставить тот факт, что даже во время наивысшего расцвета ламеллярной брони на Руси количество кольчужных доспехов было в четыре раза больше. Более того, пластинчатые доспехи зачастую импортными. А если мы придерживаемся основной идеи о том, что реконструкция должна основываться на воссоздании типичных объектов, то становится понятно, что ламеллярный доспех может использоваться только как часть реконструкции образа кочевников или византийских воинов. То же самое относится к кожаной пластинчатой броне.

Пример хорошей реконструкции ламеллярного доспеха. Виктор Кралин.

С другой стороны, находки из Бирки и Снэкгярде позволяют предположить, что этот тип брони может встречаться в восточной части Скандинавии. Прежде чем сделать вывод, мы должны принять во внимание, что Бирка и Готланд, как крупные центры торговли, являлись территориями, где было сильно влияние Восточной Европы и Византии. Это также является причиной , по которой там было найдено большое количество предметов восточного происхождения, неизвестных в остальной Скандинавии. В каком-то смысле было бы странно, если бы у нас не было этих находок, особенно относящихся к периоду их расцвета в Византии. Однако это не означает, что ламеллярные доспехи были распространены в данной области. Пластинчатые доспехи отстоят отдельно от военных традиций и принципов викингов, и доспехи этого типа иногда находили в Балтийском регионе до XIV века (Thordeman 1939: 268-269). То есть, кольчуга может считаться наиболее распространённой формой защиты в Скандинавии эпохи викингов, подтверждением чему является тот факт, что кольчужные фрагменты были найдены в самой Бирке (Ehlton 2003). Что касается производства ламеллярных доспехов на территории Скандинавии и Руси, нет никаких доказательств того, что это происходило, а потому можно считать это крайне маловероятным.

Когда ламеллярный доспех считается подходящим для реконструкции эпохи викингов?

  • Реконструктор воссоздаёт образ, основанный на находках в балтийском регионе или на Руси.
  • Ламеллярных доспехов используется ограниченное количество(1 на группу или 1 ламеллярная броня на 4 кольчужных доспеха).
  • Допускается использование только металлических пластинчатых доспехов, а не кожаных или обработанных лазером.
  • Он должен соответствовать находкам из Бирки (или Гнёздова, из Сарского городища, Донецкого городища или Новгорода), а не Висбю.
  • Доспех не может сочетаться с типично скандинавскими элементами, например, пряжками.

Броня должна соответствовать источнику и быть дополнена соответствующим снаряжением, например, русским шлемом. Так, если выбирать между двумя позициями: «да ламеллярным доспехам» или «нет ламеллярным доспехам», игнорируя вариант «да ламеллярным доспехам (без учета вышеупомянутых аргументов)», я выбираю вариант «Нет ламеллярным доспехам». А что думаете Вы?

Литература

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Lamellás vértek Skandináviában

Fordította Füle Dénes.

vikingerikrig

A birkai harcos rekonstrukciós rajza. Forrás: Hjardar – Vike 2011: 347.

A lamellás vértezet kérdése nagyon gyakori a szakértők és a hagyományőrzők körében is. Személy szerint gyakran találkoztam ezzel a problémával, ezért összegyűjtöttem néhány irodalmi anyagot. Kutatásaim rekonstruálatlan leletekhez vezettek,a gotlandi Snäckgärde-ből, ami nem messze helyezkedik Visby-től. Ezek a leletek nem maradtak fent, de a lelkészként praktizáló Nils Johan Ekdahlnak (1799–1870) hála a leírásuk még ma is fellelhető. Ezért nevezi őt az utókor az „első tudományos gotlandi archeológus”-nak.

Az egyetlen oka a leletek eltűnésének nem más,mint az idő. Majdhogynem kétszáz éve már, hogy meglelték őket. Ezidő alatt végleg eltűntek. Az irodalmi anyag ezen maradványokhoz nehezen hozzáférhető és szinte ismeretlen a tudósok számára, nem beleértve a svéd kutatókat. Csupán ennyit sikerült találnom: 1826-ban, négy darab csontvázat rejtő sírt tártak fel Snäckgärde-nél (Visby, Land Nord, SHM 484), és a legérdekesebb ezen négy sír közül a 2-es illetve a 4-es számú sírhely (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

A 2-es sír: Észak-Dél tájolású csontvázas,kerek sírhalom kövekkel körberakva. A tememetkezési melléklet egy vasfejsze, egy deréktájt elhelyezkedő gyűrű, két nem átlátszó gyöngy a nyaktájékon és “néhány páncéldarab a mellkason” alkotta (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

A 4-es sír: Kelet-Nyugati fekvésű szintén csontvázas, kerek sírhalom, 90 centiméter magas, süllyesztett tetővel. A halmon belül egy 3m × 3m (?) nagyságú mészkőkoporsó helyezkedett el. A halott jobb vállán egy kör alakú melltű volt fellelhető, míg deréktájt egy övről származó karikát jegyeztek le. További felszerelés egy fejsze és „néhány páncéltöredék” (några pansarfjäll) a mellkason.

A feltárt leletekre hivatkozva kijelenthetjük, hogy két férfit temettek el a fegyverzetükkel. Természetesen nem tudjuk kijelenteni pontosan milyen védőpáncélról van szó, de úgy tűnik lamellás, különképp ha az analógiákat és a töredfékek említését hozzuk fel bizonyítékul (Thunmark-Nylén 2006: 318). Az idő behatárolása sem egyszerű. Lena Thunmark-Nylén mindkét páncélt megemlítette a Viking kori Gotlandról szóló publikációiban. A tű és övmaradványok szintén a Viking időkre utalnak. Mégpedig, a legfontosabb árulkodó jelek, azok a fejszék–Ekhdal rajzai alapján a 2-es számú sírban található fegyver nem más, mint egy szélesfejű fejsze, míg a 4-es számú sírból származó szintén fejsze, melynek nyelét bronzzal díszítették. A 2. sír fejszéjét a késői 10. illetve a koria 11. századra datálhatjuk, míg a másik fejsze díszítőelemei a 11. században voltak elterjedtek (Thames, Langeid és egyéb helyek Gotlandon, lásd a további cikkemben: “Two-handed axes“). Logikus következtetésnek tűnik, hogy mindkét sírhely ugyanabban az évszázadban készült, bár fellelhető néhány apróbb különbség az elhelyezkedésükben és a felépítésükben.

lamely_birka

A birkai leletegyüttesnél talált láncszemek és lamellák. Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Kjell Persson által.

Skandináviában csak egy lamellásvértet (vagy inkább darabok) ismertek, Birkából (pl. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 és mások). A lamellák szétszórtan helyezkednek el az ún. Helyőrség résznél (Garrison/Garnison) és nagyjából 720 darab sorolható ide (a legnagyobb 12-ből állt). 267 lamella besorolható és 8 különböző típusra osztható, amik feladata a test különböző részeinek védelme lehetett. A feltételezés szerint a birkai páncél védelmet nyújtott a mellkasnak, hátnak, vállaknak, hasnak egészen a térdig lefelé (Stjerna 2004: 31). A vért a 10.század első felében készülhetett (Stjerna 2004: 31). A tudósok egyetértenek a nomád eredetében, mégpedig a Közel- vagy Távol-Keletről eredeztethető, s a legközelebbi párhuzam Balyk-Sooki felszereléssel vonható. (pl Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) szerint a páncél inkább szimbolikus erővel bírt, mintsem harcban használták volna („Ezen fegyverek rendeltetése bizonyára más volt,mint katonai vagy praktikai használat“). Dawson (2013) nézőpontja nem egyezik, s azt vallja, hogy a vért rosszul lett értelmezve, mivel csak a 8 típusból 3 alkalmas lamellának, és a valós lamellák száma nem elegendő a mellvért felére sem. Arra következtet, hogy a Birkából származó lamellák csupán újrahasznosított hulladékok. A snäckgärdei páncél fényében, amit Dawson könyve nem tartalmaz, ezt a kijelentést meggondolatlannak tartom.

lamelovka_birka

A rekonstruált birkai páncél a Balyk-Sook-ban található vértek alapján. Hjardar – Vike 2011: 195.

Az emberek gyakran hiszik azt, hogy sok lelet található a középkori Oroszország területéről. Valójában csak néhány maradt fent a 9.-11. századból és a birkaihoz hasonlóan ezeket is keleti importnak minősíthetjük (Sergei Kainov szóbeli közlése; lsd.: Kirpichnikov 1971: 14-20). Ezen korai időszakból a leletek Gnezdovo-ból és Novgorod-ból származnak. Az orosz anyag [11.-13. sz] sokkal több, 270 leletet tartalmaz. (lsd.: Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971: 14-20). Bár érdemes megjegyezni, hogy a 13. század második feléig a láncingtöredékek száma négyszer több mint a lamellás vértből származóé, ami arra utal,hogy a láncing volt a domináns páncélviselet az akkori Oroszországban (Kirpichnikov 1971: 15). Valószínűsíthető, hogy az középkori orosz Viking lamellásvért Bizáncból származtatható, ahol gyakori páncéltípus volt már a 10. században az olcsóbb előállításnak köszönhetően (Bugarski 2005: 171).

Megjegyzés a hagyományőrzőknek

A lamellás vért nagyon elterjedt az újrajátszók körében. Néhány rendezvényen akár a páncélok több mint felét is kitehetik.A főbb érvek a használata mellett:

  • Olcsó előállítási költség
  • Több védelem
  • Gyorsabb előállítás
  • Jó megjelenés

Míg ezek az érvek érthetők,ki kell emelni, hogy ezeknek a vérteknek nincs helye a viking hagyományőrzők körében. Az érvet, miszerint ezeket vérteket a ruszok használták, megdönthetjük egyetlen ténnyel: még a lamellás vértek legnagyobb elterjedése idején is is négyszer többen használtak láncinget. S ami a legfontosabb, a lamellás típusú vértezetet importálták. Ha megtartjuk azt az alapötletet, hogy az újrajátszó felszerelését átlalános dolgoknak kell alkotnia, akkor világossá válik, hogy ez a fajta páncél a bizánci- illetve a nomád karaktereknél kap szerepet. Hasonlóképp a bőrlamellás vértekhez.

Példa egy jól rekonstruált lamellásra. Viktor Kralin.

Másrészt a Birkából és Snäckgärdeből származó leletek bizonyítják, hogy ezen fajta felszerelések előfordulhattak Kelet-Skandináviában. Mielőtt levonnánk bármiféle következtetést, fontos megjegyezni, hogy Gotland és Birka erős befolyása alatt állt a Bizánci-birodalomnak és Kelet-Európának. Ez is bizonyítja a keletről származó tárgyi leletek felhalmozódását, amik egyébként nem ismertek Skandináviában. Bizonyos szempontból furcsa is lenne, hogy nem állnának rendelkezésre ezek a maradványok, amikor gyakoriak voltak Bizáncban. Ez azonban nem azt jelenti, hogy ez a fajta páncél gyakori volt ezen a területen. A lamellás vért elkülőnítendő az északi harcos hagyományoktól és az etipusú Balti területeken talált páncéloktól egészen a 14. századik (Thordeman 1939: 268269). A láncing tekinthető a leggyakrabban használt védőfelszerelésnek a viking korban, szintúgy mint a középkori Oroszországban. Ez az állítás azzal bizonyítható, hogy láncszemeket is találtak Birkában (Ehlton 2003)Tekintettel a lamellás előállítására skandináv és orosz területeken, nincs bizonyíték,ami alátámasztaná hogy ilyesmi megtörtént valaha is s az eféle elkészítés valószínűtlen.

Ha a lamelláris tolerálható a viking hagyományőrzésben, akkor:

  • a karakternek rusznak vagy Balti országból származónak kell lennie
  • limitálni kell a jelenlétét (egy csapatban egy lamellás, vagy 4 láncingesre jusson 1 lamellás)
  • csakis fém lamellák,a bőr és a lézerrel vágott nem elfogadott
  • a birkai, gnezdovoi vagy novgorodi leletekkel kell azonosnak lennie (nem pedig visbyből származóval)
  • nem kombinálható skandináv komponensekkel, pl. csatokkal.

A páncélnak úgy kell kinéznie,mint az eredetinek és ki kell egészülnie korhű felszereléssel, mint például a rusz típusú sisak. Ha az “Igen a lamellás vértekre” vagy “Nem a lamellás vértekre“ nézőpontokra osztjuk a vitát, ignorálva a “Igen a lamellásakra (kompromisszumokkal) lehetőséget“, én az ellenzők táborát erősítem. És mi a te véleményed?

Felhasznált irodalom

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Lamellenrüstungen der Wikingerzeit

Übersetzt von Johannes Bühling.

vikingerikrig

Rekonstruktion eines Kriegers aus Birka, entnommen aus Hjardar – Vike 2011: 347.

Das Thema Lamellenrüstungen ist unter Fachleuten und Reenactoren gleichermaßen diskutiert. Ich selbst habe mich bereits mehrmals mit diesem Thema auseinandergesetzt und Literatur gesammelt. Bei meinen Nachforschungen stieß ich auf praktisch unbekannte Funde aus Snäckgärde, das in der Nähe von Visby auf Gotland liegt. Die dortigen Funde existieren heute nicht mehr, aber wurden vom Priester Nils Johan Ekdahl (1799-1870), der auch „der erste wissenschaftliche Archäologe Gotlands“ genannt wurde, beschrieben.

Der Grund dafür, dass die Funde aus Snäckgärde unbekannt sind, ist, dass sie vor beinahe 200 Jahren entdeckt und mittlerweile verschollen sind. Die Literatur über sie ist kaum verfügbar und nicht-schwedischen Gelehrten zumeist gänzlich unbekannt. Alles, was ich finden konnte, war folgendes: Im Jahr 1826 wurden vier Gräber mit Skeletten an einem Ort namens Snäckgärde (Visby, Land Nord, SHM 484) untersucht. Am Interessantesten sind die Gräber Nummer 2 und 4 (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318).

Grab Nummer 2: Grab mit einem Skelett ausgerichtet in Süd-Nord-Ausrichtung, Sphärischer Hügel gesäumt mit Steinen. Die Grabbeigaben bestehen aus einer eisernen Axt, einem Ring nahe der Hüfte, zwei opaken Perlen im Halsbereich und „einigen Teilen einer Rüstung auf der Brust“ (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

Grab Nummer 4: Grab mit einem Skelett in Ost-West-Ausrichtung, sphärischer Hügel, 0,9 Meter hoch, mit eingefallener Spitze. Im Hügel war ein Sarg aus Kalkstein mit den Maßen 3m auf 3m (?). Eine Gewandnadel wurde an der rechten Schulter des Toten gefunden. Auf Hüfthöhe wurde ein Ring des Gürtels entdeckt. Weitere Ausrüstungsstücke waren eine Axt und „mehrere Schuppen einer Rüstung“ (några pansarfjäll), die auf der Brust gefunden wurden.

Aus den Überresten des Begräbnisses kann angenommen werden, dass beide Männer mitsamt ihrer Rüstungen in diese Grabhügel gelegt wurden. Natürlich können wir nicht sicher sagen, welche Art Rüstung es war, aber augenscheinlich scheint es sich um Lamellenrüstung gehandelt zu haben – besonders aufgrund der Analogien und der Erwähung von Schuppen (Thunmark-Nylén 2006: 318). Die Datierung gestaltet sich problematisch. Lena Thunmark-Nylén erwähnte beide Rüstungen in ihren Publikationen über das wikingerzeitliche Gotland. Die Broschen und Gürtelfragmente deuten ebenfalls auf die Wikingerzeit hin. Jedoch sind die Äxte am Wichtigsten – gemäß Ekhdals Zeichnungen handelt es sich bei der Axt aus Grab Nr. 2 um eine Breitaxt, während die Axt aus Grab Nr. 4 einen mit Messing verzierten Stiel hatte. Die Breitaxt könnte aufs Ende des 10. oder den beginn des 11. Jahrhunderts datiert werden, während ein mit Messing beschlagener Griff eine Eigenheit einiger Äxte des frühen 11. Jahrhunderts ist (Themse, Langeid und andere Orte auf Gotland, siehe hierzu meinen Artikel „Two-handed axes“). Es erscheint logisch anzunehmen, dass beide Gräber im selben Jahrhundert errichtet wurden, obwohl es einige kleine Unterschiede hinsichtlich Konstruktion und Ausrichtung der Gräber gibt.

lamely_birka

Die Halle von Birka mit den Funden von Kettenringen und Lamellen. Entnommen aus Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Von Kjell Persson.

In Skandinavien ist bis jetzt lediglich eine Analogie von Lamellenrüstungen (oder eher Fragmenten) bekannt – aus Birka (siehe z.B. Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 u.a.). Die Lamellen waren weit über die sog. Garnison verteilt und alles in allem handelt es sich im 720 Stück (das Größte hiervon bestand aus 12 Lamellen). 267 Lamellen konnten analysiert und in 8 Typen unterteilt werden, die vermutlich dazu dienten, verschiedene Teile des Körpers zu schützen. Es wird angenommen, dass die Rüstung aus Birka Brust, Rücken, Schultern, Bauch und die Beine bis zu den Knien schützte (Stjerna 2004: 31). Die Rüstung wird auf die erste Hälfte des 10. Jahrhunderts datiert (Stjerna 2004: 31). Gelehrte stimmen überein, dass sie nomadischen Ursprungs ist und aus dem Nahen oder Mittleren Osten stammt und dass die größten Parallelen zu Balyk-Sook bestehen (z.B. Dawson 2002Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) vermutet, dass die Rüstung sowie andere herausragende Objekte nicht zum Kampf gefertigt wurden, sondern symbolischen Charakter hatten („Der Grund, diese Waffen zu besitzen, war sicherlich ein anderer als ein kriegerischer oder praktischer“). Dawson (2013) steht dem teilweise entgegen und behauptet, die Rüstung sei falsch interpretiert worden, da nur drei von acht Typen tatsächlich Lamellen hätten sein können und die Anzahl echter Lamellen nicht für einen halben Brustpanzer ausreiche. Seine Schlussfolgerung ist, dass die Lamellen aus Birka lediglich Stücke wiederverwerteter Schrott sind. Im Licht der Rüstungen von Snäckgärde, die nicht in Dawsons Buch enthalten sind, erachte ich diese Behauptung als vorschnell getroffen.

lamelovka_birka

Rekonstruktion einer Birka-Rüstung auf der Basis der Balyk-Sook-Rüstung. Entnommen aus Hjardar – Vike 2011: 195.

Viele denken oft, es gäbe viele Funde aus dem Gebiet des alten Russlands. Tatsächlich gibt es allerdings nur wenige Funde aus der Zeit des 9. bis 11. Jahrhunderts und wie die Beispiele aus Birka können auch diese als Importwaren aus dem Osten interpretiert werden (persönliche Unterhaltung mit Sergei Kainov; siehe Kirpichnikov 1971: 14-20). Aus diesem frühen Zeitraum stammen die Funde beispielsweise aus Novgorod. Das russische Material, das auf das 11. bis 13. Jahrhundert datiert werden, ist sehr viel ausgiebiger und umfasst über 270 Funde (siehe Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971: 14-20). Jedoch ist es wichtig, anzumerken, dass bis in die zweite Hälfte des 13. Jahrhunderts die Anzahl der Kettenpanzerfragmente um das vierfache höher ist als die Anzahl der Lamellenrüstungsfragmente. Dies deutet darauf hin, dass das Kettenhemd der vorherrschende Rüstungstyp im Gebiet des alten Russlands war (Kirpichnikov 1971: 15). Mit hoher Wahrscheinlichkeit stammte die alten russischen Lamellenrüstungen der Wikingerzeit aus Byzanz, wo sie aufgrund der einfacheren Konstruktion und der niedrigeren Kosten bereits im 10. Jahrhundert überwiegend auftraten (Bugarski 2005: 171).

Ein Hinweis für Reenactoren

Die Lamellenrüstung ist mittlerweile sehr beliebt unter Darstellern. Auf manchen Festivals und Veranstaltungen sind mehr als 50% der anzutreffenden Rüstungen Lamellenrüstungen. Die Hauptargumente für deren Benutzung sind:

  • niedrigere Produktionskosten
  • bessere Schutzwirkung
  • schneller herstellbar
  • sieht gut aus

Obwohl diese Argumente verständlich sind, muss betont werden, dass Lamellenrüstung in keinster Weise für das wikingerzeitliche Reenactment tauglich ist. Dem Argument, dass dieser Rüstungstyp von den Rus gebraucht wurde, kann mit dem Fakt begegnet werden, dass selbst zur Zeit der größten Ausbreitung von Lamellenrüstungen in Russland die Anzahl der Kettenrüstungen noch immer viermal höher war. Außerdem waren Lamellenrüstungen Importware. Wenn wir die grundlegende Idee beibehalten, dass Reenactment auf der Rekonstruktion typischer Objekte basieren sollte, dann muss klar sein, dass Lamellenrüstung nur für Byzantinisches und Nomaden-Reenactment verwendbar ist. Dasselbe gilt auch für Lamellenrüstungen aus Leder.

Ein Beispiel einer gut rekonstruierten Lamellenrüstung. Viktor Kralin.

Auf der anderen Seite deuten die Fragmente aus Birka und Snäckgärde darauf hin, dass dieser Rüstungstyp im ostskandinavischen Raum auftreten konnte. Bevor wir eine Schlussfolgerung treffen, müssen wir bedenken, dass Birka und Gotland Gebiete mit starkem osteuropäischem und byzantinischem Einfluss waren. Dies ist auch der Grund für die Häufung von Artefakten östlicher Herkunft, die anderweitig nicht aus Skandinavien bekannt sind. Es wäre seltsam, wenn wir diese Funde nicht hätten, besonders aus der Zeit, in der sie in Byzanz populär waren. Dies bedeutet jedoch nicht, dass Lamellenrüstungen in dieser Region häufig vorkamen. Lamellenrüstungen passen nicht zur nordischen Kriegertradition und Rüstungen dieser Art traten im Baltikum bis ins 14. Jahrhundert auf (Thordeman 1939: 268-269). Kettenrüstung kann sowohl im wikingerzeitlichen Skandinavien als auch im alten Russland als der vorherrschende Rüstungstyp erkannt werden. Diese Behauptung kann durch den Fakt verifiziert werden, dass auch in Birka selbst Kettenringe gefunden wurden (Ehlton 2003). Hinsichtlich der Produktion von Lamellenrüstungen im skandinavischen und russischen Gebiet gibt es keinen Beleg, der darauf hindeutet, dass die Rüstung dort produziert wurde. Daher ist eine solche Produktion höchst unwahrscheinlich.

Wenn Lamellenrüstung im wikingerzeitlichen Reenactment gedulded werden soll, dann

  • muss der Darsteller eine baltische oder Rus-Darstellung betreiben.
  • muss die Rüstung in begrenzter Anzahl verwendet werden (1 Lamellenrüstung pro Gruppe oder auf 4 Kettenhemden in der Gruppe).
  • sind nur Lamellen aus Metall erlaubt, nicht solche aus Leder oder sichtbar gelasterte.
  • müssen die Funde mit Birka (oder Novgorod) übereinstimmen, nicht mit Visby.
  • kann die Rüstung nicht mit skandinavischen Komponenten wie z.B. Schnallen kombiniert werden.

Die Rüstung muss wie das Original aussehen und muss durch passende Ausrüstung wie z.B. einen russischen Helm ergänzt werden. Wenn wir in einer Debatte zwischen den zwei Positionen „Ja zu Lamellenrüstungen“ und „Nein zu Lamellenrüstungen“ entscheiden müssten – ignorieren wir die Position „Ja zu Lamellenrüstungen (aber ohne die eben genannten Punkte in Betracht zu ziehen)“ einmal – dann wähle ich die Option „Nein zu Lamellenrüstungen“. Was ist eure Meinung?

Literatur

Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online: http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0241/2005/0350-02410555161B.pdf.

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online: http://su.diva-portal.org/smash/get/diva2:189759/FULLTEXT01.pdf.

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online: http://swordmaster.org/2010/05/10/a-f-medvedev-k-istorii-plastinchatogo-dospexa-na.html.

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1.

Stjerna, Niklas. (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

The helmet from Tjele

The fragment of the helmet from Tjele. Author: Arnold Mikkelsen, Nationalmuseet. Taken from the catalogue of National Museum of Denmark.

In 1850, an extraordinary find was discovered by a young farmer in the forest called Lindum Storskov, near Tjele, Denmark. The find consisted of a set of blacksmith equipment – two anvils, five hammers, three tongs, sheet metal shears, two files, a wedge, two nail headers, casting bowls (with traces of tin and lead), a small touchstone, a set of scales, nine weights, five sickles, a key, three iron nails, an axe, two jingles, a spearhead/arrowhead, bronze wires, a lid of a box for scales, bone and bronze fragments of a casket, a mount of a drinking horn, iron fragments and pieces of a helmet (Leth-Larsen 1984; Lund 2006: 325). Thanks to local authorities, the set was sent to Copenhagen, where it was analyzed. The find was published three times – in 1858 (Boye 1858), then in 1939 (Ohlhaver 1939) and finally in 1984 (Munksgaard 1984; Leth-Larsen 1984).

tjele

Some other objects from the find from Tjele. Taken from Boye 1858: Pl. II–IV.

The helmet fragment is a very interesting object, that was originally interpreted as a saddle mount. It was Elisabeth Munksgaard, who expressed the theory about the helmet. Still, it is rather an overlooked artefact that was never studied in detail nor scientifically reconstructed. That’s the reason why this article was written.

Munksgaard sums up several important details:

This winged-shaped object is not a saddle mounting, but the eyebrows and nose-gueard of a helmet, made of iron and bronze. […] We are, unfortunately, not able to judge what the Tjele helmet looked like. There is not a trace of chain mail rest of the helmet, nor any iron plates fit for making up the rest of the helmet. But there are eight fragments of thin iron strips, about 1 cm broad and of varying length which might have been used for joining the plates together.” (Munksgaard 1984: 87)

More than detailed description, her article includes the comparison with the helmet from Gjermundbu. Since she considers the helmet from Gjermundbu to be the closest analogy, it is obvious she interprets the fragment as a part of a spectacle low-domed helmet. This type of helmets was used until 1000 AD (Munksgaard 1984: 88). The dating of the find from Tjele was corrected by Lund (2006: 325, 339), who claims the set belongs to the period between 950–970 AD. Tweedle (1992: 1126) assumed that the mask was multi-pieced; two ocular pieces were riveted to the nasal. The hole in the broader piece of the nasal could support this theory. Moreover, the mask from Kyiv shows the same feature.

The size of the mask is not convincingly given, but both Munksgaard and Tweedle suggest it is 12 × 7 cm (Munksgaard 1984: 87, fig. 4; Tweedle 1992: 1128, fig. 561). Just in the middle of eyebrows, at the base of the nasal, a hole for a rivet is placed. At least one decorated bronze strip was mounted on the eyebrows. It seems that entire eyebrows were symmetrically covered by bronze strips like this one. As a result, the mask was a distictive feature of the helmet, as can be observed in cases of other helmets too (Gjermundbu, Lokrume, Kyiv or St. Wenceslas helmet).

Regarding the construction, we can not say much. Munksgaard gives the information about eight fragments of narrow bands, which makes it possible to imagine that the helmet could have the similar construction as the helmet from Gjermundbu. The dome of the helmet of Gjermundbu is formed by four triangular-shaped plates. Under the gap between each two plates, there is a narrow flat band, which is riveted to a somewhat curved band located above the gap between each two plates. In the nape-forehead direction, the flat band is formed by a single piece, that is extended in the middle (on the top of the helmet) and forms the base for the spike. There are two flat bands in the lateral direction. Triangular-shaped plates are riveted to each corner of the extended part of the nape-forehead band. A broad band, with visible profiled line, is riveted to the rim of the dome. Two rings were connected to the very rim of the broad band, probably remnants of the aventail. In the front, the decorated mask is riveted onto the broad band.

The scheme of the helmet. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

The scheme of the helmet of Gjermundbu. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

Even though the mask from Tjele is just a fragment, we can not underestimate the meaning of this find. It broadens our vision about Viking Age protective gear, its decoration and the makers. Recently, two of my friends have tried to replicate the helmet fragment from Tjele. The reconstruction of the complete helmet is impossible, but I personally think that these both versions are decent and plausible tries that should be accepted by reenactment community.

First, let’s have a look on the work of Dmitry Hramtsov. The dome of this version is based on Vendel Period helmets. Since multi-pieced masks are typical for pre-Viking helmets, such a dome seems to be understandable. Metal bands are, however, much wider than those found in Tjele. The eyebrows are decorated with 14 bronze strips.

 

The second try is the helmet made by Konstantin Shiryaev and Maxim Teryoshin. In this case, the dome is based on the helmet from Gjermundbu. Konstantin used 16 bronze strips.


Bibliography:

Boye, V. (1858). To fund af smedeværktøi fra den sidste hedenske tid i Danmark (Thiele-Fundet og Snoldelev-Fundet). In: Annaler for Nordisk Oldkyndighed og Historie, København: 191–200.

Leth-Larsen, B. (1984). Selected objects from the stock of the Tjele smith. In: Offa 41, Neumünster: 91–96.

Lund, J. (2006). Vikingetidens værktøjskister i landskab og mytologi (Viking Period tool chests in the landscape and in mythology). In: Fornvännen 101, Stockholm: 323–341.

Munksgaard, E. (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster: 85–89.

Ohlhaver, H. (1939). Der germanische Schmied und sein Werkzeug. Hamburger Schriften zur Vorgeschichte und Germanischen Frühgeschichte, Band 2, Leipzig.

Tweddle, D. (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

Theories on Norse Padded Armour

Translated by Greg Rice from the Czech original.

At the request of many reenactors, who are interested in early medieval warfare, my colleagues Roman Král, Jan Zajíc, Jan Bělina, et al. and I decided to write an article that would provide a comprehensive commentary on the use of padding under armor and fabric armor in the early Middle Ages. Given that there is no extant archaeological evidence, we are forced to speculate and discuss dubious literary references, iconography and tested, firsthand experience. In this article, we will formulate a list of design assumptions.

1. The need for padding under mail armor

A scene from the Bayeux Tapestry.             Around 1070’s AD

Mail armor is constructed of connected rings of metal. It is logical that the mail armor and possibly other types of armor were used in combination with padding. Mail, which was the most widely used metal armor in Scandinavia, provides good protection against edged weapons and effectively disappaites the force of a blow. If it was worn without padding, a strike to the body would cause surface and internal damage. For the Viking Age (and indeed throughout the early Middle Ages) padding is never directly mentioned as part of combat equipment (mentioned as gerðar, herváðir and herklæði). The same applies to the surviving Scandinavian figures (see eg. Archer 2013) – armor lying close to the body and the undercoat is not noticeable. Padding as the bottom layer can easily be overlooked, but more significantly – when the armor was depicted, padding was not important for either the artist or the viewer of the piece of art; even though padding is as important as the other parts of armor. However, there are illuminations of contemporary European armor, in which the padding is shown (see eg. Skodell 2008), and we will try to show the parallels in contemporary padding across Western and Northern Europe.

 

2. The material of the padding

The best protection against the strike is layered textiles and/or leather. In the European reenactment the current trend is to produce fabric gambesons that are a few centimeters thick, but scientific investigation (see list at Archer 2014) suggests that two textile layers of fabric or a combination of fabric and leather were used. Iconography, showing the armor close to the body, could support that idea. We validated the use of few layers of wool (up to three) in modern (Eastern style) battles; the warrior is not restricted in movement and is fairly well protected against swords. Axe and spear, however, are problematic due to the force they generate. Similarly, we validated a thinner layer of felted wool.

Sagas and other sources, including The Book of the Hird (Hirðskrá) and The King’s Mirror (Konungs skuggsjá), mention textile armor treyja and panzer / panzari (Falk 1914 : § 87 + § 90; 181 – 182, 185 – 186). These two words were introduced into Old Norse from Middle Low German and they denote multi-layer linen gambesons of High and Late Middle Ages (Hjardar – Vike 2011: 194 – 196). In the Bayeux Tapestry armors are so simplied, they can represent mail, scale, lamellar armors or even gambesons, which are quilted in vertical or diamond patterns. In any case, they may be linked to professionalization of the army in 11th century.

 

3. Style 

Dánové

The attack of the “Great Danish Army” from the manuscript M.736, fol. 9v, about 1130 AD.

Determining what style of the padding was used is probably the most difficult of all to answer, because it requires knowledge of contemporary clothing. It can be assumed that the cut of clothing was not entirely consistent over all the lands that the Norse enhabited. Also, it can be postulated that there were gradual improvements – i.e. the strengthening the individual parts and increasing the number of layers with the need of quilting.

Apparently, most of warriors in Sagas of Icelanders fought without armor, which can be interpreted as they could not afford quality armor or they acted too spontaneously to think about protection. However, from two extreme examples (Helgi, the hero of Vápnfirðinga saga, binds a big stone to his chest to avoid the injury, and Þóri Þorsteinsson, the fighter of Hákon the Good and veteran of Battle of Fitjar, cut a hole in an oxen hide and put that over his head) showing the same kind of ad hoc improvisation and the pattern of not having the armor in the fight. In some cases, warriors of sagas put on festive tunics before a fight; in the most dramatic moments of their life, fashion was more desirable than good protection. Frankish and English illuminations from the 10th – 12th centuries depict a variety of warriors clad only in caps and tunics. It is reasonable to assume that padding was virtually identical to those typical, civilian clothes, and their protective function was achieved by layering them. That means, a classic tunic (kyrtill/skyrta), knee-length garment without buttons or fastening, with long sleeves and gores. The neckline could have a lapel and collar to protect the neck, as Skjoldehamn and Guddal tunics. Likewise, coats (Klappenrock) or Eastern caftans with buttons could, of course, serve the same function.

Add. MS 24199 fol. 18

Cotton Ms. Cleo. C VIII, fol. 18v, the end of the 10th century.

This solution is illustrated in at least a few sources. The first is the illumination of the Anglo-Saxon version of The Psychomachia of Prudentius (fol. 18v, see the picture), which dates back to the late 10th century. In this illumination one can see two fighters – dancers in short ring shirts with dagged edges and under tunics that reach the knees and wrists. Practically the same solution appears in several manuscripts illuminations from the 10th – 11th century (see eg. a scene from The Book of Maccabees of St. Gallen, Fulda SacramentaryThe Golden Gospels of EchternachThe life of St. Albin and Stavelot Bible). There are also literary sources with statements about fabric under armor, namely Saga of Magnus the Good (ch. 29), which states that “King Magnus threw off from him his coat of ring-mail, and had a red silk shirt outside over his clothes [ok hafði yzta rauða silkiskyrtu] […].”

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Expected reconstruction warrior stored in Gjermundbu, 10th century. Taken from Hjardar – Vike 2011: 155.

This short quotation forces us to imagine a padding as several layered tunics. Personally, we use this solution and it allows the wearer to freely add / remove the number of layers, clean tunics separately and finally use separate tunics outside the combat context. Two Norwegian finds – Skjoldehamn and Guddal – contained paired tunics, which have been experimentally proven by us to be a good protection against cold and padding worn under the mail armor.

We can also imagine that padding could be made from tunics sewn together showing that padding is a special war garment that hardly finds application in a non-combat situations. It is often argued that Byzantine sources describe padding that is similar to a gambeson. An anonymous treatise on the strategy from the 6th century gives a particularly interesting testimony:

There should also be a space between the armor and the body. It should not be worn directly over ordinary clothing, as some do to keep down the weight of the armor, but over a garment at least a finger thick. There are two reasons for this. Where it touches the body the hard metal may not chafe but may fit and lie comfortably upon the body. In addition, it helps to prevent the enemy missiles from hitting the flesh […].”(The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy, §16, ed. G. T. Dennis )

In Scandinavia, the existence of such a one-pieced textile represents the term treyja, which could mean that specialized clothing began to be used in the later period (11th / 12th century onwards), but due to the nature of our sources, we can neither accept or reject this idea with 100% certainty. We have to admit that both variants are possible. Thickness of the special garment could be around 1 centimeter. During the making of such a piece of clothing, we would personally avoid excessive quilting; we would only stitched the layers at hems.

Armors with possible integral lining. A scene from the Bayeux Tapestry. Around 1070’s AD.

Scandinavian iconography suggests that the length of padding adapted to the length of chain mail. It is even possible to think about the intergral lining of the mail armor, as the Bayeux Tapestry suggests; it shows armors carried on spears, not worn by anyone, with wide coloured borders, perhaps suggesting that the padding was in some way integral to the armor itself, and scenes on the border also depict armor being removed from men that are clearly naked underneath, which also suggests integral padding that is removed with the mail.  The Psychomachia of Prudentius and other contemporary illuminations, however, shows the opposite. With few exceptions, we can say that until the early 11th century, Scandinavians surely used shorter mail armors, with the length up to 70 cm and short sleeves. Mail components, such as protection over the neck or legs, were missing. During the 11th century, we can observe how the armor lengthened, which was due to Continental influence and which culminated in the use of a complete mail armor set.

We are strictly against the use of modern padding, which is haphazardly stitched together and which looks more like rags or slave clothing. The padding – no matter how it looked – had to be aesthetically pleasing and had to reflect the status of the owner. Some reenactors and organizers of festivals like to say there are no sources, so every version is possible. The goal that we reenactors should achieve is the least disturbing look that is in accordance with what we can see or read in sources. Now we will compare the Viking Recreation combat of the Modern Western European style to Modern Eastern European style. Modern Western (example here) is a style where the head is not a legal target and the force of blows is much less. This style combat is so safe it allows one to use no armor, and the historical look can be maintained. On the other hand, Modern Eastern style fighters (example here) are focused on hits with full force to protected target zones – a system that is illogical from the historical perspective. Western tradition allows to use a tunic as the main protective layer, while it is better to use more layers in the Eastern approach. The result we would like to achieve is that the armor can look historically correct in both styles, but with the different number of layers. On several occasions, we have fought in modern Eastern style battles with nothing but one tunic worn without mail armor; it turned to be a fight for our lives, the realistic feeling which gives one so much adrenalin to ignore hits from blunt weapons. Layered tunics, whether sewn or not, could be a good compromise between these two extreme approaches.

 

4. Reconstructions

We hold the opinion the image of reenactors is crucial in the reenactment. We strove for a quality article, but we can not completely demonstrate our thoughts without photos. Therefore, you can find a gallery below. We hope that the gallery will extend in the future. If you have any image of the appropriate padding, you can, of course, send it to us and we will publish it.

 

We believe that the problem has been overlooked so far and the battlefields are full of non-historical armors that look more like the Michelin-Man. In order to change the current trend, the discussion has been led, and therefore we are open to opinion and are willing to participate in further debates. The article was well accepted and a separate addition, “War coat – an experiment“, was written. The most important quote from the article says: “For a traveling fighter, it is impractical to carry civilian clothes and extra special combat protection, I think. It is more advantageous to combine these two requirements into one.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Sources and recommended links

The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy. In: Three Byzantine Military Treatises, ed. a trans. George T. Dennis, Washington 1985: 1–135. Available at: https://oniehlibraryofgreekliterature.files.wordpress.com/2015/09/three-byzantine-military-treatises-by-george-t-dennis.pdf.

Saga of Magnús the Good (Magnús saga góða). Available at: http://www.heimskringla.no/wiki/Sagan_af_Magn%C3%BAsi_g%C3%B3%C3%B0a.

ARCHER, Gavin. Mail Shirts, in: The Viking Age Compendium, 2013. [online]. [ 2015-02-03]. Available at: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Mail_Shirts.

ARCHER, Gavin. Jacks and Gambesons, in: The Viking Age Compendium, 2014. [online]. [2015-02-03]. Available at: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Jacks_and_Gambesons. See the bibliography in the end.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde, Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig, Oslo 2011.

SKODELL, Henry. Schutzausrüstung des 11. Jahrhunderts in Mitteleuropa, in: Reenactment.de, 2008. [online]. [2015-02-03]. Available at: http://www.reenactment.de/reenactment_start/reenactment_startseite/diverses/kitguide/kitguide.html.

Roman subarmalis – thoracomachus – online.

The oldest gambeson from Bussy-Saint-Martin – online.

The reconstruction of quilted gambeson from the 13th century – online.