Lamellar Armours of the Viking Age

This article is a translation of my Czech article “Lamelové zbroje ze Snäckgärde?” (Lamellar Armour from Snäckgärde?). The article was well accepted and was later translated to Spanish (“Armadura lamellar en la Escandinavia vikinga“), German (“Lamellenrüstungen der Wikingerzeit“), Polish (“Pancerze lamelkowe w Skandynawii“), Hungarian (“Lamellás vértek Skandináviában“), Russian (“Ламеллярные доспехи эпохи викингов“), Italian (“Armature Lamellari di epoca vichinga in Scandinavia“) and Portuguese (“Armadura lamelar na Escandinávia Viking“).

Lamellar armours in Scandinavia

The reconstruction of the Birka warrior. Taken from Hjardar – Vike 2011: 347.

The question of lamellar armour is popular among both experts and reenactors. I myself have dealt with this issue several times and I have collected the literature. My research led me to virtually unknown finds from Snäckgärde, which lies near Visby on Gotland. These finds did not survive, but are described by priest Nils Johan Ekdahl (1799–1870), which is called “the first scientific Gotlandic archaeologist.”

The reason why finds from Snäckgärde are unknown is that they were discovered almost 200 years ago and were lost. The literature about them is hardly accessible and mostly unknown for scholars of non-Swedish origin.  All I managed to find is this: in the year 1826, four graves with skeletons were examined in the site called Snäckgärde (Visby, Land Nord, SHM 484), and the most interesting of these four graves are those with number 2 and 4 (Carlson 1988: 245; Thunmark-Nylén 2006: 318):

Grave no. 2: grave with skeleton oriented in the south-north direction, spherical mound lined with stones. The funeral equipment consisted of an iron axe, a ring located at the waist, two opaque beads in the neck area and “some pieces of armour on the chest” (något fanns kvar and pansaret på bröstet).

Grave no. 4: grave with skeleton in east-west direction, spherical mound, 0.9 meter high, with sunken top. Inside the mound, there was a coffin of limestone, with dimensions of 3 m × 3 m (?). A ringed-pin was found the right shoulder of the dead. At waist level, a ring from the belt was discovered. Another parts of the equipment were an axe and “several scales of armour” (några pansarfjäll), found at the chest.

Judging by the funerary remains, it can be assumed that two men were laid in these mounds with their armours. Of course, we can not say for sure what kind of armours they were, but they seem to be lamellar armour, especially because of analogies and the mention of scales (Thunmark-Nylén 2006: 318). Dating is problematic. Lena Thunmark-Nylén mantioned both armours in her publications about Viking Age Gotland. Pins and belt fragments also points to the Viking Age. However, what is the most important are axes – according to Ekhdal´s drawings, the axe from the grave no. 2 is a broad axe, while the axe from the grave no. 4 had the handle decorated with brass. A broad axe could be dated from the end of the 10th or from early 11th century, and the brass coated handle is a feature of some axes from the early 11th century (Thames, Langeid and another sites on Gotland, see my article “Two-handed axes). It seems logical to suppose that both graves were constructed in the same century, although there are some minor differences in the construction and the orientation of graves.


The hall of Birka with finds of chainmail rings and lamellae. Taken from Ehlton 2003: 16, Fig. 18. Made by Kjell Persson.

In Scandinavia, only one analogy of lamellar armour (or rather fragments) has been known so far, from Birka (see for example Thordeman 1939: 268; Stjerna 2001; Stjerna 2004Hedenstierna-Jonson 2006: 55, 58; Hjardar – Vike 2011: 193–195; Dawson 2013 and others). Lamellae were scattered around the so called Garrison (Garnison) and they number 720 pieces (the biggest piece consisted of 12 pieces). 267 lamellae could be analyzed and classified into 8 types, which probably served to protect different parts of the body. It is estimated that the armour from Birka protected the chest, back, shoulders, belly and legs down to knees (Stjerna 2004: 31). The armour was dated to the first part of 10th century (Stjerna 2004: 31). Scholars agree on it´s nomadic origin from Near or Middle East and it´s closest paralel comes from Balyk-Sook (for example Dawson 2002; Gorelik 2002: 145; Stjerna 2004: 31). Stjerna (2007: 247) thinks that armour and other excelent objects were not designed for war and were rather symbolic („The reason for having these weapons was certainly other than military or practical“). Dawson (2013) stands partially in opposition and claims that the armour was wrongly interepreted, because only three types from eight could be lamellae and the number of real lamellae is not enough for a half of chest armour. His conclusion is that lamellae from Birka are only pieces of recycled scrap. In the light of armours from Snäckgärde, which are not included in Dawson´s book, I consider this statement to be hasty.


The reconstruction of the Birka armour on the basis of Balyk-Sook armour. Taken from Hjardar – Vike 2011: 195.

People often think that there are many finds from the area of Old Russia. In fact, there are only a few finds from the period of 9th-11th century and they can be interpreted as eastern import, just like the example from Birka (personal conversation with Sergei Kainov; see Kirpichnikov 1971: 14-20). From this early period, finds come for example from Gnezdovo and Novgorod. The Russian material dated between 11th-13th is much more abundant, including about 270 finds (see Medvedev 1959; Kirpichnikov 1971: 14-20). However, it is important to note that until the second half of the 13th century, the number chainmail fragments is four times higher than fragments of lamellar armour, pointing out that the chainmail was the predominant type of armour in the territory of Old Russia (Kirpichnikov 1971: 15). With high probability, Old Russian lamellar armour from the Viking Age came from Byzantium, where they were dominant thanks to their simpler design and lower cost already in the 10th century (Bugarski 2005: 171).

A Note for Reenactors

The lamellar armour has become very popular among reenactors. At some festivals and events, lamellar armours count more than 50% of armours. The main arguments for usage are:

  • Low production price
  • More protection
  • Faster production
  • Great look

While these arguments are understandable, it has to be stressed that lamellar armour is in no way suitable for Viking Age reenactment. The argument that this type of armour was used by Rus can be counteracted by the fact that even in the time of the greatest expansion of lamellar armours in Russia, the number of chainmail armours was four times higher. What is more, lamellar armours were imported. If we keep the basic idea that the reenactment should be based on the reconstruction of typical objects, then it must be clear that the lamellar armour is only suitable for Nomad and Byzantine reenactment. The same applies to leather lamellar armour.

An example of well reconstructed lamellar armour. Viktor Kralin.

On the other hand, the finds from Birka and Snäckgärde suggest that this type of armour could occur in the eastern part of Scandinavia. Before any conclusion, we have to take into consideration that Birka and Gotland were territories of strong influences of Eastern Europe and Byzantium. This is also the reason for accumulation of artifacts of Eastern provenance, otherwise not known from Scandinavia. In a way, it would be strange if we had not these finds, especially from the period when they were popular in Byzantium. However, this does not mean that the lamellar armours were common in this area. Lamellar armour stands isolated from Norse warrior tradition and armours of this type sometimes occured in Baltic region until the 14th century (Thordeman 1939: 268269). Chainmail armour can be identified as the predominant form of armour in Viking Age Scandinavia, like in Old Russia. This statement can be verified by the fact that the chainmail rings were found in Birka itself (Ehlton 2003). Regarding the production of lamellar armour in the Scandinavian and Russian territory, there is no evidence to support that this was happening and such a production is highly improbable.

If lamellar armour should be tolerated in Viking reenactment, then

  • the reenactor has to reenact Baltic area or Rus area.
  • it has to be used in limited number (1 lamellar armour per group or 1 lamellar armour per 4 chainmail armours).
  • only metal lamellar armours are allowed, not leather ones or visibly lasered ones.
  • it has to correspond to finds from Birka (or Gnezdovo or Novgorod), not Visby.
  • it can not be combined with Scandinavian components like buckles.

The armour has to look like the original and has to be supplemented by appropriate gear, like Russian helmets. If we are in a debate between two positions “Yes to lamellar armours” or “No to lamellar armours“, ignoring the possibility “Yes to lamellar armours (without taking aforementioned arguments in account)“, I choose the option “No to lamellar armours”. And what is your opinion?

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon or Paypal.


Bugarski, Ivan (2005). A contribution to the study of lamellar armors. In: Starinar 55, 161—179. Online:

Carlsson, Anders (1988). Penannular brooches from Viking Period Gotland, Stockholm.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm. Online:

Dawson, Timothy (2002). Suntagma Hoplôn: The Equipment of Regular Byzantine Troops, c. 950 to c. 1204. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 81–90.

Dawson, Timothy (2013). Armour Never Wearies : Scale and Lamellar Armour in the West, from the Bronze Age to the 19th Century, Stroud.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in south-eastern Europe in the second half of the first millennium AD. In: D. Nicolle (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm. Online:

Kirpichnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.

Medvedev, Аlexandr F. (1959) К истории пластинчатого доспеха на Руси //Советская археология, № 2, 119—134. Online:

Stjerna, Niklas (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: Michael Olausson (ed.). Birkas krigare, Stockholm, 39–45.

Stjerna, Niklas (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. In: Fornvännen 99:1, 28–32. Online:

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thordeman, Bengt (1939). Armour from the Battle of Wisby: 1361. Vol. 1 – Text, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Typology of Fire Strikers From the Viking Age Norway

C3463, which belongs to what I call Type 1.

I would like to present my typology of fire strikers used in Viking Age Norway, more particulary 700-1000 AD. This typology is based on Jan Petersen’s works and it is not complete. I am sure there are many other finds that are not included. Please, let me know if you find what I missed. Thank you.

The typology can be downloaded or seen via this button:

Inspiromat #10, varjag

Jakožto velitel vojska nájezdníků na festivalu Wolin je jednou z nejdůležitějších postav evropské raně středověké bojové rekonstrukce. Těm, kteří měli možnost jej potkat, utkví v paměti nekompromisní pohled, náušnice, potetované tělo a svérázné vystupování. Na letošním ročníku „Wolinu“ jsem měl možnost vidět jeho odhodlání, kdy pobíhal za řadou a neustále pobízel a hnal nerozhodné bojovníky vpřed, až dosáhli vítězství, vyzvedli svého velitele na štít a provolali mu slávu. Nepopsatelná atmosféra. „S tím musím udělat inspiromat,“ pomyslel jsem si. V tomto jubilejním dílu inspiromatu se podíváme na živoucí legendu Maxima Makarova, takzvaného Maxe či Ragnara, zakladatele a velitele moskevské skupiny Stříbrný vlk (Серебряный волк, Silver Wolf).

Maxim představuje Švéda na dvoře ruského knížete a svůj kostým koncipuje do konce 10. a začátku 11. století. Se svou skupinou Stříbrný vlk se zaměřují zejména na období vlády Jaroslava Moudrého (1016–1054).

Jelikož Maxim neměl mnoho času, nejsem obeznámen se všemi detaily jeho kostýmu. Kostým vždy tvoří barvená košile a barvené kalhoty, podkolenky stažené podvazkem, nízká kožená obuv, kápě nebo honosný plášť. Jediné, co mi Maxim ke svému textilu sdělil, je to, že používá vlnu, vlnu a hedvábí, a že kombinuje švédské a ruské tradice. Výšivky na oděvech jsou provedené vlněnými a zlatými nitěmi. Košile je přepásána unikátní rekonstrukcí stříbrem zdobeného opasku nalezeného v ukrajinské Poltavě, na němž je zavěšen měšec, nůž a brašna typu tarsoly. Šperky (plášťové spony, náhrdelník, náramek) se podle Maxima zakládají na nálezech z Gotlandu.

Do bitev chodí s replikou přilby z Nemie, poměrně úzkou koženou prošívanicí nebo jenom koženou tunikou, kroužkovou zbrojí a kabátcem bez rukávů zapínaným na bronzové knoflíky. Podle fotek bojuje kopím a kombinací štítmeč (typu S?) a sekera.

Maxim se svým Stříbrným vlkem navštěvuje všechny ruské i mnohé „evropské“ historické festivaly. Kromě toho se věnuje dalším aktivitám, například pluje na replikách středověkých a novověkých lodí a věnuje se rekonstrukci napoleonských válek. Maxim je zkrátka ostřílený veterán s tak mohutnou aurou, že dokáže motivovat lidi k neuvěřitelným výkonům a získávat jejich respekt. Dokonale tak ztvárňuje to, co si představím, když se řekne varjag. Je jedním z nejlepších vůdců, jaké jsem měl tu čest potkat.

Vikinské přilby


Ohelmený námořník na gotlandském obrazovém kameni Smiss Stenkyrka I. Za fotografii děkuji Daliboru Grimmovi.

Téma vikinských přileb patří mezi populární a přitom neprobádanou kapitolu raně středověkého vyzbrojení. O problematiku se dlouhodobě zabývám, o čemž svědčí také mé články o fragmentech přileb z Tjele („Přilba z Tjele“) a Birky („Fragmenty přilby z Birky?“, „Další fragment přilby z Birky?). Proto jsem se rozhodl sepsat ucelený článek, který by mapoval všechny doklady skandinávských přileb používaných během let 800–1100.

Práci jsem pojmenoval „Grafnir hjálmar“ : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání a můžete si ji stáhnout prostřednictvím následujícího odkazu. Pevně věřím, že si čtení tohoto článku užijete. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

For English-speakers

The article Grafnir hjálmar : Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání („A Comment on the Viking Age Helmets, Their Developement and Usage“) aims to summarize known sources concerned with early medieval Scandiniavian helmets. The article comments not only the shape of helmets, but also their ownership and symbolism.

Ovinky nohou

Jakožto reenactor se pravidelně setkávám s problémem ovinek nohou. Je obvyklé, že se ovinky vyrábějí co možná nejlevněji – to znamená ustřižením několika proužků vlny, které se sešijí k sobě a obšijí, aby se nepáraly. Článek, který tímto prezentuji a který je překladem článku Petera Beatsona, ukazuje, že tento způsob není nejvhodnější, a názorným způsobem vypovídá o tom, jak vypadaly původní nálezy. V krátkosti jsou okomentovány rozměry, technické parametry, způsob fixace a rekonstrukce. Do článku jsou zahrnuty dobová vyobrazení a grafy, díky kterým si lze udělat dobrou představu o tom, jak dobové ovinky vypadaly a jak byly nošeny.

V případě, že by si někdo chtěl obstarat pár dobových ovinek, doporučuji obchůdky Ruční tkaníOpo Ra a Vlčice – weaving and felting. Jejich tvorbu můžete vidět zde:

Článek si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:

Nášlapní ježci

Při listování v publikacích o nálezech z Haithabu / Hedeby jsem narazil na zajímavost, o které jsem doposud věděl pouze málo – nášlapné ježky (lat. tribulus, česky též „vraní noha“, viz terminologii v Žákovský 2009: 115). V Haithabu bylo objeveno celkem osm kusů. Nášlapní ježci se obecně „skládají ze čtyř různě dlouhých a profilovaných ramen, která jsou uspořádána tak, aby při vhození hvězdice na zem čnělo vzhůru vždy jedno její rameno. (…) Účinnost ježků byla někdy zvyšována i jednostrannými nebo oboustrannými zpětnými háčky na koncích ramen. Tyto háčky měly za úkol ránu zasazenou útočníkovi rozšířit a tím zesílit krvácení, dále měly znemožnit vytažení ježka z rány. Nebudeme asi daleko od pravdy, pokud budeme uvažovat i o natírání hrotů jedem nebo jejich znečišťování fekáliemi.” (Žákovský 2009: 121–122). Zpětné háčky lze detekovat také u nálezů z Haithabu. Ramena (bodce) nalezených ježků jsou dlouhá 30–70 mm (Westphalen 2002: 246, Taf. 91:25–27).


Nášlapní ježci z Haithabu. Převzato z Westphalen 2002: Taf. 91:25–27, Nr. 5954, Nr. 5951, Nr. 5952.


Nášlapní ježci z Haithabu. Převzato z Schietzel 2014: 581.


Masivní ježek vystavený v muzeu v Haithabu. Autor fotky: Jan Mudruňka.

Nášlapný ježek je defenzivní zbraní, která se užívala od antiky až do novověku např. při opevňování táborů nebo obraně měst. Jedná se o účinnou zbraň vůči pěchotě i kavalérii. První písemná zmínka o nasazení ježků se vztahuje k bitvě u Gaugamél (331 př. n. l.), kdy je měl použít perský král Dareios III. proti makedonským jednotkám (Michalak 2011: 275; Westphalen 2002: 246). Spisy Gaia Julia Caesara a Flavia Vegetia Renata svědčí o tom, že ježky přejala i římská armáda, což je podloženo archeologickými nálezy z německého Passau-Niedernburgu a skotského Newsteadu (Trimontium) (Michalak 2011: 275–276; Westphalen 2002: 246; Žákovský 2009: 115–116). Řada badatelů uvádí, že v období raného středověku ježci mizejí, aby se znovu objevily ve vrcholném pozdním středověku (např. Westphalen 2002; Žákovský 2009) – faktem však je, že se poměrně často zmiňují v byzantských válečných pojednáních (včetně praktických poznámek o jejich rozmístění, následném sběru a případné obraně proti takové zbrani) a občas i vyobrazeních (Michalak 2011: 275–276, 285, Ryc. 1:2). Michalak (2011: 276) se domnívá, že právě z Byzance se tato zbraň rozšířila do Evropy. Badatelé se shodují, že hlavním těžištěm této zbraně bylo 14.–17. století (Michalak 2011: 277–280; Žákovský 2009: 121). O používání nášlapných ježků v tomto mladším období se můžete dočíst v práci Petra Žákovského „Nášlapný ježek. Příspěvek k poznání jedné opomíjené středověké a raně novověké militarie“.

Pokud se vrátíme k ježkům z Haithabu, je potřeba říci, že jejich přiřazení k vikinskému materiálu provází obtíže. Přestože Michalak (Michalak 2011: 277) je považuje za rané doklady používání ve středověké Evropě a datuje je do období existence vikinského osídlení v Haithabu (nejpozději do 2. pol. 11. století), jiní autoři vyjadřují pochybnosti, protože ježci byly objeveni v nehlubokých vrstvách (Schietzel 2014: 581; Westphalen 2002: 246). V praxi to znamená, že mohou být mladšího data.

Je překvapující, že žádný z autorů, jejichž práce jsme dosud citovali, nezmínil skandinávské literární památky, v nichž lze nalézt zajímavé paralely. Stará severština ježky označuje jako hersporar. Pro účely tohoto článku jsem vybral tři nejzajímavější literární zmínky, přičemž zájemce o další zmínky odkazuji na H. Falka (1914: 198; § 102).

Nejstarší zpráva, která toto slovo obsahuje, pochází ze Ságy o Magnúsovi Slepém a Haraldu Gillim (kap. 6–7), která věrohodně popisuje dobývání Bergenu roku 1135 (ačkoli samotná sága byla zapsána zhruba o sto let později):

Král Harald plul na západ podél pobřeží a shromáždil velké vojsko, a proto se té zimě říkalo „davová zima“. Harald doplul do Bjǫrgvinu na Štědrý večer a zakotvil ve Flóruvázích. Kvůli posvátnosti toho času nechtěl bojovat na Vánoce. Král Magnús připravil město na boj. Na Hólmu vztyčil katapult a nechal vyrobit železné řetězy a dřevěné zátarasy, které položil přes záliv od královského dvorce. Nechal ukovat ježky a rozprostřít je po Jónsvellech. Z Vánoc nebyly slaveny více než tři dny, během kterých se nic nevyrábělo. A poslední den Vánoc dal král Harald zatroubit k postupu vojska. O Vánoce se jeho vojsko rozrostlo o devět set mužů. Král Harald slíbil králi Óláfu Svatému, že výměnou za vítězství postaví ve městě na vlastní náklady Óláfův kostel. Král Magnús postavil svůj šik u dvora Kristova kostela, zatímco král Harald vesloval nejprve k Norðnesu. Ale když to král Magnús se svými lidmi spatřil, obrátili se směrem k městu a ke konci zátoky. A když procházeli ulicemi, mnoho měšťanů odbíhalo do svých dvorů a domovů, a ti, kteří se vydali přes pole, naběhli na ježky.

Další zprávu představují Činy Dánů Saxona Grammatika (oddíl 6.5.9, napsáno kolem roku 1200) , který píše o ježcích v souvislosti s mýtickým příběhem o Starkaðovi. Starkað podle příběhu dobýval ruské město, ale jeho obránci použily ježky. Dánové však byli natolik důmyslní, že obuli dřeváky, díky kterým jim ježci neublížily. Ježci jsou popsáni jako „hřebíky nezvyklé ostrosti“, které mají „čtyři hroty, jež jsou uspořádány tak, že ať jsou hozeny na jakoukoli stranu, pevně stojí na třech stejných nohách“.

Další zmínku zachycuje takzvané Královské zrcadlo, příručka vytvořená pro následníka norského trůnu kolem roku 1250. V 38. kapitole, která popisuje boj na pevnině i na moři, se můžeme dočíst následující:

Na lodi může být k užitku mnoho zbraní, které nemají využití na pevnině, s výjimkou pevností a hradů. Na lodi jsou dobré dlouhé kosy a bradatice s dlouhými ratišti, bitevní břevna a praky na holích, oštěpy a všechny další druhy vrhacích zbraní. Dobré jsou také kuše, luky a všechny druhy střelných zbraní, avšak uhlí a síra jsou nejdůležitějšími ze všech zbraní, které jsem teď zmínil. Odlévaní ježci z olova [blýsteyptir hersporar] a dobré atgeiry jsou rovněž dobré zbraně na lodi. 

Ze zprávy o bitvě o Bergen z roku 1135 vychází najevo, že ježci jsou železné a kované, stejně jako ježci nalezení v Haithabu. Nejbližší analogie, která je mi známa, pochází z ölandské pevnosti Eketorp (Eketorp III), která byla opuštěna kolem roku 1200. V Eketorpu bylo nalezeno celkem 24 kusů ve 3 různých typech (Michalak 2011: 277; Sandstedt 1998: 208). Úplně jiný pohled by v budoucnu mohl přinést nově nalezený ježek z dánského (dnes německého) protoměsta Sliasthorp, který by se mohl datovat nejpozději do 10. století. Jeden fragment nášlapného ježka byl nalezen také v Yorku (Období 3, 850–900, katalogové číslo 3944; viz Ottaway 1992: 244, 472, 1067, 1108). Olovění ježci, kteří jsou zmíněni v Královském zrcadle, jsou zcela jistě specificky norskou zbraní, protože byly archeologicky zachyceni v Norsku – jedná se o ježky s olověným jádrem, do něhož je zasazeno čtyři až pět železných hrotů (Ahrens 2012: 149; Petersen 1915: 5–8, Fig. 1–3).


Nášlapní ježci z Eketorpu III. Převzato z Michalak 2011: 287, Rys. 3:12–16, dle Sandstedt 1998: 208.

Ježek nalezený v severoněmeckém Sliasthorpu. Fotku pořídila Univerzita v Aarhusu.

V rámci tohoto kontextu je datování ježků z Haithabu nesmírně složité. Ukázali jsme si, že jde o zbraň, která má dlouhou historii. V raném středověku se však, a to i přes její jednoduchost, ve většině Evropy s výjimkou Byzance neobjevuje mezi archeologickými nálezy nebo v literárních památkách. Ukázali jsme si, že ježci se mohly dostávat do módy již ve 12. století, což ve své práci dokládá také Sven Ahrens (2012: 147–148). V severském prostředí, ve kterém nebyl kavalérní boj prioritou, byly ježci používáni proti pěchotě při obraně pevností, měst a při námořním boji. Haithabu bylo opevněno tzv. Polokruhovým valem (Halbkreiswall), který mohl být k vojenským účelům využíván i po zániku města, a tak je pouze otázkou, zda můžeme ježky datovat do vikinského období, nebo je přiřadíme k mladšímu a analogicky bližšímu materiálu. Pokud by se dokázalo prokázat, že nalezení ježci z Haithabu, Sliasthorpu a Yorku náleží do vikinského období, poupravila by se naše představa o podobě raně středověkého boje.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Použité prameny a literatura

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) = Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Saxo Grammaticus: Činy Dánů (Gesta Danorum). Det Kongelige Bibliotek. Online zde.

Sága o Magnúsovi Slepém a Haraldu Gillim (Magnúss saga blinda og Haralds gilla). Snerpa. Online zde.

AHRENS, Sven (2002). En fotangel fra Bjørvika og fotangelens lange militære historie. In: Norsk Maritimt Museum Årbok 2012, 143-160. Online.

FALK, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde, Kristiania.

MICHALAK, Arkadiusz (2011). „[…] i konie […] były niezawodnie zniszczone“. Rzecz o tribulusach, czosnkach i kruczych stópkach. In: O. Ławrynowicz, J. Maik, P. A. Nowakowski (red.). Non sensistis gladios! Studia ofiarowane Marianowi Głoskowi w 70. rocznicę urodzin, Łódź, s. 275–287. Online.

OTTAWAY, Patrick (1992). Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London.

PETERSEN, Theodor (1915). Kongespeilets blýsteyptir hersporar. In: Det Kongelige Norske Videnskabers Selskabs Skrifter 6, 1–8. Online.

SANDSTEDT, Fred (1998). Vapen. In: K. Borg (red.). Eketorp-III. Den medeltida befästningen på Öland. Artefakterna, Stockholm, 190–211.

SCHIETZEL, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

WESTPHALEN, Petra. Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster 2002, 227–228.

ŽÁKOVSKÝ, Petr (2009). Nášlapný ježek. Příspěvek k poznání jedné opomíjené středověké a raně novověké militarie. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada archeologická (M) 12-13, 115–132. Online.

Bojové rukavice – tehdy a dnes

Sepsal Roman Král, editoval Tomáš Vlasatý, 2015

Do předchozího článku Ochrana končetin: tehdy a dnes nebyly rukavice zahrnuty, ačkoli z něj vyplývá, že raně středověcí bojovníci věnovaly ochraně svých končetin jenom málo pozornosti, a proto nejsme schopni zaznamenat jejich ochranné prvky. Na zmíněný článek navazuje příspěvek Romana Krále, který názorně ukazuje, jak by se mělo přistupovat k používání rukavic v moderních historických bitvách.

V raném středověku střední, západní a severní Evropy nemáme doloženou žádnou sofistikovanou ochranu rukou, respektive dlaní, hřbetu ruky a zápěstí. Chybí hmotné archeologické nálezy a ani případné iluminace nenasvědčují žádné ochraně rukou. Předpokladem je, že ochrana končetin nebyla primárním zájmem tehdejších bojovníků, ačkoli vystrčené končetiny pravděpodobně bývaly častým terčem úderů. Navíc musíme vzít v potaz, že v minulých dobách se používalo ostrých zbraní a ne jako dnes tupých replik, čili způsob boje se velkým způsobem lišil a určitě věděli jak dobové zbraně používat tak, aby nebylo nutné si ruce tolik chránit. Rozhodně lze předpokládat, že nestavěli své ruce do dráhy úderům a drobné šrámy a oděrky přeci bojovníka trápit nebudou.

V dnešním reenactmentu ovšem vyvstává potřeba si ruce a prsty chránit, jelikož nikdo nechce po bojovém víkendu odjet se zpřelámanými prsty či zlomeným zápěstím. Pak se tedy vyrábí různé ochrany rukou v podobě rukavic různě zesílených přes prsty a hřbet ruky, ovšem v mnoha případech už je zesílení přehnané a takováto ochrana rukou už působí velice rušivě. Je to v případech, kdy je rukavice předimenzovaná (takovouto rukavici zde nazýváme „hokejovou“), je na ruce neskutečně silná, až nepřirozená vrstva, vlnou počínaje a kovovými lamelami konče. Toto řešení nejenže je už pro historičnost opravdu nevzhledné, ale také má jistý nešťastný následek, rány do končetin se stávají téměř naprosto necitelnými, a tudíž svádí bojovníky, aby vystrkovali ruce do dráhy úderů a nedbali na zásahy do rukou a prstů, jelikož dnes tato místo nejsou zásahovou plochou a úder se tedy nepočítá.

Jelikož tedy není dochovaná žádná ochrana rukou, je příhodné při takovéto dnešní ochraně vycházet alespoň z dobových střihů, např. zimních rukavic. Máme zmínky také o (nejspíše kožených) veslařských či sokolnických rukavicích. Takovéto střihy jsou zpravidla tvaru palčáků. Základ doporučujeme udělat z tenké kůže, kvůli dobrému úchopu a ovladatelnosti zbraně. Jako zesilovací vrstvu je vhodné použít jeden plát kůže, nikoli silné kožené segmenty, které by narušily vzhled jednoduchého palčáku. Je spíše vhodnější použít tenčí kůži, maximálně 2–3 mm, a v případě potřeby je možné ji vytvrdit např. včelím voskem. Plát kůže by měl ale nejlépe kopírovat siluetu ruky s nataženými prsty a neměl by moc přesahovat, opět z důvodu dobrého úchopu a užívání zbraně.

V lepším případě je asi dobrou variantou řešit ochranu rukou různými omoty. Ať už silnými vlněnými ovínkami, nebo koženými řemeny, ovšem tato řešení mají nevýhodu, a sice tu, že mohou stěžovat úchop zbraně a v případě vlny mohou dřevěné násady zbraní v rukou klouzat. Ve výsledku nejde o to vytvořit repliky původní ochrany rukou, protože ta se nepoužívala, nýbrž jde o to, aby celková rukavice působila co nejméně rušivě a vycházela ze střihů rukavic, které byly reálně používány, byť v úplně jiných situacích.

Dodatek editora: Ve východoevropských bitvách se ujaly jednoduché kožené palčáky, které lze spatřit v následující galerii. Další možností mohou být palčáky z plsti nebo prošívaných vrstvených textilií. V poslední řadě nesmíme zapomínat na rukavice s nýtovaným kroužkovým pletivem (které byly zřejmě připevněny k nátepníkům v hrobu Valsgärde 8, který se datuje do 7. století), které byly před jistou dobou zakázány; a to poněkud neuváženě, protože jde o historickou, funkční a oproti „hokejovým“ rukavicím střízlivě vypadající ochranu rukou, kterou lze doložit v pozdějších (a s přihlédnutím k hrobu Valsgärde 8 dost možná i dřívějších) obdobích. Zájemce odkazuji na přehledný článek, který vytvořila skupina Comitatus.

Tímto bych rád všechny čtenáře vybídl k diskuzi na toto téma. Všichni šermující reenactoři, kteří se zabývají raným středověkem, dobře vědí, že „hokejové“ rukavice nejsou historicky věrohodné, ale přesto jsou používány a tolerovány. Možným důvodem je podoba boje – bojovníci se obávají o své ruce, neumějí své ruce krýt a jejich oponenti záměrně cílí na jejich ruce. Tento přístup se nám nelíbí a domníváme se, že by měl být změněn jak ze strany organizátorů bitev, tak ze strany samotných bojovníků. Ještě před několika lety se na bojištích vyskytovaly jedinci (a ojediněle se vyskytují i dnes), kteří nepoužívaly ochranu rukou vůbec. Jako dlouholetý účastník bitev mohu potvrdit, že podoba boje se vyvíjí a jednotlivé části zbroje se jí pod tíhou stále nových požadavků přizpůsobují.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Další fragment přilby z Birky?

Po sepsání článku o možných fragmentech východní přilby z Birky (“Fragmenty přilby z Birky?“) mne můj ruský přítel Pavel Voronin upozornil na další podezřelý fragment, který byl nalezen v oblasti tzv. Posádky (Garrison/Garnison; Bj 596). Pavel mi také poskytl své vlastní fotky, které pořídil ve Státním historickém muzeu (SHM) ve Stockholmu. To bylo téměř vše, co jsem byl schopen vyzvědět – Pavel si není vědom žádné literatury, která by se fragmentem zabývala, není mu známo katalogové číslo ani rok objevu či přesná pozice nálezu. V internetovém katalogu Státního historického muzea se tento předmět nachází pod katalogovým číslem 449257 (Bj 596: 46) a byl přidán do databáze Ny Björnem Gustafssonem 14. 11. 2006.

Fotky a popis


S vědomím toho, že předměty nelze popisovat na základě fotek, se pustíme do povrchního popisu, který však nemusí odpovídat realitě. Předmět, který je označen za “okrajové kování”, je vyrobený z “pozlaceného bronzu”. Na zadní straně předmětu si můžeme povšimnout měděnky.

Kvůli pokroucení nelze přesně určit jeho rozměry; délka se pohybuje kolem 90 mm a šířka kolem 13 mm (zuby nepočítaje). Ze spodního okraje vybíhá 13 patrných kolmých zubů o délce cca 5 mm a šířce 3 mm. Výřezy mezi zuby si udržují pravidelné rozestupy 3 mm. U horního okraje levé poloviny fragmentu se nachází nýtový otvor o průměru 3–4 mm. Boční strany fragmentu svědčí o násilném odtržení.

Fragment má zjevně vlnkovaný profil. Pozlacení se zachovalo v drážkách a nabízí se otázka, zda byla pozlacena celá čelní strana či nikoli. Zlacení zasahuje až na zuby. Vrcholky vlnek nemusely být pozlacené, ale stejně tak mohly být sedřeny a zbaveny pozlacení. Zdobení dnes každopádně působí dojmem tří zlatých pruhů.

Fragment přilby?

Další fotografie fragmentu. Převzato z katalogu Státního historického muzea (SHM), Ny Björn Gustafsson SHMM

Jakmile jsem spatřil fotky předmětu, okamžitě mě napadlo, že může jít o fragment přilby, konkrétně závěsu barmice. Takový nález by v kontextu síně válečníků jistě dával smysl. Ostatně, již dříve jsem referoval o dalších fragmentech přilby, které se nalezly na témže místě. S těmito fragmenty má diskutovaný předmět několik podobností – v obou případech jde o pozlacené bronzové pásky a nápadné jsou podobně široké nýtové otvory, které jsou rozmístěné daleko od sebe. Všechny předměty vykazují poškození bočních stran a naznačují odtržení. Přesto pokládám za nepravděpodobné, že by diskutovaný fragment pocházel z téže přilby, jako dříve popsané fragmenty. Domnívám se tak na základě různých konstrukčních rysů – dřívější fragmenty (šířka 1,9 cm) představují lemující pás na spodním okraji přilby, zatímco zde diskutovaný fragment (šírka cca 1,3 cm) mohl sloužit jako závěs barmice, který byl nanýtovaný na spodní okraj přilby. V tom případě se oba typy pásů musely překrývat, což vzhledem k jejich nákladnosti není pravděpodobné. Dřívější nálezy navíc nemají známky po nýtech na spodním okraji. Jedinou možností, jak by oba pásy mohly být na stejné přilbě, je ta, že by byly nanýtovány na přilbu samostatně a nepřekrývaly se. Podobný systém lze najít na přilbě z ukrajinské Nemie, na které je ozdobný pásek nanýtovaný nad závěsem barmice, který je však reprezentován otvory do zvonu přilby. Kombinaci obou typů fragmentů pokládám za nepravděpodobnou a jako pravděpodobnější se mi jeví možnost, že fragmenty pocházejí z různých přileb.

Přilby doby vikinské
Člověk by si mohl pokládat otázku, stojí-li za to zabývat se tisíc let starým a pokrouceným fragmentem, který může pocházet z přilby. Je potřeba připomenout, že je známo velmi málo archeologicky doložených přileb, které byly vyrobeny nebo se nalezly ve vikinské Skandinávie. Vynecháme-li již zmíněné fragmenty z Birky, jde především fragmenty masek (Tjele, Lokrume, Kyjev, Svatováclavská přilba) a vyobrazení přileb. Jedinou kompletní ověřenou přilbu představuje přilba z Gjermundbu. Dále je známa rytina ze Sigtuny, která zpodobňuje mužskou hlavu s kónickou přilbicí. Zatím neověřeným nálezem zůstává přilba z anglické řeky Tees, která je nápadně podobná přilbě z Gjermundbu. Dále se na internetových aukcích objevují přilby, ale jejich pravost nelze ověřit. K podrobnějším datům doporučuji přečíst článek „Grafnir hjálmar“.

Komparativní materiál – závěs barmice
Z toho vyplývá, že ve Skandinávii známe metodu zavěšení barmice pouze u přilby z Gjermundbu, a proto je třeba zkoumat tuto problematiku ze širší perspektivy. Dochování a interpretace zařízení sloužící k uchycení barmice je obecně problematické. V mnoha případech se po obvodu spodního okraje nacházejí otvory bez pozůstatků barmice, a jelikož díry jsou poměrně daleko od sebe, vyvstává komplikace. Za takových okolností není ani jisté, že otvory sloužily k uchycení ochrany krku, protože stejně dobře mohly sloužit k přinýtování výplně přilby či řemínků. To je například problém přileb z polských nalezišť Lednice (Ostrów Lednicki) a Orchowa (Jeziora Orchowskie), již zmíněné Nemie, Olomouci nebo norského Gjermundbu. U těchto přileb nemůžeme s absolutní jistotou tvrdit, zda otvory:

  • nesloužily k přinýtování výplně přilby nebo řemínků.
  • nesloužily k uchycení kroužků, na kterých byla pověšena barmice.
  • nesloužily k uchycení koženého pásku na vnitřní straně přilby, na kterém byla pověšena barmice nebo jiná ochrana krku.
  • nesloužily k uchycení horizontálně nasměrovaných oček, kterými byl provlečen drát, na němž byla zavěšena barmice.

Spodní okraj přilby z Gjermundbu; detail metody uchycení ochrany krku. Převzato z portálu; autor fotky Leif Pedersen.

Při posuzování výše zmíněných přileb se nesmíme dopustit generalizace. Měli bychom brát každý nález samostatně a zohlednit vzdálenost otvorů od spodního okraje přilby a další faktory. U přilby z Gjermundbu se otvory nacházejí dost blízko spodnímu okraji a ve dvou z nich se stále nacházejí kroužky, a proto se domnívám, že za tyto kroužky mohla být pověšena barmice (viz také např. Vike 2000: 8), třebaže byly vysloveny názory, že otvory se nacházejí daleko od sebe (2 cm), a tak v nich byl uchycen spíše kožený závěs vyztužený kovovými pásky (Munksgaard 1984: 87).

Zde diskutovaný předmět však může představovat sofistikovanější metodu, kterou nacházíme na několika evropských přilbách. Tato metoda spočívá v nanýtování samostatného plného pásu, kterým je provlečen drát, na který je pověšena barmice. Kroužky z pásku vystupují skrze zářezy na jeho spodním okraji. Tato metoda je časově i finančně náročná, ale je velmi efektivní a zároveň vzhledná. Můžeme rozdělovat dva podtypy této metody:

  • Rekonstrukce závěsu barmice na přilbě z Coppergate. Převzato z Tweddle 1992: 1000, Fig. 462.

    podtyp A: základ závěsu barmice představuje přehnutý plech, do kterého se vysekají či vystříhají zářezy. Obě části plechu se přinýtují ke spodnímu okraji přilby (na její obvodový pás) a do zářezů se postupně vkládají kroužky držící barmici a skrz ně se protahuje drát. Tuto metodu lze nalézt na přilbě z Coppergate (široký 10,3 mm), přilbách ze Stromovky, přilbě z Gnězdova a Bojné, svatováclavské přilbě a také na některých přilbách z doby vendelské (Valsgärde 7, 8, Vendel 12 a dost možná také Vallentuny). Závěs přilby z Coppergate je vyrobený z mosazi (Tweddle 1992: 960–965, 999–1003, 1052–1053), zatímco závěsy vendelských přileb jsou bronzové (Arwidsson 1977: 23, Abb. 24; Arwidsson 1954: 24, Abb. 10),  závěs svatováclavské přilby byl stříbrný a špatně zachované závěsy přileb ze Stromovky, Bojné z Gnězdova 1 jsou železné (viz článek „Přilba z Bojné (?)“).

  • Rekonstrukce závěsu barmice na nedávno objevené přilbě. Převzato z Kirpičnikov 2009: 35, Obr. 10.

    podtyp B: základ závěsu barmice je plech, jehož zuby jsou ohnuté dozadu a tvoří tunel, kterým je prostrčen drát, stejně jako u podtypu A. Tato metoda se objevuje u řady východních přileb typu „Černá mohyla“ 10.-11 století. Závěsy jsou vždy železné a nejčastěji postříbřené. To se například týká nedávno objevené přilby, o které referuje A. N. Kirpičnikov (Kirpičnikov 2009: 6–8) a která je uložena v galerii “Ruská komnata”. Její železný, postříbřený a rytinami ozdobený závěs barmice je široký 1,8 cm (Kirpičnikov 2009: 8).


Ilustrační náčrt metody plného pásu: podtypy A a B. Autor obrázku: Jan Zbránek.

Detail nanýtovaných oček. Převzato z: Arwidsson 1942: 28, Abb. 20.

Na stejné metodě jako podtypy A a B fungují průvlaky, které se objevují u dalších přileb z vendelského období (Vendel 1 a Valsgärde 6). Skrze tyto bronzové průvlaky, které jsou nanýtovány na spodní okraj přilby, je provlečen drát se zavěšenou barmicí (Arwidsson 1942: 28–9, Abb. 20). Svým způsobem jde o jednodušší alternativu výše zmíněných metod, které využívají plnou ochranu zavěšovacího zařízení. Podobnou metodu ve formě jednoduchých oček nalezneme také u zadní strany lícnic přilby z Coppergate:


Převzato z Tweddle 1992: 999, Fig. 431.

Přilba z Kazazova, podtyp A.

Jestliže jsme výše zmínili horizontálně nasměrovaná očka, pak bychom se měli zmínit například o přilbách z Pécse, Kazazova nebo Gorzuch. Na těchto východních přilbách (a jak jsme naznačili výše, možná také u některých kónických přileb) se objevuje další jednodušší metoda závěsu přilby – jednoduchá očka z drátu (v ruské terminologii tzv. ouška), kterými je protažen drát se zavěšenou barmicí. Opět můžeme rozlišovat mezi dvěma podtypy:

  • podtyp A: očka se nacházejí na zvonu přilby (např. přilba z Pécse, Kazazova, detektorářský nález z Lvovské oblasti).
  • podtyp B: očka se nacházejí na pásku, který je nanýtován na okraj přilby (např. přilba z Gorzuch).

Metoda používající očka, která se na přilbách objevila někdy na přelomu 10. a 11. století, však má své nevýhody. Vytváří překážku na vnější straně přilby, která má být co nejhladší, a rána do této překážky může vést ke rozhození, zranění a zároveň poškození závěsného zařízení. Současně tato metoda nepůsobí tak vzhledně, jako dříve zmiňované plné závěsy nebo průvlaky.


Ilustrační náčrt metody horizontálních oček: podtypy A a B. Autor obrázku: Jan Zbránek.

Pokud jde o fragment z Birky, mohl náležet k plným závěsům. Vzhledem k nekompletnosti však není možné určit, zda patřil k podtypu A nebo B. Sergej Kainov ze Státního historického muzea v Moskvě, s nímž jsem tento fragment konzultoval, mi sdělil, že s přihlédnutím k použitému materiálu (bronz) se domnívá, že fragment spíše náležel k podtypu A, ale přináležitost k podtypu B nelze vyloučit. Spojitost síně s východním kulturním okruhem byla potvrzena (Hedenstierna-Jonson 2006: 17–21), a tak se nabízejí obě možnosti. Detailní zkoumání závěsných zoubků, které jsou nyní narovnané či dokonce otočené na druhou stranu, by mohlo přinést odpověď na otázku, zda byl z fragmentu odtržen zadní/vnitřní díl (podtyp A), nebo fragment zadní/vnitřní díl pásu postrádal a zoubky byly jednoduše ohnuté (podtyp B).

Výpovědní hodnota fragmentu

Přestože nález by se mohl zdát bezvýznamný, v případě, že náležel k přilbě, by mohl mít vysokou výpovědní hodnotu. Tu se pokusím vyjádřit následovně:

  • V případě, že fragment představuje závěs přilby, obohacuje skandinávský materiál týkající se přileb, který se skládá především z masek a metodu závěsu naznačuje pouze v jednom případě (Gjermundbu, nepočítáme-li nepotvrzenou přilbu z Tees).
  • Fragment může prokazovat, že skandinávské přilby používaly efektivní zařízení k zavěšení barmice. Při rekonstrukci vikinských přileb se často přistupuje k metodě, která spočívá v navrtání velkého množství děr po obvodu. Barmice se poté jednoduše navleče. Srovnáním závěsných zařízení se ukazuje, že tento způsob nebyl používán, zřejmě proto, že vyžadoval značné úsilí. Plný závěs v porovnání vyžaduje zlomek nýtování, zpevňuje okraj přilby a poskytuje možnost zdobení.
  • Fragment připomíná, že přilby doby vikinské byly zdobené drahými kovy, jak se ukazuje i u ostatních fragmentů a v písemných pramenech. Kontext nálezu (síň) naznačuje bojový charakter, možná původní zdobená přilba tedy nemusela být pouhou maskou, nýbrž byla určena k boji, což dost možná souvisí s podobou fragmentu.
  • Jestliže bylo v článku o předchozích fragmentech řečeno, že zhruba 300 kroužků mohlo náležet k barmici (Ehlton 2003: 17), pak mohly náležet k tomuto fragmentu, stejně jako k předchozím fragmentům.


V prvé řadě bych chtěl poděkovat Pavlu Voroninovi, který poskytl fotografie a umožnil tak vznik článku. Dále bych chtěl poděkovat Sergeji Kainovovi za četné konzultace nejen fragmentu z Birky, ale také komparativního materiálu. Dík patří také Romanu Královi a Richardu Grünfeldovi za konzultaci. Současně bych chtěl vyjádřit svůj vděk Janu Zbránkovi, který se ochotně pustil do ilustrací.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Rekonstrukce přilby z Černé mohyly poblíž Černihovu na Ukrajině, 2. polovina 10. století. Převzato z Kirpičnikov 2009: 63, Obr. 46.


ARWIDSSON, Greta (1942). Valsgärde 6, Uppsala.

ARWIDSSON, Greta (1954). Valsgärde 8, Uppsala.

ARWIDSSON, Greta (1977). Valsgärde 7, Lund.

EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Dostupné z:

HEDENSTIERNA-JONSON, Charlotte (2006). The Birka Warrior – the material culture of a martial society, Stockholm [doktorská práce]. Dostupné z:

KALMRING, Sven (2014). A conical bronze boss and Hedeby´s Eastern connection. In: Fornvännen 109, Stockholm. Dostupné z:

Kirpičnikov 2009 = Кирпичников А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы, Sankt-Petěrburg. Dostupné z:

MUNKSGAARD, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster: 85–89.

TWEDDLE, Dominic (1992) (ed.). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

VIKE, Vegard (2000). Ring weave : A metallographical analysis of ring mail material at the Oldsaksamlingen in Oslo, Oslo [vysokoškolská práce]. Dostupné z:

Přilby typu Stromovka/Gnězdovo, dostupné z:

Přilby v raném středověku, dostupné z:

Rekonstrukce kónické “normanské” přilby z jednoho kusu dle nálezu z Olomouce – 11.–12. st., dostupné z:

Potištěné textilie ve východní Evropě


Jedna z potištěných látek Savelyevy Ekateriny.

Již nějakou dobu se zabývám dobovou módou a možnostmi její rekonstrukce. Proto jsem byl uchvácen, když se na Facebooku objevila práce Savelyevy Ekateriny z Moskvy, která vyrábí překrásné potištěné hedvábné a vlněné kostýmy. Zároveň mi však vrtalo hlavou, zda je potisk textilií podložen dobovými prameny, nakolik byl rozšířený a zda je adekvátní při rekonstrukci raného středověku. A tak jsem začal pátrat.

Hned na počátku bádání jsem si uvědomil dvě věci:

  1. že zájemce o toto téma musí být vybaven znalostí ruštiny.
  2. že internet není nejlepším médiem pro získávání podobných informací, protože jsem nebyl schopen nalézt jedinou komplexní práci o starých potištěných textiliích, třebaže potisk látek byl a doposud je ve východní Evropě poměrně populární (viz článek na Wikipedii).

Přesto jsem byl schopen najít několik základních informací. Potisk hedvábí, bavlny a lnu je znám z exotických končin, zejména Íránu, Egypta, centrální Asie nebo Indie. Lze předpokládat, že tyto potisk již utkané látky byl alternativou k vzorovanému hedvábí, i když natištěný motiv musel být poměrně nestálý. Jako názorné příklady si můžeme uvést tyto nálezy:

  • Potištěné hedvábí z Moščevaja Balky, Severní Kavkaz, 8.–9. století, fotky zde zde. Další potištěná textilie z téhož naleziště zde.
  • Potištěný a pozlacený len z Egypta, 9. století, fotka zde.
  • Potištěná a pomalovaná bavlna z Íránu, 10.–11. století, fotka zde.

I ve východní Evropě můžeme nalézt několik raných nálezů. Jeden z nich pochází z Gnězdova u Smolensku – jedná se o rudý hedvábný fragment utkaný v plátnové vazbě, který byl potištěn zelenými medailony s motivy gryfů (rekonstrukci viz zde):

Tkaniny, fragmenty látek z oděvů nalezených v mohylových komorách 11, 25, 56, 61, 62; tkaniny z mohyly 62 (…) byly zkoumány M. V. Fechnerovou. Nalezené fragmenty jsou hedvábné, utkané v plátnové vazbě. Jeden z fragmentů tvořila potištěná látka s rudým podkladem a zeleným vzorem; část zbytků měla olemovaný okraj. Druhý fragment měl olemovaný okraj a v dírce připevněný bronzový knoflík. Také byla nalezena jemná tkanina s plátnovou vazbou, která nesla stopy po drobných záhybech, zřejmě se jednalo o košili. Kromě toho tam byla nalezena vzorovaná stuha z hedvábí a pozlacených stříbrných nití. Nitě jsou byzantské, ale stuha byla utkána ve východní Evropě. Všechny zkoumané předměty se vyskytovaly v 10. století.” (Kamenetskaja 1991151)

Cenný nález představuje také potištěné hedvábí utkané v keprové vazbě, které bylo nalezeno v mohyle B u Rosavy a které se datuje do 10. století (Jakunina 1940). Tmavý motiv je natištěn na hnědém vybledlém podkladu, jehož původní barvy není možné určit.

Motivy z Levanki.

Další potištěné textilie byly nalezeny v mohyle č. 2 v obci Levanki u Černihovu. V té byly odkryty dva hnědé vlněné fragmenty utkané v různě kvalitní plátnové vazbě, na kterých byly natištěny černé medailony. Sporná je datace mohyly – Jakunina 1940 se domnívá, že pochází z 11.–12. století, zatímco Michailova 2010 zastává názor, že pochází z 10. nebo začátku 11. století a že natištěné motivy jsou byzantské. Bližší informace o mohyle a textilních nálezech naleznete zde. Fotky fragmentů textilu zde a zde.

Další nálezy byly odkryty v přiladožských mohylách pocházejících z 10.–12. století (konkrétně Gaygovo [Гайгово] 1 – II/10.1, I/5.1; Gaygovo [Гайгово] 3 – I/8.2; Kurgino [Кургино] 2 – I/10.2; I/11.1). Kočkurkina – Orfinskaja 2014 informují, že na hnědou vlnu utkanou v plátnové vazbě byly natištěny modré a žluté medailonky, a domnívají se, že potisk vlny byl lokální imitací importovaných kusů, které byly z hedvábí, lnu a bavlny (str. 18).


Razítko, které užívá Savelyeva Ekaterina k potisku.

V ugrofinských mohylnících (Krukovo-Kuznovský a Košibeevský) z 1. tisíciletí našeho letopočtu byly nalezeny další dva fragmenty potištěné vlny (Efimova 1966: 128). V obou případech je vlna utkána v plátnové vazbě, je hnědá a je potištěna tmavými pruhy.

V rajkoveckém hradišti (Райковецкое городище), které se datuje do 11.–13. století, bylo nalezeno malé razítko, které mohlo sloužit k potisku vlněné látky (Gončarov 1950: 126). Průměr kulatého razítka je 3,2 cm a délka dochované části držadla 4,6 cm.

Na rozdíl od 12. století, ve které lze potisk tkanin spolehlivě prokázat, se potisk na textilních nálezech z východní Evropy z období 9.–11. století špatně dochoval. Je přítomný na dvou hedvábných textiliích (Gnězdovo, Rosava) z 10. století, které lze považovat za import. Vlněné verze mohou daleko spíše představovat místní produkci, která dovážené potištěné hedvábí imitovala (Aristov 1866: 135; Jakunina 1940Orfinskaja 2011), čemuž nasvědčuje i použití medailonových motivů i nálezy razítek. Jinou kapitolou je pak potisk ugrofinských textilií, který je podle všeho starší a namísto medailonků sestává z pruhů. Vlněné textilie jsou dnes vlivem činnosti huminových kyselin hnědé.

Předpoklad, že hedvábné látky potištěné dekorativními medailonky nebyly ve staré Rusi původní, lze porovnat s byzantskými iluminacemi. Například Menologion Basila II. z konce 10. století vyobrazuje Bulhary, kteří mají při zabíjení Byzantinců hedvábné kaftany s “medailony”. Není možné říci, zda se autor snažil vyobrazit vzorované nebo potištěné hedvábí, ale můžeme s jistotou říci, že obě varianty se na území staré Rusi v omezené míře vykytovaly již v 10. století. V 11. století a 12. století bylo vzorované/potištěné hedvábí tak populární, že začaly vznikat vlněné imitace, které jsou archeologicky zachovány. Oděvy zdobené medailonky mají i kyjevské princezny Anna a Alžběta (manželka norského krále Haralda Krutého), které znázorňuje freska z chrámu svaté Žofie v Kyjevě z 11. století.



Aristov 1866 = Аристов Н.Я. 1866. Промышленность Древней Руси. Санкт-Петербург.

Efimova 1966 = Ефимова Л. В. 1966. Ткани из финно угорских могиль ников I тыс. н. э. // Краткие сообщения Института археологии. Вып. 107. Москва: Наука, 127–134. Online.

Gončarov 1950 = Гончаров В. К. 1950. Райковецкое городище. Киев.

Jakunina 1940 = Якунина Л. И. 1940. О трёх курганных тканях // Труды ГИМ вып. 11, 147–158.

Kamenetskaja 1991 = Каменецкая Е. В. 1991. Заольшанская курганная группа Гнездова // Смоленск и Гнездово: к истории древнерусского города. Москва: МГУ, 125–174. Online.

Kočkurkina – Orfinskaja 2014 = Кочкуркина С. И., Орфинская О. В. 2014. Текстиль из погребений Приладожской курганной культуры (технологическое исследование) // Труды КарНЦ РАН. No 3. Петрозаводск: КарНЦ РАН, 9–20. Online.

Michailova 2010 = Михайлова К. А. 2010. Византийские влияния на парадный костюм североевропейской и древнерусской аристократии эпохи викингов //Диалог культур и народов средневековой Европы. Санкт-Петербург, 256–262.

Orfinskaja 2011 = Орфинская О. В.  2011. Текстильные находки с Селитренного и Водянского городищ (раскопки Поволжской экспедиции 1974 и 1981 гг.) // Диалог городской и степной культур на евразийском пространстве. Материалы V Международной конференции, посвященной памяти Г.А. Федорова-Давыдова 2-6 октября 2011. Астрахань, 235–240. Online.

Internetové odkazy a fóra:

Атрибуция набивных тканей из кургана №2 у с. Левенка Стародубского уезда из раскопок Д.Я. Самоквасова. Online.

Několik poznámek k ranně středověkým kaftanům východní a severní Evropy. Online.

Nohavice v době vikinské


V médiích a popularizační literatuře panují tendence vyobrazovat středověk jako dobu hrubosti, surovosti a jednoduchosti. A o době vikinské toto platí dvojnásob. Těžko bychom v laické veřejnosti hledali člověka, který by si staré Seveřany v době vikinské spojoval s čistotou, komfortem a zdobeností. Opak je však pravdou, jak si můžeme ukázat právě na příkladu nohavic.

Různé druhy nohavic, punčoch a nadkolenek či podkolenek mají v evropské oděvní historii dlouhou tradici. Již Ötzi nosil v době kolem 3300 př. n. l. kozinkové nohavice, které si připevňoval na opasek. V horském prostředí tyrolského Rieserferneru byl nalezen pár vlněných nohavic datovaný do 8. – 6. století př. n. l. Během našeho letopočtu se tyto oděvy dočkaly rozsáhlejšího využití, díky čemuž se dochovalo více exemplářů. Jmenovat můžeme nálezy z francouzského Martres-de-Veyre (2. století), z dánských bažin (doba železná; Hald 1980: 335), z Brém (12. století), ze švédského Bockstenu (13. – 15. století; Nockert 1997: 64-73) či z grónského Herjólfsnesu (12. – 16. století; Østergård 2004: 223-228; Fransen et al. 2011: 134-136). Tyto a další nálezy hojně podporují iluminace, ve kterých jsou zaznamenány funkce nohavic, metody fixování a například zdobení. Samostatné nohavice byly používané do 1. poloviny 16. století, kdy byly nahrazeny renesančními punčochami (viz diskuzi zde). A jejich modifikované podoby používáme víceméně doposud.

U nohavic můžeme rozlišovat jejich módní a ochranný aspekt. Indikátorem módních nohavic je nákladné provedení z drahé barvené textilie (pravdou však je, že všechny nohavice byly módní v tom ohledu, že se snažily dodržovat podobný střih a vypasování). Tyto nohavice byly nošeny při slavnostních příležitostech a nejrůznějších ceremoniích. Oproti tomu ochranné nohavice sloužily proti chladu (jako dnešní podkolenky), při práci či proti úderům (příkladem může být tibialia římských legionářů vyráběná z plsti či bojové nohavice vrcholného středověku, nazývané ve staroseverštině treyjuhosa a brynhosa). Většina nohavic mohla být nošena muži, ale některé (např. nález z Martres-de-Veyre) byly nalezeny v ženských hrobech. Jelikož pod ženskými tunikami nebyly vidět, musely tyto nálezy přes všechno své případné zdobení sloužit primárně jako ochrana před zimou.

Na konci úvodu bych ještě rád poznamenal, že problematikou středověkých nohavic se u nás zabývá titul:

  • VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.


Staroseverština pro označení nohavic používá výraz hosa (pl. hosur). Etymologicky přitom souvisí s anglosaským hosa, anglickým hose, starohornoněmeckým hose, německým Hosen či dánským hose. Latinské prameny používají označení tibialia (podle lat. tibia, “holenní kost”).

Slovníky staroseverštiny slovo hosa definují takto:

  • Kus oblečení, které sloužilo k zakrytí nohy mezi kotníkem a kolenem.” (Fritzner 1867: 284-285)
  • Nohavice nebo punčocha, která kryje nohu mezi kolenem a kotníkem a která slouží jako druh přiléhavých kalhot nebo kamaší.” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280)
  • Ke koleni dosahující dlouhá punčocha, kamaše.” (Baetke 2006: 270)

Nejstarší výskyt slova hosa ve staroseverské literatuře se nachází v příležitostné strofě Steinara Sjónasona, která se datuje do 2. poloviny 10. století a která se dochovala v Sáze o Kormákovi (kap. 12).


Soudobá nebo pozdější móda? Aneb jak je to s prameny

Snorri Sturluson, známý islandský básník a historik, píše ve své Sáze o Óláfovi Mírném (Ólafs saga kyrra), že se v Norsku nohavice objevily až za vlády Óláfa Mírného (1067 – 1093), tedy v již v období, kdy doznívala doba vikinská. Snorri hodnotí tyto nohavice jako projev nové zahraniční módy:

Za dnů krále Óláfa se v obchodních městech rozmohly taverny a pitky. Tehdy se lidé začali oblékat podle nové módy, na nohou měli natěsno přivázané okázalé nohavice [drambhosur], někteří si dávali na nohy zlaté kruhy a muži nosili tuniky dlouhé po zem, se šněrováním na boku a s rukávy dlouhými na pět loktů a tak úzkými, že musely být zavazovány na provázky až po ramena. Měli vysoké boty celé obšité hedvábím, někteří také zlatem. A mnoho dalších novot bylo tehdy k vidění.” (Sága o Óláfovi Mírném, kap. 2)

Je možné, že nohavice dorazily do Skandinávie až s jižní módou na konci 11. století, když jsem předestřel, že nejstarší použití slova hosa spadá do 10. století? Nebo je možné, že nohavice byly používány do 10. století, následně zmizely a lidé se k nim o sto let později vrátili? To se, alespoň vzhledem k následujícímu komentáři, nezdá být příliš pravděpodobné. Nebo si zde Snorri vymýšlí? To také nelze říci s jistotou, protože Snorri platí za kapacitu své doby. Proto se mi zdá pravděpodobnější předpokládat, že sága zde reflektuje proměny v zahraniční kultuře a módě, kterou kupci a další cizozemci zanesli do “obchodních měst”, jak se psáno v úryvku. Tato móda mohla ovlivnit délku a zdobení nohavic (sága doslova používá výraz drambhosur, což lze přeložit jako “okázalé/honosné nohavice”), jejichž jiná podoba byla užívána v předchozích stoletích.

Nohavice jsou zmíněny přinejmenším ve třech ságách, jejichž děj se datuje do doby vikinské. Jako první jsem vybral zmínku ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi, ve které má Egil na pohřbu svého syna sváteční oblečení. To mu vlivem jeho opuchnutí prasklo, což je pro ságy typický projev zármutku ze ztráty syna. Mezi Egilovým oblečením můžeme najít také nohavice:

“A říká se, že když ukládali Boðvara do hrobu, byl Egil vystrojen takto: na nohou měl napevno přivázané nohavice, měl červenou barchetovou tuniku s těsným vrškem a šněrováním na boku. A lidé povídají, že natekl tak, že na něm tunika a nohavice praskly.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 80; v českém překladu kap. 78)

Zajímavou zmínku podává také Sága o Njálovi:

Ona odpověděla: ‚Zdálo se mi, že tvůj bratr Þorvald byl oblečený v červené tunice, která mi přišla tak těsná, jako by na něm byla přišitá. Zdálo se mi také, jako by byl v červených nohavicích, omotaných špatnými stužkami. Bylo mi úzko, když jsem ho viděla tak ubohého, ale nemohla jsem nic dělat.’” (Sága o Njálovi, kap. 134; Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 501-502; upraveno)

A potřetí jsou nohavice citovány ve dvou pasážích Ságy o Óláfu Svatém, které popisují oblečení norského lokálního krále Sigurða Svině (Sigurðr sýr):

O jeho oděvu se praví, že měl na sobě modrou tuniku a modré nohavice, vysoké holínky, sešněrované kolem lýtek, šedý plášť, široký šedivý klobouk, aby stínil tvář, v ruce hůl s pozlaceným stříbrným knoflíkem a stříbrným kruhem.
Když král dopověděl tato slova, posadil se a dal si zout holínky, natáhl si nohavice z korduánu a připevnil si pozlacené ostruhy. Sňal plášť a tuniku a oblékl si skvělé šaty a šarlatový plášť, opásal se zdobeným mečem a s pozlacenou přilbou na hlavě se vyhoupl na koně.” (Sága o Óláfu Svatém, kap. 33-34; STURLUSON, Snorri: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967: 34-35; upraveno)

Vyjma ságové literatury zmiňuje nohavice také arabský vyslanec Ibn Fadlán kolem roku 921:

Oděli ho do kalhot, nohavic [rān], bot, tuniky a hedvábného kaftanu se zlatými knoflíky a na hlavu mu dali hedvábnou čepici lemovanou sobolí kožešinou.” (Ibn Fadlán: Risala, § 89)

nohavice-frankoveMimo písemných pramenů můžeme používat také soudobou ikonografii, která je mimořádně cenným pramenem. Jedná se zejména o výšivku z Bayeux (cca 1076), vyobrazení Knúta Velikého (cca 1031), anglosaské a franské žaltáře (např. Stuttgarský žaltář) a gotlandské obrazové kameny (Etelhem).

Ze všeho nejvýmluvnější jsou však hmotné prameny. Pokud je mi známo, v severském prostředí byl odkryt pouze jeden nález, který je interpretován jako fragment nohavice. Ten byl nalezen v Hedeby, datuje se do druhé čtvrtiny 9. století (Hägg 2015: 38) a jedná se o nohavici ze dvou kusů vlněné látky, které byly nejprve sešity horizontálně a pak vertikálně do trubice (Hägg 1984: 20-24). Šev se nachází na zadní straně. Na vrcholku přední strany pak byl připevněn řemínek z kozí kůže. Z 10. a 11. století se pak dochovaly nejméně tři páry honosných hedvábných nohavic se šlapkou, které ukazují, že nohavice byly nedílnou součástí soudobých oděvů vysokých církevních i světských hodnostářů (nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, nohavice Jindřicha III. [obr. 1, obr.2], nohavice Klementa II.). Hedvábné punčochy neznámé délky byly uloženy také v hrobech českého knížete Boleslava II. a císaři Konrádu II. (Bravermannová 2006: 202-203)




Rekonstrukce fragmentu z Hedeby. Obrázek převzat z Elsner 2004: 46.

S mírnou obavou, že se dopouštíme jisté generalizace, můžeme konstatovat, že všechny typy pramenů poukazují na to, že se ve Skandinávii doby vikinské používaly nohavice dlouhé přibližně po kolena (viz také slovníková hesla v Terminologii). V soudobé Evropě však nalezneme i dlouhé nohavice, například nohavice hraběte Raimonda z Toulouse, které se datují před rok 978 a které se svými 84 cm dosahovaly po stehna (Kania 2010: 386). Oproti tomu fragment z Hedeby dosahoval nevysoko nad koleno (ačkoli nejnovější rekonstrukce připouští i jinou variantu, viz obrázek níže). Vysoké nohavice dosahující stehen patří až mezi pozdější skandinávské nálezy (Herjólfsnes, Bocksten) a tyto nohavice mohly být připevněny k samostatnému opasku nebo k bruchám. Můžeme také říci, že mohly být kombinovány dlouhé nohavice s dodatečnými punčochami dosahujícími kolen.

Zdá se, že byly používány nohavice bez šlapky (tzn. pouze trubice natažená přes lýtko, která nekryla chodidlo), které anglosaská literatura nazývá fótleáse lǽsthosan. Takový typ vyžadoval používání bot. Oproti tomu nohavice se šlapkou (šlapka, stsv. leistr), které musely být také používány a které bychom dnes spíše označili za podkolenky/nadkolenky, mohly být nošeny bez další obuvi (třebaže šlapka musela být tomuto účelu přizpůsobena – vyztužena). V případě, že byly používány s obuví, mohly nahrazovat ponožky (stsv. sg. sokkr / pl. sokkar).




Novější rekonstrukce textilních fragmentů z Hedeby. Převzato z Schietzel 2014: 191.

Slovník Cleasby – Vigfússon uvádí, že “nohavice byly často ze skvělých látek” (Cleasby – Vigfússon 1874: 280), což je jistě založeno na ságových zprávách. Můžeme říct, že mohly být používány čtyři druhy materiálů, a sice vlna, len, hedvábí a kůže.

Dochovaný vlněný fragment z Hedeby je vyroben z čtyřvazného kepru, což obecně vzato není nejjednodušší vazba. Totéž platí i o nálezech z Herjólfsnesu (až na jeden, který má plátnovou vazbu) a Bockstenu. Vlněné nohavice hraběte Raimonda z Toulouse jsou vyrobeny z třívazného osnovního kepru.

Lněné varianty nohavic jsou písemně a archeologicky doloženy u karolinských Franků, a to je také důvod, proč se k této variantě přiklání Thor Ewing ve své knize Viking Clothing (Ewing 2006: 94), který považuje honosné nohavice popsané v ságách právě za lněné. Jediný hmotný podklad lněné varianty jsou punčochy sv. Germana ze 12. století, které jsou nålbindingované, opatřené šlapkou a dosahují nanejvýše kolen.

Hedvábné nohavice nejsou v ságách zmíněny, ale můžeme o nich uvažovat na základě nohavic Jindřicha III., Klementa II., Konráda II. a Boleslava II.

Zajímavé jsou kožené nohavice, které se zdají být populární jak u Seveřanů (viz leðrhosa, skinnhosa), tak u Anglosasů (viz leðerhosa). Podle mého soudu je to způsobeno tím, že kůže zaručuje noze oproti látce větší ochranu a lze ji dobře vypasovat.

Nelze jednoznačně říci, který z materiálů byl používán výlučně na honosné nohavice a který na pracovní nohavice. Místo toho se zdá, že hedvábí a len (jemnější tkaniny) sloužily spíše na výrobu honosných nohavic, zatímco vlna a kůže variovaly ve kvalitě zpracování (importované, jemněji utkané, barvené × domácí, hrubě utkané, nebarvené) a díky tomu existovaly dražší a levnější varianty.



Stejně jako u jiných staroseverských oděvů můžeme rozlišovat mezi barveným a nebarveným oblečením. Na toto téma již máme na těchto stránkách článek, ve kterém docházíme k závěru, že nebarvená textilie byla nejméně honosná, zatímco modrá byla honosnou barvou střední třídy a nejhonosnější barvou ze všech byla červená, která patřila ke dvorům.

Nebarvená látka (v přírodní šedé či hnědé barvě) byla použita v případě nálezů z Hedeby, Herjólfsnesu a Bokstenu. Modré nohavice zmiňuje Sága o Óláfu Svatém (kap. 33) a je zajímavé, že je zmíněn i kontext jejich používání – král Sigurð Svině je má na sobě, když dohlíží na práci na poli (sága dodává, že Sigurð si neliboval v přepychu), a jakmile se objeví poselstvo krále Óláfa, oblékne si namísto nich honosnější nohavice z korduánu (jemné kozinky). Lze předpokládat, že tyto modré nohavice jsou barveny borytem. Sága o Njálovi (kap. 134) zmiňuje červené nohavice a je jen otázkou, zda si posluchač představil nohavice barvené mořenou či košenilou. Nohavice hraběte Raimonda z Toulouse však byly barveny košenilou.

Také Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá 30) ze 13. století udává: „Na nohavice vyber látku hnědé barvy. Na nošení nohavic z černé kůže rovněž není nic špatného, ale žádná jiná látka se nehodí vyjma šarlatu.

Již jsme zmínili, že v Sáze o Kormákovi (kap. 12) přednáší básník Steinar Sjónason strofu, která zmiňuje „lišejníkově rudá nohavice“ (hosa mosrauða). To naznačuje, že rudá mohla být dosažena také barvivem z lišejníků. Je tu ale jeden háček, na který se příliš často nehledí – a sice kontext, během kterého byla strofa přednesena. Steinar totiž strofu přednese Bersimu poté, co mu záměrně strhne talismany, aby prohrál v následujícím boji:

Dlouho už žiji,
nechám rozhodovat bohy,
nikdy jsem nenosil
lišejníkově rudou nohavici,
nikdy jsem si nepřipevnil
na krk váček
plný bylin.
Přesto stále žiji.
(doslovný překlad)

Strofa v kontextu vyzní přibližně tak, že Bersi talismany nepotřebuje, protože bohové mu jsou schopni poskytnout lepší ochranu. Nohavice je zde přitom popsána jako jeden z talismanů (ochranná zde zřejmě není nohavice jako taková, ale barvivo získané z lišejníku). Strofa také naznačuje, že význam tohoto talismanu byl všeobecně známý. Jinými slovy, pokud je strofa původní (2. polovina 10. století), znamená to, že nohavice nebyly pouze výsadou elit, ale byly plošně rozšířeny v chudší i dražší variantě, stejně jako tomu nasvědčují výše popsané materiály a barvy.

Fixování a vypasování

bayeux1Aby hotové nohavice plnily svůj módní účel, bylo potřeba je nějak upevnit a vypasovat. K tomuto úkoly se nejlépe mohly hodit podvazky, které jsou dochované jak v archeologických nálezech, tak v ikonografii i písemných pramenech. Mohlo jít o ozdobnou stuhu (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnasterta či anglosaský hosebend, viz výjev na výšivce z Bayeux) či kožený řemínek s přezkou (tomuto nejlépe odpovídá staroseverský výraz hosnareim, viz nález hrobu Lejre 1058). Podvazky mohly být samozřejmě používány i bez nohavic k vypasování kalhot.

Ve výše citovaných úryvcích je fixování popsáno následujícími frázemi:

  • strengja fast at beini; doslova “napevno přivázat k noze”
  • lerka at beini; doslova “natěsno přivázat k noze”
  • setti á fætr sér; doslova “připevnit si na nohy”

Fráze se vztahují buď k přivázání k opasku či bruchám, nebo k upevnění podvazku. To implikuje vypasování, které je u nohavic podstatné. Předpokládáme, že se při dodržení správného střihu a použití podvazku dospělo požadovaného vypasování.

Mimo toho se v Sáze o Njálovi používají k fixování nohavic ovinky/stužky podobné ovinkám (vefja at dreglum; doslova “omotané stužkami”), pro něž se ve staroseveršině běžně užívají výrazy spjǫrr/vindingr. Thor Ewing na příkladu De Carolo Magno ukazuje, že ovinky přes nohavice byly používány také u Franků (Ewing 2006: 94). Nohavice z Bockstenu byly kolem stehna omotány jednoduchými koženými řemínky.

Podvazky mimo praktické funkce ukazují majitelovu movitost, což dobře koresponduje s výše uvedeným úryvkem ze Ságy o Njálovi, kde je Yngveld sklíčená ze snu o nehonosných ovinkách, kterými má její syn ovázané nohavice (!).

Třebaže jsem výše naznačil, že nohavice zřejmě dosahovaly po kolena, neznamená to, že nemohly být nějakým způsobem uchyceny k opasku nebo bruchám a tímto způsobem také fixovány. Vpravo můžete vidět rekonstrukci nohavic a podvazků, které byly nalezeny ve slezských Stěbořicích. Z předního horního okraje vybíhá provázek, který je zřejmě připevněn k opasku. U fragmentu z Hedeby vybíhá řemínek z téhož místa, ale zdá se, že měl dva konce. Z toho usuzuji, že nebyl přivázán k opasku, nýbrž byl zavázán na zadní straně nohy.



Třebaže samostatné nohavice i kalhoty se šlapkou známe již od prehistorických dob, samostatné nohavice či podvazky jsme v době vikinské schopni zaznamenat až od roku cca 900, třebaže je pravděpodobné, že se používaly po celou dobu vikinskou (franské žaltáře, které je vyobrazují, pocházejí z 1. poloviny 9. století). Relevantní nálezy pocházejí z 10.-11. století a je možno je porovnávat s nálezy z 12.-15. století.

Ukazuje se, že staří Seveřané velice dbali o svůj zevnějšek, řídili se kontinentálními módními trendy a rádi ukazovali své postavení pomocí zdobených oděvů, tunik a nohavic a dalších částí oděvu. Nohavice nejčastěji dosahovaly výšky kolen, ale nezavrhujeme ani delší varianty. Mohly mít šlapku.

Používány byly zřejmě dvě varianty, a sice dražší a levnější. Nákladnější nohavice byly ze lnu, vlny, hedvábí či jemné kůže. Látka je často barvená. Používají se pouze při speciálních příležitostech. Jsou fixovány podvazkem z brokátové stuhy vyrobené na karetkách, řemínkem s kováním či ovinkami. Méně nákladná varianta je vyrobena z nebarvené vlny či kůže. Místo vázání je použit jednoduchý řemínek, provázek nebo pruh látky. Jsou určeny i k práci. Musíme si však uvědomit, že i tyto levnější nohavice byly poměrně drahé.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat Janu Zajícovi a Romanu Královi za neutuchající pomoc při psaní tohoto článku.


Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.

Královské zrcadlo (Konungs skuggsjá) = Speculum regale. Konungs-skuggsjá. Konge-speilet. Ed. Rudolph Keyser, Peter Andreas Munch, Carl Rikard Unger. Christiania 1848. Online. Anglický překlad.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Online zde. V češtině vyšlo: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Kormákovi = Kormáks saga. Online zde.

Sága o Njálovi = Njáls saga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321-559.

Sága o Óláfovi Mírném = Óláfs saga kyrra. Online zde.

Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online zde. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

BAETKE, Walter. Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald 2006.

BRAVERMANOVÁ, Milena. Textil nejstarších Přemyslovců. In: P. SOMMER (ed.). České země v raném středověku, Praha 2006: 193-213.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

ELSNER, Hildegard. Wikinger Museum Haithabu : Schafenster einer frühe Stadt, Neumünster 2004.

EWING, Thor. Viking Clothing, Stroud 2006.

FRANSEN, Lilli – NØRGAARD, Anna – ØSTERGÅRD, Else. Medieval Garments Reconstructed: Norse Clothing Patterns, Århus 2011.

FRITZNER, Johan. Ordbog over det gamle norske sprog, Kristiania 1867.

HALD, Margrethe. Ancient Danish Textiles from Bogs and Burials, København 1980.

HÄGG, Inga. Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu [Bericht 20], Neumünster 1984.

HÄGG, Inga. Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu [Band 18], Neumünster 2015.

KANIA, Katrin. Kleidung im Mittelalter, Köln – Weimar – Wien 2010.

SCHIETZEL, Kurt. Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg 2014.

NOCKERT, Margareta. Bockstensmannen och hans dräkt, Borås 1997.

THUNEM, Hilde. Viking Men: Clothing the legs. Online zde.

VAVERKA, Roman. Spodky, košile a nohavice ve středověku, vydáno vlastním nákladem, 2003.

ØSTERGÅRD, Else. Woven into the Earth: Textile finds in Norse Greenland, Århus 2004.