Voskové destičky a rydla

Mezi moderními “vikingy” jsou velice oblíbené voskové destičky, do kterých mohou rydlem zapisovat runové nápisy. A není tomu dávno, co jsem byl dotázán, zda jde vůbec o dobový doplněk. Pojďme se tedy podívat, jak se to má s voskovými destičkami a do jaké míry je lze používat při rekonstrukci doby vikinské. Tento článek rozdělím na stručný úvod, části o voskových destičkách a jejich komponentech (rydlech), okolnosti používání a závěrečné shrnutí.

 

Stručný úvod

Zapisování na voskové destičky můžeme datovat nejdříve k roku ca. 500 př. n. l. do oblasti Řecka, třebaže je pravděpodobné, že se začaly používat někdy kolem poloviny 8. století př. n. l. Používaly se samostatné i skládané destičky. Velké popularity se destičky dočkaly v římské říši, při jejímž zániku nastalo několik století vzdělanostního úpadku, během kterých neměly tabulky využití. Další tabulky se objevují až s šířením křesťanské vzdělanosti, v 7. století v Irsku, v 8. století v anglosaské Anglii a kolem roku 1000 na Kontinentu (Krüger 2003: 234). Obecně lze říci, že ve středověku bylo zapisování do voskových tabulek doménou zejména církevních a vysoce postavených světských představitelů a s postupnou laicizací vzdělání se destičky začaly používat i k zachycení ryze světských zápisů, zejména účtů. K tomuto účelu sloužily do 19. století, regionálně až do začátku 20. století. Mnohdy sloužily jako studijní pomůcka.

Do destičky se zapisovalo kovovým či kostěným rydlem (stylus), které mohlo být na zadní straně rozšířeno do špachtle, s jejíž pomocí se mazal zapsaný text.

 

Voskové destičky

Anglická vosková tabulka z velrybí kosti, 8. století.

Z úvodu vyplývá, že se tabulky v soudobé Evropě používaly. Nejčastěji se vyráběly z organických materiálů, dřeva nebo kosti, a černého vosku. Nyní se však musíme podívat, zda jejich pozůstatky můžeme nalézt také ve Skandinávii. Ještě před jedenácti lety Kristina Krüger ve své práci napsala:

Nejstarší voskovou tabulku ze skandinávské oblasti představuje víko pouzdra na pero z Lundu z první poloviny 11. století. Je chápáno jako zvláštnost, protože vnitřní plocha je potažena voskem a vnější je dekorována bohatými rytinami a je zároveň voskovou tabulkou i víkem. Další, mladší kus pochází z Trondheimu z období let 1125 až 1175 (…).” (Krüger 2003: 234)

V ságové literatuře se voskové tabulky objevují až ve 12. století ve spojitosti s knězem Ingimundem Þorgeirssonem (viz níže) a četné archeologické nálezy nám dovolují již teď konstatovat, že skandinávské tabulky dosáhly největší obliby po době vikinské, až ve 12. a 13. století, s tím, že existují dřívější nálezy. To by přesně odpovídalo historickému vývoji – do 11. století se Skandinávie christianizuje, zatímco od 12. století je plně integrovaná do křesťanské Evropy a produkuje vlastní křesťanskou kulturu. A není tak náhoda, že se tabulky často nacházejí v městech, kde sídlily diecéze a arcidiecéze.

Vosková tabulka nabízená serverem LH-shop.

Starší nálezy mohou kromě již zmíněné tabulky z Lundu tvořit sporné destičky z Birky a Hovgårdenu. Jedná se celkem o tři kostěné/rohovinové destičky, které jsou interpretované jako možné voskové tabulky (viz zde, zde, zde) a které je vzhledem k zániku Birky možné datovat nejpozději do 10. století. Birka a Hovgården tvořily v tehdejší Skandinávii poměrně významná centra; Birka byla jedním z nejfrekventovanějších emporií doby vikinské a v Hovgårdenu ležel královský statek, ze kterého bylo toto emporium kontrolováno. Je opět příhodné, že se pravděpodobná vosková tabulka našla v té části Birky, které se říká Posádka. Další významné nálezy představují dřevěné tabulky ze Sigtuny, které jsou datované do 11. století. Jedna z nich je datovaná do let 1030-1050 a měří 427 × 213 mm, je 17 mm tlustá a prostor pro vosk je ca. 1–3 mm hluboký (Gustavson–Söderberg 2014: 45–46).

Můžeme tedy říct, že se voskové tabulky mohly za určitých podmínek dostávat do vikinské Skandinávie. V 11. století se pak mohly používat již poměrně běžně. Nálezovou situaci ale ztěžuje fakt, že se destičky vyráběly z materiálů podléhajících zkáze, a proto se musíme zaměřit na kovové psací potřeby.

 

Rydla

Rydlo neboli stylus, vyrobené nejčastěji z kovu, kosti či slonoviny, bylo nezbytným doplňkem při psaní do voskových tabulek. Existuje několik hypotetických nálezů pocházejících z vikinské Skandinávie (např. zde), ale obvykle se setkáváme s problémem, že rydla mohou být zaměněna za oděvní spony. Zájemce odkazuji na tento zajímavý článek, ve kterém lze najít typologii a chronologii rydel (za raně středověká lze označit rydla na obrázcích 35-57).

 

Psaní – kdy, kdo, proč a jak?

Různé typy destiček a stylusů.

Je patrné, že určitý zlom v používání voskových tabulek nastává částečně v 10., ale spíše v 11. století. To přesně reflektuje christianizační tendence ve Skandinávii. Misionáři cíleně křtili skandinávské elity, a není proto s podivem, že se psací potřeby nacházejí v důležitých mocenských sídlech. A náhoda jistě není ani to, že se rydlo našlo v jedné z dánských kruhových pevností, které dal založit král Harald Modrozub, jenž “udělal z Dánů křesťany”. Birka byla častým cílem misií (829, 854 a 30. léta 10. století) a po určitou dobu tam stál i kostel. Je možné, že první tabulky si s sebou přivezli samotní misionáři.

Lze předpokládat, že tabulka z Posádky Birky patřila členu tamější družiny, která kontrolovala obchodní stanici. Co mohl vlastník se svou voskovou tabulkou dělat, názorně ilustruje zmínka v Einhardově Životě Karla Velikého:

Pokoušel se také naučit psát a z toho důvodu ukládal do postele pod polštář voskové tabulky a prázdné listy, aby si jeho ruka mohla ve volném čase navyknout na tvorbu písmen. Ale jeho úsilí se projevilo až v pokročilém stáří, takže dosáhl nevelkého úspěchu.” (Einhard: Život Karla Velikého, kap. 25)

Destička z Bergenu (13. století) s vyrytým runovým nápisem, který obsahuje tajnou zprávu (radu) a který měl být překryt vrstvou vosku.

Musíme se také zeptat, zda tabulky nutně představují projev christianizace. Ke vší nelibosti reenactorů se domnívám, že ano, protože byly používány kulturními vrstvami napříč křesťanskou Evropou, zatímco ve Skandinávii se “psalo” do dřevěných hranolů zvaných kefli nebo dřevěných destiček zvaných bálkr. Hranoly i destičky byly mezi lidmi populární i během vrcholného středověku a tradičně se do nich ryly runy. Proto je možné předpokládat, že se do voskových tabulek jakožto cizorodých prvků a známek křesťanské vzdělanosti psalo latinkou (Hedenstierna-Jonson 2010: 162). To však nevylučuje použití runového písma; mnoho dochovaných tabulek je popsáno runovým písmem (viz např. zde nebo obrázek nahoře) a v některých situacích byly runy dokonce preferované:

Jejich loď byla vyplavena v grónských pustinách a všichni muži zahynuli. To je známo proto, že o čtrnáct zim později byla nalezena jejich loď a v jeskyni byly nalezeny ostatky sedmi mužů, včetně kněze Ingimunda. Byl celý a nerozložený, stejně jako jeho oblečení. Vedle něj ležely kostry šesti mužů a také vosk a runy vyprávějící jejich příběh.” (Sága o knězi Guðmundovi Dobrém, kap. 13)

Současné práce (např. Hagland 1996: 106; Hedenstierna-Jonson 2010: 164) se snaží poukázat, že se runy a latinka používaly souběžně až do pozdního středověku, že byly spíše komplementy než konkurenty a že byly používány k různým účelům: runy, více přizpůsobené orální tradici, měly zaznamenat jednodušší sdělení, zatímco latinka byla administrativním a církevním písmem.

A proč měla staroseverská elita potřebu učit se latinku? Zejména proto, že udržovala živé kulturní styky s křesťanským jihem, jehož kulturu se více či méně vědomě snažila kopírovat. Mimo přijetí křesťanství (Norsko 930-1030, Dánsko cca 965) se v 10. století také začal používat koncový rým a do staroseverštiny se vloudilo několik slovíček latinského původu. Ač jedno staroseverské přísloví zní “Krále mají mít lidé pro slávu, a ne pro dlouhý život“, vikinský panovník nebyl pouze dobrým válečníkem, ale také nositelem kultury, který se obklopoval básníky, řemeslníky a jinou kulturní smetánkou. Znalost latiny a latinského písma se mohla hodit při jednání s zahraničím i budování centralizované země. Připomeňme jako příklad latinský dopis Knúta Velikého z roku 1019-20 či Knútovu pouť do Říma roku 1027. A panovník měl samozřejmě zájem na tom, aby i jeho družina a jeho věrní byli kulturně vzdělaní.

 

Shrnutí a závěr

Cílem tohoto článku je odpověď na otázku, zda je možné zahrnout voskové tabulky do rekonstrukce doby vikinské. A má odpověď zní: “Ano, je to možné.” Ale mělo by se hledět i na dataci a kontext používání. Nejstarší doklady používání ve Skandinávii pocházejí z 10. století (spíše až z druhé poloviny), více dokladů pak máme pro následující století. Snažím se poukázat na fakt, že voskové tabulky sloužily jako pomůcka při studiu latinky a že souvisí s christianizací Skandinávie. Drtivá většina vikinských reenactorů však představuje zavilé pohany, kterým doporučuji používat spíše dřevěné materiály typu kefli a bálkr.

Na úplný závěr však musím přiznat, že se problematikou christianizace zabývám spíše okrajově. Proto budu rád za jakýkoli komentář nebo odbornější diskuzi na toto téma.

 

Zdroje a internetové odkazy

BROWN, Michelle P. The Role of the Wax Tablet in Medieval Literacy : A Reconsideration in Light of a Recent Find from York. In: The British Library Journal 20, 1994: 1–16. Online.

Einhard: Život Karla Velikého = Einhard: The Life of Charlemagne. Přel. Samuel Epes Turner, New York 1880. Online.

GUSTAVSON, Helmer – Söderberg, Anders. Spår av skrivkunnighet och skrivvanori det tidigmedeltida Sigtuna. In: Situne Dei, 2014: 33–51. Online.

HAGLAND, Jan Ragnar. Ingimundr prestr Þorgeirsson and Icelandic Runic Literacy in the Twelfth Century. In: Alvíssmál 6, 1996: 99–108. Online.

HEDENSTIERNA-JONSON, Charlotte. I en skrivkunnig miljö – om skriftkultur mellan vikingatid och medeltid (950 – 1150 e. Kr.). In: Situne Dei, 2010: 161–167. Online.

KRÜGER, Kristina. Schreibgriffel und Wachstafeln als Zeugnisse von Schriftlichkeit im Mittelalter. In: BRUNNER, Karl – JARITZ, Gerhard. Text als Realie : internationaler Kongress, Krems an der Donau, 3. bis 6. Oktober 2000, Wien 2003.

MÅRTENSSON, Anders W. Styli och vaxtavlor. In: Kulturen, 1961: 108-140. Online.

SMALL, Jocelyn Penny. Wax Tablets of the Mind: Cognitive Studies of Memory and Literacy in Classical Antiquity, London – New York 1997.

SVÄRDSTRÖM, Elisabeth. Ett skrivdon med runinskrift från Lödöse. In: Fornvännen 65, 1970: 81-89. Online.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>