Zatmění Slunce roku 1030

Scéna 32 z výšivky z Bayeux. Nápis komentuje scénu slovy: “Tito lidé žasnou nad hvězdou.

Již od mládí jsem nadšencem do astronomie, a přestože jsem se nerozhodl věnovat tomuto oboru, rád se k němu vracím. Zejména mě pak zajímá, jakým způsobem byla chápána kosmická tělesa a astronomické jevy v minulosti. Pokud je o dobu vikinskou, dobových popisů o pozorování nebe je málo (viz např. tento článek), i když nemůžeme pochybovat o tom, že staří Seveřané byli dobře obeznámeni s pochody Slunce a Měsíce (viz Vědmina píseň 56), měli vlastní názvy nebeských těles (viz příběhy o Þjaziho očích a Aurvandilovu prstu v Jazyku básnickém, kap. 4, 25), a podle některých z nich, například Polárky (leiðarstjarna, “vůdčí hvězda”), se orientovali. Lze proto dobře předpokládat, že jakékoli výjimečné astronomické jevy, jako například zatmění nebo průlet komety, byly chápány jako narušení běžného řádu a jako předzvěsti (furða), často negativní. Kupříkladu v anglosaském prostředí byla Halleyova kometa oprávněně považována za špatnou předzvěst, protože krátce po jejích průletech v letech 989 a 1066 byla Anglie zabrána Dány a Normany. Názorné svědectví o pozorovaném průletu komety z roku 1066, kdy se kometa přiblížila Zemi na vzdálenost 0,10 AU a vydávala čtvrtinovou záři Měsíce, zachycuje scéna na výšivce z Bayeux (obrázek výše) a kronikář Vilém z Malmesbury:

Brzy poté se objevila kometa, nebo jak lidé říkají, ‚hvězda, která značí změny v královstvích’, a táhla svou rozměrnou a planoucí vlečku po obloze. Proto jeden mnich z našeho kláštera jménem Eilmer, klaníce se k zemi hrůzou při pohledu na zářivou hvězdu, moudře zvolal: ‚Přišla jsi! Původkyně slz mnoha matek, tys přišla. Je to dlouho, co jsem tě naposledy viděl, ale jak hrozíš zánikem mé země, pokládám tě nyní za mnohem strašnější.’” (Činy anglických králů, II, § 225)

Pro středověkého člověka bylo typické, že dával tato krátkodobá narušení nebeského cyklu do souvislosti s pozemskými změnami. A to zejména v obdobích válečných konfliktů – můžeme si povšimnout, že zatmění, které někdy evokuje krev, bylo vždy chápáno jako předzvěst prohry bránících se bojovníků nebo smrti panovníka.

Z vikinské Skandinávie je mi znám pouze jeden popis zatmění Slunce, na němž lze částečně demonstrovat vše, co jsme doposud řekli. Odehrálo se v létě roku 1030 a mělo být pozorováno během bitvy u norského Stiklestadu (Stiklarstaðir). Nejprve si řekněme, co jsme o něm schopni zjistit na základě výpočtů:

31. srpna 1030 (juliánského kalendáře) nastalo hybridní zatmění Slunce (vzácný jev, který je někde pozorován jako prstencové, jinde jako částečné zatmění). Ve Stiklestadu, který se nacházel zhruba 111 km od pásu totality (pásu úplného zatmění), mohlo být pozorováno jako téměř úplné (98%), a to v čase od 12:59 do 15:16 s vrcholem 14:09 UTC (což pro středoevropský čas, kterým se řídí také Norsko, znamená + 1 hodina) s odchylkou 1 m 37 s (s 95% jistotou). Více informací viz zde, zde a zde.

Popis o pozorování zatmění Slunce pochází ze Ságy o Óláfu Svatém (Óláfs saga helga) od Snorriho Sturlusona, který jej zřejmě zakládá na skaldské strofě Sigvata Þórðarsona, která bude citována později. Literární tradice přisuzuje bitvě u Stiklestadu datum 29. července 1030. Ságový popis se v mnohém shoduje s vypočítaným modelem (velikost zatmění a čas):

Byl krásný den a slunce svítilo na jasném nebi. Ale když začala bitva, zrudlo nebe a pak i slunce, a než se bitva skončila, bylo tma jako v noci.” (Sága o Óláfu Svatém, kap. 226)

Tu se stalo, jak jsme se již o tom zmínili, že nebe bylo jasné, ale slunce se ztratilo očím a nastala tma. (…) Ale protože byla veliká tma, nemohli ihned udeřit, neboť nevěděli, kdo stojí před nimi.” (Sága o Óláfu Svatém, kap. 227)

Král Óláf padl ve středu o čtvrtých srpnových kalendách [tj. 29. července]. Bylo k polednímu, když se vojska utkala, a po poledni začala bitva. Král padl před nonou [tj. třetí hodinou odpolední] a zatmění [myrkr] trvalo od poledne do nony.” (Sága o Óláfu Svatém, kap. 235)

V tomto bodě narážíme na datační problém, o kterém se vedli dlouhé diskuze (viz např. Liestøl 1932). Odehrála se bitva u Stiklestadu 29. července nebo 31. srpna 1030? Prameny udávají nejen různé dny a měsíce, ale také rozdílné roky. Obecně lze ale říci, že 29. červenec 1030 je nejzmiňovanějším datem:

Sága o Óláfu Svatém od Snorriho Sturlusona (kap. 235) středa (miðvikudagr) o čtvrtých srpnových kalendách, 29. července 1030
Legendární sága o Óláfu Svatém (kap. 88) červenec 1030
Výtah ze ság o norských králích (kap. 33) 1029
Kniha o Islanďanech (kap. 8) 1030
Historie o starých norských králích (kap. 19) středa (feria quarta) o čtvrtých
srpnových kalendách, 29. července 1029
Činy biskupů hamburského kostela (kniha II, kap. 61) 29. července
Anglosaská kronika (rukopis C, E) 1030
Umučení a zázraky požehnaného Óláfa středa (feria quarta) o čtvrtých
říjnových kalendách (29. srpen), což je v editovaných verzích upravováno na 29. července 1028

Můžeme-li věřit písemným pramenům, které pocházejí z různých míst a jsou různého data, tak bitva u Stiklestadu proběhla 29. července 1030. To však znamená, že zatmění neproběhlo současně, přestože Umučení a zázraky požehnaného Óláfa (Passio et miracula beati Olavi) se se svou chybou ohledně 29. srpna blíží k 31. srpnu. Zatmění muselo být k bitvě přidáno až zpětně při tvoření legendy a kultu Óláfa Haraldssona. Některé starší práce se snažily vytvořit kompromis mezi daty a interpretovaly zatmění 29. července jako mlhu (viz Laing 1844: 370371) – zde je však třeba poznamenat, že tento kompromis není potřebný a že slovo myrkr (doslova “temnota”) se běžně používalo k označení zatmění (Cleasby–Vigfússon 1874: 441). Jak ovšem hodnotit skaldskou strofu Sigvata Þórðarsona (Posmrtná drápa na Óláfa Svatého 15), ve které se objevuje zatmění a bitva současně?

Lidé to prohlašují nemalým divem [eigi smátt undr], když bezmračné slunce nemohlo zahřát Njǫrðungy oře vzpěry. Toho dne se ukázalo velké znamení [furða] o králi; den nedosáhl svých krásných barev; dozvěděl jsem se, že se na východě udála bitva.

Ze strofy se dozvídáme, že lidé se podivují nad tím, že Slunce nesvítilo a nevydávalo teplo, což bylo považováno za “nemalý div” a za “velké znamení o králi”. Posléze je zmíněna bitva u Stiklestadu, o které básník ví z doslechu (Sigvat byl právě na cestě do Říma). Je třeba mít v paměti, že Sigvat složil strofu až kolem roku 1035, tedy nikoli bezprostředně po bitvě. Strofa nevypovídá jednoznačně o tom, zda se zatmění odehrálo během bitvy nebo až měsíc po něm. Kvůli zhruba pětiletému odstupu mohl Sigvat obě události vztáhnout do jedné, protože spolu úzce souvisely. Zejména se však hodily do jeho záměru vyobrazit Óláfa jako Bohem vyvoleného panovníka, na jehož smrt nebesa reagují zatměním Slunce. V téže Sigvatově básni se objevují přesvědčivé důkazy Óláfovy svatosti – na jeho ostatcích dále rostou vlasy (23) či navrací zrak slepcům (24) – což tuto teorii podporuje. Záměrně může být vytvářena analogie mezi Óláfem a Ježíšem, během jehož ukřižování nastalo zatmění Slunce. Snorri Sturluson ve své Sáze o Óláfu Svatém činí prakticky totéž. A je zajímavé, že žádný jiný pramen zatmění Slunce během bitvy nezmiňuje. Svou úlohu mohl sehrát také fakt, že 29. července 1033, tedy přesně tři roky po bitvě u Stiklestadu, nastalo další částečné zatmění Slunce, takže pozdějším autorům mohly obě události splývat.

Shrňme si na závěr hlavní body tohoto článku. Řekli jsme si, že narušení astronomické “normality” bylo chápáno, a to přinejmenším zpětně, jako špatná předzvěst, což jsme demonstrovali na jednom konkrétním příkladu – zatmění Slunce z 31. srpna 1030. Téže zatmění se objevuje ve skaldské strofě od Sigvata Þórðarsona a v Sáze o Óláfu Svatém od Snorriho Sturlusona, ve kterých hraje svou specifickou úlohu – předznamenává smrt Óláfa Haraldssona. Literární prameny však udávají, že bitva u Stiklestadu, během něhož se mělo zatmění objevit, proběhla 29. července 1030. Tento rozpor lze vyřešit pouze takto těmito možnostmi:

  • Zatmění a bitva proběhly v téže den, 31. srpna 1030. V tom případě by bitva u Stiklestadu musela být předatována, což by znamenalo to, že výše uvedené písemné prameny jsou chybné. A to se nezdá příliš pravděpodobné.
  • Bitvu a zatmění od sebe dělil více než měsíc. Při zpětné interpretaci a vzniku óláfovské legendy byly obě události dány do souvislosti a vztaženy k jednomu dni. Tuto teorii zastává například Jørn Sandnes, podle něhož se nedlouho po bitvě u Stiklestadu odehrálo několik neobvyklých astronomických událostí (např. poměrně velké zatmění Měsíce z 16. srpna 1030), které byly literárně zpracovány do příběhu o boji dobra a zla (viz Sandnes 1997: 18–20).

Zatmění je však popsáno realisticky a některé jeho detaily (velikost a dobu trvání) přesně odpovídají astronomickým výpočtům.

 

Zdroje:

Adam Brémský : Činy biskupů hamburského kostela (Magistri Adami Bremensis Gesta Hammaburgensis Ecclesie Pontificum), in: MGH SS rer. Germ. 2. Ed. Bernhard Schmeidler. Hannover – Leipzig 1917. Česky přeloženo: Činy biskupů hamburského kostela. Přel. Libuše Hrabová. Praha 2009.

Anglosaská kronika. In: The Anglo-Saxon Chronicle. Přel. Michael Swanton. New York 1998. Česky přeloženo: Anglosaská kronika. Přel. Klára Petříková, Helena Soukupová-Clarková. In: Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), Praha 2009: 375–441.

Ari Þorgilsson : Kniha o Islanďanech (Íslendingabók). Originál, anglický překlad.

Eystein Erlendsson : Umučení a zázraky požehnaného Óláfa (Passio et miracula beati Olavi). Originál, anglický překlad.

Legendární sága o Óláfu Svatém (Óláfs saga hins helga). In: Olafs saga hins helga: Die “Legendarische Saga” über Olaf den Heiligen (Hs.Delagard. saml. nr. 8II). Ed. a přel. Anne Heinrichs, Doris Janshen, Elke Radicke, Hartmut Röhn. Heidelberg 1982: 30-236.

Sigvat Þórðarson : Posmrtná drápa na Óláfa Svatého (Erfidrápa Óláfs helga) 1–28, in: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035]. Ed. Diana Whaley. Turnhout, 2012, s. 663–698.

Snorri Sturluson : Jazyk básnický (Skáldskaparmál). Originál zde. Česky přeloženo: Jazyk básnický. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Snorri Sturluson : Sága o Óláfu Svatém (Óláfs saga helga). Originál zde. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

Theodoricus Monachus : Historie o starých norských králích (Historia de Antiquitate Regum Norwagiensium). Anglický překlad. Česky přeloženo: Historie o starých norských králích. Přel. Vladimír P. Polách. České Budějovice 2014.

Vědmina píseň (Vǫluspá). Originál. Česky přeloženo: Vědmina píseň. In. Edda. Přel. Ladislav Heger. Praha 1962: 17–33.

Vilém z Malmesbury : Činy anglických králů (Gesta regum Anglorum). Originál, anglický překlad.

Výtah ze ság o norských králích (Ágrip af Nóregs konunga sǫgum). Originál a anglický překlad.

CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.

LAING, Samuel. Additional notes. In: The Heimskringla : or, Chronicle of the kings of Norway, Vol. 3, London 1844: 363–393.

LIESTØL, Knut. Når stod slaget på Stiklestad? In: Maal og minne, 1932: 1–28.

SANDNES, Jørn. Olav den hellige. Myter og virkelighet. In: RUMAR, Lars (red.). Helgonet i Nidaros. Olavskult och kristnande i Norden. Stockholm 1997: 13–25.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>