Železo a kámen v kosmologické perspektivě

Při pročítání knihy Jense Petera Schjødta Initiation between Two Worlds; Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion jsem narazil na zajímavou pasáž (str. 237) ohledně používání železa a kamení ve staroseverské mytologii. Nejsem sice religionista, ale přesto se pokusím k tomuto tématu nějakým způsobem vyjádřit.

Na první pohled je patrné, že zde máme co dělat s otázkou řádu a chaosu, kultury a přírody. Prameny zásadně spojují bohy/lidi se železem, zatímco obry s kamenem. Do doby, než jsem si přečetl Schjødtovu pasáž, jsem si tohoto striktního rozdělení prakticky nevšiml. Kde má ale toto rozdělení svůj původ?

Kámen je dnes chápán jako neživá složka přírody, ale je otázka, zda tak byl viděn i starými Seveřany. Ásové, kteří na počátku světa zabili Ymiho, vytvořili kameny z jeho zubů a kostí (viz Gylfiho oblouzení 8). Kámen tedy chápán spíše jako něco organického původu. Každopádně – kámen je z pohledu mytologie starší surovina než železo.

“Tu řekl Gangleri: Co si pak počali synové Borovi, když věříš, že jsou bohy?
Vysoký dí: O tom bych mohl dlouho vypravovat. Odnesli Ymiho doprostřed Ginnungagapu a udělali z něj zemi – z krve udělali moře a jezera, z masa zem, z kostí skály. Balvany a kamení udělali ze zubů a stoliček a ze zlámaných kostí.

(Gylfiho oblouzení 8. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 44)

Ve Vědmině písni (Vǫluspá) nacházíme strofu (7) o tom, jak si bohové osvojili kovářské dovednosti. Lze předpokládat, že toto umění pak předali lidem. Zpracování železa je tedy dodatečná (a nepůvodní), v očích starých Seveřanů povznášející činnost pocházející od Ásů. Bohové pomocí metalurgických znalostí zkulturňují lidstvo (nesmíme zapomínat, že lidstvo samo o sobě je rovněž božským výtvorem).

Sešli se Ásové
na Idské pláni,
co posvátné chrámy
postavili;
vyzdili výheň,
tepali zlato,
zrobili kleště,
kdejaký nástroj.

(Vědmina věštba 7. In. Edda. Přel. Ladislav Heger, Helena Kadečková (ed.). Praha 2004: 26)

Proto se zdá, že znalost zpracování kovu představuje kulturní výdobytek, který stojí v opozici k využívání kamene. Někteří skaldové používají kameny k dehonestaci či k vytvoření antipatií k dané osobnosti; kameny nabývají význam kulturní zaostalosti. Už to, že byl člověk opsán pomocí jména obra, znamenalo “povětšinou posměch nebo pohanu” (Jazyk básnický 39. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 118). Kámen sám o sobě reprezentuje tvrdost, nehostinnost a nepřívětivost. Dokonale tak zapadá do staroseverského vidění světa:

centrum periferie
 Miðgarðr  Útgarðr
 innihús  útihús
 innangarðs  útangarðs
 důvěrný  cizí
 známý  neznámý
 my oni
 uvnitř  vně
 řád, jistota, bezpečí  chaos, klam, ohrožení

(Starý – Kozák, 2010: 42)

Z tabulky vyplývá, že Útgarð je chápán jako místo, ve kterém vládne chaos, což by mohlo být zavádějící. Současné bádání se totiž snaží poukázat na fakt, že obyvatelé Útgarðu, tj. obři, rovněž žijí v kulturním světě; žijí v rodech a jsou spřízněni vazbami, sňatky i přísahami (Starý – Kozák, 2010: 48-49). Chaos, který tuto zemi naplňuje, pramení z jeho pradávnosti a odlišnosti od Miðgarðu. A není vždy jen negativní, nýbrž má i pozitivní aspekty – je naplněn tvořivou potencí a silou, za kterou neustále cestují bohové, kteří si zpět odvážejí nové kulturní výdobytky (Starý – Kozák, 2010: 48). Postačí, když si zmíníme například brousek, který vzešel ze souboje Þóra proti Hrungnimu.

Je paradoxní, že v tomto souboji, ve kterém železo překonalo kámen (kladivo Mjǫllni × zbraň-brus), vznikl nástroj, bez něhož by se železné nástroje v praxi neobešly. Tento fakt vnáší světlo do mytologických vztahů mezi lidmi a obry. Stejně jako železo a kámen, tak i bohové/lidé a obři jsou si navzájem jednou opaky, jindy komplementy.

Vikinské brousky

Kámen je považován za starší surovinu, kterou Ásové svým zásahem a vytvořením Miðgarðu zatlačili do periferie, Útgarðu. Kámen přitom nahradili železem, jehož výroba byla technologicky poměrně náročná a drahá. Jakékoli narážky ze strany skaldů musíme vnímat jako předsudky a dehonestující označení úhlavního nepřítele, za jejichž řádky musíme vidět především osud světa. K tomu snad lze jen dodat to, že pojmy jako chaos a řád jsou pojmy dané lidmi. Obři, kteří byli v představách starých Seveřanů více než reální, jistě mají na danou věc svůj názor a lze předpokládat, že bychom se v obří tvorbě mohli dočíst opačné závěry.

Železo a kámen, z dnešního pohledu dvě banální a každodenní věci, poskytují jedinečný subjektivní vhled starých Seveřanů do vnímání kosmologie a kultury.


Zdroje:

Gylfiho oblouzení [Gylfaginning]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Jazyk básnický [Skáldskaparmál]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Vědmina věštba [Vǫluspá]. In. Edda. Přel. Ladislav Heger, Helena Kadečková (ed.). Praha 2004: 25-40.

SCHJØDT, Jens Peter. Initiation between Two Worlds; Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion,  Odense 2008.

STARÝ, Jiří – KOZÁK, Jan. Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio, 18/1, Brno 2010: 31-58. Online.

2 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>