„A proto nechť se každý vystříhá toho, házet brouskem po podlaze, neboť Tórovi se přitom hýbá brus v hlavě.“
(Jazyk básnický 25. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 114)
Tento článek, který chci pojmout jako co nejstručnější shrnutí, je reakce na jiný můj článek (Železo a kámen v kosmologické perspektivě), který tvoří jakýsi religionistický úvod. Cílovou skupinou tohoto článku jsou zejména reenactoři, a proto se omezím na fakta a sem tam nějakou zajímavost. Již před několika lety jsem napsal stručný článek o brouscích a nutno dodat, že nedosahoval takových kvalit a byl poplatný mému věku. V tomto článku se pokusím opravit své chyby, poskytnout více cenných informací a obrázků.
Nejprve si povíme něco k historii severských brousků. Brousek (staroseversky brýni, heinbrýni) je ostřící kámen používaný k broušení či ostření (brýning) hran ocelových nástrojů, nářadí a zbraní. Ve Skandinávii se používal od doby železné a jedná se o jeden z nejčastějších nálezů. Před začátkem a na začátku doby vikinské se jako nejpoužívanější materiál na výrobu brousků používal tmavě šedý svor (Juel Hansen, 2009: 17), který pocházel z několika různých, neznámých skandinávských lokalit (ibid: 26). Změna měla nastat v 9. století, když se v norském Eidsbergu začal těžit světle šedý svor. Těžba v tamějších lomech zintenzivněla kolem roku 900 a díky příznivé geografické poloze se brousky vyvážely téměř do všech vikinských obchodních center (ibid: 17). Světle šedý svor přesto představuje asi jen 1/3 nebo 1/4 všech nalezených brousků a dominantním se stal až v po době vikinské, během skandinávského středověku (ibid: 17, 24).
Vikinský brousek může být definován velikostí, tvarem a materiálem / hrubostí, což určuje jeho použitelnost. Podle velikosti se brousky rozdělují na:
| Velmi malé | menší než 10 cm |
| Malé | okolo nebo přesně 10 cm a užší než 1,5 cm |
| Střední | okolo nebo nad 10 cm a širší než 1,5 cm |
| Velké | okolo nebo nad 15 cm a širší i tlustší než Střední |
| Velmi velké | nad 20 cm a tlustší než Velké |
Podle tvaru (ibid: 28) se pak brousky rozdělují na:
- Tyčkové střední brousky používané na ostření nožů, kos apod. Jde o nejčastější a nejrůznorodější skupinu nálezů.
- Menší závěsné brousky k osobnímu použití.
- Velké statické brousky na větší nástroje či meče.
K velkým brouskům bych chtěl dodat jednu zajímavost. Jeden z největších brousků, který je mi znám, pochází z anglosaské mohyly ze Sutton Hoo. Tento čtverhranný brousek je 58 cm dlouhý a 5 cm široký. Je interpretován jako žezlo (Słupecki, 2004: 238). Brousek se v roli královské insignie objevuje také v Sáze o Gautrekovi (kap. 9). Brousek se v rukou krále mění v politický nástroj; ostří zbraně jeho vojska, a tak je odznakem krále jakožto ochránce země a lidu. Mimo toho známe také norské brousky, které jsou až 70 cm dlouhé (Petersen, 1951: 254).
Váha brousků v islandském souboru nálezů variuje mezi 10 a 775 g, což je rozdíl mezi malými závěsnými brousky a největšími kusy. Průměrné brousky váží mezi 50-100 gramy a odhaduje se, že člověku mohly vydržet zhruba 5 let (Juel Hansen, 2009: 90).
Jako materiál se vyjma zmíněných svorů používal minoritně také pískovec. V Birce, jak bude řečeno, se používaly různé typy břidlic, které mají výtečnou štěpnost. Pískovcové brousky se mohly používat na hrubé broušení zničených břitů, zatímco jemnější břidlicové na ostření. Z toho vyplývá, že řemeslník mohl vlastnit vícero brousků najednou (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 109). A nesmíme zapomínat, že se objevovaly brousky dvou kvalit, 1) lepší, dovážené, 2) horší, místní.
A nyní se pojďme podrobněji zaměřit na nálezy. Dosud nejlépe jsou zpracovány soubory z obchodních center doby vikinské – z Birky, Haithabu a Kaupangu, a to sice v publikacích:
SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.
RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990
RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.
V Birce bylo nalezeno celkem 856 brousků, z toho 669 v tzv. Černé zemi (obývané zástavbě) a 187 v hrobech. 85 % brousků je z šedé až šedohnědé jílové břidlice, 8 % z pískovce, 5 % z pruhované břidlice, v jednom případě svor a kvarcit (Sundbergh – Arwidsson, 1989: 103). Jílová břidlice mohla pocházet z oblasti dnešního Västmanlandu a Dalslandu, zatímco pískovec a pruhovaná břidlice dost možná pocházely z Helsingborgu nebo Lidköpingu (ibid: 103). Téměř polovina všech brousků se měla délku 5-10 cm (ibid: 103, 107). Většina brousků z pruhované břidlice byla čtyř- nebo šestihranná s velikostí 2-9 cm, byly provrtané a často opatřené stříbrným nebo bronzovým kruhem a je možné, že měly primárně symbolický význam a nosily se jako šperky (ibid: 107). V současných studiích o amuletech jsou opomíjeny, autoři se tudíž domnívají, že přívěšky postrádají amuletický charakter. Přívěšky brousků se nacházejí v mužských i ženských hrobem (Juel Hansen, 2009: 29) a je možné, že byly uschovávány v peněženkách nebo brašnách na opascích (Mainman – Rogers, 2000: 2497).
V Haithabu bylo nalezeno 10423 brousků, z nichž 71 % bylo vyrobeno z tmavě šedého svoru, 23 % ze světle šedého svoru a 7 % z jiných hornin (Juel Hansen, 2009: 34-35). Vzhledem k faktu, že nedisponuji kopií knihy Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu [pozdější oprava, knihou již disponuji], jsem nucen citovat jinou literaturu. Bylo zjištěno, že svorové brousky se do Haithabu importovaly od konce 8. století do první poloviny 11. století (Juel Hansen, 2009: 34).
Podobně nedisponuji knihou The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement [pozdější oprava, knihou již disponuji], přesto jsem byl schopen dohledat, že v Kaupangu bylo nalezeno 510 brousků; 65 % z nich tvoří tmavě šedý svor, 27 % světle šedý svor a 8 % jiné horniny (Juel Hansen, 2009: 36). Na severonorském Borgu se nalezlo 229 brousků; 88% z nich tvořil tmavě šedý svor, 2 % světle šedý svor a 10 % jiné horniny (ibid: 37). K problematice norských brousků se vyjadřuje také Jan Petersen v knize Vikingetidens redskaper. Tam se také můžeme dočíst, že do roku 1951 bylo známo 1052 norských brousků z mladší doby železné, z nichž 712 se nacházelo v mužských hrobech a 104 v ženských hrobech (Petersen, 1951: 251). 114 brousků z těchto 1052 bylo závěsných (ibid: 256).
V Yorku z období let 930/5 – c. 975 známe 126 brousků, z nichž 53 % tvoří světle šedý svor, 30 % tmavě šedý svor, 14 % pískovec a 3 % neznámé horniny (Juel Hansen, 2009: 39). Velice podobné, ne-li totožné, byly poměry až do poloviny 11. století (ibid. 39). Detailní seznam můžete nalézt v Mainman – Rogers, 2000: 2484-2498, 2614-2624.
Islandské brousky jsou nyní velice dobře zpracované (a to online) díky práci Juel Hansenové Whetstones from Viking Age Iceland.
Na závěr doplním ještě jednu zajímavost k používání. V Norsku byl objeven brousek pocházející zřejmě ze 6. století, který na sobě nese runový nápis. Nápis naznačuje, že brousek byl nošen v rohu u pasu:
„Ať vodou z rohu zvlhne brousek,
ať padne tráva, ať leží píce.“ (překlad Jiřího Starého)
Na začátku článku jsem slíbil obrázky nálezů. Pěkné obrázky brousků můžete nalézt v uvedené literatuře, nebo můžete navštívit následující odkazy:
Katalog norských muzeí
Katalog švédského národního muzea (heslo „bryn“, specifikace Tid: vikingatid, Bild: Med bilder)
Katalog britských muzeí
Budu rád za Vaše komentáře a jakékoli ohlasy i kritiku. Ačkoli se zdá, že brousky byly běžným vlastnictvím mužů i žen, nejsou dnes standardní součástí rekonstruovaných kostýmů. Proto ocením, pokud tento článek někoho inspiruje ke koupi tohoto nástroje. V současné době se dá pořídit na LH shopu nebo od některých prodejců na historických akcích.
Zdroje:
Jazyk básnický [Skáldskaparmál]. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.
Sága o Gautrekovi [Gautreks saga], online.
JUEL HANSEN, Sigrid Cecilie. Whetstones from Viking Age Iceland: As part of the Trans-Atlantic trade in basic commodities, Reykjavík: Háskóli Íslands 2009, Magisterská práce. Online.
MAINMAN, A. J. – ROGERS, Nicola S. H. Craft, industry and everyday life: finds from Anglo-Scandinavian York, York 2000. Online (zadejte heslo „hone“).
PETERSEN Jan. Brynene. In: Vikingetidens redskaper, Oslo 1951: 251-256.
RESI, Heid Gjöstein. Die Wetz- und Schleifsteine aus Haithabu (Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 28), Neumünster 1990.
RESI, Heid Gjöstein – ASKVIK, Helge. The Kaupang Finds Volume III C, Whetstones and Grindingstones in the settlement; the 1956-1974 excavations, Oslo 2008.
SŁUPECKI, Leszek Paweł. The Scandinavian God Thor and His Ancient Roots. In: Quaestiones Medii Aevi Novae, 9, Warszawa 2004: 217-254.
SUNDBERGH, Karin – ARWIDSSON, Greta. Schleif- und Wetzsteine. In. Birka II:3, Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm 1989: 102-110.
Jedna odpověď
Zdravím, a dovoluji si dát sem komentář – tip. V Praze u Rouska jsem cca před rokem narazil na přírodní brousek na kosu – ze šedého svoru, diamatového tvaru. Stál dost – 200 Kč, ale nedalo mi to. Doma jsem ho pracně přepůlil a tenčí konce provrtal – hle, 2 ks vikingských brousků po cca 12 cm. Ale naprosto mě překvapil brusný výkon – brousek je velmi odolný a brousí velmi jemně, podobně jako arkansas, ale vodou.
Vřele doporučuju.
Dan