aneb cesta na Slovensko a zase zpátky
Vždycky jsem zastával názor, že chceme-li pochopit ducha a mentalitu jisté dějinné doby, je třeba se podívat do dobových obydlí a pokusit se v nich žít. A při reenactmentu toto platí dvojnásob; drtivá většina historických akcí se odehrává v polním ležení, které ovšem osekává dobový život. Mnoho skupin se toto snaží vyvažovat tím, že si do prostředí polního ležení přinesou domácí vybavení (postele, truhly) a snaží se věnovat řemeslům. Nic však nemůže být tak názorné, jako život v domě se všemi jeho slastmi a strastmi (názornost je přesně ten důvod, proč se staví skanzeny). Narážíme tu na problém, že dobových obydlí je v našem prostředí málo. Na druhou stranu jsou zde i takové skanzeny, jejichž provozovatelé jsou vstřícní a rádi budovy zapůjčí.
Za svou „kariéru“ jsem pobýval v několika více či méně povedených rekonstrukcích domů, ale zkušenost z minulého víkendu ve mně zanechaly zřejmě nejhlubší otisk. Ve zkratce – slovenská skupina Herjan, která rekonstruuje život ve švédské Birce, mě pozvala na soukromou akci na hradišti Bojná, kde se nacházejí dva zrekonstruované domy. S prostředím jsem byl poměrně dobře seznámen, protože jsem Bojnou již dvakrát navštívil. Lokalita Bojná I – Valy je datována do 8. – 9. století a byla významným centrem Nitranského knížectví a Velké Moravy. Pozvání jsem po kratším zvažování přijal a ráno 26. prosince 2014 jsem se vydal na cestu. Vzal jsem s sebou prakticky všechno své historické oblečení, kožešiny a deky.
Asi by bylo zbytečné popisovat mou cestu v detailech, mohu nicméně konstatovat, že do Bojné se špatně cestuje, nevlastníte-li povoz. Proto jsem byl nucen jet kombinací vlak-autobus (s přestupem v Piešťanech nebo Topoľčanech). Po 11 hodinách cestování jsem se ocitl v Bojné, kde na mě již čekali členové Herjanu. Pěší cestu z centra obce na hradiště nedoporučuji (určitě ne s plnou polní), protože jde o 6 km náročným terénem. Přestože lze autem (a to i osobním) zajet až na samotné hradiště, člověk se nemůže zbavit dojmu, že se vzdálil civilizaci a začne si uvědomovat svoji osamělost a bezmocnost. Jediné, co mohlo lesu, neprostupné tmě a zimě vzdorovat, byla odhodlanost šestice lidí, která hodovala a zpívala u ohně. Jakmile jsem se převlékl do kostýmu, ihned se mi vybavila scéna z Písně o Hamðim, ve které se popisuje kontrast nehostinné přírody a bujaré oslavy v síni:
„Stočili koně na zhoubnou stezku,
sestřence spatřili se stromu viset,
houpat se s větve v chladném větru.
Havrani kolem hladoví krákali.
Nevábilo místo k odpočinku.Hluk byl v síni, pili hrdinové,
neslyšela družina dusot koní,
až strážce z hradby zatroubil v roh.“
(Píseň o Hamðim, strofa 18-19. Přel. Heger)
Snažili jsme se dodržovat zákaz plastů, a přestože jsme měli k dispozici dva domy, nikdy se nám nepodařilo vymýtit moderní vymoženosti. Kupříkladu jídlo a pivo se uchovává velice špatně, i když jsme disponovali truhlou a soudkem. Spánek jsme však řešili co možná nejdobověji – pouze kožešiny a vlněné deky, žádné spacáky.
Nejdřív se pokusím popsat náš harmonogram a následně okomentuji náš pobyt. Celkově jsme podle plánu zůstali na místě tři noci, od pátku do pondělí. Během nocí se držely hlídky, které přikládaly a dohlížely na oheň; měli jsme jistou obavu, protože nedávno vyhořelo stavení v archeoskanzenu Modrá. První, páteční noc jsme slavili a hráli na hudební nástroje (píšťala, buben, brumle). V sobotu se uvařila polévka a velkou část dne se štípalo dříví, aby byla zásoba na zbytek pobytu. Ve volné chvíli jsme se bavili bojem. Sobotu večer jsme byli pozváni dolů do vsi na koncert uskupení Magna Mysteria, do archeologického muzea a na večeři. Po návratu na hradiště pokračovalo hodování až do pozdních nočních hodin, kdy začalo sněžit (do rána napadalo cca 10 cm sněhu). Ráno odjel jeden ze členů skupiny domů a odpoledne ho následovali další tři, předtím jsme však stihli natočit propagační video, které se nachází na konci článku. Kromě pana starosty a kameramana nás navštívil také archeolog dr. Karol Pieta. Do nedělní noci jsme vydrželi pouze dva; ostatní členové nám naštěstí ponechali kůže a deky v domě, protože poslední noc byla opravdu mrazivá – částečně proto, že jsme nedrželi hlídku a nepřikládali, částečně proto, že se zvedl silný vítr. Odhaduji, že v noci mohlo být klidně i -15°C a pocitová teplota byla kvůli větru ještě horší (zkrátka zima na čtyři deky). V pondělí ráno jsme sbalili vybavení, naložili jej do auta a odjeli do svých domovů.
Zima je skvělé roční období na ozkoušení vašeho kostýmu. Chcete-li mít dobový kostým na podobné akce (řekněme „pracovní oděv“), musí být v prvé řadě praktický. Dvě dlouhé vlněné tuniky zajistí dostatek tepla, abyste mohli vykonávat všechny činnosti i v konstantní teplotě -5°C. Nezbytná je důkladná ochrana končetin – vlněné rukavice (palčáky), ponožky a ovinky (doporučuji i plstěné vložky do bot). Při silném větru, dešti či sněžení se hodí kápě a plášť. Uvnitř domu je pak možné odložit tento teplý oděv a přesedlat na odlehčenější a módnější oděv – tedy alespoň v případě, že je v domě teplo a že jej lze normálně vytopit, což v domech na Bojné nebylo možné, protože špatně odvádějí kouř. Staroseverské síně bylo jistě možné vytopit i na poměrně vysokou teplotu, protože víme, že lidé spali nazí. Nesmíme ale také zapomínat, že lidé byli otužilejší a zvyklí na klima, ve kterém žili.
Stejně jako v případě plavby je třeba počítat s tím, že se musíte potlačit svou individualitu – člověk je členem kolektivu, se kterým sdílí prakticky všechny každodennosti, od jídla až po hygienu. Jedinec, který nebude spolupracovat, bude trucovat apod., nemá v uzavřené společnosti místo. Rozhodující slovo měl hospodář, v našem případě velitel skupiny, který řídil běh celé komunity. Ve chvíli, kdy k historickým stavením přicházeli turisté s prosbou, zda mohou nakouknout nebo se zahřát, jsem zároveň pochopil staroseverskou pohostinnost – domy byly jednoduše daleko od sebe, počasí bylo věčně nevlídné a lidé nebyli od přírody zlomyslní, nýbrž si navzájem pomáhali.
Leželi jsme na zemi nebo na patře (na které se dostávalo pomocí žebříku) a naše věci se povalovaly bez ladu a skladu po staveních. Je to dáno tím, že jsme zůstávali pouze přes víkend. Kdybychom v domě zůstali déle, bylo by třeba pořídit si nábytek. Nezbytné vybavení domu musel tvořit kotlík, truhly, nádoby na vodu, postele, stoly a lavice a samozřejmě nářadí, díky kterému mohlo být stavení soběstačné. Předci měli stejné nároky na spánek, uchovávání potravin, přípravu pokrmů, hygienu atd. jako my a řešili je v rámci svých možností. Největší kulturní šok člověk zažívá zřejmě tehdy, když hledí na hygienické podmínky takového stavení; modernímu člověku se dřevěný srub, ve kterém žije pohromadě několik lidí, musí zdát jako semeniště nemocí a parazitů, studené a tmavé místo – „díra“. Přes věčný boj s vešmi (což byl ostatně problém až do poměrně moderní doby) se mi potvrzuje, že raně středověký člověk mohl vést relativně čistotný a kulturní život. A poté, co jsem se vrátil domů a zatopil v kachlových kamnech, jsem si uvědomil, že žijeme velice podobné životy, které se řídí stejnými potřebami a které se liší pouze nároky na komfort.
Na Bojné jsem otestoval svůj kostým a své schopnosti. Zároveň jsem získal poznatky, které mohu uplatnit v připravovaných článcích o zimním oblečení a dobovém osvětlení. Bojná rozhodně patří mezi místa, kam se budu vždy rád vracet, a to kvůli úžasné atmosféře a jedinečným lidem. Na závěr bych chtěl poděkovat skupině Herjan za pozvání a také panu starostovi Jozefu Stankovskému – je to člověk se zlatým srdcem, který pro svou obec a občany dělá první poslední. Dík patří také četným turistům a obyvatelům obce Bojná, kteří nás přišli navštívit a darovali i něco na zub.
