“Nebezpečí je koření života a člověk občas musí zariskovat.
Právě proto stojí za to žít.“
Anthony Hopkins, V zajetí rychlosti (2005)
Často se sám sebe táži, čím je studium doby vikinské prospěšné a co si z něj může odnést obyčejný člověk 21. století. Jistě, člověk pochopí souvislosti, nahlédne do života předků a může se pokochat nebo inspirovat uměleckými skvosty. Zároveň je tu ale morální odkaz, který může sloužit jako jistá motivační šablona nebo vzor.
V tomto krátkém článku bych se chtěl věnovat problematice “dobrodruha a pecivála”, která není příliš často zdůrazňovaná a která mi přijde poměrně zajímavá. Jde o problematiku komplexní, protože má co dělat s dobovými prameny, plavbami, bojem, hospodařením, osobní ctí, osudem, štěstím, hrdinstvím a dalšími tématy. V několika dobových básních, které budu níže citovat, skaldové záměrně vytvářejí kontrast, ve kterém proti sobě staví nebezpečný podnik (bitvu, plavbu a honbu za zlatem) a pobyt doma se vším, co k němu patří (pohodlný a rozkošnický život se ženami). Věřím, že tento kontrast názorně vypovídá o rozdělení úloh ve společnosti a dobové mentalitě.
Příznačně se tento kontrast často vyskytuje v tzv. příležitostných strofách (lausavísur), ve které básník reaguje na aktuální událost. Je typické, že ve chvíli, kdy se někdo rozhodne např. utéct z bitvy, zarecitoval skald příležitostnou strofu, ve které jeho útek komentuje, nejčastěji tím, že útěk z bitvy je zbabělý nebo že bitva je pro muže větší potěšení než pobyt doma. Básníci často odkazují na konkrétní, ale i abstraktní osoby, které víceméně fungovaly jako básnické standardy.
Před detailním komentářem se podívejme na překlady jednotlivých strof:
Seznam zdaleka není úplný, ale může sloužit jako názorný výběr. Věřím, že kontrast dobrodruh × povaleč hraje v básních dvojí úlohu a umocňuje vyznění daných děl.
První úlohu bych nazval prostředek pohrdání. Básník se vyhraňuje vůči konkrétním osobám (zrádcům, mladíkům, “povalečům” a ženám), kteří dávají přednost pobytu doma před životem ve výlučně mužské společnosti. Pobyt doma je popsán jako pohodlný, konzumní, rozkošnický a zženštilý život (přičemž označení za zženštilého bylo vážné obvinění). Muže, kteří zůstávají doma, básně označují jako heimdragi nebo dási (oboje povaleč, lenoch, zápecník), zatímco statečný muž je nazýván drengr. Skaldové si často hrají s kontrastem bitvy (jakožto hry) a milostné hry a záměrně zdůrazňují rozdíl v pohodlí – dobrodružství probíhá za drsných podmínek, při kterých je běžná námaha, bolest nebo špatné počasí, zatímco pobyt doma je bezproblémový a slastný – z pohledu dobrodruha “změkčilý”:
“Nelenil jsem, zas a znovu
v závěsu jsem veslo táhl;
často dlaně odřelo mi
– však zápecníku nezrudly ruce.”
(Příležitostná strofa ze Ságy o lidech z Flói, 10. století. Starý 2008: 148.)
Analogické srovnávání drsného života na moři s pohodlným bytím ve městech lze najít také v anglosaské básni Námořník, která se dochovala v Exeterské knize z 10. století:
„Sotva ví člověk, jemuž se vesele
na zemi žije, jak já ztrápený
v mrazivé zimě na moři sídlil,
(…).
Pyšný a bujarý, sotva pak uvěří,
kdo v městech okusil života slasti,
málo jen zlých poutí, jak jsem přečasto
pobýval znavený v mořských proudech.
Noční stín ztemněl sněhem od severu,
mráz poutal zemi, půdu kroupy bily,
mrazivá zrna. Proto mě teď ženou
myšlenky srdce, abych mocné proudy,
boj slaných vln sám propátral;
touha v duši po všechny doby
pobízí srdce na dalekou pouť,
na cestu k zemi, kde cizí lid sídlí (…).“
(Námořník 12–14; 26–37; Znojemská 2009: 136–137)
S tímto souvisí i druhý aspekt, který nazývám prostředek vyzdvihnutí momentu. Jde o zachování puncu jedinečnosti, manifest proti všednosti. Ten je asi nejlépe patrný ve chvíli, když báseň odkazuje na nějaké místo nebo časový úsek v minulosti, např:
Tohoto puncu jedinečnosti skaldové dosahují také vyčtením toho, co všechno se nestalo. Válečníci místo popíjení medoviny nebo polehávání v posteli dávají přednost dobrodružství, a ačkoli mají možnost skloubit dobrodružství se slastí, pro intenzivnější prožitek dobrodružství tak nečiní.
O čem přesně dobové strofy vypovídají? Věřím, že podávají věrohodný obraz života v družinách a bojových bratrstvech a že více či méně korespondují s tehdejším rozdělením úloh ve společnosti, ve které byl muž tím, kdo cestoval (do ciziny či jen na sněm), zatímco žena zůstávala doma a zajišťovala chod hospodářství. Předpokládám, že většinová sedlácká společnost měla na práci lepší věci, než vyhledávání nebezpečí, jeho efektivní potýrání a nasazování vlastního života bez projevů strachu. Tento způsob života byl spíše vlastní bojové aristokracii, z jejíž řad také básníci pocházeli. Je očividné, že skaldi vyzdvihují konání panovníků a jeho věrných, zatímco běžnou rutinou obyčejných lidí pohrdají. Staroseverské družiny se tak vůbec neliší od družin, které popisuje Tacitus ve své Germánii (I: 14): „Víc práce by ti dalo přemluvit Germány, aby obdělávali půdu a čekali na sklizeň, než aby vyzývali nepřátele k boji a sklízeli zranění. V jejich očích je leností a zbabělostí dobývat v potu tváře, k čemu si můžeš pomoci krví.“
Přesto je paradoxní, že to byla právě aristokracie, která trávila většinu času hodováním a hlasitým veselím v přítomnosti spanilých žen (viz zde). Tacitus (I: 15) o germánských družinách v období míru dokonce říká, že „tráví čas lovem a ještě víc nečinností: oddávají se spánku a jídlu. Ti nejstatečnější a nejbojovnější nedělají vůbec nic, starost o dům, hospodářství a pole přenechají ženám a starcům, zkrátka nejslabším členům rodiny. Sami lenoší; je to podivný rozpor v povaze, že tíž lidé mají tak rádi zahálku a nenávidí pokoj a mír.“ Prameny však podle mě naznačují, že tyto hostiny pouze vyplňují čas mezi dvěma dobrodružnými výpravami a že dobrodružství je nadřazeno jakékoli jiné mužské potěše.
Bylo by naivní si myslet, že dobrodružná povaha byla prostým mužům cizí. Právě naopak. Ukazuje se, že se mužská společnost jako celek řídila podobnými principy, které vycházely z tehdejších životních podmínek. Sláva a dobré jméno byly důležitými kritérii napříč celou společností a každý, ať už sedlák či král, neváhal k jejich obraně použít boj, který formoval staroseverskou mentalitu (více zde). I cestování za dosažením majetku a slávy probíhalo stejně jako u aristokratických kruhů – „slovo heimskr, doslova ‚domácký’, nabývá už v době vikinské významu ‚hloupý’“ (Starý 2008: 148). Muž, který setrvával doma, a neměl tak možnost dostat se do kontaktu s dobrodružstvím, byl považován za podivína (viz také např. kolbítr, “uhlohryz”, označující mladého muže vysedávajícího u ohně), který se ve svém chování podobal ženě (vnější hranice statku jasně oddělovaly hranice mužského a ženského světa). Jenom ten, který zcestoval kus světa, mohl být považován za prozíravého:
„Ten jenom pozná, kdo mnoho prošel
a scestoval svět,
jaké mysli je cizí muž,
má-li rozum a rozvahu.“
(Výroky Vysokého, strofa 18)
Objevování neznámého se promítá také do mýtů starých Seveřanů, ve kterých je cizina místem nebezpečným a současně místem s obrovským potenciálem a bohatstvím. Muž, který se vydává do ciziny za ziskem čehokoli, projevuje hrdinství, naplňuje svůj osud a získává postavení váženého člověka. Riziko smrti na dobrodružné výpravě bylo vysoké, ale byla to možnost, jak se již v mládí etablovat, poznat kus světa a finančně se zajistit. Dobrodružné výpravy jsou také hlavní milníky mužova života – hospodaření bylo běžné, ale dobrodružství bylo výjimečnou událostí, která lidi zajímala a která zůstala po muži v jeho pověsti:
„Synové Grjótgarð a Einriði postavili [kámen] na památku statečného otce. Guðvér byl na západě, dělil poplatek v Anglii, zmužile napadal saská města.”
(runový kámen z Grindy, Sö 166)
V tomto duchu bychom měli chápat nejen vikinské nájezdy, které Seveřanům otevřely celou Evropu, ale také prakticky jakékoli jednání, které máme zachycené v pramenech. A já se domnívám, že právě toto je jedním z největších odkazů vikinské éry. Tímto bych také zakončil tento článek. Pokud budete chtít, můžete se k článku vyjádřit v komentářích.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Ármóð – Příležitostné strofy = Ármóðr : Lausavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 620–623.
Harald Sigurðarson – Příležitostná strofa = Haraldr harðráði Sigurðarson : Lausavísur, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 42–56.
Játgeir Torfason – Příležitostné strofa = Játgeirr Torfason : Lausavísa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 652–653.
Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.
Stefni Þorgilsson – Příležitostná strofa = Stefnir Þorgilsson : Lausavísur, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 447–451.
Tind Hallkelsson – Hákonardrápa = Tindr Hallkelsson : Hákonardrápa, ed. Russell Poole. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 336–358.
Vagn Ákason – Příležitostná strofa = Vagn Ákason : Lausavísa, ed. Matthew Townend. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 366–367.
Vigfús Víga-Glúmsson – Příležitostná strofa = Vigfúss Víga-Glúmsson : Lausavísa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 364–365.
Þjóðólf Arnórsson – Sexstefja = Þjóðólfr Arnórsson : Sexstefja, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 108–147.
Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91–117.
Flokk na Sveina Álfífusona = Flokkr about Sveinn Álfífuson, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1029–1030.
Liðsmannaflokk = Liðsmannaflokkr, ed. Russell Poole. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1014–1028.
Námořník, přel. Helena Znojemská. In: Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), Praha 2009: 132–140.
Příležitostná strofa z Fagrskinny = Lausavísa from Fagrskinna, ed. Matthew Townend. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 1081.
Tacitus: Germánie neboli O původu a poloze Germánů. Přel. A. Minařík, A. Hartmann & V. Bahník. In: Z dějin císařského Říma, Praha 1976: 331–364.
Výroky Vysokého. Originál online zde. Česky přeloženo: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 34–70.
SHORT, William R. Honor, Dueling, and Drengskapr in the Viking Age, Hurstwic, online.
STARÝ, Jiří. „Všechny země, o nichž máme zprávy …“ Známé a neznámé v mýtu a geografii starých Seveřanů. In: Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách, Praha 2008: 143–175.
STARÝ, Jiří. Jak dávní jarlové … : Mudrosloví a mravy starých Seveřanů. In: Mudrosloví v archaických kulturách, Praha 2009: 159–201.
STARÝ, Jiří. Vesla, vlny a zlato : skaldské popisy námořních plaveb. In: Plav. Měsíčník pro světovou literaturu, č. 9, Praha 2011: 39–45.
12. ledna 2015Rozvoj tohoto webu je mou prací na plný úvazek. Pokud se Vám tento projekt líbí a chtěli byste mne v jeho tvorbě podpořit, můžete se stát mým sponzorem prostřednictvím Patreonu.
The development of this site is my full-time job. If you like this project and would like to support me in its creation, you can become my Patreon sponsor.
Máte-li jakýkoli dotaz, nabídku či připomínku, můžete mne jednoduše zkontaktovat skrze kontaktní formulář. Těším se na Vaše zprávy!
If you have any questions, offers or comments, you can simply contact me via the contact form. I look forward to your messages!
[…] Za každou lidskou bytostí a jejími činy musíme spatřovat, alespoň z pozice starých Seveřanů, působení osudu, daného a nezměnitelného. Jedinec svému osudu samozřejmě mohl vzdorovat, ale jak ukazují četné staroseverské literární památky, osud takového člověka vždycky dostihl. Proto bylo lepší jít svému osudu vstříc s hlavou vztyčenou a podnikat dobrodružství. […]
[…] aktivity, v čem musíme spatřovat projev propagandy. Jak jsem ukázal ve svém článku „Dobrodruh a pecivál“, společnost doby vikinské tíhla k oslavě zahraničních výprav, při nichž se projevovala […]