Od publikování Androščukova vynikajícího katalogu mečů vikinského Švédska, který byl nejprve zveřejněn v ruštině (2013) a posléze přepracován do angličtiny (2014), uplynula takřka dekáda. Během tohoto období došlo k nalezení či publikování nejméně sedmi nových mečů či jejich fragmentů. Současně jsme ve starší literatuře nalezli osm kusů, které nebyly do katalogu zahrnuty, a proto jsme se rozhodli tyto nově detektované meče evidovat formou krátkého příspěvku, který může být kdykoli doplněn. K tomuto soupisu je připojen seznam mečů, které v Androščukově práci chybně označeny.
Nově detekované meče
Sigtuna
Roku 2014 byla archeologicky prozkoumána lokalita Götes Mack v Sigtuně. Při vykopávkách byla mimo jiné nalezena polovina záštity (inv. č. F 181:248:11) s přibližnou délkou 5 cm a vahou 24 gramů (Hed Jakobsson 2017: 59, 388, Fig. 67; Androščuk 2021: 35). Záštita byla odlita ze slitiny mědi, přičemž ve slitině byly nalezeny stopy stříbra a možného pozlacení. Odlití se výrobci nezdařilo a záštita byla vyhozena coby nepodarek. Hed Jakobsson hodnotí ornament, který se nachází na ploše záštity, jako styl Mammen či Ringerike, ale nejbližší analogií je Kirpičnikovův typ A-místní. Datace kusu směřuje do 11. století, zřejmě jeho první poloviny.
Fragment záštity ze Sigtuny. Hed Jakobsson 2017: Fig. 67.
Birka
Při opětovném ohledání okolí hrobu Bj 750 byl nalezen mladší hrob, který hrob Bj 750 překrýval a který obsahoval tři zbraně – meč (inv. č. 1880), sekeru a kopí. Meč je záměrně rozlomen a jeho čepel je ohnuta. Čepel byla nalezena roku 2013, rukojeť o rok později. Jílec náleží k hybridnímu typu – zřejmě vychází z typu K nebo N, jeho koruna hlavice je dutá a řap je roznýtován na vrcholu koruny. Délka záštity 10,2 cm, délka podstavy 6,9 cm, délka rukojeti 6,5 cm, výška koruny 2,5 cm, šířka čepele 5 cm, délka čepele minimálně 50 cm (Andersson – Näversköld – Vedin 2015: 19, 109). Vzhledem ke kontextu nálezu lze celý soubor datovat do 2.-3. čtvrtiny 10. století, případně 2. třetiny 10. století.
Meč z Birky. Převzato z https://vikingar.historiska.se/.
Skärlöv, Öland
Zřejmě bezkontextový nález, nalezený v 19. století, sestává z duté koruny hlavice meče, která byla k podstavě připevněna pomocí dvou nýtů a současně byl na jejím vrcholu roznýtován řap (Salin 1935: 102, 104, Fig. 260). Koruna byla odlita ze slitiny mědi. Dle Salina byla hlavice přechovávána v muzeu v Göteborgu. Z lokality Skärlöv je známo také 5 čepelí, nalezených roku 1863, které jsou uloženy ve Státním historickém muzeu ve Stockholmu (SHM 3104) a které Androščuk do svého katalogu zahrnul. Hlavice náleží k neobvyklé skupině mečů, která je blízká typu S, V a W a kterou lze datovat k přelomu 10. a 11. století. Do dnešního dne jsme byli schopni najít pouze čtyři paralely, které pocházejí z území dnešního Estonska, Lotyšska a Norska a z nichž jedna je kompletní (Tomsons 2019: 69-70; Zozulja – Kainov 2022: Fig. 3).
Koruna meče z lokality Skärlöv a porovnání s mečem z lokality Siguldas.
Salin 1935: Fig. 260; Atgāzis 2019: 10. att. tab.
Trummen
Meč, který byl nalezen v září roku 1970 v jezeře Trummen a který je součástí sbírky Smålandského muzea ve Växjö (inv. č. M 21698), patří mezi nejzachovanější švédské meče doby vikinské. Typologicky naleží k exemplářům typu X, datovatelným do 10.-11. století. Celková délka meče 92 cm, délka mírně prohnuté čepele 78 cm, šířka čepele 6 cm, délka záštity 12 cm. Rukojeť je kryta dokonale zachovanou dřevěnou rukojetí s decentní řezbou. Na čepeli nacházíme částečně zachované pozůstatky dubové pochvy.
Meč z jezera Trummen. Převzato z Digitalt Museum 2022.
Krutbrånet
Ve Smålandském muzeu se nachází přehlížená záštita Petersenova typu O ze slitiny mědi (inv. č. M 1965), kterou muzeu předal Robert af Klinteberg roku 1896. K nálezu údajně došlo v lokalitě Krutbrånet na místě bojiště bitvy u Sävar (1809). Záštita je 10,8 cm dlouhá a 1,2 cm vysoká. Na pohledových plochách se nacházejí trojice pletenců. Otvor pro čepel není umístěn symetricky a je zhruba 5,5 cm dlouhý.
Záštita z lokality Krutbrånet. Převzato z Digitalt Museum 2023a.
Tuna Alsike XII
Do Androščukova katalogu nebyla zahrnuta dvoubřitá čepel z hrobu Tuna Alsike XII (Arne 1934: 44, Taf. XIX.1). Tato má maximální šířku 4,65 cm a je zachovaná ve dvou fragmentech s délkami 26,6 a 14 cm. Vzhledem k přiloženému třmenu a dlouhému noži směřuje datace k pol. 10. století, případně do 3. čtvrtiny 10. století.
Čepel z Tuny Alsike. Převzato z Arne 1934: Taf. XIX.1.
Norrtuna
Při zkoumání mohyl v lokalitě Norrtuna roku 2022 byly v jednom hrobě nalezeny dva meče. Jeden z mečů disponuje širokými jílcovými komponenty a odpadlou pyramidovou hlavicí, z čehož lze usuzovat, že původně přináležel k Petersenovu typu H/I. Druhý meč sestává z neosazené čepele. Oba meče byly zabodnuty do země. Pokud jde o dataci, je pravděpodobnější starší horizont doby vikinské, od 8. do 10. století.
Osazený meč z lokality Norrtuna. Zdroj: Arkeologerna, Statens historiska museer.
Neosazená čepel z lokality Norrtuna. Zdroj: Arkeologerna, Statens historiska museer.
Gamla Uppsala
V létě roku 2019 byla v lokalitě Gamla Uppsala nalezena pohřební loď vybavená množstvím militárií (meč, dlouhý nůž, kopí, sekera, štít a hroty šípů) a jezdeckého vybavení (Arkeologerna 2023). Nález prozatím není publikovaný, ale z dokumentu Vikingakungarnas krigare, který 5.2.2023 odvysílala televize SVT, je zřejmé, že v druhém hrobu z téže lokality byl objeven meč, který je takřka kompletní a disponuje dlouhou a nízkou, mírně prohnutou záštitou blízkou typu Y. Pohled na hlavici vyvolává otázky, avšak je pravděpodobnější, že je jednodílná a členěná sedlovitě, tedy podobně jako hlavice typu Y. Meč byl uložen v pochvě, jejíž konec je nakusto omotán organickým řemínkem a překryt nákončím Androščukova typu 3b. Nález lze jednoznačně datovat do 10. století. Osobní diskuze s vedoucím výzkumu Antonem Seilerem (březen 2023) naznačila, že během výzkumu byly nalezeny dva meče.
Meč z lokality Gamla Uppsala. Zdroj: dokument Vikingakungarnas krigare.
Gamla Uppsala
Archeologický výzkum v lokalitě Gamla Uppsala z roku 2012-3 odhalil cca 4,5 cm dlouhý fragment záštity ze slitiny mědi (Jörpeland 2017: 175, 179). Záštita, která se směrem ke konci rozšiřovala, byla mírně prohnuta a její plocha byla zdobena pletencovým ornamentem ve stylu Urnes. Nejbližší analogií je záštita z lokality Skillingmarks (SHM 17546), kterou Androščuk řadí mezi meče typu Z (Androshchuk 2014: 451, Pl. 138b).
Meč z lokality Gamla Uppsala a jeho analogie.
Zdroj: Jörpeland 2017: 179; Androshchuk 2014: Pl. 138b.
Gamla Uppsala
Archeologický výzkum v lokalitě Gamla Uppsala z roku 2012-3 odhalil kremační hrob datovaný do 1. pol. 9. století, který obsahoval urnu se spálenými kostmi, hřeben a rozlámaný meč (Jörpeland 2017: 179). Meč má pyramidovitou hlavici, která je blízká Petersenovu typu A či B, avšak je možné, že jde o speciální typy mimo Petersenovu typologii. Celková délka meče je odhadována na 900 mm.
Meč z lokality Gamla Uppsala. Zdroj: Jörpeland 2017: 179.
Gamla Ingla
V roce 2014, tedy v době publikace Androščukovy knihy, byla zveřejněna fantastická koruna hlavice meče z lokality Gamla Ingla (Digitalt Museum 2023b). Tato byla nalezena opravě podlahy kostela roku 1944, kam byla zřejmě přivezena spolu s výplňovým materiálem. Byla předána správci kostela, který ji roku 1946 předal muzeu Upplandsmuseet v Uppsale, kde pod inv. č. UM20271 spočívá dodnes. Délka 7,5 cm, výška 4,5 cm, váha 102 g. Koruna je vyrobena z lité slitiny mědi a je prolamovaná ve tvaru spirál a dále dekorována. Celkové vyznění hlavice navozuje dojem stylu Ringerike. Existuje několik přímých paralel a všechny pocházejí z Anglie: detektorem objevené hlavice z Tilney All Saints (LIN-9468E7), Snibstonu (LEIC-9158C3), diskutabilní hlavice z Briggu a meč z Battersea, který disponuje obdobně tvarovanou hlavicí s motivem spirál (Wilson 1965: Pl. IIA). Zdá se, že hlavice typologicky a dekorativně zapadá mezi anglosaské meče počátku či 1. pol. 11. století. Roku 2024 se dočkala první oficiální publikace v tisku (Gustafsson 2024).
Koruna hlavice z lokality Gamla Ingla.
Zdroj: Digitalt Museum 2023b; Gustafsson 2024: Fig. 2.
Kungsbäck
Při řádném archeologickém výzkumu v roce 2011 byly v lokalitě Kungsbäck nalezeny pozůstatky kremačního hrobu z doby vikinské (Ulfhielm 2012: 11-15). Pohřbeným byl mladý člověk ve věku 15-20 let a uložen byl s pozůstatky koní, psů, medvědů, koček, dobytka a slepic. Mezi nálezy patřily korálky, hřeben, prubířský kámen, šípy, udidlo a fragment čepele s nákončím. Čepel je rozlámána na tři díly o šířce 4,5 cm a složené délce 18 cm. Nákončí náleží k Androščukovu typu 3a-b, což hrob typologicky řadí do let 30.-80. let 10. století. Radiokarbonová analýza s výsledkem 890–1020 tuto dataci nevyvrátila. V lokalitě byl nalezen byl roku 1954 nalezen ještě jeden kremační hrob s podobným inventářem (Androshchuk 2014: 333).
Čepel a nákončí z lokality Kungsbäck. Zdroj: Ulfhielm 2012.
Meč z neznámé švédské lokality
Roku 1928 byla v rámci švédsko-lotyšské kulturní výměny do Rigy zaslána zásilka několika desítek prehistorických a raně středověkých předmětů. Jedním z artefaktů je meč doby vikinské, pocházející z neznámé švédské lokality. Meč chybí jak v Androščukově katalogu švédských mečů, tak v katalogu lotyšských mečů A. Tomsonse. V osobní diskuzi Tomsons sdělil, že meč osobně neohledal a považoval jej za vrácený do Švédska. Zkontaktovali jsme kurátora Národního historického muzea v Rize Eduardse Plankājse, který pro účely našeho textu meč dohledal a vybavil nás původní švédskou dokumentací; meč tedy stále setrvává v Lotyšsku a disponuje inventárním číslem A 5606 (v minulosti mylně udáváno jako 5608). Nález byl do současnosti publikován pouze A. Anteinsem (1960: 26; 1966; 1973: 42; 1976: 47-8), který jej podrobil metalurgické analýze.
Meč náleží k Petersenovu typu H/I a je opatřený dvojbřitou čepelí, která je záměrně ohnuta, což naznačuje původní uložení do hrobu. Celková délka zbraně činí 95 cm, šířka čepele u záštity 5,8 cm, tloušťka čepele 0,6 cm. Čepel je opatřena žlábkem. Váha zbraně je 1270 g. Jílcové komponenty byly zdobeny vertikální tausií s hustotou cca 20 drátů ze slitiny mědi na cm (Anteins udává vzdálenost mezi drážkami 0,05 cm). Čepel je z jedné strany opatřena nápisem +VLFBERH.T+, z druhé strany geometrickým ornamentem (III mřížka IIII mřížka. V teorii tak kvalita nápisu odpovídá Williamsově skupině B (Williams 2009), čemuž dobře odpovídají výsledky archeometalurgické analýzy (heterogenně uspořádaný ferit a perlit s obsahem uhlíku 0,3-0,8 % a škálou mikrotvrdosti troostitu 380-420 VPH).
Meč z neznámé švédské lokality, uložený v Rize.
Zdroj: Anteins 1973: 42, 44.
Meč z neznámé švédské lokality
Ve Švédském historickém muzeu ve Stockholmu se nachází meč, který dle všeho chybí v Androščukově katalogu, ačkoli nám Ny Björn Gustafsson sdělil, že jej s Fedirem Androščukem diskutoval. Androščuk v soukromé diskuzi připustil, že meč do katalogu nezahrnul. Meč pochází z neznámé švédské lokality a postrádá katalogové číslo, disponuje pouze „číslem položky“ 266352_HST. Nejsme si vědomi žádné oficiální publikace, jediným zdrojem informací je katalog zmíněného muzea (Statens Historiska Museer 2024). Dle tohoto je meč reprezentován 35 cm dlouhým fragmentem se zlomenou čepelí a chybějící korunou hlavice. Dvoubřitá čepel je v současném okorodovaném stavu u záštity asi 5,2 cm široká. Záštita je 10 cm dlouhá a asi 1,7 cm vysoká. Podstava je zhruba 7 cm dlouhá a identicky vysoká. Oba jílcové komponenty jsou zdobeny tříbarevnou tausií ze stříbra, mědi a mosazi, přičemž dráty ze slitiny mědi jsou uspořádány tak, aby tvořily rombický ornament. Příčky jsou zdobeny i na bocích. Typologicky lze meč přiřadit k Petersenovu typu V. Androščuk meč považuje za mladou variantu typu H/I či zvláštního typu 20. Androščuk dodal, že tento meč není totožným mečem, který publikuje pod kat. č. 28 (Androshchuk 2014: 469-470).
Meč z neznámé švédské lokality, uložený ve Stockholmu.
Zdroj: Statens Historiska Museer 2024.
Meč ze zámku Wiks slott
V Androščukově katalogu absentuje meč Petersenova typu X, ke kterému Fedir Androščuk roku 2002 spolu s Peterem Johnssonem, H. A. Lidénem a Ulrikem Skansem vytvořili posudek (Digitalt Museum 2024). Meč pochází z neznámé lokality, ale je pravděpodobné, že pochází z hrobu, zřejmě z Upplandu. Až do 2020 setrvával v prosklené vitríně na recepci zámku Wiks slott u Uppsaly, posléze byl věnován Upplandskému muzeu v Uppsale. Současné inv. č. UM43474. Nález byl původně ohnut a po objevení byl narovnán. Meč je v dobrém stavu a je dlouhý 92 cm, z čehož 13 cm připadá na jílec. Záštita je 12 cm dlouhá, hlavice 6 cm dlouhá a 3 cm vysoká.
Meč ze zámku Wiks slott. Zdroj: Digitalt Museum 2024.
Chybně označené meče
Lund, KM 66166:1903
Záštita meče, která byla objevena v letech 1974-5 v sídlištní vrstvě lokality PK banken v Lundu, tvarově nepřináleží typu Z, jak se Androščuk domníval (Androshchuk 2014: 362). Velikostně, tvarově i dekorativně odpovídá záštitě typu S. Polemika o příslušnost této záštity je zajímavá zejména proto, že dům, ve kterém byl předmět nalezen, lze dendrochronologicky datovat do let 1010-1016 ±5 let a byl zničen ve 30. letech 11. století. Androščuk neudává, že záštita je dlouhá 12 cm (Mårtensson 1976: 388).
Záštita z Lundu. Zdroj: Mårtensson 1976: 388, Fig. 341, Pl. XV.
Birka, hroby Bj 524 a 581
Androščuk provedl revizi obou mečů a napadl dřívější uspořádání tím, že meče jsou dle jeho mínění v muzeu SHM označeny špatně: lépe zachovaný meč typu E dle něj má pocházet z hrobu 524 a fragmentární meč typu V z hrobu 581 (Androshchuk 2014: 385-6). Nicméně v průběhu let 2015-2020 se hrobu 581 z důvodu prokázání ženské kostry dostalo nebývalé pozornosti a materiál byl důkladně prozkoumán a sestaven. Můžeme tedy předpokládat, že set z hrobu 581 je správně zrevidován. Muzeum se kloní k verzi, která byla zavedena před Androščukem, a sice špatně zachovaný meč pochází z hrobu 524 a kompletnější meč z hrobu 581. Nicméně panuje zde určitá snaha vytvořit kompromis, takže SHM určuje kompletnější meč jako typ V a méně kompletní za typ E, což je nesprávné. Jako správné se v současnosti jeví, že fragmentární meč typu V pochází z hrobu 524 a kompletnější meč typu E z hrobu 581. To lépe odpovídá Stolpeho kresbám, které meči z hrobu 524 přisuzují dokonale půlkruhovou a nízkou hlavici (Arbman 1943: 160) a meči z hrobu 581 mírně vyšší hlavici s mírným členěním (Arbman 1943: 189).
Meči typu E se v nedávné době věnoval Peter Johnsson a kromě jamkové dekorace na záštitě, o které píše Androščuk, objevil jamky na podstavě a pravděpodobné dělení koruny (Wåhlander 2023: 120-1). Jamky jsou hluboké a umožňují pohled dovnitř záštity, což znamená, že meč náležel do speciální skupiny mečů typu E a T s dutými komponenty vyplněnými odrátovanými výplněmi, přičemž drátky byly viditelné skrze jamky (viz Arendt 1936). Jde o skupinu E2 dle Kainova, již lze datovat přibližně do let 875-975 (Kainov – Novikov 2024).
Ohledání meče typu E z hrobu Bj 581. Zdroj: Wåhlander 2023: 121.
Lilla Djurbo
V Androščukově práci je popsán hrob z lokality Lilla Djurbo a jeho inventář, přičemž meč je uveden jako neznámý typ (Androshchuk 2014: 458). Je pravděpodobné, že Androščuk tento meč osobně neprozkoumal ani neviděl fotografii. O fotografii jsme požádali Krajské muzeum Västmanlandu (Västmanlands läns museum), které nám ochotně vyhovělo. Z fotografie je zřejmé, že meč náleží k Petersenovu typu Y, variantě s jednodílnou hlavicí. Rozměry udané Androščukem odpovídají, jedinou výjimkou je délka jílce (14,5 cm), kterou zaměňuje s délkou rukojeti (cca 10 cm). Meč je uložen ve sbírkách Krajského muzea Västmanlandu pod inventárním číslem VLM 1179:1.
Meč z lokality Lilla Djurbo. Fotografii laskavě zaslala Ida Andersson, Krajské muzeum Västmanlandu.
Meč z muzea v Bohuslänu
Androščuk v knize uvádí meč neznámého typu s jednobřitou, zlomenou a opravenou čepelí, který má inventární číslo SHM 27001 (Androshchuk 2014: 466). Tento meč byl roku 2016 ohledám Tordem Bergelinem a týž rok publikován Rolfem Warmingem (Warming 2016). V tomto článku jsou udány základní metrické údaje, historie předmětu a fotografie, z nichž je patrné, že jílec je hybridním typem. Základ jílce tvoří záštity odpovídající Petersenovu typu B, přičemž na podstavě spočívá půlkruhová koruna rozdělená dvěma kanálky na tři pole. Koruna je blízká například Petersenovu typu V, W, X, celkové vyznění je podobné jako u jiného hybridního norského meče C21704, který jmenuje Petersen (Petersen 1919: Fig. 84).
Meč z muzea v Bohuslänu. Zdroj: Warming 2016, upraveno.
Gröndal, Öland
Andruščuk v knize jmenuje litou hlavici ze slitiny mědi, objevenou v lokalitě Gröndal (Androshchuk 2014: 462). Nejmenuje však její typologickou příslušnost. V katalogu Švédského historického muzea (SHM 5967) je přiřazena k Petersenovu typu V. Z jediné dostupné fotografie (Petersson 1964: Fig. 25) je patrné, že jde o korunu hlavice meče, který byl hybridem mezi typy E a W. O blízkosti typu E nejlépe svědčí jamky umístěné na bočních lalocích (viz Kainov – Novikov 2024: 197). Hybridizace typů E a W je doložena i dalšími nálezy (Kainov – Novikov 2024: 185).
Koruna hlavice z Gröndalu. Zdroj: Petersson 1964: Fig. 25.
Dodatky
Mosjö, Närke
Meč z bývalého jezera Mosjö, který Androščuk vede ve svém katalogu pod číslem Nä 6 (Androshchuk 2014: 359-360), si zaslouží detailnější komentář. Androščuk předně neudává základní literaturu o meči, kterou reprezentuje článek Birgitty von Heland (1971) a doplňuje krátký Rundkvistův text (Rundkvist 2021). Z této literatury vyplývá několik faktů, které Androščuk nezmínil: meč byl nalezen farmářem Karlem Petterssonem roku 1920 a jeho čepel je zdobená mřížkou z damaskovaného drátu, který je patrný z rentgenového snímkování. V listopadu 2024 náš kolega Otto Aberger meč osobně ohledal a pořídil pro účely tohoto článku fotografie, které je možné prohlídnout v následujícím odkazu:
Jílcové komponenty jsou opatřené vertikálními drážkami, které jsou vytvořené s hustotou zhruba 16 drážek na cm. V drážkách se střídají jednoduché monochromatické drátky a stáčené drátky ze dvou odlišených slitin tak, že výsledný efekt vytváří motiv větévky. Záštita a podstava jsou po stranách obložené plátky ze slitiny mědi, které v případě záštity nejsou přinýtované. Tento rys je typičtější pro starší horizont, ačkoli se objevují až zhruba do 2. čtvrt. 10. století. Rukojeť vykazuje pozůstatky dřevěné rukojeti. Meč je uložen v Zemském muzeu v Örebrö, inv. č. ÖLM 22.137.
Meč z Mosjö. Zdroj: Otto Aberger; Heland 1971.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Literatura
Andersson, G. – Näversköld, K. O. – Vedin, E. (2015). Arkeologisk efterundersökning av grav Bj 750 och intilliggande ytor, RAÄ 118, Adelsö sn, Uppland, Stockholm.
Androščuk 2013 = Андрощук, Федор (2013). Мечи викингов, Киев.
Androščuk 2021 = Андрощук, Федір (2021). Десятинна церква : відома і невідома, Київ.
Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.
Anteins, Aleksis (1960). Dzelzs un tērauda izstrādājumu struktūras, īpašības un izgatavošanas tehnoloģija senajā Latvijā (līdz 13. gs.). In: Arheoloģija un etnogrāfija II, 3-60.
Anteins, Aleksis (1966). Im Ostbaltikum gefundene Schwerter mit damaszierten Klingen. In: Waffen und Kostümkunde 8, 111-125.
Anteins 1973 = Антейн, А. К. (1973). Дамасская сталь в странах бассейна Балтийского моря, Рига.
Anteins, Aleksis (1976). Melnais metāls Latvija, Rīga.
Arbman, Holger (1943). Birka I. Die Gräber. Text, Stockholm.
Arendt, W. W. (1936). Ett svärdsfäste från vikingatiden. In: Fornvännen 31, 313-315.
Arkeologerna 2023 = Nya rön om båtgravarna i Gamla Uppsala. In: Arkeologerna.com [online]. [2023-02-27]. Dostupné zde.
Arne, T. J. (1934). Das Bootgräberfeld Von Tuna in Alsike, Uppland, Stockholm.
Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.- 13.gadsimtā, Rīga.
Digitalt Museum 2022 = Svärd. In: digitaltmuseum.se. [2022-03-26]. Dostupné z: https://digitaltmuseum.se/021028789200/svard.
Digitalt Museum 2023a = Parerstång. In: digitaltmuseum.se. [2023-02-27]. Dostupné z: https://digitaltmuseum.se/021028724988/parerstang.
Digitalt Museum 2023b = Svärdsknapp. In: digitaltmuseum.se. [2023-09-13]. Dostupné z: https://digitaltmuseum.se/011023870605/svardsknapp.
Digitalt Museum 2024 = Svärd. In: digitaltmuseum.se. [2024-05-15]. Dostupné z: https://digitaltmuseum.se/021028602723/svard.
Gustafsson, Ny Björn (2024). A spectacular sword pommel from Gamla Ingla, Uppland. In: Fornvännen 119, 64-67.
Hed Jakobsson, Anna (2017). I Sigtunas utkant : slutundersökningsrapport över gravar och bebyggelse vid Götes Mack, Uppsala.
Heland, Birgitta von (1971). Ett vikingatida svärd från Mosjöns botten. In: Från bergslag och bondebygd 1971, 137–140.
Jörpeland, L. B. (2017). Föremålskatalog Utbyggnad av Ostkustbanan genom Gamla Uppsala Rapport 2017:1_10 Arkeologisk undersökning, Linköping – Lund – Mölndal – Stockholm – Uppsala.
Kainov – Novikov 2024 = Каинов, С. Ю. – Новиков, В. В. (2024). Новые находки мечей в Гнёздове (2017-2020 гг.), Москва.
Mårtensson, A. W. (1976). Uppgrävt förflutet för PKbanken i Lund. Archaeologica Lundensia, VII, Lund.
Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.
Petersson, K. G. (1964). Det vikingatida Köping på Öland, Uppsala.
Rundkvist, Martin (2021). Mosjösvärdet. In: Örebro läns museum [2024-11-10]. Dostupné zde.
Salin, Bernhard (1935). Die altgermanische Thierornamentik : typologische Studie über germanische Metallgegenstände aus dem IV. bis IX. Jahrhundert, Stockholm.
Statens Historiska Museer 2024 = Tveeggat svärd. In: samlingar.shm.se. [2024-05-14]. Dostupné z: https://samlingar.shm.se/object/BAE66F7A-F88C-4251-8751-B1B7B24AEEE7.
Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.
Ulfhielm, Bo (2012). Järnålder i Kungsbäck. Arkeologisk för- och slutundersökning. RAÄ 175 och 466 Gävle stad Gävle kommun Gästrikland 2011, Gävle.
Warming, Rolf (2016). A Single-Edged Sword from the Viking Age. In: Society for Combat Archaeology [online] [2024-04-24]. Dostupné z: https://combatarchaeology.org/a-single-edged-sword-from-the-viking-age.
Wåhlander, Linda (2023). Buried at Birka. Three centuries, four Viking lives, Stockholm.
Williams, Alan (2009). A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29, 121–184.
Wilson, D. M. (1965). Some Neglected Late Anglo-Saxon Swords. In: Medieval Archaeology 9:1, 32-54.
Zozulja – Kainov 2022 = Зозуля, С. С. – Каинов, С. Ю. (2022). Мечи типа «W» на территории Древней Руси // Археологические вести 36, Санкт-Петербург, 107-129.
