Drátem omotané rukojeti mečů 9.-11. století

Úvod

Obecně lze říci, že základem mečové rukojeti je řap, který je překryt organickou (dřevěnou, parohovou, slaměnou / lýčenou) nebo kovovou střenkou. Jak ukazuje následující schéma, zejména dřevěné střenky byly často kompozity a byly potahovány kůží, textilem, drátem či osazovány a prokládány odlitými objímkami a kroužky:

• Dřevěná či parohová rukojeť

  • Omotaná kůží

  • Omotaná kůží a drátem

  • Omotaná textilem

  • Omotaná drátem / plechem

  • Osazená kovovými objímkami

• Plně parohová rukojeť

• Slaměná / lýčená rukojeť

• Kovová rukojeť

Různé druhy rukojetí mečů.
B8118, C57001, T3107, C58882, T16054, SHM 12426, B5774.

Při tvorbě rešerše pro jiný projekt jsem se rozhodl zaměřit na použití drátu na rukojetích mečů, respektive na techniku provedení a vazbu omotávky na konkrétní Petersenovy typy mečů, což je spíše okrajové téma, které v literatuře prakticky nenacházíme podrobněji rozvinuté. Tento krátký článek by měl být záplatou na tuto informační mezeru.

Způsob vinutí a zakončení

Jak vyplývá z úvodu, ovinutí vždy překrývalo dřevěnou nebo parohovou střenku, která v mnoha případech kopírovala úzký řap, jenž byl již od fáze výroby čepele designovaný k ovinutí kovovým materiálem. Výsledné omotané rukojeti působí tenkým, subtilním dojmem, a není neobvyklé, když nejširší část rukojeti i s omotávkou měří pouhých 2,5 cm, nejužší pak 1,5 cm. Průběh rukojetí je obvykle lichoběžníkový nebo bikonkávní, výjimečně bikonvexní. Omotání je aplikováno tak, aby výsledná rukojeť byla co možná nejvíce hladká – jedinou výjimkou je rukojeť meče z Żydowa (Marek 2004: Tabl. 4D), jehož omot vytváří plastický ornament, podobně jako u omotu nože z lokality Vivallen (Zachrisson 1997: 68).

Je typické, že dráty jsou napojované. V případě meče z Krásné nad Hornádom je drát napojen dvakrát (Môc 2018: 223), v případě meče z Busdorfu více než čtrnáctkrát (Müller-Wille 1973: 52). Tloušťka drátu použitého na zachovaných kusech ukazuje na významné rozdíly – v případě meče z Krásné nad Hornádom je použit drát o průměru 0,6 mm (Môc 2018: 223), zatímco na rukojeti meče z Busdorfu jsou aplikovány tři různé průměry drátu – 0,15 mm, 0,2-3 mm a 0,6 mm (Hundt 1973: 90). Celková délka drátu na rukojeti meče z Busdorfu, která je zachovaná zhruba ve 2/3 své délky, činí 14 metrů (Hundt 1973: 90). U jednoho z mečů z dněperských prahů se počet ovinutí odhaduje na zhruba 210, u druhého na 224 (Komar 2014: 54-5).

Sebraný materiál umožňuje následující třízení způsobů ovinutí:

• 1 – nesouvislé ovinutí

  • 1.1 – velké části rukojeti
    Evidujeme na meči z Breivoldu (Vlasatý 2018) a na mečích z Lielīvande a Durbes Dīri (Tomsons 2019: 32. att) a z hrobu 199 z Palangy (Griciuvienė 2009: 184-6; Kazakevičius 1996: 4. pav.).

  • 1.2 – parciální
    Parciální omotávku z drátu nacházíme ve středu rukojeti meče z hrobu 30 z Priekuļu Gugeri (Apala – Zariņa 1991: 18; Tomsons 2019: 32. att, 33. att).

• 2 – souvislé ovinutí

  • 2.1 – husté ovinutí jedním druhem drátu nebo pásku

    • 2.1a – jednoprutý, nestáčený drát
      Zdá se být nejhojnější varianta, nacházená na mečích v celém areálu severní, střední a východní Evropy.

    • 2.1b – víceprutý, stáčený drát 
      Dvojprutý drát nacházíme na meči z Ranku Kapenieki (Tomsons 2019: 61. att) a meči z okresu Plungė (Volkaitė-Kulikauskienė 1964: 18. pav). Rukojeť meče z hrobu 36 z lokality Székesfehérvar-Rádiótelep má omotávku provedenou z trojprutého drátu (Bakay 1967: 134, Abb. 9.3).

    • 2.1c – pásek
      Úzký, zhruba 1 mm široký pásek byl objeven na rukojeti meče z hrobu na Pražském Hradě (Hošek – Košta – Žákovský 2019: 218), zatímco široké pásky jsou použity na mečích z Doles Vampeniešu (Tomsons 2019: 18. att) a z hrobu 180 z Aglonas Kristapiņi (Tomsons 2019: 32. att). Jako široký pásek lze považovat také plechové ovinutí meče z Kyjeva (Schulze-Dörrlamm 2014: Abb.3A) a meče z Dorohobuže (Priščepa 2011: Рис. 110).

  • 2.2 – střídání jednoprutého a dvojprutého drátu
    Pravidelné střídání tohoto druhu je patrný na meči z Leonovy (Minasjan 2017: Рис. 1).

  • 2.3 – střídání jednoprutého a dvou dvojprutých drátů ve stylu „rybí kosti“

    • 2.3a – ob jednu řadu
      Toto řešení můžeme nalézt u všech tří mečů z lokality Ciepłe (Wadyl 2019) a u meče z lokality Kuliai (Volkaitė-Kulikauskienė 1964: pav. 13.1; Volkaitė-Kulikauskienė 1981: pav. 10.5).

    • 2.3b – ob dvě řady
      Toto řešení můžeme nalézt na meči z hrobu 8 z Langeidu (Vike 2017), jakož i na meči z hrobu z Løkenu (Unimus, C5402) a Liiva-Putla (Jets 2013: Joonis 33.1-2).

  • 2.4 – střídání jednoprutého a tří dvouprutých drátů
    Tzv. svatoštěpánský meč má rukojeť ovinutou třemi druhy drátů – tenkým, jednoprutým, nestáčeným drátkem, dále masivním, železným, dvouprutým drátem a do třetice dvěma středně silnými dvojprutými dráty, které tvořily motiv „rybí kosti“ (Hošek – Košta – Žákovský 2019: 221). V současné podobě tato sestava působí chaoticky a spíše nevzhledně; buďto je to v hodně špatném stavu, anebo je to výsledek nepodařené úpravy, kterou lze vzhledem k minulosti artefaktu předpokládat.

  • 2.5 – střídání ploch s jednoprutým a dvojprutým drátem
    Meč z Busdorfu má plochu rukojeti členěnou na pole, která se střídají každé 4 milimetry (Müller-Wille 1973: 52). Identické zpracování nacházíme na mečích z lokality Hafurbjarnarstaðir (Eldjárn 2016: 159-160. mynd; Ísberg 2020: 55-6) a Maarem Søndre (C28239).

Schématická kresba variant ovinutí mečových rukojetí 9.-11. století.
Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier. Větší rozlišení zde.

Varianty souvislého omotání.

1a – meč z Temže (Müller-Wille 1973: Abb. 22); 2 – meč z Leonovy (Minasjan 2017: Рис. 1); 3a – meč z Ciepłe (Wadyl 2019: Ryc. 4.12c); 3b – meč z Langeidu (Vike 2017); 4 – svatoštěpánský meč (Hošek – Košta – Žákovský 2019: Pl. VIIa); 5 – meč z Busdorfu (Müller-Wille 1973: Abb. 7-8).

Jak si můžeme z výše uvedené obrazové selekce povšimnout, konec drátu je jednoduše obtočen kolem posledního ovinutí. Někdy je toto obtočení překryto zdobným, pleteným prstencem, který nabývá různých tvarů:

• 1 – prstenec ve stylu „turbánku“

  • 1a – vytvořený ze svazku dvojprutých drátů ve stylu „rybí kosti“
    Toto řešení můžeme nalézt u mečů z hrobů 35 a 42 z lokality Ciepłe (Wadyl 2019).
    

  • 1b – vytvořený z trojic dvojprutých drátů
    Tuto metodu nacházíme pouze u svatoštěpánského meče (Hošek – Košta – Žákovský 2019: Pl. VIIa).

• 2 – prstenec ze dvou dvojprutých pramenů
  Nejběžnější metoda, kterou nacházíme například u mečů z Hovinsholmu (Unimus, C25), Langeidu (Vike 2017), Løkenu (Unimus, C5402), Vesterhaugu (Unimus, C22138), Dybäcku (Androshchuk 2014: Fig. 43), Temže (Müller-Wille 1973: Abb. 22), Busdorfu (Müller-Wille 1973: Abb. 7-8), Liiva-Putla (Jets 2013: Joonis 33.1-2) či dněperských prahů (Komar 2014: Рис. 8).

Varianty prstenců.

1a – meč z Ciepłe (Wadyl 2019: Ryc. 4.8c); 1b – svatoštěpánský meč (Hošek – Košta – Žákovský 2019: Pl. VIIa); 2 – meč z Langeidu (Vike 2017).

Materiál ovinutí

Materiálem vinutým kolem rukojetí se zpravidla stávaly měkké, neželezné kovy. Obecnou popularitu si vydobilo stříbro, které korespondovalo nejen s pracností samotné úpravy rukojeti, ale také s honosným vyzněním celkové zbraně. Materiál použitý na rukojeti obvykle potkáváme také na jiným komponentech jílce, což na jednu stranu muselo být praktické při výrobě, na druhou stranu se docílilo barevného sjednocení s vysokou estetickou kvalitou.

Jak je patrné z výše uvedeného, řada nálezů svědčí o oblíbenosti kontrastů, kterých se dosahovalo různým vinutím (kombinováním jednoprutých a dvojprutých drátů), různými průměry a také různě zbarvenými materiály. Tyto prvky byly užity pro dosažení elegantnějšího a nákladnějšího vzhledu, který je plastický, vizuálně podmanivý a užívá hry světla a stínu.

Materiálově můžeme ovinuté rukojeti dělit na:

• jednobarevné 

  • ocel
    Tento materiál je explicitně zmíněn u meče z Breivoldu (Vlasatý 2018).

  • cínovaná ocel
    Meč z hrobu na Pražském Hradě měl rukojeť obtočenou páskem z pocínovaného drátku či pásku (Hošek – Košta – Žákovský 2019: 218).

  • stříbro
    Jde o nejběžnější materiál používaný pro ovinutí rukojeti. Explicitně se zmiňuje u všech tří mečů z Ciepłe (Wadyl 2019), přičemž ovinutí rukojeti z hrobu 43 bylo tvořeno stříbrem o ryzosti 901 (osobní diskuze s Wadylem). Stříbro je dále potvrzené například na rukojeti meče z hrobu 8 v Langeidu (Vike 2017), na rukojetích mečů z maďarských hrobů z lokalit Beszterec a Székesfehérvar-Rádiótelep (Bakay 1967: 115, 133-4) či na rukojeti meče z lokality Hafurbjarnarstaðir (Eldjárn 2016: 325; Ísberg 2020: 55-6). Široké plechové ovinutí rukojeti meče z Kyjeva je rovněž ze stříbra (Schulze-Dörrlamm 2014: Abb.3A).

  • slitina mědi
    V případě meče z Krásné nad Hornádom se hovoří o mosazi (Môc 2018: 223). Rukojeť hustě ovinutá drátem ze slitiny mědi se objevuje také na meči z Raatvere (Kiudsoo 2019: 50) a meči, který nalezl detektorář Vasilijs „Vasjabar“ Barvinskis. Pobaltské pásky obtočené kolem rukojetí byly zásadně ze slitiny mědi, jak ukazují meče z Doles Vampeniešu (Tomsons 2019: 18. att), Aglonas Kristapiņi (Tomsons 2019: 32. att) a Palangy (Griciuvienė 2009: 184-6; Kazakevičius 1996: 4. pav).

  • zlato
    Tuto honosnou variantu nacházíme na meči z Dybäcku (Androshchuk 2014: 92, 365).

• dvojbarevné
  Není mi znám jediný nález, avšak věřím, že detailnější hledání přinese výsledek.

• trojbarevné
  Již zmíněný svatoštěpánský meč aplikuje tři různé druhy drátu, které mají různé materiály (stříbro, slitina mědi a ocel) i průměry (Hošek – Košta – Žákovský 2019: 221).

Nářadí potřebné k výrobě zdobeného jílce včetně omotávky. Môc 2018: Obr. 12.

Vazba ovinutí na typologii

Ovinutí drátem se zdá mít jistý typ vazby na konkrétní Petersenovy a Kazakevičiovi typologie, respektive se zdá být uplatňováno na konkrétních skupinách mečů v určitém časovém rozpětí. Typické je, že se ovinutí neuplatňuje u honosných typů 9.- 1. pol. 10. století, například typů H a E, na rozdíl od honosných skupin mečů 2. pol. 10. a 1. pol. 11. století, mezi nimiž lze jmenovat především typy S, T, V, Z. V následujícím výčtu se pokusím o jmenování všech skupin, které jsem byl schopen nalézt:

Typ K
Jedním ze dvou potenciálních mečů, který by mohl být datován do 9. století a který má rukojeť ovinutý drátem, je nález z Rýna poblíž Mohuče (Geibig 1991: Cat. no. 111). Fragment jílce se záštitou rámcově odpovídá mečům typu K, N nebo X, avšak nemá hlavici, takže nelze vyloučit datování do 10. století. Záštita je tausovaná klasickou vertikální tausií, díky čemuž lze fragment vyhodnotit jako pravděpodobný Geibigův kombinační typ 6 neboli Petersenův typ K (Geibig 1991: 103).

Meč z Rýna u Mohuče. Geibig 1991: Taf. 76.1-2.

Typ X
Jediným známým mečem s ovinutím, který přináleží k typu X, je meč pocházející z hrobu IIIN-199 ze III. nádvoří Pražského hradu, který je tradičně datován do 2. pol. 9. – 1. pol. 10. století (Borkovský 1969: Obr. 56; Hošek – Košta – Žákovský 2019: 218; Profantová 2005). Dosud nepublikovaná práce s výsledky datování pomocí metody C14 může směřovat k 9. století.

Meč z Pražského hradu. Profantová 2005: Obr. 1.

Typ W
Meč typu W z norského Breivoldu (T3107), datovatelný do 1. poloviny 10. století, má dřevěnou rukojeť potaženou plátnem a spirálovitě obtočenou železným drátem, který dnes na meči není patrný (Vlasatý 2018).

Meč z Breivoldu. Katalog UNIMUS.

Typ S
Meče typu S, datovatelné zhruba mezi roky 940-1020, jsou nejvýraznější skupinou, která aplikuje omotání drátem. Ve všech případech jde o husté omotání stříbrným drátem. Ze zkoumaných 104 exemplářů, náležících k úzké definici tohoto typu, má zmíněnou úpravu rukojeti nejméně 12 kusů (11,53%), a sice meče z následujících lokalit: Beszterec (Bakay 1967: Abb. 3A, 8.1), Busdorf (Müller-Wille 1973: Abb. 7-8), Ciepłe (Wadyl 2019: Ryc. 4.12c), Chortycja – dněperské prahy (Komar 2014: Рис. 8.5-8), Dołhobyczów (Strzyż 2006: Ryc. 2.1), Hafurbjarnarstaðir (Eldjárn 2016: 325; Ísberg 2020: 55-6), Krimuldas Tālēni (Tomsons 2019: 21. att), Leonova (Kirpičnikov 1966: Табл. VI.2; Minasjan 2017: Рис. 1), Londýn (Müller-Wille 1973: Abb. 22), Njubiniči – Seljukovčina (Kočkurkina – Liněvskij 1985: Рис. 60.14,19), Salaspils Laukskola (Atgāzis 2019: 8. att tab.; Tomsons 2019: 21. att), Vesterhaug (Unimus, C22138).

U skupiny nejstarších exemplářů (Brandstrup a Rosenlund), které jsou dekorovány tausií podobnou výzdobě typu R, nacházíme pouze prstýnky ze stříbrného drátu na koncích rukojetí, nikoli souvislé ovinutí. U mečů typu R, která se skupinou S úzce souvisí, ovinutí nenacházíme. Z tohoto a také z časté zvěrné ornamentiky, která se pojí s meči ovinutými stříbrem, lze usuzovat, že plnohodnotné ovinutí se u mečů typu S rozvinulo souběžně s typy T.

Meč z Temže, Londýn (Müller-Wille 1973: Abb. 22).

Typ T
Meče typu T, obecně datované do druhé poloviny 10. a počátku 11. století, jsou druhou významnou skupinou, která užívá souvislé ovinutí drátem. Typ T je v současné chvíli dělen na pět podskupin (Tomsons 2019: 58-65, 80-93), přičemž k ovinutým mečům typu T můžeme přiřadit následující exempláře: Chortycja – dněperské prahy (Komar 2014: Рис. 6.1, 8.1-4), Krásna nad Hornádom (Môc 2018), Liiva-Putla (Jets 2013: Joonis 33.1-2; Mandel 1991: Tahvel XI.2), Székesfehérvar-Rádiótelep (Bakay 1967: Abb. 8.1), Turaidas Pūteļi (Tomsons 2019: 21. att), detektorový nález Vasilijse „Vasjabara“ Barvinskise, Lielīvande a Durbes Dīri (Atgāzis 2019: 9. att tab.; Tomsons 2019: 32. att).

Nejméně dva meče kuronského typu, datovaného do 11.-13. století a pokračujícího v tradici typu T, mají rukojeti zdobené drátem či páskem. Jedná se o meče z Ēdole a Ranku Kapenieki (Tomsons 2019: 59. att, 61. att).

Meč z Krásné nad Hornádom (Môc 2018: Obr. 2a).

Typ V
Některé meče typu V, ukotvitelné do 2. pol. 10. a 1. pol. 11. století, mají rovněž rukojeti omotané drátem či plechem. Jedná se o meč z Raatvere (Kiudsoo 2019: 50), hrobu 36 z lokality Székesfehérvar-Rádiótelep (Bakay 1967: Abb. 9.3), meč z hrobu 30 z Priekuļu Gugeri (Apala – Zariņa 1991: 18; Tomsons 2019: 32. att, 33. att) a meč z hrobu 180 z Aglonas Kristapiņi (Tomsons 2019: 32. att). K meči typu V patří také meč z Kyjeva, který má rukojeť ovinutou širokým, dekorovaným plechem ze stříbra (Schulze-Dörrlamm 2014: Abb.3A).

Meč z hrobu 36 z lokality Székesfehérvar-Rádiótelep (Bakay 1967: Abb. 9.3).

Typ Z
Třetí výraznou skupinou, která užívá ovinutí rukojeti drátem, je typ Z, který je datován do 2. pol. 10. a 1. pol. 11. století. K tomuto typu lze přiřadit meče z Ciepłe (Wadyl 2019: Ryc. 4.7-8, 4.10-11), Żydowa (Marek 2004: Tabl. 4D), Hovinsholmu (Unimus, C25), Köyliö (Moilanen 2018: Fig. 141), Løkenu (C5402, Petersen 1919: Fig. 136), Dorohobuži (Priščepa 2011: Рис. 110), Kuliai (Volkaitė-Kulikauskienė 1964: pav. 13.1; Volkaitė-Kulikauskienė 1981: pav. 10.5), Doles Vampenieši, Salaspils Jaunzemji, Salaspils Laukskola, Sēlpils Lejasdopeles (Tomsons 2019: 39. att) a neznámé lokality z bývalé Sankt-Petersburské gubernie (Kirpičnikov 1966: кат. 77; Spicyn 1896: 34, Табл. XIX.11).

Meč z hrobu 35 z lokality Ciepłe (Wadyl 2019: Ryc. 4.7c).

Varianta „L/Z2/Æ“
Z Norska pocházejí tři obtížně zařaditelné meče, jejichž rukojeti jsou ovinuté stříbrným drátem – Maarem Søndre (C28239), Sårheim (C21211), Langeid (C58882). Zatímco Petersen tyto meče řadí k typům Z či Æ (Petersen 1919: 176), Androščukovo třídění ukazuje, že typ Æ je v podstatě uměle vytvořený a je možné jej sloučit s variantami typu Z, konkrétně variantou Z2 (Androshchuk 2014: 84-6). Podle Aksdalova a Tomsonsova třízení lze tyto meče zařadit k typu L (Aksdal 2017; Tomsons 2019: 54-5). Wilson a Evison řadí tyto meče do blízkosti tzv. wallingfordské skupiny (Evison 1967; Wilson 1965). Přestože typologické řazení těchto mečů je doposud vágní a zejména s nárůstem detektorových nálezů bude postupně upravováno, je nepochybné, že je zde řeč o mečích mladší fáze doby vikinské, jistě zasahujících hluboce do 11. století, stejně jako je bez diskuze, že jde o zajímavou skupinu honosných mečů, nezřídka opatřených jílci s odlévanými či plátovanými komponenty a rukojetěmi zdobenými kovem (drátem/odlitkem). Nutno podotknout, že k této skupině může přináležet ještě jeden detektorový nález, učiněný v blízkosti města Kingisepp v Leningradské oblasti.

Meče L/Z2/Æ varianty.

Zleva zhora: Maarem Søndre (Unimus, C28239), Sårheim (C21211, Evison 1967: Pl. XIIID), Enåker (SHM 20228, Evison 1967: Pl. XVIA), detektorové nálezy z Velké Británie (PAS Catalogue, LEIC-9158C3 a LIN-9468E7), Doles Vampeniešu (Tomsons 2019: 18. att), Århuské muzeum (Evison 1967: Pl. XVIB), Suontaka (Kainov – Zozulja 2014: Рис. 5.4), Langeid (Vike 2017).

Varianta Dybäck-Vrångabäck
Nálezem blízkým typu Z a předchozí skupině je meč z lokality Dybäck (SHM 4515), který je hodnocen jako anglo-skandinávský výrobek datovatelný k roku 1000 či do pozdní fáze doby vikinské (Androshchuk 2014: 92-3). Rukojeť tohoto meče, jehož jílec je kompletně odlitý ze stříbra, niellovaný a pozlacený, je ovinutý zlatým drátem.

Meč z lokality Dybäck. Katalog SHM, SHM 4515.

Anténovitý typ
Dva meče, které jsou ovinuté drátem a páskem, náleží k anténovitému typu, definovanému Kazakevičiem (1996: 15-8). Meče pocházejí z lokalit Plungė (Kazakevičius 1996: 3. pav.; Volkaitė-Kulikauskienė 1964: 18. pav.). a Palanga (Griciuvienė 2009: 184-6; Kazakevičius 1996: 4. pav.) a jsou datované do 10.-11. století.

Meče z Plungė a Palangy (Kazakevičius 1996: 3.-4. pav.).

Meče s paraořechovou hlavicí
Nejpozději roku 2013 byl v okolí lotyšského města Daugavpils nelegálně vyjmut meč s paraořechovou hlavicí, kterou by bylo možné řadit pod Oakeshott A a Geibig 16-I a datovat do 11.-13. století (Kucypera – Kurasiński – Pudło 2011; Tomsons 2019: 120-1). Na špici meče se stále nachází lité nákončí Kazakevičiova typu IIIb (Kazakevičius 1992: 97-102), které lze řadit do 11. století a které odpovídá nálezu z hrobu 199 v Palanze. Meč setrvává v soukromé sbírce.

Meč nalezený při nelegálním detektorovém průzkumu u města Daugavpils.

Písemné doklady

Omotávka rukojeti ze stříbrného či zlatého drátu není neobvyklá ve staroseverských písemných pramenech, kde se objevuje pod dvěma termíny – vaf a oman (Baetke 2006: 468, 691; Falk 1914: 23-4). Meče s omotávkou se vždy objevují v kontextu elitního okruhu okolo panovníka a bohatých sedláků, často v souvislosti s meči, které mají jméno. Převládají zmínky o zlatém ovinutí, zatímco stříbrné ovinutí se objevuje méně.

Ovinutí se objevuje v rodových ságách, ságách o současnosti, rytířských ságách, skaldské poezii i samostatných literárních útvarech. Všechny tyto prameny byly zapsány v období 12.-14. století a u části z nich předpokládáme orální tradici sahající do doby vikinské. Největší kredit přikládám 19. strofě Písně na Haralda (Haraldskvæði / Hrafnsmál) básníka Þórbjǫrna hornklofiho, která zhruba kolem roku 900 propaguje štědrost Haralda Krásnovlasého tím, že popisuje výstroj jeho básníků:

„Na jejich odění         a zlatých náramcích
je patrné, že přáteli jsou s králem.
Mají rudé pláště,           malované štíty,
meče s jílci ovinutými stříbrem       a kroužkové košile,
pozlacené mečové pásy                      a přilby s rytinami,
na rukou prsteny,                                které jim vybral Harald.“

Přestože jde o silně tendenční pramen, ukazuje, že již kolem roku 900 existovala tradice omotávání rukojetí drátem. Kniha o družině (Hirðskrá), vysoce věrohodný pramen k materiální kultuře konce 13. století, rovněž zmiňuje omotání mečových rukojetí (Falk 1914: 23).

Shrnutí a závěr

V tomto článku jsme shromáždili přibližně 51 evropských mečů datovaných do období 9.-11. století, které mají rukojeti obtočené drátem či plechem. Takto nízké číslo může být způsobeno špatnou konzervací, záměrným zničením zbraní a kremací, ale přesto si nemůžeme nevšimnout, že zbraní ovinutých drátem či plechem je obecně malé množství, držící se pod 1% oproti celkovému množství mečů ze sledovaného období. Pokud se však zaměříme na konkrétní typy, například S, T, V a Z, spatřujeme nápadné kumulace, v případě typu S dokonce nad 10% při srovnání se všemi známými kusy tohoto typu.

Drátem ovinuté rukojeti se jeví jako relativně pracná a honosná nadstavba, typická pro nejdražší meče 10. a počátku 11. století, u kterých bylo žádoucí, aby každá jednotlivina meče byla detailně vyvedena. Svědčí o tom vysoký podíl kvalitních čepelí s nápisem, extrémní zdobení drahými kovy, významná minulost mečů (např. svatoštěpánský meč) a také písemné prameny. Je samozřejmé, že v prostředí, které bylo přeplněno zbraněmi, rukojeti byly snadno čitelnými nositeli symboliky a důležitých poselství o poměrech zadavatele a majitele.

Přestože geografická preferece není předmětem zkoumání, není přesné, že by ovinutí bylo čistě baltský a východoevropský prvek, jak naznačil Petersen (Petersen 1919: 177). Materiál pocházející ze Skandinávie, Pobaltí a Rusi odráží sdílenou módu, která zasáhla skandinávské, středoevropské a východoevropské panovnické dvory formujících se států (Košta 2020: 48). Na tomto místě můžeme poznamenat, že meče s omotávkou nejsou typické pro západní Evropu, která byla touto módou zasažena méně (např. Schulze-Dörrlamm 2014: 623-8). Není bez zajímavosti, že ovinutí rukojetí se objevuje ve stejných regionech, ve kterých nacházíme nožové rukojeti obtočené drátem.

Před rokem 950 se ovinuté rukojeti objevují spíše sporadicky. Velmi zběžný pohled na dlouhodobější perspektivu, který musí být potvrzen až dalším výzkumem, může naznačovat, že drátěné ovinutí se dostává do popředí v okamžiku, kdy se vytrácí užívání odlévaných objímek rukojetí. Jinými slovy, rukojeti ovinuté drátem mohou být alternativou a pokračováním jiné honosné úpravy, která je typičtější pro starší horizont. Zajímco plechové objímky rukojetí se objevují i posléze, odlévané objímky zřejmě mohly vlivem užívání drátu a jiných celokovových variant během 10. století ztratit na své aktuálnosti.

Pokud jde o praktické využití ovinutých rukojetí, ovinutí samotné nekomplikuje standardní úchop, avšak některé tenké rukojeti, které mají šířku průměrného mužského malíčku, vzbuzují debaty o podobě skutečného nakládání s takovými předměty, zejména pokud váha přesahuje 1,5 kg. Existují názory, že jde o meče se speciální funkcí, například soubojové meče vhodné k bodání (osobní diskuze s Rolandem Warzechou). Drobné rozměry rukojetí sice mohou sledovat snížení počtu metrů drátu potřebných k ovinutí, ale toto nevysvětluje jiné drobné, odlévané rukojeti. Jako jisté se jeví, že se záměrně využívá kontrastu masivních hlavic a tenkých rukojetí. Při snaze o pochopení nejhonosnější třídy mečů by obecně bylo přesnější používat perspektivu sběretele umění nežli bojovníkovu či archeologovu.

Meč z lokality Żydowo. Zdroj: Štětínské muzeum. 

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.

Bibliografie

Þorbjǫrn hornklofi: Havraní píseň = Þórbjǫrn hornklofi: Haraldskvæði / Hrafnsmál. In: SP 1 = Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035]. Ed. Diana Whaley, Turnhout 2012,  91–117.

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.

Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Apala, Zigrīda – Zariņa, Anna (1991). Dižciltīga latgaļa apbedījums Ģūģeru kapulaukā. In: Latvijas Vēstures Institūta Žurnāls, Nr. 1, 11-29.

Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.- 13.gadsimtā, Rīga.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur, Greifswald.

Bakay, Kornél (1967). Archäologische Studien zur Frage der ungarischen Staatsgründung. Angaben zur Organisierung des fürstlichen Heeres. In: Acta archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 19, 105-174.

Borkovský, Ivan (1969). Pražský hrad v době přemyslovských knížat, Praha.

Eldjárn, Kristján (2016). Kuml og haugfé, Reykjavík.

Evison, Vera I. (1967). A Sword From the Thames at Wallingford Bridge. In: The Archaeological Journal 124(1): 160–189.

Schulze-Dörrlamm, Mechthild (2014). Schwerter des 10. Jahrhunderts als Herrschaftszeichen der Ottonen. Zu den Vorläufern des Reichsschwerts und zu dessen Imitationsformen. In: Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz, Bd. 59 Nr. 2 (2012), 609-651.

Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Griciuvienė, Eglė (2009). Kuršiai. Genties kultūra laidosenos duomenimis. Katalogas = The Curonians. Tribe Culture According to the Burial Data. Catalogue, Vilnius.

Hošek, Jiří – Košta, Jiří – Žákovský, Petr (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context, Praha – Brno.

Hundt, Hans-Jürgen (1973). Zur Verzierungstechnik der beiden wikingerzeitlichen Schwerter aus Busdorf, Kreis Schleswig. In: Das archäologische Fundmaterial 2, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 6, Neumünster, 90-95.

Ísberg, Marjatta (2020). Víkingaaldarsverð í nærmynd. Íslensk víkingaaldarsverð, gerð þeirra og uppruni. Háskóli Íslands, MA ritgerð.

Jets, Indrek (2013). Lahingu maod : Skandinaavia 9.-11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel, Tallinn.

Kainov – Zozulja 2014 = Каинов, С. Ю. – Зозуля, С. С. (2014). Накладки на рукояти мечей (по материалам раскопок Гнёздовского и Петровского некрополей) // Славяне и иные языци… К юбилею Натальи Германовны Недошивиной. Труды ГИМ. Вып. 198. Москва, 132-140.

Kazakevičius, Vytautas (1992). Sword Chapes from Lithuania. In: Loit, Aleksander (ed.). Die Kontakte zwischen Ostbaltikum und Skandinavien im frühen Mittelalter, Uppsala, 91-108.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие: Вып. 1. Мечи и сабли IX–XIII вв./ АН СССР, Москва.

Kiudsoo, Mauri (2019). Viikingiaja Eesti: ajakirja Imeline Ajalugu eriväljaanne, nr. 1, Tallinn.

Kočkurkina – Liněvskij 1985 = Кочкуркина, С. И. – Линевский, А. М. (1985). Курганы летописной веси X – начала XIII века, Петрозаводск.

Komar 2014 = Комар, А. В. (2014). Мечи Днепростроя (к истории находки 1928 г.) // Русь в IX–XII веках: общество, государство, культура, Москва – Вологда, 47-61.

Košta, Jiří (2020). Příběh (nejen) toušeňského meče. In: Hergesell, Jan – Snítilý, Pavel (eds.). Příběh meče. Výjimečný archeologický nález z Lázní Toušeně, Čelákovice, 45-9.

Kucypera, Paweł – Kurasiński, Tomasz – Pudło, Piotr (2011). Problem rozwoju jednolitych głowic mieczowych między połową IX a połową XIII w. In: Cum Arma per Aeva. Uzbrojenie indywidualne na przestrzeni dziejów, Toruń, 74-90.

Mandel, Mati (1991). Eesti 8.–13. sajandi mõõkade tüpoloogiast ja dateerimisest. In: Muinasaja teadus 1, 101–133.

Marek, Lech (2004). Wczesnośredniowieczne miecze z Europy Środkowej i Wschodniej, Wrocław.

Minasjan 2017 = Минасян, Р.С. (2017). Декор на рукоятях мечей IX-XII вв. // История оружия и военного дела №1/2017. Часть 2. Эпоха Древней Руси, Київ, 26-36.

Moilanen, Mikko (2018). Viikinkimiekat Suomessa, Helsinki.

Môc, Róbert (2018). Príspevok k technológii výroby meča z Krásnej nad Hornádom. In: Zborník Slovenského Národného Múzea 112, 221-233.

Müller-Wille, Michael (1973). Zwei wikingerzeitliche Prachtschwerter aus der Umgebung von Haithabu. In: Das archäologische Fundmaterial 2, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 6, Neumünster, 47-89.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Priščepa 2011 = Прищепа, Богдан (2011). Дорогобуж на Горині у Х—ХІІІ ст., Рівне.

Profantová, Naďa (2005). Poznámky k meči z hrobu bojovníka na III. nádvoří Pražského hradu. In: Tomková, Kateřina (ed.). Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích 1. Textová část. Castrum Pragense 7, Praha, 307–310.

Spicyn 1896 = Спицын, А. А. (1896). Курганы С.-Петербургской губернии в раскопках Л.К. Ивановского, Материалы по археологии России №20, СПб.

Strzyż, Piotr (2006). Uzbrojenie we wczesnośredniowiecznej Małopolsce, Łódź.

Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Vike, Vegard (2017). The ornate sword from Langeid. In: UiO, Museum of Cultural History. Dostupné z: https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/the-ornate-sword-from-langeid.html

Vlasatý, Tomáš (2018). Meče Petersenova typu W. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/mece-petersenova-typu-w/

Volkaitė-Kulikauskienė, Regina (1964). IX-XII amžių kalavijai Lietuvoje. In: Iš lietuvių kultūros istorijos IV, Vilnius, 197–226.

Volkaitė-Kulikauskienė, Regina (1981). Lietuvių materialinė kultūra IX–XIII amžiuje, tom 2, Vilnius.

Wadyl, Slawomir (2020). Miecze. In: Ciepłe. Elitarna nekropola, Gdańsk, 105-128.

Wilson, D. M. (1965). Some Neglected Late Anglo-Saxon Swords. In: Medieval Archaeology 9:1, 32-54.

Zachrisson, Inger (1997). Möten i gränsland. Samer och germaner i Mellanskandinavien, Stockholm.