Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Evoluce skandinávských dlouhých nožů

PDF

Dlouhé nože, akademiky i reenactory nazývané saxy či skramasaxy, představují do značné míry opomíjenou kapitolu raně středověké zbrojní tradice. Obecně největší popularitě se ve sledovaném období těší nože skandinávské, kolem kterých se však vinou absence literatury nabalují polopravdy a nepřesné informace. Tento neutěšený stav bychom rádi následujícím článkem uvedli na pravou míru. Naším sledovaným obdobím bude období doby vikinské (velmi přibližně 800-1100) a epocha, které této slavné éře bezprostředně předcházela. Naším cílem bude návrh evoluce skandinávských nožů, která může vysvětlit skutečnosti patrné ve hmotné kultuře doby vikinské.

Pokud jste reenactor, můžete přeskočit na závěrečnou poznámku pro reenactory.


Dlouhé nože z prostoru Norska

Norsko je, pokud jde o zbraně raného středověku, nejbohatší zemí Evropy. Tato skutečnost je nesmírně nápomocná při určování chronologií, četnosti a vazeb mezi jednotlivými militáriemi. V Norsku evidujeme tucty dlouhých nožů z tzv. merovejského období, které předcházelo době vikinské. Petersen (1951: 188), který navazuje na Gjessinga (1934), píše, že tyto nože lze považovat za bojové, a udává kritérium nejméně 30 cm délky a 3 cm šířky čepele, přičemž eviduje celkem 27 nožů, které tato kritéria splňují. Několik nožů tohoto typu má viditelný damaškový vzor. Datace těchto nožů spadá do 7. a 8. století. Dosud aktuální dělení těchto nožů představují Ryghovy typy 496, 497, 498, 499, 500 (Rygh 1885), novější třídění s chronologií představuje Nørgård Jørgensen (1999).

Do 9. století, tedy do vymezeného období, pokračují tři linie, které stojí za zmínění. První z nich je doznívající používání merovejských saxů, které jsou pohřbívány v mohylách starší fáze doby vikinské. Nejznámější z nich je zřejmě nůž o délce 40,6 cm z mohyly nalezené v Holviku (B1188), vytvořené v 1. polovině 9. století (Hjardar – Vike 2011: 166). Dalším spektakulárním nálezem je meč typu G z Gjøviku (C21660), který disponuje čepelí saxu z 8. století; celková délka zbraně s váhou 746 g je 65,5 cm (Vlasatý 2018b). Třetí exemplář, zachovaný v 19 cm dlouhém fragmentu, pochází ze zřejmě ženské mohyly nalezené v Grindeimu (B5888), jíž lze datovat do 2. poloviny 9. století (Petersen 1951: 188). Rukojeť tohoto nože je kompletně zachovaná, a to včetně dřevěné části s bronzovými objímkami na obou koncích. Často diskutovaný fragment merovejského saxu z Borgu (Ts 8339cu), který se skládá z části řapu a čepele, je datovaný mezi roky 600–750 a kontext jeho objevu neumožňuje říci, zda přináleží ke starší, merovejské vrstvě, nebo zda mohl být používán až do doby vikinské (Munch et al. 2003: 180).

Druhou linii, která se začíná v merovejském období a dobíhá až do 10. století, představují nože v délce 20-50 cm, které mají čepel o šířce 2-3 cm a rovný nebo mírně zkosený, tlustý hřbet. Zřejmě největší snahu o jejich popsání podnikl Jan Petersen (1951: 188-190), který tak činí spíše chaoticky, bez kompletních výčtů obrázků a spojuje merovejské a vikinské období. Celkem jmenuje zhruba 55 nožů spadajících do této kategorie a datace. Lze očekávat, že za posledních 70 let byly objeveny nové kusy, které nejsou zahrnuty. Malá skupina (7 ks) nejmenších nožů se vyznačuje délkou kolem 20 cm a šířkou čepele 2 cm, v některých případech destičkou ze slitiny mědi na konci rukojeti nebo rukojetí obtočenou stříbrným drátem (Petersen 1951: 189-190). Zhruba 30 kusů má celkovou délku 23-30 cm a šířku čepele 2-2,6 cm (Petersen 1951: 188-190). Další skupina (16 ks) reprezentuje nože, které disponují těžší čepelí širokou kolem 3 cm (Petersen 1951: 190-191).

Z 55 vybraných kusů lze do období po roce 800 jistě zařadit zhruba 20 kusů (Vlasatý 2016). Ze skupiny nejmenších nožů jsou to nože z lokalit Øvre Geitstad (C7128), mající délku 20 cm, šířku čepele 2 cm, oválnou koncovku ze slitiny mědi na vzdálenější části rukojeti a dataci 1. pol. 9. století (Petersen 1951: 189), a Lille Guldkronen (C22445) s délkou 21 cm, šířkou čepele 2,2 cm, dvěma omotávkami ze stříbrného drátu na rukojeti a datací zhruba k roku 900 (Petersen 1951: 190). Z druhé zmíněné skupiny lze do doby vikinské zařadit nože z lokalit Asle (C2573, 29 cm, 2 cm, 2. pol. 9. stol.; Petersen 1951: 189), Kirkhus (T12372, 24,5 cm, 2,3 cm, 1. pol. 9. stol.; Petersen 1951: 189), Nashaug (C2407, 23 cm, 2 cm, 10. stol.; Petersen 1951: 189), Bjørke (C9712, 27 cm, 2,6 cm, 10. stol.; Petersen 1951: 189), Markestad (C25936, délka větší než 21,3 cm, 2,5 cm, 1. pol. 10. stol.; Petersen 1951: 189), Skarland (T13379c, délka nejméně 25 cm, 2 cm; Vlasatý 2016) a Storborg (T12488b, délka nejméně 23 cm, 2 cm, Vlasatý 2016). Ze třetí skupiny lze k námi vymezenému období přiřadit nože z lokalit Oseberg (C55000:119, 32,5 cm, 2,3 cm, 1. pol. 9. stol.; Grieg 1928: 163, Abb. 101; Petersen 1951: 188), Røros (T236, 33,3 cm, 1,4 cm po odbroušení, 2. pol. 9. stol.; Petersen 1951: 190), Lyngjem (T11315d, délka větší než 23 cm, 2. pol. 9. stol.; Petersen 1951: 190), Hendy (T19271b, délka větší než 26 cm, 2 cm; Vlasatý 2016) a Rise (T9255, fragment řapu s kusem čepele o šířce čepele 2 cm; Vlasatý 2016). Z poslední skupiny lze do doby vikinské začlenit nože z lokalit Vad (B965, 2. pol. 10. stol.; Petersen 1951: 191), Fly (C20962, 10. či 11. stol.; Petersen 1951: 191), Klæbu (T3790, nejméně 24 cm, 3 cm; Vlasatý 2016) a Ristad (T12080d, 27,5 cm, 3 cm, zřejmě 9. století; Vlasatý 2016). Dvěma nejdelšími noži datovatelnými do doby vikinské jsou nože z Fiskviku (T3794) s délkou nejméně 39 cm a šířkou čepele 3 cm (Vlasatý 2016) a z Vestre Englaug (C10736), který je 49 cm dlouhý, 3 cm široký, má velmi tlustý hřbet a na jeho řapu se zachovala dřevěná rukojeť s bronzovou objímkou (Petersen 1951: 189).

Můžeme dodat, že známe nejméně jednu dobře zachovanou pochvu, která odpovídá tomuto typu nože. Pochva T5920 nalezená v Trondheimu je 22 cm dlouhá a 2,5 cm široká (Unimus 2020; Vlasatý 2016). V půli je roztržená, ale jinak je téměř v kompletním stavu. Boční plochy pochvy jsou zdobené vytlačenými čtverečky, které jsou podél horní hrany lemované žebříkovitými linkami, v horní části pochvy dokonce dvojitými. Pochva kryla nůž i s rukojetí a místo, kam zasahovala rukojeť, je jasně oddělené vertikální linkou. Tvar pochvy naznačuje, že byla vyrobena pro nůž s rovným hřbetem a plynule zužovaným ostřím. Dataci není možné stanovit, ale zřejmě nebude vzdálená závěru 10. století.

Příklad nože z Norska: Røros (T236, katalog UNIMUS).

Příklad pochvy z Norska: Trondheim (T5920, katalog UNIMUS).

Třetí linií pokračující do doby vikinské je produkce jednobřitých mečů, které představují poslední fázi vývoje dlouhých nožů v Norsku (Hjardar – Vike 2011: 168). Na tomto místě jednobřitými meči nazýváme ty typy, které Nørgård Jørgensen (1999) definovala jako SAX4, SAX6, SAX7 a SAX8. Jejich společným jmenovatelem jsou čepele o celkové délce přes 65 cm, které mají rovný hřbet a málo zužované ostří. Obecně jejich tvar připomíná úzké nože, které jsme zmínili výše.

Petersen eviduje 370 jednobřitých mečů, které představují 23,3% jím zmapovaných mečů (Petersen 1919: 6). Současná verze katalogu UNIMUS eviduje zhruba 1100 jednobřitých mečů (po odstranění středověkých a raně novověkých jednobřitých čepelí), mezi které však spadají také merovejské saxy a které současně nereflektují skutečné množství objevených mečů, které může být výrazně vyšší, než množství katalogizovaných kusů. Pokud přijmeme, že z období let 800-1100 známe z Norska zhruba 3500 mečů (Aannestad 2018: 147), nebudeme zřejmě daleko od pravdy, pokud řekneme, že zhruba čtvrtina – 875 – může být jednobřitá.

Typy, které Nørgård Jørgensen (1999) vymezila, lze rozměrově a chronologicky odlišit, a to následujícím způsobem:

SAX4 – dlouhý jednobřitý meč se širokou čepelí
Celková délka 68-99 cm, délka čepele 51-85 cm, šířka čepele 5-5,9 cm (Nørgård Jørgensen 1999: 57). Lze jej datovat od 740/50 a objevuje se i v 1. pol. 9. století (Nørgård Jørgensen 1999: 46, 149, 151).

SAX6 – dlouhý jednobřitý meč s úzkou čepelí
Celková délka 74,1-90 cm, délka čepele 65-82,2 cm, šířka čepele 4,5-4,8 cm (Nørgård Jørgensen 1999: 64). Objevuje se v 1. pol. 9. století  a pokračuje do 2. poloviny téhož století (Nørgård Jørgensen 1999: 151).

SAX7 – dlouhý jednobřitý meč s velmi úzkou čepelí
Celková délka 72-96,8 cm, délka čepele 66-84,5 cm, šířka čepele 3,7-4,4 cm (Nørgård Jørgensen 1999: 64). Začíná se zřejmě objevovat v 2. polovině 8. století a pokračuje po celé 9. století (Nørgård Jørgensen 1999: 150-1).

SAX8 – nejdelší jednobřitý meč
Celková délka 102,5-106,5 cm, délka čepele 84,5-90,5 cm, šířka čepele 4,5-4,7 cm (Nørgård Jørgensen 1999: 65). Lze datovat od 830/40 po zhruba rok 900 (Nørgård Jørgensen 1999: 151).

Vývoj jednobřitých mečů 8.-9. století (Nørgård Jørgensen 1999: Abb. 116).

Uvedené typy čepelí se často objevují bez jílcových komponentů, postrádají je dokonce i nejmladší verze (Nørgård Jørgensen 1999: Abb. 37, 39). Petersen zmiňuje 245 mečů bez komponentů (Petersen 1919: 56). Pro stanovení dodatečné chronologie jsou jílcové komponenty důležité. Petersen udává, že jednobřité čepele se pojí s komponenty následujících typů: A (1 ks, Petersen 1919: 59), B (8 ks, Petersen 1919: 61), C (67 ks, Petersen 1919: 67-8), D (1 ks, Petersen 1919: 73), E (5 ks, Petersen 1919: 76), F (10 ks, Petersen 1919: 82), G (3 ks, Petersen 1919: 83), H/I (53 ks, Petersen 1919: 94, 102), M (30 ks, Petersen 1919: 118), Q (4 ks, Petersen 1919: 137-8), X (2 ks, Petersen 1919: 160-2, 166), Y (1 ks, Petersen 1919: 169-170), některé speciální typy (Petersen 1919: 86-7, 112, 121-2, 173). Z toho vyplývá, že nejstarší vrstva montování kovových komponentů na čepele mohla spadat ještě do 8. století; Petersen sice vnímá jílce typů A a B jako přechodové mezi merovejským obdobím a dobu vikinskou (Petersen 1919: 62), Nørgård Jørgensen (1999: 74, 150) je však řadí hlouběji do 8. století. Početné skupiny jílců C, H/I a M svědčí o významném ukládání jednobřitých mečů s jílcovými komponenty do hrobů v 9. století, čemuž nasvědčují také typy D, E, F a G. Zejména typ C je výrazně vázán na jednobřité čepele a tvoří 10% všech norských mečů (Hjardar – Vike 2011: 169), ale opomenout nesmíme také početný typ H/I, u něhož tvoří jednobřité čepele vysoký podíl 26,9% a který nastupuje počátkem 9. století (Nørgård Jørgensen 1999: 151; Petersen 1919: 89, 94). Tradice používání jednobřitých mečů doznívá v 1. polovině 10. století, o čemž svědčí jak jílce typů Q, X a Y, tak i absence vazby na jílce 2. poloviny 10. století (R, S, T a Z). Lze říci, že kolem poloviny 10. století jednobřité meče mizí a jsou nahrazeny dvoubřitými meči (Hjardar – Vike 2011: 169).

Významnou produkci jednobřitých mečů v 1. pol. 9. století dokládá také šíření jednobřitých mečů do Irska, které byly zřejmě dovezené během norské expanze. Všechny tamější jednobřité meče jsou opatřeny jílci, a to typů C, F, H a K (Harrison – Ó Floinn 2014: III. 32, 34, 42). Zejména nálezy z lokality Kielmanham umožňují dataci do 9. století po roce 841 (Graham-Campbell 1976: 40). Další jednobřité meče, jejichž původ je možno hledat v Norsku, lze nalézt ve Skotsku (Żabiński 2007: 54, 58). Na Islandu, osídleném zhruba v letech 870-930, žádný jednosečný meč neevidujeme (Eldjárn 2016: 330).

Mimo domácí tradici stojí dvě pochvy nalezené v Trondheimu, které svědčí o používání anglosaských nožů se zkosenou čepelí, které lze datovat do 10.-11. století (Lunde 1977: 136-7; Mould – Carlisle – Cameron 2003: 3379-3385; Okasha 1992; Stylegar 2006; Vlasatý 2016). Pochva T5918 je zajímavější, protože je nejdelší (42 cm), nejširší (8 cm) a je bohatě zdobena tlačeným dekorem (Lunde 1977: Fig. 103a; Okasha 1992: Pl. V). Na čelní straně je dekorovaná zvěrnými motivy, zadní strana je zdobena ornamenty a latinským nápisem +[Eofr?]ic me fec („[Eofr?]ic mne vyrobil“). Na základě tohoto nápisu a tvaru lze předpokládat anglosaský původ. Vzhledem k šířce a znatelnému tvarování pochva chránila nejen čepel, ale i rukojeť. Druhá pochva T5919 představuje nekompletní pochvu o délce 28 cm, jejíž hrdlo je utržené (Lunde 1977: Fig. 103b). Tvar pochvy je obdobný jako u pochvy T5918 a je dekorována obdobným způsobem. Pochva byla opatřena koženými řemínky na zavěšení.

Anglosaské pochvy z Trondheimu:  T5918 (nahoře, Okasha 1992: Pl. V), T5919 (dole, Lunde 1977: Fig. 103a).


Dlouhé nože z prostoru historického Dánska

K dlouhým nožům z historického Dánska, za něž lze považovat dnešní vlastní Dánsko, Šlesvicko a Skåne, neexistuje literatura, která by látku souhrnně zpracovávala. Před námi tak leží nelehký úkol, provést syntézu publikované literatury. Poděkovat musíme dánské expertce Anne Pedersen, která nám zaslala výsledky vlastního bádání, které nám při psaní pomohly.

Z období 6. až druhé poloviny 7. století známe z Dánska nejméně dva nože o délce do 45 cm, jež Nørgård Jørgensen (1999) přiřazuje k typům SAX „K“ a SAX2. Jsou jimi nože z lokality Fruering (Nørgård Jørgensen 1999: Abb. 19) a Bilidt (Nørgård Jørgensen 1999: Abb. 21). Z téhož období jsou známy kratší nože z ostrova Bornholm (Nørgård Jørgensen 1999: Abb. 19.2, 20.7-9).

Od 2. pol. 7. století až konec 8. století se setkáváme s výrazně masivnějšími noži a meči, které mají délku od 45 do 90 cm; Nørgård Jørgensen (1999) tyto nazývá typy SAX 3, SAX 4 a SAX 5. Do starší vrstvy (SAX 3) patří sax z hrobu 1430 z Lindholm Høje (Nørgård Jørgensen 1999: Abb. 24; Ramskou 1976: 60, Fig. 186), který má délku 67,5 cm. Dalším je sax o délce 62 cm, nalezený v kostrovém hrobu pod Spojovacím valem v Haithabu, datovatelný do 2. nebo 3. čtvrtiny 7. století (Arents 1992: 71; Jankuhn 1976: 102, Abb. 21, 22a–b). Ke stejnému tvaru a zřejmě i dataci náleží také nůž o délce 47 cm, nalezený v řece Nørreå, o kterém Nørgård Jørgensen (1999: 63, Abb. 35) prohlásila, že může pocházet z doby vikinské, přestože tvar ani žlábek na čepeli tomu nenasvědčuje. Ke stejné dataci můžeme přiřadit snad také sax z hrobu 49 z lokality Nebel-Steenodde (KS 6151) s délkou 64,3 cm (osobní diskuze s Annou Pedersen). K mladší vrstvě (SAX 4), zařaditelné do 8. století, náleží velmi dlouhé čepele, jmenovitě dlouhá čepel z jezera Alling u Viborgu s délkou 72 cm (Nørgård Jørgensen 1999: Abb. 29; Hjardar – Vike 2011: 165), nález z hrobu A z lokality Petersdal (NM C18812) o délce 74 cm (osobní diskuze s Annou Pedersen) a masivní exemplář z jezera Søborg Sø s délkou 86,4 cm (Nørgård Jørgensen 1999: Abb. 31). Z téhož období jsou známy dlouhé čepele z ostrova Bornholm (Nørgård Jørgensen 1999: Abb. 23.1-2, 26.1, 32.4). Jako dlouhý nůž je označen i nález z Venestadu, jehož podobu, rozměr ani dataci z důvodu ztráty neznáme (osobní diskuze s Annou Pedersen).

V 9. století se tato tradice dlouhých jednobřitých čepelí dále rozvíjí v jednobřité meče s jílcovými komponenty, typicky přináležícími k typu H/I. Celkově z Dánska známe tři nálezy odpovídající jednobřitým mečům typu H/I: dva nálezy pocházejí z lokalit Sørup (NM C24550) a Tudeå (NM C24554), oba jsou dlouhé přes 90 cm a byly nalezeny ve vodě. Třetí nález je nekompletní a pochází z neznámého naleziště (osobní diskuze s Annou Pedersen). Lze se domnívat, že jednobřité meče tohoto typu přináleží k produkci, kterou jsme schopni zaznamenat také v pevninském Švédsku a na Gotlandu a která končí na počátku doby vikinské (Androshchuk 2014: 158).

Jediným typem dlouhého nože, který byl ve vymezeném období užíván v dánském prostředí, byl úzký nůž s tlustým rovným hřbetem, který je dle Nørgård Jørgensen (1999) řazen do typu SAX 5. Tyto nože jsou zpravidla 35-45 cm dlouhé, mají čepel širokou 1,8-3,1 cm a tloušťku hřbetu 0,4–0,5 cm. Mezi tyto lze celkem zařadit čtyři nože. První z nich byl nalezen v hrobu 6 z Råga Hörstad (LUHM 29210); má celkovou délku 36 cm, silně obroušenou čepel a je datovatelný do 9. století (Svanberg 2003: 161, Fig. 67.4). Druhým nožem je nedatovaný kus nalezený z Haithabu s délkou 42,3 cm, který má čepel o šířce 1,8 cm, těžce obroušený břit a hřbet tlustý 0,5 cm (Westphalen 2002: 227, Nr. 5779, Taf: 85:1). Z Haithabu pocházejí také dva další fragmenty – kus nože s délkou 29,9 cm, šířkou břitu 3,1 cm a tloušťkou hřbetu 0,4 cm (Westphalen 2002: 227, Nr. 5780, Taf: 85:2) a fragment o délce 10,8 cm, šířce 3 cm a tloušťce hřbetu 0,5 cm (Westphalen 2002: 227, Nr. 5781).

Příklad nože z historického Dánska: Haithabu (Schietzel 2014: 229).


Dlouhé nože z prostoru Švédska

Dlouhé nože z prostředí pevninského Švédska jsou známé v bohatě vystrojených hrobech doby vendelské, datovatelných do 7.-8. století (Helander 2009Olsén 1945Persson 2003). V době vikinské, zdá se, tato tradice dále nepokračovala, nicméně známe nejméně 10 jednobřitých mečů (Androshchuk 2014: 261; Vlasatý 2018b). Meče s takto konstruovanou čepelí se často pojí s jílcem H/I a velmi pravděpodobně patří do stejné skupiny jako jednobřité meče z Gotlandu, které je možné datovat do 9. století a reprezentují doznívající tradici vendelského období, která končí na počátku doby vikinské (Androshchuk 2014: 158). K této dataci může směřovat také jediný švédský jednobřitý meč typu G (Vlasatý 2018b). Nelze vyloučit, že některé čepele dlouhých nožů byly omezeně recyklovány po dobu 9. století.

Je tak s podivem, že v průběhu 10. století se v středním Švédsku (kraje Västmanland a Uppland) objevila móda, která nenavazuje na předchozí tradici a která se v archeologickém materiálu projevuje nejméně 54 dlouhými noži, často doprovázenými zdobenými pochvami (Stjerna 2007). Nejvýraznějším počinem na poli středošvédských nožů je článek Grety Arwidsson (1986), který popisuje nálezy publikované Arbmanem (Arbman 1940-1943) a který následně rozšířil Niklas Stjerna (2007). Níže využijeme zejména Stjernovu práci.

Nože jsou dlouhé 28,6–57 cm (nejčastěji mezi 35–50), široké 1,7–2,5 cm, tlusté 0,6–2,5 cm a váží mezi 102–330 g (Stjerna 2007: 248, Table 1). Některé čepele mají podélně drážkované hřbety. Pochvy, které kryjí celé nože včetně rukojetí, jsou zdobeny sanicovým kováním, drážkovanými svorkami, kováním rozšířené části pochvy a kroužky na pověšení a jejich úchyty. Úchyty kroužků a kování rozšířené části pochvy mají charakteristický hradbičkový okraj a jsou prolamovaná tak, aby vynikly kontrastní plíšky, kterými byly vypodloženy. Aby bylo nože možné z pochev vytáhnout, mají na koncích rukojetí drobná očka, původně vyplněná koženým řemínkem.

Stjerna (2007: 247-8) se domnívá, že na výrobě nožů se podíleli někdy profesionálové, jindy méně kvalifikovaní kováři. Pokud jde o nože se zdobenými pochvami, autor interpretuje jejich uniformní kvalitu tak, že je museli vyrábět specializovaní řemeslníci pracující s bronzem a mědí, přičemž titíž řemeslníci vyráběli nože i pochvy, díky čemuž mohli kontrolovat celkovou kvalitu. Stjerna současně zastává názor, že výroba probíhala v Birce a že řemeslníci nepocházeli ze Švédska. Nože pokládá za výrobky řemeslníků, kteří měli dobrou znalost baltských nožů. Na jiném místě Stjerna (2007: 247; 2010) rozvádí myšlenku vládcem vlastnění dílny, jejíž exkluzivní výrobky panovník distribuuje mezi své věrné.

Pokud jde o přesnější datování švédských nožů, Stjerna se domnívá, že nejstarším nožem je nůž z hrobu Bj 944 z Birky, který lze datovat k roku 900. Současně odhaduje, že výroba nožů se zdobenými pochvami probíhala v jedné nebo dvou dekádách první poloviny 10. století a nejpozději se nože objevují v 2. polovině 10. století, a to v některých hrobech z Birky a Valsgärde. S tímto datováním lze rámcově souhlasit, ale věříme, že mezi datováním hrobu Bj 944 a dalšími hroby z Birky, které lze řadit do 1. poloviny 10. století, není třeba vidět dramatický časový odstup. Androščuk (2009: 74) řadí hrob k mladší fázi Birky (900-970) a z jeho textu vyplývá, že hrob datuje do 1. čtvrtiny 10. století. Analogické meče typu H/I s identickým nákončím z hrobů Bj 643 a 750 směřují k podobné dataci (Androshchuk 2014: 119). Datování hrobu k roku 900 provádí Stjerna pod vlivem Thunmark-Nylén (1991: 126) z důvodu bronzové střenky hřebenu, což ignoruje širší dataci tohoto typu předmětu (Ambrosiani 1981: 68-70). Thunmark-Nylén (2006: 259, 692) navíc ve své následující práci došla k závěru, že bronzové střenky z Gotlandu, o které se Stjerna opírá, lze řadit do 2. poloviny 10. století. Výsledkem je, že odstup mezi Bj 944 a dalšími hroby z Birky není tak markantní.

Kromě drobných nožů, které jsou běžné a které mají podobnou dekoraci pochev, nelze ve švédském prostoru najít přímou analogii, která by vysvětlovala náhlý nárůst četné skupiny uniformních a nákladných nožů. Věříme, že tato skutečnost si zaslouží komentář, který v literatuře tolik chybí. Dříve se však podívejme na situaci v okolních regionech.

Příklady nožů ze středního Švédska: Valsgärde 12 a 15 (Pedersen 2014: Pl. 63).


Gotland

Dlouhé nože z Gotlandu lze považovat za dobře shrnuté díky sérii Die Wikingerzeit Gotlands (Thunmark-Nylén 1995199820002006), která mapuje gotlandský materiál z let 800-1200. Dřívější dlouhé nože byly shromážděny Olsénem (1945), Nermanem (1969: Taf. 56-7, 135, 203-4, 206, 253, 294), Nørgård Jørgensenovou (1999: 46-55) a Perssonovou (2003).

Z vymezeného období známe z Gotlandu celkem 18 dlouhých nožů (z celkových 800 nožů), přičemž mezi naleziště s nejvíce nálezy patří Hellvi (Ire, 5 ks), Visby (Land, 4 ks), Väskinde (Gällungs, 3 ks) (Thunmark-Nylén 2006: 1023-7). Jedná se o nože s průměrnou délkou 35-45 cm, které mají zhruba 7,5-10 cm dlouhý řap, 2-3 cm širokou čepel a tlustý hřbet (Thunmark-Nylén 2006: 245). Thunmark-Nylén provedla velmi precizní dataci nožů z Hellvi, která ukazuje následující výsledek: nože se neobjevují ve fázi 2:1 (900 – 950), nacházejí se pouze ve fázi 2:2 (950 – 1000) a jejich komponenty ve formě náhodných sídlištních nálezů i ve fázi 3 (11. století); autorka dodává, že dlouhé nože se objevují v druhé polovině fáze VIII:2 (900/910 – 990/1005) a na začátku fáze VIII:3 (990/1005 – 1090/1110) (Thunmark-Nylén 2006: 250, 688-694). Jinými slovy, 18 gotlandských dlouhých nožů bylo do hrobů uloženo v 2. polovině 10. století a nejpozději se objevují na počátku 11. století.

Nože byly nošeny více či méně horizontálně přes břicho či boky a pomocí dvou až tří oček, na kterých se nacházejí zachovaná kožená poutka, byly zavěšovány na opasek (Thunmark-Nylén 2006: 243, 247, Abb. III:25:1). Očka jsou v rámci jednoho setu vždy stejná, ale jinak se liší nůž od nože, zpravidla jsou odlévaná. Nože a jejich pochvy vykazují známky opotřebení, což Thunmark-Nylén vede k závěru, že jde spíše o užitkové nože (Thunmark-Nylén 2006: 243). Pochvy odpovídají typu, který se používal u menších nožů, pouze jsou adaptovány na větší rozměr nože (Thunmark-Nylén 2006: 243, 246). Rukojeti jsou někdy kryté jedním až třemi bronzovými pásky, které jsou v některých případech podloženy bronzovým plechem, avšak pouze na pohledové straně (Thunmark-Nylén 2006: 247). Oproti středošvédským pochvám jsou pochvy z Gotlandu hodnoceny jako jednodušší (Kainov 2019: 112).

Na Gotlandu se zachovalo poměrně velké množství jednobřitých mečů; celkem jich známe nejméně 22 kusů (Androshchuk 2014: 261). Meče s takto konstruovanou čepelí se často pojí s jílcem H/I a na základě hrobových nálezů z Hellvi je možné je datovat do 9. století. Androshchuk (2014: 158) doslova říká, že jednobřité meče z Hellvi reprezentují doznívající tradici vendelského období (viz Nørgård Jørgensen 1999: Fig. 26.5-7), která končí na počátku doby vikinské.

Příklad nože z území Gotlandu: Hellvi Ire (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 314b).


Litva

Litevská archeologie chápe dlouhý nůž jako výrobek, který je delší než běžný pracovní nůž, ale kratší než meč. V materiální kultuře raně středověké Litvy se uplatňují tři základní tvary dlouhých nožů, a to nože s hrotitou špicí, nože s rovným hřbetem a široké nože (Tautavičius 1996: 137). Pro účely tohoto článku se budeme zabývat pouze noži s rovným hřbetem. Nože tohoto tvaru lze považovat za poměrně dobře prozkoumané. Je zřejmé, že se začaly mezi kmeny na území dnešní Litvy používat již v 1. polovině 1. tisíciletí, nejpozději v 5.-6. století (Bertašius 2007Kazakevičius 1988: 82-92; Tautavičius 1996: 138).

V námi sledovaném období 8.-12. století se nože ukládaly do hrobů pouze v západní, pobřežní části Litvy (Kulikauskas – Volkaitė-Kulikauskienė – Tautavičius 1961: 434). V 9.-11. století se masivně objevují v kuronských hrobech (Griciuvienė 2009: 235), v 10.-11. století částečně i žemgalských a výjimečně ve skalvijských hrobech (Griciuvienė 2005: 125; Tautavičius 1996: 138-9). Ukládání dlouhých nožů v těchto regionech doznívá ve 12. století (Volkaitė-Kulikauskienė 1981: 37). Jsou ukládány společně s kopími, meči a sekerami v hrobech, které jsou interpretovány jako mužské. Nejcharakterističtější pozicí v hrobech je umístění nože na pánevní kost, což svědčí o upevnění na opasek. V některých hrobech jsou dokonce uloženy dva nože, které jsou buď upevněny na týž opasek, nebo na dva separátní opasky (Volkaitė-Kulikauskienė 1981: 38).

Volkaitė-Kulikauskienė (1970: 217) nože v tomto období definuje jako výrobky o délce 30-40 cm a šířce zhruba 3 cm se zhruba 10 cm dlouhými rukojetěmi. Kazakevičius (1988: 82) pro období 9.-13. století definuje bojový nůž jako nůž o minimální délce 20 cm. Tautavičius (1996: 138) udává, že šířka čepelí se pohybuje mezi 2-3 cm a tloušťka po 0,9 cm. Rukojeti jsou opatřené dřevěnými, méně často kostěnými rukojetěmi (Kulikauskas – Volkaitė-Kulikauskienė – Tautavičius 1961: 433). V kuronských hrobech se nože objevují v bohatě zdobených pochvách z kůže či dřeva, které byly pobité kováním z mosazi nebo cínu. Pochvy kryly i rukojeti nožů. Standardními součástmi bylo podlouhlé sanicové kování, kování rozšířené části pochvy, kovové pásky obkružující rukojeť a kroužky sloužící k fixaci pochvy. Povrch pochvy byl dále zdobený geometrickými útvary z plechu a ražbou. Nejstarší nože se zdobenými pochvami, které jsme byli schopni nalézt, lze datovat ještě do 9. století.

Přesný počet objevených nožů se zdobenou pochvou není možné stanovit. Maximem je Kazakevičiův součet přibližně 220 kusů, který se však vztahuje ke všem dlouhým nožům s rovným hřbetem nalezených v Litvě v raném středověku (Kazakevičius 1998: 53). Minimem je pak počet udaný Volkaitė-Kulikauskienė (1970: 218), která jmenuje nejméně 25 nožů. Zdá se pravděpodobné, že reálný počet se bude pohybovat zhruba kolem 40 a více kusů.

Kazakevičius (1981: 45) se domnívá, že dlouhé nože se vyvinuly v baltské jednobřité meče, které je v průběhu následujících století v hrobové výbavě západní Litvy vytlačily (Tautavičius 1996: 139). Litevské jednobřité meče byly zpracovány Kazakevičiem (1996).

Vybrané nože z území Litvy: Anduliai-Kretinga (Jablonskis 1974), Laiviai (Volkaitė-Kulikauskienė 1970: 37. pav.; Gintautaitė-Butėnienė – Butėnas 2002: 21. pav.).


Bývalé Východní Prusko

Dlouhé nože se zdobenými pochvami absentují v základní literatuře (Kulakov 1990). Přestože někteří komentátoři (Gintautaitė-Butėnienė – Butėnas 2002: 31) hodnotí pruský nůž se zdobenou pochvou z lokality Leisten jako dlouhý nůž (Gaerte 1929: 337, Abb. 271c), bližší pohled ukazuje, že ačkoli nůž může být delší než 20 cm, patří k dlouhým nožům s hrotitou špicí, které jsme z hodnocení vypustili. Nůž byl navíc nalezen na území, které dnes odpovídá Litvě.


Lotyšsko

Dělení dlouhých nožů z Lotyšska je velmi podobné jako v Litvě, odkud je částečně odvozeno. Hlavním badatelem na poli dlouhých nožů byl Atgāzis (1998: 81–94), který nože rozdělil do čtyř skupin: nůž či meč s úzkou čepelí a kruhovou objímkou (20-75 cm, 6.-7. století), kratší nůž se širokou čepelí (obvyklá délka 35-40 cm, šířka 5-6 cm, 8.-9. století), delší nůž se širokou čepelí (délka až 60 cm, šířka 10 cm, 9.-10. století), kratší nůž s rovným hřbetem a úzkou čepelí. V této práci se budeme věnovat poslední skupině. Z uvedeného vyplývá, že dlouhé nože obecně se na území dnešního Lotyšska používaly již od 6. století.

Skupina nožů s rovným hřbetem a úzkou čepelí je tvarově definována analogicky, jako litevské paralely – mají délku 30-60 cm, přičemž nejběžnější délkou je 40-45 cm. Čepel je až 3 cm široká. Hřbet je tlustý až 1 cm a je často drážkovaný. Dekorace pochvy má podobnou či identickou podobu, jako u litevských kusů. Lotyšské nože se zdobenými pochvami se objevují na počátku 10. století, rozšiřují se v 2. pol. 10 století a přetrvávají do 11. století; ve 12. století je již nepotkáváme (Atgāzis 1998: 66, 71; Jērums 2011: 140).

Na území dnešního Lotyšska se dlouhé rovné nože se zdobenou pochvou používaly u čtyř kmenů. První z nich jsou Žemgalové, s dlouhými noži známými např. z lokalit Podiņi–Rušiņi, hrob 76 v Mežotnes centrs, hroby 11 a 20 v Ciemalde (Jērums 2011: 152). Nůž se zdobenou pochvou z dívčího hrobu 324 z žemgalské lokality Dreņģeri-Čunkāni (Atgazis 1992: Fig. 2; Nørgård Jørgensen 1999: 62), který komentátoři hodnotí jako dlouhý nůž (Stjerna 2007), má celkovou délku pod 20 cm, ale je velmi blízký sledované skupině nožů. Tento typ militárie se u Žemgalů začal používat v 2. pol. 10. století a pokračoval do 11. století (Jērums 2011: 151-2).

Druhým kmenem, který je užíval, byli Livové, o čemž svědčí např. hroby 307, 359 a 400 z lokality Laukskola (Zariņa 1988: 36. att; Zariņa 1997: 3. att, 5. att). Ke stejné tradici patří nože se zdobenou pochvou z hrobů z Laukskoly a dalších lokalit (Spirģis 2006: Pielikumi; Zariņa 1988: 37. att, VII tab.). Livové je začali používat rovněž až v 2. polovině 10. století (Zariņa 1997: 100).

Třetím kmenem užívajícím dlouhé rovné nože jsou Latgalové. Nože jsou zachovány např. v hrobech 30 a 42 z Priekuļi Gugeri (Apala – Zariņa 1991), v lokalitě Radzes (LA 1974: Tab. 60.28) a Ludza (MAR 14: Табл. XII.13). Ke stejné tradici náleží i kratší nože se zdobenou pochvou z Ludzy (MAR 14: Табл. XII.1,12) a dalších lokalit (LKS 1937: Tab. XLIX.10). Částečně zachovaná pochva z lokality Ābrami (LA 1974: Tab. 49.26) svědčí o používání Kurši i na území Lotyšska, avšak další nálezy jsme nebyli schopni nalézt.

Přesný počet dlouhých nožů se zdobenou pochvou není možné stanovit. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že jsou jich desítky. Lotyšští badatelé docházejí k závěru, že v 9. století se z bojových nožů vyvinul jednobřitý meč, který spolu s dlouhým nožem koexistoval až do 11. století, podobně jako v případě Litvy (Jērums 2011: 151-2).

Vybrané nože z území Lotyšska: Laukskola (Zariņa 1988: 36. att), Priekuļi Gugeri (Apala – Zariņa 1991: 4. att), Ludza (MAR 14: Табл. XII.13).


Estonsko

Estonské nože dobře shrnul Tvauri (2012: 186-8), podle něhož lze za dlouhý nůž považovat každý nůž s délkou přes 25 cm. Tento autor dělí estonské nože na 5 skupin: nože se zakřiveným hřbetem (5.-6. století, délka do 40 cm), nože s rovným hřbetem a čepelí se dvěma drážkami (období stěhování národů, délka do 30 cm), nože s oboustranně zužovanou, hrotitou čepelí (7. století, analogie finských kusů), kratší nože se širokou čepelí (analogie lotyšských kusů) a konečně nože s úzkou čepelí a tlustým hřbetem. V tomto článku nás bude zajímat poslední skupina.

Nože této skupiny dosahují délky 27,3-54,5 cm, obvykle však mají délku 40-50 cm a tloušťku hřbetu 0,6-1 cm (Mandel 1977: 240). Nožů tohoto druhu bylo v Estonsku nalezeno zhruba 50 kusů (Tvauri 2012: 188). Většina nožů je opatřena drážkami na hřbetu (Mandel 1977: 240). Nože jsou nacházeny v kontextu kremačních hrobů ve všech částech Estonska s výjimkou pevninského jihovýchodu. Datace této skupiny směřuje do 10. století (Tvauri 2012: 188), přestože některé nové nálezy mohou v budoucnu prokázat datování již do 9. století (Mandel 2017: 90).

Všechny nám známé nože, až na jednou výjimku, byly nalezeny bez pochev. Výjimkou je nůž z kostrového hrobu v lokalitě Laadjala, který měl kostěnou rukojeť a pochvu s kováním odpovídajícím litevským a lotyšským předlohám a který byl nalezen mezi koleny zemřelého (Tvauri 2012: 188, Fig. 156). Pouze jediný estonský nůž byl nalezen s mečem (lokalita Püssi; Mandel 1977: 243, 249). Přestože někteří komentátoři (Gintautaitė-Butėnienė – Butėnas 2002: 31) hodnotí estonské nože se zdobenými pochvami jako dlouhé nože, bližší ohledání ukazuje, že žádný z uvedených nožů nemá čepel delší 20 cm (Tallgren 1925: 114-115, Abb. 144-6, Taf. VIII.2-3). Je možné se shodnout se závěrem Volkaitė-Kulikauskienė (1970: 219), která tyto nože hodnotí jako nedílné součásti ženského kroje. Nůž s bohatě zdobenou pochvou, visící z opasku, brože nebo řetízku, byl v 10. a 11. století jeden z nejvýraznějších prvků oděvu baltofinské ženy (Mägi 2018: 206).

Příklad nože z území Estonska: Laadjala (Tvauri 2012: Fig. 156).


Finsko

Bojové nože měly v pevninském Finsku raného středověku dlouhou tradici. Třetí čtvrtina 1. tisíciletí našeho letopočtu byla ve Finsku charakteristická nožem s oboustranně zužovanou, hrotitou čepelí, který známe ve více než 60 nálezech (Kivikoski 1973: 77, Abb. 523–524). Období 9.-10. století se pak vyznačuje dvěma různými tvary nožů: nože s rovným hřbetem a rozšiřující se čepelí (zhruba 60 nálezů, Kivikoski 1973: 77, Abb. 526) a nože s rovným hřbetem s rovnou čepelí (zhruba 60-70 nálezů, Kivikoski 1974: 77, Abb. 525). Nálezy se soustřeďují v regionech Satakunta, Pirkanmaa a ve Vlastním Finsku (Lehtosalo-Hilander 1982b: 19; Salmo 1938: 160; Salmo 1952: 393-4; Stjerna 2007: 256), tedy v jihozápadní části pevninského Finska. Nože, které udává Tallgren (1925: 114-115), patří k ženským krátkým nožům se zdobenou pochvou.

Mezi obecně nejznámější a nejprozkoumanější nože s rovným hřbetem a rovnou čepelí patří tři nože z Luistari (hroby 90, 281, 348), které mají délku 28-44,2 cm, šířku čepele 1,8-2,6 cm a tloušťku hřbetu 0,6-0,9 cm (Lehtosalo-Hilander 1982b: 18-19). Nůž z hrobu 281 je opatřen dobře zachovanou kostěnou či parohovou rukojetí. Jediný nůž z rozsáhlé skupiny zhruba sedmdesáti kusů, který je opatřen kováním pochvy, byl nalezen v hrobu C A z Kjuloholmu / Köyliö (Cleve 1978) – pochva je zdobena kováním rozšířené části pochvy a kovovým páskem obkružující rukojeť, čímž se podobá litevským a lotyšským nálezům (Stjerna 2007: 246). Pro další srovnávání je zajímavá informace, že některé nože mají hřbet ozdoben dvěma až třemi drážkami (Salmo 1938: 160).

Pokud jde o dataci, výše bylo uvedeno, že nejstarší kusy lze řadit do 9. století. Salmo (1952: 394) udává, že úzké rovné nože jsou v 10. století již běžné. Nože bez zdobených pochev z Luistari lze datovat do 1. pol. 10. století, přičemž se často pojí s meči typu X, Y a kopím typu E (Lehtosalo-Hilander 1982b: 19). Nůž z hrobu C 2 z Köyliö je datován nejdříve do 2. poloviny 10. století (Cleve 1978: 195), zatímco nůž z hrobu 19 z Yläne je datován ke konci 10. století nebo na přelom 10. a 11. století (Hirviluoto 1963: 78).

Oproti Litvě a Lotyšsku se jednobřité meče ve Finsku neprosadily, přesto je výjimečně nacházíme v období 8.-11. století (Lehtosalo-Hilander 1982b: 18; Finna 2020Nykänen 2019).

Příklad nože z území pevninského Finska: Luistari (Lehtosalo-Hilander 1982a: Pl. 70).


Ålandy

V hrobu 59 v lokalitě Långnäsbacken na Ålandech byl nalezen rozlomený dlouhý nůž o délce zhruba 40 cm bez zdobené pochvy, který byl uložen spolu s hrotem kopí typu E a hřebenem typu B. Hrob zřejmě pochází z 9. století (Kivikoski 1980: 39, Pl. 9.8).

Příklad nože z území Åland: Långnäsbacken (Kivikoski 1980: Pl. 9.8).


Rusko a Ukrajina

Dlouhé nože s rovným hřbetem na území staré Rusi (oblast Kyjevské Rusi) patří mezi dobře probádané předměty. Základní práci v tomto ohledu odvedl Kirpičnikov (1966: 72, 102), který zmapoval 9 nálezů. Artemjev (1998) rozšířil tento seznam na 14. Další nález skvěle zachovaného nože ve zdobené pochvě byl objeven v Šestovici roku 2006 (Androščuk – Zocenko 2012: 190, Fig. 133a–b). Shrnutí těchto patnácti nálezů společně s ikonografií a kování pochev provedl Vlasatý (2015). Kvalitním shrnutím a doplněním o další nález z Gnězdova a dalších kování pochev je práce publikovaná Kainovem (2019: 102-112, Табл. 8). Kainov na jiném místě zmiňuje další dlouhý nůž z Michalovskoje (Kainov 2018: 235). Další doplnění představuje práce Stasjuka a kolektivu (Stasjuk – Michailov – Salmin 2018), která představuje 7 nových nálezů dlouhých nožů. Jeden dlouhý nůž s typickou zdobenou pochvou byl nalezen také v hrobu 5 Ruseničinského mohylníku a fragmenty pochvy jsou známy z Veselovského mohylníku (Akilbajev 2020). Další dlouhý nůž byl nalezen v Halyčské mohyle na západní Ukrajině (Tomenčuk 2006: 17). Celkový počet dlouhých nožů se tak v současné chvíli ustálil na 26 kusech a nemenším počtu fragmentů pochev. Nejméně 7 nožů bylo nalezeno spolu se zdobenými pochvami. V literatuře se dále objevují dlouhé nože z jihoruského naleziště „Shatuxatku Ljatuhat“, jejichž pravost ani původ nelze ověřit (Nørgård Jørgensen 1999: 60).

Zatímco Kainov udává délku nožů 37-54 cm, délku čepelí 28,5-42 cm, šířku čepelí 1,8-3 cm a tloušťku hřbetů 0,7-0,9 cm (Kainov 2019: 110), Vlasatý zmiňuje délku nožů 27-54 cm, délku rukojetí 9-13 cm, šířku čepelí 2-3,8 cm a tloušťku hřbetů 0,7-1,3 cm (Vlasatý 2015). Čepele nejnověji publikovaných nožů ze Pskovské oblasti zapadají délkou do těchto rozsahů, ale mají tloušťku hřbetů 0,47–0,97 cm (Stasjuk – Michailov – Salmin 2018: 267-9). Nůž z Halyčské mohyly je celkově dlouhý 46 cm, má 35,5 dlouhou a 2,5 cm širokou čepel (Tomenčuk 2006: 17). Pochvy, které kryjí celé nože včetně rukojetí, jsou zdobeny sanicovým kováním, drážkovanými svorkami, kováním rozšířené části pochvy a kroužky na pověšení a jejich úchyty. Úchyty kroužků a kování rozšířené části pochvy mají charakteristický hradbičkový okraj a jsou prolamovaná tak, aby vynikly kontrastní plíšky, kterými byly vypodloženy. Aby bylo nože možné z pochev vytáhnout, mají na koncích rukojetí drobná očka, původně vyplněná koženým řemínkem.

Pokud jde o datování, Kirpičnikov (1966: 72) řadí nože do 10. století a uvádí, že v 11. století se již neobjevují. Chronologie nožů z Jaroslavského Povolží a šestovického komplexu umožňuje dataci pouze do 10. století (Kainov 2019: 111). Této dataci neodporují nové nálezy z Pskovské oblasti (Stasjuk – Michailov – Salmin 2018: 266). Pro bližší ukotvení je důležitá informace, že všechny gnězdovské nálezy nožů a pochev lze datovat od poloviny 10. století do 2. poloviny 10. století (Kainov 2019: 109). Dataci do 2. poloviny nebo 3. čtvrtiny 10. století odpovídá nůž z Halyčské mohyly (Tomenčuk 2008: 181).

Dlouhé nože lze v oblasti staré Rusi považovat za neobvyklou militárii, jejíž četnost názorně ilustruje Kirpičnikov (1966): oproti devíti nožům byl schopen sesbírat údaje o 109 mečích, 290 kopích a 211 sekerách z období z 9.–11. století. Kainov definuje čtyři hlavní koncentrace výskytu: Šestovice, Gnězdovo, Michailovskoje, Timerevo (Kainov 2019: 109). Z mapy, kterou zveřejnil Stasjuk a kolektiv (Stasjuk – Michailov – Salmin 2018: Рис. 1), je patrné, že nálezy se soustřeďují kolem Finského zálivu a řek Velikaja, Volchov, Dněpr a Volha, tedy kolem hlavních obchodních tahů. Nože zachované spolu se zdobenými pochvami byly objeveny v Šestovici, Gnězdovu a Timerevu, největších archeologických komplexech Kyjevské Rusi 10. století. V podstatě všichni komentátoři se shodují, že původ této militárie je třeba hledat mimo Rus, zejména ve Skandinávii (např. Arne 1931; Arbman 1936; Androščuk 1999).

Příklad nože z území staré Rusi: Gnězdovo (Kainov 2019: рис. 35).

Polsko

Na území dnešního Polska je známo několik málo dlouhých nožů datovaných do 7.-8. století (Makiewicz 1996). Ve vymezeném období dlouhé nože nenacházíme. Na tomto místě musíme zmínit, že čepel nalezená v hrobu E58 v Bodzii nemá žádné společné prvky s čepelemi dlouhých nožů, mezi které je řazena (Buko 2014: 177-181), a spíše je možné ji přiřadit k mečům s organickým jílcem (Vlasatý 2018a; Vlasatý 2020).

V Polsku známe nejméně čtyři jednobřité meče. Tři z nich je možné přiřadit typu H/I s datací do 9. století (Klimek et al. 2011: 305-7; Sarnowska 1955: 285-6, 295, 299, Rys. 20, 29, 36), jeden k baltskému typu Z (Kurasiński – Pudło – Rychter 2011). Jednobřité meče typu H/I byly nalezeny v severní části Polska. Na tomto místě je vhodné též zmínit, že jednobřitý meč typu B – tedy meč staršího typu – byl nalezen také v severoněmecké lokalitě Menzlin (Schoknecht 1977: 104-6, Tab. 43.1)


Pokus o shrnutí vývoje dlouhých nožů v raném středověku

Před rokem 800

Vývoj dlouhých nožů v tomto období popsán zejména v německé literatuře, která tyto nože nazývá saxy. Na vznik dlouhých nožů existují dvě teorie – jedna zastává názor, že nejstarší exempláře pocházejí z merovejského prostředí, kde se vyvíjí z nožů germánských kmenů (Hübener 1988; Jērums 2011: 140; Westphal 2002: 174; Westphal 2004: 541), druhá pojí dlouhé nože s působením Hunů ve středovýchodní Evropě (Nørgård Jørgensen 1999: 44). Všichni komentátoři se shodují, že nástup saxů lze datovat nejpozději do 1. poloviny 6. století, spíše však do 5. století (např. Koch Waldner 2019: 141).

Evoluce saxů se zdá drobně variovat v jednotlivých regionech a komparace délek a období výskytu by na tomto místě byla bezpředmětná. Postačí nám identický závěr všech prací – saxy se v období 6.-8. století v regionech výskytu regionech průběžně prodlužují. Příkladem nám může být posloupnost uvedená Kochem Waldnerem (2019: 141-143):

Úzký sax (Schmalsax)
Nejranější formou je dlouhý úzký sax 2. pol. 5. století. Tento typ má délku čepele přibližně 33–46 cm a šířku přibližně 2,6–3,2 cm.

Krátký sax (Kurzsax)
V poslední čtvrtině 5. století se setkáváme s kratšími noži, které mají délku čepele 18-30 cm a šířku 2,5-3,5 cm. V závěru 6. století se čepele začínají rozšiřovat na 3,5-4 cm, v některých případech až na 5 cm.

Lehký široký sax (Leichter Breitsax)
Na konci 6. století se vyvinul lehký široký sax, který byl užíván do poloviny 7. století. Tento typ je typický délkou čepele 26-42 cm a šířkou 4-5 cm.

Těžký široký sax (Schwerer Breitsax)
Těžký široký sax se vyvíjí v 7. století a vyznačuje se délkou čepele 34-46 cm, šířkou čepele přes 5 cm a téměř vždy řapem delším než 25 cm.

Dlouhý sax (Langsax)
Od poslední třetiny 7. století po celé 8. století se užívaly dlouhé saxy s délkou čepele přibližně 48-65+ a šířkou 3,8–4,8 cm.

Chronologické uspořádání a vývoj saxů v letech 500-700. Schmitt 2005: Abb. 10.

Chronologie, rozměry a počty merovejských saxů. Hübener 1988.

Nejdelší varianta – dlouhý sax – se v hrobech zdá objevovat ještě v 2. polovině 8. století, avšak podle drtivé většiny badatelů používání nepřesahuje do 9. století (Hübener 1988Nørgård Jørgensen 1999: 150; Westphal 2002: 220; Westphal 2004: 545). Jediný, kdo zastává názor o přesahu do 9. století, je Böhner (1958: 181). V 9. století dlouhé saxy opravdu z franských nálezů mizí, ale hlavním důvodem je konec pohřbívání s militáriemi. Není pochyb o tom, že v 9. století saxy jistě vymizely z franské módy, ve které byly tradičně populární, ale jejich odchod z živé kultury mohl být pozvolnější, jak zachycuje vyobrazení ze Stuttgartského žaltáře (WLB Cod.bibl.fol.23, 005v), datovaného do let 820-830. Také v Norsku se dlouhé saxy objevují ještě v hrobech 9. století.

Zatímco krátké saxy lze chápat převážně jako doplňkové zbraně k mečům, široké saxy a dlouhé saxy jsou spíše samostatné hlavní zbraně. Není vzácností, že se dlouhé saxy ukládaly do hrobů společně s dvoubřitými meči, nicméně jsou to právě dvoubřité meče, které se prosadily jako dominantní trend v následujícím vývoji zbraní. Formální zakončení éry saxů ve Franské říši můžeme spojovat s karolinskými reformami, pod jejichž vlivem byly založeny centrální dílny na výrobu desítek tisíc dvoubřitých mečů, které kombinovaly jak kvalitnější postup výroby čepelí, tak progresivnější typy jílců (osobní diskuze s Jiřím Koštou). Ve světle této zbraňové revoluce působily saxy již poněkud archaicky, což je vývoj, který můžeme následně sledovat v celé Evropě.

Po roce 800 v Evropě s přihlédnutím k Dánsku a Norsku

Přestože ve Franské říši lze s koncem produkce saxů počítat v 2. polovině 8. století, neznamená to, že by vývoj dlouhých nožů skončil na periferiích říše a v jiných regionech, kde byly tradičně populární. Jedním z těchto regionů je východní hranice Franské říše – území dnešního Rakouska (Szameit 1987), Moravy (Dostál 1966: 74; Galuška et al. 2018: 74-5; Hrubý 1955: 174), Slovenska (Hanuliak 2004: 143) a Maďarska (Ruttkay 1976: 295; Sós – Bökönyi 1963: 45, 47; Szőke 2010: 41, 47) – při které jsou dlouhé nože používány ještě v 1. polovině 9. století (Galuška 1996: 52; Hanuliak 2004: 143; Ruttkay 1982: 177; Szameit 1987: 164). Jelikož evidence saxů není v dobrém stavu, není jasné, zda jde o západní importy nebo lokální výrobky, nové zbraně nebo starožitnosti.

Další skupinu dlouhých nožů na periferii říše, avšak velmi špatně prozkoumanou, lze nalézt u Polabských Slovanů. Kromě dlouhých saxů, které nacházíme v hrobech datovaných do období od 7./8. století do 8./9. století (Rempel 1966: 31, Taf. 42A, 44A5, 45C, 45D4, 94.2; Stroh 1954: 24, Taf. 12H3), můžeme dohledat několik nožů datovatelných do období 9.-11. století. Příkladem nám může být hrotitý nůž o délce 36,3 cm z lokality Carlewitz (9. století), nůž s rovným hřbetem a kompletní vyřezávanou rukojetí z Demminu, který měří 55,4 cm a lze jej datovat do 2. pol. 11. století, anebo nůž s hrotitou čepelí z Pastinu, který má kompletní délku 48 cm a spadá do období 2. pol. 11. století – 1. pol. 12. století (Hollnagel 1969osobní diskuze s Reinerem Liebentrautem). Ve 12. století se v tomto regionu objevují také velmi dlouhé čepele a jednobřité meče; jeden dlouhý hrotitý nůž o délce 80,6 cm byl nalezen v lokalitě Behren – Lübchin a lze jej datovat do poslední třetiny 12. století (Schuldt 1959: 143), zatímco jednobřitý meč s délkou 84,5 cm a datováním do let 1080-1150 byl nalezen v lokalitě Usadel (Retzlaff 2000).

Třetím regionem s významným zastoupením dlouhých nožů v období 9.-11. století je anglosaská Anglie, jejíž nože se vyznačují zkoseným hřbetem (tzv. broken back). Mezi nejznámější exempláře patří bohatě zdobené kusy z Temže (tzv. Beagnothův seax; Wilson 1964: no. 36, Pl. XXII) a Sittingbourne (Wilson 1964: no. 80, Pl. XXX), další recentní nález zdobeného dlouhého nože pochází z Cumwhittonu (Paterson et al. 2014: Fig. 93). Dobrou souhrnnou práci, která mapuje anglické dlouhé nože, představil Gale (1989) a odkázat můžeme také na seznam připravený Archerem (Archer 2016). Kromě dlouhých nožů známe také nejméně tucet pochev (Cameron 2000: 64) a vyobrazení (např. Bayley 1980: Pl. 14). Přítomnost dvou pochev v Trondheimu naznačuje, že anglosaské dlouhé nože byly v omezené míře užívány v Norsku.

Skandinávii lze považovat za čtvrtý region, ve které se dlouhé nože rozvíjejí v 9. a zřejmě i 10. století. Jednou linií vývoje je vznik úzkého nože s rovným hřbetem – norské nože mají délku 20-50 cm, ale nejčetnější jsou v délce 20-35 cm a šířce 2-3 cm, zatímco dánské nože mají délku 35-45 cm, čepel širokou 1,8-3,1 cm a tloušťku hřbetu 0,4–0,5 cm. Přinejmenším v případě Norska se zdá, že tento typ nože vzniká již v 8. století, což je ve shodě s teorií přednesenou Nørgård Jørgensen (1999: 149-150), která tento typ řadí do SAX5, jenž se podle ní objevuje v polovině 8. století. Nože se zdají objevovat ještě po celé 10. století. Nutně by mělo zaznít, že v porovnání s jinými nacházenými militáriemi jsou tyto nože zastoupeny marginálně, a to 4 kusy v Dánsku a zhruba 20 kusy v Norsku. Podobná četnost se týká i nožů v anglosaské Anglii. Vzhledem k četnosti a anatomii lze dlouhé nože považovat nástroje k dobíjení a porcování zvěře, spíše než doplňkové zbraně (Gale 1989: 80). Ke podobné funkci směřuje dlouhý nůž z Osebergu, který byl nalezen společně s kuchyňským náčiním (Grieg 1928: 163, Abb. 101).

Druhou linií vývoje dlouhých nožů ve Skandinávii jsou jednobřité meče, které používají podobný tvar čepele jako výše uvedené skandinávské nože – mají rovný hřbet a málo zužované ostří. Koexistence dlouhých nožů a jednobřitých mečů v Norsku nemá delšího trvání než-li 200 let. Nejstarší varianta se objevuje kolem poloviny 8. století, nejmladší v 1. polovině 10. století. Čepele těchto mečů se objevují v několika provedeních, přičemž v průběhu času směřují k delší a užší čepeli, což lze sledovat také u baltských a západoslovanských jednobřitých mečů. Jsou užívány jak s kovovými jílcovými komponenty, tak bez nich. Norské jednobřité meče lze považovat za domácí výrobky, které byly v oblibě zejména v 1. polovině 9. století, kdy byly vyváženy na Britské ostrovy; v celkovém objemu norských mečů představují zhruba čtvrtinu všech zbraní. Jednobřité meče, zdá se, ustoupily klasickým dvoubřitým mečům. Jistý vliv na postupné upuštění od této tradice mohl mít vznik Petersenova typu M, tj. velmi jednoduchého, nezdobeného a mimořádně populárního dvoubřitého meče, kolem poloviny 9. století.

Po roce 800 v Baltském prostoru

Následující kapitola je pokusem o postihnutí fenoménu úzkých dlouhých nožů s tlustým hřbetem v prostoru kolem Baltském moře a zakládá se na výše uvedených exkurzech do materiální kultury jednotlivých zemí. Nejblíže prezentovanému pohledu na vznik fenoménu stál Stjerna (2007), nicméně je potřeba uvést, že v minulosti se bádání potýkalo zejména s limity místních knihoven, které vyústily v situaci, že baltští badatelé nemají ponětí o švédském materiálu, švédští badatelé dostatečně nereflektovali baltský materiál a podobně.

V baltském prostoru jsou nacházeny úzké nože stejné konstrukce jako norské a dánské analogie, avšak vztah mezi těmito dvěma skupinami není možné jej uspokojivě vysvětlit. Úzké dlouhé nože se objevují ve Švédsku (včetně Gotlandu), Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Finsku (včetně Åland) a Rusku. Jejich jednotícími parametry jsou celková délka 27-60 cm (nejběžněji 35-50), šířka čepele 1,7-3 cm a tloušťka hřbetu 0,6–2,5 cm (nejběžněji kolem 1 cm). Délka rukojetí, které byly vyrobeny ze dřeva, kosti nebo parohu, byla 9-13 cm. Váha čepelí bez rukojetí činí 100–330 gramů. Na hřbetech nožů ze Švédska, Lotyšska, Estonska a Finska byly nalezeny podélné drážky, které jsou důsledkem výroby z třídílného nebo pětidílného paketu s jádrem z vysoce kvalitní oceli (Arrhenius 1974: 105; Tvauri 2012: 187-8), a proto je třeba nahlížet na ně jako známku kvality. Plochý a nedrážkovaný hřbet však neznamená, že by nože byly podstatně horší kvality, protože zřejmě všechny měly ocelové jádro. Zdá se, že drážkování hřbetů naznačuje jinou strategii v prezentaci nožů, protože se nenachází u nožů, které mají zdobené pochvy (Stjerna 2007: 245).

Kuronské nože se zdobenými pochvami se zdají být chronologicky nejstarší a současně jejich produkce probíhá nejdéle, což poukazuje na silnou tradici. Kuronsko jakožto přímořské teritorium velmi pravděpodobně sehrálo významnou úlohu šíření této módy zdobených nožů v prostoru mezi Gotlandem, středním Švédskem, jihozápadním Finskem, Estonskem a Lotyšskem. Přestože se zdá, že ve Finsku se tento typ nože dočkal velmi rychlého přijetí, přesněji datované celky z novější literatury nedovolují starší datování nežli 1. polovinu 10. století. Právě 1. polovinu 10. století je možné vnímat jako období, kdy se nože rozšířily do celého sledovaného prostoru. V některých regionech, např. na Gotlandu a na teritoriích Livů a Žemgalů, se začaly ukládat do hrobů až v 2. polovině 10. století. Mimo Kuronsko se však v žádné zemi tato móda neudržela déle než jedno století.

Je velmi složité říci, jak přesně probíhalo přijetí módy ve Švédsku. Stjerna navrhl výrobu zahraničními řemeslníky, ale domníváme se, že vyloučit nemůžeme výrobu místními řemeslníky. Přestože základní logika zdobení pochev byla přejata z baltských modelů (zejména dvoubodové až trojbodové upevnění, sanicové kování a drážkované svorky), dekorace nebyla převzata slepě. Spíše se zdá, že nože byly ve Švédsku důmyslně inkorporovány do domácí tradice. Sanicovité kování a drážkované svorky odpovídají postupu používanému u menších nožů, kování rozšířené části pochvy a úchyty kroužků byly upraveny tak, že nemají raženou, nýbrž rytou dekoraci, a byly doplněny o prolamovanou dekoraci, která odpovídá nejen domácím pochvám menších nožů, ale také kováním rohů. Prolamovaná dekorace byla navíc vypodložena kontrastním plechem, což je technika, která u litevských a lotyšských pochev absentuje. Oproti litevským, lotyšským, gotlandským a finským nálezům švédské kusy postrádají plechové pásky přetažené přes rukojeť (výjimkou je krátký nůž z Bj 837 v Birce). Švédské kusy dále, v kontrastu vůči nožům z Litvy, Lotyšska a Estonska, postrádají dekoraci boku pochvy (rhombické destičky anebo zubatý plech). Některé ze švédských pochev měly odlévané nákončí (Stjerna 2007: 245), což je také rys, který jinde nepotkáváme.

Staroruské nálezy z Gnězdova, Šestovice a Timereva jsou švédským nálezům natolik podobné, že lze hovořit o stejné dílně. Také Kainov zastává názor, že dlouhé nože se zdobenými pochvami z Rusi pocházejí ze stejného místa, jako nože ze středního Švédska (Kainov 2019: 112). K nožům ze staré Rusi můžeme poznamenat tři zajímavé detaily. Nůž nalezený v Šestovici roku 2006 má rukojeť obtočenou drátem, což u kusů ze Švédska neznáme, ale u kratších nožů jde o relativně běžnou praxi. Úchyt kroužku z hrobu Л-73/1950 z Gnězdova je zdobený filigránem, což nemá žádnou analogii (Kainov 2019: рис. 35.6). Kainov (2019: 109) poznamenává, že některé pochvy z Gnězdova nesou známky oprav, které mohly být provedené lokálně. Šíření nožů do dnešního Ruska lze vysvětlit Duczkovou interpretací, podle níž Gnězdovu zřejmě vládla rodina, jež byla napojena na švédskou panovnickou dynastii (Duczko 2004: 179, 256). Autor doslova říká, že tato rodina se svými věrnými dorazila do Švédska ve 30. letech 10. století, žila v Gnězdovu v dovezené skandinávské kultuře a s jejími výrobky byly následně pohřbeni. Pokud jde o Šestovici, Duczko zastává názor, že je pohřebním komplexem s velmi zjevnou přítomností skandinávské elity, kterou interpretuje jako družiníky panovníků Kyjevské Rusi (Duczko 2004: 245).

V odborné literatuře se střetávají dva myšlenkové proudy, které se však nevylučují – první hledí na dlouhé nože jako na prestižní, druhý jako na užitkové předměty. Stjerna (2007: 247) nože hodnotí jako prestižní dary distribuované panovníkem. Mandel (1977) se domnívá, že nože jsou kvalitně vyrobené a nejsou podřadnými náhražkami mečů, nýbrž jsou pobočními zbraněmi vysoce postavených bojovníků. Stasjuk a kolektiv (2018: 273) tvrdí, že náročná výrobní technologie svědčí o jejich vysoké hodnotě, zatímco jejich bojové vlastnosti jsou spíše specializované; kloní se k názoru, že jde o zbraně používané pouze v určité sociální skupině. Oproti tomu Thunmark-Nylén (2006: 243) si všímá opotřebení nožů a myslí si, že nejde o zbraně, ale spíše o lovecké nože. Také Kainov (2019: 109) referuje o oděrkách, opravách a vyměňovaných komponentech, které dle něj svědčí o konstantním používání.

Nad rámec dlouhých nožů se musíme vyjádřit se souvisejícím tématem – užíváním jednobřitých mečů. Ve sledovaném období můžeme kolem Baltského moře sledovat dvě linie výroby jednobřitých mečů, přičemž každá používá rozdílně tvarované čepele a pojí je s jinými typy jílců. První – můžeme ji nazvat skandinávská – je pokračováním tradice vendelského období, během kterého se jednobřité meče vyvinuly z dlouhých nožů. Její projevy můžeme vidět jak v pevninském Švédsku, tak zejména na Gotlandu a severní části Německa a Polska. Tato linie se zdá pokrývat jistou část 9. století a v následujícím století ji v baltském prostoru neevidujeme. Druhá linie – nazvěme ji baltskou – má své kořeny v Litvě a Lotyšsku 9. století, kde se vyvíjí z dlouhých nožů, po jejichž boku koexistují do 11. století a v konečném důsledku tradici dlouhých nožů přebíjejí. Baltská linie jednobřitých mečů se omezeně projevuje také v námi sledovaném Polsku a Finsku.


Poznámka pro reenactory

V reenactmentu raného středověku se dlouhý nůž zažil jako typická součást výzbroje Skandinávců doby vikinské. V komunitách jsou dlouhé nože – nazývané běžně saxy – používány hlavně jako primární zbraně nováčků nebo jako poboční zbraně kopiníků. Nože jsou běžně 2-3 cm široké a mají rovný nebo zkosený hřbet. Běžně jsou nošené na boku nebo na zádech. Rukojeti obvykle nejsou kryté pochvou a jsou často z důvodu estetiky skládané z více materiálů (kovové vložky, skládaná kůže, dřevo, paroh) anebo jsou vyráběny z neopracovaného, zahnutého parohu.

Předložený materiál toto vnímání spíše nepodporuje. Pokud se na dlouhé nože podíváme z delší perspektivy, hlavní užívání dlouhých nožů v Evropě spočívá v 6.-8. století, zatímco v následujících století jsou na ústupu a objevují se spíše sporadicky v jednotkách nebo desítkách kusů. Nic nemůže situaci nastínit názorněji než situace v současném Dánsku, kde nemáme jediný nález dlouhého nože (nalezené kusy byly objeveny v Haithabu a ve Skåne) oproti více než stovce mečů. Délka do 50 cm a šířka čepele 2-3 cm, společně s četností nálezů, vypovídá mnohé o tom, že nešlo o etablovanou zbraň, a mohlo se jednat například o porcovací a lovecký nůž. Skandinávské dlouhé nože mají rovné hřbety, zatímco zkosené hřbety můžeme nalézt kupříkladu v anglosaské Anglii. Nošení jsme schopni prokázat na přední části těla, případně na bocích, nikoli však na zádech. Pochvy kryly celou rukojeť nebo její velkou část, a z toho důvodu byly rukojeti takřka vždy opatřeny očkem s řemínkem, aby bylo možné nůž vytáhnout; rukojeť samotná vyráběna z opracovaného dřeva nebo parohu a opatřena plechem na konci rukojeti (nikoli na začátku), případně omotávkou z drátu.

Obecně při rekonstrukci Skandinávie, Baltu nebo Ruska v 9.-11. století doporučujeme vyhnout se používání dlouhých nožů coby hlavních či pobočních zbraní, ale schvalujeme jejich ostré varianty použité pro lovecké účely a zpracování masa. Naopak vítáme používání jednobřitých mečů, a to pro rekonstrukci regionů a století, ve kterých byly používány.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Aannestad, Hanne Lovise (2018). Charisma, Violence and Weapons. The Broken Swords of the Vikings. In: Vedeler, Marianne et al. (eds). Charismatic Objects: From Roman Times to the Middle Ages, 147-166.

Akilbajev 2020 = Акилбаев, А. В. (2020). Скрамасаксы из средневековых марийских могильников // Регионы России в военной истории страны, Выпуск II. Ред. О. А. Кошкина – Е. П. Кузьмин, Йошкар-Ола, 7-12.

Ambrosiani, Kristina (1981). Viking Age combs, comb making and comb makers : in the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm.

Androščuk 1999 = Андрощук, Ф. О. (1999). Нормани і слов’яни у Подесенні (Моделі культурної взаємодії доби раннього середньовіччя), Киiв.

Androščuk 2009 = Андрощук Ф. А. (2009). Мечи и некоторые проблемы хронологии эпохи викингов // Краеугольный камень. Археология, история, искусство, культура России и сопредельных стран / Ред. Е. Н. Носов, С. В. Белецкий. – Т. 1. – СПб., М., 72-93.

Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Apala, Zigrīda – Zariņa, Anna (1991). Dižciltīga latgaļa apbedījums Ģūģeru kapulaukā. In: Latvijas Vēstures Institūta Žurnāls, Nr. 1, 11-29.

Arbman, Holger (1936). En kammargrav från vikingatiden vid Långtora, Uppland. In: Fornvännen 31, 89–98.

Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.

Archer, Gavin (2016). Seax. In: The Viking Age Compendium [online]. [2020-08-08]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/wiki/Seax.

Arents, Ute (1992). Die Grabfunde von Haithabu, Kr. Schleswig, Unpubl. ph.d.-thesis,. Univ. Kiel.

Arrhenius, Birgit (1974). Om knivar och knivtypologi. In: Fornvännen 69, 105–110.

Arne, T. J. (1931). Skandinavische Holzkammergräber aus der Wikingerzeit in der Ukraine. In: Acta Archaeologica 2, 285–302.

Artemjev 1998 = Артемьев А. Р. (1998). Скрамасакс из псковского некрополя X – начала XI вв // Археологические вести 1998/5, 228–232.

Arwidsson, Greta (1986). Heibmesser. In: G. Arwidsson (ed.). Birka II:2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 35–37.

Atgazis, Maris (1992). First finds of three-armed (trefoil) brooches in Latvia. In: A. Loit A., E. Mugurevičs, A. Caune (eds.). Die Kontakte zwischen Ostbaltikum und Skandinavien im frühen Mittelalter. Internationale Konferenz, Riga, 23.-25. Oktober 1990, Stockholm, 19–32.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13.gadsimtā. Promocijas darbs, Latvijas Universitāte, Rīga.

Bailey, Richard N. (1980). Viking Age Sculpture in Northern England, London.

Bertašius, Mindaugas (2007). The subject of battle-knife origin in central Lithuania. In: Bliujiene, Audrone (ed.). Weapons, weaponry and man: (in memoriam Vytautas Kazakevicius), Archaeologia Baltica 8, Klaipeda, 231-237.

Böhner, Kurt (1958). Die fränkischen Altertümer des Trierer Landes. Germanische Denkmäler der Völkerwandcrungszeit, Serie A, Band 1, Berlin.

Buko, Andrzej (2014). Bodzia: A Late Viking-Age Elite Cemetery in Central Poland, Boston-Leiden.

Cameron, Esther A. (2000). Sheaths and Scabbards in England AD 400-1100. BAR British Series 301, Oxford.

Cleve, Nils (1978). Skelettgravfälten på Kjuloholm i Kjulo; Vikingatid och korstågstid. Gravfältet C. Finska Fornminnesföreningens Tidskrift 44: 2, Helsinki.

Dostál, Bořivoj (1966). Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě, Praha.

Duczko, Wladyslaw (2004). Viking Rus: Studies on the Presence of Scandinavians in Eastern Europe, Leiden-Boston.

Eldjárn, Kristján (2016). Kuml og haugfé, Reykjavík.

Finna 2020 = miekka, Inventory ID KM2448:1. In: finna.fi [online]. [2020-08-08]. Dostupné z: https://www.finna.fi/Record/museovirasto.F0A1948D8AB837BDB399D5C5FECCCC7F.

Gaerte, Wilhelm (1929). Urgeschichte Ostpreussens, Königsberg.

Gale, David A. (1989). The Seax. In: Hawkes, Sonia Chadwick (ed). Weapons and Warfare in Anglo-Saxon England, Oxford, 71-83.

Galuška, Luděk (1996). Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské, Brno.

Galuška, L. – Hochmanová-Vávrová, V. – Hrubý, V. – Mitáček, J. (2018). Uherské Hradiště-Sady. 500 let křesťanství ve střední Evropě, Brno.

Gintautaitė-Butėnienė, Eugenija – Butėnas, Eugenijus (2002). Laivių kapinynas. In: Lietuvos archeologija 22, Vilnius, 9-198.

Gjessing, Guttorm (1934). Studier i norsk merovingertid. Kronologi og oldsakformer, Oslo.

Graham-Campbell, James (1976). The Viking-age silver hoards of Ireland. In: Amquist, B. – Greene, D. (eds.). Proceedings of the Seventh Viking Congress, Dublin 15-21 August 1973, London, 39-74.

Griciuvienė, Eglė (2005). Žiemgaliai. Baltų archeologijos paroda. Katalogas = The Semigallians. Baltic archaeological exhibition. Catalogue, Vilnius.

Griciuvienė, Eglė (2009). Kuršiai. Genties kultūra laidosenos duomenimis. Katalogas = The Curonians. Tribe Culture According to the Burial Data. Catalogue, Vilnius.

Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.

Hanuliak, Milan (2004). Veľkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska, Nitra.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hirviluoto, Anna-Liisa (1963). Yläneen Anivehmaan vuoden 1955 kaivaukset. Laudatur-tutkielma, Helsingin yliopisto.

Helander, Christina (2009). Scramasax, boplats och gravar i Skälstad. UV Öst rapport; 2009:57, Riksantikvarieämbetet. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/4862/ro2009_57.pdf?sequence=1&isAllowed=y

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Hollnagel, Adolf (1969). Die jungslawische Inselsiedlung im Trennt See bei Pastin, Kr. Sternberg. In: Ausgrabungen und Funde. Nachrichtenblatt für Vor- und Frühgeschichte, Band 14, Heft 4, Berlin, 230-1.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“. Monumenta Archaeologica III, Praha.

Hübener, Wolfgang (1988). Materialien zur Geschichte des merowingerzeitlichen Saxes. Ein Beitrag zu seiner Chronologie, Produktion und Distribution. In: Hårdh, Birgitta et al. (eds). Trade and Exchange in Prehistory. Studies in Honour of Berta Stjernquist, Lund, 225-236.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие: Вып. 1. Мечи и сабли IX–XIII вв./ АН СССР, Москва.

Jablonskis, Ignas (1974). Andulių-Kretingos senkapio radiniai. In: AETL 1972 ir 1973 metais, Vilnius, 82-85.

Jankuhn, Herbert (1976). Haithabu. Ein Handelplatz der Wikingerzeit, Neumünster.

Jērums, Normunds (2011). Vienasmens zobeni Zemgaļu apdzīvotajās teritorijās. In: Arheoloģija un etnogrāfija 25, Rīga, 137-158.

Kainov 2018 = Каинов, С. Ю. (2018). Погребения с предметами вооружения Гнёздовского некрополя // Гнёздовский археологический комплекс. Материалы и исследования. Вып. 1., М., 211-240.

Kainov 2019 = Каинов, С. Ю. (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.

Kazakevičius, Vytautas (1981). Vienašmenių kalavijų atsiradimas ir raida Lietuvoje. In: Lietuvos archeologija 2, Vilnius, 43–58.

Kazakevičius 1988 = Казакявичюс В. (1988). Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Вильнюс.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Kazakevičius, Vytausas (1998). Geležies amžiaus baltų genčių ginkluotė. Habilitacinis darbas. Vilnius.

Kivikoski, Ella (1973). Die Eisenzeit Finnlands: Bildwerk und Text, Helsinki.

Kivikoski, Ella (1980). Långängsbacken: ett gravfält från yngre järnåldern på Åland. Finska Fornminnesföreningens Tidskrift 80, Helsinki.

Klimek, Leszek – Kucypera, Paweł – Kurasiński, Tomasz – Pudło, Piotr (2010). Wczesnośredniowieczne miecze ze zbiorów Muzeum Narodowego w Szczecinie w świetle ponownej analizy typologiczno-chronologicznej i technologicznej. In: Materiały Zachodniopomorskie, Nowa Seria t. VI/VII: 2009/2010, z. 1: Archeologia, 299-325.

Koch Waldner, Thomas (2019). Typologische und technologische Untersuchungen der Saxe aus Überackern, Oberösterreich. In: Archaeologia Austriaca, Band 103/2019, 137–160.

Kulakov 1990 = Кулаков, В. И. (1990). Древности пруссов VI-XIII вв., Москва.

Kulikauskas, Pranas – Volkaitė-Kulikauskienė, Regina – Tautavičius, Adolfas (1961). Lietuvos archeologijos bruožai, Vilnius.

Kurasiński, Tomasz – Pudło, Piotr – Rychter, Mariusz (2011). Miecz z Łotwy typu Z przechowywany w zbiorach Muzeum Archeologicznego w Poznaniu – import czy produkt wschodniobałtycki? In: Fontes Archaeologici Posnanienses : annales Musei Archaelogici Posnaniensis, Tom 47, 5-11

LA 1974 = Latvijas PSR arheoloģija, Rīga.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1982a). Luistari I. The Graves. Suomen Muinaismuistoyhdistyksen Aikakauskirja 82:1, Helsinki.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1982b). Luistari II. The Artefacts. Suomen Muinaismuistoyhdistyksen Aikakauskirja 82:2, Helsinki.

LKS 1937 = Latviešu kultūra senatne, Rīga.

Lunde, Øivind (1977). Trondheims fortid i bygrunnen: middelalderbygens topografi på grunnlag av det arkeologiske materialet inntil 1970, Trondheim.

Mägi, Marika (2018). In Austrvegr: The Role of the Eastern Baltic in Viking Age Communication Across the Baltic Sea, Leiden – Boston.

Makiewicz, Tadeusz (1996). Znaleziska mieczów typu „sax“ w Polsce. In: Kurnatowska, Zofia (ed.). Slowianszczyzna w Europie sredniowiecznej. 2. Miasta i rzemiosla [Festschrift Lech Leciejewicz], Wroclaw, 229-232.

Mandel, Mati (1977). Võitlusnuga muinaseestlaste relvastuses. In: TATÜ 26:3, 236–255.

Mandel, Mati (2017). Maidla muinaskalmistu saladused, Tallinn.

MAR 14 = Материалы по археологии России 14. Древности Северо-Западного края. Т. I. Вып. 2. Люцинский могильник. С XV таблицами рисунков и 36 политипажами. С.-Петербург, 1893.

Mould, Q. – Carlisle, I – Cameron, E. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Munch, Gerd Stamsø et al. (2003). Borg in Lofoten: A Chieftain’s Farm in North Norway, Trondheim.

Nerman, Birger (1969). Die Vendelzeit Gotlands II, Stockholm.

Nykänen, Maria (2019). Tällaisilla aseilla kylvettiin kauhua viikinkiajalla: miekka, kirves ja keihäänkärki löytyivät muinaisesta kalmistosta. In: yle.fi [online]. [2020-08-08]. Dostupné z: https://yle.fi/uutiset/3-10881206.

Nørgård Jørgensen, Anne (1999). Waffen & Gräber. Typologische und chronologische Studien zu skandinavischen Waffengräbern 520/30 bis 900 n.Chr. Nordiske Fortidsminder Serie B Volume 17, København.

Okasha, Elisabeth (1992). Anglo-Saxon Inscribed Sheaths from Aachen, Dublin and Trondheim. In: Medieval Archaeology 36(1), 59-66.

Olsén, Pär (1945). Die Saxe von Valsgärde, Uppsala.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.

Persson, Nancy (2003). Eneggade svärd – från vendel och vikingatid. C-uppsats i Arkeologi, Uppsala universitet.

Petersen, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.

Paterson, C. – Parsons, A. J. – Newman, R. M. – Johnson, Nick – Howard-Davis, Ch. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Ramskou, Thorkild (1976). Lindholm Høje : Gravpladsen, Copenhagen.

Rempel, Heinrich (1966). Reihengräberfriedhöfe des 8. bis 11. Jahrhunderts aus Sachsen-Anhalt, Sachsen und Thüringen, Berlin.

Retzlaff, Detlef (2000). Zwei Schwerter vom slawischen Gräberfeld Usadel, Kreis Mecklenburg-Strelitz. In: Neubrandenburger Mosaik 24, 57-59.

Ruttkay, Alexander (1976). Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei II. In: Slovenská archeológia 24/2, 245–395.

Ruttkay, Alexander (1982). The Organization of Troops, Warfare and Amrs in the Period of the Great Moravian State. In: Slovenská archeológia 30/1, 165-193

Rygh, Oluf (1885). Norske Oldsager, Christiana.

Salmo, Helmer (1938). Die Waffen der Merowingerzeit in Finnland, Helsinki.

Salmo, Helmer (1952). Satakunnan historia II: Rautakausi, Vammala.

Sarnowska, Wanda (1955). Miecze wczesnośredniowieczne w Polsce. In: Światowit, t.21, 276–323.

Schoknecht, Ulrich (1977). Menzlin. Ein frühgeschichtlicher Handelsplatz an der Peene, Berlin.

Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.

Schmitt, Georg (2005). Die Alamannen im Zollernalbkreis. Inauguraldissertation, Johannes-Gutenberg-Universität Mainz.

Schuldt, Ewald (1959). Einige bemerkenswerte Fundstücke vom Burgwall Behren-Lübchin, Kreis Teterow. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg. Jahrbuch 1959, 118-152

Sós, Ágnes – Bökönyi, Sándor (1963). Die Ausgrabungen Géza Fehérs in Zalavár. In: Archaeologia Hungarica 41, Budapest.

Spirģis, Roberts (2006). Daugavas lībiešu 10.-13. gadsimta krūšu važiņrotas ar bruņrupuču saktām, II.daļa. Promocijas darbs, Rīga.

Stasjuk – Michailov – Salmin 2018 = Стасюк, И. В. – Михайлов, А. В. – Салмин, С. А. (2018). Находки боевых ножей на Северо-Западе Руси (Ижорское плато, Псковская область) // АИППЗ. Вып. 33, Псков, 264 – 274.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Stjerna, Niklas (2010). Viking-age weapons: Found in Eastern Middle Sweden. In: Holmquist Olausson, L. – Olausson, M. (eds.). The martial society. Aspects of warriors, fortifications and social change, Stockholm, 125-132.

Stroh, Armin (1954). Die Reihengräber der karolingisch-ottonischen Zeit in der Oberpfalz, Kallmünz.

Stylegar, Frans-Arne (2006). „Edric gjorde meg“: anglo-skandinaviske knivslirer fra Trondheims bygrunn. In: SPOR 2/2006, 40-42.

Svanberg, Fredrik (2003). Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm.

Szameit, Erik (1987). Waffenfunde aus Österreich Teil II: Die Saxe und Lanzenspitzen. In: Archaeologia Austriaca 71, 155-171.

Szőke, Béla Miklós (2010). Mosaburg-Zalavár und Pannonien in der Karolingerzeit. In: Anthaeus 31/32, 9–52.

Tallgren, Aarne Michaël (1925). Zur Archäologie Eestis II, Dorpat.

Tautavičius, Adolfas (1996). Vidurinis geležies amžius Lietuvoje: V – IX a., Vilnius.

Thunmark-Nylén, Lena (1991). Gotlands vikingatid och dess kammar: En preliminär presentation. In: Gotländskt Arkiv 1991: 109–128.

Thunmark-Nylén, Lena (1995). Die Wikingerzeit Gotlands I : Abbildungen der Grabfunde, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

Tomenčuk 2006 = Томенчук, Богдан (2006). Археологія некрополів Галича і Галицької землі. Одержавлення. Християнізація, Івано-Франківськ.

Tomenčuk 2008 = Томенчук, Богдан (2008). Дерев’яна монументальна архітектура княжого Галича в новітніх археологічних дослідженнях // Дьнѣслово: Збірка праць на пошану дійсного члена Національної академії наук України Петра Петровича Толочка з нагоди його 70-річчя, Кіїв, 181-190.

Tvauri, Andres (2012). The Migration Period, Pre-Viking Age, and Viking Age in Estonia, Tartu.

Unimus (2020). T5920. In: In: Unimus [online]. [2020-06-14]. Dostupné z:
http://www.unimus.no/artefacts/vm/search/?oid=6278&museumsnr=T5920&f=html.

Vlasatý , Tomáš (2015). Saxy a bojové nože z východní Evropy. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-08-08]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/saxy-a-bojove-noze-z-vychodni-evropy/.

Vlasatý, Tomáš (2016). Norské saxy a bojové nože. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-08-08]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/norske-saxy-a-bojove-noze-doby-vikinske/.

Vlasatý, Tomáš (2018a). Meče s organickým jílcem. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2020-08-08]. Dostupné z: sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/.

Vlasatý, Tomáš (2018b). Meče Petersenova typu G. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2020-08-08]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/mece-petersenova-typu-g/.

Vlasatý, Tomáš (2020). Dva zajímavé velkomoravské meče. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2020-08-08]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/dva-zajimave-velkomoravske-mece/.

Volkaitė-Kulikauskienė, Regina (1970). Lietuviai IX-XII amžiais, Vilnius.

Volkaitė-Kulikauskienė, Regina (1981). Lietuvių materialinė kultūra IX–XIII amžiuje, tom 2, Vilnius.

Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, Oldenburg.

Westphal, Herbert (2004). Sax. In: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde (RGA). 2. Auflage. Band 26, Verlag Walter de Gruyter, Berlin/New York.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Wilson, David M. (1964). Anglo-Saxon Ornamental Metalwork 700-1100 in the British Museum, Catalogue of Antiquities of the Later Saxon Period, London.

Zariņa, Anna (1988). Lībiešu apģērbs 10.-13. gs., Rīga.

Zariņa, Anna (1997). Kapi ar tirgotāja piederumiem Salaspils Laukskolas kapulaukā (10.-13. gs.). In. Archeologija un etnogrāfija 19. Rīga, 97-106.

Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok, 29–84.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *