Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Falešný „meč z Hedeby“

PDF

V následujícím krátkém příspěvku se chceme zaměřit na veřejné vyvrácení jednoho z nejběžnějších internetových mýtů o době vikinské, který je přibližně s půlroční periodicitou sdílen po více než desetiletí a napáchal značné škody v komunitě akademiků, reenactorů a obecně všech zájemců o historii. Řeč je o tzv. meči z Hedeby, který není ničím jiným než efektně zdobeným padělkem.

Obr. 1: původní neupravená fotografie meče z galerie Finer. Zdroj: myarmoury.com.


Pozadí mýtu

Diskutovaný meč byl prodán londýnskou galerií Peter Finer neznámému sběrateli, a to nejpozději roku 2008, kdy na něj bylo poprvé upozorněno v rámci diskuzního fóra myArmoury.com. Za pozornost stojí komentář, kterým byl meč během aukce opatřen:

Výjimečný vikinský meč se zlatem a stříbrem vykládanou čepelí a jílcem, počátek 10. století

S dvoubřitou, pozvolně zužovanou čepelí, oboustranně dekorovanou zlatým a stříbrným vykládáním. Na jedné straně se nachází postupně zužovaný geometricko-architektonický pětistupňový motiv a na druhé straně pozvolně zužovaný palmetovým motiv. Jílec se skládá s prohnuté záštity, robustního řapu a pětilaločné hlavice přinýtované k prohnuté podstavě. Záštita, podstava i hlavice jsou vykládané stříbrem, jež tvoří dekorativní pletence a kružbu, a zlatými tečkami. Celková délka: 94 cm (37″), délka čepele: 80,6 cm (31,75″)

Tento vzácný vikinský meč s jílcem Petersenova typu O má záštitu s ozdobnými prvky připomínajícími ty na jednom ze tří mečů, které byly nalezeny v bohatém lodním pohřbu z doby okolo roku 900 v Hedeby v Dánsku, jenž byl vykopán v roce 50. letech 20. století. Další takové motivy „králičího ucha“ či „uzlového pletence“ lze nalézt na třech mečích ze skupiny mečů „Hiltipreht“, konkrétně na kusu z londýnské Wallace Collection (inv. č. A456), meči z Ballinderry v dublinského Národního muzea (inv. č. 1928.382) a na meči z Malhusu v Trondheimském muzeu v Norsku (Petersen, Abb.89).

Postavení této prestižní zbraně dále umocňuje zdobení na čepeli. Na jedné straně je palmetový motiv vyložený stříbrem se stopami zlata, který se velmi podobá fragmentované čepeli z irské řeky Bann, vyobrazené v Bøeově knize. Tuto lze srovnat s tausií na meči z Waal poblíž Nijmegenu (Oakeshott, Records of the Medieval Sword, str. 47). Vykládané drahé kovy druhé strany mohou představovat schematický půdorys budovy, jak se uvažuje u jiného stříbrem vykládaného meče, jenž vyobrazil a popsal Ewart Oakeshott (Records of the Medieval Sword, s. 28-29). (…)“

Vzhledem k tomu, že posudek pracuje s identickou argumentací, kterou používá Ian Peirce u hodnocení meče typu K (Peirce 2002: 63), lze odvodit, že meč byl nabídnut k aukci v mezidobí let 2002-2008. Do širšího povědomí meč přinesl server myArmoury.com roku 2014, kdy jej zařadil do souboru několika desítek působivých, avšak v mnoha případech jednoznačně padělaných zbraní. Tento server použil aukční fotografie k vytvoření koláže, která zobrazuje obě strany meče a jílce na černém pozadí.

Obr. 2: upravená fotografie meče z galerie Finer. Zdroj: myarmoury.com.


Vznik a současnost mýtu

Po umístění na internet se obrázek dočkal velké popularity. Současně se však objevily první komentáře, které zjednodušily a ještě více znepřesnily původní aukční popis, například:

Vzácný vikinský meč, jílec Petersenova typu O, jeden ze tří mečů, které byly nalezeny v bohatém lodním pohřbu z doby okolo roku 900 v Hedeby v Dánsku.

Nejpozději roku 2018 se setkáváme s fotografií opatřenou popiskem „Viking sword, Hedeby, Denmark, 10th century„, a to především na profilech, účtech a platformách, které finančně těží ze sdílení náhodných historických předmětů s vágně definovanými či vyloženě chybnými popisky. Tím nejvýznamnějším promotérem jsou s více než 5 miliony sledujícími odnože účtu Museum of Artifacts, které tento meč sdílely nejméně šestkrát od roku 2016. Příspěvky tohoto účtu jsou přebírány menšími, ale stále vlivnými subjekty, jež se snaží zopakovat strategii úspěšných kanálů (např. Archeology and art; Nordic Vikings). Významnou roli hraje šíření pomocí Pinterestu, Redditu a Tumblru, kteréžto stránky jsou dobře indexovány ve vyhledávačích. Vlivem této kombinace je diskutovaný meč jeden z prvních, který vyhledávače zobrazí při zadání hesla „decorated Viking sword“. Široké veřejnosti je těmito kanály předávána představa, že jde o příklad dobře zachovaného a zdobeného meče z vikinského období, který byl nalezen ve 20. století v Haithabu / Hedeby. Věrohodnosti meče napomáhá to, že někteří významní mečíři v průběhu posledních let vyrobili a prodali jeho reprodukce.

Obr. 3: Reprodukce falešného meče. Autor: Wojcek Szanek.


Realita

Posuzování pravosti historických předmětů je bez invazivních metod vždy přibližným odhadováním, které nevede k definitivním, nýbrž přibližným závěrům s vysokou mírou pravděpodobnosti. V článku Šejdíři bez hranic (Vlasatý 2020) jsme se pokusili identifikovat nejběžnější kategorie, v nichž falza raně středověkých mečů chybují. Jsou jimi:

  1. Stav meče
  2. Zdroj artefaktu
  3. Rozdíly v technologii a stopy po padělání
  4. Typologické zařazení
  5. Dekorace
  6. Nápisy
  7. Existující předloha
  8. Cena

Všeobecně platí, že pokud meč splňuje několik těchto podmínek naráz, lze jej považovat za podezřelý i bez nutnosti metalurgické analýzy: například pokud je meč v takřka kompletním stavu, je typologicky problémově zařaditelný a současně pochází ze soukromé sbírky či je nabízen k prodeji aukčním domem, existuje významné riziko, že jde o padělek. S tímto předpokladem byl jeden z podezřelých mečů ze soukromé sbírky roku 2019 podroben specializovaným analýzám, které potvrdily falzifikát (Rychlík 2019). Realita začátku 21. století je ve skutečnosti dosti chmurná: padělatelský byznys je obrovský a vychrlí nejméně několik desítek raně středověkých mečů každý rok, přičemž řada z nich se již ocitla v publikované litetuře (Baumann 2010; Petty – Hill 2023).

Uplatníme-li zmíněná kritéria na meč z galerie Peter Finer, najdeme několik přitěžujících skutečností. Meč je kompletní (včetně hlavice a hrotu čepele), což u archeologizovaných raně středověkých mečů nebývá zvykem. Kvalitní stav dekorace je obtížně slučitelný se stavem zbylých kovových částí, které jsou pokryty patinou. Meč pochází z pochybné provenience aukčního a sběratelského prostředí, nikoli jasného archeologického kontextu, jak se snaží zkratkovité popisy naznačit. Jílec po typologické stránce skutečně nejvíce odpovídá Petersenovu typu O (Petersen 1919: 126-8), konkrétně Androščukově variantě O2, jež se vyznačuje železnými komponenty zdobenými tausií v pletencovém či zvěrném ornamentu (Androshchuk 2014: 72). Boční laloky koruny hlavice jsou ostře zkoseny namísto toho, aby byly vyklenuty směrem od středu, což lze hodnotit atypický rys. U originálních mečů této varianty se běžně setkáváme s tausií ze stříbrného či měděného drátu (viz Müller-Wille 1973; 1978), nikdy však zlatého ani z kombinace dvou materiálů. Tausii provedenou zlatým drátem můžeme samu o sobě označit za velmi netypický rys. U originálních mečů bychom se mohli spíše setkat s použití mosazi podobné slitiny, která má zlato imitovat (což konečně může být i případ diskutovaného meče, jež komentátor nesprávně popsal). Srovnání s mečem z lodního komorového hrobu z Haithabu je tedy liché, jelikož tento náleží k typu K a disponuje jiným tvarem jílcových komponentů i jinou formou výzdoby (viz Arents – Eisenschmidt 2010: 426). Jelikož velká část mýtu se týká původu z Haithabu / Hedeby, dodejme, že v současnosti známe nejméně 50 archeologických nálezů mečů a jejich komponentů z aglomerace Haithabu (Geibig 1989; 1991; 1999; Hilberg 2022), ale diskutovaný meč nefiguruje v žádné z prací o Haithabu ani mečích z této lokality.

Obr. 4: Stav skutečného meče typu O2 po tisíciletí stráveném v zemi.
Zdroj: katalog UNIMUS, C16380.

Neméně pozoruhodným prvkem je dekorace čepele provedená obdobnou tausií ze dvou neželezných kovů. Typickou formu výzdoby čepele v období 9.-11. století představují železné damaskové pruty tvořící různé značky a nápisy. Již tausie z jednoho barevného kovu patří u archeologicky zdokumentovaných mečů tohoto období k neobvyklým formám (např. Geibig 1999; Košta – Hošek 2014; Milošević 2016). Sám motiv připomínající vícepatrovou budovu působí u takto raného meče krajně podivně. Na první pohled je patrná podobnost s čepelemi 12.-13. století, jmenovitě nejbližší nálezy pocházejí z irské řeky Bann (Bøe 1940: 85; Davidson 1998: Fig. 70), lotyšské Rigy (Anteins 1966) a švýcarského Yverdonu (Wegeli 1904: Fig. 12), další blízké kusy můžeme jmenovat z Estonska (Ebert 1914), Finska (Leppäaho 1964), Francie (Oakeshott 1991: 47) a Nizozemí (Ypey 1984).

Obr. 5: Příklady zdobených čepelí 12.-13. století.
Zdroj: Anteins 1966; Oakeshott 1991; Ypey 1984.

Závěrečná evaluace vyznívá v neprospěch pravosti: meč hodnotíme jako raný padělek, který je zdařilý v tom smyslu, že u většiny zájemců o raně středověké meče nevyvolává otázky. Při kritickém čtení však každá jednotlivost této zbraně budí podezření a v kombinaci jsou tyto prvky neslučitelné. Dílo mimo jiné podává jisté svědectví o svém výrobci. Padělatel musel mít přístup k odborné literatuře, která byla v té době jediným zdrojem detailních kreseb. Předlohou dekorace na jílci byl meč Petersenova typu Z ze švédského Södertälje (SHM 20981), který byl kresebně několikrát publikován (např. Du Chaillu 1890: Fig. 789; Grieg 1947: Pl. XXIV.7; Nerman 1929: Fig. 82), ale všechny zdroje lze považovat za podpultové a vesměs akademické. Záměr propojit tvar typu O s dekorací meče typu Z svědčí o jisté znalosti evoluce mečů 10. století, kterou bylo možné načerpat pouze z Petersenovy (1919) či Müller-Willeho práce (1978). Na základě podobnosti motivu a materiálu jsme přesvědčeni, že hlavní inspirací při výrobě čepele byl meč z lotyšské Rigy (VRVM-23000), který padělatelům mohl být znám pouze z Anteinsových prací (1966: 117; 1976: 52), jednoho muzejního katalogu (Galvanovska et al. 1990: Fig. 9-11) anebo z osobní prospekce originálu v muzeu. Zmíněný katalog vyobrazuje větší celý rozsah dekorace tohoto meče v barevných fotografiích, které jsou názornější nežli Anteinsovy černobílé kresby, takže lze padělatele důvodně podezřívat z použití této knihy nebo návštěvy muzea, v nemž je meč vystaven. Jelikož meč i kniha jsou v zahraničí neznámé, jejich znalost tvůrce usvědčuje z působení ve východoevropském či pobaltském prostoru. Při tausování střechy patrové budovy mohla být zdrojem inspirace čepel meče z Yverdonu, která padělateli mohla být známa z Oakeshottovy knihy (Oakeshott 1991: 49). V každém případě tvůrce musel disponovat nejméně čtyřmi až pěti akademickými knihami.

Obr. 6-8: Inspirační zdroje dekorace – meče ze Södertälje, Rigy a Yverdonu.
Zdroje: Galvanovska et al. 1990: Fig. 10-11; Nerman 1929: Fig. 82; Oakeshott 1991: 49.

Při hodnocení zbraně nesmíme zapomenout zmínit, že tatáž galerie nabídla ve stejné době k prodeji další falzum, které s předchozím mečem sdílí řadu podobností a která potvrzuje podezření o východoevropském či pobaltském původu. Opět jde o mimořádně zachovalý kus, k jehož výzdobě je využita identická kombinace stříbra a slitiny mědi, a to jak na jílci, tak na čepeli. Jílec tvarově imituje tzv. Silver-plated type dle Moilanena, který jej datuje do 11. století (Moilanen 2015: 265-8). Meče tohoto typu se striktně nacházejí v Estonsku (Jets 2013: 97-127; Mandel 1991), Finsku (Leppäaho 1964; Moilanen 2015) a Karélii v dnešní Ruské federaci (Ščedrina 2023), výjimečně též v Lotyšsku (Tomsons 2018: 62). Výrobce zvolil dekoraci, která není s tímto typem kompatibilní a která je výrazně jednodušší, než komplikované dekorace plátovaného typu: stříbrné trojúhelníky imitují dekoraci mečů Petersenova typu T2 (např. Kočkurkina – Summanen 2021: 275; Tomsons 2018: 63-4). Na čepeli je umístěna značka ve tvaru keltského kříže. Přímý zdroj této dekorace není autorskému týmu znám, ale například podobné kříže jsou patrné u finských mečů 12.-13. století (viz Leppäaho 1964: Taf. 28).

Obr. 9: druhý meč z galerie Finer. Zdroj: myarmoury.com.

V konečném důsledku diskutovaný meč dobře zapadá do předpokládaného schématu, že počet padělaných mečů v Evropě podivuhodně koreluje s rozpadem Sovětského svazu a rozpuštěním některých tamějších muzeí, jejichž kurátoři s jistou znalostí originálůi literatury a skvělými vazbami na restaurátory a starožitníky pravděpodobně našli nové živobytí ve výrobě a prodeji falz (Vlasatý 2020). 


Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na PatreonuBuymeacoffee nebo Paypalu.


Bibliografie

Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Anteins, Aleksis (1966). Im Ostbaltikum gefundene Schwerter mit damaszierten Klingen. In: Waffen und Kostümkunde 8, 111-125.

Anteins, Aleksis (1976). Melnais metāls Latvija, Rīga.

Arents, Ute – Eisenschmidt, Silke (2010). Die Gräber von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 15. Band II (Katalog, Listen, Tafeln und Beilagen), Neumünster.

Baumann, Wilfried (2010). Historische Waffen und Rüstungen. Sammlung Hermann Baumann. Katalog zur Waffensammlung der Stiftung Baumann in den Räumen des Reichsstadtmuseums in Rothenburg o.d. Tauber, Rothenburg o.d.T.

Bøe, Johanes (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland. Part III: Norse Antiquities in Ireland, Oslo.

Davidson, Hilda Ellis (1998). The Sword in Anglo-Saxon England: Its Archaeology and Literature, Woodbridge.

Du Chaillu, P. B (1890). The Viking Age; the Early History, Manners, and Customs of the Ancestors of the English-speaking Nations, Vol. 2, New York.

Ebert, Max (1914). Ein Schwert mit tauschierte Klinge von Lümmada auf Oesel. In: Baltische Studien zur Archäologie und Geschichte: Arbeiten des Baltischen Vorbereitenden Komitees für den XVI. Archäologischen Kongress in Pleskau 1914, Berlin, 147-158.

Galvanovska, Ilona et al. (1990). Rīgas Vēstures un Kuģniecības muzejs, Rīga.

Geibig, Alfred (1989). Zur Formenvielfalt der Schwerter und Schwertfragmente von Haithabu. In: Offa 46, 223-267.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9-99.

Grieg, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

Hilberg, Volker (2022). Haithabu 983-1066. Der Untergang eines dänischen Handelszentrums in der späten Wikingerzeit, München.

Jets, Indrek (2013). Lahingu maod : Skandinaavia 9.-11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel, Tallinn.

Kočkurkina – Summanen 2021 = Кочкуркина, С. И. – Сумманен, И. М. (2021). Средневековые древности. Каталог археологических коллекций ИЯЛИ КарНЦ РАН, Петрозаводск.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno.

Leppäaho, Jorma (1964). Späteisenzeitliche Waffen aus Finnland: Schwertinschriften und Waffenverzierungen des 9. – 12. Jahrhunderts ; ein Tafelwerk, Helsinki.

Mandel, Mati (1991). Eesti 8.–13. sajandi mõõkade tüpoloogiast ja dateerimisest. In: Muinasaja teadus 1, 101–133.

Milošević, Ante (2016). Doseljenje Hrvata u Dalmaciji krajem 8. stoljeća: mač K-tipa iz Koljana kao mogući dokaz. In: Starohrvatska prosvjeta 43, 239-262.

Moilanen, Mikko (2015). Marks of Fire, Value and Faith : Swords with Ferrous Inlays in Finland During the Late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.

Müller-Wille, Michael (1973). Wikingerzeitliche Funde aus Norwegen im Hamburgischen Museum für Völkerkunde. In: Archäologisches Korrespondenzblatt 3, 95-100.

Müller-Wille, Michael (1978). Das Schiffsgrab von der Île de Groix (Bretagne): ein Exkurs zum Bootkammergrab von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12, 48-84.

Nerman, Birger (1929). Die Verbindungen zwischen Skandinavien und dem Ostbaltikum in der jüngeren Eisenzeit, Stockholm.

Oakeshott, Ewart (1991). Records of the Medieval Sword, Woodbridge.

Peirce, Ian (2002). Swords of the Viking age, Woodbridge.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Petty, David – Hill, Robert (2023). Viking Era Swords, Farnham Common.

Rychlík, Martin (2019). Vědci varují před falešnými meči. In: Lidové noviny, 2. dubna 2019, s. 5.

Ščedrina 2023 = Щедрина, А. Ю. (2023). Деталь меча с карельского городища Паасонвуори (Паасо) // Археологические вести 39, 98-111.

Tomsons, Artūrs (2018). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Vlasatý, Tomáš (2020). Šejdíři bez hranic. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/sejdiri-bez-hranic/.

Wegeli, Rudolf (1904). Inschriften auf mittelalterlichen Schwertklingen, Leipzig.

Ypey, Jaap (1984). Einige wikingerzeitliche Schwerter aus den Niederlanden. In: Offa 41, 213-225.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *