Při psaní článků se několik let průběžně setkávám s úryvky naznačujícími dovoz franského bojového vybavení do Skandinávie. Proto jsem se rozhodl tyto úryvky sebrat a okomentovat je. Na úvod je třeba ještě říci, že podobný článek již existuje (Valerie D. Hampton – Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom), ale domnívám se, že je příliš jednostranně zaměřený a že je potřeba nahlížet na franskou výzbroj optikou franských i staroseverských pramenů.
Do obchodu s militáriemi můžeme nahlížet díky hmotným pramenům – archeologickým nálezům. Ty jsou v tomto ohledu nejlepším zdrojem informací, protože umožňují zkoumat reálné bojové vybavení, jejich parametry a rozšíření. Na obchod se však můžeme zaměřit také pohledem písemných pramenů, kronik, královských nařízení a jiných zdrojů. My se v tomto článku budeme zabývat nejvíce skaldskými básněmi, které nejsou příliš detailní, a proto je budu doplňovat o strohé dodatky z jiných pramenů. Slibuji si, že ve výsledku tak vznikne poměrně informativní úvod, na kterém mohou stavět další, konkrétnější články.
Obecně můžeme říci, že ve skaldských básních jsme schopni označit za dovezenou výzbroj pouze tu, u níž je udáno místo původu. To se specifikuje dvěma způsoby – uvedením konkrétní oblasti (například přilba z Poitou), nebo jednoduchým odkazem na zemi původu (Valland, adj. valskr/valneskr). To v sobě nese značný interpretační problém:
- v úzkém slova smyslu se Vallandem označuje Bretaň či Normandie. Valland doslova znamená „Země cizinců“, což odkazuje na keltsky hovořící obyvatelstvo (stejnou etymologii můžeme nalézt v označení Wales). Toto naznačují také některé skaldské básně, v nichž se objevují „valští jarlové“ (valska jarlir) či „valský rytíř“ (valskr riddari) jakožto normanská hrabata. Shoduje se i ságová literatura: „Vilhjálm [Vilém] vládl ve Vallandu, který se poté nazýval Normandií.“
- označení Valland se může vztahovat k Francii obecně.
- ve volném slova smyslu se Vallandem označuje jakákoli země stojící za skandinávským horizontem, Valland nabývá významu cizina. Tuto interpretaci lze nalézt v eddických básních.
Z toho je patrné, že adjektiva valskr/valneskr nejsou příliš jednoznačná a je potřeba hledět na kontext a dataci pramene. Každý pramen má současně jinou výpovědní hodnotu a pod pojmem Valland si představuje něco jiného. Předpokládám, že ve skaldských básních adjektivum valskr označuje „cizokrajný“ ve smyslu „pocházející z frankofonní oblasti“ (což je zajímavé, protože pro Franka se používal výraz frakki). Přiznávám, že otázka etnicity může být mnohem komplikovanější, ale domnívám se, že vlastně není ani tak podstatná. Ač je význam adjektiva valskr poměrně vágní a může znamenat „franský“/“bretonský“, skaldové jím zřetelně označují pouze výjimečné předměty vysoké hodnoty: zcela jistě se váže k mečům a kopím vyrobeným metodou svářkového damašku a kónickým přilbám.
Meče
Valskr se ve skaldských básních nejčastěji pojí právě s meči:
- Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) 8 (konec 9. století): „[Lodě] byly naloženy muži a bílými štíty, západními kopími a franskými meči. Berserkové řvali; bitva pro ně začala; úlfheðnové vyli a třásli železnými kopími.“
- Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur 6 (1015-1030): „Je pravda, že šestá bitva se odehrála tam, kde Óláf napadl londýnská mola [nebo též: londýnský most?]; statečný vladař nabídl Angličanům Yggův svár. Franské meče se zakusovaly a vikingové bránili tamější příkop; někteří muži měli boudy na planině Súðvirku.“
- Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa 9 (kolem 1047): „Dychtivý vladař způsobil, že se na Ré konal mocný sněm Glamma; vládce zkrvavoval franské čepele u širokého Vestlandu.“
- Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa 4 (kolem 1100): „Chrabrý vševládce nechal na východ od Elfu o sebe třeskat franskou čepel a štíty; moudrý vůdce zkrvavoval pole. Na zlato štědrý král pokračoval v boji, kde umírala vojska; gautský trup leží pod žlutým spárem šedého orla.“
Franské meče 9. století byly znatelně pevnější a ovladatelnější než jejich předchůdci (Hampton 2011: 44). Je tak hodné pozoru, že franské meče jsou poprvé zmíněné na konci 9. století. Také Ahmad ibn Fadlān kolem roku 922 píše, že Rusové (rozuměj Švédové) nosili rýhované franské meče, přičemž „rýhování“ možná značí metodu svářkového damašku. S meči se muselo čile obchodovat již kolem poloviny 9. století, což reflektují franské kapituláře, z nichž nejznámější pochází z roku 864 a západofranský král Karel II. Holý v něm pod trestem smrti zakazuje obchod s válečným vybavením, které Seveřané používali proti franským jednotkám (překlad kapitulářů viz zde). Seveřané pochopitelně neměli na obchod a vlastnictví franských militárií monopol a archeologie ukazuje, že damaškové meče jsou rozmístěné po velké části Evropy; přesto můžeme Seveřany podezírat z toho, že na tomto obchodu měli zásadní podíl. Meče se musely rovněž stávat vyhledávanou kořistí během drancování.
Díky nově vydané publikaci Fedira Androščuka, která nese název Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, si můžeme udělat ucelený obrázek o fyzických parametrech prodávaných mečů, které jsou ve skaldské tvorbě nejspíše označovány jako valskr. V Androščukově knize lze najít kapitolu „Domácí a dovážené meče“ (str. 175-193), ve které popisuje, že se mnozí badatelé domnívají, že všechny meče vyrobené metodou svářkového damašku byly vyrobeny ve Franské říši, a automaticky je pokládají za velice cenné dovezené zbraně. Je jisté, že ve Skandinávii existovala vlastní produkce mečů, jejichž kvalita však byla na hony vzdálená kvalitám franských čepelí. Franské, arabské a perské prameny nezávisle na sobě dokládají, že se meče zkoušely testem ohybu. Nekvalitní čepel se ohnula nebo praskla, zatímco kvalitní se vrátila zpět do původního tvaru. Notker Koktavý píše (Gesta Caroli Magni 18):
„Když mu severští králové poslali zlato a stříbro na důkaz své věrnosti a své meče jako známku své věčné podřízenosti a odevzdanosti, nařídil Ludvík Němec, aby peníze hodili na zem a všichni se nad nimi pohrdavě ušklíbli a podupali je jako kus hlíny. Na druhé straně nakázal, aby k němu na vznosný trůn přinesli meče, aby je mohl sám ozkoušet. Poslové toužili po tom, aby vůči nim nebyla vznesena žádná podezření ze zrady, a na vlastní nebezpečí podali císaři meče za hroty, jako služebníci podávají nože svým pánům. Ludvík vzal jeden z nich za jílec a pokoušel se jej ohnout od špice po rukojeť. Jeho ruce byly silnější než meč a čepel praskla. Jeden z poslů vytáhl svůj vlastní meč z pochvy a jako služebník jej podal Ludvíkovi, že ho může vyzkoušet. ‚Můj pane,‘ řekl, ‚myslím, že tento meč shledáte tak ohebným a silným, jak si jen bude vaše vítězná ruka přát.‘ Císař vzal meč … ohnul jej jako větvičku révy, od úplné špičky po jílec, a pak ho nechal pozvolna narovnat. Poslové v úžasu zírali jeden na druhého a mumlali mezi sebou: ‚Kdyby tak naši vůdcové pokládali zlato a stříbro za tak laciné a železo za tak drahocenné.‘“
Podle Androščuka lze franské čepele rozpoznat na základě čtyř kritérii: pomocí svářkového damašku, tvaru jílce, zdobení jílce a latinského nápisu na meči (např. ULFBERHT, INGELRIIMECIT, EOFRI, HARTOLFR, HILTIPREHT, který indikuje dílnu či výrobce). V současné době se poukazuje na fakt, že metodu svářkového damašku mohli ovládat i zruční skandinávští kováři a že ve Skandinávii mohlo docházet k úpravám původních kusů, kompletování jílců a čepelí, zdobení jílců a imitování franských mečů. Tyto imitované meče lze poměrně snadno odhalit, například nedokonalostmi latinských nápisů a nižší metalurgickou kvalitou (viz např. Williams 2009). Výzkum naznačuje, že jílce Petersenových typů A, B, D1, H/I, K, X, Y a jílce speciálních typů 1 a 2 se vyskytovaly nejen ve Skandinávii, ale také v jiných místech Evropy, a proto mohou být považovány za indikátor franského meče. Důležitá jsou také trojlístková opasková kování, která se používala na franských mečových pásech a která se ojediněle nacházejí ve Skandinávii.
Kopí
Podle některých studií Seveřané s franskými kopími běžně neobchodovali (Hampton 2011: 44), ale v článku „O křidélkách na vikinských kopích“ jsem jasně ukázal, že damašková kopí s křidélky, která se nalézají ve Skandinávii, náležela k franské výzbroji a u některých typu hlavic, zejména pak typů B/VI.1B (750-825/50) a D1/VI.3B (800-900), je franský původ vysoce pravděpodobný.
V básních 11. a 12. století se ojediněle objevují druhy cizokrajných kopí, které jsou označeny jako peita a frakka (Shetelig – Falk 1937: 388). Peita doslova znamená „kopí z Poitou“ (k Poitou více v následujícím bodě), zatímco frakka znamená „franské kopí“. Navíc výše zmíněná strofa Þorbjǫrna hornklofiho z konce 9. století zmiňuje „západní kopí“ (vigrar vestrænna), která zřejmě pocházela z Britských ostrovů.
Přilby
Skaldské básně v jednom případě zmiňují franskou (valskr) přilbu a ve dvou případech specifikují oblast původu: franské Poitou.
- Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5 (kolem 1016): „Teite, viděl jsem, jak nám dvěma ve slavném zástupu mocného vládce padají přes ramena chladné brně; započal tvrdý lomoz mečů. A mé černé vlasy se za letu oštěpů schovaly pod franskou přilbu; soustolovníku, věděl jsem, že jsme takto připraveni na vojsko.“
- Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 15 (kolem 1016): „Óláfova družina vyhrála na květnou neděli tvrdou bitvu, a tak musím čekat na Velikonoce; nasadil jsem poitskou přilbu.“
- Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa 9 (kolem 1047): „Později se přihodilo, že vládce vyslal velké loďstvo na jih podél pobřeží; tehdy lyže lodní vzpěry získala na rychlosti; Bizon vyrazil ze severu. [Král Magnús] kázal, aby se poitské přilby shromáždily na všech veslařských místech; muži se obávají oděvu Gjúkiho potomků; dubová loď vypadala s ruským kovem ohromně.“
Skaldové se opět snaží cizokrajnými přilbami navodit dojem vznešenosti a nákladnosti. Franské přilby musí v tomto případě označovat kónické přilby s nánoskem, které dnes nazýváme normanskými. Řeč je o drahocenných předmětech vyrobených z jednoho (či více) kusu. Je zajímavé, že franské přilby se ve skaldských básních objevují v 11. století, protože na Kontinentě se zcela jistě prosazují již v 10. století. Obecně se soudí, že kónické přilby nahradily domácí brýlové přilby kolem roku 1000 (Tweddle 1992: 1129).
Pokládám za zajímavé, že básník Sigvat v zmíněných ukázkách nejprve říká, že „nasadil franskou přilbu“, a posléze dodává, že tato franská přilba pochází z Poitou. To znamená, že označení valskr se nevztahuje pouze k Normandii. Je pozoruhodné, že dvě básně z 11. století používají označení „přilba z Poitou“ – může jít samozřejmě motiv, který jeden skald převzal od druhého, ale zdá se mi pravděpodobnější, že západoevropské a severoevropské elity znaly Poitou jako oblast s mistrnými dílnami, které produkují nejlepší dostupné výrobky. Naznačuje to jak kopí peita, tak někteří kronikáři. John z Marmoutier v 2. polovině 12. století píše o Geoffroyovi V. z Anjou (1113–1151), že měl jasanové kopí a na hlavě poitskou přilbu (Hewitt 1855: 163).
Často se předpokládá, že helmy byly rozšířenější než brně, a to díky nižší ceně a kvůli faktu, že hlava vyčnívala zpoza štítu, a byla tak citlivou zásahovou plochou (Hjardar – Vike 2011: 187). Obávám se, že pro běžného muže raného středověku byla přilba stejný luxus jako kroužková brň. Anglosaská kronika zmiňuje k roku 1008 královský výnos, který stanovuje, že v každých osmi poplužích (hides; jedno popluží mělo zabezpečit jednu rodinu i s čeledí) musí být jedna kroužková zbroj a jedna helma – a bylo vypočítáno, že při takovém nařízení by anglické vojsko čítalo asi 9000 dobře vyzbrojených bojovníků (Lavelle 2010: 112). Jinými slovy anglosaský výnos nařizuje, aby na osm hospodářství připadala jedna kompletní výzbroj, což jasně ukazuje, že helmy byly poměrně drahé. A dovážené franské přilby byly podle všeho ještě dražší, protože pocházejí z vyhlášených dílen a náleží pouze královské družině: „Král Óláf [Svatý] měl na své lodi stovku mužů a všichni měli kroužkové zbroje a franské přilby.“ (Sága o Óláfu Svatém, kap. 49)
Brně
Skaldské úryvky, které jsme si tu již ukázali (zejména pak Sigvat Þórðarson – Nesjavísur 5), kroužkové zbroje spojují výhradně s královským okruhem a naznačují, že se jednalo o výjimečně drahé vyzbrojení. Bohužel si nejsem vědom žádného severského literárního zápisu, který by naznačoval, že Seveřané používali franské brně. Ve skaldských básních je mezi řádky naznačen i proces výroby kroužkové zbroje a existují i práce, které se zabývají výrobou brní ve Skandinávii (např. Ehlton 2003). Nicméně kroužkových zbrojí bylo vzhledem k jejich ceně málo, a proto lze předpokládat, že když se naskytla příležitost zmocnit se franské brně, určitě jí bylo využito. To dokládá také již zmiňovaný kapitulář Karla II. Holého, ve kterém stojí: „Kvůli našim hříchům do naší těsné blízkosti dorazili Seveřané, kteří získávají výkupné z našich zbrojí, zbraní a koní, nebo jsou jim prodávány za mrzký peníz.“
Brň, která se ve franských pramenech označuje jako brunia (srovnej se staroseverským brynja), byla povinnou součástí vyzbrojení nejbohatších královských vazalů a velitelů, kteří vlastnili 12 lánů půdy (mansi; celkově 120–216 hektarů půdy) – vlastník takových rozlehlých pozemků musel kromě brně vlastnit koně, přilbu, chrániče rukou, náholenice, štít, kopí, meč a sax (Bachrach 2001: 55). V domobraně sloužili všichni muži, kteří vlastnili více než 1 lán (manus, mezi 10–18 hektary půdy), a jejich základní výzbroj čítala pouze štít a sax, případně luk; bohatší statkáři mohli investovat do dalších prvků ochranné výzbroje (Bachrach 2001: 55).
Závěr
Skaldské básně zmiňují používání výjimečného bojového vybavení v rukou norských a dánsko-norských elitních bojovníků, a jsou tak v relativní shodě s písemnými prameny franské provenience a archeologickými nálezy. Zdá se, že nejčastější součástí franské výzbroje ve Skandinávii byl meč. Seveřané však získávali také kopí, brně a přilby. Způsob obstarávání tohoto bojového vybavení mohl nabírat nejrůznějších forem – od obchodu, darování, loupež až po získání v rámci výkupného. Díky těmto prostředkům války držely nejvyzbrojenější skandinávské vrstvy krok s kontinentálními trendy.
Pevně věřím, že jste si čtení článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Použité a doporučené zdroje
Arnór jarlaskáld Þórðarson – Hrynhenda, Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Hrynhenda, Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 181–206.
Arnór jarlaskáld Þórðarson – Magnússdrápa = Arnórr jarlaskáld Þórðarson : Magnússdrápa, ed. Diana Whaley. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 206–229.
Sigvat Þórðarson – Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 556–578.
Sigvat Þórðarson – Víkingarvísur = Sigvatr Þórðarson : Víkingarvísur, ed. Judith Jesch. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 533–556.
Þorbjǫrn hornklofi – Haraldskvæði (Hrafnsmál) = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91–117.
Þorkel hamarskáld – Magnússdrápa = Þorkell hamarskáld – Magnússdrápa, ed. K. E. Gade. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, [Poetry from the kings’ sagas 2 : from c. 1035 to c. 1300], ed. K. E. Gade, Turnhout 2009: 409–414.
Ibn Faldan: Risala. Anglický překlad online zde.
Sága o Óláfu Svatém = Óláfs saga helga. Online. V češtině vyšlo: Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.
ANDROŠČUK, Fedir. Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm 2014.
BACHRACH, Bernard S. Early Carolingian Warfare: Prelude to Empire, Philadelphia 2001.
COUPLAND, Simon. Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century. In: Viator 21, 1990: 29–50. Online. Do češtiny přeloženo zde.
EHLTON, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Online.
HAMPTON, Valerie D. Viking Age Arms and Armor Originating in the Frankish Kingdom. In: The Hilltop Review, vol. 4, iss. 2, 2011: 36–44. Online.
HEWITT, John. Ancient Armour and Weapons in Europe : from the Iron Period of the Northern Nations to the End of the Thirteenth Century, Oxford – London 1855. Online.
HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.
LAVELLE, Ryan. Alfred’s Wars: Sources and Interpretations of Anglo-Saxon Warfare in the Viking Age, Woodbridge – Rochester 2010. Online.
PRICE, Neil S. The Vikings in Brittany, London 1989. Online.
SHETELIG, Haakon – FALK, Hjalmar. Scandinavian Archaeology, Oxford 1937.
TWEDDLE, Dominic. The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York 1992.
WILLIAMS, Alan. A Metallurgical Study of some Viking Swords. In: Gladius 29, 2009: 121–184. Online.
Kroužkové zbroje v Evropě raného středověku – online.
Meče typu K s nápisem Hiltiprecht – online.
