Úvod
V listopadu 2023 jsme při zběžné prohlídce literatury nalezli zmínku o stříbrném předmětu z maďarské lokality Tiszaeszlár-Újtelep, který je dosud identifikován jako součást koňské uzdečky. Dle našeho mínění je však předmět špatně interpretován a ve skutečnosti je velká pravděpodobnost, že je ve skutečnosti dosud nerozpoznaným vrcholkem elitní pokrývky hlavy.
V následujícím příspěvku shromáždíme všechny dostupné údaje o předmětu, rozvedeme diskuzi o jeho funkci a navrhneme novou interpretaci, kterou podepřeme bezprecedentně obšírným komentářem. V rámci článku jsme podnikli bádání v archivu Maďarského národního muzea (Magyar Nemzeti Múzeum) v Budapešti, které nepřineslo žádné výrazné nové zjištění. Můžeme tak říci, že předmět se nenachází ve zmíněném muzeu a je zřejmě navždy ztracen.
Pozice lokality Tiszaeszlár-Újtelep na mapě Evropy.
Kontext nálezu
V lokalitě Újtelep (Lőkös-dűlő) nedaleko vesnice Tiszaeszlár ve východním Maďarsku bylo ve 40. letech 20. století nalezeno pohřebiště z období maďarského záboru (Dienes 1996: 310-311; Fehér – Éry – Kralovánszky 1962: 79; Fodor et al. 1996: 193-5; Tóth 2008: 60-64; 2014: 57-60). Lokalita se konkrétně nacházela na jižním svahu přirozeného hřebene 312 metrů západně od 53. kilometru státní silnice mezi městy Tiszalök a Rakamaz. Do dnešního dne byly z pohřebiště objeveny celkem čtyři hroby, ale jeho skutečný rozsah není znám. Vrcholek hřebene je silně poškozen vlivem eroze a intenzivní orby, takže lze očekávat, že pohřebiště je významně poškozené. O dataci pohřebiště se vedou dohady, nicméně se zdá, že současný konsenzus preferuje počátek a polovinu 10. století (Fodor al. 1996: 195). Tóth dokonce navrhuje pouze druhou třetinu 10. století (Tóth 2014: 60).
První hrob s orientací Z-V (1) byl objeven roku 1944 během kopání válečných zákopů. Jisté dítě ukázalo tento hrob Józsefu Rohácsovi, ševci z Tiszalöku. Podnícen tímto nálezem, Rohács vykopal úzkou sondu ve směru S-J, v níž objevil dva hroby (2-3), orientované ve směru Z-V. 15. září 1948 navštívil Rohácse archeolog Nándor Fettich (1900-1971), který si pohřebiště prohlédl, sepsal zprávu na základě Rohácsových poznámek a za symbolickou sumu převzal nálezy pro Maďarské národní muzeum, kde setrvávají dodnes. 29.-30. října téhož roku Nándor Fettich vykopal spolu s kolegou archeologem Mihálym Párducz průzkumnou sondu, která odhalila čtvrtý hrob (4). Pohřebištěm se roku 1966 okrajově zabýval i archeolog István Dienes (1929-1995) a přesně jej lokalizoval (Tóth 2014: 57). Právě Dienesovy a Rohácsovy poznámky, dnes setrvávající v archivu Maďarského národního muzea pod inventárními čísly I.45.T a 42.T.I, jsou klíčové pro další kapitoly této práce.
Lokalizace pohřebiště. Zdroj: Tóth 2014: 57.
Uveďme nyní oba hroby, které vykopal Rohács (2 a 3). Hrob 2 byl 35 cm hluboký a narušený pluhem. Kostra zemřelého muže ležela na zádech a vlivem postdepozičních procesů ji chyběla hlava, takže byla dlouhá 148 cm. Milodary tvořily koňské kosti, udidlo, 3 šípy, zlacená stříbrná opasková kování a přezka z koňského postroje, knoflíky ze slitiny mědi, stříbrné kroužky, železný nůž potažený plechem, 2 perforované stříbrné mince Ludvíka Pobožného (814-840), 2 perforované stříbrné mince Karla II. Holého (840-875), železem pobitý toulec a kostěné obložení transportního pouzdra pro nenatažený luk. Mezi kostěným obložením se nacházel pokroucený bronzový kroužek. Inv. č. 6/1948.1,4-7,10,11,13. Prokazatelně šlo o jezdecký hrob, který obsahoval bohatou zbrojní a oděvní složku.
Hrob 3, který se dle Rohácsových poznámek nacházel 3 metry severně od hrobu 2, neměl měřitelné rozměry a lidská kostra se vůbec nezachovala. Dle popisu Tóthové měla být součástí stříbrné opaskové kování, fragmentárně zachovaný stříbrný kroužek, kostěný obklad toulce s pozůstatkem železného nýtku a stříbrný předmět, označený za postrojové kování (Tóth 2008: 62; 2014: 58). Dle Rohácse opaskové kování přináleželo ke hrobu 2 a součástí hrobu 3 měl být knoflík. Tóthová v jednom případně omylem uvádí, že postrojové kování náleží k hrobu 4 (Tóth 2008: 262; 2014: 60). Inv. č. 6/1948.2-3. Hrob je na základě diskutovaného postrojového kování interpretován jako jezdecký pohřeb. Rohácsovy poznámky explicitně zmiňují přítomnost koňských kostí, což Tóthová opomíjí.
Výběr předmětů z hrobu 2. Zdroj: Tóth 2014: Tab. 58-60.
Kliknutím na následující tlačítko lze prohlížet či stáhnout Rohácsovy ručně psané poznámky, které jsme měli možnost naskenovat v archivu Maďarského národního muzea:
Představení předmětu
Tóthová v ručně psané pozůstalosti Istvána Dienese nalezla textový a obrazový popis pohřebiště, který doplňuje Rohácsův popis o přítomnost předmětu s popisem „Stříbrná objímka postrojového chocholu (?), ve fragmentárním stavu“ (Ezüst csótárdísz [?], töredékes állapotban). Svá zjištění o tomto předmětu v úplnosti zveřejnila pouze ve své dizertaci (Tóth 2008: 227), zatímco v publikované verzi text chybí (Tóth 2014). Nutno dodat, že spojení „objímka postrojového chocholu“ (csótárdísz) používá jako první Rohács, zatímco Dienes k označení přidává otazník, jenž vyjadřuje určité pochybnosti.
Dle této autorky a Dienesovy kresebné rekonstrukce se jednalo o kuželovitý dutý předmět ze stříbrného plechu, který byl u základny vybaven několika laloky, jež byly odděleny vysokými a úzkými spárami. Spáry se směrem k vrcholu zužovaly a byly zakončeny zaoblením. Laloky tvořily zhruba třetinu výšky předmětu. Tóth odhaduje počet laloků na pět. Vrcholek kónusu je zarovnaný a otevřený. Nejsou naznačeny jakékoli stopy po otvorech, nýtech nebo dekoraci, ale na stěně kuželu je načrtnuta vertikální linie, která spojuje vrchol spáry s horním okrajem kuželu. Chybí jakékoli rozměry tohoto nálezu; můžeme však předpokládat, že pokud byl nález interpretován jako objímka chocholu uzdečky, rozměry se pohybovaly v řádu jednotek centimetrů.
Dienesova kresebná rekonstrukce předmětu.
Kritika dosavadní teorie
Jak bylo řečeno, předmět je interpretován jako objímka organického chocholu umístěného na čelní straně koňské uzdečky (tollbokrétaköpű, nesprávně csótár). Tyto objímky jsou známy z mnoha východoevropských kultur a ve střední Evropě jsou spojovány primárně s Avary (viz Szentpéteri 1993). Avarské objímky jsou v drtivé většině vyrobeny ze slitiny mědi a jsou v polovině případů pozlacené; stříbrný kus známe pouze jeden (Csuthy 2020: 139). Základna má průřez ve tvaru oválu či mandle a má délku 4-8 cm, zatímco výška objímky dosahuje 1,5-5 cm. Trubička pojímající chochol obvykle není vůči základně vycentrovaná. Po konci avarského horizontu dochází k významnému útlumu archeologizace objímek; v karolinském období se v Karpatské kotlině objevují sporadicky (Csuthy 2020: 139; Tóth 2008: 227). Předmět z Tiszaeszlár-Újtelep se ve všech těchto charakteristikách odlišuje od průměrných objímek, což činí dosavadní interpretaci jako nedůvěryhodnou. Hlavním bodem kritiky je diametrálně odlišný tvar základny, který znemožňuje upevnění na uzdečku. S tímto závěrem v osobní konverzaci souhlasí András Csuthy, který se problému avarských objímek věnoval (Csuthy 2020: 137-140).
Příklady objímek chocholu. Zdroj: Csuthy 2019: 353; 2020: 152.
Výrazně bližšími analogiemi nálezu z Tiszaeszlár-Újtelep jsou závěsná kónická kování (kónikus veretek), která sloužila jako úchyty organických střapců (Csuthy 2020: 140-142). Tvarově jde o takřka shodné kusy, jež však postrádají laločnaté provedení při spodním okraji. Spodní i horní okraje bývají zesílené. S výškou variující mezi 1,2-3,2 cm jsou znatelně menší než objímky chocholů. Materiálově jsou shodné s objímky chocholů, tj. stříbrné kusy jsou vzácné. Tradičně se v nomádských kulturách používají na úrovni pod koňskou tlamou, ale jelikož se jich hrobech v různých pozicích může objevovat více než jeden pár, je jisté, že mohly být použity na jakémkoli postrojovém řemení. Nakolik je nám známo, ve středoevropských hrobech jsou úchyty střapců nacházeny pouze v avarském období a v době maďarského záboru se nevyskytují. Materiálový a chronologický rozpor naznačuje, že předmět z Tiszaeszlár-Újtelep pravděpodobně není úchytem střapce z koňského postroje. Jediným tvarově analogickým předmětem z období záboru je stříbrný a granulovaný přívěsek z Sárrétudvari-Hízóföld, jež sloužil jako objímka gemy (Gesztelyi 2003).
Příklady úchytů střapců. Zdroj: Csuthy 2020: 153; Szentpéteri 1993: 3. kép.
S nálezem z Tiszaeszlár-Újtelep jsou srovnávány tři tvarově podobné předměty z období maďarského záboru (viz Tóth 2008: 227). Jedním z nich je polokulový objekt ze zlaceného stříbra z hrobu 49 z lokality Karos-Eperjesszög II (Révész 1996: 60, Tab. 70; Révész et al. 2020: 21). Průměr základny činí 17,2 cm, výška 10,7 cm. Vrcholek je perforovaný drobným otvorem. Předpokládá se dekorativní funkce na koňském postroji. V roce 2021 tým výzkumníků zkoumajících předměty z pohřebiště Karos dospěli k závěru, že nález z hrobu 49 mohl být jen stěží připevněn ke koňské hlavě. V raně středověkém archeologickém materiálu východní Evropy není znám žádný podobně tvarovaný předmět, které by participoval na uzdečcě. Podobně tvarovaný předmět je však v této době znám v Eurasii na zádi koně, kde byl upevněn v místě křížení řemenů (Türk et al. 2021: Obr. 16).
Druhým je plochá plaketa ze stříbrného plechu z hrobu 52 téhož pohřebiště (Révész 1996: 27, 71, Tab. 89). Plaketa je na spodní straně laločnatá, směrem k vrcholu se zužuje a u vrcholu je vybavena otvorem. Soudí se, že tento kus sloužil jako dekorace na čelní straně uzdečky, což je ve shodě s pozdně antickými analogiemi (viz např. Fabech – Näsman 2017; Geißlinger 1961). Oba nálezy jsou tvarově či velikostně natolik odlišné, že je nelze přímo spojit. Zdá se proto, že nález z lokality Tiszaeszlár-Újtelep stojí ve staromaďarském materiálu poměrně osamocený a prostý jakýchkoli paralel, což Tóthová připouští (Tóth 2008: 227).
Třetím je stříbrná litá ozdoba staromaďarského hrobu 2/1937 ze slovenské Stredy nad Bodrogom (Nevizánsky – Košta 2009: 309; 2012: 122). Předmět o trojlístkové základně s rozměrem 2,64 × 2 cm a celkovou výškou 0,84 cm je opatřený třemi nýty s délkou 0,71 cm a dutým kuželem. Kužel je zakončen otvorem o průměru 0,5 cm. Hmotnost předmětu je 0,00513 kg. Roku 2009 se komentátoři domnívali, že předmět je kování pouzdra pro napnutý luk a že otvor v kuželu sloužil pro vsazení skleněné výplně nebo polodrahokamu (Nevizánsky – Košta 2009: 309, 318). V následující publikaci týž autoři přehodnotili názor a kování pokládají za objímku chocholu koňské uzdečky (Nevizánsky – Košta 2012: 122). Objímku chocholu v předmětu spatřoval také Erdélyi (1961-1962: 17), který však disponoval jedinou nedetailní černobílou fotografií bez měřítka. V současné době nelze podat jednoznačný výklad tohoto kování: je zřejmé, že je určeno k přinýtování na rovný kožený podklad. V každém případě jde o mimořádný kus, který takřka postrádá paralely – výjimkou je nález z lokality Karos I (Dókus 1900: 53; Révész 1996: 13, Tab. 1.19). Podobnosti obou předmětů s kónických nálezem z Tiszaeszlár-Újtelep jsou mizivé.
Nálezy z Karos-Eperjesszög II a Stredy nad Bodrogom. Zleva: hrob 52, hrob 49, hrob 2/1937.
Zdroj: Nevizánsky – Košta 2012: Abb. 11; Révész 1996: Tab. 70, 89.
Návrh nové teorie
Jestliže ze sledovaného období postrádáme jakékoli bližší tvarové a materiálové analogie z území Maďarska, můžeme se pokusit o hledání v zahraničí. Nejpodobnějšími nálezy jsou dva kónické vrcholky prestižních čepic (maď. süvegcsúcs), nalezené v hrobech 581 a 644 ve švédské Birce (Arbman 1940: Taf. 94). Obě koncovky mají laločnatý spodní okraj, jsou vyrobeny z tenkého stříbrného plechu, zdobené granulací a přičítá se jim původ z Kyjevské Rusi (Duczko 1985: 24, 101). Nález z hrobu 581 je kompletnější, zatímco druhý postrádá dutou kupoli na vrcholku. Právě tento poškozený kus je kvůli defektu mimořádně podobný Dienesovu nákresu. Jelikož dvě podobné koncovky známe i ze staromaďarského kontextu, nemusí tato teorie být přehnaná.
Je třeba mít na paměti, že Dienesova kresba je přibližnou rekonstrukcí a pro neznalost blízkých paralel může být zavádějící. Horní okraj tak může být proporčně širší, i když původně mohl být úzký a krytý připájenou kopulí ze stříbrného plechu. Dienes také mohl přehlédnout otvory v lalocích, které jsou v případě dvou staromaďarských analogií opravdu velmi drobné. Hlavními argumenty naší teorie je podobnost v celkovém tvaru, materiálu, tvaru a počtu spár a přítomnosti dekorativní linie spojující vrchol spár s horním okraje. Jelikož předmět nemůžeme fyzicky prozkoumat, zůstává náš návrh v rovině neověřitelné hypotézy, kterou může podpořit jedině objev dalšího kusu s laloky na území Maďarska. S naším návrhem souhlasí Natalia Chamajko, která kónické koncovky publikovala (Chamajko 2017). Podporu nové teorii vyjádřil i Attila Türk.
Srovnání nálezů z Tiszaeszlár-Újtelep a Birky. Zdroj: Duczko 1985: 100; Tóth 2008: 64.
Než přikročíme ke kompletnímu výčtu paralel a důsledků, zaměřme se na dva palčivé problémy. Vrcholky pokrývek hlavy se obvykle nacházejí v opulentně vybavených jezdeckých hrobech, což hrob 3 z lokality Tiszaeszlár-Újtelep nesplňuje. Jednou z možností je, že hrob byl vykradený. Vyloučit ale nemůžeme ani tu alternativu, že předmět ve skutečnosti pocházel z prestižně vybaveného hrobu 2. Oba hroby byly vykopány současně a nacházely se poblíž, takže neúmyslná záměna není nemožná. Mohlo jít o náhodu způsobenou orbou, která poškodila mělký hrob 2 v oblasti hlavy, u které se koncovka mohla nacházet, a tato koncovka se zemědělskou aktivitou přemístila do místa hrobu 3. Vyloučit nemůžeme ani jinou lidskou chybu: Tóthová (2014: 59) doslova uvádí, že „v Roháczově zprávě se nálezy poněkud pomíchaly“ (Rohács beszámolójában kissé összekeveredtek a leletek). I když dle vyjádření Nándora Fetticha, Istvána Dienese a Istvána Fodora nebyl Rohács špatným pozorovatelem, nebyl studovaným archeologem; v regionu působil jako horlivý sběratel předmětů a amatérský archeolog ve 30.-40. letech 20. století. Měl široký záběr, kopal v podstatě jakékoli hroby a soustředil se na sběr předmětů. S některými archeology a institucemi měl vřelý vztah, například spolupráce s Nándorem Fettichem trvala několik let nejpozději od roku 1947 (Kemenczei 1983: 51).
Současně si musíme položit otázku, jak je možné, že tento nález zůstal opomenut až do dnešního dne. Odpověď není vůbec jednoduchá. Klíčovým bodem je dle našeho soudu sled okolností, který způsobil, že nálezy z Birky, objevené Stolpem již v 19. století, nebyly publikovány v nadějných pracích Arneho (1911) a Paulsena (1933) a do mezinárodního povědomí se dostaly až s Arbmanovými publikacemi z let 1940-1943. Tyto publikace jsou ve fyzické podobě dodnes vzácné a v maďarských knihovnách existují pouze v jednom kusu: málo ilustrovaný díl Text (Arbman 1943) se do Maďarska poprvé dostal roku 1947 a fotografiemi vybavený díl Tafeln (Arbman 1940) v roce 1968. Digitalizovaná podoba těchto knih byla oficiálně distribuována kolem roku 2020. Fettich, který byl kvalitním archeologem a řemeslníkem a který předmět zřejmě osobně spatřil, ho tak neměl šanci rozpoznat, navzdory skutečnosti, že jednu staromaďarskou koncovku pokrývky hlavy již v minulosti publikoval (Fettich 1937: Taf. LXXIII). Dienesovy zápisky zřejmě vznikly kolem roku 1966.
Nejblíže k objevení mohl stát István Fodor (1943-2021), který v jedné knize publikoval jak předmět z lokality Tiszaeszlár-Újtelep, tak další staromaďarskou koncovku pokrývky hlavy (Fodor et al. 1996: 132, 194). Nicméně není vůbec jasné, zda Fodor znal Dienesovu kresbu, na kterou upozornila až Tóthová roku 2008. Fodora v každém případě omlouvá rozsah materiálu, který musel zpracovat při přípravě dané knihy. Fodor kromě toho publikoval další práci o novém objevu staromaďarské koncovky čapky (Fodor 2018), tedy po publikování kresby Tóthovou. V tomto případě omlouvá profesora Fodora jeho pokročilý věk a omezený rozsah článku. Nemožno neuvést, že na podobnosti nálezů z Birky s jiným staromaďarským exemplářem bylo upozorněno až Kovácsem roku 2003 (Kovács 2003). Na otázku, proč si podobnosti nevšimla sama Tóthová, nacházíme vysvětlení ve skutečnosti, že se autorka snažila nalézt paralely v domácím maďarském prostředí. Všeobecně lze říci, že řádná mezinárodní pozornost se kovovým vrcholkům pokrývek hlavy věnuje až v posledních dvanácti letech v souvislosti se dvěma novými objevy. Právě této skutečnosti přičítáme největší podíl na pozdní identifikaci předmětu z Tiszaeszlár-Újtelep.
3D model koncovky pokrývky hlavy dle nálezu ze Šestovice.
Mezinárodní srovnání a definice skupiny
Pomineme-li nález z Tiszaeszlár-Újtelep, v současné době evidujeme nejméně pět kónických koncovek. Jsou jimi nálezy z hrobů 581 a 644 z Birky (Arbman 1940: Taf. 94; Duczko 1985: 98), nález z hrobu 2/2006 z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 335), nález z hrobu z ukrajinské lokality Berehove (maď. Beregszász) (Fodor et al. 1996: 132) a nález z maďarské lokality Jászberény-Alsómuszáj, homokbánya (Fodor 2018; Jancsik et al. 2019). Všechny zmiňované koncovky jsou vyrobeny ze stříbra, přičemž první tři jsou na povrchu zdobeny granulací, zatímco ostatní dva staromaďarské kusy jsou zlacené a cizelované. První čtyři zmíněné kusy vykazují použití filigránu. V minulosti byly tyto koncovky mylně označovány také za vrchlíky helem (např. Kalmár 1971: 264).
Koncovky z pokrývek hlavy. Zdroj: Fodor et al. 1996: 132; 2018: 240; Gardeła 2021: 47.
Hrob 581 z Birky je jeden z nejvýraznějších skandinávských hrobů doby vikinské a byl podroben řadě výzkumů, které odhalily, že pohřbeným člověkem byla mladá žena, která dosáhla stáří 30 let (např. Gardeła 2021: 47-55; Hedenstierna-Jonson et al. 2017). Součástí pohřebního inventáře byly dva koně s jezdeckou výbavou, meč Petersenova typu E, sekera typu M, dlouhý nůž ve zdobené pochvě, dvě kopí, štít, šípy, sadu hracích kamenů a další. Špice pokrývky hlavy se nacházela na zátylku zemřelé, takže původně byla nasazena na hlavě. Koncovka je vysoká 6,6 cm, u spodního okraje široká 3,6 cm, na úrovni kupole široká 0,9 cm (Duczko 1985: 98). Je vyrobena z plechu o tloušťce 0,04 cm a váží 0,0209 kg (Duczko 1985: 98). Kupole se zdá být připájena. Špice je doprovázena drátěnými oplety, které byly součástí původní pokrývky hlavy, jak bude uvedeno posléze. V hrobu byla nalezena mince z let 913-933.
Hrob 644 z Birky je bohatě vystrojeným dvojhrobem dospělého muže ze zahraničí a místní mladé ženy (Price et al. 2018: 34), který ukrýval meč Petersenova typu H/I, dlouhý nůž se zdobenou pochvou, čakan, jezdeckou výbavu, kopí, štít, sad skleněných figurek a mimo jiné i plechové víko brašny staromaďarského typu. Koncovka čapky je neúplná, vysoká 6,2 cm, u základy široká 4,2 cm a na vrcholku 0,8 cm (Duczko 1985: 98). Je vyrobena z plechu o tloušťce 0,04 cm a váží 0,0197 kg (Duczko 1985: 98). Součástí pokrývky hlavy byla i pozamentová dekorace. V hrobu byla objevena mince z let 920-921.
Hrob 2/2006 ze Šestovici je nákladně vystrojeným komorovým hrobem mladého muže (20-25 let), jenž byl pohřben se dvěma koňmi a jezdeckou výbavou, mečem typu H/I, nákončím pochvy Androščukova typu 6, dlouhým nožem ve zdobené pochvě, jezdeckým kopím s ratištěm oplátovaným stříbrem, dvěma picími rohy, sekerou a brašnou s plechovým víkem staromaďarského typu (Michailov 2016: 221-2). Koncovka pokrývky je opět granulovaná, má mírně laločnatou základnu a je hraněná. Výška koncovky jest 8 cm, průměr základny 4,7 cm, průměr kupole 1,7 cm. Tloušťka plechu 0,1-0,15 cm (Androščuk – Zocenko 2012: 335). Kupole se zdá být připájena. V hrobu byla nalezena mince z let 907-914.
Staromaďarský hrob z Berehova byl objeven roku 1890 a obsahoval kostru obklopenou kostrou koně, šavlí se zlatými a stříbrnými kováními a stříbrnou tausií na rukojeti, třmeny a dalšími jezdeckými proprietami, toulec s šípy, kaftanové knoflíky z pozlaceného stříbra, opaskovými komponenty (Fodor et al. 1996: 130-132). Koncovka je 11,4 cm vysoká a má kruhovou základnu o průměru 6,7 cm. Kupole je připájená (Kovács 2003: 209).
Poslední nález byl objeven hledačem pokladů v městě Jászberény roku okolo roku 2015. Je takřka jisté, že jde o hrobový nález, ale z důvodu neodborného vyzvednutí není možné říci, zda náležela k hrobu „A“ nebo „B“. Nutno dodat, že hrob „B“ obsahoval kostru muže s europoidními a mongolskými rysy ve věku 25-35 let, koně, třmeny, udidlo a šípy (Fodor 2018), což je srovnatelné s dříve zmíněnými hroby. Výška špice 9,86 cm, průměr spodního okraje 3,6‒4 cm, průměr kupole 1,1‒1,2 cm. Předmět je vyroben z plechu o tloušťce 0,2-0,3 cm. Kupole je připevněna pomocí nýtků (Jancsik et al. 2019: 70).
Hroby z Birky, Šestovice i Berehova je možné označit za jezdecké či vyznačující se jezdeckými prvky. Jde o třídu nejelitnějších hrobů. Z důvodu těchto paralel se naznačujeme možnost, že potenciální koncovka z Tiszaeszlár-Újtelep původně může pocházet z hrobu 2 a koncovka z Jászberény z hrobu „B“, což jsou v obou případech jezdecké hroby.
Distribuce koncovek v Evropě včetně nálezu z Tiszaeszlár-Újtelep.
Špice z Birky a Šestovice jsou si natolik podobné, že je můžeme považovat za produkty stejné éry či dokonce stejné dílny. Jejich datování není jednoduché a můžeme navrhnout pouze přibližné časové rozpětí, kdy byly uloženy do hrobů. V případě hrobu 581 z Birky se můžeme odrazit od nejbližších paralel meče, jež jsou datovány do 2. čtvrtiny 10. století (Kainov 2012: 21, 25), mince s datací 913-933, sekery Petersenova typu M, která je obvykle datována nejdříve závěru 2. čtvrt. 10. století (Hjardar – Vike 2016: 163-4), třmenů typu Braathen C a skutečnosti, že Birka v 70. letech 10. století s největší pravděpodobností opuštěna. Jako nejpravděpodobnější doba zbudování hrobu 581 je v absolutních datech 40.-70. léta 10. století.
Hrob 644 tento pohled mírně modifikuje. Analogie víka staromaďarské brašny je v maďarské literatuře hodnoceno jako výrobek 1. pol. 10. století (Virágos et al. 2022: 101). Nejstarší analogie volžského čakanu se ve staroruských hrobech objevují ve 2. třetině či 3. čtvrt. 10. století (Kainov 2019: 141). Skutečně cenným předmětem pro datování jsou však skleněné figurky, které jsou chronologicky úzce vymezené do 2. třetiny 10. století. Tuto dataci naznačuje hrob Оль-30 z Gnězdova, který obsahuje minci vyraženou roku 935 a jehož horní limit byl radiokarbonovou metodou stanovek k roku 946/951 (Eniosova – Puškina – Stoljarova 2018: 147). Nejmladším dokladem použití skleněné hrací figurky pak pochází z gnězdovského pokladu, jehož nejmladší mince je datována k roku 953/4 (Korzuchina 1954: 89). Z těchto příčin by bylo korektní datovat hrob 644 do 2. třetiny 10. století. Šestovická mohyla 2/2006 oproti hrobu 581 z Birky disponuje jedním předmětem, který dobře definuje dataci: nákončím meče, které Androščuk datuje nejdříve do poloviny 10. století (Androshchuk 2014: 121). Vznikly-li tyto tři hroby s nedlouhým časovým odstupem, lze proto navrhnout 50.-60. léta 10. století. Byl-li mezi nimi určitý časový interval, lze zvolit širší dataci 40.-70. let 10. století.
Datace staromaďarských kusů je otevřená kapitola. Nález z Berehova je Kovácsem kladen k polovině 10. století (Kovács 2003: 233), Gállem do 2. třetiny 10. století (Gáll 2019: 129). Nález z Jászberény je bez solidních důkazů umístěn na začátek 10. století (Fodor 2018: 247), ačkoli nepublikované radiokarbonové datování kostí z hrobu „B“ neodporuje dataci identické z nálezem z Berehova (Türk et al. v tisku). V této souvislosti je nutno opět připomenout, že pohřebiště Tiszaeszlár-Újtelep je v současné literatuře datováno do 2. třetiny 10. století (Tóth 2014: 60). Existuje tedy silný předpoklad, že móda kovových špic pokrývek hlavy se projevovala v úzkém časovém horizontu a její kolébkou byl prostor dnešního Maďarska a Ukrajiny. Jelikož zemřelí z Birky, Šestovice a teoreticky i Jászberény „B“ byli v produktivním věku do 35 let, móda ukládání čepic s kovovými špicemi do hrobů mohla zrcadlit aktuální, nikoli mírně opožděný oděvní trend.
Příklady rekonstrukcí čapek ve vztyčené poloze. Zdroj: Wåhlander 2023: 147; Taras Zagaruk.
Diskutované stříbrné aplikace náleží k třídě nejhonosnějších čepic 10. století. U těchto pokrývek hlavy můžeme předpokládat kombinování s těmi nejlepšími látkami (hedvábím) a kožešinami, které explicitně zmiňuje Ibn Fadlán k roku 921: „na hlavu mu dali vysokou brokátovou čepici lemovanou sobolí kožešinou“, kde výraz qalansúwa vyjadřuje vysokou plstěnou pokrývku hlavy turkických národů (Togan 1939). Anatomie těchto koncovek dává znát, že pokrývky, z nichž původně pocházely, byly kónického tvaru. Ačkoli špice jsou vyrobeny z tenkého materiálu, disponují určitou váhou, která předznamenává, že špice nemůže samovolně stát směrem vzhůru na čapce z tenkého textilu. Donedávna populární literatuře a historické rekonstrukci vévodil názor, že čepice byly textilní a vrcholky byly kvůli váze svěšené dolů, směrem ke krku nositele (např. Pringleová 2018: 39). Jedním z hlavních argumentů pro toto řešení byla samotná pozice koncovky v hrobu 581 v Birce, kde se předmět nachází na zátylku nositele. Pod tíhou analogií a pečlivé rešerše se v současnosti zavádí myšlenka, že čapky byly vyztužené a vrcholek směřoval vzhůru. V případě hrobu 581 čapka mohla jednoduše degradovat a její komponent spadl na zem a odkutálel se směrem od temena. Ač nejde o zcela novou myšlenku (viz Duczko 2000: 19; Hägg 2002: 204-5), autoři se v předchozích dekádách příliš nezamýšleli nad konstrukčními aspekty těchto pokrývek hlav. Jedinou výjimkou byl Fodor (1996: 132), který navrhl, že čepice zakončené kovovou koncovkou mohly mít plstěný základ. Tento konstrukční předpoklad se ve světle výše uvedených příkladů zdá jako pravděpodobné. Plsť, kůže anebo kožešina tvořily nosný základ pro hedvábí, které pokrývalo vnější stranu – dokladem tohoto je nález hedvábného samita z koncovky z hrobu 581 (Wåhlander 2023: 164). Zásadním bodem argumentace je také kompletně zachovaná tvrzená čapka z Moščevé Balky (8.-9. století), která je označována za přilbu (Ierusalimskaja 1996: 144-5; Jerusalimskaja 1992: 19; 2012: 185-6). Základ této 50 cm vysoké kónické čepice s obvodem 65 cm tvoří silná kůže, zevnitř vypolstrovaná lnem, která je zvnějšku pošita hedvábím. Do vrcholku je zašit 3,6 cm dlouhý dřevěný kužel, který sloužil jako základna pro instalaci kožené dekorace se zlacenou fólií. Vícevrstvou konstrukci vysokých kónických pokrývek hlavy lze též nalézt u vrcholně středověkých kusů z Blízkého východu a Egypta (Mackie 2015: 136, 139; Smalley 2014). Na základě těchto analogií můžeme navrhnout, že staroruské, švédské a staromaďarské čapky s kovovými vrcholky byly nejen tvrzené a kompozitní, ale také že mohly disponovat určitým druhem dřevěné výztuhy zašité do vrcholku, která sloužila jako podpěra těžkému šperku a minimalizovala jeho poškození.
Tvrzená čapka z Moščevé Balky.
Zdroj: Ierusalimskaja 1996: Abb. 207; Jerusalimskaja 1967: 63; 2012: Пл. 113; János Mestellér.
Obdobné kónické čepice s potenciálními kovovými vrcholky nacházíme i v ikonografii. Jedním zdrojem je runový kámen z jihošvédského Hunnestadu, který náleží do soustavy více kamenů oslavující padlé příbuzné zadavatele (Ewing 2006: Fig. 73). Kámen zobrazuje muže v kabátu, se sekerou blízkou Petersenovu typu L/M na rameni a mírně kónickou pokrývkou hlavy. Čepice na okraji disponuje určitou krempou a vrcholek zdobí koncovka, která je nesmírně podobná archeologicky známým kusům. Na základě stylistiky kamene je možné scénu datovat zhruba do období let 975/980-1010/1015 (Gräslund 2006). Další podpůrným obrazovým zdrojem jsou čapky vyobrazené na freskách z 6.-8. století v tádžické lokalitě Panjakent (např. Chamajko 2017: Ил. 9; Jakubovskij – Djakonov 1954: табл. XXXVII). Spatřujeme zde relativně nízké, kónické čapky s vrcholky provedenými v kontrastní barvě, což může naznačovat kovové koncovky. Ze srovnání záměrně vynecháváme vysokou pokrývku hlavy sošky bojovníka z dagestánské lokality Gigatl, která může disponovat podbradním řemínkem a jejíž kompromisní dataci do 4.-6. století lze rozporovat (Brileva 2012; Davudov 2012: 116-117; 2016: 73; Gidjiev 2006). Celkově tak tvar kónických čepic připomínal východoevropských přileb s tulejí.
Kámen z Hunnestadu (vlevo) a freska z Panjakentu (vpravo).
Zdroj: Jakubovskij – Djakonov 1954: табл. XXXVII; Wikimedia.org.
Čepice mohly být kromě kónických koncovek zdobeny rovněž pozamenty a dalšími drátěnými aplikacemi. V případě hrobu 581 byly pod lebkou nalezeny čtyři drátěné oplety tvaru švestky, které se původně mohly nacházet na textilních šňůrkách se zakončeními ve tvaru míčku, která oplety vyplňovala a která byla pokryta stříbrným plechem či folií (Geijer 1938: 119; rekonstrukce bez fólie viz zde). Přesný význam této dekorace je zahalen tajemstvím. Linda Wåhlander ve své knize navrhuje možnost, že tyto šňůrky mohly být upevněny v rozích čapky a při zavázání na zátylku došlo k odklopení lícních částí čapky a navrstvení materiálu na zátylku (Wåhlander 2023: 102, 147). O zmíněné čapce z Moščevé Balky je uvedeno, že disponuje knoflíkem a že pravděpodobně byla upevňována podbradním řemínkem (Jerusalimskaja 2012: 186). Vzhledem k tomu, že takřka či zcela všechny uvedené čapky tohoto druhu byly silně navázány na jezdecký kontext, fixace čapky při jízdě ve stylu novověkých jezdeckých čapek a čák dává velký smysl. Čapka z hrobu 644 byla v linii od čela po vrcholek pokryta pozamentem ze zlatého drátu (Arbman 1943: 222; Geijer 1938: 101; přibližná rekonstrukce zde). Soudě na základě tvrzené konstrukce, použití řemínků a podobnosti s přilbami možná nebudeme daleko od pravdy, když čepice označíme za lehké přilby.
Zajímavá svědectví o diskutovaných čapkách přináší nečekaný zdroj – islandské rodové ságy, kde se dočítáme o tzv. „ruské čepici“ (gerzkr hattr). Nechme nyní zaznít všechny tři zdroje v úplnosti:
„Þorkel měl na hlavě ruskou čepici a šedý plášť se zlatou sponou na rameni.“ (Gísla saga 27)
„Hǫskuld vešel do stanu a spatřil muže oděného do šatu z jemné látky a s ruskou čepicí na hlavě. Hǫskuld se ho zeptal, jak se jmenuje. Muž odpověděl, že Gilli. ‚Ale lidé mi většinou říkají Gilli Rus.‘“ (Sága o lidech z Lososích údolí 12)
„Král pak věnoval zase jemu nádherný šat a spolu s tím kožené, zlatem vyšívané rukavice, čelenku se zlatými třásněmi a ruskou čepici.“ (Njáls saga 32)
„Ruskou čepicí“ se evidentně myslí přepychová pokrývka hlavy, která reprezentuje to nejlepšími, co mezi čapkami existuje. Jde o dar hodný králů. Ač se nemluví o materiálu, ruská čepice se klade na roveň předmětů vyrobených ze zlata. Čepice se explicitně pojí se Kyjevskou Rusí (Garðaríki), odkud ji buď dostali skandinávští panovníci nebo odkud ji přivezli skandinávští cestovalelé. Chronologicky všechny tyto příběhy spadají do 10. století; v případě Ságy o Njálovi je předání daru situováno na dánský dvůr Haralda Modrozuba (cca 958 – cca 986). Další zajímavou zmínku nacházíme v Sáze o jómských vikinzích (17), která není rodovou ságou a je obecně přijímána jako fikční dílo s ojedinělými ozvěnami historických skutečností (např. Słupecki 2000). V tomto díle, které se opět odehrává za vlády Haralda Modrozuba, vystupuje mocný náčelník Strút-Harald, který je uveden následovně:
„V tomto čase vládl nad Sjólandem jarl jménem Harald, který byl znám jako Strút-Harald. Tento přídomek se vztahoval k čapce, na které byly ozdoby ceněné za deset marek zlata.“ (Jómsvíkinga saga 17).
Autor díla naráží na to, že staroseverský pojem strútr doslova ve staroseverštině znamená „kónická koncovka na vrcholu čepice“ (Baetke 2006: 612), a doplňuje, že čepice byla ozdobena mimořádně cennými šperky. Jelikož všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že čepice s kónickými kovovými vrcholky se zhotovovaly po omezenou dobu několika málo dekád, je možné, že islandská ústní tradice vrcholného středověku poměrně věrohodně zaznamenala odraz elitní materiální kultury kolem poloviny až 3. čtvrtiny 10. století ve východní Evropě. Pojem „ruská čepice“ pozoruhodně dobře koreluje s Duczkovým hodnocením granulovaných koncovek jakožto výrobků z Kyjevské Rusi (Duczko 1985: 24, 101). Objev šestovického kusu na území Ukrajiny Duczkovu hypotézu podpořil. Kyjevská Rus v každém případě ze srovnání elitních hrobů vychází jako prostředník, který kolem poloviny 10. století zajišťoval intenzivní výměnu osob, ideí a prestižních předmětů mezi staromaďarským a středošvédským kulturním okruhem.
Aby byl náš výčet relevantních písemných pramenů kompletní, nemůžeme neuvést pozoruhodnou kritiku biskupa Rathera z Verony, kterou ve 30. letech 10. století zaznamenal na adresu svých církevních kolegů. Italští představitelné církve podle něj postrádají dostatečné vzdělání, vedou rozmažilý životní styl a mají světské ambice (Bácsatyai 2007: 7). Rather svou kritiku staví na komparaci dvou protikladů: ideálního liturgického oděvu a světského či přímo divošského vzezření. Jeho kolegy obviňuje, že místo kněžské pokrývky hlavy mají nosit maďarskou čapku (galero Ungarico):
„Ale pak vidíš, že někteří nosí kožešinové krzno namísto pluviálu, maďarskou čapku namísto kněžské čapky a žezlo místo berly (…).“ (Rather: Praeloquia, kniha V:11)
Jelikož se bavíme o době, kdy Itálii pustošily maďařské hordy, tradiční výklad rozumí kritiku tak, že Rather obviňuje své kolegy z nošení oděvů charakteristických pro bezbožné nepřátele. S naší revizí však vyvstává otázka, jestli Rather současně neměl na mysli marnivost, kterou se nomádské pokrývky hlavy vyznačovaly.
Poděkování
Článek by nikdy nevznikl bez pomoci Jánose Mestelléra (Kazár Bazár), kterému tímto srdečně děkujeme. Cennými konzultacemi nám vypomohli i následující badatelé: András Csuthy (Podunajské múzeum v Komárne), Natalia Chamajko (Leibnizův institut pro historii a kulturu východní Evropy, Lipsko), Balázs Jancsik (Výzkumné centrum pro humanitní vědy, Maďarská akademie věd, Budapešť), Kristián Jócsik (Univerzita Nitra), Attila Türk (Výzkumné centrum pro humanitní vědy, Maďarská akademie věd, Budapešť). Děkujeme!
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.
Bibliografie
Prameny
Ibn Fadlán : Cesta z Baghdádu k volžským bulharům: 921-922. Přel. a ed. Ondřej Beránek, Praha 2023.
Rather: Praeloquia = Ratherius: Ratherii Veronensis episcopi opera omnia, Paris 1853.
Sága o Gíslim = Sága o Gíslim. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 133–185.
Sága o jómských vikinzích = Jómsvíkinga saga. Ed. Ólafur Halldórsson, Reykjavík 1969.
Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, 213–362.
Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 321–559.
Literatura
Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.
Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук, Ф. O. – Зоценко, В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.
Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.
Arne, T. J. (1911). Sveriges förbindelser med östern under vikingatiden : ett arkeologiskt bidrag. In: Fornvännen 6, 1-66.
Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur, Greifswald.
Bácsatyai, Dániel (2017). A kalandozó hadjáratok nyugati kútfői, Budapest.
Brileva 2012 = Брилева, О. А. (2012). Гигатлинский клад и проблемы его интерпретации // Новейшие открытия в археологии Северного Кавказа: Исследования и интерпретации. XXVII Крупновские чтения. Материалы Международной научной конференции. Махачкала, 23-28 апреля 2012 г., Махачкала, 281-283.
Csuthy, András (2019). Horse Harness Rattles from the Avar Period. In: Poláček, L. – Kouřil, P. (Hrsg.). Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Waffenform und Waffenbeigaben bei den mährischen Slawen und in den Nachbarländern, Brno, 351–358.
Csuthy, András (2020). A késő avar kori előkelő réteg lovainak fejhámjai. In: Nemes, Gábor (ed). Tomka 80. Ünnepi tanulmányok Tomka Péter köszöntésére, Györ, 137-170.
Davudov 2012 = Давудов, О. М. (2012). Хронология антропоморфных статуэток Северо-Восточного Кавказа // Вестник Института истории, археологии и этнографии 1, Махачкала, 104-132.
Davudov 2016 = Давудов, О. М. (2016). Антропоморфная пластика Северо-Восточного Кавказа, Махачкала.
Dienes, István (1996). A Szabolcs megyei honfoglalá és kora Árpád-kori temetők terepbejárási naplói. Jegyzetekkel ellátta : Németh, Péter. In: Németh, Péter (ed.). Tanulmányok, közlemények a honfoglalás emlékére – 896-1996, Nyíregyháza – Szabolcs, 287-372.
Dókus, Gyula (1900). Árpádkori sírleletek Zemplén vármegyében. In: Archaeologiai Értesítő 20, 39-61.
Duczko, Wladyslaw (1985). Birka V: The Filigree and Granulation Work of the Viking Period, an Analysis of the Material from Björko, Stockholm.
Duczko, Wladyslaw (2000). Continuity and transformation the tenth century AD in Sweden. In: Urbańczyk, Przemysław (ed.). The Neighbours of Poland in the 10th Century, Warsaw, 7-36.
Eniosova – Puškina – Stoljarova 2018 = Ениосова, Н. В. – Пушкина, Т. А. – Столярова, Е. К. (2018). Стеклянные игральные фишки из раскопок в Гнёздове // Земли родной минувшая судьба… К юбилею А.Е. Леонтьева, Москва, 143-160.
Erdélyi, István (1961-1962). A bodrogszerdahelyi honfoglaláskori temető. In: A Nyíregyházi Jósa András Múzeum évkönyve 4-5, 27-30, 221-228.
Ewing, Thor (2006). Viking Clothing, Stroud.
Fabech, Charlotte – Näsman, Ulf (2017). The Sösdala horsemen and the equestrian elite of fifth century Europe, Moesgård.
Fehér, G. – Éry, K. – Kralovánszky, A. (1962). A Közép-Duna-medence magyar honfoglalás- és kora Árpád-kori sírleletei – Leletkataszter, Budapest.
Fettich, Nándor (1937). Die Metallkunst der landnehmenden Ungarn, Tafelband, Budapest.
Fodor, István et al. (1996). The Ancient Hungarians : exhibition catalogue, Budapest.
Fodor, István (2018). Honfoglalás kori temető Jászberény határában. In: Communicationes Archaeologicae Hungariae 2017, 237-260.
Gáll, Erwin (2019). A hatalom forrása és a magyar honfoglalás – hódítás és integráció. A korai magyar történelem egy régész szemszögéből, Budapest.
Gardeła, Leszek (2021). Women and Weapons in the Viking World. Amazons of the North, Oxford – Philadelphia.
Geijer, Agnes (1938). Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern, Uppsala.
Geißlinger, Helmut (1961). Frühvölkerwanderungszeitliches Zaumzeugzubehör von Dahmker, Kreis Herzogtum Lauenburg. In: Offa 17/18 (1959/61), 175-180.
Gesztelyi, Tamás (2003). Antike Gemmen in landnahmezeitlichen Gräbern. In: A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 2002-2003, 68-71.
Gidjiev, M. S. (2006). Interpretation of a Bronze Figurine of Warrior from Gigatl’. In: Compareti, Matteo et al. (eds.). Ērān ud Anērān : studies presented to Boris Il’ič Maršak on the occasion of his 70th birthday, Venezia, 199-212.
Gräslund, Anne-Sophie (2006). Dating the Swedish Viking-Age Rune Stones on Stylistic Grounds. In: Stoklund, Marie et al. (eds). Runes and Their Secrets: Studies in Runology, Copenhagen, 117–140.
Hägg, Inga (2002). Aussagen der Textilfunde zu den gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnissen frühstädtischer Zentren in Nordeuropa: Die Beispiele Haithabu und Birka. In: Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster, 181-218.
Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2016). Vikings at War, Oxford – Philadelphia.
Chamajko 2017 = Хамайко, Наталья (2017). Кочевнические элементы в материальной культуре Руси Х века (на примере погребений Шестовицкого могильника). In: Nagirnyy, Vitaliy (ed.). Rus’ and the wolrd of the Nomads (the second halft of the 9th – 16th c.), Krakow, 71-86.
Hedenstierna-Jonson, Charlotte et al. (2017). A female Viking warrior confirmed by genomics. In: American Journal of Physical Anthropology 164, 853–860.
Ierusalimskaja, A. A. (1996). Die Gräber der Moščevaja Balka, München.
Jakubovskij – Djakonov 1954 = Якубовский, А. Ю. – Дьяконов, М. М. (1954). Живопись древнего Пянджикента, Москва.
Jancsik, Balázs et al. (2019). A Jászság honfoglalás kori régészeti kutatásának új eredményei. Adatok a 10. századi poncolt süvegcsúcsok és a csövecskés merevítésű tarsolyok elterjedéséhez. In: Sudár, Balázs – Türk, Attila (eds.). Hadak útján. A népvándorláskor fiatal kutatóinak XXIX. konferenciája. Budapest, 2019. november 15–16., Budapest, 68-76.
Jerusalimskaja 1967 = Иерусалимская, А. А. (1967). О Северо-Кавказском «шелковом пути» в раннем средневековье // Советская археология 1967, 2, 55-78.
Jerusalimskaja 1992 = Иерусалимская, А. А. (1992). Кавказ на Шёлковом пути. Каталог временной выставки, СПб.
Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А. А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, Санкт-Петербург.
Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7-68.
Kainov 2019 = Каинов, С. Ю. (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.
Kalmár, János (1971). Régi magyar fegyverek, Budapest.
Kemenczei, Tibor (1983). Skythenzeitliches Gefäss mit Reiterdarstellung. In: Folia Archaeologica 34, 51–71.
Korzuchina 1954 = Корзухина, Г. Ф. (1954). Русские клады IX–XIII вв., Москва – Ленинград.
Kovács, László (2003). Beregszász-Birka: Beiträge zu den mützen mit Blechspitze des 10. Jahrhunderts. In: Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 54 (1-2), 205–241.
Mackie, L. W. (2015). Symbols of Power. Luxury Textiles from Islamic Lands, 7th-21st Century, Cleveland – New Haven.
Michailov 2016 = Михайлов, К. А. (2016). Элитарный погребальный обряд Древней Руси. Камерные погребения IХ – начала XI века в контексте североевропейских аналогий, Санкт-Петербург.
Nevizánsky, Gabriel – Košta, Jiří (2009). Výskum staromaďarského jazdeckého pohrebiska v Strede nad Bodrogom v rokoch 1926 a 1937. In: Slovenská archeológia 57/2, 301-354.
Nevizánsky, Gabriel – Košta, Jiří (2012). Die Ausgrabung eines frühungarischen Reitergräberfeldes in Streda nad Bodrogom (okr. Trebišov/SK) in den Jahren 1926 und 1937. In: Bendeguz, Tobias (ed.). Die Archäologie der frühen Ungarn. Chronologie, Technologie und Methodik, Mainz, 113-143.
Paulsen, Peter (1933). Magyarországi viking leletek az észak- és nyugateurópai kultúrtörténet megvilágitásában = Wikingerfunde aus Ungarn im Lichte der nord- und westeuropäischen Frühgeschichte, Budapest.
Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.
Price, T. G. (2018). Isotopes and Human Burials at Viking Age Birka and the Mälaren Region, East Central Sweden. In: Journal of Anthropological Archaeology 49, 19-38.
Pringleová, Heather (2018). Vikingové – vládci moře a meče. Speciál National Geographic, Praha.
Révész, László (1996). A Karosi honfoglalás kori temetők. Régészeti adatok a Felső-Tisza-vidék X. századi történetéhez, Miskolc.
Révész, László et al. (2020). Elit alakulat 2.0. A Kárpát-medence leggazdagabb honfoglalás kori temetői. Kiállításvezető az azonos című vándorkiállításhoz, Miskolc.
Słupecki, L. P. (2000). Jómsvíkingalög, Jómsvikings, Jómsborg, Wolin and Danish circular strongholds. In: Urbańczyk, Przemysław (ed.). The Neighbours of Poland in the 10th Century, Warsaw, 49-59.
Smalley, Ruiha (2014). Late Antique and Medieval headwear from Egypt in the Victoria and Albert Museum. In: British Museum Studies in Ancient Egypt and Sudan 21, 81–101.
Szentpéteri, József (1993). Egy késő avar kori lovas tiszti jelvény – a „csótár“. In: Lőrinczy, Gábor (ed). Az Alföld a 9. Században, Szeged, 49-77.
Togan, Ahmed Zeki Validi (1939). Ibn Fadlān’s Reisebericht, Leipzig.
Tóth, Anikó (2008). A nyíri Mezőség a 10-11. században, Szeged.
Tóth, Anikó (2014). A nyíri Mezőség a 10-11. században, Budapest.
Türk, Attila et al. (2021). A karosi honfoglalás kori temetők viselettörténeti és archeometriai kutatásainak újabb eredményei (Новые находки из деревни Карош в контексте истории изучения костюма и археометрии эпохи завоевания родины). In: A Herman Ottó Múzeum Évkönyve 60, 47-79.
Türk, Attila et al. (v tisku). A Jászság honfoglalás kori régészeti kutatásának legújabb eredményei. Adatok a 10. századi csövecskés merevítésű tarsolyok Kárpát-medencei elterjedéséhez. In: Jancsik, Balázs – Sudár, Balázs (eds.). A korai magyar történelem és a honfoglaláskor régészeti kutatásának újabb eredményei, Budapest.
Virágos, Gábor et al. (2022). Sabretache Plates. Treasures of the Hungarian Conquerors of the Carpathian Basin, Budapest.
Wåhlander, Linda (2023). Buried at Birka. Three centuries, four Viking lives, Stockholm.
