Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Katalog perforovaných seker 8.-12. století

PDF

Úvod

Tento článek je rozšířením práce Sekery s proděravělou čepelí, která byla publikována na tomto webu v září roku 2014 (Vlasatý 2014). Důvodem opětovného navrácení k této látce je jak informování reenactorské komunity, tak akademický zájem, který si klade za cíl:

  • provést revizi všech evropských seker se záměrně vytvořenými otvory na čepeli z období 8.-12. století a literatury, která se těchto nálezů týká.

  • zorganizovat předměty podle země původu, typů seker a tvaru otvorů, což umožňuje deklarování obecných soudů a usnadňuje hledání paralel.

  • navrhnout škálu funkcí perforací u seker.

Hned v úvodu musíme zmínit, že detekce perforací naráží na řadu problémů. Je přirozené, že sekerám v literatuře není věnován stejný fokus jako mečům či přepychovým šperkům, čímž jsou neúmyslně přehlíženy. V oblasti seker je největší zájem věnován bojovým sekerám, zatímco sekery pracovní jsou odsunuty do ústraní. Pozitivní určení záměrně vytvořeného otvoru je podmíněno očištěním seker či jejich rentgenovými snímky. U nálezů staršího data, u kterých je vysoký předpoklad nedostatečně detailního publikování, snadno dochází k přehlédnutí těchto prvků, které jsou zaneseny nečistotami nebo překryty rzí a organickými vrstvami. Na tuto skutečnost upozorňuje již Kirpičnikov (1966: 29). Některé sekery mají čepel prokorodovanou naskrz, což je případ nálezu z řeky Robe v Irsku (Bøe 1940: 90, Obr. 61; Kotowicz 2018: 36). Některé nálezy naznačují otvory v čepelích, avšak dokumentace nespecifikuje, zda jde o důsledek koroze či záměrné perforace (Blomqvist – Mårtensson 1963: Fig. 172; Paulsen 1956: Obr. 12b).

Do našeho katalogu jsme shromáždili pouze jisté a ověřitelné nálezy s doklady záměrně vytvořeného otvoru. Dohromady jsme sebrali 355 seker s jednou kruhovou perforací a 23 seker s nekruhovým otvorem nebo více kruhovými otvory. Zcela jistě jde pouze o zlomek všech vyrobených a nalezených seker, zejména pokud zohledníme fakt, že může jít o 1-5 % všech původně vyrobených kusů. Pro nedostatek kontextu a důvěryhodnosti do katalogu nebyly zahrnuty sekery pocházející z detektorových aktivit a aukčních domů.

Příklad seker s jednou kruhovou perforací.
Zdroj: Kostjukevič – Mahalinski 2021; Thunmark-Nylén 1998: Tab. 260.4.


Příslušnost k typologii (jedna kruhová perforace)

Jedna kruhová perforace se objevuje u seker, které sledují různé výrobní a uživatelské strategie. Z důkladné revize vyplývá, že nejdůležitějšími parametry, které u seker variují, je podoba tlouku (prostý, ve tvaru čepičky, ve tvaru zužovaného kladívka, ve tvaru kladívka s hříbkem) a čepele (bez brady, s bradou). Samovolně se tak vyčleňují čtyři varianty s osmi podvariantami:

1. Sekery s prostým tloukem

Sekery s nevýrazným tloukem, který je jednoduše zaoblený či hraněný.

1.1. S čepelí bez brady

Subvarianta, jejíž čepel není opatřená bradou. Nejedná se o obvyklou subvariantu a oprávněně se musíme ptát, zda v některých případech nejde o chyby způsobené špatnou dokumentací či poškozením předmětu. Subvarianta se vyskytuje u Kotowiczových kombinačních typů IA.5.1 (např. hradiště Val u Lucka, viz Terskij 2011: Obr. 2.3), IIB.5.1 (např. Sieradz, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 616) a IIIA.5.1 (např. hrob 32 z Laptau/Muromskoje, viz Širouchov 2012: Obr. 108.5).

Grafické příklady seker s prostým tloukem bez brady. Zdroj: Kotowicz 2018.

1.2. S čepelí s bradou

Subvarianta, jejíž čepel je opatřená bradou. Subvarianta se vyskytuje u Kotowiczových kombinačních typů IB.5.2 (např. Lutomiersk, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 277), IIA.5.2 (např. Czekanów, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 92), IIB.5.2 (např. hrob 6 z lokality Vidlicy, viz Ravdonikas 1934: Tab. VI.3) a IIB.5.4 (např. Jeżów, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 185). Některé tvary odpovídají Kirpičnikovovu typu VI.

Grafické příklady seker s prostým tloukem a bradou. Zdroj: Kotowicz 2018.

2. Sekery s tloukem ve tvaru čepičky

Sekery s tloukem ve tvaru čepičky. Tato forma tlouku se v německé literatuře nazývá „Helmdach“ (Paulsen 1956: 27), v anglické „cap“ (Kotowicz 2018: Obr. 8), v ruské „удлиненный вырезной обух“ (Kirpičnikov 1966).

2.1. S čepelí bez brady

Subvarianta, jejíž čepel není opatřená bradou. Subvarianta se vyskytuje u Kotowiczových kombinačních typů IB.1.19 (např. sídlištní nález z Horodyšče, viz Kirpičnikov 1966: Kat. č. 494, Tab. XV.9), IB.5.19 (např. Novgorod, viz Plavinskij 2014: Obr. 8.7), IIB.5.19 (např. Stradów, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 644) a IIIA.5.19 (např. hrob 337 z lokality Laiviai, viz Gintautaitė-Butėnienė – Butėnas 2002: Obr. 16.1). Některé tvary odpovídají Kirpičnikovovu typu III.

Grafické příklady seker s tloukem ve tvaru čepičky bez brady. Zdroj: Kotowicz 2018.

2.2. S čepelí s bradou

Subvarianta, jejíž čepel je opatřená bradou. Subvarianta se vyskytuje u Kotowiczových kombinačních typů IIB.4.8 (např. Bnin-Kórnik, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 20), IIB.5.8 (např. Końskie, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 201), IIB.3.14 (např. neznámá lokalita, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 845), IA.1.20a (např. Warder, viz Struve 1972), IB.1.20 (např. Brzeg, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 50), IIB.1.20 (např. Czarna Wielka, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 83), IIB.5.20 (např. Czarna Wielka, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 75), IIIB.5.20 (např. Grodzisk, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 159) a IIIA.5.20a (např. hrobový nález z Laptau/Muromskoje, viz Kulakov 2016: Obr. 2). Většina tvarů odpovídá Kirpičnikovovu typu IV.

Grafické příklady seker s tloukem ve tvaru čepičky s bradou. Zdroj: Kotowicz 2018.

3. Sekery se zužovaným kladívkovitým tloukem

Sekery s tloukem ve tvaru zužovaného kladívka. Sekera s touto formou se v závislosti na celkovém tvaru v německé literatuře nazývá „Hammeraxt“ či „Doppelaxt“ (Hallinder 1986; Paulsen 1956: 35), v ruské pak „чекан“ (Kirpičnikov 1966).

3.1. S čepelí bez brady

Subvarianta, jejíž čepel není opatřená bradou. Subvarianta se vyskytuje u Kotowiczových kombinačních typů IB.1.29 (např. hrob 6 z Petrovskoje, viz Zozulja 2007: Obr. 13.2), IB.6.31 (např. Gulbišče, viz Kainov 2012: 103) a IIIA.6.31 (např. Łubowo, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 286). Některé tvary odpovídají Kirpičnikovovu typu I.

Grafické příklady seker se zužovaným kladívkovitým tloukem bez brady. Zdroj: Kotowicz 2018.

3.2. S čepelí s bradou

Subvarianta, jejíž čepel je opatřená bradou. Subvarianta se vyskytuje u Kotowiczových kombinačních typů IB.5.30 (např. hrob 16 z lokality Szirák-Dagenfeld-birtok, viz Szücsi 2014: 161, Tab. 2.2), IIIA.6.30 (např. okolí Provadije, viz Jotov 2004: Kat. č. 586, Tab. L), IA.6.32a (např. hrob 121 z Panova, viz Alichova 1969: Tabl. 17.12), IIB.6.32 (např. lokalita Galično), a IIIB.6.32a (např. hrob 2/1937 ze Stredy nad Bodrogom, viz Nevizánsky – Košta 2012: Obr. 17.3). Některé tvary odpovídají variantám Kirpičnikovova typů I a II, IB.5.30 je porovnatelný s velkomoravskými bradaticemi typu IV.Ac dle Bartoškové (Bartošková 1986: Obr. 1).

Grafické příklady seker se zužovaným kladívkovitým tloukem s bradou. Zdroj: Kotowicz 2018.

4. Sekery se kladívkovitým tloukem s hříbkem

Sekery s tloukem ve tvaru rozšiřujícího kladívka, obvykle zakončeného hříbkem. Sekera s touto formou se v německé literatuře nazývá „Hammeraxt“ (Hallinder 1986; Paulsen 1956: 35), v ruské pak „чекан“ (Kirpičnikov 1966).

4.1. S čepelí bez brady

Subvarianta, jejíž čepel není opatřená bradou. Subvarianta se vyskytuje u Kotowiczových kombinačních typů IB.6.33 (např. Korzybie Duże, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 214) a IIB.6.33 (např. okolí města Chorol, viz Puhovolok 2006). Některé tvary odpovídají Kirpičnikovovu typu I.

Grafické příklady seker se kladívkovitým tloukem s hříbkem a bez brady. Zdroj: Kotowicz 2018.

4.2. S čepelí s bradou

Subvarianta, jejíž čepel je opatřená bradou. Subvarianta se vyskytuje u Kotowiczových kombinačních typů IB.5.34 (např. hrob 786 z Mikulčic, viz Kouřil 2006: Obr. 4.6), IIIB.5.34 (např. Ostrów Lednicki, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 480), IA.6.34 (např. hrob 76, Gars – Thunau, např. Nowotny 2018: Tab. 18.11), IB.6.34 (např. Szarów, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 654), IIB.6.34 (např. Karwowo-Orszymowice, viz Kotowicz 2018: Kat. č. 192) a IIIA.6.34 (např. Ljutibrod, viz Jotov 2004: Kat. č. 585, Tab. L). Některé tvary odpovídají Kirpičnikovovu typu I, některé jsou blízké Kirpičnikovovu typu II a jiné tvarově odpovídají velkomoravským bradaticím.

Grafické příklady seker se kladívkovitým tloukem s hříbkem a bradou. Zdroj: Kotowicz 2018.


Příslušnost k typologii (nekruhové perforace či více kruhových otvorů)

Krátký komentář věnujme i sekerám, u nichž se objevují nekruhové perforace či více kruhových otvorů. Tyto se projevují u seker výše popsaných skupin 1 (sekery s prostým tloukem), 3 (sekery se zužovaným kladívkovitým tloukem) a 4 (sekery s kladívkovitým tloukem s hříbkem). Nápadně se nevyskytují u seker skupiny 2 (sekery s tloukem ve tvaru čepičky).

Sekery s více kruhovými otvory tvoří menšinu tohoto korpusu, jsou vždy opatřené bradami a takřka vždy mají tvar písmene T. Nekruhové perforace, zpravidla obdélné či trojúhelné, naopak tvoří majoritu korpusu a užívají se dominantně u seker bez brad. Výraznou množinou jsou tzv. sekery s křížem z území dnešního Dánska, Polska a Švédska, které odpovídají Petersenovu typu M a jejichž střed je vyříznutý do tvaru kříže.

Distribuce seker s více kruhovými otvory (červená) a nekruhovými otvory (modrá).


Prostorová distribuce

Pokud uchopíme všechny perforace seker jako celek, musíme konstatovat, že jde o geograficky ohraničený fenomén. Západní hranice areálu probíhá od Skandinávie (Švédsko a Dánsko) přes střední Evropu (severní Německo, západní hranice Polska, Morava, Rakousko, Maďarsko) po Srbsko, Rumunsko a Bulharsko. Východní hranice je na severu tvořena soustavou Oněžského jezera, Bílého jezera a Kubenského jezera a následně určena povodím Volhy. Jižní hranici můžeme definovat jako státy sousedící se severní částí Černého moře (Bulharsko, Moldavsko, Rumusko, Rusko, Ukrajina), zatímco nejsevernější výskyt představují nálezy ze Švédska, Finska a okolí Ladožského jezera.

Lze-li hovořit o koncentracích, které mohou být v řadě regionů způsobeny stavem bádání, můžeme poukázat na východní část Pobaltí (Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kaliningradská oblast), velkou část Polska (Velkopolsko, Malopolsko, Mazovsko), Panonskou pánev, Bulharsko, severní část Ukrajiny, Krasnodarský kraj, Smolenskou oblast, pás od Novgorodu po Přiladoží a oblast od Jaroslavli přes Vladimir po Mordvinsko.

Komentář si zaslouží geografie perforovaných sekery s tloukem ve tvaru čepičky, které nikdy nemají více kruhových otvorů nebo nekruhové otvory. Tyto se takřka výlučně soustředí do zemí kolem Baltského moře (Estonsko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rusko, Švédsko), do Běloruska, severní Ukrajiny, Bulharska a oblasti horní a střední Volhy. Perforované sekery s tímto tvaroslovím se výjimečně užívají v Panonské pánvi, zcela chybí na jižní Ukrajině a v jižním Rusku a takřka se nevyskytují na východním břehu Volhy. To stojí v kontrastu se sekerami užívajícími kladívkovité tlouky (skupiny 3 a 4), které se v těchto oblastech vyskytují. V souvislosti s tím je záhodno zmínit skutečnost, že ze slitiny mědi vyrobené a často perforované miniatury seker Makarovových typů I a II vykazují takřka identickou distribuci (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: Mapa 3; Menšikov 2017: Obr. 1), což názorně ilustroval Roslund (2016). To pouze potvrzuje, že areál výskytu perforovaných seker s tloukem ve tvaru čepičky je úžeji limitovaný.

Geografické rozšíření miniaturních seker Makarovových typů I a II.
Zdroj: Kucypera – Pranke – Wadyl 2011: Mapa 3.

Nesmíme opomenout uvést, že prostorové rozložení perforovaných seker do značné míry kopíruje jiný fenomén 10.-13. století – sekery a mlaty vyrobené z parohu a kosti, které jsme popsali na jiném místě tohoto webu (Vlasatý 2020b). Některé kusy tvarově lépe či hůře napodobují kovové varianty, zatímco jindy mají velmi hrubé tvary a sekerám se podobají pouze vzdáleně a další jsou spíše podobné kladivům. Některé dodržují ostřený břit, ale větší množství má břit tupý a široký 1-2 cm. V celkové délce variují mezi cca 8-19 cm, přičemž velká část se pohybuje okolo délky 12-15 cm. Takřka nikdy nemají perforace. Nadpoloviční většina shromážděných nálezů je dekorována; dekor variuje od jednoduchého pletence až po celoplošnou výzdobu. V současnosti nedokážeme odpovědět, zda mezi těmito skupinami předmětů existuje nějaká souvislost, nicméně obě skupiny dobře ilustrují symbolický světa skrývajícího se za výrobou seker. V případě organických seker a mlatů se distribuce nápadně kryje s prostorem, ve kterém se vyskytuje los (Bělorusko, Dánsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Rusko, Ukrajina), přičemž dle dostupných informací lze říci, že losí paroh představoval preferovaný materiál pro výrobu tohoto typu předmětů.


Rozšíření seker z kosti a parohu.
Modrá barva = velrybí kost; zelená barva = kost; žlutá barva = paroh; šedá barva = neznámé.


Chronologie

Perforace seker můžeme chápat jako chronologicky značně rozšířený fenomén. Nejstarší exempláře v našem souboru představují avarské sekery z území dnešního Maďarska a Rakouska, které lze datovat do přelomu 7. a 8. století (Szücsi 2014: 152, 153, 158). Do stejného období jsou datovány nálezy z Permské oblasti (Goldina 2012: 54, 58). Pro takto rané sekery je typické, že mají zužovaný nebo rozšiřovaný kladívkovitý tlouk a disponují nekruhovým otvorem (trojúhelný otvor v čepeli bez brady) nebo více kruhovými otvory (sekera je tvaru písmene T s oboustrannou bradou a otvory se nacházejí na bradách).

Nejstarší příklady samostatně stojících kruhových otvorů pocházejí z 8.-9. století, kdy je zaznamenáváme na území Krasnodarského kraje (Kočkarov 2008: 66-7, 70) i Maďarska (Szücsi 2014: 157, 161). Oba nálezy z Mikulčic můžeme poměrně jistě datovat do 9. nebo počátku 10. století (Luňák 2018: 150-153; Poláček et al. 2021: 194). Staromaďarské sekery lze datovat do 10. století (Kovács 1980-1981: 249; Nevizánsky – Košta 2012). Sekera z Broby byla nalezena v kontextu 2. či 3. čtvrt. 10. století (Nicklasson 2007). Sekeru z Gulbišče můžeme zařadit do 3. čtvrt. 10. století (Kainov 2012: 103). Společným jmenovatelem všech doposud uvedených seker je skutečnost, že disponují zužovaným kladívkovitým tloukem, kladívkovitým tloukem zakončeným hříbkem a výjimečně prostým tloukem.

Perforované sekery aplikující tlouk ve tvaru čepičky, které tvoří takřka 70 % katalogu, se prokazatelně objevují nejdříve ve 2. pol. 10. století, což dokládají staroruské sekery z Gnězdova a Šestovice (Kainov 2019a: 145-6). Ve stejném období se explozivně rozšiřují do oblasti dnešního Běloruska (Plavinskij 2014) i Polska (Kotowicz 2018). Dobrou chronologickou kotvu představuje rovněž sekera z Černé mohyly, která datována pomocí exaktních metod mezi roky 980 a 1025 (Kainov 2019bLušin 2019Šišlina et al. 2017Vasjuta 2016). V lotyšských hrobech se obdobné sekery objevují v analogickém období – kolem přelomu 10. a 11. století (Atgāzis 2019: 113-4). Největší koncentrace nepochybně náleží do období 11. a 12. století (Kirpičnikov 1966: Obr. 6; Kotowicz 2018: 35-6), což nejlépe demonstruje soubor jedenácti perforovaných seker z Lednického jezera (Sankiewicz – Wyrwa 2013). Dvě perforované sekery s tloukem ve tvaru čepičky z Novgorodu pocházejí z dobře datovatelných vrstev 11.- pol. 12. století (Artěmjev 1994). Hrob 404 z Luistari, jež obsahuje identicky tvarovanou sekeru, je na základě mince datován do 1. pol. 12. století (Lehtosalo-Hilander 1982: 53). Rovněž perforované miniatury seker s tlouky ve tvaru čepiček lze datovat do období závěru 10.-12. století (Kucypera – Pranke – Wadyl 2011).

V průběhu 11.-12. století se kruhové perforace objevují četněji i u seker s prostým tloukem, zejména u Kirpičnikovova typu VI. Obecně lze říci, že perforované sekery se zužovaným kladívkovitým tloukem nebo kladívkovitým tloukem zakončeným hříbkem se směrem do rozvinutého 11. a 12. století přestávají objevovat a zřejmě nejmladším exemplářem je nález z Horodyšče, který Kirpičnikov datuje do 12.-13. století (Kirpičnikov 1966: Kat. č. 459). Dokladů pro užívání jedné kruhové perforace po polovině 12. století nemáme mnoho a zřejmě tím nejlepším je sekera z lokality Bnin-Kórnik, která je stratigraficky datována do 1. pol. 13. století, avšak může se jednat o druhotný kontext ze staršího depozitu (Kotowicz 2018: 36). Tradice jedné nekruhové perforace uzavírají sekera z muzea ve Falköpingu (Paulsen 1956: 64, Obr. 25d), sekera z lokality Borovan (Jotov 2004: Kat. č. 584) a skupina seker s křížem, kterou můžeme zařadit do období od 2. pol. 10. století po 11. století (Kotowicz 2018; Stoumann 2009: 198-9). Nicméně musíme dodat, že byla obnovena u středoevropských seker 14. století (např. Głosek 1996: Tab. VII-VIII, XV, XXII, XXIII, XXIV, XXXIII). Nejmladšími sekerami s více kruhovými perforacemi jsou sekery z Timereva a neznámé bulharské lokality, u nichž lze očekávat dataci do 10. století, nejpozději 11. století (Jotov – Pavlova 2004: Kat. č. 65; Kirpičnikov 1966: Kat. č. 36).

Sekera z lokality Skärvsta. Zdroj: Roslund 2016: Fig. 1.


Návrh funkce

Dříve, než začneme interpretovat možné funkce, proveďme krátkou rekapitulaci, která nám pomůže utřídit si podstatná fakta. Revize perforovaných seker z dnešního Polska ukázala, že nadpoloviční většina pochází z hrobových situací (Kotowicz 2018), což platí i pro ostatní regiony. Tento fakt indikuje, že perforované sekery byly chápány jako zbraně. Tvary seker, u nichž se perforace objevují, samy o sobě vypovídají, že se jedná o válečné sekery, přičemž jedinou raritní výjimkou může být sekera z Turaidas Pūteļi (Atgāzis 2019: Obr. 72.6). Nejedná se o jev příliš obvyklý – u staroruských seker jsou otvory nacházeny pouze u 15 % válečných seker (Kirpičnikov 1966: 29), zatímco u polských seker je číslo ještě nižší a dosahuje zhruba 6,6 % (Kotowicz 2018). Z toho jasně vyplývá, že perforace nejsou automatickým průvodním jevem a představují určitou nadstavbu či výsadu.

Perforace nabývají tvaru jednoho kruhového otvoru, nekruhového otvoru či více kruhových otvorů. Sekery s jednou kruhovou či mírně oválnou perforací tvoří v našem souboru 93 % celku. Jejich průměry obvykle variují mezi 0,1-0,6 cm. V případě seker s tloukem ve tvaru čepičky jsou otvory vždy umístěné v polovině výšky čepele a takřka vždy úrovni brady či jejím nejbližším okolí. Otvory u seker s jinou podobou tlouku často odpovídají témuž popisu, avšak mnohem ochotněji mění velikost i umístění – v některých případech mají dokonce průměr blízký 1 cm (např. Kouřil 2006: Obr. 4.6) a nacházejí se přímo u brady (Kočkarov 2008: Tab. XXXI.7) či u ostří (např. Artěmjev 1994: Obr. 1.1). Jedním nekruhovým otvorem disponuje necelých 5 % seker našeho katalogu. Jedná se buďto o rozsáhlé výřezy velké části čepele, které tvoří křížovitý nebo florální ornament, anebo o drobnější trojúhelnou, obdélnou nebo křížovitou perforaci. Jak bylo uvedeno výše, tato skupina perforací se nenachází u seker s tloukem ve tvaru čepičky. Více kruhových otvorů je nejméně zastoupená kategorie (1,7 %), která se ponejvíce projevuje u seker tvaru T, kde jsou otvory umístěny na bradách.

Upevnění pouzdra

Jednou z nejpopulárnějších teorií o funkci perforací je ta, která otvory vykládá jako způsob upevnění pouzder. Zřejmě nejstarším autorem této myšlenky je Medvěděv (1958: 288), následně ji krátce zmínil Aleškovskij (1960: 77), Atgāzis (1964: 121; 2019: 135), Kirpičnikov (1966: 29), Izmajlov (1997: 77) a Kočkarov (2008: 65). Mnohem širší prostor teorii věnoval Kotowicz (2008: 458; 2018: 35), který se spíše vyslovuje proti názoru, že by otvory sloužily k poutání pouzder. Více světla do problému vnesl až zvýšený zájem o sekerová pouzdra, která jasně dokazují připevnění k sekerám pomocí zde zkoumaných perforací.

Nejdůležitější nález představuje jalovcové pouzdro objevené v Trojickém výkopu v Novgorodu, které se datuje se mezi roky 1030–1040 (Kainov – Singh 2016). Jeho délka je 13,2 cm, šířka 3,9 cm, tloušťka 1,1 cm a spára pro ostří čepele je 10 cm dlouhá, 0,5 cm široká a 3,4 cm hluboká. Ve středové partii se po obou stranách pouzdra nacházejí jazykovité výběžky, ve kterých jsou umístěny otvory o průměru 0,35 cm. Vzdálenost a umístění otvorů dobře odpovídá perforacím na sekerách opatřených tloukem ve tvaru čepičky, ke kterému bylo pouzdro přikolíčkováno. Pouzdro je na jedné ze stran zdobeno třemi linkami. Kolébkovité prohnutí zajišťuje dobré kopírování ostří. Fascinujícím detailem je skutečnost, že zatočené konce pouzdra se opírají o hrany čepele na obou stranách, z čehož můžeme usuzovat, že výstupky na bradách a raritně též na vrchních stranách čepelí (Šmidt 1957: Tab. XIX.5) mohly v některých případech sloužit jako zarážky pouzder (jindy jsou výstupky usazeny přiliš daleko od ostří jejich funkce byla zřejmě jiná, např. lepší fixace na opasku nositele a dekorace). Dobře patrný je tento jev na některých sekerách tvaru T s bradami na obou stranách (např. Yotov 2016: Obr. 10.11), dokonce i u seker z jiných částí Evropy, které perforace postrádají (Colardelle – Verdel 1993: Obr. 149.1). Přítomnost otvoru na úrovni brady se proto zdá jako logické řešení.

Pouzdro na sekeru Kirpičnikovova typu IV, nalezené v Novgorodu. Kainov – Singh 2016.

Další podobně konstruované pouzdro pochází ze Sigtuny (F8800), kde bylo nalezeno při vykopávkách roku 1999 Andersem Wikströmem (Kitzler Åhfeldt 2011Söderberg 2017: 69). Jedná se o 18,2 cm dlouhý a 3,7–4 cm široký předmět, který je rozlomený vedví na úrovni spáry. Před zničením a pohozením bylo pouzdro vyspraveno železnými plíšky, které jsou staženy dvěma nýty. Spára pro uložení sekery je dlouhá zhruba 13 cm a hluboká 1–1,8 cm. Vzhledem k neúplnosti se můžeme pouze obtížně vyjádřit k šířce spáry a tloušťce celého pouzdra: spára mohla být kolem 1 cm široká a pouzdro uprostřed dosahuje tloušťky 2–2 cm, zatímco ke koncům se zužuje na zhruba 1 cm a čelní hřeben je tlustý zhruba 0,8 cm. Ve středové části je umístěn otvor, zřejmě k protažení řemínku. Pouzdro je zdobeno palmetovým ornamentem ve stylu Pr3 podle Gräslundové, což ho umožnuje datovat zhruba do let 1050–80. Stratigrafie nálezu datuje pouzdro zhruba do let 1055-1075. Na základě hustoty letokruhů a černých suků se Anders Söderberg domnívá, že použitým materiálem byl jalovec (osobní korespondence s Andersem Söderbergem). Otvor je vytvořený pod úhlem a příliš blízko předpokládanému ostří, a tak nemůžeme jednoznačně říci, zda jde o pouzdro sekery s perforací anebo je spíše pouzdrem podobným nálezu z Haithabu (HbH.432.013), které má otvor umístěný přímo ve spáře pro čepel a které bylo zřejmě připevněno jiným způsobem (Westphal 2007: 172, Tab. 31).

Dekorované dřevěné pouzdro na sekeru ze Sigtuny. Zdroj: Kitzler Åhfeldt 2011: Obr. 18, 19.

Další chránič ostří sekery, tentokráte vyrobený z plechu, se objevil v březnu/dubnu roku 2018 na aukci Violity spolu se sekerou Kotowiczova typu IIB.5.20 čili Kirpičnikova typu IV. Kainov sekeru blíže datuje do 1. pol. 11. století (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Sekera pocházela z detektorového nálezu provedeného na blíže nespecifikovaném místě na Ukrajině. Podle prodejce byla sekera nalezena v hloubce 40 cm pod povrchem země. Chránič sestával z jednoho kusu plechu, který byl symetricky ohnutý kolem ostří. V ohnutém stavu chránič nabýval tvaru kotvy; směrem k rohům se zužoval, zatímco uprostřed tvořil protáhlý výběžek, který zasahoval až do středu čepele, kde se nacházel otvor v sekeře. Na tomto místě se chránič rozšiřoval do trojlístkové dekorace, v jejímž středu byl otvor. Otvory na výběžcích lícovaly s otvorem v sekeře, a chránič tak mohl být jednoduše připevněn pomocí kolíčku k tělu sekery. V současné chvíli se chránič nachází v soukromé sbírce, a soudě dle poskytnutých fotek je rozbitý do dvou fragmentů. Jeho věrohodnost tudíž nelze blíže ověřit. Sekera nebyla zahrnuta do níže prezentovaného katalogu.

Fotografie detektorového nálezu z Ukrajiny a jeho grafické překreslení.
Zdroj: Sergej Kainov, Tomáš Cajthaml.

Systém, který jsme popsali výše popsali, byl nalezen ještě u jedné u detektorem objevené sekery Kirpičnikovova typu IV z ukrajinského území, kterou je možné datovat do 11. století (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Sekera má v listu otvor, který je vyplněn kovovým kolíčkem s očkem na konci. K očku je pak připevněn řetízek sestávající ze dvou kroužků, jehož smyslem podle Sergeje Kainova je, že usnadňoval vytažení kolíčku. Věrohodnost tohoto nálezu nelze vzhledem ke způsobu objevení ověřit, a proto nebyl zahrnut do katalogu. Ve světle těchto nově publikovaných nálezů je vhodné zmínit i starší a špatně publikované nálezy. Řeč je předně o železném hřebu, který měl údajně být zasunut do otvoru sekery z hrobu 208 z lotyšské lokality Pildas Nukši (CVVM 65445) (Atgāzis 1964: 121; 2019: 135, 145; Šnore – Zaids 1957: 93). Artūrs Tomsons pro nás tuto sekeru ověřil a dle jeho slov je však sekera bez otvoru a bez jakéhokoli náznaku hřebu, a tak navrhuje, že komentátoři chybně zhodnotili sekeru před konzervací. Obdobné útržkovité údaje ve svých textech poskytují Medvěděv (1958: 288) a Aleškovskij (1960: 77). Použití dřevěných kolíčků a kožených šňůrek se projevuje i u jiných druhů raně středověkých pouzder, jak ukazují nálezy z Haithabu (Westphal 2007: Tab. 30.1–6) a Šlesviku (Hilberg 2022: 186, Obr. 107, 110; Saggau 2006: 264).

Kolíček na sekeru Kirpičnikovova typu IV. Nalezeno na Ukrajině. Archiv Sergeje Kainova.

Sekery tvaru T s vícečetnými otvory jsou dalším dobrým argumentem pro podporu teorii o pouzdrech. Otvory jsou u těchto seker umístěny v symetrických pozicích na bradách. V případě seker z hrobu 38 z lokality Gyód-Máriahegy a sekery z hrobu 9 z lokality Pécs – Köztemető je otvory nacházejí na protažených výstupcích brad (Kiss 1977: Pl. VII.38.6, LXXXVI.4–5). Lze si dobře představit, že tento netradiční design mohl posloužit k lepší fixaci pouzder.

Při výše uvedeném je důležité poznamenat, že nejméně 280 perforovaných seker (79 %) našeho katalogu je opatřeno bradou. Tyto dva fenomény jsou tak úzce spjaty a je potřeba se ptát, proč k tomuto souběhu dochází a zda perforace nepřináší při poutání pouzder na bradaticích nějakou praktickou výhodu. U seker se symetrickým a velmi dlouhým ostřím tomu tak skutečně mohlo být, ale jelikož jsme dříve konstatovali, že perforace tvoří v celkovém objemu seker s tloukem ve tvaru čepičky minoritu, je třeba zvažovat i jiné možnosti. Tou zásadní je zřejmě fakt, že perforace nacházíme u skupiny těch nejzdobnějších seker, tj. perforace zřejmě výrazným způsobem souvisí s dekorací (Kotowicz 2018: 35; Paulsen 1956: 34). V případě plošného plátování dvěma kovy, které je náchylné na jakýkoli kontakt, se dekorace soustředí mimo oblast překrytou pouzdrem (viz Makarov – Zaiceva – Krasnikova 2013), zatímco stabilnější dekorace ražené (LA 1974: Tab. 47.22) a tausované povahy (Kulakov 2016: Obr. 2) je umisťována i do prostoru teoreticky překrytého chráničem. Lze předpokládat, že pouzdra cílila na to, aby uchovávala sekeru ostrou a bez koroze za cenu minimální údržby, zabraňovala pořezání nositele, chránila dekoraci před poškozením a bylo možné je v případě potřeby snadno sejmout/nasadit či probít. V současné chvíli je nám v Evropě z období 9.-12. století známo spolu s výše diskutovanými kusy nejméně 25 organických pouzder a 3 plechová pouzdra na sekery či podobné předměty (Vlasatý 2015; 2020a).

sheath suspension axes

Navržené varianty upevnění dřevěných pouzder.


Jiné praktické funkce

Druhá běžná teorie zdůvodňuje perforace jako způsob zavěšení sekery doma či na cestách. Jedním z hlavních promotérů tohoto vysvětlení byl Nadolski (1954: 38), který zastával pozici, že otvory mohly sloužit k zavěšení na hřebík ve stěně či při poutání sekery k sedlu, spíše než při fixaci k pásu bojovníka. Kirpičnikov (1966: 29) pokládá eventualitu, že otvory sloužily k zavěšení na sedlo či stěnu, za možnou. Současně navrhuje, že do otvoru mohl být zaražen čep, který zabraňoval, aby zbraň hloubkově penetrovala, což musíme odsoudit jako autorovu fantazii. Ve stejném duchu se vyjadřuje Kočkarov (2008: 65). Izmajlov je zastáncem myšlenky, že otvory sloužily k připevnění k pasu nositele (Izmajlov 1997: 77). Kotowicz teorii zmiňuje, ale hlouběji se k ní nevyjadřuje (Kotowicz 2008: 457). Mezi reenactory se dlouhodobě diskutuje o následujících teoriích, které seřazujeme od nejvíce relevantních po ty nejméně pravděpodobné: perforace slouží ke zmenšení plochy určené k broušení a leštění, perforace slouží ke snížení váhy výrobku, perforace slouží k fixaci k toporu pro případ pádu (viz též Mongajt 1955: 106), perforace slouží k zachytávání zbraní.

V literatuře se setkáváme ještě s jednou zajímavou teorií, která otvory vykládá jako způsob, jak lze více seker transportovat pohromadě ve svazku. Nejstarší informaci o této možnosti nacházíme v katalogu rižské výstavy z roku 1896, kde se uvádí více seker z lokality Allatzkiwwi (dnešní Alatskivi v Estonsku), u nichž autor navrhuje jejich svázání pomocí řemínku skrze otvory (Katalog 1896: LXXI, 110). Pomineme-li Paulsena (1956: 34) a Atgāzise (1964: 121), nikdo této možnosti nevěnoval pozornost až do doby, kdy Peets (2003: 268-9) nezávisle na dřívějších autorech navrhnul, že kruhové perforace mohou odkazovat k výrobní či prodejní praxi svazování seker po tuctech.

Peetsův návrh fixování svazku seker. Zdroj: Peets 2003: Obr. 117.

Dekorace

Jak bylo uvedeno výše, samostatné kruhové perforace jsou často zakomponovány do komplexnější dekorace, která je ražená, tausovaná či plátovaná. To vedlo mnoho autorů k domněnce, že i otvory samotné představují dekoraci. Otvory jako dekorace či výrobní značky chápal již Paulsen (1956: 33-4) a její potenciální magický rozměr popsal Darkevič (1961). Největším současným zastáncem této teorie je Kotowicz (2018: 35-6). Můžeme s ním souhlasit v tom ohledu, že kruhovým perforacím větším než 0,6 cm a všem nekruhovým otvorům mohl být přisuzován dekorativní rozměr.

Jak poznamenává Kotowicz, některé otvory mohly původně být vyplněny kontrastním materiálem, k čemuž uvádí nejméně tři příklady. Jedním z nich je sekera s prostým tloukem a bradou z polského Nowogródu, jejíž čepel je ve středu ozdobena 0,6-0,7 cm širokým otvorem vyloženým vložkou ze kontrastního kovu (Kotowicz 2018: Obr. 7.4; Kat. č. 343). Druhý příklad pochází z mohyly z lokality Pidhirci na západní Ukrajině, kde je čakan s kladívkovitým tloukem bez brady opatřen velikým otvorem vyloženým slitinou mědi a dodatečně ozdoben tausií z téhož materiálu v oblasti oka (Liwoch 2005: Fot. 20; 2018: 40, Obr. 27.3, 55.5). Posledním exemplářem je bradatice s tloukem ve tvaru čepičky, která byla nalezena v lokalitě Gorodišče a jejíž čepel je je vyložena neželezným kontrastním materiálkem do tvaru rovnoramenného kříže (Kirpičnikov 1966: Kat. č. 275; Spicyn 1905: Obr. 391). Naše vlastní pátrání přineslo další objev sekery s kladívkovitým tloukem, která má v čepeli drobnou kruhovou vložku slitiny mědi – tento nález pochází z hradiště Daugmale (Atgāzis 2019: Tab. 14.5). Při hledání seker, které mohly být původně vyloženy kontrastním materiálem, jsou proto nejlepšími kandináty ty kusy, které disponují nekruhovým otvorem či otvorem větším než 0,6 cm v průměru, pravděpodobně též kladívkovitým tloukem, tedy kupříkladu nález z Gulbišče (viz Kainov 2012: 103). Zda byly vyplňovány i menší kruhové otvory bradatic, není v tuto chvíli jasné, avšak je důležité poznamenat, že miniatury těchto seker ponechávají otvor volný, což platí i pro sekery a mlaty vyrobené z parohu a kosti.

Sekery s tausovanými vloženými značkami z kontrastního materiálu.
Zdroj: Kotowicz 2018: Obr. 7.4; Liwoch 2005: Fot. 20.

Nekruhové otvory poskytují další vodítka. V případě seker Petersenova typu M s křížem můžeme očekávat, že hlavní strategií bylo vyříznutí čepele tím způsobem, že vznikl motiv kříže, který nesl dobře čitelnou symboliku. Zkoumáme-li menší podlouhlé perforace, musíme je chápat v souvislosti širšího balíku perforovaných zbraní, mezi které můžeme zahrnout hroty kopí (Husár 2014; von Hessen 1971; Will 2007) a šípů (např. Jotov 2004: Kat. č. 135, 278). O tom, že zde jednáme o témže fenoménu aplikovaném na více druzích špičkových zbraní, nejlépe svědčí kopí z hrobu IX z lokality Gîmbaş (Husár 2014: Tab. XLV.3) a sekery z hrobu 157 Nevolinského mohylníku (Goldina 2012: Tab. 73.2, 191.1) a z muzea v Krasnodaru (Vlasatý 2022), které sdílejí identický způsob perforování: podlouhlý otvor doprovázený kruhovým otvorem. Je pravděpodobné, že v období 7.-11. století jde o módu, která byla rozšířena v prostoru od Panonské pánve přes oblast Černého moře po Ural. V případě kopí i šípů se v minulosti perforacím přisuzovala možnost poutání organického materiálu (např. vlajek, zápalného materiálu) (např. Holeščák 2015: 303), což bylo přinejmenším u kopí zavrhnuto (Will 2007: 188-9). Jako nejpravděpodobnější se zdá scénář, že perforace nebyly nijak prakticky využity a vyjadřovaly dobře zvládnuté řemeslo, což spolu s neobvyklým vzhledem komunikovalo majitelovu movitost a charisma. U seker s podlouhlým otvorem je toto čtení podpořeno také nálezy seker, které nemají kompletně prolomenou čepel, avšak v čepeli se nachází hluboká trojúhelná prohlubeň: tyto nálezy pocházejí z území jihovýchodní Ukrajiny a jižního Ruska, konkrétně z lokalit Kočetok (Degtjar 1984: Obr. 2.2; Kryhanov 2012: Obr. 35.2; Vladimirov 2017: Obr. 14.3), Verchnij Saltiv (Kryhanov 2012: Obr. 34.4; Šramko 1962: Obr. 105.1), Sucha Homilša (Holubev 2017: Obr. 3.3) a Krasnodarského kraje.

Sekery s prohlubní v čepeli.
Zdroj: Degtjar 1984: Obr. 2.2; Holubev 2017: Obr. 3.3; katalog Goskatalog.

Polemika o funkčnosti či dekorativnosti perforací obestírá i polské sekery ze 14. století, které jsou vždy opatřeny perforací ve tvaru trojlístku s vybíhajícím trojúhelným cípem (např. Głosek 1996: Tab. VII-VIII, XV, XXII, XXIII, XXIV, XXXIII; Marek 2008: Obr. 183-4). Głosek (1996: 68) je přívržencem názoru, že otvory sloužily k zavěšení, vytahování hřebů a dekoraci, avšak Marek (2004: 51-2) jeho závěry napadá s tím, že prolamované dekorace ve tvaru trojlístku se objevují i ​​na záštitách mečů z 15. a na listech halaparten z konce 16. století a tvar kříže na sekerách spojuje s křesťanskou symbolikou.


Závěr

Perforované sekery jsou rozsáhlým fenoménem, který v období 8.-12. století evidujeme ve střední, severní a především východní Evropě. Obecně se zdá, že nejde o jednolitou tradici a ve skutečnosti existují dva hlavní proudy a teoreticky více proudů vedlejších. Nejstarší příklady otvorů v čepelích se pojí se sekerami s kladívkovitými tlouky, u kterých se perforace užívají dvojím způsobem – buď se na široké sekeře tvaru T používají dva otvory k upevnění pouzdra, anebo se na úzké sekeře nachází podlouhlý otvor zřejmě dekorativní funkce. Tato tradice se datuje k přelomu 7. a 8. století a lze ji vysledovat v pásu od dnešního Maďarska přes Černomoří po Povolží. V 8.-9. století se u seker s kladívkovitými tlouky objevují první samostatné kruhové perforace, které u těchto typů setrvávají do přelomu 10. a 11. století. Od 2. pol. 10. až do pol. 12. století štafetu na poli perforací převzaly sekery s tloukem ve tvaru čepičky a jedním kruhovým otvorem ve středu výšky čepele. Tyto mají tendenci objevovat se poněkud severněji než předchozí skupina (zejména v Bělorusku, Polsku, pobaltských republikách, západním Rusku, severní a západní Ukrajině). Hlavní funkce otvorů u této skupiny nepochybně spočívala v poutání organického pouzdra, avšak nevylučujeme, že některé větší otvory mohly být vyplněny kontrastním materiálem.

Vztah mezi těmito skupinami není zcela zřejmý. Paulsen (1956: 33) ve své práci naznačil, že koncept jedné kruhové perforace umístěné do poloviny výšky čepele do skupiny seker s tloukem ve tvaru čepičky přinesly sekery s kladívkovitými tlouky. Vyloučit tuto možnost nemůžeme nejméně ze dvou důvodů. Zaprvé, fakt, že se obě skupiny v prostoru významně překrývají, vysvětluje absenci perforací u skupin podobně řešených seker v jiných regionech Evropy (např. Hübener 1980: Obr. 22-26). A zadruhé, ovlivnění se mohlo týkat i hříbkového tlouku, který nacházíme u typů, které jím obvykle nedisponují. Současně je právě tak možné, že jde o autochtonní tradici, která se explozivně rozšířila s masivním používáním širokých bradatic. Otázka perforovaných seker je pozoruhodná mimo jiné z toho důvodu, že nastavuje zrcadlo všem evropským regionům, odkud potvory v čepelích neznáme. Proč žádné jiné typy seker v západní Evropě či Norsku perforace nepoužívají? Spočívá zásadní odlišnost v tom, že západní a severní Evropa užívala bradatice k válečným účelým pouze okrajově nebo vůbec? Na tyto otázky v současné chvíli nedokážeme odpovědět a měl by se na ně zaměřit budoucí výzkum.


Katalog seker s jednou kruhovou perforací

Distribuce seker s jednou kruhovou perforací.

1.1. – sekery s prostým tloukem, bez brady (světle zelená).
1.2 – sekery s prostým tloukem, s bradou (oranžová).
2.1 – sekery s tloukem ve tvaru čepičky, bez brady (žlutá).
2.2 – sekery s tloukem ve tvaru čepičky, s bradou (modrá).
3.1 – sekery se zužovaným kladívkovitým tloukem, bez brady (šedivá).
3.2 – sekery se zužovaným kladívkovitým tloukem, s bradou (červená).
4.1 – sekery se kladívkovitým tloukem s hříbkem, bez brady (tmavě zelená).
4.2 – sekery se kladívkovitým tloukem s hříbkem, s bradou (fialová).

Bělorusko

Běloruský odborník Mikalai Plavinski, který se militáriemi soustavně zabývá, nám sdělil, že neexistuje dobrá revize běloruského materiálu. Dle jeho názoru existuje 30-40 perforovaných seker z oblasti Běloruska.

Bulharsko

Česká republika

  • hrob 786, Mikulčice (Kouřil 2006: Obr. 4.6).
  • neznámá lokalita, uloženo v VHÚ v Praze, kam byla přijata roku 1925 z dnes neznámého zdroje (fotografie). Informaci sdělil archeolog Petr Čech.

Estonsko

Finsko

Lehtosalo-Hilander (1982: 53) uvádí další možné finské kusy, které zůstávají nepublikovány.

Litva

Zbraňový expert Paulius Bugys uvádí, že perforované sekery nejsou na území Litvy četné zná nanejvýše pět nálezů. Absence ve kvalitních katalozích tato slova potvrzují (Griciuvienė 2005; 2007; 2009).

Lotyšsko

Počet perforovaných seker v Lotyšsku je překvapivě vysoký. Bohužel neexistuje řádná revize. Lze očekávat, že reálný počet je výrazně vyšší.

Maďarsko

Moldavsko

Německo

Polsko

Polský sekerový materiál je v současnosti díky Kotowiczově práci (2014; 2018) nejlépe zpracovaný v celé Evropě.

Rakousko

Rumunsko

Rumunské sekery nejsou podrobeny dobré revizi a jediné nám známé kusy pocházejí z historického regionu Moldávie, jež publikoval Spinei (1985: 182) a Gáll (2021).

Rusko

Největší počet perforovaných seker nepochybně pochází z území dnešní Ruské federace. Před více než 60 lety je zrevidoval Kirpičnikov (1966), jehož seznam jsme upravili a doplnili o nové kusy. Reálný počet nalezených seker však může být násobně vyšší.

Rusko (Kaliningradská oblast)

Slovensko

Srbsko

Švédsko

Seznam švédských seker lze díky dobrým muzejním katalogům a publikacím považovat za kompletní.

Ukrajina

Poslední revizi pro území Ukrajiny provedl Kirpičnikov (1966) a je nepochybné, že reálný počet seker musí být násobně vyšší.


Katalog seker s nekruhovou perforací či více kruhovými otvory

Distribuce seker s nekruhovou perforací či více kruhovými otvory.

1.1. – sekery s prostým tloukem, bez brady (světle zelená).
1.2 – sekery s prostým tloukem, s bradou (oranžová).
3.1 – sekery se zužovaným kladívkovitým tloukem, bez brady (šedivá).
3.2 – sekery se zužovaným kladívkovitým tloukem, s bradou (červená).
4.1 – sekery se kladívkovitým tloukem s hříbkem, bez brady (tmavě zelená).
4.2 – sekery se kladívkovitým tloukem s hříbkem, s bradou (fialová).

Bulharsko

Česká republika

Dánsko

Maďarsko

Polsko

Rusko

Švédsko

Ukrajina


Poděkování

Článek by nevznikl bez pomoci kolegů a badatelů, kteří pomohli sběru artefaktů a publikované literatury. Jmenovitě pomohli Vjačeslav Baranov (Archeologický institut NANU, Kyjev), Paulius Bugys (Univerzita Klaipėda), Michal Holeščák (SAV Nitra), Kristián Jócsik (Univerzita Nitra), Sergej Kainov (Státní historické muzeum, Moskva), Piotr Kotowicz (Historické muzeum, Sanok), Marika Mägi (Univerzita Tallinn), Mikalai Plavinski (Univerzita Varšava), Jurij Puhovolok (Archeologický institut NANU, Kyjev), Gustav Solberg (Kodaňská univerzita), Frigyes Szücsi (Muzea krále sv. Štěpána, Székesfehérvár), Alexandra Ščedrina (Lomonosova univerzita, Moksva), Artūrs Tomsons (Arheostudija.lv) a Sergej Vladimirov (Muzeum Divnogorje). Všem srdečně děkujeme za pomoc!

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na PatreonuBuymeacoffee nebo Paypalu.


Literatura

Aleškovskij 1960 = Алешковский, М. Х. (1960). Курганы русских дружинников XI-XII вв. // Советская Археология 1, 70-90.

Alichova 1969 = Алихова, А. Е. (1969). Среднецнинская мордва. Материальная культура среднецинской мордвы VIII-XI вв., Саранск.

Artěmjev 1994 = Артемьев, А. Р. (1994). Орнаментированные топоры из раскопок средневекового Новгорода // Новгород и Новгородская земля: История и археология 8, Новгород, 156-166.

Aspelin, J. R. (1877). Muinaisjaannoksia Suomen Suvun Asumus-Aloilta, Jarjestanyt Ja Valtioavulla Julkaissut, 3, Rauta-aika, Helsinki.

Aspelin, J. R. (1884). Muinaisjaannoksia Suomen Suvun Asumus-Aloilta, Jarjestanyt Ja Valtioavulla Julkaissut, 5, Rauta-aika, Helsinki.

Atgāzis, Māris (1964). Latgaļu 9.—12. gs. cirvji. In: Arheoloģija un etnogrāfija 6, Rīga, 105-125.

Atgāzis, Māris (1998). Tuvcīņas ieroči senajā Latvijā 10.-13. gadsimtā, Riga : Latvijas Universitāte.

Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.- 13. gadsimtā, Rīga.

Banasiewicz-Szykuła, Ewa – Mączka, Grzegorz (2019). Grody Lubelszczyzny od XI do XIV wieku, Lublin.

Baranov – Ivakin 2020 = Баранов, В. І. – Івакін, В. Г. (2020). Поховальні комплекси зі зброєю могильника Острів (за матеріалами археологічних досліджень 2017—2019 рр.) // Археологія і давня історія України 35, 300-320.

Bartošková, Andrea (1986). Slovanské depoty železných předmětů v Československu, Praha.

Beleckij 2020 = Белецкий, С. В. (2020). Топор с изображением древнерусского княжеского знака из окрестностей Чернигова // «На одно крыло — серебряная, На другое — золотая…» Сборник статей памяти Светланы Рябцевой, Кишинэу, 311-313.

Blifeld 1977 = Бліфельд, Д. І. (1977). Давньоруські пам’ятки Шестовиці, Київ.

Blomqvist, Ragnar – Mårtensson, A. W. (1963). Thulegrävningen 1961. Archaeologica Lundensia – Investigationes de antiqvitatibus urbis Lundae II, Lund.

Bodjanskij 1971 = Бодянський, О. В. (1971). Знахідки епохи Київської Русі у Надпоріжжі // Середні віки на Україні, Вип. 1, Київ, 196-199.

Brøndsted, Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII, 81–228.

Bøe, Johannes (1940). Viking Antiquites in Ireland. Viking Antiquities in Great Britain and Ireland III, Oslo.

Buko, Andrzej (2014). Bodzia: A Late Viking-Age Elite Cemetery in Central Poland, Boston-Leiden.

Colardelle, Michel – Verdel, Éric (1993). Les Habitats du lac de Paladru (Isère) dans leur environnement, Paris.

Danič 2015 = Данич, А. В. (2015). Классификация средневековых топоров Пермского Предуралья // Труды КАЭЭ ПГГПУ 10, Пермь, 71–124.

Darkevič 1961 = Даркевич, В. Л. (1961). Топор как символ Перуна в древнерусском язычестве // Советская археология 4, 91–102.

Degtjar 1984 = Дегтярь, А. К. (1984). Комплекс из погребения воина у с. Кочеток на Северском Донце // Советская Археология 2, 239-243.

Fedorov 1953 = Федоров, Г. Б. (1953). Городище Екимауцы // Краткие сообщения о докладах и полевых исследованиях Института истории материальной культуры 50, 104-126.

Fodor, István (1981). Honfoglaláskori sír Doroszlón. In: Communicationes archaeologicae Hungariae 1, 149-164.

Gáll, Erwin (2021). The state of the archaeological research of the 9th/10th‒11th centuries in Moldavia (Romania). Some remarks on funerary places and stray finds in connection with axes. In: Studia ad Archaeologiam Pazmaniensia 18, Budapest, 253‒278.

Gintautaitė-Butėnienė, Eugenija – Butėnas, Eugenijus (2002). Laivių kapinynas. In: Lietuvos archeologija 22, 9-198.

Głosek, Marian (1996). Późnośredniowieczna broń obuchowa w zbiorach polskich, Warszawa – Łódź.

Goldina 2012 = Голдина, Р. Д. (2012). Неволинский могильник VII-IX вв. в Пермском Предуралье, Ижевск.

Griciuvienė, Eglė (2005). Žiemgaliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Semigallians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.

Griciuvienė, Eglė (2007). Sėliai : Baltų archeologijos paroda : katalogas = The Selonians : Baltic archaeological exhibition : catalogue, Vilnius.

Griciuvienė, Eglė (2009). Kuršiai. Genties kultūra laidosenos duomenimis. Katalogas = The Curonians. Tribe Culture According to the Burial Data. Catalogue, Vilnius.

Hallinder, Pär (1986). Streit- und Arbeitsaxte. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:2: Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, Stockholm, 45–50.

Heindel, Ingo (1992). Äxte des 8. bis 14. Jahrhunderts im westslawischen Siedlungsgebiet zwischen Elbe/ Saale und Oder/ Neisse. In: Zeitschrift für Archäologie 26, 17-56.

Hilberg, Volker (2022). Haithabu 983-1066. Der Untergang eines dänischen Handelszentrums in der späten Wikingerzeit. Die Ausgrabungen in Haithabu 19, München.

Holeščák, Michal (2015). Early medieval arrowheads from the area of todays Slovakia. In: Cosma, Călin (ed.). Warriors, weapons and harness from the 5th–10th centuries in the Carpathian Basin, Cluj-Napoca, 299–306.

Holubev 2017 = Голубєв, А. М. (2017). Два нових салтово-маяцьких кремаційних могильники навколо с. Суха Гомільша на Харківщині // Археологія № 1, 74-79.

Husár, Martin (2014). Žrďovo-bodné zbrane včasného stredoveku v Karpatskej kotline. 1. diel, Typológia a jej vyhodnotenie, Nitra.

Hübener, Wolfgang (1980). Eine Studie zu den Beilwaffen der Merowingerzeit. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 8, 65-127.

Chalikov 1985 = Халиков, А. Х. (1985). Культура Биляра, булгарские орудия труда и оружие X–XIII вв., Москва.

Chanenko 1902 = Ханенко, Б. И. (1902). Древности Приднепровья 5. Эпоха славянства (VI-XIII в), Кіевъ.

Istvánovits, Eszter (2003). A Rétköz honfoglalás és Árpád-kori emlékanyaga, Nyíregyháza.

Izmajlov 1997 = Измайлов, И. Л. (1997). Вооружение и военное дело населения Волжской Булгарии X – начала XIII вв, Казань.

Jansson, Ingmar (1988). Wikingerzeitlicher orientalischer Import in Skandinavien. In: Bericht der Römisch-Germanischen Kommision 69, 564-647.

Jotov 2004 = Йотов, Валери (2004). Въоръжението и снаряжението от Българското средновековие VII— XI в., Варна.

Jotov – Pavlova 2004 = Йотов, Валери – Павлова, Ваня (2004). Българите и техните съседи през V–Х век. Каталог, Варна.

Juvenaljev – Juvenaljev 2015 = Ювенальев, Ю. Ю. – Ювенальев, С. Ю. (2015). Культура суваро-булгар. История предметов вооружения, Чебоксары.

Kainov 2012 = Каинов, Сергей (2012). Украина, Чернигов. Курган «Гульбище» // Меч и златник. К 1150-летию зарождения древнерусского государства. Каталог выставки. Ред.-сост. Д.В. Журавлев, В.В. Мурашева, Москва, 102-7.

Kainov 2019a = Каинов, С. Ю. (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.

Kainov 2019b = Каинов, С. Ю. (2019). «Большой» меч из Чёрной могилы (предварительные итоги нового этапа изучения) // Земля наша велика и обильна : сборник статей, посвященный 90-летию А. Н. Кирпичникова. Отв. ред. С.В. Белецкий, Санкт-Петербург, 125-139.

Kainov – Singh 2016 = Каинов, С. Ю. – Сингх, В. К. (2016). Деревянный чехол топора с Троицкого раскопа // Новгород и Новгородская земля 30, 196–203.

Katalog 1896 = Katalog der Ausstellung zum X archäologischen Kongress in Riga 1896, Riga 1896.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Kiss, Attila (1977). Avar cemeteries in county Baranya – Cemeteries of the Avar period (567-829) in Hungary 2, Budapest.

Kitzler Åhfeldt, Laila (2011). Några träfynd i Sigtuna under runstenstid. In: Situne Dei 2011, 49–60.

Kivikoski, Ella (1973). Die Eisenzeit Finnlands: Bildwerk und Text, Helsinki.

Kočkarov 2008 = Кочкаров, У. Ю. (2008). Вооружение воинов Северо-Западного Предкавказья VIII-XIV вв. (оружие ближнего боя), Москва.

Kočkurkina 2010 = Кочкуркина, С. И. (2010). Древнекарельские городища эпохи Средневековья, Петрозаводск.

Komarov 1974 = Комаров, К. И. (1974). Погребение дружинника во втором Пекуновском могильнике на Верхней Волге // Советская археология 3, 251–256.

Kostjukevič – Mahalinski 2021 = Костюкевич, А. В. – Магалинский, И. В. (2021). Опыт стабилизации и консервации боевого топора, найденного при охранных исследованиях Полоцка // Беларускае Падзвінне: вопыт, методыка і вынікі палявых і міждысцыплінарных даследаванняў, Наваполацк, 32-34.

Kotowicz, P. N. (2008). Nie tylko żeleźca. O rzadziej postrzeganych elementach średniowiecznych toporów. In: “Ad oderam fluvium”: księga dedykowana pamięci Edwarda Dąbrowskiego, Zielona Góra, 441–465.

Kotowicz, P. N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.

Kotowicz, P. N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Kouřil, Pavel (2006). Zu einigen Äußerungen der materiellen Nomadenkultur auf dem Mikulčicer Burgwall. K některým projevům nomádské hmotné kultury na mikulčickém hradě. In: Přehled výzkumů Archeologického ústavu AV ČR v Brně 47, Brno, 69–76.

Kovács, László (1980-1981). Die Waffen der landmehmenden Ungarn. Säbel, Kampfäxten, Lanzen. In: Mitteilungen des Archäologischen Instituts der Ungarischen Akademie der Wissenschaften 10-11, 243-255.

Kovalenko et al. 1986 = Коваленко, В. П. – Моця, А. П. – Ильяшенко, Э. М. – Покас, П. М. – Простантинова, В. В. (1986). Отчет о раскопках Чернигово-Северской экспедиции в 1985 г. Т. I. Науковий архів Інституту Археології Національної Академії Наук України. Ф. експедиції, No 1985/19.

Kryganov 1989 = Крыганов, А.В. (1989). Вооружение и войско населения салтово-маяцкой культуры (по материалам могильников с обрядом трупосожжения) // Проблемы археологии Поднепровья, Днепропетровск, 98-115.

Kryhanov 2012 = Криганов, Андрей (2012). Військова справа кочевників Північного Причорномор’я кінця IV – початку XIII століть, Суми.

Kucypera P. – Pranke P. – Wadyl S. (2011). Wczesnośredniowieczne toporki miniaturowe, Toruń.

Kulakov 1990 = Кулаков, В. И. (1990). Древности пруссов VI–XIII вв., Москва.

Kulakov 1993 = Кулаков, В. И. (1993). Культовое оружие балтов и славян X-XII вв. In: Slavia Antiqua 33, 115-130.

Kulakov 2016 = Кулаков, В. И. (2016). Изображения на плакированных серебром железных изделиях пруссов и куршей. In: Res Humanitariae XX, 10–30.

Kuniga, Ināra (2000). Kristapiņu kapulauks: 8. gs. beigas – 12. gs., Rīga.

LA 1974 = Latvijas PSR arheoloģija, Rīga.

Langó, Péter – Siklósi, Zsuzsanna (2013). 10. századi temető Balatonújlak–Erdő-dűlőn. In: Révész, László – Wolf, Mária (eds.). A honfoglalás kor kutatásának legújabb eredményei, Szeged, 143-160.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1982). Luistari II. The Artefacts, Helsinki.

Leppäaho, Jorma (1964). Späteisenzeitliche Waffen aus Finnland: Schwertinschriften und Waffenverzierungen des 9. – 12. Jahrhunderts ; ein Tafelwerk, Helsinki.

Liwoch, Radosław (2005). Militaria z dziewiętnastowiecznych badań w Podhorcach. In: Acta Militaria Mediaevalia I, Kraków – Sanok, 37-59.

Liwoch, Radosław (2018). Zabytki z wykopalisk Teodora Nieczuja-Ziemięckiego w latopisowym Pleśnisku (Podhorce na Ukrainie), Kraków.

Luňák, Petr (2010). Výzdoba velkomoravských železných předmětů, Brno: Masarykova univerzita.

Luňák, Petr (2018). Velkomoravské sekery, Brno: Masarykova univerzita.

Lušin 2019 = Лушин, Виктор (2019). К вопросу о дате Чёрной Могилы // История. Археология. Культура. Материалы и исследования. Отв. ред. М. Г. Моисеенко, Е. П. Токарева, Зимовники, 21-33.

Lysenko 1991 = Лысенко, П. Ф. (1991). Дреговичи, Минск.

Makarenko 1907 = Макаренко, Н. Е. (1907). Отчет об археологических исследованиях в Полтавской губернии в 1906 г. // ИАК 22, 38-90.

Makarov 1988 = Макаров, Н. А. (1988). Декоративные топорики из Белозерья // Памятники культуры. Новые открытия. 1987. Письменность, культура, археология, Москва, 455-460.

Makarov 1990 = Макаров, Н. А. (1990). Население русского Севера в XI–XIII вв. По материалам могильников восточного Прионежья, Москва.

Makarov 1992 = Макаров Н. А. (1992). Древнерусские амулеты-топорики // Российская археология, No 2, 41–56.

Makarov – Krasnikova 2022 = Макаров, Н. А. – Красникова, А. М. (2022). Суздальская знать погребения с оружием и всадническим // Российская археология, No 4, 110–120.

Makarov – Krasnikova – Erochin 2021 = Макаров, Н. А. – Красникова, А. М. – Ерохин, С. А. (2021). Первые результаты новых исследований могильника Гнездилово под Суздалем // Краткие сообщения Института археологии 264, 7-29.

Makarov – Zaiceva – Krasnikova 2013 = Макаров, Н. А. – Красникова, А. М. – Зайцева, И. Е. (2013). Парадный топорик с княжескими знаками из Суздальского Ополья // Фундаментальные проблемы археологии, антропологии и этнографии Евразии. К 70-летию академика А. П. Деревянко, Новосибирск, 435-444.

Malonaitis, Arvydas (2017). X–XIII a. kirviai: kai kurios jų formos ypatybės. In: Lituanistica 63, 1 (107), 17–28.

Malyšev 2021 = Малышев, А. А. (2021). Могильник Дюрсо. Каталог, Часть I, Москва.

Marek, Lech (2004). Przyczynek do poznania broni białej wrocławskiej piechoty z XIV–XVI wieku. In: Piekalski, Jerzy – Wachowski, Krzysztof (eds.). Wrocław na przełomie średniowiecza i czasów nowożytnych. Materialne przejawy życiacodziennego, Wrocław, 41–56.

Marek, Lech (2008). Broń biała na Śląsku XIV–XVI wiek, Wrocław.

Medvěděv 1958 = Медведев, A. Ф. (1958). А.Л. Монгайт. Старая Рязань // // Советская археология 1, 286-288.

Menšikov 2017 = Меньшиков, М. Ю. (2017). Секира Перуна или топор святого Олафа. Исторический контекст миниатюрных топориков (амулетов-топориков) в XI–XVII веках // Археология Подмосковья: Материалы научного семинара 13, 117-131.

Mongajt 1955 = Монгайт, А. Л. (1955). Старая Рязань, Москва.

Muralis, Vismantas (2014). Pušaloto kapinynas. In: Archeologiniai tyrinėjimai Lietuvoje 2013 metais, 154-155.

Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź.

Nicklasson, Påvel (2007). Vikingatida praktfynd från Broby i Lannaskede socken, Njudung, Småland. In: Fornvännen 102, 73-85.

Nevizánsky, Gabriel – Košta, Jiří (2012). Die Ausgrabung eines frühungarischen Reitergräberfeldes in Streda nad Bodrogom (okr. Trebišov/SK) in den Jahren 1926 und 1937. In: Bendeguz, Tobias (ed.). Die Archäologie der frühen Ungarn. Chronologie, Technologie und Methodik, Mainz, 113-143.

Nowotny, Elisabeth (2018). Thunau am Kamp – Das frühmittelalterliche Gräberfeld auf der oberen Holzwiese, Wien.

Paulsen, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.

Peets, Jüri (2003). The Power of Iron. Iron Production and Blacksmithy in Estonia and Neighbouring Areas in Prehistoric Period and the Middle Ages, Tallinn.

Plavinski 2010 = Плавінскі, М. А. (2010). Фарміраванне і эвалюцыя комплексу зброі бліжняга бою і засцерагальнага ўзбраення X—XIII стст. на тэрыторыі Беларусі, Мінск.

Plavinskij 2014 = Плавинский, Н. А. (2014). Узколезвийные топоры с профилированным обухом с территории Беларуси: вопросы происхождения и хронологии типа // Воинские традиции в археологическом контексте. От позднего латена до позднего средневековья, Тула, 74-88.

Pokrovskij 1895 = Покровскiй Ф.В. (1895). Курганы на границе современной Литвы и Белоруссiи // Труды Девятого Археологического съезда в Вильне 1893, 166-220.

Poláček, Lumír et al. (2021). Mikulčice 900. Atlas velkomoravské aglomerace, Brno.

Puhovolok 2006 = Пуголовок, Юрій (2006). Сокира давньоруського часу з околиць м. Хорол // Середньовічні старожитності Південної та Східної Європи: Тези доповідей, Чернігів, 142-143.

Radiņš, Arnis (1999). 10. – 13. gs. senkapi latgaļu apdzīvotajā teritorijā un Austrumlatvijas etniskās, sociālās un politiskās vēstures jautājumi, Rīga.

Raudonikas, W. J. (1930). Die Normannen der Wikingerzeit und das Ladogagebiet, Stockholm.

Ravdonikas 1934 = Равдоникас, В. И. (1934). Памятники эпохи возникновения феодализма в Карелии и Юго-Восточном Приладожье, Москва – Ленинград.

Revész, László (2022). A magyarok története a keresztény királyság megalapításáig. In: Ritoók, Ágnes – Simonyi, Erika (eds.). Az Árpádok országa, Budapest, 69-87.

Roslund, Mats (2016). Stridsyxor och sjöfågel : norrländska nätverk med Östeuropa under vikingatid och tidig medeltid. In: Lund Studies in Historical Archaeology 17, 235-252.

Saggau, H. E. (2006). Gehauene und geschnitzte Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig. In: Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig (Ausgrabungen in Schleswig. Berichte und Studien 17), Neumünster, 199–304.

Samokvasov 1915 = Самоквасов, Д. Я. (1915). Атлас Гочевских древностей, Москва.

Samokvasov 1916 = Самоквасов, Д. Я. (1916). Могильные древности Северянской Черниговщины, Москва.

Sankiewicz, Paweł – Wyrwa, A. M. (2013). Topory średniowieczne z Ostrowa Lednickiego i Giecza, Lednica.

Sedych – Zozulja 2018 = Седых, В. Н. – Зозуля, С. С. (2018). Раскопки Иоганна Аспелина в Тимерёво в 1872 году // Археология: история и перспективы, Ярославль, 133-149.

Selirand, Jüri (1980). Über das frühmittelalterliche Schmiedehandwerk in Estland. In: Offa 37, 208–218.

Serning, Inga (1960). Övre Norrlands järnålder, Umeå.

Schiørring, Ole (1978). Korset i øksen. In: Skalk 1978/6, 2829.

Smirnov 1963 = Смирнов, А. П. (1963). Ярославское Поволжье X-XI вв. по материалам Тимеревского, Михайловского и Петровского могильников, Москва.

Sorokin 1959 = Сорокин, С. С. (1959). Железные изделия Саркела— Белой Вежи // Труды Волго-Донской археологиче- ской экспедиции II, МИА 75, 135–199.

Söderberg, Anders (2017). Några „nyfynd“ ur museets magasin. In: Situne Dei 2017, 67-71.

Spicyn 1896 = Спицын, А. А. (1896). Курганы С.-Петербургской губернии в раскопках Л.К. Ивановского, Материалы по археологии России №20, СПб.

Spicyn 1905 = Спицын, А. А. (1905). Владимирские курганы // ИАК 15, 84-172.

Spicyn 1906 = Спицын, А. А. (1906). Отчет о раскопках, произведенных в 1905 г. И. С. Абрамовым в Смоленской губернии // ЗОРСА РАО VIII, СПб, 185-211.

Spinei, Victor (1985). Realităţi etnice şi politice în Moldova meridională în secolele X-XIII, Iaşi.

Stoumann, Ingrid (2009). Ryttergraven fra Grimstrup : og andre vikingetidsgrave ved Esbjerg, Ribe.

Struve, K. W. (1972). Ausgrabungen auf den slawischen Burgen von Warder, Kreis Segeberg, und Scharstorf, Kreis Plön. In: Archäologisches Korrespondenzblatt 2, 61-68.

Szücsi, Frigyes (2014). Avar kori balták, bárdok, szeekerecék és fokosok. Baltafélék a 6-8. századi Kárpát-medencében. In: Alba Regia 42, 113-186.

Ščedrina 2023 = Щедрина, А. Ю. (2023). Оружие Приладожских курганов из раскопок И.П. Крупейченко (коллекция Тихвинского музея) // Воинские традиции в археологическом контексте: от позднего Латена до позднего Средневековья. Сост. Ю. А. Кулешов – С. Ю. Каинов – Г. В. Баранов, Тула, 92-113.

Širouchov, Roman (2012). Prūsų ir kuršių kontaktai XI-XIII a. pradžioje archeologijos duomenimis, Klaipėda : Klaipėdos universitetas.

Šišlina et al. 2017 = Шишлина, Н. И. et al. (2017). Радиоуглеродное AMS-датирование экспонатов Исторического музея: результаты и обсуждение // Известия Самарского научного центра Российской академии наук, Т. 19. № 3 (2). Отв. ред. Ю.П. Аншаков, Самара, 398– 405.

Šmidt 1957 = Шмидт, Е. А. (1957). Курганы XI-XIII вв. у д. Харлапова в смоленском Поднепровье // Материалы по изучению Смоленской области 2, 184-280.

Šnore – Zaids 1957 = Шноре, Э. Д. – Зейдc, Т. Я. (1957). Нукшинский могильник. Материалы и исследования по археологии Латвийской ССР, Рига.

Šramko 1962 = Шрамко Б. А. (1962). Древности Северского Донца, Харьков.

Tallgren, A. M. (1918). Collection Zaoussailov au Musee Historique de Finlande a Helsingfors. Vol. II, Helsingfors.

Tallgren, A. M. (1925). Zur Archäologie Eestis II, Dorpat.

Terskij 2011 = Терський, C. В. (2011). Озброєння дружинника X-XI ст. на Волинських землях за археологічними джерелами // Україна: культурна спадщина, національна свідомість, державність 20, Львів, 655-668.

Thunmark-Nylén, Lena (1995). Die Wikingerzeit Gotlands I : Abbildungen der Grabfunde, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Torgojev – Achmedov 2016 = Торгоев, А. И. – Ахмедов, И. Р. (2016). Путешествие Ибн Фадлана: Волжский путь от Багдада до Булгара, Москва.

Tõnisson, Evald (1974). Die Gauja-Liven und ihre materielle Kultur (11. Jh. – Anfang 13. Jhs.) : ein Beitrag zur ostbaltischen Frühgeschichte, Tallinn.

Török, Gyula (1962). Die Bewohner von Halimba im 10. und 11. Jahrhundert, Budapest.

Török, Gyula (1998). Das awarenzeitliche Gräberfeld von Halimba, Debrecen-Budapest.

Vajcjachovič 2021 = Вайцяховіч, А. В (2021). Вярхоўя Пцічы у Х—ХІ стст. (па матэрыялах даследаванняў курганных могільнікаў) // Археологія і давня історія України 2021, 1, 242-258.

Vasjuta 2016 = Васюта, Олег (2016). Курган Чорна Могила в історичних дослідженнях минулого та сучасності // Сіверянський літопис, № 6, 3-18.

Vilcāne, Antonija (1996). Višķu Maskavas kapulauks (8.-12. gs). In: Arheoloģija un etnogrāfija 18, Rīga, 162-180.

Vladimirov 2017 = Владимиров, С. И. (2017). Вооружение и военное дело населения Доно-Донецкой лесостепи во второй половине VIII – начале X вв.: салтово-маяцкая культура, Воронеж.

Vlasatý, Tomáš (2014). Sekery s proděravělou čepelí. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/sekery-s-krizem/.

Vlasatý, Tomáš (2015). Organická pouzdra na sekery 9.-12. století. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/pouzdra-na-sekery/.

Vlasatý, Tomáš (2020a). Plechová pouzdra na sekery. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/plechova-pouzdra-na-sekery/.

Vlasatý, Tomáš (2020b). Středověké evropské kostěné sekery. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/stredoveke-evropske-kostene-sekery/.

Vlasatý, Tomáš (2022). Sekera „z muzea ve Falköpingu“. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2023-02-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/sekera-z-muzea-ve-falkopingu/.

von Hessen, Otto (1971) Durchbrochene italisch-langobardische Lanzenspitzen. In: Frühmittelalterliche Studien 5, 37-41.

Voznij 2013 = Возний, І. П. (2013). Ударна зброя ХІІ – першої половини ХІІІ ст. з території Верхнього Прута та Середнього Дністра // Вісник Інституту археології 8, 53–64.

Westphal, Florian (2007). Die Holzfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 11, Neumünster.

Wiśniewski, Michał – Kotlewski, Leszek (2013). Archeologia autostrady. Badania archeologiczne w pasie budowy Autostrady A1 w granicach województwa kujawsko-pomorskiego. Katalog zabytków, Bydgoszcz.

Will, Mathias (2007). Die „heiligen Lanzen“ von Poing: Neues zu einem langobardischen Waffentyp. In: Acta praehistorica et archaeologica 39 (Wilfried Menghin zum 65. Geburtstag), Berlin, 181-193.

Wróblewski, Wojciech (2006). Aschenplätze – the forgotten burial rituals of the Old Prussians. In: Archeologia Lithuana 7, 221-234.

Yotov, Valery (2016). Traces of the Presence of Scandinavian Warriors in the Balkans. In: Androshchuk, F. – Shepard, J. – White, M. (eds.). Byzantium and the Viking world, Uppsala, 241-254.

Zariņa, Anna (2006). Salaspils Laukskolas kapulauks: 10.-13. gadsimts, Rīga.

Zlatkov, Metodi (2014). Axe from Neykovo. In: Tsar Samuil ( † 1014) in battle for Bulgaria, Sofia, 175-176.

Zozulja 2007 = Зозуля, С. С. (2007). Предметы вооружения Ярославского Поволжья X-XI вв., Москва.

Žeiere, Irita (2002). 1986.-1989. gada izrakumi Kokneses senkapos. In: Virse, I. L. (ed.). Latvijas arheoloģija. Pētījumi un problēmas, Latvijas vēstures muzeja raksti 8, Rīga, 201-236.

Žiganov 1961 = Жиганов, М. Ф. (1961). К истории мордовских племен в конце I тыс. н.э. (могильник у поселка Заря) // Советская археология 4, 158-178.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *