Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Kopí a sekera z velšského Caerwentu

Michael Hendry – Tomáš Vlasatý

Úvod

Následující příspěvek prezentuje výsledky osobního ohledání kopí a sekery z velšské lokality Caerwent, které provedl reenactor Michael Hendry v muzeu v Newportu (Newport Museum & Art Gallery) dne 22.6.2021. Tyto výsledky porovnáme s dosavadní literaturou.

Dle literatury byly oba předměty nalezeny při archeologickém průzkumu římského města Caerwent financovaném lordem Tredegarem roku 1910 (Ashby et al. 1911: 439). Město, rozdělené na 20 insulí (bloků), je kontinuálně obývané dodnes, což na místě generovalo různě datované předměty, včetně předmětů raně středověkých (Knight 1996: 51-61). Průzkum insuly XII, konkrétně římského domu č. XIX, na jehož ploše se v 6.-7. století rozprostíral kostel (Knight 1996: 56), vydal takových nálezů hned několik – v severní části centrální místnosti 10 byla nalezena sekera, v jihovýchodním rohu místnosti 12 pak kopí, nůžky a hrot šípu se zpětnými háčky. V místnosti 12 byly také nalezeny tři olověné kruhové destičky. Všechny předměty s výjimkou kopí a sekery jsou dnes považované za ztracené. Další raně středověké nálezy včetně mincí a pozoruhodné spony s kroužkem byly nalezeny v dalších insulích.

Jelikož se v těsné blízkosti (ca. 50 metrů) nachází kostel sv. Štěpána a Tathana, který může překrývat starší kostel existující od 10. století (Knight 1996: 59), a také rozsáhlé pořímské pohřebiště, řada autorů hovoří o možnosti, že nálezy z domu č. XIX pocházejí z „vikinského hrobu“ (Hinton 2005: 120; Knight 1996: 56-9; Redknap 2000: 95-8). Tuto možnost odiskutujeme v následující části tohoto příspěvku.

Pozice Caerwentu na mapě Velké Británie.

Rozložení lokality Caerwent. Zdroj: Knight 1996: Fig. 1.

Přehled zkoumaných římských staveb v insule XII. Zdroj: Ashby et al. 1911: Pl. LX.


Kopí

Kopí, nesoucí inventární číslo NPTMG: D2/43, se vyznačuje dlouhým hrotem rombického tvaru čepele a kosočtvercového průřezu. Celková délka, navzdory starší literatuře, která udávala 550 mm (viz Knight 1996: 58; Redknap 2000: 53), činí 580 mm, z čehož 480 mm zabírá čepel a 100 mm tulej. Maximální šířka čepele je 58 mm. Hrot je zkorodovaný a ztupený na šířku 4 mm. Krček je na nejužším místě široký 15,8 mm, zdá se být mírně facetovaný. Vnitřní průměr tulejky má šířku 18,4 mm. Váha dosahuje 0,477 kg. Pouhým okem nejsou patrné žádné vzory ve struktuře materiálu ani neželezné dekorace. Břity se zdají být mírně odbroušené. Exemplář patří mezi nejdelší kopí z území Velké Británie.

Knight (1996: 58) a po něm Redknap (2000: 53) zastávali názor, že kopí náleží k Petersenovu typu K. Při aplikování poměru výšky nejširšího bodu kopí vůči celkové délce, které pro třídění kopí navrhla Fuglesangová (1980: 30-1), je zřejmé, že toto kopí dosahuje poměru kolem 1 : 2,3, což z něj činí Petersenův typ M (Petersen 1919: 35), konkrétně variantu M1 dle Creutzové (Creutz 2003: 37). V typologii Solbergové odpovídá typu VII.3A (Solberg 1984: 88), u Atgāzise se jedná o typ B1 (Atgāzis 2019: 49), u Kirpičnikova, Seliranda a Thålinové skupina III (Kirpičnikov 1966: 7; Selirand 1975: 179; Thålin 1969).

Tento typ nacházíme v širokém pásu od Islandu po Rusko a je poměrně dobře ukotvený mezi 4. čtvrt. 10. a 3. čtvrt. 11. století (Hjardar – Vike 2016: 175; Petersen 1919: 35; Solberg 1984: 99-101). Při revizi datování Creutzová poznamenává, že kopí typu M v 10. století již určitě existovala, ale největší popularity dosáhla v 11. století a jejich přesah do 12. století nelze prokázat (Creutz 2003: 253). Redknapovo zařazení kopí do konce 9.-10. století (Redknap 2000: 53) tedy není zcela přesné, ale lze se shodnout s Knightovým závěrem 10. – 11. stoletím (Knight 1996: 58).

V Anglii nejsou kopí tohoto druhu zcela neznámá, přičemž nejbližším exemplářem je kopí z Londýna, uložené v Britském muzeu (inv. č. 1856,0701.1452; Williams 2014: 88, Fig. 21). Obdobných kusů však bylo nalezeno vícero a jsou hodnoceny jako výrobky 11. století (Morris 1983: 29-30).

Kopí z Caerwentu – porovnání kresby s fotografií.
Je patrné, že kopí je ve skutečnosti více zahrocené a má subtilnější krček.
Zdroj kresby: Knight 1996: Fig. 9. Fotografii pořídil Michael Hendry.


Sekera

Sekeru s inventárním číslem NPTMG: D2/904 lze definovat jako širokou sekeru. Lze podpořit Redknapův údaj, že maximální délka činí 126 mm (Redknap 2000: 53). Šíře čepele napříč je v současném stavu 117 mm, přičemž spodní hrot čepele je ulomený. Sekera disponuje až 29 mm širokým krkem. Při pohledu shora se čepel výrazně zužuje až po linii vloženého ostří, která je široká zhruba 18,4 mm. Ostří se v současné chvíli ztenčuje na ztupenou a okorodovanou hranku o tloušťce až 2,7 mm. Oko má vajíčkovitý tvar o přibližném rozměru 23 × 23 mm a uvnitř se stále nacházejí fragmenty dřeva, které nikdy nebylo analyzováno. Z oka směrem do čepele při pohledu shora vybíhá viditelný svár. Na bocích bylo oko osazeno dvěma páry trnů, přičemž spodní trny byly výraznější a vrchní – dnes chybějící – byly méně prominentní. Tlouk je plochý, vysoký asi 35 mm. Váha sekery: 0,269 kg. Stav roku 1911 byl výrazně kompletnější, jak ukazuje dochovaná fotografie (Ashby et al. 1911: Fig. 2).

Sekeru lze bez obtíží přiřadit k širokým sekerám střední velikosti (Westphalen 2002: 54, 59) a jde nepochybně o zbraň. Konkrétně náleží k Petersenovu typu M (Petersen 1919: 46), který je rozprostřený ve velké části Evropy od Islandu po Rusko. Ve Wheelerově kategorizaci sekera odpovídá typu VI (Wheeler 1927: 25), Kirpičnikov široké sekery řadí pod svůj typ VII (Kirpičnikov 1966: 20). Šíře krku a tlouku zkoumaného kusu dobře ukazuje, že se jedná o pokročilý exemplář, blízký variantám M2 a M3 (Atgāzis 1997: 55-9; Hjardar – Vike 2016: 175), na základě čehož můžeme vyloučit datování před 11. století. Tvarově nejbližší kusy bychom na základě baltského (Atgāzis 1997: 57-9; Kazakevičius 1996), irského (Halpin 2005: 365; 2010: 126) a skandinávského (Engberg 2009: 81; Solberg 2021) materiálu mohly řadit do období od 2. pol. 11. po 13. století. Teoreticky lze souhlasit s Knightovou poznámkou, že sekeru podobného tvaru můžeme nalézt i na výšivce z Bayeux (Knight 1996: 58).

Z Velké Británie je známo více než dvě desítky seker typu M, z nichž tucet pochází z řeky Temže u území dnešního Londýna (Wheeler 1927: 23-6). Za nejbližší kusy můžeme označit sekery z řeky Witham (Roesdahl et al. 1981: 161), řeky Temže (Wheeler 1927: 26, Fig. 10.5) a skotského jezera Loch Doon (Grieg 1940: 153, Fig. 69). Nutno poznamenat, že sám Wheeler tento tvar označuje za mladší, když navrhuje dataci po normanském záboru (Wheeler 1927: 26).

Sekera z Caerwentu.


Přílohy

Příloha 1: Všechny fotografie pořízené během ohledání.


Diskuze

Hlavní problém, kterému při zvažování možného hrobu z Caerwentu čelíme, je téměř úplná absence hrobového inventáře na velšském území v době vikinské. Jediný zdánlivě porovnatelný hrob pocházel z lokality Talacre, byl obložený kameny a obsahoval kopí a nůž (Redknap 2000: 94-6). Z tohoto vyplývá základní předpoklad, že hrob vybavený prvotřídními militáriemi by ve Walesu působil neobvyklým dojmem. Raně středověké hroby ve Walesu jsou běžně nacházeny bez milodarů (např. Redknap 2004: 154-5).

Na další nesrovnalost ukazuje samotná chronologie předmětů. Jak jsme ukázali, kopí můžeme s velkou mírou jistoty datovat mezi roky ca. 975-1075, zatímco sekera může být produktem 11.-12. století. V tomto období jsou však hroby na celém území dnešní Velké Británie a Irska prosté a obsahují minimum milodarů, pokud vůbec nějaké, neboť rozsáhlé inventáře kulminují v 9. a 1. pol. 10. století (Harrison – Ó Floinn 2014: 214-221; Paterson et al. 2014: 161-170; Redmond 2007: 69-120). S tím korespondují i typy mečů, kopí a seker, které se v těchto hrobech objevují. V této souvislosti je nutné zmínit, že nálezy tak mladých zbraní, jakými jsou kopí Petersenova typu M a sekery Petersenova typu M, jsou v tomto regionu Evropy nehrobové a vždy pocházejí z depotů nebo náhodných nálezů.

Jisté přehodnocení je na místě i proto, že sekera a kopí byly nalezeny zhruba 6-8 metrů od sebe, soudě na základě prvotní dokumentace (Ashby et al. 1911: 439). Z ní je rovněž patrné, že na ploše domu č. XIX nebyly nalezeny žádné kosti, jak by se mohlo zdát z Knightova popisu (Knight 1996: 56, 58). Obecně řečeno, situace místa je kvůli špatné a staré dokumentaci nepřehledná, ale na základě této naší revize je obtížné spojit zkoumané zbraně s hrobovým kontextem. Zdá se, předměty byly někdy v 11.-12. století záměrně či neúmyslně deponovány do útrob chrámu, který na místě stál v 6.-7. století a který vyrostl na základech římského domu. V té době se zhruba 50 metrů od místa uložení nacházela obytná zástavba (Knight 1996: 60). Nelze vyloučit, že šlo o jednu deponaci vytvořenou v pokročilém 11. či 12. století, avšak stejně pravděpodobnou možností je, že předměty byly do země uloženy v různých obdobích. Soudy, že „sekera a kopí v hrobě mohly doprovázet vikinga, který hledal buď integraci nebo výraz nadvlády tím, že byl pohřben na tamním hřbitově, nebo mohl být pohřbený domorodcem, který dodržoval vikinské zvyky“ (Hinton 2005: 120), jsou proto značně za hranicemi výpovědních možností zmíněných nálezů.

Kopí a sekera z Caerwentu.
Fotografii poskytlo muzeum v Newportu.


Poděkování

Ohledání zbraní roku 2021 by nebylo možné bez pracovníků muzea v Newportu, kterým tímto děkuji za ochotu. Vděčnost vyjadřujeme rovněž Bobovi Daviesovi, Alexovi Parrymu, Adamu Parsonsovi a Gustavu Solbergovi, kteří nás vybavili potřebnou literaturou.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Ashby, Thomas et al. (1911). Excavations at Caerwent, Monmouthshire, on the site of the Romano-British City of Venta Silurum, in the years 1909 and 1910. In: Archaeologia 62/2, 405–448.

Atgāzis 1997 = Atgāzis, Māris (1997). Āvas cirvji Latvijā. In: Archeologija un etnogrāfija XIX, Riga, 53-63.

Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.- 13.gadsimtā, Rīga

Creutz, Katrine (2003). Tension and tradition. A study of late Iron Age spearheads around the Baltic Sea, Stockholm: Stockholms universitet.

Engberg, Nils (2009). Arment et methóde de combat / Bewaffnung und Kampfeswiesse. In: Wamers, Egon (ed.). Les derniers Vikings. La Tapisserie de Bayeux l′archéologie/ Die letzten Wikinger. Der Teppich von Bayeux und die Archäologie, Frankfurt am Main, 70-86.

Fuglesang, Signe Horn (1980). Some Aspects of the Ringerike Style : A phase of 11th century Scandinavian art, Odense.

Grieg, Sigurd (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland. Part II: Viking Antiquities in Scotland, Oslo.

Halpin, Andrew (2005). The gallóglach axe revisited. In: Condit, T. – Corlett, Ch. (2010). Above and beyond : Essays in memory of Leo Swan, Bray, 361-372.

Halpin, Andrew (2010). Weapons and warfare in Viking-Age Ireland. In: Sheehan, J. – Ó Corráin, D. (2010). The Viking Age. Ireland and the West. Proceedings of the Fifteenth Viking Congress, Dublin, 124-135.

Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.

Hinton, D. A. (2005). Gold and Gilt, Pots and Pins: Possessions and People in Medieval Britain (Medieval History and Archaeology), Oxford.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2016). Vikings at War, Oxford – Philadelphia.

Kazakevičius, Vytautas (1996). Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław, 233–241.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Knight, J. K. (1996). Late Roman and Post-Roman Caerwent. Some Evidence from Metalwork. In: Archaeologica Cambrensis 145, 34-66.

Morris, C. A. (1983). A Late Saxon hoard of iron and copper alloy artefacts from Nazeing, Essex. In: Medieval Archaeology 27, 27–39.

Paterson, Caroline et al. (2014). Shadows in the sand : excavation of a Viking-age cemetery at Cumwhitton, Cumbria, Lancaster.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Redknap, Mark (2000). Vikings in Wales. An Archaeological Quest, Cardiff.

Redknap, Mark (2004). Viking-age Settlement in Wales and the Evidence from Llanbedrgoch. In: Hines, J. – Lane, A. – Redknap, M. (eds.). Land, sea and home: proceedings of a conference on Viking-period settlement, at Cardiff, July 2001, Leeds, 139-176.

Redmond, A. Z. (2007). Viking Burial in the North of England, Oxford.

Roesdahl, Else et al. (1981). The Vikings in England and in their Danish homeland, London.

Selirand, Jüri (1975). Estnische Gruppe der nordeuropäischen Lanzenspitzen mit damasziertem Blatt. In: TATÜ 24/2, Tallinn, 171–187.

Solberg, Bergljot (1984). Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Bergen : Universitetet i Bergen.

Solberg, G. H. (2021). Den Danske Økse. En analyse af Den danske Økses udbredelse, udvikling, brug og symbolvirke, København : Københavns Universitet.

Thålin, Lena (1969). En ångermanländsk spjutspets. In: Christiansson, H. – Hyenstrand, Å. (eds.). Nordsvensk forntid: studies in North Swedish Archaeology, Umeå, 185-196.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Wheeler, R. E. M. (1927). London and the Vikings. London Museum Catalogues, London.

Williams, Gareth (ed.) (2014). Vikings: Life and Legend, London.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.