Když v průběhu roku 2021 dostal můj kolega reenactor Joakim Pakkala příležitost prozkoumat depozit v bergenském muzeu, oslovil jsem ho, zda by pro potřeby tohoto blogu mohl zdokumentovat do té doby špatně publikovaný nález – štítové madlo z lodního hrobu z Myklebostu. Joakim a ochotní zaměstnanci muzea souhlasili a ve dnech 5. a 18. srpna 2021 proběhla osobní ohledání, jejichž výsledky jsou uvedeny v tomto článku. Článek je vytvořen s laskavým svolením pracovníků bergenského muzea.
Uvedení hrobu a inventáře
Norská lokalita Myklebost (též Myklebust, poblíž města Nordfjordeid) je v archeologických kruzích dobře známa zejména pro ohromný lodní hrob (tzv. mohyla I), kterou roku 1874 prozkoumal archeolog Lorange (kat. č. B2978-B3000). Loď z této mohyly je největší lodí, jejíž pozůstatky byly nalezeny na norském území (ca. 30 m na délku a 6,5 m na šířku). Z téže lokality jsou známy nejméně další 3 velké mohyly (Schetelig 1905: 5). Náš zájem se bude soustředit na mohylu II, která byla prozkoumána v letech 1902-3 Haakonem Sheteligem a která se nacházela severovýchodně od známější mohyly I. Mohyla měla průměr 32 metrů, byla vysoká 3,8 m a pro větší efekt byla navršena na mírném pahorku. Uvnitř mohyly se nacházelo celkem pět hrobů s různou datací; mohyla evidentně sloužila k pohřbívání po více než století.
Zakreslení mohyl v době jejich zkoumání. Zdroj: Schetelig 1905: Fig. 1.
Hrob I, který zde budeme dále popisovat, patří mezi mladší hroby z této mohyly (Shetelig navrhuje následující posloupnost hrobů: II, III, V?, I, IV; Schetelig 1905: 51-2). Základem hrobu I byl 7 metrů dlouhý až 2 metry široký člun, který byl na místě spálen a po němž zbyly četné nýty a hřeby (430-450 nýtů, 60 hřebů). V západním konci člunu byl dnem vzhůru uložen kotel, pod kterým se nacházely shromážděné spálené lidské kosti a korálek. Pod kotlem a v jeho okolí byla uložena skupina militárií a dalších předmětů – meč typu R, kopí, osm štítových puklic, madlo štítu, 21 šípů, váhy, kostěné hrací figurky a dva železné kroužky. Východně od této skupiny se nacházely další soubory předmětů, sestávající ze sekery, teslice, kladiva, rašple, nože, kování truhly, zámku s klíčem, kosy, brousků a neurčitého železného kování (Schetelig 1905: 11-6; Schetelig 1912: 186). Podle Fetta se v hrobu nacházela rovněž pila (Fett 1960: 6). V prostoru lodě byly roztroušeny psí kosti a jehla ze slitiny mědi, pocházející z brože. Předměty nalezené v hrobu byly darovány muzeu majitelem pozemku Johannesem O. Myklebustem a dostaly katalogové označení B5730. Pro úplnost je potřeba zmínit, že různí autoři označují hrob různě – Aaland (1909: 64-7) hovoří o hrobu č. 4, Fett jej označuje za hrob 6 (Fett 1960: 5) a Müller-Wille hrob nazývá “mohylou III” (Müller-Wille 1978: Abb. 8-10). V literatuře se hrob označuje za mužský, ačkoli toto určení bylo nepochybně učiněno na základě výbavy, nikoli dle identifikace kostí.
Schéma hrobu I z mohyly II. Zdroj: Schetelig 1905: Fig. 2.
Datace hrobu I se jistě pohybuje v 10. století (Sørheim 2018: 473), o čemž svědčí zejména přítomnost meče typu R (Müller-Wille 1978: Abb. 10.5). Meče tohoto typu jsou obecně řazeny do 2. a 3. čtvrtiny 10. století (Jones 2002: 19), případně 2.-4. čtvrtiny 10. století (Hjardar – Vike 2011: 169). Štítové puklice typu R562 jsou datovány do období 2. pol. 9. a 1. pol. 10. století (Hjardar – Vike 2011: 185; Solberg 1984: 95). Kopí Petersenova typu I dominují v 1. pol. 10. století (Hjardar – Vike 2011: 175; Solberg 1984: 94-5), zatímco sekery typu H jsou obecně přičítány 1.-3. čtvrtině 10. století (Hjardar – Vike 2011: 161). Při složení těchto údajů se 2. čtvrtina 10. století jeví jako nejpravděpodobnější datace hrobu I z mohyly II.
Část inventáře hrobu I z mohyly II. Zdroj: Müller-Wille 1978: Abb. 9.
Předchozí popisy štítového madla
Stejně jako fragment z Gokstadu (objev 1880, Nicolaysen 1882: 49, Tab. X.20), tak i nález z Myklebostu byl v době objevení považován za předmět neznámé funkce. Nejvýmluvnější svědectví zanechal archeolog Shetelig, a to hned ve třech svých pracech:
“Neznámý železný nástroj, rozbitý na mnoho kusů a v nekompletním stavu. Má tvar podélně rozpůlené železné trubky, uprostřed 2,5 cm šitoké a zužující se směrem k oběma koncům na šířku 1,5 cm. Nejvzdálenější části, dlouhé asi 6 cm, jsou na obou koncích ploché a ohnuté do pravého úhlu vůči zbytku. Tyto zploštělé konce nesou dva malé hřebíky, které pravděpodobně držely řemen. Celá vyklenutá strana je pokryta příčnými pásy z bronzového plechu o šířce zhruba 2,5 cm, ozdobených jednotným pletencem. Vzor byl vytlačen na souvislý bronzový pás, který byl následně nasekán na kusy o vhodné délce. Bronzové pásy jsou k železu připevněny pouze zahnutím za okraj. Původní délka celkového předmětu byla zhruba 70 cm.” (Schetelig 1903: 6)
“K nástrojům zřejmě přináleží poněkud záhadný kus […], jehož analogie zatím takřka neznáme. […] Na adresu určení tohoto nástroje se nemohu vyjádřit.” (Schetelig 1905: 14-6)
“Železný nástroj neznámého určení.” (Schetelig 1912: 168)
Kresebná rekonstrukce madla z Myklebostu. Zdroj: Shetelig 1912: Fig. 423.
Kresebná rekonstrukce madla z Myklebostadu. Zdroj: Shetelig 1905: Fig. 9.
Katalog Unimus dodnes užívá Sheteligův z roku 1903, avšak přináší dvě kvalitní fotografie (Unimus 2021). Ze současné podoby hesla katalogu vyplývá, že předmět je v oficiálních kruzích stále nerozpoznán. O tom svědčí absence v práci Hjardara a Vikeho (Hjardar – Vike 2011) a dalších komentátorů, například Fett předmět vůbec nezmiňuje (Fett 1960: 6). Nejaktuálnější zmínka v tištěné literatuře se navrací k původnímu Sheteligovu komentáři:
“70 cm dlouhá, rozpůlená železná trubka pokrytá ozdobným bronzovým plechem nevysvětlené funkce.” (Sørheim 2018: 280)
Je proto možné, že k prvnímu rozpoznání předmětu došlo až při zahrnutí do článku, vytvořeného autorem tohoto textu (Vlasatý 2020). V tomto textu byl uveden zběžný popis nálezu, literatura a analogie. Do dnešního dne nevíme o jiné tištěné či digitální práci, která by předmět stavěla do stejného světla.
Současný stav madla z Myklebostadu. Zdroj: Unimus 2021.
Popis
Základ madla tvoří vyklenutý jednodílný železný plát, který je zakončen plochými, špachtlovitými koncovkami dlouhými zhruba 6 cm. V současné chvíli je madlo rozlámáno na nejméně osm kusů o celkové délce 66 cm. Jedna špachtlovitá koncovka je zdestruována (stočena do vrtulky), a proto lze původní šířku odhadovat na přibližně 70 cm. Lépe zachovaná koncovka je ohnuta do pravého úhlu; obecně se zdá, že madlo bylo z povrchu štítu násilně vytrženo.
Pohledová i zadní strana lépe zachované koncovky a nejužší části madla. Fotografie pořídil Joakim Pakkala.
Pohledová i zadní strana lépe zachované koncovky a nejužší části madla. Fotografie pořídil Joakim Pakkala.
Celá vyklenutá (vnější) část madla byla původně potažena 2,5 cm širokými raženými pásky ze slitiny mědi. Pásky jsou zdobeny dvěma propletenými stuhami, tvořenými trojicemi linek. Shetelig ve svém nákresu navrhuje, že okraj pásků byl dodatečně zdoben jamkami. Pásky jsou zahrnuté do vnitřku kovového základu o několik milimetrů (5-6 mm), kde byly drženy dřevěnou výplní. Sheteligův návrh, že výrobce madla ozdobil “souvislý bronzový pás, který byl následně nasekán na kusy o vhodné délce“, se zdá být realistický, protože dekoraci lze nalézt také na zahnutých částech uvnitř železného základu. Špachtlovitá zakončení jsou zdobena odlišným způsobem – pletenci ve stylu Borre. Při osobním ohledání je možné napočítat 21 pásků, zatímco na původní Sheteligově kresbě jich spatřujeme až 31, což musí být přičteno autorově kreativitě. Tloušťka plechu ze slitiny mědi činí 1,5 mm, což je možné změřit na některých místech, kde pásky odstávají. Nejméně jedna část lépe zachované koncovky působí konstrastním dojmem a zdá se být pozlacená. Nejširší bod potaženého madla (střed) je u základny 2,5 cm široký a 1,5 cm vysoký, zatímco nejužší bod před špachtlovitými konci je široký 1,4 cm a 1,3 cm vysoký. Madlo je v současnosti pokryto vrstvou korozních produktů a konzervačních hmot.
Pohledová i zadní strana nejširší (středové) části madla s nýtem. Fotografie pořídil Joakim Pakkala.
Madlo bylo na podklad připevněno pomocí nýtů, které procházejí skrz potah a základ a které jsou špatně viditelné. Dva nýty jsou zřejmé na špachtlovitém konci a nejméně jeden další se nachází v nejširší části madla, kde se mohl podílet na upevnění puklice.
Pohledová i zadní strana méně zachovaných poloviny madla. Fotografie pořídil Joakim Pakkala.
Průřez madlem. Fotografie pořídil Joakim Pakkala.
Schématický nákres štítového madla z Myklebostu dle předlohy Vegarda Vikeho.
Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier. Větší rozlišení zde.
Všechny fotografie pořízené Joakimem Pakkalou v Bergenském muzeu lze stáhnout po kliknutí na následující tlačítko:
Analogie
Autor tohoto článku na jiném místě shromáždil 55 kovových pozůstatků skandinávských štítových madel (Vlasatý 2020), které se samovolně vyčleňují do dvou skupin:
1. madla upevněná trojlístkovými úchyty ze slitiny mědi.
Základem může být dřevěné madlo či kovová trubka s půlkruhovým průřezem. V případě kovové varianty jsou na trubku zpravidla nanesené dekorované pásky, tausované nebo plátované dráty. Konce madla jsou svedené do ostrých špic, které jsou překryty trojlístkovými úchyty. Těžiště této varianty leží v baltském prostoru a na staré Rusi. Madla s trojlístkovými úchyty jsou obecně velmi krátká, kolem 30-40 cm.
2. madla s rozšířenými, zploštělými konci.
Základem je vždy kovová trubka s půlkruhovým průřezem, která se směrem ke koncům zužuje, avšak konce samé jsou rozšířené do špachtlí podobným plošek, které jsou nanýtovány pomocí dvou nýtů a obvykle následně přetaženy plechem ze slitiny mědi, který nýty maskuje. Celý povrch těchto madel bývá překryt pásy ze slitiny mědi. Rozšíření této varianty nacházíme rovnoměrně v Norsku, Švédsku i Dánsku. Madla s rozšířenými konci zpravidla kopírují celý průměr štítu. Madlo z Myklebostu patří mezi dobré exempláře této skupiny.
Distribuce krátkých kovových madel s úchyty (modrá) a dlouhých madel s rozšířenými konci (oranžová).
Mezi nejbližší paralely madla z Myklebostu můžeme řadit nálezy z hrobů Bj 736 a 504/536 z Birky, Rendsu, Nessu a Gokstadu, které se stále vykazují kovovým základem, který je potažen plechem ze slitiny mědi. Pro úplnost je možné zmínit také nálezy z hrobu Bj 561 z Birky a sídlištní nález z téže lokality, které reprezentují nezdobené špachtlovité konce madel (Vlasatý 2020).
Nálezy z kostrového hrobu Bj 736 patří mezi nejlépe zachovalé. Dva štíty, které ležely přes sebe, se v literatuře označují jako “severní” a “jižní” (Arbman 1943: 259-261). Puklice, které mají průměry 15 a 14,5 cm a výšky 7 a 6,5 cm, jsou nezdobené a patří k typu R562 (Arbman 1940: Taf. 15). Rukojeti jsou takřka kompletní – tvoří je železný základ, který je ozdoben dekorovanými pásky ze slitiny mědi a vyplněn dřevem (Arbman 1940: Taf. 19.9). Arwidsson (1986: 39) uvádí, že madla jsou vyrobena z topolového dřeva. Šířka madel je v nejužším místě 1,1 cm, v nejširším přes 2 cm. V jednom z madel se našel kroužek se svorkou, který byl připevněn pouze k železnému základu a neprocházel skrze desku štítu. Délka madel odpovídá velmi přibližně 77-80 cm, což představuje maximální průměry štítů. Okraje štítů byly kolem dokola nahusto posety železnými svorkami, kterých podle katalogu SHM bylo u severního štítu 54, u jižního štítu přes dvacet. Svorky jsou podle katalogu SHM pocínovány. Pod svorkami byly nalezeny fragmenty oboustranného potažení kůží (Arwidsson 1986: 40). Nezdá se, že by rozšířené koncovky madel byly současně snýtovány se svorkami – koncovky se svorkám spíše vyhýbají. Spolu se štíty byl v hrobu nalezen meč typu H, sekera typu G, kopí typu I a poměrně archaické třmeny se stáčeným krčkem. Díky těmto nálezům je možné hovořit o dataci do 1. pol. 10. století, či možná dokonce 1. čtvrt. 10. století, vzhledem ke stáří třmenů a přítomnosti sekery typu G.
Kovové komponenty štítů z hrobu 736 v Birce.
Zdroj: Arbman 1940: Taf. 15; Arbman 1943: Abb. 210; katalog SHM; Arbman 1940: Taf. 19.9.
Detail madla štítu z Bj 736. Autor fotek: Viktor Brolund.
V kostrovém hrobě 504/536 byl nalezen fragment železného madla, který je ozdoben dekorovanými pásky ze slitiny mědi a omotaný kůží a textilem (Arbman 1943: 146-147, Abb. 92-93). S madlem může souviset také “železné pásové kování o šířce 1,9 cm a délce 21,5 cm” (Arbman 1943: 147). Greta Arwidsson (1986: 39) uvádí, že štít byl vyroben z javoru, ale jelikož se zachovalo pouze madlo, nabízí se možnost, že javorové dřevo pochází z výplně železného madla, nikoli z desky štítu, která byla v Birce obvykle vyrobena ze dřeva jehličnanů. Bližší datace hrobu není možná; na adresu přiloženého kopí Thålin-Bergman pronáší, že se nejblíže blíží typům C a E, což by teoreticky znamenalo datování do 9. či 1. pol. 10. století (Thålin-Bergman 1986: 16).
Železný fragment madla pobitý dekorativním páskem ze slitiny mědi a omotaný kůží a textilem, hrob Bj 504 v Birce. Arbman 1943: Abb. 92-93.
Další luxusně provedený štít stejné konstrukce byl nalezen také v dánské lokalitě Rends (Brøndsted 1936: 122-3; Pedersen 2014a: 100-1; Pedersen 2014b: 98-99, Pl. 44). Sestává z nezdobené puklice typu R562 o průměru 16,5 cm a madla, které je tvořeno železným základem s charakteristickým potahem z ornamentálních pásků ze slitiny mědi. Madlo je rozpadlé do několika fragmentů, ale lze vyvodit celkový tvar a délku přibližně 70 cm. Potah na jedné koncovce není zachován a odhaluje nýty. Nejširší část madla je u základny 2,6 cm široká, nejužší 1,3 cm (Eisenschmidt 2004: 399). Společně se štítem byl v hrobu objeven meč typu X, konkrétně jeho starší varianty, což naznačuje, že nejpravděpodobnější datací hrobu je 1. pol. 10. století (Eisenschmidt 2004: 399).
Pozůstatky štítu z dánského Rendsu. Pedersen 2014b: Pl. 44.
Archeologicky doposud nepublikovaný, avšak nesmírně zajímavý a přínosný nález, představují dva štíty nalezené v mohyle v norském Nessu (Ts12156). Hrob, který byl nalezen roku 2010, ukrýval tělo muže starého 50-60 let, jež bylo uloženo do lodi; loď byla obehnána palisádou (Arntzen 2015). Muž měl na hlavě karetkovanou pásku, byl položen na vlněnou deku. U stehna byla nalezena dvaceticentimetrová spona s kroužkem. S mužem byl na onen svět poslána desetikilová kotva, udidlo, pozlacené přezky a nákončí, kotel, korálky, knoflík ze splétaného stříbrného drátu, šíp a závaží. U jeho nohou se pak nacházely dva štíty. Konzervátor Johan Arntzen v emailové konverzaci potvrdil, že štíty byly oboustranně potaženy kůží, která byla pomalovaná červenou barvou. Dále byly nalezeny dvě puklice typu R562 a přinejmenším u jednoho štítu bylo nalezeno téměř kompletní madlo se železným jádrem, které bylo pobito kruhy zdobenými pásy plechu ze slitiny mědi. Pásky byly široké zhruba 2,5 cm. Okraj štítu byl zdoben souvislou vrstvou tenkého a na některých místech zdobeného plechu ze slitiny mědi, který byl v pravidelných rozestupech přichycen svorkami. Nýty v těchto svorkách byly železné. Kovové okraje jsou velmi neobvyklé a potenciálně zahrnují nálezy z Laxare (Thunmark-Nylén 2006: 319), Tuna Alsike 4 (Arne 1934: 30, Taf. X.6) a Ivla Ödegård (Svanberg 2003: 192), přičemž nález z Nessu je jediným příkladem z doby vikinské, který má průřez písmene U. Autor zastává názor, že nálezy z Laxare a Tuny Alsike pravděpodobněji pocházejí ze zdobených věder. Hrob je řazen do 10. století (Vedeler 2014: 42). O tomto nálezu referuje náš článek Zdobený štít z norského Nessu (Vlasatý 2023).
Dekorativní pásky aplikované na madle štítu z Nessu. Zdroj obrázku: Johan Arntzen.
Pozůstatky madla z Nessu (Ts12156). Zdroj obrázku: katalog Unimus.
Geograficky nejbližší analogií myklebostského exempláře představuje fragment nalezený v dobře známé mohyle v Gokstadu (C10455; Nicolaysen 1882: Pl. X.20), která je datovaná k roku 905 (Hjardar – Vike 2011: 185). Fragment má délku 9,4 cm a v nejširším místě má šířku 2,3 cm. Železný základ je potažen velmi tenkým dekorativním plechem ze slitiny mědi, který je na řadě míst porušený a je možné vidět železný základ. Podle Kima Hjardara, který fragment osobně prozkoumal, je plech pouze ohnutý kolem železného základu a v podstatě maskuje nýty, které jsou pod ním ukryty. Anne Pedersen (2014a: 101) informuje, že fragment je pozlacený. V mohyle byl obsažen velký počet štítů, ale fragment není možné k žádnému z nich přiřadit.
Fragment madla z Gokstadu v nákresu, fotce a rekonstrukci.
Zdroj: Nicolaysen 1882: Pl. X.20 a katalog Unimus.
Závěr
Článek představil dosud nerozpoznané zdobené madlo štítu z Myklebostu, které unikalo pozornosti akademické obce po téměř 120 let. Madlo patří k nejprestižnější třídě štítů doby vikinské; štíty těchto kvalit se stávaly dary, byly velebeny v básních a konečně doprovázely raně středověké magnáty do posmrtného světa. V příspěvku jsme uvedli hned několik analogií, které pocházejí z Norska, Švédska i Dánska. Jejich podobnost je natolik nápadná, že by bylo teoreticky možné hovořit o jedné dílně. Datování lépe vybavených hrobů se zdobenými exempláři směruje do 1. pol. 10. století, přičemž spatřujeme nápadnou vazbu na štítové puklice typu R562. Kompletnější madla se pohybují kolem celkové délky 70-80 cm.
V rámci uvedené skupiny předmětů lze nález z Myklebostu porovnávat s několika vybranými paralelami. Dekorace špachtlovité koncovky je prakticky identická s nálezem z hrobu Bj 736, avšak kusy z Gokstadu a Nessu jsou také nápadně podobné. Jelikož koncovka madla z Rendsu je poničena, nelze se k podobnosti blíže vyjádřit, nicméně je patrné, že sdílí stejné podlouhlé obloučky. Hlavička, která se nachází na přechodu mezi špachtlovitou koncovkou a nejužší částí madla, je v případě nálezu z Myklebostu pokryta korozí a není vůbec viditelná. Případné pozlacení madla z Myklebostu by odpovídalo fragmentu z Gokstadu a teoreticky rovněž Nessu. Umístění nýtů na koncovce nad sebou je provedeno stejným způsobem u nálezů z Bj 736 a Gokstadu. Nýty jsou viditelné a nebyly umístěny pod potah, což je řešení podobné nálezu z Bj 736, zatímco u gokstadského fragmentu jsou nýty schovány pod plechem. Pokud jde o pásky zdobící madlo, identický ornament vykazuje madlo z Rendsu a kusy z hrobů Bj 504/536 a 736 jsou variancemi podobných pletenců. Oproti tomu dekorace pásků madla z Nessu je nejvzdálenější analogií.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.
Literatura
Aaland, Jacob (1909). Nordfjord fraa gamle dagartil no. Del II. Deieinskilde bygder:1. Eid-Hornindalen, Bergen.
Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.
Arne, T. J. (1934). Das Bootgräberfeld Von Tuna in Alsike, Uppland, Stockholm.
Arntzen, Johan E. (2015). Historia om en gravhaug fra vikingtid på Ness i Hamarøy. In: Ottar 305 – 2015/2, 28-33.
Arwidsson, Greta (1986). Schilde. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:2: Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 38–44.
Brøndsted, Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.
Eisenschmidt, Silke (2004). Grabfunde des 8. bis 11. Jahrhunderts zwischen Kongeå und Eider : zur Bestattungssitte der Wikingerzeit im südlichen Altdänemark, Neumünster.
Fett, Per (1960). Førhistoriske minnei Fjordane,11-12: Eid prestegjeld og Hornindal prestegjeld, Bergen.
Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.
Jones, Lee A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge, 15–24.
Müller-Wille, Michael (1978). Das Schiffsgrab von der Île de Groix (Bretagne): ein Exkurs zum Bootkammergrab von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12, 48-84.
Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.
Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burialsin Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.
Pedersen, Anne (2014b). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burialsin Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.
Schetelig, Haakon (1903). Fortegnelse de til Bergens Museum i 1902 indkomne sager ældre end reformationen. In: Bergens Museums Aarbog 1903, No. 3, 3-39.
Schetelig, Haakon (1905). Gravene ved Myklebostad paa Nordfjordeid. In: Bergens Museums Aarbog 1905, No. 7, 3-53.
Schetelig, Haakon (1912). Vestlandske graver fra jernalderen, Bergen.
Solberg, Bergljot (1984). Norwegian Spear-Headsfrom the Merovingian and Viking Periods, Bergen : Universitetet i Bergen.
Sørheim, Helge (2018). Sentralbygd, tettsted, knutepunkt, by, Bergen.
Svanberg, Fredrik (2003). Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm.
Thålin-Bergman, Lena (1986). Übersicht der Speerspitzen von Birka. In: Greta Arwidsson (ed.). Birka II: 2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 15-20.
Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.
Vedeler, Marianne (2014). Silk forthe Vikings, Oxford – Philadelphia.
Vlasatý, Tomáš (2020). Méně známé aspekty vikinského štítu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-08-24]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/mene-zname-aspekty-vikinskeho-stitu/.
Vlasatý, Tomáš (2023). Zdobený štít z norského Nessu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-03-01]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/zdobeny-stit-z-norskeho-nessu/.
Unimus (2021). B5730. In: Unimus [online]. [2020-06-14]. Dostupné z: https://www.unimus.no/portal/#/search/things/freetext?value=B5730.
