Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Meč z belgického Maaseiku

PDF

Abstrakt

Meče z období 8.-12. století lze v Belgii považovat za mimořádné a špatně publikované nálezy a do dnešního dne bylo známo pouze 5 prokazatelných exemlářů, přičemž všechny byly vyzvednuty z vodních toků. Níže prezentovaný text představuje šestý kus, pocházející zřejmě z řeky Mázy z lokality Maaseik. Meč přináleží k tzv. typu Altjührden a lze jej rámcově datovat do 2. pol. 8. či počátku 9. století. Jílcové komponenty jsou zdobeny neobvyklou trubičkovou dekorací, která je známa u pouhých sedmi dalších mečů ze severozápadního Německa, Francie, Nizozemí a Švýcarska. Srovnání mečů zdobených touto formou dekorace ukazuje, že mohou být předstupněm mečů s křížově organizovanou jamkovou dekorací (zastoupené zejména Petersenovými typy E a T a meči kuronského typu), která byla v celoevropském prostoru používána po dobu tří století.


Úvod

Studium raně středověkých mečů na území dnešní Belgie trpí absencí aktualizované revize (nejaktuálnější soupisy viz v Geibig 1991 a Maczek 2016). Dokud neproběhne důkladné prozkoumání archivních fondů, tento nedostatek představuje neřešitelný úkol, jenž povede k neustálému recyklování identických informací. S vědomím, že jistě opomíjí nepublikované a nerozpoznané nálezy, autorský tým představuje 5 přesvědčivých nálezů mečů z území Belgie, které lze datovat do období 8.-12. století. Ze soupisu je patrné, že objevy jsou silně vázané na říční toky:

  • Meč nalezený roku 1934 v řece Šeldě u města Melle a uložený v Hasseho sbírce v antverpském muzeu (Bjørn – Shetelig 1940: 124; Hasse 1935: 203; Müller-Wille 1978: Kat. č. 37). K dispozici máme kromě textového popisu i velmi nekvalitní fotografii (Hasse 1935: Obr. II) a kresbu (Hasse 1939: 103). Je zřejmé, že jde o meč blízký Petersenovu zvláštnímu typu 8, tedy meč s rovnou záštitou a jednodílnou a mírně hrotitou hlavicí, která je připomíná prolnutí hlavic typů K a X (Petersen 1919: 111). Arbman meč zařadil k typu X (Arbman 1937: 228), Maczek a Müller-Wille k typu K (Maczek 2016: Kat. č. 3; Müller-Wille 1978: Kat. č. 37). Náleží ke Geibigovu kombinačnímu typu 6 (Geibig 1991: Kat. č. 815). Datace může směřovat do 9. či počátku 10. století.

  • Meč nalezený v řece Šeldě u města Temse a později uložený ve sbírce Raton v Paříži (Geibig 1991: Kat. č. 1402; Hasse 1935: 203-4). Jílec byl dle jediné dostupné kresby opatřen paraořechovou hlavicí (Oakeshott typ A) a rovnou záštitou (Oakeshott typ 1). V Geibigově klasifikaci meč odpovídá kombinovanému typu 16-I (Geibig 1991: 70-72). Analogické meče jsou datovatelné do období od 2. pol. 10. do 12. století (Hošek et al. 2019: 255-6); Tackenberg meč datuje do 11.-12. století (Tackenberg 1960: 19). Na čepeli se nacházel rovnostranný kříž a varianta nápisu ULFBERHT (Müller-Wille 1970: Kat. č. 5; Stalsberg 2008: Kat. B2).

  • Meč nalezený roku 1898 v řece Šeldě ve městě Dendermonde a dnes uložený v Královském armádním muzeu v Bruselu pod inv. č. 12420 (Bjørn – Shetelig 1940: 124; De Prelle de la Nieppe 1907; Geibig 1991: Kat. č. 456; Hasse 1935: 203, Obr. VI; Müller-Wille 1978: Kat. č. 37). Meč odpovídá Petersenovu zvláštnímu typu 2, což meč datuje do konce 8. a 1. pol. 9. století (Petersen 1919: 86). Takřka identická a dobře zanalyzovaná paralela byla nalezena v hrobu č. 10 ve Šlapanicích u Brna, a to v kontextu datovaném do 9. až začátku 10. století (Hošek et al. 2019: 250-2). Další blízké paralely pocházejí z prostoru Westminsterského paláce z Londýna (Dunning – Evison 1961) a z hrobu 30 na ålandské lokalitě Kvarnbacken (Kivikoski 1963: Taf. 9).

  • Roku 1884 byl v řece Šeldě ve městě Heusden (dnešní Destelbergen) nalezen meč, který byl následně uložen v Gentu (Bjørn – Shetelig 1940: 124; Müller-Wille 1978: Kat. č. 36). Nález je učebnicovým příkladem Petersenova typu L (Petersen 1919: 112-6), konkrétně Aksdalovy varianty I (Aksdal 2017: Kat. č. 51). V Geibigově klasifikaci meč odpovídá kombinovanému typu 7 (Geibig 1991: Kat. č. 876). Lze předpokládat dataci do 9., nejpozději do poloviny 10. století. Další meč typu L byl nalezen v nizozemském Wessemu poblíž belgických hranic (Willems – Ypey 1985).

  • V letech 1951/2 byl při bagrování řeky Mázy u ostrova Monsin ve městě Lutych nalezen meč, který je přechováván v Muzeu starověkých arkebuzírů ve městě Visé. Inv. č. 108.bmp 901K. Nakolik je autorům známo, meč zůstává akademicky nepublikován. Je ve velice dobrém stavu a jílcové komponenty sestávají z rovných, na koncích hraněných příček a pyramidovité hlavice. Velmi pravděpodobně jde o meč typu Altjührden či Immenstedt, což umožňuje dataci do konce 8. či začátku 9. století (Menghin 1980: 257). Za poskytnuté informace děkujeme Eddymu Bruyère.

Mapa 1: distribuce přesvědčivých nálezů mečů 8.-12. století z belgického území.

Kromě těchto kusů se v literatuře objevují ještě další meče, které nepochází z území Belgie, jsou obtížně ověřitelné anebo je lze vyvrátit. Z těchto vybereme některé významnější exempláře:

  • Ve Vikinském muzeu v Hamme se dle vyjádření konzervátora Andrého Van Bossche nachází celkem pět raně středověkých mečů. Všechny měly být objeveny roku 1906, přičemž čtyři měly být objeveny v řece Durme v Hamme, pátý meč byl nalezen v Šeldě v Moerzeke. Zaslaná fotografie ukazuje, že pouze tři typologicky spadají do období 9.-11. století. Jeden meč připomíná Petersenův typ M s charakteristickým roznýtováním řapu na podstavě. Druhým meč je konzervátorem označen za Petersenův typ K, ale fotografie nenabízí žádné detaily, které by umožnily potvrzení či vyvrácení. Třetí meč odpovídá Geibigovu kombinačnímu typu 12-I. Meče jsou prozatím oficiálně nepublikované a neověřené.

  • V Grand Curtiovu muzeu v Lutychu se nachází jeden nepublikovaný meč, který pochází ze soukromé sbírky Malengret-Lebrun. Inv. č. předmětu GC.ARM.12a.1975.42706. Jde o meč Petersenova typu H/I postrádající korunu hlavice. Předmět původně údajně pochází z Britských ostrovů, nikoli z Belgie. Za tuto informaci jsme vděčni Grand Curtiovu muzeu v Lutychu.

  • Meč z nelokalizovaného místa z řeky Šeldy (Geibig 1991: Kat. č. 1043; Oakeshott 1999: Obr. 26). Nemusí však pocházet z Belgie, jak uvádí Košta (Košta 2021: Kat. č. 3502). Pokud je pravým mečem, může stát blízko tzv. wallingfordské skupiny (Evison 1967), tj. anglo-skandinávské variantě mečů typu Z (Androshchuk 2014: 84-6).

  • Meč Petersenova typu X ze sbírky Lambert z Oudenaarde, vydražený roku 1926 do Německa (Geibig 1991: Kat. č. 916; Müller – Kölling 1990: 161, 361). Navzdory pokusům o lokalizaci do Belgie je původ nejasný.

  • Meč s nápisem ULFBERHT, hlavicí tvaru paraořechu a prohnutou příčkou údajně nalezený v řece Šeldě, posléze uložený ve sbírce Christensen v Kodani (Bruhn Hoffmeyer 1954: 7, Pl. IVe). Odpovídá Geibigovu kombinačnímu typu 12-I. Navzdory pokusům lokalizovat zemi původu jako Belgii (viz Geibig 1991: Kat. č. 1115; Maczek 2016: Kat. č. 6; Stalsberg 2008: Kat. B1) nelze místo původu jednoznačně prokázat. Dle Geibiga, Matzka a Müller-Willeho byl meč objeven v řece Máze (Geibig 1991: Kat. č. 1115; Maczek 2016: Kat. č. 6; Müller-Wille 1970: Kat. č. 5a).

  • Meče nalezené v řece Šeldě v lokalitě Wichelen (Rahir 1928: 188; Matzek 2016: Kat. č. 5). Jeden z nich údajně pocházel z „franské epochy“. Postrádáme jakékoli bližší údaje a obrazovou dokumentaci.

  • V řece Šeldě ve městě Dendermonde měly být nalezeny ještě dva další meče, jejichž vizualizaci postrádáme (Hasse 1935: 204; Maczek 2016: Kat. č. 1). Jeden z mečů měl být vybaven trojúhelnou hlavicí s tausií ze slitiny mědi, což zní jako věrohodný popis meče blízkého Petersenovu typu H/I či zvláštním typům 1 a 2. Tomuto neodporují další parametry z textového popisu. Podobné meče jsou známy ze sousedního Nizozemí (Maczek 2021).

  • Mezi meče vikinské epochy se v literatuře řadí i kus nalezený v řece Máze ve městě Statte-Huy a přechovávaný ve sbírce Pauliac v Armádním muzeu v Paříži (Hasse 1935: 204). Z přiložené schematické kresby je však patrné, že jde o meč Behmerova typu VI, který lze přibližně datovat do 6.-7. století (Behmer 1939).

  • Dýku a hlavici z Mechelenu, o nichž se Hasse prve domníval, že pocházejí z vikinské éry (Hasse 1935: 205), autor posléze sám přehodnotil jako nálezy z jiných období (Hasse 1939: 102).

  • Aksdal (Aksdal 2017: Kat. č. 52) jmenuje meč typu L z Dendermonde, který však neexistuje a vznikl chybou v rešerši.

Obr. 1: příklad meče z Belgie, nález z Dendermonde.
Zdroj: Královské armádní muzeum v Bruselu.

Z představeného soupisu vyplývá, že přesvědčivý raně středověký meč je v belgickém prostředí poměrně raritním úkazem. Pro srovnání můžeme uvést, ze sousedního Nizozemska je z období 8.-12. století známo zhruba 60 mečů (Vlasatý 2020a). Je proto naši milou povinností představit další, v pořadí šestý nález meče, který byl údajně nalezen v řece Máze u města Maaseik a který přetrvává v soukromé sbírce. Cílem tohoto textu je představit nález odborné a laické mezinárodní veřejnosti a zasadit ho do kontextu za pomoci nejnovější literatury.

Mapa 2: pozice města Maaseik na mapě Evropy.


Popis předmětu

Sběratel Guy Gramme z belgického města Amay dne 22. ledna 2005 nabídl panu Eugènovi Thirionovi meč, který byl údajně vybagrován z koryta řeky Mázy v belgickém městě Maaseik. Žádné bližší údaje o místě ani době nálezu nám nejsou známy. Pan Thirion meč zdokumentoval tím způsobem, že jej vyfotografoval, naměřil a pořídil jeho kresbu, načež meč předal sběrateli Henrimu Lehancovi z obce Ombret-Amay. Aby si pan Lehance mohl meč vystavit, pokusil o provizorní restaurování, která však nezastavila korozi artefaktu. Pořídil si přibližnou reprodukci a meč svěřil dalšímu sběrateli, jehož jméno autorskému týmu není známo. Po smrti pana Eugèna Thiriona se spoluautor Gianni Gava spojil s dědici a získal složku osmi fotografií a tří kreseb, kterou bychom chtěli v tomto článku se souhlasem rodinných příslušníků publikovat. Všechny poskytnuté fotografie si můžete stáhnout kliknutím na následující odkaz:

Celková délka meče v zachovaném stavu činí 90,2 cm, z čehož 72,4 cm připadá čepel a 17,8 cm na jílec. Celková hmotnost meče v zachovaném stavu je 1,2 kg. Čepel, jež má u záštity variující zachovanou šířku 4,8-5,4 cm, se plynuje zužuje a ve vzdálenosti 8 cm od konce je zachovaná šířka čepele 4 cm. Střed čepele vyplněn žlábkem, který sahá od záštity do vzdálenosti zhruba 10 cm od hrotu čepele. Žlábek se zužuje a je vyplněn damaskovými panely, tvořícími vzor SZ (viz Hošek et al. 2022: Fig. 44a). Maximální tloušťka čepele dosahuje 0,5 cm. Typologicky lze čepel přiřadit k Geibigovu typu 3, tedy mírně se zužujícím čepelím se zužovanými žlábky, které lze datovat do období od závěru 8. do 2. pol. 10. století (Geibig 1991: 86; Jones 2002: 22-3). Čepel svými proporcemi odpovídá skupině b dle Košty a Hoška, kterou lze definovat jako středně dlouhé a úzké čepele typické pro rané i pozdní karolínské období (Košta – Hošek 2014: 270).

Jílec je tvořený rovnými příčkami tvořícími záštitu a podstavu, na níž dosedá koruna hlavice. Příčky jsou fazetované a jejich středy probíhá zvýšené žebro. Konce záštity jsou zaoblené, konce podstavy jsou hraněné. Záštita je 10,5 cm dlouhá, 2,3 cm vysoká a čepel přečnívá o 2,7 cm na každé straně. Z rukojeti se do dnešních dnů zachoval pouze 10,5 cm dlouhý řap, který má u záštity šířku 3,2 cm, u podstavy 2,1 cm. Rukojeť nepochybně tvořila vícedílná organická střenka s následným omotáním (viz Vlasatý 2020b; 2021). Délka podstavy je 9,2 cm. Kompozitní hlavice je 5 cm vysoká a oba komponenty jsou rozděleny konstrastním materiálem ze slitiny mědi, který zvenčí působí jako perličkový pásek či stočený drát, ale ve skutečnosti může jít stejně dobře o plátek, jenž prokládá oba komponenty. Koruna má tvar nízké a mírně zaoblené pyramidy a zřejmě jí procházel řap, který byl pronýtován na jejím vrcholu. Jílcové komponenty umožňují bližší chronologické zařazení. V rámci Petersenovy typologie lze meč přiřadit k typu B (Petersen 1919: 61-3), konkrétně k variantě B2 podle Androščuka (2014: 42-4). V kontextu západní kontinentální Evropy se v německé literatuře pro varianty jílců Petersenova typu B používá pojmenování „typ Altjührden“ a „typ Immenstedt“, přičemž meč z Maaseiku spíše odpovídá typu Altjührden (Stein 1967: 78-9). V Geibigově klasifikaci patří meč ke kombinačnímu typu 1 (Geibig 1991: 25-31). Hrobová uložení mečů typu B jsou tradičně datovány do 2. poloviny 8. století (Jørgensen 1999: 134; Menghin 1980: 257), ale kritické práce posledních dekád ukazují, že ve Skandinávii a středovýchodní Evropě meče tohoto typu byly ukládány i v průběhu první poloviny 9. století (Androschuk 2014: 44-6; Hošek et al. 2019: 184-5, 205-6). V každém případě lze meč tohoto typu považovat za exemplář staršího karolínského horizontu.

Obr. 2: kresba meče z Maaseiku.

Obr. 3: detaily jílcových komponentů meče z Maaseiku.

Jílcové komponenty jsou ozdobeny velice neobvyklou formou dekorace, díky které je meč pozoruhodný. Do jádra železných komponentů byly vloženy široké trubičky ze slitiny mědi, které byly velmi pravděpodobně vyplněny emailem nebo kameny. Na příčkách je tento trubičkový dekor organizován v párech umístených do čtvercové mřížky o dvou řádcích a třech sloupcích; pravděpodobný počet trubiček na každé straně příčky je 6. Dekorace koruny hlavice není pro korozi snadno čitelná a pokud byla provedena na obou stranách identicky, tak se na každé straně nacházelo 6 trubiček organizovaných do tří sloupců a pěti řádků, přičemž středová čtveřice následovala nepravoúhlou mřížku.

Obr. 4: grafická rekonstrukce jílce meče z Maaseiku.
Autor: Diego Flores Cartes.


Analogie dekorace

Meč z Maaseiku zapadá do regionálně úzce vymezené skupiny, která byla užívána na území dnešní Belgie, Francie, Nizozemska, Švýcarska a severozápadní části Německa. Trubičkovou výzdobu sdílí pouze sedm dalších mečů, které dosud nebyly chápány jako jedna skupina a navzdory výjimečné umělecké kvalitě se nikdy nedočkaly kolektivní publikace. Meče jsou různých typů (Altjührden, Mannheim, Mannheim-Speyer), které velmi pravděpodobně koexistovaly v 2. pol. 8. a na začátku 9. století. U těchto mečů dovnitř železného jádra komponentů vloženy 0,15-0,2 cm dlouhé trubičky na bázi slitiny mědi (něm. Buntmetallrundeln) o rozličných průměrech (zhruba 0,2-0,95 cm vnějšího průměru). Trubičky jsou aplikovány v různých mřížkách (pravoúhlá, křížová) a jsou vyplněny emailem, kameny anebo jsou plné a výplň barevným materiálem postrádají. Na jednom meči se mohly uplatňovat vícebarevné výplně (červené, zelené). V případě použití barevných výplní mohly být výplně podloženy zlacenou fólií. Lze předpokládat, že takové meče mohly doprovázet garnitury zdobené podobným stylem (viz Vierck 1980: 482).

Obr. 5: rekonstrukce mečů s trubičkovou dekorací.
Svrchu, zleva: Maaseik, Bocholt-Lankern, Dorsten-Lembeck, Eggenstein-Leopoldshafen, Rheden / s’Hertogenbosch, Schortens, Souffelweyersheim, Thielle.
Autor: Diego Flores Cartes. Větší rozlišení zde.

Mapa 3: distribuce mečů s trubičkovou dekorací.

První exemplář pochází z hrobu 143 ze západoněmecké lokality Bocholt-Lankern (Lehmann 2015: 387-8, Taf. 34–37). Tento meč patří k typu Altjührden, takže tvoří dobrou paralelu meči z Maaseiku. Rentgen prokázal, že řap prochází oběma díly hlavice a byl roznýtován na vrcholu koruny (Lehmann 2015: Abb. 126). Trubičky mají průměr 0,2 cm a jsou zapuštěny cca 0,15 cm dovnitř komponentů (Lehmann 2015: 387-8). Na příčkách jsou trubičky orientovány do pravidelné mřížky o čtyřech řadách. Počet sloupců na záštitě je roven 20, na podstavě 18. Řady byly střídavě vyplněny zelenými a červenými vložkami z kamenů. Na koruně hlavice se trubičky nacházejí v pěti řadách, v počtu 3-12. Většina trubiček respektuje okraje jednotlivých jamek, ale některé jsou vytvořené tak, že jeden pásek je zkroucen do tvaru S nebo Ƨ a objímá dvě jamky současně. Nález je nyní uchováván v Archeologickém muzeu v Herne, inv. č. 1930:32, Grab 143, F 1. Hrob je datován do let 730-770 (Hernö 2007: 53; Lehmann 2015: 387).

Obr. 6: meč z lokality Bocholt-Lankern. Zdroj: Lehmann 2015: Abb. 125, Taf. 35.

Druhý exemplář pochází z hrobu 133 ze západoněmecké lokality Dorsten-Lembeck, náleží k typu Mannheim a je datován do let 730-800 (Lehmann 2015: 393-5, Taf. 47-49). Podstava a koruna jsou proloženy oválným plechem, který má perličkový okraj, jenž vystupuje vně. Záštita byla na koncích opatřena zdobnými nýty, které nyní absentují. Jílcové komponenty jsou zdobeny 0,5 cm širokou zlacenou folií s puncovanou výzdobou, jejíž pozůstatky se zachovaly na koruně hlavice. Na příčkách jsou folie organizovány do mřížek se sedmi vertikálními a jedním středovým horizontálním páskem; na koruně hlavice horizontální pásky absentují. Ve volných čtvercových plochách mezi pásky se nacházejí jamky vyplněné trubičkami. Trubičky mají vnitřní průměr 0,15-0,2 cm, zasahují zhrubna 0,15 cm hluboko do komponentů a jsou vyloženy zlatými foliemi, na nichž spočívají almandinové výplně. Nález je nyní uchováván v Archeologickém muzeu v Herne, inv. č. MKZ 4208,17c Grab 133, F 1.

Obr. 7: 3D sken meče z lokality Dorsten-Lembeck.

Třetí německý nález představuje dosud špatně publikovaný meč, nalezený roku 1982 ve štěrkovně Eggenstein-Leopoldshafen (Geibig 1991: Kat. č. 73). Meč dlouho přebýval v soukromé sbírce a v nedávné době jej kurátorka Astrid Wenzel z Bádenského zemského muzea v Karlsruhe odkoupila od dědiců původního nálezce (Landesarchiv Baden-Württemberg 2024). Meč lze zařadit pod typy Altjührden nebo Immenstedt. Koruna a podstava jsou proloženy plátkem ze slitiny mědi, který vně hlavice vystupuje s perličkovým okrajem. Příčky jsou fazetované, přičemž každá fazeta je zdobena trubičkami umístěnými do křížové mřížky. Na koruně jsou trubičky organizovány do řádků a počet trubiček se směrem vzhůru snižuje. Povaha trubiček je prozatím nejednoznačná, ale z dostupných fotografií se zdá, že do komponentů byly vloženy plné a nikoli duté trubičky ze slitiny mědi. Vrchní části trubiček jsou zřejmě upraveny tak, že tvoří motiv soustředných kruhů. Nelze však vyloučit i jiné možnosti. Předmět je nyní uchováván v Bádenském zemském muzeu v Karlsruhe, inv. č. 2017/96.

Obr. 8: meč z Bádenského zemského muzea v Karlsruhe.
Zdroj: Landesarchiv Baden-Württemberg 2024.

Čtvrtý a nejseverněji nalezený meč pochází z hrobu 410 z lokality Schortens (Rötting 1999: 238; Westphal 1999; 2002: 68-70). Typologicky lze tuto zbraň zařadit k typu Altjührden a celý hrob je datován do období let 730-770 (Westphal 1999: 70). Koruna a podstava nejsou proloženy plátkem ze slitiny mědi. Příčky jsou fazetované a na koncích hraněné, přičemž každá fazeta je zdobena trubičkami umístěnými do křížové mřížky. Středové trubičky jsou větší a nacházejí se v nich přihrádky ve tvaru písmene Y, které prostor kroužku dělí na třetiny. Rozmístění trubiček na koruně hlavici není přesně známo, lze očekávat kombinaci velkých i malých trubiček. Větší kroužky mají průměr 0,7 cm, menší mají průměr 0,3-0,4 cm. Materiál trubiček byl analyzován s tím výsledkem, že obsah medi činí 64,4-83,3 %, obsah zinku 11-17,1 %, obsah cínu 1,4-2,6 % (Westphal 1999: 251). Výplně trubiček se nezachovaly. Meč je uložen ve Státním muzeu pro přírodní vědy a ranou historii v Oldenburgu.

Obr. 9: navržená rekonstrukce jílce meče z lokality Schortens.
Zdroj: Westphal 2002: 68.

Pátý meč s analogickou výzdobou pochází z Nizozemska a jsou u něj uváděny dvě různé lokality – řeka IJssel ve městě Rheden (Bjørn – Shetelig 1940: 119-120; Ypey 1962-1963: 164) a řeka Máza poblíž města s’Hertogenbosch (Maczek 2021: 202). Typologicky lze tuto zbraň zařadit k typu Altjührden a je na základě analogií datován do 2. pol. 8. a 1. pol. 9. století (Maczek 2021: 202). Koruna a podstava jsou proloženy plátkem ze slitiny mědi, který vně hlavice vystupuje s perličkovým okrajem. Příčky jsou fazetované, přičemž každá fazeta je zdobena trubičkami umístěnými do křížové mřížky. Trubičky každé fazety jsou proloženy třemi většími kroužky, v nichž se nacházejí křížovité přihrádky. Podobná kombinace velkých i malých trubiček se nacházejí na koruně hlavice. Větší kroužky mají průměr 0,8-0,95 cm a zasahují do hloubky 0,15-0,2 cm, menší mají průměr 0,35 cm a zasahují do hloubky 0,15 cm (Ypey 1962-1963: 166). V některých menších trubičkách se zachovalo vyložení zlatou folií, na níž spočívají almandinové výplně. Meč je uložen v Národním muzeu v Leidenu, inv. č. RSH 1.

Obr. 10: meč s trubičkovou dekorací z Nizozemska.
Zdroj: Rijksmuseum van Oudheden 2024.

Šestým mečem je nález z říčního toku učiněný v alsaském městě Souffelweyersheim (Geibig 1991: Kat. č. 98; Menghin 1980: 232; Westphal 2002: 149-150). Meč náleží k typu Mannheim-Speyer (Müller-Wille 1982: 153) a je datovatelný do konce 8. nebo začátku 9. století (Westphal 2002: 150). Koruna je členěna na tři pole, které jsou rozděleny páry perličkových drátů ze slitiny mědi. Stejný perličkový pásek odděluje korunu od podstavy. Na spodní straně podstavy a obou stranách záštity spatřujeme ozdobné nýty s perličkovým okrajem, které drží zdobné pláty ze slitiny mědi. Okraje příček jsou zdobené lemujícími linkami provedené tausovaným drátem ze slitiny mědi. Ze stejného materiálu a stejnou metodou je zhotoven výplňový dekor jílcových komponentů, znázorňující vlnovky zakončené zvířecími hlavami či květy. V těchto zakončeních jsou umístěné trubičky ze slitiny mědi s almandinovými výplněmi. Meč je uložen v Zemském muzeu středního Porýní v Mohuči, inv. č. 3339.

Obr. 11: meč s lokality Souffelweyersheim.
Zdroj: Menghin 1980: Abb. 6.1; Westphal 2002: 149.

Poslední a značně přehlížený meč byl nalezen roku 1887 při povodni ve švýcarské řece Thielle (Boissonnas 1914: 18, Pl. XXV, Kat. č. 107), což z něj činí nejjižněji objevený nález. V 50. letech 20. století byl následně odprodán v galerii Fischer do sbírky E. A. Christensena do Kodaně (Bruhn Hoffmeyer 1968: Kat. č. 29, Obr. 9, 13), aby byl znovu prodán roku 2012 aukcí Bonhams (Bonhams 2024). V současnosti je nabízen k prodeji galerií David Aaron (Aaron 2024). Meč náleží k typu Mannheim-Speyer a je datovatelný do konce 8. nebo začátku 9. století. Jde o exemplář velmi podobný nálezu z lokality Souffelweyersheim – vidíme stejné členění hlavice a stejné způsoby dekorace jílcových komponentů. Tausie příček není čitelná. Trubičková dekorace vyplněná červeným materiálem je viditelná pouze na hlavici; každý lalok koruny hlavice je opatřený jednou trubičkou ze slitiny mědi.

Z britské soukromé sbírky je znám ještě jeden meč typologicky blízký Petersenovu typu B, který je možno zmínit (viz Petty – Hill 2023). Členění jílcové dekorace je podobné jako u meče z Dorsten-Lembecku, s tím rozdílem, že prostor komponentů je členěn vertikálními pásy stříbrné tausie, mezi nimiž se nacházejí páry trubiček. Existuje legitimní podezření, že se jedná o kvalitně provedený padělek, a proto s tímto exemplářem v článku více nepracujeme.

Obr. 12: meč z řeky Thielle. Zdroj: Bonhams 2024.

Barevné kameny v jílcích mečů jsou známy i ze 7. století (např. Lindqvist 1931: 375; Paulsen 1967: 88-9), ale zdá se, že popsaná skupina mečů je vůbec první, která začala aplikovat dekoraci sestávající z jamek organizovaných do křížové mřížky. Tradice jamkovaných jílců je v současné době datována do období od 1. pol. 9. století do 12. století a zahrnuje vývojovou větev s trajektorií od mečů Petersenova typu E po varianty Petersenova typu T, jež okrajově ovlivnila i další Petersenovy typy, které tuto obvykle dekoraci postrádají – typy H/I, X, W (Kainov – Novikov 2024: 185-198; Shchedrina 2018; 2021; Tomsons 2018; Zozulja – Kainov 2022). Ve světle našeho srovnání se však jeví, že tradice má své kořeny přinejmenším o generaci dříve, a to ve 2. pol. 8. století ve Franské říši.

Nejde přitom o zcela novou myšlenku. Již Geibig (1992-1993: 216-7) a Menghin (1980: 251) spojovali meče Petersenových typů D a E s mečem z Souffelweyersheimu, avšak spíše z důvodu tvaru a členění hlavice a přítomnosti zdobných nýtů na koncích příček. Průkaznému spojení obou skupin bránilo nedostatečné prozkoumání mečů Petersenova typu E, jakož i revize mečů s trubičkovou dekorací. Důležité východisko dalšího výzkumu nedávno přinesl Kainov ve své knize, která představuje nejlepší současnou studii mečů typu E: autor vymezil evoluční stupně Petersenova typu E a dokázal, že nejstarší meče typu E (tzv. ranná skupina E3) lze datovat již do 1. pol. 9. století, vycházejí z Petersových typů A a zvláštního typu 1 a jsou víceméně současné s meči Petersenova typu D (Kainov – Novikov 2024: 191-193).

Studium mečů s trubičkovou dekorací přináší následující zjištění, která naznačují, že tato skupina skutečně mohla posloužit jako jeden z ideových základů pro výrobu nejstarších mečů typů D a E v 1. pol. 9. století:

  • Meče zdobené trubičkovou dekorací po chronologické stránce ideálně předcházejí Petersenovy typy D a E. Dva meče zdobené trubičkami stojí blízko Petersenovu zvláštnímu typu 1, který je pokládán za tvarovou inspiraci typu E.

  • Jamková dekorace je dominantně navázaná na hlavice mečů vytvořených podle Geibigova konstrukce I, kdy je hlavice dvojdílná a řap prochází skrze obě její poloviny. Tento předpoklad splňují i téměř všechny meče zdobené trubičkovou dekorací.

  • Nejstarší meče typu E postrádají tausii mezi jamkami, což odpovídá většině mečů zdobených trubičkovou dekorací. Jeden meč zdobený trubičkami (Souffelweyersheim) má tausované lemovky při okrajích příček, které jsou známy z mladších variant Petersenova typu E.

  • Pravoúhlé členění mřížek a masivní trubičky ze slitiny mědi dobře odpovídají dekoraci jílců Petersenova typu D (zejména viz Kainov – Zozulja 2014; Schoknecht 1988). Křížová mřížka trubiček je ve své podstatě velmi podobná jamkové dekoraci Petersenova typu E, současně se podobá šachovnicovému členění tausované dekorace u mečů typu Mannheim-Speyer (viz Menghin 1980: 228), které jsou rovněž považovány za inspirační zdroj mečů typů D a E (Menghin 1976: 12).

  • Ve třech případech (Dorsten-Lembeck, Souffelweyersheim, Thielle) se na koncích příček objevují zdobné nýty držící ozdobné plechy. Tyto nýty jsou průvodním jevem mečů typů D a E.

  • Meče Petersenova typu D a některé varianty typu E mají široké fazetované příčky s hraněnými konci, což dobře odpovídá mečům Petersenova typu B a jeho kontinentálním variantám včetně typu Altjührden.

  • Meče zdobené trubičkovou dekorací pocházejí z regionu, o němž předpokládáme, že ve vývoji evropských mečů sehrával roli klíčového inovátora a distributora (viz též Müller-Wille 1982: 149).

  • Dva takřka identické příklady nejstarších mečů typu E pocházejí z kontinentální Evropy (viz Müller-Wille 1977: Kat. č. 83), což se v souboru pěti kusů jeví jako poměrově vysoké číslo. Teoreticky je možné, že meče s trubičkovou dekorací v následující generaci spolupodnítily vznik nejstarších mečů Petersenova typu E ještě na kontinentu, nikoli ve Skandinávii.

Obr. 13: návrh evoluce mečů s jamkovou dekorací v 8.-12. století.
Zdroj: Kainov – Novikov 2024: 193, 198, upraveno. Větší rozlišení zde.


Poděkování

Autorský tým by rád touto cestou poděkoval dědicům pana Eugèna Thiriona, kteří souhlasili s publikováním. Fotky své přibližné reprodukce pořídil pan Henri Lehance, kterému taktéž děkujeme. Za poskytnutí nepublikovaných údajů jsme vděčni následujícím badatelům a institucím: André Van Bossche (Vikinské muzeum, Hamme), Eddy Bruyère (Muzeum starověkých arkebuzírů, Visé), Jean-Luc Schutz (Grand Curtiovo muzeum v Lutychu) a Astrid Wenzel (Bádenské zemské muzeum, Karlsruhe). Zmínit musíme rovněž Diega Florese Cartese, který je autorem fantastických kreslených schémat.

Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na PatreonuBuymeacoffee nebo Paypalu.


Bibliografie

Aaron, David (2024). Viking Sword of Petersen Type D. In: masterart.com [online]. [2024-03-01]. Dostupné zde.

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok LXXX, 59–88.

Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Arbman, Holger (1937). Schweden und das karolingische Reich. Studien zu den Handelsverbindungen des 9. Jahrhunderts, Stockholm.

Behmer, E. G. (1939). Das zweischneidige Schwert der germanischen Völkerwanderungszeit, Stockholm.

Bjørn, Anathon – Shetelig, Haakon (1940). Viking Antiquities in Great Britain and Ireland. Part IV: Viking Antiquities in England with a Supplement of Viking Antiquities in the Continent of Western Europe, Oslo.

Boissonnas, Jean (1914). Collection Charles Boissonnas. Armes anciennes de la Suisse, Paris.

Bonhams (2024). A Rare Viking Sword Of Petersen Type D. In: bonhams.com [online]. [2024-03-01]. Dostupné zde.

Bruhn Hoffmeyer, Ada (1954). Middelalderens tveæggede sværd II, København.

Bruhn Hoffmeyer, Ada (1968). Gammelt jern. E. A. Christensens våbensamling, København.

De Prelle de la Nieppe, Edgar (1907). Une épée carlovingienne. In: Annales de la Société Royale d’Archéologie de Bruxelles 21, 81-96.

Dunning, G. C. – Evison, V. I. (1961). The Palace of Westminster Sword. In: Archaeologia 98, 123–158.

Evison, V. I(1967). A Sword From the Thames at Wallingford Bridge. In: The Archaeological Journal 124, 160–189.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Geibig, Alfred (1992-1993). Der Hort eines Edelmetallschmiedes aus der frühslawischen Siedlung Rostock-Dierkow. Die Schwertgefāßteile. In: Offa 49/50, 215-227.

Hasse, Georges (1935). Les Vikings en Belgique. In: Revue belge d’archéologie et d’histoire de l’art 5, 199-211.

Hasse, Georges (1939). A propos de Vikings. In: Bulletin de la Société Royale Belge d’Anthropologie et de Préhistoire 54, 102-105.

Hernö, Anke (2007). Studien zu frühmittelalterlichen Gräberfeldern im westlichen Westfalen (Bocholt-Lankern, Wulfen-Deuten, Dorsten-Lembeck), Münster.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2016). Vikings at War, Oxford – Philadelphia.

Hošek, Jiří et al. (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in
their European context. Part I
, Praha – Brno.

Hošek, Jiří et al. (2022). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context. Part II, Praha – Brno.

Jones, L. A. (2002). Overview of Hilt & Blade Classifications. In: Oakeshott, Ewart – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge, 15–24.

Jørgensen, A. N. (1999). Waffen & Gräber. Typologische und chronologische Studien zu
skandinavischen Waffengräbern 520/30 bis 900 n.Chr.
, København.

Kainov – Novikov 2024 = Каинов, С. Ю. – Новиков, В. В. (2024). Новые находки мечей в Гнёздове (2017-2020 гг.), Москва.

Kainov – Zozulja 2014 = Каинов, С. Ю. – Зoзуля, С. С. (2014). Меч из раскопок кургана 1/1902 Михайловского некрополя // Военная археология 3, 29-46.

Kivikoski, Ella (1963). Kvarnbacken. Ein Gräberfeld der jüngeren Eisenzeit auf Åland, Helsinki.

Košta, Jiří (2021). Early Medieval Swords from the Czech Republic (9th–10th Centuries), Praha.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno.

Landesarchiv Baden-Württemberg (2024). Schwert. In: Landesarchiv Baden-Württemberg [online]. [2024-03-01]. Dostupné zde.

Lehmann, Ulrich (2015). Wurmbunte Klingen. Studien zu Konstruktion, Herstellung und Wertigkeit der frühmittelalterlichen Spatha in Westfalen, Münster.

Lindqvist, Sune (1931). Båtgravarna vid Valsgärde. In: Fornvännen 26, 372-377.

Maczek, Dušan (2016). It Is to the Water That It Must Return. An Inquiry into the Water Deposition of Swords in the Carolingian Period (ca. 750 – 1000 AD) in North-western Europe, Leiden.

Maczek, Dušan (2021). Non-funerary sword depositions in Carolingian Europe. In: Willemsen, Annemarieke – Kik, Hanneke (eds). Dorestad and its Networks. Communities, Contact and Conflict in Early Medieval Europe, Leiden, 199-206.

Menghin, Wilfried (1976). Ein karolingisches Prunkschwert aus dem Altrhein bei Mannheim. In: Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums 1976, 7-13.

Menghin, Wilfried (1980). Neue Inschriftenschwerter aus Süddeutschland und die Chronologie karolingischer Spathen auf dem Kontinent. In: Spindler, Konrad (ed.). Vorzeit zwischen Main und Donau. Neue archäologische Forschungen und Funde, Erlangen, 227-272.

Müller, Heinrich – Kölling, Hartmut (1990). Europäische Hieb- und Stichwaffen aus der Sammlung des Museums für Deutsche Geschichte, Berlin.

Müller-Wille, Michael (1970). Ein neues Ulfberht-Schwert aus Hamburg. In: Offa 27, 65-91.

Müller-Wille, Michael (1977). Krieger und Reiter im Spiegel früh- und hochmittelalterlicher Funde Schleswig-Holsteins. In: Offa 34, 40-74.

Müller-Wille, Michael (1978). Das Schiffsgrab von der Île de Groix (Bretagne): ein Exkurs zum Bootkammergrab von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12, 48-84.

Müller-Wille, Michael (1982). Zwei karolingische Schwerter aus Mittelnorwegen. In: Studien zur Sachsenforschung 3, 101-154.

Paulsen, Peter (1967). Alamannische Adelsgräber von Niederstotzingen (Kreis Heidenheim), Stuttgart.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Petty, David – Hill, Robert (2023). Viking Era Swords, Farnham Common.

Rahir, Edmond (1928). Vingt-cinq anneés de Recherches, de Restaurations et de Reconstitutions, Bruxelles.

Rijksmuseum van Oudheden (2024). Tweesnijdig ijzeren zwaard. In: Rijksmuseum van Oudheden [online]. [2024-03-01]. Dostupné zde.

Rötting, Hartmut (1999). Zu Bestattung und Repräsentation im friesischen und fränkischen Stil im Spiegel herausgehobener Grabanlagen von Schortens, Landkreis Friesland. In: Both, Frank – Aouni, Heike (eds.). Über allen Fronten. Nordwestdeutschland zwischen Augustus und Karl dem Großen, Oldenburg, 231-248.

Shchedrina 2018 = Щедрина, А. Ю. (2018). Новый взгляд на деталь меча из коллекции Харьковского исторического музея // Харьковский историко-археологический сборник 23, 18-32.

Shchedrina, A. Yu. (2021). Sword from Krasn͡ianka. Complex of traditions and technologies. In: Acta Militaria Mediaevalia XVI, 205-224.

Schoknecht, Ulrich (1988). Vier neue Wikingerschwerter aus dem Bezirk Neubrandenburg. In: Ausgrabungen und Funde 33, 142-146.

Stalsberg, Anne (2008). Herstellung und Verbreitung der VLFBERHT-Schwertklingen. Eine Neubewertung. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 36, 89-118.

Stein, Frauke (1967). Adelsgräber des achten Jahrhunderts in Deutschland – Text, Berlin.

Tackenberg, Kurt (1960). Die Bedeutung der Schwertsignierungen auf dem Abdinghofer Tragaltar. In: Westfälische Forschungen 13, 13-20.

Tomsons, Artūrs (2018). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Vierck, Hayo (1980). Ein westfälisches „Adelsgrab“ des 8. Jahrhunderts n. Chr. Zum archäologischen Nachweis der frühkarolingischen und altsächsischen Oberschichten. In: Studien zur Sachsenforschung 2, 457-488.

Vlasatý, Tomáš (2020a). Počet evropských mečů 9.-11. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-04-12]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/pocet-evropskych-mecu-9-11-stoleti/.

Vlasatý, Tomáš (2020b). Druhy dřeva na rukojetích mečů. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-04-12]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/druhy-dreva-na-rukojetich-mecu/.

Vlasatý, Tomáš (2021). Konstrukce dřevěných rukojetí mečů 9.-12. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-04-12]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/skladba-rukojeti-mecu-9-12-stoleti/.

Westphal, Herbert (1999). Herstellungstechnische Merkmale ausgewählter Schwerter des Gräberfeldes Schortens. In: Both, Frank – Aouni, Heike (eds.). Über allen Fronten. Nordwestdeutschland zwischen Augustus und Karl dem Großen, Oldenburg, 249-253.

Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen?: Untersuchungen an frühmittelalterlichen Waffen, Oldenburg.

Willems, W. J. H. – Ypey, Jaap (1985). Ein angelsächsisches Schwert aus der Maas bei Wessem, Provinz Limburg (Niederlande). In: Archäologisches Korrespondenzblatt 15, 103-114.

Ypey, Jaap (1962–1963). Vroeg-middeleeuwse wapens uit Nederlandse verzamelingen. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 12–13, 153-176.

Zozulja – Kainov 2022 = Зозуля, С. С. – Каинов, С. Ю. (2022). Мечи типа «W» на территории Древней Руси // Археологические вести 36, 107-129.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *