Meč z ukrajinského Solomonova

Béla Balogh¹ – Tomáš Vlasatý²
2. března 2026
https://doi.org/10.59500/XXND3486

¹ Podkarpatská maďarská vysoká škola Františka Rákócziho II., Berehovo
balogh.bela.b22tm@kmf.org.ua
ORCID: 0009-0002-1715-2265

² Projekt Forlǫg – Reenactment a věda
info@vikingove.cz
ORCID: 0009-0009-5615-3712

Klíčová slova: Petersenův typ Y, meč, 10. století, Tiszasalamon (Solomonovo), Karpatská kotlina, raný středověk.

Úvod

Jedním z ikonických a velmi rozšířených typů mečů raného středověku je Petersenův typ Y (definici viz Androshchuk 2014: 83–4; Petersen 1919: 167–173). Meče tohoto typu jsou definovány jílcem se sedlovitou hlavicí, která může být jednodílné či dvojdílné konstrukce a délky 5,5–10 cm. Hlavice s ostře zakončenými boky je v literatuře označována jako varianta Y1, zatímco zaoblenější boky přináleží k variantě Y2. Typ Y se pojí s rovnou či prohnutou delší záštitou o délce 9-17 cm. Jílec je z definice nezdobený; jedinou formou dekorace může tvořit horizontální linka na hlavici, která imituje dvoudílnou konstrukci. V Geibigově typologii Petersenův typ Y odpovídá kombinačnímu typu 13-I (Geibig 1991: 60–62).

Čepele jsou až na norské výjimky dvojbřité. Lze se u nich setkat se vzorovým svařováním (Hošek – Košta 2022; Hošek et al. 2012). Nejméně v sedmi případech se ve skupině mečů typu Y objevuje varianta nápisu ULFBERHT (Stalsberg 2008: Kat. č. CZ1, D6, EST2, LV1, PL5, RUS20, RUS21). Dva meče disponují variantou nápisu INGELRII FECIT (Kirpičnikov 1966: Kat. č. 74; Petersen 1925), jeden další variantou jména INGELRII (Moilanen 2015: KM 2508:124; Räty 1998: 42–43). Jeden meč je opatřený nápisem ABO FECIT (Košta – Hošek 2021; Košta et al. 2018). Jeden meč je s největší pravděpodobností vybaven variantou nápisu LEUTLRIT (Stalsberg 2008: Kat. č. N29; 2011: Obr. 3). Jeden z pravděpodobných mečů typu Y má nápis AMEN (Kainov 2012: Kat. č. 20; Kirpičnikov 1966: Kat. č. 71). Množství nápisů v tomto korpusu je nepochybně výrazně vyšší, pouze nejsou analyzované (např. Androshchuk 2014: 330, Cat. No. Gä 4).

Obr. 1: Příklad meče typu Y, varianty Y2.
Zdroj: Košta et al. 2018: Obr. 5.

Meče typu Y se dle nejnovější literatury poprvé objevují na konci 9. století, přičemž jsou do hrobů kladeny již na přelomu 9. a 10. století (Nowotny 2018: 86–91; 2019). Zřejmě se objevily příliš pozdě na to, aby byly ve větším měřítku zahrnuty do velkomoravských hrobů, ve kterých však mají jisté zastoupení (viz Hošek et al. 2019; Král 1970). Právě proto, že nejstarší meče typu Y pocházejí z území Rakouska a Moravy, a také pro významnou četnost v Bavorsku, se usuzuje na jejich východofranský původ (Hošek et al. 2021: 312–3; Košta – Hošek 2021). Na středoevropský původ ukazuje také relativní frekvence, která v Čechách dosahuje až 50 % všech mečů, v Bavorsku až 25 % (Košta 2021: Obr. 92). V následujících dekádách se explozivně projevují ve zbytku Evropy, přičemž vznikají i lokální varianty, jako Y1 v Norsku. V Norsku jsou nejstarší meče tohoto typu archeologizovány nejdříve ve 2. čtvrti 10. století (Hjardar – Vike 2016: 169). Přítomnost typu Y v hrobech z Birky, kde jsou kombinovány s mincemi z 1. pol. 10. století, svědčí o jejich deponaci ve 2. a 3. čtvrtině 10. století (Androshchuk 2014: 150). S tím korespondují nálezy z ruského Gnězdova, kde lze nález datovat mezi 2. čtvrť a konec 10. století (Kainov 2012: 58). Nejpozději byly meče typu Y byly ukládány v baltské oblasti, a to na přelomu 10. a 11. století, jak ukazuje hrob 15 z finského Luistari, který kromě meče obsahuje také minci z roku 991 (Lehtosalo-Hilander 1982: 14). Podobnou dataci mohou naznačovat některé meče typu Y z Lotyšska (Kazakevičius 1996: 72–4). Meče typu Y ze staromaďarského prostředí je tendence datovat do 2. pol. 10. století a začátku 11. století (Bakay 1967: 169; Kovács 1994–1995), což je někdy upravováno na celý průběh 10. století (Jócsik 2024: Kat. č. 10, 20).

Mapa 1: Vymapování mečů typu Y v rámci Evropy. Zdroj: Košta 2021: Obr. 91.

Mapování typu Y dlouhou dobu neprobíhalo na celoevropské bázi. Roku 1992 Jakobsson evidoval 54 exemplářů typu Y, tato studie však nezahrnovala řadu již publikovaných kusů, zejména z východního bloku (Jakobsson 1992: 214). Kainov zohlednil další nálezy tím, že počet odhadl na zhruba 60 (Kainov 2012: 56; 2019: 70). Roku 2021 Jiří Košta uvedl, že eviduje 118 nálezů se známou lokalitou, regionem či zemí nálezu (Hošek et al. 2021: 313; Košta 2021: 301). V tomto seznamu nicméně některé kusy chybí. Počet norských mečů se oproti Petersenovým dobám v podstatě zdvojnásobil, takže je potřeba přičíst nejméně 16 nových mečů (C23277, C25947, C28248, C28738, C35247, C35347, C37051, C37873, C38145, C58891, S4165, S5524, [T74?], T13145, T16699, T16950, Ts4055). Nad rámec tří lotyšských mečů, které Košta uvádí, je potřeba počítat s dalšími čtyřmi nálezy (Tomsons 2018: 70). Z Francie uvádí Košta jediný kus, avšak existuje ještě další, nalezený v lokalitě Lit de la Selle (Delort 2017–2018: Kat. č. 44; Léman et al. 1987). Jeden meč byl roku 2023 nalezen při řádném archeologickém výzkumu na východním Slovensku a zůstává nepublikován (Viskupič 2026). Další neuvedený meč pochází z lokality Solomonovo na západní Ukrajině, který bude předmětem následujícího článku. Celkově lze říct, že počet mečů typu Y v Evropě přesahuje 140 kusů.

Mapa 2: Relativní frekvence mečů typu Y v Evropě. Zdroj: Košta 2021: Obr. 92.

Pro potřeby následujícího textu je vhodné zmínit všechny meče typu Y z prostoru vymezeného Karpatským obloukem. V prostoru Slovenska jde kromě zmíněného nepublikovaného kusu o meč z Dunaje u Bratislavy (Turčan 1997), meč z hrobu 3 z lokality Hurbanovo – Bohatá (Rejholcová 1976: 203, Tab. II.2) a meč z hrobu v katastru obce Marcelová (Ruttkay 1975: Kat. č. 91, Obr. 6.3). Dalším možným exemplářem typu Y je meč ze slovenského Červeníka, jehož hlavice ovšem chybí, a tak lze připustit teoretickou přináležitost k typům N či X (Jócsik 2024: Kat. č. 4; Tar 2018: 27). Z Maďarska jsou známé nejméně tři nálezy, a to z hrobu 1 z lokality Székesfehérvár-Vízművek (Bakay 1965: Kat. č. 54, Tab. V), meč z cihelny v Miskolci (Bakay 1965: Kat. č. 36; Kovács 1994–1995: Kat. č. 44, Obr. 3.2) a ztracený meč z neznámého místa z okolí Ostřihomi (Kovács 1994–1995: 180). Ze srbské Vojvodiny je znám jeden meč, nalezený v obci Banatski Brestovac (Aleksić 2004). Tuto sbírku uzavírá meč z ukrajinského Solomonova (Bakay 1965: Kat. č. 45, Obr. 15). Jeden meč hodnocený jako typ Y měl být vystaven v muzeu v rumunské Kluži, přičemž jeho kopie se měla nacházet expozici Národního vojenského muzea v Bukurešti (Heitel 1994–1995: 438; Košta 2021: Kat. č. 3729). S největší pravděpodobností autora zmátla podobná hlavice a jde o meč Geibigova kombinačního typu 13–II (Szendrei 1896: 66, Obr. 185), jehož kopie byla v Bukurešti vystavena ještě kolem roku 2011 a v současné expozici chybí.

Mapa 3: Meče typu Y v prostoru vymezeném Karpatským obloukem.

Kontext nálezu

Staromaďarský archeologický materiál dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny byl po dlouhou dobu Sovětského svazu považován za určité tabu a stál v ústraní oproti slovanské materii (Kobály 2012a: 271). S přibývajícím materiálem a pádem Sovětského svazu byl tento trend prolomen, díky čemuž mohlo dojít k prvním syntetickým pracím (nejdůležitěji Kobály 2001; 2012a-b). Ty jednoznačně prokazují, že horní Potisí nebylo pouhou tranzitní stanicí Maďarů při tzv. záboru vlasti (honfoglalás), nýbrž šlo o trvalé osídlení. Některé artefakty z této oblasti, jako například z berehovského hrobu II, patří k nejluxusnějším staromaďarským nálezům Karpatské kotliny (Fodor et al. 1996: 130–135). Všeobecně malý počet předmětů staromaďarské provenience v Zakarpatské oblasti lze spíše přičíst historii bádání a současnému stavu poznání, spíše než objektivní realitě. Region horního Potisí, rozkládající se při hranicích dnešního Maďarska, Slovenska a Ukrajiny, je dnes maďarskými odborníky vnímán jako k prostor obývaný komunitou svobodných bojovníků, kteří se vnitřně organizovali a zajišťovali ostrahu a kontrolu brodů a zřejmě byli zahrnuti do obranného systému raného uherského státu (Révész 2018: 344–8).

Obr. 2: Archivní dokumentace nálezů ze Solomonova.
Zdroj: Kobály 2012a: Obr. 20; Száraz 1896: Tab. A.

Jednou z lokalit, o kterou se tato teorie opírá, leží v katastru ukrajinské vesnice Solomonovo (ukr. Соломоново, slov. Šalamúnová, maď. Tiszasalamon), rozkládající se asi 2 kilometry od trojmezí Maďarska, Slovenska a Ukrajiny. V roce 1872, během budování železniční tratě Sátoraljaújhely – Čop, narazili dělníci severozápadně od obce na lidské a koňské kosterní pozůstatky. Poté, co byl o tomto nálezu informován Ede Sziber, ředitel užhorodského Královského katolického hlavního gymnázia Drugethů a průkopník archeologického a muzejního hnutí v Užské župě, dostavil na místo a za asistence profesora Jánose Zékányho provedl v katastru obce na vyvýšeném místě mezi železnicí a mrtvým ramenem Tisy (přibližné souřadnice 48°26’02.7″N, 22°08’41.4″E) archeologický výzkum, během něhož odkryl několik lidských pohřbů s bohatou výbavou. Dle zpráv v tehdejším tisku se samotný odkryv uskutečnil v druhé polovině srpna roku 1880 (Ung 1880a: 3;1880b: 2). Bohužel absentuje přesná dokumentace a popis průběhu výzkumu, takže není možné říct, o jak rozsáhlé pohřebiště se jednalo a zda ve skutečnosti nebylo výrazně větší a tehdejší vykopávky zachytili jen jeho součást. Jelikož se mezi sebranými artefakty vyskytovaly i předměty z vrcholného středověku, je možné, že se na lokalitě nacházelo kontinuální osídlení či pohřebiště. Nálezový materiál byl nejprve deponován ve sbírce starožitností užhorodského gymnázia. Předměty byly v roce 1896 vystaveny na Miléniové výstavě v Budapešti, kde byly oceněny medailí. Následně byly v roce 1928 převezeny do Mukačeva do Lehoczkého muzea, aby v roce 1950 našly své definitivní místo v Zakarpatském vlastivědném muzeu Tivadara Lehoczkeho na užhorodském hradě, kde se nachází dodnes (výběr literatury Száraz 1896; Szendrei 1896: 49–51, Obr. 104; Hampel 1905a: 250, 838, 850; 1905b: 682–685; 1905c: 440; Lehoczky 1912: 87–88; Eisner 1925: 53, 58; Pasternak 1928: 192, č. 21; Jankovich 1943: 104, Tab. XXIV, XXVII; Bernjakovič 1957: 437; Fehér et al. 1962: 65, č. 867; Szőke 1962: 81; Penjak 1980: 125; Kobály 2001: 212–213, Obr. 11–12; 2012a: 287–294).

Dle Kobályho (2012a: 287-294; 2012b: 17-25) obsahuje materiál ze Solomonova následující položky:

Dvoubřitý železný meč Petersenova typu Y, který je předmětem studie. Inv. č. Б3–608/1 (dle Kobály) / Б3–608/2 (dle samotného předmětu).
Odlévané bronzové nákončí zdobené reliéfním geometrickým vzorem se třemi upevňovacími trny na zadní straně. Rozměry: d. 3,5 cm; š. 1,2 cm; tl. 0,2 cm; d. trnů 0,35 cm. Inv. č. Б3–608/2.
Velký železný nůž s rovným hřbetem a zbytky dvou nýtů pro upevnění střenek na rukojeti. Rozměry: celková d. 41,4 cm; d. rukojeti 11,5 cm; š. rukojeti 2,5 cm; š. čepele 3,6–3,2 cm; tl. hřbetu 0,7–0,5 cm; hm. 257 g. Inv. č. Б3–608/3.
Železný kovaný třmen vějířovitého tvaru s žebrovanou nášlapnou plochou a lichoběžníkovým očkem pro zavěšení k sedlu. Rozměry: v. ≤ 16 cm; š. 14,2 cm; vnitřní světlost 12,5 × 12,3 cm; š. ramen 1,3 cm; v. ramen 1 cm; š. nášlapu ≤ 4 cm; otvor očka 1,7 × 1 cm. Inv. č. Б3–608/5.
Analogický kovaný třmen s širší nášlapnou plochou, v současnosti značně poškozený korozí. Rozměry: v. 17 cm; š. 13 cm; vnitřní světlost 13 × 12 cm; š. ramen 1,2 cm; v. ramen 0,9 cm; š. nášlapu 6,2 cm; otvor očka 1,8 × 1 cm. Inv. č. Б3–608/6.
Železný kovaný třmen s rameny kruhového průřezu a malým obdélným očkem. Rozměry: v. 15 cm; š. 13 cm; vnitřní světlost 12,2 × 11,4 cm; průměr ramen 1 × 1 cm; š. nášlapu 3 cm; v. otvoru očka 0,7 cm. Inv. č. Б3–608/7.
Kruhový železný kovaný třmen s žebrovanou nášlapnou plochou a stopami leštění na zkorodovaném povrchu. Inv. č. Б3–608/8.
Železné lomené koňské udidlo zakončené kroužky, silně poškozené hloubkovou korozí. Rozměry: celková d. ≈ 27 cm; d. ramen 9,5 cm; tl. ramen 0,9 × 0,7 cm; průměr kroužků 5,5 × 5,5 cm; tl. kroužku 0,7 × 0,7 cm; hm. 118 g. Inv. č. B3–608/10.
Bronzová postranice koňského udidla. Rozměry: d. 10,9 cm; průměr dříku 0,6–0,7 cm; d. konců 1–1,2 cm; průměr 0,85 cm; v. rámečku 2 cm; š. základny 3,2 cm; horní š. 2 cm; tl. rámečku 0,5 cm; oválný otvor 1,5 × 0,8 cm; vnější otvor 1,3 × 0,6 cm; hm. 36 g. Inv. č. Б3–608/11.
Fragment hrotu menšího, silně zkorodovaného železného nože. Rozměry: d. 4,9 cm; š. 1,5 cm; tl. hřbetu 0,6–0,5 cm. Inv. č. Б3–608/13.
Železný hrot šípu kosočtverečného tvaru s řapem, k jehož ploše jsou připevněny fragmenty dalšího hrotu. Rozměry: d. 5 cm; š. 2,6 cm. Inv. č. Б3–608/14.
Sada dvou železných řapových hrotů šípů kosočtverečného tvaru, které jsou v důsledku koroze pevně spojeny. Rozměry: d. hrotu 5,7 cm; š. listu 3 cm; celková šířka spečeného celku 3,7 cm. Inv. č. Б3–608/15.
Fragment spodní části listu a řapu železného hrotu šípu, původně zřejmě listovitého tvaru. Rozměry: d. 6,5 cm; š. listu < 2,1 cm. Inv. č. Б3–608/16.
Značně zkorodovaný železný hrot šípu listovitého tvaru, dochovaný ve dvou fragmentech. Rozměry: d. 9,4 cm; š. listu 2,5 cm. Inv. č. Б3–608/17.
Poškozený a v polovině zlomený železný hrot šípu, pravděpodobně kosočtverečného typu. Rozměry: d. 8 cm; š. 2,6 cm. Inv. č. Б3–608/18.
Svazek pěti železných hrotů šípů, které byly uloženy na sobě a vlivem koroze se spekly v jeden celek. Rozměry: d. celku 5,8 cm; š. 3,2 cm; tl. 1,9 cm. Inv. č. Б3–608/19.
Odlévaný bronzový kroužek oválného průřezu se zelenou patinou a stopami funkčního opotřebení na vnitřní straně. Rozměry: průměr 3 cm; tl. 0,5 × 0,6 cm; hm. 10 g. Inv. č. Б3–608/21.
Odlévaný bronzový rozdělovač řemenů zdobený reliéfním rostlinným motivem, pravděpodobně součást toulce. Rozměry: průměr 2,7 cm; v. 0,4 cm; tl. 0,3 cm. Inv. č. Б3–608/23.
Kruhová bronzová ozdoba s reliéfem bájného zvířete a čtyřmi upevňovacími trny pro přichycení k řemeni. Při okrajích se nacházejí dva páry druhotně vytvořených otvorů. Rozměry: průměr 3,65 cm; tl. 0,2 cm; v. trnů 0,4 cm; průměr trnů 0,2 cm; průměr otvorů 0,4 cm; hm. 13 g. Inv. č. Б3–608/24.
Bronzový kroužek analogický k inv. č. Б3–608/21, který je v současné době nezvěstný. Bez inv. č.
Malý železný nůž dochovaný ve třech zkorodovaných fragmentech. Rozměry: d. 8 cm; š. 1–1,2 cm. Bez inv. č.

Obr. 3: Výběr předmětů ze solomonovského materiálu.

Spolu se souborem jsou uchovávány další předměty, které jsou tradičně přisouzeny jiným obdobím. Jmenovitě jde o následující položky:

Fragment ostruhy s ozubeným kolečkem. Tento typ se začal používat nejdříve ve 12.–13. století (Goßler 2011: 58–61; Kirpičnikov 1973: 67–70). Inv. č. Б3–608/12.
Masivní prolamované lité nákončí ze slitiny mědi o délce 3,9 a šířce 3,3 cm. Též nepřesně nazývané přezka. Inv. č. Б3–608/22.
Železná podkova, kterou hospodářský úředník Károly Komers separátně odevzdal T. Lehoczkému. Některé zdroje hovoří o dvou podkovách.

Obr. 4: Ostruha, nákončí a podkova ze Solomonova.

Toto rozdělení si zaslouží určitý komentář. Na adresu dlouhého nože inv. č. Б3–608/3 je třeba říci, že nýtované rukojeti jsou v raném středověku neobvyklým rysem a v podstatě všechny nože s nýtovanými střenkami z Karpatské kotliny dosahují nanejvýš poloviční délky tohoto nože (Vlasatý 2023). Proto se nabízí možnost, že jde o další intruzi z jiného období. Masivní nákončí, které je Kobálym označeno za římský výrobek pro zjevné podobnosti s pozdně římskými přezkami z 4.–5. století (např. Böhme 1986: Obr. 8–10; Hawkes – Dunning 1961: 22), je v současnosti chápáno jako nákončí tzv. fríského typu z karolinského období (Schulze-Dörrlamm 2006: 59, Obr. 23.7). Společně s diskem, který je kvůli neznalosti úpravy zadní strany hodnocen jako možná brož (analogie motivu viz Frick 1992–1993: Tab. 10–11; Schulze-Dörrlamm 2006: 59, Obr. 23.2), jde zřejmě o kořistní předměty ze západní Evropy (Bollók 2015: 88–9). Jelikož hlavním těžištěm analogických nákončí je 10.-12. století, nelze vyloučit ani možnost, že nákončí je též mladší intruzí (Rogerson – Ashley 2021; Spoelder 2022).

Se solomonským materiálem je skladován pozůstatek koženého řemene o délce 29 cm a šířce 2 cm, inv. č. Б3–608/4. Tento řemen Kobály zprvu považoval za původní součást raně středověkých hrobů (Kobály 2001: 213), následně vyjádřil pochybnost a předmět vyřadil (Kobály 2012a: 287). Okraje tohoto řemene jsou prošívané a středem probíhá série otvorů, kolem kterých se nacházejí kruhové otlačky, zřejmě vytvořené kováními, jež byla vytrhnuta z otvorů. Dle našeho mínění nelze vyloučit možnost, že jde o pozůstatek raně středověkého zdobeného opasku či postroje (např. Androščuk – Zocenko 2012: 325). Lehoczky se ve své knize dále zmiňuje o „přezkách a železných součástech sedla“ (Lehoczky 1912: 87). Takové předměty však nejsou součástí muzejní sbírky. Stejně tak se v souboru nenachází „starobylá sekera“, knoflíky a kosterní pozůstatky, nalezené podle dobového tisku při vykopávkách roku 1880.

Obr. 5: Řemen ze Solomonova.

Předpokládá se, že staromaďarský materiál pochází z nejméně dvou jezdeckých hrobů (Balogh 2025: 6; Szőke 1962: 81). Kobály na základě srovnání rozměrů a tvaru třmenů navrhuje, že pocházejí ze tří různých hrobů (Kobály 2001: 213). Z důvodu druhotně využitých kořistních šperků, které se obvykle nacházejí v ženských či dětských hrobech (Bollók 2015: 101), lze předpokládat, že původní rozsah pohřebiště mohl byl větší. Meč, kořistní šperky a potenciální zdobené opasky naznačují, že mohlo jít o pohřebiště s bohatě vybavenými hroby místní elity, které byly neodborně vyzvednuty a rozkradeny. O neobvyklosti lokality svědčí též postranice udidla ze slitiny mědi, která nepatří mezi obvyklé nálezy a má v Karpatské kotlině méně než tucet analogií (Kovács 1992: Pozn. 75). Pokud jde o dataci, soubor předmětů je tradičně datován pomocí meče do 2. pol. 10. století (Kobály 2001: 213). Třmeny umožňují dataci do celého 10. století a nijak nepřispívají k přesnějšímu chonologickému vymezení (viz Gáll 2013: Tab. 330–334). Kořistní předměty souvisejí s maďarskými vpády do Evropy a lze tím jejich ukořistění datovat do počátku 10. století (Bollók 2015). Za zmínku stojí, že ve vzdálenosti zhruba 2,5 km od místa nálezu se rozkládalo další staromaďarské pohřebiště, objevené ve východní části slovenské obce Čierna nad Tisou (Nevizánsky 2012; Pastor 1952). Toto pohřebiště vydalo přibližně 15 hrobů obsahujících šípy, toulce, udidla, třmeny, amforu, čepel šavle a meč typu V. S ohledem na tento typ meče lze navrhnout dataci pohřebiště do 2.–4. čtvrt. 10. století (Jócsik 2024: Kat. č. 5), přičemž je možné, že obě pohřebiště spolu souvisela a byla užívána souběžně (Kobály 2001: 213; 2012a: 287).

Více fotografií materiálu ze Solomonova lze prohlédnout či stáhnout kliknutím na následující odkaz:

Popis meče

Meč je maďarským znalcům militárií dlouhodobě znám z černobílých fotek a kreseb. Již Száraz (1896: 132) kromě zdařilé kresby uvedl neobvykle detailní metrické údaje (dvojbřitá čepel o šířce 7,2 cm, záštita 15 cm dlouhá, 9 cm dlouhý řap a 9 cm dlouhý hlavice), které byly nadále přebírány (např. Hampel 1905b: 682; Szendrei 1896: 49). Prvním, kdo meč zařadil do Petersenovy typologie a označil meč typem Y, byl Bakay ve svých pracech o maďarských mečích, omezil se však na pouhé vyčtení kontextu a převzatou kresbu mez udání metrických údajů (Bakay 1965: Kat. č. 45, Obr. 15; 1967: Kat. č. 45). Meč byl dále zahrnut do Kissova výčtu mečů z Karpatské kotliny, bez bližších podrobností (Kiss 1985: 302). Roku 1995 jej Kovács zahrnul do své mečové publikace, a ačkoli nepřinesl metrické údaje ani ilustraci, uvedl instituci přechovávání i inventární číslo (Kovács 1994–1995: Kat. č. 57). Posun přinesla až Kobályho publikace po roce 2000 (Kobály 2012a: 290), která kromě nové kresby uvádí zpřesněné metrické rozměry (celková d. 93,5 cm; d. čepele 81 cm; š. čepele 7,6–5,5–4 cm; š. záštity 2,5 cm; d. záštity 15 cm; d. řapu 9,3 cm; š. řapu 2,4–1,8 cm; d. hlavice 8 cm; v. hlavice 2,5 cm; hm. 1150 g). V dalších Kobályho textech dochází k určitému kolísání rozměrů (dle Kobály 2001: 213 je celková d. 93 cm a š. čepele 8 cm; dle Kobály 2012b: 22 je š. čepele 7,2 cm). Opětovná pozornost se meči dostala roku 2025, kdy jej jeden z autorů publikoval v dedikovaných studiích v lokálních periodicích v maďarštině a ukrajinštině (Balogh 2025; Balogh et al. 2025).

Obr. 6: Kresba meče ze Solomonova.
Autor: Volodymyr Mojžes.

Předmětný dvoubřitý meč Petersenova typu Y2 má v současné době celkovou délku 93 cm a hmotnost 1,158 kg. Jde o jeden ze dvou mečů typu Y z území Ukrajiny; druhým meč pochází z hrobu 114, který byl roku 1946 objeven v Kyjevě (Androščuk – Zocenko 2012: 86–7; Karger 1950: 182–5; 1958: 186, Tab. XXV; Kirpičnikov 1966: Kat. č. 76). Bod vyvážení se nachází ve vzdálenosti 20 cm od záštity. Vrchní část čepele a rukojeť jsou pokryty organickými rezidui. Silně zkorodovaná čepel dosahuje délky 80 cm. Její šířka u záštity, měřena i s fragmenty pochvy, je 7,73 cm. Šířku čepele blízkou 7,2–7,6 cm, která byla uvedena ve starších publikacích, lze považovat za realistickou, díky čemuž se jedná o jednu z nejširších čepelí raně středověké Evropy. Byla-li v minulosti uvedena šíře 8 cm, jednalo se o šířku s pozůstatky pochvy. Čepel odpovídá Geibigovu typu 2 (Geibig 1991: 85) a typu c podle Hoška a Košty (Hošek – Košta 2014: 260; Hošek et al. 2021: 59), splňuje definici mírně zužovaných čepelí s krátkým hrotem podle Hoška a Košty (Hošek et al. 2021: 62–4). Ve střední části má čepel šířku 5,5 cm a v místě ukončení žlábku má šířku přibližně 4,1 cm. Žlábek o délce zhruba 74,5 cm, který začíná u záštity, má u svého počátku šířku 2,5 cm, která se ke konci průběžně zužuje na 1,4 cm. Tloušťka čepele měřená na žebrech podél žlábku je 0,5 cm, zatímco v partii za jeho ukončením klesá na přibližně 0,3 cm. Ze současného torza pochvy je patrné, že jádro je tvořeno tenkou dřevěnou destičkou, jejíž vlákna probíhají ve směru od záštity k hrotu, což odpovídá běžné konstrukci raně středověkých mečových pochev (Tegel et al. 2016). Typicky bylo užíváno listnatých stromů (Vlasatý 2022). Dřevěné jádro je viditelně podloženo a překryto dalšími vrstvami, z čehož je patrné, že šlo o přinejmenším třívrtstvou kompozitní konstrukci, obvyklou pro toto období (např. Geibig 1999: 41–2; Hägg 1991: 248–268). Na archivních fotografiích jsou organické zbytky pochvy u záštity rozsáhlejší (Kobály 2001: Obr. 20).

Obr. 7: Detaily meče ze Solomonova.

Jílec je tvořen jílcovými komponenty (záštitou a hlavicí), které jsou připevněny na řapu. Silně zkorodovaná záštita je z čelního pohledu rovná a nízká, mírně se zužující směrem ke koncům. Z vrchního pohledu nabývá tvar mírně zahroceného oválu. Celková délka činí 15 cm. Ve středové části vykazuje výšku 1,2 cm a tloušťku 2,3 cm, zatímco na koncích záštity se tyto hodnoty snižují na 0,9 cm výšky a 0,9–1,1 cm tloušťky. Průřez je obdélný, s poměrně ostře řezanými rohy. Otvor v záštitě určený pro průchod řapu má rozměry 3,75 × 0,9 cm. Ke konci řapu je přinýtovaná silně zkorodovaná masivní jednodílná hlavice, která je na spodní straně prohnutá a na vrchní straně členěna do zvýšeného středu, který se obloukovitě svažuje do dvou bočních laloků. Případná linka, která by hlavici vizuálně dělila, není kvůli korozi patrná. Hlavice je dlouhá 8 cm, ve středu vysoká 3 cm a nejširším místě tlustá 1,8 cm. Směrem vzhůru se záštita mírně zužuje. Při vrchním pohledu má záštita tvar oválu se zaoblenými konci. Roznýtování řapu na vrcholu není patrné. Hlavice se zdá být mírně pootočena či vyosena. Na tento fenomén existují dva protichůdné názory – šermířská obec tento jev považuje za intencionální a sloužící k lepší ergonomii (Warzecha 2020: 35), zatímco archeologové a výrobci mečů upozorňují, že může jít o nezáměrný efekt způsobený při probíjení hlavice během výroby či během postdepozičních procesů (Jócsik – Môc 2024).

Komponenty vymezují prostor rukojeti, dnes tvořené řapem s obdélným plochým průřezem, jenž je v prostoru u záštity krytý organickými zbytky střenky. Rukojeť byla 8,7 cm dlouhá, přičemž celková délka řapu měřená od ramen čepele po hlavici je 10,5 cm). Šířka řapu u záštity činí přibližně 2,5 mm a zužuje se na 1,75 cm u hlavice. Jeho tloušťka dosahuje 0,4 cm. V řapu nejsou viditelné žádné otvory ani nýty. Na archivních snímcích je takřka celá jedna polovina řapu krytá dochovanou dřevěnou střenkou, která byla na místě přidržována novodobými dráty a která v průběhu času odpadla (Kobály 2001: Obr. 20). Vlákna střenky probíhají směrem od hlavice po záštitu, což můžeme vnímat jako typické. Nelze stanovit, zda rukojeť byla tvořena jednodílnou či vícedílnou střenkou, protože jednodílná hlavice umožňuje obě možnosti (Vlasatý 2021). Materiálem pro výrobu střenek se nejčastěji stávalo dřevo listnatých stromů (Vlasatý 2020a). Lze očekávat, že dřevěný materiál střenky byl následně překryt textilem či kůží (viz Vlasatý 2018), jelikož drátěná omotávka by na artefaktu zanechala stopy a kombinaci drátěné omotávky s Petersenovým typem Y neevidujeme (Vlasatý 2020b).

Obr. 8: Pohled na obě strany meče ze Solomonova.

Radiologický průzkum

V rámci archeometalurgického výzkumu sbírkového fondu Zakarpatského vlastivědného muzea Tivadara Lehoczkeho v Užhorodě byla dne 11. dubna 2025 poprvé realizována neinvazivní radiologická prospekce meče ze Solomonova a šavle z hrobu Berehovo II. Tato analýza byla provedena přímo v prostorách muzea za využití mobilního rentgenového systému INDIascan. Díky přenosnosti tohoto zařízení bylo možné provést šetření bez nutnosti transportu citlivých artefaktů mimo depozitář či expozici. Pro dosažení optimální rozlišovací schopnosti a zachycení vnitřních struktur byly v rámci metody přímého prosvícení nastaveny technické parametry v rozsahu napětí 40–65 kV a proudu 120–150 mA, přičemž expoziční čas se pohyboval mezi 0,4–0,5 s. Výstupem této analýzy jsou digitální radiogramy vysoké kvality, které díky následnému počítačovému postprocessingu umožňují studium vnitřní materiálové skladby předmětů.

Analýza meče ze Solomonova přinesla poznatky o jeho konstrukčním řešení. Nejen, že pořízené radiogramy zobrazují rozsah a zachování železných prvků meče, které jsou jinak skryty pod vrstvami organických útvarů a korozních produktů, ale prokázaly, že čepel není homogenním materiálem, nýbrž tělesem vytvořeným kovářským svařováním několika samostatných částí, pravděpodobně tří kusů. Průzkum zároveň vyloučil přítomnost struktur vzorového svařování, nápisů či značek. Na základě těchto zjištění lze čepel klasifikovat jako pravděpodobný typ E-C1(R1) podle typologie Hoška et al. (2021: 33), tedy čepel složenou z jednoduchého jádra bez vzorového svařování s navařenými břity, která dosáhla své popularity zejména v druhé polovině 9. a v průběhu 10. století. Takové řešení má v rámci mečů typu Y analogie (viz Hošek et al. 2019: ID No 254; Klimek et al. 2011: 314–5). Tento předpoklad a materiálové složení musí potvrdit invazivní průzkum.

Obr. 9: Radiogramy meče ze Solomonova.

Poděkování

Autoři vyjadřují své poděkování Olze Šumovské a Valerii Ruszin (Muzeum Užhorodského hradu, Užhorod) za laskavé umožnění studia souboru středověkých zbraní. Za součinnost při zajištění rentgenové dokumentace patří dík Andriji Mocovi a RTG technikovi Artemu Smatykovi. Odbornou pomoc a konzultace poskytli Boglárka Tóth (Katolická univerzita Petra Pázmánye, Budapešť), Béla Rácz a Barnabás Kész (Podkarpatská maďarská vysoká škola Františka Rákócziho II., Berehovo). Za vyhotovení kresebné dokumentace děkujeme kolegovi archeologovi Volodymyru Mojžesovi (Užhorodská národní univerzita).

Literatura

Aleksić 2004 = Алексић, Марко (2004). Посткаролиншки мач из Банатског Брестовца. In: Гласник Српског археолошког друштва 20, 251–265.

Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук, Фёдор – Зоценко, Владимир (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог (Scandinavian Antiquities of Southern Rus´), Paris.

Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords: Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Bakay, Kórnel (1965). Régészeti tanulmányok a magyar államalapítás kérdéséhez, Pécs.

Bakay, Kornél (1967). Archäologische Studien zur Frage der ungarischen Staatsgründung. Angaben zur Organisierung des fürstlichen Heeres. In: Acta archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 19, 105–174.

Balogh 2025 = Балог, Бейла (2025). Археометалургійне дослідження меча Х століття з села Соломоново на Закарпатті // Карпатознавство – Краєзнавчий часопис 4/2025, 6–9.

Balogh, Béla et al. (2025). A 10. századi Tiszasalamoni kard archeometallurgiai vizsgálata: célok és előzetes eredmények. In: Науковий вісник Закарпатського обласного краєзнавчого музею імені Т. Легоцького XXII, 131–135

Bernjakovič 1957 = Бернякович, К. В. (1957). Древнеславянские памятники Закарпатской области (CCCP). In: Slovenská archeológia 6, 435–455.

Bollók, Ádám (2015). From Carolingian Europe to Its Periphery and Back Again. A Brief Contribution to the Study of the Last Phases of Carolingian Metalwork and the Western European Booty of the Ancient Hungarians. In: Zeitschrift für Archäologie 42, 77–116.

Böhme, H. W. (1986). Das Ende der Römerherrschaft in Britannien und die angelsächsische Besiedlung Englands im 5. Jahrhundert. In: Jahrbuch des Römisch-germanischen Zentralmuseums Mainz 33, 469–575.

Delort, Hugues (2017–2018). Les épées des IXe-XIIe siècles découvertes en France – état des lieux, typochronologie et mise en perspective, Tome 1–3, Cergy: Université de Cergy-Pontoise.

Eisner, Jan (1925). Slovensko a Podkarpatská Rus v době hradištní. In: Obzor praehistorický IV, 48–60.

Fehér, Géza et al. (1962). A Közép-Duna-medence magyar honfoglalás- és kora Árpád-kori sírleletei – Leletkataszter, Budapest.

Fodor, István et al. (1996). The Ancient Hungarians : exhibition catalogue, Budapest.

Frick, Hans-Jörg (1992–1993). Karolingisch-ottonische Scheibenfibeln des nördlichen Formenkreises. In: Offa 49/50, 243–463.

Gáll, Erwin (2013). Az Erdélyi-medence, a Partium és a Bánság 10‒11. századi temetői, Szeged – Budapest.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter, Neumünster.

Geibig, Alfred (1999). Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 33, Neumünster, 9–99.

Goßler, Norbert (2011). Reiter und Ritter. Formenkunde, Chronologie, Verwendung und gesellschaftliche Bedeutung des mittelalterlichen Reitzubehörs aus Deutschland, Schwerin.

Hampel, Joseph (1905a). Alterthümer des frühen Mittelalters in Ungarn II, Braunschweig.

Hampel, Joseph (1905b). Alterthümer des frühen Mittelalters in Ungarn II, Braunschweig.

Hampel, Joseph (1905c). Alterthümer des frühen Mittelalters in Ungarn III, Braunschweig.

Hawkes, S. Ch. – Dunning, G. C. (1961). Soldiers and Settlers in Britain, Fourth to Fifth Century. In: Medieval Archaeology 5, 1–70.

Hägg, Inga (1991). Die Textilfunde aus der Siedlung und aus den Gräbern von Haithabu: Beschreibung und Gliederung. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 29, Neumünster.

Heitel, Radu Robert (1994–1995). Die Archäologie der ersten und zweiten Phase des Eindringens der Ungarn in das innerkarpatische Transilvanien. In: Dacia NS XXXVIII – XXXIX, 389–439.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2016). Vikings at War, Oxford – Philadelphia.

Hošek, Jiří – Košta, Jiří (2022). Petersen Type Y sword with pattern-welded blade from Rajhradice (Czech Republic) – examination, classification and comparison. In: FUROR NORMANNORUM Research on 9-11th Century Double-Edged Swords: Archaeological and Metallurgical Approaches, Budapest, September 19–23th 2022, Budapest, 39–42.

Hošek, Jiří et al. (2012). Nálezy raně středověkých mečů v aglomeraci raně středověkého hradiště v Libici nad Cidlinou. In: Sborník Národního muzea v Praze, Řada A – Historie 66, 71–87, 91–96.

Hošek, Jiří et al. (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context, Part I, Praha – Brno.

Hošek, Jiří et al. (2021). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context. Part II, Praha – Brno.

Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm: Stockholms Universitet.

Jankovich, József (1943). A Lehoczky Múzeum honfoglaláskori leleteiről. In: László, Gyula (ed.). A honfoglaló magyarok müvészete Erdélyben, Kolozsvár, 100–104, Tab. XXIV–XXVII.

Jócsik, Kristián (2024). Včasnostredoveké meče z územia dnešného Slovenska v kontexte európskej archeológie, Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre.

Jócsik, Kristián – Môc, Róbert (2024). Meč Petersenovho typu X z Malých Kozmáloviec. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/mec-petersenovho-typu-x-z-malych-kozmaloviec/.

Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7–68.

Kainov 2019 = Каинов, С. Ю. (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.

Karger 1950 = Каргер, М. К. (1950). Археологические исследования древнего Киева – Отчёты и материалы (1938 – 1947 гг.), Киев.

Karger 1958 = Каргер, М. К. (1958). Древний Киев. Очерки по истории материальной культуры древнерусского города. Том 1, Москва – Ленинград.

Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников, А. Н. (1966). Древнерусское оружие: Вып. 1. Мечи и сабли IX–XIII вв, Москва – Ленинград.

Kirpičnikov 1973 = Кирпичников, А. Н. (1973). Снаряжение всадника и верхового коня на Руси IX—XIII вв., Москва – Ленинград.

Kiss, Attila (1985). Studien zur Archäologie der Ungarn im 10. und 11. Jahrhundert. In: Friesinger, Herwig – Daim, Falko (eds.). Die Bayern und ihre Nachbarn II, Wien, 217–379.

Klimek, Leszek et al. (2010). Wczesnośredniowieczne miecze ze zbiorów Muzeum Narodowego w Szczecinie w świetle ponownej analizy typologiczno-chronologicznej i technologicznej. In: Materiały Zachodniopomorskie, Nowa Seria t. VI/VII: 2009/2010, z. 1: Archeologia, 299–325.

Kobály, József (2001). Néhány adat Kárpátalja honfoglalás és Árpád-kori leleteiről. In: A Nyíregyházi Jósa András Múzeum évkönyve 43, 197–224.

Kobály 2012a = Кобаль, Й. В. (2012). Давньоугорcькі археологічні пам’ятки Закарпаття (Україна). In: Materiały i Sprawozdania Rzeszowskiego Ośrodka Archeologicznego XXXIII, 269–305.

Kobály 2012b = Кобаль, Йосип (2012). Соломоново – Село у Межиріччі. Salamon – falu a folyóközben, Ужгород.

Košta, Jiří (2021). Early Medieval Swords from the Czech Republic (9th–10th Centuries), Praha : Univerzita Karlova.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2020). Raně středověký meč ze sbírek Středočeského muzea v Roztokách u Prahy v kontextu vývoje mečů 9. a 10. století. In: Tomková, Kateřina et al. (eds.). Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů, Praha, 340–356.

Košta, Jiří et al. (2018). Průzkum raně středověkého meče ze sbírek Středočeského Muzea v Roztokách u Prahy. In: Archeologia Technica 29, 3–9.

Kovács, László (1992). A Móra Ferenc Múzeum néhány régi, 10-11. századi leletanyagáról: Oroszlámos, Horgos, Majdan, Rabé, (Csóka). In: A Móra Ferenc Múzeum Évkönyve 1991/92, 37–74.

Kovács, László (1994-1995). A Kárpát-medence kétélü kardjai a 10. század 2. feléböl. Adattár. In: Communicationes Archaeologicae Hungariae 1994–95, 153–189.

Král, Jaroslav (1970). Meč typu Y ze slovanského hrobu v Rebešovicích

Lehocky, Tivadar (1912). Adatok hazánk archaeologiájához, különös tekintettel Beregmegyére és környékére II, Munkács.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1982). Luistari II. The Artefacts, Helsinki.

Léman, Pierre et al. (1987). Une épée de l’époque Viking au musée de Denain. In: Revue du Nord 69, n°272, 131–140.

Moilanen, Mikko (2015). Marks of fire, value and faith : swords with ferrous inlays in Finland during the late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.

Nevizánsky, Gabriel (2012). Staromaďarské jazdecké hroby v Čiernej nad Tisou. In: Študíjne zvesti Archeologického ústavu SAV 51, 75–88.

Nowotny, Elisabeth (2018). Thunau am Kamp – Das frühmittelalterliche Gräberfeld auf der oberen Holzwiese, Wien.

Nowotny, Elisabeth (2019). Waffen und Reitzubehör im Gräberfeld von Thunau, Obere Holzwiese. Neue absolute Daten zu Petersens Typ Y-Schwertern. In: Poláček, Lumír – Kouřil, Pavel (eds.). Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Waffenform und Waffenbeigabe bei den mährischen Slawen und in den Nachbarländern, Brno, 211–231.

Pastor, Ján (1952). Jazdecké hroby v Čiernej nad Tisou. In: Archeologické rozhledy IV, 485–487.

Paszternak, Jaroslav (1928). Ruské Karpaty v archeologii, Praha.

Penjak 1980 = Пеняк, С. І. (1980). Ранньослов’янське і давньоруське населення Закарпаття VI–XIII ст., Київ.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.

Petersen, Theodor (1925). Gravfundene på Flemma i Tingvoll. In: Årsskrift for Nordmør historielag 1925, 31–47.

Räty, Jouko (1998). “Ulfberht-” ja muita mestarileimoja Suomen ja Tyrvään viikinkiajan miekkalöydöissä. Tyrväässä tutkittua. In: Tyrvään seudun Kotiseutuyhdistyksen julkaisuja LXXVIII – Tyrvään seutu Suomusjärven kulttuurista uuden ajan alkuun, 26–55.

Rejholcová, Mária (1976). Pohrebisko z 10. a 11. storočia v Hurbanove-Bohatej. In: Slovenská archeológia XXIV/1, 191-234.

Révész, László (2018). A 10‒11. századi temetők regionális jellemzői a Keleti-Kárpátoktól a Dunáig, Szeged.

Rogerson, Andrew – Ashley, Steven (2021). Blunt-ended Romanesque strap-ends. In: Norfolk Archaeology XLVIII/IV, 587–603.

Ruttkay, Alexander (1975). Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei I. In: Slovenská archeológia 24/1, 119–216.

Schulze-Dörrlamm, Mechthild (2006). Spuren der Ungarneinfälle des 10. Jahrhunderts. In: Daim, Falko (ed.). Heldengrab im Niemandsland. Ein frühungarischer Reiter aus Niederösterreich, Mainz, 43–62.

Schulze-Dörrlamm, Mechthild (2009). Zeugnisse der Selbstdarstellung von weltlichen und geistlichen Eliten der Karolingerzeit (751–911). Bewertungsgrundlagen für isolierte Sachgüter aus dem Reichsgebiet Kaiser Karls des Grossen. In: Egg, Markus – Quast, Dieter (eds.). Aufstieg und Untergang. Zwischenbilanz des Forschungschwerpunktes „Studien zu Genese und Struktur von Eliten in vor- und frühgeschichtlichen Gesellschaften“, Mainz, 153–215.

Spoelder, Wessel (2022). De opengewerkte riemtong. In: Detector Magazine 184, 14–18.

Stalsberg, Anne (2008). Herstellung und Verbreitung der VLFBERHT-Schwertklingen. Eine Neubewertung. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 36, 89–118.

Stalsberg, Anna (2011). Vlfberht problems. Identification. Documentation. Variants of inlays. Dating problems. In: Ławrynowicz, Olgierd et al. (eds.). Non sensistis gladios. Studia ofiarowane Marianowi Głoskowi w 70. rocznicę urodzin, Łódź, 389–403.

Száraz, Antal (1896). Salamoni sírlelet. In: Archaeologiai Értesítő 16, 132–133.

Szendrei, János (1896). Magyar hadtörténelmi emlékek az ezredéves országos kiállitáson, Budapest.

Szőke, Béla (1962). A honfoglaló és kora Árpádkori magyarság régészeti emlékei, Budapest.

Tar, Sándor (2018). Kétélű egyenes kardok a Kárpát-medencében a X-XI. században, Debrecen: Debreceni Egyetem.

Tegel, Willy et al. (2016). The wood of Merovingian weaponry. In: Journal of Archaeological Science 65, 148–153

Tomsons, Artūrs (2018). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.

Turčan, Vladimír (1997). Stredoveký meč vybagrovaný z Dunaja. In: Zborník Slovenského Národného Múzea XCI – Archeológia 7, 79–83.

Ung 1880a = Ung – Társadalmi és vegyes tartalmú lap № 34, 22. srpna 1880, Ungvár.

Ung 1880b = Ung – Társadalmi és vegyes tartalmú lap № 35, 29. srpna 1880, Ungvár.

Viskupič, Michal (2026). Včasnostredoveké dvojsečné meče z územia Srbska (9. – 11. storočie). In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/vcasnostredoveke-dvojsecne-mece-z-uzemia-srbska-9-11-storocie/.

Vlasatý, Tomáš (2018). Podoba rukojetí norských mečů. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/podoba-rukojeti-norskych-mecu/.

Vlasatý, Tomáš (2020a). Druhy dřeva na rukojetích mečů. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/druhy-dreva-na-rukojetich-mecu/.

Vlasatý, Tomáš (2020b). Drátem omotané rukojeti mečů 9.-11. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/dratem-omotane-rukojeti-mecu-9-11-stoleti/.

Vlasatý, Tomáš (2021). Konstrukce dřevěných rukojetí mečů 9.-12. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/skladba-rukojeti-mecu-9-12-stoleti/.

Vlasatý, Tomáš (2022). Druhy dřeva na mečových pochvách. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/druhy-dreva-na-mecovych-pochvach/.

Vlasatý, Tomáš (2023). Nože s nýtovanými střenkami 9.-12. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/noze-s-nytovanymi-strenkami-9-12-stoleti/.

Warzecha, Roland (2020). Grief zu! Zu Handhabung und ergonomischer Formgebung von Schwertern des Frühmittelalters und zur Relevanz von Feinmotorik im historischen Schwertkampf. In: Fleck, Niels et al. (eds.). Hieb- und Stichfest: Waffenkunde und Living History: Festschrift für Alfred Geibig, Petersberg, 27–46.