V dalším článku o mečích bychom rádi představili doposud nepříliš známý Petersenův typ W. Nakolik víme, tento typ meče byl v České republice doposud rekonstruován pouze dvakrát. V následujícím článku tento zajímavý typ popíšeme, zmapujeme a odhalíme i jeho rekonstrukce.
Popis
Typ W označuje meč, jehož jílec má komponenty – tedy jednodílnou hlavici a záštitu – odlité z bronzu. Záštita je z čelního pohledu rovná, s mírně zaoblenými kratšími stranami. Jednodílná hlavice, na jejíž horní straně je roznýtován řap, má jednoduchý, půlkruhový tvar se zaoblenými hranami. Při pohledu shora je tvar obou komponentů čočkovitý, tj. ke krajům se zužující. Oba bronzové komponenty byly zhotovovány duté (viz rentgen), a to do té míry, že bronz tvoří tenkou, uvnitř dutou skořápku. Všechny známé bronzových komponenty přináležící k tomuto typu jsou dekorované; hlavice je sériemi linek členěna do čtyř polí, které jsou obvykle vyplněné cikcakovým vzorem. Tento vzor je dobře patrný i na záštitách; ve dvou případech je záštita zdobena soustřednými kroužky (Nedošivina 1991: 166). V jednom případě jsou komponenty zdobené masivními uzly provedenými ve stylu Borre (Brøgger 1921: Fig. 10). Dekorace se zdá být odlitá, ačkoli dělící a ohraničující linie mohly být dodatečně zvýrazněny. Některé kusy se projevují blyštivě zlatavou povrchovou úpravou. Členění hlavice navazuje na typ E a stojí velmi blízko mečům typu U, V a X. Datace spadá do 10. století. Norské kusy lze datovat do 1. poloviny 10. století (Petersen 1919: 157). Do tohoto období se datují také jiné meče s bronzovými komponenty, zejména Petersenův typ O, které byly ovlivněny stejným trendem. Ve východní Evropě lze typ W objevit v hrobech datovaných do 2. poloviny 10. století (Nedošivina 1991: 166).
Detail bronzových komponentů meče typu W. Nález objevený roku 1816 na neznámé norské lokalitě (B998). Autor: Svein Skare, Unimus.
Jílec typu W je vždy součástí dvoubřitého meče. Meče tohoto typu mají poměrně uniformní rozměry. Kompletní meče jsou dlouhé 878–930 mm, přičemž délka čepele se vždy pohybuje kolem 745-760 mm. Čepele jsou široké 50–60 mm a jsou zanořené do připravených drážek na spodních stranách záštit. Čepele jsou obvykle bez nápisů, ačkoli meč z Timereva (hrob 100) má na čepeli jasně čitelné latinské písmeno C (Nedošivina 1991: 166). Záštity dosahují délky 80–100 mm, výšky 12–18 mm a tloušťky 17–22 mm. Dochované hlavice mají délku 58–67 mm, výšku 34–37 mm a tloušťku 19–21 mm (Androščuk 2014: 79–80 a vlastní pozorování). Rukojeti jsou dlouhé 85–105 mm, což odpovídá průměrným šířkám dlaní a svědčí o výrobě na míru. Byli jsme schopni nalézt pouze čtyři kusy se zachovanými rukojetěmi; ve třech případech je řap tvořící rukojeť obložen dřevěným základem, který je v případě meče z norského Breivoldu (T3107) dodatečně potažený plátnem a spirálovitě obtočený železným drátem. Čtvrtý případ, a sice meč z Kleppu (S2453), má rukojeť parohovou. Co se týče pochev, lze předpokládat, že nabývaly standardních podob. Meč z Kleppu má zachovanou dřevěnou pochvu s koženým potahem, zatímco meč z Timereva (hrob 100) je na kresebné rekonstrukci pokryt fragmenty dřevěné pochvy (Nedošivina 1991: Рис. I.I). Na konci meče ze Šestovice se zachovalo bronzové nákončí.
Detail zachovalého jílce meče z Breivoldu (T3107).
Autor: Ole Bjørn Pedersen, Unimus.
Abychom názorně ilustrovali anatomii tohoto typu meče, ukážeme si čtyři dobře zachované příklady:
Bikavėnai, Litva. Celková délka 930 mm, šířka čepele 50 mm, délka rukojeti 105 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 18 mm. Dřevěné kusy rukojeti. Foto a popis: Kazakevičius 1996: 64–67.
Östveda, Švédsko (SHM 25370). Celková délka 878 mm, délka čepele 743 mm, šířka čepele 50–31 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 14 mm, tloušťka záštity 22 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 37 mm, tloušťka hlavice 20 mm, délka rukojeti 86 mm, šířka rukojeti 20–26 mm, celková váha 892 g. Foto a popis: Androščuk 2014: 79, 337–338, Fig. 35.
Šestovica, hrob 42, Ukrajina. Celková délka 890 mm, celková délka jílce 145 mm, šířka čepele 60 mm, délka záštity 85 mm, výška záštity 17 mm, délka hlavice 60 mm, výška hlavice 35 mm. Hrot meče opatřen nákončím. Foto a popis: Androščuk – Zocenko 2012: 212, Fig. 151; Jana Korkodim, Wojtek Szanek.
Klepp (S2453), Norsko. Celková délka 899 mm, celková délka jílce 139 mm, délka čepele 760 mm, šířka čepele 58 mm, délka záštity 100 mm, výška záštity 12 mm, tloušťka záštity 21 mm, délka hlavice 59 mm, výška hlavice 36 mm, tloušťka hlavice 21 mm, délka rukojeti 91 mm. Autor: Unimus.
Rozšíření
Obecně vzato typ W nemá mezi evropskými meči příliš velké zastoupení – v současné době evidujeme 19 kusů. Distribuce je však zajímavá a zaslouží si pozornost. Není překvapivé, že nejvyšší počet známe z Norska. Zatímco Petersen znal 8 norských mečů typu W (Petersen 1919: 156), Hernæs jmenuje jako devátý kus meč z Lunde Nordre (C26851) (Hernæs 1985) a v literatuře jsme objevili další meč pocházející z Krossdalu (B7154) (Farestveit 1990: 151). Pouze pět z nich mají částečně zachované čepele, zbytek tvoří jílcové komponenty. Ve Švédsku známe jeden meč a dva jílcové komponenty (Androščuk 2014: 79). Dva komponenty – jednu hlavici a jednu záštitu – známe z německého Šlesvicka, pocházející zřejmě z jednoho meče (Geibig 1991: Tab. 164:4–5, Cat. no. 324). Dva zástupce známe z Timereva v Rusku (hroby 100 a 287), kde nalezneme jeden kompletní meč a fragmenty hlavice a záštity (Nedošivina 1991: 166–167, Рис. I.I). Jeden kompletní meč známe z litevské lokality Bikavėnai (Kazakevičius 1996: 64–67) a jeden meč z ukrajinské Šestovice (Androščuk – Zocenko 2012: 212). Z Ukrajiny nadto pochází meč z Dněpru (nalezený u Čerkas), který je opatřen dutou hlavicí typu W ze slitiny mědi (Androščuk – Zocenko 2012: 120-1).
Blízko k mečům typu W stojí několik hybridních kusů, které nezapadají do standardní typologie. Je to v první řadě fragment dvoudílné hlavice odlité z bronzu, který je zdoben typickou výzdobou typu W a který byl nalezen roku 2015 při sídlištním výkopu v moravském Pohansku (Košta et al. 2019: 215-6, Obr. 57-8). Dalším hybridním kusem je meč z lotyšského Bēnes Kaijukrogs, tvarově odpovídající typu H/I, který má komponenty odlité z bronzu s cikcakovým vzorem typickým pro typ W (Atgāzis 2019: 90, 8. att. tab.: 1; Jērums 2012: 2. att). Třetí hybridní kus opět náleží k typům H/W a pochází z Ruska, přičemž se plánuje jeho publikování (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Dalším hybridním kusem je detektorářský nález jednodílné hlavice z Ukrajiny, která odpovídá typické hlavici typu W, avšak místo typického dekoru je ozdobena jamkovou dekorací typickou pro typ E (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Jako kusy stojící blízko typu W by se daly označit i tři lotyšské kusy, které vymapoval Artūrs Tomsons (2019: 70) – tvarově se jedná o kusy analogické s typem V, ale jsou odlité z bronzu a výzdobu mají analogickou s typy R-S. Je příznačné, že hybridní kusy kombinují prvky typů, které stojí velmi blízko sebe. Do celkového počtu nezahrnujeme také nálezy z Velké Británie (Jakobsson 1992: 213; Żabiński 2007: 65), protože všechny tyto meče mají železné komponenty, takže nesplňují základní kritérium typu W.
Hybridní kus z Pohanska (Košta et al. 2019: Obr. 57-8).
Hybridní kus z lotyšského Bēnes Kaijukrogs (Jērums 2012: 2. att).
Hybridní kus z Ukrajiny (zdrojem fotografie je Sergej Kainov).
Z celkového počtu 19 kusů tvoří 10 čepele či jejich fragmenty, zatímco zbývajících 9 představuje tvoří oddělené bronzové komponenty. Meče typu W byly nalezeny v 7 zemích, jsou tedy poměrně rozptýleny v porovnání s celkovými počty. Hlavní nálezovou oblastí je severní a východní Evropa, kde se meče nacházejí na významných lokalitách.
Distribuce typu W podle Jakobssona (1992: 228).
Rekonstrukce
V této kapitole bychom chtěli představit pět zdařilých rekonstrukcí Petersenova typu W, které zhotovili různí evropští mečíři.
Výrobce: Tomáš Zela, 2017.
Rekonstrukce meče ze Šestovice 42. Váha 1200 gramů.
Výrobce: Dmitrij Chramcov, 2015.
Rekonstrukce meče ze Šestovice 42 v porovnání s originálem.
Výrobce: Wojtek Szanek, 2016.
Výrobce: Petr Floriánek, Radek Lukůvka, 2018.
Výrobce: Arma Epona.
Poděkování a věnování
Tato práce vznikla díky podnětu Tomáše Břenka ze skupiny Goryničové, který vlastní rekonstrukci vyrobenou Tomášem Zelou. Jelikož tento typ nebyl na českých bojištích dosud k vidění, vznikla potřeba poukázat na nálezy a jejich rozšíření. Poděkování si zaslouží každý vytrvalý zájemce, který se nenechal odradit vyčkáváním. Své zásluhy na článku má také Sergej Kainov, který poukázal na dva ruské nálezy, a Ferenc Tavasz, který mi vypomohl svými radami. Článek bych chtěl konečně věnovat svému příteli, mečíři Janu Motyčkovi a jeho potomkovi, který právě přichází na tento svět.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Literatura
Androščuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.
Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.
Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.- 13.gadsimtā, Rīga.
Brøgger, A. W. (1921). Rolvsøyætten : et arkeologisk bidrag til vikingetidens historie. In: Bergens Museums Aarbok 1920–21, Hist.antikv. Række 1, 3–42.
Farestveit, Olav (1990). Bygdebok for Modalen herad : Mo sokn og Eksingedalen sokn. B. 2 : Allmenn bygdesoge, Modalen.
Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.
Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.
Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.
Jērums, Normunds (2012). Divasmeņu zobeni Zemgaļu apdzīvotajās teritorijās (5.–14. gs.). In: Arheoloģija un etnogrāfija XXVI, Rīga, 74-104.
Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.
Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavia okolí – nová revize. In: Památky archeologické CX, 173-235.
Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.
Nedošivina N. G. = Недошивина Н. Г. (1991). Предметы вооружения, снаряжение всадника и верхового коня тимеревского могильника // Материалы по средневековой археологии Северо-Восточной Руси, Москва: 165–181.
Tomsons, Artūrs (2019). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.
Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok: 29–84.