Úvod
S vícečetným žlábkováním mečových čepelí se poměrně často setkáváme v době římské (Behmer 1939: Taf. XV; Bemmann – Bemmann 1998: Taf. 35–6; Biborski 1999: 83; Biborski – Ilkjær 2006: 158–9; Ørsnes 1988: 49, Taf. 71–74), načež v době stěhování národů v podstatě mizí. Velkou popularitu získávají u mečů 13.–16. století (např. Głosek 1973: 84, 98, 102; Hošek et al. 2019: 76, 118, 143, 189, 191, 226, 255, 268, 277, 280, 310, 333, 336, 340, 348–9, 375, 383-4; Kazakevičius 1996: 89; Oakeshott 1991: 96, 105, 118, 121) a jsou užívány též u kordů, rapírů a šavlí 16.–19. století (Mohamed 2008: 58, 100; Šindelář – Šindelář 2018; Šindelář et al. 2023). Přirozeně se tak nabízí k popisu konstrukce a zhotovení používat terminologii a postupy, které vycházejí z těchto období, kdy vícečetné žlábky zažily svou největší slávu. V anglické literatuře se pro popis fenoménu, který budeme níže rozebírat, se ustálil termín „zdvojený žlábek“ (double fuller) či „párový žlábek“ (paired fuller), v němčině pak „zdvojený krevní žlábek“ (Doppelblutrinne) a „dvojitá drážka“ (Doppelhohlkehlen), v ruštině „dvojitý žlábek“ (двойной дол).
Ve snaze zvýšit diverzitu v rámci trhu, vytvořit esteticky podmanivé kusy či z prostého zájmu, zda zdvojené žlábky v průběhu raného středověku zcela vymizely, se v mečířských a šermířských kruzích v rámci posledních dvou desítek let příležitostně skloňuje téma existence dvojžlábkových mečů v období 8.–12. století. Zájem je umocněn úplnou absencí zmínek v řadě zásadních publikací – nejen, že chybí v Petersenově stěžejní práci o vikinských mečích (Petersen 1919), Kirpičnikovově knize o staroruských mečích (Kirpičnikov 1966) a Peircově populárním zpracování raně středověkých mečů (Oakeshott – Peirce 2002), ale nejsou zahrnuty ani do Geibigovy typologie čepelí (Geibig 1991: 83–90). Již z toho je zřejmé, že pokud nějaké čepele se zdvojeným žlábkem existují, jedná se o nahodilé kusy, které stojí na periférii mimo vymezené typologie.
Celkově vzato je zdvojený žlábek raně středověkých mečů v literatuře poměrně nové a přehlížené téma, které se objevuje v izolovaných liniích bádání a které je málokdy uchopeno mezinárodně. U individuálních nálezů je zdvojený žlábek popisován až od 80. let 20. století (Kiss 1983: 259–260). Průkopnickou syntézou je Prasolovův článek, publikovaný v němčině (Prassolow 2009) a ruštině (Prasolov 2011), jenž vzhledem k unikátní konstrukci čepele pro studovaný exemplář a jemu analogické nálezy navrhl pracovní název „typ Ragnit“. Na tento text navázal ve svých dílech Košta, který z původního Prasolovova seznamu odloučil vrcholně středověké kusy a připojil některé přehlédnuté raně středověké meče, především nově analyzované nálezy z území České republiky (Hošek et al. 2021: 66; Košta 2021: 126–7). Následující text, který je dedikovaný odborníkům, jakož i výrobcům, uživatelům a sběratelům zbraní, do značné míry čerpá z děl právě Prasolovova a Košty, přičemž připojuje tři dosud neznámé nálezy a vyčleňuje jeden chybně zařazený kus, čímž se seznam evropských mečů z období 8.–12. století ustálil na počtu 10 potenciálních kusů.
Obr. 1: Grafický nákres meče Petersenova typu X se zdvojeným žlábkem.
Zdroj: Košta et al. 2019: Obr. 25.
Popis fenoménu
Otázka zkoumání čepelí se zdvojenými žlábky je ztížena skutečností, že tato speciální úprava nemusí být patrná pod korozními vrstvami a organickými rezidui a může se objevit až při rentgenovém snímkování (viz Košta et al. 2019). Pozitivní identifikace musí být založena autopsii, fotografiích či přinejmenším detailních kresbách, protože některé méně detailní kresby mohou naznačovat existenci zdvojeného žlábku, i když jej v realitě nenacházíme (např. Kirpichnikov – Stalsberg 1998: 511, Obr. 2.2; Thålin-Bergman – Kirpičnikov 1998: Obr. 3.2). S vědomím skutečnosti, že řádnému ohledání byla podrobena jen část evropských mečů, se zdvojené žlábky v evropském kontextu 8.–12. století jeví jako marginální fenomén. Za předpokladu, že z daného období máme k dispozici 5500 mečů (Vlasatý 2020a), se zdvojené žlábky jeví u pouhého 0,2 % z nich. V rozsáhlém norském korpusu, který čítá asi 3500 mečů (Aannestad 2018: 147, 151), je tento jev zastoupený dvakrát. Ve švédském materiálu o zhruba 650 zbraních se objevuje jednou (Androshchuk 2014). V Lotyšsku, kde je z daného období známo asi 80 mečů, evidujeme jeden případ (1,3 %). Díky dobrému ohledání mečů z České republiky se podařilo nalézt zdvojené žlábky ve dvou případech ze zhruba devadesáti mečů, což naznačuje, že může jít o běžnější úpravu, která se však stále projevuje u nanejvýše 2,5 % čepelí z daného regionu a období.
Jeden ze zajímavých aspektů tohoto fenoménu je zkoumání jeho regionality a datace. Naše revize ukazuje na možné okruhy, přičemž tím výraznějším a na počty zastoupenějším je kontinentální produkce karolinských mečů (Česká republika, Francie, Maďarsko). Vzhledem k vazbě na Petersenovy typy B (variant), H, N/X a dataci hrobových kontextů lze meče této skupiny zařadit mezi konec 8. až 1. pol. 10. století. O karolinském původu svědčí kombinování s nápisem +VLFBERHT+, které je tradičně spojováno s Franskou říší (Stalsberg 2008). Analogická konstrukce (kombinace prostého a zdvojeného žlábku) mečů z Burgundska a norského Vangu, datovaného na základě jílce Petersenova typu R do 2. a 3. čtvrt. 10. století (Hjardar – Vike 2016: 169), naznačuje, že čepel tohoto norského kusu může být rovněž zhotovena na kontinentu. Datace meče ze švédské Klinty rovněž poukazuje na mladší karolinský horizont. Pozoruhodná je v tomto kontextu absence zdvojených žlábků na území dnešního Belgie (Gava – Vlasatý 2024), Chorvatska (Belošević 2007; Bilogrivić 2009; 2011), Německa (Geibig 1991), Nizozemska (Ypey 1960–1961; 1962–1963; 1964; 1984), Rakouska (Szameit 1986) a Slovenska (Jócsik 2024) i nízké zastoupení ve Francii (Delort 2017–2018), což může být dáno stavem poznání. Uveďme také, že zdvojené žlábky chybí v zemích, které stojí za franskou periferií a které zřejmě saturovaly zbrojní potřeby z jiných zdrojů – zejména Britské ostrovy (Harrison – Ó Floinn 2014; Walsch 1998), Finsko (Leppäaho 1964; Moilanen 2015; 2018), Polsko (Pudło 2012) a Kyjevská Rus (Kainov – Novikov 2024; Kirpičnikov 1966). Druhou skupinu tvoří zbraně z Kaliningradské oblasti a Lotyšska, které lze přiřadit k lokálním baltským typům (typ T, var. VI a kuronský typ var. II). Oba meče této skupiny lze klást do období od konce 11. po 13. století (Tomsons 2018: 93, 301). K této baltské skupině pravděpodobně přináleží do katalogu nezahrnutá čepel ze zdvojeným žlábkem z pohřebiště Stacze (Engel 2024: Obr. 9). Zda byly skupiny striktně odděleny či mezi nimi existovala nějaká vazba, není možné stanovit. Nelze vyloučit ani možnost, že toto dělení je pouze zdánlivé a způsobené stavem poznání.
Mapa 1: Distribuce mečů se zdvojeným žlábkem 8.–12. století v Evropě.
Ve všech sebraných případech se zdvojení žlábku týká jednoručních dvojbřitých mečů s celkovou délkou do 100 cm. Zdvojené žlábky jsou ve většině případů položeny hned vedle sebe a odděluje je žebro, které se průběžně snižuje. Raritou je meč z Dobšic, jehož žlábky jsou odděleny širokým a zaobleným žebrem. Variabilitu pozorujeme také v samotném rozsahu žlábkování; zatímco u některých kusů prochází zdvojení celou délkou čepele, u jiných v důsledku zužující se čepele přechází ve vzdálenosti zhruba 30 cm od záštity do prostého žlábku. Evidovány jsou rovněž hybridní čepele kombinující zdvojený žlábek na jedné straně s jednoduchým žlábkem na straně opačné. Žlábky nemusí začínat až v ploše čepele, ale v některých případech jsou patrné již na samotném řapu meče. V rámci karolinské skupiny se ve třech případech setkáváme se zdvojeným žlábkem kombinovaným se vzorovým svařováním a jednou s variantou nápisu Ulfberht. Uniformní šířky žlábků u jednotlivých výrobků pak naznačují, že mečíři při jejich tvorbě pravděpodobně využívali výrobní přípravky.
Otázka účelu a procesu výroby tohoto prvku otevírá širší odbornou diskuzi. V rámci skandinávské badatelské a řemeslné komunity (např. N. Anderssen, V. Vike) se objevil názor, že zdvojený žlábek může být reliktem výrobního procesu, kdy je širšího žlábku dosahováno vytvořením dvou menších a následným odbroušením středového žebra (které v některých případech není zcela dokonalé a zanechává ve středu žlábku drobnou vystouplou linii). Takový případ dobře reprezentuje meč z norské Lesje (C60900; Vike 2017). V takovém případě by bylo nutné na meče se zdvojeným žlábkem pohlížet jako na meče nehotové. To však zcela jistě neplatí u mečů, které jsou opatřené nápisy, vzorově svařovaným panelem anebo jsou kombinovány s nákladně zdobenými jílci. Pro názornost můžeme dodat, že meč z Pohanska je po materiálové stránce hodnocen jako jeden z nejkvalitnějších raně středověkých mečů v České republice. Z toho můžeme dovodit, že zdvojené žlábky jsou u exkluzivních mečů spíše intencionální úpravou. V tom případě se však musíme ptát, jaký smysl zdvojení sledovalo. Košta se domnívá, že smyslem zdvojení žlábku je zvýšení tuhosti středové části velmi široké čepele (Hošek et al. 2021: 66). Tato logika je dobře patrná u robustních nálezů z lokality Pohansko, Dobšice či norského Vangu, jejichž šířka přesahuje 6 cm. Podobnou strategii mohl sledovat i výrobce meče z Ragnitu, který se vyznačuje podprůměrnou tloušťkou čepele (0,35 cm). Nicméně u dvou mečů s průměrnými parametry (šířka kolem 5 cm a tloušťka 0,5–0,6 cm) mohl mečíř se středovým žebrem pracovat vědomě nejen kvůli tuhosti, ale také za účelem zvýšení celkové váhy či posunu bodu vyvážení do požadované polohy.
V neposlední řadě nelze opomenout možnost, že zdvojení žlábku byl jednoduše experiment daného kováře-brusiče, který chtěl využít zajímavého vizuálu k manifestaci svých dovedností. Skloubení zdvojeného žlábku a vzorově svařovaného panelu či nápisu musela být poměrně náročná operace. Profesionální mečíři, s nimiž byl problém konzultován, se shodují, že podstata tkví v nalezení rovnováhy mezi kováním a následným mechanickým odběrem materiálu, aniž by během procesu došlo ke ztrátě kvality. Na otázku, jaký je ideální podíl kování a škrábání, kováři dávají mírně odlišné odpovědi. Průsečík odpovědí spočívá v tom, že prvotní formování žlábků se začíná lehkým kováním. Pokud by žlábky byly pouze škrábané, znamenalo by to, že výsledný vzor by nebyl vhodně natvarovaný a působil by nejednotně, což není v souladu s pozorováním originálních čepelí. Jednotný vzor je výsledkem právě kování. Škrabáním (což při použití speciálně uzpůsobených hoblíků nemusí být pomalejší součást procesu) se následně dosáhne odebrání ideálního počtu vrstev.
Závěrem je vhodné zvážit možnou souvislost mezi meči se zdvojeným žlábkem a dalšími typy raně středověké výzbroje, u nichž se setkáváme s vícečetným žlábkováním, konkrétně s dlouhými noži a kopími. Vícečetné úzké žlábkování je u nožových čepelí poměrně frekventovaným jevem, i když v mnoha případech zůstává otázkou, zda tyto žlábky nebyly původně vyloženy kontrastním materiálem. Tento prvek byl mimořádně oblíbený zejména v 7. a 8. století v anglosaské Anglii (Gale 1989: 77) a ve Franské říši (Hübener 1989; Westphal 1991: 336). Vzhledem k tomu, že masová produkce těchto nožů ve franské oblasti ustoupila v závěru 8. století ve prospěch mečů (Vlasatý 2020b), nabízí se hypotéza o určité kontinuitě řemeslné tradice. Zdvojené žlábky u nejstarších typů mečů by tak mohly představovat doznívající estetický a technologický vliv výroby tzv. dlouhých saxů (Langsaxe), u nichž bylo násobení žlábků standardem. V kategorii kopí se žlábkování objevuje spíše ojediněle a v mnoha případech jde o hroty, které byly druhotně vykovány z fragmentů mečových čepelí (Eldjárn 2016: 129–130, 343; Chudziak et al. 2011: 78; též viz Czarnecka 2009–2010). Přesto bylo v bosenské lokalitě Rudići nalezeno kopí s křidélky, jehož čepel je členěna masivním středovým žebrem, které obklopují mělké žlábky schodovitě přecházející do ostří (Vinski 1977–1978: Tab. XV.2). Podobně jako u výše zmíněných mečů lze i u tohoto artefaktu na základě jeho morfologie předpokládat raně karolinskou provenienci.
Obr. 2: Rekonstrukce meče se zdvojeným žlábkem.
Autor: Gaël Fabre, gaelfabre.com.
Katalog
Lokalita: Vang, Oppdal, Norsko.
Uložení a inv. č.: Muzeum přírodní historie a archeologie (NTNU), Trondheim, T3334.
Stručný popis: Meč nalezený v 19. století v hrobu společně s šípy, noži, jezdeckým postrojem a dalšími předměty. Jde o exemplář Petersenova typu R, datovaný do 10. století, který byl tradičně označován za meč Petersenova typu S. Podle oficiálních údajů je meč vybaven 80 cm dlouhou a 7 cm širokou čepelí. Mečíř Nils Anderssen, který meč roku 2015 osobně ohledal a který s námi sdílel své poznatky, uvádí, že čepel je 78,5 cm dlouhá a 6,7 cm široká u záštity, s průběžným zúžením z 0,51 cm (nejsilnější místo řapu), přes 0,48 cm (u záštity) na 0,35 cm (u hrotu). Rukojeť je 8,6 cm dlouhá, řap má u záštity šířku 2,67 cm. Záštita je 11,7 cm dlouhá, 2,07–2,27 cm vysoká a 1,95 cm široká. Dvoudílná hlavice je 8,7 cm dlouhá a široká 2,1 cm na podstavě, 2,7 cm na středovém laloku koruny. Koruna je od podstavy oddělena perličkovým drátem. Meč je prohnutý, zkoumatelný pouze na jedné straně. Na ní je vybavený zdvojeným žlábkem (každý o šířce 1,45–1,48 cm), který vyplňuje prvních 28 cm čepele u záštity, následně přechází do jednoduchého žlábku. Odvrácená strana nebyla zdokumentována, ale z dostupné fotografie se zdá, že žlábek postrádá zesilující žebro, a proto je možné, že rozložení žlábků v rámci čepele není symetrické.
Literatura: Farbregd 1993: 77, Obr. 15; Hošek et al. 2021: 66; Petersen 1919: 145.
Více fotografií meče, které pořídil N. Anderssen, lze prohlédnout či stáhnout kliknutím na následující odkaz:
Obr. 3: Meč z norské lokality Vang. Zdroj: unimus.no.
Lokalita: Kjølstad Vestre, Innlandet, Norsko.
Uložení a inv. č.: Kulturně-historické muzeum (KHM), Oslo, C37550.
Stručný popis: Meč objevený během 20. století v hrobu společně s kopím, sekerou, štíty, šípy, jezdeckým postrojem, saněmi a dalšími předměty, který je v literatuře datován do konce 10. století. Jde o exemplář Petersenova typu T2 a je zachovaný ve čtyřech fragmentech, přičemž špička je ohnutá. Podle oficinálních údajů je meč 97,5 cm dlouhý a má asi 6 cm širokou čepel. Jílcové komponenty jsou plátovány slitinou mědi a stříbra. Záštita je dlouhá 10,8 cm, kompozitní hlavice je 8,4 cm dlouhá a 6,1 cm vysoká. Čepel je na obou stranách vybavena zdvojeným žlábkem (každý o šířce asi 1–1,2 cm), který zasahuje zhruba do vzdálenosti 30 cm od záštity, kde přechází do prostého žlábku.
Literatura: Aannestad 2018: 157; Hjardar – Vike 2016: 169; Ščedrina 2023: 94.
Obr. 4: Meč z norské lokality Kjølstad Vestre. Zdroj: unimus.no.
Lokalita: Klinta, Öland, Švédsko.
Uložení a inv. č.: Státní historické muzeum (SHM), Stockholm, SHM 25840:59:2; 263827_HST.
Stručný popis: Typologicky problematický meč, který byl objeven v bohatě vybaveném kremačním dvojhrobu roku 1957. Androščuk meč označuje jako zvláštní typ, Košta jako blízký zvláštnímu typu 2 či U, Thålin-Bergmann jej řadí ke starší fázi doby vikinské. Na základě mince lze stanovit tpq 809/810, vzhledem k přítomnosti některých šperků lze jako dataci hrobu navrhnout konec 9. či začátek 10. století. Celková délka meče činí 94–95 cm, přičemž čepel o šířce 5 cm je přelomena na dva kusy. Hlavice je dvojdílná, řap je roznýtován na vrcholu koruny. Střed čepele má vzorově svařený panel a zdvojený žlábek, který se zřejmě nachází na obou stranách. Středové žebro je patrné pouze v části bližší k záštitě, což je zčásti dáno stavem zachování. Žlábky zasahují do řapu. Androščuk původně pod tíhou jedné nepřesné kresby (Thålin-Bergman – Arrhenius 2005: 21) uvedl, že čepel má 3 žlábky (Androščuk 2013: 96), což posléze upravil na 2 žlábky (Androshchuk 2014: 103).
Literatura: Androshchuk 2014: 462, Pl. 9, Cat. No. Öl 11; Beskow Sjöberg 1987: 103–5; Košta 2021: Cat. No. 2848; Svanberg 2003: 162, 252–3, Fig. 67; Thålin-Bergman – Arrhenius 2005: 42–3, Tab. 9.
Obr. 5: Meč ze švédské Klinta. Zdroj: samlingar.shm.se.
Lokalita: Pécs-Magyarürög-Kápolnadomb, Maďarsko.
Uložení a inv. č.: Muzeum Jana Pannonia – Archeologické oddělení, Pécs, K.74.1.1.
Stručný popis: Roku 1943 muzeum vykoupilo ze soukromé sbírky dvojbřitý meč, původně zřejmě pocházející z hrobu. Meč náleží ke starší variantě typu H a lze jej hodnotit jako produkt 8.–9. století. V literatuře panuje určitý rozpor ohledně rozměrů meče. Kiss uvádí délku meče 90,3 cm (z toho délku jílce 15,3 a čepele 74,8 cm) a délku záštity 7,7 cm. Kovácsova novější publikace je výrazně detailnější. Meč je dle něj dlouhý 90,5 cm, z čehož 74,9 cm tvoří délka čepele se značně okorodovanými břity, která je u záštity široká 5,8 cm a tlustá 0,5 cm. Oboustranný zdvojený žlábek dosahuje do délky 68,5 cm a má šířku 2,9 cm. Z Kovácsovy publikace vyplývá, že střed čepele vyplněn vzorově svařeným panelem. Rukojeť je dlouhá 10,1 cm. Jílcové komponenty jsou hustou vertikální tausií provedenou dráty ze slitiny mědi a stříbra. Záštita má rozměry 7,9 × 1,7 × 3,1 cm, hlavice dosahuje rozměrů 6 × 3,8 × 3 cm.
Literatura: Kiss 1983: 259–260; Košta 2021: Cat. No. 972; Kovács 1994–1995: 172, Obr. 11.6; Vinski 1983: 91, Obr. 6.1.
Obr. 6: Meč z maďarské lokality Pécs-Magyarürög. Zdroj: Kiss 1983: 260.
Lokalita: Burgunsko (?), Francie.
Uložení a inv. č.: meč přetrvává v soukromé sbírce, Švédsko.
Stručný popis: Meč pocházející ze soukromé sbírky, který typologicky odpovídá kontinentálním variantám Petersenova typu B a který lze zařadit do konce 8. či začátku 9. století. Do současné sbírky se meč dostal od překupníka Thomase Blomgrena, který jej zakoupil od normanského obchodníka, kam se dostal od obchodníka v Dijonu, který jej zřejmě získal od lokálního nálezce. Artefakt se nachází v soukromých rukou po dekády. Kvůli povaze provenience byl konzultován s uznávaným mečířem Peterem Johnssonem, který jej považuje za pravý. Majitel s námi ochotně sdílel fotografie a metrické údaje. Meč je zlomený a meží 31 cm, přičemž váží 0,525 kg. Délka čepele činí 16,8 cm při šířce čepele 5,1 cm u záštity a tloušťce 0,55–0,6 cm. Na jedné straně je čepel vybavena jednoduchým žlábkem o šířce 1,8 cm, na opačné straně dvěma žlábky (každý o šířce 0,9 m). Rukojeť je dlouhá 9,7 cm, řap má tloušťku 0,4–0,55 cm a šířku 1,5–2,5 cm. Jílcové komponenty jsou uvolněné, železné a nezdobené. Záštita má rozměry 7,9 × 2,52 × 1,5 cm. Hlavice je dvojdílná a má rozměry 6,8 × 2,45 × 3,4 cm.
Literatura: nepublikováno.
Více fotografií meče lze prohlédnout či stáhnout kliknutím na následující odkaz:
Obr. 7: Francouzský meč ze soukromé sbírky. Zdroj: T. Holmström.
Lokalita: Neznámá.
Uložení a inv. č.: Muzeum armády, Paříž, J PO 2253.
Stručný popis: V Muzeu armády se nachází meč Petersenova typu N/X, pocházející z neznámé lokality. Další raně středověké meče z téže expozice pocházejí z rozličných míst Evropy, například Lotyšska, takže provenienci nelze dovodit (viz Reverseau 1982: 18). Lze očekávat, že se meč v muzeu nachází přinejmenším po dobu několika dekád a vzhledem ke stavu zachování pochází zřejmě pochází z vodního zdroje. Meč je dlouhý 94,2 cm, z toho čepel 79,1 cm. Šířka čepele není stanovena. Bod vyvážení činí 15 cm. Středem čepele na obou stranách probíhá vzorově svařovaný panel a zdvojený žlábek, který vyplňuje většinu čepele a mizí asi 10 cm před hrotem. Čepel je asi 30 cm od hrotu zlomena. Rukojeť je dlouhá 10,2 cm. Délka záštity 10,3 cm. Hlavice je buď dvojdílná (ačkoli na podstavě nevidíme žádné nýty), anebo je záměrně opatřena dekorativní linkou, je 7 cm dlouhá a 3,8 cm vysoká.
Literatura: Košta 2021: Cat. No. 3548; Oakeshott – Peirce 2002: 118–119.
Více fotografií meče, které pořídil N. Anderssen, lze prohlédnout či stáhnout kliknutím na následující odkaz:
Obr. 8: Meč z Muzea armády v Paříži.
Zdroj: Oakeshott – Peirce 2002: 118; fotografie pořídil N. Anderssen.
Lokalita: Dobšice, Česká republika.
Uložení a inv. č.: Jihomoravské muzeum ve Znojmě, Znojmo, 23889.
Stručný popis: Roku 1924 byl objeven kostrový hrob 2. pol. 9. či 1. pol. 10. století, kde po pravém boku muže ležel meč Petersenova typu X. Meč je dnes zlomen na tři části, chybí mu hrot a je pokryt mnoha korozními produkty a organickými zbytky (včetně pochvy a pozůstatků dřevěné rukojeti). Současná délka meče činí 78,47 cm, přičemž původní délka byla zhruba 80,5 cm. Zachovaná čepel je 64,6 cm dlouhá, původně byla dlouhá zhruba 67,5 cm, u záštity 6,6 cm široká a 0,5 cm tlustá. Jílec je dlouhý přinejmenším 13,87 cm, z toho rukojeť 8,85 cm. Řap je široký 1,95–2,9 cm a tlustý 0,6 cm. Záštita má rozměry 12,73 × 1,35 × 2,3 cm. Jednodílná hlavice nabývá rozměrů 6,47 × 3,67 × 1,72 cm. Meč byl podroben rentgenovému rozboru, který zjistil nejen to, že spodní otvor v hlavici je výrazně větší než řap, ale objevil též náznaky dvou mělkých žlábků na obou stranách čepele, které nejsou vidět pouhým okem. Žlábky nedolehají přímo na sebe, nýbrž jsou odděleny poměrně širokým a plochým žebrem, které pokračuje zhruba až do vzdálenosti 10 cm od současného hrotu.
Literatura: Vrbka 1924; Červinka 1928: 157; Dostál 1961: 100–101; 1966: 123; Hošek et al. 2019: 99–100, ID No 50; Hrubý 1950: 313–314; Klíma 2019: 114, Obr. 17.5; Podborský – Vildomec 1972: 157, Tab. LXI.2.
Obr. 9: Meč z Dobšic. Zdroj: Hošek et al. 2019: 99.
Lokalita: Pohansko u Břeclavi – Velmožský dvorec, hrob H 26, Česká republika.
Uložení a inv. č.: Břeclav-Pohansko, Reg. No 241.
Stručný popis: Archeologický výzkum v letech 1959–1965 odkryl v kostrovém hrobě muže ve věku přibližně 20–30 let, datovaném do období od sklonku 9. století do poloviny 10. století, kompletně dochovaný meč Petersenova typu X. Zbraň byla nalezena ve velmi dobrém stavu v doprovodu dvou nožů. Celková délka artefaktu činí 92,35 cm při hmotnosti 1,320 kg, přičemž bod vyvážení se nachází ve vzdálenosti 20 cm od záštity. Dvoubřitá čepel o délce 78 cm, šířce 7,2 cm a tloušťce 0,65 cm se plynule zužuje směrem ke krátkému, zaoblenému hrotu. Plochu čepele člení dva symetricky umístěné mělké žlábky o šířce přibližně 2 cm, které jsou odděleny středovým žebrem a končí zhruba 68 cm od záštity. V prostoru žlábků se nacházejí vložené nápisy a značky; na jedné straně je v úseku 4,5–25,2 cm pod záštitou patrná signatura +VLFBERHT+ s vychýlením ramene písmene L a podobou písmene T ve tvaru Г. Druhá strana čepele nese v distanci 7,8–14,6 cm pod záštitou geometrickou značku IIXII, na kterou ve směru k hrotu pravděpodobně navazoval další zahnutý fragment. Jílec o celkové délce 14,35 cm disponuje rukojetí dlouhou 9,6 cm o šířce 1,46–3,17 cm a tloušťce cca 0,6 cm. Masivní jednodílná hlavice polokruhovitého profilu o rozměrech 5,87 × 3,25 × 2,9 cm je na řapu osazena mírně asymetricky. Přímá záštita o rozměrech 11,69 × 1,5 × 2,67 cm je masivní. Archeometalurgický rozbor prokázal, že čepel je tvořena ocelovými břity navařenými na jádro z paketované oceli, přičemž bylo aplikováno selektivní kalení břitů na tvrdost 577 ± 25 HV. Na zbrani byly rovněž identifikovány zbytky dřevěné pochvy a fragmenty textilie v korozních produktech u hlavice.
Literatura: Hošek et al. 2017; 2019: 76–8, ID No 22; Kalousek 1971: 39, Obr. 26; Košta et al. 2019: 186–7, 191–7; Vignatiová 1993: 92, Obr. 3, Tab. 1.4.
Obr. 10: Meč z Pohanska u Břeclavi. Zdroj: Košta et al. 2019: Obr. 21.
Lokalita: Ragnit (dnešní Neman), Kaliningradská oblast, Rusko.
Uložení a inv. č.: Muzeum pravěku a raných dějin – sbírka Prussia, Berlín, PM Pr 20602 (IV. 13.3017).
Stručný popis: Meč nalezený před druhou světovou válkou v blízkosti Ragnitu, snad z hrobu č. 267 přilehlého pohřebiště. Typologicky představuje formu východopobaltského typu II podle Kirpičnikova a Prasolov jej datuje do 11. století, případně na počátek 12. století. Tomsonsova revize meč začleňuje do VI. varianty typu T a klade jej do období od konce 11. po 13. století. Artefakt dosahuje celkové délky 96 cm při hmotnosti 0,734 kg, přičemž tato relativně nízká váha je přisuzována odstranění korozních vrstev během dřívějšího restaurování. Dvoubřitá železná čepel o délce 78,5 cm vykazuje maximální šířku 5,1 cm a tloušťku 0,35 cm. Charakteristickým znakem je přítomnost dvou paralelních žlábků na každé straně čepele, které vycházejí z řapu a dosahují až do vzdálenosti přibližně 10 cm od současného hrotu. Celková šířka obou žlábků společně u záštity činí 2,3 cm. Čepel byla vykována z jednoho kusu materiálu a rentgenový průzkum na ní neodhalil žádné vzorové svařování, nápisy ani značky. Na čepeli je patrná deformace v podobě ohnutí v místě 42,5 cm pod záštitou, což naznačuje, že meč může pocházet z hrobového kontextu. Jílec meče má celkovou délku 17,5 cm. Železná hlavice je dvoudílná, přičemž podstava 7,9 cm dlouhá a 1,9 cm vysoká, zatímco koruna je 6,9 cm dlouhá, na středním laloku 2,7 cm vysoká a 2,9 cm široká. Železná záštita o délce 10,9 cm, výšce 2,3 a šířce 2,1 cm je uvnitř dutá a vyplněná blíže neurčenou hnědošedou hmotou. Konce záštity jsou mírně zahnuty směrem k čepeli. V prostoru mezi čepelí a záštitou byla identifikována organická substance, pravděpodobně zbytky kůže.
Literatura: Hošek et al. 2021: 66; Kazakevičius 1996: 109, Cat. No. T-34; Košta 2012: Cat. No. 2387; Mühlen 1975: 33, 143, Taf. 10.4; Prasolov 2011; Prassolow 2009; Tomsons 2014: 131; 2018: 93, 104, 177.
Obr. 11: Meč z okolí Ragnitu. Zdroj: Prassolow 2009: Obr. 3-4.
Lokalita: Lībagu Sārāji, hrob 39, Lotyšsko.
Uložení a inv. č.: Lotyšské muzeum národní historie (LNVM), Riga, A 12820: 430–431.
Stručný popis: Během archeologických vykopávek v roce 1990 byl v rámci kremačního dvojhrobu odkryt meč kuronského typu, konkrétně Tomsonsovy varianty II. Hrob obsahoval další meč, nákončí pochev, hroty kopí a oštěpů, zemědělské nástroje, šperky a další předměty. Zatímco starší literatura (Kazakevičius) klade artefakt do 12. století, novější zpracování A. Tomsonse dataci upřesňuje na období 12. až 13. století. Celková dochovaná délka zbraně činí 99,3 cm při hmotnosti 0,514 kg. Železná dvoubřitá čepel o délce 84 cm, maximální šířce 5,32 cm a tloušťce 0,37 cm je charakteristická přítomností dvou paralelních žlábků, z nichž každý vykazuje šířku 1,02 cm. Tento zdvojený žlábek je zřetelný již v úrovni řapu a plynule zaniká přibližně v polovině délky čepele. Jílec o celkové délce 15,5 cm tvoří samostatně lité komponenty ze slitiny mědi, přičemž hlavice se nedochovala. Horní příčka jílce vykazuje rozměry 5,2 × 1,3 × 1,45 cm, zatímco spodní záštita je výrazně delší a dosahuje rozměrů 9,0 × 1,3 × 1,2 cm. Obě tyto součásti jsou zdobeny pro daný typ příznačným ornamentem s motivy kruhů a křížů.
Literatura: Asaris 1992; Kazakevičius 1997: 128; Prasolov 2011: 152–3; Prassolow 2009: 280; Radinš 2009: 72–5; Tomsons 2014: 131; 2018: 301, 304.
Obr. 12: Meč z Lībagu Sārāji. Zdroj: Radinš 2009: 73.
Vyřazené z katalogu
Lokalita: Östveda, Gästrikland, Švédsko.
Uložení a inv. č.: Státní historické muzeum (SHM), Stockholm, SHM 11422; 180969_HST.
Důvod vyřazení: Meč Petersenova typu V, datovaný do 10. století, byl Prasolovem hodnocen jako dvojžlábkový (Prasolov 2011: 153; Prassolow 2009: 208), což následně převzali i další autoři (Hošek et al. 2021: 66). Tento soud vychází z konkrétní kresby (Thålin-Bergman – Kirpičnikov 1998: Obr. 3.2), která však zřejmě ukrazuje průřez čepele v místě koroze či značky. V přidruženém textu není o zdvojeném žlábku ani zmínka. Androščukova fotografie a kresba zobrazují běžný průřez čepele (Androshchuk 2014: Pl. 140). Informace o zdvojeném žlábku je tudíž chybou.
Literatura: Androshchuk 2014: 335–6, Cat. No. Gä 28; Thålin-Bergman – Kirpičnikov 1998: 500, Obr. 3.2.
Obr. 13: Meč z Östvedy. Zdroj: Androshchuk 2014: Pl. 140.
Lokalita: Řeka Witham, Spojené království.
Uložení a inv. č.: Britské muzeum, Londýn, 1858,1116.5.
Důvod vyřazení: Meč je tradičně řazen do 13.–14. století. Tuto dataci zpochybnil E. Oakeshott ve své velmi populární publikaci, kde jej zadatoval do 1. pol. 12. století. Učinil tak pod vlivem Leppäahovy publikace (Leppäaho 1964). Třebaže i některé současné publikace řadí finské analogické meče do 12. století (Moilanen 2015), evropský konsenzus souhlasí s původní datací. Meč pravděpodobně pochází z období po sledované periodě.
Literatura: Alexander – Binski 1987: 261, Cat. no. 170; Breay – Harrison 2015: 39; Bruhn Hoffmeyer 1954: 17–18, Pl. XIIId; Jones 2023: 15–6; Oakeshott 1991: 34.
Obr. 14: Meč z řeky Witham. Zdroj: Britské muzeum.
Lokalita: –
Uložení a inv. č.: neznámé.
Důvod vyřazení: Německý aukční dům Hermann Historica neznámého roku, zřejmě po roce 2020, nabídla k dražbě meč Petersenova typu Y. Jílec tohoto meče je zdobený neželezným kontrastním drátem a čepel je opatřená zdvojeným žlábkem. Jde o snadno rozpoznatelné falzum typu, který je z definice nezdobený (viz Androshchuk 2014: 83–4; Kainov 2012: 56–8; Kazakevičius 1996: 70–74; Košta – Hošek 2021).
Obr. 15: Meč z aukce Hermann Historica. Zdroj: Hermann Historica.
Lokalita: –
Uložení a inv. č.: neznámé.
Důvod vyřazení: Roku 2011 byl v aukční síni Christie’s vydražen meč byzantského typu o délce 84 cm, jehož čepel je opatřená dvěma žlábky. Ačkoli je tento exemplář odbornou i reenactorskou komunitou akceptován jako autentický, v relevantní literatuře se prakticky neobjevuje (výjimku představuje pouze Popov 2023). Hlavním důvodem pro jeho vyřazení z katalogu je zcela neznámá provenience a vysoce atypická morfologie. Za předpokladu pravosti nálezu by jeho původ mohl sahat od Evropy přes Blízký východ až po severní Afriku. Jílec sice vykazuje rysy tzv. typu Galovo z 11. století, současně však značné anomálie: v porovnání s dobovými analogiemi je neúměrně dlouhý (přibližně 19 cm) a postrádá nýty s očky, které jsou pro tento typ jílce charakteristické. Zvláštní je též čepel; všechny doposud známé byzantské meče z daného období postrádají jakýkoli žlábek (k morfologii analogií viz Baranov 2015; 2017; 2018; 2019; 2025; Husár – Oţa 2020; Yotov 2011a-b; 2012; 2014; 2022; Yotov et al. 2022). Vzhledem k těmto skutečnostem nelze vyloučit, že se jedná o zdařilé falzum, případně o novodobý kompilát jílce typu Galovo a starší římské čepele, pro kterou byl typický kratší rozměr, zdvojený žlábek a dlouhý řap (viz Biborski 1993: 114–119). Pochybnosti o autenticitě posiluje i fakt, že se v aukčním prostředí později objevila analogická a zřejmě padělaná záštita (Baranov – Kubik 2023: Obr. 8).
Obr. 16: Meč z aukční síně Christie’s. Zdroj: Christie’s.
Poděkování
Článek by nevznikl bez pomoci mečířů, který nám s jeho tvorbou ochotně pomohli. Rádi bychom tímto poděkovali Nilsu Anderssenovi (nilscraft.no), Gaëlu Fabremu (gaelfabre.com), Petru Floriánkovi (gullinbursti.org), Peteru Johnssonovi (swordreflections.com) a Karlu Loukotovi (grizzlyforge.cz). Slova uznání si zaslouží též prodejce Thomas Blomgren (jernberg_history), jakož i nejmenovaný švédský sběratel, kteří s námi sdíleli informace o francouzském nálezu.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Literatura
Aannestad, H. L. (2018). Charisma, Violence and Weapons. The Broken Swords of the Vikings. In: Vedeler, Marianne et al. (eds). Charismatic Objects: From Roman Times to the Middle Ages, 147–166.
Alexander, Jonathan – Binski, Paul (1987). The Age of Chivalry. Art in Plantagenet England, 1200–1400, London.
Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords: Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.
Androščuk 2013 = Андрощук, Ф. А. (2013). Мечи викингов, Киев.
Asaris, Jānis (1992). Arheoloģiskie pētījumi Sāraju un Upīšu senkapos. In: Mugurēvičs, Ēvalds (ed.). Zinātniskās atskaites sesijas materiāli par arheologu 1990. un 1991. gada pētījumu rezultātiem, Rīga, 20–23.
Baranov 2015 = Баранов, Г. В. (2015). Новая находка перекрестья и навершия рукояти византийского меча с территории Черкасского района Черкасской области Украины // МАИАСК 7, 87–105.
Baranov 2017 = Баранов, Г. В. (2017). Византийские (средиземноморские) мечи с перекрестьями с муфтой IX-XI вв. // МАИАСК 9, 248–283.
Baranov 2018 = Баранов, Г. В. (2018). Перекрестье меча из раскопок византийского Херсона // Военная археология 4, 31–42.
Baranov 2019 = Баранов, Г. В. (2019). Новые данные о находке византийского меча на территории Харьковской области // Historia i Świat 8/2019, 91–98.
Baranov, G. V. (2025). Byzantine (Mediterranean) Swords with Sleeve Cross-Guards: Constructing a Typology. In: Theotokis, Georgios – Tsurtsumia, Mamuka (eds.). Nikephoros II Phokas and Warfare in the 10th-Century Byzantine World, Leiden – Boston, 128–181.
Baranov, G. V. – Kubik, A. L. (2023). An attempt to provide precise dating for Mediterranean-type swords as exemplified by three Byzantine sword cross-guards from Tiberias (Israel) // Воинские традиции в археологическом контексте: от позднего Латена до позднего Средневековья. Сост. Ю. А. Кулешов – С. Ю. Каинов – Г. В. Баранов, Тула, 140–152.
Behmer, E. G. (1939). Das zweischneidige Schwert der germanischen Völkerwanderungszeit, Stockholm.
Belošević, Janko (2007). Osvrt na karolinške mačeve tipa H sa šireg područja Dalmatinske Hrvatske. In: Prilozi Instituta za arheologiju u Zagrebu 24, 405–418.
Bemmann, Güde – Bemmann, Jan (1998). Der Opferplatz von Nydam : die Funde der älteren Grabungen Nydam-I und Nydam-II. Bd. 2 Katalog und Tafeln, Neumünster.
Beskow Sjöberg, Margareta (1987). Ölands järnåldersgravfält Vol. 1, Alböke, Köpings, Räpplinge, Löts, Egby, Bredsätra och Gärdslösa socknar, Stockholm.
Biborski, Marcin (1993). Die Schwerter des 1. u. 2. Jahrhunderts n. Chr. aus dem römischen Imperium und dem Barbaricum. In: Specimina Nova 9, 91–130.
Biborski, Marcin (1999). Typologische Differenzierung der Schwerter und ihrer Scheiden im europäischen Barbaricum in der ersten Hälfte des 1. Jh. n. Chr. In: Comhlan. Studia z archeologii okresu przedrzymskiego i rzymskiego w Europie Środkowej dedykowane Teresie Dąbrowskiej w 65. rocznicę urodzin, Warszawa, 81–107.
Biborski, Marcin – Ilkjær, Jørgen (2006). Illerup Ådal 11. Die Schwerter – Textband, Aarhus.
Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K. In: Opusc. archaeol. 33, 125–182.
Bilogrivić, Goran (2011). O mačevima posebnog tipa u Hrvatskoj. In: Starohrvatska prosvjeta, Vol. III No. 38, 83–110.
Breay, Claire – Harrison, Julian (2015). Magna Carta: Law, Liberty, Legacy, London.
Bruhn Hoffmeyer, Ada (1954). Middelalderens tveæggede sværd II, København.
Czarnecka, Katarzyna (2009–2010). Nietypowe groty włóczni ze schyłku starożytności z ziem polskich. In: Wiadomości Archeologiczne LXI, 111–135.
Červinka, I. L. (1928). Slované na Moravě a říše Velkomoravská, Brno.
Delort, Hugues (2017–2018). Les épées des IXe-XIIe siècles découvertes en France – état des lieux, typochronologie et mise en perspective, Tome 1–3, Cergy: Université de Cergy-Pontoise.
Dostál, Bořivoj (1961). Velkomoravské Znojemsko ve světle archeologických nálezů. In: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity E 10, 97–127.
Dostál, Bořivoj (1966). Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě, Praha.
Eldjárn, Kristján (2016). Kuml og haugfé, Reykjavík.
Engel, Marcil (2024). Dwa interesujące miecze z cmentarzyska jaćwieskiego w Krukówku. In: Acta Militaria Mediaevalia XX, 89–102.
Farbregd, Oddmunn (1993). Menn, kvinner, graver og status. In: Farbregd, Oddmunn et al. (eds.). Vikingtids funn på Vang, Oppland, 67–80.
Gale, D. A. (1989). The Seax. In: Hawkes, S. Ch. (ed). Weapons and Warfare in Anglo-Saxon England, Oxford, 71–83.
Gava, Gianni – Vlasatý, Tomáš (2024). Meč z belgického Maaseiku. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/mec-z-belgickeho-maaseiku/.
Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter, Neumünster.
Głosek, Marian (1973). Znaki i napisy na mieczach sredniowiecznych w Polsce, Wrocław.
Harrison, S. H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962–81, Series B, Dublin.
Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2016). Vikings at War, Oxford – Philadelphia.
Hošek, Jiří et al. (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context, Part I, Praha – Brno.
Hošek, Jiří et al. (2017). Investigation of the Great Moravian ‘Ulfberht’ sword from Břeclav-Pohansko, Czech Republic. In: Book of Abstracts: Iron in Archaeology – Bloomery Smelters and Blacksmiths in Europe and Beyond, Prague, 50–51.
Hošek, Jiří et al. (2021). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context. Part II, Praha – Brno.
Hrubý, Vilém (1950). Meče v staroslovanských hrobech na Moravě. In: Časopis Moravského musea 35, 308–318.
Husár, Martin – Oţa, Silviu (2020). Middle Byzantine period weapons from the collections of the National Museum of Romanian History in Bucharest (also) used in Byzantium. In: Materiale şi cercetãri arheologice (Serie nouã) 16, 229–243.
Hübener, Wolfgang (1989). Die Langsaxe der späten Merowingerzeit. In: Acta praehistorica et archaeologica 21, 75–84.
Chudziak, Wojciech et al. (2011). Podwodne dziedzictwo archeologiczne Polski. Katalog stanowisk (badania 2006–2009), Toruń.
Jócsik, Kristián (2024). Včasnostredoveké meče z územia dnešného Slovenska v kontexte európskej archeológie, Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre.
Jones, R. W. (2023). A Cultural History of the Medieval Sword. Power, Piety, and Play, Woodbridge.
Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7–68.
Kainov – Novikov 2024 = Каинов, С. Ю. – Новиков, В. В. (2024). Новые находки мечей в Гнёздове (2017–2020 гг.), Москва.
Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela, Brno.
Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.
Kazakevičius, Vytautas (1997). On One Type of Baltic Sword of the Viking Period. In: Archaeologica Baltica 2, 117–132.
Kirpičnikov 1966 = Кирпичников, А. Н. (1966). Древнерусское оружие: Вып. 1. Мечи и сабли IX–XIII вв, Москва – Ленинград.
Kirpichnikov, A. N. – Stalsberg, Anne (1998). New investigations of Viking Age swords materials in Norwegian museums. In: Wesse, Anke (ed.). Studien zur Archäeologie des Ostseeraumes. Von der Eisenzeit zum Mittelalter, Neumünster, 507–514.
Kiss, Attila (1983). Baranya megye X-XI. századi sírleletei. Magyarország honfoglalás és kora Árpád-kori temetőinek leletanyaga 1., Budapest.
Klíma, B, F. (2019). Kriegergräber im großmährischen Burgwall Znojmo-Hradiště und seinem Hinterland. In: Poláček, Lumír – Kouřil, Pavel (eds.). Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Waffenform und Waffenbeigaben bei den mährischen Slawen und in den Nachbarländern, Brno, 101–149.
Košta, Jiří (2021). Early Medieval Swords from the Czech Republic (9th–10th Centuries), Praha : Univerzita Karlova.
Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2020). Raně středověký meč ze sbírek Středočeského muzea v Roztokách u Prahy v kontextu vývoje mečů 9. a 10. století. In: Tomková, Kateřina et al. (eds.). Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů, Praha, 340–356.
Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavi a okolí – nová revize. In: Památky archeologické 110, 173–235.
Kovács, László (1994–1995). A Kárpát-medence kétélü kardjai a 10. század 2. feléböl. Adattár. In: CommArchHung 1994–95, 153–189.
Leppäaho, Jorma (1964). Späteisenzeitliche Waffen aus Finnland, Helsinki.
Mohamed, Bashir (2008). The Arts of the Muslim Knight. The Furusiyya Art Foundation, Milano.
Moilanen, Mikko (2015). Marks of fire, value and faith : swords with ferrous inlays in Finland during the late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.
Moilanen, Mikko (2018). Viikinkimiekat Suomessa, Helsinki.
Mühlen, Bernt von Zur (1975). Die Kultur Der Wikinger in Ostpreussen, Bonn.
Oakeshott, Ewart (1991). Records of the Medieval Sword, Woodbridge.
Oakeshott, Ewart – Peirce, I. G. (2002). Swords of the Viking Age, Woodbridge.
Ørsnes, Mogens (1988). Ejsbøl I. Waffenopferfunde des 4.–5. Jahrh. nach Chr., København.
Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.
Podborský, Vladimír – Vildomec, Vědomil (1972). Pravěk Znojemska, Brno.
Popov, Stoyan (2023). A “Galovo”-Type Byzantine Sword from the Present Day Bulgaria. In: Pinter, Z. K. et al. (eds.). Relații Interetnice în Transilvania. Militaria Mediaevalia în Europa Centrală și de Sud-Est V, Sibiu, 25–34.
Prasolov 2011 = Прасолов, Я. В. (2011). Средневековый меч с двойным долом из коллекции музея “Пруссия” // Российская археология, № 1, 149–153.
Prassolow, Jaroslaw (2009). Ein Schwert mit Doppelblutrinne aus der Prussia-Sammlung. In: Acta Praehistorica et Archaeologica 41, 275–282.
Pudło, Piotr (2012). Wczesnośredniowieczne miecze z terenu Polski na tle europejskim. Systematyka, technologia produkcji, zdobienia, Łódź.
Radiņš, Arnis (2009). Lettlands viele Völker. Archäologie der Eisenzeit von Christi Geburt bis zum Jahr 1200, Zossen.
Reverseau, Jean-Pierre (1982). Musée de l’armée Paris – Les armes et la vie, Paris.
Stalsberg, Anne (2008). Herstellung und Verbreitung der VLFBERHT-Schwertklingen. Eine Neubewertung. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 36, 89–118.
Svanberg, Fredrik (2003). Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800–1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm.
Szameit, Erik (1986). Karolingische Waffenfunde aus Österreich. Teil I: Die Schwerter. In: Archaeologia Austriaca 70, 385–411.
Ščedrina 2023 = Щедрина, А. Ю. (2023). Оружие Приладожских курганов из раскопок И.П. Крупейченко (коллекция Тихвинского музея) // Воинские традиции в археологическом контексте: от позднего Латена до позднего Средневековья. Сост. Ю. А. Кулешов – С. Ю. Каинов – Г. В. Баранов, Тула, 92–113.
Šindelář, Vladimír – Šindelář, Jakub (2018). Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko.
Šindelář, Vladimír et al. (2023). Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Díl II, Milevsko.
Thålin-Bergman, Lena – Arrhenius, Birgit (2005). Excavations at Helgö XV: Weapon Investigations, Stockholm.
Thålin-Bergman, Lena – Kirpičnikov, A. N. (1998). Neue Untersuchungen von Schwertern der Wikingerzeit aus der Sammlung des Staatlichen Historischen Museums in Stockholm. In: Wesse, Anke (ed.). Studien zur Archäeologie des Ostseeraumes. Von der Eisenzeit zum Mittelalter, Neumünster, 497–513.
Tomsons, Artūrs (2014). Liecības par zobenu un to piederumu izplatību Austrumlatvijā 9. – 14. gadsimtā: jaunas interpretācijas iespējas. In: Arheoloģija un etnogrāfija 27, Rīga, 124–139.
Tomsons, Artūrs (2018). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.
Vignatiová, Jana (1993). Karolinské meče z Pohanska u Břeclavi. In: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity E 38, 91–109.
Vike, Vegard (2017). A Viking sword from Lesja. In: University of Oslo – Museum of Cultural History [online]. [2026-02-15]. Dostupné zde.
Vinski, Zdenko (1977–1978). Novi ranokarolinški nalazi u Jugoslaviji. In: Vjesnik Arheološkog muzeja u Zagrebu X-XI, 143–208.
Vinski, Zdenko (1985). Marginalia uz izbor karolinškog oružja u Jugoistočnoj Evropi. In: Starohrvatska prosvjeta, ser. III, 15, 61–117.
Vlasatý, Tomáš (2020a). Počet evropských mečů 9.–11. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/pocet-evropskych-mecu-9-11-stoleti/.
Vlasatý, Tomáš (2020b). Evoluce skandinávských dlouhých nožů. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-02-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/evoluce-skandinavskych-dlouhych-nozu/.
Vrbka, Anton (1924). Prähistorisches Begräbnisfeld in Edelspitz bei Znaim. In: Znaimer Wochenblatt: Jubiläums-Ausgabe 75, 63–64.
Walsh, Aidan (1998). A Summary Classification of Viking Age Swords in Ireland. In: Clarke, H. B. – Ní Mhaonaigh, M. – Ó Floinn, Raghnall (eds). Ireland and Scandinavia in the Early Viking Age, Dublin, 222–235.
Westphal, Herbert (1991). Untersuchungen an Saxklingen des sächsischen Stammesgebietes – Schmiedetechnik, Typologie, Dekoration. In: Studien zur Sachsenforschung 7, Hildesheim, 271–366.
Yotov, Valeri (2011a). Byzantine Time Swords (10th –11th Centuries) in Romania. In: Ţiplic, I. M. (ed.). Militaria Mediaevalia in Central and South Eastern Europe Sibiu, October 14th – 17th, 2010, Sibiu, 35–45.
Yotov, Valeri (2011b). A new Byzantine type of swords (7th–11th centuries). In: Ниш и Византиjа 9, 113–124.
Yotov, Valeri (2012). The Kunágota sword guard and the dating of two bronze matrices for hilt manufacturing. In: Bendeguz, Tobias (ed.). Die Archäologie der frühen Ungarn. Chronologie, Technologie und Methodik, Mainz, 219–226.
Yotov, Valeri (2014). Byzantine Sword (7th-11th c.). In: Tsar Samuil ( † 1014) in battle for Bulgaria, Sofia, 91–103.
Yotov, Valeri (2022). Archaeological and art parallels of byzantine sword discovered in grave no. 55 of Garabonc I necropolis (second half of 9th century). In: Sudár, Balázs – Türk, Attila (eds.). Hadak útján. A népvándorláskor fiatal kutatóinak XXIX. konferenciája. Budapest, 2019. november 15–16., Budapest, 153–167.
Yotov, Valeri et al. (2022). Swords in Byzantium, Varna.
Ypey, Jaap (1960–1961). Een aantal vroeg-middeleeuwse zwaarden uit Nederlandse musea. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 10-11, 368–394.
Ypey, Jaap (1962–1963). Vroeg-middeleeuwse wapens uit Nederlandse verzamelingen. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 12-13, 153–176
Ypey, Jaap (1964). Vroeg-middeleeuwse zwaarden uit Nederlandse verzamelingen. In: Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek 14, 89–96.
Ypey, Jaap (1984). Einige wikingerzeitliche Schwerter aus den Niederlanden. In: Offa 41, 213–225.