Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Metody zavěšení kroužkového závěsu na raně středověkých evropských přilbách

PDF

S pokusy o rekonstrukce raně středověkých přileb se pravidelně setkávám po dobu přibližně 15 let a sám patřím mezi vlastníky a časté uživatele těchto předmětů. Pozoruji, že během tohoto období došlo v našem poznání raně středověkých přileb k výraznému posunu, který byl způsoben jak rozvojem digitálního média, tak nástupem nové generace badatelů a vznikem nových sborníků věnovaných středověkým militáriím. Na cestě k lepší dokumentaci raně středověkých přileb jsem za posledních pět let přidal svou trošku do mlýna celkem jedenácti články na této platformě, z nichž řada byla citována v odborném tisku. Přes to všechno přilby raného středověku zůstávají velice špatně prozkoumané, což zapříčiňuje časté chybování v jejich interpretaci a rekonstrukci.

Jedním z nejvýraznějších nedostatků, pokud jde o vizuální stránku přileb, je vedle nesprávné konstrukce, příliš široké masky a dlouhého nánosku také použití neodpovídající metody zavěšení kroužkového opletu (barmice). Zatímco dříve zmiňované nedostatky se v průběhu času daří postupně odstraňovat, metody připevnění barmice jsou konstantním problémem. Naprostým standardem v reenactorské i akademické sféře je představa, že přilby byly kolem dokola navrtané otvory, do nichž byly přímo zavedeny kroužky barmice. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zmapovat metody upevnění závěsu v Evropě 5.-12. století, s přihlédnutí k Blízkému Východu, Sibiři a Egyptu v týchž obdobích. S celkovým počtem kolem stovky zahrnutých přileb je překládaná práce jednou z nejvýraznějších syntéz na zkoumaném poli. Uplatnění tento článek může najít jak u reenactorů, kteří mohou konstruovat své přilby korektněji, tak v akademické obci. V mnoha případech vycházím ze starých kreseb, a proto je možné, že jsem se nechtěně dopustil chyb, které rád opravím. Chyby jsou možné také z důvodu, že přilby vystavené v muzeích jsou částečně rekonstruované a neodpovídají původnímu vzhledu.

Před začátkem syntézy samotné musí nutně zaznít, že velká část raně středověkých přileb nevykazuje žádnou z prezentovaných metod. Je velmi možné, že tyto přilby nebyly vybaveny ochranou krku, jak naznačuje některá ikonografie (např. Graham-Campbell 1980: Cat. no. 482), anebo ochrana krku nebyla přímou součástí přilby, například v případě kroužkové kapuce, které byly integrální součástí románského kompletu. V případě, že přilba měla závěs, mohl nabývat několika podob:

1. od ucha k uchu
Kroužkový závěs zasahující zhruba od ucha k uchu lze nalézt u některých přileb, které disponují lícnicemi, například u přilby z Coppergate. Ve franské a byzantské ikonografii lze nalézt řadu přileb s ochranou krku, která odpovídá této délce závěsu, např. Stuttgartský žaltář (WLB Cod. bibl. fol. 23), 5v, 8r, 21v; Kniha Makabejská (UBL Cod. Perizoni F.17), 15v, 16r.

2. od oka k oku bez krytého hrdla
Kroužkový závěs, který dosahuje očí (masky) a není před obličejem spojen tak, aby chránil hrdlo, je předpokládán u svatováclavské přilby. V ikonografii je možné nalézt v např. v Obrazech ze života svatého Albína z Angers (NAL 1390), 7. Tatáž metoda se zdá být užita v Silos Apocalypse (BL Additional 11695), 194r.

3. od oka k oku s krytým hrdlem
Kroužkový závěs, který dosahuje očí (masky) a je před obličejem spojen tak, aby chránil hrdlo, je předpokládán u jednodílných kónických přileb s háčkem na nánosku a byl použit u přilby hrobu z Valsgärde 8. V ikonografii je složité tuto metodu odlišit od kapucí, které jsou integrální součástí zbrojí. Objevují se jak varianty s nánoskem, např. Lekcionář (Orléans BM MS.342), tak varianty bez nánosku, např. Zlatý kodex z Ecternachu (GNM Hs. 156142); Bible (BNF Latin 8 [1]), 91r.

Různá velikost kroužkového závěsu – od ucha k uchu, od oka k oku bez krytého hrdla, od oka k oku s krytým hrdlem. Archiv Dmitrije Chramcova, Romana Krále a Makara Babenka.

Pletivo závěsu může být orientováno dvěma směry, a sice:

1. vodorovně
Pletivo se roztahuje směrem do stran. Tuto metodu můžeme nalézt na barmicích přileb z Valsgärde 8, Coppergate, “Ruských komnat” a například z Kazazova. Zdá se, že metoda je použita zejména tehdy, když je závěs upevněn kontinuálně, např. pomocí drátu nebo našití na podklad.

2. svisle
Pletivo se roztahuje směrem do dolů. Tuto metodu můžeme nalézt na barmicích přileb z Klimovského rajonu (Radjuš 2019: рис. 5A) a Egypta (Brooklyn museum 2020). Zdá se, že metoda je použita zejména tehdy, když je závěs upevněn ve větších intervalech, a sice u podtypů 2.1 a 3.8.

Orientace závěsu:
vodorovná (vlevo, výrobce royaloakarmoury.com), svislá (vpravo, Radjuš 2019: рис. 5A).

Pro zajímavost můžeme dodat, že nejméně jedna přilba – a sice nález z mohyly č. 86 (18) z Gnězdova – byla vybavena barmicí, která byla vytvořena z kroužků o menším průměru, než jaké byly použity u zbroje nalezené v témže hrobu. Zatímco u kroužkové zbroje nacházíme kroužky dosahující vnitřního průměru 68 mm při tloušťce drátu 1,5 mm, závěs přilby je vyroben z kroužků o vnitřním průměru 4 mm při tloušťce drátu 1 mm (Vlasatý 2018). Závěs přilby u jedné z přileb ze Stromovky je vyroben z velmi podobného materiálu, kroužků o vnitřním průměru 4,5-5 mm při tloušťce drátu 1 mm (Vlasatý 2018a). Nabízí se otázka, zda u těchto vybraných přileb nebylo záměrně využito pletivo, které by bylo schopno odolat střele nebo jiným hluboce penetrujícím zbraním. Dvě panovnické smrti roku 1066 nám jasně ukazují, že oblast hlavy a krku byla pro lučištníky lákavým terčem, a tak by předpoklad nebyl nelogický.

U jiných dobře prozkoumaných přileb tento fenomén ovšem nevidíme – např. kroužky ze závěsu přilby z Bojné mají vnitřní průměr 7 mm při použití drátu o síle 1 mm (Vlasatý 2018a) a u přilby z Coppergate je vyroben z kroužků o vnitřním průměru 5,8-6 mm při tloušťce drátu 0,9-1,2 mm (Tweddle 1992: 1003). Věřím, že k debatě přispívají kroužky z Birky, z nichž lze vyčíst, jak obrovská škála průměrů byla používána v rámci jedné lokality (vnitřní průměr: 4-12,6 mm, tloušťka drátu 1-4 mm; Ehlton 2003). Z dostupných informací se zdá, že pro výrobu barmic byl volen tenčí drát s průměrem zhruba 1 mm, což může souviset s váhou nesenou na hlavě. Vnitřní průměr kroužků pak souvisí s platební schopností majitele. Na tomto místě můžeme zmínit kontrast ze světa kroužkových zbrojí: kroužky svatováclavské zbroje, která disponuje zřejmě nejjemnějším pletivem raného středověku, mají vnitřní průměr 3,3-4,1 mm při tloušťce drátu 0,9-1,1 mm (Bravermanová et al. 2019: 248), zatímco pletivo použité na zbroji z Gjermundbu je při vnitřním průměru 4,7-5,2 mm a tloušťce drátu 1,2-1,9 mm výrazně hustší a masivnější (Vike 2000).

Jak bylo uvedeno na jiném místě tohoto webu (Vlasatý 2018b), některé barmice byly zdobené kroužky ze slitiny mědi nebo zlata.


Způsoby zavěšení barmice typu 1. Větší rozlišení zde. Výroba Tomáš Cajthaml.

Typ 1

Tento typ popisuje okraj přilby, který není vyztužen dodatečným pásem a do kterého jsou v pravidelném rozestupu vytvořeny otvory, které nejsou vyplněné kovovým materiálem.

Podtyp 1.1

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické otvory rovnoměrně rozmístěnými po velké části celého obvodu přilby v rozestupech přibližně 4-6 cm. Otvory se v některých případech nacházejí i v prostoru nad očima, což naznačuje, že tyto otvory byly určeny k uchycení organické vycpávky přilby, na které mohla být připevněná kroužková barmice, o jejíž existenci v případě jednokusových kónických přileb svědčí háček vystupující ze špice nánosku, jenž sloužil k upevnění barmice před hrdlem (Sankiewicz 2018: 126). Samotná barmice se v souvislosti s přilbami náležícími k tomuto podtypu nenachází.

Exempláře tohoto podtypu nacházíme zejména ve třech velkých skupinách. Nejvíce dominantní skupinou jsou kónické jednokusové přilby – sem patří obě přilby z Hradska (Bernart 2010: 18-22), přilba z Olomouci – proboštství (Bernart 2010: 44-48), velmi pravděpodobně také přilba z Olomouci – lesa (Bernart 2010: 49), přilba z Lednického a Orchowského jezera (Sankiewicz 2018). V literatuře a evropských sbírkách se dále pohybují další kónické přilby odpovídající tomuto podtypu, jejichž pravost nelze ověřit a které jsou v některých případech pravděpodobně padělky (např. D’Amato 2015: Fig. 31.1, přilba vystavená v Museo delle Armi Luigi Marzoli v italské Brescii, přilba prodaná v aukci Hermann Historica). Druhou skupinou jsou východoevropské přilby sferokónického tvaru s osmidílným zvonem a nánoskem, mezi které náleží přilba z Stolbišče (Oskolu) a Krasnodarského kraje (Kainov 2017). Třetí skupinou jsou pak baltské přilby typu Dollkeim, náležící do 12.-13. století, mezi nimiž můžeme jmenovat přilby z lokalit Kleinheide a Kovrovo (Skvorcov 2014). Stranou od těchto skupin stojí přilby z moldavské Lukašovky (D’Amato 2015: Pl. 12) a rumunské lokality Vatra Moldoviței (D’Amato 2015: Pl. 21-22), datované do 12.-13. století. Tento podtyp byl dále používán ve středověku (např. Michalak – Glinianowicz 2013).

Přilba s podtypem 1.1, vlastník Jan Zbránek.Přilba s podtypem 1.1, vlastník Jan Zbránek.

Podtyp 1.2

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické otvory rovnoměrně rozmístěnými po velké části celého obvodu přilby v rozestupech přibližně 0,5-4 cm. Navzdory populární představě, že četné otvory sloužily k zavedení kroužků, se potvrzuje přesný opak – otvory sloužily stejně jako v případě podtypu 1.1 k upevnění organické vycpávky, olemování okraje organickým materiálem nebo připevnění organického pásu sloužícího k zavěšení barmice. Svědčí o tom:

1. absence kroužků v otvorech s výjimkou podtypu 2.1, který byl vyplněn zavíranými kroužky a který nemá rozptyl otvorů pod 2 cm.

2. existence otvorů i v prostoru nad očima. Specifickým případem, který směřuje k témuž čtení otvorů, je maska přilby z Nikolskoje (13. století), která je hustě naděrovaná, zatímco zbylý okraj přilby nesvědčí o použití závěsu (Kirpičnikov 1971: Табл. XVI).

3. existence otvorů i v případě použití lícnic (James 1986: Fig. 1, 5-6).

4. husté naděrování komponentů, například lícnic, svědčící o původním olemování (Brooklyn museum 2020D’Amato 2015: Pl. 3-4).

5. nýty vyplňující otvory některých pozdějších analogií (Kulešov 2017: Рис. 7).

6. pozdější analogie, například bascinety, které ukazují, že otvory na okrajích sloužily k instalaci vycpávky, zatímco k upevnění barmice sloužila očka podtypu 2.2 (viz také exemplář z Ozany v D’Amato 2015: Pl. 2).

Neméně zajímavá je lamelová přilba z Niederstotzingenu, jejíž četné otvory sloužily k sešněrování komponentů dohromady a jejich olemování (Paulsen 1967: 133-9). Barmice se v souvislosti s tímto podtypem objevuje společně s nálezy z lokalit Pakalniškiai a Peški.

Četné otvory na okrajích přileb jsou rozsáhlým fenoménem, který lze pozorovat na řadě pozdně římských přileb a přileb období stěhování národů (typ Intercisa, žebrové přilby egyptské skupiny, typ Baldenheim, langobardské přilby, sasánovské přilby, viz Hejdová 1964: 43-68). Nacházejí se také na kónických přilbách baltského typu, které jsou datované do 11.-13. století – především přilbách z lokalit Pakalniškiai a Rusių Ragas (Volkaitė-Kulikauskienė 1965). Otvory se nacházejí také na vícedílných sferokónických a jednokusových kónických východoevropských přilbách datovaných do 11.-13. století, zejména přilbách z Novorosijska, Astrachaně, Ukrajiny (Arendt 1936: 32; Kirpičnikov 1971: Табл. XIII) a Babiči (Kirpičnikov 1971: Табл. XI). K tomuto podtypu lze přiřadit také přilbu z běloruského Slonimu, datovanou do 12.-13. století (Plavinski 2013: 80-3). Hustě naděrovanými okraji disponují také přilby tibetského typu a přilby z období Zlaté hordy, které jsou v Evropě zastoupené nálezy z Verdenu (Kubik 2016; Kubik 2017; Wilbrand 1914) a lokality Peški (Kirpičnikov 1971: Табл. XV). V literatuře a evropských sbírkách se dále pohybují kónické jednokusové přilby odpovídající tomuto podtypu, jejichž pravost nelze ověřit a které jsou v některých případech pravděpodobně padělky (např. D’Amato 2015: Fig. 31.2). Tento podtyp byl dále používán ve středověku (např. Michalak – Glinianowicz 2013: Fig. 2).

Přilby s podtypem 1.2, výrobce Fay armoury.

Podtyp 1.3

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické otvory rovnoměrně rozmístěnými po velké části celého obvodu přilby v rozestupech přibližně 4-6 cm, které jsou umístěné na kolmé krempě. Toto netypické umístění nahrává představě, že otvory nesouvisí s uchycením vycpávky přilby, a mohly přidržovat kroužkový závěs. Tento podtyp známe pouze z jednoho nálezu, který byl nedávno publikován – přilby z anglického Yarmu (Caple 2020).

Přilba s podtypem 1.3, výrobce Dmitrij Chramcov.


Způsoby zavěšení barmice typu 2. Větší rozlišení zde. Výroba Tomáš Cajthaml.

Typ 2

Tento typ popisuje okraj přilby, který není vyztužen dodatečným pásem a do kterého jsou v pravidelném rozestupu vytvořeny otvory, které jsou vyplněné kovovým materiálem.

Podtyp 2.1

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické otvory rovnoměrně rozmístěnými po velké části celého obvodu přilby v rozestupech přibližně 2-3 cm, které jsou vyplněné zavíranými kroužky ze silného drátu. Kroužkový závěs mohl být napojen tím způsobem, že byl navlečen na drát, který byl prostrčen skrze kroužky podél celého obvodu. Alternativní možností zavěšení je, že kroužky byly přímo napojeny na barmici. Důležité je však, že zavedené do otvorů nebyly nýtované.

Tento podtyp známe pouze ze dvou nálezů, přilby z norského Gjermundbu (Grieg 1947; Vlasatý 2016), která podél okraje zachovává 5 kroužků s rozestupem 2,4-2,7 cm, a přilby typu Baldenheim z Klimovského rajonu (Radjuš 2019: рис. 5A).

Přilba s podtypem 2.1, výrobce Dmitrij Chramcov.

Podtyp 2.2

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické otvory rovnoměrně rozmístěnými po velké části celého obvodu přilby v rozestupech přibližně 4-6 cm, které jsou vyplněné očky omegovitého tvaru – nožky oček se nacházejí uvnitř přilby, zatímco smyčky vystupují skrze otvory vně přilby. Skrze tato očka byl provlečen drát, na kterém visela barmice. Dobrý exemplář se zachovanou zavěšenou barmicí představuje přilba z Kazazova.

K přilbám tohoto podtypu náleží sferokónické přilby z Hedče (Poklewska-Koziełł – Sikora 2018), Olszówky (Rychter – Strzyż 2016: Fig. 9), Pécse (Nagy 2000), Kazazova (Slanov 2007: Табл. LV) a Gulbišče (Samokvasov 1916: 36-8; Kirpičnikov 2009: рис. 11.2). K podtypu náleží také přilba z bulharské Ozany, kterou starší literatura řadí do 9.-10. století (Hejdová 1964: 83; D’Amato 2015: Pl. 2), ale nynější literatura ji pro svou podobnost k bascinetům označuje za výrobek 13.-14. století (Rabovyanov – Dimitrov 2017: 39-40). Je tak pravděpodobné, že tato metoda byla aplikována i na přilbách vrcholného středověku. Tento podtyp souvisí s podtypem 3.3 a při studiu by měly být chápány jako varianty stejné skupiny.

Přilba s podtypem 2.2, výrobce Мастерская „МОЛОТ“, True History Shop.

Podtyp 2.3

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické otvory rovnoměrně rozmístěnými po velké části celého obvodu přilby v rozestupech přibližně 0,5-6 cm, k nimž jsou z pohledové strany nýty připevněna očka profilu P z ohnutého plechu. Skrze tato očka byl provlečen drát, na kterém visela barmice. Dobré exempláře se zachovanou zavěšenou barmicí představují přilby z lokality Durso a Moldavanskoje.

Tento podtyp se nachází na třech přilbách z Krasnodarského kraje, konkrétní mohylníků Karla Marxe, Durso a Moldavanskoje (Kainov – Menšikov – Rukavišnikova 2020: 208, рис. 5-6). Stejné řešení lze zaznamenat na okrajích pozdně římských přileb z lokalit Turajevo a Caricyno (Kubik – Radjuš 2019). Tento podtyp velmi pravděpodobně souvisí s podtypem 3.5 a při studiu by měly být chápány jako varianty stejné skupiny.

Přilba z mohylníku Karla Marxe. Kainov – Menšikov – Rukavišnikova 2020: 208, рис. 5.4, рис. 6.

Podtyp 2.4

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické rovnoměrně rozmístěnými otvory s rozestupy přibližně 4-6 cm, k nimž jsou z obou stran nýty připevněna očka z ohnutého plechu. Skrze tato očka byl provlečen drát, na kterém visela barmice. Tento podtyp se vyskytuje pouze u menší přilby z Braničeva (D’Amato – Spasić-Đurić 2018) a souvisí s podtypem 3.6, při studiu by tyto podtypy měly být chápány jako varianty stejné skupiny.

Menší přilba z Braničeva. D’Amato – Spasić-Đurić 2018: Fig. 17.

Podtyp 2.5

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické rovnoměrně rozmístěnými otvory, k nimž jsou z pohledové strany nýty připevněny pásky se dvěma ohnutými očky. Skrze tato očka byl provlečen drát, na kterém visela barmice. Tento podtyp známe pouze z přilby z hrobu Valsgärde 6, u které mají pásky rozestup zhruba 2-3 cm a která byla nalezena společně s barmicí (Arwidsson 1942: 28–9, Abb. 20, 27-8). Podtyp velmi pravděpodobně souvisí s podtypem 3.7 a při studiu by tyto podtypy měly být chápány jako varianty stejné skupiny.

Přilba z hrobu Valsgärde 6. Arwidsson 1942: Abb. 20, 27-8.


Způsoby zavěšení barmice typu 3. Větší rozlišení zde. Výroba Tomáš Cajthaml.

Typ 3

Tento typ popisuje okraj přilby, který je vyztužen dodatečným pásem, jenž se podílí na systému polstrování přilby nebo zavěšení barmice.

Podtyp 3.1

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické dodatečným pásem vybaveným otvory rovnoměrně rozmístěnými po velké části přilby v rozestupech přibližně 0,5-5 cm. Navzdory populární představě, že četné otvory sloužily k zavedení kroužků, se potvrzuje přesný opak – otvory sloužily stejně jako v případě podtypu 1.1-1.2 k upevnění organické vycpávky anebo k olemování okraje organickým materiálem. V případě přilby z lokality Niederrealta byla uvnitř nalezena organická vycpávka, která byla připevněna skrze zmíněné otvory. Samotná barmice se v souvislosti s přilbami náležícími k tomuto podtypu nalezla u přilby z Gnězdova.

Mezi přilbami s tímto podtypem patří analogické přilby z lokalit Chamoson (Geßler 1929D’Amato 2015: Pl. 8) a Niederrealta (Schneider 1967). K přilbám tohoto podtypu patří také sferokónické přilby z Gnězdova (Kainov 2019: 191-6, рис. 72; Sizov 1902: 65-7, рис. 16) a Hnězdna (Hensel 1987: 191). K tomuto podtypu lze přiřadit také přilbu z Nemie, která je vybavena oboustranným pásem (Kirpičnikov 1971: Табл. IX). Z mimoevropských nálezů raného středověku lze k tomuto podtypu přiřadit kitanskou přilbu ze Zabajkalského krajového muzea (Bobrov 2013). Přináležitost některých sferokónických přileb, které byly původně opatřeny dekorativní obroučkou, pod níž se nacházela série otvorů – např. přilba uložená v Royal Armouries Museum v britském Leedsu (Beard 1922), přilba z Mokroje (Bocheński 1930) anebo jeden ze segmentů nalezený na Ukrajině (Papakin – Bezkorovajnaja – Prokopenko 2017: рис. 1-4) – k tomuto podtypu je problematická. Tento podtyp je rozšířením podtypů 1.1-1.2 a při studiu by měly být chápány jako varianty stejné skupiny.

Přilby s podtypem 3.1, výrobce Kvetun, Fay armoury.

Podtyp 3.2

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické dodatečným pásem nanýtovaným na pohledovou stranu, přičemž pás je na spodní straně vybaven zuby, která jsou ohnuta směrem dovnitř tak, že vytvářejí kruhová očka. Výsledný pás má profil písmene P. Skrz očka je protažen drát, na kterém je zavěšena barmice, jejíž kroužky jsou zavedeny do zářezů mezi zuby.

Tento podtyp závěsu známe nejméně z jedné přilby z Černé mohyly (Samokvasov 1916: 7-8, Kirpičnikov 2009: 63, рис. 46) a z nedávno objevené přilby, o které referuje A. N. Kirpičnikov a která je uložena v galerii “Ruské komnaty” (Kirpičnikov 2009: 6–8). Pásy obou těchto přileb jsou železné a postříbřené. V obou případech přilby doprovází barmice. Tato metoda východní Evropě přetrvala do vrcholného středověku, jak naznačuje série přileb z 13. století, které jsou opatřeny železnými pásy s poměrně širokými zuby (Kulešov 2017).

Přilba s podtypem 3.2, výrobce True History Shop.

Podtyp 3.3

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické dodatečným pásem nanýtovaným na pohledovou stranu, přičemž po velké části tohoto pásu jsou v rozestupech přibližně 4-6 cm rozmístěné otvory, které jsou vyplněné očky omegovitého tvaru – nožky oček se nacházejí uvnitř přilby, zatímco smyčky vystupují skrze otvory vně přilby. Skrze tato očka byl provlečen drát, na kterém visela barmice.

Dobrými příklady tohoto podtypu jsou přilby z Gorzuch (Rychter – Strzyż 2016: Fig. 10.2), Lvovské oblasti (Vlasatý 2020), Manvelovky (Čurilova 1986) a Novgorodu (Kainov – Kamenskij 2013). V Poltavském regionálním muzeu je dále vystavena přilba spadající pod typ Černá mohyla, která během 2. světové války utrpěla významné poškození a v dnešní době je částečně zrekonstruovaná s obdobným podtypem okraje (Papakin – Bezkorovajnaja – Prokopenko 2017). Tento podtyp je rozšířením podtypu 2.2 a při studiu by měly být chápány jako varianty stejné skupiny.

Přilba s podtypem 3.3, vlastník Jan Seman.

Podtyp 3.4

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické dodatečným pásem, který je v půli ohnutý a je nanýtovaný na pohledovou i vnitřní stranu přilby. Výsledný pás má profil písmene U. V ohybu pásu se nacházejí zářezy. Skrze pás je protažen drát, na kterém je zavěšena barmice, jejíž kroužky jsou zavedeny do zářezů. Jedná se o pracnou metodu zajišťující kvalitní připevnění, což je patrné z častého zachování barmic u přileb tohoto podtypu.

Tento podtyp je užíván u několika skupin evropských přileb. První skupinou jsou přilby vendelského období, mezi které zapadají přilby Valsgärde 7 (Arwidsson 1977: 23, Abb. 24), Valsgärde 8 (Arwidsson 1954: 24, Abb. 10), Vendel XII (Stolpe 1912: Fig. 8, Pl. XXXVI; Lindqvist 1950: Fig. 3, 4, 9) a zřejmě také Rickeby (Sjösvärd – Vretemark – Gustavson 1983). U všech těchto přileb jsou pásy vyrobeny ze slitiny mědi. Některé přilby vendelského období mají pás z vnější strany překrytý více profilovaným a méně pronýtovaným páskem, který současně drží ražené dekorace na místě. Blízko této skupině přileb stojí přilba z Coppergate, jejíž pás patří k tomuto podtypu a je rovněž vyrobený ze slitiny mědi (Tweddle 1992: 960–965, 999–1003, 1052–1053).

Druhou větší skupinou jsou přilby typu Stromovka, mezi něž náleží obě přilby z Prahy-Stromovky (Hejdová 1964: 49-54), přilba z Gnězdova (Sizov 1902: 97–100; Kainov 2019: 188-191, рис. 72; Kirpičnikov 1971: 21, Табл. X.1) a přilba z Bojné (Vlasatý 2018a). Všechny čtyři přilby tohoto typu mají pásy vyrobené ze železa. Blízko typu Stromovka stojí přilba z bosenské Trnčiny (Shchedrina – Kainov v tisku), která je vybavena pásem patřícím ke stejnému podtypu.

Do podobné kategorie jako přilba z Trnčiny spadá svatováclavská přilba, jejíž okraj byl původně vybaven stříbrným pásem stejného podtypu, z něhož jsou nyní patrné pouze fragmenty (Bravermanová et al. 2019: Fig. 65, 67). K témuž podtypu velmi pravděpodobně náleží fragment z Birky, jenž je vyroben z pozlacené slitiny mědi (Vlasatý 2015a). Stejným podtypem, vyrobeným ze železa, je vybavena přilba uložená v Národním historickém muzeu Dmitrije Javornického v Dněpropetrovsku (D’Amato 2015: Fig. 50.3; Shchedrina – Kainov v tisku). Dle informací, které nelze z důvodu špatného stavu přileb ověřit, se podtyp 3.4 ve východní Evropě udržel do vrcholného středověku (Shchedrina – Kainov v tisku).

Rekonstrukce závěsu barmice na přilbě z Coppergate. Převzato z Tweddle 1992: 1000, Fig. 462.

Přilba s podtypem 3.4, vlastník Michal Bazovský.

Podtyp 3.5

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické dodatečným pásem nanýtovaným na vnitřní stranu, přičemž po velké části tohoto pásu jsou v drobných rozestupech nanýtována očka profilu P. Skrz tato očka byl provlečen drát, na níž visela barmice, případně kroužky byly zavěšeny přímo v očkách. Alternativní možností je, že nýty držely organický pás, na níž visela barmice.

Přilby tohoto typu jsou nápadné pásem nanýtovaným na vnitřní stranu okraje, a proto je poměrně jednoduché je v archeologickém materiálu rozeznat. Nejznámějším exemplářem je přilba z Lagereva, na jejímž pásu se zachovaly nýty z barevného kovu a fragmenty oček (Mažitov 1981: рис. 42). Nejlepším příkladem tohoto typu je však přilba z lokality Starica (Ožeredov 1987: 115-8, Рис. 2; Solovjev 1987: Табл. XIV.1). Další analogií, avšak bez zachovaných oček, je přilba z lokality Relka (Solovjev 1987: Табл. XIV.2). V Permském regionálním muzeu je uložena skvěle zachovaná přilba stejného typu, jejíž nýty přidržují organické fragmenty, svědčící o absenci oček (Wierzbowski 2016: Rys. 4.4). Velmi dobrou analogií přilby ze Starici, avšak s pásem zřejmě nanýtovaným na vnější stranu okraje, představuje nově objevená přilby z gruzínské Petry, datovaná do 6. století (osobní diskuze s Adamem Kubikem). Tento podtyp je velmi pravděpodobně rozšířením podtypu 2.3 a při studiu by mohly být chápány jako varianty stejné skupiny.

Přilba z lokality Starica. Ožeredov 1987: Рис. 2.

Podtyp 3.6

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické rovnoměrně rozmístěnými otvory s rozestupy přibližně 4-6 cm, k nimž jsou z obou stran nýty připevněna očka z ohnutého plechu. Skrze tato očka byl provlečen drát, na kterém visela barmice. Tento podtyp se vyskytuje u dvou přileb – na lícnicích přilby z Coppergate (Tweddle 1992: 999, Fig. 431) a u větší přilby z Braničeva (D’Amato – Spasić-Đurić 2018). Tento podtyp je rozšířením podtypu 2.4 a při studiu by měly být chápány jako varianty stejné skupiny.

Detail upevnění kroužkového závěsu na lícnicích přilby z Coppergate. Tweddle 1992: 999, Fig. 431.

Přilba s podtypem 3.6, výrobce Lykia Historical Armour.

Podtyp 3.7

Přilby náležící k tomuto podtypu jsou charakteristické rovnoměrně rozmístěnými otvory, k nimž jsou z pohledové strany nýty připevněny pásky se dvěma ohnutými očky, podobně jako u podtypu 2.5. Rozdílem je, že pásky jsou výrazně delší a jsou překryty více profilovaným a méně pronýtovaným páskem, který současně drží ražené dekorace na místě. Skrze tato očka byl provlečen drát, na kterém visela barmice.

Tento podtyp známe pouze z přilby z hrobu Vendel I (Stolpe 1912: Pl. VI.1, 8; Lindqvist 1950: Fig. 5-7), u které se fragmenty pásků ze slitiny mědi nachází na levé líci a na zátylku. Tento podtyp souvisí s podtypem 2.5 a při studiu by tyto podtypy měly být chápány jako varianty stejné skupiny.

Detail okraje přilby z hrobu Vendel I. Stolpe 1912: Pl. VI.1, 8.

Podtyp 3.8

Pro úplnost doplňujeme podtyp, pro který jsou charakteristické rovnoměrně rozmístěné otvory s rozestupem zhruba 10 cm, k nimž jsou nýtem oboustranně připojeny pásky, které společně s protikusy tvoří panty. Plechové protikusy byly přímo nanýtovány na kroužkovou barmici. Vrchní díl pantu je překryt obroučkou přilby.

Tento podtyp známe pouze z egyptské přilby vystavené v Brooklynském muzeu (Brooklyn museum 2020D’Amato 2015: 82, Fig. 36.3). Použití pantů pro uchycení ochrany krku lze evidovat i u jiných egyptských přileb (Dêr-el-Medineh; James 1986: Fig. 5-6). Panty však evidujeme také u evropských přileb, kde slouží nejen k upevnění lícnic (Coppergate, Vendel XIV, Wollaston; Tweddle 1992: 989–997; Meadows 1996–7), ale především k fixaci kovových pásů reprezentujících ochranu krku (Broa, Ultuna, Vendel XIV, Valsgärde 5; Lindqvist 1931; Nerman 1969: Taf. 66; Tweddle 1992: Figs. 537, 539, 543-5).

Detail okraje přilby z Egypta. Brooklyn museum 2020.


Trojúhelník výběru přilby

Na pozadí prezentovaných metod stojí tři všudypřítomné veličiny, mezi nimiž museli výrobci a uživatelé přileb volit kompromisy. Ty v ideálním případě vypadají následovně:

1. komplexita výroby (cena)

Velké skupiny vizuálně jednotných přileb (typ Černá mohyla, jednodílné kónické s nánoskem, typ Stromovka a další) svědčí o výrobě v dílnách, které přilby vyráběly jednotným stylem dle zavedených postupů a pomocí nástrojů a přípravků specifických pro danou dílnu. Ve vztahu k metodám zavěšení kroužkového závěsu je zřejmé, že přilby směřují k velkému množství otvorů na okraji zejména tehdy, pokud je zvon segmentový anebo se otvory nacházejí na separátním pásu. Jinými slovy, pokud bylo možné přilbu vyrábět po částech a postupně ji kompletovat, tím pravděpodobněji mohla být opatřena četnými otvory, kterých by se v případě jednodílných přileb dosahovalo komplikovaným způsobem.

Platí, že čím náročnější výroba, tím dražší výrobek. Zejména podtyp 3.4 je opravdu časově náročnou metodou, které se vyhýbají i dnešní řemeslníci s moderními nástroji a nahrazují ji podtypem 3.2.

2. ochrana, pevnost a údržba (výkon)

Všechny prezentované metody mají v kombinaci s hustým pletivem potenciál poskytnout skvělou ochranu vůči sečným zbraním a do jisté míry snad také dostatečnou ochranu vůči bodným a střelným zbraním. Rozdíl je však v pevnosti a životnosti jednotlivých podtypů. Zatímco podtypy 3.4 a 3.2 kryjí drát po celé délce a vytvářejí plynulý předěl mezi přilbou a barmicí, jiné varianty drát více či méně odhalují a předěl je schodovitý, což může mít za následek odseknutí zavěšovacího mechanismu zbraní nebo vytrhnutí barmice. V úvahy je také potřeba vzít, že mechanismy operující s neželeznými materiály jsou náchylnější na poničení.

Je nepochybné, že přilby jakožto nákladné předměty byly udržovány rukama profesionálů – puléřů, kteří je leštili a opravovali, což je ve shodě s jiným článkem na tomto webu, kde jsem zdůraznil dobové nároky na povrchovou úpravu, odstraňování rzi a opravování a záplatování přileb při poškození (Vlasatý 2015b). Ve světle překládaného výzkumu můžeme tuto myšlenku potvrdit. Metody zavěšení barmice jsou ve všech případech konstruovány tak, aby drát nebo organický pásek mohl být jednoduše vyjmut a kroužkový závěs mohl být čištěn či opravován separátně, směřují tedy k jednodušší údržbě.

3. velkolepý vzhled

Přilba byla v raném středověku reprezentativním předmětem, který do jisté míry zastupoval korunu nebo čelenku. Velké množství z prezentovaných přileb je zdobených a zavěšovací mechanismus nabízel další možnosti zdobení přilby – zmínit můžeme jak typ 3 jako celek. Uvést můžeme, že podtyp 3.4 se objevuje hned ve čtyřech materiálových variantách: ze železa, slitiny mědi, pozlacené slitiny mědi a stříbra. Kromě toho musíme zmínit, že pracné metody zavěšení barmice samy o sobě nesly poselství o bohatství majitele.

Vizualizace trojúhelníku.


Poznámka k distribuci

Během definování podtypů jsem si povšiml, že zatímco některé jsou geograficky indiferentní (např. 1.1 a 1.2) a objevují se v podstatě v celé vymezené oblasti, jiné jsou více regionálně specifické. Stejný závěr vyplynul z rozhovorů s Adamem Kubikem a Artemem Papakinem, kteří se rovněž domnívají, že některé metody zavěšení barmice jsou typické pro některé regiony. Na základě výše vyjmenovaných nálezů jsem se pokusil o zanesení některých skupin do mapy, což přineslo zajímavé výsledky.

Rozšíření podtypů 2.2 a 3.3 (zelená), 2.3 a 3.5 (oranžová), 3.4 (modrá).

Skupina podtypů 2.2 a 3.3 má své těžiště ve středovýchodní Evropě, zejména v Polsku a na Ukrajině. Tato skupina se zdá souviset s nejstaršími přilbami typu Černá Mohyla, o čemž svědčí nálezy z Manvelovky a Pécse. Zdá se, že tyto přilby mají velmi blízko k přilbě z Kazazova (Krasnodarský kraj), tvarově spadající pod typ Stolbišče. Tato vazba se zdá být ve shodě s tvrzením, že typ Stolbišče byl předstupněm typu Černá mohyla, který vznikl v prostoru Chazarské říše (Papakin – Bezkorovajnaja – Prokopenko 2017).

Skupina podtypů 2.3 a 3.5 se uplatňuje v dlouhém pásu od Sibiře přes jižní Ural po Rjazaňskou oblast a dále jižněji v Krasnodarském kraji a Gruzii, a to zhruba po 600 let. Zajímavé jistě je, že tři nejstarší přilby (Turajevo, Caricyno, Petra), náleží do pozdně římského období. Nejvyšší četnost přileb z této skupiny nacházíme na jižním Uralu a v Krasnodarském kraji. Přilby této skupiny se nevyskytují západně od Donu.

Podtyp 3.4 se vyskytuje ve střední, severní, západní i východní Evropě. Již Kulešov (2017: 547) upozornil, že tato metoda upevnění barmice je evropským rysem, který se nenachází na Blízkém Východě ani v Centrální Asii. Z mapy vyplývá, že přilby tohoto podtypu nezasahují na východ od Dněpru.

Tato zjištění mohou být zajímavá nejen pro reenactory, ale také pro akademiky, a sice při určování geografického původu nových kusů přileb a jejich fragmentů.


Poděkování

Na tomto místě bych chtěl poděkovat svému mentorovi Sergeji Kainovovi, který ve mně před lety vzbudil zájem o zkoumané téma. Mé srdečné díky náleží Tomášovi Cajthamlovi, který se zhostil výroby grafik. Nemenší zásluhy na vzniku článku patří Aleksandře Ščedrině, která mne vybavila prozatím nepublikovanou literaturou. Děkuji rovněž Artemu Papakinovi a Adamu Kubikovi za konzultace. V neposlední řadě si můj svůj vděk zasluhují také Michal Bazovský, Jan Seman a Jan Zbránek, kteří mi zaslali fotografie svých přileb, stejně jako řemeslníci a prodejci přileb, kteří mne v poslední době bombardovali zprávami, na jejichž popud jsem se rozhodl práci sepsat.

Zde tento článek zakončíme. Pevně věřím, že jste si jeho čtení užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Arendt, Wsewolod (1936). Der Nomadenhelm des Frühen Mittelalters in Osteuropa. In: Zeitschrift für Historische Waffen- und Kostümkunde, 26–34.

Arwidsson, Greta (1942). Valsgärde 6, Uppsala.

Arwidsson, Greta (1954). Valsgärde 8, Uppsala.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.

Beard, C. R. (1922). Ein Helm des 11. Jahrhunderts vom Schlachtfeld zu Walric. In: Zeitschrift für Historische Waffen- und Kostümkunde, B. 9, H. 6/7, Dresden, 217.

Bernart, Miloš (2010). Raně středověké přílby, zbroje a štíty z Českých zemí, Praha: Univerzita Karlova.

Bobrov 2013 = Бобров Л. А. (2013). Киданьский шлем из Забайкальского краеведческого музея // Военное дело средневековых народов Южной Сибири и Центральной Азии, Новосибирск, 75-79.

Bocheński, Zbigniew (1930). Polskie szyszaki wczesnośredniowieczne, Kraków.

Bravermanová, M. – Havlínová, A. – Ledvina, P. – Perlík, D. (2019). Nová zjištění o přilbě a zbroji zv. svatováclavské. In: Archeologie ve středních Čechách 23, 235–310.

Brooklyn museum (2020). Helmet 37.1600E. In: brooklynmuseum.org [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://www.brooklynmuseum.org/opencollection/objects/118125

Caple, Chris (2020). The Yarm Helmet. In: Medieval Archaeology, 64:1, 31-64.

Čurilova 1986 = Чурилова, Л. Н. (1986). Погребение с серебряной маской у села Манвеловки на Днепропетровщине // СА 1986, № 4, 262–263.

D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia XI, Kraków – Sanok – Wrocław, 27-157.

D’Amato, R. – Spasić-Đurić, D. L. (2018). The Phrygian helmet in Byzantium: archaeology and iconography in the light of recent finds from Braničevo. In: Acta Militaria Mediaevalia XIV, Kraków – Sanok – Wrocław, 29-67.

Ehlton, Fredrik (2003). Ringväv från Birkas garnison, Stockholm [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://www.erikds.com/pdf/tmrs_pdf_19.pdf.

Geßler, E. A. (1929). Der Helm von Chamoson (Kanton Wallis). In: 37. Jahresbericht des Schweizerischen Landesmuseums, Winterthur.

Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London.

Grieg, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, no. 1–2, 1–106.

Hensel, Witold (1987). Słowiańszczyzna wczesnośredniowieczna. Zarys kultury materialnej, Warszawa.

James, Simon (1986). Evidence from Dura-Europos for the origin of Late Roman helmets. In. Syria 63, 107-134.

Kainov, S. Y. (2017). The Helmet from Krasnodar Territory. In: Maksymiuk, K. – Karamian, G. (eds). Crowns, hats, turbans and helmets The headgear in Iranian history volume I: Pre-Islamic Period, Siedlce-Tehran, 255-261.

Kainov 2019 = Каинов, Сергей Юрьевич (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.

Kainov – Kamenskij 2013 = Каинов С.Ю. – Каменский А.Н. (2013). О неизвестной находке фрагмента шлема с Дубошина раскопа в Великом Новгороде // Новгород и Новгородская земля. История и археология. Вып. 27, Великий Новгород, 179-189.

Kainov – Menšikov – Rukavišnikova 2020 = Каинов, С. Ю. – Меньшиков, М. Ю. – Рукавишникова, И. В. (2020). Шлем из комплекса 3 могильника у хутора им. Карла Маркса // Древние памятники, культуры и прогресс. A caelo usque ad centrum. A potentia ad actum. Ad honores, М., 200-211.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Kirpičnikov 2009 = Кирпичников А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы, СПб.

Kubik, A. L. (2016). Introduction to studies on late Sasanian protective armour. The Yarysh-Mardy helmet. In: Historia I Świat 5, Siedlce, 77-105.

Kubik, A. L. (2017). Mysterious helmet from Verden and its „link“ with Tibetan helmets. In: Historia I Świat 6, Siedlce, 133-139.

Kubik – Radjuš (2019). = Kубик, А. Л. – Радюш, O. A. (2019). Шлемы многосегментной конструкции у восточных врагов поздней Римской империи: находки из Царицыно (Рязанская обл.) и их место в оружиеведческом дискурсе // Лесная и лесостепная зоны восточной Европы в эпохи римских влияний и великого переселения народов, Конференция 4. Часть 2, Тула, 84-102.

Kulešov 2017 = Кулешов, Ю.А. (2017). Об одной серии ранних золотоордынских шлемов из музейных коллекций Украины и Болгарии // Добруджа. № 32: Сборник в чест на 60 години проф. д.и.н. Георги Атанасов, Силистра, 537-558.

Lindqvist, Sune (1931). En hjälm från Valsgärde, Uppsala.

Lindqvist, Sune (1950). Vendelhjälmarna i ny rekonstruktion. In: Fornvännen 45, 1–24.

Mažitov 1981 = Мажитов, Н.А. (1981). Курганы Южного Урала VIII-XII вв., М.

Meadows, Ian (1996–7). The Pioneer Helmet. In: Northamptonshire Archaeology 27, 191–3.

Michalak, Arkadiusz – Glinianowicz, Marcin (2013). Rediscovering Bernard Engel’s helmet. In: Waffen- und Kostümkunde 55/1, 31-46.

Nagy, Erzsébet (2000). A pécsi sisak. In: Pécsi szemle 3, 2-3.

Nerman, Birger (1969). Die Vendelzeit Gotlands II. Tafeln, Stockholm.

Ožeredov 1987 = Ожередов, Ю.И. (1987). Старицинские находки // Военное дело древнего населения Северной Азии, Новосибирск, 114-119.

Papakin – Bezkorovajnaja – Prokopenko 2017 = Папакін, А. – Безкоровайна, Ю. – Прокопенко, В. (2017). Шоломи типу «Чорна Могила»: нові знахідки та проблема походження // Науковий вісник Національного музею історії України. Зб. наук. праць. Випуск 2 / Відп. ред. Б. К. Патриляк. – К., Левада, 45–56.

Paulsen, Peter (1967). Alamannische Adelsgräber von Niederstotzingen (Kreis Heidenheim), Stuttgart.

Plavinski 2013 = Плавінскі, Мікалай (2013). Узбраенне беларускіх земляў Х–ХІІІ стагоддзяў, Мінск.

Poklewska-Koziełł, Magdalena – Sikora, Mateusz (2018). Szyszak z Giecza — szczegółowa inwentaryzacja obiektu i stan badań / Helmet (szyszak) from Giecz. A Detailed Inventory and the State of Research. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 109-122.

Rabovyanov, Deyan – Dimitrov, Stanimir (2017). Western European armour from medieval Bulgaria (12th-15th centuries). In: Acta Militaria Mediaevalia XIII, Kraków – Sanok – Wrocław, 37-53.

Radjuš 2019 = Радюш, O. A. (2019). Престижное вооружение и доспех V – нач. VI вв. на востоке раннеславянского мира // Балкан, Подунавље и Источна Европа у римско добе и у раном средњем веку, Нови Сад, 261–288.

Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2016). A forgotten helmet from Silniczka in Poland. In: Fasciculi Archaeologiae Historicae 29, 105-113.

Samokvasov 1916 = Самоквасов, Д. Я. (1916). Могильные древности Северянской Черниговщины, Москва.

Sankiewicz, Paweł (2018). Hełm stożkowy z jeziora Lednica / A Conical Helmet from Lake Lednica. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 123-132.

Sizov 1902 = Сизов, В. И. (1902). Курганы Смоленской губернии I. Гнездовский могильник близ Смоленска. Материалы по археологии России 28, Санкт-Петербург.

Shchedrina, A. Y. – Kainov, S. Y. (v tisku). Helmet from the National Museum of Bosnia and Herzegovina. In: Acta Militaria Mediaevalia XVI, Kraków – Sanok – Wrocław.

Schneider, Hugo (1967). Des Helm von Niederrealta: Ein neuer mittelalterlicher Helmfund in der Schweiz. In: Waffen- and Kostumkunde 9/2, München, 77-90.

Sjösvärd, L. – Vretemark, M. – Gustavson, H. (1983). A Vendel warrior from Vallentuna. In: J. P. Lamm – H. Ä. Nordström (eds.). Vendel Period Studies. Transactions of the Boat-Grave Symposium in Stockholm, February 2–3, 1981, Stockholm, 133–150.

Skvorcov 2014 = Скворцов, К. Н. (2014). Средневековый шлем из могильника Кляйнхайде // Краткие сообщения Института археологии АН СССР, Вып. 232, М., 203-213.

Slanov 2007 = Сланов, А. А. (2007). Военное дело алан I – XV вв., Владикавказ.

Solovjev 1987 = Соловьев, А.И. (1987). Военное дело коренного населения Западной Сибири: Эпоха средневековья, Новосибирск.

Stolpe, Hjalmar (1912). Graffältet vid Vendel, Stockholm.

Tweddle, Dominic (ed.) (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

Vike, Vegard (2000). Ring weave : A metallographical analysis of ring mail material at the Oldsaksamlingen in Oslo, Oslo [vysokoškolská práce]. Dostupné z: http://folk.uio.no/vegardav/brynje/Ring_Weave_Vegard_Vike_2000_(translated_Ny_Bj%C3%B6rn_Gustafsson).pdf.

Vlasatý , Tomáš (2015a). Další fragment přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/dalsi-fragment-prilby-z-birky/

Vlasatý , Tomáš (2015b). „Grafnir hjálmar“. Komentář k vikinským přilbám, jejich vývoji a používání . In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/vikinske-prilby/

Vlasatý , Tomáš (2016). The helmet from Gjermundbu. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/the-helmet-from-gjermundbu/

Vlasatý , Tomáš (2018a). The Helmet from Bojná (?), Slovakia. One of the biggest mysteries of Slovakian Early Medieval archaeology. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/the-helmet-from-bojna/

Vlasatý , Tomáš (2018b). Ozdobné lemy kroužkových zbrojí. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/ozdobne-lemy-krouzkovych-zbroji/

Vlasatý, Tomáš (2020). Přilby typu „Černá mohyla“ : nové nálezy a problém původu. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilby-typu-cerna-mohyla/

Volkaitė-Kulikauskienė, Regina (1965). Ankstyviausių šalmų Lietuvoje klausimu. In: Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija, V., nr. 2(19), 59–71.

Wierzbowski, Dobrosław (2016). Awarski (?) hełm i grot włóczni z Verden. In: De Re Militari nr. 1-2016 (3), 21-29

Wilbrand, W. A. J. (1914). Ein frühmittelalterlicher Spangenhelm. In: Zeitschrift für Historische Waffenkunde 6, 48-50.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *