Neznámý středověký uzel

Úvod

Kovové kroužky patří v archeologickém materiálu k poměrně četným předmětům a měly širokou škálu použití (pomineme-li záušnice, klepadla nebo rakvová kování, nejčetnější užití jsou zřejmě u opasků, koňských postrojů, závěsníků zbraní a zbrojí a podobně). Raně středověký uživatel volil metody fixace kroužků s ohledem na několik faktorů:

• Funkce. Základním pilířem je rozhodnutí, zda spoj má být permanetní, nebo může být jednoduše rozmontován dle potřeby.

• Pevnost. Je třeba zvážit, jakou má mít spoj nosnost. Vysoce namáhané spoje vyžadují zesílené ve formě dalších vrstev kůže nebo kovu.

• Estetika a cena. Spoj může být oproštěn od jakékoli dekorace, anebo může následovat cestu vizuálně podmanivějšího a nákladnějšího řešení.

Tento myšlenkový trojúhelník generoval několik řešení, které nacházíme v archeologii. Z pochopitelných důvodů jsou nejčastěji zastoupené nejrůznější fixace kroužku pomocí železného či neželezného kování. V případě, že spoj nemá být určen k nošení těžkých břemen, může být kroužek zaveden do očka kování, které je přinýtováno ke koženém podkladu (např. Nikitina 2023: Obr. 52.1). Velmi běžným a pevným spojem je oboustranné nákončí řemene, jež obkružuje kroužek (např. G̦inters 1981: Obr. 12; Vince 1991: 148). Obou těchto případech není obvyklé, že by kožený řemínek procházel kroužkem. Případy, kdy řemeny prochází kroužkem, jsou zachované zejména v případě, kdy jsou dodatečně pojištěny kovovou svorkou (např. Nikitina 2023: Obr. 51.7-8; srovnej s Vlasatý 2021). Případy celokožených spojů jsou vzhledem k rychlé dezintegraci organiky vzácné a na akademické i reenactorské půdě se objevují spíše jako vynálezy autorů (např. Salmin 2016: 467). Předpokládáme, že na kroužcích byly vytvářeny jednoduché uzle (viz Vatican, BAV, Pal.lat.1071, 63v) a že některé kroužky byly zašity do vrstev obtočených řemenů (viz Wywrot-Wyszkowska 2000: 252).

Následující text je vyústěním dlouhodobého, avšak poměrně nahodilého sběru některých celokožených fragmentů z území severní, střední a východní Evropy z období 10. – 15. století. Společným jmenovatelem těchto kožených nálezů je použití specifického uzlu, který je použit k poutání kovových kroužků praktické povahy a dalších předmětů. Jelikož pátrání z podstaty postrádá systematičnost, je poměrně pravděpodobné, že stejné metody budou objeveny i v jiných stoletích a regionech Evropy. Článek bude pojat především jako průřezový výběr aplikací a v budoucnu bude průběžně doplňován o nové nálezy. Hlavní cílovou skupinou tohoto příspěvku jsou reenactoři a další zájemci o praktickou každodennost středověku.

---

Definice a návrhy aplikací

Podstata diskutovaného uzlu spočívá v tom, že se ve středu řemene poblíž konce vytvoří řez. Konec řemene je následně obtočen kolem materiálu a opačný konec řemene je provléknut řezem, čímž vznikne smyčka kolem fixovaného materiálu. Takový spoj postrádá jakékoli zavázané konce. Jde o relativně pevný spoj, který nabízí určitou flexibilitu a který současně neodírá, utahuje se sám a neškrtí fixovaný materiál ani jeho okolí. V současné chvíli jsme tento uzel identifikovali nejméně na tuctu nálezů z Běloruska, Německa, Norska, Polska, Ruska, Slovenska a Švédska z období 10.-15. století. Fixovanými materiály jsou obvykle funkční kroužky, jakékoli připínané kožené díly (např. pochvy nožů) a nohy dravých ptáků, ale původní paleta může být výrazně širší. Pro archeologickou literaturu je typické, že se organickými zbytky příliš nezajímá, takže pozůstatky uzlů nejsou popsány. Jednou z mála výjimek je studie Makušnikova a Lindenkova (2018), kteří představili kresebnou rekonstrukci poutání kroužků na základě dvou běloruských nálezů.

Jelikož kožené řemení je v současném světě na ústupu, hledání současných paralel není jednoduché. Asi jediným odvětvím, které stále využívá obdobná pouta, je sokolnictví, kde se nazývají „chvatová pouta“ (Ashley 1993: Kat. č. 241, 434; Sternberg 2020: 46). Ashley ve své encyklopedii navrhuje užívat podobných pout k poutání nohou hus a dodává, že ptáci mají tendenci klasické uzly škubat a rozplétat. V současném světě mu nejblíže stojí tzv. liščí smyčka, která je prováděna na lanech, provazech a šňůrkách a má široké využití.

Logika tvorby prořezů v kůži a prokládání konců skrze ně je ve středověku rozšířeným fenoménem, který spatřujeme například u knoflíků bot (Groenman-van Waateringe 1984: 36; Mould et al. 2003: 3310-1) nebo řemení mečových pochev (např. Volken – Goubitz 2020: 76). Je zřejmé, že diskutovaný uzel obvykle není použit k poutání kroužků a přezek v případech, kdy je třeba řemínek přeložit na dvě poloviny, a tak jej nenacházíme u opaskových brašen (viz Krylaszova et al. 2014: Obr. 13; Viragos 2020: 22-3, 129-130) ani přezek typu Závada (Robak 2018).

Obr. 1: Kresebná rekonstrukce uzlu.
Zdroj: Makušnikov – Lindenkov 2018: Obr. 4, upraveno.

Sokolnictví

Chvatová pouta využívají diskutovaný uzel nejpozději od středověku. Názornými příklady jsou dva nálezy z Novgorodu. První z nich byl nalezen v Něrevském výkopu ve vrstvě z 2. pol. 12. století, zatímco druhý v Dubošinském výkopu ve vrstvě z pol. 14. století (Osipov 2012: 212). Schéma mírně odlišných, ale stále blízkých chvatových pout je nakresleno v detailní malbě rukopisu Vatican, BAV, Pal.lat.1071 (62v, 63v) ze 13. století, který ukrývá dílo O umění lovit s ptáky (De arte venandi cum avibus). V tomto rukopisu nacházíme diskutovaný uzel použitý na oku sokolnické rolničky. Chvatová pouta jsou známa i z 16. století (Fedorov 2011) a jsou používána až do současnosti. Z Haithabu a Hnězdna jsou známy kožené fragmenty, které tuto formu pouta připomínají (Groenman-van Waateringe 1984: Tab. 18.2, 19.6; Purol-Wierzbicka 2015: 152).

Obr. 2: Chvatová pouta z 12.-14. století. Zdroj: Osipov 2012: Obr. 80-82.

Obr. 3: Schéma sokolnického řemení ze 13. století.
Zdroj: Vatican, BAV, Pal.lat.1071, 62v, 63v, 64v.

Opasky

Navzdory k absenci v primární literatuře (např. Fingerlin 1971) se od 11. století v celé Evropě etablují opasky s kruhovým rámečkem (viz Blomqvist 1948; Porzeziński 2006; Šikulová 1959: 113-4), které mohly být používány po dobu celého středověku (viz Měřínský 1991). Zdá se, že popsaný uzel je k fixaci kruhových přezek velmi vhodný, protože jazýček přezky lze protáhnout skrze prořez v kůži a není třeba žádné šití. Nejlépe zachovaný příklad jsme nalezli na ruské lokalitě Novenkoje ve Tverské oblasti (Badejev et al. 2024: Obr. 8.1). Pozůstatky uzlů jsou patrné u dvou běloruských nálezů z lokalit Vetočka-IV a Mochovo (Makušnikov – Lindenkov 2018). Kožené fragmenty, potenciálně pocházející z uzlu, jsou viditelné na přezkách ze slovenského Devína (Plachá – Divileková 2012: 87) a polského Štětína (Kowalska 2010a: Obr. 73.1). Uzel byl použit zřejmě i na kroužcích, které byly zavěšeny na kováních opasku z jumského mohylníku (Nikitina 2023: Obr. 87).

Obr. 4: Kožené fragmenty spojené s kruhovými přezkami.
Zdroje, zleva: Badejev et al. 2024; Makušnikov – Lindenkov 2018; Plachá – Divileková 2012.

Obr. 5: Opasek z jumského mohylníku. Zdroj: Nikitina 2023: Obr. 87.

Dlouhé nože

Dlouhé nože středošvédské produkce jsou charakteristické přítomností litých kroužků, které sloužily k fixaci k opasku (Stjerna 2007; Vlasatý 2020a). Navzdory četným interpretacím, které reenactoři v průběhu posledních dekád přinesli, existuje pouze jediný dostatečně průkazný nález, a to kroužky z hrobu Bj 834 z Birky (SHM 34000 : Bj 834). Dva ze tří kroužků stále nesou fragmenty koženého řemínku; jeden kroužek je vybaven diskutovaným uzlem, druhý je opatřen klasickým uzlem. Lze předpokládat, že šlo jeden a týž řemínek, který několikrát obkružoval opasek nositele.

Obr. 6: Kožený fragment připojený ke kroužku dlouhého nože z Bj 834 a přibližná rekonstrukce.
Zdroje, zleva: katalog SHM, Stockholm; archiv autora.

Udidla

Roku 2023 projekt norských glaciálních archeologů Secrets Of The Ice zveřejnil video a fotografie nově nalezeného stihlového udidla s koženou uzdečkou z lendbreenského průsmyku. Kožený řemen je ke kruhu udidla připevněn právě pomocí diskutovaného uzlu. Nález je prozatím nepublikovaný a nedatovaný. Ačkoli se spekuluje o dataci do doby vikinské, lze připustit jakékoli středověké či novověké datování.

Obr. 7: Stihlové udidlo z norského ledovce Lendbreen. Zdroj: Secrets Of The Ice.

Upevnění kožených produktů

Uzel našel široké uplatnění všude tam, kde je třeba pevně upevnit jeden kožený řemínek, jež má být stabilně zavěšen nebo je připnut k protikusu. Jednou z dalších možných aplikací je upevnění řemínku k nožovým pochvám a obdobným pouzdrům (nůžek, hřebenů, seker). V okraji výrobku byl jednoduše vytvořen otvor, kolem něhož byl poutem vytvořen fixační bod. Takové řešení vidíme u pochev z Haithabu (Groenman-van Waateringe 1984: Tab. 22.2) a Šlesviku (Schnack 1998: 21). Ze středověkého Novgorodu je známa brašna, která byla k opasku připevněna diskutovaným systémem (Matechina 2009: Tab. XXXI.1). Obdobný systém byl zřejmě použit k upevnění řemenů k některým prakům (Kowalska 2010a: Obr. 80; 2010b), koženým plátům držícím nesmeky (Vlasatý 2017) a zřejmě též některým botám. Prezentované řešení je rovněž vhodné při napojování řemenů, jak ukazuje nález z Haithabu (Groenman-van Waateringe 1984: Tab. 19.5). Pouta neznámé funkce ve formě řemenů a cípů neznámých kožených výrobků jsou známy jak z Haithabu (Groenman-van Waateringe 1984: Tab. 19.4), tak z Wolinu (Kowalska 2019: Obr. 113; Wojtasik 1960: Tab. VIII.3). Zmíněné výrobky ukazují, že uzel může být upevněn nejen k okraji pomocí jednoho otvoru, ale i do středu materiálu pomocí dvou paralelních řezů, kolem něhož je řemínek obtočen. Novověkou analogii zastupuje řemínek upevněný ke koženému pouzdru křesadla, které je uloženo v muzeu v Evensku v Magadanské oblasti Ruské federace (Borobej – Chachovskaja – Mitko 2013: Рис. 5).

Obr. 8: Pouzdra ze Šlesviku a Haithabu.
Zdroj: Schnack 1998: 21; Groenman-van Waateringe 1984: Tab. 22.2.

Obr. 9: Brašna z Novgorodu. Zdroj: Matechina 2009: Tab. XXXI.1.

Obr. 10: Kožené fragmenty z Haithabu.
Zdroj: Groenman-van Waateringe 1984: Tab. 19.4-5.

Obr. 11: Pokusná rekonstrukce praku. Autorův archiv.

Důtky (hypotetické)

Součástí pokladu z anglického Trewhiddle z 2. pol. 9. století je také pozoruhodný předmět ze stříbrného řetízku, který je interpretován jako důtky (Wilson – Blunt 1961). Pletenina je přepůlena tím způsobem, že je v polovině připoutána liščí smyčkou k velkému korálu. Způsob fixace ke korálu je obdobný k diskutovanému uzlu, avšak není proveden z kůže. Můžeme předpokládat, že mohly existovat i organické varianty tohoto předmětu.

Obr. 12: Důtky z Trewhiddle.
Zdroj: katalog Britského muzea; Wilson – Blunt 1961: Pl. XXVI.

Upevnění přívěsků a nástrojů (hypotetické)

Velké množství šperků i nástrojů raného středověku disponuje otvorem či kroužkem na pověšení. Jmenujme například ušní lžičky a další toaletní potřeby (Preidel 1940: 565-6), křesadla (Vlasatý 2023a), prubířské kameny a brousky (Ježek 2017) či čerpáky (Poláček – Marek – Skopal 2000: Abb. 2.3). Tyto předměty mohly být zavěšeny pomocí jednoduchého uzle, který výše popisujeme.

Obr. 13: Křesadlo z Tuna Alsike, hrob XI.
Zdroj: SHM Stockholm.

Štíty (hypotetické)

Raně středověké štíty byly na vnitřních stranách vybavené kroužky, díky kterým bylo možné štít opatřit děleným řemenem s přezkou pro nošení na zádech (Vlasatý 2020b). Kroužky rovněž mohly být použity k upevnění madel bezpuklicových štítů (Vlasatý 2023b). Autor článku experimentálně použil zmíněný uzel k upevnění štítového řemení, přičemž výsledky jsou působivé: při šířce 1 cm a tloušťce 0,15 cm je uzel schopný nést váhu 3 kg a drží i v náročných podmínkách po více než 5 letech. Jde o všestranně praktické řešení, které je jednoduché, nepřidává váhu a neplýtvá materiálem. Stejně tak si lze představit, že diskutovaný uzel mohl být použit k fixaci závlačných válečků ze dřeva, které mohly kroužky nahrazovat.

Obr. 14: Řemení štítu. Autorův archiv.

Přilby (hypotetické)

Zhruba desetina všech raně středověkých evropských přileb z období 9.-12. století je vybavena symetricky či nesymetricky umístěnými otvory u okraje zvonu v oblasti uší nebo na chrániči krku v prostoru tváře (např. Macků – Pilná 2021). Otvory jsou kruhovité, o maximálním průměru přibližně 0,5 cm. Není možné vyloučit, že tyto otvory původně participovaly na upevnění vycpávky, avšak jejich umístění v oblasti uší je vzhledem ikonografii 12. století dobrým předpokladem pro teorii, že otvory sloužily k upevnění podbradních řemínků. V této souvislosti je třeba zmínit tři východoevropské přilby 13.-14. století (Novopavlovsk, Semenovod a Šadrino), u nichž jsou otvory vyplněny omegovitými očky, která slouží k zavěšení kroužků (Gorbunov – Isupov 2002: Obr. 1; Maklasov et al. 2018: Obr. 1-2). K těmto kroužkům mohly být pomocí diskutovaného uzlu připevněny dělené řemínky.

Obr. 15: Přilby s kroužky na spáncích, lokality Novopavlovsk a Šadrino.
Zdroj: Gorbunov – Isupov 2002: Obr. 1; Maklasov et al. 2018: Obr. 1.

---

Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, zvažte, prosím, podporu našeho projektu na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.

---

Bibliografie

Ashley, C. W. (1993). The Ashley Book of Knots, London – Boston.

Badejev et al. 2024 = Бадеев, Д. Ю. et al (2024). Охранно-спасательные работы 2022 г. на комплексе объектов археологического наследия у деревни Новенькое в Тверской области // Археология Подмосковья: Материалы научного семинара 20, 51-63.

Blomqvist, Ragnar (1948). Spännen och söljor. In: Kulturen 1947, 120-155.

Borobej – Chachovskaja – Mitko 2013 = Воробей, И. Е. – Хаховская, Л. Н. – Митько, О. А. (2013). Корякские огневые приборы ударного действия // Вестник Новосибирского государственного университета. Серия : История, филология 12/7, Археология и этнография, 246-264.

Fedorov 2011 = Федоров, В. М. (2011). Путцы для содержания ловчих ястребов-перепелятников из кремля Переяславля Рязанского // Материалы по археологии Переяславля Рязанского, Вып. 1, Рязань, 231-233.

Fingerlin, Ilse (1971). Gürtel des hohen und späten Mittelalters, Berlin.

Gorbunov – Isupov 2002 = Горбунов, В. В. – Исупов, С. Ю. (2002). Монгольские шлемы с территории Алтая // Материалы по военной археологии Алтая и сопредельных территорий. Отв. ред. В. В. Горбунов, А. А. Тишкин, Барнаул, 135-143.

Groenman-van Waateringe, Willy (1984). Die Lederfunde von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 21, Neumünster.

G̦inters, Valdemārs (1981). Tracht und Schmuck in Birka und im ostbaltischen Raum, Stockholm.

Ježek, Martin (2017). Archaeology of Touchstones. An introduction based on finds from Birka, Sweden, Leiden.

Kowalska, A. B. (2010a). Wytwórczość skórzana we wczesnośredniowiecznym Szczecinie, Szczecin.

Kowalska, A. B. (2010b). Wczesnośredniowieczne proce ze Szczecina – groźna broń, skuteczne narzędzie czy dziecięca zabawka? In: Materiały Zachodniopomorskie 4-5/1 NS, 151–166.

Kowalska, A. B. (2019). Artefacts Made of Leather. In: Rębkowski, Marian (ed.). Wolin. The Old Town II. Studies on Finds, Szczecin, 245-290.

Krylaszova, N. B. et al. (2014). Újabb adatok a honfoglalás kori tarsolyok és tűzkészségek klasszifikációjához Volga-Káma-vidéki analógiáik fényében. In: Alexandra, A. – Balogh, C. – Türk, A. (eds.). Avarok pusztái. Régészeti tanulmányok Lőrinczy Gábor 60. születésnapjára, Budapest, 457-496.

Macků, Pavel – Pilná, Veronika (2021). An early-medieval helmet of the Stromovka-Gnezdovo-Bojná type from the collections of the Kozel chateau. In: Archaeologia historica 46/2, Brno, 445-466.

Maklasov et al. 2018 = Макласов, В. Ю. et al. (2018). Золотоордынские шлемы из коллекции Ставропольского государственного музея-заповедника имени Г. Н. Прозрителева и Г. К. Праве // Археология евразийских степей 4, 113-119.

Makušnikov – Lindenkov 2018 = Макушников, О. А. – Линденков, Д. Н. (2018). Комплекс кургана №190 Моховского могильника (по материалам раскопок 2010 г.) // Материалы по археологии Беларуси 33, 222-230.

Matechina 2009 = Матехина, Т. С. (2009). Кожаные изделия средневекового Новгорода. Чехлы, футляры, сумки, Москва.

Měřínský, Zdeněk (1991). K chronologickému postavení přezek se zdobeným kruhovým rámečkem a zeslabením v místě uchycení očka trnu. In: Sborník Společnosti přátel starožitností 2, 75-78.

Mould, Quita et al. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.

Nikitina 2023 = Никитина, Т. Б. (2023). Поясные наборы населения Ветлужско-Вятского междуречья IX–XI вв., Budapest.

Osipov 2012 = Осипов, Д. О. (2012). Кожевенно-сапожное ремесло Великого Новгорода X-XVII вв. (комплексное исследование), Москва.

Plachá, Veronika – Divileková, Denisa (2012). Cintorín z 11.-12. storočia na hrade Devín. In: Slovenská archeológia 60/1, 45-118.

Poláček, L. – Marek, O. – Skopal, R. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, L. (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, 177–302.

Porzeziński, Antoni (2006). Typologia średniowiecznych sprzączek z Cedyni, stanowisko 2a, woj. zachodniopomorskie. In: Dworaczyk, Markus et al. (eds). Świat Słowian wczesnego średniowiecza, Szczecin – Wrocław, 291-302.

Preidel, Helmut (1940). Der Silberschatz von Saaz. In: Manus 31/4, 538-589.

Purol-Wierzbicka, Monika (2015). Wczesnośredniowieczne wyroby ze skóry z Góry Lecha w Gnieźnie. In: Rocznik Muzeum Początków Państwa Polskiego w Gnieźnie 1, 136-211.

Robak, Zbigniew (2018). The Sword and Sword-belt in Carolingian Times. The Warrior Burial 23 from Závada Reconsidered. In: Študijné zvesti 64, 149 – 177.

Salmin 2016 = Салмин, С. А. (2016). Оружие псковского некрополя X — нач. XI в. // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., 466-475.

Schnack, Christiane (1998). Mittelalterliche Lederfunde aus Schleswig: Futterale, Riemen, Taschen und andere Objekte ; Ausgrabung Schild 1971–1975. Ausgrabungen in Schleswig Berichte und Studien 13, Neumünster.

Sternberg, Zdeněk (2020). Sokolnictví, Benešov.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: Fransson, Ulf (ed.). Cultural interaction between east and west: archaeology, artefacts and human contacts in northern Europe, Stockholm, 243–249.

Šikulová, Vlasta (1959). Moravská pohřebiště z mladší doby hradištní. In: Pravěk východní Moravy I, 88-162.

Vince, A. G. (1991). Aspects of Saxo-Norman London: 2, Finds and Environmental Evidence, London.

Virágos, Gábor (2022). Sabretache Plates. Treasures of the Hungarian Conquerors of the Carpathian Basin, Budapest.

Vlasatý, Tomáš (2017). Viking Age crampons. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-07-18]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/en/scandinavian-crampons/.

Vlasatý, Tomáš (2020a). Evoluce skandinávských dlouhých nožů. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-07-18]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/evoluce-skandinavskych-dlouhych-nozu/.

Vlasatý, Tomáš (2020b). Méně známé aspekty vikinského štítu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-07-18]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/mene-zname-aspekty-vikinskeho-stitu/.

Vlasatý, Tomáš (2021). Opasek z Frøylandu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-07-18]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/opasek-z-froylandu/.

Vlasatý, Tomáš (2023a). Křesadla s kovovým závěsem. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-07-18]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/kresadla-s-kovovym-zavesem/.

Vlasatý, Tomáš (2023b). Definování slovanských štítů 9.-11. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-07-18]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/definovani-slovanskych-stitu-9-11-stoleti/.

Volken, Marquita – Goubitz, Olaf (2020). Covering the blade. Archaeological Leather Sheaths and Scabbards, Zwolle.

Wilson, D. M. – Blunt, C. E. (1961). The Trewhiddle Hoard. In: Archaeologia 98, 75–122.

Wojtasik, Jerzy (1960). Wczesnośredniowieczne wyroby ze skóry znalezione na stanowisku 4 w Wolinie. In: Materialy zachodniopomorskie 6, 159-208.

Wywrot-Wyszkowska, Beata (2000). Skórnictwo w lokacyjnym Kołobrzegu. In: Leciejewicz, Lech – Rębkowski, Marian (eds.). Salsa Cholbergiensis – Kołobrzeg w średniowieczu, Kołobrzeg, 243-255.