Nože s nýtovanými střenkami 9.-12. století

Tomáš Vlasatý
8. listopadu 2023
https://doi.org/10.59500/HWCS6211

Úvod

Nože raného středověku patří mezi akademiky, reenactory, řemeslníky, sběrateli i dalšími zájemci o historii k velmi populárním předmětům, které kombinují funkčnost, estetiku a atraktivní příběh. Na samém počátku je třeba říci, že výrazná většina raně středověkých nožů, řekněme více než 95%, je tvořena prostou, do 3 cm širokou čepelkou s řapem, na který je naražena organická rukojeť oválného průřezu (názorné příklady viz Dostál 1966: 73-4; Schietzel 2022: 228; Ottaway 1992: 559-583). Nože s celkovou délkou přes 18 cm jsou méně obvyklé a zpravidla se jim přičítá určitá speciální funkce (válečná, porcovací, kultická aj.).

Je snadné si představit, že často subtilní organické rukojeti nevydržely nápor každodenního používání a řapy se z nich tlakem vylamovaly. Výrobci měli s touto vlastností zkušenost a opatřovaly střenky některých exponovaných nožů dodatečným jištěním, které běžně mělo i dekorativní rozměr. Výrobní filozofii nožů raného středověku shrnuje následující tabulka:

Varianta se řapem naraženým do organického materiálu.
- Řap je naražen a rukojeť není nijak jištěna. Tato varianta je velice běžná a objevuje se napříč stoletími a regiony Evropy.
- Řap je naražen na zpravidla parohovou či kostěnou rukojeť a je uvnitř zaklíněn pomocí dřevěných klínků (Kalousek 1971: 33; Szőke 1982: 24).
- Řap je naražen, vyveden koncem rukojeti a obtočen do kroužku (např. Brøgger – Schetelig 1928: 163, Abb. 101). V některých případech se na konci rukojeti nacházejí přibité plíšky, které kroužek podkládají (např. Stjerna 2007: 244).
- Řap je naražen, vyveden koncem rukojeti a rozšířen do velké kruhové plošky (Szőke 1982: Abb. 4).
- Řap je naražen a rukojeť je na jednom či více místech omotána drátem či koženým řemínkem (Vlasatý 2021). Zajímavou variantou je filigránová koncovka, která oplétá konec odvrácený od čepele (Arbman 1940: Taf. 177.1).
- Řap je naražen a rukojeť je na jednom či obou koncích omotána plechovými objímkami (např. Kalousek 1971: Tab. 41.1-2; Hrubý 1955: Obr. 12).
- Řap je naražen a rukojeť je na jednom či obou koncích zesílena litými objímkami (např. Thunmark-Nylén 1998: Abb. 181.5,12).
- Řap je naražen a rukojeť je na jednom či více místech zesílena či spolutvořena parohovými zděřemi (např. Kaván 1958; Ottaway 1992: 567).
- Řap je naražen a rukojeť je kompletně potažena plechem (Arbman 1940: Taf. 177.3).
Varianta s částečným či úplným přinýtováním rukojeti k řapu.
- Řap je z obou stran po celé své délce obložen dvěma dělenými střenkami a je přinýtován pomocí nýtů.
- Řap je zaveden až do třetiny délky rukojeti, která je tvořena dvěma pronýtovanými střenkami.
- Řap je zaveden do jednolité rukojeti a je pojištěn jedním nýtem.
Varianta se střenkami přilepenými k řapu (Bartošková 1995: 103).
Varianta kompletně kovových, nenýtovaných nožů.
- Celý nůž je zhotoven z jednolitého kovového materiálu a postrádal organickou rukojeť (např. Hošek et al. 2007; Pawlicki 2021).
- Přes tenký řap je odlita rukojeť ze slitiny mědi (např. Söderberg – O’Meadhra 2017).

V následujícím článku se zaměříme na nože s částečně či úplně přinýtovanou rukojetí k řapu. Jde o skupinu velmi dobře zachovaných a vizuálně zajímavých nožů. Naším hlavním záměrem je postihnutí jejich anatomie, způsobů dekorace, geografického rozložení v Evropě a datování. Musíme zdůraznit, že do naší selekce byly vybrány pouze nože, které nejsou otočné. Řada zavíracích a otočných nožů (Goodall 1990: 836-7; Graham-Campbell 1978; Herrmann 2005: Abb. 159) a srpů (Rajewski 1948), které mají tělo složené z parohových střenek, se skupinou však může souviset. Do výběru se taktéž nedostaly nože, v jejichž rukojetích se sice nacházejí nýty, ale tyto neprochází skrze řap; tedy kupříkladu některé některé nože baltské provenience, které mají k zadním koncům rukojetí přinýtována očka na pověšení (Thunmark-nylén 1998: Taf. 181.7.10,11).

Sběr materiálu komplikuje neustálená terminologie. Střenkami lze chápat párové obložení řapu nože, avšak některé práce používají pojmy jako střenka a rukojeť zaměnitelně. Příklad polského slova okładzina ukazuje, že nejde o problém pouze českého jazyka. V angličtině se pro střenky používají slova scale nebo slab. V německé literatuře je pak užíváno slov výrazů griffschalen a plättchen; střenkové nože se též často označují jako Griffzungenmesser. Níže prezentovaný katalog obsahuje 173 nálezů z území celé Evropy. Jsme si vědomi skutečnosti, že jde pouze o výběr a že se v literatuře i mimo ni nepochybně nachází stovky dalších exemplářů. Budeme vděčni za upozornění na nálezy, které jsme opomenuli.

Příklad raně středověkého nože se střenkami. Zdroj: Parczewski 1989.

Popis anatomie

Jak bylo naznačeno v úvodu, nože s nýtovanými střenkami lze dle různé konstrukce rozdělit do třech variant:

Varianta 1: dlouhý řap obložený dělenými střenkami
Řap dosahuje konce rukojeti a je z obou stran obložený střenkami, které jsou k němu přinýtovány. Vyčleňujeme dvě podvarianty. Podvarianta a disponuje řapem, který má plnou šíři rukojeti a je při pohledu zhora viditelný. Tato podvarianta je v rámci varianty 1 nejběžnější. Podvarianta b označuje zúžený řap, který je ze všech stran překrytý párem střenek. Jediným nám známým exemplářem podvarianty b je nůž z pevnosti Ras (Popović 1999: 261-2, Obr. 224).

Skladba nože konstrukční varianty 1. Podvarianta a (vlevo) a b (vpravo).

Varianta 2: krátký řap obložený dělenými střenkami
Řap je zaveden až do třetiny délky rukojeti, ke které je připevněn jedním nebo dvěma nýty. Střenky jsou někdy uvnitř schodovitě odskočené. Řapy jsou obvykle krátké, takže jsou v archeologickém materiálu dobře rozpoznatelné. Vyčleňujeme dvě podvarianty. Podvarianta a disponuje řapem, který má plnou šíři rukojeti a je při pohledu zhora viditelný. Příkladem může být nůž z lokality Ostroh (Priščepa 2016: Рис. 66.1) nebo některé rakouské nože (Szőke 1982: 34-5). Podvarianta b označuje zúžený řap, který je ze všech stran překrytý párem střenek. Jako ilustraci uvádíme nůž ze Staré Boleslavi (Boháčová – Hošek 2009: Obr. 3).

Skladba nože konstrukční varianty 2. Podvarianta a (vlevo) a b (vpravo).

Varianta 3: krátký řap zavedený do nedělené rukojeti
Řap je úzký, krátký a je zavedený zhruba do třetiny až poloviny jednolité dřevěné či parohové rukojeti oválného nebo kruhovitého průřezu, do níž je vydlabán otvor. Na přechodu mezi čepelí a řapem je umístěn otvor, do něhož je zaveden klínek, který rukojeť jistí na místě. Čepelky tohoto druhu jsou snadno zaměnitelné s čepelemi otočných nožů, postrádají však vykrojení pro zarážku a jsou obecně delší. Příkladem tohoto řešení je nůž z Bodzie (Kurasiński 2021: 32, Tabl. IX).

Skladba nože konstrukční varianty 3.

Typické jsou čepele s rovným hřbetem a absentujícím odsazením řapu, nicméně existují i kusy s výrazně odsazeným řapem (např. Beranová 1972: 637, Obr. 2b; Goryanova – Grozdanova 2019: 54). Existují i další metody, které nože používají k oddělení rukojeti od čepele – zesílení materiálu (např. Dębski – Wawrzyniak 2006; Popović 1999: 261-2, Obr. 224) nebo použití plechu (Boháčová – Hošek 2009: Obr. 3).

Pro rukojeti je typické, že splňují ergonomické požadavky lidské dlaně. Při bočním pohledu jsou buďto rovné (pokračují v liniích čepele), anebo se směrem ke konci rozšiřují. Pozoruhodná je střenka z Wolinu, která je na konci odvráceném od čepele vytvarována do zvířecí hlavy (Stanisławski 2013: Ryc. 38a). Nůž z hrobu Weismain 139 je na konci řapu rovněž neobvykle zakončen do obloukovitých plošek či volut (Pöllath 2002c: Taf. 82.12). V průřezu jsou rukojeti zpravidla oválné, výjimečně hraněné (viz Kavánová 1995: Abb. XL.4). Celá skupina nýtovaných nožů se vyznačuje nadprůměrnou délkou kompletních výrobků, která dosahuje nejčastěji 17-25 cm. Některé rukojeti jsou disproporčně dlouhé a dosahují až 16 cm délky (například Török – Bökönyi 1973: 13). Šířka čepele kolem 1,3-2,2 cm je u raně středověkých nožů běžná, avšak u této skupiny neobvykle dlouhých nožů působí nápadně. Tím se nože samovolně zařazují mezi kusy s potenciálně speciálním použitím. Nejextrémnějším nálezem naší skupiny je nůž z hrobu Sowinki 69, který je dlouhý 30,2 cm a má čepel širokou 4 cm (Kurasiński 2021: 236, Tabl. CCXLVIII). Názorný příklad anatomie poskytuje dobře popsaný nůž z hrobu hrobu JP/156 z Břeclavi – Pohanska (Přichystalová et al. 2019: 395):

„Fragment železného nože s rozšířeným trnem a kostěnou rukojetí ve formě střenky; tvar průřezu trnu obdélníkový; hřbet rovný; hřbet k hrotu rovný; hřbet k trnu plynulý; ostří rovné, esovitě prohnuté; ostří k trnu odsazené; rozměry: dochovaná délka 24,7 cm; délka čepele 6,4 cm; šířka čepele 1,5 cm; tloušťka čepele 0,4 cm, délka trnu 5,7 cm; střenka, ve zlomcích: dvě kostěné destičky, z každé strany rukojeti; tvar destiček trapézovitý; tvar průřezu destiček plochá kruhová výseč; na obou dochovány stopy po 4 nýtech; otvory pro nýt kruhové; výzdoba rytá kružítkovým rydlem; motiv: dvě soustředné kružnice s centrálním bodem, ve dvou řadách; rozměry: dochovaná délka destiček 9,4 a 9,5 cm.“

Nůž z hrobu JP/156 z Břeclavi – Pohanska. Zdroj: Přichystalová et al. 2019: Tab. XLIV.

Dominantním či přímo výlučně používaným materiálem pro výrobu střenek konstrukčních variant 1 a 2 je paroh a kost. Dřevěné střenky jsou explicitně zmíněny pouze u dvou nožů, pocházející z Nové Dědiny (Červinka 1927: 5; Krumphanzlová 1974: 72; Šikulová 1959: 111) a Kyjeva (Ievlev 2009: 662). Konstrukční varianta 3 používala dřevěné rukojeti častěji. Ve dvou případech – u nožů z Théb a Volodymyru – se používají střenky kovové. Z tohoto nám vyplývá jednoduchý závěr – v drtivé většině případů byly pro tvorbu nožů konstrukčních variant 1 a 2 používány střenky z tvrdých materiálů, které udržely nýty, nepraskaly a které nabízely zajímavé estetické kvality v oblasti základního zbarvení, leštění a způsobů dodatečné dekorace. Úzká povaha většiny nožů může – společně se speciální funkcí výrobku – vycházet z nedostatku vhodně širokého kostěného a parohového materiálu. Zda střenky byly dodatečně lepeny, jak navrhuje Bartošková (1995: 103), nedokážeme v tuto chvíli potvrdit.

Rukojeti konstrukčních variant 1 a 2 jsou snýtovány nýty, jejichž počet, umístění ani materiál nepodléhá takřka žádným zákonitostem. Některé nýty zasahují do ornamentu, jiné jsou chytře a esteticky obklopeny dekorací. Počet nýtů variuje mezi 2-5, nejobvykleji dosahuje 3-4, které jsou rozmístěny v nepravidelných intervalech. Důležitými a relativně fixními pozicemi jsou pouze oba konce rukojeti. Pokud jde o materiál, nýty jsou obvykle železné (Szőke 1982: 24) nebo ze slitiny mědi (např. Kurasiński 2021: 270). Nemůžeme však opomenout dva pozoruhodné nálezy. Nýty nože z Jaroslavic jsou označené jako zlacené (Hrubý 1957: 152) a nýty nože z hrobu 232 z Rajhradu jsou údajně kostěné (Hendrychová 2014: 113). Velikost nýtů je málokdy v literatuře udaná, ale v případě hrobu 105 z Prahy-Motola mají nýty průměr 0,4 cm (Kovářík 1991: 104). Nýty u nožů konstrukční varianty 3 jsou poměrně dlouhé a přinejmenším v jednom případě se zdá, že se místo nýtu byl použit odjímatelný klínek (viz Portet 2017: Pl. 11).

Pozornost si zaslouží i způsoby úprav konce rukojeti, který je odvrácený od čepele. Pouhý jeden nůž implementuje očko, za které je možné nůž vytáhnout z pochvy. Je jím nůž z Żukowic (Parczewski 1989), který je vybavený drobným očkem na samém konci rukojeti. Dalším je nůž z Ostrowa Lednického, v jehož rukojeti se nachází zděř, která fungovala jako způsob pronýtování rukojeti a současně metoda fixace řemínku na vytažení či pověšení (Wrzosek 1961: Tab. VI.11). Tato metoda je známa ze střenkových nožů pozdního středověku, a proto jsme nůž z našeho katalogu vyloučili. Absence jiných závěsných prvků naznačuje, že nebylo obvyklé, aby pochvy kryly celou rukojeť. Jeden z nožů ze Staré Boleslavi je na konci rukojeti vybaven mosazným plíškem (Boháčová – Hošek 2009: Obr. 3). Dva nože z pevnosti Ras jsou opatřené stříškovitými patkami a jeden nůž z téže lokality je zakončen tvarovaným rozšířením řapu (Popović 1999: 261-2, Obr. 224).

Jak vyplývá z předchozích odstavců, průvodním jevem nožů konstrukčních variant 1-2 je dekorace, která se soustřeďuje zejména na rukojetích. Tvarování řapu, ozdobné nýty, kovové plechy a patky jsme již zmínili, a tak se nyní zaměřme pouze na způsob zdobení střenek samotných. Parohové střenky jsou dekorovány rytím v nadpoloviční většině případů. Dekorace se typicky projevuje jamkami (⋅), soustřednými kolečky (obvykle jednořadými ⊙, výjimečně dvouřadými ◎), vertikálními liniemi (I, ⦚), horizontálními liniemi (-), příčnými liniemi (/, \) a motivem větévky (>). Jamky jsou organizovány do skupin, křížků a mohou obkružovat nýty; soustředné kruhy do křížků, trojúhelníků, vertikálních i horizontálních pásů, mřížky i náhodného uspořádání, jehož cílem je vyplnit prostor. Příčné linie jsou užívány k propojení soustředných kruhů, tvorbě propletenců i šrafovaného pozadí. Vertikální linie i motiv větévky se obvykle shlukují do skupin. V konečném důsledku je dekorace obdobná k té, která se projevuje na dobových hřebenech.

Výběr nejběžnějších organizací soustředných kruhů.

Ve světle našeho výzkumu se zdá, že soustředné kruhy užívané na střenkách nožů a hřebenů mají v indoevropské tradici opravdu dlouhou kontinuitu a jde o ornament vlastní snad všem evropským národům. Rytá dekorace obvykle nenese stopy výplní. Je možné, že mohla být vyplněna kontrastním dehtem, který opadal. V této souvislosti musíme uvést fantastický nález střenkového nože z Poznaně, který má soustředné kruhy o velikosti 0,5 cm vyplněné stříbrným drátem (Dębski – Wawrzyniak 2006). O vyplňování kruhů dráty píše také Píč (1909: 123) na příkladu nože z Radimi. Nože s kovovými střenkami jsou rovněž ozdobeny, a to figurálními výjevy a geometrickými ornamenty. Jsou známé i zdobené čepele, například u nože z hrobu Weismain 139 (Pöllath 2002b: 285; 2002c: Taf. 82.12). Je pravděpodobné, že všechny varianty dekorace měly apotropaický význam a byly dobře čitelnými známkami kvalitního provedení.

Geografická distribuce

V katalogu jsme shromáždili nálezy z Bulharska, České republiky, Francie, Maďarska, Německa, Nizozemí, Polska, Rakouska, Ruska, Řecka, Slovenska, Srbska, Španělska a Ukrajiny. Nápadné koncentrace nacházíme na západoslovanských teritoriích. Tento efekt je zčásti nepochybně způsoben stavem poznání, který je v každé zemi odlišný a některé země bývalého východního bloku rozhodně nevynikají v množství publikací o raném středověku. Na vině může být i místní původ autora. Současně ale určitý stupeň regionality nemůžeme přehlížet. Na území dnešního Maďarska se střenkové nože ve sledovaném období projevují především na pravém břehu Dunaje (Horváth 2022: 40). Absentují ve většině Německa, Rusi, Skandinávii i ve Velké Británii.

Geografické rozšíření neotočných nožů s nýtovanými střenkami v 9.-12. století v Evropě.

Rozšíření střenkových nožů ve střední a východní Evropě do jisté míry kopíruje rozšíření celokovových nožů, jak ilustruje vymapování provedené Pawlickým (Pawlicki 2021: Ryc. 1). Neexistuje názornější příklad propojenosti obou skupin nežli nože z lokality Weismain, kde se objevují obě skupiny s obdobnými dekoracemi čepelí (Pöllath 2002a: 149-150).

Rozšíření celokovových volutových nožů v 8.-10. století v Evropě. Zdroj: Pawlicki 2021: Ryc. 1.

Obecně se zdá, že řešení užívající přinýtované střenky se přinejmenším sporadicky objevuje tam, kde není běžná jiná metoda jištění rukojeti. Srovnání s distribucí nožů omotaných drátem (Vlasatý 2021), kterých jsme v minulosti zmapovali několik set, ukazuje nápadné regionální rozrůznění obou skupin, jejichž nárazníkovými oblastmi jsou severní Německo, Polsko a Kyjevská Rus (viz srovnání map). Ojedinělý výskyt drátem omotaných nožů jižně a střenkových nožů severně od této pomyslné linie nelze zcela vyloučit, zejména když zohledníme sílu trhu a skutečnost, že obě skupiny se objevují v mírně odlišných časových horizontech.

Rozšíření nožů ovinutých drátem v 9.-12. století v Evropě.

Komentář k dataci

Střenkové nože nejsou chronologicky citlivé a v evropské historii se objevují minimálně po patnáct set let v takřka nezměněné podobě. Ve většině Evropy k výraznějšímu používání dochází až ve vrcholném středověku (např. Baarová et al. 2006: 233; Belcredi 2022: 297; Gajdukov 1992: 91, 101; Janowski 2013: 55) a novověku, což způsobuje, že jakékoli bezkontextové nálezy jsou automaticky pokládány za chronologicky mladší. Kupříkladu v estonské i ruské literatuře se střenkové nože datují nejdříve do 13. století (Peets 2003: 212; Sergejeva 2011: 85). V anglických zdrojích jsou všechny nálezy ze starších vrstev automaticky pokládány za mladší intruze z vrcholného středověku (Cowgill et al. 1987: 25; Goodall 1990: 838-9; MacGregor 1999: 1972-3; Rogerson – Dallas 1984: 83, 86). Toto se týká i litevských hrobů (viz Gintautaitė-Butėnienė – Butėnas 2002: 23). Tím přirozeně dochází k přehlížení starších a zajímavých nálezů, které jsou statisticky méně četné: Holtmann se pokusil stanovit počet střenkových nožů před 13. stoletím s tím výsledkem, že nože se střenkami tvoří méně než 0,5 % celku (Holtman 1993: 255).

Střenkové nože dokonale odpovídající naší konstrukční variantě 1 byly známé již v době římské (viz Ajbabin – Chajredinova 2017: Рис. 50.23; Pleterski – Belak 2002: 245-6; Zeman 2001: 127). Nakolik se zdá, v období stěhování národů se střenkové nože spíše vytrácí (výjimky viz v Caruth – Hines 2024: Fig. II.158; Kazakevičius 1983: Fig. 4), aby se znovu objevily v karolinském období na periferiích Franské říše, zejména v Karpatské kotlině od počátku 9. století (Freeden 1983: 466; Holtmann 1993: 254; Horváth 2022: 40; Szőke 1982). Tento trend se akceleruje v 10.-12. století, kdy počet střenkových nožů přibývá v různých částech Evropy – v Bulharsku (Borisov 1989: 103), Čechách (Krumphanzlová 1974: 72), Francii (Portet 2017), Polsku (např. Gediga 2022: Ryc. 22), Srbsku (Popović 1999: 261), Španělsku (Navarro – Fernández 1996: 90) a na Rusi (Sergejeva 2011: 85). V 11. století se poprvé projevuje naše konstrukční varianta 3, která je užívána do 14. století (Holtmann 1993: 259-260; Kaźmierczyk 1995: 182). Spíše neplatí, že by různé délky nožů konstrukční varianty 1 byly rozdílně datovatelné, jak se domníval Hrubý (1957: 152).

Nárůst ve 13. století tak není překvapivý a je pouze pokračováním procesu, který byl započat dříve. Zvýšená popularita střenek ve vrcholném středověku se promítla také u tesáků (Jukl 2009; Žákovský 2014: 271), zatímco raně středověké dlouhé nože a saxy pronýtování rukojetí postrádají. Můžeme dodat, že řada vrcholně a pozdně středověkých střenkových nožů je vybavena stejnou kružidlovou dekorací, jako raně středověké nálezy (např. Jażdżewski – Chmielewski 1952: Tab. 48a; deutsche-digitale-bibliothek.de).

Ilustrace střenkového nože. Výroba: Erik Panknin.

Přináležitost k pohlaví

Řada nožů a jejich komponentů jsou náhodnými sídlištními nálezy, které neumožňují jakýkoli soud o původních vlastnících. Více než dvacet nožů však pochází z hrobů s určitelným pohlavím a stářím, což nám může poskytnout zajímavé údaje pro další teoretizování.

Nejčastěji se nože s nýtovanými střenkami nacházejí v hrobech dospělých žen, a to nejméně v šestnácti případech. Pohlavím a věkem zemřelých, v jejichž hrobech byly objeveny nože s nýtovanými rukojetěmi, se zabýval Szőke (1982): v hrobech Sopron-Présháztelep 4, Pottenbrunn 50 a Staré Město 180/AZ byly uloženy dospělé ženy, v hrobu Pitten 56 asi dvacetiletá žena, v hrobu Sopronkőhida 11 žena ve věku 31-40 let, v hrobu Sopronkőhida 25 žena ve věku 50-60 let, v hrobu Sopronkőhida 59 žena ve věku 55-60 let, v hrobu Sopronkőhida 62 žena ve věku 59-63 let, v hrobu Sopronkőhida 103 žena ve věku 42-46 let. Hrob 184/99 z lokality Zalavár – ostrov obsahoval dle vyjádření B. M. Szőkeho kostru staré ženy. Hrob JP/156 z Břeclavi – Pohanska ukrýval tělo ženy ve věku nad 70 let (Přichystalová et al. 2019: 395). Žena v hrobě Lahovice 100-12/57 byla starší nad 50 let (Krumphanzlová 2013: 104). Ženy byly identifikovány i v případě hrobů Trnovec nad Váhom 70, Želovce 446 a Großweikersdorf 4 (Szőke 1982: 35-8). V hrobu Weismain 139 byla pohřbena mladá dospělá žena (Pöllath 2002b: 285). Nelze nezmínit, že střenkové nože se objevují v ženských hrobech již v pozdní antice (např. Pleterski – Belak 2002: 274, Taf. 2.2). Úzké celoželezné nože, vizuálně poměrně blízké naši skupině, se taktéž vyskytují v ženských hrobech (Hošek et al. 2007: 932).

V mužských hrobech se nože objevují méně často a jeví vyšší tvarovou a konstrukční variabilitu. Nůž z hrobu dospělého muže Sowinki 69 je mimořádně dlouhý a lze označit za bojový (Kurasiński 2021: 236). Dva nože z hrobů 20-30 let starých mužů (Bodzia E864/I, Dziekanowice 22 82/95) odpovídají konstrukční variantě III (Kurasiński 2021: 32, 80). Hrob Břeclav – Pohansko 174 byl hrobem asi padesátiletého muže (Kalousek 1971: 111). V hrobu Milicz 155 ležel dospělý muž (Kurasiński 2021: 192). Dospělý muž byl pohřben i v hrobu 6 z lokality Nitra – Dolné Krškany-Závod Mier (Hanuliak – Poláková 2021: 441). Hroby 1 a 3 z lokality Ibrány-Esbó-halom náležely 40-60 let starým mužům (Istvánovits 2003: 71). Poslední kus, který můžeme zmínit, pochází z hrobu Himod-Káposztáskertek 68, který zřejmě náležel muži (Horváth 2022: 15).

Nejméně sedm střenkových nožů pochází z hrobů dětí. V případě hrobu 105 z Prahy – Motola jde o dítě ve věku 4-5 let (Kovářík 1991: 104). Nůž z hrobu 1 z lokality Windegg byl uložen k tělu sedmileté dívky (Szőke 1982: 35). Totéž platí o noži z hrobu Szob 61 (Kovrig 1975: 177). Další tři nože pocházejí z dětských hrobů z Libice nad Cidlinou – U Cukrovaru 78 (Mařík 2009: 105), Želovce 447 (Szőke 1982: 38) a Grafendobrach 47 (Freeden 1983: 466). V hrobu Wirbenz 5 byla pohřbena asi šestiletá dívka (Haberstroh 2004: 101-2).

Umístění nožů v ženských hrobech z lokalit Sopronkőhida a Pottenbrunn.
Zdroj: Horváth 2022: 16. kép.

Funkce

Z rozdílných konstrukcí i délek lze usuzovat, že střenkové řešení nalezlo uplatnění u nožů různých funkcí a že není možné všechny kusy posuzovat identicky. Na speciální funkci a neobvyklost nožů konstrukčních variant 1-2 poukazují různí autoři (Sergejeva 2011: 85; Szőke 2014: 37). Soudě dle kvalitní dekorace a umístění do hrobů byly tyto nože ceněnými předměty. Jejich statutární význam nelze podcenit, ale současně se objevují v sídlištních kontextech, což svědčí pro jejich každodenní spíše než kultické nebo ceremoniální využití. Jak bylo uvedeno, nože konstrukčních variant 1-2 jsou nadprůměrně dlouhé a dominantně se objevují v ženských hrobech. Pomineme-li přes 30 cm dlouhý nůž z hrobu Sowinki 39, který je věrohodně pokládán za válečný nůž (Kurasiński 2021: 236), zbývá nám skupina zhruba 17-25 cm dlouhých a poměrně úzkých nožů, které byly nošeny tím způsobem, že byla viditelná určitá část zdobené rukojeti.

Tvar těchto nožů je podobný perořízkům, za které jsou v literatuře někdy považovány. Nemůžeme přehlížet podobnosti s celokovovými noži, které jsou podobně úzké, dekorované, nacházejí se v hrobech žen a jejichž nálezy známe z podobného regionu (viz Hošek et al. 2007; Pawlicki 2021). Nejčastěji se setkáváme s interpretací těchto nožů coby skalpelů a ranhojičských nožů (Lutovský 1987; Pleterski 1983). Dánská archeoložka a doktorka Annette Frölich, která soustavně publikuje prehistorické a raně historické chirurgické nástroje a kterou jsme za účelem konzultace kontaktovali, se domnívá, že střenkové ani celokovové nože sledovaných kategorií nejsou vhodnými chirurgickými nástroji. V určité opozici stojí chirurg a reenactor Zbyněk Buchtela, který si umí představit, že by je v případě nouze použil k řezání abcesu podobně jako skalpel. Tvarově nejpodobnější jsou dnešní amputační nože, nápadné úzkým tvarem i délkou přes 20 cm. Ve prospěch kromě tvaru a délky hovoří také lepší možnosti čištění střenkových a celokovových nožů, pevná konstrukce vhodná ke krájení a absence závěsných zařízení, které by při chirurgických zákrocích překážely.

Není možné vyloučit i jiné možnosti, například tu, že nože představují součásti elitních jídelních souprav nebo jsou jednoduše odznaky bohatých lidí, kteří se rádi prezentovali neobvykle vypadajícími předměty. Nože konstrukční varianty 1 s výrazně odsazeným řapem a širokou čepelí by bylo možné označit za vhodné ke krájení. Nože konstrukční varianty 3 působí jako běžné každodenní nože pro širokou škálu situací. Čepelka ze Saint-Germain v Rennes, která má místo nýtu umístěný klínek (Portet 2017: Pl. 11), je mimořádná a jeví se, že rukojeť mohla umožňovat vyměnění čepele.

Reprodukce střenkových nožů. Výroba: Roman Král, Královo řemeslo.

Katalog

Bulharsko

Do soupisu nebyly kvůli nevyjasněné dataci zahrnuty nálezy z Velkého Tarnova (Nikolova 1974: 216-8).

Djadovo (Borisov 1989: 103, Fig. 112c).
Pliska (Henning – Dončeva-Petkova 1999: Tabl. XIII).
Veliki Preslav (Goryanova – Grozdanova 2019: 54; Konstantinov 2004: 274).
Veliki Preslav (Konstantinov 2004: 274).
Veliki Preslav (Konstantinov 2004: 275).
Veliki Preslav (Ščereva et al. 1995: Kat. č. 204).

Česká republika

Z důvodu nejednoznačné přináležitosti či datace do seznamu nebyly zahrnuty střenky z Budče (Bartošková 1995), Levého Hradce (Kaván 1958: Tab. X.4), Libice (Beranová – Lutovský 2009: Obr. 260) a Roztok (Kuna – Profantová 2005: 197-8). Ze seznamu jsme vyloučili nože z hrobů Břeclav – Pohansko 232 a Předmostí u Přerova 8/60 (Szőke 1982: 38).

Brno – Staré Zámky u Líšně (Staňa 1960: 276, Obr. 26.1a).
Břeclav – Pohansko, hrob 174 (Kalousek 1971: 113).
Břeclav – Pohansko, hrob JP/156 (Přichystalová et al. 2019: Tab. XLIV).
Církvice (Zápotocký 2018: Obr. 13.20).
Citov (Hrubý 1957: Obr. 6.8; Krumphanzlová 1974: 72).
Doubravčice (Profantová 1998: Obr. 48.9).
Jaroslavice (Hrubý 1957: Obr. 6.5).
Kobeřice (Hrubý 1957: Obr. 6.2).
Lahovice, hrob 100-12/57 (Krumphanzlová 1974: 72; 2013: Tab. 66.12).
Libice nad Cidlinou – U Cukrovaru, hrob 78 (Mařík 2009: 105, Tab. 78).
Libice nad Cidlinou – hradiště (Turek 1982: 73).
Libice nad Cidlinou (Kaván 1985: Tab. XIV.12).
Libušín (Váňa – Kabát 1971: 200, Obr. 58.1).
Levý Hradec (Píč 1909: Tab. XXXXI.10).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.1).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.2).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.3).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.4).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.5).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.6).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.7).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.8).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.10).
Mikulčice (Kavánová 1995: Abb. XL.11).
Nová Dědina, hrob 30 (Červinka 1927: 5, Tab. I.27; Šikulová 1959: Tab. 15.14).
Olomouc – Tereziánská zbrojnice (Bláha 2001: 360).
Praha 5 – Motol, hrob 105 (Kovářík 1991: 104, Tab. 75).
Pražský hrad (Kaván 1958: Tab. X.3).
Předmostí u Přerova, hrob C (Szőke 1982: 38).
Přerov (Procházka et al. 2008: Abb. 58).
Radim (Hrubý 1957: 152; Kaván 1958: Tab. X.6).
Rajhrad, hrob 204 (Staňa 2006: 64, Obr. 18).
Rajhrad, hrob 232 (Staňa 2006: 66, Obr. 20).
Rajhrad, hrob 534 (Staňa 2006: 89, Obr. 44).
Rokytná (Novotný 1981: Obr. 8.5).
Řeporyje (Sláma 1977: 133, Abb. 31.8).
Semice (Beranová 1972: 637, Obr. 2b).
Stará Boleslav (Bartošková 2003: 255-6; Boháčová – Hošek 2009: Obr. 3). Dva kusy.
Staré Město, hrob 180/AZ (Hrubý 1955: 385-6, Tab. 35.7, Obr. 12.1; Hrubý 1957: Obr. 6.1).
Staré Město, hrob 25/St (Hrubý 1955: 406, Tab. 38.2, Obr. 12.7).
Tušovice (Krumphanzlová 1974: 72).
Uherské Hradiště (Baarová et al. 2006: 233; Hrubý 1957: Obr. 23.14).
Vícemilice, hrob 97 (Hrubý 1957: Obr. 6.11).
Žarošice (Hrubý 1957: 152).

Francie

Blois (Aubourg – Josset 2003: Fig. 25). Dva kusy.
Mayenne (Legros 2015: 137, Obr. 91.18).
Pineuilh (Prodéo et al. 2007: 740, 742). Dva kusy.
Saint-Germain, Rennes (Portet 2017: Pl. 11). Dva kusy.
Taillebourg (Dumont – Mariotti 2013: 155).
Taillebourg (Dumont – Mariotti 2013: 155).

Chorvatsko

Vrpolje – Kosa (Petrinec 2009: Tab. 491, Tab. 213).

Maďarsko

Himod-Káposztáskertek, hrob 68 (Horváth 2022: 14. kép, 5. táb).
Ibrány-Esbó-halom, hrob 1 (Istvánovits 2003: 167. kép).
Ibrány-Esbó-halom, hrob 3 (Istvánovits 2003: 167. kép).
Kék-Telek-dűlő, hrob 11 (Istvánovits 2003: 124-5, 120. táb).
Nyíregyháza, Oros (Fehér 2015: 1. táb).
Sopron-Présháztelep, hrob 4 (Szőke 1982: Abb. 3.7).
Sopronkőhida, hrob 11 (Török – Bökönyi 1973: 37. ábra).
Sopronkőhida, hrob 25 (Török – Bökönyi 1973: Tab. 8.1).
Sopronkőhida, hrob 59 (Török – Bökönyi 1973: Tab. 13.5).
Sopronkőhida, hrob 62 (Török – Bökönyi 1973: Tab. 14.12).
Sopronkőhida, hrob 103 (Török – Bökönyi 1973: Tab. 22.10).
Szob, hrob 61 (Kovrig 1975: 177, Fig. 6.7).
Tiszaeszlár – Bashalom, Csengőspart, hrob 29 (Tóth 2014: Tab. 2.2).
Zalavár, kostel Panny Marie (Szőke 2019: Obr. 105.10).
Zalavár – ostrov, hrob 184/99 (Szőke 2014: Fig. 83).

Německo

Byla zahrnuta skupina nožů z konce 12. až začátku 13. století (Holtmann 1993: 259-260).

Berlín – Špandava (Müller – Müller-Muči 1999: 66).
Brandenburg (Grebe – Kirsch 2015: Tab. 2.4).
Dörhai-Winzenburg (Holtmann 1993: Abb. 122a).
Grafendobrach, hrob 47 (Freeden 1983: 466).
Groß Raden (Schuldt 1985: Abb. 95.93).
Hanfwerder (Holtmann 1993: Abb. 122b).
Haus Meer (Janssen – Janssen 1999: Taf. 45.11,17).
Isenburg (Holtmann 1993: Abb. 122c-e). Tři kusy.
Köllmichen (Richthofen 2004: 90).
Lübben-Steinkirchen, „Burglehn“ (Breddin 1968).
Niederwarta (Faust – Grebe 1985: 190-1).
Weismain, hrob 139 (Pöllath 2002b: 285; 2002c: Taf. 82.12).
Wirbenz, hrob 5 (Haberstroh 2004: Taf. 2.6).
neznámá lokalita, uloženo v Drážďanech (Richthofen 2004: 110).
neznámá lokalita, uloženo v Drážďanech (Richthofen 2004: 115). Dva kusy.

Nizozemí

Dorestad (Holtmann 1993: 254).

Polsko

Nejsou zahrnuty všechny kusy, které udává Cnotliwy (1973: 214), protože není zcela jasné, zda jde o pozůstatky nýtovaných střenek. Z nejasných chronologických důvodů byl vynechán nůž z Ostrowa Lednického (Wrzosek 1961: Tab. VI.11).

Będzin – Góra Zamkova (Kurasiński 2021: 270). Dva kusy.
Bodzia, hrob E864/I (Kurasiński 2021: 32, Tabl. IX).
Dziekanowice 22, hrob 82/95 (Kurasiński 2021: 80, Tabl. LXII).
Gniezno (Rajewski 1939: 87, Tab. LIV.22).
Gniezno (Rajewski 1939: Tab. LV.38).
Kolobrzeg (Cnotliwy 1973: Ryc. 106). Dva kusy.
Lublin (Hoczyk-Siwkowa 1974: 105, Ryc. 5). Dva kusy.
Milicz, hrob 155 (Kurasiński 2021: 192, Tabl CXCIV).
Opole – Ostrówek, vrstva A2 (Bukowska-Gedigowa – Gediga 1986: 285, Ryc. 123.4; Gediga 1972: 199, Ryc. 23b). Dva kusy.
Opole – Ostrówek, vrstva A3 (Gediga 1972: 199, Ryc. 23a).
Opole – Ostrówek, vrstva B1 (Gediga 1972: 199, Ryc. 23c).
Opole – Ostrówek, vrstva B (Bukowska-Gedigowa – Gediga 1986: 221, Ryc. 93.25).
Opole – Ostrówek, vrstva C3 (Gediga 2022: Ryc. 22; Hołubowicz 1956: Ryc. 134.3).
Opole – Ostrówek, vrstva D (Bukowska-Gedigowa – Gediga 1986: 140, Ryc. 54.13; Bukowska-Gedigowa – Gediga 1986: Ryc. 75.2,5). Tři kusy.
Opole – Ostrówek, vrstva E1 (Bukowska-Gedigowa – Gediga 1986: 113, Ryc. 41.10; Gediga – Holc 2012: 46).
Opole – Ostrówek (Gediga 2022: Ryc. 22). Dva kusy.
Ostrow Lednicki (Wrzosek 1961: Tab. I.16).
Poznań (Rajewski 1939: 87).
Poznań – Zagórze (Dębski – Wawrzyniak 2006).
Przemyśl (Koperski 2001: Ryc. 55).
Radom, stan. 2 (expozice muzea v Radomu).
Rozprza (Chmielowska 1966: 255, Tab. 3.1).
Sowinki, hrob 69 (Krzyszowski 2020: 338; Kurasiński 2021: 236, Tabl. CCXLVIII).
Tum u Łęczyce (Abramowicz 1955: 346, Tab. 134a).
Wolin – Ogrody (Stanisławski 2013: Ryc. 38a).
Wrocław (Kaźmierczyk 1995: 182).
Żukowice (Parczewski 1989). Dva kusy. Jeden z nich, tvořený krátkým širokým řapem se dvěma otvory, zůstává nepublikován (ověřil Ireneusz Szymański).

Rakousko

Ze seznamu jsme vyloučili nože z hrobů Mühling Hart 9, Wimm 49 a Oberrohrendorf (Szőke 1982: 35).

Auhof bei Perg, hrob 58 (Tovornik 1986: Taf. VI).
Auhof bei Perg, hrob 117 (Tovornik 1986: Abb. 8).
Großweikersdorf, hrob 4 (Friesinger 1971-1974: Taf. 20).
Gusen, hrob 179 (Tovornik 1985: Taf. XXXII).
Pitten, hrob 56 (Szőke 1992: Taf. 30).
Pottenbrunn, hrob 50 (Szőke 1982: Abb. 3.9).
Windegg, hrob 1 (Szőke 1982: Abb. 3.1).
Zwentendorf, hrob 4 (Heinrich 2001: Taf. 57).
Zwentendorf, hrob 174 (Heinrich 2001: Taf. 60).
Zwentendorf, bezkontextový nález (Heinrich 2001: Taf. 61).

Rumunsko

Hârșova (Paraschiv-Talmațchi – Stănică 2020: 103).

Rusko

Do soupisu nebyl přidán nejednoznačný nůž ze Sarkelu (Sorokin 1959: Рис. 14.2).

Gnězdovo, hrob Л-36/Сиз.-1882 (Sizov 1902: 58, Tab. IX.24).
Gnězdovo, hrob Ц-338/1994 (archiv Sergeje Kainova).

Řecko

Do soupisu nebyly zahrnuty kusy, které pocházejí z Malé Asie (Parani 2010: 153). Z důvodu chronologické nejednoznačnosti nebyly začleněny nálezy z Korintu (Davidson 1952: 189, 191, Cat. nos. 1411-1413).

Théby (Parani 2010: 153). Dva kusy.

Slovensko

Ze seznamu jsme vyloučili nože z hrobu Michal nad Žitavou 3 (Szőke 1982: 38).

Nitra – Dolné Krškany-Závod Mier, hrob 6 (Hanuliak – Poláková 2021: Fig. 2.1)
Nitra – Staré Mesto-Polygón, hrob 2 (Hanuliak – Poláková 2021: Fig. 2.3)
Trnovec nad Váhom, hrob 70 (Točík 1971: 143, Tab. XXIII.14-19).
Želovce, hrob 446 (Čilinská 1973: Taf. LXXVI.9).
Želovce, hrob 447 (Čilinská 1973: Taf. LXXVI.16,18).

Poděkování

Za pomoc při sbírání a vyhodnocení materiálu jsme vděčni Zbyňku Buchtelovi, Jánu Dlabalovi, Benjaminu Franckaertovi, Annettě Frölich, Floriánu Harangimu (Národní muzeum Budapešť), Kristiánu Jócsikovi (Univerzita Nitra), Sergeji Kainovovi (Státní historické muzeum Moskva), Romanu Královi (Královo řemeslo), Juriji Ojcjusovi (Ostvytsya), Eriku Pankninovi, Mikalaji Plavinskému (Univerzita Varšava), Nadě Profantové (ARUP Praha), B. M. Szőkemu (Archeologický institut Maďarské akademie věd Budapešť), Ireneuszi Szymańskému, Tusjanovi, Michalu Viskupičovi, Ždanu Zabaštovi (ECHO Historical Textile) a Petru Žákovskému (ARUB Brno). Mimořádné poděkování si zaslouží Diego Flores Cartes, který vytvořil názorné ilustrace.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.

Bibliografie

Abramowicz, Andrzej (1955). Przedmioty ozdobne z grodziska łęczyckiego. In: Studia Wczesnośredniowieczne III, Warszawa, 335–351.

Ajbabin – Chajredinova 2017 = Айбабин А. И. – Хайрединова, Э. А. (2017). Крымские готы страны Дори (середина III — VII в.), Симферополь.

Arbman, Holger (1940). Birka I. Die Gräber. Tafeln, Stockholm.

Aubourg, Viviane – Josset, Didier (2003). Le site du promontoire du château de Blois du VIIIe au XIe s. (Loir-et-Cher) – Seconde partie : le mobilier non céramique. In: Revue archéologique du Centre de la France 42, 169-216.

Baarová, Zuzana et al. (2006). Obrazový katalog vybraných exponátů. In: Sága moravských přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, Olomouc – Brno, 199-250.

Belcredi, Ludvík (2022). Hrad Skály. Svědek let 1380-1440 vydal své tajemství. Archeologický výzkum hradu Skály 1994-2014, Brno.

Bartošková, Andrea (1995). Kostěná ozdobná destička s motivem páva z Budečského předhradí. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. E, Řada archeologicko-klasická 44, 101-110.

Bartošková, Andrea (2003). Kostěná a parohová industrie ze staré Boleslavi. In: Boháčová, Ivana et al. (eds.). Staré Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku, Praha, 227-266.

Beranová, Magdalena (1972). Slovanský hromadný nález ze Semic. In: Archeologické rozhledy XXIV, 629–643.

Beranová, Magdalena – Lutovský, Michal (2009). Slované v Čechách. Archeologie 6.-12. století, Praha.

Bláha, Josef (2001). Olomouc im 10.–11. Jahrhundert. Topographie und die Frage der Kontinuität eines frühmittelalterlichen Zentrums. In: Sommer, Petr (ed.). Boleslav II. Der tschechische Staat um das Jahr 1000. Internationales Symposium Praha 9.–10. Februar 1999, Praha, 326–361.

Boháčová, Ivana – Hošek, Jiří (2009). Raně středověké nože ze Staré Boleslavi. In: Archaeologia historica 34, 367-392.

Borisov, Boris (1989). Dyadovo, Vol. 1. Mediaeval Settlеment and Necropolis (11th–12th Century), Tokyo.

Breddin, Rolf (1968). Beobachtungen auf dem „Burglehn“ von Lübben-Steinkirchen. In: Ausgrabungen und Funde. Nachrichtenblatt für Vor- und Frühgeschichte 13, 141-147.

Brøgger, A. W. – Schetelig, Haakon (1928). Osebergfunnet II, Oslo.

Bukowska-Gedigowa, Janina – Gediga, Bogusław (1986). Wczesnośredniowieczny gród na Ostrówku w Opolu, Wrocław.

Caruth, Jo – Hines, John (2024). The Anglo-Saxon Cemeteries at RAF Lakenheath, Eriswell Parish, Suffolk. Excavations 1997-2008, Vol. I, Norfolk.

Cnotliwy, Eugeniusz (1973). Rzemiosło rogownicze na Pomorzu wczesnośredniowiecznym, Wrocław.

Cowgill, Jane et al. (1987). Medieval Finds From Excavations in London – 1. Knives and Scabbards, London.

Čajka 2009 = Чайка Р. М. (2009). Давньоруське городище Листвин і його околиці у Х-ХІ ст., Львів.

Červinka, I. L. (1927). Poslední slovanská pohřebiště na Moravě, Brno.

Čilinská, Zlata (1973). Frühmittelalterliches Gräberfeld in Želovce, Bratislava.

Davidson, G. R. (1952). Corinth XII. The Minor Objects, Princeton.

Dębski, Artur – Wawrzyniak, Piotr (2006). Znalezisko wczesnośredniowiecznego noża z oprawą inkrustowaną srebrem z podgrodzia na Zagórzu w Poznaniu. In: Dworaczyk, Marek et al. (eds.). Świat Słowian wczesnego średniowiecza, Szczecin, 431-436.

Doppelfeld, Otto (1936). Beschreibungen der Burgen und Kleinfunde. In: Brackmann, Albert – Unverzagt, Wilhelm (eds.). Zantoch, Eine Burg im deutschen Osten, Leipzig, 78-122.

Dostál, Bořivoj (1966). Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě, Praha.

Dumont, Annie – Mariotti, Jean-François (2013). Archéologie et histoire du fleuve Charente: Taillebourg-Port d’Envaux : une zone portuaire du haut Moyen Âge sur le fleuve Charente, Dijon.

Faust, Erika – Grebe, Klaus (1985). Corpus archäologischer Quellen zur Frühgeschichte auf dem Gebiet der Deutschen Demokratischen Republik. 4. Lieferung: Bezirke Cottbus, Dresden, Karl-Marx-Stadt. Textband, Leipzig.

Fehér, Péter (2015). Adatok Szabolcs-Szatmár-Bereg megye 10–11. századi késeihez. In: Móra Akadémia : szakkollégiumi tanulmánykötet 2, 216-227.

Freeden, Uta von (1983). Das frühmittelalterliche Gräberfeld von Grafendobrach in Oberfranken. In: Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 64, 417-507.

Friesinger, Herwig (1971-1974). Studien zur Archäologie der Slawen in Niederösterreich, Wien.

Gajdukov 1992 = Гайдуков, П. Г. (1992). Славенский конец Средневекового Новгорода. Нутный раскоп, Москва.

Gediga, Bogusław (1972). Badania wykopaliskowe na Ostrówku w Opolu w 1968 i 1969 roku oraz omówienie najważniejszych wyników zakończonych prac. In: Sprawozdania Archeologiczne XXIV, 175-215.

Gediga, Bogusław (2022). Gród Wczesnośredniowieczny na Ostrówku w Opolu. Synteza, Warszawa – Wrocław.

Gediga, Bogusław – Holc, Elwira (2012). Opole – gród, miasto, stolica regionu. Gród na Ostrówku w Opolu, Opole.

Gintautaitė-Butėnienė, Eugenija – Butėnas, Eugenijus (2002). Laivių kapinynas. In: Lietuvos archeologija 22, 9-198.

Goodall, I. H. (1990). Knives. In: Biddle, Martin (ed.). Artefacts from Medieval Winchester 2: Object and Economy in Medieval Winchester, Oxford, 835-859.

Goryanova, Snezhana – Grozdanova, Galina (2019). At the gates of the royal court. Treasures of Veliki Preslav, Sofia.

Graham-Campbell, J. A. (1978). An Anglo-Scandinavian ornamented knife from Canterbury, Kent. In: Medieval Archaeology 22, 130-133.

Grebe, Klaus – Kirsch, Kerstin (2015). Die Eisenverarbeitung. In: Grebe, Klaus et al. (eds). Die Brandenburg im slawischen Mittelalter: Ergebnisse der Ausgrabungen zwischen 1961 und 1983, Wünsdorf, 132-142.

Haberstroh, Claudia (2004). Das frühmittelalterliche Gräberfeld von Wirbenz, Gde. Speichersdorf, Lkr. Bayreuth, München.

Hanuliak, Milan – Poláková, Zuzana (2021). Two Early Medieval Knives with Bone Handles from Nitra. In: Robak, Zbigniew – Ruttkay, Matej (eds.). Celts – Germans – Slavs. A Tribute Anthology to Karol Pieta. Slovenská archeológia – Supplementum 2, Nitra, 441 – 447.

Heinrich, Wolfgang (2001). Zwentendorf – Ein Gräberfeld aus dem 10. – 11. Jahrhundert, Wien.

Hendrychová, Soňa (2014). Velkomoravská pohřebiště v Rajhradě a Rajhradicích, Praha.

Henning – Dončeva-Petkova 1999 = Хеннинг, Йоахим – Дончева-Петкова, Людмила (1999). Първопрестолна Плиска. 100 години археологически разкопки, Франкфурт на Майн.

Herrmann, Joachim (2005). Ralswiek auf Rügen. Die slawisch-wikingischen Siedlungen und deren Hinterland. Teil III – Die Funde aus der Hauptsiedlung, Schwerin.

Hoczyk-Siwkowa, Stanisława (1974). Sprawozdanie z badań Lublina przedlokacyjnego w latach 1967-1969. In: Sprawozdania Archeologiczne 26, 97-113.

Hołubowicz, Włodzimierz (1956). Opole w wiekach X-XII, Katowice.

Holtmann, W. G. F. (1993). Untersuchung zu mittelalterlichen und frühneuzeitlichen Messern, Göttingen.

Horváth, Ciprián (2022). Honfoglalás és kora Árpád-kori sírok, temetők és szórványleletek a Nyugat-Dunántúlon I., Budapest.

Hošek, Jiří et al. (2007). Bohemian so-called surgical Early Medieval knives. In: Acta Metallurgica Slovaca 13, 932-937.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“. Monumenta Archaeologica III, Praha.

Hrubý, Vilém (1957). Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. In: Památky archeologické 48, 118-217.

Chmielowska, Aldona (1966). Sprawozdanie z badań wczesnośredniowiecznego kompleksu osadniczego w Rozprzy. In: Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi. Seria Archeologiczna 13, 249–265.

Ievlev, M. M. (2009). A remarkable 10th century warrior burial from the tumulus on the territory of Prince Volodymyr’s Town in Kyiv, Ukraine. In: Wołoszyn, Marcin (ed.). Byzantine coins in Central Europe between the 5th and 10th century, Kraków, 659–666.

Istvánovits, Eszter (2003). A Rétköz honfoglalás és Árpád-kori emlékanyaga, Nyíregyháza.

Izquierdo Benito, Ricardo (2000). La ciudad hispanomusulmana de Vascos, Navalmoralejo (Toledo), Toledo.

Janowski, Andrzej (2019). Metal finds. In: Rębkowski, Marian (ed.). Wolin. The Old Town II. Studies on Finds, Szczecin, 47-88.

Janssen, Walter – Janssen, Brigitte (1999). Die frühmittelalterliche Niederungsburg bei Haus Meer, Kreis Neuss: archäologische und naturwissenschaftliche Untersuchungen, Köln.

Jażdżewski, Konrad – Chmielewski, Waldemar (1952). Gdańsk wczesnośredniowieczny w świetle badań wykopaliskowych z lat 1948/9. In: Studia Wczesnośredniowieczne 1, 35-81.

Jukl, J. J. (2009). Pozdně středověké tesáky v českých zemích – zhodnocení publikovaných nálezů, Říčany.

Kalousek, František (1971). Břeclav-Pohansko. 1, Velkomoravské pohřebiště u kostela : archeologické prameny z pohřebiště, Brno.

Kaván, Jaroslav (1958). O zpracování a výzdobě kostí u západních Slovanů v době hradištní. In: Vznik a počátky Slovanů II, 253-284.

Kaván, Jaroslav (1985). Některé zvláštnosti ve zpracování parohu na Libici. In: Sborník Národního muzea v Praze 39 (1-2), 127-130.

Kavánová, Blanka (1995). Knochen- und Geweihindustrie in Mikulčice. In: Studien zum Burgwall von Mikulčice I., Brno, 113-378.

Kazakevičius, Vytautas (1983). A rare animal-headed cross-bow brooch from Plinkaigalis in Lithuania. In: Fornvännen 78, 189-196.

Kaźmierczyk, Józef (1995). Ku początkom Wrocławia. Cz. 3, Gród na Ostrowie Tumskim w X-XIII wieku, Wrocław.

Konstantinov 2004 = Константинов, Константин (2004). Прибори за хранене от Велики Преслав. In: Тотев, Тотю (ed.). Преслав, Сборник 6, София, 273-280.

Koperski, Andrzej (2001). Dzieje Przemyśla, t. I, Osadnictwo pradziejowe i wczesnośredniowieczne, cz. I, Przemyśl.

Kovářík, Jan (1991). Slovanské kostrové pohřebiště v Praze 5 – Motole, Praha.

Kovrig, Ilona (1975). The Szob Cemetery. In: Garam, Éva et al. (eds.). Avar Finds in the Hungarian National Museum, Vol. 1, Cemeteries of the Avar Period (567-829) in Hungary, Budapest, 156-208.

Krumphanzlová, Zdenka (1974). Chronologie pohřebního inventáře vesnických hřbitovů 9.–11. věku v Čechách. In: Památky archeologické 35, 34–110.

Krumphanzlová, Zdeňka (2013). Raně středověké pohřebiště v Praze-Lahovicích, Praha.

Krzyszowski, Andrzej (2020). Noże z wczesnośredniowiecznego cmentarzyska w Sowinkach pod Poznaniem – ze studiów nad typologią i technikami kowalskimi. In: Slavia Antiqua 60, 303-348.

Kuna, Martin – Profantová, Naďa (2005). Počátky raného středověku v Čechách, Praha.

Kurasiński, Tomasz (2021). Wczesnośredniowieczne groby z elementami uzbrojenia na terenie ziem polskich (X-XIII w.). Materiały do studiów, Warszawa.

Legros, Vincent (2015). Archéologie de l’objet métallique aux époques Médiévale et Moderne en Picardie. Approches typologique et fonctionnelle, Amiens.

Lutovský, Michal (1987). Raně středověký ranhojičský nůž z Budče. In: Archeologické rozhledy XXXIX, 576–577.

MacGregor, Arthur et al. (1999). Small finds : bone, antler, ivory and horn from Anglo-Scandinavian and medieval York. The Archaeology of York Vol. 17: The Small Finds, Fasc. 12, York.

Mařík, Jan (2009). Libická sídelní aglomerace a její zázemí v raném středověku, Praha.

Müller, Adriaan von – Müller-Muči, Klara von (1999). Neue Forschungsergebnisse vom Burgwall in Berlin-Spandau, Berlin.

Navarro, Julio – Fernández, A. R. (1996). Liétor. Formas de vida rurales en Sarq al-Andalus a través de una ocultación de los siglos X-XI, Múrcia.

Nikolova 1974 = Николова, Янка (1974). Домашният бит и въоръжението в двореца на Царевец според археологическия материал // Царевград Търнов. Дворецът на българските царе през Втората българска държава. Том 2, София, 187-390.

Novotný, Boris (1981). Archeologický výzkum hradu „Rokyten“ na Moravě z 11. až první poloviny 12. století, jeho hradský obvod a románský dvorec Řeznovice. In: Archaeologia historica 6, 221–238.

O’Meadhra, Uaininn – Söderberg, Uaininn (2017). En säregen knivtyp i gränslandet mellan Jelling-, Mammen- och Ringerikestil. In: Situne Dei 2017, 14-37.

Ottaway, Patrick (1992). Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London.

Parani, Maria (2010). Byzantine Cutlery: an Overview. In: Δελτίον της Χριστιανικής Αρχαιολογικής Εταιρείας 31, 139–164.

Paraschiv-Talmațchi, Cristina – Stănică, A. D. (2020). Mixobarbaroi from Dobruja in the context of the Byzantine world (6th–13th century), Cluj-Napoca.

Parczewski, Michał (1989). Żukowice pod Głogowem w zaraniu średniowiecza, Głogów.

Pawlicki, J. K. (2021). Noże wolutowe – o funkcji i pochodzeniu zagadkowych przedmiotów w kulturze słowiańskiej. In: Slavia Antiqua LXII, 71-106.

Peets, Jüri (2003). The Power of Iron. Iron Production and Blacksmithy in Estonia and Neighbouring Areas in Prehistoric Period and the Middle Ages, Tallinn.

Petrinec, Maja (2009). Groblja od 8. do 11. stoljeća na području ranosrednjovjekovne hrvatske države, Split.

Píč, J. L. (1909). Starožitnosti země české. Díl 3, sv. 1. Čechy za doby knížecí, Praha.

Pleterski, Andrej (1983). Nožiči z zavojkoma v zgodnjem srednjem veku. In: Arheološki vestnik 34, 375-395.

Pleterski, Andrej – Belak, Mateja (2002). Grobovi s Puščave nad Starim trgom pri Slovenj Gradcu. In: Arheološki vestnik 53, 233-300.

Popović, Marko (1999). Tvrđava Ras = The Fortress of Ras, Beograd.

Portet, Nicolas (2017). Étude du mobilier métallique du xie siècle. In: Beuchet, Laurent (eds.). Place Saint-Germain: naissance et évolution d’un quartier de Rennes de l’Antiquité tardive à 1944, Tome 1, Cesson-Sévigné, 839-946.

Pöllath, Ralph (2002a). Karolingerzeitliche Gräberfelder in Nordostbayern, Band I, München.

Pöllath, Ralph (2002b). Karolingerzeitliche Gräberfelder in Nordostbayern, Band III, München.

Pöllath, Ralph (2002c). Karolingerzeitliche Gräberfelder in Nordostbayern, Band IV, München.

Priščepa 2016 = Прищепа, Богдан (2016). Погоринські міста в Х-ХІІІ ст., Рівне.

Priščepa – Nikolčenko 2001 = Прищепа, Б. А. – Нікольченко, Ю. М. (2001). Муравицьке городище, Маріуполь.

Prodéo, Frédéric et al. (2007). Pineuilh (33) «La Mothe», Volume 2B – Zones 1a et 1b, Paris.

Procházka, Rudolf et al. (2008). Frühmittelalterliche Besiedlung des Areals der Stadt Přerov Topographie der archäologischen Grabungen 1986-2005. In: Poláček, Lumír (ed.). Das wirtschaft liche Hinterland der frühmittelalterlichen Zentren Internationale Tagungen in Mikulčice VI, Brno, 207-247.

Profantová, Naďa (1998). Doubravčice. K problematice počátků raně středověkého hradiště na základě výzkumů J. Kudrnáče. In: Archeologie ve středních Čechách 2, 157–275.

Přichystalová, Renáta et al. (2019). Břeclav – Pohansko. IX., Pohřební areály z Jižního předhradí (archeologicko-antropologická studie), Brno.

Rajewski, Z. A. (1939). Zabytki z rogu i kości w grodzie gnieźnieńskim. In: Kostrzewski, Józef (ed.). Gniezno w zaraniu dziejów (od VIII do XIII wieku) w świetle wykopalisk, Poznań, 66-102.

Rajewski, Z. A. (1948). Sierpy składane z okresu wczesnodziejowego. In: Slavia Antiqua, 1, 551-559.

Richthofen, Jasper von (2004). Besunzane – Milzener – Sorben. Die slawische Oberlausitz zwischen Polen, Deutschen und Tschechen, Görlitz – Zittau.

Riu Riu, Manuel (1992). Materiales de hierro del despoblado medieval de Marmuyas. In: Cuadernos de Estudios Medievales y Ciencias y Técnicas Historiográficas 17, 57-80.

Rogerson, Andrew – Dallas, Carolyn (1984). Excavations in Thetford 1948–59 and 1973–80, Dereham.

Samokvasov 1916 = Самоквасов, Д. Я. (1916). Могильные древности Северянской Черниговщины, Москва.

Sergejeva 2011 = Сергеева, М. С. (2011). Косторізна справа у стародавньому Киеві, Киïв.

Schietzel, Kurt (2022). Unearthing Hedeby, Kiel – Hamburg.

Schuldt, Ewald (1985). Gross Raden. Ein slawischer Tempelort des 9.–10. Jahrhundert in Mecklenburg, Schwerin.

Sizov 1902 = Сизов, В. И. (1902). Курганы Смоленской губернии I. Гнездовский могильник близ Смоленска. Материалы по археологии России 28, Санкт-Петербург.

Sorokin 1959 = Сорокин, С. С. (1959). Железные изделия Саркела— Белой Вежи // Труды Волго-Донской археологиче- ской экспедиции II, МИА 75, 135–199.

Stanisławski, B. M. (2013). Jómswikingowie z Wolina-Jómsborga, Wrocław.

Staňa, Čeněk (1960). Slovanské obytné objekty na hradišti Staré Zámky u Líšně. In: Památky archeologické 51, 240-290.

Staňa, Čeněk (2006). Velkomoravská pohřebiště v Rajhradě a Rajhradicích, Katalog, Brno.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: Fransson U. et al (eds.). Cultural interaction between east and west. Archaeology, artefacts and human contacts in northern Europe, Stockholm, 243–249.

Szőke, B. M. (1982). Ein charakteristischer Gebrauchsgegenstand des ostfrünkischen Grenzgebietes: des Eisenmesser mit Knochengriff. In: Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 34, 23-39.

Szőke, B. M. (1992). Die Beziehungen zwischen dem oberen Donautal und Westungarn in der ersten. Hälfte des 9. Jahrhunderts (Frauentrachtzubehör und Schmuck). In: Archaeologia Austriaca 92, 133-149, 151-154.

Szőke, B. M. (2014). The Carolingian Age in the Carpathian Basin: Permanent Exhibition of the Hungarian National Museum, Budapest.

Szőke, B. M. (2019). A Karoling-kor Pannóniában, Budapest.

Ščereva et al. 1995 = Щерева, Ирина et al. (1995). Българският средновековен град. Технологии. Каталог от изложба, София.

Šikulová, Vlasta (1959). Moravská pohřebiště z mladší doby hradištní. In: Pravěk východní Moravy I, 88-162.

Štular, Benjamin et al. (2020). Srednjeveški Blejski otok v arheoloških virih, Ljubljana.

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Točík, Anton (1971). Flachgräberfelder aus dem IX. und X. Jahrhundert in der Südwestslowakei. In: Slovenská archeológia 19, 135 – 276.

Tóth, Anikó (2014). A nyíri Mezőség a 10-11. században, Budapest.

Tovornik, Vlasta (1985). Die frühmittelalterlichen Gräberfelder von Gusen und Auhof bei Perg in Oberösterreich, Teil 1, Gusen. In: Archaeologia Austriaca 69, 165-214.

Tovornik, Vlasta (1986). Die frühmittelalterlichen Gräberfelder von Gusen und Audorf bei Perg in Oberösterreich, Teil 2, Auhof bei Perg. In: Archaeologia Austriaca 70, 413–483.

Török, Gyula – Bökönyi, Sándor (1973). Sopronkőhida IX. századi temetője, Budapest.

Turek, Rudolf (1982). Slavníkovci a jejich panství, Hradec Králové.

Váňa, Zdeněk – Kabát, Josef (1971). Libušín. Výsledky výzkumu časně středověkého hradiště v letech 1949-52, 1956 a 1966. In: Památky archeologické 62, 179-313.

Vlasatý, Tomáš (2021). Drátem omotané rukojeti nožů 9.-12. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/dratem-omotane-rukojeti-nozu/.

Wrzosek, Adam (1961). Zabytki wczesnośredniowieczne z Ostrowa Lednickiego, pow. Gniezno. In: Fontes Archaeologici Posnanienses 12, 242-280.

Zeman, Tomáš (2001). Germánská kostěná a parohová industrie doby římské ve středoevropském barbariku. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. M, Řada archeologická 50, 107-147.

Zápotocký, Milan (2018). Materiály k ranému středověku severočeského Polabí. In: Archeologie ve středních Čechách 22, 275-439.

Žákovský, Petr (2014). Tesáky a problematika jednosečných zbraní středověku a raného novověku, Brno.