Autor se v posledních deseti letech opakovaně zaměřil na raně středověká kopí (Hendry – Vlasatý 2022; Vlasatý 2014; 2019; 2022a; 2022b; 2023a; 2023b; 2024). Během sběru archeologického materiálu narazil na nevelkou, přesto pozoruhodnou skupinu kopí s výjimečně dlouhými křidélky. Tyto vizuálně podmanivé a neotřelé zbraně patří svými impozantními proporcemi k největším raně středověkým kopím. Jejich shromáždění a následné vyhodnocení nejenže umožní definovat dosud nepoznaný trend, ale také může napomoci k osvětlení marginalizované problematiky, která zahrnuje další stovky až tisíce kopí s křidélky napříč evropským kontinentem. Článek je určen jak akademikům, tak i skupinám zabývajícím se rekonstrukcí vojenské historie (reenactment) a řemeslníkům.
Úvod
Tradiční literatura pojednávající o křidélkách kopí se tomuto fenoménu věnovala spíše povrchně a zaměřovala se na některé jejich praktické a symbolické roviny (např. Hjardar – Vike 2016: 176-7; Steinacker 1999; Szameit 2005). Komplexní tvarosloví raně středověkých křidélek a jejich praktické důsledky byly poprvé hlouběji uchopeny až autorem tohoto textu v roce 2019 (Vlasatý 2019). Následná důkladná pozorování standardizovaných kopí ukázala, že křidélka lze klasifikovat podle poměru jejich rozpětí k vnějšímu průměru tuleje konkrétního kopí. Tento poměr přirozeně rozděluje velkou část nálezového korpusu do odlišných skupin. Jelikož tato pozorování zatím nebyla publikována, předkládáme je zde v předběžné podobě:
- Drobná křidélka
Rozpětí je menší než dvojnásobek průměru tulejky.
- Standardní křidélka
Rozpětí se pohybuje v rozmezí 2 až 3,5 násobku průměru tulejky. V absolutních číslech to obvykle odpovídá 7–16 cm. Do této kategorie spadá většina raně středověkých kopí s křidélky.
- Nadstandardní křidélka
Jejich rozpětí dosahuje 3,5 až 3,99 násobku průměru tulejky, zpravidla v rozmezí 10–16 cm. Předpokládáme, že tato skupina není příliš početná.
- Mimořádná křidélka
Rozpětí těchto křidélek je přinejmenším čtyřnásobkem průměru tulejky, což v absolutních číslech činí 11,5–20 cm. Největší poměr, který jsme zaznamenali, vykazuje kopí z Mohuče, jehož křidélka dosahují až pětinásobku šířky tulejky.
Obr. 1: Různě dlouhá křidélka raně středověkých kopí.
Autor: Diego Flores Cartes.
Většina stávajících publikací nepřisuzuje délkám křidélek žádný chronologický význam. Pokud je nám známo, Bouzyho práce je jediná, která se pokusila naznačit vývoj křidélek v čase (Bouzy 1994a: Fig. 56). Navržená chronologie však nikdy nebyla podrobena revizi, a je proto nekriticky přejímána, i když může obsahovat chyby (Pasquini et al. 2022: Fig. 9; Legros 2015: Fig. 67). V následujícím textu se pokusíme o zpřesnění chronologie jedné skupiny křidélkových kopí.
Obr. 2: Bouzyho chronologie křidélek. Převzato z Legros 2015: Fig. 67.
Definice skupiny
Skupina kopí, kterou zde popisujeme, se vyznačuje nadprůměrnou velikostí, s celkovou délkou přesahující 35 cm, přičemž obvykle se pohybuje v rozmezí 40–60 cm. Hroty jsou opatřeny čepelí, která tvoří nadpoloviční délku kopí a je buď dokonale čočkovitá, nebo asymetrická listovitá, průběžně se zužující a velmi hrotitá. Čočkovité čepele mohou být relativně široké (až 5,5 cm), zatímco hrotité varianty jsou užší (častěji kolem 4 cm). Střed čepele je vždy vybaven vystouplým žebrem. V oblasti středu čepele se mohou nacházet žlábky, avšak nikdy panely vytvořené vzorovým svařováním (tzv. pattern welding). Tulej má obvykle kruhový vnitřní průřez a hexagonální či oktagonální vnější průřez. Její vnější průměr se pohybuje mezi 2,3–3,3 cm. Francouzské exempláře naznačují, že tulej může být zdobena linkami, což je pro raně středověká kontinentální kopí typické. Krček je v neužším místě poměrně subtilní.
Výrazným prvkem těchto hrotů jsou mimořádně dlouhá křidélka, jejichž rozpětí dosahuje přinejmenším čtyřnásobku průměru tulejky (11,5–20 cm). Křidélka jsou situována v dokonalé opozici. Horní strana u většiny křidélek je usazena kolmo vůči ose kopí, avšak u francouzských exemplářů může být mírně přihnuta směrem k hrotu. Horní strana nemá zakřivení a probíhá v přímce. Spodní strana křidélek probíhá od usazení k vrcholku ve vyduté křivce, bez patrných schodovitých odsazení. Při čelním pohledu se horní a spodní strana křidélek nejčastěji setkávají ve vrcholku, který tvoří přímá ploška s drobným ostruhovitým háčkem. Méně často se objevují zašpičatělé vrcholky nebo kuličky. Při pohledu zespodu jsou křidélka obvykle nezužovaná, v některých případech se zužují do špičky. Nejméně ve dvou případech jsou vrcholky zesíleny rozšiřujícím se útvarem. Křidélka mohou být dekorována tvarováním materiálu či sekanými linkami. Pod křidélky se nachází otvory pro jeden delší hřebíček nebo dva kratší hřebíčky, které slouží k upevnění k ratišti. S takto definovanou skupinou mohou souviset i některé další hroty, které vykazují podobné proporce, avšak disponují kratšími, nicméně stále nadprůměrnými křidélky (Bouzy 1994b: Figs. 463, 464, 466; Périn et al. 1985: 571; Steyert 1897: 89; Wegeli 1939: Kat. č. 1677). Kopí z níže přiloženého katalogu pocházejí z Belgie, Francie, západního Německa, Nizozemí a Švýcarska, tedy ze západní kontinentální Evropy.
Mapa 1: Distribuce kopí s mimořádně dlouhými křidélky definované skupiny.
Kopí diskutované skupiny se jeví být součástí určité módní vlny spíše než dlouhodobým jevem, což by vysvětlovalo jejich nízké počty. Ačkoli nadstandardně dlouhá křidélka jiných tvarů jsou známa z merovejského a karolinského období, exempláře sebrané v katalogu jsou takřka jistě mladší, ačkoli jsou z důvodu nepříliš vyjasněné typochronologie kontinentálních kopí běžně řazeny do karolinského období (viz Bavec 1991: Sl. 1; Dupuy 2021: 80, 91; Westphal 2002: 250). Všechny nám známé nálezy pocházejí z nehrobových kontextů. Pokud by takto mimořádné zbraně náležely do karolinského období, pravděpodobně by se projevily v hrobových inventářích na periférii Franské říše, například v dnešním Rakousku (Szameit 1987), Maďarsku (Kovács 1980), ve Skandinávii (Petersen 1919), v Pobaltí (Selirand 1975), na Velké Moravě (Kouřil 2005), na Rusi (Kirpičnikov 1966) či v bývalé Jugoslávii (Demo 2010; Sajdl 2018). Mladší dataci prokazatelně naznačuje nález tří kopí z pevnosti Haus Meer – Niederungsburg, které lze datovat do období od konce 10. po 13. století (Janssen 1991; Janssen – Janssen 1999). Bouzy a Legros tento tvar křidélek datují do 2. pol. 10. a 1. pol. 11. století (Bouzy 1994a: Fig. 56; Legros 2015: Fig. 67), což rámcově odpovídá našemu pozorování.
Autor důkladně prozkoumal kontinentální ikonografii s cílem nalézt kopí co nejpodobnějšího tvaru. Toto pátrání vyústilo v objev dvou zdrojů z první čtvrtiny 11. století – konkrétně špičkových oltářních děl pozdního otonského období, jejichž donátorství je připisováno Jindřichovi II. Prvním pramenem, kde jsou identicky tvarovaná kopí s velmi dlouhými křidélky vyobrazena hned na dvou místech, je velkolepý zlatý oltář Pala d’Oro z Cách (Lepie 2002; Münchow – Lepie 1996). Druhým zdrojem je takzvané Basilejské antependium, kde je kopí s dlouhými křidélky umístěno do ruky archanděla Michaela (Buddensieg 1957; Kirmeier et al. 2002: 130; Suckale-Redlefsen 2000). Podobnost těchto vyobrazení s katalogizovanými kusy je natolik zřejmá, že nelze pochybovat o správnosti tohoto určení a nutnosti revize dosavadní datace do karolinského období. Pozoruhodná je i geografická shoda těchto vyobrazení s fyzickými nálezy.
Obr. 3: Vyobrazení kopí s mimořádně dlouhými křidélky. Pala d’Oro, Cáchy.
Zdroj: Münchow – Lepie 1996: 60; Schnitzler 1957: Abb. 17; kirchenzeitung-aachen.de.
Obr. 4: Vyobrazení kopí s mimořádně dlouhými křidélky. Pala d’Oro, Cáchy.
Zdroj: Münchow – Lepie 1996: 39.
Obr. 5: Vyobrazení archanděla Michaela s kopím dlouhými křidélky. Basilejské antependium.
Zdroj: commons.wikimedia.org; art.rmngp.fr.
Další soudobé prameny však neposkytují průkaznou chronologickou oporu. Detailně vykreslená kopí nenacházíme ani na tzv. Kazatelně Jindřicha II. v Cáchách (Doberer 1957), Křížovém relikviáři Jindřicha II. (Fillitz 2010) ani na žádném jiném zlatém výrobku připisovaném tomuto panovníkovi (Huppertz-Wild 2016). Bronzová vrata biskupa Bernwarda v hildesheimské katedrále, datovaná přibližně k roku 1015, zobrazují kopí s poměrně dlouhými, nikoli však mimořádně dlouhými křidélky (Gallistl 1990; Kahsnitz 1993a; Schadendorf 1964). Taktéž bronzová vrata augsburgské katedrály z přelomu 10. a 11. století zobrazují křidélka ordinérní délky (Diemer – Diemer 2019; Wißner 2012). Slonovinová situla z Cách z přelomu 10.-11. století neznázorňuje žádná kopí s mimořádně dlouhými křidélky (Hoffmann 2018; Kahsnitz 1993b). Křidélka o běžné délce spatřujeme dále na víku Zlatého kodexu z Echternachu (Oettinger 1960; Wolf 1995). Ani obrazové zdroje z poloviny 11. století nezobrazují jakékoli vybočení od průměrných délek křidélek kopí (Hamann 1926; Schnitzler 1937; Waurick – Böhme 1992: 375). Potenciálně velmi dlouhá, avšak silně schematizovaná křidélka lze spatřit v některých rukopisech 2. čtvrtiny 11. století z prostoru dnešního Německa (Berlin, Staatsbibliothek zu Berlin – Preußischer Kulturbesitz, Ms. theol. lat. fol. 358, 95r) a Švýcarska (St. Gallen, Stiftsbibliothek, Cod. Sang. 863, 77).
Obr. 6: Možná velmi dlouhá křidélka 2. čtvrtiny 11. století.
Zdroj: Kahsnitz 1979: Taf. 41; e-codices.unifr.ch.
Funkce
Nemůže být pochyb o tom, že výroba těchto kopí byla náročná a že křidélka mohou být manifestem mistrného řemesla. Současně nelze podceňovat ani jejich válečnický rozměr, neboť i standardně dlouhým křidélkům jsou připisovány pozitivní bojové vlastnosti (Vlasatý 2019). Křidélka brání hloubkové penetraci cíle, odvádějí nepřátelské zbraně a štíty do žádoucích poloh a v případě naostřených či kulovitých zakončení mohla být využita k úderu. Myšlenka komparace této skupiny s pozdně středověkými a novověkými tyčovými zbraněmi je sice lákavá, avšak velmi dlouhá křidélka nejsou dostatečně robustní, aby vydržela opakované silné údery. Je také pravděpodobné, že křidélka nesloužila k fixaci praporců, jelikož ikonografie ukazuje praporce upevněné na nižší úrovni, aniž by se dotýkaly tulejky. Dlouhá křidélka sice lépe plní úlohu podobnou záštitě u meče či záštitným hákům novověkých japonských kopí, nicméně se nabízí legitimní otázka: co přimělo výrobce těchto kopí vybavit hroty mimořádně dlouhými křidélky právě v úzce vymezeném období posledních otonských panovníků?
Zdá se, že jde o časově omezenou módu, která mohla být prosazovaná svrchu a která nikdy nenahradila produkci kopí se standardními křidélky. V předních iluminovaných rukopisech konce 10. a první poloviny 11. století jsou kopí znázorněna tak, že jejich hroty připomínají kříže, přičemž křidélka některých z nich jsou přinejmenším nadprůměrně dlouhá. Do této skupiny spadá například i vyobrazení svatého Václava z Wolfenbüttelského rukopisu (Sommer – Velímský 2007). Zřejmě se jedná o cílenou snahu zobrazit kopí jako nástroje „boje se zlem“ (Garrison 2012: 106), a zároveň mohou být schematizovanými verzemi kopí z výše zmíněných vysoce realistických vyobrazení. Je možné, že dlouhá křidélka mají primárně symbolický význam a mají kopí co nejvíce připodobnit kříži, čímž vytvářejí záměrnou analogii s takzvaným Svatým kopím neboli Kopím osudu. Tato relikvie, dodnes přechovávaná ve Vídni, hrála v otonské dynastii zásadní úlohu při korunovacích i válečných taženích a je známo, že právě poslední Otonci nechávali zhotovovat její kopie, které věnovali spojencům ve středovýchodní Evropě (Adelson 1966; Huppertz 2016: 38; Schramm 1954; Wegener 1955). Nemusí být náhoda, že některá kopí z potenciálně blízkého období disponují jinou křížovou symbolikou – například perforovanými křížky v křidélcích (Dupuy 2021: 79) či křížkovým útvarem mezi tulejí a čepelí (viz Thunmark-Nylén 1998: Taf. 247). Současně může být vytvořena podobnost k berlám s křížem, což byl oblíbený motiv v pozdně otonském umění (viz Buddensieg 1957). Fakt, že se kopí definované skupiny nacházejí i ve Francii, může svědčí o rozšířenosti této mody i mimo hranice Říše. O témže svědčí i tzv. Ripollská bible (Vatican, BAV, Vat. Lat. 5729), která vyobrazuje analogická kopí podobná křížům. Tato bible byla vytvořena na území dnešního Španělska v letech 1008-1046 (Loic 2017), dle některých zdrojů 1015-1020 (Mundó 2002). Velmi zajímavé svědectví podává scéna na straně 116r rukopisu London, BL, Add. 5411, která zobrazuje válečníka držícího kopí za velmi dlouhá křidélka. Rukopis vznikl ve střední Itálii zhruba v letech 1060-1090 (Radding 1988: 117) a samotná scéna byla zřejmě okopírována ze starších modelů, jak ukazuje podobnost se scénami ze starších italských rukopisů z počátku 11. století (např. Cava de ‘Tirreni, BM, Codices Cavenses, Cod. 4, 15v).
Obr. 7: Kopí v otonském umění konce 10. a začátku 11. století.
Zleva: München, Bayerische Staatsbibliothek, Clm 4453, 24r; München, Bayerische Staatsbibliothek, Clm 4456, 15v; Bamberg, Staatsbibliothek, Msc. Bibl. 140, 60r.
Obr. 8: Kopí z tzv. kodexu Irmengard (Los Angeles, J. Paul Getty Museum, Ms. 125).
Obr. 9: Kopí z tzv. Ripollské bible.
Zdroj: Vatican, BAV, Vat. Lat. 5729, 82r, 82v, 227r, 327r.
Obr. 10: Kopí z rukopisu London, BL, Add. 5411, 116r.
Fotku pořídila kurátorka Elena Lichmanova.
Obr. 11: Výběr berel s kříži pozdně otonského období.
Zleva: Křížový relikviář Jindřicha II.; víko Knihy perikop Jindřicha II.; Zlaté knižní víko z Cách; víko přenosného oltáře ze sbírky Spitzer.
Katalog
Belgie
Muzeum Gent
Vodní nález z neznámé lokality.
Celková délka: 45 cm.
Rozpětí křidélek: 14,5 cm.
Literatura: katalog muzea v Gentu.
Obr. 12: Kopí z muzea v Gentu. Zdroj: katalog muzea v Gentu.
Francie
Řeka Maine
Vodní nález.
Celková délka: 50,2 cm.
Vnější průměr tuleje: 2,3 cm.
Zavedená datace: 800 – 1050.
Literatura: Dupuy 2021: 80.
Obr. 13: Kopí z řeky Maine. Zdroj: Dupuy 2021: 80.
Nantes, Muzeum Dobrée
Neznámý nálezový kontext.
Celková délka: 61 cm.
Rozpětí křidélek: 15,5 cm.
Vnější průměr tuleje: 3,3 cm.
Váha: 0,88 kg.
Zavedená datace: 750 – 1000.
Literatura: Dupuy 2021: 91; katalog muzea v Dobrée.
Obr. 14: Kopí z muzea Dobrée. Zdroj: Dupuy 2021: 91.
Muzeum Senlis
Neznámý nálezový kontext.
Celková délka: 56 cm.
Max. šířka čepele: 4,4 cm.
Max. tloušťka čepele: 0,8 cm.
Průměr tuleje: 3 cm.
Rozpětí křidélek: 14 cm.
Váha: 0,69 kg.
Zavedená datace: 2. pol. 10. století.
Literatura: Legros 2015: 184-5.
Obr. 15: Kopí z muzea v Senlis. Zdroj: Legros 2015: 185.
Orléans, řeka Loira
Vodní nález. Inv. č. 3133, Musée des Beaux-Arts d’Orléans.
Celková délka: 51 cm.
Literatura: Bouzy 1994b: Fig. 469.
Obr. 16: Kopí z Orléans. Zdroj: Bouzy 1994b: Fig. 469.
Německo
Mohuč
Nález z Rýna u Mohuče. S velkou pravděpodobností jde o proporčně nejdelší křidélka v celém korpusu.
Literatura: Schramm 1954: Abb. 73a.
Obr. 17: Kopí z Mohuče. Zdroj: Schramm 1954: Abb. 73a.
Neckartenzlingen
Kopí údajně pochází z plochy zničeného pohřebiště, pročež se mu připisuje hrobový původ.
Celková délka: ~ 40 cm.
Max. šířka čepele: 4 cm.
Průměr tuleje: 3 cm.
Rozpětí křidélek: 15 cm.
Zavedená datace: 8. století.
Literatura: Paulsen 1967; Stein 1967a: 282; 1967b: Taf. 32.8; Westphal 2002: 248-250, kat. č. 3.3.11.
Obr. 18: Kopí z Neckartenzlingenu. Zdroj: Paulsen 1967: Abb. 2.3.
Niederungsburg, Haus Meer
Tři kopí ze sídlištního kontextu.
Zavedená datace: 11.-13. století.
Literatura: Herrnbrodt 1967: Taf. 15.2; Janssen 1991: Abb. 28; Janssen – Janssen 1999: Taf. 32.2-4.
Obr. 19: Kopí z Niederungsburgu.
Zdroj: Janssen 1991: Abb. 28; Janssen – Janssen 1999: Taf. 32.2-4.
Nizozemí
Cothen
Nalezeno roku 1967 při vodohospodářské výstavbě.
Celková délka: 39,2 cm.
Max. šířka čepele: 5,3 cm.
Max. tloušťka čepele: 0,8 cm.
Rozpětí křidélek: 12,2 cm.
Literatura: Ypey 1982: 251.
Obr. 20: Kopí z Cothenu. Zdroj: Ypey 1982: 251.
Kerkdriel
Kopí setrvává v soukromé sbírce. Koupil jej Marcel Hermes při garážovém prodeji od bratra nálezce, který jej údajně objevil v 60. letech 20. století při těžbě jílu.
Celková délka: 42,5 cm.
Rozpětí křidélek: 13 cm.
Nepublikováno.
Obr. 21: Kopí z Kerkdrielu. Zdroj: Marcel Hermes.
Více fotografií tohoto kopí lze prohlédnout či stáhnout kliknutím na následující odkaz:
Meerssen
Kopí bylo vybagrováno z řeky. Jedno křidélko téměř chybí, kopí je pokryto korozními produkty. Uloženo v PDB Limburg, inv. č. GREAA V743.
Celková délka: 42,5 cm.
Současné rozpětí křidélek: 10 cm (původní cca 15 cm)
Literatura: Van den Bossche 2022: Fig. 15; portable-antiquities.nl.
Obr. 22: Kopí z Meerssenu. Zdroj: portable-antiquities.nl.
Švýcarsko
Basilej-Kleinhüningen
Nalezeno v Rýnu.
Literatura: Laur-Belart 1944: Abb. 22.
Obr. 23: Kopí z Basileje. Zdroj: Laur-Belart 1944: Abb. 22.
Do katalogu nezařazené
Vir – Posušje
Kopí bylo nalezeno roku 1930 Davidem Budimirem u obce Vir. Roku 1984, kdy se nacházelo v majetku nálezcova syna Petara, bylo poprvé publikováno s nekvalitní fotografií, která není veřejně známa. Následující publikace zveřejnily kresebnou variantu, která je tvarově nepřesná – křidélka jsou znázorněna delší, jinak tvarovaná a umístěná na odlišném místě. Rovněž čepel je na kresbě jinak tvarovaná. Celkově vzato se kopí na fotografii jeví jako mimořádně podobné kopí se chorvatské lokality Fruška Gora (Sajdl 2018). Křidélka tohoto kopí jsou ve skutečnosti standardní. Autor se neúspěšně pokusil spojit s příbuznými nálezce; osud kopí zůstává nejasný.
Celková délka: 70 cm.
Max. šířka čepele: 8 cm.
Zavedená datace: konec 8. – 10. století.
Literatura: Miletić 1991: 205-6; Oreč 1984; Petrinec 2000.
Obr. 24: Kresba kopí z Viru – Posušje. Zdroj: Miletić 1991: T. IV.3.
Obr. 25: Fotografie kopí z Viru – Posušje. Zdroj: Oreč 1984: Sl. 18.
Higgins Museum, Worchester
V bývalém Higgins Museu v americkém Worchesteru se nacházelo kopí, které tvarově zapadá do série západoněmeckých a nizozemských kopí s listovitou čepelí a prodlouženými křidélky. Nelze však ověřit místo původu a zaručit, že se nejedná o důmyslně vyrobený podvrh. Vzhledem k neznámé lokalizaci jsou dodatečné výpovědní možnosti omezené.
Obr. 26: Kopí z Higgins Musea. Zdroj: commons.wikimedia.org.
Rothenburg ob der Tauber
V městském muzeu v německém Rothenburgu se nacházejí přinejmenším dvě kopí, které morfologicky spadají do kategorie mimořádně dlouhých křidélek. Do hlavní části katalogu nebyly zahrnuty z důvodu pochybné pověsti tohoto muzea, které vystavuje řadu padělků ze sbírky Wilfrieda Baumann (viz Baumann 2010). Obě kopí jsou zdobena neželeznými kovy, což nahrává představě, že jde o upravené originály či úplné podvrhy. I v případě, že by jejich základ byl tvořen originály, by se jednalo o bezkontextové nálezy bez lokalizace.
Obr. 27: Kopí z muzea v Rothenburgu. Zdroj: autorův archiv.
Aukce Hermann Historica
Nejpozději roku 2013 aukce Hermann Historica prodalo 50 cm dlouhé kopí s velmi dlouhými křidélky. Takřka jistě jde o moderní falzum, které imituje francouzské kusy.
Obr. 28: Kopí z aukce Hermann Historica. Zdroj: autorův archiv.
Neznámá americká sbírka
V nespecifikované americké sbírce se nachází kopí, jehož vzhled odpovídá francouzským exemplářům (Short – Óskarson 2021). Ač se může jednat o originální předmět, nelze s ním pracovat kvůli neznámé provenienci.
Obr. 29: Kopí z neznámé americké sbírky. Zdroj: Short – Óskarson 2021.
Cognac a pevnost Fréteval
Bouzy do své publikace o zbraních 8.-12. století zařadil kopí z Cognacu, které disponuje velmi dlouhým krčkem, krátkou čepelí a velmi dlouhými křidélky (Bouzy 1994b: Fig. 447). Je možné, že toto kopí je zakresleno v jeho chronologickém schématu kolem roku 950. Velmi podobné kopí z pevnosti Fréteval je vystaveno na internetových stránkách francouzského ministerstva kultury (celková délka 41,4 cm, rozpětí křidélek 23 cm) s navrženou datací do 11.-15. století. Existuje jistá podobnost s pozdně středověkými hroty (např. Bonnamour 1990: Fig. 212), a je tak možné, že tato kopí s vymezenou skupinou přímo nesouvisí.
Obr. 30: Kopí z Cognacu a pevnosti Fréteval.
Zdroj: Bouzy 1994b: Fig. 447; pop.culture.gouv.fr.
Villeneuve-Saint-Georges
Bouzy vyobrazuje ještě jedno pozoruhodné kopí s mimořádně dlouhými křidélky (Bouzy 1994b: Fig. 442; viz Périn et al. 1985: 571). Křidélka jsou velmi široká a jejich horní i spodní hrany jsou paralelní. Můžeme dát autorovi za pravdu, když kopí datuje do merovejského období.
Obr. 31: Kopí z Villeneuve-Saint-Georges. Zdroj: Bouzy 1994b: Fig. 442.
Závěr
Studium délky křidélek přineslo neočekávané zjištění v podobě zpřesnění datace malé, avšak velmi zajímavé skupiny kontinentálních kopí. Tato skupina byla v minulosti datována do karolinského období, nicméně pod tíhou nových důkazů se zdá, že spíše pochází z přelomu 10. a 11. století a prvních dekád po něm. Jelikož tato skupina dosud nebyla systematicky zkoumána, existuje velká šance, že se v následujících letech objeví nové exempláře a ikonografie, jež pomohou upravit či zpřesnit náš současný odhad. V západoevropských archivech se stále mohou nacházet nepublikovaná kopí s významnou informační hodnotou. Autor bude velmi vděčný za upozornění na jakýkoli nález, který nebyl uveden v katalogu.
Srdečně děkujeme Marcelu Hermesovi za poslání dosud nepublikovaného kopí z jeho soukromé sbírky. Za pomoc s pátráním po současném majiteli kopí z Viru – Posušje vyjadřujeme svou vděčnost Danilu Jovanovičovi. Jsme velmi zavázáni Eleně Lichmanové (British Library) za ohledání rukopisu London, BL, Add. 5411. Zmínit musíme rovněž Diega Florese Cartese, který je autorem názorné grafiky.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Literatura
Adelson, H. L. (1966). The Holy Lance and the Hereditary German Monarchy. In: The Art Bulletin 48/2, 177-192.
Baumann, Wilfried (2010). Historische Waffen und Rüstungen. Sammlung Hermann Baumann. Katalog zur Waffensammlung der Stiftung Baumann in den Räumen des Reichsstadtmuseums in Rothenburg o.d. Tauber, Rothenburg o.d.T.
Bavec, Uroš (1991). Sulice s krilci – znak frankovske prisotnosti v srednjem in severnem Podonavju, Ljubljana : Univerza v Ljubljani.
Bonnamour, Louis (1990). Du silex à la poudre… 4000 ans d’armement en Val de Saône (cat. expo. Chalon-sur-Sâone), Montagnac.
Bouzy, Olivier (1994a). Épées, lances et enseignes entre Loire et Meuse, du milieu du VIIIe à la fin du XIIe siècle. Textes, images, objets. Tome I – Textes et analyse, Paris: Université de Paris IV-Sorbonne.
Bouzy, Olivier (1994b). Épées, lances et enseignes entre Loire et Meuse, du milieu du VIIIe à la fin du XIIe siècle. Textes, images, objets. Tome III – Epées de la zone orientale. Lances. Images et objects, Paris: Université de Paris IV-Sorbonne.
Buddensieg, Tilmann (1957). Die Basler Altartafel Heinrichs II. In: Wallraf-Richartz-Jahrbuch 19, 133–192.
Demo, Željko (2010). Ranosrednjovjekovno koplje s krilcima iz okolice Dugog Sela u svjetlu novih saznanja o ovoj vrsti oružja na motki. In: Archaeologia Adriatica 4/1, 61-84.
Diemer, Dorothea – Diemer, Peter (2019). Die Augsburger Bronzetür. In: Krüger, T. M. – Groll, Thomas (eds). Bischöfe und ihre Kathedrale im mittelalterlichen Augsburg, Augsburg, 171-198.
Doberer, Erika (1957). Studien zu dem Ambo Kaiser Heinrichs II. im Dom zu Aachen. In: Karolingische und ottonische Kunst. Werden, Wesen, Wirkung, Wiesbaden, 308–359.
Dupuy, Virginie (2021). Les temps carolingiens, Nantes.
Fillitz, Hermann (2010). Das Kreuzreliquiar Kaiser Heinrichs II. in der Schatzkammer der Münchner Residenz. In: Fillitz, Hermann et al. (eds.). Thesaurus mediaevalis: Ausgewählte Schriften zur Schatzkunst des Mittelalters, Ostfildern, 89-104.
Gallistl, Bernhard (1990). Die Bronzetüren Bischof Bernwards im Dom zu Hildesheim, Freiburg.
Garrison, Eliza (2012). Ottonian Imperial Art and Portraiture, Farnham.
Hamann, Richard (1926). Die Holztür der Pfarrkirche zu St. Maria im Kapitol, Marburg.
Hendry, Michael – Vlasatý, Tomáš (2022). Kopí a sekera z velšského Caerwentu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-06-11]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/kopi-a-sekera-z-velsskeho-caerwentu/.
Herrnbrodt, Adolf (1967). Die Ausgrabungen der Motte Meer in Büderich bei Düsseldorf. In: Château Gaillard. Studien zur mittelalterlichen Wehrbau- und Siedlungsforschung. II. Kolloquium Büderich bei Düsseldorf 27.-30. Juli 1964, Köln/Graz, 62-72.
Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2016). Vikings at War, Oxford – Philadelphia.
Hoffmann, Jürgen (2018). Die Elfenbeinsitula im Domschatz zu Aachen im Kontext des von Otto III. geförderten Adalbertskultes, Regensburg.
Huppertz-Wild, Stefan (2016). Heinrich II. (1002-1024) als Stifter herausragender Werke der Goldschmiedekunst. In: Bericht des Historischen Vereins Bamberg 152, 33–74.
Husár, Martin (2014). Žrďovo-bodné zbrane včasného stredoveku v Karpatskej kotline. 1. diel, Typológia a jej vyhodnotenie, Nitra.
Janssen, Walter (1991). Die frühmittelalterliche Niederungsburg bei Haus Meer, Büderich, Stadt Meerbusch, Kreis Neuss. In: Böhme, H. W. (ed.). Burgen der Salierzeit. Teil 1. In den nördlichen Landschaften des Reiches Burgen der Salierzeit, Sigmaringen, 195-224.
Janssen, Walter – Janssen, Brigitte (1999). Die frühmittelalterliche Niederungsburg bei Haus Meer, Kreis Neuss: archäologische und naturwissenschaftliche Untersuchungen, Köln.
Kahsnitz, Rainer (1979). Der Werdener Psalter in Berlin. Ms. theol. lat. fol. 358. Eine Untersuchung zu Problemen mittelalterlicher Psalterillustration, Düsseldorf.
Kahsnitz, Rainer (1993a). Bronzetüren in Dom. In: Brandt, Michael – Eggebrecht, Arne (eds.). Bernward von Hildesheim und das Zeitalter der Ottonen. Katalog der Ausstellung Hildesheim 2, Hildesheim, 503–512.
Kahsnitz, Rainer (1993b). Elfenbein-Situla. In: Brandt, Michael – Eggebrecht, Arne (eds.). Bernward von Hildesheim und das Zeitalter der Ottonen. Katalog der Ausstellung Hildesheim 2, Hildesheim, 77–79.
Kirmeier, Josef et al. (2002). Kaiser Heinrich II. 1002–1024, Augsburg.
Kirpičnikov 1966 = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.
Kouřil, Pavel (2005). Frühmittelalterliche Kriegergräber mit Flügellanzen und Sporen des Typs Biskupija-Crkvina auf mährischen Nekropolen. In: Die Frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas, Brno, 67-99.
Kovács, László (1980). Bemerkungen zur Bewertung der fränkischen Flügellanzen im Karpatenbecken. In: Mitteilungen des Archäologischen Instituts der Ungarischen Akademie der Wissenschaften 8-9, 97-119.
Laur-Belart, Rudolf (1944). Frühes Mittelalter. In: Jahrbuch der Schweizerischen Gesellschaft für Urgeschichte 35, 78-91.
Legros, Vincent (2015). Archéologie de l’objet métallique aux époques Médiévale et Moderne en Picardie. Approches typologique et fonctionnelle, Amiens.
Lepie, Herta (2002). Pala d’Oro – der Goldaltar. In: Lepie, Herta et al. (eds.). Pala d’Oro – der Goldaltar im Aachener Dom. Ottonische Wandmalereien im Aachener Dom, Aachen, 4–26.
Loic, Erika (2017). The Ripoll Bible (Vat. Lat. 5729). In: Piazzoni, A. M. – Manzari, Francesca (eds.). The Bible: From Late Antiquity to the Renaissance: Writing and Images from the Vatican Library, Collegeville, MN, 168–173.
Miletić, Nada (1991). Ranosrednjovekovna koplja s krilima iz Bosne i Hercegovine. In: Čović, B. (ed.). Zbornik radova posvećenih akademiku Alojzu Bencu, Posebna izdanja 95, Odeljenje društvenih nauka 27, 201–208.
Mundó, A. M. (2002). Les Bíblies de Ripoll estudi dels mss. Vaticà, lat. 5729 i París, BNF, lat. 6, Città del Vaticano.
Münchow, Ann – Lepie, Herta (1996). Pala d’oro. Der Goldaltar im Dom zu Aachen, Köln.
Oettinger, Karl (1960). Der Elfenbeinschnitzer des Echternacher Codex Aureus und die Skulptur Unter Heinrich III. (1039-56). In: Jahrbuch der Berliner Museen 2, 34–54.
Oreč, Petar (1984). Novi arheološki nalazi iz ranog srednjeg vijeka iz zapadne Hercegovine. In: Glasnik Zemaljskog muzeja u Sarajevu 39, 97-129.
Pasquini, Béline et al. (2022). Le cas exceptionnel d’une lance à fourreau. La lance de Bissay-Choigny „La Prélette“ (Aisne). In: Revue archéologique de Picardie 3/2022, 111-125.
Paulsen, Peter (1967). Einige Flügellanzen aus Schwaben. In: Fundberichte aus Schwaben, Neue Folge 18/1, 255-264.
Périn, Patrick et al. (1985). Collections Merovingiennes. Catalogues d’art et d’histoire du musée Carnavalet II, Paris.
Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.
Petrinec, Maja (2000). Vir kraj Posušja. In: Rapanić, Željko – Milošević, Ante (eds.). Hrvati i Karolinzi. Rasprave i vrela, Split, 351.
Radding, Ch. M. (1988). The origins of medieval jurisprudence. Pavia and Bologna, 850-1150, New Haven.
Sajdl, Aleksandar (2018). An Early-Mediaeval winged spearhead from Fruška Gora. In: Journal of the Archaeological Museum in Zagreb 51/1, 149-159.
Selirand, Jüri (1975). Estnische Gruppe der nordeuropäischen Lanzenspitzen mit damasziertem Blatt. In: TATÜ 24/2, Tallinn, 171–187.
Short, W. R – Óskarson, R. A. (2021). Men of Terror. A Comprehensive Analysis of Viking Combat, Yardley.
Schadendorf, Wulf (1964). Die Bernwardstür in Hildesheim, München.
Schnitzler, Hermann (1937). Die Holztüren von St. Maria im Kapitol, Bonn.
Schnitzler, Hermann (1957). Fulda oder Reichenau. In: Wallraf-Richartz-Jahrbuch 19, 39-132.
Schramm, P. E. (1954). Die „Heilige Lanze“. Reliquie und Herrschaftszeichen des Reiches und ihre Replik in Krakau. In: Schramm, P. E. (ed.). Herrschaftszeichen und Staatssymbolik. Beiträge zu ihrer Geschichte vom 3. bis zum 16. Jahrhundert, Band 2, Stuttgart, 492-537.
Sommer, Petr – Velímský, Tomáš (2007). Iluminace Wolfenbüttelského rukopisu. Známý neznámý pramen k českým dějinám 10. století. In: Doležalová, Eva – Šimůnek, Robert (eds.). Od knížat ke králům : sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky, Praha, 38-49.
Stein, Frauke (1967). Adelsgräber des achten Jahrhunderts in Deutschland – Text, Berlin.
Stein, Frauke (1967). Adelsgräber des achten Jahrhunderts in Deutschland – Tafeln, Berlin.
Steinacker, Christoph (1999). Die Flügellanze der Karolingerzeit: Jagdspiess, Fahnenlanze oder Reiterwaffe? In: Brather, Sebastian – Bücker, Christel – Hoeper, Michael (eds.). Archäologie als Sozialgeschichte: Studien zu Siedlung, Wirtschaft und Gesellschaft im frügeschichtlichen Mitteleuropa, Festschrift für Heiko Steuer zum 60. Geburtstag, Rahden/Westf., Leidorf, 119-126.
Steyert, André (1897). Nouvelle histoire de Lyon et des provinces de Lyonnais, Forez, Beaujolais, Franc-Lyonnais et Dombes. Tome 2 – Moyen âge depuis la chute du royaume burgonde (534) jusqu’à la mort de Louis XI (1483), Lyon.
Suckale-Redlefsen, Gude (2000). Das Basler Antependium, ein ottonischer Goldaltar aus dem Münster zu Basel. In: Kunst + Architektur in der Schweiz 51/1, 60–63.
Szameit, Erik (1987). Karolingerzeitliche Waffenfunde aus Österreich Teil II: Die Saxe und Lanzenspitzen. In: Archaeologia Austriaca 71, 155-171.
Szameit, Erik (2005). Die Heilige Lanze der Wiener Schatzkammer: Bemerkungen zu Form und Verwendung von Flügellanzen aus dem Blickwinkel der Archäologie und der Waffenkunde. In: Kirchweger, Franz (ed.). Die Heilige Lanze in Wien. Insignie, Reliquie, “Schicksalsspeer”, Wien, 145-167.
Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.
Van den Bossche, Bart (2022). De zaak Hasloa, zoektocht naar een winterkamp van het grote leger. In: Archeologie in Limburg 125, 4-40.
Vlasatý, Tomáš (2014). O křidélkách na vikinských kopích. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-06-11]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/o-kridelkach-na-vikinskych-kopich/.
Vlasatý, Tomáš (2019). Kombinační typologie křidélek kopí. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-06-11]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/kombinacni-typologie-kridelek-kopi/.
Vlasatý, Tomáš (2022a). Hroty kopí 9.-11. století s délkou přes 50 cm. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-06-11]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/hroty-kopi-9-11-stoleti-s-delkou-presahujici-50-cm/.
Vlasatý, Tomáš (2022b). Pouzdra na kopí raného středověku. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-06-11]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/pouzdra-na-kopi-raneho-stredoveku/.
Vlasatý, Tomáš (2023a). 100 nejdůležitějších prací o kopích 9.-11. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-06-11]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/100-nejdulezitejsich-praci-o-kopich-9-11-stoleti/.
Vlasatý, Tomáš (2023b). Materiály raně středověkých ratišť kopí. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-06-11]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/materialy-rane-stredovekych-ratist-kopi/.
Vlasatý, Tomáš (2024). Mimořádná skupina kopí s křidélky. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-06-11]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/mimoradna-skupina-kopi-s-kridelky/.
Waurick, Götz – Böhme, H. W. (1992). Das Reich der Salier, 1024-1125. Katalog zur Ausstellung des Landes Rheinland-Pfalz, Sigmaringen.
Wegeli, Rudolf (1939). Inventar der Waffensammlung des Bernischen Historischen Museums in Bern Lanze. III: Stangenwaffen, Bern.
Wegener, Wilhelm (1955). Die Lanze des heiligen Wenzel. Ein Versuch zur Geschichte der mittelalterlichen Herrschaftszeichen. In: Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte. Germanistische Abteilung 72/1, 56-82.
Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen?: Untersuchungen an frühmittelalterlichen Waffen, Oldenburg.
Wißner, Bernd (2012). Das Bronzeportal des Augsburger Doms, Augsburg.
Wolf, Gunther (1995). Zur Datierung des Buchedeckels des Codex Aureus Epternacensis. Nürnberg, Germanisches Nationalmuseum K. G. 1138. In: Wolf, Gunther (ed.). Satura mediaevalis: Gesammelte Schriften. Band 2 – Ottonenzeit, Heidelberg, 349-353.
Ypey, Jaap (1982). Flügellanzen in niederländischen Sammlungen. In: Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek, Amersfoort, 241-276.