Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

O reenactmentu aneb jsme reenactoři nebo sportovci?

PDF

Za přispění Jana Bartoška, Franty Brůži, Moniky Barákové, Michala Pavlišty, Tomáše Hoška, Ondřeje Fikara, Jakuba Veselého, Martina Zbránka a Tomáše Vlasatého. Autor grafiky Michal Havelka, baba_jaga_atelier.


Oživená historie je aktivita, která zahrnuje historické nástroje, aktivity a oblékání do interaktivní prezentace, jejímž cílem je dát pozorovatelům a účastníkům pocit, že se vracejí zpět v čase.“ (Wikipedia 2021)


Předem bych Vás chtěl poprosit, abyste tento článek přijímali s otevřenou myslí. Pravděpodobně naruším vaši komfortní zónu, a tak vás žádám, abyste jej nezavrhli v samotném začátku. Je jistě možné, že já sám se mohu mýlit, a tak uvítám jakýkoliv názor v diskuzi.

Nejvíce se má rozprava bude týkat boje, protože je extrémně populární nejen u nás, ale ve většině sousedních zemí. Domnívám se totiž, že je zároveň nejvíce problematickou a nejhůře rekonstruovatelnou částí historie, ač je částí nejpopulárnější.

Nedávno jsem se při hovoru s kamarádem setkal se zajímavou věcí. Předem bych rád řekl, že mu to rozhodně nemám za zlé a nechci jej nijak shazovat. Probírali jsme iluminace ve vztahu ke kopím. Z vyobrazení je zřejmé, že velký podíl kopí byl používán jako jednoruční Na tuto skutečnost mi bylo namítnuto, že: „to se do RS boje vůbec nehodí“. Očividný protiklad toho, že se výjevy z iluminací, zobrazující armády po zuby ozbrojené řadami kopí, do našeho „reenactmentového“ boje nehodí, mě zaujal.

S podobou boje vzniká celá řada reenactorismů, tím myslím zpravidla věci, které se hojně objevují v dnešních rekonstrukcích. Od těch komunitou nejvíce přijímaných, což jsou například rukavice, až po ty nejméně tolerované, kterými jsou například náholenice či nátepníky. Všechny tyto ochranné prostředky jsou až na výjimky špatně používány. Ať už v ahistorické, anachronní a nepůvodní podobě, nebo se nehodí ke kostýmu jako celku (jeden příklad za všechny-kožené náholenice pobité lamelami u vikinského kostýmu). Argumenty, odkazující se na bezpečnost, zazní prakticky okamžitě. Neduhů je však řádově více.

Například helmy, které jsou obecně problematickým tématem. Nechci se zde rozepisovat ani o tom, že se na scéně stále vyskytují přilby, za které by se nemuseli stydět ani rohanští bojovníci z Pána Prstenů. Nechci se rozepisovat ani o tom, že některé helmy patinoval snad sám Zikmund Lucemburský, ale o samotném principu jejich užívání.

Helma byla velmi drahá věc, to vám řekne principielně každý, kdo se koníčkem zabývá déle než měsíc. O to méně pochopitelné pak je, že helmu má v boji naprosto každý. Korunku ironie tomu dávají méně movití bojovníci ve svařené imitaci jednokusové helmy, která byla kvůli technologické náročnosti výroby jednou z nejdražších přileb, jež si vůbec mohl člověk pořídit. Mám proto naprosté pochopení. Dnes je to nejlevnější varianta, jakou si nováček může do začátku pořídit, ale jedná se o další reenactorismus, který vytváříme.

V souvislosti s helmami se můžeme setkat s celou řadou dalších neduhů. Přidělávání nánosníků na ruské helmy, které v naprosto drtivé většině případů nánosníky neměly (při více než 60 helmách se o nánosníku lze bavit u cca 3-4 helem, navíc u dvou z nich při dataci do 9. stol.). Další chybou je pak provrtávání masek na rekonstrucích helmy z Gjermundbu a instalace celoobličejových závěsů.

Saint-Aubin, 1000-1100. Les kopí. Patrné je kopí ať u majetného či nemajetného lidu.

Průměrný člověk raného středověku si sotva mohl dovolit helmu, natož pak zbroj. A tak jediné, v čem pochodoval do boje, mohly být tuniky a nějaká čepice či dvě.

Dnes již tolik prošívanic na bojišti nevidíme, nicméně místy se stále vyskytují navrstvené „bojové kabátce“ za jejichž obsah vojenských dek by se nejedna prošívanice nemusela stydět. Často jsou takové kabátce také zapínané na kožené šňůrky, což s realitou vrstveného civilního oděvu příliš nekoresponduje.

Někteří z vás mohou v souvislosti s výstrojí a zbrojí argumentovat, že rekonstruují ostřílenou bojovou družinu, Varjažskou gardu či jiné profesionální uskupení té doby. Pokud představujete takovou elitní družinu, rozhodně si zasloužíte mít elitní výzbroj tomu odpovídající. O to více by se však profesionální bojovníci měli o své vybavení starat, čistit jej od rzi a udržovat v reprezentativním stavu. Každý člen elitní družiny, které patří samotným knížatům, králům či dokonce císaři, by podle toho měl vypadat, a to i civilním oblečením. Zde by možná stálo také za zmínku, že by se od profesionálních bojovníků své doby očekávala skvělá fyzická zdatnost a precizní zacházení se zbraní, vytříbené chování, kulturní znalosti a disciplína. To vše získané tvrdým tréninkem.

Armáda v brni. Vyzbrojená je kruhovými štíty a kopími. Itálie, 985-987.

Dalším nedostatkem, který jsme si sami vytvořili, je absurdní skladba zbraní. Zde tolik platný nebude už ani argument o vysoce profesionální družině. Jak jsem již uvedl výše, základní a nejtypičtější kombinací zbraní byl štít a kopí. Toto složení zbraní však v reenactmentu budeme nalézat jen velmi málo.

Problematickou částí dnešního pojetí boje je malý „neoprén“, neboli boj na krátké zásahové plochy. Tento bojový systém je dalším důsledkem toho, že nejsme ochotni přizpůsobovat sílu úderů a razanci boje tehdejším ochranným prostředkům.

Nemáme možnost autenticky chránit holeně ani kolena, proto jsou útoky na nohu od kolene níž zpravidla zakázané. Pasivně opřený štít o koleno a výsměch kopím z protější řady je přesně to, co svou bezpečností systém krátkých zásahovek vytváří. Dochází tak k absurdnímu obodávání štítu, přičemž vystavené části bojovníkova těla jsou chráněny pravidly.

Od nezásahové plochy v podobě předloktí se pomalu upouští, protože docházelo k silnému zneužívání pravidel, nejčastěji ve formě tzv. „polského krytu“, kdy si jedinec kryje zásahovou plochu hlavy nezásahovou plochou předloktí. Takové zneužívání pravidel vedlo k frustraci a záměrnému útočení na ono předloktí s cílem způsobit co největší bolest. Záměrné útočení na nezásahovou plochu je jedním z nechtěných důsledků „bezpečnějších“ pravidel, které ze zásahové plochy činí nezásahovou, na kterou se přesto záměrně útočí. V opačném případě docházelo k tomu, že lidé ztráceli zájem se akcí účastnit.

Korunku tomu dávají dohady, zda byl zásah nad koleno nebo pod koleno. Tohoto jednání jsem byl svědkem přímo před diváky, a tato debata mezi bojovníky jim rozhodně radost z prožitků bitvy nevylepšila.

Je dnešní ztvárnění boje dáno nutnou bezpečností? Je to jediná možná cesta, jak raně středověký boj rekonstruovat?

Naše nynější ztvárňovaná podoba boje nás přímo nutí obrňovat se více, než tomu v historii bylo. Čemuž tak nutně nemuselo být vždy. Do roku 2008 nebylo neběžné se účastnit bitvy bez helmy. Perfektní kontrast získáme s reenactmentovou scénou starověku, kde se dodnes bojuje bez rukavic, často bez helem a v jedné či žádné tunice. To vše stále za použití ocelových zbraní.

Bitva na Mušově, je patrné gumové kopí, absence rukavic a ochrany hlavy.
Zdroj fotografie: Boris Moskovský aka Bimov.

Nyní pomiňme módu a zaměřme se vyloženě na autentickou ochranu v boji. Pokud se zaměříme na rozdíly mezi dobou markomanských válek a dobou vikinskou, zjistíme, že se ochrana obyčejného člověka liší zhruba dvěma kusy tunik a tvarem štítu. Kopí zůstává stále primární zbraní a absence ochrany hlavy přetrvává u drtivé většiny obyvatel raně středověké Evropy. Nynější způsob boje nám prakticky znemožňuje účastnit se rekonstrukcí bitev v autentickém odění a s použitím autentických zbraní, což považuji za tristní.

Všechny výše zmíněné aspekty nás od co nejvěrnějšího ztvárnění boje velmi vzdalují a z rekonstrukce boje raného středověku dělají spíše jakýsi druh historického sportu. Zásahové zóny, ahistorické limity délek zbraní, povinné ochranné vybavení, abychom se vůbec „rekonstrukcí“ mohli zúčastnit (helma), to vše svědčí o tom, že raně středověké bitvy často podobají spíše jakési odnoži HMB než skutečné rekonstrukci.

S HMB stylem se také pojí absolutní ignorace jakéhokoli náznaku role playe. Velmi málo se objevují projevy umírání a velká část bojovníků se zmůže jen na prosté „ulehnutí k zimnímu spánku.“ V tom horším případě si odstoupí z řady, sednou si za ni a se zaujetím mrtvého pozorují, jestli jejich strana zvítězí nebo ne. Vrcholem komičnosti pak je, kdy se mrtví obrněnci vykecávají a smějí, přitom jsou pouhých pár metrů od diváků. Tím nechci říct, že by se z bojovníků měli stát herci. Na druhou stranu, jednou se pokoušíme rekonstruovat bitvu a k ní patří i projevy umírání, bolest a nářek.

Dle mého názoru však základním problémem je to, že nepřizpůsobujeme boj vybavení, ale vybavení boji.


Jak tedy raně středověký boj mohl doopravdy vypadat?

To, co vidíme dnes, se ani neblíží tomu, jakých podob mohl raně středověký boj nabývat. I když vynecháme krev, řev, strach a ostrost zbraní, zjistíme, že by samotná podoba střetu vypadala jinak.

Helmy nosily pouze elity, přičemž o zbrojích to platí dvojnásob. Meči se zabýval Tomáš Vlasatý ve svém článku, kde zkoumal jejich četnost. Velmi zjednodušeně by se jeho závěry o počtu mečů ve vztahu k populaci daly shrnout takto: „Meč se ve světle tohoto poměru jeví být každou čtvrtou až desátou chladnou zbraní 9.-11. století.“ Zbytek zbraní tvořily sekery a zejména kopí. Ochrana obyčejného muže spočívala v navrstveném oděvu (civilním, nikoli specializovaném!) a čepici. Zákoník rýnských Franků (40.11) ze 30. let 7. století jasně stanovuje, že cena kopí a štítu byla trojnásobně nižší než cena helmy a šestinásobně nižší než cena brně, což zdůvodňuje vysoké frekvence kopí a štítů a nízkou četnost přileb a brní.

O mnohdy bizarní ochraně nás zpravují také ságy, kdy dokonce družiník na královské lodi se chránil takto:

Dalším synem Bárða byl Þorstein, který byl otcem Þóriho, jenž byl s králem Hákonem ve Fitjách. Þóri tehdy vyřezal do volí kůže díru a použil ji k svojí ochraně, a proto se mu říkalo Kožený krk.“ (Kniha o záboru země, verze Sturlubók, kap. 242)

Při volbě zbraně prostého muže dominovalo nejspíše kopí. Vzhledem k jednoduchosti jeho užití, nízkým nákladům na výrobu a relativně menší nutnosti se vystavovat zásahu (Griffith 1995: 178).

Navzdory svému charakteru nacházíme kopí i v ságách.

Steintór a jeho lidé byli již pod loukami, když zpozorovali, že mají za sebou pronásledovatele. Přebrodili řeku a zamířili na vrch Geirvör, kde se chystali k obraně, neboť to místo se hodilo pro hojnost kamení velmi dobře k boji. A když Snorriho družina začala zlézat vrch, hodil Steintór podle starého zvyku oštěpem, aby si naklonil štěstí, přes Snorriho družinu. Oštěp si hledal oběť a zasáhl Mára Hallvardssona, Snorriho strýce, který byl hned neschopný boje.“ (Sága o lidech z Eyru, kap. 44)

Egil byl šel přes les a dvanáct mužů s ním, a spatřili roviny veliké a lidské osady. Nedaleko od nich stál dvorec i zamířili tam, a když tam přišli, vběhli do stavení a nikoho tam nezpozorovali a vzali všechny movité věci. Stavení bylo mnoho a prodleli tam dlouho, a když vyšli ven a vzdalovali se ode dvorce, uviděli zástup lidu mezi sebou a lesem, a lid ten se hnal na ně. Mezi nimi a lesem byl tyčkový plot vysoký, i pravil Egil, aby šli podle plotu, aby se na ně nemohlo jíti se všech stran. Egil šel první a muž za mužem za ním tak blízko sebe, aby se nikdo nemohl dostati mezi ně. Kúrové doráželi na ně usilovně, nejvíce kopími z povzdálečí a nepouštěli se do boje sečnou zbraní.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 46)

Kopí se samozřejmě vyskytuje ve vícero ságách, tématem článku není výpis pasáží, kde se kopí zmiňuje. Ukázky mají ilustrovat, že i v ságách se kopí popisují a jsou důležitou součástí výzbroje. Ostatně i Óðin samotný třímá slavný Gungni. Tedy kopí/oštěp, nikoliv meč.


Návrhy řešení

Abych jen nekritizoval, ale také něco navrhl. Myslím, že řešení se mohou skrývat v následujících bodech.

  • Přizpůsobit boj výstroji, a ne výstroj boji.

  • Dosáhnout co nejautentičtější výbavy:

    • Odstranění náholenic, nátepníků (s výjimkou vhodně zrekonstruovaných a prokazatelně užívaných nálezů u specifických etnik).

    • Odstranění rušivých rukavic a jejich nahrazení více vhodnými variantami (viz příklad).

    • Odstranění předimenzovaných „bojových kabátců“ (neprošitých prošívanic) a jejich nahrazení vrstvenými tunikami.

    • Zbroj ponechat pouze elitním válečníkům.

    • Ponechání helem pouze elitám. U neelitních bojovníků využít kompromisní varianty v podobě čepicohelmy. Čepicohelma je zpravidla 2 mm tlustá ocelová lebka maskovaná tak, že vytváří dojem “čepice” (viz obrázek z Blakkr Úlfr 2018). Poskytuje plnohodnotnou ochranu hlavy před údery železnými zbraněmi.

  • Zavedení dlouhé zásahové plochy.

  • Zkrátit délku danaxů na původní, historicky věrné hodnoty.

  • Zvýšit počet vrhacích oštěpů a luků (hozený oštěp se nezvedá, aby nedocházelo k přehazované, s odkazem na to, že by se potenciálně vrátila jen menší část, část by zůstala v tělech či štítech).

  • Zvýšit počet jednoručních kopí. Zde narážíme na skutečný problém, že kovová kopí se jeví jako problematická varianta z hlediska bezpečnosti. Nicméně na Mannfallu i na starověku bez problémů fungují gumové hroty a nikterak to na atmosféře nebo autenticitě neubírá.

  • Vytvářet více akcí, které se budou konat na větší ploše, jejichž součástí budou přesuny nebo budou dlouhého trvání (celodenní bojovky apod.).

Příklad nerušivých rukavic. Majitel: Denis Polomanny.

Blakkr Úlfr 2018. Čepicohelma a jednoruční kopí v praxi. Zdroj fotografie: Šárka Bejdová, Šárkafoto.

Takové podmínky by dle mého názoru více odpovídaly tehdejšímu boji, ač nejsme schopni nikdy ztvárnit boj věrně, už jen kvůli tomu, že se nechceme o víkendu zabít. Výše zmíněné návrhy by ale mohly vést k větší autenticitě boje. Rekonstruovat boj jde rozhodně autentičtěji, než je tomu dnes. Taková podoba rekonstrukce by nutně musela vést k větší opatrnosti, snížení razance a tvrdosti boje, ale protiváhou může být intenzivnější zážitek. Nejsme-li ochotni toto podstoupit, znamená to, že nám nejde o autenticitu boje, ale o tvrdou řež a vymlácení se.

Nevidím pak důvod, proč se raději nevěnovat jinému bojovému sportu, kde se ničím jako historickou věrohodností není nutné nijak omezovat a je možné se plně soustředit pouze na výkon. Ztvárňovat boj období raného středověku, který nevytváří dostatečný prostor pro ochranné prostředky, za účelem vybití sebe sama, považuji za poměrně nešťastné. Řešením by v tomto případě mohla být volba jiného období, kde je možné si větší tvrdost, vzhledem k výbavě, dovolit.

Pokud by nám měla realističtější rekonstrukce vadit, proč si raději nevybereme jiné období nebo sport, kde nás historie nenutí k uchylování se k ahistorickým ochraným prostředkům? Proč přizpůsobujeme výstroj boji, a ne boj výstroji a záměrně se tak odchylujeme od původní podoby? Měli bychom se zamyslet, zda chceme historii oživovat nebo pokřivovat. Chceme být reenactory nebo sportovci?

Gumové hroty na jednoruční kopí. Zdroj fotografie: katthund_workshop.


Zdroje

Kniha o záboru země = Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o lidech z Eyru = Sága o lidech z Eyru. Přel. L. Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Griffith, Paddy (1995). The Viking Art of War, London.

Wikipedia 2021 = Living history. In: Wikipedia, the free encyclopedia [online]. [2021-02-03]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Living_history.

4 komentáře

  1. Rozhodně inspirativní článek. Je zajímavé porovnávat tento směr přemýšlení se strategií SCA, kde je povinná na boj šermířská maska, protože „v jiných systémech je tvoje bezpečnost v rukou protivníka, u nás je v tvých rukou“. S řadou věcí souhlasím, ale měl bych pár otázek / témat do debaty:
    1. Jak by fungovalo historicky věrnější dominance seker při absenci přileb? Přijmout riziko že pokud je soupeř idiot, umřu (speciálně s danaxem), nebo použít měkčené / gumové zbraně?
    2. Nesouhlasím s tím že pokud člověk ranný středověk nechce dělat 100% dobově, měl by dělat něco jiného. Řadě lidí nejde o 100% autentičnost. Jasně, jsem pro elitní akce pro pár výbraných. Ale pokud jsou očekávání jasně definovaná, nemám problém s akcemi typu Libušín, kde sice chybí akorát Jedi, ale je to sranda a 95% diváků jde o zábavu, ne o poučení. Jsou šermíři kteří koníčku věnují 10% svého času, proč je vyhazovat z komunity?
    3. Trochu provokativně, ale „přizpůsobovat boj výstroji“ má jeden neduh. Principem dobového boje s dobovou výstrojí bylo druhého usmrtit, a ač by si to i dnes pár lidí zasloužilo, asi to není cíl akce. Dá se vůbec dělat dobový boj s dobou výstrojí tak aby byl bezpečný a přitom ukázal zuřivost a energii reálné bitvy?

    1. Zdravím, rád dotazy zodpovím.
      1. historicky dominovalo kopí, nikoliv sekery. Absence přileb je jen částečná, existují způsoby (čepicohelma) kdy vlastník má helmu i nemá zároveň. Vysvětlím. Na obrázku z Blakkr Úlfr 2018 je vidět člověk vlevo zdánlivě jen v čepici. Ve skutečnosti je to lebka z 2mm plechu, maskovaná za čepici. Vzniká tak zdánlivý dojem absence helmy, nicméně ani zásah širokou sekerou nebude s největší pravděpodobností odvoz do špitálu či márnice. K používání měkčených zbraní jako na dřevárnách nedochází.
      2. myslím, že základní snahou při rekonstrukci je přiblížit se co nejvíce historii. Od toho ta definice v úvodu. Z toho vychází celá ta myšlenka. S Libušínem taky problém nemám, nemířím na konkrétní akce. Nicméně ta podoba, jakou vidíme dnes na většině raně středověkých akcí je zcestná. Takhle raný středověk opravdu nevypadal. Vadí mi pokřivování historie a ukazování divákům naše smyšlené, lživé představy.
      3. Boj se nikdy rekonstruovat nedá. Můžeme jít zásadně dvěma cestami. Obrnit se a o to víc zuřivě bojovat nebo naopak mít autentickou výstroj a výzbroj. Raně středověké historické reálie větší obrnění neumožňují. Navíc si nemyslím, že to tak zuřivé také vždy bylo. Pořád vám jde o život pud sebezáchovy pracuje i přes náboženské aspekty, které navíc platí jen pro poměrně úzkou část raně středověké evropy.
      Pokud nám ale jde o reálný boj, nevidím jiné východisko, než styl Hema s veškerými moderními prostředky s tím spojenými, včetně šermířských masek. To umožňuje takřka plně rekonstruovat samotný boj. Boj dneška se mi zdá, že je taková kompromisní varianta, kdy nefunguje pořádně ani jeden směr. Navíc dochází ke zneužívání pravidel. Tak buď dělejme pořádně jednu cestu a nebo druhou. Pro jednu nemáme podklady, pro druhou ano.

  2. To je zajímavý pohled na věc. Ale asi je to o prioritách – gumová kopí, ba dokonce ani tupé meče, luky o nátahu 30lb a šípy s korkem na konci taky nejsou LH, takže se bavíme jen o tom, jestli chceme ztvárňovat věrněji zbraně či zbroje. Z článku mi vyplývá, že dřevárny jsou víc LH než železné bitvy, což je dost přelomová myšlenka.
    Jinak mám ještě poznámku k tomu starověku – já dělám starověk a na většině akcí, kde jsem byla, se bojovalo železem a všichni bojovníci v řadovce nosili helmy. Pravda, mnozí nenosili rukavice ani náholeníky, ale ve starověku je riziko zranění o něco menší prostě proto, že ho dělá méně lidí, všichni se znají a mají přehled o schopnostech i slabostech toho druhého. Když spolu bojuje 20 lidí, je o něco menší šance že se zraní než když jich bojuje 200.

    1. Jde skutečně o to, přiblížit rekonstrukci původní podobě jak nejblíže to jde. Bezpečnost je na prvním místě. Už jen z legislativních důvodů nechceme vytvářet vážné zranění. Gumová kopí, tupé meče, limitované luky a bezpečné hlavice na šípech jsou daň za to, že všichni z našeho koníčku vrátíme živí a se všemi končetinami či vnitřními orgány. Plně se boj zrekonstruovat nedá nikdy, jde o to, se mu maximálně s ohledem na bezpečnost přiblížit. Nikde jsem netvrdil, že jsou dřevárny věrnější.
      Zde jsou také jednoruční kopí v drtivé menšině. Nosí se ještě více neautentické nátepníky a ochrany než je tomu na železných bitvách. Přidávají se nánosníky na ruské helmy, navrtávají masky, nosí vrstvené kabátce zapínané na dřevěné knoflíky, mrtvoly se chodí dokonce k vlajce znovu oživovat, vyskytují se zda limity zbraní, aby to byla zábava. Vzhledem k charakteru zbraní je zde velký neoprén, to ano.Nicméně opravdu bych neřekl a rozhodně to tím nechce říct ani článek, že jsou dřevárny autentičtější nebo dobovější. To určitě nejsou.
      Co se týče toho starověku, je jistě pravda, že je to dáno menší skladbou lidí. Myslím ale, že to, proč je na starověku méně zranění je nastavení těch lidí co jej dělají. Pokud zde chybí prakticky jakékoliv ochranné prostředky, podporuje to onu ohleduplnost navzájem. Souhlasím, že bez ohleduplnosti tento systém nikdy fungovat nemůže.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *