Opaskové nástroje tzv. dedikační scény Olomouckého kolektáře

V raně středověkém umění střední, severní a západní Evropy v období 8.–11. století je patrná téměř kompletní absence opasků, které lze charakterizovat jako krátké a nošené skryté v záhybech oděvů. Tato praxe má pravděpodobně funkční důvod (Vlasatý 2023a). Pro moderního interpreta nicméně tato ikonografická konvence komplikuje analýzu konstrukce opasků, jejich ornamentiky a případných závěsných předmětů, které jsou pro celkové vyznění díla obvykle druhotného významu. V důsledku toho je k dispozici pouze omezený soubor vyobrazení, která indikují přítomnost opasku prostřednictvím opaskových nákončí (Jurčević 2016: Sl. 75; Vlasatý 2019), zavěšených nožů (Bayley 1980: Pl. 13) či seker (Vlasatý 2023b). Situace ve 12. století se neliší zásadně; jedinou odlišností je užívání dlouhého řemene, jehož volné konce visí uprostřed těla až po úroveň stehen či kolen (Schulze-Dörrlamm 1995: 96). Naproti tomu v uměleckých dílech východní Evropy a Asie, kde byly kompozitní opasky nošeny viditelně, je situace výrazně odlišná. Zde jsou na opascích často patrné praktické nástroje, jako jsou nože, brašny a šídlovité rozpletače uzlů (např. Kajitani 2001: Fig. 22). Je zřejmé, že ikonografie v obou případech zaostává za potenciálem archeologických nálezů, ačkoli poskytuje cenná svědectví o metodách nošení a je nenahraditelná zejména v případech, kdy archeologické prameny zcela chybí.

Dle dostupných informací je jediným známým vyobrazením předmětu zavěšeného na opasek (s výjimkou mečů) z hradištního období na území současné České republiky tzv. dedikační scéna Olomouckého kolektáře (dříve známého jako Olomoucké horologium). Nástroje zavěšené na opascích u tří zobrazených postav byly v uměleckohistorické literatuře předmětem dlouhodobých diskuzí a sloužily jako klíč k identifikaci zobrazených osobností, dosud však nebyly podrobeny detailní mezinárodní komparativní analýze. Cílem následujícího textu není identifikace zobrazených postav, nýbrž výhradně interpretace a rozluštění zavěšených předmětů. Tyto poznatky mohou pomoci jako vodítko pro historiky umění a zároveň poskytnout relevantní informace pro komunitu reenactorů a výrobců historického vybavení.

Obr. 1: Tzv. dedikační obraz Olomouckého kolektáře.
Zdroj: Library of Congress.

---

Představení scény

Olomoucký kolektář, uložený v Královské knihovně ve Stockholmu pod signaturou Theol. Mss. A 144, představuje vrcholné a bohatě iluminované dílo, jehož vznik se datuje do období episkopátu Jindřicha Zdíka (1126–1150). Ačkoliv se jedná o významný pramen, rukopis je předmětem řady interpretačních sporů, které se týkají jak jeho obsahu, tak i přesného místa a doby vzniku. Současný odborný konsenzus klade jeho vznik na přelom 30. a 40. let 12. století, přičemž se předpokládá, že byl iniciován právě Jindřichem Zdíkem na území dnešní České republiky, pravděpodobně v olomouckém skriptoriu (Bistřický – Červenka 2011; Černý 2009: 107). Analýza naznačuje, že autorem textové části mohl být písař pocházející z Bavorska nebo zde školený, zatímco iluminátoři Hildebert a Everwin evidentně navazují na uměleckou školu Kolína nad Rýnem.

Na foliu 34v se nachází jediná celostránková iluminace rukopisu, tzv. dedikační obraz (dnes též memoriální obraz), který vyobrazuje svatého papeže Řehoře a biskupa Jindřicha Zdíka v doprovodu prominentních představitelů církevního a světského života, živých i zesnulých. Ústředním smyslem této iluminace je proklamace pastorační činnosti v duchu odkazu Řehoře Velikého, zároveň však scéna slouží k vizualizaci Zdíkových preferencí v kontextu sporů o investituru a představuje skupinový portrét dobových elit coby jednotného duchovního společenství (Černý 2009: 114-5). Část akademické obce se domnívá, že rukopis včetně diskutovaného obrazu vznikl u příležitosti dostavby a vysvěcení katedrály v letech 1141/2 (viz Dohnal 2001: 115-6).

Nejspornějšími figurami této scény jsou tři mužské postavy lokalizované v levém dolním rohu iluminace: Marcus, Modlata a postava označená písmenem T. Všechny tři figury jsou oděny v bohatě zdobeném laickém oděvu, s pečlivě upravenými vlasy a vousy a zdobenou obuví. Postavy Marka a Modlaty jsou kompozičně minimalizovány a podpírají nosnou konzoli pod trůnem papeže, čímž ho vyzdvihují. Postava označená písmenem T, která dosahuje plnohodnotné výšky, drží prázdný pergamenový svitek. Charakteristickým a pozoruhodným detailem u všech tří postav je podlouhlý předmět zavěšený z opasku na pravé straně těla. Podstata a identifikace těchto tří postav byla předmětem intenzivní akademické diskuze mezi Bistřickým a Merhautovou, která trvala tři dekády a skončila až se skonem obou badatelů. Tato diskuse nepřinesla jednoznačný konsenzus, právě naopak – vytvořila dva protichůdné interpretační proudy. Společným jmenovatelem obou táborů zůstává pouze shoda v tom, že vyobrazené osoby reprezentují dospělé a společensky uznávané laiky: jejich umístění v kompozici – pod biskupy a opaty, avšak nad řemeslníky pracujícími na rukopisu – naznačuje jejich vyšší postavení než tvůrci rukopisu, avšak nižší než církevní představitelé a kníže. Přibližme si nyní ve zkratce rozdílnost jejich názorů:

Bistřický (1976a: 410-1; 1976b: 6; 1980; 1985: 245-6; 1998: 301-3; Bistřický – Červenka 2011: 130-1) konzistentně interpretoval předměty zavěšené u pasu tří postav jako krátké meče (nebo jejich pochvy), které se v iluminaci záměrně liší od obouručního meče knížete. Tato identifikace vedla Bistřického k závěru, že nositelé těchto mečů musejí být příslušníky vysoké šlechty. Konkrétně postavu označenou písmenem T považoval za údělného olomouckého knížete Otu III. Dětleba. Ve svých novějších pracích pak figury Marka a Modlaty hodnotil jako družiníky tohoto knížete. Bistřický ve všech svých publikacích důrazně odmítal jakoukoliv možnost, že by tyto postavy představovaly kameníky, zedníky, jiné řemeslníky či příslušníky stavební huti. Argumentoval, že takovéto osoby by nebyly kompozičně umístěny mezi společenskou elitu, nýbrž do spodní části folia, kde jsou zobrazeni tvůrci samotného rukopisu.

Merhautová (1986a: 464; 1986b: 88; Merhautová-Livorová 1986: 29-30; Merhautová – Třeštík 1983: 175; 1985: 110) zastávala stanoviko, že předměty u opasků Marka a Modlaty nejsou meče, nýbrž měřící nástroje. Podle autorky tyto postavy reprezentují příslušníky stavebních hutí, architekty či sochaře. Autorka se sice nepouštěla do polemiky ohledně určení postavy T jako Oty III. Dětleba, jehož nástroj u opasku rovněž hodnotila jako krátký meč, avšak tuto identifikaci zpochybnil Žemlička (1997: 245-248) a následně i Černý (2009: 112-113). Černý postavu T rovněž přiřadil ke stavební huti a za Otu III. Dětleba označil postavu knížete zobrazenou ve vrchní části scény.

Obr. 2: Postavy s opaskovými nástroji.
Zdroj: Library of Congress.

---

Detailní čtení předmětů

Na základě hlubší znalosti archeologických nálezů z raného a vrcholného středověku bychom chtěli předložit novou interpretaci zobrazených pouzder. Je klíčové si uvědomit, že dosavadní bádání bylo značně omezeno tím, že se opíralo o nedetailní a černobíle faksimile. Tyto reprodukce nevyhnutelně zkreslovaly reálný vzhled a původní záměr iluminátora. Tento značný handicap byl naštěstí odstraněn díky zpřístupnění kvalitních digitálních skenů, které umožňují preciznější analýzu. Je důležité zdůraznit, že všechny diskutované předměty jsou v iluminaci umístěny na pravých stranách nositelů. Tato lateralita naznačuje, že se jednalo o pouzdra určená pro nástroje užívané pravou rukou. Nástroje zobrazené v této scéně nepochybně slouží do určité míry jako odznak společenského postavení. Je proto možné, že jejich velikost je mírně nadsazena a záměrně zdůrazněna, aby byly tyto symboly jasně čitelné.

Všechny tři zavěšené předměty, jež jsou téměř identické z hlediska proporcí, konstrukce i dekorace (pouzdro postavy T se tedy neliší, jak postulovala Merhautová), lze definovat jako pravoúhlá pouzdra podlouhlého tvaru. Jejich délka by při realistickém proporčním měřítku činila přibližně 20 cm nebo i více. Jsou zavěšeny na neúměrně dlouhých řemíncích, které způsobují, že pouzdra dosahují až ke kolenům (postava T). Poutka jsou provlečena na zadní, nepohledovou stranu a jsou přichycena k okraji pouzdra (Modlata), nikoli dokonale vycentrována. Při horní hraně pouzdra se nachází trojúhelný útvar či cíp, který možno interpretovat jako víko kryjící pouzdro. Tento útvar Merhautová mylně považovala za kroužek. Prostor pod tímto útvarem vytváří iluzi horizontálně orientované průvlečky, do níž je zaveden řemínek, čímž vzniká uzavírací mechanismus. Řemínek přesahuje polovinu délky pouzdra a zdá se být zakončen uzlíkem. Spodní část pouzdra je zdobena horizontálními čarami a tečkami. S ohledem na fyzické vrcholně středověké kožené výrobky se jeví jako vysoce pravděpodobné, že tato dekorace reprezentuje plechové kování, dekorativní prošívání anebo ražbu. Nástroje vizuálně nevyčnívají z pouzder, což implikuje, že jsou kratší než samotná pouzdra a jsou v nich plně skryty. Ve dvou případech (Marcus a postava T) jsou zdůrazněny okrajové linky pouze na jedné ze stran, což se může vztahovat k přítomnosti okrajového kování nebo stehů.

Obr. 3: Detaily nástrojů.
Zdroj: Library of Congress.

Ačkoliv zobrazená pouzdra vykazují neobvyklou míru detailu a realističnosti, jejich schematizace činí jednoznačnou identifikaci problematickou. Naším cílem by tak mělo být hledání nejpravděpodobnějších kandidátů, spíše než definitivní určení. Vzhledem k téměř úplné absenci mladohradištních pouzder z území České republiky je nutné hledat paralely v zahraničí, především v Polsku a Ruské federaci. Pouzdra s uzavíratelnými víky jsou ve středověku všudypřítomná a sloužila k ukládání velmi ostrých, křehkých, cenných nebo nevoděodolných předmětů, jako jsou mince, křesací sady, jehly, váhy, nůžky, lžíce, psací nástroje či sekery (viz Matechina 2009; Virágos 2022; Volken – Goubitz 2020). Jistým vodítkem je, že pouzdra obvykle kopírovala tvary uložených nástrojů. Ve světle těchto poznatků lze jednoznačně vyloučit krátké meče, a v této souvislosti je vhodné připomenout, že knížecí meč v téže scéně má obvyklou jednoruční délku a je zobrazen v realistické pochvě, nejde tedy o obouruční meč, jak naznačil Bistřický (srov. Grünzweig 2009: 256). Nejpravděpodobnějšími kandidáty na obsah těchto pouzder jsou dlouhé, úzké a ostré předměty uniformní šířky.

Podlouhlá pravoúhlá pouzdra s víky, přesahující délku 10 cm, jsou v archeologickém materiálu relativně vzácná. Tvarově nejbližší fyzická analogie, kterou máme k dispozici, pochází z polského Opolí, vzdáleného od Olomouce pouhých 130 km vzdušnou čarou (Hołubowicz 1956: Ryc. 46.3). Pravoúhle řešená pouzdra podobné délky obvykle náleží nožům. Vzhledem k požadavku rychlé použitelnosti však takováto pouzdra téměř vždy postrádají víko (viz Gabriel 1988: Abb. 26; Knorr 1938; Kowalska 2010: Ryc. 75; Samsonowicz 1982: 103-4). Pokud bychom interpretovali dekoraci na špici pouzdra jako plechové nákončí s puncovanou nebo prolamovanou výzdobou, pak se jiná interpretace než nožová pochva nenabízí (viz Bolander 2017; Feveile 2017; Krabath 2001: Taf. 9). Taktéž vyplétání a ražení je poměrně typické pro archeologicky nalezené nožové pochvy (viz Wiklak 1967).

Nelze samozřejmě zcela vyloučit ani možnost, že by pouzdra obsahovala jiné nástroje. Legner (1985: 250) například vyslovil domněnku, že by se mohlo jednat o psací potřeby. Avšak v takovém případě by se muselo jednat o nadprůměrně velké styli, jelikož běžné archeologické nálezy – včetně těch olomouckých – se pohybují do délky 15 cm (Baarová et al. 2006: 213; Hrbáčová 2009: 195; Legner 1985: 287). Rovněž jejich pouzdra působí minimalistickým dojmem a jsou značně úzká, jelikož nástroj těsně obepínají (Matechina 2009: Табл. XVII). Je pravda, že některé styli jsou v ikonografii 12. století rozměrově naddimenzované (viz Legner 1985: 197, 233). Nicméně je třeba zdůraznit, že rydla jsou vždy zobrazena obnažená a bez pouzder, takže by se v tomto případě jednalo o unikátní zobrazení, což by ztížilo interpretaci dobovému čtenáři. Stejně tak je důležité připomenout, že nositelé těchto předmětů jsou laikové, což by u rydel protiřečilo zavedené ikonografické konvenci (viz Legner 1985: 195-197, 219, 231, 240).

Obr. 4: Příklady rydel a kružidel ve středověké ikonografii.
Zdroj: Legner 1985: 182, 197.

Identifikace nástrojů jako kružidel se jeví jako realistická, zejména s přihlédnutím k délce středověkých archeologických nálezů, které dosahují až 18 cm (viz Goodall 2011). Tyto nástroje byly nezbytné pro širokou škálu středověkých myslitelů a řemeslníků, včetně matematiků (De Vittori 2011; Victor 1979), architektů (Bork 2011; 2023; Müller 2020; Shelby 1965) a mečířů (Johnsson 2015). Muselo by se jednat o jednoduchá odpichovátka bez velkých kruhových rukojetí a aretačních ramének. Určení těchto předmětů jako pouzder pro kružidla přirozeně naráží na absenci komparativního ikonografického materiálu, jelikož všechna kružidla známá ze středověké ikonografie jsou zobrazena obnažená (Legner 1985: 182). Pro úplnost je vhodné dodat, že dlouhými a úzkými pouzdry disponovaly i některé typy nůžek (Volken – Goubitz 2020: 43; viz Vlasatý 2021). Popis by mohl odpovídat i některým rozměrným břitvám, jejichž pouzdra jsou v raném středověku vzácně zachována (Gabriel 1981: Tab. 8.2; Wegewitz 1968: Taf. 11.5). Vzhledem k pečlivě upravenému zevnějšku nositelů by tato interpretace dávala určitý smysl. Poslední možností, kterou zde zmínime, jsou až 16 cm dlouhé jehlice, o nichž víme, že byly nošeny ve zdobených pravoúhlých pouzdrech (viz Żak 1960: 413). Jejich přesný význam ovšem neznáme a jsou známé pouze z prostoru dnešního Polska.

Pokud by iluminátor zamýšlel u konkrétní postavy naznačit profesi písaře nebo architekta, z hlediska dobové symboliky by bylo logické, aby těmto postavám vložil příslušné nástroje přímo do rukou, což odpovídalo tehdejšímu ikonografickému úzu. Jestliže se zde nejedná o záměrnou odchylku od normy, pak je nutné konstatovat, že zavěšené nástroje musely mít pro dobového pozorovatele jasně čitelný význam i v zapouzdřeném stavu, podobně jako meč je zřetelným symbolem, i když je umístěn v pochvě. Z výše uvedených důvodů se jako nejpravděpodobnější kandidát jeví neobvyklé zobrazení zapouzdřeného nože. Ačkoliv připouštíme, že shoda s archeologickými nálezy není absolutní a přítomnost víka je v tomto kontextu mimořádně neobvyklá, tato interpretace zůstává nejpřesvědčivější. Pokud bychom přijali hypotézu, že nástroj uschovaný v pouzdru není nůž, pak by z toho vyplýval důsledek, že pochvy s dekorovanými konci nenáležely výhradně nožům.

Obr. 5: Předběžné schéma pouzdra z tzv. dedikačního obrazu Olomouckého kolektáře.
Autor: Diego Flores Cartes.

Vrchní návrh: celkový vzhled s jednostranným prošitím dle Hołubowicz 1956: Ryc. 46.3; nákončí dle Feveile 2017 a Knorr 1938; přišití řemene k víku a systém provlékání dle Grenander-Nyberg 1993; symetrické otvory na zadní straně dle Wiklak 1967: Ryc. 9.

Spodní návrh: celkový vzhled s jednostranným prošitím a víkem prošitým řemínkem dle Hołubowicz 1956: Ryc. 46.3; nákončí dle Feveile 2017 a Knorr 1938; systém provlékání dle Grenander-Nyberg 1993; nesymetrické otvory na zadní straně dle Wiklak 1967: Ryc. 3, 10.

---

Analogie

Když v roce 1985 publikoval Legner svůj text věnovaný Olomouckému kolektáři, učinil srovnání opaskových předmětů s tzv. Wolframovým svícnem z Erfurtu (Legner 1985: 250). Ačkoliv se zdá, že tato reference nebyla v českém badatelském prostředí dostatečně akcentována a rozvinuta – pravděpodobně z důvodu relativní neznámosti tohoto artefaktu – její význam pro interpretaci dedikačního obrazu Olomouckého kolektáře je značný.

Obr. 6: Wolframův svícen z Erfurtu.
Zdroj: Schulze-Dörrlamm 1995: Abb. 49.

Wolframův svícen (Wolframleuchter), dnes vystavený v katedrále Panny Marie v Erfurtu, je rozměrná antropomorfní bronzová socha datovaná přibližně k roku 1160 (Bornschein 2019). Toto dílo se vyznačuje mimořádnou realističností, což ho řadí mezi jedno z nejvěrnějších zobrazení lidské postavy z 12. století v Evropě. Na základě zobrazeného oděvu a účesu je socha hodnocena jako zpodobnění zámožného nebo vysoce postaveného laika (Kania 2019). Předpokládá se, že se jedná o věrný portrét muže, který financoval výrobu svícnu, a že Wolframem, jehož jméno je uvedeno na opasku sochy, mohl být mohučský ministeriál Wolframus scultetus, jehož vztah k Erfurtu je doložen k roku 1157 (Drescher 1997: 199).

Wolfram, stejně jako figury Marka a Modlaty, má ruce pozvednuté v adoračním gestu. Wolfram i Modlata jsou opásáni textilními opasky s dlouhými konci, které visí až po úroveň kolen nebo pod ně. Na levé straně těla z Wolframova opasku vybíhá úzký kožený řemínek zakončený uzlíkem, který dosahuje téměř ke kolenům. K tomuto řemínku je připevněno pravoúhlé podlouhlé pouzdro, jež proporčně odpovídá dříve diskutovaným exemplářům z Olomouckého kolektáře. Podobnost obou případů, s ohledem na vzácnost takovýchto jevů v dobové ikonografii, je natolik nápadná, že je nepravděpodobné, aby se jednalo o dva nesouvisející fenomény.

Obr. 7: Detaily pouzdra Wolframova svícnu.
Zdroje: Meyer 1985: Abb. 9 (vlevo); kolomedievi.umk.pl (vpravo).

Interpretace pouzdra vyobrazeného na Wolframově svícnu prošla komplexním vývojem a zpřesňovala se souběžně s detailnějšími analýzami a komparacemi s novými archeologickými nálezy. V nejstarší literatuře byl předmět identifikován jako hoblík (Overmann 1911: 6-7), posléze jako psací potřeby (Legner 1985: 250) a následně jako souprava na křesání ohně (Lehmann – Schubert 1988: 144; Meyer 1985: 144). V současnosti převládá názor, že se jedná o nožovou pochvu (Drescher 1997: 198-199; Gabriel 1988: 170-171; 1991: 209-210; Schanz 2010: 238). Pouzdro je opatřeno sanicovým nákončím s dodatečnými plíšky a bočními kováními, které skutečně vykazují značnou podobnost s řadou archeologických nálezů (viz zejména Gabriel 1988: Abb. 26.13; Knorr 1938: Taf. 5). Navzdory dřívějšímu názoru, že pouzdro je vybaveno víkem (Meyer 1985: 143), se ukázalo, že tomu tak není a vrcholek pouzdra není krytý. Řemínek, který vystupuje z vrchní části pouzdra a je zakončený uzlíkem, musel být připevněn ke konci nože pomocí zavedení do kroužku či očka na konci rukojeti. Je patrné, že řemínek je ve vrchní části rozdvojený, což znamená, že kroužek byl upevněn pomocí jednoduchého uzlíku, který byl vytvořen rozříznutím řemínku, obtočením kolem kroužku a protažením řemenu řezem (Vlasatý 2024; viz přibližná rekonstrukce). Samotný nůž není vůbec patrný a nevyčnívá z pochvy. Střed pochvy je obkroužen širokým útvarem, který pravděpodobně reprezentuje plechový pásek. Fixace pouzdra k opaskovému řemenu je zajištěna úzkým řemínkem, který je kolem pochvy obtočen dvakrát a který současně poutá řemínek rukojeti proti vytažení.

Obr. 8: Příklad obdélných nožových pochev z německého území.
Zdroj: Gabriel 1988: Abb. 26.

I přes významnou shodu mezi oběma srovnávanými zdroji pouzdro z Wolframova svícnu zcela nevysvětluje trojúhelný útvar při ústí pouzder z Olomouckého kolektáře. Je možné, že se jedná o určitou optickou iluzi nebo specifický typ dekorace. Nelze však vyloučit ani možnost, že se zde jedná o poměrně neobvyklou až raritní úpravu – vykrojení pochvy při horním okraji, které obnažovalo vrcholek rukojeti a usnadňovalo vyjmutí nože, jehož rukojeť je jinak kompletně skryta. Příklady podobného vykrojení jsou známy u nožových pochev z dnešního Německa (viz Paulsen 1940: Tab. 27; Schnack 1998: Abb. 11.8).

Obr. 9: Komponenty opasku a pochvy z Basedowa a jejich přibližná rekonstrukce.
Zdroj: Schanz 2010: Abb. 10-11.

Přijememe-li, že oba ikonografické zdroje reprezentují nože, které jsou v archeologickém záznamu velmi častými nálezy, je legitimní hledat fyzické doklady, které by tento předpoklad podpořily. Nejslibnějším kandidátem je hrob 21 z německé lokality Basedow (Schanz 2010: 233, 242-243). V hrobové jámě s orientací JV-SZ byl uložen jedinec neznámého pohlaví. U jeho pasu se nalezla kování opasku, pod nimiž se na levé straně těla rozprostíralo nákladně zdobené pouzdro s nožem. Ačkoliv nelze pouzdro zcela věrně rekonstruovat a některá kování mohou být v navržené rekonstrukci umístěna nesprávně, autorka článku pracuje s myšlenkou zavěšení podlouhlého obdélného pouzdra na dlouhý řemínek zakončený malým nákončím. Přiložený nůž se skládal z poměrně krátké čepele typu 8 dle Westphalen (Westphalen 2002: 145-146), jejíž krátký řap (pokračující v linii hřbetu čepele) byl zřejmě zasazen do poněkud delší rukojeti. Celkově vzato tato kombinace kování, navržená rekonstrukce i datace hrobu stojí poměrně blízko výše uvedeným ikonografickým exemplářům.

Obr. 10: Revidované schéma pouzder z Olomouckého kolektáře na základě tzv. Wolframova svícnu.
Autor: Diego Flores Cartes.

Vrchní návrh: celkový vzhled dle Gabriel 1988: Abb. 26 (se švem místo nýtovaných aplikací); nákončí dle Feveile 2017 a Knorr 1938; systém provlékání dle Schnack 1998: Abb. 10; upevnění řemínků pod průvlečku dle Wolframova svícnu.

Spodní návrh: celkový vzhled dle Gabriel 1988: Abb. 26 (se švem místo nýtovaných aplikací); vykrojení viz Schnack 1998: Abb. 11; nákončí dle Feveile 2017 a Knorr 1938; systém provlékání dle Schnack 1998: Abb. 10; upevnění řemínků pod průvlečku dle Wolframova svícnu.

---

Závěr

Jednoznačná a definitivní identifikace předmětů tzv. dedikační scény Olomouckého kolektáře je vzhledem k povaze pramene nemožná. Na základě detailního čtení a komparace s Wolframovým svícnem z Erfurtu a archeologickým nálezem z hrobu 21 z lokality Basedow však docházíme k přesvědčení, že záměrem iluminátora bylo s největší pravděpodobností zobrazit nůž s pochvou s nákladným děleným kováním. Tento typ pochvy byl v archeologické literatuře označován jako slovanský atribut (Knorr 1938; Timpel 1987; v současnosti stále Bolander 2017; Feveile 2017), ale detailní revize ukázaly, že je rozšířený po velké části Evropy v průběhu 12.-13. století (Gross et al. 1993; Krabath 2001: Liste 4; Steuer 1989).

Hledání srovnatelných kování z českých zemí, které by naznačovaly užívání pravoúhlých pochev, není jednoduchý úkol. Mladohradištní hrobové nálezy nožů z českého území buď postrádají kování pochev, nebo jsou doprovázeny jednoduchým nepravoúhlým sanicovým kováním (Šikulová 1959) či obústkem (Krumphanzlová 1974: 72; 2013: Tab. 71). Zatím nejbližšími, avšak ne identickými kováními jsou nálezy z Hradišťka u Davle (Richter 1982: Obr. 109.2) a Hradce Králové (Richter – Vokolek 1995: Tab. 118.27), které reprezentují dlouhé sanicové nákončí. Je samozřejmě možné, že bližší analogie takové pochvy bude v budoucnu objevena i na českém území. Nicméně neměli bychom zavrhnout možnost, že autoři rukopisu, kteří měli vztah k prostoru dnešního Německa nebo z něj přímo pocházeli, mohli tento atribut přenést ze svého domácího prostředí. Postavu Modlaty lze v každém případě považovat za obyvatele českých zemí, což lze pro období 11.-13. století doložit nejméně pěti jmenovci v Čechách a dvěma na Moravě (Friedrich 1907: 506; Chytil 1850: 103).

Pokud jde o celkové vyznění scény, zastáváme pracovní teorii, že zobrazené nožové pochvy mohly sloužit jako symbol zámožných laiků. Jedná se o portréty konkrétních laických osobností, které měly vztah k olomouckým církevním organizacím. Je možné, že šlo o příslušníky šlechty nebo dobře situované služebníky. Budoucí výzkum by se mohl zaměřit na hledání a evaluaci středoevropských scén z doby kolem poloviny 12. století, které znázorňují archetyp pokorného laického služebníka s rukama v adoračním gestu, textilním opaskem se dvěma volnými konci uprostřed těla a nožem u pasu.

---

Poděkování

Tento text vznikl za pomoci kolegů, které bychom na tomto místě rádi jmenovali. Děkujeme Kristiánovi Jócsikovi (Univerzita v Lodži) a Romanu Královi (Královo řemeslo) za konzultaci dedikačního obrazu po archeologické stránce. Jsme zavázáni Katrin Kanii za sdílení literatury. Zmínit musíme rovněž Diega Florese Cartese, který je autorem názorné grafiky.

Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.

---

Bibliografie

Prameny

Friedrich, Gustav (ed.). (1904–1907). Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I, Praha.

Chytil, Josef (ed.). (1850). Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, I-V Index, Brno.

Literatura

Baarová, Zuzana et al. (2006). Obrazový katalog vybraných exponátů. In: Sága moravských přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, Olomouc – Brno, 199-250.

Bailey, R. N. (1980). Viking Age Sculpture in Northern England, London.

Bistřický, Jan (1976a). Dedikační obraz olomouckého kolektáře. In: Umění 24/5, 407-416.

Bistřický, Jan (1976b). Das Dedikationsbild des Olmützer Kollektariums. In: Zeitschrift für Kunstgeschichte 39/1, 3-11.

Bistřický, Jan (1980). Ještě k dedikačnímu obrazu olomouckého kolektáře. In: Umění 28/4, 382.

Bistřický, Jan (1985). Nochmals zum Dedikationsbild des Olmützer Kollektariums. In: Zeitschrift für Kunstgeschichte 48/2, 243-248.

Bistřický, Jan (1998). Zdíkovy listiny. In: Český časopis historický 96/2, 292-306.

Bistřický, Jan – Červenka, Stanislav (2011). Olomoucké horologium. Kolektář biskupa Jindřicha Zdíka, Olomouc.

Bolander, Adam (2017). Västslaviska knivslidebeslag : med utgångspunkt i fynden från Örja bytomt i Skåne. In: Fornvännen 112, 166-182.

Bork, Robert (2011). The Geometry of Creation. Architectural Drawing and the Dynamics of Gothic Design, Ashgate.

Bork, Robert (2023). Paper Thin? The Evidence for 12th-Century Gothic Design Drawings. In: Arts 12: 220.

Bornschein, Falko et al. (2019). Der Wolfram-Leuchter im Erfurter Dom Ein romanisches Kunstwerk und sein Umfeld, Erfurt.

Černý, Pavol (2009). Iluminované rukopisy Zdíkova skriptoria. In: Hrbáčová, Jana – Bláha, Josef (eds.). Jindřich Zdík. (1126–1150), Olomoucký biskup uprostřed Evropy, Olomouc, 88–147.

De Vittori, Thomas (2011). The perfect compass: conics, movement and mathematics around the 10th century. In: Barbin, Evelyne et al. (eds.). History and epistemology in mathematics education. Proceedings of the 6th European Summer University, Vienna, 539-548.

Dohnal, Vít (2001). Olomoucký hrad v raném středověku (10. až první polovina 13. století), Olomouc.

Drescher, Hans (1997). Zur Herstellungstechnik des Erfurter Wolfram-Leuchters. In: Ullmann, Ernst (ed). Halberstadt. Studien zu Dom und Liebfrauenkirche, Berlin, 186-204.

Feveile, Claus (2017). Ombukkede knivskedebeslag af blik. In: By, marsk og geest 29, 50-120.

Gabriel, Ingo (1981). Karolingische Reitersporen und andere Funde aus dem Gräberfeld von Bendorf, Kreis Rendsburg-Eckernförde. In: Offa. Berichte und Mitteilungen zur Urgeschichte, Frühgeschichte und Mittelalterarchäologie 38, 245–258.

Gabriel, Ingo (1988). Hof- und Sakralkultur sowie Gebrauchs- und Handelsgut im Spiegel der Kleinfunde von Starigard/Oldenburg. In: Müller-Wille, Michael (ed.), Oldenburg – Wolin – Staraja Ladoga – Novgorod – Kiev. Handel und Handelsverbindung im südlichen und östlichen Ostseeraum während des frühen Mittelalters. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 69, Mainz, 103-291.

Gabriel, Ingo (1991). Hofkultur, Heerwesen, Burghandwerk, Hauswirtschaft. In: Müller-Wille, Michael (ed). Starigard/Oldenburg. Ein slawischer Herrschersitz des frühen Mittelalters in Ostholstein, Neumünster, 181-251.

Goodall, I. H. (2011). Ironwork in Medieval Britain. An Archaeological Study, London.

Grenander-Nyberg, Gertrud (1993). An Elisenhof Find as a Product of its Milieu. In: Arwidsson, Greta et al. (eds.). Sources and Resources. Studies in Honour of Birgit Arrhenius, Strasbourg, 519-526.

Gross, Uwe et al. (1993). Ein Messerscheidenbeschlag aus der Zeit um 1200 von Sandhausen bei Heidelberg. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 21, 71-86

Grünzweig, F. E. (2009). Das Schwert bei den „Germanen“: kulturgeschichtliche Studien zu seinem „Wesen“ vom Altertum bis ins Hochmittelalter, Wien.

Hołubowicz, Włodzimierz (1956). Opole w wiekach X-XII, Katowice.

Hrbáčová, Jana (2009). Románské umělecké řemeslo v Olomouci. In: Hrbáčová, Jana – Bláha, Josef (eds.). Jindřich Zdík. (1126–1150), Olomoucký biskup uprostřed Evropy, Olomouc, 185–203.

Johnsson, Peter (2015). Die Geometrie und das mittelalterliche Schwert. In: Grotkamp-Schepers, Barbara et al (eds.). Das Schwert: Gestalt und Gedanke, Solingen, 16-26.

Jurčević, Ante (2016). Arhitektura i skulptura s lokaliteta Crkvina u Biskupiji kod Knina, Zagreb.

Kajitani, Nobuko (2001). A Man’s Caftan and Leggings from the North Caucasus of the Eight to Tenth Century: A Conservator’s Report. In: Metropolitan Museum Journal 36, 85–124.

Kania, Katrin (2019). Die Kleidung des Erfurter Wolfram-Leuchters. In: Bornschein, Falko et al. (eds.). Der Wolfram-Leuchter im Erfurter Dom Ein romanisches Kunstwerk und sein Umfeld, Erfurt, 215-227.

Knorr, H. A. (1938). Die slawischen Messerscheidenbeschläge. In: Mannus 30, 479-545.

Kowalska, A. B. (2010). Wytwórczość skórzana we wczesnośredniowiecznym Szczecinie, Szczecin.

Krabath, Stefan (2001). Die hoch- und spätmittelalterlichen Buntmetallfunde nördlich der Alpen. Eine archäologisch-kunsthistorische Untersuchung zu ihrer Herstellungstechnik, funktionalen und zeitlichen Bestimmung, Band 2 – Katalog und Tafeln, Rahden/Westf.

Krumphanzlová, Zdenka (1974). Chronologie pohřebního inventáře vesnických hřbitovů 9.–11. věku v Čechách. In: Památky archeologické 35, 34–110.

Krumphanzlová, Zdeňka (2013). Raně středověké pohřebiště v Praze-Lahovicích, Praha.

Legner, Anton (1985). Ornamenta Ecclesiae. Kunst und Künstler der Romanik I, Köln.

Lehmann, Edgar – Schubert, Ernst (1988). Dom und Severikirche zu Erfurt, Leipzig.

Matechina 2009 = Матехина, Т. С. (2009). Кожаные изделия средневекового Новгорода. Чехлы, футляры, сумки, Москва : Московский государственный университег им. М. В. Ломоносова.

Merhautová, Anežka (1986a). Ještě k tzv. Horologiu olomouckému. In: Umění 34/5, 464-465.

Merhautová, Anežka (1986b). K olomouckému kapitulnímu domu. In: Archaeologia historica 11, 87-94.

Merhautová-Livorová, Anežka (1986). Poznámky k titulnímu obrazu Horologia olomouckého. In: Umění 34/1, 29-34.

Merhautová, Anežka – Třeštík, Dušan (1983). Románské umění v Čechách a na Moravě, Praha.

Merhautová, Anežka – Třeštík, Dušan (1985). Ideové proudy v českém umění 12. století, Praha.

Meyer, H. G. (1985). Der Erfurter Wolfram und die Magdeburger Wettinwerkstatt. In: Gosebruch, Martin (ed.). Der Braunschweiger Burglöwe, Göttingen, 135-153.

Müller, Martin (2020). Umění geometrie a geometrie v umění. In: Čiháková, Jarmila – Müller, Martin (eds.). Malostranská rotunda svatého Václava v Praze, Praha, 156-216.

Overmann, Alfred (1911). Die älteren Kunstdenkmäler der Plastik, der Malerei und des Kunstgewerbes der Stadt Erfurt, Erfurt.

Paulsen, Peter (1940). Das sog. Jagdmesser Karls des Großen. In: Bonner Jahrbücher 145, 126-144.

Richter, Miroslav (1982). Hradišťko u Davle, městečko ostrovského kláštera, Praha.

Richter, Miroslav – Vokolek, Vít (1995). Hradec Králové. Slovanské hradiště a počátky středověkého města, Hradec Králové.

Samsonowicz, Agnieszka (1982). Wytwórczość skórzana w Polsce wczesnofeudalnej, Wrocław.

Shelby, L. R. (1965). Medieval Masons’ Tools. II. Compass and Square. In: Technology and Culture 6/2, 236-248.

Schanz, Elke (2010). Das jungslawische Körpergräberfeld bei Basedow, Lkr. Demmin, mit einer bemerkenswert beschlagenen Messerscheide. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern 57, 207-263.

Schnack, Christiane (1998). Mittelalterliche Lederfunde aus Schleswig: Futterale, Riemen, Taschen und andere Objekte ; Ausgrabung Schild 1971–1975. Ausgrabungen in Schleswig Berichte und Studien 13, Neumünster.

Schulze-Dörrlamm, Mechthild (1995). Das Reichsschwert. Ein Herrschaftszeichen des Saliers Heinrich IV. und des Welfen Otto IV., Sigmaringen.

Steuer, Heiko (1989). Mittelalterliche Messerscheidenbeschläge aus Köln. In: Hammaburg, NS 9, 231-246.

Šikulová, Vlasta (1959). Moravská pohřebiště z mladší doby hradištní. In: Pravěk východní Moravy I, 88-162.

Timpel, Wolfgang (1987). Mittelalterliche Messerscheidenbeschläge in Thüringen. In: Alt-Thüringen 22/23, 275-295.

Victor, S. K. (1979). Practical Geometry in the High Middle Ages. Artis Cuiuslibet Consummatio and the Pratike de Geometrie, Philadelphia.

Virágos, Gábor (2022). Sabretache Plates. Treasures of the Hungarian Conquerors of the Carpathian Basin, Budapest.

Vlasatý, Tomáš (2019). Délka raně středověkých opasků. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-05-26]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/delka-rane-stredovekych-opasku/.

Vlasatý, Tomáš (2021). Raně středověká pouzdra na nůžky. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-05-26]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/rane-stredoveka-pouzdra-na-nuzky/.

Vlasatý, Tomáš (2023a). Konstrukce raně středověkých tunik. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-05-26]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/konstrukce-rane-stredovekych-tunik/.

Vlasatý, Tomáš (2023b). Způsob transportu seker v raném středověku. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-05-26]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/zpusob-transportu-seker-v-ranem-stredoveku/.

Vlasatý, Tomáš (2024). Jednoduchý středověký uzel. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-05-26]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/neznamy-stredoveky-uzel/.

Volken, Marquita – Goubitz, Olaf (2020). Covering the blade. Archaeological Leather Sheaths and Scabbards, Zwolle.

Wegewitz, Willi (1968). Reihengräberfriedhöfe und Funde aus spätsächsischer Zeit im Kreis Harburg, Neumünster.

Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.

Wiklak, Henryk (1967). Gdańskie pochewki na noże z X-XIII wieku. In: Kamińska, Janina (ed.). Gdańsk wczesnośredniowieczny 6, Gdańsk, 67–81.

Żak, Jan (1960). O pochodzeniu „szpil“ pierścieniowatych na ziemiach polskich. In: Slavia Antiqua 7, 407–442.

Žemlička, Josef (1997). Čechy v době knížecí (1034-1198), Praha.