Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Osvětlení v době vikinské

PDF

Šťastní jsou lidé, kterým je dopřáno sedět u ohně.
Sága o Grettim, kap. 38.

Oheň je nejlepší            pro syny lidí
a jasný sluneční svit,
zdraví pro toho,              kdo umí ho získat,
aniž s hanbou by žil.
Výroky Vysokého
, strofa 68.

V České republice 21. století si stěží umíme představit temnou noc bez pouličního osvětlení a světelného znečištění. Kvůli tomuto světelnému zajetí jsme ztratili ponětí o tajemné a neprostupné tmě. Sám se pamatuji, jaká hrůza mě v dětství jímala, když jsem se rozhodl jít do půlnočního lesa. I dnes, když se dostanu do situace, kdy s otevřenýma očima vidím tolik co se zavřenýma, cítím potřebu mít při ruce zbraň. Názorným svědectvím dnešní závislosti na elektrickém světle demonstrují reakce na výpadky proudu ve velkoměstech v uplynulých padesáti letech – policie zaznamenala řadu telefonátů vyděšených občanů, kteří informovali o podivných úkazech na nebi. Ukázalo se, že jde o hvězdy, které do té doby nikdy neviděli.

Je zcela přirozené, že člověk chápe noc a zimu jako nevlídná, nehostinná a nebezpečná období – chápal je tak archaický člověk, chápe je tak folklór a částečně je tak chápeme i my dnes. Naše tělo není na život ve tmě a zimě přizpůsobeno, a tak nelze vykonávat běžné činnosti. Ve tmě mohou číhat nepřátelé nebo dravci. Zároveň neplodí půda, která se noří do tajemného ticha, z čehož vyvstává pocit zla, zkázy a zmaru. Je příznačné, že Seveřané počítali dny v nocích a roky v zimách – „Důvod pro počítání let v zimách je stejný jako u počítání dnů v nocích. Zima je časem odpočinku, jednotného celku, který se prakticky rovná jedinému bodu v čase, a proto je mnohem pohodlnější pro počítání než léto, které je naplněno mnoha rozličnými činnostmi.“ (Nilsson 1920: 94)

Naopak světlo a teplo jsou symboly dobra, řádu a pohody. V článku s názvem Oheň, požáry a žhářství jsme si již řekli, že oheň je symbolem řádu, spokojeného domova a pohostinnosti. Současně jsme také řekli, že bohové a lidé dokáží ovládat pozitivní aspekt ohně, což dobře koresponduje s představou domova jako mikrokosmu a ostrůvku řádu v rámci moře chaosu; viz článek Železo a kámen v kosmologické perspektivě. Oheň byl jedním z nejdůležitějších pilířů pojmu „domov“ a svým teplem a světlem dával jasnou hranici mezi „důvěrně známým“ a „neznámým“. Trefný kontrast zachovává Snorri Sturluson ve svém Jazyku básnickém (kap. 36-37), kde na otázky „Jak se opisuje oheň?“ a „Jak se opisuje zima?“ odpovídá „slunce domů“ a „nečas“.

A nyní již upustíme od teoretického úvodu. Chceme-li zkoumat, jak a čím Seveřané doby vikinské svítili, pak musíme skloubit archeologické nálezy a písemné zmínky z dřívější, soudobé i pozdější Skandinávie. Na pomoc si můžeme přizvat také neskandinávské prameny včetně iluminací, ale k podobným zdrojům informací musíme přistupovat velice obezřetně. Lze předpokládat, že středověký člověk kvůli omezeným materiálům řešil nedostatek světla podobnými způsoby, ale stejně tak musíme brát v potaz rozdíly mezi kontinentálním okruhem a Skandinávií.

Můžeme se domnívat, že tehdejší osvětlení směřovalo k praktičnosti a pohodlnosti. Přes den bylo možné otevřít okna (skjár/vindauga), střešní poklopy (ljóri) a dveře. Zkušenost mi však říká, že takové přírodní světlo není dostatečné a je třeba interiér dosvítit světlem umělým, což ságy nepřímo potvrzují. Jako hlavní zdroje světla a tepla se používala centrální ohniště ohraničená kameny; tato ohniště mohla mít podobu dlouhých obdélníků, které se táhly po celé délce síně, nebo několika jednoduchých kruhových ohnišť (Short 2010: 90). Nepříliš často jsou v domech nacházeny také pece (Graham-Campbell et al. 1998: 63).

Při svém nedávném pobývání ve skanzenu na Bojné jsem si uvědomil, nakolik potřebná jsou dodatečná světla. Ohniště k osvětlení celé síně, ve které se navíc nachází více či méně hustý dým, zdaleka nestačí. V noci, jakmile nemůžete spoléhat na zdroje přírodního světla, je nutné použít menší svítidla – tedy alespoň v případě, že chcete mít přehled o všech koutech budovy a chcete vidět lidem do tváří. Ságy naznačují, že se svítidla včetně ohni v ohništi nechávala hořet přes noc. Názornou ukázku tvoří například zmínky v Sáze o Grettim („Uvnitř bylo velmi horko, protože tam celý večer hořel oheň.“; kap. 75) nebo Sáze o Gíslim („Gísli vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře a zastrčil závory (…). Když zavřel dveře, zůstal chvíli stát a poslouchal, není-li někdo vzhůru, a viděl, že všichni spi. Ve světnici hořela tři světla.“; kap. 16).

Archeologie ukazuje, že mezi nejoblíbenější dodatečná svítidla patřily olejové lampy, které byly rozšířené po celém vikinském světě a vyskytovaly se v různých tvarech a materiálech (kov, kámen a keramika). Jako palivo se používal rybí, tulení nebo velrybí olej (lýsi; srovnej s lýsa, „osvětlit“ a ljós, „světlo“) a jako knot mohl být používán suchopýr (Eriophorum), běžný skandinávský plevel, kterému se říkalo fífa (Short 2010: 90). Experimenty mých kolegů reenactorů potvrzují, že jako knot může dobře posloužit kus suchého choroše troudnatce (Fomes), který byl ve Skandinávii prokazatelně používán pod jménem fnjóskr/hnjóskr jako troud.

Ve vikinském prostředí můžeme rozdělovat olejové lampy:

Lampy z Yorku.

stolní. Pokud je mi známo, tak jde o nejrozšířenější skupinu lamp. Tyto lampy byly určené k tomu, aby stály na rovném podkladu, např. stolu nebo truhle, a měly proto nožičku (viz vpravo) nebo jednoduše ploché dno. V oblasti Severního moře (včetně Dánska a Švédska) byly velice rozšířené keramické lampy (Graham-Campbell 1980: 14, No. 27; Hübener 1959: 27, 99-100, Pl. 2.45-51). V Británii (a v ostrovních koloniích možná také) byly poměrně rozšířené rovněž masivnější kamenné, nejčastěji mastkové lampy (Mainman – Rogers 2000: 2544-2547). Nález z Ribe ukazuje, že lampičky s nožičkou mohly mít víka.

  • stolní arabské? Narazil jsem na nález arabské bronzové olejové lampy ze švédského Starby, ale postrádám jakékoli bližší informace.

závěsné. Keramické varianty, které známe z Dánska a Švédska, jsou totožné se stolními olejovými lampami s plochým dnem, jenom mají dírky na pověšení. Ze shetlandského Jarlshofu se zachovalo několik závěsných lamp (např. zde a zde) vyrobených z mastku.

  • závěsné skleněné. Některé západní i byzantské iluminace (většinou ze 13.-14 století) ukazují, že k osvětlení byly používány závěsné keramické nebo skleněné pohárky. Toto potvrzuje i raně středověká archeologie (např. nález stolního skleněného pohárku-lampy z Jaleme). Pohárky interpretované jako závěsné lampy s rezervoárem byly nalezeny také v Hedeby (Steppuhn 1998: 59-60).

Lampa z Hennum.

stojací s bodákem. Mají podobu polokoule umístěné na dlouhém hrotu, který se zabodával do podlahy (Graham-Campbell 1980: 14, No. 25). Jan Petersen (Petersen 1951: 430-433) eviduje v Norsku pouze deset více či méně zachovalých nálezů, které variují v celkové délce mezi 48-87, 5 cm (nejčastěji mezi 50-60 cm). Je běžné, že tyčky jsou tordované nebo mají čtvercový průřez (v některých případech tvořený čtyřmi pruty spojenými k sobě) a tři až čtyři ozdobné „knoflíky“. Spodní část má vždy jednoduchý čtvercový průřez (nesplétaný, netordovaný) zakončený hrotem. Z horní části tyčky vybíhají tři ramena, na která je nanýtována miska. Průměr misek se pohybuje mezi 12,8-19,5 cm s průměrnou hloubkou kolem 5-6 cm. Lampa z Hennum má dokonce zachovalý bodák uprostřed misky, což naznačuje, nejspíše držela svíčku a sloužila jako svícen – totéž naznačuje lampa ze Sutton Hoo (miska umístěná na třech nožkách, mohly bychom ji tedy zařadit mezi stolní lampy), která obsahovala zbytky vosku (Evans 1994: 82). Stejné řešení lze spatřit ve Stuttgardském žaltáři (fol. 130v) a Harleyském žaltáři (31v), které vyobrazují zlaté lampu na třech nohách se svíčkou nabodnutou na bodáku. Používání oleje ve skandinávských stojacích lampách ale nemůžeme vyloučit.

Stojací lampy s bodákem se nacházejí v poměrně bohatých hrobech (včetně Osebergu) 9.-10. století; pouze jeden exemplář pocházel z prokazatelně mužského hrobu, zatímco pět pocházelo z prokazatelně ženských hrobů (Petersen 1951: 433). Obě lampy z Osebergu byly nalezeny uložené v truhlici (Grieg 1928: 168).

Alternativou bodáku uvnitř lampy jsou kovové plechy, které držely knot.  Vytvářely buďto kónus na dně nádoby, anebo dlouhý a perforovaný kousek byl ohnutý kolem okrajů a skrz perforaci byl protažen knot (Foy 2011). 

Některé způsoby upevnění knotů v raném středověku. Zdroj: Foy 2011: Figs. 7, 12.

Tím se dostáváme k otázce svíček a pochodní (staroseversky kyndill/kerti). Co se pochodní týče, musím přiznat, že o nich nemám téměř žádné zprávy. Jejich používání pokládám za pravděpodobné, ale jejich podoba je mi neznámá. Mohlo jít třeba o kus dřeva s připevněnou textilií napuštěnou hořlavým materiálem. Někteří badatelé se domnívají, že se používaly (a to i v domácnostech) pochodně z mechu a pryskyřice (Roesdahl – Wilson 2000: 138) nebo dehtu (Foote – Wilson 1990: 163). Ibn Fadlan ve své Risale (§ 91) píše o procedurách, které podstoupil příbuzný zemřelého při pohřbu, a zmiňuje, že při tom v ruce držel zapálený kus dřeva. Básník Þorbjǫrn hornklofi ve své Havraní písni (Hrafnsmál, strofa 23) popisuje komedianty v síni Haralda Krásnovlasého, mezi nimiž byli „i další, co okolo ohně s planoucí pochodní běží“ (toto čtení preferuje Jiří Starý, zatímco zahraniční badatelé navrhují i jiná řešení). Pochodně jsou zřejmě zmíněny také ve dvou strofách Výroků Vysokého (85 a 100).

Svíčky jsou nalézány pouze v aristokratických hrobech, což vede některé badatele k názoru, že svíčky byly „drahé, a proto zřídka používané“ (Short 2010: 90) či že byly používané „jen na bohatých statcích“ (Foote – Wilson 1990: 163). Jiní badatelé říkají, že „voskové svíčky se začaly používat až s příchodem křesťanství na konci 10. století a v případě, že byl přístup k vosku omezený, se používal lůj“ (Roesdahl – Wilson 2000: 138). Andrzej Janowski zmapoval 18 lokalit v západní, severní a východní Evropě, kde byly svíčky použity v mužských i ženských hrobech 7.-10. století, a svíčky v hrobech interpretuje jako známku křesťanské konverze (Janowski 2014). Zdá se, že se umisťovaly do hrobů či na horní desky komorových hrobů a během pohřbů se zapalovaly, zřejmě z ochranných důvodů (Roesdahl – Wilson 2000: 305, no. 296). V některých případech bylo do hrobu ukládáno větší množství svíček (Gnězdovo C-301: 11 svíček, C-306: 12 svíček), v jiných případech byla do hrobu umístěna jedna velká svíce, jako například svíce z Mammenu, která má 55,5-57,4 cm na výšku a váží 3,71 kg (Iversen – Näsman 1991: 57). Přestože jsme řekli, že se svíčky našly na území dnešního Německa, Dánska, Norska, Ruska a Ukrajiny, držáky svící (pokud nepočítáme stojací lampy s bodákem) byly nalezeny také v Yorku (Ottaway 1992: Fig. 293).

Zmínit se musíme také o lucernách, i když je pravda, že naše zdroje bádání jsou omezené. V dnešním reenactmentu jsou lucerny nejčastějším dodatečným svítidlem, protože se hodí do polních větrných podmínek, jsou stabilní, špatně přehlédnutelné a dobře zakryjí nedobové parafínové svíčky uvnitř. Přestože v domácích podmínkách mohly být používány olejové lampičky, pasáž z Asserova Života krále Alfréda (rok 893) naznačuje, že i v domech mohl být průvan, který svíce zhasínal. Podle Assera král Alfréd Veliký experimentoval s počítáním času podle hoření svíček (používal 6 svíček k vyměření 24 hodin při délce svíčky 12 palců), ale jeho experimenty kazil průvan v kostelech.

Král tedy přemýšlel, jakými prostředky by zabránil vstupu větru, a na základě dovedného a mazaného nápadu nakázal umně vyrobit lucernu ze dřeva a volského rohu, protože na jemno nařezané volské rohy jsou průsvitné jako skleněná nádoba. Do této lucerny, úžasně vyrobené ze dřeva a rohu, jak jsem již řekl, byla poté v noci vsazena svíce, která svítila stejně jasně venku jako vevnitř a kterou neobtěžoval vítr, protože král také nakázal, aby k otvírání lucerny vyrobili rohovinová dvířka.“ (Asser : Život krále Alfréda, kap. 104, „Alfrédova výměra času“)

Víme také, že na vrcholu stěžně Mory, lodi vévody Viléma, byla při přeplouvání Kanálu roku 1066 umístěna námořní lucerna, která signalizovala ostatním plavidlům pozici panovníkovy lodi. Kromě těchto velice detailních zmínek můžeme prozkoumat archeologické nálezy, ale obávám se, že všechny náznaky nebude možné prokázat. Jako prozatím nejpravděpodobnější nález se mi jeví dvě svíčky umístěné ve dřevěné nádobě z Gnězdova C-301, třebaže je dost možné, že svíčky byly jednoduše vloženy do misky či vědra:

Soudě podle velice tenkého prstence zetlelého dřeva o průměru nějakých 25 cm, který se nacházel kolem svíček, byly [svíčky] umístěny ve vydlabané dřevěné nádobě.“ (Orfinskaya – Pushkina 2011: 36.)

Máme tedy vůbec nějaký doklad toho, že se ve vikinské Skandinávii používaly lucerny? Je zřejmé, že v západní Evropě tomu tak bylo, a proto bych existenci luceren nevyvracel. Staroseverština navíc zachovává výraz pro lucernu, skriðljós, a ačkoli se jeho jeho první použití objevuje v pramenech datovaných do skandinávského středověku (po době vikinské), některé z pramenů se odehrávají ještě v době vikinské.

Pro zajímavost ještě zmíním jeden unikátní nález ze švédského Åbynu, kde bylo nalezen bronzové ohřívadlo zřejmě pocházející z Bagdádu (Graham-Campbell 1980: 100, No. 349). Zřejmě bylo vyroben kolem roku 800 a dokonce na sobě nese nápis „Ve jménu Alláha, Milosrdného“. Ač jde o světelný zdroj, muselo sloužit hlavně jako zdroj tepla. Detailní fotky můžete nalézt zde.


Závěr

Ukázali jsme si, jakými prostředky Seveřané a obecně lidé v raném středověku osvětlovali své příbytky a jiná místa, kde se právě nacházeli. Zmíněná svítidla jsou pouze výběrem a v soudobé Evropě by se jistě dalo dohledat více lamp. Archeologické nálezy na Severu ukazují, že škála svítidel byla poměrně úzká a výběr lamp záležel na dostupných materiálech. Písemné prameny navíc nejsou příliš detailní a nerozlišují mezi jednotlivými druhy svítidel.

Dnešní Skandinávci milují světlo a mají ho spjaté s celou řadou svátků, a to až do té míry, že skandinávské státy patří mezi 5 zemí s největší spotřebou svíček na osobu. I když je to částečně způsobeno křesťanskými svátky, zejména pak sv. Lucií, nelze se neubránit myšlence, že i staří Seveřané měli oheň ve velké lásce. Stačí se podívat, jakými výrazy opisovali oheň ve svých básních: bál (oheň/hranice), blik (lesk), brandr (oheň/oharek), brenna (oheň/hoření), brími (oheň), eisa (oheň/žhnoucí uhlíky), eldr (oheň), fasti (oheň), funi (plamen), fúrr (oheň), geisli (paprsek), glóð (řeřavé uhlíky), hyrr (uhlík/oheň), leiptr (záblesk), leygr (oheň/plamen), ljós (světlo), ljómi (svit/zář), log/logi (plamen/světlo), skin (svit/zář) a další.

Na úplný závěr bych rád dodal, že budu rád za jakoukoli diskuzi k tématu. Kdo by potřeboval obrázky nálezů (které jsem kvůli právům nezveřejnil), může se o ně přihlásit.


Použité prameny a literatura

Asser : Život krále Alfréda. Anglický překlad online zde.

Ibn Faldan : Risala. Anglický překlad online zde.

Sága o Gíslim. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 133–185. Originál online.

Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.

Snorri Sturluson : Jazyk básnický. Originál online zde. Česky přeloženo: Jazyk básnický. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková. Praha 2003: 102–144.

Výroky Vysokého. Originál online zde. Česky přeloženo: Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 34-70.

Þorbjǫrn hornklofi : Píseň o Haraldovi (Havraní píseň). Originál online zde. Citovaný úryvek byl použit z překladu dr. Jiřího Starého, který je k dispozici v seminárním aparátu jím vyučovaných předmětů. Překlad a obsáhlý komentář v: Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði (Hrafnsmál), ed. R. D. Fulk. In: Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035], ed. Diana Whaley, Turnhout 2012: 91117.

EVANS, Angela Care. The Sutton Hoo Ship Burial, London 1994.

FOOTE, Peter – WILSON, David M. The Viking Achievement, Bath 1990.

FOY, Danièle. Les porte-mèche des lampes en verre de l’Antiquité 
tardive. In: Provence historique, Hommages à Jean Guyon LXI (fasc. 243-244), 2011, 207-239.

GRAHAM-CAMPBELL, James et al. Svět vikingů. Kulturní atlas, Praha 1998.

GRAHAM-CAMPBELL, James. Viking Artefacts: A Select Catalogue, London 1980.

GRIEG, Sigurd. Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo 1928.

HÜBENER, Wolfgang. Die Keramik von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 2), Neumünster 1959.

IVERSEN, Mette  NÄSMAN, Ulf. Mammengravens indhold. In: IVERSEN, Mette et al. Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 4566.

JANOWSKI, Andrzej. Przestrzeń rozświetlona. Znaleziska świec i wosku w grobach komorowych na terenie Europy Środkowowschodniej. In: KURASIŃSKI, Tomasz et. al. Grób w przestrzeni, przestrzeń w grobie, Łódź 2014: 122–130.

MAINMAN, A. J.  ROGERS, N.S.H. Finds from Anglo-Scandinavian York, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/14, York 2000.

NILSSON, Martin P. Primitive time-reckoning : a study in the origins and first development of the art of counting time among the primitive and early culture peoples, Lund 1920.

ORFINSKAYA, Olga  PUSHKINA, Tamara. 10th century AD textiles from female burial Ц-301 at Gnëzdovo, Russia. In: Archaeological Textiles Newsletter 53, 2011: 3551.

OTTAWAY, Patrick. Anglo-Scandinavian ironwork from Coppergate, The archaeology of York. The small finds 17/6, London 1992.

PETERSEN, Jan. Vikingetidens Redskaper, Oslo 1951.

ROESDAHL, Else; WILSON, David M. From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla 2000.

SHORT, William R. Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson, NC 2010.

STEPPUHN, Peter. Die Glasfunde von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 32, Neumünster 1998.

Online katalogy skotského a švédského národního muzea.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *