Roku 2015 jsme měli možnost se na internetu dočíst, že dánští vědci zveřejnili studii (Søe et al. 2015), která je interpretovaná tak, že „vikingové z Viborgu trpěli střevními parazity, které jim způsobovali velké bolesti a které možná stáli za jejich nadměrnou agresivitou“ (Mirror 2015). K tomuto názoru bych se rád vyjádřil, i když nejde o můj běžný šálek kávy a je možné, že mě někdo s odbornějšími vědomostmi opraví.
O nemocích a parazitech se v monografiích zaměřených na dobu vikinskou nemluví často, a proto se o nich v neodborných kruzích ví poměrně málo. Je to pochopitelné, zájemci se soustřeďují na lesk a slávu vikinského období, ale nikoli na jeho špínu. Lidé jsou často fascinováni dobou vikinskou a sní o návratu do tohoto období, ale zapomínají přitom, že všudypřítomné nemoci a paraziti byli metlou středověku. Nemoci a paraziti tvoří jeden z důvodů, proč tehdejší dobu nemůžeme z perspektivy moderních Evropanů naplno pochopit. Realita raného středověku by se neměla hledat ani tak v publikacích jako v rozvojových zemích současného světa.
Aktuální články, které se vyrojily na internetu, píší o parazitech, jako by to byl vikinský unikát. Přitom lze pochybovat, že v okolní Evropě a v dřívějších i pozdějších stoletích vypadala situace jinak (např. Søe et al. 2018). Zároveň bych se chtěl ohradit vůči článkům, které vztahují výzkum z Viborgu k válečníkům. A argument, že Seveřané byli agresivní kvůli parazitům, zásadně odmítám, protože se ukazuje, že původem jejich expanze a agrese bylo spíše sociokulturní rozpoložení.
Vzhledem ke svým rozměrům a způsobu života se dávnověcí paraziti špatně prokazují, ale moderní věda dokáže zázraky. Můžeme tak skládat dohromady informace z jedinečně zachovalých bažinných těl ze severního Německa a jižní Skandinávie, ve kterých se díky příhodnému anaerobnímu a kyselému prostředí zachovaly i pozůstatky stravy s vajíčky parazitů, z koprolitů (fosilních exkrementů), obsahů latrín (Bouchet 2003) i jiných zdrojů včetně dobových svědectví. Vyjma lidských parazitů můžeme zkoumat také parazity zvířecí (např. Baker – Brothwell 1980; Buckland – Perry 1989), z nichž někteří mohou hostovat i ve člověku. Pro zkoumání skandinávských parazitů doporučuji knihu Parasites of the Colder Climates. Po zběžném seznámení s problematikou se mi potvrdilo, že situace ohledně parazitů byla poměrně jednotvárná v rámci celého vikinského světa (Buckland 2008: 600-601).
Můžeme rozdělovat ektoparazity (vnější parazity) a endoparazity (vnitřní parazity). Mezi vnější parazity patří například vši (lús, pl. lýss; a to vši dětské, šatní i muňky) a blechy (fló, pl. flær), kterých si všímají také ságy. Názorné svědectví přinášejí nejen četné nálezy hřebenů (viz např. Ambrosiani 1981), ale také například mnich Dicuil, který kolem roku 825 do svých zápisků o Thule (Islandu) napsal, že během bílé noci je tolik světla, že „ať se chce člověk pustit do jakéhokoli úkolu, třebas i vybírání vší z košile, povede se mu stejně dobře jako za bílého dne“ (Akuffo et al. 2003: 34). Ektoparaziti byli běžným problémem minulosti až do novověku. Třebaže tyto parazity měli díky absenci efektivního hubícího prostředku prakticky všichni, ukazuje se, že Seveřané odsuzovali pouze ty, kteří o sebe nepečovali a proti parazitům nedostatečně bojovali. Proto můžeme například v Sáze o pobratimech (kap. 23) najít tuláka Oddiho, který si za nedostatečnou péči o své tělo vysloužil příjmí Veš (Lúsa-Oddi).
Co se týče endoparazitů, nejhojněji rozšířený se zdá být tenkohlavec lidský (Trichuris trichiura) – nová studie potvrzuje jeho výskyt ve Viborgu (Søe et al. 2015). Rozšířen byl rovněž v Birce (Short 2010: 106), Ribe (Nansen 1991; Nansen – Jørgensen 1977) nebo Yorku (Roesdahl 1992: 244, Pl. 5). Nalezen byl také v břiše Lindowského muže (Bouchet 2003). Výzkumy ve Viborgu a Ribe (Søe et al. 2015; Nansen – Jørgensen 1977) navíc prokázaly zástupce rodu škrkavky (Ascaris), motolici jaterní (Fasciola hepatica) a tasemnici (Taenia).
Sběr bylin. Zdroj: Paris, BnF, Latin 6862, 18v.
Nejhorší musela být situace v hustě osídlených městech, kde stály studně hned vedle latrín. Obyvatelé těchto měst museli trpět průjmy a žaludečními nevolnostmi (Short 2010: 106). Středoanglické pojmy rengwyrm a inwyrm (oboje označuje břišního červa) přinášejí svědectví o tom, že lidé měli představu o tom, co mají v trávicím ústrojí. Jistě nebude zcestné se domnívat, že vyšší vrstvy se lépe stravovaly, a tím účinněji předcházely vnitřním parazitům, ačkoli je nemohly vymýtit úplně. Je možné, že dochovaná léčebná zaříkávání, která oslovují nemoci (většinou horečku) jako obry, byla součástí léčby i v případě vnitřních parazitů (viz Starý 2010: 196; Vlasatý 2017). Soudobá anglosaská tvorba doporučuje na nemoci odvary, masti, zpěv a další konání, které bychom dnes zcela jistě označili za alternativní léčbu (Komanec – Revická 2009). Je zajímavé, že mnoho staroseverských pramenů přikládá speciální léčebnou (až magickou) sílu cibulové zelenině – kupříkladu česnek je velice vhodný k potírání vnitřních parazitů.
Tím bych si dovolil tento článek zakončit. Budu rád za jakýkoli komentář, protože – jak už jsem nastínil – jsem v tomto oboru úplný laik se znalostmi středoškolské biologie. Rád bych poděkoval Janu Zbránkovi, který mi pomohl osvětlit zásadní problémy. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.
Bibliografie
Internetové zdroje
Mirror 2015 = Did marauding Vikings have such a bad attitude because they suffered from chronic WORMS?. In: mirror.co.uk [2023-07-28]. Online.
Literatura
Komanec, Miloš – Revická, Veronika (2009). Anglosaská kouzla a magické průpovědi, texty prognostické a ranhojičské rady. In: Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), Praha, 169–187.
Akuffo, Hannah et al. (2003). Parasites of the Colder Climates, London – New York. Online.
Amrosiani, Kristina (1981). Viking age combs, comb making and comb makers: In the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm.
Baker, J. R. – Brothwell, D. R. (1980). Animal diseases in archaeology, London.
Bouchet, Françoise et al. (2003). Parasite Remains in Archaeological Sites. In: Memorias do Instituto do Oswaldo Cruz 98, 47–52. Online.
Buckland, Paul (2008). The North Atlantic Farm: An Environmental View. In: Brink, Stefan et al. (eds.). The Viking World, London – New York, 598–603.
Buckland, P. C. – Perry D. W. (1989). Ectoparasites of sheep from Stóraborg, Iceland and their interpretation. Piss, parasites and people, a palaeoecological perspective. In: Hikuin 15, 37–46. Online.
Nansen, Peter (1991). Finds of Parasite Eggs in Manure Layers. In: Bencard, Mogens et al. (eds.). Ribe Excavations 1970-76 – Volume 3, Esbjerg, 37-41.
Nansen, Peter – Jørgensen, R. J. (1977). Parasite eggs identified in material from archaeological excavations in Ribe (The Viking Age). In: Nord Vet Med 29, 263-266. Online abstrakt.
Roesdahl, Else (1992). The Vikings, London – New York.
Short, W. R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson, NC.
Starý, Jiří (2010). Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha, 189-227.
Søe, M. J. et al. (2015). DNA typing of ancient parasite eggs from environmental samples identifies human and animal worm infections in Viking-age settlement. In: Journal of Parasitology 101, 57–63. Online.
Søe, M. J. et al. (2018). Ancient DNA from latrines in Northern Europe and the Middle East (500 BC–1700 AD) reveals past parasites and diet. In: PLoS ONE 13(4).
Vlasatý, Tomáš (2023). „Ryji runy léčby“. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2023-07-20]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/ryji-runy-lecby/.
