Plavání je činnost stará jako lidstvo samo a čtenáři může přijít poněkud zvláštní, že jsem se o podobném tématu rozhodl psát. Byl jsem totiž konfrontován s názorem, že staří Seveřané v době vikinské neplavali. Jako argument přitom slouží názor, že v chladné vodě nelze plavat. A k tomu bych se rád krátce vyjádřil.
Množství staroseverských slov, které se vztahují k plavání (sund), je přímo alarmující a musí o něčem vypovídat (viz slovníkové heslo, cf. sund). Z pozice člověka žijícího ve 21. století sice můžeme říci, že Seveřané neplavali v chladné vodě, ale staroseverská literatura nás okamžitě vyvede z omylu. Nerad bych v této své práci dokazoval, že staří Seveřané plavali, protože články o tomto tématu již existují, ale rád bych zde vystihl základní rysy severského plavání, přičemž primárně odkazuji na online titul:
ORME, Nicholas. Early British Swimming, 55 BC-AD 1719, Exeter 1983: 14-21. Online.
V písemných pramenech plavání podstupují pouze muži, kteří plavou nazí, ve spodním oblečení nebo normálně oděni (oblečeni jsou zejména při delších vzdálenostech, když si odění nemohou odložit na břeh). Můžeme rozlišovat dva aspekty plavání:
- praktický: objevování, cestování, záchrana, útěk atd.
- zábavný: kratochvíle, závodění
Na první pohled se mi zdá, že plavby z praktických příčin se častěji odehrávají v moři, zatímco za zábavou Seveřané častěji chodí k řekám, ale samozřejmě to není pravidlo. Plavat se muselo i přes řeky, které neměly brod a také například Kniha o záboru země (verze Sturlubók, kap. 93) vypráví o muži, který pro zábavu plaval v moři:
„Bratranec Eiríka Zrzavého se jmenoval Þorkel farserkr. Odplul s Eiríkem do Grónska a zabral Hvalseyjarfjord a široký kus země mezi Eiríksfjordem a Einarsfjordem. Usadil se ve Hvalseyjarfjordu a pochází od něj hvalseyjarfjordský rod. Byl velice silný. Když chtěl rozveselit svého příbuzného Eiríka a nebyla po ruce žádná loď, která by plavbu zvládla, plaval za starým skopcem na ostrov Hvalsey a přinesl ho na svých zádech. To jest délka půl námořní míle [cca 4 km].“

Je obvyklé, že se plavání spojuje s elitami (viz např. Píseň o Rígovi, strofa 35, kde jarl „závodí v plavání“), ale to je dáno spíše okruhem, ve kterém se dochované prameny pohybují. Rozhodně by bylo lepší říci, že plavání je obecně spojované se silnými muži, nezávisle na postavení. „Bylo skutečnou poklonou prohlásit o zdatném plavci, že ‚plave jako tuleň‘ (er syndr sem selr)“ (Starý 2005). Prakticky známe dva typy závodění ve vodě, a sice plavání do dálky (svimma) a potápění (kafsund). Muži se poměřovali v obou disciplínách a chlubili se svými dovednostmi, jako například norští králové bratři Eystein a Sigurð: „Nato řekl král Sigurd: ‚Zato si vzpomínám, jak se nám vedlo při plavání: mohl jsem tě potopit, kdykoliv jsem chtěl.‘ Král Eystein odpověděl: ‚Neplaval jsem hůře než ty a jako potapěč jsem také nebyl horší'“ (Sága o synech Magnúsových 21; Starý, 2003: 91). Harald Krutý se například honosí, že „občas plave“ (hefk sund numit stundum). V Sáze o Grettim (kap. 58) zase závodí Gretti Ásmundarson s Bjǫrnem Hítdælakappi:
„Bjǫrn a Gretti byli tak skvělí plavci, že bez přestání dovedli plavat po celém toku řeky Hítará od místa, kde vytéká z jezera [Hítarvatn], až k jejímu ústí do moře [cca 30 km].“ (Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957: 168.)
Závodění podobného typu je popsáno také v Béowulfovi (verše 506-580), kde hrdina Béowulf závodí s Brekou po sedm nocí. Zdá se, že se v pramenech častěji objevuje druhý typ klání, a sice závody „v potápění, jejichž cílem bylo potopit protihráče a udržet ho co nejdéle pod vodou. (…) Dobrý v potápění (kafsyndr) je ten, kdo je schopen potopit svého soupeře“ (Starý, 2003: 99, pozn. 32 a 33). Příklad takového zápasu ve vodě můžeme najít v Sáze o lidech z Lososího údolí (kap. 40):
„Jednoho krásného podzimního dne se vypravili lidé z města k řece Níd, k závodům v plavání. Když to Kjartan viděl, řekl svým druhům, aby šli také závodit a užili zábavy. Učinili tak. Byl tam pak muž, který vynikal nad všechny ostatní.
Kjartan se zeptal Bolliho, chce-li se pustit o závod s tím mužem z města.
‚Myslím, že bych na něho sotva stačil,‘ odpověděl Bolli.
‚Nevím, kam se poděla tvá odvaha,‘ divil se Kjartan, ‚a zkusím to tedy já.‘
‚Jen zkus, když myslíš.‘
Kjartan skočil do vody a plul k muži, který byl nejlepším plavcem, a stáhl ho pod vodu a chvíli ho držel pod hladinou a pak ho pustil. Ale nebyli dlouho nad vodou a tu uchopil ten muž Kjartana a stáhl ho dolů a zůstali pod vodou déle, než se Kjartanovi líbilo. Pak se vynořili, ale nepromluvili spolu slova. Ještě potřetí se ponořili a tentokrát zůstali pod vodou nejdéle. Kjartan si netroufal domyslit, jak ta hra skončí, a zdálo se mu, že ještě nikdy nebyl v postavení, které by vyžadovalo tolik odvahy. Konečně se opět vynořili a plavali k břehu.“ (Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 252–53.)
Sága o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 30) jasně ukazuje, že podobný druh zábavy mohl mít využití v praktickém životě:
„Tu jednou večer, když ostatní lidé odešli spat, Skallagrím šel k moři a sestrčil do vody loď osmiveslici, kterou měl, a vesloval k ostrovům Midfjordským. Tam spustil kotvici s přídy lodi, pak se spustil s lodi do vody a potopil se a vynesl z moře kámen a zdvihl jej do lodi. Pak vystoupil také sám do lodi a vesloval k zemi a přinesl kámen ke své kovárně a položil jej u dveří kovárny a koval pak na něm železo.“ (Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926, 63.)

Nejen, že staří Seveřané plavali často a rádi, ale také měli různé plavecké pomůcky. Asi nejznámější a nejzáhadnější je „plovací blána“, kterou si plavci připevňovali mezi prsty (lét fitja saman fingrna) a o které mluví Sága o Grettim (kap. 75).
Ačkoli hrdina Gretti mnohdy podstupuje plavbu za nejhoršího možného počasí a v zimě, výše zmíněný úryvek ze Ságy o lidech z Lososího údolí ukazuje, že lidé neměli žádný problém s plaváním během hezkých dní od jara do podzimu. Je to dáno jinými životním podmínkami a tudíž i jinými nároky na teplotu vody.
Článek bych chtěl ukončit slovy, že život starého Seveřana byl neodmyslitelně spjat s mořem a vodou obecně. Pokud máte připomínky, můžete se vyjádřit do komentářů.
ZDROJE:
Béowulf. Přel. Jan Čermák, Praha 2003.
Kniha o záboru země – Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.
Píseň o Rígovi. Přel. Ladislav Heger. In: Edda, Praha 1962: 169-181.
Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.
Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.
Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 187–319.
Sága o synech Magnúsových – Magnússona saga, online.
STARÝ, Jiří. Co se přihází na hostinách: K podobě společného stolování na starém Severu. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 14/3, Praha 2003: 84-101.
STARÝ, Jiří. Tuleni ve staré Skandinávii, 2005. Nepublikováno tiskem, online.