Vměstnat příběh lidského života do čtyř drobných odstavců je nemožný, bolestivý a nedůstojný úkol, který přesto kladu na svá bedra ve víře, že lepší krátká poklona jednomu velikánovi a ohlédnutí za jeho životem, než-li tíživá mlčenlivost a ignorace.
Zatímco se svět vypořádává s největší pandemickou výzvou posledního století, zanikla smutná informace, že nás navždy opustil muž, který bezesporu velikánem byl – Anatolij Nikolajevič Kirpičnikov (25. 6. 1929 – 16. 10. 2020), jeden z předních východoevropských archeologů raného středověku, který se z dítěte vyrůstajícího za nejhorších sovětských čistek a leningradské blokády vypracoval v kapacitu, které se na poli středověkých militárií neměl kdo rovnat.
Nedokážu dostatečně poděkovat za četné práce, které do chaotického prostředí vnesly řád a které východoevropskému poznání získaly náskok, který se bude jen těžko dohánět. Každého, kdo by publikoval byť jen pětinu z jeho neskutečných více než 650 prací, by přijali za vedoucího pracovníka na kterémkoli vědeckém pracovišti. Badatele, kteří po sedmdesátce pracují, nazýváme činorodými a vitálními, dalece zaostávají za Anatolijem, který zůstal literárně činný i po dosažení deváté dekády. Nemohu se nezmínit, že bez zásluhy tohoto vědce by historická rekonstrukce nebyla tak jednoduchá a samozřejmá, za jakou ji nyní považujeme. Nejen reenactorská obec má vůči Anatoliji velký dluh.
Je zcela přirozené, že ne všechny teorie se ukázaly jako správné a že ne všechny projekty skončily zdarem. Pro všechny početné následovníky a badatele, kteří budou chtít pokračovat v započaté práci či tak již činí, zanechal Anatolij skvělou výchozí pozici a motivující příklad pracovitého, dlouhého a fascinujícího života. Za to mu budiž vzdán hold nejvyšší.
Odpočívejte v pokoji, Anatoliji Nikolajeviči.
