Úvod do problému
Lze předpokládat, že kopí raného středověku byla udržována ve velmi ostrém stavu (staroseverština dokonce zná slovo geirhvass, doslova „ostrý jako oštěp“; Jesch 2012: 680). Broušení břitů kopí představuje rozšířený fenomén, který není archeology akcentován a který lze jednoduše rozpoznat díky břitům, které nemají vypouklý nebo rovný tvar, nýbrž jsou vyduté. Tento tvar je natolik charakteristický, že je patrný i z kresby. Broušení je patrné také na raně středověkých mečích, nožích (viz Westphalen 2002: Abb. 54) i na brouscích samotných (např. Kouřil – Gryc 2019: Fig. 38), ale u kopí bylo, nakolik je nám známo, vždy přehlíženo. Viditelné odbroušení břitů znamená, že hroty mohly být používány po poměrně dlouhou dobu desítek let, během kterých – jak lze předpokládat a vidět z některých písemných pramenů (např. Sága o Egilu Skallagrímssonovi 45) – hrot vystřídal řadu násad. Staroseverština zachovává slovo, které se vztahuje ke tvaru odbroušeného kovového výrobku – heinþynntan (doslova „brouskem zúžený“; Finlay 2012: 259). Broušení se mimo jiné mělo vypořádat ze zuby na ostří, které jsou zjištěné u nemalého množství dochovaných hrotů (Creutz 2003: 229-230).
Raně středověká kopí s různým stavem odbroušení.
Zdroj: Kirpičnikov 1966: Tabl. VII.8; Świątkiewicz 2002: Tabl. VII.1; Evaldas Babenskas.
Při takto ostrém provedení si lze snadno představit, že špatně skladovaných zbraní se mohly zmocnit děti a vážně si ublížit, jak je uvedeno např. v Sáze o Egilu Skallagrímssonovi (40). Stejně tak se zbraně mohly dostat do rukou nepovolané čeledi nebo vzbouřeným či navedeným otrokům. Z těchto všech důvodů lze předpokládat, že zbraně byly drženy na jednom centrálním, zamčeném místě a měli k nim přístup pouze majitelé. V rodových ságách je tímto místem ložnice. V Sáze o Grettim (19) se kopí nachází nad hospodářovým ložem a v ložnici je uložen také meč, brnění a přilba. V Sáze o Njálovi (77, 79) je hospodářovo kopí uloženo na vysokém místě v obytné místnosti a je zakázáno na něj sahat. Nevhodné skladování ve vlhkém prostředí zbytečně vyvolává nechtěnou korozi hrotu, která nejenže ubírá celkovému vzhledu, ale následné čištění se nemusí obejít bez odebírání materiálu, které může navíc poškodit případnou dekoraci.
S vědomím výše uvedeného a současně se vzrůstajícím množstvím ostrých a často také nákladných kopí v reenactmentu vznikla přirozená otázka, zda existují raně středověká pouzdra na kopí, která by se podobala moderním pouzdrům loveckých kopí a která by zaručovala bezpečné zacházení se zbraní. V písemných pramenech, nakolik je nám známo, se pouzdra tyčových zbraní vůbec nevyskytují (Falk 1914; Kolias 1988). Jelikož základem dobových pochev mečů nebo pouzder na sekery je vždy dřevo, paroh nebo kov, naše úvahy se ubíraly směrem hledání pozůstatků těchto materiálů na zachovaných hrotech. Hledání pouzder stěžuje absolutní absence zmínek v základní literatuře (Creutz 2003; Husár 2014; Kirpičnikov 1966; Petersen 1919; Sankiewicz 2018; Solberg 1984) a nulové povědomí v akademické i reenactorské sféře. Nesnadné pátrání nás zavedlo k hrobu z norského Vollu, který byl otevřen roku 1873 a který obsahoval dvě pouzdra (AB 1874: 41-45; Vlasatý 2017).
Na norské poměry 19. století byl tento hrob zdokumentován dosti detailně a v pečlivosti mu může konkurovat pouze hrob z Gokstadu, o němž byla vydána celá kniha (Nicolaysen 1882). Výsledkem této detailnosti je, že do té doby opomíjené dřevěné součásti hrobových zbraní začaly být chápány jako předmět studia. O ovlivnění řady tehdejších archeologů nejlépe svědčí skutečnost, že tito se na vollskou mohylu ve svých pracech přímo odkazovali (AB 1879: 331; Lorange 1876: 192). Bohužel již na počátku 20. století vollský hrob upadl v zapomění a v průběhu století se výjimečně objevil v literatuře zvláště lokálního rázu (Petersen 1951; Sandnes 1965: 196–197; Groven 1968: 54–57; 1999: 98–101).
Hledání v norském, na zbraně mimořádně bohatém materiálu (jehož šíři nejlépe vystihuje Petersen 1919; Nørgård Jørgensen 1999; Solberg 1984), neusnadňuje nejen stáří nálezů, ale nejednotná terminologie kopí (spyd, spydodd, spydspids, spydspiss), pouzder (futteral, trebalg, træbalg, treslire, træslire, treskede, træskjede) ani rozměrů (Norsko přešlo na metrickou soustavu roku 1875). Žádné z norských pouzder nebylo před našim zásahem publikováno v angličtině, což se změnilo roku 2017, kdy jsme na stránkách tohoto webu publikovali shrnující práci „The man from Voll“, v níž jsme představili hrobový inventář a jeho paralely v anglickém jazyce. Na základě této studie jsme následně byli kontaktováni dalšími zahraničními badateli, kteří se problémem zabývali. S odstupem pěti let disponujeme solidním archeologickým materiálem, který umožňuje obecnější závěry. Tyto zveřejníme v následující práci.
Pouzdra na kopí. Výroba Martin Hrdlička.
Katalog pouzder a kandidátů
Voll, Nord-Trøndelag, Norsko
Při otevření mohyly č. II v lokalitě Voll roku 1873 byl kromě jiného nalezen masivní soubor zachované organiky (AB 1874: 41-45; Vlasatý 2017), který lze na základě typologie zbraní řadit do prvních třech čtvrtin 10. století (Hjardar – Vike 2016: 169, 175). Součástí nálezu byly dvě kopí s pouzdry (T1197-1198; AB 1874: 43-44). Větší kopí (T1197), náležící k Petersenovu typu K či M, má 34 cm dlouhou a 5 cm širokou čepel a dlouhou, částečně zachovanou tulejku, do níž je stále zavedeno ratiště. Kopí bylo do hrobu uloženo s dobře zachovaným pouzdrem, tvořeným dřevěnými destičkami, jež byly směrem od hrotu po ústí omotány úzkým páskem z březové kůry tak, že se vrstvy překrývají. Pouzdro má oválný průřez, který je ve středu hraněný tak, aby kopíroval tvar hrotu a dodával pouzdru pevnost. Směrem od hrotu má pouzdro rozšiřující se tendenci a zasahuje přinejmenším na konec tuleje. Menší kopí (T1198), vybavené ratištěm o průměru kolem 2,5 cm, bylo kryto identicky zkonstruovaným pouzdrem. Oba předměty jsou nyní uloženy v Univerzitním muzeu NTNU v Trondheimu, přičemž větší kopí je vystaveno v expozici a je v dobrém stavu. Menší kopí je značně poškozeno a nepřináší nové informace pro studium pouzder.
Větší kopí z Vollu s pouzdrem. Zdroj: Kari Dahl, UNIMUS.
Rypdal, Møre og Romsdal, Norsko
V mohyle z Rypdalu, který byl prozkoumán v létě roku 1916, byl nalezen meč s dobře zachovanou pochvou, sekera, štítová puklice, nůž, srp, brousky a kopí (T11631) s částečně zachovaným pouzdrem (Petersen 1918a: 166; Petersen 1918b: 25). Meč, jehož pochva je omotána úzkým koženým řemínkem, podle Aksdala (2017: Tabell 3) náleží k variantě IV Petersenova typu L, což znamená, že hrob lze datovat do let 750–850. Petersen hrob datoval k roku 900 či mírně před něj. Kopí bylo vybaveno částečně zachovaným ratištěm, jehož materiál byl určen jako smrk či jedle. Přes čepel a část tuleje byla natažena dřevěná pochva. Délka kopí s ratištěm činí 53 cm, délka tuleje je zhruba 20 cm, šířka čepele s pouzdrem 4,5 cm. Pouzdro je nyní uloženo v Univerzitním muzeu NTNU v Trondheimu.
Kopí z lokality Rypdal. Zdroj: Ole Bjørn Pedersen, UNIMUS.
Rypdal, Møre og Romsdal, Norsko
V téže lokalitě, avšak v jiné mohyle bylo roku 1916 kromě jiných předmětů nalezeno kopí s délkou 51 cm (T11632), které má 27,5 cm dlouhou tulej (Petersen 1918b: 26). Kopí typologicky přináleží k typu VIII.1 dle Solbergové, což znamená, že lze datovat do 10. století (Solberg 1984: 116-7, 230). Nejširší část čepele nabývá rozměru 3,7 cm. K čepeli jsou přikorodované kusy dřeva, které jsou interpretovány jako pozůstatky pouzdra. Některé jeví známky omotání. Dnes je kopí rozlámáno na četné fragmenty, které jsou přechovávány v Univerzitním muzeu NTNU v Trondheimu.
Kopí z lokality Rypdal. Zdroj: Ole Bjørn Pedersen, UNIMUS.
Hodne, Rogaland, Norsko
Mohyla z norského Hodne kromě mastkového kotle, brousku a udidla skrývala rovněž kopí Petersenova typu I (S1391), typologicky zapadající do prvních třech čtvrtin 10. století (Hjardar – Vike 2016: 175). Celková délka nálezu činí 60 cm, zatímco čepel je dlouhá 37,5 cm a 4 cm široká. Ratiště, které je stále usazeno v tuleji, bylo upevněno pomocí nejméně dvanácti nýtků z drátu ze slitiny mědi, z nichž se dodnes zachovalo devět. Do hrobu bylo kopí umístěno s dnes dobře zachovaným pouzdrem, tvořeným dřevěnými destičkami, které byly následně omotány neznámým materiálem, možná březovou kůrou. Pouzdro má oválný průřez, který je ve středu hraněný tak, aby kopíroval tvar hrotu a dodával pouzdru pevnost. Pouzdro přesahuje až na ratiště. Dnes je předmět uložen ve Stavangerském muzeu.
Kopí z lokality Hodne. Zdroj: Åge Pedersen, UNIMUS.
Tjøtta, Nordland, Norsko
V mohyle z Tjøtty byl roku 1828 nalezen kromě sekery také předmět (B996), který byl zprvu považován za meč a který byl posléze přehodnocen na dlouhé kopí v dřevěném pouzdře (Lorange 1876: 191-2; Solberg 1984: 198). Kopí náleží k typu VII.2 dle Solbergové a Petersenovu typu I, lze jej tím pádem řadit do 10. století. Délka čepele se pohybuje kolem 29 cm, přičemž délka tulejky je blízká 16 cm. Pouzdro je na jediné známé fotografii špatně postřehnutelné, ale je zjevné, že krylo i tulej. Předmět je uložen v Bergenském muzeu.
Kopí z Tjøtty. Zdroj: Per Rasmussen, UNIMUS.
Valøen, Nord-Trøndelag, Norsko
Mohylový hrob 20-30 letého muže z lokality Valøen, akademicky zaznamenaný roku 1954, obsahoval hrot kopí typu K (T17487), datovatelný do 10. století (Beverfjord – Binns 1989: 327, 345; Sjøvold 1974: 26). Hrot je v dnešní době dlouhý 29 cm, přičemž tulej je zhruba stejně dlouhá jako čepel. K čepeli byly přirokorovány dva oddělené dřevěné fragmenty, které byly pozůstatky pouzdra. Kopí je uloženo v Univerzitním muzeu NTNU v Trondheimu.
Kopí z lokality Valøen. Zdroj: Ole Bjørn Pedersen, UNIMUS.
Brandsvik, Nordland, Norsko
Roku 1878 byla v Brandsviku otevřena mohyla, která vydala jediný předmět – silně zkorodované kopí (C8885) s délkou kolem 25 cm, na jehož povrchu se nacházejí tenké vrstvy dřeva a březové kůry (Wika 1961: 33, 45, Fig. 22). Tyto jsou interpretovány jako pozůstatek pouzdra. Wika uvádí typologickou dataci k roku 800.
Kopí z Brandsviku. Zdroj: UNIMUS.
Hadsel, Nordland, Norsko
Mohyla otevřená roku 1878 poblíž Hadselu čítala sekeru, šípy a železné, velmi zkorodované a na čepeli zlomené kopí (C9087), jehož spodní část tuleje byla upadlá. Dle popisu náleží ke kopí Petersenova typu I, které se vyznačuje množstvím nýtů ze slitiny mědi, díky čemuž jej je možné datovat do 10. století. V tomto případě jsou zachovány přinejmenším 4 takové nýty. Plocha tuleje mezi nýty je zdobena linkami, možná tausií z neželezných kovů. Na obou stranách kopí se nacházejí pozůstatky dřeva, které jsou interpretovány jako pouzdro. Délka kopí v době popisování nálezu činila podle katalogu UNIMUS neuvěřitelných 99 cm, čemuž se obtížně věří. Obdobná délka může být zapříčiněna buďto chybou anebo započítáním organických komponentů. Předmět je registrován ve sbírkách Kulturně-historického muzea v Oslu.
Horstad, Nordland, Norsko
Mohyla z Horstadu (T16368), objevená v letech 1944-5, kromě meče typu H s odlévanými komponenty, sekery typu B a udidla ukrývala také až 55 cm dlouhé kopí Petersenova typu E, jehož hrot byl pokryt dřevěm, interpretovaným jako pozůstatky pochvy (Sjøvold 1974: 1-2). Tulejka kopí, které je dnes rozlámáno na několik kusů o celkové délce 46,5 cm, byla zdobena čtyřmi velkými polokulovými nýty ze slitiny mědi, které jsou obvyklé ve vendelském období. Na základě inventáře se navrhuje datace do raného 9. století (Sjøvold 1974: 2) či období let 830/40-900 (Ystgaard 2014: 363). Hrobová výbava je uložena v Univerzitním muzeu NTNU v Trondheimu. Kopí nikdy nebylo vyfotografováno a jeho současný stav je neznámý.
Fitje, Vestland, Norsko
Roku 1878 byla v lokalitě Fitje objevena mohyla, která byla kromě meče, sekery a dalších předmětů vybavena 43 cm dlouhým kopím (B3246) s 17 cm dlouhou tulejí o průměru 2,5 cm a šířkou čepele 3,3 cm (AB 1879: 331; Solberg 1984: 198). Vzhled kopí není znám, ale je patrné, že se vymyká typologii. Přesto je datováno do doby vikinské. Na tuleji se nachází čtyři linky. Špice hrotu je ulomena. Hrot byl kryt blíže nespecifikovaným dřevěným pouzdrem, které zakrývalo také tulej. Pokud kopí přežilo do dnešních dnů, je uloženo v Bergenském muzeu.
Řeka Oise, Brissay-Choigny, Francie
V roce 2012 bylo na dně řeky Oise v obci Brissay-Choigny ve francouzské Picardii nalezeno pozoruhodné kopí s křidélky, které bylo roku 2022 publikováno (Pasquini – Bombled – Flucher 2022). Kopí dle publikace náleží do 9.-12. století, vizuálně lze přiřadit k Westphalovu typu V (Westphal 2002: 260-1), datovaného přibližně do 9.-10. století. Co dělá nález mimořádný je zachovalý kus ratiště a pouzdra. Pouzdro zakrývalo hrotu až po tulej (celková délka 51 cm) a bylo z 4 mm tlustého dřeva. Kožený ani jiný potah nebyl zjištěn. Špice pouzdra byla překryta 8,2 cm dlouhým nákončím z plechu, který je v publikaci označen za stříbro či slitinu mědi, v osobní konverzaci autoři sdělili, že plech je olověný. Nákončí bylo připevněno systémem otvorů. Na špičce nákončí se nachází vrchlík s drobným otvorem. V tuto chvíli je kopí uloženo v muzeu v Laonu. Rozměry kopí lze spatřit v následující tabulce. V depozitáři je kopí stále uloženo v části zeminy a z tohoto důvodu nebylo možné provést měření všech částí nálezu.
Kopí z řeky Oise. Zdroj: Pasquini – Bombled – Flucher 2022: Figs. 3, 7.
Parchim-Löddigsee, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Německo
Roku 1984 byl v lokalitě Parchim-Löddigsee nalezen 19,5 cm dlouhý předmět, který je vyroben ze tří 0,5 cm tlustých jasanových částí a následně je nejméně čtrnáctkrát omotán 2 cm širokým páskem z březové kůry (Keiling 1989: 595; Paddenberg 2012: 90, 283, Taf. 50.5031). Průřez je oválný; v obou směrech postupně se zužující. U ústí má předmět šířku 6,2 cm a na opačném konci, který je ulomený, pouhé 4 cm. Březová kůra je motána od ústí směrem k opačnému konci tak, že se vrstvy překrývají. Ve stávající literatuře je nález hodnocen jako část signální trubky, což není nemožná interpretace, avšak velikost, průřez a zužující se průběh je pravděpodobnější pro pouzdro kopí. Jelikož jde o sídlištní nález, nelze dataci stanovit lépe než do 10.-11. století (Paddenberg 2012: 125-7). Nález setrvává ve Státním úřadu pro kulturu a památkovou péči Meklenbursko-Přední Pomořansko ve Schwerinu, inv. č. ALM 1984/1.
Kresba potenciálního pouzdra z Parchimu. Zdroj: Paddenberg 2012: Taf. 50.5031.
Fotografie potenciálního pouzdra z Parchimu. Zdroj: Keiling 1989: 595.
Serçe Limani, Turecko
Na potopené byzantské lodi ze Serçe Limani z 11. století, která vydala množství úžasných organických nálezů, byl nalezen svazek čtyř kopí s pozůstatky ratišť, jejichž hroty byly omotány hrubou látkou, jež hroty chránila a současně držela pohromadě (Schwarzer 2004: 372). Svazek byl nalezen na palubě, nikoli v podpalubí.
Svazek kopí nalezený na lodi Serçe Limani. Zdroj: Schwarzer 2004: 372.
Pokrzywnica Wielka, Polsko
Z hrobu 15 z polské lokality Pokrzywnica Wielka pochází další slibný kandidát, který známe pouze z kresby (Kurasiński 2022: 212-3, Tab. CCXXIII.1). 37,2 cm dlouhý hrot je v oblasti břitů pokryt šilnou vrstvou organického materiálu, který je podobný dřevým pozůstatkům pouzdra. Hrob je datován do 1. čtvrt. 12. století.
Kopí z lokality Pokrzywnica Wielka. Zdroj: Kurasiński 2022: Tab. CCXXIII.1.
Vyobrazení
Roku 2024 se nám podařilo identifikovat první pouzdro znázorněné v raně středověké ikonografii. Je jím pouzdro tzv. Svatého kopí, které třímá Jindřich II. na korunovační scéně v Řezenském sakramentáři (München, BSB, Clm 4456, fol. 11r), který byl vytvořen v letech 1002-1014. Jindřich II. je na této scéně korunován Kristem, přičemž andělé mu do rukou vkládají kopí a meč. Jelikož jde o jediné doposud známé znázornění, je třeba krátký komentář, jenž umožní srovnání s archeologickým materiálem.
Korunovační scéna Jindřicha II. a detail pouzdra.
Zdroj: München, BSB, Clm 4456, fol. 11r.
Zobrazené pouzdro uchovává tzv. Svaté kopí z Vídně, což je křidélkové kopí z konce 8. či 9. století, které je stále fyzicky zachované a jakožto relikvie nikdy nebylo uloženo do země (Paulsen 1969; Schulze-Dörrlamm 2011). Pouzdro kryje plochu celého kopí až po ratiště, z čehož můžeme usuzovat, že má délku přinejmenším 50 cm. To je ve shodě kupříkladu s nálezem z řeky Oise. Pouzdro má rozšiřující tendenci, respektuje šířku křidélek a je dostatečně široké, aby křidélka byla uschována uvnitř. Mírný podhled u spodního okraje pouzdra naznačuje jeho čočkovitý průřez, jenž je patrný u archeologických nálezů. Současně se zdá, že vnitřek je vystlaný kontrastním materiálem podobným textilu. Vnější strana pouzdra je potažena materiálem, který je shodný s potahem mečové pochvy na téže scéně. Může se jednat o malovanou kůži či vzorovaný textil, ale vzhledem k oválným modrým útvarům nelze vyloučit pokrytí plechem a drahými kameny. Špice je vybavena luxusní kulovou nástavbou s vrcholkem ve formě krucifixu, která mohla být dřevěná či kovová. Kovové nákončí pouzdra z řeky Oise se v tomto světle jeví jako ekonomičtější alternativa. Celková délka pouzdra a nástavcem musela být kolem 70 cm.
Celkově vzato propagandistická scéna zobrazuje nejmocnějšího západoevropského panovníka své doby ve svém majestátu, což naznačuje, že použitá materiální kultura včetně pouzdra je nanejvýš přepychová. Kopí, které je poměrně krátké a které společně s pouzdrem působí spíše jako berla, v něm hraje symbolickou úlohu – není obyčejnou bojovou insignii, ale je zejména odznakem moci a dobře čitelným poselstvím o majiteli Svatého kopí jakožto sjednotiteli a vládci křesťanského západu. Panovnická kopí raného středověku jsou v ostatních případech vždy zobrazena bez pouzder. Zahrnutí pouzdra do této scény svědčí o tom, že i pouzdro bylo cenným a symbolicky nabitým předmětem.
Analogie
Pomineme-li pouzdra mečů a seker, která jsou konstruována podobným způsobem a z obdobných materiálů, a budeme-li se soustředit výlučně na pouzdra kopí, nalezneme doklady o používání před raným středověkem i po něm. Ze starších nálezů jsme byli schopni nalézt nejméně pět pouzder 5. stol. př. n. l. – 1. stol. n. l., které jsou uloženy ve Státním historickém muzeu v Moskvě. Dvě z nich jsou z prolamované slitiny mědi a mají pár oček; jedna z nich pochází z mordovské Andrejevky. Je zřejmé, že jde o nákončí organických pochev, které se nezachovaly. Další dvě jsou kostěná či parohová, přičemž prolamovaný kus pochází z lokality Borševa. Zbývající pouzdro je vyrobeno ze dřeva nebo březové kůry.
Kopí náležící z sarmatské kultuře (5.-4. stol. př. n. l.) a kopí z Andrejevky (1. stol. n. l.).
Zdroj: Are Pedersen a nav.shm.ru.
Kopí náležící z sarmatské kultuře (5.-4. stol. př. n. l.), pouzdro z neznámé lokality a lokality Borševa.
Zdroj: nav.shm.ru, Goskatalog.ru.
Zajímavé informace přináší písemné prameny vrcholného středověku, zejména řádové řehole, pro které bylo krytí pouzdrem překvapivě palčivým problémem. Francouzský překlad templářské regule přibližně z roku 1270 zakazuje používání krytů na kopí následujícími slovy:
„O krytech kopí. Nechť žádný z bratrů nepoužívá kryt pro štít či kopí, protože nepřináší výhodu a naopak jej chápeme tak, že to může velmi škodit.“ (Upton-Ward 2008: 32)
Řád německých rytířů si u papeže roku 1244 vymohl výjimku povolující kryty na kopí, a proto v jejich řeholi čteme:
„Kopí, štíty a sedla by neměly mít kryty, avšak leštěné dřevce mohou být kryté pouzdrem tak, aby zůstaly ostré a ranily nepřítele.“ (Sterns 1969: 227)
Je samozřejmě otázka, zda se uvedenými „kryty“ míní pouzdra hrotů anebo pouzdra celých kopí (podobných kupříkladu moderním vakům a tubám na atletické oštěpy), jak by vyplývalo z popisu krytů štítů, sedel nebo třeba i kuší (Rybarczyk – Strzyż 2014: 200). Pouzdra celých kopí by jistě v některých situacích nebyla výhodná, což by splňovalo templářskou výtku. Konečně vidíme, že pouzdra hrotů nebyla u německých rytířů neznámá, což lze doložit i jinými zmínkami (Nowakowski 1994: 93).
Z novověkých analogických kusů zmiňme pouzdra kopí z Afriky, Latinské Ameriky a Asie, která se nacházejí v etnografických sbírkách po celém světě. Jsou zhotovena ze dřeva nebo kůže a některá jsou omotaná řemínky či opatřená střapci. V některých případech jsou pochvy tvořené dvěma oddělenými dřevěnými kusy se zahloubením, která jsou k čepeli přiložena z obou stran a následně svázána řemínkem. V sbírkách muzeí nalezneme i pouzdra na evropská lovecká kopí, vyrobená z týchž materiálů (Amundsen – Lund 1981: 64-5). Platí, že kovová nákončí nejsou standardem. Pouzdra japonských kopí (saya) splňují výše uvedené s tím rozdílem, že pochvy jsou často zdobené a vyjadřují příslušnost ke klanu (Knutsen 1963: 68-70). Můžeme dodat, že Arisawa Nagasada (1638–1715) ve svém popisu samurajské výstroje věnuje celou kapitolu pouzdrům na kopí (Cummins 2015: 74).
Pouzdra z Afriky a Latinské Ameriky ze sbírek norských muzeí. Zdroj: UNIMUS.
Překvapivě podobnou konstrukci vykazují i starší pouzdra na bajonety, zejména z 19. a počátku 20. století (např. Brophy 1985: 369). Pouzdra v tomto období jsou často z kůže nebo dřeva, někdy i kombinace těchto materiálů. Kovové koncovky se objevují poměrně často. Ač v průběhu času tato konstrukce byla opuštěna a dominantními materiály pro výrobu pouzder se staly kovy a plasty, dřevěná pouzdra se užívala ještě ve 2. svět. válce a ojediněle i později (Harriman 2021: 15). Plast je také materiálem pouzder dnes užívaných loveckých kopí.
Japonský druhoválečný bajonet s pouzdrem. Zdroj: horsesoldier.com.
Závěr a poděkování
V katalogu jsme popsali až 14 potenciálních raně středověkých nálezů z 12 francouzských, německých, norských a tureckých lokalit. Takto malá četnost je způsobena zejména rozkladem organických hmot a obecným nezájmem akademické obce. V hrobech, ve kterých se nacházejí pouzdra na kopí, jsou obvykle dobře zachovány i jiné organické části (Rypdal, Voll), a proto jsou velice přínosné pro studium raného středověku. Zachovaná pouzdra vrhají světlo všechny ostatní zbraně umisťované do hrobů v raném středověku; je velice pravděpodobné, že velká část zbraní – pokud ne všechny – byla do hrobů uložena v pouzdrech, které se zachovávají zřídka.
Pouzdro vyrobené na základě nálezu z Vollu. Výroba Are Pedersen.
Jak vyplývá z katalogu, základem pouzder byly dvě až tři tenké dřevěné destičky, které byly následně omotané březovou kůrou, kůží, textilem nebo jinými materiály. Zda byly destičky lepené, v tento okamžik nevíme. Nezdá se, že by pouzdra byla uvnitř vystlaná hmotou, která by mohla být napouštěna olejem, avšak tuto možnost vzhledem k malému rozsahu korpusu a stavu zachování nemůžeme vyloučit. Pouzdra kopírují tvar zbraně a kryjí celou čepel a v některých případech dosahují až na ratiště, a to i v případě třídy největších kopí. Jakým způsobem byla pouzdra fixována, přesně netušíme – zřejmě byla vázána pomocí kožených či textilních šňurek tulejce, křidélkům nebo ratišti. Fixaci mohla napomáhat samotná konstrukce pochvy operující s drobnými průvlaky, očky a klínky. Špice pouzdra mohla být někdy vyztužena plechovým nákončím. V případě přepravy většího množství kopí bylo možné vytvořit svazek více zbraní a omotat je pruhem látky, která tvořila improvizované pouzdro. V řadě raně středověkých hrobů nacházíme přikorodovaný textil k hrotu, který nedokážeme blíže interpretovat; v některých případech se může jednat o zbytky oděvu nebo ložního prádla zemřelého, jindy jde zjevně o záměrné omotání hrotu (např. Hrubý 1955: 384).
Pouzdra na kopí s kolíčky. Výroba Václav Maňha, Dřevo krásné, dřevo mé.
Základní logika pouzder je jasná – jsou užívána z důvodu minimalizace škod na břitu i dekoraci a předcházení zranění spojených s transportem a skladováním. Stejně jako v případě seker, ani pouzdra kopí nebudí zdání příliš pevných výrobků a jejich konstrukce umožňuje, aby majitel například při nenadálém útoku mohl pouzdro probít a neobtěžoval s jeho odjímáním. To vše má významné implikace pro prezentaci kopí v médiích, muzeích, odborné literatuře a samozřejmě také pro reenactory, kteří by svá kopí měli krytkami chránit z důvodu bezpečnosti a autenticity.
Tento článek by nemohl vzniknout bez pomoci badatelů, kteří v průběhu let formovali mé myšlenky a pomohli konzultovat sebraný materiál. Jde o Michala Bazovského, Martina Hrdličku, Johana Johanssona, Sergeje Kainova, Romana Krále, Béline Pasquini, Areho Pedersena, Václava Maňhu a Jána Strašiftáka. Těmto náleží mé veliké uznání a poděkování.
Pouzdro na kopí s průvlakem. Výroba Michal Bazovský.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu
Bibliografie
Prameny
Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.
Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957.
Sága o Njálovi = Sága o Njálovi. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 321–559.
Literatura
AB 1874 = Foreningen til norske fortidsminnesmerkers bevaring, Årsberetning for 1873, 29, Kristiania 1874.
AB 1879 = Foreningen til norske fortidsminnesmerkers bevaring, Årsberetning for 1878, 34, Kristiania 1879.
Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.
Amundsen, Birger – Lund, Thoralv (1981). Årbok Svalbard 1981-82, Tromsø.
Beverfjord, Aud – Binns, K. S. (1989). Vikna kommune II : Topografisk-arkeologisk registering 1981, Trondheim.
Brophy, W. S. (1985). The Springfield 1903 rifles : the illustrated, documented story of the design, development, and production of all the models, appendages, and accessories, Harrisburg.
Creutz, Kristina (2003). Tension and tradition. A study of late Iron Age spearheads around the Baltic Sea, Stockholm: Stockholms universitet
Cummins, Antony (2015). Samurai and Ninja: The Real Story Behind the Japanese Warrior Myth that Shatters the Bushido Mystique, North Claredon – Tokyo – Singapore.
Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde, Kristiania.
Finlay, Alison (2012). Gráfeldardrápa. In: Whaley, Diana (ed.). Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035, Turnhout, 245-266.
Groven, Gunnar (1968). Overhalla bygdebok. Bind 5 : Bygdehistorie fra ca. 1600 til 1837, Namsos.
Groven, Gunnar (1999). Det eldste Overhalla : gravhauger, røyser og gamle vegleier, Overhalla.
Harriman, Bill (2021). The Bayonet, London.
Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2016). Vikings at War, Oxford – Philadelphia.
Hrubý, Vilém (1955). Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“. Monumenta Archaeologica III, Praha.
Husár, Martin (2014). Žrďovo-bodné zbrane včasného stredoveku v Karpatskej kotline. 1. diel, Typológia a jej vyhodnotenie, Nitra.
Jesch, Judith (2012). Erfidrápa Óláfs helga. In: Whaley, Diana (ed.). Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 2, Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035, Turnhout, 663-698.
Kirpičnikov 1966 = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.
Keiling, Horst (1989). Parchim, Bez. Schwerin. In: Herrmann, Joachim (ed.). Archäologie in der Deutschen Demokratischen Republik. Denkmale und Funde 2, Leipzig – Jena – Berlin.
Kolias, T. G. (1988). Byzantinische Waffen: ein Beitrag zur byzantinischen Waffenkunde von den Anfängen bis zur lateinischen Eroberung, Wien.
Kouřil, P. – Gryc, J. (2019). Czech Silesia in the Early Middle Ages. In: Přehled výzkumů 60/2, 93-143.
Knutsen, R. M. (1963). Japanese Polearms, London.
Kurasiński, Tomasz (2021). Wczesnośredniowieczne groby z elementami uzbrojenia na terenie ziem polskich (X-XIII w.). Materiały do studiów, Warszawa.
Lorange, Anders (1876). Samlingen af Norske oldsager i Bergens museum, Bergen.
Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.
Nowakowski, Andrzej (1994). Arms and Armour in the Medieval Teutonic Order’s in Prussia, Łódź.
Nørgård Jørgensen, Anne (1999). Waffen & Gräber. Typologische und chronologische Studien zu skandinavischen Waffengräbern 520/30 bis 900 n.Chr. Nordiske Fortidsminder Serie B Volume 17, København.
Paddenberg, Dietlind (2012). Die Funde der jungslawischen Feuchtbodensiedlung von Parchim-Löddigsee, Kr. Parchim, Mecklenburg-Vorpommern, Wiesbaden.
Pasquini, B. – Bombled, P. – Flucher, G. (2022). Le cas exceptionnel d’une lance à fourreau. La lance de Bissay-Choigny „La Prélette“ (Aisne). In: Revue archéologique de Picardie 3/2022, 111-125.
Paulsen, Peter (1969). Flügellanzen. Zum archäologischen Horizont der Wiener ,sancta lancea’. In: Frühmittelalterliche Studien 3, 289-312.
Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.
Petersen, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.
Petersen, Theodor (1918a). Baandformet omvikling af sverdskeder i vikingetiden. In: Oldtiden – tidsskrift for norsk forhistorie, Bind 7, 165–169.
Petersen, Theodor (1918b). Oversigt over Videnskapsselskapets Oldsaksamlings tilvekst i 1916 av saker ældre end Reformationen. In: Det Kongelige Norske videnskabers selskabs skrifter 1916, Nr. 7, 1-49.
Rybarczyk, Anna – Strzyż, Piotr (2014). Medieval axe cases from excavations in Elbląg. In: AMM X, 191-202.
Sandnes, Jørn (1965). Namdalens historie. Bind 1 : Namdalens historie til år 1600, Namsos.
Sankiewicz, Paweł (2018). Katalog broni drzewcowej / Pole Weapons. Catalogue. In: P. Sankiewicz – A. Wyrwa (red). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednice, 147-216.
Schulze-Dörrlamm, Mechthild (2011). Die Heilige Lanze in Wien. Die Frühgeschichte des karolingisch-ottonischen Herrschaftszeichens aus archäologischer Sicht. In: Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 58/2, 707-742.
Schwarzer, J. K. (2004). The Weapons. In : Bass, G. F. (ed.). Serçe Limani: An Eleventh-Century Shipwreck Vol. 1, The Ship and Its Anchorage, Crew, and Passengers, College Station, 363-397.
Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Vol. II, Tromsø.
Solberg, Bergljot (1984). Norwegian Spear-Heads from the Merovingian and Viking Periods, Bergen : Universitetet i Bergen.
Sterns, Indrikis (1969). The Statutes of the Teutonic Knights: A Study of Religious Chivalry, Pennsylvania.
Świątkiewicz, Piotr (2002). Uzbrojenie Wczesnośredniowieczne z Pomorza Zachodniego, Łódź.
Upton-Ward, J. M. (2008). The Rule of the Templars: The French Text of the Rule of the Order of the Knights Templar, Woodbridge.
Vlasatý, Tomáš (2017). The man from Voll. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2022-03-21]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/en/the-man-from-voll/.
Westphal, Herbert (2002). Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelaterlichen Waffen, Oldenburg.
Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.
Wika, H. O. (1961). Vega bygdebok, Bind 1., Mosjøen.
Ystgaard, Ingrid (2014). Krigens praksis. Organisert voldsbruk og materiell kultur i Midt-Norge ca. 100–900 e.K., Trondheim.
